Konstrukce a architektura

KONSTRUKCE

KONSTRUKCE

Monika Petříčková

KONSTRUKCE A ARCHITEKTURA

Monika

Petříčková

VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ / NAKLADATELSTVÍ VUTIUM

Odborná recenze

doc. Ing. Ján Ilkovič, Ph.D.

© Monika Petříčková 2012, 2023

Graphic design, cover and layout © Jan Janák 2012, 2023

Cover image © Eva Jiřičná, Eva Jiricna Architects Ltd.

© Vysoké učení technické v Brně – Nakladatelství VUTIUM 2012, 2023

ISBN 978-80-214-6066-9

ÚLOHA KONSTRUKCE 1/

Čajovna Takasugi-an, Chino-shi, Japonsko Turning Torso, Malmö Galileo Galilei

Současná doba je plná rozporů, střetů, hledání vlastní identity, bourání tradičních hodnot a až zběsilé rychlosti žití. Jsme soustavně zahlcováni informacemi z internetu a multimédií, svět jakoby ztrácel svoji přirozenost a smysl poznání tříštil do povrchní plytkosti, bez schopnosti proniknout k podstatě. Vše je určováno, vyhodnocováno, řízeno, propojeno a kontrolováno počítačovými sítěmi a softwarovými programy a obavy z jejich možného selhání jsou noční můrou. Je toto vše přirozené, pokrokové, anebo je to předzvěstí konce jedné etapy s příslibem něčeho „lepšího“? Odpověď neznáme, a máme-li existovat, musíme doufat, mít naději a radovat se z maličkostí, ze zdánlivých samozřejmostí každodenního života.

Počítače, multimédia, vizualizace – virtuální svět proniká do všech odvětví, vytlačuje klasické knihy, reálný svět, schopnost rukodělné práce, vlastní intuici, kreativitu. Tyto schopnosti jsou ale pro práci architekta životně důležité, přímo nezbytné. Novým fenoménem architektury jsou konstrukce tzv. volných tvarů a tekutá architektura, kterou produkují špičkové softwary. Problém je v tom, že tyto tvary často postrádají statickou funkci. Jejich realizace je možná aplikací tradičního nosného systému, na který se připevní tvarové opláštění. Prioritou je tvar bez statického opodstatnění, cílem je ohromit a upoutat, i když je konstrukce staticky nelogická. Je to ale přesto jedna z možných cest, jak stavět a tvořit, a zda je tou pravou, prověří čas a další vývoj.

Znalost konstrukce a porozumění jí je podstatným (esenciálním) poznáním, které nás vede k pochopení architektury. Architekturu nelze oddělit od konstrukce a neexistuje konstrukce bez architektury. Názory na cíle, směry a vývoj architektury se neustále vyvíjejí, nicméně za stále platné lze považovat tři základní komponenty architektury, které formuloval Vitruvius:

firmitas – statická pevnost a stabilita stavby, utilitas – praktický cíl stavby, venustas – estetický cíl.

Za prvé je nutno přihlížet k firmitas, tj. statické pevnosti a stabilitě stavby, tento bod limitují technické znalosti doby a prostředí vzniku stavby. Druhým bodem je utilitas, tj. praktický cíl stavby, jemuž se stavební plány musí nutně přizpůsobit. Třetím bodem je pak venustas, tj. estetický cíl, který je zpravidla poplatný estetickým názorům doby vzniku. Tyto tři body se víceméně projevují na každé stavbě, přesto procento, kterým jsou jednotlivé body zastoupeny, je velice variabilní. Firmitas je základní vlastností, představuje schopnost budovy zajistit její fyzické zachování – „přežití“. Část, nebo části budovy, které zajišťují firmitas – stabilitu a pevnost stavby – jsou konstrukcí – nosnou kostrou. Konstrukce je fundamentem. V současnosti lze tyto základní požadavky rozšířit o další kritéria, která jsou obsažena a popsána na obr. 1.1.

proveditelnost konstrukce

Burdž Chalífa, Dubaj, 2004–2010

obr. 1.1 Kritéria a požadavky kladené na konstrukce

 stabilita a pevnost konstrukce

Zřícení Twin Towers, WTC, New York 11. září 2001, teroristické útoky hospodárnost konstrukce  Národní stadion, Peking, 2003–2008

estetika konstrukce Oceanárium, Valencie, 1997

použitelnost a funkčnost konstrukce Kalifornská akademie věd, San Francisco, 2008

Tato uvedená kritéria jsou neustále rozšiřována o nová, související s  užitečností stavby. Zahrnují to, aby následný provoz byl co nejlevnější – nízkoenergetické stavby, a zároveň ekonomické požadavky na cenu stavby. Dalším požadavkem moderní doby je soulad s ekologickými zásadami.

Při návrhu stavebního díla je nezbytné sladit do konečného optimálního řešení řadu požadavků, které se vzájemně ovlivňují, podmiňují a často se i vzájemně vylučují – viz obr 1.1. Splnění požadavků kladených na konstrukci je tedy víceextremální úlohou vedoucí k vícekriteriální optimalizaci.

Správný návrh a následné hodnocení a posouzení stavební konstrukce vyžaduje znalost konstrukce, rozpoznání konstrukčních a nekonstrukčních komponentů. Získání schopností posouzení a hodnocení správnosti konstrukce je možné studiem oboru stavební mechanika. Stavební mechanika je teoretická mechanika aplikovaná na stavební konstrukce. Je naukou o výpočtech nosných stavebních konstrukcí. Stavební mechanika je statikou stavebních konstrukcí. Stavební konstrukce jsou obvykle v klidu a síly na ně působící musí splňovat podmínky rovnováhy . Zohlednění skutečného chování konstrukcí dále ovlivňuje zvolený materiál. Ten je uvažován ve výpočtu prostřednictvím vědní disciplíny – teorie pružnosti a plasticity . Celý soubor těchto disciplín je vzájemně provázán a propojen, jen těžko je možné mezi nimi stanovit hranice, často jsou souhrnně označovány jako statika.

Z fyzikálního hlediska je konstrukce soustavou hmotných útvarů – skládankou těles, které jsou určitým způsobem navzájem propojeny – uspořádány v prostoru. Tato soustava jako celek spočívá na zemi. Jednotlivé prvky konstrukce mají svoji vlastní hmotnost, a navíc na ně působí zatížení vyvolané užíváním konstrukce, které lze rovněž považovat za soustavu sil , u které nás zajímá rozmístění a hmotnost. Požadujeme-li, aby se konstrukce nezřítila , znamená to z fyzikálního hlediska to, že se jednotlivé prvky konstrukce nesmí v žádném případě dát do pohybu.

vnitřní síly

IDEALIZACE musí vystihnout skutečné působení konstrukce, nesmíme zanedbat žádný důležitý detail

akce

vnější síly

osamělé břemeno reakce

vlastní tíha

Co to znamená v praxi? Uchýlíme se k triviálnímu příkladu jednoduché konstrukce nosníku (obr. 1.2) – k překlenutí vodoteče. Konstrukce musí nejprve unést sebe samu –vlastní tíhu a následně zatížení –, děvčátko a koloběžku, které lze idealizovat jako osamělé břemeno (zanedbáme fakt, že ve skutečnosti je koloběžka břemenem pohyblivým). V místech uložení vyvolává nosník reakce, uvnitř nosníku vlivem zatížení vznikají vnitřní síly jako důsledek sil vnějších, což je v tomto případě zatížení a reakce. Pokud požadujeme, aby se konstrukce nepohybovala, znamená to, že vnější síly musí být v rovnováze, tj. na konstrukci musí působit rovnovážná soustava sil.

V souvislosti s tímto obrázkem by bylo vhodné alespoň stručně vysvětlit určité základní pojmy v teorii konstrukcí se vyskytující: síla, reakce, napětí, moment.

obr. 1.2 Idealizace skutečné konstrukce

SÍLA

Síla je působení, účinek, vliv na objekt (konstrukci). Síla může vyvodit pohyb, např. zatížení větrem, které působí jako vodorovné horizontální zatížení, nebo provozem v podobě zatížení osob či vybavení zařízením jako vertikální zatížení svislé. Ve skutečnosti zatížení idealizujeme, snažíme se najít ten nejpřesnější model, který by vystihoval danou situaci.

REAKCE

Vrátím se k obr. 1.2, reakce jsou vyznačeny červenými šipkami, jsou vyvolány zatížením (děvčátko na koloběžce) působícím na konstrukci – nosník. Reakce lze tedy chápat jako „odezvu“ na zatížení.

NAPĚTÍ

Napětí je mírou intenzity vnitřních sil. Hodnotu velikosti napětí lze chápat množstvím vnitřních sil vztažených na jednotku plochy. Rozdíl lze pochopit z praktického příkladu. Automobil přenáší svoji váhu prostřednictvím relativně malé dotykové plochy kol na vozovku – ve vozovce vzniká napětí; větší napětí bude ve vozovce působit tehdy, pokud hmotnost automobilu zvětšíme a ponecháme stejnou dotykovou plochu kol.

MOMENT

Moment lze chápat jako otáčivý účinek.

Předmětem našeho zkoumání bude zajistit prioritně bezpečnost konstrukce. Bezpečností (spolehlivostí) konstrukce rozumíme schopnost v prvé řadě unést sebe sama a teprve pak zatížení, kterému bude pravděpodobně vystavena po dobu užívání v té nejnepříznivější předpokládané kombinaci zatížení, aniž by došlo k deformacím, které by znemožňovaly její užívání, estetickou nebo psychologickou funkci či havárii konstrukce. Tento požadavek je často považován za samozřejmost, ovšem příklady havárií jsou dostatečně výmluvné (obr. 1.3, 1.4).

obr. 1.3 Havárie terminálu odbavovací haly Letiště Charlese de Gaulla, Paříž, 2004, 4 mrtví

obr. 1.4 Havárie zavěšené lávky v atriu hotelu Hyatt Regency v Kansas City, Missouri, 1981, 114 mrtvých

Nástrojem k zajištění bezpečnosti je statický výpočet, který má následující etapy: statické schéma – vytvoření fyzikálního modelu konstrukce, vyhodnocení zatížení – zohlednění všech eventualit zatížení, které se mohou na konstrukci během její předpokládané životnosti vyskytnout, vyhodnocení účinků zatížení – zjištění toho, co se se zatížením děje uvnitř konstrukce – vnitřní síla, dimenzování, tj. určení velikosti průřezu, tvaru průřezu, druhu materiálu s ohledem na velikost vnitřní síly. Daný průřez musí být schopen účinně vzdorovat zatížení. V rámci této etapy vstupuje do výpočtu aplikace pružnosti a pevnosti v podobě tzv. mezních stavů

Zajímavý je postup práce statického výpočtu, který má charakter metody pokus – omyl – oprava. Jak tomu rozumět? Na počátku je nezbytné určit odhadem velikost daného profilu a výpočtem zjistit, zda počáteční volba byla správná. V případě počátečního špatného odhadu je nutné celý postup opravit a zopakovat, návrh a posudek má tedy iterativní charakter. S použitím statických softwarů lze profil pohodlně optimalizovat. Hned v úvodu ale musím upozornit na mylnou představu o využití výpočetní techniky a vyvrátit ji. Bez znalosti chování konstrukcí, podepření, zatížení atd., nelze tyto produkty plnohodnotně

obr. 1.5 Vývoj konstrukčních systémů ve vazbě na používané materiály –minimalizace hmoty a zvětšování rozpětí

Nabízí se otázka, zda znalost chování konstrukcí je skutečně tak nezbytná. Musíme ovládat teorii výpočtu konstrukcí? Vždyť existují stavby, jejichž kráse a stavitelskému umu se obdivujeme po  staletí, snad i tisíciletí, a tyto stavby určitě nevznikaly za podpory hlubší znalosti teorie výpočtu konstrukcí. Tuto skutečnost je zapotřebí vysvětlit. Stavby tohoto typu byly navrženy a postaveny na základě zkušeností, empirie prověřené a vypozorované po staletí a formulované do podoby stavebních zákonů a předpisů, které byly ověřeny řadou stavitelů a získány mnohdy za cenu nejvyšší, jako například zřícením stavby nebo se ztrátami na lidských životech. Zkušenosti stavitelů formulované do stavebních zákonů a pravidel nebyly v rozporu s obecně platnou teorií, ale byly dostačující v dobách, kdy jediným stavebním materiálem byly kámen, cihly a dřevo. Po nástupu nových materiálů, jejichž technologie zpracování se expanzivně začala projevovat počátkem průmyslové revoluce, už byly dosud používaná pravidla a zákony nedostačující. Proto se postupně začala rozvíjet teorie výpočtu konstrukcí, kterou můžeme datovat do poloviny 19. století. Do té doby velcí stavitelé – architekti respektovali zákonitosti přírody, které nebyli schopni pojmenovat a spíš je tušili a ctili. Věděli, že jsou jimi limitováni, a ve svém návrhu uplatňovali cit vypěstovaný pro konstrukci, který dodržoval sounáležitost mezi zatížením a formou, tvarem konstrukce

Z historie víme, že proces stavění se odpradávna vyvíjel přes jednoduché stavby primitivních přístřešků až po úchvatné chrámy, obrovské shromažďovací prostory sakrální architektury. Každá taková stavba ztvárňovala jistou hmotu, určité její množství, musela odolávat účinku zatížení – unést sebe samu, vzdorovat větru, ohni, blesku či zemětřesení. Přitom měla být postavena tak, aby spotřebovala jisté množství materiálu, využila danou pracovní sílu, měla naplánovaný časový harmonogram a musela být oku lahodící stavbou, která splňovala estetická kritéria – a ta byla přísná.

Proces vývoje stavebních konstrukcí a struktur byl určován řadou faktorů.

V prvé řadě byl vývoj konstrukcí na jejím počátku omezován stavebním materiálem (kámen, cihla, dřevo), který diktoval a určoval konstrukční systém (nosník, sloup, oblouk). Za vrcholnou lze považovat konstrukci gotické katedrály.

Dalším faktorem byla masivnost ( hmotnost ) konstrukce vyplývající z podstaty používaného materiálu, který řadu staveb tohoto typu právě díky masivnosti předurčil k „dožití se vysokého věku“, při malé nebo skoro žádné údržbě, což je pro současné stavby nemyslitelné – bez permanentního přísunu elektrické energie nejsou vůbec životaschopné.

Doba výstavby je další faktor korelující s tehdy používaným materiálem – gotické katedrály se stavěly po několik generací. Doba výstavby byla z dnešního pohledu neskutečná a prakticky nezaplatitelná. Jak je možné, že mohly být vůbec postaveny? Vznikaly v čase určitého společenského uskupení –otrokářský, feudální řád – které disponovalo obrovským potenciálem levné pracovní síly – otroků, poddaných.

Nástupem průmyslové revoluce, která přináší a rozvíjí nové stavební materiály, se otevírá prostor pro rozvoj zcela nových struktur a forem, dochází k posunu hranice rozměrů staveb a překrývaného prostoru a nastávají kvalitativní změny v tradičních architektonických formách. Vznikají nové formy kupolí , kleneb , rozmanité plochy s dvojí křivostí , lanové formy , objevuje se nové měřítko vertikály . Konstrukce prodělávají etapu odlehčení v podobě „odtučňovací kúry“ a starodávná masivní těžkopádnost je nahrazována subtilností nosných struktur inspirovaných živou přírodou – viz obr. 1.6. Světlo světa spatřují formy, o nichž architekti dříve jen snili. Ovšem tyto nové formy a nové materiály už nelze stavět jen na základě stavebních zákonů; otevírá se nový vědní obor – stavební mechanika, nauka o výpočtu konstrukcí, teorie výpočtu konstrukcí.

obr. 1.6 Počítačově generovaný obraz biomu. Přírodní inspirace a realizace biomů Eden Project, Cornwall, 1998–2000

Za zakladatele statiky je považován Archimedes (287 př. n. l. – 212 př. n. l.) – matematik a mechanik starověku, který formuloval zákon páky, což je v podstatě momentová věta. K rozvoji stavební mechaniky dochází až v období renesance. Známé jsou čtyři knihy o architektuře z roku 1570 od Andrey Palladia (1508–1580). Palladio se zabýval otázkami, které souvisí s konstrukčním řešením na úrovni pouhé zkušenosti. Až úsměvně působí metoda určování únosnosti základové půdy: „Tvrdé a pevné půdy se nezachvějí při dopadu těžkého závaží, takže se nerozezní bubny postavené na zemi, ani se nezavlní voda v nádobách.“ Těžištěm jeho práce je navrhování mostních staveb, kamenných i dřevěných. Známý je jeho Matematický most v Cambridge důmyslně navržený ze dřeva bez jediného spojovacího prostředku. Palladio navrhuje dřevěné systémy konstrukcí, které jsou předobrazy pozdějších příhradových konstrukcí.

Galileo Galilei (1564–1642) – magnus parens mechaniky, zastánce heliocentrické soustavy. Ve svých pracích rozpracoval teorii tahu, mezního břemene, zabýval se teorií ohybu konzoly. Některé jeho úvahy byly správné, některé mylné. Byl vynikajícím experimentátorem, bohužel mechanice se věnoval až na sklonku svého života, těžce nemocný a pronásledovaný za svoje názory, které církev považovala za kacířské.

Robet Hooke (1635–1703) – zájmy jeho bádání byly široké, jako první sestrojil funkční jednoduchý mikroskop. V oblasti mechaniky jako první popisuje přetvoření ohýbaných nosníků, všiml

si, že vlákna na vypuklé straně se prodlužují a na vyduté zkracují. Tento postřeh formuloval jako závislost o úměrnosti mezi silou a přetvořením – Hookův zákon. Tím položil základ celé teorii pružnosti.

Isaac Newton (1643–1727) – fyzik, matematik, astronom. Jeho publikace Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica, vydaná v roce 1687, položila základy klasické mechaniky a dnes bývá řazena mezi nejdůležitější knihy v historii vědy. Newton v ní popisuje zákon všeobecné gravitace a tři zákony pohybu, které se na další tři staletí staly základem vědeckého pohledu na fyzický vesmír. V mechanice především dokázal, že fyzikální zákony platí nejen na Zemi, ale i ve vesmíru. Newtonovým nejznámějším objevem byly tři pohybové zákony:

zákon síly , zákon setrvačnosti , zákon akce a reakce

Dále objevil zákony všeobecné gravitace (Newtonův gravitační zákon). Klasická mechanika se dodnes opírá o jím zavedené pojmy hmotnosti, setrvačnosti, síly a interakce

Johann I. Bernoulli (1667–1748) – formuloval princip virtuálních posunutí a pravděpodobně s pomocí svého bratra Jacoba i diferenciální rovnici řetězovky. Známá je Bernoulliova hypotéza o rovinnosti průřezů před deformací a po ní.

Leonhard Euler (1707–1783) – pokračovatel práce Bernoulliho. Zpracoval na 886 vědeckých prací a je tak považován za nejplodnějšího matematika vůbec. Ve svých pracích se věnoval matematice, mechanice, hydraulice, optice, stavbě lodí i teorii hudby, jeho záběr je obrovský. Pro mechaniku jsou nejdůležitější práce pojednávající o ohybové čáře a jeho úvahy vztahující se k namáhání na vzpěrný tlak.

Charles A. de Coulomb (1736–1806) – reprezentant vrcholu statiky a pružnosti 18. století. Rozpracoval teorii zemního tlaku, zkoušel pevnost kamene v tahu, smyku a ohybu, zkoumal kroucení a předběhl svoji dobu v oblasti tření – tření je úměrné tlaku na podložku.

Thomas Young (1773–1829) – osobnost vynikající mimořádným nadáním, ve své vědecké práci se věnoval optice, akustice a pružnosti, dokonce se podílel na rozluštění hyeroglifického písma. Ve své knize z roku 1807 se věnuje řešení mimostředného tlaku, stabilitě tlačených prutů, plasticitě. Nejznámější je jeho objev modulu pružnosti v tahu a tlaku, spjatý s jeho jménem. Young tak zavedl charakteristiku, která popisuje schopnost materiálu deformovat se a přetvářet.

Claude Louis M. H. Navier (1785–1836) – zahájil svou profesní kariéru studiem visutých mostů se zaměřením na jejich stavebně-mechanickou teorii včetně kmitání, což byl záslužný počin, do té doby nezpracovaný. Roku 1826 vydává knihu, která je považována za základ statiky stavebních konstrukcí. Prosadil teorii, která v praxi usnadňovala výpočet konstrukcí, a to tak, že vycházel z představy zachování pružného stavu konstrukce vystavené provoznímu zatížení. Vyhodnotil řadu materiálových zkoušek, formuloval předpoklad rovinných průřezů, odvodil řešení pro normálová napětí a diferenciální rovnici ohybové čáry. Zasloužil se výrazně o rozvoj obecné metody pro řešení staticky neurčitých konstrukcí, jeho zásluhy jsou i v oblasti zdokonalení teorie oblouků.

Pracemi Naviera a jeho současníků se stavební mechanika konstituovala jako samostatná věda, k podstatným změnám došlo až nástupem maticového počtu ve 20. století.

O další rozvoj se zasloužily osobnosti:

Adhémar Jean Claude Barré de Saint-Venant (1797–1886) – formuloval princip lokálnosti napětí a postavil technickou nauku o pružnosti a pevnosti na základech matematické teorie pružnosti.

James Clerk Maxwell (1831–1879) – ve svých pracích přináší řešení průhybů a metodu bodů styčných pro staticky určité a staticky neurčité příhradové konstrukce.

Karl Culmann (1821–1881) – průkopník a zakladatel grafické statiky opírající se o projektivní geometrii. Ve své knize Die graphische Statik (1866) přináší řešení spojitého nosníku, metodu bodů styčných a průsečnou metodu pro řešení příhradových konstrukcí a grafický postup řešení oblouků a opěrných zdí.

Otto Mohr (1835–1918) – po Navierovi nejvýznamnější osobnost stavební mechaniky 19. století. Do mechaniky zavedl princip virtuálních prací a v r. 1882 zveřejnil kružnici napětí a teorii pevnosti.

Carlo Alberto Castigliano (1847–1884) – je po něm pojmenovaná věta o derivaci potenciální energie deformace a věta o minimu potenciální energie.

V českých zemích se o rozvoj mechaniky zasloužil Josef Šolín (1841–1912), který se věnoval geometrii, grafické statice, stavební mechanice a nauce o pružnosti a pevnosti.

To jsou ve stručnosti nejvýznamnější osobnosti, které se zásadním způsobem podílely na rozvoji nauky o výpočtu stavebních konstrukcí do konce 19. století.

NOSNÉ KONSTRUKCE

Přístavba fakulty architektury RWTH, Cáchy Fotbalový stadion, Braga, Portugalsko Obchodní dům Peek & Cloppenburg, Kolín nad Rýnem

V této kapitole se seznámíme se základním rozdělením typů konstrukčních systémů a jejich prvků. Toto rozdělení je nezbytné proto, abychom mohli přistoupit k řešení jednotlivých typů stavebních úloh.

Stavební konstrukce sestávají z částí, které plní různou funkci. Na naše dělení bude mít rozhodující vliv bezpečnost, a tu zajišťují ty prvky, které plní funkci statickou – závisí na nich bezpečnost konstrukce jako celku. Tyto konstrukce jsou konstrukcemi nosnými a budou předmětem našeho zkoumání. Nosná konstrukce je kostrou , plní funkci nosnou ve smyslu přenosu zatížení – únosnost a musí splňovat nezbytnou tvarovou stálost – tuhost

Rozdělení konstrukcí či konstrukčních elementů provedeme dle geometrického tvaru, protože ten nejlépe vypovídá o konkrétním tvaru konstrukce. Konstrukce tedy členíme na: prutové – převládající rozměr je délka – nosníky, sloupy, rámy, příhradoviny, lanové konstrukce, oblouky, plošné – tloušťka je vzhledem k ostatním rozměrům velmi malá – desky, stěny, skořepiny, masivní (tělesa) – všechny tři rozměry jsou přibližně stejné – základy, přehradní hráze, opěrné zdi.

obr. 2.1 Terminál hromadné dopravy, Hradec Králové, 2006–2008

obr. 2.2 Burza Ludwig Eberhard Haus, Berlín, 1994–1997

obr. 2.3 Flatiron Building, New York, 1902

Zatřídit typ konstrukce není vždy snadným úkolem, řada konstrukcí totiž využívá kombinování různých konstrukčních prvků (obr. 2.1), ať už z důvodů ryze účelových, či hledání nových forem estetického výrazu. Přesné rozpoznání typu konstrukce je dáno i formou zvoleného pojetí nosné konstrukce, která může zcela odhalit svoji nosnou kostru (obr. 2.2), anebo její přiznání potlačit a schovat do fasády. Typickým příkladem nosné konstrukce ocelového skeletu „schovaného do staromódního svrchníku“ je budova Flatiron v New Yorku, jejíž vzhled nic nenapovídá o podstatě nosného konstrukčního systému (obr. 2.3).

střednice prut průřez

obr. 2.4 Interpretace prutu

V našich dalších úvahách a rozborech se budou nejvíce uplatňovat konstrukce prutové, a z toho důvodu detailněji popíšeme tento konstrukční prvek. Prut je konstrukční prvek, jehož jeden rozměr – délka – je značně větší v poměru k šířce a výšce. Prut budeme znázorňovat střednicí (obr. 2.4), kterou lze chápat jako myšlenou spojnici těžišť dílčích průřezů, často označovanou jako osa prutu. Prut si lze představit jako příčný průřez pohybující se po střednici svým těžištěm. Pokud se tvar průřezu nemění, pak je prut stálého průřezu, může se ale měnit skokem, změna může být i spojitá podle přímky, nebo křivky (obr. 2.5, 2.6).

obr. 2.5 Železniční most přes řeku Havel, Berlín, 1998; vlnový průběh horní příruby hlavního nosníku mostní konstrukce je ukázkovým příkladem spojité změny průřezu

obr. 2.6 Viadukt Monestier-de-Clermont, Francie, 2007; příklad možného řešení proměnnosti průřezu nad podporou

Tvar prutu je předepsán tvarem střednice, ta může být přímá, lomená, zakřivená – oblouky, prostorová, konstantního průřezu nebo proměnného průřezu.

NOSNÍKY

Nosníky jsou nejčastěji se vyskytující konstrukční prvek. Nosníky se vyskytují v podobě prostého nosníku, spojitého nosníku a konzoly. Jejich působení a statická funkce jsou závislé na typu podepření a zatížení, převládající namáhání je ohybové. Materiálově lze nosníky navrhovat ze dřeva, oceli, betonu nebo předepnuté.

Prostý nosník (obr. 2.7a) lze považovat za nejstarší a nejčastěji se vyskytující konstrukční prvek. Je to prvek podepřený ve dvou bodech, zatížený kolmo nebo šikmo k ose prutu. Vzdálenost podpor je označována jako rozpětí. Charakteristickou vlastností nosníku je průhyb – deformovaná osa nosníku v důsledku zatížení. Jak se dozvíme dále, působením zatížení je hmota materiálu nosníku pod osou prodlužována –dochází k tahu spodních vláken, a část nad osou je stlačována – dochází k tlaku horních vláken. Tento případ je pak nosníkem prostě podepřeným. Nosník lze opatřit i krajním vyložením buď jednostranným, nebo oboustranným a pak se jedná o nosník s převislými konci. Nosníky jsou namáhány na ohyb. Nosník prostý s lomenou střednicí je typickým případem nosné konstrukce schodiště (obr. 2.8).

obr. 2.8 Odbavovací hala Letiště Václava Havla, Praha-Ruzyně

obr. 2.9 Přístavba fakulty architektury RWTH, Cáchy, 2000; ocelové nosníky tvaru I, vynášené ocelovými sloupy

obr. 2.7 Nosník a konzola vyl ožení rozpět írozpětí vyložení

Konzola je jednostranně podepřený nosník (obr. 2.7b). V porovnání s prostým nosníkem má deformovaná osa konzoly největší průhyb na volném konci, horní vlákna nosníku jsou tažena, spodní tlačena. Konzola nemusí působit jako horizontální prvek, ale i jako vertikální prvek horizontálně zatížený – typický příklad je Eiffelova věž v Paříži. Z uvedených příkladů je zřejmá proměnnost hmoty materiálu (obr. 2.10, 2.11, 2.12).

Spojitý nosník je už vyšším konstrukčním typem tzv. složené prutové soustavy. Vzdálenost mezi podporami je označována jako pole. Spojitý nosník je konstrukcí spočívající na více než dvou podporách, která není nad podporou rozříznuta (obr. 2.13). Uvedený příklad (obr. 2.14) je spojitým nosníkem o třech polích. Efekt chování tohoto

konstrukčního působení je vidět na obrázku, který porovnává

obr. 2.10 Železniční stanice Oriente, Lisabon, 1998; mohutné vyložení konzol

obr. 2.12 Kostel sv. Mořice, Olomouc, 1412–1492; dekorativně tesané konzoly obr. 2.13 Viaduc de la Meuse, Lacroix-sur-Meuse, Francie, 2003–2005

obr. 2.11 Akátová věž Výhon, Židlochovice, 2009; používá konzolky pro vynesení točitého schodiště

deformaci soustavy prostých nosníků a deformaci spojitého „nerozřezaného“ nosníku. Na první pohled je patrné, že případ spojitého nosníku vykazuje podstatnou změnu v podobě tzv. spolupůsobení, tzn. že i pole, které není přímo zatíženo, se podílí na přenosu zatížení a poli zatíženému odlehčuje. Tento typ nosníku o větším počtu polí je pak ekonomicky výhodnější. SLOUPY

Sloup je jeden z nejstarších konstrukčních prvků. Sloup je přímý prut osově tlačený (obr. 2.15).

Nosná schopnost sloupu je snižována zakřivením prutu, což je způsobeno tím, že se sloup při dosažení určité velikosti zatěžující síly zakřivuje, tzv. vybočuje – jev, který může vést až k havárii konstrukce. Sloupy, pokud jsou tzv. štíhlé anebo pokud jsou zatíženy nesymetricky, jsou namáhány ohybem, který způsobuje snížení nosné schopnosti sloupu. Sloupy lze navrhovat jako betonové, zděné, dřevěné a ocelové. Betonové a zděné sloupy jsou obvykle kruhového, čtvercového a obdélníkového průřezu. Ocelové sloupy jsou tvaru H, I, kruhu i rozmanitě složených průřezů, lze dohledat i tvarově pestré formy mající svoje opodstatnění (obr. 2.16).

obr. 2.14 Efektivní působení spojitého nosníku obr. 2.16 Železniční stanice Oriente, Lisabon, 1998; stromová struktura sloupů obr. 2.15 Sloupy

pole pole

OBLOUKY

Oblouk je konstrukcí se zakřivenou střednicí – tvar může být kruhový, parabolický, eliptický atd. Z historie známe oblouk románský, gotický zalomený oblouk a arabský oblouk. Oblouk lze považovat za konstrukční prvek, který umožnil překlenout značné rozpony, a tak ve své době znamenal revoluci v architektuře. Oblouky jsou konstrukcemi s převládajícím namáháním na tlak, proto bylo možné stavět první oblouky z kamene, který tlaku dobře vzdoruje. U oblouků vzniká v patě vertikální reakce a horizontální rozpínací síla, která směřuje dovnitř oblouku a má tendenci oblouk v podpoře „rozejít“, z tohoto důvodu je nezbytné oblouky opatřit masivními základy nebo táhly. Oblouky lze navrhovat betonové,

kamenné, ocelové i dřevěné.

obr. 2.19 WTC, New York, 1966–1973; výrazná proměnnost tvaru průřezu nosných sloupů, dnes už neexistujících mrakodrapů „dvojčat“

obr. 2.18 Mediatéka, Sendaj, Japonsko, 1997–2001; „průhledné“ sloupy

obr. 2.17 Rozhledna Killesberg, Stuttgart, 2001; subtilní středový tlačený sloup

obr. 2.20 Žďákovský most, Orlická přehrada, 1949–1967; dvojkloubový oblouk, je považován za nejdelší obloukový most bez táhla na světě

obr. 2.21 Kostel sv. Salvátora, Anežský klášter, Praha, 2. pol. 13. století

obr. 2.22 Zentrum Paul Klee, Bern, 2005; koncepce konstrukce je volena v podobě tří vln oblouků