Vdovin průvodce sexem a randěním

Copyright © Carole Radziwill, 2013 Translation © Jaroslava Novotná, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7462-538-1

ČÁST I

Náhlá smrt jednoho muže

1

V

PODSTATĚ JDE O TOHLE: JEDEN MUŽ NÁHLE ZEMŘE, vdova se s někým vyspí, s láskou jsou trable, konec. No, a mezitím vdova najde smysl života. Smrt potkala toho muže nenadále, bylo to v pondělí a stalo se to v New Yorku; svítilo sluníčko, foukal příjemný větřík. Na předměstí cvrlikali ptáci, vlaky jezdily včas, pošťáci obcházeli svůj rajón. Byl pěkný den a obloha byla krásně modrá. Zaměstnanci v kancelářích se zaobírali myšlenkami na sex, tím, co bude k obědu a kdo psal ten email o smradu v kuchyňce. Den byl zralý na nějakou pohromu. Den jako dělaný na to, aby vyhlídkovému autobusu selhaly brzdy, vysoce postavený muž se zamiloval do ženy téhož věku a z bytu 4B vyvedli starší pár s želízky na rukou. Den, kdy nikdo nečeká, že se něco stane, a právě proto se to stane. Modrá obloha může klamat. Claire Byrneová byla právě v Texasu, kde se měla sejít s mužem jménem Veejay Singh, doktorem, ale ne medicíny. Dr. Singh učil sociologii na Texaské univerzitě v Austinu a napsal knihu s názvem Proč na ňadrech nezáleží. Jako vyučující byl na škole velmi oblíbený, jednak díky své přátelské povaze a také protože dával dobré známky. Byl tak trochu celebrita, neboť se občas objevoval v pořadu The Today Show, kde vysvětloval své revoluční teorie o páření. Claire s ním měla udělat rozhovor.

Psala profilový článek pro Misconstrued, magazín pro „ženy

jako vy, ženy, které se vymezují!“ Auto z půjčovny zaparkovala na parkovišti pro návštěvníky u administrativní budovy a volným krokem kráčela k Singhově kanceláři, bylo asi devět hodin a deset minut, míjela duby, skrze jejichž větvoví vrhalo slunce k zemi drobné skvrny, a její sandály po sobě zanechávaly řadu šlépějí na oroseném trávníku. Její manžel Charlie byl doma v New Yorku.

Tedy, přesněji řečeno, byl v New Yorku, ale ne přímo doma.

PRAVIDLO Č. 1: Nezahýbejte v pondělí.

Claire odletěla včera, takže Charlie strávil odpoledne a noc ve městě s tou novou novinářkou z Knopfu. Většinu času byli zavření v jejím maličkém ateliéru a pářili se jako zvířata. Právě v této chvíli ale i on kráčel mezi stromy prozářenými sluncem v Central Parku a mířil k Madison Avenue, kde se měl setkat se svým agentem Richardem Ashem. Richard už začínal být netrpělivý, neboť Charlie měl se svou knihou zpoždění dva roky. Lukrativních autorů stále ubývalo a Richard měl na krku hypotéku. Charlie na termíny kašlal.

Charles Byrne byl nejslavnější sexuolog světa — mnohem profláknutější, než kdy byli Kinsey nebo Masters.

Jakkoliv šlo o vědecký pohled, Byrne psal o subjektu, o kterém každý rád čte, a vypadal jako někdo, koho si při takové činnosti můžete velmi dobře představit. Ve svých čtyřiapadesáti letech připomínal Warrena Beattyho — ve filmu Bugsy, ne v Rudých — a nedal se mu upřít jistý, ba přímo neodolatelný šarm. Byl mistrem slova a dokázal komunikovat na mnoha úrovních, což ještě umocňovalo jeho přitažlivost. Když psal o penisu, byl skvělým pedagogem

a zároveň dokázal udeřit hřebík na hlavičku, a šatna přisprostlých sportovců by se jeho přítomností klidně mohla změnit v intelektuální salon.

Své výklady o vaginách psal s uznalým a obdivným viděním sběratele. Dokázal přimět hrubiánské manžele, aby mysleli na symfonický orchestr, když uléhali se svými nevrlými ženami. A kultivovaní manželé pod dojmem jeho textů zase s láskou mysleli na své manželky, když souložili se svými nadrženými milenkami.

Charlie právě s láskou myslel na svou vlastní mladou ženu a přerušil svou cestu, aby se zastavil na kávu v kavárně na Madison Avenue. A právě teď nastává nejlepší chvíle zahrát si hru Co kdyby… Znáte to — co kdyby tam nezašel, nebo co kdyby se nezdržel tak dlouho, nebo co kdyby ho upoutala nějaká maličkost, že by byl zvolnil krok…

V kavárně Charlie letmo pročetl sportovní stránku a zavolal Richardovi, že přijde později. Objednal si druhou kávu na cestu (co kdyby to neudělal?), položil na pult čtyři dolarové bankovky (co kdyby se chvíli hrabal v kapsách a našel jen tři?) a pak znovu pokračoval v cestě.

Zatímco Charlie pročítal bolestné statistiky — Wang a Hughes vypadli z Yankees, Pettitte přestoupil — Claire okukovala studentky v kovbojských botách a slunečních brýlích a přemýšlela, jak tohle prostředí Charliemu popíše.

(Jako kdyby Russ Meyer režíroval reklamu na Gap? Ne, spíš jako Oklahoma ve stylu Playboye.) Byla v pokušení koupit mu na letišti jedno to tričko s lepou kovbojskou dívkou sedící obkročmo na kaktusu a s nápisem V TEXASU MÁME VŠECHNO VĚTŠÍ. Charlie by byl schopen si to obléct pod sako do divadla, srandista.

Charlie s oblibou vyvolával skandály; rád na sebe upoutával pozornost. Claire naopak dávala přednost

anonymitě. Byla to drobná žena, velikost 34, nebyla moc vysoká — i s podpatky sahala Charliemu po ramena. Měla dlouhé tmavé vlasy, které nosila rozpuštěné, mladistvou pleť, světle hnědé oči a rty, které Charlie popisoval jako komplikované — jeden den byly plné a smyslné, a jindy bezvýrazné. Byla přitažlivá, to ano, ale rozhodně toho nezneužívala. Nebyla to dívka, která by obrážela bary a chlastala whisky z láhve. Nebyla jako ženy, o kterých psal Charlie. Nevěděla, jak vytáhnout cigaretu takovým způsobem, aby hned nějaký muž přiskočil a připálil jí; nikdy nebyla opilá nebo afektovaná, nenosila odvážné výstřihy.

Byla decentní a vždy upravená, na rozdíl od svého rozevlátého manžela, jemuž byla vkusným doplňkem. Způsobná dívka a rošťák. Charlie byl vždycky hráč číslo jedna. Sasha, Claiřina nejlepší kamarádka už od školy, říkala Charliemu „Sundance“, zatímco Claire byla Butch Cassidy. „On je ten, kdo šidí při pokeru a střílí v salonu,“ říkávala Sasha s oblibou, „zatímco ty zametáš střepy a všechno dáváš do pořádku.“ Charlie vrhající dlouhý stín. Claire se brzy naučila, že k jejím největším přednostem patří vědět, kde je její místo.

DNEŠNÍ CLAIŘINO POSLÁNÍ V Texasu byla nudná záležitost, ale už brzy se její život obrátí vzhůru nohama. Tragédie na sebe nenechá dlouho čekat. V době, kdy vcházela do Singhovy kanceláře s výhledem na South Mall lemovanou stromy, byl už její muž mrtev. Nešťastným řízením osudu mu přímo na hlavu spadl Giacometti — velká a velice drahá bronzová socha.

Když to vezmeme kolem a kolem, bylo to nejspíš nevyhnutelné. Claire si nedokázala představit, že by se to odehrálo jinak. V jednom okamžiku Charlie kráčel po

Madison Avenue a v hlavÄ› si pĹ™ehrĂĄval Ăşryvky proslovu k NobelovÄ› cenÄ›, kterou, jak si byl jist, jednoho dne obdrŞí. A v příťtĂ­m okamĹžiku — bum bĂĄc — bylo po nÄ›m. Jen minuta do postkoitĂĄlnĂ­ schĹŻzky s Richardem a najednou je konec. Ĺ˝ivot se zmÄ›nĂ­ dřív, neĹž Ĺ™ekneĹĄ „mrdat“.

MÄ›l plnou hlavu myĹĄlenek. NevidÄ›l tu vÄ›c padajĂ­cĂ­ z nebe. Jak by mohl? ŽådnĂŠ varovĂĄnĂ­, ani nemÄ›l Ä?as se leknout, ŞådnĂĄ panika ani bolest; mÄ›l to rychle za sebou. AĹž pak nastal pohyb v ulicĂ­ch. Objevilo se nÄ›kolik svÄ›dkĹŻ, kterĂŠ ta udĂĄlost zasĂĄhla, jako například Mona GlissandovĂĄ. ZaÄ?ali se sbĂ­hat reportĂŠĹ™i, za chvĂ­li byli jako rojĂ­cĂ­ se mouchy, dolovali z otĹ™esenĂ˝ch turistĹŻ střípky svÄ›dectvĂ­.

Byla to velikĂĄ rĂĄna, „takovĂĄ Ĺ™acha“, jak to popsala Mona.

Ono bronzovĂŠ dĂ­lo prĂĄvÄ› pĹ™enĂĄĹĄel jeřåb a lano, na nÄ›mĹž bylo zavěťeno, prasklo. A pak se ozvalo „rup“ — jak Ĺ™ekla Mona — a hned vzĂĄpÄ›tĂ­ to dutÄ› bĹ™inklo, jako kdyĹž na zem spadne obrovskĂ˝ klĂ­Ä?. MonÄ› z toho ĂşplnÄ› zvonilo v uĹĄĂ­ch.

KdyĹž to lĂ­Ä?ila, marnÄ› si zakrĂ˝vala uĹĄi. PadajĂ­cĂ­ socha měřila skoro dva metry, vĂĄĹžila sto padesĂĄt kilo a spadla z výťky dvaceti pater. JistĂŠho Waltera Whitea — to je ale docela jinĂ˝ příbÄ›h, jak se dozvĂ­me pozdÄ›ji — pĹ™iĹĄla na milion dolarĹŻ a pĹŻvodnÄ› mÄ›la bĂ˝t spuĹĄtÄ›na na terasu jeho bytu. MĂ­sto toho spadla Charliemu na hlavu.

SvÄ›dectvĂ­ Mony GlissandovĂŠ bylo prvnĂ­ z mnoha. VidÄ›l to takĂŠ Steve Johnson. Studoval umÄ›nĂ­ na KolumbijskĂŠ univerzitÄ› a hovoĹ™il o pohybu onoho objektu a iluzi beztĂ­Ĺže. „Nepřítomnost niÄ?eho,“ pravil, „je samo o sobÄ› nÄ›co.“ Nikdo nechĂĄpal, co tĂ­m myslel, ale hovoĹ™il velice pomalu, coĹž v lidech vyvolĂĄvalo dojem, Ĺže by to chĂĄpat mÄ›li. Byl ovĹĄem příliĹĄ pomalĂ˝ i pro policistu, kterĂ˝ rychle pokraÄ?oval v dalĹĄĂ­m ĹĄetĹ™enĂ­ a nechal Stevea, aby vylĂ­Ä?il zbytek svĂŠho svÄ›dectvĂ­ kolemjdoucĂ­m. „BytostnĂ˝ pĹŻvab a elegance,“

pokraÄ?oval, „tohoto mimořådnĂŠho umÄ›leckĂŠho dĂ­la plujĂ­cĂ­ho vzduchemâ€Śâ€œ Alberto Giacometti, jenĹž bronzovou sochu vytvoĹ™il, byl rovněŞ mrtev. Tento velkĂ˝ muĹž se zĂĄdumÄ?ivĂ˝m pohledem byl znĂĄm zĂĄchvaty straĹĄlivĂ˝ch depresĂ­. ÄŒasto mizel na celĂŠ mÄ›sĂ­ce ve svĂŠm ateliĂŠru a jako posedlĂ˝ se vrhal na kusy hlĂ­ny, ĂşzkostlivÄ› se vyhĂ˝baje nĂĄvĹĄtÄ›vnĂ­kĹŻm, aĹž se nakonec vynoĹ™il s prototypem nepĹ™irozenÄ› hubenĂŠ figury s vymknutĂ˝mi Ăşdy, kterĂŠ ho tak proslavily. Charlieho artefakt mÄ›l nĂĄzev KrĂĄÄ?ejĂ­cĂ­ muĹž: vyzĂĄblĂĄ postava muĹže zachycenĂŠho v chĹŻzi, s hlavou sklopenou a pohrouĹženĂŠho do myĹĄlenek.

StejnÄ› vypadal i Charles v okamĹžiku, kdy se ti dva nenadĂĄle setkali a byli vytrĹženi ze svĂ˝ch Ăşvah. V kaĹždĂŠm případÄ› lze říci, Ĺže sexuolog a socha tvoĹ™ili nesourodĂ˝ pĂĄr. O jejich vzĂĄjemnĂŠ seznĂĄmenĂ­ se zaslouĹžila Evelyn WhiteovĂĄ, manĹželka jiĹž zmĂ­nÄ›nĂŠho Waltera. Celou vÄ›c totiĹž uvedly do pohybu jejĂ­ povrchnĂ­ umÄ›leckĂŠ ambice a avantĂ˝ra jejĂ­ho manĹžela, jejĂ­Ĺž odhalenĂ­ mÄ›lo neÄ?ekanĂŠ dĹŻsledky. Ale k tomu se takĂŠ vrĂĄtĂ­me aĹž pozdÄ›ji.

Mezi dalĹĄĂ­mi, kteří stĹ™et vidÄ›li, byla Ĺžena z Ohia, kterĂĄ se v New Yorku ocitla se svĂ˝m cĂ­rkevnĂ­m sborem v rĂĄmci divadelnĂ­ho zĂĄjezdu — znĂĄte to, takovĂĄ ta zĂĄleĹžitost, kdy bÄ›hem tří dnĹŻ stihnete ĹĄest pĹ™edstavenĂ­, samozĹ™ejmÄ› nikoliv premiĂŠrovĂ˝ch. Ona Ĺžena uĹž mÄ›la za sebou muzikĂĄly Mamma Mia! a LvĂ­ krĂĄl a vidÄ›la Charlieho umĂ­rat prĂĄvÄ› v okamĹžiku, kdy si prohlĂ­Ĺžela vĂ˝klad Simona Doonana v obchodnĂ­m domÄ› Barney. O svĹŻj zĂĄĹžitek se obÄ›tavÄ› podÄ›lila s divĂĄky KanĂĄlu 6. „Bylo to příťernĂŠ,“ lĂ­Ä?ila rozechvÄ›lĂ˝m hlasem a utĂ­rala si slzy. Pak klesla hlasem o oktĂĄvu nĂ­Ĺž a promluvila přímo na kameru: „Cesty pĂĄnÄ› jsou nevyzpytatelnĂŠ.“ DalĹĄĂ­ svÄ›dek, muĹž z Brooklynu, nabĂ­dl reportĂŠrĹŻm přímo hereckĂ˝ vĂ˝kon — „Najednouc se vobjevila ta vobrovskĂĄ

věc. A teďkons — zničeho nic — bác! Kurva, tomu řikám pech!“ Televize tuto poznámku neodvysílala, ale o dva dny později dostal příležitost v talk show Howarda Sterna; tvůrci pořadu ho nechali znovu přehrát onu scénu mezi striptérkami jakožto hold Charlesovi. Howard byl jeho velkým obdivovatelem.

Ale za nejzásadnější výpověď lze považovat to, jak situaci vylíčil Paul Bowman, reklamní agent. Právě on patrně nejlépe vystihl podstatu celého incidentu. „Bylo to, a lepší slovo asi neexistuje,“ prohlásil, „surrealistické.“ „Co vám proběhlo myslí?“ tázal se reportér z ABC News. „Tedy, řekl bych, že to byl jakýsi klid,“ odpověděl Paul. „Proběhlo to abnormálně klidně. Cítil jsem to, ten klid. To mě přimělo pohlédnout vzhůru. Bylo to jako film od Ingrida Bergmana, nebo Bergmara, znáte ho, ten Francouz. Jako by se všechno na nepatrný okamžik zastavilo.“ Paulova slova byla natolik názorná a výstižná, že se objevila v řadě televizních zpravodajství, uveřejnily je The New York Times a poté, co jeho verzi vzal za svou Associated Press, celé dva dny vydržela jako nejsledovanější zpráva na Yahoo!. Jeho v odloučení žijící manželka Amy Strauss-Bowmanová, profesorka filmových studií na univerzitě Rutgers a příčina toho, že Paul Bowman dokonce znal jméno Bergman/Bergmar, se jen ušklíbla, když četla ono líčení povrchního milovníka filmu. Amy věděla, že vrcholem jeho uměleckých ambicí bylo vyřvávání sportovní hymny při fotbalu v televizi. Také jí bylo jasné, že vzácný Giacometti převalující se ve vzduchu na pozadí stěny třiačtyřicetiposchoďové budovy pod blankytnou oblohou v žádném případě není Bergman, ale Kenneth Anger.

Slunce setrvalo na nebi i po Charlieho smrti. Den plynul, jako by se nic nestalo i poté, kdy velká bronzová socha

a muž leželi nehybně na chodníku. Charlie to měl evidentně za sebou, nicméně bylo nutné se postarat o sochu. Povolali Waltera Whitea a ten povolal právníky. Před zraky nic nechápajících vyšetřovatelů se tu na zemi válela spousta prachů. A samozřejmě tu byl největší problém: kdo za to může…

Na chodníku se srocovali lidé. Taxikáři troubili na stojící policejní vozy. Muži v oblecích nevzrušeně spěchali dál. Rodinka z Denveru zůstala stát s ústy dokořán; matka buclatou rukou zakryla oči jednomu dítěti, pak druhému.

Přijížděly hasičské vozy s kvílejícími sirénami.

Charlieho nohy v denimových nohavicích, vysportované léty tenisu, byly ohnuté v nepřirozeném úhlu; paže měl rozhozeny do stran. Byl podivně zkroucený. Asi by mu to nebylo milé.

Kolem těla se pomalu pohybovali záchranáři. Řidič sanitky si zapálil cigaretu a připojil se k hasičům opodál.

Chvíli tam stáli a povídali si; tu a tam se některý z nich zasmál. Dohadovali se o Yankees a Mets a vyprávěli si vtipy o další mrtvole, kterou už tento týden nabrali. Policisté pokračovali ve vyslýchání svědků, brali popořadě jednoho po druhém a modrými propiskami si zapisovali poznámky do notýsků. Nic podstatného z výpovědí nevyplynulo.

Pak někdo Charlieho tělo zakryl prostěradlem a uložili ho na nosítka. Při přenášení mu jedna paže vyklouzla zpod prostěradla a bezvládně se houpala. Úplně stejně, jako se to děje ve filmových scénách, které mají naznačit rozuzlení zápletky — objeví se mateřské znamínko nebo tetování, důležité vodítko, které bylo předtím přehlédnuto. V tomto případě šlo o pravou Charlieho ruku — žádné hodinky, žádná znamení — kterou záchranář znovu položil zpátky na nosítka.

Čumilové zůstávali neochvějně na svých místech. Nakonec dorazil vůz soudního ohledávače mrtvol a Charlie byl odklizen ze scény — hodinu a třináct minut poté, co nechal v kavárně dolarové spropitné.

Potom dorazil další tým, aby do vozu s důkazními předměty naložil sochu Giacomettiho. Walter White stál nervózně u dvířek a vyptával se. Vezeme ji na 61. obvod, pane White. Neřeknu vám, jak dlouho ji budeme potřebovat. Musíme sepsat hlášení jako obvykle. V tom okamžiku Walter ještě nevěděl, kdo je onen mrtvý muž. Úklid, alespoň z větší části, proběhl rychlostí blesku.

V Texasu zatím Claire seděla na nepohodlné židli naproti Veejayi Singhovi a připravovala se na rozhovor.

Dr. Singh, podobně jako Charlie, se volně pohyboval mezi pop kulturou a serióznějšími sférami. Jeho specialitou byla biologie přitažlivosti — proč a jak si vybíráme partnery k rozmnožování. Muži mají rádi dlouhé vlasy a velká prsa, předpokládá se. Ale je tomu skutečně tak?

A pokud ano, proč? Dr. Singh měl svou vlastní teorii a strávil pět let měřením žen, aby dokázal její pravdivost.

Krejčovskou mírou zjišťoval obvod jejich boků a pasů, načež druhý údaj vydělil prvním. Výsledná čísla pak porovnával s údaji o hladině estrogenu a informacemi o plodnosti. Na základě těchto nálezů vyslovil myšlenku, že muži jsou naprogramováni vyhledávat ženy určitých křivek. Přesněji řečeno, jeho výzkum prokazoval, že ženy s poměrem obvodu boků a pasu 0,7 — to znamená ženy mající široké boky a štíhlý pas — jsou plodnější. Tyto ženy mají nejlepší předpoklady k plození dětí, takže si je muži intuitivně vybírají k rozmnožování. Jinými slovy, ona proslavená postava přesýpacích hodin není jen módní záležitostí, ale významný evoluční krok.