119
EDIČNÍ POZNÁMKA / EDITORIAL COMMENT Jan K. Čeliš Text je v díle Miloše Šejna médium stejně důležité jako ta ostatní, která je možné shrnout pod jedním pojmem výtvarná, protože Šejn je výtvarný umělec, ale vlastně zahrnují řadu aktivit od „klasických druhů“, tedy kresby, malby a fotografie, přes performance až za hranice útvarů, které jsou tvorbou nově a nově definovány. Má mnoho podob, může být součástí kresebného sdělení, vepsán do obrazové plochy listu autorské knihy či malby, proměňuje se sám v rozmáchlou či minuciózní kresbu a znak/šifru, usilující o totální uchopení reality, stejně jako pečlivá, precizní deskripce v názvech prací či komentářích k nim. Ty se stávají, například u tělových plastik či jiných osobních a intimních interakcí s krajinou, nebo naopak veřejných performancí, vedle fotografií či videa, jeho další či dokonce jedinou stopou/záznamem. Vedle kreseb, autorských knih či dalších prací intermediálního charakteru nabývá text dalších podob v transkripcích/transformacích primárních textů (vytvořených „rukou“), které jsou pokračováním práce s původním textovým záznamem, reflexí (vzpomínkou či navrácením) autentických okamžiků tvůrčí aktivity v přírodním prostředí i jednou z možností prezentace svých projektů. Prezentace vlastního díla je jednou z funkcí i textového souboru nazvaného Požár Archivů a Kabinetů Srdce, který je jádrem této publikace. Požár Archivů je jakýmsi autorským výběrem ze stati „Život / Dílo / Zkušenost“, sepsané pod pseudonymem Bohuslav Brosa roku 2003 pro zatím nerealizovanou monografii, editovanou Václavem Cílkem (z jeho impulsu je částečně formulován i název textu). Zmíněná stať je v podstatě kalendárium, rozšířené o další texty autora, jako jsou úryvky z deníků a dalších, ať již samostatných nebo s kresbami a obrazy propojených textů. Proto říkám „jakýmsi“, autorský výběr není totiž zcela přesná charakteristika, textově obrazový soubor je totiž něčím živým, proměnlivým, doplňovaným a upravovaným, sám autor jej označuje jako proces, tedy něco, co vyjadřuje proměnlivost výsledného tvaru i úsilí o něj, napětí celistvosti a fragmentu. Kdybych se chtěl pokusit pojmenovat tento definitivnosti neustále unikající textový celek, rozlistovával bych vedle jeho podoby kalendária či deníku či uvnitř ní určité vrstvy smyslu, především moment textu jako identifikace skutečností, tedy jejich označení, zahrnující ale i úžas nad okamžikem, který se vzápětí propadá v čase, prvek textu jako stopy, zanechávané aktivitou jakožto stopa v mysli, ale také na místě, moment zprávy, tedy deskripce toho, co se událo, která bývá někdy označována jako report, ale i rovněž i přihlášení ke kulturní tradici tohoto útvaru, která sahá až kamsi za epochu romantismu, možná někam tam, kde začíná umění jakožto sebeuvědomování, kde se umění propojuje se životem do té míry, že je od sebe takřka neoddělitelné. A v této intenci umění bych možná podtrhl ještě jednu důležitou věc, kterou lze dost obtížně pojmenovat, totiž podobnost povahy textu i ostatní tvorby. Mám na mysli paralelnost toho, proč Miloš Šejn vytváří text, s jeho tvorbou jako „archivem smyslů“, podobnost tvoření v bezprostředním dotyku s realitou se způsobem jejího textového zaznamenání, který rovněž nepostrádá van existenciálního závratna. Společné obojímu, a vlastně celému tomuto „kabinetu kuriozit“,vršícímu se až po strop na regálech Šejnova ateliéru, z něhož je zlomek vtělen do tohoto, jednoho textově obrazového souboru, je úsilí o propojení všech prostředků, uchopujících totalitu světa skrze sama sebe. Text is as important in Miloš Šejn’s work as all the other media that can be called artistic, as Šejn is a visual artist; but his techniques include many activities – from ‘classic’ kinds like drawing, painting and photography to performance art that goes beyond the boundaries of shape, which is over and over again redefined by his work. Text appears in many forms. It might be part of a drawn message, inscribed in a picture in the page of an artist’s book or in a painting; it moulds itself into a bold or meticulous drawing and encryption, seeking a total grasp of reality, just like thorough, precise descriptions in the names of works or the commentaries on them. Besides photos and videos, these become a further or even the only imprint/record, as in the case of his body sculpture or other personal and intimate interactions with nature or public performances. As well as in drawings, artist’s books and other works of an interdisciplinary character, text takes on other forms in transcriptions/transformations of primary texts (created by ‘hand’), which are a continuation of work with the original written record, a reflection (reminiscence of a return) on authentic moments of creative activity in the natural environment as well as one of the ways of presenting his projects. Presentation of own work is also one of the functions of the collection of texts called Fire of Archives and Cabinets of Heart, which is the core of this publication. Fire of Archives is something like the author’s selection from the essay “Life / Work / Experience,” written under the pen name Bohuslav Brosa in 2003 for a still-unpublished monography edited by Václav Cílek (the original title of the text was partially formulated on his suggestion). The essay is essentially a chronicle, extended by other authors’ writings, such as excerpts from diaries and other, independent texts combined with drawings and paintings. This is why I am saying “something like”, as ‘artist’s selection’ is not an entirely accurate description; a textual/pictorial collection is something alive, changeable, added to and re-shaped. The artist himself refers to this as a process, which means something that requires plasticity of the final shape and of the effort to achieve it, the tension between the wholeness and the fragment. If I was to attempt to name this forever-changing textual whole, I would tease apart certain layers of meaning besides its appearance of a chronicle or a diary, or inside it. In particular, the moment of the writing as the identification of reality, or rather its description, but also including wonder at a moment instantly lost in time; the element of the text as an imprint left by an activity, as a trace in the mind, but also in a place; the moment of messaging, meaning the description of what has taken place, sometimes called a report; and also an acknowledgement of the cultural tradition of this structure, which goes back somewhere before the epoch of romanticism, maybe somewhere where art becomes selfawareness, where art is connected with life to such an extent that the two become almost inseparable. In this meaning of art, I may emphasize another important matter, which is somewhat difficult to define – the similarity between the character of the text and the rest of the work. I mean the parallel between what makes Miloš Šejn create text, and his work as an “archive of the senses”; the similarity between creating through immediate contact with reality and the way this process is recorded in text, which also does not lack the breath of existential vertigo. Common to both, and really to all this “cabinet of curiosities” piled on the shelves up to the ceiling of Šejn’s studio (of which a fragment is embodied in this one textual-pictorial cycle), is the effort to connect all means of grasping the totality of the world through oneself.
Strana / Page 120 125 Černá skříň, relikty sbírek z let / Black Wardrobe, collections of relics from 1954 - 1963