Issuu on Google+


Text copyright © Mark Frost, 2013 Front cover artwork © Hilts, 2013 Translation © Jan Kozák, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7462-539-8


BŘEZEN Lyle Ogilvy se mezi mrtvými stále nemohl zabydlet. Za posledních sedm měsíců nad ním lékaři nejméně šestkrát zlomili hůl, jen aby zjistili, že tenhle případ nemá v dějinách medicíny obdoby. Je mrtvý, nebo živý? lámali si hlavu, ale nakonec si museli přiznat, že je to otázka naprosto matoucí. Hledání odpovědi bylo ještě těžší pro všechny, kdo nepatřili do Lyleova vnitřního okruhu. Zatímco rodina a vedení školy se shodovaly v tom, jaký je pacientův stav, s jejich mlčenlivostí nemohlo nic otřást. Utajovaná pravda zněla, že po „nešťastné nehodě“ z  loňského podzimu Lyle upadl do kómatu, kdy nejevil téměř žádné známky života. Celkem šestkrát ho odpojili od přístrojů, ale pokaždé ho zase připojili zpátky, neboť Lyleův elektroencefalogram svědčil o  neutuchající a velmi vysoké mozkové aktivitě, přestože se ho nikdo nepokoušel oživit. Studenti se mohli jen dohadovat, že kontroverzní Ogilvy je stále v areálu školy, protože zde často vídali jeho rodiče, jak se nenápadně plouží chodbami. Když jim traumatologové řekli, že přesun z jednotky intenzivní péče na školním zdravotním středisku by pro jejich syna mohl mít fatální následky, dali na jejich doporučení. Mimo jiné proto, že Lyle nebyl jen pacient, ale také vězeň. Kdyby procitl k vědomí, čelil by dlouhému seznamu obvinění ze závažných zločinů.

9


A  tak Lyle zůstal upoutaný na lůžko, kde proležel celou zimu i část jara jako mramorová socha. Jen jeho oči se občas otevřely a zorničky zareagovaly na světlo. Bylo to jedno z  mála povzbudivých znamení pro lékaře, že pacient ještě neodešel na druhý břeh. Museli ho vyživovat hadičkou, a tak nikoho nepřekvapovalo, že Lyleova robustní, obtloustlá postava se jim před očima rozpouštěla jako vosk. Vypadalo to, že pacient chřadne, ale bližší pohled ukázal, že jeho svaly jsou pouze štíhlejší a mají zřetelnější obrysy. Zdravotní sestry ho čtyřikrát denně obracely, ale protože jeho speciálně upravené lůžko bylo hodně velké a ony Lylea nikdy neviděly ve vzpřímené poloze, žádná si nevšimla, že pacient, jenž za života měřil sto osmdesát pět, povyrostl o osm centimetrů! Trvalý vegetativní stav, prohlašovali doktoři, když se o něm bavili. Jenže tenhle pojem ani zdaleka nevystihoval, co se odehrávalo v jeho nitru. V Lyleově mysli se nezačala znovu tvořit slova, ale kdyby mohl, možná by řekl, že si v poslední době stále více uvědomuje své okolí. Dokonce matně „viděl“, jak lidé vcházejí a zase odcházejí z jeho pokoje, bez ohledu na to, zda měl oči otevřené nebo ne. A když napadl poslední sníh a od břehů jezera Waukoma začal pomalu ustupovat led, v duši Lylea Ogilvyho se začalo dít něco neobvyklého. Kdyby měl jedním slovem vystihnout, čím právě prochází, řekl by, že Proměnou. Jaro je obdobím růstu a  také v  jeho nitru se probouzel a rašil nový život. Starý Lyle jako by se rozpouštěl a stával se součástí mnohem podmanivější a mocnější bytosti. A v jeho zastřeném, pavučinami překrytém vědomí se začal utvářet nový vjem. Pocit, který neustále sílil, až zachvátil každou buňku jeho těla. Hlad. „Tak jak se cítíš?“ promluvil trenér. Jsem otupělý. Takhle se Will v tuto chvíli cítil a nemohla za to jen hrozná zima. Otupělý. To slovo přesně vystihuje, jak se cítím posledních pět měsíců.

10


„Myslíte, že to zvládnu?“ zeptal se Will. „Nejsem ten, po kom se chce, aby na tohle dal odpověď,“ řekl Ira Jericho. Se založenýma rukama ustoupil od srázu. „Já vím. Ale váš názor by mi pomohl, abych si utvořil svůj.“ „Lenochu. Soustřeď se.“ Byl otupělý a  zahlcený. Zaseknutý. Během jediného měsíce se musel vypořádat s více citovými traumaty než předtím za celý svůj život. Stáli s  trenérem Jerichem na východním břehu jezera Waukoma, v  polovině denního tréninku, a  hleděli na jeho hladinu. Většinu stále pokrýval led, ale místy se už trhal na jednotlivé kry, které připomínaly šachovnici. Na západě se zvolna posouvalo mdlé slunce, jeho kotouč už se dotýkal tmavé klenby lesa. Bylo pět stupňů nad nulou a teplota pořád klesala. Po celou zimu každé odpoledne Will dvě hodiny běhal s trenérem Jerichem. Podobně jako většina jeho vrstevníků toužil po rutinním a  pravidelném životě, který si dopřával až teď. Do té doby se jeho rodiče neustále stěhovali, a  tak si o nějakém řádu mohl nechat jen zdát. Po Vánocích se naplno pustil do studia v Centru a byla to opravdu ta nejtěžší zkouška intelektu, jakou kdy zažil. Když vyučování skončilo, následoval každodenní trénink s  Jerichem, který mu dával pro změnu zabrat po fyzické stránce. Po skandální veřejné „smrti“ rodičů Willovo nitro vyhaslo. Připadal si jako mrtvý a  věděl proč. Mimoděk se tak chránil před hustou temnotou, která ze všech stran obklopovala jeho mladý život. Důvody tedy chápal, ale necítil žádnou motivaci, aby na tom něco změnil. A ze všeho nejvíc mu vadila terapeutická sezení, která musel absolvovat se školní psycholožkou doktorkou Robbinsovou. Na každé schůzce s ní si připadal, jako kdyby procházel minovým polem. Sděloval jí jen tolik podrobností, aby viděla, že v terapii dělá pokroky, ale odmítal se dělit o tajemství, která si musel nechat pro sebe. Po těch otřesných zážitcích téměř ztratil schopnost citu, což mu na druhé straně pomáhalo unést pravdu, kterou tajil před světem. Těšil se na

11


fyzickou bolest, jež se dostavila vždycky při tréninku s Jerichem – jediné pocity, které si dovolil zažívat. Alespoň věděl, že jeho tělo je stále naživu. Nyní si klekl, strčil ruku do ledové vody a otřásl se. „Má tak jeden stupeň nad nulou,“ řekl. „Kdybys tam spadl, do pěti minut zemřeš na podchlazení,“ odpověděl Jericho. „Nebo aspoň normální kluk by umřel.“ „A co vy?“ „Já nejsem tak hloupý, abych to zkoušel,“ poznamenal trenér. Když ve tři hodiny dvacet minut vyráželi od stadionu, teploměr ukazoval necelých šest stupňů nad nulou. Pod zataženou oblohou klusali k jezeru po blátivé cestě, která se vinula lesem. Hnusnější dubnové odpoledne by si těžko dokázal představit. „A já snad jo?“ zeptal se Will. Schoval si prokřehlý prst do podpaží, aby ho zahřál. „Nic takového jsem neřekl,“ namítl Jericho. „Jen to, že nejsi normální. Zvládneš to?“ V posledních pěti měsících mu tuhle otázku při různých příležitostech položil nejméně pětsetkrát. Vymýšlel pro něj úkoly, které Willovi nešly do hlavy. Běžecká sezona dávno skončila. Většinu členů běžeckého družstva ze školy vyloučili kvůli průšvihu s Rytíři Karla Velikého, a tak měl Will Jericha jen pro sebe. Velmi brzy pochopil, že jejich každodenní tréninky nemají jen zlepšit jeho techniku na trati. Každý úkol, který mu Jericho zadal, postavil Willa před nevyřčenou otázku: Jsi dost silný? Jsi dost houževnatý? Jsi dost odhodlaný, abys (doplň závorku)? Will se vždycky vybičoval, aby odpověděl ano, ale Jericho se ke všem jeho snahám stavěl tak lhostejně, že chlapce doháněl k  šílenství. Buď je sám šílený nebo se mu člověk nemůže zavděčit, usoudil Will. Jenomže to ho pouze nutilo, aby se snažil ještě víc. Nevěděl, jaké peklo by zažil, kdyby řekl ne; nikdy to ani nezkusil. „Ano,“ odpověděl i teď. „Ano, zvládnu to.“ Jericho nehnul brvou. Nikdy na nic nereagoval. Vždycky jen vyslechl Willovu odpověď, probral si ji v hlavě a odpověděl

12


jen tehdy, když k tomu měl co říct. Většinu dní sotva utrousil slovo, ale čas od času, úplně bez varování, začal dlouze rozprávět o své jedinečné filozofii. Byla to složitá směsice metafyziky New Age a starodávné mytologie, propasírovaná sítem Jerichových domorodých amerických tradic a legend. Pravidla sociální interakce, kdy člověk chvíli hovoří a pak nechá hovořit druhé, aby měl z rozhovoru dobrý pocit, mu neříkala vůbec nic. Ale nejvíc mě na tomhle chlápkovi štve, že nikdy neodpoví na žádnou z mých otázek, hlavně na ty, kterým chci přímo zoufale porozumět. Jako třeba: Proč děláme zrovna tohle? Co se mě snažíte naučit? Ať už těmi úkoly zamýšlel cokoli, Jericho celou zimu neustále přitvrzoval. Často šlo o čistě fyzické, náročné výkony – poběžíš odsud tam, vylezeš na tenhle kopec, skočíš z téhle skalní římsy. Někdy zahrnovaly také výdrž – budeš balancovat na jedné noze na tomto kameni a se zavřenýma očima poslouchat vítr nebo setrváš hodinu v  této krkolomné pozici, dokud ti svaly nevypovědí službu. Jindy se zdálo, že Jerichova „cvičení“ úplně postrádají smysl. Seď naprosto klidně s  tímto kamenným sokolem v  ruce, vyprázdni svou mysl a představuj si vykopanou studnu. Teď do ní pomalu spusť vědro, vytáhni ho nahoru a zhluboka pij. Will tohle počínání možná nechápal, ale každopádně cítil, že je den za dnem silnější. Choval stále větší důvěru ve své rozvíjející se schopnosti: nadpřirozenou rychlost a výdrž, jako i sílu mysli, se kterou dokázal – často ke svému velkému překvapení – ovlivňovat okolní svět a lidi v něm. Tak co to bude tentokrát? Jericho sáhl do kapsy své nepromokavé bundy, vytáhl stříbrný dolar a podržel ho Willovi před očima. Potom ho hodil co nejdál do jezera. Peníz přistál na velké plovoucí kře téměř sto metrů od břehu a zůstal tam ležet. „Nepřemýšlej o tom,“ řekl Jericho. „Běž pro něj.“ Will se otočil a běžel asi dvacet kroků směrem od jezera. Pak se obrátil, vyrazil rovnou cestou ke břehu a s udivující hbitostí nabíral rychlost. Když k němu doběhl, s myšlenkou

13


nepřemýšlej o tom se odrazil a nesl se k první kře vzdálené tři metry od břehu. Vzápětí ucítil, jak se jeho protiskluzové podrážky boří do křupavého ledu, a okamžitě věděl, že když doskočí plnou vahou, propadne se skrz. Proto se hned zase odrazil a  skočil na další kus ledu plující o  dva a  půl metru nalevo. Led se pod ním opět rozkolébal, ale Will přeskočil na další, aniž ztratil rychlost, a pak na další a na další – skákal po hladině jako placatý kamínek, když se házejí žabky. Za několik vteřin se smykem zabrzdil na velkém kusu ledu, kde přistál Jerichův dolar. Kra se pod ním divoce rozhoupala. Will se shýbl, že minci sebere, ale vtom led pod jeho vahou pukl a peníz zůstal na malém odlomeném kousku, který by chlapce neunesl. Rychle se od něj vzdaloval. Žádnou paniku. Tohle jsi přece trénoval. Víš, co máš dělat. Will upřel pohled na stříbrný dolar a  natáhl ruku. Okamžitě ucítil, že se mezi ním a mincí utvořilo pevné pouto – jako když vyšlehne blesk. Proveď to rychle. Vrhl k  minci všechnu svou duševní energii a  představil si v  dlani její tvar. Potom škubl rukou k  sobě. Peníz se na ledu roztočil, načež se od něj odlepil a rychle letěl k Willovi. S hlasitým plesknutím mu přistál v dlani. Will zavřel ruku a zvedl ji, aby Jericho viděl, že to dokázal. Přitom se hlasitě zasmál. Najednou zaslechl, jak to pod ním hluboce a temně zadrnčelo, jako když praskne struna na veliké rozladěné kytaře. Cítil, že se v ledu pod jeho nohama tvoří puklina, a za ním už byla zubatá mezera, která se rozšiřovala směrem k němu. „A kruci.“ Ohlédl se směrem, odkud přišel. Všechny ledové nášlapné „kameny“ se stále kolébaly ve vodě, ale postupně se od sebe vzdalovaly. Will neměl čas ani prostor k  tomu, aby se pořádně rozběhl, a tak udělal jen dva kroky a odrazil se od ledu právě ve chvíli, kdy se pod ním rozlomil. Přistál na dalším úlomku, kde se kymácel a kolébal jako začínající surfař. Will zůstal vzpřímený jen díky tomu, že ho

14


protiskluzové podrážky udržely na ledu. Spočítal si, že další kus ledu je příliš daleko, a  tak to udělal jako předtím: bez dalšího přemýšlení hmátl svou myslí do ledové vody a táhl ledovou kru zpátky k sobě. Potom na ni skočil a stejně pokračoval pořád dál – svůj skok vždy načasoval tak, aby ho setrvačnost přiblížila k další kře. Zatímco skákal, do bot mu stékala ledová voda, až měl chodidla až po kotníky zmrzlá. Ke břehu zbývalo jen dvacet metrů. Poslední odrazový můstek, široký jen asi metr, se po jeho dopadu rozpadl na kousky. Zoufalý Will se podíval na Jericha. Stál na břehu jako socha s výmluvně pokrčenými rameny. Will cítil, že kra pod ním začíná praskat, a začal svou myslí horečně zkoumat dno jezera. Bylo v  hloubce skoro pěti metrů a  prudce se svažovalo: samé kameny, mrtvé řasy, pomalu plující ryby. Will soustředěně vzhlédl a vtom spatřil cestu. Vedla nad vodou přímo ke břehu. V  zoufalství na ni vykročil. Divoce přitom máchal rukama a nohama zuřivě čeřil vodu, aby v ní vytvořil takové povrchové napětí, které by uneslo jeho váhu. A opravdu – cítil, že voda ho nadnáší. Mysl a svaly tu námahu vydržely do doby, kdy už mu ke břehu zbýval jen kousek. Najednou klesl po kolena do ledové vody a celým tělem mu projela bolestná křeč. Po pár krocích se vypotácel na kamenitou pláž a rozběhl se k Jerichovi. Trenér si na písečné naplavenině za skalami rozdělal oheň. Z  klacků a  rozštípaných polen šlehaly mohutné plameny. Rozklepaný Will si rychle zul boty a běžecké kalhoty, sedl si na plochý kámen a přiblížil promrzlé nohy k plamenům. Vděčně vstřebával to báječné teplo. Jak to udělal? Jak mohl tak rychle rozdělat takový mohutný oheň? Trenér Jericho se ho nikdy přímo nezeptal, jaké má schopnosti, jak se projevují nebo odkud pocházejí. Will by mu stejně nedokázal odpovědět, protože to zkrátka nevěděl. Jericho pouze akceptoval, co viděl, a jeho oči říkaly, že Will tyhle podivuhodné věci dokáže. Když je spolu začali rozvíjet, Will věřil, že Jericho o jeho vlohách pomlčí. Nezdálo se, že by trenér choval nějaké postranní úmysly, a Will se nikdy

15


ani nebál, že Jericho bude někomu referovat o tom, co spolu provozují. Měsíce míjely a  Willovi postupně docházelo, že Jericho také dokáže některé neobvyklé věci. Jako třeba teď, když se na břehu jezera v pošmourném dubnovém odpoledni objevil z ničeho nic oheň. A těch zdánlivých náhod bylo víc. Trenér se vždycky pohyboval neslyšně. Někdy se zdálo, že mění místa, aniž by se vůbec hnul. Jednou se zjevil na vrcholu vodopádu asi dvě vteřiny poté, co ho Will viděl stát dole. A  jindy by přísahal, že viděl Jericha na dvou místech najednou – i když tohle se stalo po zničujícím tréninku, kdy hoch vyčerpáním téměř šilhal. Jericho po něm neustále chtěl, aby nosil v kapse kamennou sošku sokola, kterou mu věnoval jako dárek. A kdykoli Willovi nařídil, ať zůstane bez hnutí stát v nějaké pozici, vytáhl z kapsy hrst dřívek zakončených pery – nikdy nevysvětlil proč –, několikrát jimi zamával okolo Willovy hlavy a dotkl se ho na temeni, krku nebo ramenou. Možná to působilo trochu divně, ale na druhé straně si Will velmi cenil Jerichovy dobré vůle a skvělého vedení. Věděl, že všechnu tu bolest a žal zvládá jen díky kázni a náročnosti každodenních úkolů. Mohl by mu snad někdo nabídnout něco lepšího? A  tak Will svou otázku týkající se ohně zařadil ke všem dalším nezodpovězeným dotazům, jež se za poslední půlrok nahromadily kolem osoby tajuplného trenéra. Například: Je skutečně pravda, pane trenére, že jste prapravnuk Šíleného koně? Jo, a když už jsem u toho, co takhle ještě přihodit: Jak je možné, že jsem utíkal po vodě? „Tady máte svého stříbrného orla,“ řekl Jerichovi a cvrnkl peníz směrem k němu. Jericho ho zachytil. Dolar zůstal stát v jeho dlani na hraně. Trenér ho druhou rukou přikryl a  rozmáchlým gestem varietního kouzelníka nechal peníz zmizet. Pak na Willa pohlédl třpytivýma očima a roztáhl tvář v širokém úsměvu. Tyhle okamžiky bývaly tak vzácné, že Willa

16


vždycky ohromilo, jak se ten přísný výraz najednou dokázal proměnit. „Co ses naučil?“ zeptal se Jericho. „Voda je mokrá. Led studený,“ odpověděl Will a do toho stále jektal zuby. „Co ještě?“ Will náhle ucítil pálení v noze, jako kdyby ho někdo píchl rozžhaveným bodcem. Strčil ruku do kapsy a nahmatal kamenného sokola, kterého u  sebe nosil. Kámen by měl být studený jako led, ale byl kupodivu horký, možná až příliš. Jako by se v něm ukrýval živý plamen. Will ho z kapsy vyndal a udiveně si jej prohlížel. Držel ho přitom velmi opatrně, jen mezi palcem a ukazováčkem. „Neublíží ti,“ řekl Jericho. Chlapec sevřel sošku v dlani. Cítil, jak mu teplo prosakuje kůží, ale už nepálilo. Šířilo se do prstů a zápěstí a stoupalo po ruce k rameni. V tu chvíli někde vysoko nad nimi zapískal na obloze sokol. Will zaklonil hlavu, ale nikde ptáka neviděl. Přesto vnímal, že se mu otevírá hruď a dovnitř proudí chladný vzduch, životodárná energie, která ho vyživuje na těch nejhlubších úrovních. „Co ještě ses dozvěděl?“ tázal se Jericho s  nepatrným úsměvem. „Mám pocit, jako bych se vrátil zpátky do těla,“ odpověděl Will. Zatímco hluboce oddychoval, vlna horka vystřelila do jeho nitra a odsud směřovala dolů do nohou. „To znamená, že jsi uzdraven.“ Jericho měl pravdu. Chlapec udiveně pozoroval, jak jeho svaly a  kosti prostupuje nesmírná vitalita. V  mozku cítil mravenčení. Jeho smysly se otevíraly a  intenzivně vnímaly všechno kolem. Byl spojen se skalami, s  lesem, s  ohněm, s oblohou i jezerem. Byl opět živý. Byl PROBUZENÝ. „Takže o  tohle celou tu dobu šlo?“ zeptal se Will. „Když jsme spolu všechno tohle absolvovali. Pomáhal jste mi, abych se uzdravil?“ „To mi řekni ty,“ odpověděl Jericho.

17



Paladinovo proroctví: Spojenectví