Markéta Prášková
Synové noci
Odpovědná redaktorka Anna Sances
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Markéta Prášková, 2025
Foto na předsádce © Fortepan/Fóti István örökösei
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-2091-4
„Tato noc bude hodně dlouhá a hodně temná.“
Tichon (1865–1925), patriarcha Moskvy
Staré hřbitovy k nám mnohdy promlouvají. Vypráví o našich předcích, ale i o lidech jiné národnosti, rasy či vyznání, kteří s námi sdíleli osudy této země. Tak jako mnohé, někdy i polozapomenuté židovské hřbitovy připomínají osudy desetitisíců našich bývalých spoluobčanů, podobně jedna část Olšanských hřbitovů v Praze připomíná komunitu, která se po roce 1917 stala na dlouhá desetiletí součástí naší společnosti. Stovky hrobů s pravoslavnými kříži a nápisy v azbuce připomínají především ruskou emigraci – velký exodus části ruského obyvatelstva po bolševické revoluci. Potomci těchto lidí dodnes s námi žijí, i když mnozí z nich již ztratili svou původní ruskou identitu.
Světlana Tejchmanová (Rusko v Československu)
Bytem na Kazaňské ulici, uvězněném v tichu, hlubokém a tíživém, kde i vzduch těžkl pod tíhou let, se rozezvučel ostrý zvuk zvonku.
Starý muž sebou trhl, prsty sevřely ošoupané opěrky křesla. S námahou se zvedl a narovnal, jak mu to ztuhlá páteř dovolila. Krůček po krůčku, obklopen stíny, se šoural ke dveřím. Hůl rytmicky ťukala o podlahu.
Otevřel.
Dlouze a velmi pozorně se na člověka na chodbě zadíval. Studoval rysy jeho tváře, měkká ústa a tmavé kučery protkané nitkami stříbra. Viděl ho poprvé, nikdy dřív se nesetkali.
Ale jeho oči…
Ty oči starý muž poznával. Byl to pohled, který ho vytrhl z přítomnosti a zavedl ho kamsi hluboko, do míst, kam se v myšlenkách už dlouho neodvažoval vracet.
Když pokládal dva hrnky s čajem na oprýskaný stůl, ruce se mu chvěly, pravá víc než levá.
Usedl.
Nastala ta chvíle… Nadešel čas vyprávět jeho příběh… Divoký a vášnivý, plný zápalu, ohromného nadšení i hlubokého zklamání. A vyposlechnout si také ten druhý. Ten, který mohl být i jeho, ale který zavrhl hned na počátku.
„Každému osud připraví jedinečný a neopakovatelný život…“ začal ztěžka. Nikdy se se svými vzpomínka-
„…setkáš se s věcmi dobrými, které budeš milovat nebo po nich toužit, i s nepopsatelně krutými, jež budou drtit tvoje křehké srdce, a pokud se nevzepřeš, nechají ho zkamenět. Dnes před sebou vidíš pětadevadesátiletého starce, třesou se mi ruce a slábne zrak, ale i já jsem byl mladý… Dost naivní. Až příliš nadšený. Zapálený. Rozhodnutý položit život pro velkolepou ideu… Jistě víš, že já i můj bratr jsme se narodili tady. O tom, že se město dříve jmenovalo jinak, tě nemusím zpravovat. Studoval jsi historii.“
„Ano, ovšem,“ kývl cizinec. „Narodili jste se v Sankt-Petěrburgu.“
„Hrdý slavný název pro hrdé slavné město…“ Starý muž se propadal hlouběji do vzpomínek. „Tady ta omamná myšlenka vyplula na povrch. Odtud se šířila jako povodeň, až neprostupně obemkla celou zemi. Hlas revoluce nás přitahoval magickou silou, vábil nás stejně, jako námořníky u korálových útesů vábil zrádný hlas Sirén. Stali jsme se budovateli nového světa, ve kterém nemělo existovat nic než štěstí… Hojnost a trvalý mír…
Tvým uším to dnes může znít komicky, ale tehdy jsme cítili, že to dokážeme. Umírali jsme pro mír a revoluci jako idealisté. Upřímně, naprosto jsem tomu věřil…“
„Dějiny se stále opakují,“ cizinec neznatelně přimhouřil oči, „a ve jménu míru se vedou ty nejkrutější
8 mi nikomu nesvěřil. Nikdo o ně ostatně nejevil zájem. Předpokládal, že všechna jeho tajemství zemřou společně s ním, ale teď, kdy už ztěžka dýchá, srdce mu vynechává a po jeho kostech a svalech se natahuje pařát věčného zapomnění, smýšlí jinak. Prožil toho mnoho, snad až příliš, roky jeho života obsáhly celé století. Komu prospěje, když vzpomínky, opravdové a živé, naplněné horlivostí a zalité krví, zemřou s ním?
Měl pravdu a starý muž to věděl.
„Ruská duše je křehká,“ řekl. „Nade všechno milujeme vlast a nic neobdivujeme víc než naše hrdiny. Právě pro tuto zranitelnost se ale musíme co nejdřív zocelit. A zatvrdit. Zabij, nebo budeš zabit… Není to lehké, ale jinak to neumíme. Chráníme velké sny před nepřáteli světa… člověkem, třídou, národem. Viník nemusí být skutečný, stačí na něj jen ukázat a utvrdit se, že je jednáno v souladu s právem. A potom, pozvolna, aniž by sis toho byl vědom, aniž by sis vůbec něčeho všiml, se začneš měnit…“ Starý muž se odmlčel, aby nabral dech a mohl pokračovat. „Nejprve ztratíš soucit. Cizí smrt pro tebe nebude znamenat nic. Bez váhání vyneseš soud nad jinými a budeš se dívat, jak umírají. To je ale jenom začátek. Kromě soudce se nevyhnutelně staneš i katem. Bezcitným. Krutým… Potom je lehké nenávidět. A pro žádný další cit už nezbude místo.“
Cizinec o slovech starého muže dlouze přemýšlel.
„Pochopili jste někdy,“ řekl potichu, „že jste bojovali za utopii?“
Stařec se v křesle lehce vzpřímil. Takovou otázku by v jeho mladých letech nikdo nepoložil. Takové otázky neexistovaly. Cizinec by se kvůli ní bezpochyby okamžitě proměnil v zrnko lágrového prachu. V lepším případě. Mohli ho také zastřelit, mnoho na výběr nebylo.
„Upřímně jsme toužili po spravedlivém světě, bez chudých a bohatých. Že se ta myšlenka nedá uskuteč-
9 války…“ Mluvil potichu, ale ostře. Starý muž neuhýbal očima. Dnes už nepotřeboval nic skrývat. „Vaše velkolepá myšlenka si vyžádala potoky krve,“ pokračoval cizinec. „Mluvili jste o míru, a přitom se celá historie Sovětského svazu stala jednou obrovskou litanií nenávisti…“
nit, jsme poznali až mnohem později a někteří to nepoznali nikdy…“ stařec mluvil pomalu. „V knihách se ale nedozvíš všechno… Nevyčteš tam, co jsme doopravdy prožívali, kde jsme hledali sílu k dalšímu zápasu a co nás sužovalo tak, že jsme někdy nemohli ani dýchat. Jak jistě víš, všechno začalo právě tady. Toho osudového dne roku 1917…“
První výstřel
Přejel dlaní po pažbě pušky a přitáhl ji k sobě blíž. Držel ji zdviženou bodákem nahoru jako voják, opřenou o levé rameno, a rozhodně nedával najevo, že to s ní příliš neumí. Bolševická strana vyzbrojovala dělníky a revolucionáře už od léta. Něco bylo třeba ukrást z obchodů se zbraněmi nebo z armádních skladů, nicméně obrovské bedny zbraní a munice sehnal sám Lenin. Borise to utvrzovalo v přesvědčení, že ten člověk má nejen obdivuhodnou vizi, ale dokáže ji také proměnit v činy. Předal zbraně do rukou lidu, už to samotné Boris pokládal za první krok k vítězství!
Transparenty povlávající při demonstracích mimo jiné připomínaly: Proletáři, nauč se používat svou pušku! Bylo to dobré poučení. Obzvlášť pro ty, kteří uměli číst. Boris se ale za dva měsíce naučil zbraň maximálně vyčistit a nabít. Střílet mu nešlo, vystřelená kulka letěla téměř pokaždé mimo cíl. Sympatizanti bolševické strany obdrželi výzbroj jako profesionální armáda, ale na výcvik čas nezůstal. Poslední týdny a měsíce se dělo tolik převratných změn. Revoluce nepočká…
Krev mu pumpovala v hlavě, srdce bouchalo. Dokonce i kolena se mu třásla nedočkavostí. A nervozitou. Nevzpomínal si, že by se někdy dřív doopravdy bál. Stejně staří kluci ho měli za silného a rychlého, změkčilost Boris nesnášel. Podle otce se narodil s prudkou náturou a horkou hlavou. Dnes se však přiblížil den, ve kterém šlo o všechno, a on se jistým obavám neubránil. Co když skončí dělnické povstání stejným fiaskem jako v červenci?
Tehdy se zdálo povstání do detailů připravené. Ve městech se demonstrovalo, konaly se průvody, v ulicích se tlačili dělníci s prapory: Pryč s kapitalistickými ministry! Pryč s Kerenským! Pryč s Prozatímní vládou! Armáda ale začala do povstalců pálit a Pitěr, jak se Petrohradu stále lidově říkalo, zavalily stovky mrtvých. Prozatímní vláda nařídila Leninovo okamžité zatčení. Naštěstí se mu podařilo včas zmizet.
Po měsících skrývání byl ovšem zpět. Objevil se ve Smolném, což znamenalo jediné. Má už plán a podmínky k zahájení nového povstání! Poučili se ze starých chyb a strana je teď mnohem lépe připravena. Dnes nesmějí prohrát, jinak je jejich myšlenka nadobro ztracená!
Oni ale neprohrají…
V davu, který Borise těsně obléhal, to vřelo vzrušením.
Prvním bojištěm na cestě k nezbytné revoluci se určitě stane Petrohrad, pomyslel si v duchu. Jeho rodné město se zapíše do dějin! Tady sídlí Kerenskij a Prozatímní vláda budižkničemů, jimž naštěstí zvoní hrana. Ještě nezjistili, že v tuhle chvíli už žádnou faktickou moc nemají.
„Cigaretu?“ nabídl mu Jurij Novikov, o rok starší revolucionář, se kterým se seznámil na bolševických shromážděních. Jeho otec byl dělník na stavbách a matka, než před pěti lety zemřela, sloužila v rodině továrníka Utakova. Boris už také neměl matku, a tato okolnost je s Jurijem sblížila.
Vděčně po papirose sáhl a nechal si od Jurije připálit. Jurij vyfoukl kouř a vytáhl se na špičky, aby na záplavu revolucionářů, blokující všechny směry, lépe viděl.
Bolševici svoje přívržence – námořníky, ozbrojené dělníky a zběhlé vojáky – začali mobilizovat už předešlého dne. Spojovali se do Rudých gard – nově vzniklých
14
Během dne se ulice Petrohradu měnily v bojiště. Bolševici se střetli s oddíly loajálními vládě a dalšími protirevolučními silami, ale už v podvečer drželi pevně v rukou celé město. Zbýval jediný ostrůvek odporu, Zimní palác, tradiční sídlo neschopného cara, jeho rodiny a také vlády.
Zatímco probíhalo poslední vyjednávání s ministry, shromažďovali se revolucionáři na břehu Něvy a na dalších místech na dohled paláce.
15 organizací, které na podporu revoluce jako neústupná řeka postupovaly městem. Vytvořily zátarasy na ulicích a hlídkovaly v obrněných automobilech. Do Pitěru byla organizovaně svážena auta s povstalci ze vzdálenějších oblastí a už během noci bolševici obsazovali první strategické body ve městě, něvské mosty a vládní a veřejné budovy. Do rána se jim podařilo získat kontrolu nad nádražími, poštou, telegrafním úřadem, telefonní centrálou, tiskárnou, elektrárnou a státní bankou. Rudá garda ovládla policejní stanice a přivlastnila si pravomoci policie. Hned za úsvitu zabrali námořníci a gardisté sídlo parlamentu v Mariinském paláci. Borisův oddíl obsazoval vojenské velitelství. Boris si představoval, jak se budou vojáci bránit a jak s nimi neohrožený Roman Francev, pod jehož vedením oddíl pracoval, povede bitvu na život a na smrt, ale nic takového se nestalo. Když ozbrojený oddíl vkráčel do budovy, celé velitelství se pokojně jako jeden muž zvedlo, opustilo židle a odešlo. Kdyby to Boris neviděl na vlastní oči, neuvěřil by. Akce proběhla v až nepochopitelném klidu a Boris začal nakonec i trochu doufat, že se revoluce nebude koupat v takovém moři krve, na jaké je Lenin připravoval. Ruský lid může koneckonců sám vlastním rozumem a včas pochopit, že cestu k míru a dostatku jídla jim může zajistit jenom socialismus.
„Podívej, Borisi! Jsou nás stovky! Tisíce!“ křičel Jurij a oči mu při tom jiskřily vzrušením. Bylo opojné stát se součástí takové síly. Jurij neuměl počítat, jak se jednou Borisovi svěřil, a tak mohl jeho odhad znamenat jediné.
Odpůrců vlády přibývá!
Každým okamžikem se stávali neklidnějšími, nedočkavějšími. Na všech obsazených pozicích to vřelo napětím. I Boris těžko zachovával klid.
„Na,“ kdosi vrazil Jurijovi do ruky leták. „Zpráva od Lenina. Nebo od Trockého. Od rána to koluje po městě.“
Jurij leták beze slova předal Borisovi, protože Jurij neuměl ani číst.
A Boris nahlas předčítal revoluční výzvu.
Občanům Ruska!
Prozatímní vláda je svržena! Státní moc přešla do rukou
Vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského proletariátu a posádky. Věc, za kterou bojoval lid, to je okamžitý návrh na uzavření demokratického míru, zrušení statkářského vlastnictví půdy, dělnická kontrola nad výrobou, vytvoření sovětské vlády, tato věc je zajištěna. Ať žije revoluce dělníků, vojáků a rolníků!
Revolucionáři řičeli nadšením, jako by jim výzvu přečetl sám Lenin. Borisova mysl se ale zdráhala všechen obsah zprávy bez námitek přijmout, protože některé informace nebyly pravdivé. Věděl, že druhý sjezd sovětů se ve Smolném konal až dnes, a Lenin tak nemohl znát jejich stanovisko už ráno před výzvou. Prozatímní vláda sice už svou faktickou moc pozbyla, ještě ale rozhodně nebyla svržena. Naopak, existovala, a zatímco se oni srocovali venku a chystali se na úder, ministři v Zimním paláci stále rokovali.
16
Že Leninova slova neříkala pravdu, povstalci přešli bez mrknutí oka. Ani se nad tím nepozastavili. Účel splnila. Podpořila mezi proletáři potřebné bojechtivé nadšení. Prozatímní vláda musí padnout a bolševici se v ten stejný okamžik chopí moci! Ta hodina se už přiblížila.
„Ještě chvíli a jdeme!“ poskakoval Jurij na místě. „Jednání nepotrvá dlouho.“
„To určitě ne,“ souhlasil Boris a pravou paži omotal kolem pušky. „Vláda na naše podmínky nepřistoupí a potom zakročíme silou.“
„Ano, silou!“ vykřikl nějaký pobuda vedle Borise, špinavý a zarostlý, ale ozbrojený stejně jako oni. „Jinak se buržujů nezbavíme!“
Kamkoli Borisovo oko dohlédlo, vidělo stejný obraz. Zatvrzelé oči planoucí nenávistí a nekonečným odhodláním. To činilo z tohoto lidského spojenectví úctyhodnou moc. Nadcházející bitva může být obtížná, Lenin je na to připravoval. Jen se dnes boj nenazýval bojem, bitvou ani válkou. Byla to zkrátka revoluce. Pokroková a nezbytná.
Po obloze se válely chuchvalce mraků, ani na hvězdy se nedalo dohlédnout.
Napětí s každým úderem srdce stoupalo. Klid před bouří se nesl v duchu rozechvění a napjatého očekávání. Každá vteřina připomínala věčnost.
Nervózní ticho náhle rozřízla dělová salva. Ostrá jako výbuch dynamitu.
Vyšla z křižníku Aurora, který kotvil na Něvě v centru Pitěru a jehož posádka se také na poslední chvíli přidala k bolševikům. Rána vyslala signál dělostřeleckému pluku k zahájení útoku na Zimní palác.
Dav řval nadšením. Už ani vteřinu nikdo nečekal! Revolucionáři se snažili co nejrychleji dostat k paláci.
„Na Kerenského!“ křičeli.
17
„Pryč s Prozatímní vládou!“
„Zničme buržuje! Všechny zabijme!“
„Sláva komunistům!“
„Ať žije vláda lidu!“
„Vláda chce válku! My chceme mír!“
„Za mír!!“
Tichá řeka Něva, jež vede svůj tok odpradávna do Finského zálivu a potom dál až do Baltského moře, byla svědkem odhodlaného křiku a dupotu tisíců nohou.
Masa těl se dala do pohybu a neexistovala žádná moc, která by ji zadržela. Aurora vypustila do světa velkou sílu.
Revoluce, pro kterou už měsíce Borisovo srdce plamenně hořelo, konečně začala…
Zimní palác
Aurora vypálila signální výstřel a tisíce sešikovaných dělníků uposlechly pokyn k útoku na poslední ohnisko odporu.
Ovzduší naplnily výstřely z pušek a válečná dychtivost. Petropavlovská pevnost, nyní už plně v rukou bolševiků, zahájila soustavnou palbu přímo na sídlo vlády.
„Sakra, Kovaljove, dělej, nebo tě sejmou!“ křičel Francev dozadu na Borise. Pro jeho tvrdost a silné lokty mu bylo svěřeno velení nad oddílem. Boris se prodíral divokou vřavou, ale ostatní se mu ztráceli vpředu.
Nevšiml si, že se ocitli na mušce carské vojenské jednotky. Dnes už nesloužila carovi, ze svého zajetí by ji Mikuláš II. mohl jen těžko ovládat, bránila ale šíření revoluce. I ta proto musí s Kerenského vládou padnout!
„Borisi, pozor!“ zakřičel Jurij a střelil.
Voják vpředu se svalil na zem.
„Běží sem další!“ Jurij znovu odjistil zbraň.
18
„Střílej!“ vykřikl někdo. Kolem práskaly výstřely pušek gardistů i vojáků.
Boris zdvihl zbraň a zamířil na mladíka v červené uniformě.
Ruce se mu chvěly. Položil ukazováček na spoušť, v zájmu obrany vlastního života přemohl poslední zaváhání a stiskl.
Síla výstřelu ho zaskočila. Zavrávoral a málem by upadl, kdyby ho Jurij nezachytil.
„Mizíme!“
Boris se naposledy otočil.
Voják, kterého střelil do břicha, pomalu jako raněný motýl klesal k zemi. Padl nejprve na kolena, rozhodil ruce, a zatímco modrýma očima stále probodával Borisovu tvář, z jeho těla vyprchával život.
Padla rána, potom další. První vystřelil voják, druhou Jurij. Další voják padl, jestli schytal kulku někdo od nich, si Boris v té vřavě nevšiml.
„Pospěš si!“ popoháněl ho Jurij. Potyčka s carskou armádou pokračovala za jejich zády.
Boris přesně vytušil okamžik, kdy modrooký mladík zemřel. Nějakým zvláštním smyslem to vycítil. Ještě naposledy se s ním setkal někde v prostoru mezi životem a smrtí.
Otočil se. Voják ležel na zemi, tváří k dlažbě, a ostatní po něm šlapali. Také sloužil Rusku, i když stál na opačné straně. A byl to první člověk, kterého Boris zabil… Vnímal v tom něco strašného. Neodčinitelného. Ukončit život muže, který ještě mohl dýchat a žít. Zachvěl se. Jako by na sebe bral podobu Boha. Něco v jeho nitru intenzivně zabolelo a ztvrdlo.
Zimní palác, s jeho ohromným náměstím, sochami a lampami, měli nadohled. Kovovou bránu se již podařilo otevřít a revolucionáři se tlačili dopředu.
19
Před palácem plály pochodně a osvětlovaly stovky přihlížejících, v jejichž tvářích se zračilo nadšení a úžas. Shluky lidí zpívaly sborem Internacionálu a mávaly rudými vlajkami. Část revolucionářů se snažila rozbít Alexandrův sloup, významný symbol přežitého carského režimu, avšak většina se drala do paláce. Dělníci, námořníci, vojáci. Běželi kupředu, boj strhával ostatní, i ty, kteří původně chtěli přihlížet jen zpovzdálí.
Ani Borisovi nestačilo stát pod lampou a zpívat, potřeboval se převratného dění účastnit osobně. Toužil na vlastní oči vidět, jak svrhávají neschopné ministry a nastolují světový řád podle ideálů soudruhů Lenina a Trockého. Jiná cesta není, pouze socialismus! Za něj se bude Boris bít do krve!
Revolucionáři objevili jednu z přístupových cest palácovými okny vinných sklepů. I Jurij s Borisem se jimi protáhli dovnitř.
„Kurva!“ vykřikl Juraj užasle.
Carovy sklepy!
Skutečnost nemohla naplnit ani nejsmělejší představu. Nekonečnými podzemními prostorami se táhly zdi se stovkami masivních polic, na kterých ve tmě a chladu spočívala nezměrná sbírka carových vín a kořalek. I obrovské sudy byly plné po okraj. O Mikulášových sklepech se tradovalo, že se v nich nachází největší sbírka alkoholu na světě. Revolucionářům a chudině, která do sklepních prostor postupně pronikala, to doslova vyrazilo dech. Většině natolik, že se odmítali ze sklepů hnout. Pod palácem objevili vzácný poklad, a co se mělo stát s Kerenským nebo vládou, je přestalo zajímat.
Boris s Jurijem zanechali pijany jejich osudu, sami směřovali do vyšších pater.
20
Nejhonosnější stavbu světa, jak o Zimním paláci Boris celý život smýšlel, zachvátila anarchie, revolucionáři se tlačili do chodeb a pokojů, pomsta za staletí příkoří dostávala nový rozměr. Všechno, na co padl Borisovi zrak, podléhalo zkáze… Veškerá zbytečná krása nesmyslných soch, vyšívaných závěsů, obrazů a zrcadel byla buď rozbitá na kusy, nebo přecházela do rukou dobyvatelů, kteří si drahocenné věci cpali do kapes.
Jurij s Borisem a nespočtem rozlícených revolucionářů pobíhali bludištěm spletitých chodeb a schodišť, nakukovali do sálů zdobených zlatem a mramorem, a co ještě zůstalo zachováno, ničili. Neměli žádné plány budovy a rozhodně ani ponětí, kde ministry hledat. Míjeli ohromné sloupy, vyřezávaná zábradlí, stropy s vysokými klenbami, vykládaný nábytek, skleněné lustry, nic z toho je ovšem nemohlo upoutat. Pohled na pomíjivou a nepotřebnou okázalost bohatých pouze zvyšoval revoluční hněv.
Jen těžko se dalo věřit, že nikdo nekladl větší odpor.
Obránci paláce – dvě roty kozáků, junkeři – sotva šestnáctiletí šlechtičtí synkové, kadeti, ženské obránkyně z Úderného praporu smrti, ti všichni se už dobrovolně vzdali a nechali zajmout.
Po ničem Boris netoužil víc než po dnešním vítězství. Až se jeho sen o novém světě pro obyčejné lidi stane skutečností, pochopí všichni, kteří tu myšlenku zpochybňovali, že měl pravdu. A konečně to uzná i jeho přísný a pyšný otec. Boris se lehce pousmál.
Až po půlnoci se s Jurijem dostali do jídelny, kam se vláda před bolševiky ukryla. Ministři, kteří nejspíš ještě odpoledne doufali v nějakou pomoc zvenčí, v noci již své zatčení očekávali. Boris s Jurijem je nalezli s pouty na rukou, ustrašené a podvolené, pod dohledem kronštadtských námořníků a Rudých gard.
21
„Kerenskij tady není!“ rozčiloval se vousatý dělník s ušpiněnýma rukama.
„Zdrhnul už ráno!“ odplivl si někdo další. „Zbabělec!“ Eskorta gardistů odváděla ministry do vězení a byla nucena je cestou chránit, aby je lid na ulici nelynčoval. Ve dvě hodiny ráno byli všichni členové vlády uvězněni v Petropavlovské pevnosti.
Boris palác neopouštěl. Jako pán se procházel po mramorových schodech a nahlížel do přepychových místností, kterými se jako uragán přehnala jejich víra v sociální spravedlnost. Pohled na zkázu, jakou po sobě zanechali, ho naplňoval štěstím. Tady zanikala vykořisťovatelská třída buržoazie. Už žádný car, žádná vláda bohatých! Na troskách tohoto světa společně s Leninem a bolševickou stranou vybudují nový spravedlivý řád. Ze světa vymizí chudoba, kriminalita, privilegia a třídní rozdíly! Socialistická éra přinese všem zemím mír, prosperitu a rovnost. Odstraní dlouhodobý hlad způsobený válkou a špatnou vládou cara. Nadobro svrhne i vládu, která zastávala pochybnou víru v demokracii, a přitom stále ještě zůstávala ve válce s Německem.
Ne vládě! Ne válce! Jaký lepší plán pro vysněnou budoucnost může existovat? Za jaký ušlechtilejší cíl může Boris v životě bojovat?
Když na bušení do dveří nikdo nereagoval, neměl Francev zábrany přistoupit k účinnějším metodám.
„Ustupte!“ houkl dozadu, načež z opasku vytáhl nabitý revolver, obejmul ho mozolnatými dlaněmi a zamířil na zámek.
Zazněl výstřel a potom ještě jeden. Pro jistotu.
22
Rudá garda rozrazila dveře a vtrhla dovnitř jako horká láva. Vychytralí aristokraté s velkými pupky se zabarikádovali v domech a prostoduše doufali, že tím gardisty zastaví. Revoluce se ale vznítila rudým plamenem a buržoazii nezachrání nic. Boris se chvěl hlubokým uspokojením, že toho může být osobně účasten. Právě v jeho rukách teď leží budoucí blaho ruské země. Vítězství přinese spravedlnost. Hloupí jsou ti, kdo to nevidí… Před očima mu vytanula otcova tvář. Bolševiky nenáviděl stejně jako celá Borisova rodina. Boris však nepochyboval, že i když otec pochází z lepších kruhů a je pokládaný za vzdělance, a tudíž nepřítele bolševické strany, i on jednou uzná, že se mýlil.
Gardisté, posilněni alkoholem a opojnou mocí, ničili, co se dalo. Přežitek starého světa nebude mít v socialistické společnosti místo. Z dob, kdy bohatí žili v přepychu na úkor vykořisťování jiných, nesmělo zůstat nic. Všechno bude srovnáno se zemí a na troskách a popelu Lenin a jeho strana vybudují nový stát. Borisova mysl, vznášející se v opojné vidině sociální spravedlnosti, se nejprve vzpírala, že z domů všetečné ruce pobertů odcizovaly cenné předměty, zlato, šperky, peníze nebo stříbrné lžičky. Boris by všechno raději viděl shořet v ohni, aby to už nikdo nedokázal spravit nebo zachránit. Takové předměty neměly v socialistické společnosti co dělat. Neměly by proto ani existovat.
„Co blbneš, Kovaljove,“ ohradil se proti Borisovým námitkám Francev hned v noci, když se před Zimní palác vyvalovaly carovy sudy s alkoholem. „Věci bohatých si drží hodnotu a můžou se pro zdárný průběh revoluce hodit.“
Každému ale muselo být jasné, že revolucionáři neplánují zabavené zboží odevzdat do společného kapitálu. Boris to musel hodit za hlavu, měli přece vyšší cíle.
23
„Jsou nahoře!“ křičel starý Igor, vysloužilý voják, který bojoval v roce 1905 ve válce s Japonskem. Tato neblahá válka skončila absolutní a zničující porážkou Ruska. Ruské tichomořské loďstvo bylo rozdrceno a ruský vliv na Dálném východě se zhroutil. Igor ovšem dokázal válku popisovat v tak jasných barvách, jako by se Rusko stalo absolutním vítězem.
„Dělejte!“ přikázal Francev.
Boris vyběhl do schodů za ostatními deseti muži. Dupali po pokojích, stříleli do oken a zrcadel, převrhávali lampy, vázy a sochy, vylamovali dveře a zásuvky, párali, rozbíjeli, zohavovali. Co se nedalo odnést, skončilo v ruinách.
Boris následoval Franceva do schodů potažených červeným kobercem. Dokonce i ten koberec, hutná měkká látka, připomínal nenáviděnou společenskou vrstvu. Nejraději by ho osobně rozřezal na kousíčky.
Podle dívčího výkřiku, jaký se náhle domem rozlehl, poznal, kde má Franceva hledat. Vstoupil do salonu s vysokými okny a výhledem na náměstí.
„Ne, prosím! Ne!“ zaprosil vysoký hlas. Boris stáhl čelo. Světlovlasá dívka, útlá jako mladá bříza, čistá a učesaná, zosobňovala všechno, co se revoluce snažila vymýtit. Bílé límečky, jemné ruce, čisté nehty. Buržujka! Viditelně se klepala strachem, věděla stejně jako oni, že je její osud zpečetěný.
Francev a další čtyři gardisti se zastavili před čalouněnou sedačkou a výhružně se smáli.
„Chci vědět, kdo vydal příkaz k této domovní prohlídce!“ rozčiloval se starý chlap v křesle.
Francev si zhnuseně odplivl na koberec.
„Rada dělníků a vojáků!“ ucedil skrz zaťaté rty a aby si stařec rozmyslel další otázky, srazil dřevěnou holí olejo-
24
Gardisté se ihned pustili do práce. Strhávali malby, rozbíjeli židle. Na koberec vylili dvě lahvičky s inkoustem a s uspokojením pozorovali, jak se čerň rozlézá do stran. Igor střílel do žárovek v lustru a sklo se sypalo do stran. Franceva viditelně těšilo pozorovat vystrašené obličeje obou buržujů a vnášet chaos tam, kde předtím vládl řád a kultivovanost.
„Běžte domů, chlapci!“ zaprosil starý muž. Stále nepochopil situaci, předpokládal, že se mohou nějak domluvit.
„Na koho mluvíš, dědku?!“ rozčílil se Francev. „Máš nás za nějaké usmrkance?! Doma jsme tam, kde určíme my!“ rozhlédl se. „Třeba tady, když se nám bude chtít…“
Dalšími řečmi se nezdržoval. Padla rána, která dědkovi provrtala břicho. Dívka křičela naprostým zděšením, ale s Francevem to ani nehnulo. Boris Franceva pro jeho odvahu a neústupnost obdivoval, ale někdy ho z jeho činů mrazilo. Boris pozoroval, jak se stařec ještě dalších několik vteřin trápí a hlasitě sténá a jak postupně smrtelná křeč odchází a poslední zvuky utichají. Na smrti shledával něco fascinujícího. Za poslední hodiny a dny to zakusil několikrát. Každý pohled na mrtvého v něm vyvolával vnitřní zachvění. S přibývajícími mrtvolami ale chvění postupně sláblo a dostavoval se větší klid. A lhostejnost. Naštěstí nebylo třeba soucítit s tím cizím člověkem, šlo o nepřítele. Podobně jako tady u jejich nohou umíral on, zemře i celý starý režim.
Dívka se zmítala v hysterickém záchvatu, ječela, jako by Francev střelil ji, její křik musel doléhat až na ulici. Mladý gardista, tak dvacetiletý, ji přetáhl pažbou pušky přes obličej.
25 malbu v pozlaceném rámu. Potom plátno zvedl a přerazil ho o stůl, až stařec leknutím vyjekl.
Narazila hlavou do zdi a ve smrtelném strachu se sesunula na podlahu. Odněkud jí vytékala krev, zřejmě z nosu, to už ale Francev zvedal revolver.
Kohoutek cvakl naprázdno.
„Kurva, došly mi náboje!“ zařval rozčileně.
K dívce se přimotal jiný člen gardy, vousatý, nemluvný dělník, vytáhl z opasku kudlu, chytl dívku za vlasy a jedním ostrým a přesně vedeným pohybem jí prořízl hrdlo.
Dívka ještě stihla vytřeštit oči a potom už nastalo úplné ticho. Vousáč ji pustil na koberec, po němž se ihned začala rozlévat čerstvá krev.
Borisovi se udělalo fyzicky zle.
Vydrž to! Vydrž! Vlast to potřebuje! napomínal sám sebe.
Odvrátil zrak. Slabost si nemohl dovolit. Rusko chce silné bojovníky. Přinutil se na krvavý masakr pohlédnout znovu.
„Nikdo další tady není,“ hlásil někdo z chodby.
„V pořádku,“ přitakal Francev a kopl mrtvou dívku do hlavy. „Vezměte, co najdete, a připravte pochodně.“
Garda se hlučně vyvalila z domu a uplatnění našly pochodně. Z města se nesl divoký křik, výstřely a zvuk rozbíjeného skla. Majetek bohatých byl vydáván lidu.
Našlo se mnoho pošetilců, kteří se přes nastalý zvrat situace snažili svoje bohatství bránit. Hlupáci! Před spravedlností neuchrání ani život, natož prsteny…
Oheň se pomalu rozhoříval, plameny olizovaly stěny, dým se valil z vytlučených oken. S uspokojením Boris pozoroval i další ohně z jiných ulic, což značilo, že se jim Petrohrad podvoluje.
Borisova skupina se nechávala strhnout davem, moc, jakou svírali v rukou, byla opojná. Ničilo se a rabovalo.
26
Co se nedalo odnést, ponechávali ohni. Ozývaly se osamělé výstřely a těla mrtvých boháčů ležela na ulicích jako připomínka, že mezi živými už pro ně není místo.
Mračna opilých mužiků, povstalci, vojáci, městská chudina, všichni rozbíjeli výlohy obchodů, aby se dostali k zamčenému zboží. Jakékoli snahy rozbouřené monstrum ovládnout a uklidnit, ať už ze strany zbytků armády, nebo povolaných posil zvenčí, vyšly naprázdno. Revolucionáři bojovali nemilosrdně, nelítostně a krutě.
Kdo neměl na práci nic jiného, opíjel se do bezvědomí. Víno z carových sklepů nevysychalo, na palácovém náměstí se pilo už od večera a potom i ve dne, lidé nehodlali odejít, dokud nevypijí poslední kapku. Rozbujel se černý trh, s lahvemi a sudy se obchodovalo a nedařilo se to zastavit.
Divoký proud revolucionářů z minuty na minutu rostl, jako stohlavá příšera se vrhal k domům a úřadům a bral všechno. Aristokratická okázalost zanikala pod nohama lidu!
„Rozmlátíme ty vaše vznešený huby na kaši!“ volal černovlasý chlap s výraznými mongolskými rysy a hrubě se dobýval do zabarikádované budovy se zlatými věžičkami. Chlapi bušili do dveří a nepříčetně řvali. Sotva pletli nohama a chechtali se jako smyslů zbavení.
„To je Popov a jeho banda,“ prozradil Francevovi Smiko. „Před půl rokem zběhl z fronty, a když se vrátil domů, dozvěděl se, že mu utekla žena i s dětmi. Popov je známý vrah,“ upozornil. „Bručel ve vězení aspoň tři roky. Bolševici ale nedávno všechny vězně propustili na svobodu.“
Mluvili o skupině asi dvanácti zanedbaných, zvláštně ustrojených, ovšem plně ozbrojených existencí, z nichž několik mělo na paži rudou pásku značící náklonnost k revoluci. Na první pohled se jednalo o špinavou chátru, lupiče a žebráky.
27
Ověšeni nábojnicemi mávali zbraněmi, řvali a stříleli do vzduchu.
„Hajzlové! Kurvy! Otevřete! Stejně vám to nepomůže! Chcípnete bolestivou smrtí!“
Někomu od nich se podařilo z jiného domu vyvléct starší manžele v kabátech a kožešinových ušankách. Ti dlouho nepřežijí. Vyděšená žena a její manžel patřili ke skupině, která musela být vymýcena.
Popovci zajatce obklíčili.
„Buržujové!“ křičeli. Oči jim krvelačně plály.
„Pryč s nimi!“
„Oběsit! Zastřelit!“
„Pojď ty sem, ženuško!“ chechtal se obhroublý špinavec s nepovedeně zašitou jizvou na bradě a bafl ženu za předloktí. V podvečerním světle viděl Boris jeho tvář velmi detailně. Úplně obyčejný obličej ruského mužika, kulatý, zarostlý, spíš dobrácký než zlý. Zlověstné oči ale nyní planuly hluboko zapadlé v opuchlých víčkách a celý jeho postoj vyjadřoval tolik krutosti a nenávisti, že se žena hrůzou sotva držela na nohou.
„Pusťte mě!“ prosila ženuška a zkoušela se vymanit z kamenného stisku.
Mužik měl zjevně jiné plány, strhl jí z hlavy ušanku a surově ji chytil za vlasy.
„Nech ji! Pusťte ji!“ naléhal její muž. V drahém kabátě s vyšívaným lemováním stál rovně bez hnutí, jako jedinému venku se mu nohy nemotaly alkoholem. V ulici plné rozjařené chudiny a dělnictva působil nepatřičně.
Jeho slova přiměla násilníka k divokému smíchu. Buržuj se leknutím přikrčil. Rohový dům začaly stravovat plameny a oheň podnítil opilé bandy k většímu křiku. Vytí netvorů stále zesilovalo.
28
Mužik sebral ze země kámen, rozpřáhl se a zasáhl okno, až se sklo se zařinčením rozlétlo a zasypalo mužovu hlavu.
„Pro dobrého boha, přestaňte!“ křičel rozčileně muž. Že mu jde o život, si v té chvíli asi nepřipouštěl.
„Všechno staré musí shořet!“ vyštěkl. „Roky jste nás komandovali, teď budeme komandovat my vás!“
„Každý umí ničit,“ šermoval muž pěstmi. „Kritizovat a ničit… Na tom není nic těžkého. Ale zkuste dokázat to, co jsem dokázal já! Postavte dům a vybudujte továrnu…“
„Nemel!“ utnul ho někdo, ale buržuj mluvil drze dál.
„Klidně si mě zabijte. Ve skutečnosti jen boříte, co jiní před vámi v potu tváře po staletí vytvářeli. Sami neumíte nic…“
Až když se okolo nabubřelce v kabátě začali revolucionáři stahovat jako škrticí smyčka, pochopil, že nedopadne dobře. Urazil útočníky na nejvyšší míru, a oni tudíž považovali za právo ho zabít. Neznali ho, nevěděli, jaký život vedl, ale lačnili po jeho smrti.
Hlaveň pušky darované Leninem se muži zapřela o břicho. Oproti ženě, která vypadala, že každou chvíli omdlí, se on ani nezachvěl. Hleděl smrti do očí. Hlaveň pušky sklouzla níž a ve chvíli, kdy mu kulka projela pravým stehnem, sebou trhl.
„K ničemu nemáte úctu,“ sípal bolestí. „A nikdy ani nebudete v tomhle marastu šťastní…“
Na dlouhé řeči si gardisté nepotrpěli. Rozchechtali se a střelili ho i do druhé nohy. Konečně klesl na špinavou zem, svíjel se bolestí jako larva a podivně chroptěl.
„Přestaň dělat hovadiny a doraž ho!“ rozčílil se Popov. „Myslíš, že máme munice na rozdávání, idiote?“
Padl poslední výstřel.
29
Larva se přestala hýbat. Mužik mrtvé tělo překročil, ani se na něj nepodíval. V zajetí Popovců zůstala ještě panička.
„Dělej, Kovaljove, jdeme!“ rozhodl Francev. V davu čumilů se vydatně popíjelo. Kořalka kolovala z ruky do ruky a i Boris, který alkoholu příliš neholdoval, ji v posledních hodinách pil jako vodu. „Mrkneme se ještě támhle dál!“
Boris se naposled otočil. Čerstvou vdovu nečeká nic hezkého.
Než Francev s Igorem vylomili další zámek, spustila nepříčetný křik.
Ležela na zemi. Popovci do ní kopali jako smyslů zbavení. Křik se rozléhal daleko, ale nakonec přece jenom ustal. Zbili ji do bezvědomí a potom ještě Boris viděl, že ji táhnou někam za roh, načež zazněl výstřel, který vše ukončil.
„Pojďte se napít! Na vítězství!“ hulákal Francev, shodil z ramene pušku a svalil se na polstrovanou židli. „Hej, ty, dones skleničky! Nebudeme pít z lahví jako žebráci,“ zavolal na Míšu, sotva patnáctiletého klučinu, který se k nim přidal při obsazování vojenského ústředí.
Francev chytl lahev s vínem a jediným máchnutím šavle urazil její zátku. Byla už noc. Zatímco Pitěr ještě kypěl životem a křikem revolucionářů, Francevova devítičlenná skupina se zabydlovala v mramorem vykládaném domě bývalého poslance dumy. Před chvílí byl Pavlov odstraněn. I s rodinou.
Borisovi se to vyjádření líbilo. Byl odstraněn… Všichni chápali jeho význam, ale samotná slova mluvila jemně,
30
„Připijme si na popravu dnešních zrádců!“ pozvedl Francev skleničku. Popíjeli předešlou noc i následující den a Boris už jen těžko odlišoval, co je skutečnost a co jeho představy. Do budov pokaždé vpadli jako krvežíznivá smečka, pátrali po zlatě, špercích a jiných cennostech, a co se nedalo odnést, rozbili. Francevovi se poslancův dům zamlouval, stál trochu stranou hlavního ruchu, a protože i revolucionáři potřebují někde spát, rozhodl, že zůstanou tady.
Zpustošenou jídelnu osvětlovala jediná nerozbitá lampa. Stěny hyzdily díry po kulkách, na koberci a na ubruse se světle modrými pruhy zasychaly krvavé skvrny.
Boris si všiml kozácké šavle na stěně.
Bůh s námi, četl do kovu vyrytý nápis a zamrazilo ho.
Nevěřil v Boha, ale jiní v něj věřili, dokonce velmi hluboce. On jenom omezeně lidsky cítil, že tou tajemnou silou víry se věřící spojují s jiným, nehmotným světem a posunují se do odlišné roviny. Někam, kam Boris nevidí a nemá tam přístup. To ho občas znepokojovalo.
31 mírně, cituprázdně. Zakrývala nezbytnou ošklivost, jaká se k smrti neoddiskutovatelně pojí. Nikdo nemusel vysvětlovat, že poslanec byl rozsekán vojenským mečem, obě dcery několikrát znásilněny a potom uškrceny lýkovým provazem. Dokonce znásilnili a zavraždili i Pavlovovu služku, ač patřila k dělnické třídě a měla ruce popraskané od práce. Bránila ale mladé slečny, takže se i ona stala nepřítelem revoluce. Nepomohla jí ani chudoba, ani proletářský původ. Poslancova syna, který v tu dobu náhodou přišel domů a vběhl gardistům přímo do náruče, odstranili také. Svázali ho, zlatou lžící mu vydloubli oči, vrazili mu do břicha kudlu a nechali ho vykrvácet. Zemřel teprve před chvílí. Mezitím měla Borisova jednotka čas projít dům a vybrat si z jeho bohatství, co by se mohlo hodit.
Od šavle se rychle odvrátil. Žádného Boha nepotřeboval, stačilo, že přijal bolševické ideály, jenom těm věřil.
Na stole se povalovaly zásoby jídla ze sklepa a gardisté je nemytýma rukama hltavě tlačili do úst. Cpali se a pili, houpali se na polstrovaných židlích s vysokými opěradly nebo se váleli na tmavě zeleném koberci, mluvili nahlas a chechtali se.
Boris si vzal piroh plněný rybou a svalil se na lavici vedle Jurije.
„Zkurvená zima,“ zadrmolil Jurij a přihnul si z lahve. Kolem těla měl omotanou kožešinu.
Zima jim všem zalézala pod kůži. Služebnictvo se z měšťanských domů vytrácelo a o zatápění se nikdo nestaral.
„Tak tady jste!“ zavolal ode dveří vysoký gardista. Jmenoval se Geraj. V poledne se jim někde ztratil, patrně se potloukal s jinou skupinou. Geraje pokládali za Francevovu pravou ruku. Uměl dlouho a plamenně řečnit, v létě a na podzim denně pořádal shromáždění na podporu Lenina a jeho strany. „Poslouchejte! Nesu novinky!“
Opilé páry očí se k němu ochotně stočily. Každý čekal na novinky.
„Lenin přikázal zavést nový režim! Bude ho řídit Rada lidových komisařů,“ vydechl důležitě, ani se neposadil.
Ani piroh nebo číši vína si nevzal.
„Vydal dekret o míru a o půdě. Víte, co to znamená?“ zeptal se, než sám pokračoval. „Že se majetek velkostatkářů bez náhrady ruší a bude rozdělen mezi bezzemky! Půdu rolníkům, mír vojákům, moc dělníkům! Slyšíte? Všechno se mění. Nebudou už pánové a sluhové! Všichni si budou rovni a nikomu nebude nic chybět!“ oči mu planuly bezmezným nadšením. Boris znal jeho horkou hlavu plnou revolučních myšlenek, dokázal svými proje-
32
33 vy nakazit ostatní. Mluvil o právech proletariátu jazykem, jemuž nikdo skutečně nerozuměl, ale všichni naslouchali. „Práce teprve začíná,“ pokračoval. „Musíme se pomstít! Za staletí nelidské dřiny a utrpení! Naše děti živořily ve špíně a umíraly na souchotiny a děti buržujů nevěděly, co je práce… Musíme je zabít! Vyhladit bez milosti! Je to dluh vůči našim rodinám, který máme povinnost splatit…“ Vystupoval nekompromisně a diktátorsky, jeho slova je zvláštně uchvacovala, spoutávala je hrubým lýkovým provazem… Mluvil ještě dál, z úst mu vycházely věty tak ohnivé, že by se za ně nemusela stydět ani pětihlavá saň. V gardistech, kteří se ještě před chvílí uvolněně bavili, zažínala nový oheň. Nadšení a odhodlání pro boj a smrt! Zapomněli by na únavu, jídlo i alkohol, vzali by pušky a vyrazili zpátky do ulice vybíjet nepřátele. Nikdo ale takový rozkaz nevydal, místo toho naslouchali gardistově řeči.
Když Geraj viděl, že má plnou pozornost, horoval dál: „Smrt všem kapitalistům! Ale ne obyčejnou smrt! Jejich smrt musí být pomalá a bolestivá, jejich krev prolévejte po kapkách! Rozumíte? Tak jako oni po staletí prolévali krev našich předků! Vymeťme ze země tuhle svoloč! Nemějte žádné slitování, nezapomeňte, že je ve hře osud revoluce. Ať dělníci vezmou moc do rukou a pomstí se příživníkům, kteří je trýzní, ať se krvavě pomstí za děti, otce a dědy! Žádného nenechme naživu! Postřílejme je jako psy i s jejich bílými límečky!“ Z každého slova se valila zloba a zášť. Bylo neodolatelně lákavé stát na straně silných a z bezpečí rozhodovat o životě a smrti těch druhých. Během projevu se Geraj rozpálil hněvem, až mu zrudl nos i čelo. Vypadal ale spokojeně. Tváře gardistů prozrazovaly hlubokou touhu po odplatě a v očích jim plápolala stejná nenávist.