Issuu on Google+


First published by Allen & Unwin Pty Ltd., 2012 Copyright © Joanne Fedlerová, 2012 Translation © Zuzana Gabajová, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-323-3


Joanne Fedlerová

dvě knihy o zahradách v igelitových obalech, štos National Geographic, V  bambusovém háji: za zdmi japonského zajateckého tábora od Rohana Rivetta a ohmatané vydání Stmívání. Stmívání? Přidává se ke mně Maeve. V uších má jiné náušnice a dřevěný náhrdelník si sundala. Už je „převlečená“ k večeři. „Někdo se tu zajímal o druhou světovou,“ komentuje tituly Maeve. Začíná si listovat knihou Svět žen. „Poslechni si to věnování: Mé nejdražší Delii, úžasné manželce a matce — ale vždycky je co zlepšovat. Veselé Vánoce tvůj milující manžel Harold F. Wiltshire, Blind Rise Ridge, prosinec 1952.“ „Divím se, že tenkrát svýho manžela nezabilo mnohem víc ženských,“ říkám potichu. Půl hodiny poté, co se Helena s  Virginií společně pustily do vaření, se domem začíná rozlévat vůně tavícího se sýru, přehlušuje všechny ostatní pachy a  svolává nás dovnitř jako siréna. Helena na nás pískne z kuchyně a my tam všechny přecházíme, s  Erikou v  čele průvodu. Na dlouhém dřevěném stole leží šest velkých pizz posázených obrovskými olivami, hroudami mazlavé gorgonzoly, půlměsíčky artičoků, kolečky salámu a kousky hříbků a posypané piniovými oříšky. Je na něm i malá porce samotných artičoků. Pro mě. V jiném životě bych se na tu pizzu vrhla jako holka, která kašle na svou zítřejší pověst. Místo toho se nimrám ve svém tuňákovém salátu a občas si dám kousek artičoku. Ani jim tu pizzu moc nezávidím. Už jsem musela odolávat lepším věcem. Nicméně pohled z  morálních výšin není zas tak dech beroucí, jak by se mohlo zdát. 116


8. Není divu, že mě moje dcera nenávidí

Maeve se na mě dívá s lítostí v očích. „Nepřemluvíme tě ani k jednomu plátku? Ani k soustu?“ Vrtím hlavou. „To je moc nebezpečný, Maeve.“ „Ta tvoje odhodlanost je opravdu obdivuhodná. Jsi jako válečnice v boji proti špekům.“ „Je paličatá. A taky nám kazí zábavu.“ Helenu ani nenapadne se mírnit. „Sebeovládání… je známkou středního věku,“ říká CJ. „Jako ty vrásky, co máš kolem pusy.“ „Používám speciální krém s aminokyselinama,“ informuji ji, i když co je jí vůbec do toho? „Žádný vrásky nemáš,“ lže Summer a upíjí už ze třetí dietní Coly — ne že bych jí to počítala. Kartón těch jejích čtyřiadvaceti plechovek zabral celou jednu poličku v lednici. „Tyhle sračky jsou jedovatý,“ říká CJ Summer. „Nechápu, jak to vůbec můžeš pít.“ „Jsem na tom závislá,“ odvětí Summer, jako by závislost byla ta nejroztomilejší věc na celičkým světě. Žvýkám kousek okurky, která je vzhledem k vysokému obsahu vody výborná na pleť. Dělám, co můžu, abych stárnutí oddálila. I tak se mi v poslední době kolem úst objevují malé vrásky. Záhyby. Oficiálně se jim říká vrásky „mimické“, což je samo o sobě zcela neškodné slovo, pokud ovšem není použito v  souvislosti s  pokožkou na obličeji. Za „zpevňující“ a „protivráskové“ krémy utrácím spoustu peněz. Zatím se nic nezpevnilo a nezmizela ani jedna vráska, nicméně musím přiznat, že pleť kolem pusy mám mnohem jemnější. Podle Olaye vykazuji všech sedm známek stárnutí, tj. kompletní sadu demoralizujících symptomů včetně vrásek a  linek, šedého nádechu pleti, suchosti, nerovnoměrnosti, skvrn, drsnosti a  viditelných 117


Joanne Fedlerová

pórů. A to je jenom pokožka. O orgánech jižně od rovníku radši nemluvme, ani o tom, jak se snažím vzpomenou si, kde jsem nechala klíče. Najednou mi slova jako „afterparty“, „rekreační drogy“ a  „nechráněný sex“ znějí jako z jiného světa, jako bych ostatní a jejich životy pozorovala jednosměrným zrcadlem, v  pantoflích, županu a s knížkou v podpaží, nachystaná do postele. Přijala jsem nepříjemný fakt, že i po roce cvičení mám místo tricepsů na pažích vytahanou kůži. Některé délky šatů jsou… ano, tabu. A má válka proti vráskám kolem úst je taky podle všeho předem prohraná. Ale aby vás na to někdo upozorňoval — a zvláště některá z vrstevnic — je neomalené a nepřátelské. Já o svých vráskách moc dobře vím, děkuju pěkně. „Ty se dokážeš tak neuvěřitelně ovládat,“ huhlá Erika s pusou plnou třetího kousku pizzy. „Závidím všem, kdo mají takovou sebekontrolu. Fakt bych taky chtěla dokázat říct ne.“ Nemám čas si to rozmyslet, naplánovat si to nebo se jen zhluboka nadechnout, jak vždycky radím Aaronovi, když ho něco vytočí. To popichování, ty posměšky, nenápadné poznámky, ztrapňování převlečené za komplimenty, moje hluboce zakořeněná úzkost z vrásek a ta psychotropní vůně rozpečeného sýra mě zalévají jako obrovská vlna a ta slova se ze mě prostě vyvalí ven. „Tak to prostě řekni,“ vyštěknu na ni. Chtěla bych to myslet jinak, než jak to vyznělo, ale jinak než verbální facka to opravdu vyložit nejde. Erika vypadá zděšeně. „Já… já nevím jak,“ zajíká se. A pak vstávám, beru jí talíř se zbytkem pizzy a místo něj před ní pokládám svůj salát. „Takhle.“ Všechny na mě nevěřícně zírají. Erika má oči navrch hlavy. 118


8. Není divu, že mě moje dcera nenávidí

„Uklidni se, Jo,“ říká Helena. „Erika si pizzu klidně dát může, jestli chce. Vrať jí ten talíř.“ „Jasně že může. Ale proč pak říká, že nemá žádnou vůli? Vůli máš. Jen se ti nechce ji používat.“ Jakmile to dořeknu, cítím, jak mi z břicha do krku stoupá chlad, žluč výčitek, že jsem se do Eriky takhle pustila. Erika je ta poslední z nás, která by si to zasloužila. Potřebuje podporu a pochopení. Jsem hrozný člověk. Není divu, že mě moje dcera nenávidí. „Brzdi,“ zavrčí Helena. „Párkrát se zhluboka nadechni,“ radí mi CJ. „Jsi strašně vystresovaná.“ Erika je celá sklíčená. Je mi ze sebe tak zle, že se asi pozvracím. Vracím jí její pizzu a beru si svůj salát. „Promiň, Eriko. Tady máš tu pizzu, dobrou chuť.“ Erika ztěžka dýchá. Je v šoku, samozřejmě že je v šoku. Co jsem to za svini? Odstrkuje talíř od sebe. „Vidíš, co děláš?“ nadává mi Helena. „Mrzí mě to, promiň. Já jen… víš… v hubnutí nejsou žádný kouzla. Prostě se rozhodneš a  pak se podle toho chováš.“ „Na hubnutí a na to, jak vypadáš, každej kromě tebe kašle,“ říká Helena. „A co je na tom, že má někdo šestačtyřicítku místo osmatřicítky? Fakt na tom tak záleží?“ Jsem blbá kráva. Stačí se podívat na Eriku a její zdrcený výraz. „Koho se vůbec snažíš ohromit?“ přidává se CJ. „Pro koho hubneš? Frank tě má rád takovou, jaká jsi, ne snad?“ Má. Kvůli Frankovi nehubnu. Proč se vlastně tak snažím? Pizzy stydnou. Všechny jsme přestaly jíst. Summer tiše usrkává dietní Colu, očividně jí došla řeč. Maeve má 119


Joanne Fedlerová

nečitelný výraz. Virginia si už neustále nekontroluje mobil, jestli má signál. Tuhle večeři jsem dokonale zkazila. Možná i celý víkend. Nejlepší by asi bylo, kdybych se sbalila a odjela domů. „To ne, Jo za nic nemůže,“ zastává se mě Erika. „Má pravdu. Pořád jenom mluvím o  tom, že chci zhubnout, a pak pro to vůbec nic nedělám… Všichni kolem mě chodí po špičkách. Nikdo mi prostě neřekne: ‚Jsi jak bečka, prostě se přestaň tak cpát.‘“ „Ale ty přece nejsi bečka,“ říkám. „Tak jsem to nemyslela.“ „Možná, ale já si tak připadám. Jsem tlustá jako prase. Jako velryba.“ Oči se jí zalévají slzami. Panebože, ona se snad rozpláče. Jdu k ní a beru ji kolem ramen. „Je to mnohem snazší, než si myslíš. Prostě se rozhodneš, že určitý věci už nebudeš jíst. Je to jako…, jako když se vdáš. Nemusíš dennodenně myslet na to, že budeš věrná, nebo skládat slib pokaždý, když potkáš pěknýho chlapa. Prostě víš, že to je zakázaná oblast.“ Erika přikyvuje a utírá si oči rukávem. „Víš, já doma vždycky sním všechny lízátka a čokoládu a zmrzlinu, protože nechci, aby holky byly tak vypasený jako já…“ „To je od tebe moc hezký,“ utěšuje ji Summer. „A Kylie se mě už dokonce začala ptát, jestli není tlustá? A to je jí teprve jedenáct.“ „Panebože, Airlee se nejradši dívá na Největšího smolaře a na reality show Amerika hledá topmodelku,“ říká Summer a obrací u toho oči v sloup. „To je nechutný,“ říká Helena. „Měla bys chodit na zumbu. Zhubneš a ještě se u toho budeš bavit,“ nabízí svou radu Summer. 120


8. Není divu, že mě moje dcera nenávidí

Erika přikyvuje: „Díky.“ „Možná máš pocit, že potřeby ostatních jsou vždycky důležitější než ty tvoje,“ říká Maeve tiše. „Jo, to je pravda. Netušíte, jaký to je…, jaký to je… Promiňte,“ vyhrkne Erika najednou, vstává a odchází od stolu. Měla bych jít za ní, nebo ji mám nechat na pokoji? Rozhlížím se, jestli mi někdo nenapoví, žádná z nich ale můj pohled neopětuje. „Co to s tebou je? Proč jsi na ni takhle vyjela?“ Nevím, jak Heleně odpovědět. „Mrzí mě to,“ říkám. „To jsem fakt přehnala.“ Vstávám s tím, že půjdu za Erikou, ale ozývá se Virginia. „Dej už jí pokoj, Zuki. Jo jí jenom řekla pravdu. Jestli chce fakt zhubnout…“ Otáčím se na Virginii. To je asi ten nejvelkorysejší výklad toho, co se právě stalo. „Říct pravdu je vždycky těžký,“ pokračuje Virginia a já mám pocit, že můžu poprvé od chvíle, kdy jsem Erice sebrala pizzu, vydechnout. „Nikdo nechce nahlas říct, že císař na sobě nic nemá — ale hluboko uvnitř všichni tleskáme tomu, kdo to udělá.“ „Ale Erika si prochází peklem,“ říká CJ. „Tak ji nechte na pokoji.“ Přikyvuji. Usilovně. Proč jsem ji nenechala na pokoji? Chudák Erika. „Říkala jsem ti o její dceři,“ připomíná Helena Virginii. „Erika žádnou pravdu nepotřebuje. Ta dostala tolik nelítostný pravdy, že jí to vystačí na celej život.“ „Ale možná,“ přemýšlí Maeve, „a to je jen postřeh, by ocenila víc upřímnosti. Pokud jí nikdo neřekne, co si myslí, nemohla by mít pocit, že se k ní chováte blahosklonně?“ 121


Joanne Fedlerová

„Souhlasím,“ ozve se Virginia. „Hele, já přesně nevím, v čem žije, ale když k ní nemůžete být upřímný, co jste to za kamarádky?“ Summer vypadá, že si není jistá, na čí stranu se má přidat. Pohledem mezi námi přeskakuje jako na tenise. Jelikož Eriku nezná, asi jí úplně nedochází, co se právě stalo. „Hergot, kdybych věděla, že kvůli pizze vznikne takovej kravál, udělala bych těstoviny,“ nadává si Helena. „Je to naše kamarádka. Nemáme jí co takhle ubližovat,“ říká CJ. „Život už se na ní vyřádil dost.“ Ten zmatený výraz Summer mě přivádí k šílenství, tak jí vysvětluju: „Její dcera Olivia je mentálně postižená.“ „Aha,“ přikyvuje Summer. „Slyšela jsi předtím, Jo, jak říkala, že nemůže umřít, protože by se neměl kdo o  Olivii postarat? Představ si, v jakým musí žít stresu… A ty se do ní pustíš kvůli tomu, že je tlustá. To se ti povedlo.“ Helena mě pleskne přes hlavu. Jsem buldozer v drahé teplákovce. Sedám si na lavici a pokládám si hlavu do dlaní. „Je tak křehká,“ říkám, téměř sama sobě. „S křehkýma lidma se musí zacházet opatrně.“ Maeve přechází ke mně: „Možná není tak křehká, jak si myslíš. Utrpení plodí sílu, ne bezmoc.“ Projíždím si rukou vlasy. „Omlouvám se, ale potřebuju na vzduch.“ Procházím halou ven na verandu. Erika tam není. Dívám se do noci. Na obloze září měsíc a všechno se v jeho svitu stříbřitě mihotá. Utírám si oči a popotahuji. Něco mi v hrudníku buší do žeber. Pokud jde o pizzu, tak se ovládat dokážu, tak proč 122


8. Není divu, že mě moje dcera nenávidí

to nedokážu u něčeho, na čem opravdu záleží? Vzdychám a sedám si na horní schod. Kámen mě studí do zadku. Takhle se pokaždé cítím, když kvůli něčemu seřvu děti. Jamie i  Aaron mají své vlastní, jedinečné způsoby, jak mě vytočit do nepříčetna. Ale já jsem dospělá, měla bych to zvládat s klidem. Děti nejsou naše boxovací pytle ani obětní beránci. Vybouchnutí může sice na krátký okamžik vyvolat iluzi katarze, za tohle to ale nestojí. Za ten močál výčitek svědomí. Jak to mám teď s Erikou urovnat? Chudák unavená, zmožená Erika. V  posledních letech jsem zas taková kamarádka nebyla. A po té scéně v kuchyni, k čemu jsou kamarádky jako já? Najednou si připadám úplně otylá z pocitu viny. Měla jsem Jamie hned zavolat zpátky. Vysvětlit jí — znovu — že je ještě moc malá na to, aby se vydala do třetího světa, kde ji nebudu moct chránit. Zevnitř se ozývá perlivý smích Summer. Musím si připustit možnost, že ona opravdu vůbec žádnou vinu necítí. Možná si opravdu nepřipadá zodpovědná za nic z toho, co se s jejími dětmi děje. Dorty bez výčitek se už prodávají, proč by takové nemohlo být i mateřství? Pocit viny škodí sebeúctě stejně jako transmastné kyseliny stehnům. Je to nejen špatná, ale i narcistická reakce na všechny ty zvláštnosti, nedostatky a vady charakteru. Ale je to všechno otázka investice. Děti nejsou nějaký neobvyklý koníček, kterému se začneme věnovat, jen abychom vzápětí zjistili, že se na něj nehodíme, a tak všechno vybavení obratem prodáme přes internet. Nejsou barva na zeď, kterou můžeme přemalovat, kdykoli se nám přestane líbit. Nejsou ani stravovací návyk, který můžeme změnit, pokud na nás náš lékař nebo šatník vyvine dostatečný tlak. „Jsi to, co jíš“ není nic proti „Jsi to, co vyroste 123


Joanne Fedlerová

z tvých dětí“. Jejich tělesné dokonalosti a nedokonalosti jsou odrazem kvality našeho genomu. Ale jejich chování je komentářem toho, jací jsme lidé. Jsou neúplnými a nepřetržitými zpětnými vazbami všeho, co se nám podařilo a co jsme zpackali. Znervózňuje mě, jak moc jsem fixovaná na krásu svých dětí. Někdy v noci chodím do jejich pokojů pod záminkou, že musím zkontrolovat, jestli mají čistou školní uniformu, a se zatajeným dechem je pozoruji, jako když jsem poprvé spatřila Uluru při východu slunce, a  mám strach. Děsí mě ten pocit vřelosti na hrudi, záplava čehosi mnohem většího než láska, zcela postrádajícího pokoru a téměř arogantního, když je vidím. Musím se nutit, abych na ně nezírala. Otočím se a musím ze sebe setřást tu bolest z  uspokojení, které prožívám, když je vidím, protože vím, že nikdo jiný (snad kromě Franka a možná jejich prarodičů) je nevidí tak jako já. I proto mě tak děsí lhostejnost okolního světa, pro který je jejich jedinečnost pouhým subjektivním projevem mé sentimentality. Děti jsou z povahy věci nepřeložitelné. Takhle hluboce na nich záleží jenom nám, jejich rodičům. Takže předstírám nonšalanci. Předstírám, že jsem se na tom, aby byly dokonalé, nijak nepodílela. Byla jsem pouhý prostředník. Ony se projevily samy. Gratulace za jejich dokonalost a úspěchy mi nenáleží o nic víc než výtky za jejich průšvihy. Mateřství je forma odporu. Musíme bojovat proti tomu, abychom si přivlastňovaly zásluhy a braly na sebe vinu. Není snad obojí překroucením našeho přispění? Jen rozdílnou podobou vlastnictví? Vždycky jsem dávala jasně najevo, že nechci být ani stereotypem židovské matky, která běží po pláži a volá: „Pomoc, pomoc, můj syn kardiolog se topí!“ ani takovou, která si 124


8. Není divu, že mě moje dcera nenávidí

nedokáže odpustit, že je její dítě závislé na drogách, těhotné už v pubertě nebo si nadělalo dluhy kvůli hazardu. Já chci děti, které nejsou oběťmi ani mé ješitnosti ani mého neschopného ega. Ale aby se k tomu vůbec dostaly, musí přežít to, že mě mají za matku. V Aaronově knize jsem žádnou kapitolu „Matky“ neviděla, ale měly bychom být někde mezi Hrochy a Hady. Vstávám a  setřásám ze sebe měsíční svit. Vracím se dovnitř a jdu nahoru. Dveře od Eričina pokoje jsou zavřené. Pokládám na ně ucho a slyším vzlykat dospělou ženu. Tiše klepu. „Eriko? To jsem já. Strašně mě to mrzí.“ Chvíli je ticho, pak se ozve: „Potřebuju být chvilku sama.“ „Dobře. Jasně. Nemám ti něco přinést?“ Neodpovídá. Nedivím se jí. Byla to hloupá otázka.

125



Ženy na tahu