Igor Šefr (1961–2020) by Nakladatelství VUTIUM

Igor Šefr

Igor Šefr (1961–2020) Jana Novotná (ed.)

Vysoké učení technické v Brně – Nakladatelství VUTIUM 2021

© VUTIUM 2021 Editor © Jana Novotná 2021 Graphic Design © Nela Klímová, Tereza Bierská 2021 Photographs © Igor Šefr (heirs) Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí byt rozmnožována nebo kopírována v podobě mechanické či elektronické a šířena jakýmkoliv jiným informačním systémem bez předchozího písemného svolení majitele autorských práv. Vydavatel vynaložil maximální úsilí, aby zjistil majitele autorských práv. Omlouvá se za případné neúmyslné vynechání jmen. ISBN 978-80-214-5997-7

Srdečně děkujeme všem přispěvatelům za poskytnutí vzpomínkových textů a historičce umění Janě Vránové za zasvěcený výběr fotografií. Za finanční příspěvek vděčíme těmto sponzorům: David Rusňák Jan Vondrák HARTMANN – RICO a.s. Jiří Štopl Bez přispění výše jmenovaných by kniha nemohla vzniknout. Motivací všech byl fakt, že měli Igora Šefra rádi.

Obsah Úvod Igorův život

8 10

VZPOMÍNKY Antonín Hošťálek Václav Štěpánek Jindřich Štreit Libor Jan Miro Myška Kristián Chalupa Irena Armutidisová a Magda Burgr Dušan Veselý Vítězslav Švalbach Vladimír Birgus Vladimír Klepáč a Jan Tomandl Radana Koudelová

14 16 20 22 24 26 28 32 34 38 42 46

Výstavy a ocenění

PRÁCE Absolventská práce na Lidové konzervatoři Ostrava Týden v Oděse Reportážní cesty do válečné Jugoslávie Volná tvorba: Ruka S Václavem Klausem po Asii Czech Press Photo 2007 Balony nad nočním Brnem Práce pro ČTK Byla vojna u Slavkova Celebrity i celebranti Sport prosím ne! Pel-mel Léta na VUT Po městě, jež je mi souzeno Poslední výstava

51 57 63 71 81 89 95 101 117 123 149 157 167 185 191

Úvod

Tato kniha je věnovaná fotografu Igoru Šefrovi, který nás před rokem tak nečekaně opustil. Představuje Igora prostřednictvím jeho fotografií a vzpomínek jeho kamarádů, kolegů, spolužáků a pedagogů. Obraz Igora se v jejich očích až překvapivě překrývá. Shodují se, že Igor byl přátelský, obětavý, slušný, a navíc – vtipný a zábavný. Bylo zkrátka milé s ním být. Ve mně navíc vždycky vzbuzoval dojem plachého člověka, což mi tak úplně nešlo dohromady s profesí fotografa a fotoreportéra, který by měl být snad trochu suverén. Ale u Igora se to ve výsledku pěkně snoubilo. Poslední roky, kdy byl zaměstnancem VUT, jsme spolu podnikali cesty za zajímavými absolventy školy, z kterých pak vznikaly články pro časopis Události. Práce pro VUT dávala Igorovi existenční jistotu a také svobodu pro jeho další aktivity. Igor byl z lidí bytostně předurčených pro svobodné povolání, přesto jsem přesvědčena, že do práce na VUT chodil opravdu rád. A to navzdory tomu, že jak mu postupně přibývaly povinnosti, stále obtížněji se mu dařilo vměstnat je do svého zkráceného úvazku, na kterém ale doposledka trval. Ale nebyl by to Igor, kdyby jen plnil zadání, a tak z fotografií, které vznikly na VUT, jsme vybrali právě ty, kdy si odskakoval od úkolu k hraní. Někdy v polovině loňského roku se Igor omluvil, že příští číslo časopisu se mnou kvůli své blíže nespecifikované „nemoci zad“ neudělá, a odešel na nemocenskou. Igor a nemocenská? Mělo mi to být podezřelé. Postrádala jsem ho, ale brala jsem to jako dočasnou záležitost, a teprve když už to trvalo nějak dlouho, rozhodla jsem se mu zavolat, říct mu, jak mi chybí, a zeptat se, kdy už se vrátí. Nestihla jsem to… Igor byl pro mě kolega s bonusem kamaráda, ale spoustu věcí jsem o něm nevěděla. Při našich cestách jsme přitom probírali kdeco, mnohdy tak zaujatě, že jsme přestali sledovat cestu a zapomněli v pravou chvíli odbočit. A tak jsem Igora ironií osudu poznala důkladněji až po jeho smrti, při práci na této knize. Trávila jsem dlouhé hodiny prohlížením jeho fotek a také negativů z romantických předdigitálních dob, kdy se ještě vyvolávaly filmy a fotky vznikaly pomocí zvětšováku a vývojky. Kromě fotografií jsem postupně shromažďovala vzpomínky Igorových blízkých, z kterých se k mému velkému překvapení vyklubali mí kamarádi z minulého století. A tak některé věci, na které jsme s Igorem třeba jen letmo narazili, se mi najednou vyjasnily a spatřila jsem Igora v jiném světle. Jako když se osvětlí citlivý materiál ve fotografickém aparátu a vznikne negativ. Teď, když je kniha hotová, je z negativu hotový obraz. Myslím, že Igor z toho vyšel se ctí. Jana Novotná, kolegyně z VUT

Marta Troppová, Vincafé Filomenka, kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou svaté rodiny v Brně, 2009. Foto Igor Šefr

Tomáš Tomeček, závodník Rallye Dakar, Tatra Kopřivnice 2018. Foto Igor Šefr

Architektka Růžena Žertová, Brno 2019. Foto Igor Šefr 9

Igorův život

Zleva Igor Šefr a Filip Hanák, 80. léta. Archiv Jany Soukupové Zleva Filip Hanák, Igor Šefr, Luboš Yetti Koláček, 80. léta. Archiv Jany Soukupové 10

Hana Šefrová a prvorozený syn Robert, Brno 1986. Foto Igor Šefr

Igor se narodil 26. srpna 1961 v porodnici na Obilním trhu v Brně. Prožil šťastné dětství v rodinném domě v Kalvodově ulici především díky láskyplné péči babičky a dědečka. Celou rodinu bolestně zasáhl rozvod rodičů a odchod otce do Havířova. Pevná otcova ruka v rodině chyběla. Igor společně s kamarádem Filipem Hanákem na základní škole v Hroznové ulici prováděli výtržnosti často na hraně zákona. Maminka na výchovu dětí nestačila, proto Igor po základní škole odešel za otcem do Havířova, kde se vyučil nástrojařem. Otcovskou péči zde nenašel, navíc zdejší atmosféra a mentalita lidí nebyla jeho bohémské povaze blízká. Hned po vyučení se vrátil do Brna, kde potom vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval jako pomocný dělník v Moravském zemském muzeu, jako laboratorní technik ve Fotochemě, zeměměřič v Geotestu, zámečník na Vojenské akademii, údržbář ve zvláštní škole, noční hlídač v Dopravních stavbách. Mezi svými se cítil v restauraci U Formana, hlavním stanu brněnského undergroundu 80. let. Tam jsme se s Igorem o prázdninách 1982 také poznali a už jsme spolu zůstali. V průběhu pěti let se nám narodili dva synové. Krátce po svatbě musel Igor narukovat. Ve skriptech psychiatrie si nastudoval doporučenou diagnózu a svoje znalosti pak dokonale využil v praxi. Na vojně pobyl pouhých třináct dní. Co jsem Igora znala, vždycky ho lákala fotografie, a v této zálibě jsem ho všemožně podporovala. Zjistil si, že na Lidové konzervatoři v Ostravě se vyučuje obor výtvarná fotografie, a v letech 1984–1987 ji vystudoval. Potkal zde pedagoga Bořivoje Sousedíka, který jej silně ovlivnil a měl vliv i na Igorovu další tvorbu. Igor začal víc fotit – zadání ze školy i rodinu. Svůj talent pro fotografování mohl konečně uplatnit i v zaměstnání, když nastoupil jako fotograf nejprve v nemocnici v Bohunicích a později v podniku Služby města Brna. V té době bydlela naše čtyřčlenná rodina v suterénním jednopokojovém bytě. Igor si na záchodě metr krát metr zřídil pomocí výklopné desky temnou komoru. Filmy a fotky vyvolával na kuchyňském stole, který sloužil zároveň ke koupání a přebalování dětí. Díky své zručnosti byl na konci 80. let schopen doma vyvolávat barevné filmy a dělat barevné fotky. Igorův profesní život nabral na obrátkách. V roce 1990 nastoupil jako fotoreportér do deníku Lidová demokracie, kde setrval až do jeho zániku v roce 1994. Práce ho bavila, protože zde potkával spoustu zajímavých lidí. Ve studiu fotografie pokračoval při zaměstnání na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě v letech 1991–1994 bakalářským a poté v letech 11

1995–2001 i magisterským studiem. V období 1995–2012 pracoval s jistými přetržkami jako fotoreportér České tiskové kanceláře. V mezidobí se živil jako fotograf ve svobodném povolání, pracoval v PR agentuře Bílý medvěd nebo jako stringer pro European Pressphoto Agency. V letech 2002–2005 vyučoval externě fotografii na plenérech Ateliéru grafického designu a multimédií na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity, v letech 2014–2015 na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Víťa Švalbach chtěl Igora do ateliéru na Fakultě informatiky natrvalo, ale jeho nikdy nelákalo postavit se před studenty a mluvit. Rád jezdil na výtvarné plenéry. S mnoha studenty zůstal v přátelském i profesním kontaktu. Posluchači, zvláště posluchačky, Univerzity třetího věku Igora milovali. V roce 2015 jej Irena Armutidisová přivedla na Vysoké učení technické v Brně, kde pracoval jako fotograf. Mezi mladými kolegyněmi byl ve svém živlu. I když ho práce dost vytěžovala, vždycky si chtěl zachovat tvůrčí svobodu, a tak nikdy nepřekročil limit polovičního úvazku. Příležitostně si přilepšoval externí spoluprací s různými společnostmi, například s firmou HARTMANN – RICO jej pojilo čtrnáct let přátelské spolupráce. Igor měl velmi kladný vztah ke své mamince. Staral se o ni v době, kdy se začala obtížně pohybovat, a poté, co zůstala zcela nepohyblivá, ji denně navštěvoval. Pro rychlé přesuny využíval milovaný skútr, kterému neřekl jinak než moťoška. Igorova extrovertní povaha se projevovala v různých oblastech. Asi málokdo by mohl jezdit ve starém BMW barvy lila nebo nosit červené tričko s pejskem a neřešit, jak to působí na jeho okolí. Poslední roky se věnoval geocachingu. I mezi „kačery“ si našel spoustu přátel a byl vyhledávaným nahazovačem. Na začátku roku 2020, krátce poté, co se mu narodila první vnučka, si vyslechl fatální diagnózu. Do posledních dní ani jeho blízcí přátelé netušili, v jak vážném je stavu. Někdy v listopadu 2020 napsal na internetové fórum: Přátelé, odjel jsem uklidit ten volební chlív do júesej, už se na to nedalo dívat. Takže kdybyste něco potřebovali, tak až po návratu… Igor bude nějakou dobu nedostupný. Asi dělá pořádek na jiném kontinentě. Hana Šefrová, manželka Zleva Václav Štěpánek, redakční řidič Řípa a ležící Igor Šefr v nepoužitých neprůstřelných vestách při návratu z válečné Jugoslávie, 1992. Foto Antonín Hošťálek

Odlet na státní návštěvu s Václavem Klausem po Mongolsku, Číně a Vietnamu, Londýn 2006. Hana Šefrová jako objekt, Brno 1986. Foto Igor Šefr

Parťák z časů, kdy novinářství bylo nejkrásnější…

Hlavní tržiště v Oděse, duben 1991. Foto Igor Šefr 14

Rybí trh v Oděse, duben 1991. Foto Igor Šefr

Smutná, převelice smutná zpráva přišla vloni před vánočními svátky. Ve věku 59 let zemřel fotoreportér Igor Šefr. Kamarád, dlouholetý kolega a spolupracovník. Hned po listopadu 1989 jsme se sešli v deníku Lidová demokracie a často jsme spolu jezdili na reportáže. Táhlo nás to zejména na jih a na východ. Musím říct, že po roce 1989 se mi práce v redakci začala konečně líbit. Tehdy novinářství bylo vlastně nejkrásnější. V dubnu 1991 jsme si mohli dovolit s Igorem Šefrem i týden v Oděse. Původně jsme chtěli strávit tři dny v Oděse a tři dny v Tiraspolu, kde se válčilo, ale tam nás nakonec nepustili. O Oděse jsem mnohokrát četl jako o městě z bílého vápence, provoněném mořem a žhnoucím sluncem. Ale Oděsa, do které jsme s Igorem přijeli, byla ponurá a smutná. Sovětský svaz se octl na kolenou a všude jsme viděli zčernalé domy a zubožené lidi. Zima zde teprve končila, celý týden pršelo, občas padaly i kroupy. Chodili jsme k moři, ovšem moře nebylo vidět. Náš život zde byl stereotypní. Nakrmit psy na potěmkinských schodech, pak na Primorskij bulvár, kde jsme nakoupili maličké pomeranče do papírového sáčku, a končili jsme na Morskom vokzale, kde jsme hodiny trčeli v nádražním restaurantu, schovaní před deštěm. Na stole před námi záporožské pivo bez pěny, někdy vodka stoličnaja, kterou jsme upíjeli po kapkách a znalecky převalovali na patře, abychom vydrželi co nejdýl. Naproti nám postávaly bufetnyje. Na bufetu, který strážily, byli rozsekaní slanečci a vedle nich konvice s horkým čajem. Vonná pára stoupala ke střeše a do ní bubnoval déšť… Samozřejmě že nás potkalo i pár zajímavých setkání. A nejzajímavější asi hned po příjezdu. Seděli jsme sklesle na bagážích na hlavní Deribasovské, pokuřovali a dumali,

kam se vrtneme. Tehdy po nás totiž ještě v sovětských hotelích požadovali jako po inostrancích nehorázné sumy, a ještě ve valutách. A právě tehdy se zjevila studentka uměnověd Klava, spisovně Klaudie. Zarputilou recepční rychle obměkčila a domluvila nám přijatelné ceny. Povídala nám, co všechno umí, zná, kam nás vezme a co pro nás udělá. Jednou v chůzi nenuceně vklouzly její ruce do našich kapes. Podívali jsme se na sebe s Igorem, ale ona švitořila dál, a tak jsme kráčeli Oděsou jako šťastná trojka. Zdálo se, že bude pro nás nepostradatelná, ale vše skončilo nečekaně rychle. Stáli jsme večer u manželských postelí v nevytopeném pokoji se zaprášenými fíkusy a začínalo to vypadat, že nám snad míní být ke všem službám. Ovšem když oznámila, že si odskočí ještě pro košilku na spaní, Igor vše rezolutně uťal. Já jsem nebyl schopen vůbec slov, jen jsem přihlížel. Netušil jsem, že můj parťák je schopen tak nekompromisního jednání. Vypakoval ji, než stačila cokoliv říct, a ještě za ní vyběhl s velkou taškou, kterou si musela někdy během dne přinést. Tak skončil náš první den v Oděse. Následovalo sedm dní, které jsem z větší části popsal v deníku Lidová demokracie a Igor zachytil ve svých fotografiích. Na Igora myslím často. Měl velký dar, lidem s ním bylo dobře. Antonín Hošťálek, kolega z Lidové demokracie

Mezi kulkami, politiky a vinnými sklepy

Kostdajnica na Uni, Jugoslávie 1991. Foto Igor Šefr

Zleva Ján Čarnogurský, Jiří Horák, Alexander Dubček, Václav Tomis, Brno 1991. Foto Igor Šefr

Na otázku, kdy a kde jsem se seznámil s Igorem, popravdě nedokážu přesvědčivě odpovědět. Tuším, že to bylo někdy v roce 1987. V té době jsem totiž jako „elév“ redaktoroval v časopise Věda a život, kam mne, tehdy člověka bez práce, a tedy ohroženého paragrafem za příživnictví, přivedl Jan Steklík. Možná to byl právě Honza, kdo nás s Igorem seznámil. Možná se to ale stalo v Akádě (dnes již zaniklé Akademické kavárně na rohu Gorkého a Jaselské), kam jsem jako absolvent protější filozofické fakulty rád zamířil, neboť tam vždy seděl někdo známý. Nebo se to mohlo stát také v sousedství U Čápa, krásné hospodě sice třetí cenové skupiny, ve skutečnosti však čtvrté, ale mohlo to být také U Kunze ve Smetanově (dnes restaurace Laguna), což byla skutečná hospoda čtvrté cenové skupiny, kam jsme chodili, když už nebylo na dražší pivo v Akádě. Zkrátka někde v tomto prostředí, jinde zcela jistě ne, jsem Igora potkal a někdo nás jednoduše seznámil. A protože jsme v redakci potřebovali někoho na přefota z knih a časopisů (o nějakých xeroxech či kopírkách tehdy nebylo ani potuchy) a protože Igor byl, jak se pochlubil, začínající fotograf, nějak se mi ho podařilo do Vědičky, jak říkal vše zdrobňující Honza Steklík, dostat. Myslím, že to bylo jeho první skutečné honorářové působení v nějakém periodiku. Ty honoráře nebyly na tehdejší dobu nijak malé, a pokud udělal deset fotek, dalo se z toho téměř vyžít. Postupně začal Igor pro časopis fotit i do různých reportáží. Tak tedy začalo naše přátelství a spolupráce. Igor brzy začal spolupracovat také s Lidovou demokracií. Tam jsem jej představil příteli Liboru Janovi, který v těchto „lidoveckých“ novinách brzy udělal novinářskou kariéru a po roce 1989 se stal i vedoucím brněnské redakce. A tady se už Igorovi otevřela cesta ke skutečné reportážní fotografii, jíž se pak vlastně živil po celý svůj život, ať již to bylo

v novinách, v Četce, na volné noze, nebo jako vyučující mladých fotografických elévů. Ostatně zrcadlovku, kterou vlastním, mi vybral právě on. Do redakce „Lidodemo“ jsem nastoupil po zániku Vědy a života na podzim 1991, ale již v létě toho roku jsem jako externista poprvé vyrazil s Igorem na dlouhou reportážní cestu. Rozpad Jugoslávie byl v plném proudu a podařilo se mi přesvědčit tehdejšího vedoucího brněnské redakce Antonína Drobného a jeho zástupce Libora, že bez autentického zpravodajství ztratí periodikum svůj glanc. Igor, tehdy již plně zaměstnán v těchto novinách jako fotoreportér, řídil redakčního favorita, s námi jel ještě kolega Kristián Chalupa. Vyrazili jsme tedy na cestu do Charvátska, do Liky a Kordunu, na bývalou vojenskou hranici habsburské říše, kde v té době probíhaly boje mezi místním srbským obyvatelstvem, které vyhlásilo svoji autonomii (Srbská autonomní oblast Krajina), charvátskými milicemi a domobranou. Nu, s naším autem, kufříkovým psacím strojem, který jsme vytahovali na stůl v restauracích, psali reportáže a následně sháněli fax k odeslání jsme tam byli západním kolegům pro smích, ale na druhé straně jsme se díky znalosti jazyka i reálií dostali tam, kam oni ne. A novináři tehdy byli v kurzu u obou znepřátelených stran – každá jim totiž říkala svoji pravdu. Žádná ucelená fronta tehdy neexistovala, poznat, kdo je kdo, téměř nešlo, uniformy měli všichni stejné, není divu, že i přes viditelné označení PRESS, které Igor pro tuto příležitost vyrobil, jsme se dostali i do palby ostřelovačů. Do té doby jsem netušil, že favorit může jet po okresce rychlostí 150 km/h, ale přežili jsme. Igor odvážně fotil, ale musel respektovat, že bojovníci ani jedné ze stran nechtěli, aby jim bylo vidět do tváře, ani aby je fotil při přípravách k boji. Bylo to pochopitelné, často proti sobě stáli sousedé z různých vesnic, kteří se znali jmény, ale Igorovo srdce „válečného fotografa“ se bouřilo. Jeho fotoreportáže

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, Olomouc 1992. Foto Igor Šefr Ludvík Vaculík, Horňácké slavnosti, Velká nad Veličkou 1992. Foto Igor Šefr 18

Jan Ruml jako ministr vnitra, zahájení činnosti Jízdní policie Brno, 1993. Foto Igor Šefr

z této i následné cesty v roce 1992 byly v českém kontextu naprosto jedinečné a chváleny z mnoha stran, jedna z jeho fotografií vyšla i na titulní stránce novin Süddeutsche Zeitung. Snímky z bojujícího Charvátska, Bosny, ale také z utečeneckých táborů v Srbsku a Charvátsku se později staly součástí jeho ročníkové práce na Slezské univerzitě, kde si postgraduálně dodělával vysokoškolské vzdělání. Brožura s fotografiemi z těchto válečných cest měla svým názvem Brat je mio, koje vere bio (Bratr je milý, ať je jakékoli víry), vycházejícím ze starého dalmatského přísloví, upozornit na nesmyslnost a zhoubnost bratrovražedného boje na území Jugoslávie. Vysoce ji ocenil i jeho milovaný učitel a později i přítel Jindřich Štreit. Při většině našich reportážních cest ovšem nešlo o život. Putovali jsme spolu po celé Moravě, Dolních Rakousích, Slovensku, mezi vinaři, soukromými zemědělci, zejména těmi, kteří dokázali během celého komunistického období soukromě hospodařit, mlynáři, kteří se pokoušeli, často marně, obnovovat svou živnost, jezdili jsme s naším redakčním řidičem v kolonách politiků při jejich návštěvách různě po Moravě, zaznamenávali důležitá politická jednání. Většinou jsme pak ty zážitky z reportáží probírali po večerních směnách v tiskárně, poté co byly noviny definitivně poslány na rotačku, dlouho do noci v Poslední leči na Jakubském náměstí. Igorovy fotografie z té doby, kdyby je bylo možno všechny dohledat, by vytvořily velice zajímavou kroniku překotné doby první poloviny 90. let 20. století. Naše spolupráce (o přátelství nehovořím, to s prací možná začíná, ale nekončí) ovšem nedošla úhony ani po zániku Lidové demokracie, kterou záměrně přivedl ke krachu pražský tiskový magnát Fidelis Schlée, jemuž tehdejší předseda lidovců Josef Lux noviny, zřejmě s týmž cílem, prodal. Již předtím se totiž Igor stal také součástí autorských týmů, které pod vedením mým a přítele Libora Jana zpracovávaly dějiny moravských obcí (ostatně o přírodních zajímavostech v některých z nich psala i Igorova žena Hana). Igorovy fotografie tak zdobí publikace o Troubsku (1987), Drásově (1988), Moravanech (1989), Blučině (1995), Čejkovicích (1998), Mutěnicích (2002), Čejči (2006), Starém Poddvorově (2010) či Řícmanicích (2010). A nebyla to často jednoduchá práce, zejména ve vinařských obcích, v nichž Igor fotografoval a já popisoval staré sklepy, lisovny či búdy. Úkoly to někdy byly téměř nad naše síly. Čejkovice se například mohly do nedávna honosit tím, že jejich vinaři měli dochovány ve svých sklepích dokonce sedm starých vřetenových dřevěných lisů, nejstarší z roku 1773! Rozhodli jsme se je vyfotit a popsat všechny během jedné návštěvy

Čejkovic. Ovšem při takové práci nikdy nezůstane jen při rozhovoru a focení. K majitelům pátého až sedmého lisu jsme se museli po čase vrátit, neboť ze zápisků nešlo nic rekonstruovat a fotografie byly jaksi podivně rozmazané, nebo na nich nic nebylo… Je toho tedy skutečně hodně, co jsem s Igorem prožil za ty více než tři desítky let, kdy jsme se znali, a pochopitelně víc bylo toho nepracovního než toho pracovního. Igor také doprovázel svými fotkami celou řadu (nejen) mých článků ve Veronice, časopisu pro ochranu přírody a krajiny, který v Brně vychází již od roku 1987, tedy od doby, kdy jsme se spolu pravděpodobně poznali. A právě v souvislosti s prací pro Veroniku jsem měl pozoruhodný zážitek. Už dlouho jsme si totiž s Igorem slibovali, že pojedeme na Pernštejn k našemu společnému příteli kastelánovi Jakubovi Škrabalovi, kde jsem potřeboval přefotit nějaké staré vysočinské kresby a fotografie. Zase mělo jít o spojení příjemného s užitečným, tak jako mnohokrát. A nějak se mi o tom a o Igorovi zdálo v noci z 15. na 16. prosince 2020. Tak jsem si ráno říkal, že mu musím zavolat, abychom návštěvu konečně domluvili. Nic o jeho chorobě jsem totiž nevěděl a naposledy jsme se viděli na oslavě šedesátin Libora Jana v rajhradském klášteře, kde jsem ho dokonce pochválil za to, jak pěkně zhubl, aniž bych měl ponětí o tom, co toho bylo pravou příčinou. Něco mě v tom telefonování ale jako obvykle (a možná naštěstí) zdrželo a mezitím mi přítel Libor Jan volal tu smutnou zprávu… Náhoda jistě více než pozoruhodná. Václav Štěpánek, kolega z časopisu Věda a život a Lidové demokracie

Primátor města Brna Václav Mencl, Brno 1991. Foto Igor Šefr 19

Pořád se rozhlížím, jestli odněkud nevykoukne, abychom se objali

Igor Šefr a Jindřich Štreit, zahájení výstavy divadelních plakátů, divadlo Reduta v Brně, říjen 2019. Zdroj ČTK/Pavel Weber 20

S Igorem jsem se seznámil na některé z mých dávných přednášek pro Moravskou galerii, kde mě oslovil s tím, že se zajímá o dokumentární fotografii a že by rád studoval na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. To se pak také podařilo. Igor se stal řádným studentem ITF. I když jsme se průběžně potkávali, bližší kontakt jsme navázali až v době, kdy byl Igor ve druhém ročníku a pracoval na dokumentární publikaci. Tehdy měl možnost odjet na Ukrajinu a navštívit přímořské město Oděsu. Vzhledem k tomu, že i já jsem před lety toto město navštívil a líbilo se mi, vyměňovali jsme si zážitky. Pro Igora byla ta cesta velmi důležitá. Byl tam s kolegou Hošťálkem a snažil se nafotografovat soubor, který nevynikal nějakými exkluzivními fotografiemi, ale naopak se zaměřil na obyčejnost, všednost až banálnost té lokality. Dost často jsem jezdil do Brna na výstavy a jiné kulturní akce. S Igorem jsme se vždy nejen pozdravili, ale vyměnili si postřehy a názory na to, co jsme momentálně

viděli nebo co jsme právě prožívali. Oceňoval jsem jeho upřímnost, toleranci a chápání dané skutečnosti. Měl jsem velmi rád jeho spontánnost. Vždycky dal najevo, že ho setkání se mnou těší. Jako pedagogové ITF máme po celé republice studenty, kteří se k nám i po letech hlásí a rádi se s námi vidí. Snad žádná větší kulturní akce se neobejde bez některého ze současných nebo minulých studentů. Jsou to oboustranně milá, přátelská setkání, která vždy potěší. Igor, který byl reportážním fotografem, nemohl na takových akcích chybět a vždycky jsem ho rád potkal. Jednou z takových příležitostí byla vernisáž plakátů pro novou divadelní sezonu, která se konala v říjnu 2019 v divadle Reduta. Velmi rád na Igora vzpomínám, a i když vím, že už mezi námi není, pořád se rozhlížím, jestli přece jen odněkud nevykoukne, abychom se objali. Pro mě tady stále zůstává. Jindřich Štreit, pedagog z ITF Opava

Zdar Igorino!

Jiří Pecha, Brno 1992. Foto Igor Šefr

Zleva Kristián Chalupa, Libor Jan, Zdeněk Klanica a Václav Štěpánek, předvolební mítink, Brno 1992. Foto Igor Šefr

Zdar Liborino, čau Igorino – tak tenhle téměř obřadní začátek rozhovoru již nikdy nezazní. Jeden z jeho aktérů už totiž není. Ani nevím, kdy jsem se s Igorem seznámil či kdo nás seznámil. Najednou byl tu. Fotograf amatér, který měl ale velkou chuť tuhle práci dělat. A vždy se snažil si v tomto směru doplnit vzdělání, nejen na Lidové konzervatoři v Ostravě u Bořivoje Sousedíka, ale poté i na Slezské univerzitě v Opavě, kde vyučoval Jindřich Štreit. Oženil se brzy a záhy zde byli dva synové. Žití v jednopokojovém bytě nebylo jednoduché a temná komora se nacházela slušně řečeno na toaletě, i když v Brně bychom to řekli jinak. Vzpomínám si, že jsem byl u počátků jeho reportážní fotografie. Vedení Lidové demokracie, kde jsme tehdy oba pracovali, přesněji řečeno ředitel František Černý Igora podpořil a opatřil mu na tehdejší dobu kvalitní fotoaparát i s dalšími objektivy, myslím, že to byl Canon, na profesionální úrovni. Igor z něj měl velkou radost. Jeho práce hned vypadala jinak a Igor začal růst. Jen na ukázku: Dělila se pomalu, ale jistě republika a prezident Havel byl na poslední návštěvě Bratislavy. Nacionalističtí Slováci ho chtěli zřezat, a tak celý prezidentský konvoj ustupoval. My s ním. V jednom úzkém místě nad náměstím SNP začalo být opravdu zle a přítomní novináři spolu s Havlovou ochrankou utvořili kruh, aby bránili prezidenta. Chlapík z ochranky, možná o deset centimetrů vyšší než já, dostal tyčí dvakrát do hlavy. Držel jsem ho, ale nepovolil. Já také ne, do hlavy jsem naštěstí nedostal, čehož je důkazem, že jsem stále zde. Igor se chtěl také zapojit do obranného kruhu. Já na něj křičel: „Igore, ne, ty to foť, foť všechno. Vylez si na tu dvanáctsettrojku a foť, foť!“ Igor to udělal. A tak jsme zachránili Václava Havla. Neznám člověka, s nímž by byl Igor v nevůli. Byl to jeden z nejslušnějších lidí, které jsem zažil. Ano, někdy jsme v těch mladých letech lumpačili (jako sedlák Zášinek v podání Waldemara Matušky ve slavném Jasného filmu

Všichni dobří rodáci) a manželky nebyly rády, když jsme se vraceli kolem třetí či čtvrté nad ránem. Ale ono to tak nějak patřilo k naší práci. Igor fotil někdy i na nočních výpravách a z jedné byla fotka spícího, dosti společensky upraveného Jiřího Pechy s obličejem zakrytým jakýmsi ručníkem, který vypadal jako arabský šátek, v podniku známém jako Poslední leč. Igor fotky někdy opatřoval vtipnými komentáři a ten k Pechovi se zachoval. Zněl: „Jiří Pecha, známý brněnský herec ve hře Rumová aféra v pásmu Gazy, v hlavní roli jako J. Hadrafat. Scénář ke hře, kterou režíroval J. Robin, napsal J. Šmír. Sponzorství hry se ujala firma MOSAD CS. Ta už se ale stejně jako název hry na plakátech neobjeví. Při premiéře v přírodním divadle syrské pouště totiž podle oficiální zprávy syrské tiskové agentury vybouchl v ruce jednomu z nudících se diváků, který si pohrával s roznětkou, cvičný dělbuch o síle asi 26 tun trinitrotoluenu.“ Po zániku Lidové demokracie Igor pracoval dost dlouho jako fotoreportér v ČTK, také fotografii učil, fotil pro VUT. Jeho životní dráha byla bohatá, možná jako moje. Narodil se rok a den přede mnou, byl znamením Panna, což nás možná vrhlo do stejných bouřlivých vod. Ale vím, že nikdy ničeho nelitoval a díval se dopředu, ne dozadu. Dokázal být pozitivní, což není každému dáno. Když fotil srbského vojáka, který na něj mířil samopalem, a Kristián radil k ústupu, Igor nepodlehl a chlapa vyfotil. U nás to dali na třetí stranu v malém formátu a v Süddeutsche Zeitung z toho byla veliká fotka na titulní straně. Igor byl odvážný i rozvážný. Nejen mně, ale myslím nám všem bude bez něj smutno, ale máme velkou naději. A jak jsem řekl na závěr proslovu na Igorově pohřbu: „Chci, abys to, Igore, věděl: Zůstáváš v našich srdcích.“ Libor Jan, kolega z Lidové demokracie

Igorova kreativita byla bezbřehá

voval se svými studenty fotografie z Fakulty informatiky Masarykovy univerzity, jindy se jen zastavil, aby prohodil nějaký vtípek. Postupně jsme spolupracovali na řadě reklamních projektů i společných výstav. Na společné výstavě Akt, akty, akt znovu budily pozornost jeho neotřelé vizuální kompozice. V roce 2000 jsem Igorovi zahajoval výstavu fotografií, kde prezentoval své optické hrátky a klamy. Má slova o jeho vizuální tvorbě zůstávají platná i nadále: „Na svých fotografiích Šefr vkládá mraky na oblohu, jindy zdánlivě vytahuje jednotlivá okna z mrakodrapů nebo z mostů vypouští auta na dálnici. Zasahuje do světa lidí jako Gulliver a plní si svoje dětské sny o přetvoření skutečnosti. Vtahuje nás do svých pohádkových dějů a umožňuje nám snít a hrát si spolu s ním. Nalaďme svou duši a nachytejme si radost z Šefrových obrazů, tak jak on chytá do dlaní vodu z obřích reklamních vodovodních kohoutků. Igor Šefr svou absurdní hravostí vzbuzuje údiv a radost. Jeho fotografie nás přesvědčují, že existují hodnoty, které jsou nadnárodní, oslovují lidskou populaci bez výjimky, navíc nás nutí přemýšlet, pohladí po duši a vykouzlí úsměv, a to je v době barbarské amerikanizace kultury zvlášť přínosné.“ Igor Šefr dokázal navzdory všemu zůstat sám sebou a svou kreativností a hravostí nás udivovat i potěšit. Miro Myška, pedagog z ITF Opava, kolega S Igorem Šefrem jsem se seznámil v roce 1991, kdy nastoupil bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. To, že jsme byli oba z Brna, a Igorův nezaměnitelný humor způsobilo, že jsme se skamarádili velmi rychle. Jeho kreativita byla bezbřehá, dokázal pedagogy i kolegy z ročníku udivit v celé řadě zadávaných fotografických úkolů. Bakalářské studium ukončil bez ztráty kytičky v roce 1994. Následně začala i naše dlouholetá spolupráce a dlouholeté přátelství. Během jeho působení v reklamní agentuře Bílý medvěd jsme často tvořili společně, navíc jsme se setkávali během Igorova magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie. V jeho volných úkolech stále převažovaly humorné manipulace s běžnými předměty, kdy často využíval optického klamu. Při fotografování detailů používal i zrcadlení a následné násobení obrazu. Se spolužáky prvního magisterského ročníku založili fotoskupinu Milan a v roce 1999 vystavovali v galerii Generálního konzulátu v indické Bombaji, kde se Igor Šefr představil se svými absurdními vizuálními pohledy. My, spřátelení pedagogové, jsme byli přizváni na výstavu jako hosté. Tím se ještě více upevnilo naše spojenectví. Igor se u mě v ateliéru pravidelně obje-

Skupina Milan v Indii, zleva Miro Myška, Igor Šefr, Jiří Votýpka, Antonín Braný, Bombaj 1999. Foto Milan Kníže

Z volného cyklu, 2000. Foto Igor Šefr

Nejen fotoreportér a kolega, ale i kamarád

S fotoreportérem a velmi zábavným společníkem Igorem Šefrem jsem měl tu čest pracovat několik roků v deníku Lidová demokracie. Absolvovali jsme spolu také reportážní cesty, kromě jiných do válečné Jugoslávie v červenci 1991 a o měsíc později, v době puče proti Gorbačovovi, také do tehdejšího Sovětského svazu. Igor byl nejen výborný fotograf, ale i člověk s velkým smyslem pro humor. Neopustil ho zcela ani v okamžiku, kdy na něj v červenci 1991 zamířil srbský ozbrojenec u města Dvor na Uni ostře nabitou střelnou zbraní. Igor ho přesto stačil vyfotit. Tuto fotografii pak kromě deníku Lidová demokracie uveřejnil na první straně prestižní německý deník Süddeutsche Zeitung. Nezapomenutelná byla rovněž naše společná cesta do Bratislavy na jakousi demonstraci příznivců Josefa Tisa, která se uskutečnila přibližně půl roku před rozdělením Československa. Na náměstí SNP se sešlo několikatisícové shromáždění příznivců tohoto po válce popraveného slovenského kněze a politika. Igor se vměstnal mezi pozvané hosty a nacionalisticky laděné novináře. Když se ozvala výzva jednoho z pořadatelů „vykopejte ty pražské židovské novináře z tribuny“, Igor se „vykopat“ nenechal. Ohradil se, že není přece ani z Prahy, ani židovské víry či národnosti, a klidně fotil dál. Později večer, na stejném náměstí pak jeden z přítomných nacionalistů začal vykřikovat, že by rád spálil československou vlajku, kterou ale nemá. Igor mu opakovaně s provokativní nadsázkou navrhl, zda by si s ním nešel aspoň zatančit. Fotografie Igora Šefra mohli zájemci obdivovat na celé řadě samostatných i společných výstav, včetně zahraničních, například v litevském Vilniusu či indické Bombaji. Igor mimo jiné fotografoval politiky, u nás i na zahraničních cestách. Dovedl je zachytit v charakteristických pózách a dokázal své záběry vtipně komentovat. K jeho úspěchům patří též čestné uznání z roku 2007 za fotografii v soutěži Czech Press Photo v kategorii Aktualita. Ještě než Igor vážně onemocněl, vedli jsme spolu občas debaty na různá politická témata. Většinou jsme se shodli. Chtěl jsem toho s ním ještě hodně prodiskutovat. Teď mu můžu jen v duchu vynadat, že tady ještě nějakou dobu nezůstal. Jeho specifický humor a velká zásoba kvalitních anekdot mi budou chybět. Kristián Chalupa, kolega z Lidové demokracie

Srbský ozbrojenec u Dvora na Uni, Jugoslávie 1991. Foto Igor Šefr

Tatáž fotka na titulní straně Süddeutsche Zeitung, 7. 8. 1991 27

Imaginární rozhovor Ireny a Magdy s Igorem Š.

Každé naše setkání s Igorem končilo stejně: „Dopovíme si to příště u pivka… jasně, musíme zajít… řekni kdy a domluvíme se…“ Občas jsme se skutečně domluvili a zašli, ale v tom podivném roce 2020 jsme bohužel společné setkání už nezvládli. A teď už nezajdeme a nedopovíme si to. Člověk nikdy nepočítá s tím, že aktuální setkání může být setkáním posledním, neřeknete si věci, které byste si řekli, kdybyste to tušili. Vedeme tedy spolu s Igorem tento imaginární rozhovor, který jsme nestihli… IRENA: Igore, myslím, že za nás obě ti musím říct, že jsme tě měly a pořád máme fakt hodně rády. A to hned od začátku, kdy jsme se potkali v prvním ročníku na ITF (Institut tvůrčí fotografie v Opavě). MAGDA: Jo, to potvrzuji, náš nejoblíbenější spolužák ever. Tedy spolužák, hlavně kamarád v tom pravém slova smyslu. IGOR: Psst, uvědomujete si, že je to už třicet let, co jsme společně začínali? MAGDA: Bylo to strašně fajn období, včetně těch dlouhých společných cest na Bečvu. Já se vždycky těšila, až nastoupíš do auta, co přijde za historky. IGOR: Myslíš, jak jsem vždycky ráno stíhal odjezd jen taktak, po probdělé noci, pod paží mokré fotky, které jsem měl odevzdat? MAGDA: Ano, přesně tohle: všechno jsi stihl v pohodě a s nadhledem. A byly to moc dobrý fotky! Občas jsme ti tam doťukly nějakou retuš, protože jako vyučené fotografky jsme to měly raz dva. IRENA: No jo, vidíš, na to bych málem zapomněla, retušovací štětce a barva na sklíčku. Protože ty jsi vlastně nebyl vyučený fotograf? IGOR: Ale prosím tě… víš, jaká byla doba. Já se musel vyučit nástrojařem a pak jsem teprve udělal tu Lidovou konzervatoř v Ostravě u Sousedíka. IRENA: Ale pokud vím, čím jsi byl, tím jsi byl rád, aneb co tě nezabije, to tě posílí.

Z volného cyklu, 2000. Foto Igor Šefr Irena Armutidisová a Igor Šefr, Dům fotografie Praha, 2016

Igor Šefr s indickou kurátorkou, zahájení výstavy skupiny Milan v Indii, Bombaj 1999. Foto Milan Kníže

Skupina Milan v Indii, zleva Igor Šefr, Magda Burgr Pažourková, Karel Pažourek, Irena Armutidisová, Jiří Votýpka, Vojtěch Bartek, dole zleva Jaroslav Malík, Antonín Braný, Milan Kníže, Bombaj 1999. Foto Milan Kníže 30

IGOR: Za komančů jsem měl několik bizarních zaměstnavatelů, třeba jsem byl měsíc na VAAZ (Vojenská akademie Antonína Zápotockého), ale hlavně že bylo razítko v občance. Ale fotil jsem od nepaměti. Takže po revoluci šup šup, hned jsem se tím začal živit.

IGOR: Mně tedy určitě nejvíc ta první, bombajská výstava.

IRENA: Ano, pamatuji si tě jako fotografa z nějakých vernisáží a akcí ještě před ITF, ale to jsme na sebe jen tak zpovzdálí kynuli.

IRENA: Ano, ta tvoje fotka, kde ruka drží obláček proti nebi, je dnes už ikonická.

MAGDA: Jak jinak, ty máš totiž na focení dar, jaký se hned tak nevidí. Já jsem vždycky obdivovala, že dokážeš být nenápadnej, a přitom se dostat přesně tam, kam potřebuješ, abys udělal geniální fotku. IGOR: Haha, mám přece toho Trpaslíka, cenu za nejlepšího absolventa… ze tří… víc nás totiž tehdy neobhajovalo. No ale mám ho. Fakt, já su tak dobré borec z Brniska, hahaha. IRENA: To přece dobře víme. Proto jsem tě taky oslovila a přemluvila ke spolupráci s VUT, myslím, že tak hezké fotografie tam zase dlouho mít nebudou. Jsem přesvědčená, že máš dar opravdu vnímavého, nevšedně pohotového reportéra, citlivého dokumentaristy i zkušeného fotografa portrétisty. IGOR: Díky, červenám se, bylo to skvělý, jak to VUT, tak i ta naše společná práce na katalogu uzenin Hadače a Zapletala v Rosicích. Tolik buřtů jsem v životě nesnědl! MAGDA: Určitě budou tvoje fotky patřit v archivu VUT ke zlatému fondu, ale vlastně nejen na VUT. Dívala jsem se nedávno do archivu ČTK a i tam máš obrovský zářez. Nějakých sedmnáct tisíc fotek, jedna lepší než druhá. IGOR: No, pár těch mucholapek jsem foťákem protáhl. Teď už jedu taky na čipy, ale to už není tak romantické.

MAGDA: Ta měla velký úspěch. Tys tam měl tuším tu sérii fotek, která pracuje s měřítky a iluzí. Indové z toho byli hotoví.

IGOR: Škoda že se nám tehdy nepodařilo dotáhnout do konce výstavu právě z této cesty, ale i tak to stálo za to. MAGDA: To rozhodně stálo. Skupina Milan v kompletní sestavě na společné cestě do Indie! Z některých situací jsem byla docela nervní. Třeba jak vás zmatený taxikář odvezl někam do pryč, protože nerozuměl, co mu říkáte, a já vás hledala po celé Bombaji. IGOR: Nebo jak nám v hotelu, kde jsme spali na výletě za památkami, naúčtovali 124 piv a tvrdili, že jsme je určitě v osmi lidech během dvou hodin vypili. MAGDA: No, ještě tak najít fotky z té Indie. Ale i tak se obávám, že na nich bude samé umění a žádné normální záběry. I tady totiž platí, že kovářova kobyla a ševcova žena, však víte… A my fotografové jsme věčně bez fotek. IRENA: Vždycky jsme se smáli těm, kteří se chtěli fotit, neustále inscenovali a vždy a všude fotili veselé skupinky. My hrdě fotíme umění, ale pak nevíme, jak jsme před dvaceti lety vypadali. Jak bychom dnes byli za ty společné snímky vděční! IGOR: Holky, nebojte, důležité je, že ty vzpomínky nám už nikdo nevezme. Tak na zdraví a zase někdy… Irena Armutidisová a Magda Burgr, spolužačky z ITF Opava

MAGDA: No nevím, mám pocit, že ty nepotřebuješ nacvakat tisíc záběrů a pak vybrat, že prostě uděláš jeden dva, a jsou dokonalé. IRENA: Když už jsme u toho vzpomínání, která naše společná výstava vám nejvíc utkvěla? Já totiž hodně lituji, že se nám podařilo uskutečnit jen pár společných výstav s naší fotoskupinou Milan a že většina nápadů zůstala jen v rovině plánů a pábitelství. 31

Trojjediný Igor Šefr

Z volného cyklu, 2000. Foto Igor Šefr

S kolegy z brněnské redakce ČTK, zleva Igor Šefr, Dušan Veselý, Otto Ballon Mierny. Foto Otto Ballon Mierny

Za vysněným povoláním fotografa šel Igor Šefr cílevědomě. Nenaučil se jen koukat skrz hledáček fotoaparátu, ale pronikl i do tajů technologické a laboratorní alchymie. „To považuji za velmi prospěšné i pro dnešní digitální dobu. Zvládnutí řemesla je pro tvůrčí vyjádření nutný předpoklad,“ řekl Igor v rozhovoru, který jsme spolu vedli ne tak dávno pro časopis REVUE 50 plus. Znalosti, zejména pak o tvůrčích postupech, získával Igor Šefr na ostravské konzervatoři. V tomto ohledu za mnohé vděčil tamnímu pedagogovi Bořkovi Sousedíkovi, vyhraněné osobnosti ve svém oboru. Už během práce fotoreportéra, nejprve v deníku Lidová demokracie a poté v brněnské pobočce ČTK, studoval Institut tvůrčí fotografie na Opavské univerzitě. „ITF mi dal hodně, už jen jména některých pedagogů, Jána Šmoka, Vladimíra Birguse, Jindry Štreita nebo Aleše Kuneše, hovoří za vše. V přímém setkávání s takovými osobnostmi poznáš mnohem víc, než se můžeš dočíst v sebelepší učebnici či příručce,“ řekl mi Igor ve zmíněném rozhovoru. V posledních letech byl Igor Šefr jako fotograf trojjediný: pracoval na Vysokém učení technickém v Brně, externě vyučoval na Masarykově univerzitě a občas fotografoval pro zpravodajskou fotoagenturu EPA a další média. „Práce pro VUT je mým existenčním zázemím, učení na univerzitě je mi příležitostí mnohé si srovnat v hlavě, nejen pro studenty, ale i sám pro sebe, a práce pro média mě udržuje v kondici fotoreportéra, což je disciplína, která mě taky naplňuje. Pro Četku jsem pracoval půl svého profesního života,“ vypočítával své pracovní aktivity. Všechny pracovní úvazky měl Igor záměrně jen částečné, aby se mu fotoaparát nestal, jak říkal, „lopatou“,

kterou by po návratu domů s úlevou odkládal. „Kombinovat profese s volnou tvorbou je odměřování na lékárnických vahách. Člověk potřebuje k životu peníze, ale vyjadřovat se niterně prostřednictvím fotografie je pro mě životně důležité. Je to úděl, který nikdy nebude zcela naplněný, protože žádná fotografie není dokonalá. To se očekává vždy od té následující, takže je to nikdy nekončící úsilí. To je na fotografování svým způsobem mučivé, ale zároveň lákavé až nutkavé,“ zamýšlel se Igor nad profesí, která mu byla současně obživou i láskou. Tak mluvil v rozhovoru určeném ke zveřejnění, ale naše povídání bývala i niternější. Ta však byla určena jen našim uším a zůstanou soukromá i nadále. Protože jsem mládí prožil v Brně, měl jsem k fotoreportérům brněnské pobočky vždycky vztah poněkud bližší než k ostatním. K Igorovi však obzvlášť. Byl velmi spolehlivý, novinářsky zdatný a lidsky slušný, nebylo tedy třeba vůči němu žádných formálně pracovních urgencí. S humorem, pro něj tak charakteristickým, jsme při našich setkáních konstatovali, že nebýt našeho kamarádství, neměli bychom se ani o čem bavit. Fotografii jsme oba vnímali jako prodlouženou nebo druhou přítomnost, a tak absenci jednoho z nás beru jen jako jeden z tajů prolínání času, který možná uplývá, ale rozhodně nezaniká. Dušan Veselý, bývalý šéfredaktor obrazového zpravodajství ČTK

Kocour s jazykem mlsným na pivo

Kde jsem Igora prvně potkal, nevím. Asi určitě v hospodě. Nenucené chování, nenucený humor. Přirozeně se etabloval v mém ateliéru na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity, kde začal učit fotografii. Jako každý učitel se musel představit fakultě výstavou v naší Bezejmenné galerii – tohle nikdo nečekal! Nebyly to klasické obrázky, ale aranžovaná fotografie, kde se předměty v popředí (většinou držené v ruce) doplňovaly a konfrontovaly s reálnou scénou ve vztahu, který byl čekaný i nečekaný. Výsledkem bylo vážné či nevážné sdělení postavené na nápadu, prostě dokonalý fotografický vtip. To vše o něčem, o někom něco vypovídalo! Kdo je ten mírně vážný a zároveň mírně ironický, mírně usměvavý chlapík? SIMONO, TO JE IGOR! Stal se mým dodavatelem aktuálních vtipů, které v té době raného kapitalismu kolovaly hlavně po internetu. Jeho zásilky vtipů, hlavně „košilatých“, jsem přeposílal vedoucí našeho studijního oddělení, kamarádce Simoně D. Ta mě také zásobila podobnými vtipy, které jsem přeposílal Igorovi. Jednou jsme seděli s Igorem v hospodě U Poutníka, kde tekly „svižany“, a tu se ve dveřích zjevila Simona, která šla manželovi se džbánkem pro pivo (ten žíznivý čekal doma v papírové čepici z novin, protože zrovna malovali). Představil jsem je vzájemně: „Simono, to je Igor, jak ti posílám jeho vtipy, Igore, to je Simona, jak ti posílám její vtipy.“ Ticho doprovázené rozpaky z Igorovy strany a červenání ze strany Simony se smazaly u stolu dvěma pivy. Simona odnesla pivo domů a vrátila se. Byl to jeden z nádherných večerů se dvěma prima kamarády. JAZYKOVÉ BLBINY Igor byl nejen dobrým vypravěčem vtipů, ale byl i pozorným a uznalým posluchačem mých slovních hříček a úletů. Na něm jsem testoval únosnost svých blbin, některé se mu i líbily. Byl často mým prvním posluchačem, některé hříčky vznikaly přímo u stolu. Namátkou: vlk šamotář; táta dlouhý, máma krátká, děti jako štamprlátka; nech babrouka bažit; nebo Bukálovo haiku: Svěrači, svěrači, tebe mám nejrači a tak dále. (Doma mi to už nežrali, dokonce mě žena už i přerůstala: voda po hulení…) Igor už se nedozví, jak se jmenovala slavná indická vyzvědačka (Mata Hari Krišna). PLENÉRY A VÝSTAVY Ty tvoří samostatnou i propojenou kapitolu naší koexistence. Igor se objevuje na prvním výtvarném plenéru v Lipové, který už se nemohl jmenovat Výtvarné

manévry (děkan: Výtvarné manévry? Nelze, jak by to vypadalo ve studijním katalogu!). Bydleli jsme na chalupě u Priessnitzů. Igor experimentoval se studenty v černobílé analogové fotografii s rozličnými výsledky: na některých vyvolaných filmech nic nebylo. Rozhodující nebyly výsledky, ale nasazení. A to bylo veliké. Po bližším seznámení s majitelem objektu, dále s ředitelem oblastní zvláštní školy (svým chovancům říkal „švarcmani“) a dalšími významnými občany jsme zhlédli hraný dokument Priessnitz s upozorněním, že většina přítomných ve filmu hraje. „Teď jsem tam!“, „To jsem já!“ – po obraze proběhly neidentifikovatelné postavy v půlvteřinovém fofru. Za chválu jsme byli odměněni vínem, kterému studenti určili lokalitu: Polské Tatry, severní svahy. Odměnou za chválu obojího (víno se dalo pít jenom jako hodně oslazený svařák) pozval Igora a jeho tlupu místní mašinfíra, který jezdil s motoráčkem na trase Hanušovice–Jeseník, na projížďku (někteří studenti motorák řídili). Na několik let se Igor ztratil, přeplatili ho v ČKD (ČTK?), ale pak se zase vrátil. Následovalo několik plenérů s ateliérem (Panská Lhota, Telč, Uherské Hradiště), kde Igor nechyběl. Přibyl báječný plenér se studenty Univerzity Tomáše Bati ze Zlína (Telč), a hlavně plenéry s Univerzitou třetího věku Masarykovy univerzity (jenom Telč). Při jednom plenéru jsme se hned první večer připletli U Metoděje k zapíjení budoucích volebních výsledků ODS – byli tam všichni důležití z kraje. Akce byla už v pokročilém stavu, a tak nás personál přifařil na osamocený konec desetimetrového stolu (jiný tam nebyl). Rozjařený člen v domnění, že patříme k nim, se nás ptal, co tomu říkáme. Igor neotálel: „No, děláte to blbě!“ Přizvukoval jsem, a hned bylo po kamarádšoftu, všichni si odsedli. Po několika letech se náš tým lektorů kurzů Univerzity třetího věku ustálil: fotografové Jiří Víšek a Igor, výtvarníci moje žena a já, a my všichni pod vedením naší milované Barborky (Barbora Hašková, U3V MU). Nakonec se více méně ustálila také část posluchačů kurzů. Ustálila se také podoba: po vlastním kurzu vždy následovala pravidelná výstava prací posluchačů (většinou Telč a Brno, ale i Lipsko či Vídeň). Na přípravách výstav se Igor podílel, na vernisážích byl a fotografoval. Barborka pojala plenér i jako společenskou příležitost: tak byli našimi hosty jednak vždy současní resortní prorektoři, ale hlavně přátelé: ombudsman Otakar Motejl, Svatoňovi, kamarádi, kamarádky a přátelé. Byl jsem na osmadvaceti plenérech, jestli dobře počítám, se všemi ateliéry a školami, kde jsem učil, a Igor byl 35

určitě na šedesáti procentech z nich. Někdy i se svou ženou Hankou, která byla aktivním a talentovaným hostem kurzů. Symbolické je, že s odchodem Igora končí i výtvarné a fotografické kurzy v Telči. Letos už nebyly. V Telči už nejsou ani hospody, do kterých jsme chodili: Na Kopečku – Sedláček, U Metoděje, kavárna Na Růžku, U Marušky… Když člověku ruší hospody, stává se pamětníkem. HOSPODY Igor vyznával stejné přesvědčení, že život probíhá v hospodách, ne na schůzích, a to odjakživa. Na pivě jsme se scházeli pravidelně nepravidelně po desetiletí jednou za týden či za čtrnáct dní, někdy i méně často. Domlouvali jsme se dopředu, někdy přisedli kamarádi Vašek a Budvar, ale i další. Igor měl vysoké nároky na pivo, občas objevil novou hospodu se zajímavým pivem. Nakonec každá byla dobrá, jen se tam nesmělo čepovat starobrno (typické europivo!). Moje žena Dana o něm říkala: „Igor? To je kocour s mlsným jazykem na pivo!“ Mezi jeho vybrané hospody patřily: U Hluché zmije, U Poutníka, U Veslaře a další. KUNIČKY = KONÍČKY Často se u stolu řešila zajímavá témata. Jednu dobu byl na programu dialekt, kterým se mluví okolo Kuniček a okolí. Typická je pro něj záměna „o“ s „u“ a „u“ zase s „o“, podle vzoru „na kupco je kopec“ nebo „Mařenu, puduj kuzo!“. O jedněch prázdninách se Igor ozval z Loštic, kde byl na výletě na kole: „Jak že se řekne v Kuničkách u vodovodu?“ – „No přece: hu vuduvudo!“ Spokojen mi na oplátku prozradil, co mu řekla místní hospodská: „Děti se musí zabít malé, dokud jsou na ně hezké vzpomínky.“ Vítězslav Švalbach, kolega z Masarykovy univerzity

Focení se studenty Fakulty sociálních studií MU, Brno 2015. Foto Igor Šefr Plenér s Univerzitou třetího věku MU, Vítězslav Švalbach v obklopení posluchačů U3V, Telč 2018. Foto Igor Šefr 36

Výtvarný plenér Ateliéru grafického designu a multimédií FI MU, Panská Lhota 2010. Foto Jiří Víšek

Igor Šefr patří mezi nezapomenutelné absolventy ITF

Magisterské studium na ITF Opava, s Blankou Chocholovou (uprostřed) při hodině momentní fotografie, Opava 1995 38

Igora Šefra řadíme na Institutu tvůrčí fotografie mezi takzvané nezapomenutelné studenty. Patřil mezi vůbec první, kteří přišli studovat fotografii na novou Slezskou univerzitu v Opavě už v roce 1991. A vydržel tam s dvouletou přestávkou dlouho, téměř jedenáct let. Díky kombinovanému typu studia za tu dobu souběžně vystřídal několik profesí, ale vždy si je pečlivě vybíral tak, aby mu poskytovaly dost času na vlastní tvorbu. Vytvářel výborné reportážní či portrétní snímky pro Lidovou demokracii nebo pro ČTK či fotografické reklamy pro agenturu Bílý medvěd. Současně však pracoval na cyklech subjektivních dokumentů, v nichž zpočátku nezapřel vliv předchozího studia u Bořka Sousedíka na Lidové konzervatoři v Ostravě, syrových záběrů z komunismem devastované Oděsy či rafinovaných kompozic, invenčně pracujících se změnou tradiční

perspektivy a reálných měřítek prostřednictvím širokoúhlých objektivů. A také dovedl napsat objevné závěrečné práce. Bakalářskou o obrazových aspektech časopisu Reflex, tehdy poskytujícího velkou pozornost kvalitní fotografii, magisterskou o brněnské skupině Rekrafo. Obě práce svědčily o Igorově výborném rozhledu po historii i současnosti fotografie, jeho schopnosti získat, utřídit a analyzovat rozsáhlý materiál a také napsat text, který je odborně fundovaný, a přitom se dobře čte. Igor Šefr měl na Institutu štěstí na dobré spolužáky. Mnozí z nich se uplatnili a uplatňují na naší fotografické scéně nejenom jako fotografové, ale také jako kurátoři, publicisté nebo pedagogové. V roce 1998 se stal členem skupiny Milan, v níž se sdružili tehdejší absolventi nebo studenti magisterského studia na ITF Irena Armutidisová, Jolana Havelková, Milan Kníže, Jaroslav 39

Malík, Magda Pažourková, Tomáš Pospěch, Martin Smékal, Jarmila Šimáňová a Jiří Votýpka. Neměli společný styl a až na výjimky ani témata, ale spojovalo je přátelství, které vydrželo celá desetiletí. Někteří se spolu s nezapomenutelným pedagogem Institutu Vojtěchem Bartkem v roce 1999 vypravili vystavovat až do Bombaje a potom dlouho vyprávěli nejenom o nadšeném přijetí, jakého se jim tam dostalo, ale i o silných cestovatelských i kulinářských zážitcích. Výstava Vlastní prostor se dočkala repríz v Dillí, Kapském Městě, Vilniusu a Košicích a její volné pokračování s názvem Hledání vlastního prostoru uvedla i Moravská galerie v Brně. Samotná skupina Milan se sporadicky scházela a společně vystavovala i později. Jsem rád, že jsme Igorovy práce mohli představit na řadě výstav Institutu tvůrčí fotografie i v několika přehlídkách české fotografické tvorby. Jeho cyklus hravých iluzivních fotografií s pozměněnou perspektivou jsme s Miroslavem Vojtěchovským zařadili do velké expozice Jistoty a hledání v české fotografii 90. let, uvedené v roce 1996 na Pražském hradě s reprízami v Domě umění města Brna, v Galerii výtvarných umění v Karlových Varech, v Domě umění v Bratislavě nebo v Českém centru v Berlíně. Ocitly se tak v sousedství děl Josefa Koudelky, Veroniky Bromové, Jindřicha Štreita, Viktora Koláře, Ivana Pinkavy, Václava Jiráska, Jana Saudka, Tona Stana, Mira Švolíka, Jiřího Davida a dalších známých tvůrců. Dostaly se i do pozměněné verze výstavy, která byla pod názvem Česká fotografie 90. let o tři roky později představena v Chicagském kulturním centru. A v této krásné společnosti na výstavách i v obsáhlých katalozích obstály velmi dobře. Igor Šefr patří mezi nezapomenutelné absolventy ITF nejenom díky své tvorbě, ale i díky tomu, jaký byl jako 40

člověk. Přátelský, upřímný, mimořádně pracovitý, obětavý, s velkým srdcem i s velkým smyslem pro humor. Hodně nám chybí. Vladimír Birgus, pedagog z ITF Opava

Bakalářské promoce na ITF Opava, zleva Jiří Siostrzonek, Jiří Jiroutek, Magda Burgr Pažourková, Igor Šefr, Opava 1994 Bakalářské promoce na ITF Opava, zleva Jiří Jiroutek, Magdalena Burgr Pažourková, Igor Šefr, Opava 1994

Obálka knihy Česká fotografie 90. let s fotografií Tona Stana, KANT, Praha 1999

Igor Šefr jako brněnský zpravodaj ČTK

Igor Šefr byl součástí společenství kolem brněnské redakce ČTK přibližně čtvrt století, ať už jako zaměstnanec, externí fotograf nebo kamarád ostatních zpravodajů. Vzpomínáme na něj jako na mimořádného fotografa, v němž se snoubil zkušený novinář s člověkem s velkým srdcem. S národní tiskovou agenturou začal spolupracovat v polovině 90. let, mezi roky 2005 a 2012 byl jejím zaměstnancem. Pak se Igorovy cesty s agenturou na čas rozešly, zůstávali jsme ale přáteli. V posledních letech před smrtí byl opět externím spolupracovníkem ČTK. Ve Fotobance ČTK, digitálním zpravodajském archivu, je 17 772 fotografií Igora Šefra, poslední z 21. srpna 2020, kdy pro ČTK fotil portrét bývalého vojáka oceněného zlatou pamětní medailí Jihomoravského kraje a přehlídku historických vozidel na náměstí Svobody. Netušili jsme tehdy, že jde o snímky poslední. O jeho vážné nemoci jsme nevěděli, nedával na sobě nic znát a byl usměvavý jako vždy. Ještě krátce před smrtí odpovídal do telefonu, že sice nyní nemůže vyrazit na fotoreportáž, o kterou jsme jej v agentuře prosili, ale že se ozve, až vyřeší nějaké zdravotní trable. Znělo to, jako by měl malicherný problém. Bohužel za pár dní přišla smutná a nečekaná zpráva o Igorově smrti. Práce fotografa tiskové agentury je dosti vzdálená představě o fotografii jako svobodné umělecké profesi. Je to hlavně každodenní dřina vyžadující všestrannost a disciplínu. Reportéři ČTK fotí všechno možné od politických mítinků a demonstrací přes divadelní inscenace či zemědělské práce až ke sportovním utkáním. Ať už Igor fotil cokoliv, dělal to dobře a při setkáních s kolegy v redakci i „v terénu“ šířil dobrou náladu. Igorovi se nestávalo, že by vyrazil na nějakou akci nepřipravený, že by se neorientoval v tématu, které právě dokumentoval. Prostě měl „načteno“. Když k tomu přidal špetku svého jedinečného, jemného a laskavého humoru, měl lidi, s nimiž se potkával na reportážích, rychle a nenuceně na své straně. Bylo jedno, jestli jde o partu dělníků na stavbě, nebo o špičkové vědce či umělce. Ostatně mezi jedněmi i druhými míval známé i blízké přátele. Igorova láska k umělecké fotografii se prolínala i do jeho práce zpravodaje, stejně jako jeho dlouholetá pedagogická činnost. Když jej kolega – píšící zpravodaj požádal o radu, která se týkala fotografování, ochotně a rád odpověděl a poradil, jak daný snímek nejlépe pořídit. Zájem kolegů o fotografii jej těšil. A když se někomu podařil dobrý záběr, přestože šlo spíše o souhru náhod než o zručnost, nešetřil chválou, a ještě jej povzbudil.

Igor Šefr fotografuje pouliční střety 1. května, Brno 2005. Foto Jan Tomandl

Igor Šefr s kolegou fotografem Attilou Rackem, bývalým reportérem Deníku, Brno 2015. Foto Jiří Salik Sláma 43

Na reportáže jezdil Igor řadu let ve svém autě barvy lila. Je to tak zvláštní odstín, na autech dosti vzácný, že ji snad nikdo jiný ani nemůže mít. Vícekrát se na rušných křižovatkách při čekání na zelenou Igorovi stalo, že mu telefonoval některý z kamarádů do vozu a hlásil mu „stojím za tebou“ nebo „procházím kolem“. Následoval smích a mávání. Také my jako kolegové, když jsme přijížděli na místo nějaké události, hned jsme podle auta poznali, že už tam Igor dorazil před námi. „Liláček“ se nedal přehlédnout. V brněnské redakci ČTK nám Igora připomínají některé jeho fotografie na zdech. Mezi jinými jde o snímek prokřehlého prezidenta Václava Havla ve světle reflektorů a fotografických blesků při nějakém zimním mítinku na náměstí Svobody v Brně. Dnes už nežije ani osobnost na snímku, ani jeho autor. U obou ale zůstává mnoho dobrých důvodů ke vzpomínce. Vladimír Klepáč a Jan Tomandl, bývalý a současný vedoucí brněnské redakce ČTK

Igor Šefr s kolegy a přáteli z brněnské redakce ČTK a Českého rozhlasu, Brno 2014. Foto Václav Šálek Igor Šefr přebírá interní ocenění ČTK, 3. cenu v kategorii Zlaté oko Za dlouhodobou kvalitní produkci, za široký záběr a fyzickou a psychickou výdrž při nelehkém krytí událostí ve druhém největším městě republiky, Brno 2010. Foto archiv ČTK 44

Václav Havel na vzpomínkovém mítinku na náměstí Svobody, Brno listopad 2009. Zdroj ČTK/Igor Šefr

S Igorem se člověk nikdy nenudil

Myslím, že za všechny své kolegyně z odboru marketingu a vnějších vztahů VUT můžu napsat, že s Igorem se člověk nikdy nenudil. Asi nejintenzivněji se to projevovalo na cestách. I když víc času jsme spolu strávili ve společné kanceláři, nejraději vzpomínám na zážitky spojené s pobyty Erasmus. Jednou z výhod práce na univerzitě je totiž možnost vycestovat například na týdenní jazykový pobyt, což jsme s Igorem stihli využít hned dvakrát. Poprvé na Maltu, kde jsme byli i s kolegyní Pavlou. Když Igor volal své ženě z pláže, se smíchem si stěžoval na horké středomořské počasí a říkal, že Malta sice dobrá, ale jsou tady ty úmorný třicítky. Přičemž se nenápadně podíval na mě a Pavlu – obě třicátnice. Další rok jsme se pak ve stejné sestavě mohli podívat do irského Dublinu, kde jsem měla tu čest vidět Igora poprvé v životě tančit. I když roky fotil na plese VUT a na mnoha dalších kulturních akcích s hudbou, odvázal se až v pravém irském „pubu“ za zvuků místní kapely a s pivem v ruce. S kolegyní Pavlou jsme jen oněměle sledovaly, jak se Igor dokázal rozparádit. Nikdy nezapomenu na jeho triumfální úsměv, když se mu podařilo na břehu Irského moře, nedaleko Bray, najít tzv. Europe’s first GC43. Milovníci geocachingu ví, že jde o první evropskou kešku, která byla umístěna na starém kontinentu. Když se vracel ze svahu, kde se tato keška nachází, kolegyně Pavla mu z mobilu pouštěla triumfální pochod a ústřední hit Hvězdných válek. Igor sestupoval z kopce s keškou v ruce jako vládce po vítězné bitvě. Stejný nadhled měl Igor i při své každodenní práci. Vím, že práce na brněnské technice mu dávala smysl a bavila ho. A mě zase bavilo s ním víc než pět let pracovat a sdílet jednu kancelář. Musím jít zapnout ventilátor, venku zase řádí ty úmorný třicítky. Radana Koudelová, kolegyně z VUT

Igor Šefr v kanceláři na rektorátě VUT, Brno 2019. Foto Zuzana Balgová

Igor Šefr rozverný, Brno 2019. Foto Marta Vaňková 47

SAMOSTATNÉ VÝSTAVY 1994, 1995 1997 1998 2000 2001 2001 2002 2009

Galerie AB, Brno Galerie Šternberk, Šternberk Centrum Natura Viva, Brno Galerie Škola, ZŠ Pastviny, Brno Galerie Fiducia, Ostrava Galerie Foma, Brno Fotografie, Bezejmenná galerie Fakulty informatiky MU, Brno Galerie UH2, Uherské Hradiště

2010

2019 2019

10 let Ateliéru grafického designu a multimédií Fakulty informatiky MU, Brněnské kulturní centrum: Galerie Prostor R2, Brno Po městě, jež je mi souzeno, Židovský hřbitov, Telč Fotogenie, Benediktinský klášter, Rajhrad

OCENĚNÍ 2007

Čestné uznání Czech Press Photo v kategorii Aktualita

KOLEKTIVNÍ VÝSTAVY 1994 1996–1997

Římské náměstí, Brno Institut tvůrčí fotografie, Slezské muzeum, Opava; Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava; Galerie 4, Cheb; Národní technické muzeum, Praha; Pražský hrad, Praha; Poznaň, Těšín 1996–1998 Jistoty a hledání v české fotografii 90. let, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, Praha; Dům umění města Brna, Brno; Galerie umění Karlovy Vary, Karlovy Vary; Dům umění, Bratislava; České centrum, Berlín 1997 Akt, akty, akt, Galerie AB, Brno 1997–1999 Česká fotografie 90. let, Měsíc fotografie, Bratislava; České centrum, Berlín; Cultural Center, Chicago; Fotogalerie, Kaunas; Vilnius 1999 Vlastní prostor (Skupina Milan), Galerie Generálního konzulátu, Bombaj; Galerie Marcopia, Bombaj; Dillí 1999–2000 Vlastní prostor (Skupina Milan), Kapské Město; Vilnius, Košice 2000 Hledání vlastního prostoru (Skupina Milan), Moravská galerie, Brno 2004 Minoritský klášter, Opava 2004 Diplomové a klauzurní práce 1998–2003, Institut tvůrčí fotografie, Opava 2004 AGDaMM (výstava Ateliéru grafického designu a multimédií Fakulty informatiky MU), Galerie Milana Zezuly, Městské divadlo, Brno 2008 Milan u Evžena (Skupina Milan), Galerie Artistů, Brno 2010 Tichá pošta (Skupina Milan), Galerie Solnice, České Budějovice Vzhledem k nedostatku důvěryhodných podkladů se omlouváme za případné nepřesnosti. 48

Zdroj PhotoGenia 49

Absolventská práce na Lidové konzervatoři Ostrava

Výtvarnou fotografii na Lidové konzervatoři Ostrava vystudoval Igor Šefr dálkově už jako ženatý. A začal víc fotit – zadání ze školy i rodinu. V absolventské práci se tak objevily ruce manželky Hany. 51

Týden v Oděse

V dubnu 1991, kdy byl Igor Šefr zaměstnán jako fotograf v deníku Lidová demokracie, vyjel s redaktorem Antonínem Hošťálkem na svou první reportážní cestu na Ukrajinu. Do válečného Tiraspolu je nakonec nepustili, a tak strávili týden v Oděse. 57

Reportážní cesty do válečné Jugoslávie

Od roku 1991 probíhaly na území bývalé Jugoslávie válečné konflikty, které skončily rozpadem země na šest nezávislých států. Brněnská redakce Lidové demokracie vyslala do míst válečných střetů svou posádku hned dvakrát, v roce 1991 a 1992. Igor Šefr zde pořídil sérii snímků, kde nechyběly ani záběry z utečeneckých táborů. 63

Volná tvorba: Ruka

Na cyklu aranžovaných fotografií začal Igor Šefr pracovat při magisterském studiu na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a staly se i námětem jeho diplomové práce. Byly to vtipné manipulace s běžnými předměty, založené na optickém klamu a hře s perspektivou. Jednotícím prvkem byla fotografova ruka. 71

S Václavem Klausem po Asii

Na podzim 2006 byl Igor Šefr vyslán jako fotograf ČTK na oficiální cestu prezidenta Václava Klause do Ruska, Vietnamu, Mongolska a Číny. Zdroj ČTK/Igor Šefr 81

Czech Press Photo 2007

V roce 2007 získal Igor Šefr čestné uznání v soutěži Czech Press Photo, v kategorii Aktualita. Prvního května toho roku nafotil zásah policistů proti pochodu neonacistů centrem Brna, který byl na poslední chvíli zakázán. Zdroj ČTK/Igor Šefr 89

Balony nad nočním Brnem

V květnu 2008 se Igor Šefr zúčastnil tradičního setkání horkovzdušných balonů v Brně Balloon Jam. Tehdy se uskutečnil i první hromadný noční let v historii balonového létání v České republice. 95

100

Práce pro ČTK

V průběhu bezmála čtvrt století pořídil Igor Šefr pro ČTK na osmnáct tisíc fotek. Některé události se každoročně opakovaly, mnohdy se vyjíždělo k požárům a nehodám. Nechyběly protestní akce proti komunistům ani požár na hradě Pernštejn v roce 2005. Zdroj ČTK/Igor Šefr 101

102

103

104

105

106

107

108

109

110

111

112

113

114

115

116

Byla vojna u Slavkova

K pravidelným akcím v pracovním kalendáři brněnské redakce ČTK patřila rekonstrukce bitvy u Slavkova pořádaná vždy na přelomu listopadu a prosince. Opakovaně zde fotografoval i Igor Šefr. Zdroj ČTK/Igor Šefr 117

118

119

120

121

122

Celebrity i celebranti

V letech 1995–2020, kdy s různými přetržkami fotil pro ČTK, měl Igor Šefr v hledáčku svého fotoaparátu mnoho osobností kulturního i politického života včetně zahraničních – jen namátkou francouzského písničkáře Huguese Aufraye, hudebního skladatele Michaela Nymana, členy skupiny Deep Purple nebo spisovatele Roberta Fulghuma. Mezi těmi českými je i řada těch, kteří už nejsou mezi námi. Zdroj ČTK/Igor Šefr 123

124

125

126

127

128

129

130

131

132

133

134

135

136

137

138

139

140

141

142

143

144

145

146

147

148

Sport prosím ne!

Při práci pro ČTK se Igor Šefr zákonitě nevyhnul ani sportovním soutěžím. Focení sportu ho nebavilo, neměl je rád. Ale vykonával tuto práci stejně profesionálně jako všechno ostatní. Zdroj ČTK/Igor Šefr 149

150

151

152

153

154

155

156

Pel-mel

Igor moc neuklízel a neplánoval, a tak ani své fotografie, pokud ho k tomu nic nenutilo, netřídil a nepopisoval ani jim nepřikládal zvláštní význam. Vyjma práce pro ČTK a VUT jsou tedy jeho snímky těžko zařaditelné. 157

158

159

160

161

162

163

164

165

166

Léta na VUT

Zaměstnanecký úvazek na VUT přinesl do Igorova života řád a podle manželky Hany i dobrou náladu. I když se někdy cítil přetěžovaný – nejvíce asi v období rutinního focení pro nový web univerzity – všechno mu vynahrazovala společnost mladých kolegyň z rektorátu. 167

168

169

170

171

172

173

174

175

176

177

178

179

180

181

182

183

184

Po městě, jež je mi souzeno

Výstavy byly vždy pro Igora vzácnou příležitostí, kdy vybrané fotografie utřídil a označil. Jednu ze svých posledních prezentací připravil společně s Jiřím Víškem pro Ateliér Síň v Telči. V červenci 2019 vystavovali v bývalé obřadní síni na židovském hřbitově černobílé fotografie pod názvem Po městě, jež je mi souzeno. 185

186

187

188

189

190

Poslední výstava

Na podzim 2019 uspořádal Institut fotografických studií Photogenia Brno v Benediktinském klášteře v Rajhradě kolektivní výstavu Fotogenie, která vedle fotografií Antonína Kratochvíla a Jindřicha Štreita představila i práce studentů a absolventů uměleckých škol. Igor Šefr se zde prezentoval sérií snímků z Domova seniorů Božice. 191

192

193

194

195

196

197

Igor s milovaným veteránem BMW barvy lila, Brno 2020. Foto Vladimír Klepáč

Igor Šefr (1961–2020) Publikace vychází jako mimořádná tiskovina časopisu Události na VUT v roce jeho 30. výročí. Autoři textů: Irena Armutidisová, Vladimír Birgus, Magda Burgr, Antonín Hošťálek, Kristián Chalupa, Libor Jan, Vladimír Klepáč, Radana Koudelová, Miro Myška, Jana Novotná, Hana Šefrová, Václav Štěpánek, Jindřich Štreit, Vítězslav Švalbach, Jan Tomandl, Dušan Veselý

Vysoké učení technické v Brně Nakladatelství VUTIUM Antonínská 548/1, 601 90 Brno www.vut.cz/vutium První vydání Brno 2021 ISBN 978-80-214-5997-7

Autoři fotografií: Zuzana Balgová, Otto Ballon Mierny, Antonín Hošťálek, Vladimír Klepáč, Milan Kníže, Jiří Salik Sláma, Václav Šálek, Igor Šefr, Jan Tomandl, Marta Vaňková, Jiří Víšek, Pavel Weber Editorka: Jana Novotná Odpovědná redaktorka: Jana Kořínková Grafická úprava a sazba: Nela Klímová a Tereza Bierská Výběr fotografií: Jana Vránová a Jana Novotná Jazyková korektura: Kateřina Havelková Štěpančíková Vytiskla Tiskárna Helbich, a. s. Valchařská 36, 614 00 Brno

http://www.barcode-generator.de ISBN 978-80-214-5997-7