Pláč pátého anděla by Nakladatelství MOBA

Pláč pátého anděla

První anděl roní slzy kvůli nenaplněné touze

Druhý anděl pláče kvůli těm, co jsou posedlí zlem

Třetí anděl pláče kvůli slovům, která bodají jako dýky

Čtvrtý anděl (dvojče třetího) pláče kvůli slovům, která

měla být vyřčena

Pátý anděl ví, že někdy nás ke krutosti donutí okolnosti

Zlatka Mijevská důkladně otřela prkénko vlhčeným ubrouskem a teprve potom se posadila. Ze zvyku zvedla nohy a opřela je o dveře. Dělávala to už na základní škole, pokračovala na gymnáziu a nepřestala s tím ani při studiu žurnalistiky. Možná prkotina, ale nevěřili byste, kolik užitečných informací se díky tomu dozvěděla. Podpatky jemně narážela do kvalitního dřeva a snažila se rozpoznat zvuky za dveřmi. Bohužel. Na toaletách byla sama. A tak shodila nohy na zem a vyprázdnila močový měchýř. Světlounce žlutá moč pleskala do tyrkysové tekutiny, do které uklízečky nalily snad litr čisticího prostředku. Během močení se rozhlížela kolem sebe. Kabinka byla na její vkus příliš bílá a příliš nablýskaná. „Snobárna,“ ucedila závistivě a schválně zaryla podpatek do mramorové podlahy. Odtrhla toaletní papír a neodolala, aby ho nepromnula v ruce. Byl tak jemný, že by si ho nejraději přiložila k obličeji a mazlila se s ním jako s kašmírovým šálem, který jí kdysi půjčila maminka. Nebuď hloupá, nabádala se v duchu. Nejsi už malá holka, za pár měsíců ti bude pětatřicet. A navíc, chceš si zničit make-up? Make-up, který vydyndala z kolegyně, co měla na starosti módu a kosmetiku, oplátkou za to, že si vezme na víkend její rozjívená dvojčata. Kluci byli naprosto nezvladatelní a ona se zprvu obávala, jestli neprohloupila. Ale když se zabořila do měkoučkého křesla a nechala se laskat zkušenými

prsty vizážistky, věděla, že udělala dobře. Užila si každou minutku a teď, teď vypadá jako filmová hvězda.

Jinou by trápily pochyby, jestli to náhodou nepřehnala, jestli se nevyfikla až příliš, ne tak Zlatku. Ta byla ve svém živlu. Spláchla toaletu, oblékla se a pro jistotu zkontrolovala prkénko, zda na něm nezanechala zrádnou kapku. Potom plavně vyplula z kabinky a zamířila k umyvadlům.

Umyla si ruce a ve velkém zrcadle ve zlatém rámu zkontrolovala nalíčení. Rtěnka v barvě zralých malin se vpíjela do drobných linek kolem úst, a tak ji setřela bříškem malíčku. Tak. Takhle je to dokonalé. Zalitovala, že si nevzala pohodlnější spodní prádlo, ale co už. Usmála se na svůj profesionálně nalíčený obličej a vyrazila zpátky do sálu, kde se konala oslava. Spokojeně si poklepala na diktafon ukrytý v kabelce a snažila se ignorovat krajková tanga, která se jí nepříjemně zařezávala mezi půlky. Večírek byl v nejlepším. Hosté v různém stadiu podroušenosti se potáceli po parketu, kde se pokoušeli tancovat do rytmu písně jakéhosi účastníka pěvecké soutěže. Klučík s umně nagelovanými bodlinami a obličejem poďobaným pecičkami a hroty piercingu se snažil, ale bylo na něm vidět, že by byl raději kdekoliv jinde než tady. Jméno si nevybavila. Měla ho zaregistrovat, ale nezaregistrovala. Navíc, ona není tenhle typ novinářky. Kulturu a společnost mají na starosti jiní, ona dělá politiku. Naštěstí se dneska slaví otevření centra pro bezdomovce a ti, se kterými si přišla popovídat, si úzkostlivě hlídají, co jim kdo nalévá. Božínku, ještě aby se nám tady opili, co?

Zlatka si nemohla nevšimnout několika nevraživých pohledů, kterými ji přítomní počastovali, ale připsala to

jejich úzkoprsosti. Její model je lehce výstřední, a co jako?

Půjčili jí ho v módním salonu Alison stejně jako šperky pojištěné proti krádeži a poškození. Obojí musela zítra vrátit. Uhladila si látku taftové sukně a s uspokojením si pohladila náhrdelník v bujném dekoltu. Když to dělala, slastně přivřela oči. Od oběda, který narychlo zhltla u nich v kantýně, nic nejedla a nyní jí zaškrundalo v břiše. Luskla na procházející servírku, takovou vychrtlou dívčinu se stopami po akné, a donutila ji, aby před ní podržela tác z tepaného stříbra. Tác byl plný báječně naaranžovaných kanapek a jí se sbíhaly sliny jen z toho, jak na ně hleděla. Protože neměla talířek, nabrala si jich plnou hrst. Dvě si strčila do pusy a bylo jí jedno, že na zem spadlo několik zrníček granátového jablka. „Děukui,“ zamumlala s plnou pusou a gestem hodným královny pokynula servírce, že se smí vzdálit. Jedna z přítomných dam ji sledovala se zdviženým obočím. Její pohled byl napůl tázavý, napůl posměšný. To jako vážně? říkal. Zlatka si odfrkla a otočila se k ní zády. Na tebe taky jednou dojde, slíbila si. Beata Florianová. Ředitelka zdejší věznice a zároveň psychiatrické kliniky. Blondýna byla o necelé čtyři roky starší než ona, ale Zlatka jí nikdy nepřišla na chuť. Když zkonzumovala všechny kanapky a otočila se, zjistila, že z ní Florianová nespouští oči. Nejraději by na ni vyplázla jazyk, ale spokojila se s tím, že pouze trhla ramenem.

Vzadu v sále zahlédla senátora Helmuta Gerharda. Politik byl hřmotný, měl rozložitá ramena, a pokud vám to ještě nedošlo podle jména, byl německého původu. Zlatce připadal odporný, ale musela s ním být zadobře. Stejně jako s Beatou Florianovou. „Zpomal,“ sykla na chlapce,

který kolem ní pronášel nápoje. Číšník byl snad ještě

mladší než jeho kolegyně s tácem kanapek a ji napadlo, kam na tahle mláďata chodí. Že by brigádníci z místní hotelové školy? Nic proti nim, ale některé dívky mají tak krátké sukně, až je to nevkusné. „Noblesa, ne vulgárnost,“ zašeptala pohoršeně. „Co prosím?“ vyděsil se mladíček. „Nic,“ odsekla. Vzala si skleničku na dlouhé stopce a druhou rukou ho zahnala.

„Bože chraň, támhle je Zmije,“ vykřikl kdosi kousek od ní.

Přesně tak. Zmije. To je ona. A je na to náramně pyšná. „Pojď radši jinam,“ ozval se jiný hlas.

Zlatka pozvedla jejich směrem skleničku a vycenila na ně zuby ve stowattovém úsměvu. „Na zdraví, babizny,“ popřála jim dostatečně hlasitě na to, aby ji slyšel každý, kdo měl zájem. Ženy zmizely a zůstala po nich pouze těžká nedýchatelná vůně parfému. Pižmo? Ale no tak. Už dávno nejsou devadesátky. Zlatka vypila šampaňské a prázdnou sklenku odložila na jeden z mnoha stolků. V kapesním zrcátku zkontrolovala rtěnku a potom poodstoupila, aby kolem ní mohli projít dva hošíci s pečeným selátkem. Vepř měl místo očí škvírky, tukové laloky získaly tmavě hnědou barvu s nádechem dooranžova, a nebýt citronu v otevřené tlamě, vypadal by jako Helmut Gerhard. Neudržela se a z úst jí uniklo poťouchlé zachechtání. Když si uvědomila, že znělo jako zachrochtání, zasmála se ještě hlasitěji.

„Jste v pořádku?“ zeptal se někdo ostře.

Ohlédla se přes rameno a hleděla do světle modrých očí, které byly v ostrém kontrastu s tmavým obočím

a černou rovnou ofinou nad nimi. Pochopila, že jde o výtku, ale bylo jí to srdečně jedno. Nepříliš jemné narážky na její chování jí byly ukradené stejně jako tahle ženská. Starostka Jiřetína Elizaveta Bitalová. Starostka byla o hlavu vyšší než ona, a tak se vyhoupla na špičky, aby alespoň trošku vyrovnala výškový rozdíl. Starostka se ušklíbla. Zlatka by jí nejraději uštědřila pořádný políček.

„Jé, dobrý večer, paní starostko,“ zajásala, jako kdyby si až nyní uvědomila, kdo ji oslovil.

Jenomže starostka není senátor. Helmut Gerhard je slizký tak, že po sobě zanechává vlhkou cestičku. Hledí vám přímo do očí, zahrne vás lichotkami svým mazlivým hlasem, a běda vám, jestli mu uvěříte. Je stejně falešný jako jeho bělostný chrup a nastřelené vlasy. Elizaveta Bitalová si nebere servítky a je upřímná tak, až to bolí. Co je horší? Lež, anebo pravda?

„Ano, jsem to já.“ Starostka se rozhodla přistoupit na její poněkud dětinskou hru. „Možná jste mě nepoznala, když mám vyčesané vlasy, že?“

Jak jen to dělá? Usmívá se, ale ironie z ní doslova čiší. Zlatka si proti své vůli přiznala, že jí starostka imponuje. Hltala každé její gesto i zachvění víček a říkala si, že to bude muset natrénovat. Ale až doma, až bude mít klid.

„Sluší vám to,“ prohlásila, čímž uznala, že tohle kolo vyhrála starostka.

Ta si toho byla dobře vědomá. Zářivě se usmála a shlédla na Zlatku z výšky svých sto osmdesáti centimetrů. Zlatka se ošila. Cítila, jak jí po zádech stékají čůrky potu a jak ji dráždí silonové punčocháče. Nejraději by

se podrbala, ale nechce vypadat jako zablešený vořech.

Ne před ženskou, která vypadá jako z obálek časopisů na lesklém papíře. Vzchop se, Zlatko, vzchop se, opakovala si jako mantru.

„Děkuji,“ ucedila starostka bez zájmu a rozhlédla se po sále, aby dala najevo, že hledá někoho zajímavějšího, než je redaktorka z bulvárního Kurýra.

Vypadalo to, jako kdyby se celý sál nahrnul k pečenému selátku. Hosté stáli v řadě, čekali, až jim číšníci ukrojí plátek masa, a přestávku si dopřál dokonce i zpěvák. Ten odložil mikrofon a sesul se na jednu z židlí na pódiu. Setřel si rukávem košile pot z čela a odšrouboval víčko minerálky. Minerálky, která byla jedním z hrdých sponzorů dnešní akce, jak stálo na letáčcích, které dostala spolu s programem.

„Hledáte manžela?“ otázala se nevinně.

Zásah. Jiný by to nepostřehl, ale Zlatka si všimla, že výraz druhé ženy ztvrdl. Jemná pokožka kolem úst byla napjatá a starostka měla co dělat, aby si nezačala okusovat kůžičku na rtech. Teď jsem tě dostala, co? Všichni přece víme, že tvůj Honzíček je tvoje slabina.

„Pana primáře jsem nikde neviděla. Možná šel na chvíli ven?“ pokračovala přeslazeným hlasem a musela se hodně držet, aby nedodala: Otázka je, s kým tam je a co tam dělá.

Starostka máchla rukou, jakože o nic nejde, že to není důležité.

Zlatka jí to nevěřila ani na vteřinu. Jo, holka, takhle to dopadá, když jeden miluje víc než ten druhý. Smůla, že jsi to ty, kdo si vytáhl sirku s ulomenou hlavičkou.

„Máte krásné šaty,“ prohlásila a na jazyku ji svrběla otázka, kolik stály a kdo je zaplatil. Ona, nebo daňoví poplatníci?

„Jsou od Mirabel,“ prozradila Elizaveta jméno módního návrháře a uhladila si šifonové vrstvy na splývavé sukni.

Mirabel? Obočí jí vystřelilo prudce vzhůru. Tenhle rachitický týpek s vyholenou hlavou, který se stále nedokázal rozhodnout, jestli se cítí být ženou nebo mužem, je ve světě módy pojmem. Každý od něj (nebo od ní?) chce šaty, ale dočká se jen hrstka vyvolených. Na to, aby získala model od Mirabel ona, Zlatka, její konexe ani zdaleka nestačí. Starostka je evidentně jiná liga, konstatovala trpce.

„Jak se vám večírek líbí?“ zeptala se starostka ze zdvořilosti.

Prsty zatínala do psaníčka tak, až jí naběhly klouby, a obě věděly, že tuhle nucenou konverzaci považuje za ztrátu času.

„Je to tu skvělé,“ zalhala. „Je úžasné, kolik toho pro Jiřetín děláte.“

Starostka si téměř neznatelně povzdechla. Zlatka lhala a starostka to moc dobře věděla. A Zlatka věděla, že starostka ví. Co s tím? Nic. Taková jsou pravidla. Do vzduchu vylétlo několik balonků naplněných héliem a kdosi se zasmál. Elizaveta sledovala balonky, jak se vyhýbají křišťálovému lustru a pokračují dál ke stropu. Usmívala se, ale poněkud strojeně. Úsměv měla na rtech, ale do očí nepronikl.

„Věříme, že díky centru zmizí bezdomovci z ulic.“

Věříme? Plurál použila proto, aby bylo zjevné, že hovoří za celou radnici. Ve skutečnosti to řekla jen ze

slušnosti. I když místo místostarosty nabídli politikovi z jiné strany, všichni věděli, že celé devadesátitisícové město řídí ona. V minulém volebním období se musela spokojit s koalicí, ale v posledních komunálních volbách vyhrála na plné čáře. Její strana získala téměř sedmdesát procent hlasů.

„Jak jistě víte, radnice podnikla řadu opatření, ale většina byla neúspěšná. Bohužel, dokonce i městská policie má v tomhle ohledu svázané ruce.“

Bla. Bla. Bla. S podobnými nicneříkajícími kecy by se spokojili konkurenti z deníků, ale ona ne. Zlatka je investigativní novinářka se vším, co k tomu patří. Zmiji nestačí naučené fráze. Ne. Zmije si nedá pokoj, dokud nevyhrabe pořádnou špínu.

„Mnozí občané se domnívají, že za nárůstem počtu bezdomovců v Jiřetíně je záchytka, kterou tady zřídil kraj,“ papouškovala jakousi studii.

Jak jinak. Na vině není město. Ne. Na vině je zlý kraj. Sanitky sem přivážejí opilce z okolních měst, zdravotníci se tady o ně starají, a když je propustí, dotyční se uhnízdí na náměstí nebo u nádraží a žebrají, aby měli na krabicové víno.

„Tehdy byl hejtmanem nynější synátor. Helmut Gerhard. Klidně mě můžete citovat.“

Cože? Ona jí radí, jak má dělat svoji práci? Zlatce bylo naprosto jasné, o co starostce jde. Chce veřejně pošpinit senátora, se kterým je na kordy. Nu, dejme tomu. Senátor není zrovna vzor poctivosti, co si budeme povídat. Ale tahat do toho ji? Tak to je vážně drzost.

„Uvidíme,“ prohlásila neutrálním tónem. „Je vám ale jasné, jaká bude reakce?“

Starostka vypadala téměř pobaveně.

„Předpokládám, že prohlásí, že on sem přitáhl opilce z celého kraje, ale já sem přitáhla psychopaty a vrahy z celé republiky.“

Zlatka by to nějak zaobalila, aby to bylo vhodné do tisku, ale podstata zůstává.

Starostka na ni spiklenecky mrkla.

„Já vím, že je mu věznice s psychiatrickou klinikou trnem v oku. Pořád o ní hovoří jako o experimentu. Přitom máme prokazatelné výsledky. Zařízení funguje ještě lépe, než jsme očekávali.“

„Takže nelitujete, že jste jim poskytli prostory?“

Starostka se zamračila.

„A proč bychom měli? Nechcete si o věznici popovídat s její ředitelkou? Beata Florianová vám ráda popíše, jak fungují. Co vím, tak zavedli nové programy. Jsou velice účinné.“

„To je všechno hezké,“ souhlasila s ní Zlatka, „ale lidé se bojí.“

„Čeho?“ nechápala starostka.

Zlatka zrudla.

Starostka se dovtípila.

„Můžete veřejnost ujistit, že nikdo z vězňů neuteče.

Věznice v Jiřetíně je nejstřeženější zařízení v Evropě. Ven neproklouzne ani myš. Vždyť se tam můžete jít podívat a všechno si zkontrolovat. Já to také dělám.“

Zlatce přeběhl mráz po zádech. Má se dobrovolně vydat mezi nejhorší zločince? Mezi tak narušené jedince, že je všechny ostatní věznice v zemi odmítly? Někteří ani sami nevědí, co dělají, a jiným je to jedno, protože vyfasovali doživotí.

„Popřemýšlím o tom,“ odpověděla vyhýbavě.

Vtom do dveří vstoupil vysoký štíhlý muž v antracitovém obleku. Starostka s nadějí vzhlédla, ale úsměv jí povadl. Ne, nebyl to její manžel. Tohle byl profesor Otakar Skopeček, děkan Školy sv. Rafaela.

„To je ale šeredný chlap,“ vyklouzlo Zlatce, než si uvědomila, že to říká nahlas.

Jestli její hláška starostku pobavila, nedala to na sobě znát.

Zlatka si ke svému zděšení uvědomila, že šeredný chlap míří s napřaženou pravicí přímo k nim. Nechtěla na něj civět, spíš si ho chtěla jen tak nenápadně po očku prohlédnout, ale nezvládla to. Zírala na jeho dlouhou bílou bradku, výrazný bambulovitý nos i na zkrabatělou tvář.

Co se mu stalo? Levá polovina obličeje byla pokrytá hrbolatými jizvami a na některých místech byla kůže tak tenká, že vypadala jako průsvitná. Podobné výjevy vídávala v knížkách o muslimských ženách, které žárliví partneři polili rozpáleným olejem.

„Dobrý den, paní starostko,“ pozdravil Elizavetu a rázně jí zapumpoval pravicí. Sjel ji pohledem od shora dolů a uznale pokýval hlavou. „Sluší vám to. Tohle byste měla nosit častěji. Je to mnohem lepší než kostýmky.“

Starostka se srdečně zasmála. Zlatku podráždilo, že má dívčí zvonivý smích. Elizaveta si dala ruku v bok, jako to dělávají modelky na molu, a pomalu se otáčela, aby si ji mohl prohlédnout ze všech stran. Zlatka protočila oči. Copak sem vážně přišla kvůli tomu, aby se dívala na to, jak starostka laškuje s chlípným staříkem?

„Ehm,“ odkašlala si, aby na sebe upozornila.

Profesor na ni pohlédl a zmateně zamžikal. Oči měl světlounce šedé a vypadaly jako vyšisované. Bělma byla zakalená a v koutcích se usazoval hnis.

„Pardon, ale nejsem si jistý… Někoho mi připomínáte, ale nevím koho.“

Z rozpaků ho vysvobodila starostka: „To je Zlatka Mijevská. Novinářka. V Kurýru má na starosti politiku.“

Profesor se plácl do čela. Dával si pozor, aby se nedotkl znetvořené tkáně.

„No jistě. Viděl jsem vás na té benefici pro postižené děti. Kdy to bylo? Minulý rok v říjnu? Nebo v listopadu? Tenkrát jste ale měla jiné vlasy, nemýlím-li se?“

„Nemýlíte. Předtím jsem měla růžový přeliv.“

„Zato teď jste peroxidová blondýna.“

Starostka vybuchla smíchy a on nevěděl, co se stalo.

„Říká se platinová, pane profesore,“ poradila mu Elizaveta a přátelsky do něj drcla.

„Ó pardon, mladá dámo. Měl bych chodit mezi lidi častěji, což? Takové faux pas. Omluvte sedmdesátiletého staříka, který tráví čas mezi zaprášenými knihami. Dovolíte mi kompliment? Dneska vám to velice sluší.“

Starostka se hryzala do rtu, aby se nezačala znovu smát.

„Vaši práci sleduji.“

Pokud čekal, že ona řekne to samé, nedočkal se. Zlatka věděla, že je uznávaným odborníkem v oboru psychiatrie, ale že by si přečetla jednu z jeho publikací? Ne, díky. Když nebude moct usnout, sezobne Zolpinox.

„Podepisujete se Zmije, že?“

Přitakala.

„Přesně tak. Z křestního jména jsem si vypůjčila první písmeno a k tomu jsem přidala čtyři písmena z příjmení.

Zlatka Mijevská. Zmije.“

„Jak nápadité,“ zasmál se a zašermoval jí ukazováčkem před obličejem.

Prsty měl zkroucené artrózou a ukazováček pravé ruky potřísněný inkoustem.

„Zmije. Mladá žena, která se rozhodla, že vyčmuchá všechna naše tajemství.“

Zlatka se rozhodla, že to bude brát jako lichotku.

Profesor náhle zvážněl.

„Nezapomeňte na to, že některá tajemství je lepší nechat spát. Hlavně ta dávno pohřbená.“

Upíral na ni zakalené oči a kozí bradka se mu chvěla potlačovanými emocemi.

„Zahráváte si s ohněm, mladá dámo. A to může být nebezpečné.“

Zlatka zalapala po dechu. On jí vyhrožuje?

Senátor Helmut Gerhard měl dobrou náladu. Večírek se skvěle rozjížděl, jeho věčná rivalka Elizaveta Bitalová působila už od začátku vyčerpaně, ale hlavně, jeho manželka Barbora ho odmítla doprovodit. „Na tyhle politické trachtace jsem tak zvědavá,“ odfrkla si a zabořila hlavu do saténových polštářů. Už už se nadechovala, aby mu sdělila svůj názor na podobné akce, ale nedal jí příležitost. „Chápu,“ oznámil jí a byl sám na sebe pyšný, že to prohlásil s naprosto vážnou tváří. Bál se, že ho zradí cukající pusa, ale ustál to. Popřál klidný večer, vlípl jí skoro sourozenecký polibek na čelo a opovržlivě pohlédl na rozečtenou knížku na nočním stolku. „Vášnivá romance“ od Sofie Hradecké?

Bůh chraň. Na obálce se vzpínal mohutný hřebec černý jako noc s rozšířenými nozdrami. Od tlamy mu létala pěna a k jeho hřívě se bázlivě tiskla křehotinka v krinolíně. Na to, jak měla útlé kotníky a zápěstí, disponovala podivuhodně vyvinutou hrudí. Ta má minimálně pětky, usoudil znalecky. V tomhle směru byl odborník a málokdy se mýlil. Modelka měla havraní vlasy, a i když si jinak potrpěl spíše na blondýnky, klidně by si dal říct. „Bav se,“ rozloučila se s ním manželka a zavrtala se do peřin. Tohle Helmut nechápal. Že si někdo skvělý večer představuje tak, že čte slaboduché románky, popíjí mátový čaj (brrr) a cpe se nugátovými bonbony. Nijak to nekomentoval, pouze za sebou zavřel dveře.

Zpěvák, který vypadl těsně před finále SuperStar, se chopil mikrofonu a začal zpívat písničku, která ho proslavila. Helmut si podupával do rytmu a tiše si prozpěvoval. Nejraději by to pořádně rozjel, ale copak to jde, když se mačká ve frontě kvůli kousku žvance? Raut byl na jedničku a on všechno hojně zapíjel poctivou domácí slivovičkou. Jeho poradce pro styk s veřejností se mu opatrně snažil naznačit, že to není zrovna dobrý nápad, a tak ho poslal domů. Takový holobrádek mu nebude nic zakazovat. Ten tak ví, kolik toho Helmut zvládne. Fronta se pohnula a on zálibně pohlédl na výstavní pozadí dámy před sebou. Jeho manželka chodí na jógu a běhá, a jemu by se přitom víc líbila, kdyby byla macatá. Prostě hezky oplácaná.

„Dovolíte? S dovolením?“

Zašustila za ním látka a jeho ovanula vůně šeříku. Šeříku, vanilky a ještě něčeho, co nedokázal identifikovat. Rozkašlal se a začaly mu slzet oči. Přendal si talířek do druhé ruky a pravačkou zašmátral v kapse kalhot. Vytáhl pomuchlaný papírový kapesník a otřel si oči. Některé ženské jsou vážně příšerné, láteřil v duchu. A tahle je jedna z nejhorších. Zmije. Poznal ji po hlase, a tak si dával dobrý pozor, aby se neotočil a neposkytl jí záminku k hovoru. Viděl ji se starostkou a mrzelo ho, že se nedokáže proměnit v mušku, aby zjistil, o čem se baví. Kéž by věděl, co jí řekl profesor Skopeček. Dědouš ji uzemnil tak, že popadla nejbližší skleničku se šampaňským a naráz ji vypila.

Ono se říká, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, ale v případě Zmije to rozhodně neplatí. A on není takový

hlupák, aby se spojil se zmijí, která by mu pomohla porazit kobru. Zmije a kobra? Skvělé přirovnání. To si budu muset zapamatovat, umínil si a těšil se, jak tím ohromí spolustraníky na nejbližší schůzi. Zmije a kobra? Kam ty na to chodíš, Helmute. Zmije netrpělivě podupávala nohou a on se škodolibě zašklebil. Však ona ti hladovka neuškodí, děvenko. Když ji spatřil přicházet, musel se štípnout, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Netušil, jak její módní kreaci pojmenují módní redaktorky, ale on ji soukromě nazval halucinací.

Novinářka vypadala jako obézní bonbon. Kyprý dekolt lemovala obří mašle, která nejspíš měla držet poprsí.

Jenomže to by nesměla mít kozy u pupíku. Ne že by měl něco proti kyprým křivkám (to opravdu ne), ale v jejím případě to už byl extrém. Pokud měla pas, zanikl pod kilogramy těžké látky, a sukně byla tak dlouhá, že ji courala po zemi, a co chvíli si ji přišlápla. Pravděpodobně měla lodičky, protože jak jinak si vysvětlit chůzi, která připomínala znásilněného tučňáka? On by si na jejím místě nazul pohodlné kecky, ale znáte ženské.

Šaty byly tmavě růžové, ženské by nejspíš řekly fuchsiové, ale on detaily neřeší. Určitě vybírala u věšáků označených „šaty pro maturantky“ a bláhově doufala, že ze sebe udělá diblíka. Odbarvené vlasy připomínaly slámu, a jak byly vysušené, šustily ještě víc než její šaty. Zkázu dokonaly potetované ruce. Paže i předloktí pokrývaly rozplizlé obrazce v pastelových barvách. Připomínaly akvarely a on nechápal, proč je na několika místech protínají kostrbaté černé čáry. Jestli vyjadřovaly nějaké hluboké duchovní poselství, tak ho nepochopil.

Konečně. Konečně na něj přišla řada. Bodře se usmál a natáhl k číšníkovi ruku svírající talířek. Nebo spíše talíř. Když už, tak už. Zatímco ostatní si brali dezertní talířky, on se nežinýroval.

„Nešetři na mně, hochu,“ poradil číšníkovi a dloubl do něj loktem, aby dal najevo, že jsou nejlepší kamarádi.

Zmije za jeho zády zasyčela a mladík přelétl pohledem jeho pupek. Věděl, že mu břicho přetéká nad opaskem a že knoflíčky na košili drží jen na dobré slovo, ale zatraceně. Žijeme jenom jednou, a to prasátko vypadá tak lákavě.

„Já to vyběhám,“ ujistil číšníka a nejspíš i Zmiji, která nic nemilovala víc než poslouchání cizích rozhovorů.

„Běhám každý den. Klidně se zeptejte manželky. V šest hodin mi zazvoní budík a v šest třicet vybíhám z branky.

Dám si okruh kolem rybníka a pak dál podél Labe. V sedm třicet jsem doma a jdu do sprchy. Denně urazím deset dvanáct kiláčků.“

Chlapec byl na pochybách, ale nedovolil si oponovat.

Vzal si od něj talířek a ukrojil pořádný flák masa.

„Ještě trochu bůčku, příteli,“ požádal ho Helmut.

Zmije za ním znovu zasyčela.

„Děkuji,“ poděkoval číšníkovi a přešel k pultu, kde byla v miskách křenová omáčka a hořčice.

„S dovolením,“ sykla Zmije a jemu připadalo úsměvné, jak se snaží být milá, i když by ho nejraději chytila pod krkem.

Poodstoupil, aby si mohla nabrat odtučněnou verzi kremžské hořčice a pár koleček salátové okurky.

„Jak se bavíte?“ zeptal se, protože ho to doopravdy zajímalo.

Novinářka vydala jakýsi zvuk připomínající zařehtání koně.

„Dobře?“ tipl.

Ještě štěstí, že pohledy nedokážou zabíjet. Jinak by tu ležel, kroutil se v křečích a z pusy by mu vytékala pěna. Nenechal se tím rozhodit.

„Velmi vám to sluší,“ prohlásil galantně a jen cynik by ho podezíral z ironie.

Zmije přimhouřila oči. Má mu věřit, nebo ne?

„Vážně. Já přece nikdy nelžu.“

Zmije přimhouřila oči ještě víc. Což bylo poměrně groteskní vzhledem k tomu, že je běžně měla vypoulené jako ropucha. I barvu měly takovou ropuší. Něco mezi zelenou a blátivě hnědou. Ona sama je přirovnávala k nezralým lískovým oříškům, ale to bylo pouze její zbožné přání. Žádné oříšky. Ropucha.

„Víte, jak poznáte, že politik lže?“ použila starý otřepaný vtip.

Nechtěl jí to kazit, a tak pokrčil rameny.

„Hýbe pusou.“

Zasmál se, aby jí udělal radost. Vždyť je to ve skutečnosti chudinka. Chlapa nemá, děti nechce, a i ten kříženec, kterého si vzala z útulku, aby nebyla tak sama, před ní utíká.

„Všiml jsem si, že mluvíte se starostkou,“ prohodil a odsunul se stranou od ostatních.

Zmije nebyla vůbec hloupá. Pozvedla obočí a on viděl, jak jí to šrotuje v hlavě.

„Chcete po mně, abych se spojila se škorpiónem proti kryse?“ zeptala se.

„Škorpión a krysa? Vy jste tak nápaditá,“ pochleboval jí, i když jeho příměr ke zmiji a kobře byl mnohem lepší.

Odložil vrchovatě naložený talířek a zvedl ruce, jako by se bránil. Na levé ruce se mu blýskal úzký zlatý kroužek, ale ona nespouštěla zrak z jeho hodinek. Patek Philippe. Tenhle model stál víc než tvoje služební oktávie.

A ty to moc dobře víš.

„Vinen ve všech bodech obžaloby,“ zasmál se. „Nijak netajím, že až budou komunální volby, budu kandidovat proti ní. Ta ženská nepřinesla našemu městu nic užitečného. Ani se tady nenarodila.“

„Já vám pomáhat nebudu,“ prohlásila přesně tak, jak očekával. Ale za zkoušku člověk nic nedá, že?

Vzal si talířek a zabodl vidličku do plátku vepřového masa. Mlčky jedli, ale příliš dlouho to netrvalo.

Ticho jako první přerušil Helmut: „Starostka vypadala, jako kdyby ji něco trápilo.“

Zmije žvýkala křehké maso a promýšlela diplomatickou odpověď. Nechceme přece naštvat škorpióna ani krysu, že? Bože, lidé jsou tak předvídatelní.

„Hledala manžela.“

Víc říkat nemusela. Zadusil v sobě smích, protože kolem sebe nechtěl prskat zpola rozžvýkané kousky masa.

„Chápu,“ prohlásil, když polkl.

A opravdu chápal. S Honzou se znali od dětství. Vyrůstali ve stejné ulici, chodili na stejné gymnázium a nepřestali se stýkat ani poté, co každý z nich zamířil na jinou univerzitu. Honza studoval v Praze medicínu, on politologii v Olomouci. Helmutova máma mu dávala Honzu za vzor. Nechápala, proč nechce studovat raději něco užitečného.

„Ale já nechápu,“ upozornila ho a olízla si z buclatého prstu hořčici.

Teatrálně si povzdechl.

„Honza byl vždycky chytlavý. Víte, jak to myslím. Divím se, že to nezkoušel i na vás.“

Překvapeně zamrkala. Umělé řasy létaly jako splašení motýli.

„Proč by to měl zkoušet na mě?“

„Jste jeho typ.“

Ušklíbla se a on si všiml, že má dlouhé nažloutlé zuby. Trošku připomínala hlodavce.

„Já jsem jeho typ?“ zopakovala po něm nevěřícně.

„Jo. Jste ženská.“

Zmije se nedokázala rozhodnout, jak má reagovat. Má se urazit, anebo se zasmát stejně jako on? Helmut se smál tak, až se po nich ostatní hosté začali ohlížet. Zpěvák na pódiu znejistěl a Zmije přepnula do pracovního módu.

Hlavně, aby si nikdo nemyslel, že tady jen tak přátelsky tlacháme, co? Anebo hůř, že tady společně spřádáme intriky.

„Judita je pěkná mrcha.“

„Judita?“ nechápala novinářka.

„Tak se jmenovala. Než si nechala změnit jméno.“

Zmije se nervózně ohlédla přes rameno.

„Nebojte se, není tu. Profesor ji někam odvlekl.“

Novinářka předstírala, že o nic nejde, ale on viděl, jak se jí ulevilo.

„Je stejná mrcha jako její biblická jmenovkyně. Víte, která, ne? Tamta usekla mečem hlavu Holofernovi a tahle vyhrožuje Honzovi rozvodem.“

„Vy se divíte?“ vyprskla vztekle Zmije. „Když ji podvádí?“

Pobaveně sledoval, jak její sliny přistály na hořčici. „Chlapi jsou takoví,“ prohlásil filozoficky a pokrčil rameny.

Zmije nesouhlasně zavrtěla hlavou. Až teď si všiml, že má v pravé nosní dírce maličký briliant. Ten se zatřpytil pokaždé, když zaklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje. Kdyby měla na stejném místě kroužek, vypadala by jako kráva. V jejím případě tedy jalovice. Aby to nemusela komentovat, napíchla kus masa a strčila si ho do úst. Helmut si to začínal užívat.

„Třeba si našla mladšího. Zachtělo se jí mladého masíčka.“

Zmije nafoukla tváře a zrudla tak, až jí v dekoltu naskákaly rudé skvrny.

„Jste nevkusný,“ ucedila.

Vysekl jí pukrle.

„To jsem přesně já. K vašim službám, madam.“

Vida. Nikdy by neřekl, že bude prudérní, ale člověk se neustále učí.

„Co si myslíte o věznici s psychiatrickou klinikou?“ zeptala se, aby změnila téma.

Potřeboval čas, aby si zformuloval myšlenky, ale ona mu ho nedopřála.

„Byl jste tam? Viděl jste vězně?“ tlačila na něj.

„Slávek Šnobr mě seznámil s jedním zajímavým případem. Dotyčný… ehm… jak ho nazvat? Vězen? Pacient? Tenhle… ehm… subjekt je z vědeckého hlediska naprosto unikátní. Muž, který spáchal tři vraždy. Běžný vězeň by si

odpykával doživotní trest, jenomže tenhle chlápek skončil tady. Je totiž schizofrenik. Jsou v něm různé osobnosti a vzájemně o sobě neví. Jedna z nich vraždila.“

Zmije si nabrala další sousto, ale vidlička se zastavila uprostřed cesty.

„To myslíte vážně? Nebo si ze mě děláte srandu?“

Zašklebil se jako satyr.

„Prodávám, jak jsem koupil. Takhle mi to vysvětloval Slávek. Teda, ne že bych to pochopil, i když jsem se snažil.“

Zmije na něj skepticky hleděla a špulila pusu. Neměl by ji upozornit na to, že má nad horním rtem hořčici?

„Jak se jmenuje?“ vybafla na něj. „A vůbec to na mě nezkoušejte s ochranou osobnosti a podobnými kecy.“

Usmál se a ona zdvihla varovně ukazovák.

„A protože nejsme v žádném přiblblém sci-fi thrilleru, tak si odpusťte veškeré přezdívky Subjekt Ypsilon a podobně.“

Helmut se podrbal ve vlasech. V těch, které si přivezl z jedné turecké kliniky. Ta ženská vážně není pitomá. Jak mohla vědět, čím ji chce odbýt? Ačkoliv, on by řekl Subjekt Zet.

„Něco takového by mě vůbec nenapadlo,“ dušoval se, ochotný přísahat na hrob své matky, která se má čile k světu. „Ono na tom není nic tajného. A předpokládám, že byste se o tom dozvěděla sama, nebýt toho, že je to poměrně čerstvé. Tenhle přírůstek tu není příliš dlouho.“

Zmije ztrácela trpělivost.

„Jak se ten přírůstek jmenuje?“ trvala na svém.

Sklonil se k ní a šeptem jí prozradil jeho jméno.

Zprvu ucukla, protože z něj ucítila slivovici, ale zvědavost byla silnější, a tak ho strpěla ve své blízkosti.

„Odkud je?“ zajímalo ji, když se narovnal.

Nejraději by jí cvrnkl do toho jejího zvědavého novinářského nosíku propíchnutého piercingem.

„To byste neuhádla.“

Zbledla a on se dovtípil, že uhádla.

„Přesně tak. Je z Jiřetína.“

Přímo na ní viděl, jak jí to šrotuje v makovici. Jestli dávala na poradách pozor, musela vědět, o koho jde. Tenhle chlápek zaměstnával novináře, kteří mají na starosti krimi zprávy, pěkně dlouho.

Ona ale řešila něco jiného.

„Chápu, že ho prohlásili za nesvéprávného a on nesedí v normální base.“

Helmut moudře přikyvoval.

„Předpokládám, že ho nemohli poslat do normálního vězení kvůli duševní poruše. Jeho obhájce určitě argumentoval tím, že vrahem je jedna z osobností, na kterou… ehm… tenhle subjekt nemá žádný vliv.“

„Skvělá dedukce,“ pochválil ji. „Obhájce dokonce tvrdil, že dotyčný o vraždách vůbec neví. Obžaloba i obhajoba si nechaly vypracovat znalecké posudky z oboru psychiatrie. Odborníci dali za pravdu obhajobě.“

Zmije byla popelavě bílá. Mezi prsty žmoulala růžový taft a bylo jí úplně jedno, že na něm zanechává mastné otisky.

„Jenomže, co když celou dobu lhal? Co když si schizofrenii vymyslel? Když budu chtít, tak vám tady taky předvedu různé osobnosti. Co když je to podvodník?“

Měl ji tam, kde ji chtěl mít.

„V tom případě věděl o tom, že vraždí.“

„Přesně tak.“

Zmiji se roztřásla brada a buclaté prstíky bubnovaly do látky šatů.

„Takže je to vrah, lhář a manipulátor. Místo toho, aby si odpykával trest mezi vězni, tak je tady. A léčí se. Spoluvězni se k němu nedostanou a my ho litujeme kvůli duševní nemoci.“

Helmut se rozzářil.

„Takže už chápete, co mi vadí na věznici spojené s psychiatrickou klinikou? A nechci si představovat, co by se stalo, kdyby se někdo z jejich pacientů dostal na svobodu.“

Talířek jí vyklouzl z ruky a dopadl na podlahu. Tam se roztříštil na milion kousků.

„A za tohle můžete poděkovat starostce.“

Patrik Dlouhý sledoval monitory a přemýšlel, zda si udělat nebo neudělat další kávu. Tahle by byla během dnešní služby už čtvrtá. Věděl, že mu nedělá dobře, ale bez kofeinu a energetických nápojů nedokázal v poslední době fungovat. Cítil únavu, ale problém byl v tom, že jakmile přijde domů, únava z něj opadne a on ne a ne usnout. Zkoušel zaručené babské recepty, ale nezabraly stejně jako meditační cvičení. V pokoji měl zatažené žaluzie i závěsy, v rohu pokoje tiše vrněla klimatizace, ale ani tak se nedařilo. Volně prodejné preparáty z lékárny byly k ničemu a požádat o prášky na spaní se neodvažoval. Ne, pokud hrozilo riziko, že se to objeví v záznamech a dozví se o tom nadřízení. A ke své smůle neměl natolik dobré přátele, aby je požádal o malou službičku.

Ozvalo se tiché cvaknutí a ručička nástěnných hodin se líně posunula blíž k jedenáctce. Před hodinou vyhlásili večerku a on věřil, že bude klid. Pro jistotu, aby to nezakřikl, zaťukal do dřevěného futra. Tak. Teď už se nic nepohnojí. Vězni budou spát a on bude celou noc kontrolovat monitory. V Jiřetíně začínal třetí rok a zatím se mu tady víceméně líbilo. Rozhodně neměl k věznici spojené s psychiatrickou klinikou tolik výhrad jako jeho bývalí kolegové. „Jiřetín? Zbláznil ses?“ posmívali se mu a klepali si na čelo. „Jsi bachař, žádná pečovatelka.“ Kolegové měli zkreslené představy, a jak se ukázalo,

měl je i on. Rozhodně nečekal, že práce tady bude tak… náročná?

Začaly ho pálit oči, proto vyndal z šuplíku oční kapky. Popojel s židlí kousek dozadu, zvrátil hlavu a oběma očím dopřál poctivou dávku slaného roztoku. Doma nosil brýle, ale tady to nešlo, z bezpečnostních důvodů. Lékaři se dušovali, že vězni nejsou nebezpeční, protože jsou pod neustálým dohledem zdravotního personálu a mají v sobě tolik sedativ, že by to porazilo koně, ale tohle můžou vykládat leda tak nováčkům. On je u vězeňské služby už patnáct let, nastoupil hned po maturitě, a ví své. Jako odstrašující případ koluje historka o jednom novináři, který se nechtěl vzdát zalisované cedulky, která se mu pohupovala na krku. „On mi nic neudělá, vypadá tak mírumilovně,“ prohlašoval o chlápkovi, kterého chtěl vyzpovídat pro svůj magazín. Jenomže mírumilovný chlápek, který mimochodem utloukl devadesátiletou bábinku, aby jí sebral úspory schované v krabičce mezi olejovkami a čalamádou, přeskočil stůl a vrhl se na něj. Šnůru mu omotal kolem krku a chechtal se, jak chroptí a marně lapá po dechu. Novinářovi popraskaly žilky v očích, a kdyby tam s ním nebyl bachař, jeho stará by vybírala věnec na funus. Tihle sluníčkáři jsou vážně nepoučitelní. Dokud se to nestane jim, neuvěří. Bohužel, mnohem horší jsou některé zdravotní sestry, jak zjistil tady. Útlocitné dušinky, které vězňům říkají pacienti a vidí v nich oběti. Oběti. To určitě.

Zamrkal, ale i přesto ucítil vlhko pod pravým okem. Kapka stékala po neoholené tváři a on ji setřel rukávem uniformy. Znovu zamrkal, a ještě si promnul oči. Nejraději by si dal nohy na stůl, ale neodvažoval se. Co když

jsou tu kamery, které snímají jeho? Sice se to nesmí, je to proti předpisům i slušnému chování, ale mezi námi, ředitelka věznice je prvotřídní mrcha. A také naprostá rarita. V normálním vězení by nevydržela ani měsíc, chlapi by si ji pěkně podali. Zato tady cupitá v kramflecích na podpatcích, culí se na stárnoucí politiky a učůrává blahem, když jí strčí pod rypák trs mikrofonů. Stěny kanceláře si vyzdobila diplomy, a on se raději neptá, jak ve svém věku přišla ke všem těm titulům. A nejhorší je, že je blondýna. Taková ta skandinávská.

Patrik ze zvyku zkontroloval obrazovky. Prohlédl pokoje vězňů, chodby i společenské místnosti. Sesterny a pokoje lékařů se nacházely v jiném pavilonu, ty ať si hlídá někdo jiný. On má na starosti pouze vězně. Pokud potřebovali lékařské ošetření, doprovodili je. Původní myšlenka byla, že je bachaři budou vodit i za psychiatry, ale to se neobešlo bez komplikací a bylo to náročné i na logistiku. Proto psychiatři a další jim podobní chodí sem. Vůči psychiatrům a psychologům byl Patrik skeptický. Vlastně už od chvíle, kdy mu během přijímacího řízení předložili

Rorschachův test. Zíral na rozmazané skvrny a absolutně nechápal, co po něm chtějí. Co mu připomínají? Tak nějak tušil, že pánevní kost a křídla lišaje smrtihlava jsou špatná odpověď. A tak fantazíroval o orchidejích a dětských úsměvech a ten otitulovaný hlupák mu na to skočil.

Nespouštěl oči z monitorů, okusoval si kůžičku kolem nehtů a přemýšlel, jestli se zvednout a uvařit si kávu, anebo ještě počkat. I během nočních měli k dispozici teplé jídlo, ale on si raději nosil svačiny z domova. Ne že by nějak extra hlídal, co jí, jako to dělali mnozí z jeho kolegů, ale

Dilema dát si kávu, či nedat, za něj vyřešilo zelené tlačítko na panelu. Zběsile blikalo, a kdyby mohlo, poskakovalo by po stole.

„Ano?“

Představovat se nemusel. Tenhle čudlík se nerozblikal jen proto, že někdo omylem něco zmáčkl. Ne. Když jste volali sem, věděli jste, co chcete. A na devadesát devět procent to bylo akutní. Blikající tlačítko znamenalo, že ho někdo potřebuje.

„Kdo? Ano. Chápu. Hned tam budu.“

Slovo „hned“ byla mírná nadsázka. Musí počkat, dokud ho nevystřídá kolega, a také si raději zajde na záchod. Když opouštěl místnost, ručička nástěnných hodin se s tichým cvaknutím přehoupla přes jedenáctku. Zatímco procházel labyrintem sterilních chodeb, díky kterým si připadal jako v nějaké tajné laboratoři zřízené Pentagonem, myslel na to, co ho čeká. Marek Dvořák. Vězeň s číslem 13. Už když se hovořilo o tom, že ho sem přivezou, instinkt mu napovídal, že s ním budou problémy. Škoda, že na něj sázkové kanceláře nevypsaly kurz. Mohl si přijít

33 příčilo se mu jíst v místnosti bez oken, kde to páchlo potem a rozvařeným zelím. Pracovat kdekoliv jinde, objednal by si feferonkovou pizzu nebo grilovaná žebírka. Nevýhodou téhle práce je, že hned po vstupu musíte vypnout a odložit mobilní telefony. Že má brouzdat po internetu? Trolit na sociálních sítích nebo hrát hry? Nuda. Nula. Prostě nic. Ale tak, nebude si stěžovat. Je součástí velkého projektu, experimentu, který posune celé vězenství i zdravotnictví. Navíc má spoustu zaměstnavatelských výhod a plat, který raději vydělí dvěma, když se ho někdo zeptá.

na slušnou sumičku. Dvořák vyváděl tak, že ho z běžné cely přemístili do izolační místnosti.

Tam byl sám, přes sklo ho sledovala zdravotní sestra a všechno, co udělal, se nahrávalo. Obraz i zvuk. Bylo to legální? Nevěděl a vědět nechtěl. Nadřízení ho ujistili o tom, že Dvořák podepsal všechna potřebná lejstra a že pobyt v izolační místnosti je dobrovolný. Jenomže. I kdyby to vážně podepsal, jakou váhu má podpis někoho, koho znalci prohlásili za nesvéprávného? Patrik v tom nechtěl šťourat, ale co když byl stejně nepříčetný, když to podepisoval, jako byl nepříčetný, když zavraždil ty tři nebožáky? Ale tohle ať si řeší jiní. To není jeho problém. On je tu od toho, aby spěchal na pomoc, protože zdravotní sestra v kukani zmáčkla zelené tlačítko. Paradoxně si přál, aby byl vězeň vzhůru a choval se agresivně. Jinak je to ztráta času.

Jestli se nějaká slepice bojí a on tam bude muset dřepět s ní, aby se cítila v bezpečí, tak o tom hned zítra ráno řekne šéfovi. „Takhle to vypadá, když sloučíte bachaře se zdravotními sestrami,“ zavrčel jako už mnohokrát předtím.

Ale ne, nebude se litovat. Mohlo to být horší. Mohli ho vyslat do jedné ze škol ve vyloučených lokalitách, kde by se procházel po chodbách, aby vzbuzoval respekt. „Vážně geniální myšlenka,“ utrousil ironicky. Cikáňata měla bachaře i měšťáky na háku stejně jako měla na háku učitelky a asistentky. A k dovršení všeho pak nějaký chytrolín prohlásil, že bachaři ani strážníci nejsou pedagogičtí pracovníci, takže je žáci nemusí poslouchat. Jo, v téhle době žijeme. Všichni mají práva, ale nikdo nemá povinnosti. A běda, kdyby někdo zjistil, že řekl slovo „cikáňata“.

Pláč pátého anděla

PLÁČ PÁTÉHO ANDĚLA

VERONIKA ČERNUCKÁ

Pláč pátého anděla