Konec. Německo 1944-1945

Kapitulace neznamenala automaticky zánik třetí říše. Dönitzova vláda, nyní již pouhý neškodný relikt vládnoucí nepatrnému ostrůvku země ve Flensburgu, mohla úřadovat ještě dalších patnáct dní. Její členové rychle odložili uniformy SS a opatřili si civilní obleky. Dvojice ministrů, Backe a Dorpmüller, dostala příkaz odletět do Eisenhowerova štábu, aby udílela rady při rozběhu první fáze rekonstrukce.130 Keitel, stále stojící v čele vesměs nadbytečného OKW, byl zatčen třináctého května. Jeho místo převzal Jodl, který tři dny po podpisu kapitulace v Remeši poněkud opožděně a absurdně obdržel Dubové listy ke svému Rytířskému kříži. Vláda předstírala, že je opravdovou vládou a pokračovala ve svém fantaskním poslání. Dönitz a jeho ministři se zaobírali novou podobou státní vlajky, jelikož svastika byla Spojenci zakázána. Problém představoval i další symbol nacistického impéria: Vůdcova podobizna. Příslušníci spojeneckých sil obrazy s Hitlerem buď rovnou odstraňovali, nebo je všelijak poškozovali. Kabinet proto řešil otázku, zda by nebylo lepší je všechny preventivně uklidit.

Dönitz nesouhlasil, protože se zatím jednalo jen o lokální případy manipulace s obrazy. O tři později částečně ustoupil a povolil jejich odstranění v místnostech, kde se konala setkání se zástupci okupační správy.131 Ačkoli byla říšská vláda zbavena faktické moci, její členové stále měli pocit „odpovědnosti pomáhat německému lidu, v čem se dalo“.132 Kabinet se scházel každé dopoledne v deset hodin v bývalé učebně. Speerovi se přitom zdálo, že úřadující ministerský předseda Krosigk chce dohnat všechna zasedání vlády, která se za Hitlerovy éry nekonala. Ministři si přinesli sklenice a hrnky ze svých pokojů a diskutovali mimo jiné o tom, jak uzpůsobit kabinet aktuálním poměrům, a zda zřídit post ministra pro církevní záležitosti. Dönitz, stále oslovovaný „velkoadmirále“, pendloval mezi svým bytem a sídlem vlády v Hitlerově velkém mercedesu, jenž si záhadným způsobem našel cestu do Flensburgu.133 Vůz nebyl jediný atribut kontinuity s Hitlerovým režimem, jehož se velkoadmirál odmítal vzdát. Patnáctého května na schůzce s generálem admirálem Friedeburgem se ohradil proti „potupnému nařízení“ odstranit z uniforem vyznamenání. Řekl, že každý voják by měl být hrdý na svou válečnou 15