Page 1


Poprvé vydáno nakladatelstvím Allen Lane v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Copyright © Ian Kershaw, 2011 Translation © Martin Nový, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-334-9


Prolog: Pád do plamenů

Středa, osmnáctého dubna 1945. Americké jednotky se při­blížily k branám Ansbachu, metropole Středních Frank. Okresní vedoucí NSDAP před nimi stačil během noci utéct, stejně jako většina předtím přítomných německých vojáků, jež se stáhla k  jihu. Samotní obyvatelé města se už dlouhé dny schovávali v  protiletadlových krytech. V  dané situaci rozum velel jediné: vzdát se. Avšak tomuto rozumu stál v cestě vojenský velitel města doktor Ernst Meyer, padesátiletý plukovník letectva, vzděláním fyzik a přesvědčením nacista do morku kostí, který hodlal bojovat až do  konce. Devatenáctiletý student teologie Robert Limpert, mladíček neschopný vojenské služby, se rozhodl Meyerovu fanatismu vzepřít ve snaze zabránit zničení svého rodného města ve zcela nesmyslném boji. Předchozí měsíc byl Limpert svědkem zkázy Würzburgu, krásného bavorského města, jež spojenecké pumy srovnaly se zemí. Tento zážitek ho začátkem dubna přiměl k  odvážnému, leč velmi riskantnímu činu: šíření letáků vyzývajících ke  kapitulaci, a  tím i  záchraně stále válkou nedotčených barokních a rokokových skvostů, jimiž se Ansbach pyšnil. Teď podstoupil riziko ještě větší. Okolo jedenácté hodiny onoho krásného jarního dopoledne se vydal přestřihnout telefonní linku, o  níž se domníval, že spojuje velitelství města s jednotkou nacházející se před ním. Pokus o sabotáž však vyzněl naplano, jelikož velitelství bylo už vyklizeno. To však Limpert netušil. Přímo při činu ho přistihli dva chlapci, členové Hitlerjugend, kteří okamžitě běželi oznámit místní policii, co viděli. Nato se jeden ze strážců pořádku objevil u  Limperta doma. Po  prohlídce našel u  sabo-


téra pistoli spolu s dalšími usvědčujícími důkazy a zatkl ho. V tu chvíli měla policie případ. Hlášení o zatčení okamžitě putovalo k momentálně nejvyššímu představiteli oblastní správy, který ještě zůstal v Ansbachu. Ten o něm telefonicky zpravil plukovníka Meyera, pobývajícího právě mimo město. Jak se dalo čekat, zpráva o  takovém velezrádném aktu ho rozlítila. Nelenil a  spěšně se vrátil zpět, aby na policejní stanici ustanovil tříčlenný soudní tribunál, v němž figuroval policejní velitel, jeho zástupce a  plukovníkův pobočník. Po několikaminutové frašce, během níž byl obviněný zbaven práva promluvit, vynesl Meyer rozsudek smrti, jenž měl být neprodleně vykonán. Když Limpertovi jeho soudce a zároveň kat u vrat radnice dával smyčku kolem krku, podařilo se mu z ní vyvléci. Rozběhl se náměstím, avšak nadlouho neunikl. Po  několika desítkách metrů ho policisté dostihli, srazili na zem a křičícího odtáhli za  vlasy zpět k  portálu vrat, na  němž měl být oběšen. Nikdo z přihlížejícího davu nezasáhl, nikdo se nepokusil mu pomoci. Ba naopak, někteří se k  bití a  kopání do  odsouzence přidali. Tím však Limpertovo utrpení nekončilo. Poté, co mu hrdlo znovu stáhla oprátka a jeho tělo se vzneslo do výše, provaz nevydržel a rozpletl se. Nebohý mládenec těžce dopadl na dlažbu, z níž jej vzápětí vyzvedla nově uvázaná smyčka. Teprve na třetí pokus se poprava povedla. Plukovník Meyer pak nařídil, aby odsouzenec na náměstí visel tak dlouho, „dokud nezačne smrdět“. Zakrátko poté nasedl na zrekvírované jízdní kolo a zmizel z Ansbachu. O čtyři hodiny později Američané bez jediného výstřelu vstoupili do  města a  oběšeného Roberta Limperta sňali z radničních vrat.

2


P rolo g : P á d do plamen ů

Šestnáctého října zahájila Rudá armáda dlouho očekávaný útok podél východopruské hranice. Na čtyřicetikilometrovém frontovém úseku se nejprve uvedla dělostřeleckou přípravou, doplněnou o  intenzivní letecké údery na  pohraniční města. Luftwaffe nebyla na nebi takřka vidět. Čtvrtá armáda, která se ještě docela nevzpamatovala z  letního úderu proti skupině armád Střed, opustila své postavení a ustoupila na západ. O dva dny později, osmnáctého října, Sověti překročili německou hranici. V  průběhu následujících tří dní prolomili nepřátelské linie a pronikli na říšské území do hloubky asi šedesát kilometrů. Na postupu širokém sto padesát kilometrů obsadili pohraniční města Eydtkau, Ebenrode a Goldap*. Angerapp** a nálety těžce poškozený Gumbinnen prozatím osudu sousedních měst unikly, ačkoli v  případě Gumbinnenu nepřítel již dosáhl předměstí. K vesnici Nemmersdorf se rudoarmejci probili nad ránem dvacátého prvního října. Přestože zjistili, že klíčový most přes řeku Angerapp zůstal neporušený, rozhodli se postup zastavit. Velení skupiny armád Střed předpokládalo, že sovětský nájezd byl pouhou předehrou velké ofenzivy směřující dál do německého vnitrozemí. Nepřátelskou přestávku v postupu u Nemmersdorfu využila 4. tanková armáda k přeskupení a doplnění svých sil. Poté co byla ještě posílena o  tankové jednotky, vyrazila k  odvážnému protiútoku. Zcela zaskočený nepřítel, jistý si převahou, přešel do defenzivy a nakonec s těžkými ztrátami ustoupil. Dvacátého sedmého října Rudá armáda útok na celé linii zastavila. Třetího listopadu německé jednotky znovu dobyly Goldap, zničený a  vypleněný rudoarmejci. O  dva dny později za  značných ztrát na  obou stranách „první bitva o  Východní Prusko“ skončila. V této první bitvě Wehrmacht s vypětím všech sil odrazil nebezpečný úder proti východopruské metropoli Königsbergu. Němečtí vojáci, zvláště ti pocházející z  východních částí Říše, bojovali jako lvi – s nesmírnou zarputilostí a houževnatostí, třebaže jim namnoze scházel náležitý výcvik a výzbroj. *  Dnešní Černyševskoje a Něstěrov v ruské Kaliningradské oblasti; Gołdap nyní náleží Polsku. Poznámka překladatele. **  Dnes ruský Ozjorsk. Stejnojmenná řeka, protékající Polskem a ruskou Kaliningradskou oblastí nese nyní název Węgorapa, respektive Angrapa. Poznámka překladatele.

3


Až na sto kilometrů dlouhé a sedmadvacet kilometrů široké pohraniční pásmo se jim podařilo vetřelce z říšského území vypudit. Zdejší fronta pak zůstala stabilní až do ledna následujícího roku.51 Od  této chvíle však Východní Prusové platili za  vysoce ohrožený lidský druh. Důvod, proč Sověti svůj útok po  obsazení Nemmersdorfu zastavili, vyšel najevo 23.  října, kdy Němci vesnici po  sotva osmačtyřiceti hodinách opět získali zpět. Z toho, co v ní spatřili, jim tuhla krev v žilách. Jméno Nemmersdorf vzápětí skloňovalo celé Německo. Stalo se hrozivým mementem, které všem Němcům jasně říkalo, co je čeká, až Rudá armáda dobude Říši. Za osud Nemmersdorfu a obyvatel sousedních okresů mohlo hanebné selhání stranických orgánů, které nebyly schopné ohrožené obyvatelstvo včas evakuovat. Tuto chybu zopakovaly o  několik měsíců později, ovšem již s  daleko tragičtějšími důsledky.52 Vyklízení celé ohrožené oblasti bylo velmi chaotické. Župní vedoucí Koch představoval ukázkový příklad místního stranického vládce, jemuž politika ústředí NSDAP nadělila velkou porci osobní moci, což byl trend, který se naplno projevil začátkem roku 1945. Koch za  asistence svého zástupce Paula Dargela mluvil do  všeho, co se týkalo evakuace. S  Hitlerovou podporou odmítl povolit předčasnou evakuaci ze strachu, že se tím spustí exodus, jenž vylidní jeho župu. Kromě toho se bál negativního dopadu na  morálku obyvatelstva ve  zbytku Říše, vyvolaného tímto defétistickým krokem. Civilisté měli ve  Východním Prusku zůstat co nejdéle jako důkaz neochvějně vysoké morálky a odhodlání. Opakované žádosti Wehrmachtu o vyklizení oblasti Koch a jeho klika jednoduše ignorovali.53 Sám velitel skupiny armád Střed generálplukovník Reinhardt nad Kochovou drzou svévolí málem pukl vzteky.54 Když byla konečně sada nařízení k evakuaci vydána, vypukl namísto spořádaného odchodu civilistů chaos. Dargel a další místní straničtí funkcionáři se vypařili a  hodiny o  nich nikdo nevěděl. Nakrátko se objevil jen jeden okresní vedoucí, který se posléze ukryl v místním hostinci, kde se zpil do němoty. Nákladní vůz, jenž měl být přistaven na pomoc evakuaci, se vůbec neobjevil; podle všeho jej zrekvírovala stranická kancelář, aby v  něm odvezla své zásoby jídla a pití. Jak vidno, lokální stranické vedení v té nejkritičtější 4


chvíli, kdy mělo být venku a řídit evakuaci, se vyvléklo ze své odpovědnosti a naprosto nedostálo svým povinnostem.55 Vesnice Nemmersdorf, nejzazší místo sovětského průniku do  Východního Prusku, byla jako další města a  obce zapojena do opožděné a chaotické evakuace. Z okolních měst a vsí na poslední chvíli prchali jejich obyvatelé a na povozech, naložených jen tím, co stačili ve spěchu pobrat, mířili k důležitému mostu právě u Nemmersdorfu. Většině se pod rouškou husté podzimní mlhy podařilo most přejít a dále na západě se zachránit před postupující Rudou armádou. Obyvatelé Nemmersdorfu a několika sousedních obcí však to štěstí neměli. Když se časného rána dvacátého prvního října probudili, bylo již pozdě – sovětští vojáci se jim již míhali za okny.56 Bojem ošlehaní rudoarmejci, kteří vypudili Wehrmacht z  vlasti a  prošli částí Polska, konečně stanuli na  půdě nenáviděného nepřítele. V  průběhu osvobozování země, poznamenané skrz naskrz smrtí a zkázou, byli svědky děsivých následků brutální nacistické okupace a  důsledného uplatňování taktiky spálené země ustupujícími německými vojsky. Viděli stopy nevýslovného utrpení vlastních lidí a pod vlivem sovětské propagandy volali po kruté odplatě. „Vezměte spravedlnost do svých rukou a  vykonejte nemilosrdnou pomstu na  fašistických katech za  vraždy našich sovětských dětí, za  prolitou krev a  slzy jejich matek,“ zněla jedna z  typických propagandistických výzev v říjnu 1944.57 „Smrt! Nic jiného si Němci mající na rukou jen a pouze krev ani nezaslouží!“ hlásal druhý.58 Nelze se tedy divit, že vojáci Rudé armády, kteří poprvé vstoupili na německou půdu a  setkali se s  civilní populací, dali naplno průchod své dlouho živené nenávisti k  nepříteli. Když byli po  několika dnech nuceni se stáhnout, zanechali německým jednotkám, které obsazená města a vsi dobyly zpět, desítky mrtvol civilistů coby ukázku toho, jak hodlají s  národem úhlavního nepřítele Sovětského svazu naložit. Tu nejhorší našli Němci v Nemmersdorfu, jenž se stal symbolem prvních zvěrstev, páchaných Rudou armádou na dobytých územích. Dnes již asi nelze přesně zrekonstruovat průběh tragédie, jež tuto obec postihla. Nános nacistické propagandy, který na  případu ulpěl, znemožňuje jednoznačně odlišit fakta od smyšlenek.


Některá z poválečných svědectví, popisujících strašnou událost, nesou bohužel punc nevěrohodnosti. Nejbarvitěji líčil masakr v roce 1953 bývalý příslušník Volkssturmu, jehož rota se podílela na  vyčištění Nemmersdorfu od  nepřítele. Podle něj ve  vsi spatřili několik nahých žen ukřižovaných na vratech stodol, stařenu s hlavou rozpůlenou sekerou či rýčem a dalších asi dvaasedmdesát žen a dětí zavražděných vojáky Rudé armády. Všechny ženy byly údajně před smrtí ještě znásilněny. Na místo poté dorazila mezinárodní lékařská komise, která mrtvá těla exhumovala a prohlédla.59 Alternativním únikovým koridorem se stala samotná Vislanská kosa, úzký pruh pevniny, dlouhý sedmdesát kilometrů a široký mírně přes kilometr v nejširším místě, oddělený od pobřeží zamrzlou lagunou. Kromě Pillau na  východě skýtala možnost dostat se do spásného Gdaňsku. V druhé polovině ledna se statisíce zoufalých uprchlíků z celého Východního Pruska rozhodlo postavit kruté zimě, hladu, žízni, omrzlinám i nepřátelským útokům ze vzduchu a vydalo se směrem k pobřeží u jižního konce laguny, ke  stále se zmenšujícímu kousku země, který byl ještě v německých rukou. Odtud se v narůstajícím chaosu uprchlíci pokusili přejít ledovou pláň a  dosáhnout na  kámen zmrzlých dun kosy. Několik týdnů se dnem i nocí plahočily dlouhé kolony strachem i  námahou vyčerpaných rodin po  ledovém příkrovu laguny, na  němž vojáci vyznačili trasu do  předpokládaného bezpečí. Svůj nejnutnější majetek uprchlíci vezli na  koňských povozech, saních, narychlo sbitých dřevěných vozících a v dětských kočárcích, vydáni přitom na milost a nemilost sovětskému letectvu. Na čas i tato úniková cesta zanikla, když německé námořnictvo vyslalo ledoborec, aby v zamrzlé laguně mezi Elbingem a Pillau prorazil vodní pruh pro tři nové torpédové čluny, které se nesměly stát kořistí nepřítele. Tisíce lidí se rázem ocitly odříznuty, dokud brázdu v ledu nepřeklenuly provizorní pontonové mosty.33 Ani poté, co prchající civilisté dosáhli Vislanské kosy, nebyl jejich utrpení konec. Na úzkém nezpevněném pásu půdy, rozbrázděném vojenskými vozidly a  těžce naloženými povozy, se dalo postupovat jen velmi pomalu. Kolony byly navíc – jako ostatně po  celou cestu –  napadány nepřátelskými letouny. Pro mnohé tento riskantní pokus o  únik skončil tragicky. Nemilosrdná 6


P rolo g : P á d do plamen ů

zima si vybrala svou daň – hlavně mezi dětmi a starými lidmi. Jiní zemřeli na naprosté vyčerpání či během jednoho z nesčetných náletů, případně se svými vozy zmizeli v temných vodách laguny poté, co se pod nimi probořil led. Například manželka jednoho sedláka byla po osmi strastiplných dnech cesty k Vislanské kose svědkem toho, jak během jediného okamžiku řada koňských povozů i se všemi na nich vjela do děr v ledu, vzniklých explozemi svržených pum.34 Ani za těchto příšerných podmínek a uprostřed nezměrného utrpení se nacisté nevzdali šikany. Příslušníci SS a polního četnictva pravidelně prohledávali zástupy uprchlíků a pátrali po bojeschopných mužích mezi šestnáctým a šedesátým rokem, které by mohli předat Volkssturmu.35 Celkový počet nešťastníků, kteří při pokusu uniknout Sovětům zahynuli, se nejspíše vyšplhal až na  třicet tisíc.36 Těch šťastných bylo mnohem víc: do  konce února, než začal led tát, po  něm přešlo téměř půl milionů lidí. Vzato v  souhrnu, většina z  asi dvou milionů obyvatel Východního Pruska mohla děkovat osudu, že se jim přes všechny útrapy podařilo před rychle postupující Rudou armádou utéci. Půl milionu těch, kteří to z  různých důvodů nezvládli, čekala děsivá pomsta. Rudoarmejci – ačkoli mezi nimi existovala řada čestných výjimek –  si vskutku dávali záležet na  tom, aby stoprocentně dali za pravdu nacistické propagandě, jež je zpodobňovala jako bestiální vrahy. Obvykle za tichého přihlížení, ne-li přímo otevřeného podněcování ze strany důstojníků. „Čirá, slepá nenávist“ bylo to, co podle jednoho veterána cítili vojáci Rudé armády, když vstoupili na  půdu Říše. „Německé matky budou proklínat den, kdy porodily své syny! Teď německé ženy poznají, co jsou to hrůzy války! Na vlastní kůži všichni zažijí, co dávali zažít druhým!“ napsal jeden rudoarmejec v dopise domů. „Naši vojáci teď spatří domy Němců v plamenech, uvidí jejich rodiny a celé to zmijí plémě bezmocně bloumat kolem trosek. […] Doufají, že zůstanou naživu, ale my s nimi nebudeme mít žádné slitování,“ napsal jiný.37 V  chování Sovětů hrál přitom nemalou roli alkohol. K  rabování a  drancování se uchylovali nejčastěji pravidelně se opíjející vojáci z velmi chudých a zaostalých částí Sovětského svazu. Pro ně byl vstup do válkou poznamenaných východních oblastí Německa objevem země hojnosti. 7


KONEC

V dopisech rodinám líčili své nadšení z  obchodů plných jídla a pití. „Jíme a pijeme, co hrdlo ráčí, každý podle svého gusta,“ napsal jeden. „Chodím si v jezdeckých botách, zápěstí mi zdobí pár pěkných hodinek. […] Zkrátka a  dobře je ze mě boháč,“ chlubil se jiný.38 Bezuzdné loupení a plenění chápali tito vojáci jen jako spravedlivé vyrovnání za všechna příkoří, která na nich, jejich rodinách a krajanech spáchali němečtí vetřelci.

8


V seznamu smrti a  destrukce, které přišly z  nebe, zaujímá zvláštní místo již zmíněný děsivý únorový nálet na  Drážďany. K  jejich naprostému zničení měli Spojenci ideální podmínky: dobrou viditelnost, takřka neexistující protiletadlovou obranu, absenci alespoň trochu solidních krytů pro civilisty (vyjma bunkru postaveného pro župního vedoucího Martina Mutschmanna) a nebývalou hustotu obyvatel, jejichž počet vlivem tisíců uprchlíků dosáhl šest set čtyřicet tisíc. Dvě po sobě jdoucí vlny nočního úderu, při nichž Britové město zasypali trhavými a zápalnými pumami, způsobily ohnivou bouři, která drážďanské Staré město proměnila v jedno planoucí inferno. To bylo kolem oběda následujícího dne přiživeno dalším těžkým náletem, tentokrát v režii Američanů. Spousta lidí v provizorních krytech zemřela udušením a ty, kteří zůstali venku, vtáhla všestravující ohnivá bouře. Sotva přeživší po první vlně vyšli ze sklepů a úkrytů, zastihla je vlna druhá, která obrovský požár co do rozsahu i intenzity ještě zvětšila. Někteří – včetně zraněných a neplavců – se před plameny vrhli do velké vodní nádrže ve středu města. Vzápětí však zjistili, že po jejích hladkých betonových stěnách bez madel a žebříků nemohou vylézt zpět nahoru, a velká část z nich se utopila. Hořící ulice byly poseté zuhelnatělými těly, mnoho mrtvých plnilo i sklepy a kryty. V hale a čekárnách hlavního nádraží, přecpaném uprchlíky, se „všude, kam padl zrak, povalovala těla nebo jejich kusy. Nikdo se odsud nedostal živý“.116 V tomto pandemoniu byla otázka bytí a nebytí často věcí pouhého štěstí. Největší naději na záchranu skýtal únik k Labi, protékajícímu městem. Když ohnivá bouře pominula a americké bombardéry na druhý den svrhly svůj náklad a obrátily domů, zůstalo z Drážďan mrtvé město.117 Malé skupině lidí však hrůzná noc přinesla spásu. Zbylým Židům, kteří ve městě čekali na deportaci, se naskytla jedinečná příležitost. V nastalém chaosu si strhli žluté hvězdy z oblečení, připojili se k anonymní „árijské“ mase, a vyhnuli se tak transportu vstříc jisté smrti.118 I v atmosféře rozvratu závěrečných týdnů války a uprostřed vší zkázy, jež saskou metropoli potkala, dokázal režim zareagovat a vyvinout pozoruhodné úsilí při organizaci záchranných prací. Hned ráno po náletu byly do Drážďan vyslány dva tisíce 9


KONEC

vojáků a tisíc zajatců spolu s opravárenskými četami z okolních měst. Okamžitě vzniklo zvláštní velitelské stanoviště včetně improvizované komunikační sítě, které práce koordinovalo. Již po  třech dnech se dařilo vydávat až šest set tisíc teplých jídel denně. Nacistická moc vyhlásila stanné právo, což pro každého, kdo byl přistižen při rabování, obvykle znamenalo okamžitou popravu. Za  částečné pomoci zajatců se správa města pustila do  sbírání zuhelnatělých mrtvol, které s  byrokratickou pečlivostí shromažďovala a  počítala. V  masových hrobech, vyhloubených na okraji Drážďan, skončilo více než deset tisíc těl. Tisíce dalších byly mezi 21.  únorem a  5.  březnem uprostřed města na náměstí Altmarkt navršeny do vysokých hranic a spáleny. V  březnu sestavená úřední zpráva o  obětech bombardování uvedla 18 375 mrtvých, 2212 zraněných těžce a 13 178 lehce a 350 000 obyvatel bez přístřeší. S ohledem na množství dalších těl, ležících pod troskami, úřady odhadly celkový počet mrtvých na 25 000, přičemž tento údaj je stále považován za zřejmě nejpřesnější.119 Počet obětí sice nedosáhl čísla, spojovaného se zničením Hamburku v červenci 1943, ale pokud jde o procentuální poměr k celkovému počtu obyvatel, byl větší. (Ačkoli zase výrazně menší ve  srovnání s  Pforzheimem, který –  nahlíženo touto morbidní optikou –  dopadl vůbec nejhůře.)120 Šok, jejž mohutné bombardování Drážďan způsobilo, byl obrovský. Všichni dlouho žili v přesvědčení, že pověst kulturního skvostu saskou metropoli ušetří hrozného osudu, který potkal ostatní velká německá města. Leč ani Mnichov neuchránilo jeho neocenitelné umělecké a  architektonické bohatství před třiasedmdesáti nálety.121 A jmenujme znovu již zmíněný Würzburg, jehož historický střed –  odkaz rokokového génia Balthasara Neumanna – Spojenci v březnu 1945 téměř celý obrátili v trosky.122 V případě Mnichova je však nutno podotknout, že město bylo nejen uměleckou pokladnicí, ale od roku 1933 také „centrem [nacistického] hnutí“. Zničení Würzburgu (jež si bez ohledu na velký rozsah destrukce vyžádalo ve srovnání s Drážďany pětinové ztráty na  lidských životech) by možná způsobilo větší šok, kdyby k němu došlo dříve, a ne až v březnu, měsíc po náletu na saskou metropoli. Mohutný úder na Drážďany přinesl 10


P rolo g : P á d do plamen ů

mnoha lidem smrt a zničil město výjimečné krásy v době, kdy konec války byl již v dohledu. Právě to zřejmě učinilo z Drážďan, byť byly jen jedním z měst stižených nelítostnou zhoubou, daleko nejjasnější symbol bombardovací války. Solidní základy k jeho vytvoření pomohl položit i Goebbels, pro něhož osud Drážďan představoval opět skvělou propagandistickou příležitost. Ministrovi a zmocněnci pro totální válečné nasazení se do rukou dostala zpráva agentury Associated Press, která kupodivu prošla britskou cenzurou. Její autor nikoli nepravdivě hovořil o strategii „cíleného leteckého teroru proti velkým německým aglomeracím“.123 Za daných okolností však něco takového bylo živou vodou na  Goebbelsův propagandistický mlýn. Netrvalo dlouho, a veřejně vyrukoval s ostrým odsudkem spojenecké politiky likvidace německého národa prostřednictvím vzdušného teroru. Obviňoval nepřítele, že neútočí na německý průmysl, nýbrž na obyvatele pokojných kulturních center a  masy bezbranných uprchlíků, zhusta žen a  dětí, kteří utekli před válečnými hrůzami. Jejich počty, jakož i  množství obětí z jejich řad pochopitelně nadsadil (ačkoli je pravda, že mnoho z nich při bombardování skutečně zahynulo; stejně jako to, že o těchto příchozích z východu, kteří v předchozích týdnech zaplnili město, Spojenci dobře věděli). Podobně lhal o povaze Drážďan coby města bez válečného průmyslu, postrádajícího jakýkoli vojenský význam. Po pravdě saská metropole zcela bez významu nebyla. Platila za důležitý železniční uzel a její průmysl se z většiny zapojil do  válečné výroby. Snaha narušit přísun, který přes město proudil na východní frontu, a napomoci tak sovětské ofenzivě, byl legitimní důvod, proč Drážďany bombardovat – spolu s dalšími městy na východě Německa (včetně Berlína).124 Leč faktem zůstává, že pumy zasáhly především hustě obydlené Staré město, a nikoli odlehlejší průmyslová zařízení. Goebbels toho využil a úřady vyčíslený počet obětí 25 000 patřičně upravil. K číslu, které samo o sobě bylo obrovské, jednoduše přidal jednu nulu a vytvořil nový údaj, hovořící náhle o omračujících 250 000 obětech.125 Ze strašné skutečnosti udělal ještě strašnější a dal vzniknout dlouho přetrvávajícímu mýtu.

11


KONEC

Smrt nepřicházela pouze s exekučními komandy či s výbuchy pomsty hrstek fanatických nacistů. Velmi obávaný nástroj teroru představovala instituce létajícího stanného soudu. Jeden takový mobilní soud v čele s majorem Erwinem Helmem se pohyboval v šedém mercedesu jižním Německem. Helm byl „zvláštní druh šílence“, hrdý na své dřívější poranění hlavy, které mu odkrylo část mozku. Na konci března, když se nacházel nedaleko obce Zellingen v  Dolních Frankách, oslovil Helma velitel místního praporu Volkssturmu. Civilním povoláním lékař si mu postěžoval na šedesátiletého sedláka Karla Weigleina, který nejprve údajně zesměšňoval jeho angažovaný proslov k  příslušníkům praporu a  poté prohlásil, že ti, již nechali vyhodit do  vzduchu nedaleký most přes Mohan, by měli viset. Helm bez dalšího vyšetřování a výslechu svědků okamžitě rozhodl, že Weiglein musí být popraven. Po  příjezdu na  místo rychle ustanovil tribunál, který zasedl bez přítomnosti obhájce, načež se jal hledat vhodné místo k  popravě. Když se mu zdálo, že „líčení“ probíhá příliš dlouho, pohrozil soudcům, že vynese rozsudek sám. Jakmile byl nevyhnutelný verdikt vyřčen, pověsil Helm odsouzenci na  krk ceduli, na níž stálo: „Za sabotování úsilí Wehrmachtu a vzpouru smrt“. Poté Weigleina osobně a se sadistickou potěchou oběsil na větvi hrušně přímo pod oknem jeho vlastního domu za přihlížení vyděšené manželky, kterou hrubě odehnal.96 Walter Fernau, NSFO a  člen Helmova tribunálu, jenž odsoudil sedláka Weigleina k smrti, svůj podíl na této zvůli ještě desítky let po  válce ospravedlňoval. „Opravdu nemohu říci, že bych tehdy považoval trest za příliš krutý,“ prohlásil v rozhovoru pro BBC. Přestože se Weigleinova vina nijak neprokázala, vzal ji jako neoddiskutovatelný fakt. Hájil se tím, že aktuální situace si žádala krajní opatření, spojená s náležitým odstrašujícím účinkem. Helm podle něj prohlásil, že Weiglein „musí viset zellingenskému Volkssturmu na očích, aby si každý z vojáků uvědomil, co ho čeká, pokud vystoupí z řady“. Fernau dále vysvětloval, že stanný soud ze své podstaty nemohl udělovat tresty vězení. Jemu samotnému ostatně připadalo nespravedlivé posílat provinilce na několik měsíců za mříže, zatímco ostatní bojovali a umírali. Doby, kdy byl součástí Helmovy skupiny katů, Fernau nelitoval: „Nikdy jsem neměl pocit, že bych si měl něco vyčítat.“97 12


P rolo g : P á d do plamen ů

Statistika pro hlavní město, byť neúplná, je sama o sobě výmluvná. V  dubnu a  květnu, během vrcholící bitvy o  Berlín, si vzalo život 3881  lidí. Přitom úhrnem za  celý rok 1945 tu bylo zaznamenáno 7057 případů sebevraždy, z nichž 3996 se týkalo žen. Pro srovnání: v roce 1938 se zabilo 2108 žen, v roce 1946 dosáhl počet 1884. Hamburk naproti tomu zaznamenal v dubnu 1945 jen padesát šest případů.46 V  Brémách, které Spojenci opakovaným bombardováním srovnali se zemí, počet sebevražd v roce 1945 výrazně narostl, přesto byl stále menší ve srovnání s rokem 1939.47 V Bavorsku byly sebevraždy na konci války rovněž na vzestupu, ačkoli údaj o 42 případech za duben a květen 1945, připsatelný nejspíše nárůstu počtu nacistických funkcionářů, kteří si tu vzali život, nemohl hlavnímu městu konkurovat. V  ostatních částech západního Německa objem dobrovolných odchodů ze života v posledním válečném roce také vzrostl, ale ani ten se berlínské statistice zdaleka nepřiblížil.48 Stručně řečeno, vlna sebevražd zasáhla ty části Německa, kde byl na místě strach ze sovětské okupace. Postup Rudé armády vyvolával na východě masovou paniku. Všude, kde procházela fronta – v Pomořansku, Meklenbursku, Slezsku a Braniborsku – páchaly sebevraždu stovky lidí. Úhrnný počet není znám, ale odhaduje se, že mohl dosáhnout řádu tisíců, možná i dokonce desetitisíců.49 V Demminu, západopomořanském městě, k  jehož předválečnému počtu  15  000  obyvatel přibylo množství uprchlíků, se v  prvních třech dnech po  příchodu Rudé armády prvního května zabilo přes devět set lidí, povětšině žen. Demminské vlně sebevražd předcházela enormní kumulace strachu, kterou vyvolal hrozivý hukot blížících se sovětských tanků. Toho rána, kdy Rudá armáda vstoupila do  města, němečtí vojáci pouze vyhodili mosty přes dvě místní řeky, načež se vytratili. Přestože z oken povlávala bílá prostěradla na znamení kapitulace, začala skupina Hitlerových mládežníků po Sovětech střílet. Jeden muž nejdříve zastřelil svou ženu a  tři děti, poté na nepřítele vypálil z pancéřové pěsti a nakonec se oběsil. Rodiny, schované v domech za hradbou nábytku, uslyšely cizí hlasy, po  němž následovalo bouchání na  dveře a  lomcování klikami. Když rudoarmejci vpadli dovnitř, začali se okamžitě dožadovat 13


KONEC

hodinek a šperků. Další obvyklý požadavek zněl: „Frau, komm!“ Ulice rázem zaplnili drancující vojáci, z nichž nemálo bylo pod vlivem alkoholu. S vedením města udělali dobyvatelé krátký proces. Současně vzplály domy předpokládaných nacistů, přičemž požár se rozšířil na další, až nakonec hořela značná část centra Demminu. Oprávněný strach ze znásilnění, který s příchodem divokého nepřítele dosáhl krajního stupně, ženy doslova paralyzoval. Nepomohlo jim nic, ani úkryt ani převlečení do  mužských šatů. Řada z nich byla znásilněna několikrát. Uprostřed tohoto výjevu Sodomy a Gomory (jak hrůzu popsal jeden pamětník) leckterý zděšený obyvatel města hledal vysvobození ve smrti, přičemž občas vzal s sebou i celou rodinu. Způsoby sebevraždy byly různé: jed, zbraň, provaz či skok do  místních řek Peene a  Tollense. V jednom případě dokonce zahynula celá třináctičlenná rodina. V jiném zas matka odvezla v kočárku své dvě malé děti za město. Pod velkým dubem je i  se šestiletým synem, který ji následoval na kole, otrávila a pak se pokusila oběsit – neúspěšně, protože rudoarmejci ji stačili včas odříznout. Svůj čin vysvětlila strachem, který v ní vyvolal propagandistický plakát o Rusech, vraždících děti sekerami. Město postupně zachvacovala masová hysterie. Celé rodiny zamířily k řece a spoutané k sobě se vrhly do  chladné řeky. Stejným způsobem zemřelo mnoho starších párů a  zpanikařených matek s  dětmi. Počet sebevrahů byl tak velký, že ještě týdny poté plavaly na hladině nafouklé mrtvoly. O jedenáctiletou dívku, která se snažila utéct z hořícího domu, se přetahovala její babička a matka, která ji táhla k řece. „Myslely jsme si, že uhoříme,“ vzpomínala po letech. „Najednou jsme ztratily důvod žít. Já sama jsem měla pocit, že nastal konec světa a že skončím s ním. Každý v Demminu to tak cítil.“50 Teprve až po  válce se dobyvatelské řádění rudoarmejců začalo postupně dostávat pod kontrolu. Na  začátku května však ještě nebylo zcela dobojováno. Násilnosti pokračovaly, stejně jako utrpení, jež způsobovaly.

14


Kapitulace neznamenala automaticky zánik třetí říše. Dönitzova vláda, nyní již pouhý neškodný relikt vládnoucí nepatrnému ostrůvku země ve Flensburgu, mohla úřadovat ještě dalších patnáct dní. Její členové rychle odložili uniformy SS a opatřili si civilní obleky. Dvojice ministrů, Backe a Dorpmüller, dostala příkaz odletět do  Eisenhowerova štábu, aby udílela rady při rozběhu první fáze rekonstrukce.130 Keitel, stále stojící v  čele vesměs nadbytečného OKW, byl zatčen třináctého května. Jeho místo převzal Jodl, který tři dny po podpisu kapitulace v  Remeši poněkud opožděně a  absurdně obdržel Dubové listy ke svému Rytířskému kříži. Vláda předstírala, že je opravdovou vládou a  pokračovala ve  svém fantaskním poslání. Dönitz a jeho ministři se zaobírali novou podobou státní vlajky, jelikož svastika byla Spojenci zakázána. Problém představoval i  další symbol nacistického impéria: Vůdcova podobizna. Příslušníci spojeneckých sil obrazy s Hitlerem buď rovnou odstraňovali, nebo je všelijak poškozovali. Kabinet proto řešil otázku, zda by nebylo lepší je všechny preventivně uklidit. Dönitz nesouhlasil, protože se zatím jednalo jen o lokální případy manipulace s obrazy. O tři později částečně ustoupil a povolil jejich odstranění v místnostech, kde se konala setkání se zástupci okupační správy.131 Ačkoli byla říšská vláda zbavena faktické moci, její členové stále měli pocit „odpovědnosti pomáhat německému lidu, v čem se dalo“.132 Kabinet se scházel každé dopoledne v  deset hodin v  bývalé učebně. Speerovi se přitom zdálo, že úřadující ministerský předseda Krosigk chce dohnat všechna zasedání vlády, která se za  Hitlerovy éry nekonala. Ministři si přinesli sklenice a  hrnky ze svých pokojů a  diskutovali mimo jiné o  tom, jak uzpůsobit kabinet aktuálním poměrům, a  zda zřídit post ministra pro církevní záležitosti. Dönitz, stále oslovovaný „velkoadmirále“, pendloval mezi svým bytem a sídlem vlády v Hitlerově velkém mercedesu, jenž si záhadným způsobem našel cestu do Flensburgu.133 Vůz nebyl jediný atribut kontinuity s Hitlerovým režimem, jehož se velkoadmirál odmítal vzdát. Patnáctého května na  schůzce s  generálem admirálem Friedeburgem se ohradil proti „potupnému nařízení“ odstranit z uniforem vyznamenání. Řekl, že každý voják by měl být hrdý na svou válečnou 15


službu ve Wehrmachtu i  pro blaho národa a  že „je nezbytné zachovat opravdovou národní pospolitost, kterou vytvořil nacionální socialismus“. Všechno to „partajní třeštění, jaké panovalo před rokem 1933, se nikdy nesmí vrátit“.134

16


Konec. Německo 1944-1945  

Mistrná a ojedinělá studie mechanismů fungování nacistické společnosti v závěrečných měsících druhé světové války.