Hory zpívají

Page 1

Strastiplné dějiny Vietnamu ožívají v mnohovrstevnatém

mezigeneračním příběhu o lásce, pokrevních poutech a přežití uprostřed zuřícího konfliktu

HORY ZPÍVAJÍ

NGUYEN PHAN QUE MAI

ROMÁN

The Mountains Sing

Toto vydání vychází ve spolupráci s Algonquin Books of Chapel Hill, divizí Workman Publishing Co., Inc., New York.

Copyright © Nguyˆ̃ en Phan Que ˆ́ Mai, 2020

Translation © Bronislava Grygová, 2023

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2023

ISBN 978-80-7689-186-9

Mé babičce, která zahynula během velkého hladomoru; mému dědečkovi, který zemřel kvůli pozemkové reformě; a mému strýci, kterému vzala mládí vietnamská válka. Milionům lidí, vietnamského i jiného původu, kteří přišli v této válce o život. Kéž naše planeta již nezažije další ozbrojený konflikt.

Obsah

N EJVYŠŠÍ HORY 9

Č ERVENÁ NA BÍLÝCH ZRNKÁCH 11

V ĚŠTBA 27

V ZLETY A PÁDY 51

V ELKÝ HLADOMOR 88

D ÁREK OD TÁTY 108

P OZEMKOVÁ REFORMA 143

C ESTA NA JIH 161

P OCHOD 179

T AJEMSTVÍ MÉ MATKY 214

C ÍL CESTY 246

V ESNICKÝ BALÍK 271

C ESTA KE ŠTĚSTÍ 300

M ŮJ STRÝC M INH 314

T VÁŘÍ V TVÁŘ NEPŘÍTELI 347

P ÍSNĚ MÉ BABIČKY 361

Poděkování 365

Zdolávání mnoha hor 367

Otázky k diskusi 373

Rodina Tranova

pan Tran (1900) +

paní Tranová (1901)

BABIČKA DIEU LAN (1920) + dědeček Hung (1918)

paní Tu (1903)

Cong (1918) + Trinh (1919)

Minh (1938) + Linh Thien Nhan HUONG (1960) Thong Nhat Thanh CHau miminko Ngoc (1940) + Hoang Dat (1941) + Nhung Thuan (1947) Hanh (1948) + Tuan Sang (1954) + Hoa

Nejvyšší hory

Hanoj, 2012

Babička mi říkávala, že když zemřou naši předkové, nezmizí, ale stále nad námi bdí. A teď, když škrtám sirkou a zapaluji tři vonné tyčinky, cítím, že babička je tu se mnou. Na oltáři zděděném po předcích, za dřevěným zvonkem a talíři s jídlem, ze kterého se kouří, září spolu s oranžovo-modrým plamínkem, který se rozhořívá a polyká tyčinky, oči mé babičky. Zatřepu tyčinkou, abych ji uhasila. Doutná a k nebi míří závoje kouře a vůně a volají zpět duše mrtvých.

„Ba oi,“ zašeptám a zvednu tyčinku nad hlavu. Mlžným závojem, který odděluje naše dva světy, se na mě usmívá.

„Chybíš mi, babi.“

Otevřeným oknem vane větřík a konejší mou tvář tak, jak to dělávaly babiččiny ruce.

„Huong, moje milovaná vnučko.“ Ve stromech za oknem šustí její slova. „Jsem tu neustále s tebou.“

9

Umístím vonnou tyčinku do misky před obrázkem babičky. Vůní pronikají její jemné rysy. Hledím na jizvy na jejím krku. „Pamatuješ, co jsem ti říkala, miláčku?“ Její hlas ševelí nepokojnými větvemi. „Překážky, kterým čelil vietnamský lid během celé historie, jsou velké jako ty nejvyšší hory. Když stojíš moc blízko, nedohlédneš na jejich vrcholky. Když poodstoupíš z toku života, uvidíš je v celé jejich velikosti…“

10

Červená na bílých zrnkách

Hanoj, 1972–1973

Jdeme do školy a babička mě drží za ruku. Slunko jako veliký žloutek vykukuje mezi řadou domků s plechovými střechami. Obloha je modrá jako tátova nejmilejší košile. Přemýšlím, kde je asi máma. Jestlipak už našla mého otce?

Zvedne se vítr a rozvíří oblak prachu, vyhrnu si límec kabátu. Babička se skloní a přitiskne mi na nos svůj kapesník. Když si skryje obličej v dlani, rozhoupe se jí na paži moje školní brašna.

Jakmile prach usedne, kráčíme dál. Nastražím uši, ale neslyším žádné ptáky. Dívám se, ale podél naší cesty nevidím ani jednu květinu. Ani trávu, jen hromady rozbitých cihel a zohýbaného plechu.

11

„Guavo, dávej pozor.“ Babička mě vleče pryč od kráteru po bombě. Oslovuje mě přezdívkou, aby mě ochránila před zlými duchy, kteří se podle ní vznášejí nad zemí a hledají hezké děti, aby je unesli. Vysvětlila mi, že moje skutečné jméno, Huong, které znamená „vůně“, by je přilákalo.

„Až dnes přijdeš domů, bude na tebe čekat tvoje oblíbené jídlo, Guavo,“ říká mi babička.

„Nudlová polévka pho?“ Mám takovou radost, až si štěstím poskočím.

„Ano… Kvůli náletům a bombardování jsem nevařila. Ale už je klid, tak to musíme oslavit.“

Než mohu odpovědět, rozezní se sirény a naruší naši poklidnou chvíli. Z amplionu upevněného na stromě ječí ženský hlas: „Občané, pozor! Občané, pozor! K Hanoji se blíží americké bombardéry. Jsou vzdáleny asi sto kilometrů.“

„Oi troi dat oi!“ uleví si babička z plných plic. Dá se do běhu a táhne mě za sebou. Z domů se hrnou davy lidí jako mravenci ze zničeného mraveniště. V dálce kvílí ze střechy hanojské Opery sirény.

„Támhle.“ Babička spěchá do krytu vykopaného u silnice. Odtáhne těžký betonový poklop.

„Obsazeno,“ ozývá se hlas zdola. Uvnitř kruhové jámy tak akorát pro jednoho napůl klečí, napůl stojí nějaký muž. Špinavá voda mu sahá po prsa.

Babička rychle jámu zaklopí. Vleče mě k další skrýši.

„Občané, pozor! Občané, pozor! K Hanoji se blíží americké bombardéry. Jsou vzdáleny šedesát kilometrů. Armáda se chystá k obraně.“ Ženský hlas je naléhavější, sirény ohlušující.

Jdeme od krytu ke krytu, všechny jsou plné. Lidé před námi běží jako ptáci se zlomenými křídly, za sebou zanechávají

12

kola, vozíky, tašky přes rameno. Malá holčička tu stojí sama a s pláčem hledá rodiče.

„Občané, pozor! Občané, pozor! K Hanoji se blíží americké bombardéry. Jsou od nás asi třicet kilometrů.“

Jsem vystrašená a nemotorná, zakopnu a padám.

Babička mě zvedne. Odhodí moji aktovku na krajnici, skloní se, abych jí mohla vyskočit na záda. Běží a rukama mě drží za nohy.

Blíží se dunění. V dálce se ozývají výbuchy. Upocenýma rukama se držím babičky kolem krku a obličej si zabořím do jejího týlu.

„Občané, pozor! Občané, pozor! K Hanoji se blíží další americké bombardéry. Jsou od nás asi sto kilometrů.“

„Utíkejte do školy. Školu bombardovat nebudou,“ křičí babička na skupinu žen, které nesou děti v náručí a na zádech. Babičce je dvaapadesát, ale je silná. Prožene se kolem žen a dostihne ty, které byly před námi. Pohupuji se nahoru a dolů a tisknu si tvář do jejích dlouhých černých vlasů, které voní jako vlasy mé mámy. Dokud cítím její vůni, jsem v bezpečí.

„Huong, poběž se mnou.“ Babička si dřepla před budovou mé školy a lapala po dechu. Vleče mě na školní dvůr. Vedle učebny je prázdný kryt a ona se do něj vrhne. Kloužu dolů vedle ní, voda mi stoupá do pasu a chytá mě svýma ledovýma rukama. Je tak studená. Začátek zimy.

Babička zvedne ruce a poklopem uzavře skrýš. Drží mě v náručí, mou krví pulzuje tlukot jejího srdce. Děkuji Buddhovi za dar této skrýše, která je dost velká pro nás obě. Mám strach o své rodiče na bojišti. Kdy se vrátí? A jestlipak viděli strýčka Data, strýčka Thuana a strýčka Sanga?

Výbuchy se přiblížily. Země se kymácí, jako by to byla houpací síť. Tisknu si dlaně na uši. Voda vyšplouchne a smáčí mi

13

obličej a vlasy, vidím rozmazaně. Malou škvírou mi prší na hlavu prach a kamení. Zvuky protiletadlové palby. Hanoj se brání. Další exploze. Sirény. Výkřiky. Intenzivní pach spáleniště.

Babička stiskne ruce na hrudi. „Nam Mo A Zi Da Phat, Nam Mo Quan The Am Bo Tat.“ Ze rtů jí prýští záplava modliteb k Buddhovi. Zavírám oči a snažím se ji napodobit.

Bomby nepřestávají burácet. Následuje minuta ticha. Ostré zaječení. Krčím se. Silný výbuch mě i babičku vymrští k poklopu. Bolestí se mi zatmí před očima.

Dopadnu nohama napřed na babiččino břicho. Oči má zavřené, sepjaté ruce připomínají pučící lotosový květ. Modlí se. Ohromující hluk ustává a vzduch zaplní lidské výkřiky.

„Babi, já se bojím.“

Její rty jsou promodralé a chvějí se chladem. „Já vím, Guavo… i já se bojím.“

„Babi, když budou bombardovat školu, zavalí… zavalí to tenhle kryt?“

Snaží se nějak vyrovnat s nedostatkem místa, bere mě do náručí. „To nevím, drahoušku.“

„A když ho to zavalí, my tu umřeme, babi?“

Tiskne mě k sobě. „Guavo, když budou školu bombardovat, kryt se na nás může zřítit, ale umřeme jen tehdy, když nás Buddha zemřít nechá.“

Toho dne v listopadu 1972 jsme nezahynuly. Jakmile sirény oznámily, že je to bezpečné, vylezly jsme s babičkou ven jako dva chvějící se tenké listy. Vyklopýtaly jsme na ulici. Několik budov se zřítilo a jejich sutiny nám padaly do cesty. Přelézaly jsme hromady trosek a kašlaly jsme. Valící se dým a vířící prach mě pálil do očí.

14

Mačkala jsem babiččinu ruku a sledovala ženy, které klečely a naříkaly nad mrtvými, jejichž tváře byly skryté pod roztrhanými slaměnými rohožemi. Jejich nohy trčely směrem k nám. Nohy, které byly rozdrcené a zbrocené krví. Na jedné malé nožce se pohupoval růžový střevíc. Té mrtvé dívce mohlo být asi tolik co mně.

Babička byla promočená, celá od bláta a vedla mě za ruku, přidávala stále do kroku, jak jsme procházely kolem částí těl a kolem domů, které se hroutily.

Ale náš dům stál v zářivém, skoro nemístném slunečním svitu pod stromem bang. 1 Jako zázrakem se mu nic nestalo.

Pustila jsem babičku a rozběhla jsem se, abych se přitiskla na vchodové dveře.

Babička mi pomohla se převléct a uložila mě do postele. „Zůstaň doma, Guavo. Kdyby se objevila letadla, seskoč dolů.“

Ukázala na náš kryt, který vykopal můj otec v hliněné podlaze vedle dveří do ložnice. Byl dost velký, abychom se tam vešly obě, a bylo v něm sucho. Cítila jsem se tam lépe pod bdělými zraky svých předků, jejichž přítomnost vyzařovala z rodinného oltáře na naší knihovničce.

„Ale… kam jdeš, babi?“ zeptala jsem se.

„Do naší školy, podívat se, jestli moji studenti nepotřebují pomoc.“ Tlustou deku mi přitáhla až k bradě.

„Babi, ale to není bezpečné…“

„Je to jen dva bloky odtud, Guavo. Jakmile uslyším sirénu, poběžím domů. Slibuješ mi, že tu zůstaneš?“

Přikývla jsem.

15
1 Arenga cukrodárná neboli cukrová palma (pozn. překl.).

Babička zamířila ke dveřím, ale vrátila se k mé posteli a na tváři jsem ucítila její teplé pohlazení. „Slibuješ, že se odtud nehneš?“

„Chau hua.“ Usmála jsem se, abych ji ujistila. Nikdy mi nedovolila, abych šla někam sama, dokonce ani během těch měsíců, kdy se nebombardovalo. Pořád se bála, že se někde ztratím. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je pravda, co říkali teta a strýcové o tom, že babička je ve vztahu ke mně přehnaně úzkostlivá kvůli těm hrozným věcem, které se staly jejím dětem?

Když se za ní dveře zavřely, vstala jsem a vytáhla jsem svůj zápisník. Špičku pera jsem smočila v lahvičce s inkoustem.

„Milovaní mámo a táto,“ začala jsem svůj nový dopis rodičům a přemýšlela jsem o tom, zda k nim někdy moje slova doputují.

Pochodovali se svým vojskem a neměli stálou adresu.

Znovu jsem četla Bach Tuyet va bay chu lun, ponořena do magického světa Sněhurky a jejích přátel, sedmi trpaslíků, když se babička vrátila domů s mou aktovkou přes rameno.

Ruce jí krvácely. Poranila si je, jak se snažila vytáhnout lidi zpod sutin. Přitáhla si mě na hruď a pevně mě k sobě přitiskla.

Tu noc jsem se schovala pod naši deku, poslouchala jsem, jak se babička modlí a rytmické zvuky dřevěného zvonku. Modlila se k Buddhovi a k Nebesům, aby pomohli ukončit válku. Modlila se za bezpečný návrat mých rodičů a strýců. Zavřela jsem oči a připojila se k babičce v její modlitbě. Jsou rodiče naživu? Stýská se jim po mně tak, jako se mně stýská po nich?

Chtěly jsme zůstat doma, ale naléhavé výzvy veřejného rozhlasu nařídily všem obyvatelům Hanoje evakuaci. Babička měla odvést své studenty a jejich rodiny na vzdálené místo v horách, kde bude pokračovat ve výuce.

16

„Strhující příběh o vietnamské rodině, nepřízni osudu, válce, prohrách i vítězstvích. Nguye  nin vypravěčský hlas je chytlavý a je slyšet. Aniž by tlačila na pilu, přenáší čtenáře do jiného světa a probouzí v nich touhu dozvědět se víc.“

Library Journal

„Rozsáhlý lyrický debut. Autorka zdařile prozkoumává hranice mezi tím, co spisovatel sdílí se světem, a tím, co zůstává v rodině. Tenhle brilantní milostný dopis Vietnamu čtenáře dojme.“

Publishers Weekly

„Triumf… Hory zpívají je epickou výpovědí o bolestné historii Vietnamu 20. století. Vyprávění má široký záběr, ale současně je i velmi osobní… Dojemné a strhující dílo.“

Nguye ˆ n Thanh Vie  t, autor románu Sympatizant oceněného Pulitzerovou cenou (Nakladatelství JOTA, 2017)

„Vietnamská básnířka splétá historii a osudy do příběhu, který rezonuje celými generacemi rodiny potýkající se s psychickými následky války.“

O, The Oprah Magazine

Pro čtenáře Lisy See a Min

Jin Lee

9 7 8 8 0 7 6 8 9 1 8 6 9 B E L E T R I E WWW.JOTA.CZ
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.