Page 1


24

THE SYRIANS OF SANDL

CON TENT

6 13

SURREALISMUS

PĚŠKY

FILM

SEAN SCULLY

EDI V TOR IAL

lny beatu odezněly s budějovickým Majálesem a město se pomalu přesouvá do okurkové sezóny. Zahrádky na náměstí se plní návštěvníky a okýnka se zmrzlinou točí naplno. Léto je tu a s ním i rozšířené číslo Milk & Honey. V erbu má jedenáctku a je bohaté na rozhovory, kulturní tipy i články o tom, proč je dobré opouštět své město a zase se do něj vracet. Článek o chození vás i bez mapy provede divokými hvozdy jihočeské krajiny. V rozhovoru s předními českými kurátory Lenkou Bydžovskou a Karlem Srpem se pro změnu vydáte do krajin lidského nevědomí na vlně surrealistického umění. Inspirativní čtení u šálku kávy i na dece vám přeje tým Milk & Honey. PEL

14 31

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

MILK&HONEY | OTEVŘENÝ ČESKOBUDĚJOVICKÝ KULTURNĚ-SPOLEČENSKÝ MAGAZÍN | ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH EDITOR: GABRIELA BOŠKOVÁ | TEAM: ZDENĚK BRDEK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, JAN FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER | COVER: PHOTO © SEAN SCULLY, NEW YORK, 2015, PHOTOGRAPHED BY CARLA BOREL | PHOTO: NIKA BRUNOVÁ | CAMELOT: BÁRA PROCHÁZKOVÁ | ADVERTISING: MARKÉTA KULÍKOVÁ DESIGN & PRODUCTION: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ | MASCOT: OLIVER MANN | MK ČR: E 22375 | ISSUE #: 11 (20.06.2016) CHCETE-LI NÁM PŘISPĚT ČLÁNKEM, CHCETE-LI S NÁMI POLEMIZOVAT, CHCETE-LI NÁS PODPOŘIT INZERCÍ, KONTAKTUJTE NÁS NA REDAKČNÍ MAIL MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM | WWW.MANDH.MEDIA

DISTRIBUTION AJG Wortnerův dům | AJG Hluboká nad Vltavou | bistro Cobliha | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel | Café Slavie | Cuba Bar | Divadelní klub Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Fér Café | Hammond Café | Horká vana | Hotel Malý Pivovar | Infocentrum | JČU kampus | JČU TF | Kafé Doslova Bar Kanzelsberger | Kavkárna | Kino Kotva | Knihkupectví U Mikuláše | MC Fabrika | Měsíc ve dne | pizzerie U Žáby | plantage.menu | Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | SORTE ØYNE | Staré časy | Široko | Trh U vrby | Think Yoga | Vegetárna Impala | Velbloud | Wous | Železná panna


I think Majáles deserves a few extra lines and in particular the spectacular project “Humans of Budějovice”. This achievement opened a week of student rejoicing and also showed what basis have people of Budějovice, what do they think about political situation, new coming projects, how they participate in cultural life or whether they are proud of Budvar and if they see it as a part of their national heritage. I really liked this interactive performance, especially the bit when my friend introduced herself as a “postcard collector”. It could not have been weirder. ŠK I have simply found a place.The thing that has cheered me up recently is I have just found a place to concentrate, relax and chill-out. It´s a hammock in my grandma´s garden I´m just laying in it now writing this absolutely useless information you don´t give a shit about because it´s not even slightly connected with the architecture, ballet or political situation in our town. So? I have found a place and I am happy. For now. ŠK

Z deníku moderního učitele 3

M

aturity. Už týden či dva před nimi se na různých sociálních sítích objevují články s názvy typu „Sedmnáct nejhorších věcí, které se vám můžou stát u maturity“. Samozřejmě nemůže

SOUR MILK

SWEET HONEY

I really enjoyed Majáles where I met so many buddies I had not seen for while. Everybody got drunk, no-one asked how many exams I had left or what my bachelor thesis was about. Well, maybe they did but I don´t remember! Majáles is the ideal solution for my previously mentioned troubles, once a year is not enough. ŠK

Do you ever have that sense of doom while being at a party or sitting in a pub slowly sipping the sixth beer and suddenly you and your buddy get an idea! It can be an invention, new lyrics, a poem or a brilliant plot for an amazing story you continue to develop it while lapping up the seventh beer to celebrate the success your idea will surely bring. You feel so great so almighty you´re going to do something to save all humankind. Unfortunately the next morning, the only evidence you have is two misspelled words in your phone. What the hell was poet trying to say? ŠK Are we seriously winning collectively when the national team is playing in the ice hockey championships? I´ve heard this woman – mum occupied by her two kids at a bus stop one day when “we” were playing some key match she was talking into her phone saying: “Oh my god! Are we winning or losing now? 2:0? Pheeew! That´s great. We are going to win for sure!” Her ice hockey intervention seemed to be even more expressive but anyway. I just thought – well, her biggest victory must be her kids who started screaming due to the missed bus. I just got the image of “our” ice hockey players wondering if this mum with kids has missed the bus. ŠK I used to be very social person although I would not consider myself a social butterfly. I just used to love meeting new people so consequently I now have so many people I know and obviously many old friends. What really annoys me nowadays is meeting the people I haven´t met for a long time. It might sound rude but when I see them, I am constantly asked the same questions. Sometimes I am even asked to tell the same stories I´ve told before which bores me incredibly so I often make up some new detail so I don´t fall asleep immediately. My ideal solution for this would be one big party like a press conference. Everybody would be happy and I´d seen them all at once. . ŠK

chybět, že si student vytáhne otázku, o které nic neví. Stejně tak se může ukázat předseda či předsedkyně komise jako naprostý šílenec. Stručně řečeno: pro studenta je maturita událostí plnou útrap, tajných pastí a nepředvídatelných situací. Z pozice učitele tomu tak není. Nicméně i pro kantory existuje nejhorší věc, co se může stát. A já vám řeknu, která to je. Když dojdou chlebíčky a kafe. Rozumíte?! KDYŽ DOJDOU CHLEBÍČKY A KAFE!!! Najednou má člověk pocit naprosté bezmoci a odcizení se od světa. Cítí, že jeho „Dasein“ je prostě a jednoduše břemenem, že svět je nepřátelský, že věci kolem něj neodpovídají na jeho úzkostné volání. Jaký je ideální existenciální čin v této nelehké situaci? Jít na oběd. Oběd je záchranou. A malé pivo. To člověka vyléčí z kocoviny a z maturitní deprese jakbysmet. A přitom je naděje, že se odpoledne obnoví

dodávka chlebíčků a kafe. A naděje, to je to nejdůležitější. Pokud maturanti tento rok proklínali Ezopa (ano, otázka za jeden jediný bod), protože nevěděli nic o žánru bajky, tak ani člověka nepřekvapí, že jako odpověď se často objevovalo jméno „Herkules“ nebo „Augustus“. Opravdové peklo ale zkoušející zažívá u ústní zkoušky. Na otázku, do jakého období by student zařadil dílo Karla Hynka Máchy, se dozvídáme, že se jedná o meziválečnou literaturu. Pokud by někdo byl na pochybách, zda odpověď nepřijmout (vždyť celé dějiny lidstva jsou určovány střídáním válečných a klidových období), tak zcela bez oddychu se student nadechne k dodatku: „Samozřejmě mám na mysli druhou polovinu dvacátého století.“ V té chvíli mám dojem, že bych raději poslouchal Backstreet Boys než tohle. Naštěstí pouze jednou ročně. Moderní učitel


COLUMN

JAK SE STÁT ŠŤASTNÝM SNADNO A RYCHLE

4–5

červenec/srpen 2016

T

Jan Flaška

C

o si budeme nalhávat, většina lidí je nešťastných. I vy jste nešťastní. Klidně si říkejte, že zrovna vy jste šťastní, a já nemám důvod vám nevěřit, ovšem – aniž bych chtěl jakkoli snižovat vaše štěstí – je to jen tím, že se jako neužitečné hnidy bezcílně rochníte v teplounkých výkalech vlastních ubohých životů, hluší a slepí vůči všem těm otřesným věcem kolem nás, jako jsou epidemie, války, ekologické problémy, hladomory a Zeman. I tak ale všichni toužíme po štěstí. Existuje jedna staletími a miliony lidí prověřená cesta, jak dosáhnout štěstí. Dobře ji znají všichni, kteří se nějakou dobu věnovali východním duchovním naukám. Tou cestou jsou drogy, například kokain nebo pivo. Sice prý ještě nikomu opravdové štěstí nepřinesly, ale i tak už celé věky nezištně pomáhají lidstvu zapomenout, jaké to je být nešťastný, a občas se navíc starají

i o to, abychom nevyhynuli. A když jich spotřebujete fakt hodně a nejste Keith Richards, tak brzo umřete a fikaně si tím zkrátíte zbytečné utrpení v tomto slzavém údolí. Je to k neuvěření, ale existují lidé, kteří drogami opovrhují. Místo nich doporučují léčit neštěstí přátelstvím. Já je i docela chápu, přeci jen drogy dneska stojí spoustu peněz a druhý den se po nich člověk často probudí v tratolišti vlastních zvratků, případně v tratolišti cizích zvratků, a to se u přátelství stává spíš výjimečně. Lidé, co místo drog doporučují přátelství, se sdružují kolem všelijakých pozitivních webů, které přetékají návody, jak se stát šťastným snadno a rychle, a mají v logu kytičky, motýly a duhu. Tihle lidé mluví jazykem, který osciluje kdesi mezi poetismem, klingonštinou a strojovými překlady z Google Translate, a není proto úplně jednoduché jim porozumět. Rád bych vám svět těchhle zajímavých bytostí


trochu přiblížil, takže jsem se rozhodl přeložit vám návod na štěstí z jednoho supersluníčkového webu o osobním rozvoji. Díky tomu mu porozumí úplně každý a ne jenom Jarda Dušek. „Definujte si, co znamená mít štěstí.“ Tak tady jde v podstatě o to, že radovat se můžete i z těch nejobyčejnějších maličkostí, například že slunce svítí, včely bzučí a náš prezident dnes odpoledne nevydal žádné prohlášení. „Jste hodni toho být šťastni.“ To znamená, že nejen vy, ale všichni mohou být šťastni – studovani i nevzdělani, chytři i blbi, černi i bíli. „Pomáhejme ke štěstí ostatním a štěstí se k vám bude vracet.“ To znamená, že když třeba chcete, aby vám lidi lajkovali fotku toho, co jste měli k obědu, a váš dakfejs, musíte na oplátku lajkovat jejich fotky oběda a dakfejs. Kdyby si všichni lidi vzájemně lajkovali všechno, co pošlou na Facebook, svět by mokval štěstím. „Štěstí je setkání příležitosti s připraveností.“ To asi ani není třeba překládat. Jen bych doplnil, že byste se měli hlavně připravit na to, že vy u toho setkání asi nebudete. „Naučte se rozeznávat šťastná znamení.“ Tohle pravidlo znamená naprosto cokoliv a je určené přesně pro ten typ lidí, kterým můžete říct „Chceš-li být šťastný, musíš se naučit rozlišovat skutečnost od reality!“ a oni se o to fakt začnou snažit. „Štěstí je jako sněhová koule.“ To je taková metafora, která znamená, že i malé štěstí na sebe postupně dokáže nabalit další a další štěstí, až se z něj stane obrovitánská šťastná lavina, která s sebou strhne všechno, co jí stojí v cestě, a pohřbí pod sebou vše živé. „Věřte, že právě vy máte štěstí. Pravda je totiž vždy to, čemu sami věříte.“ Tady se už díváme přímo do střev radostného žití: chcete-li být šťastní, musíte věřit, že navzdory všem důkazům o opaku máte pravdu a štěstí. Ostatní ať si – vašemu štěstí navzdory – klidně žijí své upachtěné životy kdesi v reálném světě. No, těch pravidel bylo ve skutečnosti deset, ale sedmička mi přišla jako šťastné číslo a navíc si stejně nejsem schopný zapamatovat ani těch sedm. Proto jsem si místo nich vymyslel jedno jediné, ale zato opravdu funkční pravidlo celoživotní spokojenosti: „Poslouchejte hlas svého srdce a nechte se jím vést.“ Když vám třeba srdce pošeptá, že lidi, co hledají štěstí podle návodu, je potřeba umlátit krumpáčem, tak prostě jděte a udělejte to. Uvidíte, jak hned budete šťastnější. Já alespoň určitě. autor je štěstím bez sebe

1.

2. 3.

4. 5. 6. 7.

1.

HOW TO TAKE BAD NEWS T

Natalie Czaban

A

n old history professor of mine once confided to me how happy he was to live in a time of open news. It would never happen again, he told me confidently: the repression, the censorship, the ignorance. Knowing so much, we will never be fooled again. Unfortunately, it seems like the opposite is true. I know personally that, awash in information, I know nothing and understand even less. It is, of course, possible to find better quality news sites, which are more reliable, more objective or less corrupt. But that still leaves the question of how to deal with the trauma that the news invokes and find a place for it in our life. Here, somewhat imperfectly, are some of the routes I have attempted: The Boycott: This was the way I chose after reading Herman/Chomsky’s “Manufacturing Consent“ or “why not to bother reading the news at all“. Manufacturing Consent explains how all our news is filtered through five filters and so by the time it has got to the page, all its juicy, real, challenging qualities have been squeezed out. In the same way that you don’t need to read the ingredients to know what kind of food you are getting if you’re standing in a McDonalds, you can bet that any news which has made it onto mainstream channels will have about the same intellectual integrity as a Big Mac has nutrients. So why not avoid it totally and save the effort of brainwashing yourself? The Positive Angle: Peter Diamandis writes about the news through the focus of “abundance“. And he’s bloody positive. He writes about the amazingness of the world we are living in, all the scientific, technological and social miracles around us and how we cannot even keep up, because of the incredible pace of change. Diamandis also explains our obsession with bad news by the existence of a part of the

brain called the amygdala, which is our primal method for spotting danger and avoiding it. Unfortunately, mainstream news triggers this fear mechanism non-stop, blinding us to the amazingness of our time period. The trick is to keep the amygdala alert but calm and open your brain to the good news. The Tragic Angle: Alain de Botton compares our nightly news to the horrors of a Greek Tragedy, except missing a cathartic ending. There is a reason why we keep going back to the horrid headlines, the bloody, violent pictures of war and destruction. We are searching for the message, the redemption, which ties it all together and allows us to live. It is bad enough that the news provides scraps of superficial information where deep, expert knowledge is needed. But it also gives us all the blood and fear without a hint of the wisdom needed to make sense of it. De Botton suggests we take from the news what we might take from Oedipus: deep, sad, self-reflection and the awareness that “how easily I, too, might have done the same“ The Local Angle: Local news is the total opposite of mainstream news; nice, normal people enjoying the normal treasures and trials of life. A visitor of mine to our small Devon town arrived to the front page headline “Missing Hamster Found Safe“. That’s news you can live with. It’s also more realistic huge events are rare but the trivialities of life are everywhere. In the end, I think any boycott can only be temporary. Even if the sources are imperfect at best, we do need to know what’s going on. But even more, we need to understand it within a framework small enough to live with and take positive action. For each terrifying world news story, be it climate change, political corruption or the refugee crisis, there is a graspable detail in our own community. Whether to take it tragically or positively is up to us.


SKUTEČNOST OHÝBANÁ K PRASKNUTÍ Alšova jihočeská galerie přináší na letní sezónu výstavu surrealistického umění. Rozsáhlý projekt představuje daný fenomén v nebývalé šíři zahrnující kromě děl autorů Skupiny surrealistů v ČSR i práce méně známých umělců tvořících mimo Prahu. Přínosná je nejen svým rozsahem, který vedle českého hnutí představuje i jeho podobu na Slovensku, ale i snahou nastínit jeho počátky neodmyslitelně spjaté s prací francouzských surrealistů. Za celým projektem stojí kurátorská dvojice Karel Srp a Lenka Bydžovská, kteří spolupracovali na fotografické části výstavy s Antonínem Dufkem. Jejich vzájemná spolupráce i dlouholetý zájem o surrealismus se staly tématy našeho rozhovoru.

6–7

červenec/srpen 2016

INTERVIEW

Petra Lexová

Nika Brunová

Na úvod se nabízí zcela banální otázka, čím je vám surrealismus tak blízký a kde se tento zájem zrodil. Studovali jste v době normalizace, která nebyla podobným formám umění zrovna nakloněna. LB: O surrealismus jsem se začala zajímat právě v sedmdesátých letech za studia na gymnáziu. Bydleli jsme tehdy v Roudnici nad Labem, kde sehrála mimořádnou roli Galerie výtvarného umění, kterou vedl Miloš Saxl. Ten připravoval neoficiální cykly přednášek z dějin umění pro malý přátelský okruh mladých lidí. Surrealismus, o kterém se nikde veřejně nemluvilo, nám ukázal jako hnutí založené na touze po svobodě a to mě přitahuje dodnes. Surrealismem ale naše výchova nekončila, seznamoval nás i se současným uměním a výběrově nás bral také do ateliérů, například k Václavu Boštíkovi. Myslím si, že i když politický režim drasticky omezí vaše možnosti, stejně je nejdůležitější, s jakými osobnostmi se v životě potkáte. KS: Mne hlavně zajímala Toyen, o které jsem v osmdesátých letech napsal knížku, která vyšla až v roce 2000. Domnívám se, že každý, kdo píše více o Štyrském, se s ním musí, alespoň částečně a jen v jakémsi odlesku, ztotožnit, musí mít alespoň malý zlomek jeho mentality v sobě. Dějiny umění jsem studoval volně a již se k tomu nehlásím. Nikomu to nedoporučuji. Dokud budou učitelé placení státem, tak vůbec nemá smysl se tím

zabývat. Věnuji se dějinám umění pouze jako svému koníčku, nejsem státní zaměstnanec a nepodílím se na vytváření oficiální linie pohledu na umění. Pojem normalizace by se spíše hodil pro dnešek než pro sedmdesátá a osmdesátá léta, u nichž by se dalo skutečně mluvit spíše o období svobody. Dnes podobu českého umění určují lidé, kteří jsou státní zaměstnanci ať ve školách, nebo galeriích, ovládají tyto instituce a používají je především jako mocenský nástroj. Mým skutečným prvým učitelem byl Jiří Černý, na jehož antidiskotéky jsem pravidelně několik let chodil, a pak Petr Rezek, který soustavně pořádal přednášky u sebe v bytě. Jejich obrovská činnost v té době byla důležitá pro celou generaci. Jak se provozuje výuka dějin dvacátého století a současného umění, je tak zkostnatělé, že je lepší se státním školám vyhnout, zejména v Praze. Je to jednoznačně dané výběrem kantorů, kteří mají svůj intelektuální limit, o etické způsobilosti nemluvě. Nikdy by mne nenapadlo se k některému z nich přihlásit ke studiu. Řadu výstavních projektů, ať už to byl Český surrealismus či výstavy Josefa Šímy, Toyen a Jindřicha Štyrského, jste připravili společně. Jak vaše spolupráce probíhá? Máte nějak rozdělené role při tvorbě výstavy? KS: Tady je důležitý výchozí podnět, který musí přijít z jedné strany, a pak

jeho následné společné rozpracování. Zajímavé je, že ty nejrůznější nápady jsou často i mnoho let, dokonce i několik desítek let staré, ale je důležité určité naladění. LB: Podstatné je, že nás těší bavit se o určitých tématech a vymýšlet si způsoby, jak se jich chopit. Naše výchozí názory se často liší, tím napínavější je proces, jímž se dostáváme k nějaké struktuře, na které se shodneme. Žádný předem daný mechanismus spolupráce nemáme, to by asi byla nuda. Ale v určité fázi samozřejmě nezbývá než si konkrétní úkoly rozdělit, přičemž stále zůstává velkou výhodou, že je s kým probírat nápady a pochybnosti. Výstava Krása bude křečovitá je rozsáhlý projekt. Jak dlouho jste ho připravovali? KS: Paradoxně ani ne rok. Loni v květnu jsme se definitivně dohodli. Bylo to možné tím, že se surrealismem nepřetržitě zabýváme. Oba jsme se podíleli na nedávných rozsáhlých projektech týkajících se evropského surrealismu v Německu. Ve Wilhelm-Hack-Museu v Ludwigshafenu byla vůbec poprvé uskutečněna výstava, jež propojovala český a evropský surrealismus, a ve Frankfurtu proběhla výstava věnovaná surrealismu a filmu, kde byla rovněž velká česká sekce. Důležité bylo vymezit vlastní pojem a pole výstavy. Zde se ukázalo, že nám z úvah nad výstavou vyplynula ještě jedna výstava, jeden proud uvnitř českého moderního


malířství, který budeme sledovat v dalším projektu, jenž sklene oblouk řekněme od Kupky k Pitínovi, kdybych to měl vymezit trochu nadneseně. Na tomto paralelním projektu dost soustavně děláme, bude se týkat celého dvacátého století a postihovat práci asi čtyřiceti autorů, nejen malířů, ale i sochařů, fotografů, režisérů, spisovatelů. Více o něm mluvit nechceme, dokud nebude probíhat. Díky výstavě na Hluboké jsme však o rok museli odsunout naši obsáhlou monografii o Mikuláši Medkovi, na níž jsme začali pracovat. Také výstavě na Hluboké říkáme „prolog k Medkovi“, neboť jsme si potřebovali objasnit některé z jeho uměleckých východisek. Medek patří po Toyen a Štyrském k našim nejoblíbenějším autorům a jeho monografií bychom výzkum surrealismu chtěli, jestli to tak lze říci, uzavřít. Před lety jsme již připravili výstavu Emily Medkové a nyní po určitém útlumu s radostí sledujeme, že o Medka stoupá zájem i mezi sběrateli po určitém období znehybnění či zastavení. LB: Musím přiznat, že roční lhůta na tak velkou výstavu a knihu byla pro mě příliš krátká, zvlášť když jsem už měla plný pracovní program. Jistě jsme se opírali o mnohaletou znalost „materiálu“, ale když nechcete recyklovat vlastní

nápady z předchozích projektů a hledáte nový pohled na zažité téma, potřebujete si věci v klidu promýšlet a zkoušet různé možnosti. O to jsme se samozřejmě snažili, pro mě i mé okolí to bylo v poslední etapě dost náročné. Pane doktore, o vás je známo, že pracujete bez přestání do brzkých ranních hodin. To vám umění nedá spát? KS: Se mnou je nejlépe komunikovat mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, to jsem ještě ochoten o něčem mluvit. Vlastně nespím. Avšak zbývajících dvacet tři hodin, co mi ještě ze dne zbývá, jsem velmi mrzutý, když mě někdo ruší. Odjakživa se zabývám jen tím, co mě baví, a o nic dalšího se nestarám. Díky tomuto postoji se hodně zúžil okruh osob, s nimiž se stýkám, vlastně se změnily v mé přátele, málokdo se mnou vydrží a nikdy neví, jak na tom je. Na výstavě se objevují díla, která jsou veřejnosti představena zcela poprvé, jako je tomu u obrazu Toyen Zbytek noci z roku 1934. Jak se vám podařilo tak málo prezentovaná díla získat? KS: Tento obraz je můj oblíbený od chvíle, co jsem jej viděl černobíle reprodukovaný v jednom francouzském

časopise koncem osmdesátých let. Tehdy jsem chtěl psát studii o ikonografii oka v surrealismu, to bylo ještě před rokem 1989, naštěstí jsem ji nenapsal, neboť pak jsem zjistil, že takových podobných vyšlo dost. Na výstavě jde o objevný obraz. Hledal jsem vizuálně účinnou práci, jež vás jako diváka doslova pohltí tak, že si ji zapamatujete. Kutálející se oči by se vám měly zpětně vybavit i ve snu, doslova se vrýt do vašeho nevědomí. Jsou to vaše oči, které k vám přicházejí. Zbytek noci patří k jedněm z nejdůležitějších obrazů od Toyen z roku 1934. Po mnoha letech má na Hluboké svou výstavní premiéru. Já jsem věděl, kdo jej vlastní, již v roce 2000, když jsme dělali monografickou výstavu Toyen, avšak tehdejší majitel jej odmítal půjčit, dnes se již naštěstí situace změnila a na Hlubokou byly zapůjčeny všechny práce, co jsme potřebovali. Navíc jsem chtěl, aby Zbytek noci představoval určitou spojnici s výstavou Imaginativního malířství, která v roce 1964 zahájila slavnou éru Alšovy jihočeské galerie. Tehdy na ní byl obraz vystaven. Měl jej rovněž rád František Šmejkal, spoluautor Imaginativního malířství, jenž jej otiskl na obálce Dějin a současnosti. Myslím, že Toyen působivě vyjádřila stav probou


8–9

červenec/srpen 2016

INTERVIEW

zení, kdy jste zavaleni realitou tak, že vám nedá spát. LB: Objevování důležitých děl v soukromých sbírkách a přesvědčování majitelů, aby je na výstavu zapůjčili, měl tentokrát na starosti hlavně Karel, který si v této oblasti udržuje přehled a má potřebné kontakty. Mě bavilo pátrání po obrazech Jindřicha Štyrského a Toyen na začátku devadesátých let minulého století, kdy se nacházely ještě v rukou původních vlastníků, kteří je získali přímo od autorů. Taková setkání byla mnohdy nesmírně zajímavá, ať v českých zemích, nebo v Paříži, zejména s nejbližšími přáteli Toyen. K realizaci výstavy jste oslovili Alšovu jihočeskou galerii vlastnící bohatý fond surrealistického umění, které do jejích sbírek nakupovala především Věra Linhartová. Navazovali jste v nějakém ohledu na výstavu Linhartové a Františka Šmejkala Imaginativní malířství 1930-1950, která byla v roce 1964 z politických důvodů zakázána? KS: V tomto ohledu byl náš přístup naprosto odlišný. Na surrealismus se již díváme z úplně jiného úhlu. Výstavu Imaginativního malířství však připomeneme samostatným oddílem ve Wortnerově domě, protože byla skutečně zlomovou. Pro nás je hlavně nepřijatelný pojem imaginativní, pod nějž lze skutečně zapojit cokoli, možná by bylo třeba se vrátit k vymezení pojmu představivost, jak s ním pracoval René Descart, aby se očistil jeho obsah a hlavně stanovila jeho šíře. Díky tomu se nám rovněž podaří zjistit rozsah, kam až sahá rozumová reflexe, neb podle všech těchto zjednodušených zdůvodnění je imaginativní téměř vše, co je mimo ni. Původně jsem si myslel, že pojem imaginativní byl určitou náhražkou za pojem surrealismus, jenž se tehdy sotva mohl použít, avšak Františku Šmejkalovi se stal životním pojmem, jehož zdroje si ještě napojil na teorii vnitřního modelu. Dnes je to spíše ukázka určitého teoretického myšlení šedesátých let, které dnes spíše patří do oblasti hodně metaforizovaného pojmosloví. Spíše než hledat jeden zastřešující, zobecňující pojem je lepší vytvořit naopak pro každé dílo pojem vlastní tak, aby se nesetřela jeho jedinečnost. LB: Mám technickou poznámku. Alšova jihočeská galerie oslovila nás, nikoli my ji, a samozřejmě jsme si nabídky zvlášť vážili právě vzhledem k tradici, kterou založila Věra Linhartová, je to pro nás vyznamenání. Pojem imaginativního malířství, jak jej zavedli František Šmejkal a Věra Lin-

hartová, si určitě zaslouží důkladný rozbor, podobná zkoumání patří teď k aktuálním tématům našeho oboru. Výstava bude v červnu rozšířena o druhou část, která se zaměří na vztah československé a francouzské surrealistické skupiny. Představí koláže André Bretona, Paula Eluarda a Suzanne Muzardové doplněné osobními dokumenty a fotografiemi z fondu Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho. Je zde nějaký dokument, který by vám utkvěl v paměti? Třeba i svým osobním charakterem, jenž by na daný vztah obou skupin vrhal jiné světlo? KS: Nejkrásnější je to Nezvalovo přibližování se k Bretonovi, to, jak si postupně uvědomoval jeho působivost, originalitu, jak jej zprvu odmítal a nakonec naplno přijal. Toto je nádherná ukázka vztahu. Vlastně šlo i o velký takt Nezvala vůči Bretonovi. Z Nezvalova pařížského pobytu v roce 1933 se dochovalo množství jeho portrétních fotografií od Jindřicha Honzla, avšak Bretona na nich neuvidíte. Dnes nemají umělci nic jiného v hlavě, než když potkají nějakou významnou osobu, aby se s ní hned vyfotili a všem to rozeslali. Představení těch koláží bude jedinečným činem. Sice před lety již měly svou premiéru v Galerii Maldoror, avšak veřejně ještě vystaveny nebyly. Našly se v pozůstalosti André Bretona a jsou skutečně bezprostředním dokladem svobodné představivosti tří osob, které k sobě měly velmi blízko. Důležitá je rovněž kolektivní spolupráce uvedených autorů, kdy někdy nelze říci, od kterého z nich je ta která koláž a na které spolupracovali dohromady. LB: Když rozevřete francouzský výtisk Bretonových Spojitých nádob z Nezvalovy pozůstalosti, uvidíte ve vpiscích na titulním listu ve zkratce vrcholné okamžiky vztahu mezi českými a pařížskými surrealisty. Nezval si knížku podepsal a připojil datum a místo koupě: Paris, 9. V. 1933. Téhož dne se pak s dosud nečtenou knihou v podpaží o pár ulic dál poprvé osobně setkal s Bretonem a hned mu jménem české avantgardy přislíbil spolupráci. A na stejný list připsal Breton v Praze o dva roky později, 6. dubna 1935, vzletnou dedikaci Nezvalovi. Při tehdejší návštěvě Československa zažívali Breton s Eluardem skutečné opojení z nesmírně vstřícného přijetí surrealismu jak zasvěcenými přáteli, tak kulturní veřejností, a dokonce chvíli doufali, že se jim přes Prahu otvírá cesta do Moskvy. Breton vystřízlivěl rychle, kdežto Eluard i Nezval dali v roce 1938

přednost ideologii před surrealismem. V surrealistických dokumentech se často velmi těsně proplétají prvky zcela osobní s veřejnými aktivitami. Vidíte v tématech a technikách, jež surrealismus rozvíjel nějaký přesah do současnosti, nebo ho lze vnímat jen jako důležitou kapitolu dějin umění? KS: Tady je důležité, že šlo o oblast experimentace, která byla uskutečňována v rámci umění. Domnívám se, že se příležitostně i k těmto „historickým“ technikám lze vrátit, některé jako koláž natolik zdomácněly, že jsou v umění stále přítomné. Ostatně je to asi patnáct let, kdy jedna newyorská galerie udělala výstavu mladých autorů, kteří společně malovali kadávry, avšak na velkých formátech. Žádná z objevených technik není odbyta, vždy je připravena, stačí ji jen nově uchopit. Jsou zde však časté návraty k fotomontážním kolážím, s nimiž surrealisté přišli, dokonce i k jejich technice. Tento výrazový způsob stále přetrvává. Frotáž má dlouhodobou tradici neomezující se na surrealismus, nedávno jí byla věnována putovní výstava, která proběhla v Houstonu a v Los Angeles. LB: Surrealisté se nikdy nechtěli stát kapitolou v oficiálních dějinách umění, ale tomu se bohužel nelze ubránit, zvlášť když se k hnutí přihlásili tak skvělí autoři. Přesto si myslím, že Breton založil surrealismus na principech, které jsou stále inspirativní, i když nevedou k projevům označitelným za surrealistické. S tím souvisí, zda sledujete práce současných surrealistů z okruhu revue Analogon? KS: Zajímají mne práce Jana Švankmajera, jehož jsem zařadil do svého výstavního programu a zařídil mu jeho velkou retrospektivu, práce Stanislava Dvorského a Milana Nápravníka. Jinak pro mne zůstává stále přitažlivé a vlastně i přes veškeré úsilí stále málo prozkoumané to hlavní období od roku 1924 do roku 1953, kdy zemřel Heisler. Velmi mne oslovují i pozdní obrazy Toyen a zejména je nosný ten zlom, kdy Medek maloval současně obrazy do kostelů a pro ČSA. Mne dnes zajímá vše, co je mimo jakýkoli program, co je krajně individuální a nemá mnoho společného s čímkoli dalším. Oba dva se dlouhodobě zajímáte o české umění 20. století. Je vám blízká i tvorba současných autorů? Sledujete českou výtvarnou scénu? KS: Pro mne je současná scéna to hlavní a zbytek, co se týká dějin umění


dvacátého století, to vedlejší. Mnoho let jsem určoval program soudobého umění a vymyslel několik výstavních formátů, v nichž se realizoval; vlastně jsem uvedl do výstavního provozu od přelomu osmdesátých let až do roku 2012 několik generací. V současnosti se zabývám možnostmi digitálního obrazu, kde jsem našel několik začínajících autorů, třeba Martina Hofmana, Matěje Bláhu, Petra Voříška či Lukáše Dostálka. Některým jsem již zahajoval výstavu, dalším – doufám – vbrzku budu. Spolupráce se současnými autory určuje podobu našich výstav. Pro výstavu surrealismu jsme si vybrali Lukáše Machalického, jenž se dlouhodobě zabývá instalací ve vlastní práci a podílí se na vedení důležité pražské galerie SPZ ve Pštrossově ulici, a Terezu Hejmovou, která již upravovala katalog Toyen pro Kampu. Objevování mladých autorů je v tomto směru důležité. Většinou s nimi spolupracuji do okamžiku, než mám pocit, že se vyčerpali a že jejich etická stránka je poněkud labilní, že podlehli tlaku státních institucí a komercionalizovali se. Dnes se i z většiny zajímavých mladých autorů stali především producenti sama sebe, vazalové soukromých galerií, které jim zajišťují výdělek, jimž se sice nemusí umělecky přizpůsobovat, ale stejně s nimi zůstávají spojeni. Právě v tomto bodu se objevuje síla surrealismu a jasnozřivost Karla Teiga, jenž ve své knize Jarmark umění, vydané v době surrealismu, tuto situaci přesně popsal. Tato kniha by měla být jedinou povinnou četbou. Také se dočkala překladů do všech světových jazyků. LB: Současnou scénu (nejen českou) sleduji, ale nepíšu o ní, netroufla bych si jakkoli ovlivňovat, natož úkolovat žijící autory, což mají nynější kurátoři téměř v popisu práce. Současná tvorba určitě

působí na moje přístupy k umění předchozích období, jimiž se zabývám. Pracujete již na dalších projektech, nebo po tak náročné výstavě – ke které navíc vznikne rozsáhlá publikace – plánujete chvíli odpočívat? KS: Chtěl bych všechny pozvat na letošní podzim do Ostravy, kde bude výstava V novém světě, jež bude postihovat podmínky modernity v letech 1917–1927. Bude na ní představena práce asi padesáti autorů. Půjde o závěrečný pátý díl kolektivních nebo monografických výstav, ve kterém se mapovaly osudy českého moderního umění. Následuje po výstavách Sváry zření, jež se zabývala přelomem století, Černá slunce, která postihovala třicátá léta, Božská hra, jež se zaměřila na vnitřní tematické okruhy Jana Zrzavého, a Zářivý krystal, která byla věnována Bohumilu Kubištovi a rezonanci jeho díla ve dvacátém století. Ta připravovaná výstava představí různé pohledy na moderní umění a moderní život, což v té době nebylo jedno a totéž. Pracovně ji říkám od Čapka k Čapkovi, ale její pole bude velmi široké. LB: Ráda bych připojila pozvánku na výstavu pro změnu komorní, kterou na podzim pořádá Galerie umění v Karlových Varech v Becherově vile. Připravuji ji společně s Lenkou Sýkorovou. Jde o zcela neznámou část díla světově uznávaného neokonstruktivisty a autora liniových obrazů Zdeňka Sýkory – o jeho pozoruhodné rané fotografie a fotomontáže z konce třicátých a začátku čtyřicátých let, tedy hlavně z doby okupace. Je příznačné, že i tak vyhraněného malíře, jakým byl Zdeněk Sýkora, zaujal na samém začátku jeho umělecké dráhy surrealismus, který mu dal podnět k nezávislé, svobodné tvorbě, jež se pak po válce ubírala jiným směrem.

Lenka Bydžovská

Karel Srp

Narozena 1956. Česká historička umění věnující se české avantgardě a modernismu v mezinárodních souvislostech. Vystudovala dějiny umění a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Spolupracovala na řadě významných výzkumných a výstavních projektů, z nichž lze jmenovat výstavy Konec avantgardy? (Městská knihovna, GHMP 2011) či Josef Šíma: Návrat Theseův (Dům U Zlatého prstenu, GHMP 2006). Od roku 1996 je šéfredaktorkou oborového časopisu Umění/Art. Spolu s Karlem Srpem vytvořila řadu monografických publikací: Alfons Mucha. Slovanská epopej (2011) či Jindřich Štyrský (2007). V současné době působí jako vedoucí oddělení 19. a 21. století na Ústavu teorie a dějin umění AV ČR v Praze.

Narozen 1958. Český historik umění a kurátor komplexně se věnující českému umění dvacátého a jednadvacátého století. Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1988 nastoupil do Galerie hlavního města Prahy, kde v letech 2005–2007 působil jako ředitel. Dlouhodobě se věnuje kurátorské činnosti, kdy připravil řadu rozsáhlých výstavních projektů: Václav Boštík (GHMP 1989), Jan Zrzavý: Božská hra (Galerie výtvarného umění v Ostravě 2012/2013) či Černá slunce: Odvrácená strana modernity 1927–1945 (Galerie výtvarného umění v Ostravě 2011/2012). Je autorem rozsáhlých uměleckých monografií.

V Paříži s Toyen Je zajímavé poslouchat zážitky Ivy Spálangové, která v roce 1968 krátce pobývala v pařížském ateliéru Marie Čermínové v českém umění známé jako Toyen. „Seznámily jsme se u pana Effenbergera v Praze, kde se scházeli lidé se zájmem o surrealismus.“ V roce 1968, když vycestovala do Paříže pobývala v ulici za Toyeniným ateliérem. „Ona bydlela v ulici, která vedla k Sacré Coeur. Byla jsem u ní pár dní, vždy po pár hodinách a pár skleničkách rumu. Protože ona pila bílý rum, který jsme tu neznali. Byla dost uzavřená do sebe. Tichá a pracovitá. S českými surrealisty se, myslím, moc nescházela. Francouzky mluvila velmi špatně.“ Za války ukrývala Toyen v bytě svého dlouholetého přítele Jindřicha Heislera, který byl židovského původu. I k tomu se obrací vzpomínky paní Spálangové, která vypráví, jak ho Toyen oblékala do dámských šatů a líčila, aby jej Němci nepoznali. Toyen v roce 1947 odešla spolu s Heislerem do Francie, kde zůstala do konce života. Podobných pamětníků jako je Iva Spálangová je dnes málo. Sama již dáma v letech žije v domově důchodců na Dobré Vodě u Nových Hradů. Své vzpomínky na poválečné období, kdy se scházela s pražskou uměleckou společností spolu se svou sestrou fotografkou Dagmar Spálangovou, vyprávěla dlouholetému příteli Tomáši Kuthanovi. Z pařížské návštěvy Toyen jí dnes zbyly jen její koláže. Přesto jak tvrdí, bylo pro ni toto setkání zlomové.


BUDWEISER URBAN PROJECTS červenec/srpen 2016

10 – 11

CO FUNGUJE, MĚ NEZAJÍMÁ T

Gabriela Bošková archiv Pian na ulici

V

yužití veřejného prostoru v České republice je rozsáhlé téma, které budí pozornost už řadu let. Slýcháme příběhy ze zahraničí, jak to tam funguje jinak či nefunguje vůbec. Během jednoho slunného odpoledne jsem si o tomto tématu popovídala s Michaelou Hečkovou, která stojí společně s kavárníkem Ondřejem Kobzou za notoricky známým projektem Piána na ulici, nebo méně známými Kulturními jádry, jež vznikají ve spolupráci s městskými projekty BU2R. Zatímco ona seděla na slunci v Praze na Šestáku u jednoho z pián, která se rozpínají po ulicích českých měst, já seděla v Budějovicích. Ale ani ta vzdálenost nám nezabránila vytvořit jeden z nejzajímavějších rozhovorů mé nedlouhé “kariéry”. Dlouhodobě se věnuješ veřejnému prostoru. V Piánech na ulici, Kulturních jádrech a dříve i jinde. Jaká je tvoje vize?

Stejně jako tě ovlivní první láska, ovlivní tě první práce. Jsem z Ostravy, dlouhou dobu jsem si užívala jako literární kritik na volné noze, ale vůbec první projekt, na kterém jsem se podílela, byla kandidatura Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015. Takže to máme – participace, zapojení lidí, veřejný prostor, neomezené možnosti, naděje a brownfieldy. Je to vášeň, která mi zůstala. Když jsem se před pěti lety stěhovala do Prahy, věděla jsem, že nechci dělat v divadle, klubu, vlastně v jakémkoliv kamenném prostoru s topením, slušným vybavením, zázemím. Co funguje, mě nezajímá. Fascinuje mě, co hezké ještě není, ale mohlo by být. Místa, která mají potenciál. Přesunula jsem se tak do galerie na sídlišti Jižní Město, pak do komunitního centra na Černý Most a do galerie v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice. Většinu času jsem strávila v autobusech a v metru. Takže ta vize odpovídá potřebě zachraňovat, hledat neobjevené a možná pomáhat městu, které obecně vnímám jako domov. Navíc jsem silný introvert, takže

přívětivý veřejný prostor, kde si můžeš sednout, pít kafe, číst a být sám uprostřed davu, pro mě není nadstandard, je to životní nutnost jak přežít. Možná proto mě tohle téma tak fascinuje. Mluvíš o sídlištích, ale pak ses přesunula do centra Prahy, k programu kavárny Neustadt, k Piánům na ulici ... Přesně tak. Spolupráce s Ondřejem Kobzou, který Piána na ulici založil, přišla až jako další krok, asi poměrně přirozený. Trochu mi bylo líto po čtyřech letech opustit tu prérii sídliště, skejtpark, tu hranici města a přírody, svým způsobem městskou divočinu. Ale je to krok, kterého jsem nikdy nelitovala. Ráda překonávám problémy, mám třeba slabost pro last minute řešení, krizový plán, když tě za pět minut dvanáct napadne ten nejlepší projekt. A když se nezastavíš před zavřenými dveřmi. V tomhle ohledu jsem za Ondřeje upřímně vděčná. Nemá tu stopku a není skeptický. A za tu cestu z periferie do centra a pak do dalších měst jsem ráda. Opačně by to nešlo. Takže ten celorepublikový rozměr je to, co je na Piánech na ulici pro tebe důležité? Rozhodně. Je zajímavé, jak se v každém menším městě řeší často podobné problémy ohledně pořádání akcí. Opakují se stejné otázky: jak svůj nápad prodat lidem, jak je naučit chodit na sousedské slavnosti, aby se nebáli, jak komunikovat s úřadem, jak sehnat peníze, jak sehnat tým a nebýt v tom navždy sám? Zvláště když člověk pořádá něco na svoje náklady a jde mu jen o to, aby lidi přišli. Budí to nedůvěru. Řeknu ti třeba zkušenost z Havířova, odkud pocházím. Nedávno jsem se seznámila s Elou Chmiel, která tam pořádá mimo jiné sousedskou slavnost Havířovské dvorky. V Praze už je každý zvyklý na letní scény a obsazení veřejného prostoru. Když přijdeš na menší město, musíš vysvětlovat, že ti jde „vlastně jen o to něco udělat“. Jakou tedy ty máš konkrétní zkušenost s vůlí úřadů propůjčovat prostor? Mám zkušenost především s městskými částmi v Praze. Stejně tak s dopravními podniky, správou komunikací, apod. Sním o aplikaci, která mi na první pohled odhalí, komu patří pozemek. Katastrální mapa pro obyčejného člověka, rychle a ne na webu ke stažení. Často se ti třeba stane, že si pro svůj kouzelný hodinový happening vybereš pozemek, který patří


soukromým majitelům, je v restituci, jeden žije ve Španělsku, jeden v Německu, nebo spolu půlka rodiny nemluví. Beru to ale jako součást hry. Takové Člověče, nezlob se. Takže hraje větší roli ve tvém snažení čas nebo peníze? Ten problém je určitě čas. Osobně mám štěstí, že tohle všechno už je má práce. Horší je to, když začínáš, chodíš do práce, a pak si máš jít stoupnout na pár hodin do fronty na úřad nebo v úředních hodinách dorazit na podatelnu. Maličkost, která tě odepíše. Každopádně, jde o to nedat se odradit, když někdo řekne, že to nejde. Nejde to je rozcestník. To není konečná. Chápu, že úředníci mají na starosti dalších 100+1 věcí a když se jedná o obrovskou rekonstrukci dopravní tepny, tak řešit, že chci zábor pro tanečnici, která se bude polívat barvou uprostřed křižovatky, demonstrující dejme tomu metaforu těžkosti komunikace v multikulturní společnosti plné sociálních rozhraní a propastí, není zrovna priorita. Máloco se ale nedá nakonec vyřešit.

A když se dostaneme k těm vysloveně provozním záležitostem - už se vám někdy nějaké piáno ztratilo? Nikdy se nestalo, že by zmizelo z povrchu zemského. V Kladně jej třeba opakovaně někdo zničil. Dokonce pak pořádali tryznu za piáno. Takové věci sbližují. Mám ale takovou konspirační teorii o pozitivním vandalismu. Třeba zámek na piánu na Nové scéně Národního divadla je rozmlácený každý týden. Lidi si chtějí zahrát a v noci se do piána dobývají. Nic zlého. Spolupracujete s lidmi, kteří začnou piány, i na dalších akcích? Snažíme se s nimi vymýšlet i další projekty. Sami k piánům přistupujeme se zdravou skepsí. Je to nápad, který vzniknul před x lety a má smysl, protože hudba je příjemná, poetická a hrát na piáno umí snad každý druhý člověk v Čechách. Sami ale třeba už nejsme iniciátorem umisťování dalších veřejných pián. Nádherné je, když se nám ozve někdo s jiným projektem, nápadem, s prosbou o radu. V Ústí nad Labem teď třeba plánujeme ping pongové stolky, v Mostě Den architektury po sídlišti.

Teď volně přecházíme ke Kulturním jádrům, v nichž jsi taky zainteresovaná. V čem se Kulturní jádra liší? Kulturní jádra jsou takové naše společné dítě, které jsme porodili s městskými projekty BU2R. A spolupráce je to přirozená, protože BU2R pomáhal otevírat třeba skvělý skate park v Ústí nad Orlicí nebo kavárnu a klub Stereo v Liberci, ale hlavně překvapivě harmonická. Ačkoli to není nadace v klasickém slova smyslu, stejně se tak trochu vnímáme. A cíl je jasný: pomáhat začínajícím lidem v regionech. Přesně těm, kterým chybí zkušenosti a překážkou by pro ně bylo i sepsání nejjednoduššího grantu. Letos proběhl 2. ročník, přičemž v každém jsme vybrali tři města. Nejde ale jen o finanční příspěvek, fungujeme trochu jako babysitting při produkci nebo provozu kavárny. Pokud je to potřeba. Na kulturních jádrech jsou fascinující hlavně příběhy lidí, jak se projektům dostali, jakou mají motivaci. Třeba holky z Ústí nejprve dělaly barmanky v legendární Mumii, podnik se zavřel a ony hledaly, co dál. Uviděly naši výzvu na provozovatele kulturního kontejneru na Střekovském


BUDWEISER URBAN PROJECTS/FILM červenec/srpen 2016

12 – 13

nábřeží a po pár týdnech vznikl projekt BOXu. Skvělého dočasného baru s programem pod Benešovým mostem. Podobně jsme hledali prostor, který potřebuje probudit v Budějovicích, a pak nám došlo, proč nezkusit SFINX. Stalo se ale to, čemu se u otevření továrny občas nevyhnete. Opravy potřebné pro rekolaudaci trvají déle, než si myslíš, stojí více, než čekáš. Příběh SFINX trochu znám, ale nejsem zcela obeznámená. Sezónu jsme chtěli protáhnout na rok 2016, ale prostor si vyžádal nutné úpravy, na které jsme v daný moment neměli kapacitu. Momentálně tohle stále řešíme. Z dočasného využití by se po všech opravách mohl prostor změnit na stabilní kulturní centrum a klub. Zkusím prásknout, že se do projektu nově možná pouští Martin Kolář, který v minulosti stál za budějovickým Majálesem a poslední roky za Linhartovou nadací v Praze. Ale uvidíme. Jak říkám, u brownfieldů tohle není nijak výjimečné. Málokdo si dneska vzpomene, že hlavním investičním projektem Plzně 2015 měl být místo DEPA původně Světovar, který se ale kvůli dehtu a korkolitu ve stěnách nikdy nepodařilo otevřít. Původně jste tedy měli Kolín, Ústí nad Labem a České Budějovice. Kam jste tedy expandovali v rámci druhého ročníku? Letos jsme vybrali Uherské Hradiště, Hradec Králové a Olomouc. V Hradci Králové vznikne říční sauna v areálu bývalé městské plovárny. V Uherském Hradišti plánujeme vypustit do města několik starých repasovaných kol s tradičními folklórními motivy. V Olomouci pomáháme fotografovi Jardovi Krátkému oživit opuštěný

dům na Riegrově ulice, která ústí přímo na Horní náměstí – tedy, projekt v dokonalém centru Olomouce. Byla

MÁM SPOUSTU ­ZKUŠENOSTÍ S ­JEDNÁNÍM S ÚŘADY A VŽDYCKY RADŠI BERU TU VARIANTU VYBĚHÁNÍ SI TOHO “PEKELNÝHO KOLEČKA”.

jsem tam zrovna minulý týden. Chlad, spousta dveří, nánosy nevyneseného nábytku, suť. Holubi. Je tam takový dvoreček, do kterého se plánuje venkovní bar, třeba letní kino. Nahoře pak další bar, místo pro koncerty, workshopy, přednášky. Já v Olomouci studovala, nekonečných šest nebo sedm let, je pro mě důležité se moci skrze projekty vracet do měst, kde jsem žila. Beru to jako možnost, jak městu něco vrátit. Jaká je tvoje dlouhodobá vize za Kulturními jádry? Chceš se dostat do všech českých měst? Do všech měst asi ne, ale bylo by možná fajn mít aspoň jedno město v každém kraji. Nicméně, cílem Kulturních jader je spíše udržet stávající projekty. Chceme vytvářet smysluplné věci a reagovat na potřeby a potenciál daného místa. Dokud bude potřeba rada pro začátečníka, jsme tady. A když ne, rádi se vhrneme na jiné projekty. Těch nápadu je spousta, řešíme teď setkávání aktivních lidí v Ústeckém kraji, minulý týden jsme pokřtili poesiomat v New Yorku a Benátkách, já začínám psát knihu. Ta je pro mě takovou tečkou za prvními dvěma roky Kulturních jader. Trávím hodně času v různých městech, na různých místech a přišlo mi škoda se o těchhle zapadlých projektech s nikým nepodělit. Zatím jsem na začátku. Jmenuje se to „O městech a lidech“ jako parafráze na mého milovaného Steinbecka a mám asi tak tisíc tipů a poznámek k lokálním aktérům a projektům. Bude to takový narativní katalog, lidský atlas toho, co se v Čechách děje v rámci veřejného prostoru. Navíc nemám auto, jezdím vlakem. Je to taková hranice punku, romantiky a zběsilého nestíhání. Jenže to je možná všechno, co v Piánech na ulici děláme.


CROWDFUNDING PRO JANA ŠVANKMAJERA Martin Dvořák

J

an Švankmajer je bez nadsázky již od 60. let jeden z nejvýznačnějších českých filmových režisérů, o němž se velmi dobře ví i ve světě. Dalo by se říci, že pomyslná trojice Švankmajer–Forman–Svěrák dává světu kinematografie stále nové podněty, na něž zahraniční diváci i kritika dávají pozor a slyší na ně. Zatímco však Forman a Svěrák prorazili i do komerční sféry filmu, Jan Švankmajer díky svému pojetí uměleckého vyjadřování stojí stranou masové kultury a komerční záležitosti spojené s velkou popularitou záměrně svému dílu odpírá. Už 23 let Švankmajer se svými snímky brodí pole celovečerních filmů, pole, jemuž se předtím nikdy plněji nevěnoval. S opuštěním konceptu krátkometrážních snímků tak na sebe vzal mimořádně obrovskou zodpovědnost

vyprávět své surreální vize v dlouhometrážním formátu a přiznávat díky nim své inspirace, postoje a životní i umělecké hodnoty. Doba však žádá různé přístupy k tvorbě, včetně různých možností, jak tvorbu realizovat. Švankmajerovo nelibé označování „masovosti“ v současné době režisér poněkud přetvořil a zároveň se jej pokouší dostat na svou stranu. Je již dostatečně známo, že od svého posledního filmu Přežít svůj život z roku 2010 se Švankmajer pokouší zfilmovat svou přes 40 let starou filmovou povídku s názvem Hmyz. Po šesti letech příprav a problémů se získáváním rozpočtu pro natočení Hmyzu se režisérův štáb rozhodl vyzkoušet propagaci a shánění finančních prostředků pomocí světa internetu. Krok je to jistě nesmírně zajímavý, a to nikoliv proto, že by snad šlo o něco nového, to nikoliv. Zajímavé je především to, že tento postup chtě nechtě

ověřuje právě onu masovost, která se na současné kultuře nemálo projevuje a jejíž negativní vlivy vnímá Švankmajer velice intenzivně. Crowdfundingová kampaň na účely financování produkce od začátku téměř jistě prodělečného filmu k masovosti vybízí, ovšem přesněji řečeno tato masovost může prokázat, že i umělecký film může mít svoje mnohočetné publikum a šanci na zachování svého „nezávislého“ vzniku. Jinými slovy: v současnosti nesmírně obtížný úkol na sehnání peněz pro nový autenticky autorský film tentokrát Švankmajer směřuje přímo do rukou fanouškům a zájemcům o něj. Celovečerní formát se ukázal být pro stárnoucího Švankmajera velice zajímavým víceúrovňovým počinem. Snímky jako Lekce Faust, Šílení nebo Otesánek kombinovaly živé herce a animované surrealistické scény, do nichž autor zdárně dokázal vložit pro něj hluboká témata. Chystaný Hmyz pravděpodobně nebude výjimkou. Dle režisérových slov půjde o misantropický snímek, jenž bude částečně inspirován dramatem bratří Čapků Ze života hmyzu, ovšem bez kafkovských vnuknutí povídkou Proměna by se film také pochopitelně neobešel. Zároveň však Švankmajer prohlásil, že Hmyz bude jeho posledním celovečerním filmem. Podpořit a zapojit se do výroby výjimečného projektu zásadního českého umělce můžete tedy i vy, a to na www.indiegogo.com/projects/the-last-film-by-jan-svankmajer-insects--4#/.


DO LESA! T

Petra Lexová, Karel Řepa

I

Karel Řepa Nika Brunová

H

WILD LIFE

oďte si do batohu kompas, zavažte běžecké boty a vyražte ven z města, ideálně někam do lesa. Vybrali jsme pro vás šest, vesměs dobře značených, tras, na kterých téměř nikoho nepotkáte. Výchozí místa jsou dobře dostupná autem, vlakem nebo autobusem a cesta z Budějovic vám nepotrvá déle než hodinu a půl. Není třeba jezdit daleko na dovolenou, spektakulární zážitky máte hned za humny.

lehký track

středně těžký track

těžký track

kompas

doprava busem

Cetviny

14 – 15

červenec/srpen 2016

5 km Ještě dnes můžete podél jižní hranice s Rakouskem narazit na polorozbořené domy, které zde zbyly jako memento mori zdemolovaných německých vesnic. Jednou z nich byly i Cetviny. Z bohaté vesnice čítající okolo sta domů se dochoval jen gotický kostel Narození Panny Marie. Můžete sem přijet autem a vydat se po žluté stezce směrem na jihovýchod kopírující původní křížovou cestu s jeskynní kaplí na konci. Cesta lesem vás dovede až k památnému kameni. Váže se k příběhu tragicky zastřeleného vojáka svými kolegy, kteří si ho v noční tmě spletli s „narušitelem pořádku“. Na rozcestníku se po zelené může dát na cestu zpět. Je lemovaná Malší, která v těchto místech tvoří přirozenou hranici země. Ve stínu stromů nabízí její mírné meandry příjemné místo ke koupání. Když cestou pozorujete polorozbořené domy prorůstající vegetací v kontrastu s pečlivě střiženými trávníky a muškáty v oknech na rakouské straně, jako byste se pohybovali na hranici dvou světů. Génius loci zde dýchá na každém kroku a cesta je nejen příjemnou procházkou, ale i uvědoměním o vlastní historii.

doprava vlakem

doprava autem

hospoda po cestě

okruh

cesta z A do B


Mandlstein 10 km

(eura s sebou)

Novohradské hory tu máme i podruhé, tentokráte jejich nejsevernější cíp, který historicky spadá na území tzv. Vitorazska (vrtkavou historii tohoto česko-rakouského pomezí doporučujeme prostudovat na Wikipedii). Trasa začíná na parkovišti za klikatou a táhlou příhraniční obcí Šejby. Odtud se vydáte po asfaltce do kopce, abyste za čtvrt hodiny stáli na skromném hraničním přechodu, kýčovitě nazdobeném kamenným spirálo-labyrintem s motýlí vitráží (a keramickou housenkou). Cesta vede dále po asfaltce, po které za další čtvrthodinu dorazíte do obce Harbach, žijící především rytmem sezónního ruchu nedalekého lázeňského střediska. Zde je možné se v místním lokále (naproti kostelu) občerstvit a pak už vyrazit po žlutých směrovkách vzhůru směr Mandelstein (874m). Kdo nestihl otevíračku místní hospody, ocení žulové koryto s pitnou vodou u jednoho z posledních domů v obci. Na Mandelstein vede více tras, my doporučujeme vydat se záhy za Harbachem doprava, kolem obory s daňky (?), po lesní cestě, která vyústí opět na asfaltce, ze které se pak dle šipek vydáte až k samotné vrcholové kapli (památníku odsunu sudetských Němců v roce 1945). Od ní už je to jen pár metrů ke skalním útvarům s vyhlídkou, ze které za dobré viditelnosti spatříte čtvrtinu jižních Čech až k Temelínu. Návrat bude trochu dobrodružnější - připravte si kompas a od památníku se vydejte přímo na západ - dostanete se pod skalní útvary a lesem pak sestoupíte ještě o dalších 300 metrů západně níž, než narazíte na první hraniční patníky (září pod nánosem čerstvé bílé, takže je nelze minout). Po patnících se vydáte doleva a čeká vás zlatý hřeb celé trasy – tříkilometrová procházka po spanile vyšlapané hraniční stezce, po níž se vrátíte zpátky až ke kamenné spirále s motýlem a housenkou. Na následné cestě k autu už vám pomůže gravitace. Tuto trasu doporučujeme absolvovat ve všední den, vyhnete se tak početným davům vzhůru cílících víkendových hůlkařů.

Kamenec 12 km Novohradské hory do třetice. Jízda autem po úzké asfaltce kolem Pohorského potoka do obce Pohoří na Šumavě vám bude připadat jako cesta na konec světa. V Pohoří je možné parkovat u torza zříceného pozdně barokního kostela Panny Marie Dobré Rady nebo pak dále na malém parkovišti. Bude vám nejspíš připadat neuvěřitelné, že zde před sto lety žilo přes tisíc, vesměs německy mluvících, obyvatel. Z obce, ve které mj. před stovkou let pracovali vyhlášení malíři svatých obrázků (technikou podmalby na sklo), se vydáte do kopce a za posledními, již současnými domy odbočíte doprava, po prašné cestě směrem k hraničnímu přechodu pro pěší. Kousek od hraničních značek můžete posedět a obhlédnout památeční kapli, která byla vystavěna v 80. letech minulého století. Od hraničních sloupů se vydáte po rakouské značce dálkové trasy (Nordwaldkammweg) doprava, kolem zemědělské usedlosti. Po pěšině, kterou občas střídá příhraniční polní cesta, se za necelou hodinu švihlé chůze dostanete až k historickému hraničnímu sloupu z roku 1661, oddělujícímu země Čech, Horního a Dolního Rakouska. Po pěšině pokračujete přímo (nikam neodbočovat) až na rozcestí Pod Kamencem. Zde se již napojíte na zelenou značku, po které vystoupáte vzrostlým lesem, kolem trčících žulových balvanů, až na nejvyšší vrchol české strany Novohradských hor – Kamenec (1072 m). Jste-li lezecky zdatní, můžete se pokusit vylézt na jednu z vrcholových kamenných věží (jen nezapomeňte, že slézt dolů pak bývá o dost náročnější). Z Kamence se pak po zelené značce doberete borůvčím porostlým lesem, kolem širokých luk a mokřadů s neskutečně pestrým biotopem, zpátky do Pohoří a výletní okruh se uzavře.


Vyklestilka

16 – 17

červenec/srpen 2016

WILD LIFE

18 km Čtvrtý výlet už bude, co do počtu kilometrů, o něco náročnější než trasy předešlé. Doporučujeme si na něj tedy vyhradit celý den, přičemž dobu strávenou ve veřejných dopravních prostředcích si můžete zpříjemnit třeba zpěvem trampských odrhovaček. Vlakem se vydáte do zastávky Lipno nad Vltavou (kdo zapomene přestoupit v Rybníku, může akčně přeladit sportovní ambice na kulturně-poznávací procházku po Linci). Po vystoupení z vlaku se vyšplháte až na hráz lipenské přehrady a pak už nespustíte oči z modré turistické značky. V první fázi cesty se připravte na prudší stoupání po lesním hřebeni, na kterém se budete proplétat mezi vysokými skalní útvary. Po cestě doporučujeme odbíhat ke značeným přírodním památkám (Godošova poustevna, Medvědí stěna), které spektakularitu celé trasy významně rozvinou. Po modré značce se po lesních cestách dostanete až k malému rybníku U Překopané hráze. Na rozcestí za hrází se dáte doleva a nádhernou vyhlídkovou stezkou, lemovanou žulovými Božími mukami, vystoupáte až k zaniklé obci Kapličky. Koho neodradí průlez dírou v ostnatém drátu, může po žebříku, s trochou odvahy a akrobatického umu, vyšplhat na bývalou vojenskou strážní věž (za silnějšího větru nedoporučujeme). Vyhlídku směrem do Rakouska vám budou křížit vertikály větrných elektráren, tyčících se z nedalekého hraničního hvozdu. Z Kapliček změníte barvu turistické trasy na červenou a vydáte se na východ, přes širé příhraniční pláně a hřeben Uhlířského vrchu až na kopec, jenž zove se Vyklestilka (z německého Wickliffe-Stille). Zde si nenechte ujít závěrečný, železnými stupačkami dobře zajištěný, výšvih na vrcholové plato s vyhlídkou na Kaplicko a Novohradské hory. Po vrcholové seanci se vrátíte zpět k rozcestníku a potřetí, naposledy změníte navigační barvu trasy na žlutou. Po té seběhnete do údolí k toku Menší Vltavice a vydáte se po jejím proudu, kolem vodopádů Sv. Wolfganga (úplnou Niagaru však nečekejte). V kamenných meandrech říčky se můžete v letních parnech vykoupat. Po osvěžení vás pak čeká už jen grandiózní finále celé trasy korso přes nádvoří cisterciáckého kláštera s velkorysým gotickým (a regotizovaným) chrámem, od kterého je to už jen kousek k vlakové zastávce Vyšší Brod – klášter. Budete-li mít štěstí a dorazíte-li zrovna v době chórových modliteb, zpěv zdejší mnišské komunity vám bude ještě dlouho rezonovat hlavou a srdcem.

Kohout 15 km Tato trasa je určena především lovcům azimutů, novodobým šamanům a intuitivním tulákům formátu Henry Davida Thoreaua. Jedná se o okruh, který začíná a pro mnohé také šťastně končí v Besednici (možnost parkování i dopravy autobusem). Po stopách hledačů vltavínů se vydáte symbolicky po zelené a už pár kilometrů za obcí narazíte v lese na Douchův háj - mysteriózní seskupení kamenů s mísami (tzv. vandličkami). Nemusíte být zrovna druidové, abyste uvěřili tomu, že Slepičí hory získaly svůj název právě díky historkám o podřezaných kurech, jejichž krev se rituálně do těchto mís zachycovala. Po zelené značce se vydáte dále lesem a kolem meandrů horského potoka, až vás příroda vyplaví u domů patřících k obci Dobrkovská Lhotka. U hráze rybníka přesedláte na červenou značku, na které vás čeká nejprve výstup do sedla Pod Kohoutem a pak po zelené až na vrchol Kohouta (871m) – nejvyšší hory Soběnovské (Slepičí) vrchoviny. Převýšení tři sta výškových metrů by měli zvládnout bez trvalé úhony i průměrní peciválové. Od vrcholové boudy, patřící neznámému mobilnímu operátorovi, pokračujete po zelené, sešupem dolů k lesní cestě. Po ní se dáte doleva. Asi po čtyřech stech metrech chůze kolem mýtiny vytáhněte kompas, zaměřte severozápad a odbočte tímto směrem směle z cesty, lesu vstříc. Intuitivně se držte lesního hřebene (místní mu říkají Rachoč). Asi po kilometru zaměřte pod hřebenem lesní travers, který se postupně mění v cestu. Trefíte-li tuto lesní svážnici, pokračujte po ní dalších tři sta metrů a zbystřete všechny smysly - jakmile budete po levé straně míjet hustý smíšený porost, hledejte v něm stezku. Zadaří-li se, asi po padesáti metrech narazíte na další útvary s ještě většími vandličkami. Po svačině v rituálních žulových mísách se vraťte raději zpátky na cestu, za pár minut po ní dojdete až na lesní asfaltku. Po ní se dáte doleva a za půl hodiny jste zpátky v Besednici. Bonusová trasa v online podobě na stránkách www.mlikoamed.cz


4KY RESTAURACE NA DVORKU Kněžská 86/11

Ricardo Picante, Cyril Nováček

K

aždé malé dítě ví, že člověk je bytost třídimenzionální a díky dimenzi duchovní přirozeně tíhne k transcendentnu. Takové bažení po přesahu se pak v praxi může projevovat houbařením, hromadnými chlapeckými randíčky o třetím poločasu nebo třeba užíváním heroinu. Tímto lidským specifikem se v Budějcích zabývá kupříkladu Teologická fakulta, ctnostný to ústav sídlící v Kněžské ulici. Pokud ovšem člověku tři fakultní patra k meta-bádání nejsou dost, postačí otevřít hlavní vchodové dveře a udělat frontálně asi deset kroků. Rázem se nachází na území, ze kterého mu taktéž zasvrbí na duši a kde může své hloubání praktikovat až do nočních hodin, totiž v restauraci Na dvorku. Když se nad uspořádáním hospody zamyslíme, tak zjišťujeme, že se skládá rovněž ze tří částí. Středovou tvoří venkovní zahrádka a zázemí kuchyně, odbočením vpravo se dostáváme do místnosti, kde je výčep a toalety, vlevo máme zase možnost nekuřáckého salonku. Už jen z tohoto rozčlenění je každému Gebrianovi jasné, že restaurace má slušný potenciál, aby návštěvníkovi nabídla nejen pochutiny různého skupenství, ale i slušný vhled do naší úžasné společnosti. V případě Dvorku by sociální vzorek určitě nebyl tolik ke koukání, kdyby zde nefungovala již zmíněná kuchyně. Ono co si budeme povídat, hermouš a utopenec se nedá jíst pořád, kór když bydlíte třeba poblíž Maláku. V salonku tak například

narazíte na vítězně obědvající studenty univerzity třetího věku, zahrádka je zase jako stvořená pro cyklisty nebo germánské turisty, kteří zde v rámci konceptuálního umění rádi navazují na dopolední gymnastiku v Kaplici polední cmundou po kaplicku. Místnost s výčepem je pak tím pravým místem, kde cítíte čtyřkového Mikea Spirita celé hospody. Zde se setkávají ti, co preferují hlavně tekutý oběd, ale i neohrožení pracanti v monterkách, vyčerpaní úředníci nebo mladí a nadějní alkoholici a narkomani, tedy vysokoškolští studenti. Když nebudeme počítat to, že nejmenovaný Mgr. Cyril Nováček háknul X přednášek na sousední fakultě, aby mohl Na dvorku vypít Y piv, tak naše redakční sondáž probíhala nadvakrát. Prvně vyrazil výše nejmenovaný magor sólo na jedno postátnicové pivo, aby si udělal jakýsi předprůzkum, oživil vzpomínky a třeba si i popovídal se zkušenými matadory života. Zvolen byl výčep, tedy místo, kde se vždy schází tvrdé jádro. Nemilým překvapením bylo, že potemnělý prostor obývalo při pondělním odpoledni pouze pět hlav a panovalo naprosté ticho. Mladá výčepní se svým partnerem zamilovaně pozorovali své smartphony. Zbylí tři solitéři středního věku byli náhodně rozmístěni po místnosti a mlčky sledovali dna půllitrů a vycházející cigaretový dým ze svých úst. Polovička čtyřkového redakčního týmu si uvědomila nicotnost života, nahlas konstatovala „jsem v prdeli“, zaplatila a zmizela. Jak Prazdroj tehdá vlastně chutnal, nikdo netuší. Druhá redakční návštěva byla již

o poznání příjemnější. Jednak proto, že redaktorský tým byl kompletní, a druhak, že se jednalo o čas obědových menu. Obědové menu, národní sport Čechů v běhu za ušetřením osmi korun. Ale stále raději tuto formu sportu než plahočení se několika set milovníků vedra, asfaltu, energetických gelů a biorytmických hodinek v centru města. Fokin Mattoni, která zajebala národního umělce Řezníka, maratón do plynu, Čechy Čechům! No nic, trochu jsme odbočili. Slovo menu je pro nás skoro stejná mantra jako slovo sleva a nejen Na dvorku to dobře vijou. A tak může vaše oko zřít pochutiny na A4 úhledně a prakticky vložené do fólie. Pokud si k obědu poroučíte konfitované mořské koníky v kolibřím aspiku, nebude pro vás nejspíš Dvorek místem zaslíbeným, avšak milovníkům české klasiky, jež má tak blahodárný vliv na lidský aparát, musí při pohledu na jídelníček poskočit srdce blahem, a to ne v důsledku arytmie. Hrachovka s uzeným, klobása, řízky a knedlíky nutí strávníka zamáčknout olejovou slzu. Pro masožravce malý eden, pro vege-pípl sémě zla, neboť na lístku není ani jeden bezmasý chod. Ale i tato zjevně bezvýchodná situace má řešení, které nespočívá v nakládaném hermelínu. Prostě paní vrchní požádáte, zda by mohla třeba tu hrachovou kaši přinést pouze s okurkou a chlebem. Místo opovrženíhodného pohledu, který byste čekali, vás čeká jen milý úsměv a ujištění, že to nebude žádný problém. Další příjemné překvapení pak vzbudí cena tohoto zásahu, která se pohybuje zhruba okolo poloviny původní částky. Nejspíš nedojde k tomu, že v budoucnu budou zastoupena na lístku bezmasá jídla, avšak vědění této možnosti vyvolává v člověku určitou formu uspokojení, protože přeci snaha se cení. K večeři pak můžete uzobávat ze stálic, jakou jsou klobásy, tlačenky, tataráky apod. Romantickou večeři dvou fešáků jsme bohužel neabsolvovali, ale oběd naše chuťové pohárky zcela uspokojil, a to i přes obavy z přesoleného jídla. Další kapitolou je pak ochutnávka tamního našeho chlebodárce Budvaru, který z nás dělá to, čím jsme, hlavně teda po osmi pivech. K pivní přestřelce, přes vytíženost autorů těchto řádků, nedošlo. Nicméně nedat si jedno obědové orosené by byl hřích, jali jsme polknout aspoň jeden kousek. Bohužel jsme nejspíš přišli ve chvíli, kdy soudek pomalu padal za vlast, neboť jeho obsah nechutnal zrovna nejsvěžeji. Chuť v pořádku, avšak bublinkovatost oscilovala někde na pomezí vtipnosti Jirky Krampola a zdravého úsudku Tomia Okamury. Ale neházejme katanu do sladu, toto malé nedorozumění nás neodradí od další návštěvy tohoto pozoruhodného a ojedinělého místa v samém centru města!


um vla pr a h so

ru

m če má

n

pe na př po vy na n fr d v na pr ha

ru

om p áč sp i do de

v

z

pe kd

a p

po ru

zk

fra

ne

URBAN LIFE

je

z a m zr od pr kt

v

be sp em fy na

červenec/srpen 2016

p

lid ex ste ta by to n p

b

18 – 19

na

ka

zdroj / internet tbc… zpověď sprejaře

se fyz vra šk pa ka nic us ro

do

be


…počmárat jim xichty

jenom

č**ák…

mění, jen klikyháky, nakopat jim zadek…na odstřel…to může udělat fakt debilní vzetí spravedlnosti astních rukou …chytíte a přerazíte mu hnáty…sám je ztříská jak nezralé žito…odkdy se ří rasatům umělci…brokovnice 12/76 nějaký vycukat pár dní ve vazbě…doživotní zákaz vstupu…zmlátit při zatýkání i výslechu…vysvlíknout kalho holou prdelí vygumovat ty čmáranice…dobytkum rok vezeni…udelat monstr proces s temi smejdy…pořádně za vyučenou aby si dva týdny nesedli…ja om im dal 5 rokov v  ruzyni…rozsirit ritni otvor…nahradit skody…poradnou pokutu zmetkům…mimo záznam jim to náležitě vysvětlit…patří do kriminálu…usek ucezlámatr u c e a   m a k a t n a d e s e t l e t d o l o m u t ě m a z l á m a n e j m a h n á t a m a v r a z u a   p o s t ř í k a t m u c e l ý o b l i č e j … s e ř e z a t p ř i s t ř í k á n í n a s v o u z e ď , č i j i n o u … s f l á k a t j e v š echny…dostal za v enou za všechny ty nelegální stříkance, má to zaslouženě…nevina, když ho ztrestal zcela odborně takového ničemu…postříkat mu obličej je přiměřen ám upřimnou radost…škodná pro každého…aspoň jim rozšlapat barvy…tyhle hrůzy dělají obyčejní vandalové a  blbci… a  nazdar…ú ko l e m trestu je postrašit a  trestat…Přitvrdit…tvrde tresty …pracovni tabo eněžní tresty účinný nástroj… …komunity duševně postižených…trest smrti má své opodstatnění…bych jim astříkala do očí…bezcenný zmrdi…zastřelit je, magory…včera jsem na ně střílel…lovit je a věšet…cena za největší počet ú l o v k ů … p ř i d o p a d e řerazit obě pracky…řezat a  trestat i  s  pejskařema…blbounci co patlají na cizí zdi…v a n d a l i s m u s o k l e s l é c h o v á n í s p o d i n y … r á n a holípřes makovi yr v a t z   r u k y odstřelovač s ostrým a ně…primitivni klikihaky primitivů…nesmyslne zvratky jsou to bezmozci, kt e r i n e v i n i k a j i v u b e c icem…zprerazet hnaty…jiná forma ochcávání rohů…smrdí, jako moč a  zvratky opilc rustráti jako fotbaloví chuligáni bez otce, ten chlastal nebo jiným způsobem nefungov ě l a j í m a c h r y , ž e o n i b y l i p r v n í…náchylní čepičáři, dredaři, skateři a  podobní magoři nemají nic na práci…vyvoláva člověku nechuť…měli by dostávat za tyto zločiny a  i  to je málo…darebáci, pardon všeumě asekat prdele, zmetkum malym…prostě chytit a zavřít do dolů a ať maká svoloč zadarmo o chlebu a vodě…dvanáctihodinové šichty v domově důchod ranýř a tělesné tresty…odmakat…odstrašující trest…zaplatit veškeré i neobjasněné případy…projev duševní poruchy…blb, ničí cizí věci…nějak ajzl…dřít do padnutí, dokud škody neuhradí…ať platí zmetek…nepoužívají mozek...pomalovaný je ošklivý…hnaty bych jim zlamal smejdum zlám uce a  pak… a  celé nastříkat barvami…parodie na lidi…z mplexovaní jedinci pišou n eb o d ráp o u … n e l e gá l n í ško dn á…n ič en í majetku …má máslo n a h lavě a  stéká mu po t váři …použ i t í t vrdší r o s t ř e d k ů p r o e l i m i n a c i p o d o b n ý c h h o v a d … p a r c h a n t y b y m ě l i v z í t k a r a če m…čistit a   ře z a t n a ko p i c i…výstrahy a elektriku pro ostatní…nikoliv pseudohovadismus…ty ty ty kurvyyy naprostý duševní a mravní odpad té p o l e č n o s t i … p o t r e s t jejich rodiče za zanedbání jakékoli v ý c h o v y k  lidsko a  slušnosti…pustit n a ú t ě k u …mrzačit…vyčistit a  zaplatit do posledního halí o kasematů, tak na 10 let at se jím rozsvítí…zklidnit, pendrekem přes palici…spoutat ruce za záda chudáčci, mrzáčci…zavést fyzické tresty…půlrok 8 hod enně čistit zdi ve městě, k večeři 25 na prdel…spratka cepovat…ubozí a trapní tvorové…bezdůvodně ničí a nemyslí…to ani nejsou lidé, al vandalský chudáčci… zatančit pořád endrekem po zádech…nakopat ledviny…parchanta chyťit a ruky mu urazit…zmetek s plechovkou barvy…mentálně zaostalí s batohem plným bar dybych ho u toho načapala, tak hozmydlím, že by ho vlastní matka nepoznala…gauneři…postrikat tou barvou od hlavy az k pate a nepustit…jedině klasika, deh peří a přidat p ár do budky…25 ran sukovicí přes záda, si příště takovéto píčovinky odpustí… 20000 kč za živého a nic za zesnulého…pořádno okutu a  pár pendrekem…nandat těm magorům…takovýmu rádoby umělci bych spřerážel pazoury tak, aby už nikdy nemohl nic vzít uky…zmetka pořádně seřezat smradi ničící cizí majetek…všecko zaplatit…synáč kopat dokulata…tělesné tresty ze zákona…multikulti pomatenci…ukájí svoji úchylnou potřebu úchylové…dostane tak, že si týden nesedne…vypatla ajeři…rvat a  bu z ero vat… h a ra n t i d o st a l i šavlí na ploc h o přes zadel…přidatrákoskou…hajzlíkům pár facek…přiz í vynutit při odmlouvání jednu nebo dvě facky…použit policejní násilí…podezřelého mlátit dokud epřizná…pokud bych ho chytil já, taky bych mu to vrazil do zadku…zahrnout právo útrpné do vyšetřovacích metod…vyšetřovaný zemře, ideální…tlouc zas a  znova a  pořád dokola…facka příznivě ovlivní celý výchovný proces…pár facek frackovi…naložit jim ještě v e všechny, ty ach o vat c hladnou h lavu a  p akpřípa d n ě rozb ít h ub u… n i č í a   ne u m í ni c … p i j o ik rev ž ebrá c i z akomplexo va n í … h n u sn í a   n i c n e říkajíc í, zby teč n í …pri mi t i vo r ůd y, …likv ido vat… obec ně vzato …ničí cizí majetek a ještě nutí veřejnost, aby žila v jejich ohavném světě…pravomoc dsoudit na deset let…recidivisté bez budoucnosti…sesbírat všechny psí ho*vna ve městě, grázl jeden…vandalové, nejsou normální…já bych m rostě usekla kus ruky, pak bych výjimečně souhlasil s gumoléčbou…měli by se střílet a byl by klid…hovada blbých rodičů nic jinýho…hnusí se mi lid teří to dělají sekat prsty a  ruce…tihle umelci, uplny odpad…středověký trest, pran …iq tenisového míčku…nemaj mozek jen kuřecí mozeček…b l b e č k o v é , s t a ž e n é h u b e z t v a r á , h n u s n á , n i k o h o n e z a j í m a j í c í h m o t a , b e z v l a s t n í h o m o z k u … p r v o c i … l ů z a … h ň u p o v é … u s e k n o u t j e d n u r u k u míst pratkové…dementi kteří umí pouze ničit…pachatele z a č í t s t ř í l e t , či likvidovat jiným způso m …haj zlíci… s tát s e to m ě, t a k je m inim á lně jeden z nich posmr ti… rozsekat prdel do krve a pak posadi t do sol i …t vrd z ické tre sty a  prác e v  pra c o v n í c h t á b o re c h … n e c h at poc h c ípat h lady co si neváží majetku druhých…do chládku…středověké meto a ně...pranýř a veřejná exekuce…lidský odpad…typ debilů…čiré naschvály negramotů, nic víc…5 vteřin strachu, srabácká bleskovka…skoro jakomlátit batole…hnu í každý bezďák nebo cigán…sráči…blbečků se ještě najde…sráči se vyžívají většinou v noci, kdy většina běžný dí spí…tyhle frustráty by měla vzniknout speciální oddělení na psychiatrických léčebnách…úchylové, kteří si jen honí své ego…tvrd xemplárně trestat…ččmáranice odstranitsplu s p a ch a t e l e m… v y s v ětlit jim to ručně… klikyháky jsou estetické, že by jeden zvrac ejně vyskočil sám…špíny a duševní mrzáci…nelituji ho ani nikoho jinýho byl to šmejd…chudák, dostal trest smrti za pár čar, dobře m ak…debilita a vylízanost nezná mezí jeh o problém…c h u c k n orris…ú c h y l stříkač …ho z kopu do hranat a…rodi y m ě l i z ap la t it s ko du … s p rav e d l n o st i u č i n ě n o za d ost…toh o h ajzlíka mi n ějak n e n í l í t o … m l a d í l i d i b y s e m ě l i z o h l e v ě š e t … j e d i ně trest nejvyšší…dobře mu tak, ž e takovýc ení škoda…škoda je jen to, že všichni jemu podobní nedopadnou jako on…boží ruka zasáh ř e sn ě…o  mr t v ýc h jen do b ře … n e c h u d a k ,a l e d eb i l … k o n e č n ě n ě j a k é d o b r é z právy…nějakejgrázl,buran a  bezduchej… aťakl pochcípajívšichni do jednoho…individua, co rebelují a v životě nic nevybudovaly a jejich povoláním je být syn či dcera…breč ad ním fakt nebudu…jako když se vám pes vychčije na kolo před barákem…zasraný nuly…zasíraj veřejný prostor…spinavy, hnusne obtazeny obrázk jensi z vedaj ego,t rapá aždý vůl to umí i  cvičená opice… každej stupidní blbec a  jednoduchej ekat teto luze palice…omezení těchto jalových, vyprázdněných podnětů tupých idiotů…takový šmejda chytit a  vyřádit se podle svýho uváže zický trest je, trestem ideálním…výchovný a odstrašující efekt fyzického trestu je dlouhodobý a vysoce účinný…fyzický trest cca 5 ran na ol aždu v  afektu…pověsit z …tvrdě trestat…exemplárně a  smrtelně trestat…největší zlo současné doby…normá kůdci a vandalové…s odpuštěním dementi…rázně zarazit…vzít spravedln ost do vlastních rukou…nevolat policii , ale upravit obličej a z l om artičky fakanů…hovádka boží…parchanty pořádně střískat…hlídače se psy na ně…feťáci, zloději, neumětelové, grázli…50 ra a rabáč em…50 0 hodin v eře j n ýc h p ra c í … c e l é h o p o s tříkat a  by lo by to f if ty / f if ty …skodn a se ma strilet … …čirá schválno c víc…nesmyslné hnusné klikyhákypolévače dělají ještě větší debílkové nesmyslný čmaryky…hnus, smrad a  špína chudáků…pracky bych m seklaurazit ruce pičusovi… …zl á m a t o b ě r u c e a   p o ř á d n o u p o k u t u … f r a c k o v é b o h a t ý c o d i č ů … n a ř e z a t h o l í , o d s t r a n i t a   p o k u t u … t y t y t y n a t y h l e t ý p k y n e p l a t í … retardove bez hlubsi kreativity…tento lidský odpa

tři roky

natvrdo

případy pro psychiatra

a

n a s t ří ka t m u to do ks ichtu… trest

smrti

vyvrhele svléknout do naha

zastřelit

vířata…

vohnouti a budoucí hovno makačenkové…

…živého či mrtvého…

násilím…zadržet a bít…

zmetky

ďáblovo dílo

nelidé… zmrzačit je

oko za oko…

výtvor debilního dítěte

…verbež,

pěkné másla…to um

hnusné

…skočil pod vlak,

blbeček

zhebnul

primiti

debil…

a koule do průvanu

…sociopati …

smrt

oživotně izolovat od normálních lidí…20 ran holí…je to teror…bandu idiotů dopadnout a prostě je zmlátit d

ezvědomí, až jim bude zle a budou zvracet…je to svoloč…postříkat je barvou…rýpal


DEML VZPOMÍNÁ NA FLORIANA Martin Dvořák

20 – 21

červenec/srpen 2016

LITERATURE

N

akladatelství Dauphin v prosinci loňského roku rozšířilo o pátý svazek svou řadu korespondence Jakuba Demla. Rukopis, jenž (patrně pouze pracovně) nazval spisovatel Sedm let jsem u vás sloužil, vychází vůbec poprvé a nepochybně dokáže zaujmout svou otevřeností i vysokou mírou autenticity. Do edice Demlovy korespondence svazek koncepčně úplně nezapadá. Oproti přechozím vydaným konvolutům totiž vybočuje tím, že nejde o soubor dopisů, ale o jakýsi testamentární rukopisný celek vzpomínek, zamyšlení a reflexí především z let, kdy Deml působil ve Florianově staroříšském nakladatelství (mezi lety 1904 a 1911). Deml jakožto průkopník a „experimentátor“ memoárové prózy proslul zejména skandálním Svědectvím o Otokaru Březinovi. Text Sedm let jsem u vás sloužil vznikal na počátku 50. let, kdy Deml nesměl oficiálně publikovat, proto se jeho spisovatelský talent i obecná potřeba psát prosazovaly prakticky pouze v korespondenci, v níž Deml své literární nadání uplatňoval až přeexponovaným způsobem. Svébytný „šlépějovský“ žánr, jenž Deml za své dlouhé spisovatelské působení vydestiloval ve fascinující čtení, se uplatňuje i v jeho vzpomínkách na Josefa Floriana. Na sklonku života Deml cítil potřebu se se svou staroříšskou etapou svého života vypořádat psaním. Text není zcela souvislý a deníkovou formu nepřipomíná téměř vůbec. Pro Demla typické odbočky a výpůjčky z jiných životních zkušeností kolážují text do formy, která zpočátku jeho interakce s Josefem Florianem téměř nepřipomíná. Deml se naopak vrací poměrně hluboko do minulosti a popisuje svá prvotní kněžská působení i problémy s nimi spojené, vzpomíná své dávné nadřízené i přátele, na svá gymnaziální studia v Třebíči. Náhle však

I PAPEŽ MÁ TĚLO Zdeněk Brdek

v textu vyplouvá na povrch hlavní postava celého rukopisu a čtení se stává napínavým i „poučným“ zároveň. Byť je případná neznalost střípků z kalendária Demlova života při čtení knihy na škodu, autorova schopnost vyprávět a odvíjet své vzpomínky ony hypotetické překážky umně přeskakuje. I výjevy ze vzpomínek na Josefa Floriana nejsou nikterak záhadně zastřené, poodhalují velice zvláštní Florianovu osobnost z několika úhlů pohledu a nejsou ovlivňovány žádnou záští a zlobou, kterou by snad mnozí mohli očekávat. Stejně jako je mimořádně plastické celé Demlovo dílo, ještě o řád plastičtější je i obraz Floriana v celém textu. Deml neopomíjí zmiňovat Florianovu nekompromisnost, určitou lakotu a ani vypočítavost, zároveň ale dokáže vyobrazit hluboce věřícího člověka, vymítače pro něj nepřijatelných společenských návyků (Florian např. odmítal posílat děti do školy, kvůli čemuž strávil pár dní ve vězení) a muže, jenž bezmezně věřil, že jeho prodělečná nakladatelská činnost má smysl. Celá kniha by přes svůj punc jednoho z posledních textů autora mohla sloužit zároveň i jako „otevírací“ spis do pozoruhodného Demlova literárního světa plného motivů i architektonických prvků, ke kterým se jen těžko hledá obdoby. I tím je svazek Sedm let jsem u vás sloužil mimořádný.

SEDM LET JSEM U VÁS SLOUŽIL Jakub Deml Dauphin 2015, 240 stran

T

ělo je jedna z nejdůležitějších existenciálních daností, neboť je to jeden z hlavních zdrojů informací o světě, v němž se vyskytujeme. Smyslové počitky na nás dotírají na každém kroku, je v podstatě nemožné se jich zbavit. Do značné míry (i když ne bezvýhradně) zkrátka existujeme jako těla. Možná bude laskavý čtenář souhlasit, že předešlá konstatování jsou poněkud nic neříkající – vždyť důležitost naší tělesné situovanosti do tzv. vnějšího světa se zdá být celkem samozřejmá. A snad právě proto vznikají některá umělecká díla, jež se pokoušejí tuto zautomatizovanou samozřejmost určitým způsobem nahlodat, vykolejit či narušit. Jedním takovým je i výbor z básnické tvorby Američanky Sharon Oldsové, nositelky Pulitzerovy ceny za rok 2013. Pořídil jej Milan Děžínský ve spolupráci s Yvetou Shanfeldovou a pod názvem Papežův penis a jiné básně vydal před pár lety brněnský Host. Oldsová (narozena 1942) debutovala na samém začátku 80. let a hlásí se k zakládajícím postavám americké poezie, jako jsou Walt Whitman nebo Alen Ginsberg. Vydala přes dvanáct titulů a zdá se, že Děžínského výbor je poměrně reprezentativní. Rozdělení do čtyř tematických oddílů funguje, protože ukazuje několik různých poloh básnířčiny tvorby. Také celková formální úprava knihy je velmi příjemná (jak už bývá u Martina T. Peciny dobrým zvykem), a to včetně černobílých fotografií výtečného Ivana Pinkavy. Jako nejvíce dekorativní se mi jeví třetí oddíl, což je docela paradoxní, neboť jeho tématem je sexuální styk, tedy tělesný fenomén par excellence. Onen dekorativismus je ovšem zcela relativní, jelikož Oldsové poezie je celkově velmi přímočará a ve své ochotě k přímým pojmenováním někdy až surová. Prozaické zaměření a sklon


Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

k nezúčastněné deskripci ji činí na jedné straně čtenářsky srozumitelnější, ale na druhé straně také jaksi bezohlednější. Patrné je to především na prvních dvou oddílech, v nichž jsou tematizovány rodinné vztahy – jednak k majetnické matce, jednak k vlastním dětem. Jestliže je básnířčin vztah k matce chladný, nesmlouvavý a až fyzicky objektový, nepůsobí to až tak nepatřičně (vždyť generační odstup dětí od rodičů je docela dobře pochopitelný). Ovšem jiné je to v případě vztahu rodičů k potomkům; tam je nesentimentálnost více překvapivá. Ne že by básnířčina hrdinka nechovala ke svým dětem žádné city, jen je jakoby dokáže uzávorkovat, odstoupit od nich a „objektivně“ je popsat (podobně jako k fotografovaným předmětům přistupuje Pinkava). A klíčovou roli v tom sehrává právě zmiňovaný fenomén těla. Básnický subjekt se totiž k dětem často vztahuje prostřednictvím tělesnosti: všímá si, jak ji (stárnoucí matku) dcera střídá v atraktivnosti nebo jak se ze syna stává muž. Působivé je také to, když reflektuje momenty, kdy se na dětech dopustila nějakého násilí. Brutalita a smrt jsou pak zastřešujícím tématem čtvrtého oddílu, v němž je lidský druh vyobrazen jako esenciálně krutý, nevyhnutelně generující utrpení nejen nepřátel, ale i svých nejbližších. Lidský život se pak s odvoláním na jednu báseň může jevit jako neprošlápnutá bota, kterou nás kdosi nutí nosit. Přičemž se jaksi ještě očekává vděčnost za to, že nechodíme naboso.

PAPEŽŮV PENIS A JINÉ BÁSNĚ Sharon Oldsová Host 2014, přel. Milan Děžínský a Yveta Shanfeldová, 104 stran

Štěpán Balík bohemista a judeoslavista V poslední době nově vydané knihy čtu jen velmi málo. Spíše pro sebe objevuji starší texty. Některé na mne vykouknou z knihovničky v Měsíci ve dne (např. pozitivisticky podrobné Paměti města Hluboká z roku 1923), nebo ke mně připlují z něčí rušené knihovny – třeba vynikající antologie Navštívení krásy, která představuje reprezentativní a komentovaný výbor italské lyriky 13.–16. století. Většinu textů nicméně čtu s ohledem na svou profesi vysokoškolského kantora. Na stránkách Holocaust.cz lze po zadání hesla „poezie“ objevit celou řadu méně známých textů napsaných v terezínském ghettu. Mezi těmito literárními dokumenty šoa lze najít klasické básně – „Motýl“ Pavla Friedmanna – ale i méně známé – např. sarkastický „Epitaf“ českobudějovického spisovatele a malíře Karla Fleischmanna. Za pozornost stojí rovněž možné zárodky budoucích knížek v podobě bakalářských a magisterských prací zkoumajících nářečí a vlastní jména (např. přezdívky, tzv. jména po chalupě či názvy ulic), jež jsou dostupné na Thesis.cz. Pevně věřím, že právě takovéto sondy podporují vytváření pocitu lokálního patriotismu a budování identity tzv. „malých vlastí“.

Bára Poslušná bohemistka Ruský autor Vladimir Sorokin mě zaujal už svým Dnem opričníka a nezklamal ani Vánicí, vydanou česky v roce 2011. Můj oblíbený žánr novely nabízí v tomto případě příběh lékaře, který se musí s vakcínou vydat do vesnice ohrožené smrtelnou nemocí zvanou černucha. Cestu mu komplikuje, jak název napovídá, mrazivá vánice a všelijaké jiné nepříjemnosti. Tradiční realistické vyprávění narušuje Sorokin fantaskními, absurdními obrazy. Do moralizujících a filozofujících pasáží v duchu ruských klasiků vstupuje spřežení 50 koníků velikosti koroptví, mlynář-trpaslík nebo kafkovský úděl člověka – obnaženého a vydaného napospas… lecčemus. A tahle kombinace dělá z Vánice přitažlivě groteskní a deprimující čtení.

Jiří Krejčí učitel češtiny a knižní recenzent Čtenářům Milk & Honey doporučuji k četbě druhý toufarovský opus Miloše Doležala s názvem Krok do tmavé noci (Nezávislý podmelechovský spolek, 2015) a s dlouhým podtitulem Příběhy faráře Josefa Toufara, jeho vrahů a číhošťského zázraku se zprávami archeologa, antropologů a soudního lékaře o exhumaci a identifikaci těla P. Josefa Toufara. Vysočinský básník a publicista Miloš Doležal se příběhu umučeného faráře Toufara věnuje intenzivně již řadu let. Ať už jste byli, či nebyli zasaženi oceňovanou monografií Jako bychom dnes zemřít měli, neváhejte a začtěte se do poctivě zpracovaného svědectví o době ne tak dávno minulé. Jedná se o dílo, jakých v žánru dokumentů česká literatura mnoho nemá.


MAGNESIA LITERA V BOLAVÝCH, ALE SPRÁVNÝCH RUKÁCH

PŘÍLIŠ MNOHO BÁSNÍKŮ Matěj Malecha

Ondřej Selner

22 – 23

červenec/srpen 2016

LITERATURE

A

nna Bolavá (narozena 1981) je pseudonym jihočeské autorky Bohumily Adamové, která svým prozaickým debutem Do tmy zaujala porotu letošního ročníku literárních cen Magnesia Litera natolik, že si odnesla Literu za prózu. Bolavost, bolest (od níž je dle autorky samotné její pseudonym odvozen) jsou rysy, kterými bylo možné charakterizovat nejen její básnickou sbírku Černý rok (2013), ale i její příběhovou prvotinu. Ta sleduje osudy překladatelky a především vášnivé sběratelky bylin a rostlin Anny, která podstupuje bolest na několika rovinách – fyzickou bolest, neboť Anna je prakticky od počátku nemocná (rozpad jejího modravého a nehojícího se těla je líčen velmi detailně), duševní bolest z rozpadlého manželství a nenaplněných mezilidských vztahů obecně. Tou ústřední je ale bolest, která z textu nesálá explicitně, nýbrž jaksi skrytě. A právě ona reprezentuje metaforickou tmu, která pohltí Annu a pokouší se stáhnout ke dnu i čtenáře. Sběr bylin, původně zdroj potěšení, totiž postupně přerůstá v posedlost, v nekontrolovanou a v podstatě bezesmyslnou aktivitu. Radost mizí a koníček se redukuje v často velmi bolestivou a mechanickou činnost, následovanou navíc stereotypními návštěvami výkupny. Anna kvůli sběru zároveň nestíhá odevzdávat překlady a text implikuje i to, že příčinou rozpadu manželství byly neshody s manželem právě kolem sběratelské vášně. Náznaků, že původně záliba, koníček, radost, únik na venkov a do přírody přerůstá v cosi negativního, je v textu spoustu. Rozhodnout, zda je sběr stále radostí, ďábelskou posedlostí, nebo nezbytným únikem od reality, ale paradoxně ani přesto není snadné. V kontextu celého děje to ale není to

nejpodstatnější, stěžejní je totiž sama tematizace problému, zdůraznění tenké hranice mezi zálibou a závislostí, mezi tím, co jedince naplňuje, anebo omezuje. V tom nejširším smyslu se tu tak relativizuje smysl a existence člověka – jeho a její naplnění/ nenaplnění. Právě v pohybu na tenké hranici a nevyhraněné poloze příběhu je největší síla románu. Co rovněž v souvislosti s textem nesmí ujít pozornosti, je smysl pro humor a jakýsi ironizující nadhled, který Bolavá do příběhu vměstnala. A byť místy hraničí s čistým cynismem a může vyznívat až tragicky, kniha stále dokáže i bavit – a to groteskními dialogy, ráznými vnitřními monology hlavní hrdinky, karikaturním vykreslením některých postav. O tom, že text není určený výhradně k vážnému čtení, ostatně svědčí i rozhovory s Bolavou, v nichž opakovaně uvádí, že přestože sama sbírá byliny a sama tuto vášeň často vnímá jako posedlost, příběh je pouhým výmyslem, je jen o sběru bylin a není v něm špetka autobiografie. Do tmy představuje vyspělý debut nejen záměrně nejednoznačně pojatým tématem, ale i střídmým a úderným jazykem. O to víc potěší informace, že Bolavá chce na román navázat volným pokračováním, jež se zaměří na vedlejší postavy příběhu. Navazující kniha by, jak autorka uvedla na autorském čtení pořádaném Jihočeskou vědeckou knihovnou, měla vyjít příští rok.

DO TMY Anna Bolavá Odeon 2015, 232 stran

Č

eská poezie je podle některých v krizi. Není, na to je všude až moc básníků. Za básníka se totiž vydává každý, kdo píše básně. Přesněji řečeno každý, kdo píše verše. A to je špatně. Na vině ale nejsou tvořiví lidé. Těžko lze někomu vyčítat, že vezme do ruky tužku a papír, sedne si a napíše báseň. Potíž nastává na konci celého tvůrčího procesu. České poezii zoufale chybí kritická reflexe a s ní související vize. Bez vize totiž nikdy nevznikne nic kvalitního. Kdo jsem, že mám takové velkohubé řeči? Nikdo, obyčejný člověk. A to je právě ono. Jsem obyčejný člověk a současné básně mě nebaví. Česká básnická scéna je nyní postavena na zajímavém paradoxu: básnictví se neuvěřitelně demokratizovalo a nejen psát, ale veřejně publikovat může kdokoliv, především díky internetu. Nejdříve to byly osobní stránky a blogy, později komunitní servery a naposledy Poetizer, ve své podstatě sociální síť pro básníky. Přesto všechny tyto aktivity primárně pocházejí od poměrně úzké skupiny nadšenců, pro které poezie tvoří značnou část života. Jsou sečtělí, vyznají se, mnohdy mají i teoretické zázemí. Mají tedy veškeré předpoklady pro to být dobrými básníky – ale nejsou. Proč? Nepíší česky. Píší básnickým jazykem, vyžívají se ve slovních hříčkách, někteří tvoří sonety a další útvary s pevně danou strukturou. Dělají to právě proto, že jsou sečtělí, vyznají se a mnohdy mají teoretické zázemí. Takybásníci z lidu je pak neobratně napodobují. Současná mladá generace je často fascinována dekadenty a ve svém obdivu se pak dopouští – možná nevědomky – dekadentních mimikry. Obyčejného člověka to „kupodivu“


Anketa

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

nezajímá. Na rozdíl od skutečných dekadentních básníků totiž jejich následovníci nepíší současným a tedy pro potenciální publikum relevantním jazykem. Navíc mnohdy spíše než básně, které by reflektovaly okolní realitu, píší jakési deníčky, ve kterých se zpovídají ze svých traumat, jež schovávají do různých podobenství a alegorií. Pro nezasvěceného čtenáře se tak stávají jen nesrozumitelným sledem náhodných obrazů. Zatímco moderní básnická tvorba se zaštiťovala manifesty, v postmoderní době je každá báseň svým vlastním manifestem, a proto musí být čtenáři srozumitelná sama o sobě. Aby byla poezie opět úspěšná, musí mluvit jazykem svých čtenářů, uchopovat současná témata, upozorňovat na nevyřešené problémy a klást si pro dobu palčivé otázky. Rap je do očí bijícím příkladem. Neznamená to, že odteď mají všichni psát rapové písničky, chycené v pasti důrazné rytmiky. Znamená to, že autoři mají psát mluvenou češtinou o tématech, která jsou publiku blízká. Známkou kvality nemá být množství archaismů na sloku a bezchybně zkonstruovaný sonet, ale neotřelost zachycené myšlenky a plynulost, elegance jejího vyjádření. Je na odbornících – literárních vědcích, kriticích a editorech – aby k poezii začali takto přistupovat a toto pojetí prosazovali. Svým způsobem si tak ušetří spoustu práce, protože zajímavých myšlenek je podstatně méně než dětských traumat. Aniž by se jednalo o elitářství, jediná cesta k oživení kvalitní české poezie je, cynicky řečeno, znemožnit kdejakému Frantovi vydat sbírku. Protože psát básně sice může každý, publikovat by je měl ale pouze básník.

Martin Evžen Kyšperský spisovatel a hudebník Nedávno jsem zjistil, že na internetu se dá zdarma stáhnout Kniha smíchu a zapomnění od Milana Kundery. Dlouho jsem měl od něj pauzu, předtím jsem přečetl všechny jeho knihy, co se daly sehnat. A teď jsem si pořídil tohle a potěšilo mě to, jako kdybych se potkal s nějakým starým kamarádem. Ten styl se pořád vrací a je to brilantně napsaná kniha o asi sedmi nesouvisejících částech. Ta mě moc potěšila. A pak jsem hned přečetl i divadelní hru Majitelé klíčů, také od Milana Kundery. Těší mě na něm vlastně to, že to čtení přináší takové zvláštní okamžiky, že jako autor je strašně pragmatický a téměř chladný, ale zároveň v něm je něco, co zasahuje emoce.

Kateřina Koldová čerstvá bohemistka Věděli jste, že existuje živočišný druh, který v určité fázi svého života stráví svůj vlastní mozek, protože ho už více nepotřebuje? Je jím mořský pláštěnec, který se, podobně jako pulec, vylíhne z vajíčka a plave oceánem, aby našel potravu a místo k usazení. Po celou dobu, kdy cíleně plave, živí se a hledá kámen, na který by usedl, používá mozek. Když najde vhodný kámen nebo vrak lodi, přichytí se a už se odsud nehne. Potom už pláštěnec sám sebe neřídí, pohybuje jím dle libosti oceán, který mu tak přináší živiny. Pláštěnec již není hnací silou pro svůj život, pouze přijímá to, co mu oceán-osud přivane. A ponaučení? Plavte, nevznášejte se. Nejste-li zrovna přírodovědci, a přesto vás tato ukázka zaujala, protože v ní dokážete objevit filozofické hlubiny, pak právě vám bych doporučila Malou knihu o velkých plánech (2015) od Richarda Newtona, která rozhodně není jen motivační knihou, stejně jako není jen knihou o pláštěncích.

Libor Staněk student, básník a kytarista Poslední půlrok jsem byl zahlcen současnou jihočeskou poezií, se kterou jsem se seznamoval v rámci mojí diplomové práce. Vít Erban, Radek Štěpánek, Jiří Staněk nebo František Klišík jsou básnici, kteří rezignují na většinové přijetí. Jejich poezie má velice „ztišený“ a křehký ráz tíhnoucí k pomíjivosti lidského počínání. Ze světové literatury bych vřele doporučil Čtyři kvartety od T. S. Eliota. Velká báseň o čase, je v ní naprosto všechno. Z prózy bych vybral nedávno přečtenou knížku od Richarda Brautigana Willard a jeho kuželkářské trofeje. Jestli chcete vědět, kde sakra jsou ty Willardovy trofeje, tak ji rozhodně otevřete, protože po prvním přečteném řádku už vás nepustí.


URBAN LIFE červenec/srpen 2016

24 – 25

THE SYRIANS OF SANDL:

HOW ONE AUSTRIAN COMMUNITY HAS WELCOMED ITS REFUGEES T

Natalie Czaban Irmgard Quass

I

t is difficult, here in the Czech Republic, to even ask the right questions about the refugee crisis, which began to really make news in the summer of 2015 when record numbers of people from Africa, the Middle East and other troubled regions began arriving on Europe’s shores. We are bombarded with fragments of information; action, pictures, and far too much fear. But for all the daily news footage, most of us still feel pretty bewildered about where to orientate ourselves in this ever-changing phenomenon. It is hard to find answers, or even put questions, about what this all means for our lives and futures. It feels much like living our lives in a bunker whilst the events happen in places just beyond our sight. For this reason, Milk & Honey decided to take a trip to the Austrian border village of Sandl, just 70 km away, which has been quietly housing a group of Syrian refugees since August 2015 and ask some questions to people more involved.


From Syria to Sandl Irmgard and Peter kindly offered to make introductions. They are lifelong residents of Sandl and have been working with the refugees since they arrived last August. Sandl is a small village with a quiet atmosphere, lots of wide open fields, a small ski slope on the hill. It has that gothic font for street signs which always encapsulated Austria for me. It seems bizarre that the refugees should have ended up here, in a place so quintessentially Austrian and so far from the hub of world events. Why here, of all places? Irmgard explains that Austria has a similar allocation system to Germany when it comes to accepting refugees. In Upper Austria, each town has to accept upto 5 % of their population. Although here in Sandl it seems to have been more voluntary. A neighbour volunteered her empty property in return for government funds and the mayor approved it. “Volkshilfe”, a social institution and the Catholic Church promised to help and the Syrian refugees arrived; a family of four, and eight teenage boys. As Irmgard explains, it wasn’t a totally new experience for the community, having welcomed Bosnian refugees in the 90s. “Volkshilfe continues to send a social worker once a week to check on important things,” she explains, “but otherwise it’s upto us.”

Life in the new world I remember watching, last September, as the trails of refugees moved from the opened gates of Hungary to Austrian and German soil. On entry to Austria, the news abruptly stopped, like they had plopped into nothingness. I was curious to see what the much longer journey of integration looked like. One would hope it looks much like the situation in Sandl. The refugees’ new home is a pretty family house with views

of the mountains from all windows and a large garden. Peter and other volunteers have been harnessing the boys’ energy in the garden, making flower beds and slowly planting food for the coming summer. On commenting on the (somewhat tamed now) wild garlic sprouting in the garden we were given huge bags to take home with us by Hamze, one of the Syrian boys. This generosity is mirrored by that of Sandl’s villagers: local farmers bring round milk and eggs and every day a trolley in the local supermarket is filled with donated goods. The community provides German lessons three times a week and a range of sports and leisure activities. The boys swim regularly and train with the village football team, as well as having a go at basketball, table tennis and even skiing. All of the Syrians loved their first experience of snow. There are also cultural days revolving around food and tradition swapping. Irmgard is enthusiastic about Syrian food “lots of new flavours, lots of lemon“. The Syrian boys are not so sure about Austrian cooking, as it’s very pork based, but have found a few familiar meals like kebab and falafel. The group, who were strangers to each other a few months ago, from varying parts of a large country and from different backgrounds now live, cook and wait together. It is obvious from the start that this situation would not be without its challenges.

Old and new problems The first Syrians we met in Sandl were Esmaeel and his brother Mohamed, who live in a tiny room dominated by their beds and one table. In contrast to the communal family room downstairs, it felt somewhat stark and lonely and the boys seemed to have little to do but sleep. Any more abstract questions about what they think of Austria seemed out of place in this atmosphere of frustrated waiting. Esmaeel wants to continue his law studies in Linz, but without a passport can do nothing but sit and wait. His German is improving quickly though he is forgetting his English. His brother seems simply lost, not just in the German language, but in what the hell he is doing here in this strange room so far from home. Indeed, the German word the refugees all seemed very familiar with was “später“ (later on), which concludes almost every utterance about their future plans.

At present, all the refugees are living in limbo but this situation is perhaps most damaging for the 5 teenage boys, too old to attend school like Rema and having left Syria before graduation. Still, Irmgard is optimistic that the group will find work in nearby Freistadtor Linz, where there are steel industries recruiting manual workers. Rema’s father Abdulkada was a bus driver in Damascus and, on having his license transferred, hopes to continue driving. His son Hamze wants to work as a barber. Rema looks forward to the day she can have dogs again and maybe chickens, she seems excited about the life ahead in Austria and chats excitedly in German about her schoolfriends in Sandl.

A self-fulfilled prophecy Our afternoon in Sandl is spent looking at iPhone photos of family gatherings in Damascan homes and waving grandchildren. There seems no need to ask why the family left Syria, that part of the puzzle seems clear enough. But I am interested in whether their experience mirrors what they expected of Austria, or if they expected anything at all. Interestingly, Abdukada says his family chose Vienna at one of the frenzied turning points of their journey from Syria, via Greece and Turkey. He says they associate Austria with shalom – freedom, peace. The boys, teenagers, who mainly arrived alone, talked of the horrible journeys and experiences of large camps in Traiskirchen and Vienna, where many of their friends are still stuck waiting. But they nod along with the word “shalom”. It seems a very fortunate coincidence that they have travelled all the way from Damascus to this unknown Austrian village and found heresome of this peace and freedom, when it is so lacking elsewhere in Europe. But it strikes me that without the efforts of Irmgard and her fellow volunteers, they would have arrived to a much less friendly new world, a different Austria entirely. With Irmgard, Peter and their Syrian neighbours, we did not touch on many of the “big questions” which dominate the refugee debate in the Czech Republic, but had a chance to observe one small community’s practical answer to a huge moral question. It is vital to ask big questions. But only ever asking them of each other from the safety of our bunker seems unlikely to provide any answer worth having.


FONTÁNA NA RYNKU Matěj Vodička

26 – 27

červenec/srpen 2016

URBAN LIFE

Nika Brunová


V

souvislosti s nedávno oznámeným záměrem architekta Jana Šépky, jenž plánuje v rámci své výstavy v českobudějovickém Domě umění na měsíc zakrýt Samsonovu kašnu dřevěnou konstrukcí, se o místní barokní fontáně zase začalo hovořit. A to snad ještě více, než když byla v roce 2015 její ústřední postava starozákonního hrdiny Samsona oblečena do dresu hokejového týmu HC Motor. Nutno podotknout, že Šépkův návrh sklidil u občanů města hlavně kritiku, zejména na sociálních sítích, kde se lidé k chystanému zakrytí vyjadřovali stylem: „Hnus! Tohle že je umění? My Samsona nedáme!“ Nabízenými možnostmi, tj. jednak získat intenzivnější umělecký zážitek a dozvědět se o Samsonově kašně více zajímavých informací, většina obyvatel města, zdá se, spíš pohrdá. Nabízí se otázka, co Budějovičtí vlastně doopravdy vědí o této impozantní stavbě, která je neodmyslitelným symbolem krajského města. Denně je míjena mnoha lidmi, málokdo si jí ale vůbec všimne a ještě mnohem méně lidí si je vědomo jejích uměleckých kvalit. Řekněme si proto nyní něco o tom, jak jedna z nejvýznamnějších památek v Českých Budějovicích vůbec přišla na svět. Důležitý je samozřejmě ústřední prostor, na němž se Samsonova kašna tyčí, tj. Náměstí Přemysla Otakara II., v dávných dobách označované jako „rynek“, což byl tehdy běžný název pro jakýkoliv typ většího prostranství uprostřed města. Dispozice rozsáhlého čtvercového prostoru nejspíš určil již „zemský lokátor“, zvíkovský purkrabí Hirzo, který pro zakladatele Českých Budějovic, krále Přemysla Otakara II., pracoval jako urbanista a zeměměřič. V roce 1364 byly na příkaz císaře Karla IV. z prostoru rynku kvůli zápachu odstraněny tzv. Masné krámy, které se přesunuly do dnešní Krajinské ulice, kde se dodnes nachází vyhlášená hospoda. Až do 20. let 18. století tedy ve středu náměstí stál pouze pranýř. Samsonova kašna byla zbudována hlavně proto, aby z ní mohli občané města čerpat užitkovou vodu. Jeden z hlavních iniciátorů stavby, tou dobou městský radní a později starosta Jan Jiří II. Daublebský, by ji pro svou vášeň k umění nemohl nechat vystavit jen tak obyčejně, a proto se už od roku 1716 městská rada jednoznačně přikláněla k návrhu vybudovat na

rynku impozantní sousoší. Stavět se začalo v květnu 1720 dle návrhu bechyňského zeměměřiče Johanna Rappy, který radním ještě před zahájením stavby předložil nákres, na němž kašna pomyslně vrcholila sochou starozákonního hrdiny Samsona zápasícího se lvem. Rappa nejspíš vycházel z podobných dispozic, jaké je možné spatřit na Lví fontáně od pražského sochaře Jeronýma Kohla z roku 1686, nacházející se na druhém nádvoří Pražského hradu. Bylo také nutné do kašny vehnat proud vody a k tomuto účelu se nejprve začal budovat rybník nedaleko Rudolfova, později se ovšem přistoupilo k té variantě, aby byla voda do kašny čerpána přímo z řeky Vltavy. Vodárenská věž, do jejíž měděné nádoby na vrcholku byla za pomoci vodního díla vháněna voda proudící odtud přímo do kašny, dodnes stojí na svém původním místě u fotbalového stadionu. Její podoba se ale hodně proměnila po přestavbě v 19. století. Možnost čerpání vody z Vltavy byla nakonec zvolena na základě doporučení jezuitského sochaře Františka Bauguta z Kutné Hory. Ten bývá sice někdy označován za autora sochařské výzdoby kašny, radou města byl však ke stavbě přizván hlavně jako technický konzultant, neboť se proslýchalo, že se „ve vodárenských kumštěch vyzná“, jak je přímo psáno v jednom ze zápisů z jednání městské rady. Kamenických prací na fontáně se ujal Zachariáš Horn. Autorem figurální složky Samsonovy kašny byl významný českobudějovický sochař Josef Dietrich, jeden z bezpochyby nejpozoruhodnějších umělců vrcholného baroka v jižních Čechách. Jeho dílem jsou čtyři maskaronové chrliče, postavy atlantů podepírajících mušli a samozřejmě postava Samsona zápasícího se lvem. Ony mohutné tváře na prostředním hranolovém soklu, z nichž tryská voda, disponují prvky typickými pro barokní ornamentiku. Dietrich se nejspíš školil v některé z pražských dílen, což je ostatně nejvíce patrné na postavách atlantů, kteří na svých bedrech drží mušli se Samsonem. V těch lze v jistém ohledu zaznamenat Dietrichovu reakci na dobové sochařské dění v Praze. Spíše než z Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa čerpal zde českobudějovický sochař z Matyáše Bernarda Brauna. Podle nejnovějších poznatků je možné uvažovat i o vlivu ne příliš známého pražského sochaře Jana Oldřicha Mayera. Samotná socha Samsona, kterou celá kašna pomyslně vrcholí, je důkazem Dietrichova citu pro práci a manipulaci s podhledem. Je třeba si uvědomit, že sochařský mistr v tomto případě musel počítat s tím, že divák bude mít možnost Samsona spatřit ze všech úhlů 360° škály, tudíž se tomu snažil přizpůsobit jeho ko-

nečnou podobu. Kvůli záměrné orientaci postavy Samsona čelem na severní stranu je tedy pro diváka logicky nejlepší pozorovat celou fontánu ze severní, potažmo severozápadní strany. Skulptura starozákonního hrdiny při zapase se lvem se nachází ve výšce zhruba 10 metrů a rozlehlá okolní čtvercová plocha byla před stavbou celé kašny ve středu vyvýšena tak, aby vrchol fontány pomyslně převyšoval úroveň domů na náměstí. Díky tomu bylo docíleno skvělého optického efektu, majícího zásadní vliv na pohled z jakékoliv části rynku. Celá stavba byla ukončena v roce 1727, ale nějakou dobu poté ještě trvalo, než se z věže u Lučního jezu poprvé prohnala trubkami voda až do kašny. V roce 1934 českobudějovické náměstí architektonicky upravil Pavel Janák, tou dobou jeden z nejuznávanějších českých architektů. Janák z okolí kašny odstranil stromy a nechal tak ještě více vyniknout dokonalému pohledovému účinku, kdy Samsonova kašna tvoří harmonický střed rozsáhlého prostoru. Zda má být na Náměstí Přemysla Otakara II. zeleň, či nikoliv, je otázkou širší diskuze napříč odborníky i občany města. Dnes bohužel náměstí slouží z velké části jako parkoviště, což se jistě většině Budějovičanů nelíbí. Ostatně s touto funkcí nepočítal ani Janák. Michal Škoda, kurátor českobudějovického Domu umění, v souvislosti s plánovanou Šépkovou instalací prozradil záměr uspořádat v době konání projektu „Vnímání“ také doprovodné přednášky a debaty týkající se budoucnosti tohoto jedinečného prostoru. Široká veřejnost tedy bude mít kýženou možnost povědět k tématu svůj vlastní názor. Doufejme, že toho využije a že se debat přímo zúčastní také radní a zastupitelé města. Na závěr několik zajímavostí: Když byla do města transportována mušle, na které se tyčí Samson se lvem, musela být z lomu u Besednice přivezena povozem čítajícím celkem 77 koní a ještě bylo nutno kvůli ní probourat tzv. Svinenskou bránu ve východní části městských hradeb. Pro figurální výzdobu kašny byl použit vyhlášený mušlový vápenec z dolnorakouského Eggenburgu, odkud se čerpal kámen třeba na stavbu dómu sv. Štěpána ve Vídni. Celkové výdaje na stavbu kašny činily celkem 18 937 zlatých, což je přibližně stejná suma, za kterou se tehdy dal postavit slušně veliký a výtvarně kvalitní kostel. Originály soch Samsona zápasícího se lvem a jednoho z maskaronových chrličů je možné spatřit v levé části přízemí českobudějovické radnice. V dnešní době je kašna osazena výdusky z dílny akademického sochaře Ivana Tláška. autor je studentem Ústavu pro dějiny umění FF UK


ŘÍKÁM O SOBĚ, ŽE „STUDUJI FOTOGRAFII“

28 – 29

červenec/srpen 2016

ART

Jiří Ptáček

Nika Brunová (portrét)

Alžběta Kočvarová ráda pracuje s náznaky příběhu a jeho metaforickým vyjádřením. „Vytvářím fikční světy, které se nijak zvlášť neliší od reality. Jen se ty příběhy v nich vlastně nestaly.“ Když jsme si naposledy povídali o tvých fotografiích, několikrát jsi zmínila, že v nich svou roli hraje problematika fikce. Určitě mi dokážeš trochu lépe přiblížit, jak k ní přistupuješ. Jak nakládáš s možnostmi fikce? Do jaké míry ji chceš odlišovat od reality? Ono v mém případě nejde pouze o ni. Baví mě využívat vlastnosti fotografie a mezi ty samozřejmě patří i schopnost budovat fikce. Je pravda, že ve své bakalářské práci jsem se tomuto tématu obzvláště věnovala. Nejednoznačnost obrazu a vytrhávání obrazů z kontextu je asi to, co mě na fotografické fikci zajímá. Vytvářím vlastně fikční světy, které se nijak zvlášť neliší od reality. Jen se ty příběhy v nich vlastně nestaly. Dáváš přednost analogové ­fotografii. Vpád digitálních technologií tě

přitom zastihl ještě v dětském věku, takže jsi-li nostalgická, pak po něčem, cos vlastně nezažila. Důvody ale můžeš mít jiné? Beru ten celý analogový proces jako důležitý rituál. Když fotografuji, soustředím se jen na to. A ačkoli je pro mě tento rituál takřka denním chlebem, jeho magie mě nepřestává fascinovat. Musím také přiznat, že vítám častý vklad náhody, chyb a poničení, které občas při procesu nastanou. Jsou to pro mě osvěžující prvky snímků. A škrábnutí na digitálním snímku jde udělat stěží. Je pro tebe důležitější, co klasický film vyžaduje při zpracování, od nasvícení až ke zvětšenině - tedy hlediska procesuální - nebo vizuální jinakost finálních snímků? Mám ráda právě to určité „punktum“, které fotografii dodají obě tyto

roviny. Rituál i určitou výjimečnost snímku. U mě se s tím spojuje jistý experimentální aspekt. Současně nepracuji jen s klasickou fotografií. Mám ráda kontrast, takže mě vždy baví kombinace velkoformátové analogové fotografie s printscreenem a samplování negativu s digitálním obrazem. Nejsem úplný staromilec. Tvoje soubory na mě působí jako variabilní systémy, u kterých můžeš těžiště své výpovědi různě proměňovat. Přidáním nebo ubráním snímků, přestavěním konfigurace a tak podobně. Je tomu tak, nebo naopak přísně střežíš jednotlivé sestavy, takže by například vypuštění jednoho snímku znamenalo zhroucení celého systému? Nevadí mi vybrat jednu fotografii a vytrhnout ji ze souboru kvůli jiným účelům. Pokud ale mám vystavit celý


soubor a vyloučit z něj jediný snímek, jsem poněkud nervózní. Ne, že by se tím vše zhroutilo, ani já se nezhroutím. Nejsem tak přísná a zásadová. Beru fotografii jako médium hodně uvolněné. Jenže každý prvek v souboru pro mě má také důležitou roli v příběhu. I když to je velmi pocitové, protože takto to mohu číst pouze já. Ano, vím, že fotografie míváš podložené konkrétními příběhy, zážitky a situacemi. Vyjadřuješ je ale velmi metaforicky. Uměla bys popsat, co se děje na cestě od konkrétního zážitku k fotografii? Pracuji tak, že si určím, co mě v dané chvíli zajímá, s čím se střetávám, píši si poznámky, později kreslím skici a v nich si soubor připravuji. Metafory tvořím instinktivně, přičemž nestojím o přesnou popisnost. Trochu tím tak popírám vlastnosti fotografického média. Čitelnost pro mě moc neznamená. Celkový výjev se mění i prostřednictvím fotografování, jelikož nikdy nejsem schopná přesně reprodukovat původní představu, čímž se metafora stává ještě abstraktnější. V jednom souboru jsi se věnovala pomíjivosti lidského těla, v  dalším jsi se zaměřila na vyjádření pocitu ztráty. To jsou v podstatě existenciální témata. Potřebuješ taková k práci? Nikoli. Ráda zpracovávám určitou tíhu bytí, ale mými oblíbenými přístupy jsou i lehkovážnost a absurdita. S Danielou Šrámkovou jsem například pracovala na souboru o rybičce z akvária, která se chce podívat do Japonska. Nebo mohu jmenovat soubor Srdce na smetaně. Ačkoli se zabývá deziluzí, je vlastně zábavný.

Ze souboru Den skončí až já budu chtít, 2015 (Alžběta Kočvarová)

Vzala jsi studium fotografie jako příležitost ovládnout co nejlépe řemeslné postupy? Vím, že základy dostane každý, ale jejich další rozvíjení je věcí osobní motivace. Pro mnohé může být motivací už pouze to, že fotografováním se lze uživit. Ty si vyděláváš fotografováním? Chceš to dělat? Musím přiznat, že technika nebyla nikdy mou prioritou. Postupem času se jí ale člověk neubrání. Ateliér Pavla Baňky jsem si vybrala kvůli hodně otevřenému přístupu k médiu. A i celkově vzato jsem

si vzdělání v oboru fotografie, byť je to zvláštní obor ke studiu, vybrala ne kvůli řemeslu, ale ze zájmu zkoumat možnosti fotografického obrazu. Fotografii mám hrozně ráda, ale pro vlastnosti, které mohu spíše ohýbat než respektovat. Sem tam někdy nějaká řemeslná zakázka přijde, ale sama se nenabízím. Jinak pokaždé, když se mě někdo zeptá, co dělám, říkám že „studuji fotografii“… Nedokážu si představit, jak říkám, že jsem fotografka v pravém slova smyslu. Ačkoli svatbu také nafotím...

Alžběta Kočvarová Narozena 1989, pochází z Českých Budějovic. Základy v oboru ovšem získala na SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově. V současnosti je posluchačkou ateliéru Fotografie na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Vedle vlastní fotografické tvorby se spolu s dalšími studenty ústeckého ateliéru věnuje putovnímu výstavnímu projektu Medium Loci. Navštěvují místa budoucích výstav a prezentace jim pak šijí na tělo. V Českých Budějovicích jsme její snímky viděli na kolektivní výstavě 51 odstínu šedi v Galerii D9 (2015). Ze souboru Duha není moře, 2015 (Alžběta Kočvarová)


Art is here! Pokud jsme vás minulý rok zvali na výstavy za hranicemi, letos můžete v poklidu zůstat doma. Kulturní nabídka je zde nevídaně široká a uspokojí náročné diváky i kulturní lahůdkáře. Alšova jihočeská galerie na Hluboké již na jaře otevřela novou stálou expozici, která rozehrává nezvyklý, ale povedený dialog gotického a moderního umění. Velký sál jízdárny pro změnu ovládl československý surrealismus. Výstava Krása bude křečovitá vás provede rozvitými krajinami lidského podvědomí a imaginace zachycené ve výtvarných dílech, fotografii i filmu. Přehlídku navíc rozšíří její druhá část ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích. S kurátory obou výstav Lenkou Bydžovskou a Karlem Srpem přinášíme navíc rozsáhlý rozhovor na str. 6. Pokud se chystáte vyrazit i s dětmi, budou jistě nadšené z výstavy mezinárodně uznávané animátorky Kristiny Dufkové Mami, tati, díky! umístěné do suterénu Wortnerova domu. Jejím podmanivým kresbám snadno podlehnete i vy. Sladovna v Písku již tradičně připravila interaktivní výstavy. Tentokrát zaměřené na loutky a tiskařskou tvorbu. Koncem června se divákům otevře i nová výstava v Měsíci ve dne, představující videoinstalace skvělého českého umělce Filipa Cenka. Ve stejný den zahájí i Dům umění svou letní výstavu světově uznávaného abstraktního umělce Seana Scullyho, o jehož barevné virtuozitě najdete článek na protější straně. Bude to krásné léto! Nezbývá mi, než vám popřát pěkné kulturní zážitky. Nechť vás Milk & Honey provází.

30 – 31

červenec/srpen 2016

ART

Meziprůzkumy / Sbírka AJG 1300–2016 Alšova jihočeská galerie / Hluboká nad Vltavou od 17. 4. 2016

Mami, tati, díky! Filmová tvorba Kristiny Dufkové Wortnerův dům AJG / České Budějovice 30. 6. – 11. 9. 2016 vernisáž 30. 6. v 17.00

Krása bude křečovitá / Surrealismus v Československu 1933–1939 Zámecká jízdárna AJG / Hluboká nad Vltavou 15. 5. – 2. 10. 2016

Čaj um prum Mezinárodní muzeum keramiky AJG / Bechyně 5. 6. – 2. 10. 2016

Mezery / Vyprávění mezi sekvencemi Západní sál AJG / Hluboká nad Vltavou 25. 6. – 2. 10. 2016 vernisáž 25. 6. 2016 od 15.00

Filip Cenek Měsíc ve dne 21. 6. – 22. 7. vernisáž 21. 6. v 17.00

André Breton, Paul Eluard a Suzanne Muzardová, 31 koláží / Pařížští surrealisté a český surrealismus v dokumentech Wortnerův dům AJG / České Budějovice 30. 6. – 2. 10. 2016

Jaroslav Róna / Sluneční rytíř Komorní galerie U Schelů 27. 5. – 9. 7. 2015

Jaroslav Hněvkovský / Obrazy z džungle Egon Schiele Art Centrum / Č. Krumlov 22. 4. – 30. 10. 2016 Otto Placht / Paralelní světy Egon Schiele Art Centrum / Č. Krumlov 22. 4. – 30. 10. 2016 Dimas Paredes Armas / Vize a sny Ayahuascy Egon Schiele Art Centrum / Č. Krumlov 22. 4. – 30. 10. 2016 Loutková akademie Vysoké trámy / Sladovna Písek 13. 5. – 30. 10. 2016 Tiskařiště Sklep / Sladovna Písek 13. 5. – 30. 10. 2016

HLEDÁME FOTOGRAFA/KU POKUD MÁŠ ZÁJEM PODÍLET SE NA TVORBĚ TOHOTO ČASOPISU, KONTAKTUJ NÁS NA: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM


THE WALL OF LIGHT, THE BODY OF COLOR

Petra Lexová Nika Brunová

Dílo původem irského umělce Seana Scullyho se objevuje v Čechách poprvé. Dům umění v Českých Budějovicích přes léto představí velkoformátové abstraktní malby, jimiž se Scully proslavil, i autorovu ranou figurativní tvorbu a fotografie. Pokud jste neměli možnost zhlédnout Scullyho retrospektivu v nedalekém Linci v roce 2012, nabízí se vám exkluzivní vhled do díla jednoho z nejuznávanějších současných abstraktních umělců. Pro dílo Seana Scullyho je příznačná bravurní práce s barvou. Hlavním motivem jeho děl je zpravidla geometrický rastr pruhů a barevných polí, kde na sebe vrství silné nánosy barev. Jeho plátna často dosahují rozměrů okolo čtyř až šesti metrů a svou vizualitou se blíží malířům tzv. „barevných polí“ Marku Rothkovi a Barnettu Newmanovi. Autorům, kteří využili abstraktní výtvarné formy k zachycení osobních niterných pocitů. Rothkovi se podařilo dosáhnout téměř hranice transcendentálního účinku malby, kdy jeho plátna dováděla diváky k pláči. A přitom znázornil pouhé přechody barev vpíjejících se do sebe. Nabízí se otázka, v čem tak silný účinek spočívá. Podle mého názoru v naprosté otevřenosti, kterou divákovi abstraktní obraz dává, a bravuře autora dokázat v něj přenést vlastní emoce. Celé kouzlo tkví v okamžiku setkání s malbou, která diváka naprosto vtáhne do sebe. Novinářka, která spatřila Rothkova „černá plátna“ určená pro kapli v Houstonu, později napsala, že to byla tíha depresí, jež z pláten cítila, která ji srazila na kolena. Nutno dodat, že Rothko pár měsíců po jejich dokončení spáchal sebevraždu. Komprimované emoce jsou patrné i v dílech Seana Scullyho. Cyklus pláten Wall of Light Desert Night z devadesátých let představuje sérii velkoformátových pláten. Jednotlivá pole jsou řazena vedle sebe v horizontálních a vertikálních pruzích, kde místy prosvítá podkladová barva. Inspiraci nalezl při své noční cestě nevadskou krajinou. Jak se blížil Walley of Fire zaujaly ho pozoruhodné barvy pouště v přicházejícím soumraku. A stíny, které se ploužily po okolních horách a ve skomírajícím slunci se táhly po žlutém písku.

Teplé okrové tóny přecházely do šedé, modré a černé. Úžas a vytržení nad daným momentem, který kontrastoval s návštěvou kasina v Las Vegas, z nějž se vracel, se mu vryly do paměti. Přesně tak jsou zachované i ve zmíněném cyklu pláten. Jednotlivá pole nemají pevné hranice. Svou zdánlivou nepřesností vytvářejí vibrující linie a husté nánosy barev těkají pod zrakem diváka. Nemusíte stát uprostřed pouště, abyste cítili pomalu přicházející chlad dlouhých stínů táhnoucích se po rozpáleném písku. Jak sám Scully říká: „The painting is not carring obligation to explain itself.“ A v duchu této myšlenky se nese i výstava The Body and the Frame. Cely, které mohou Scullyho plátna připomínat, jsou prostory jeho vlastního tělesného prožívání malby. Nejde u nich o doslovné vyprávění příběhů, ale o zážitek, který vyvolávají. Způsob, jakým k nám promlouvají, tak hranice rámu překračuje.

Sean Scully THE BODY AND THE FRAME Galerie současného umění a architektury / Dům umění města České Budějovice 22. 6. – 12. 8. 2016 vernisáž v úterý 21. 6. v 18.00

Sean Scully Narodil se v roce 1945 v Dublinu, odkud se s rodinou přestěhoval do Londýna. V současné době střídavě žije v New Yorku, Mnichově a Barceloně. Malbu studoval na Croydon College of Art London a na Newcastle University v Anglii. Je nositelem čestných titulů: doktorátu umění na Massachusetts College of Art Boston a National University of Ireland v Dublinu. V letech 1989 a 1993 byl nominován na prestižní Turnerovu cenu ve Velké Británii. Vystavoval v  galerijních institucích po celém světě. Jeho dílo se nachází v prestižních sbírkách Metropolitan Museum of Art, The Guggenheim Museum, Tate Modern, Kunsthaus Zürich a mnoha dalších.


MINI RECKY

MUSIC

VEENA

Help it to die Když někdo chce oprášit svůj středoškolský projekt po x letech, je to dobrej nápad, blbej nápad, nebo jakej je to vlastně nápad? Na rozdíl od Luneticů je to od Veeny dobrej nápad. Čtyřlístek v čele s Veronikou Buriánkovou, jejíž hlasový projev patří dle mého názoru k jednomu z nejcharismatičtějších u nás, se po sedmi letech rozhodl nechat vytanout vzpomínky a vydat desku čítající osm skladeb. Někdo může navrhovat, že se jedná o památník jedné táborské etapy. Já bych se stavěním pomníků ještě chvíli počkal, přeci jen, vztyčujou se většinou až posmrtně a pohřbívat tenhle projekt takhle zkraje by bylo velký sousto i na E. A. Poea. Samozřejmě nikdo nepředpoví, krom kapely samotný, která může říct: „ok, 25. 7. 2017 poslední koncert“, jak dlouhá anabáze to vlastně bude. Osobně doufám, že tenhle mix post-punku, shoegaze a slow-core vydrží hrát déle než do onoho roku 2017 a že i vy, příznivci nedebilní hudby, budete mít šanci zhlédnout nejedno koncertní vystoupení. Vidět totiž Davida, Martina, pana Svačinku a Verču stojí nulanulaprdlačky a děti se po tom utlučou. -rp-

32 – 33

červenec/srpen 2016

MULHOLLAND BLUE

Mullholand Blue EP Po dvou formujících letech se pražští Mulholland Blue ustálili v tříčlenné sestavě a vydali první EP. Eponymní nahrávka o šesti písních je svěží ukázkou toho, že pop se dá dělat chytře. Komorní sestava akustické kytary, baskytary a bicích vytváří promyšlený, ale nevtíravý podklad pro nejdůležitější prvek kapely – výrazný, přesto lehce zastřený hlas zpěvačky Barbory Novotné, který melancholicky posazeným textům dodává na síle. Výsledkem je půl hodiny podmanivých melodií, které i přes přítomnou melancholii dovedou posluchače k úlevné katarzi – pro kterou se bude rád vracet. -mm-

PANTHA DU PRINCE

The Triad Minimal techno patří k Německu stejně jako Hitler, porno a kariwursty a tamní základna je snad širší než fanouškovská základna Rammstein, což jsou takoví německý Kabáti, abyste si udělali představu. Hendrik Weber aka PDP patří rozhodně k top jménům na poli decentně poslechového techna, u kterýho si klidně můžete zapálit vonnou tyčinku s vůní mahagonu a uvařit senchu. Dodneška mě vlastně překvapuje, že nehraje v čajovnách. Aha, já do čajoven vlastně už přes deset let nechodím… Webera zaručeně většinou podle poslechu poznáte, nýbrž má zálibu ve zvonkohrách. Z budějcké radnice by si tudíž musel tenhle čtyřicátník ustříknout do techno-slípků. Z čeho už ale moc neustříkávám já, je tahle novota. Přeci jen, poslouchat pořád zvonečky bez zjevné inovace se stane po čase mírnou nudou. Specifický a originální rukopis je sice fajn, ale pokud dokola sázíte na jistotu, vzrušení vyprchává. Je to jako s tou senchou, taky ji můžete zalít několikrát, ale ten poslední výluh už bude takovej mdloučkej. -rp-

RADIOHEAD

A moon shaped pool Píšou o tom všichni, takže my se taky přidáme – a to hned dvakrát. Přeci jen, spolu se zdarma rozvozem KFC, do kterého se promítá komplex dílčích nákladů, je to jedna z nejaktuálnějších událostí bez ohledu na to, kdy tento výtisk třímáte v ruce. Pět let uplynulo od vydání poslední desky, která sklízela rozporuplné reakce, proto novinka vzbuzovala jisté obavy. I když nutno podotknout, že si Radiohead s píárkem moc hlavu nedělaj, prostě vypustí dva singly a pak oznámí, že za pár dní vyjde deska. Proč taky, jsou to přeci Radiohead: Yorkovi stačí říct, že si asi prdne, a vytvoří se kolem něj dav, který bude na tuto esenci včerejší večeře čekat jak na smilování boží. Aby vás tyhle řeči o rektálním otvoru nepřivedly na scestí, hned dodám, že nová deska jako z prdele rozhodně nezní. Byť je to nějaká doba, co chlapci a hlavně teda York začali inklinovat k elektronice, gró i nadále zůstává. Onanisty nad prvními alby téhle ostrovní čeládky by to mohlo mírně pohoršovat, avšak účel světí prostředky. Vytříbené melancholické linky přetékající do mírně extatických poloh za doprovodu smyčců dělají z desky, i když ne hned na první poslech, velmi intimní


K2K2

ANKETA

Devátá deska A Moon Shaped Pool je v zásadě logickým vyústěním třicetileté existence Radiohead. Jedenáct skladeb totiž tentokrát není experimentem (třeba jako Kid A z roku 2000), nýbrž spíše perfekcionistickou a dokonale vyváženou a promyšlenou syntézou – jsou tu písně známé z dřívějších živých vystoupení, Greenwoodovy filmové orchestrové aranže (vycházející z jeho tvorby filmových soundtracků v posledních několika letech), 15 let stará „True Love Waits“ i úplné novinky. Perfekcionismus možná evokuje jakousi chladnost, A Moon Shaped Pool je ale jejím přesným, emocemi a surově-poetickými texty nabitým protikladem. Radiohead nikdy nebyli víc Radiohead. Vedle Blackstar Davida Bowieho prozatím rozhodně nejzásadnější deska roku -ose-

TIPYTRIKYTRIPY

záležitost, která se časem zavrtá pod kůži. Jak střípek z flašky od rozbitého Gambáče na koncertu Walda Gangu. -rp-

27. 07. Circus Problem 10. 08. Oceán 17. 08. Queens of Everything

VelbloudVelbloud 20. 07. Fluff warm up: Fake Off (FR), Doble D (MEX) 28. 07. Goodmother (SWE), Tungsol (SWE), Kuzimu Mabaya 09. 08. Awakening (A), Before Us All (A)

FabrikaFabrika 19. 07. Severance (US) 17. 07. Cattle Decapitation (US), Tortharry, Anime Torment 30. 07. Cannibal Accident (FIN)

Vzduch už smrdí vysvědčením – komu bys udělil za výkony v uplynulém školním roce za 1 a kdo by naopak musel skládat reparát?

Honza Bílý Pure Joy Lab

Oli Divišová výtvarnice na volných nohách

Martin Horčic právník, ex-Vladivojsko

Daniel Anděra student, hudební dramaturg Majálesu

Tak jedničku bych udělil za crowdfunding pro poslední Švankmajerův film Insects (více viz str. 13). A bůra pro Budějčáky, který dělali povyk okolo zakrytí kašny.

Jedničku bych dala F. Postlovi za jeho sochu Přemysla Otakara II. Konkrétně za to, že se dokázal tak brilantně oprostit od kánonu ideální tělesné krásy a dal šanci vyniknout tělesným disproporcím. Reparát bych dala p. Konvičkovi – od základky až po docenturu. I když video na podporu Donalda Trumpa mě fakt pobavilo. Jinak je to spíš smutné.

Pokud bych to mohl pojmout z filosofickokulturního hlediska, tak reparát by měl skládat Smrťák za to, kolik inspirativních lidí nám sebral, a za jedna uděluji švédské kapele The Ghost za to, že dokáže dokonale zhypnotizovat a nabít publikum!

Hele, jedničku Obamovi za jeho poslední proslov v Bílým domě a reparát Rádiu Wave za kritiku Drakeova novýho alba.


MARTIN GREGOR

NOISE COWBOYS

Summer is comming – jaký je tvůj oblíbený pracovní tábor? Uranové doly!

Summer is comming – jaký je tvůj oblíbený pracovní tábor? Listina základních práv a svobod říká v čl. 9: „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.“ Můj oblíbený pracovní tábor = kapela, rodina.

Na jaký festival se chystáš a na jaký rozhodně ne? Na žádný, nesnáším festivaly!

Na jaký festival se chystáš a na jaký rozhodně ne? Osobně moc festivaly nemusim… ale tak pár let jezdím pravidelně na již proběhnuvší FreeDim, s Kovbojema budeme hrát na On/Off, rád bych navštívil Noise Party, letošní Brutal Assault, na kterej stejně nebudu mít prachy (a voni už asi stejně nejsou lístky), anebo Creepy Teepee, který nejspíš dopadne stejně… Určitě se chystám na Živý Hradec u nás doma, kde mám na starosti páteční dramaturgii. Jinak asi nepojedu na tradiční motosraz FOE XII – nemám totiž motorku, sorry Aleši B.

Jaký je tvůj oblíbený letní milánek, na který dodneška rád vzpomínáš? Tři ženský najednou, ehm.

Jaký je tvůj oblíbený letní milánek, na který dodneška rád vzpomínáš? V létě se nemiluju… Je vedro.

Winter is comming – co by sis přál najít pod stromečkem? Aspoň tejden klidu a samoty.

Winter is comming – co by sis přál najít pod stromečkem? Chtěl bych tam najít EP naší kapely, anebo mýho projektu Bardie Bardlin… Anebo teda aspoň hnědej župan jako má Big Lebowski… nějakej... abych v něm prostě mohl chodit nakupovat, no...

Sjíždění Vltavy / sebe sama? Debilní sport – mám rád jen sám sebe!

Sjíždění Vltavy / sebe sama? Sebe sama.

Kryštof kemp / Macura v kempu? Mein kemp mluví za vše. Vřele souhlasím.

Kryštof kemp / Macura v kempu? Macura v Kryštof kempu.

Olympiáda na Lipně / Diskoland? Obojí je hrozná kokotina.

Olympiáda na Lipně / Diskoland? Tohle jsou velmi vyvážení soupeři – o chlup se ale vítězí díky: „blablabla říká Ortmann o době, kdy v Discolandu, tehdy VIP podniku stranou centra, šlo potkat nejen Karla Gotta (75), který už tehdy zřejmě začínal pokoukávat po (váhově) lehké děvě, kterou by učinil svou ženou, ale i zahraniční hvězdy, až tak byl Jonák tehdy kvůli věhlasu podniku štědrý“ (Extra.cz).

Pipes and Pints / kokotem do huby? Nepreferuji ani jedno, prosím.

Pipes and Pints / kokotem do huby? No comment… V tomhle rozstřelu přece nemůžu napsat, že nenávidim ty zkurvený dudy!

34 – 35

červenec/srpen 2016

MUSIC/COLUMN

VOSTROV OPEN AIR CLUB

BILLY RYBÍZEK


ODJÍŽDĚT A VRACET SE Hana Kolářová

Č

eské Budějovice mám upřímně ráda a věřím, že to je skvělé místo k životu. Bydlela jsem tu celkem dvacet let; koupala se v Malši, jezdila na kole na Hlubokou, navštěvovala snad všechny existující kroužky v Hardtmuthově vile a fandila budějovickým začínajícím kapelám v místních začouzených klubech. Myslím, že neexistuje místo, kam bych patřila víc než sem. A stejně jsme se v posledních šesti letech moc nepotkávali. Ptáte se proč? Byla jsem prostě zvědavá, jak ještě by můj život mohl vypadat. Po střední škole jsem se odstěhovala do Brna, o kterém jsem nevěděla vůbec nic. V té době jsme většinou jezdili vlakem, což znamenalo čtyři a půl hodiny na cestě. Frekvence mých návštěv na jihu se tak brzy omezila. Nový život ve velkoměstě byl navíc plný možností, které jsem si začala užívat. Objevila jsem úplně novou městskou kulturu. Ta brněnská, jak jsem ji poznala já, byla plná kaváren, kde se nikdy nepřestává diskutovat, demonstrovat a měnit svět okolo sebe. Jezdí se šalinou, o víkendech se chodí na výlety do jeskyní v Moravském krasu a v létě plavat na

přehradu. Tak to chodí v Brně. Po pěti letech v Brně dozrál čas zjistit, jak ještě by můj život mohl vypadat. Shodou okolností jsem se dostala do Rotterdamu, jednoho z nejvíce multikulturních měst v Evropě. Našla jsem levný byt ve čtvrti plné cizinců, mými spolubydlícími byly holky z Maďarska a Srí Lanky. První týdny jsem byla ze všech těch kultur okolo trochu nesvá. Přece jenom, v Čechách potkáte tak maximálně Vietnamce ve večerce. Brzy jsem zjistila, že mě ale takový život hrozně baví. Vždyť já jsem přece taky cizinec a nikdo tu na mě divně nekouká. A navíc – v takovém městě se skvěle najíte! Začala jsem chodit na salát z mořských řas k Číňanům, na placky roti do surinamského bistra a pro koriandr na trh k Marokáncům. Celý den jsem projezdila na kole. Takhle to chodí v Rotterdamu. Nakonec mě život zavanul na pobřeží Walesu, do města Cardiff. Wales je poměrně chudá země, která se pořád vzpamatovává z uzavření dolů, jež z ní kdysi dělali nejbohatší část Velké Británie. Lidé jsou tady věčně pozitivní a málokdy se stane, že by se na vás někdo vztekal. Anglická slušnost je prostě pojem. V obchodech i na úřadech mě oslovují „darling, sweatheart, honey“, jako bych byla

nějaká neteř odvedle. O víkendech chodím na dlouhé procházky po skalnatém pobřeží nebo do zelených holých kopců v nedalekém národním parku. Na svačinu si dám pytlík chipsů s octem a čaj si vařím několikrát denně. Takhle to chodí ve Walesu. Najednou jsem po sedmi letech zpátky v Budějovicích, zase potkávám kamarády ze školy a zjišťuju, kdo s kým teď chodí a že se otevřely nové podniky a obchody. Projdu se po náměstí a je to hrozně zvláštní a hezký pocit, že ta Černá věž a Samsonova kašna tady pořád jsou. Večer si zajdeme na pivo a nakládaný hermelín a z reproduktorů zpívá Vlasta Redl „čiže ste husličky čižé“, doma je prostě doma. Tak k čemu bylo dobré odtud odejít, když je mi tu vlastně tak dobře? Když opustíte zajeté koleje, zjistíte, že úplně obyčejné každodenní věci se dají dělat i jinak a lépe. S lidmi se dá mluvit jinak, o světě se dá přemýšlet jinak, život se dá žít jinak. Možná že dělat věci chvíli trochu jinak, než jste zvyklí, vás udělá mnohem šťastnějšími, než byste si byli pomysleli. A možná že to potom udělá šťastné i ty, kteří na vás celou dobu doma čekají. Hlavně to ale přinese něco nového do vašeho města, které rostlo a vyvíjelo se s vámi. A změny prostě k růstu patří. Tak šťastnou cestu!


Sean Scully the body and the frame VÝSTAVA

22. 6. – 12. 8. 2016

VERNISÁŽ 21. 6. 2016 OD 18 HODIN GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ MĚSTA ČESKÉ BUDĚJOVICE

Milk & Honey #11  
Advertisement