MENDEL GREEN 1/2024

ČASOPIS MENDELOVY UNIVERZITY V BRNĚ 1 /2024

MENDEL GREEN

KOMUNIKACE

K místu, které si sami navrhli, mají lidé pevnější vztah

Jak naučit spotřebitele méně plýtvat potravinami?

Když si les „povídá“…

Vítězové a vítězky soutěže

MENDELU Ph.D. talent

Martina Bernatová (LDF)

Věnuje se zjišťování efektivity biologické ochrany, která je založena na podpoře výskytu přirozených predátorů škůdců. V mladých porostech dubů měří a hodnotí vybrané parametry fyziologické vitality dřevin. Jejím cílem je mimo jiné vytvořit alternativní postupy ochrany dřevin, a díky tomu snížit množství používaných pesticidů.

Richard Kovárník (PEF)

Ve své práci se věnuje zejména možnostem využití matematicko-statistických metod a datové vědy pro tvorbu modelů, které mají za cíl poskytnout relevantní informace pro efektivní správu lesního hospodářství a informace o tom, jakým způsobem veřejnost využívá lesní ekosystémové služby.

Marie Zahrádková (ZF)

Michal Kolář (AF)

Ve své práci se věnuje aktivním a inteligentním obalům pro potraviny z obnovitelných zdrojů. Materiály pro tyto obaly obsahují tzv. aktivní složku, která zlepšuje vlastnosti daného materiálu. Může se jednat například o zlepšení mechanických vlastností, zabraňování růstu škodlivých mikroorganismů nebo ochranu před slunečním zářením.

Jana Kurcová (AF)

V soutěži představovala projekt prezentující inovativní možnosti cílené protinádorové terapie založené na využití výhod běžně užívaných chemoterapeutik a chytře navržených nanozymů. Cílem je omezit jejich působení jen a pouze na vybrané nádorové buňky, a vyhnout se tak častému problému působení protinádorových léčiv i na zdravé buňky.

Zaměřuje se na boj s organismy, které napadají dřevo révy vinné. Problém je celosvětový, zejména kvůli rychlému šíření a vysokým finančním ztrátám. Aktuální trh s prostředky pro ochranu je nedostatečný. Proto se snaží využít nově vyvíjené nanočástice, sleduje jejich působení na patogeny, samotnou rostlinu a její odezvy.

VÁŽENÉ

ČTENÁŘKY, VÁŽENÍ ČTENÁŘI,

otevíráte první letošní číslo univerzitního časopisu MENDEL GREEN, který je již 15 let jedním z nástrojů komunikace Mendelovy univerzity v Brně. Jeho název vzešel ze soutěže mezi našimi studujícími a zaměstnanci.

Právě propojení mezi studujícími a zaměstnanci univerzity prostřednictvím účinné komunikace představuje klíčový prvek pro vzájemné porozumění a naplnění základního poslání vysoké školy, jímž je poskytování vysoké úrovně vzdělávání. Diskuze a debaty jsou součástí akademického života na univerzitě a slouží k podpoře intelektuálního rozvoje a kritického myšlení. Studenti a studentky se přirozeně zapojují do akademického prostředí, získávají nové dovednosti a budují si profesní a osobní vztahy. Komunikace není omezena pouze na akademické záležitosti, ale zahrnuje také sociální a kulturní aspekty univerzitního života. Vzájemná interakce se tak netýká pouze vzdělávání a diseminace vědeckých poznatků, ale je nezbytná pro budování vztahů a soudržnosti v rámci univerzitní komunity.

Síla univerzity vychází z mezigenerační spolupráce a vzájemné diskuze i střetů mezi zkušeností vědeckých a pedagogických pracovníků a pracovnic a elánem studujících. Potřeba komunikovat výsledky vědy a vědecké výstupy směrem k široké veřejnosti je zřejmá. Šíření vědeckých poznatků je principem vědy. Vysoké školy ovlivňují vzdělanostní úroveň prostředí, kde působí, nesou zodpovědnost za kultivaci a rozvoj svého okolí.

Univerzity všeobecně jsou centrem vzdělanosti a nositeli poznání, jehož šíření má sílu pozitivně přispět k rozvoji regionu a propojení všech aktérů veřejného života. Otevřené areály, výstavy, mezigenerační univerzita, Noci vědců, odborné přednášky a komentáře k aktuálním problémům dnešní doby. To jsou základní kanály komunikace s okolním prostředím.

Vzájemné interakce nejsou pouze výsadou lidské společnosti. V aktuálním čísle se mimo jiné dočtete, jak probíhá komunikace v lesním ekosystému nebo jak k nám promlouvá půda. A jako rybář doplním, že přestože se většina z nás domnívá, že ryby jsou němé, mezi sebou i s okolním světem intenzivně komunikují. Kromě jiného i díky svému šestému smyslu. Jen do ničeho zbytečně nemluví.

Přeji Vám příjemné čtení.

Jan Mareš rektor

MENDEL GREEN

Časopis

Mendelovy univerzity v Brně

Ročník 16 /číslo 1 / rok 2024

Vychází 2× ročně

Vydává:

Mendelova univerzita v Brně

Zemědělská 1, 603 00 Brno

www.mendelu.cz

Šéfredaktorka:

Martina Šmídtová

Telefon: 545 135 010

E‑mail:

martina.smidtova@mendelu.cz

Obálka:

vytvořeno s pomocí AI Grafická úprava:

Kateřina Páleníková

Tisk:

Ing. Vladislav Pokorný – LITERA BRNO

Elektronická podoba: mendelgreen.mendelu.cz

Redakční rada:

Ivana Chatrná

Hana Martinková Kuchyňková

Monika Pevná

Vojtěch Pospíšil

Jiří Skládanka

Jiřina Studenková

Věra Svobodová

Pavlína Vodičková

Lenka Zouhar Ludvíková

Vaše připomínky, tipy a náměty posílejte na: redakcemg@mendelu.cz

Uzávěrka tohoto čísla byla: 8. 3. 2024

Registrační č.: MK ČR E 18409

Tištěná verze: ISSN 2533-6517

Neprodejné!

Obsah / Contents

TÉMA / K místu, které si sami navrhli, mají lidé pevnější vztah

TÉMA / Když si les „povídá“…

TÉMA / Osud budoucí generace zemědělců závisí na rodičích dnešních žáků a žákyň základních škol

TÉMA / Komunikace patří i do lesa…

TÉMA / Školní lesní podnik zve stěžovatele i tazatele na společnou vycházku do lesa

TÉMA / Půda s člověkem komunikuje, i když nemluví

TÉMA / Jak naučit spotřebitele méně plýtvat potravinami?

KRÁTCE / Když věk je jen číslo aneb vizionářem v 90 letech!

TÉMA / Na věku nezáleží, nejdůležitější je čas strávený s blízkými lidmi

K místu, které si sami navrhli, mají

vztah

lidé pevnější

Úmluva Rady Evropy o krajině, platná v ČR od roku 2004, zavazuje k zapojování veřejnosti do krajinotvorby. Kromě odborných znalostí nyní krajinářští architekti potřebují i pokročilé komunikační schopnosti. Zahradnická fakulta začala zavádět výuku participativního plánování již začátkem 90. let, a to mimo jiné díky Aleně Salašové, vedoucí Ústavu plánování krajiny.

TEXT: Martina Šmídtová

FOTO: AVC MENDELU, Pavel Marek (Hnutí Brontosaurus)

Zapojení veřejnosti do rozhodování o úpravě konkrétního místa, do tvorby strategických rozvojových dokumentů či územního plánování není jednoduché. Může být finančně i časově náročnější než tradiční postupy, ale pozitiva mohou daleko přesáhnout daný konkrétní projekt. Pokud lidé spolurozhodují o místu, kde žijí, získávají k němu pevnější vztah a jsou více motivováni o něj pečovat. „Především to ale posiluje komunitu a spolupráci, lidé se učí hledat konsensus. To jsou těžko ekonomicky zhodnotitelné bonusy, ale někdy právě o ně jde nejvíce,“ uvádí Alena Salašová. Nakonec může mít participace i úsporný efekt, jestliže jsou lidé zapojeni i do samotné realizace či údržby.

Participace má svá pravidla

Výzkumný tým okolo Aleny Salašové se již počátkem milénia v rámci mezinárodního projektu podílel na mapování a testování metod participace. Výsledný seznam obsahuje 105 položek včetně doporučení, kdy kterou metodu použít: SWOT analýzu, brainstorming, dotazníkové šetření anebo třeba kulaté stoly, panelové diskuse, výstavy či sofistikovanější plánovací workshopy a občanské soudy. Některé se hodí na začátku plánovacího procesu, kdy se lidé teprve seznamují s problémem, jiné v části navrhování nebo finálního rozhodování. Často mohou mít podobu komunitních akcí s doprovodným zábavným programem. Zapojit lze každého, od nejmenších dětí až po seniory. „Děti jsou velmi otevřené, velmi dobře vnímají prostor, jeho problémy i hodnoty. V jednom projektu nám své nápady kreslily přímo do fotek,“ vzpomíná Salašová.

Podle Salašové je určitá míra zapojení veřejnosti možná ve všech případech, lišit se bude pouze intenzita. I u komplikovaných projektů, kdy nelze postupovat podle libovolného scénáře a expertní řešení je rozhodující, lze participativní metody použít k prezentování výsledků veřejnosti. Správná participace je dopředu naplánovaná, má své fáze, harmonogram a vede se o ní deník. Ideální stav

je, když jsou zajištěné finanční prostředky na realizaci výsledného řešení. Pokud není jasné, kdy a zda vůbec se výsledný projekt, který spoluvytvoří občané, bude realizovat, pak je lepší s participativním plánováním vůbec nezačínat. „Chceme po lidech, aby se účastnili akcí po večerech, o víkendech. Musí být tedy přesvědčeni, že to dává smysl. Od počátku se jim také musí komunikovat, že ne každý nápad se bude realizovat, případně, kdo bude o finální podobě projektu rozhodovat,“ vysvětluje Alena Salašová. Klíčem

kontroverze i nespokojenost třeba se starostou, vedením školy nebo jinými aktéry. Někteří lidé spolupracují dobře, ale je třeba počítat i s těmi, kteří znají jen svou pravdu a budou ji každému vnucovat,“ upozorňuje na úskalí Salašová. I proto Zahradnická fakulta nabízí kurzy, v nichž se studující kromě metod participace učí i vyjednávání a krizovému managementu. Letos se také již počtrnácté uskuteční třítýdenní intenzivní workshop povinný pro studující posledního ročníku bakalářského programu krajinářské architektury. V prvním týdnu procházejí studenti a studentky teoretickou průpravou, trénují facilitaci, druhý týden v týmech pracují na reálném projektu v terénu. Jakou metodou zjistí informace od občanů, je jen na nich. V posledním týdnu zpracovávají návrh, nezřídka jej pak i místní komunitě prezentují.

Plánovači by měli znát způsoby, jak vést debatu, musí umět naslouchat i řešit konflikty. „Když začnou lidé spolupracovat na projektu, skoro jistě se projeví všechny sociální problémy komunity,

Existují již specializovaní facilitátoři, jejichž zapojení je výhodné, neboť pak je pozice vyjednavače neutrální, oddělená od pozice těch, kteří požadavky občanů převádějí do konkrétních návrhů. Velmi často však v pozici facilitátora vystupuje sám expert, krajinářský architekt. „Ne každý architekt je nastavený na to, aby participativní plánování používal v plné míře. Ale vychovali jsme skupinu architektů, o nichž vím, že se tomu věnují,“ uvádí Alena Salašová. Jsou starostové či samosprávy, které preferují pouze expertní řešení, ale participativních projektů stále přibývá. Pomáhají také systémová opatření, například, když je zapojení občanů podmínkou udělení dotace. Řada nadací také nabízí speciální komunitní granty, s jejichž pomocí lze financovat setkání občanů s diskusemi. „Ze studujících budou jednou profesionálové a profesionálky, budou se pohybovat v terénu a budou se muset domluvit. Možná by semináře o tom, jak vést diskusi, jak vysvětlovat či hledat konsensus, měly být součástí každého programu,“ myslí si závěrem Alena Salašová.

Stromy naděje

v Mikulčicích

Jednou z obcí zasažených tornádem v červnu 2021 byly Mikulčice. Problém zničené zeleně zprvu nikdo nevnímal, nejdůležitější bylo postarat se o zdraví, základní potřeby a střechu nad hlavou. To se změnilo, když hasiči začali odklízet sutiny a kácet poničené stromy. „Ten obraz se mi vryl do paměti: zlámané koruny a kmeny, do nichž byly zasekané střešní tašky nebo kusy skla,“ vzpomíná Alena Salašová. Najednou začali lidé vnímat, jak pustě působí krajina bez stromů. Původně byla Zahradnická fakulta požádána o pomoc při posouzení zdravotního stavu stromů, následně se však studující i vyučující zapojili do plánování obnovy zeleně, a to za použití participativních metod.

V Mikulčicích tornádo srovnalo se zemí lesopark v lokalitě

Břízky, což bylo místo, kam se lidé chodili procházet, sportovat, dějiště řady akcí Hnutí Brontosaurus i skautů. Na lesopark navazovala lipová alej. Po katastrofě zůstalo místo bez jediného stromu a velmi rychle začalo zarůstat agresivními dřevinami. Ještě na listopad roku 2021 byla za pomoci různých neziskových organizací naplánována výsadba nové aleje. Sázet

měli místní obyvatelé. Stromy (lípu, javor babyku) darovaly školkařské firmy. „Byla zima a poprchávalo, myslela jsem, že nikdo nepřijde. Sázeli jsme 40 stromů a nakonec přišlo 150 lidí, celé rodiny. Děti udusávaly hlínu okolo stromku, babička radila, táta zatloukal kůly okolo stromu… Začala jsem tomu říkat alej naděje,“ vzpomíná Salašová. Pro dobrovolníky bylo nachystané občerstvení, dětský program i večerní táborák.

Postupně se uskutečnilo několik setkání s občany. Obyvatelé na slepou mapu lepili, co by v novém parku chtěli, diskutovali o prioritách. Mezi jejich požadavky byla výuková zahrada s ovocnými dřevinami, broukoviště pro děti, jezírko. Studenti a studentky krajinářské architektury pak malovali první návrhy, které se opět diskutovaly s místními. Následovala práce projektantů a ve finále i realizačních firem. Při dvouletém výročí tornáda proběhla za pomocí občanů výsadba ovocného sadu a následně byl kolaudován nový park Břízky. Místní Brontosaurus poté uspořádal ještě dvě setkání kvůli návrhům na další zlepšení. „Po tornádu se plochy chovají nepředvídatelně, ne všechnu suť se podařilo z půdy odstranit. Daří se tam rostlinám, kterým nemá, a obráceně. Odhadem bude třeba prostor ještě dalších pět let korigovat,“ uzavírá Alena Salašová. Ještě déle potrvá, než stromy dorostou do velikosti původního parku, ale už teď se zde opět konají akce pro děti a místní se sem chodí procházet.

Když si les „povídá“…

Vesmírné sondy už prolomily vzdálenost 20 miliard kilometrů od Země, disponujeme přístroji, které zvládnou ponoření do hloubek oceánů, kde panují tlaky, jako by nám na dlani stálo 20 slonů afrických, ale jen stěží jsme schopni říct, jak rostou jen několik centimetrů pod našima nohama kořeny stromů, jak „komunikují“ s okolím a co vše stojí za vzájemnou interakcí rostlin. Tématy se zabývají napříč ústavy i vědci LDF MENDELU.

TEXT: Monika Pevná

FOTO: Martina Vašutová, Zdeněk Patočka

„Panuje mylná představa, že rostliny jsou komunikačně neaktivní organismy připoutané kořeny ke svému místu a že příliš neinteragují se svým okolím. Naopak! Již jednoduchým časosběrným snímkováním zjistíme, že rostlinné orgány jsou v neustálém rytmickém pohybu, kterým reagují na vnější faktory, jako jsou například světlo, teplota či hrozby, a že také prozkoumávají své nejbližší okolí. Dávají tak signál svým sousedům, že místo je již obsazené a v budoucnu se budou o prostor a zdroje dělit,“ vysvětluje pravidla v rostlinné říši ekolog Jan Světlík z Ústavu ekologie lesa LDF MENDELU.

Vezměme si například stromy a jejich koruny: některé druhy stromů umí přizpůsobit své koruny sousedskému soužití. Jiné to poměrně rychle vzdávají a odumírají a další se pouští do boje. Příkladem může být bříza ve smrkovém lese. Dochází k „souboji“ a bříza svými větvičkami ošlehává své blízké smrkové sousedy až mají větve bez jehličí, oholené na dřevo. Průběh takového boje pod zemí bohužel sledujeme obtížněji.

Chemické signály jako varování

A jakým způsobem se v rostlinné říši tedy signály šíří? „Především chemickou cestou za pomoci takzvaných volatilních organických látek. Je až obdivuhodné, jak jsou rostliny schopné se navzájem varovat o možném nebezpečí, například před škůdci. I doposud nenapadené rostliny tak získávají cennou informaci, že v jejich okolí hrozí nebezpečí, a mají díky tomu časový náskok na přípravu a obranu,“ uvádí Jan Světlík. Jeden příklad za všechny: Komunikace akácií v afrických savanách při obraně proti okusu žirafami. Tyto stromy zvládnou zvýšit koncentraci silně odpuzujících taninů o 70 % v řádu minut a zároveň uvolňovat hormony a informovat tak ostatní stromy. V jiných případech jsou rostliny schopné šířit chemické signály i pod zemí uvolňováním z kořenů. „Interakce rostliny s prostředím pomocí chemických signálů ale nefunguje pouze v případě obrany před hrozbou, ale i při aktivním lákání pro rostlinu prospěšných organismů, jako jsou houby nebo bakterie. Rostliny jsou dokonce schopné pomocí volatilních látek lákat predátory svých škůdců,“ provádí nás dalšími taji rostlinné říše ekolog.

Rostliny signály nevnímají pokaždé stejně. „Význam signálu se může měnit s věkem jedince. Ztráta několika lístků může být pro bukový semenáček fatální, a naopak ztráta celé větve pro dospělý buk minoritní. Musíme si uvědomit, že rostliny nečekají na občasný signál, ale že jsou zaplavené neustálými podněty a musí se rozhodnout, které jsou důležité a které si mohou dovolit ignorovat,“ rozvíjí dále téma Jan Světlík.

Příroda je plná strategií! Jsou škůdci, kteří se snaží obranný systém rostlin oklamat účelnou mystifikací. V některých případech se musí rostliny rozhodnout, co je důležité teď a co až později. V některých studiích sledované rostliny

nejprve upřednostnily konkurenční boj s ostatními rostlinami, díky čemuž obsadily volný prostor v půdě, a až posléze reagovaly na lokální dostupnost živin v půdním profilu. Zajímavá je i otázka sebepoznání u rostlin. Bylo zjištěno, že některé rostliny jsou schopné rozpoznat svůj vlastní kořen od sousedova a na základě toho adekvátně přizpůsobit růst svých kořenů.

Cortinarius sp.

Clavulina cristata

Imleria badia

Mykorhiza –

tajemný svět pod našima nohama

Temperátní lesy, lesy mírného podnebného pásu, tvoří stromy, které žijí v symbióze s mykorhizními houbami. Jako mykorhiza se označuje soužití, které je vzájemně prospěšné jak pro houby, tak kořeny vyšších rostlin. Tento vztah jim umožňuje výměnu zdrojů. „Stromy představují pro houbu zdroj uhlíku, a naopak houby usnadňují stromům příjem živin, zejména pak dusíku a fosforu, a chrání kořenový systém hostitelské rostliny před patogenními infekcemi. Kromě toho houby umožňují výměnu látek a informací mezi rostlinami, které jsou napojené na síť půdního mycelia, neboli podhoubí. Tato houbová vlákna prorůstající půdou podporují jak produkční schopnosti rostlin, tak i jejich přežití,“ vysvětluje vztahy mezi mykorhizními houbami a kořeny stromů Petra Veselá z Ústavu ochrany lesů a myslivosti.

Každý jednotlivý strom může navázat spojení s řadou mykorhizních hub, naproti tomu houby to tak přímočaré při

navazování vzájemně prospěšných vztahů nemají. Podle toho vědci rozlišují buď houby s úzkým, nebo širokým hostitelským spektrem.

Do první skupiny řadíme třeba běžně známé a s oblibou sbírané kozáky (Leccinum) a klouzky (Suillus), jejichž zástupci obvykle tvoří symbiózu se specifickým dřevinným rodem. Do druhé skupiny potom náleží například zástupci lakovek (Laccaria) a četné hřiby (Boletus). „Ve společenstvech mykorhizních hub ale převládají houby s širokým hostitelským spektrem, které jsou schopné svým myceliem – podhoubím – propojovat různé druhy hostitelských dřevin a vytvářet tak mykorhizní síť,“ přibližuje, jak je to s tou vybíravostí, Petra Veselá.

A jak to tedy mají houby s úzkým hostitelským spektrem? „Zástupci této skupiny samozřejmě tyto sítě vytvářejí také, nicméně propojují pouze specifické dřeviny v rámci svého hostitelského rodu. Tvorba těchto mykorhizních sítí potom umožňuje výměnu zdrojů, stresových molekul či houbového inokula neboli houbové částice mezi jednotlivými stromy v rámci porostů,“ ujasňuje výzkumnice.

Pod zemí probíhá nepřetržitý tok informací

Na tvorbu a toky látek v rámci mykorhizní sítě má vliv řada parametrů jak dřevin samotných, tak parametrů, které na dřeviny působí. Co se dřevin týká, jde o jejich fyziologii, věk nebo míru poškození. K parametrům působícím na dřeviny řadíme podmínky prostředí, nebo dokonce houby samotné. Prvořadým cílem hub je ochrana svých zdrojů prostřednictvím tvorby mykorhizní sítě a redistribuce živin mezi hostitelské rostliny, které jsou na tuto síť napojené.

„Přes mykorhizní síť proudí množství látek, jako jsou uhlík, voda a v ní rozpuštěné živiny nebo signální molekuly. Každá z těchto látek má odlišnou dynamiku transportu v této síti, například živiny se v ní pohybují v řádech dnů. Obranné signály však proudí mnohem rychleji, v řádech hodin. Stromům, které jsou do této sítě napojeny, to umožňuje rychlé spuštění obranných mechanismů, a tím pádem i rychlou reakci na blížící se nebezpečí,“ popisuje toky informací pod zemí Petra Veselá.

Dospělý bukový porost s odfoukanými kořeny. Unikátní plocha v ŠLP Křtiny umožňuje vědcům zkoumat nejen vzájemné vztahy stromů pod zemí, ale i půdní prostředí, které stromy obklopuje.

Osud budoucí

generace zemědělců závisí na rodičích

dnešních žáků a žákyň základních škol

Zemědělci stárnou. Podle dat Českého statistického úřadu je téměř polovina vedoucích pracovníků a pracovnic zemědělských podniků starší padesáti pěti let. Mladých vedoucích do třiceti čtyř let bychom našli jen necelou desetinu. Řada studujících na středních a základních školách vnímá farmaření jako náročnou práci, která nemá perspektivu. Praxe je ale dnes na mnoha místech jiná. Na polích pomáhají zemědělcům drony, ve stájích roboti.

TEXT: Ivana Chatrná FOTO: AVC MENDELU

Že už dnes farmaření není jen o špinavých holínkách a těžké fyzické práci, v poslední době dokazují nejen zemědělské školy, ale i samotní chovatelé a pěstitelé. Ve stájích pomáhají farmářům dojicí roboti, chytré obojky nebo termokamery, na polích mapují stav porostu drony, využívají se také automaticky řízené traktory nebo vyhodnocení dat pomocí umělé inteligence.

Navzdory velmi rychlému vývoji, kterým zemědělství prochází, ale stále mnoho žáků a žákyň základních a středních škol vnímá studium v oblasti produkce potravin jako pomyslnou druhou volbu. „Mám možnost jezdit na setkání s řediteli a ředitelkami středních odborných škol. Tam často slýchám, že rodiče, kteří nemají se zemědělstvím vlastní zkušenost, svým dětem přímo zakazují, aby šly na zemědělskou školu. Přestože ty samy mají o oblast zájem, nadchla je například ochrana přírody nebo opětovné využití odpadů,“ přibližuje proděkan Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně Daniel Falta.

Osvěta a komunikace je proto podle něj důležitá nejen na úrovni mladé

generace, ale také v řadách jejich rodičů. „Občas mám pocit, že si lidé z města myslí, že se potraviny snad vyrábějí přímo v supermarketu nebo v továrně z plastů,“ povzdechne si.

Lidé chybí

napříč

odvětvím

Poptávka po zootechnicích a zootechničkách, agronomech a agronomkách a dalších profesích je přitom obrovská. „Pokud mladí lidé chtějí po škole zůstat v oboru, práci si rozhodně najdou. Zajímavé je tam i platové ohodnocení – asi proto, že se vysokou poptávku po zemědělských odbornících a odbornicích dlouhodobě nedaří uspokojit,“ říká Falta. Tabulky s průměrnými platy podle něj často reálnou výši mzdy zkreslují, protože zahrnují i sezónní práci nebo různé nekvalifikované činnosti brigádníků.

Silnou stránkou brněnské Agronomické fakulty je z Faltova pohledu to, že stále dokáže produkovat odborníky

a odbornice pro tradiční oblasti zemědělské produkce. Nepotvrzují se tak zkušenosti jiných škol, kde studující spíše volí moderní programy typu chov koní. „Většinu studentů a studentek máme pořád v klasických oborech zaměřených na živočišnou a rostlinnou produkci, respektive výrobu potravin. Daří se nám tak pro trh vzdělávat potřebné experty a expertky. To ale neznamená, že bychom setrvávali u holínek. Naopak, musíme neustále inovovat a využívat moderní technologie, které nám současná doba nabízí,“ říká proděkan.

Klíčem k porozumění je komunikace

Děkan Agronomické fakulty MENDELU Leoš Pavlata věří, že mladí lidé dnes hledají takové vzdělání, které jim umožní dělat v profesním životě něco užitečného a smysluplného. „Právě to se jim snažíme nabídnout. Posláním zemědělství je produkce potravin a péče o krajinu, tedy něco, co má trvalou a nenahraditelnou hodnotu,“ zamýšlí se. Právě zaměstnanci a zaměstnankyně jeho fakulty však

často možná mnohem intenzivněji než zástupci a zástupkyně jiných vysokoškolských oborů musí vysvětlovat, proč by si středoškoláci či středoškolačky měli podat přihlášku na některý z nabízených studijních programů a proč by potom měli do studia skutečně nastoupit.

Řešením je podle proděkana Falty, který má na starost vnější vztahy, právě komunikace – nikdy nekončící vysvětlování, praktické ukázky a čas vyhrazený pouze uchazečům a uchazečkám. „Důležité jsou pro nás exkurze, v rámci kterých se žáci a žákyně nejen středních škol podívají na naše pracoviště. Mohou se seznámit s tím, co na fakultě děláme, uvidí zázemí i moderní vybavení, se kterým pracujeme. Stojí to čas a energii. Mnohdy pak ale mají takový zážitek z návštěvy, tak je dokážeme nadchnout, že u nás opravdu začnou studovat. A to za to stojí,“ říká.

Že je důležité mladou generaci pro studium nadchnout, potvrzuje i jeden ze současných studentů Agronomické fakulty, dnes už doktorand Vojtěch Slezák. „Původně jsem vůbec nezvažoval, že bych šel na doktorát. Pak jsem se ale seznámil s tím, čemu se věnuje můj

školitel, a ta oblast (precizní zemědělství, pozn. red.) mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl ve studiu pokračovat,“ popisuje.

Ideálním uchazečem je podle děkana Pavlaty člověk, jehož zemědělství zajímá a chce se mu věnovat. „Není rozhodující, jestli má maturitu z odborné školy, nebo z gymnázia. Pokud ho nebo ji baví přírodní vědy a má zájem učit se nové věci, je to polovina úspěchu,“ říká.

Zjistit, jakému odvětví by se mladí lidé chtěli po maturitě věnovat, ale někdy bývá složité. „Když jezdíme přednášet na střední školy, často nikdo nic neřekne. Nevím, jestli je to tím, že se žáci a žákyně stydí. Ani studující prvního ročníku u nás na fakultě vás ze začátku nepustí k sobě do hlavy. Tak alespoň zkouším třeťáky ústně, abych se dozvěděl, jestli výuka splnila jejich očekávání,“ přibližuje Falta.

Zpřístupnit mladé generaci co nejvíce informací se na Agronomické fakultě snaží mimo jiné prostřednictvím takzvaných studentských ambasadorů a ambasadorek. „Každý studijní program je zastoupen někým z řad současných studujících. Uchazeči a uchazečky se na ně mohou kdykoli obrátit a zeptat se

na cokoli, co je zajímá,“ popisuje Falta, který věří, že komunikace s vrstevníky může být pro středoškoláky a středoškolačky snazší.

Zemědělce

oceníme,

až přijde krize

„Myslím si, a teď to možná vyzní trochu špatně, že náš čas teprve přijde. Mluvím o klimatické změně. Až se budeme mít všichni hůř, ve smyslu, že bude obtížnější zajišťovat dostatek potravin, najednou budou potřeba zemědělští odborníci. Protože my musíme hospodaření neustále přizpůsobovat změně klimatu. Letos jsme ty projevy viděli všichni, když se nedalo lyžovat ani v Rakousku,“ podotýká Falta.

Pro lepší obraz zemědělství je ale podle něj potřeba především větší podpora ze strany státu. „Musíme si uvědomit, že Česko je tradičně průmyslová země. Přímo v zemědělství pracují necelá dvě procenta lidí. Na druhou stranu je u nás vyžadována určitá potravinová soběstačnost. První krok je tedy uvědomit si, zda zemědělství opravdu chceme. A pokud ano, tak jako vysoká škola potřebujeme od státu podporu, abychom dokázali generovat kvalitní mladou generaci, která bude v zemědělství pracovat,“ říká.

Všechna opatření však nemusejí být jen voláním do budoucnosti, část kroků se dá podle Falty realizovat hned. „Musíme víc komunikovat s praxí,“ zdůrazňuje. „Ve velké míře jsme opustili pěstitelské a chovatelské akce, protože se po nás chtěl především výzkum. Ztratili jsme kontakt se zemědělci. My ale musíme začít zase více naslouchat jejich problémům a aktivně se zapojit do hledání řešení,“ říká proděkan.

Komunikace se tak zdá být klíčem k porozumění nejen napříč generacemi, ale také mezi státem, vysokými školami a soukromým sektorem. Vzájemné naslouchání může pomoci přivést k zemědělství mladou krev, která dokáže zajistit dostatek kvalitních potravin i v podmínkách měnícího se klimatu. A více snad ani nelze žádat.

Komunikace patří i do lesa…

Možná někoho překvapí spojení lesnictví a výuky komunikace a sociální psychologie. Jde však jen o pochopitelnou reakci na skutečnost, že lidé tráví více volného času v lese, díky čemuž častěji dochází k interakci návštěvník–lesník. Na komunikaci, která někdy probíhá pod vlivem silných emocí, je však možné se připravit. Na LDF MENDELU se výuce těchto dovedností věnuje Eva Abramuszkinová Pavlíková z Ústavu techniky.

TEXT: Monika Pevná

FOTO: AVC MENDELU

„Existují určité komunikační zákonitosti, které pramení z lidské psychiky. Když komunikujeme tváří v tvář, z více než poloviny se na úspěchu podílí řeč těla, z třetiny náš hlas. Obsah sdělení zpracovává rozumová část naší psychiky. Formulace bychom měli používat jasné, faktické a slibovat pouze to, co je reálné. Pokud něco vysvětlujeme a sami tomu nevěříme, může se to projevit v řeči těla i hlasu. Posluchač tento rozpor může zaznamenat a v tu chvíli se míra důvěry snižuje. Výhodou je, pokud známe své publikum. Například lesník by měl znát své publikum a být připraven na různé dotazy. Některé informace je možné také komunikovat předem formou písemných sdělení, jako jsou například

informační tabule, mapy, letáky a podobně. V rozhovoru se na ně pak může lesník odkázat,“ otevírá téma komunikace správců a správkyň lesa s veřejností Eva Abramuszkinová Pavlíková.

Být dobře připraven není ale jedinou podmínkou, která z člověka dělá ideálního řečníka. Důležitá je i přiměřená míra psychické rovnováhy. „Ta se může projevit například v mimice. Z tváře řečníka můžeme vyčíst emoce člověka. Stres řečníka se může přenést na publikum. Proto je dobré se jako řečník přirozeně usmívat, a tím silně podporovat svá tvrzení. Řečníkovi by mělo být dobře rozumět, ať už jde o výslovnost, sílu hlasu, tempo, či používání pauz. Věrohodnost

toho, co chci sdělit, podpoří dobrá argumentace a faktické informace,“ vyjmenovává Eva Abramuszkinová Pavlíková zásady, které je dobré si pro veřejnou komunikaci osvojit.

Komunikace na úrovni návštěvník lesa lesník může

být i hodně vypjatá

Odborné lesnické terminologii návštěvníci lesa nemusí rozumět. Očekávají vysvětlení pro ně srozumitelným způsobem. Proto je pro lesníka důležité, aby uměl pracovat se zpětnou vazbou. Ta ale může být i emocionálně vypjatá, připouští Eva Abramuszkinová Pavlíková. „Pozitivní zpětná vazba nás utvrzuje v tom, že komunikujeme správným směrem. Naopak negativní zpětná vazba nás upozorňuje na to, že něco není v pořádku a bylo by dobré se nad tím zamyslet. Pokud například veřejnost chce slyšet odpovědi na stále stejné otázky, může být důvodem nevhodný styl nebo forma sdělení ze strany mluvčího. Je však potřeba vždy posuzovat konkrétní situaci,“ připouští absolventka sociologie a evropské etnologie.

Obecně platí, že získat zpětnou vazbu je velmi důležité pro osobní rozvoj. Studující si otevřenou komunikaci, aktivní naslouchání, respekt vůči názoru druhých a snahu dosáhnout pozitivního výsledku, tedy vše to, co vede k dosažení úspěšné zpětné vazby, trénují v hodinách na zajímavých cvičeních.

Tyto tréninky jsou součástí předmětu Sociální komunikace a rétorika vyučovaného v češtině i v angličtině, zapsat si ho mohou studující všech fakult MENDELU. „Většinou si tento předmět vybírají studenti a studentky, kteří už mají určitou úroveň dovedností anebo jsou si vědomi, že potřebují nějakou oblast vylepšit. Je radost s nimi pracovat, protože mají motivaci, a to je důležité. U předmětu v angličtině navíc máme studující z různých kulturních prostředí, což je pro praktickou výuku výborné, neboť zde můžeme pracovat i s interkulturními rozdíly,“ uvádí Eva Abramuszkinová Pavlíková.

Jak na výuku komunikace…

Celý předmět Sociální komunikace a rétorika je postaven na aktivitě studentů a studentek. Teorie je prezentována velmi stručně a studující jsou neustále zapojováni do různých aktivit – přípravy prezentací s odlišným cílem, zpětné vazby na prezentaci ostatních, rozhovorů,

skupinové práce, tvorby případových studií, natáčení videí a jiných. „Myslím si, že pro studenty a studentky je možnost navštěvovat tento předmět velkou výhodou. Není příliš obvyklé, aby na přírodovědných univerzitách kurz takového zaměření byl. Konkrétně studující lesnictví si mohou modelově vyzkoušet diskusní situaci lesníka s veřejností nebo můžeme využít případové studie, kdy se studenti a studentky vžijí do role, trénují schopnost prosadit se, jednají asertivně, vedou otevřenou a přímou komunikaci se zachováním sebeúcty a respektu k ostatním. Hledáme řešení, která uspokojí všechny zúčastněné,“ přibližuje atmosféru v hodinách vyučující.

Co země, to jiné vnímání stejného tématu

Témata, o kterých se v hodinách diskutuje, jsou stejná pro studující ať jsou z Francie, Nizozemí, Ghany, Indie, Španělska, Maďarska, Turecka, nebo

Jižní Koreje. Co je ale velmi odlišné, je způsob, jak jednotliví studenti a studentky tato témata vnímají, a také jejich zkušenosti. „Například otevřená negativní zpětná vazba je běžná pro studující z Nizozemí nebo z Francie, ale školní systém v Jižní Koreji dává studentům a studentkám naprosto jinou zkušenost. V předmětu se proto také věnujeme problematice interkulturní komunikace, která má svá specifika. Pochopení teorie pomáhá vysvětlit reálné zkušenosti. Spolupráce lidí z různých kultur může být úspěšná, pokud jsou si těchto rozdílů vědomi a nevnímají je jako problém, ale jako výzvu. Dnešní generace Z žije v globální společnosti, kde i v rámci své země komunikuje s lidmi různých národností,“ zdůrazňuje nutnost umění komunikace v globálním měřítku Eva Abramuszkinová Pavlíková.

Školní lesní podnik

zve stěžovatele i tazatele

na společnou vycházku do lesa

Vztah lesník–návštěvník řeší i lesy MENDELU. Komplex o rozloze více než 10 tisíc hektarů přiléhá k severnímu okraji Brna. Ve vztahu s veřejností zde vsadili na otevřenost a komunikaci. O své zkušenosti se podělil Tomáš Vrška, ředitel Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny (ŠLP Křtiny).

TEXT: Monika Pevná

FOTO: archiv ŠLP Křtiny

Jak se v četnosti interakcí lesnického personálu s návštěvníky lesa odráží fakt, že lesy MENDELU jsou lesy příměstskými?

Interakce jsou minimálně na týdenním pořádku, myslím tím aktivní komunikaci občanů s námi jako správci univerzitních lesů.

Na co se veřejnost ptá nejčastěji?

Proč kácíme zelené stromy, jak to, že netečou studánky, jak je možné, že jsou někde, podotýkám dočasně, rozježděné cesty. Jak to, že v lese není klid, ale vrčí tam pily a motory traktorů. Proč neděláme více cest pro různé zájmové skupiny, samozřejmě oddělených cest, pro cyklisty, běžce, jezdce na koních, důchodce a tak dále.

Jaký je poměr mezi slušně položenými dotazy a invektivami?

Invektivy bohužel převládají. Myslím, že je to dáno jistou mírou nekulturnosti naší společnosti. Parafrázoval bych jedno staré přísloví: Co Čech, to lesník.

Lesník z vranovského polesí Petr Pelant vysvětluje lidem z Útěchova, jak postupovat při sázení, aby sazenice zdárně zakořenily.

Jste s kolegy někdy na vážkách, zda reagovat i na takto formulovaný podnět?

Snažíme se slušně odpovědět všem.

Pravdou je, že nejprve musíte invektivy „rozdýchat“, a až se uklidníte a máte chladnou hlavu, tak věcně odpovíte.

Je to dobrý osobnostní trénink a snad i malý příspěvek ke kultivaci společnosti.

Les je složitý organismus a lesnictví je vědecká disciplína. Nabízíte zájemcům pro pochopení problematiky i jiné formy edukace, než je písemná odpověď na položený dotaz?

Zveme stěžovatele i tazatele do lesa na společnou vycházku. Snažíme se věci vysvětlovat v souvislostech, které veřejnosti unikají. Veřejnost nechápe například vztah mezi pěstováním kvalitního dříví a jeho využitelností pro výrobu trvanlivých kvalitních výrobků, které slouží desítky let, a navíc vážou uhlík více než lesní ekosystém.

Jak se vám tento přístup osvědčuje, můžete uvést konkrétní příklad?

Osvědčuje se! Dlouhodobě zastávám názor, že absolutní otevřenost nejen uvnitř podniku, ale i navenek při komunikaci s veřejností je správná cesta. Nejraději vzpomínám na naše první velké „story“ s občankami Útěchova, které se do nás pustily kvůli těžbě v bukových

Skupina občanů Útěchova si založila v roce 2021 pod odborným vedením kus svého lesa, o nějž bude po dobu 7 let pečovat.

porostech. A právě díky otevřenosti, a musím zdůraznit, že oboustranné, jsme si vše vysvětlili. Skupina se rozrostla a tito lidé jsou teď v Útěchově naším skvělým občanským partnerem.

Existuje skupina lidí, které ani argumenty a reálné ukázky nepřesvědčí, vždy a vše zpochybňují. Jak přistupujete k těmto situacím?

Prostě jim napíšeme nebo i jinak sdělíme náš názor, poskytneme vysvětlení

a potom je to už na nich. Každopádně pokud někdo systematicky šíří fake news o podniku, což se často děje na sociálních sítích, aktivně se zde bráníme. Zatím jsme nemuseli přikročit k právnímu řešení.

Odborníci na komunikaci doporučují komplikovaná témata a situace vysvětlovat veřejnosti s dostatečným předstihem. Volí tento způsob komunikace i ŠLP Křtiny, a pokud ano, jaké formy a prostředky k tomu využíváte?  Ano, přesně takto to děláme a v tom jsme se nechali „vést“ občany, kteří žádali, abychom s předstihem uveřejňovali informace o připravovaných akcích, které je mohou omezit. Týká se to například společných lovů – naháněk. Mapu se zákresem území a podrobnostmi o akci zveřejňujeme s předstihem na webu a sociálních sítích.

Lesy MENDELU se rozkládají na území více obcí a sahají k Brnu, kde hraničí s několika městskými částmi. Jak se vám daří komunikovat zásahy a opatření v lese s tamními samosprávami?

Se samosprávami jsme v kontaktu dle potřeby, ale každopádně se jedná o spolupracující vztah. Loni jsme uspořádali i setkání starostek a starostů regionu ŠLP Křtiny a tuto akci určitě výhledově zopakujeme.

Půda s člověkem komunikuje, i když nemluví

Pod pojmem komunikace si většina lidí na prvním místě pravděpodobně představí komunikaci sociální. Rozhovor s blízkým člověkem, přednášku pro skupinu lidí, masové sdělení v médiích nebo třeba řeč těla. Přestože je komunikace spojována především s živými tvory, komunikovat s námi může i okolní prostředí. Pro zemědělce jsou například naprosto zásadní hovory s půdou, byť se odehrávají beze slov.

TEXT: Ivana Chatrná

FOTO: Vítězslav Vlček

V zemědělské praxi má interakce mezi půdou a člověkem nezastupitelné místo. Díky vzájemnému kontaktu dokážou pěstitelé porozumět potřebám půdy a přizpůsobit jim pak zemědělské postupy, aby dosáhli optimálního růstu plodin. „Zhruba 90 % informací přijímáme vizuálně. První dojem tak většinou zanechávají rostliny. Na poli nás zpravidla upoutá různobarevný porost – například na koncích listů. Ten nám může prozradit leccos o deficitech ve výživě,“ popisuje výzkumník Vítězslav Vlček z Agronomické fakulty MENDELU.

Pokud se k nestandardní barevnosti přidá i menší výška rostlin, je podle Vlčka potřeba hledat problém pod zemí. „Zpravidla jde o utuženou vrstvu, která je obtížně prostupná, omezuje tak množství vody i živin, které jsou rostliny schopné čerpat,“ přibližuje odborník.

Ruce od hlíny leccos napoví

Vedle toho může půda k zemědělcům promlouvat také svojí barvou. Platí, že čím je ornice tmavší, tím více obsahuje organické hmoty. Naopak s blednoucím odstínem roste pravděpodobnost, že zejména na svazích dochází k vodní erozi. „Erozi můžeme pozorovat například na leteckých snímcích na jih od Brna jako béžové plochy – původní černozem je postupně smývána až na onu béžovou spraš. Rovněž na Vysočině lze po orbě na poli najít rezavé či nahnědlé pruhy, jak

přioráváme k ornici podorničí. Na těchto plochách nám půda říká, že je potřeba vyřešit její erozní ohrožení,“ vysvětluje Vlček.

Komu nevadí ruce od hlíny, může podle vědce z MENDELU využít při komunikaci s půdou také hmat. „Prsty člověka, i když se to nezdá, jsou schopné zachytit nanozářezy na zdánlivě hladkém povrchu. Hmat je překvapivě přesný při určování zrnitosti půdy – od pocitu, jako byste měli mezi prsty hladkou mouku, u středně těžké půdy, přes pocit, že mezi prsty roztíráte plastelínu, u těžké půdy, až po pocit, že něco drhne, u lehkých půd,“ přibližuje Vlček. A vzápětí dodává, že hmat navíc zemědělcům pomáhá poměrně přesně určit, kdy vjíždět na pole s technikou. „Při zmáčknutí hroudy máte pocit, že držíte něco studeného, ruka vám ale nezůstává vlhká ani špinavá. V tomto momentu se lze vyhnout riziku, že půdu utužíte,“ radí.

Půda po dešti voní díky bakteriím

Především zahrádkáři mají ve vztahu k půdě vycvičený také čich. „Asi nejznámější a nejpříjemnější vůni způsobuje sloučenina geosmin, která se uvolňuje po smrti bakterií rodu Streptomyces po dlouhém suchu a následném prudkém dešti. Tuto sloučeninu mají hlavně zahrádkáři spojenou s příjemnou vůní vlhké zeminy po dešti,“ říká Vlček. Naopak zápach po zkažených vejcích upozorňuje na sirovodík. Ten většinou znamená, že půda trpí nadbytkem vody, což opět velmi často souvisí s utužením.

Samostatnou kapitolou jsou pak podle Vlčka artefakty, které nalézají v půdě archeologové. Objevit lze v ornici například štípanou industrii pazourků na Bošovicku, zbytky projektilů na bojišti bitvy u Slavkova nebo pozůstatky třetihorního moře ve formě mušlí u Čejče. Také prostřednictvím těchto kousků historie promlouvá půda k současným generacím.

Přestože tedy půda nemluví, dokáže nejen se zemědělci velmi intenzivně komunikovat. „Půda nám poskytuje pestrou škálu informací, které při správné interpretaci mohou naši práci s ní značně ulehčit,“ dodává Vítězslav Vlček, který působí na Ústavu agrochemie, půdoznalství, mikrobiologie a výživy rostlin.

Hnědozem je typickou půdou jižní Moravy v nadmořských výškách 200–450 m.

Regozem je výsledek eroze hnědozemě výše.

Koluvizem je půda, která vzniká pod svahem z nastřádaného materiálu, který přišel erozí z vyšších částí svahu.

Praskliny v půdě, které vznikají při delším suchu, mohou být poměrně hluboké. Někdy mají i více než půl metru.

Rezavé a šedé skvrny značí střídání oxidačních a redukčních podmínek, tmavý pruh je pozůstatek po bývalém kořenu.

Kambizem je naše nejčastější orná půda, tvoří téměř polovinu zemědělských půd.

Jak naučit spotřebitele

méně plýtvat potravinami?

Výzkumnice z Ústavu marketingu a obchodu Provozně ekonomické fakulty ve spolupráci s Pedagogickou fakultou UK vyvinuly inovativní vzdělávací program Chytře s jídlem zaměřený na osvětu spotřebitelů v problematice plýtvání potravinami. Své úsilí nově rozšiřují a hledají komunikační cesty, kterými by k zodpovědnému přístupu k jídlu oslovili i generaci Z.

TEXT: Vojtěch Pospíšil

FOTO: archiv MENDELU

Lucie Veselá z Ústavu marketingu a obchodu PEF a její kolegyně před čtyřmi lety v rámci grantu Technologické agentury ČR pomocí analýzy odpadků z různých typů osídlení spočítaly, jak na tom reálně v ČR jsme s plýtváním potravinami. Podle jejich šetření vyhodí každý ročně v průměru téměř 40 kg potravin, což představuje zhruba třetinu nakoupeného jídla. Následně připravily komunikační kampaň Kup, co sníš. Ve sledovaných lokalitách se i pomocí levných komunikačních nástrojů (letáky, informační brožury, nálepky na popelnicích) podařilo dosáhnout snížení plýtvání o 5 %.

Výzkumný tým i nadále hledá další způsoby, jak co nejefektivněji šířit osvětu. Mimo jiné došel k závěru, že nákupní návyky rodiny lze ovlivnit i zprostředkovaně přes děti. „Děti, které navštěvují 4. až 5. třídu, jsou otevřené novým informacím a zároveň už rozumí základům třídění odpadu,“ říká vedoucí týmu Lucie Veselá. Ze spolupráce kolegů a kolegyň z Pedagogické fakulty UK proto vzešel program Chytře s jídlem.

Chytře s jídlem učí školáky neplýtvat

„Připravili jsme pro děti inovativní vzdělávací program, který je zábavnou formou seznamuje s problematikou plýtvání potravinami. Děti se zapojují do her, aktivit a experimentů, které jim ukazují, jak šetřit jídlo a proč je to důležité,“ říká Lucie Veselá. Cílem projektu je naučit

děti pochopit původ jídla, jeho správný nákup, skladování a třídění, a osvětlit vliv potravinářského průmyslu na životní prostředí a společnost. Dozvědí se také informace o stravovacích návycích, naučí se číst informace na obalech potravin či pochopí, že dostupnost potravin není na celém světě stejná. Na webových stránkách www.chytresjidlem.cz jsou k dispozici zdarma všechny výukové materiály. Na první pohled vypadají jako knihy, ale ve skutečnosti se jedná o interaktivní webové aplikace s úkoly a hrami. Tak schválně: uměli byste třeba správě roztřídit plodiny, zda se jedná o olejniny, obiloviny, pícniny, luskoviny, či okopaniny? A víte, jak se dají skladovat? Víte, které potraviny mají datum spotřeby a které datum minimální trvanlivosti? Pro učitele jsou k dispozici i metodiky, jak s materiály zacházet.

Projekt už běží na několika základních školách v Praze a v Brně a v současnosti je snaha ho rozšířit i do regionů. „Zatím nedošlo k masivnímu rozšíření výukových materiálů do škol,“ říká Lucie Veselá a dodává, že je důležitá i samotná edukace učitelů. „Je třeba učitelům ukázat, že zařadit osvětu v oblasti plýtvání potravin do výuky je díky interaktivním učebním materiálům a knihám, které jsme připravili, jednoduché.“

Porozumění chování

generace Z

Na projekt Chytře s jídlem navazuje projekt Wasteful Generation. Ten se ovšem pro změnu zaměřuje na osvětu

mezi členy generace Z. Cílem projektu je opět detailně spočítat, jak tato generace plýtvá, a to formou deníkových šetření i analýzou odpadů například u vysokoškolských kolejí, a v návaznosti na to navrhnout a vyzkoušet vhodný způsob komunikace. Dosavadní výzkumy totiž odhalily, že mladí lidé jeví větší zájem o otázky udržitelnosti, tedy i plýtvání potravin, současně však plýtvají nejvíce.

„Mladí lidé ocení autenticitu a přímou, zábavnou formu komunikace, která jim přinese přímý užitek. Je důležité reflektovat lokální kontext. Generace Z je velmi citlivá na greenwashing a prázdné marketingové fráze,“ říká Lucie Veselá „Klíčovým prvkem v edukaci jejích příslušníků je posilování sociální interakce a vytváření relevantních informačních zdrojů,“ dodává.

Chytré technologie a mobilní aplikace se stávají nedílnou součástí každodenního života příslušníků generace Z. Proto vědkyně počítají s vývojem mobilní aplikace, která by cílovou skupinu personalizovaně oslovovala s možnostmi, jak oni sami mohou redukovat plýtvání, například jednoduchými záchranářskými recepty a tipy na spotřebovávání zbylých potravin.

„Integrace gamifikace a technologií může zvýšit angažovanost a zapojení této generace. Důležitým prvkem je také využití sociálních sítí, kde generace Z tráví značnou část svého času. Jako vhodné se z výzkumu ukazují krátká a vtipná videa s jasně podanou informací,“ uzavírá Lucie Veselá. Výsledky tohoto projektu budou známy v roce 2026.

Když věk je jen číslo aneb vizionářem v 90 letech!

TEXT: Monika Pevná

Bylo mu 88 let a sdružení CzechInno mu za vědecko-výzkumnou činnost udělilo titul Vizionář. Porotu zaujal vyzvedávač odrostků pro mechanizovanou výsadbu. O rok později se v rámci stejného projektu stal opět Vizionářem. Tentokrát si pozornost poroty získal víceúčelový modulární systém těžby pařezů a dalších komodit. V nových pomocnících pro lesní hospodářství vyvinutých pod jeho vedením na Ústavu techniky LDF MENDELU se vždy snoubí propojení nových technologií, ekonomických úspor a ulehčení lidské práce.

Řeč je o profesoru Radomíru Ulrichovi, dvojnásobném Vizionáři, který letos oslaví devadesátku! Jeho spolupracovníci jsou běžně o několik generací mladší. Patří mezi ně i Luboš Staněk z Ústavu techniky LDF MENDELU. „Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se ihned po nástupu na doktorát dostal do jeho týmu, ve kterém mám tu čest být stále. Díky němu jsem měl možnost spolupracovat se spoustou firem a organizací, které nebyly vždy jen lesnické. Doufám, že spolu podnikneme ještě mnoho výjezdů do terénu, kde je kromě práce i čas na humor. Profesora Ulricha si velice vážím, ale jediné, co mu zřejmě nikdy nesplním, byť mě o to už několikrát žádal, je, abych mu tykal. Nějak mi to prostě nejde přes pusu,“ říká Luboš Staněk.

Radomír Ulrich

vedených obhájených diplomových prací

bez přerušení pracuje na Ústavu techniky LDF MENDELU pedagogického působení

napsaných odborných knih uznaných patentů

ve věku 88 a 89 let zvolen Vizionářem za svou vědecko‑výzkumnou činnost; technologický a ekonomický přínos pro oblast lesního hospodářství

certifikovaných metodik

vedoucím někdejšího Ústavu lesnické mechanizace

registrovaných užitných a průmyslových vzorů

Na věku nezáleží,

nejdůležitější

je čas strávený s blízkými lidmi

Studující bakalářského studia a Univerzity třetího věku. Dvě generace, které se na Institutu celoživotního vzdělávání potkaly v rámci mezigeneračního projektu. Ve smíšených skupinkách společně pracovali na vybraném tématu a na závěr prezentovali výsledky. Leží mezi nimi věkový rozdíl několika desítek let. Jejich názory se na mnoho věcí liší, v zásadních hodnotách se ale rozhodně potkávají. Jak vnímá studentka Jana Panáková a senior Vlastimil Šafránek současný svět a opačnou generaci?

TEXT: Tereza Pospíchalová

FOTO: AVC MENDELU

Vlastimil

69 let Univerzita třetího věku

Jana

Panáková

22 let Aplikovaná pedagogická studia

Co vám přinesla účast v mezigeneračním projektu?

Obohatilo mě to hlavně v tom naučit se pracovat s jinou generací a trochu na ni změnit pohled. Naše generace o sobě navzájem mohou mít předsudky, spolupráce mi pomohla je zbořit. Vždycky mě moc potěší, když se potkáme ve škole se seniory, se kterými jsem byla na mezigeneračním projektu, pozdravíme se nebo se na sebe usmějeme.

Šla jste do toho s nějakým konkrétním očekáváním?

Věděla jsem, že to chci zkusit, protože je to zkušenost, která se mi i v budoucnu může hodit. Protože tuto oblast studuji, chci se jí věnovat. I kdyby to byla negativní zkušenost, což nebyla, tak by mě obohatila a věděla bych, co dál hledat nebo dělat.

V čem je specifická starší generace?

K této generaci mi sedí, že jsou vděční a skromní. Nedá se to zobecnit na všechny, ale k těm, které jsem měla možnost poznat, bych řekla tyto dvě vlastnosti.

Co vám přinesla účast v mezigeneračním projektu?

Nevěděl jsem, co mám od spolupráce čekat. Kupodivu komunikace fungovala skvěle, studující byli perfektní a moc jsme si sedli. Měli jsme vzor, jak má projekt vypadat, a podle toho jsme tvořili. Na závěr jsme projekt prezentovali, jeden studující a jeden senior. Samozřejmě vybrali mě. Měl jsem z toho obavy, protože nejsem zvyklý vystupovat před lidmi, ale nakonec to bylo docela příjemné.

Šel jste do toho s nějakým konkrétním očekáváním?

Překvapilo mě, že nás brali jako rovnocenné partnery, ne jako stařečky. Bude mi za chvíli 69, takže nejsem úplně nejmladší, ale hodně cestuji, a to vám hodně otevře obzory. I péče o fyzickou stránku je důležitá, i správný jídelníček.

V čem je specifická mladší generace?

V rychlosti, mladší jsou vždycky rychlejší. Ale překvapili mě. Myslím, že ti, kteří se rozhodnou studovat vysokou školu, už to

Jaké máte vztahy se seniory v rámci rodiny?

Mám jednu babičku a mám s ní hezký vztah, strašně ráda vzpomínám na dětství u ní. To byl také jeden z důvodů, proč se mi projekt líbil, a celkově se mi moc líbí nápad Mezigenerační univerzity. Prarodiče a vnoučata jsou si blíž, víc se poznají. Myslím, že je tam možnost víc poznat sám sebe i toho druhého, a jsou to zážitky, které běžně nezažijeme.

Máte vlastnosti, které odpovídají spíš starší generaci?

Hodně si vážím tradic a obecně věcí, které jsou tu už dlouho nebo které někdo vybudoval a trvalo nějakou dobu, než ta věc vznikla. Nevím, jestli to takhle má i starší generace, ale přijde mi, že jo. Vlivem dnešní doby, kdy je všechno na sociálních sítích a moderní, mi přijde, že tyto tradiční folklórní věci trochu upadají. Kolikrát si naše generace, i když nemohu říct, že všichni, neváží toho, co tady je.

Je podle vás život starší generace v něčem lehčí nebo těžší?

Nedokážu to zobecnit. Myslím si, že ta generace si zažila svoje a neměli to jednoduché. Na nás je zase vyvíjen tlak, že máme technologie a spoustu možností, máme otevřený celý svět, takže se od nás očekává, že díky tomu budeme úspěšnější. Očekává se, že jakmile dostudujeme, už máme praxi v oboru minimálně několik let, protože máme ty možnosti. Já osobně to cítím jako obrovský tlak. A je strašně těžké na to nemyslet. Možná ten tlak byl vyvíjen i tehdy na starší generaci, ale to samozřejmě nevím.

Jak vnímáte technologie, jako přínos, nebo hrozbu?

Jsou pozitivní, je to rychlý prostředek, jak se s někým domluvit. Ale zároveň je tam i spousta negativ. Tím, že jsme všichni zvyklí být na mobilu, o to míň spolu komunikujeme, máme větší strach spolu mluvit normálně z očí do očí. A jde to vidět, ovlivňuje nás to hodně. Někomu to vyhovuje, protože povahou je radši v klidu a sám, což je v pořádku, ale zároveň to někoho může přivádět až do úzkostí, když se má s někým vidět nebo má s někým třeba volat.

Co je podle vás na světě nejdůležitější a co vám dělá největší radost?

Pro mě je to asi rodina a pozitivní vztahy s lidmi, které mám okolo sebe. Nebýt na ten svět sám. Cením si času stráveného s lidmi, se kterými je mi dobře a o nichž vím, že i oni se se mnou cítí dobře. Nemusíme podnikat žádné velkolepé věci, prostě jen být spolu.

mají v hlavě srovnané a mají obrovský náskok. Moji rodiče mě vůbec do školy nenutili a myslím, že to byla chyba. Přeji mladé generaci, ať dojde ještě dál, než jsme došli my. Mají cestu otevřenou a daleko větší možnosti.

Jaké máte vztahy s mladší generací v rámci rodiny?

Se všemi třemi vnoučaty mám vynikající vztah. Dělám všechno formou hry, do ničeho je nenutím. Když jsme na zahrádce, pomáhají mi, protože to chtějí dělat. Jsou úplně rozdílní a je úžasné je sledovat. Myslím, že není nic tak důležité jako čas, co s lidmi strávíte. Pro mě je největší bonus, když se mohu blízkým věnovat tak, že mají mou plnou pozornost.

Máte vlastnosti, které odpovídají spíš mladší generaci?

Ano, mám většinou kamarády o 10 až 20 let mladší, se kterými si daleko víc rozumím než se svou generací. Cítím, že mi to do života přináší úplně jiný vhled. Někteří starší mají tendenci mladou generaci zatracovat, ale já naopak říkám, že oni už teď mají možnosti, které my jsme měli třeba až v padesáti. Kdo chce, má neomezené možnosti z hlediska cestování a objevování nového.

Je podle vás život mladší generace v něčem lehčí nebo těžší?

Lehčí to má v tom, že technologie jsou dnes dostupné téměř každému. V mládí mě nenapadlo, že někdy budeme mít přístroj, který bude počítač, telefon i fotoaparát dohromady. Zajímavá je myšlenka mít věk 20 let s dnešními vědomostmi. Škola života vám dá zkušenosti, které mladí ještě nemají, což je výhoda nás starších. Oni musí zkušenosti teprve získat. To je zásadní rozdíl.

Jak vnímáte technologie, jako přínos, nebo hrozbu?

Když jsme začínali cestovat, ještě nebyl internet rozšířený jako dnes. Jezdíme hodně do Thajska a na východ. Když jsem tam před dvaceti lety jel, musel jsem si hledat všechno v mapách. Dnes si vezmu telefon, koupím si místní SIM kartu, mám navigaci a nikde nezabloudím. Je to veliká pomoc. Chytrý telefon nahrazuje i fotoaparát, nemusím s sebou nosit několik přístrojů a mnohdy se podaří lepší fotka než s fotoaparátem. Pro mě je to rozhodně plus.

Co je podle vás na světě nejdůležitější a co vám dělá největší radost?

Nejdůležitější je zdraví, to stavím na první místo. Chci se dožít vysokého věku, ale ve zdraví. Na druhém je pozitivní myšlení a zvídavost. To je důvod, proč chodím do školy. Mám radost, když jsou spokojená vnoučata. A když mohu někomu předat něco, co vím, a má to nějaký smysl. Přeju všem štěstí.

Mezigenerační setkání vzniklo v rámci projektu Erasmus +60, který se zaměřuje na oblast seniorského vzdělávání.

Senioři a jejich vnoučata mohou během celého roku využívat aktivity Mezigenerační univerzity.

Jak skloubit studium a profesní život?

Martin Matuška studuje na Provozně ekonomické fakultě ekonomiku a management. Krom toho je aktivním dobrovolníkem, organizuje nejen benefiční akce a tvoří program konference E-commerce Day. V rozhovoru prozrazuje, jak se mu daří skloubit studium s profesním životem, jakou roli hraje v jeho práci komunikace a co mu studium přináší do praxe.

TEXT: Vojtěch Pospíšil

FOTO: Veronika Jelínková

Studuješ program Ekonomika a management, jak ti studium pomáhá při tvé současné práci?

Vždy jsem měl zájem o marketing a projektové řízení. Už mimo školu jsem v tomto měl praxi, takže jsem hledal možnosti, jak své znalosti obohatit a prohloubit. Momentálně se věnuji marketingu a eventům. Mimo vzdělání ve škole získávám i nové kontakty, které se mohou do budoucna hodit.

Už přes 7 let působíš ve Spolku pro podporu osob sociálně a zdravotně znevýhodněných PROSEN. Jaké dovednosti pro tuto práci potřebuješ?

Díky práci v této neziskové organizaci jsem našel své silné stránky a co mě v životě baví. Nejdůležitější pro mě je budování dlouhodobých vztahů s lidmi, potažmo firemními partnery. Neustále hledám možnosti pro spolupráci napříč všemi projekty a v rámci své pozice přicházím s novými nápady. Snažím se firmám nabízet možnosti rozvoje CSR a ukazovat jim také různé podoby zviditelnění se.

Jakou máš ve spolku roli a jaký je jeho cíl?

Ke spolku jsem se přidal už v 15 letech jako dobrovolník a od té doby jsem toho dělal už opravdu hodně. Aktuálně se věnuji hlavně takzvanému fundraisingu, komunikaci směrem k firmám a dárcům, marketingovým záležitostem a částečně provozním činnostem spolku. Našim cílem je plnit sny handicapovaným, ať už dětem, nebo dospělým, a obecně lidem s nějakým těžkým životním osudem.

Pracuješ také jako tvůrce programu konference

E-commerce Day. Jak se liší práce s odborníky z praxe, kteří na konferenci přednášejí, oproti spolupracovníkům na benefičním projektu?

Rozdíl je v tom, že na konferenci přednáší odborníci a podnikatelé, kteří jsou velmi často zaneprázdněni a je těžké s nimi sladit čas. Většinu času komunikujeme online a potkáváme se osobně až na samotné akci. U benefičních akcí mám možnost se s partnery potkávat osobně a jezdit za nimi přímo do firem. Obě akce mají i jinou cílovou skupinu a zaměření. U benefice je důležitá podpora komunity. Firmy to berou jako teambuilding a možnost někoho podpořit. Na konferenci je to o inspiraci a vzdělávání, ale také o zviditelnění, networkingu a získání potenciálních leadů.

Jak se ti daří skloubit práci se studiem na PEF? Máš nějaký tip pro ostatní studující, jak na to? Kladu velký důraz na time management. Plánuji dopředu, určuji si deadliny a píšu „to do“ listy. Také věnuji dost času sportu a koníčkům, abych odboural stres, který mi práce a škola přináší. Také je důležité dobře spát.

Jakou roli v tom hraje PEFka, vychází ti vstříc?

Máme možnost si rozvrh volit podle sebe. Kromě prvního semestru, kdy byl pevně daný, se dá přizpůsobit. Uvítal bych ale přednášky hybridně, abych si je mohl pustit online nebo nejlépe i ze záznamu.

Jaké dovednosti, které při studiu na PEF získáváš, ti teď nejvíce pomáhají v praxi?

Především rozvoj vlastní komunikace.

Tady na škole jsem nejdřív nikoho neznal. Ale začal jsem se seznamovat se studujícími a vyučujícími a různě s nimi spolupracovat. Navíc jsem studoval předměty, díky kterým jsem se mohl rozvíjet v tom, co mě baví. Vzdělávání ale vnímám jako celoživotní proces.

I když mě některý předmět nebaví, stejně to beru tak, že se mi v budoucnu může hodit. Vše, co jsem se na PEFce dosud naučil, beru jako základní stavební kámen, díky němuž se mi otevírají dveře k různým příležitostem.

Prosen – spolek na podporu osob sociálně a zdravotně znevýhodněných od svého vzniku v roce 2013 sdružuje nadšence, kteří bez nároku na odměnu pracují na několika dobročinných akcích. Cílem spolku je podporovat zdravotně a sociálně znevýhodněné a získávat pro ně finanční, materiální a personální zdroje. Prosen pořádá největší outdoorovou charitativní akci v České republice s názvem You Dream We Run. Dobrovolníci v týmech běží dvacetičtyřhodinový štafetový závod, místo startovného si kupují charitativní trička, případně další předměty. Výtěžek z prodeje putuje na plnění snů osob s postižením, například na dovolenou, na rehabilitaci, handbike nebo třeba nákup koně. Za dobu své existence již spolek pomohl 80 lidem a věnoval 7 400 000 Kč. Více informací najdete na webových stránkách www.youdreamwerun.cz.

Martin Matuška s kamarádkou Terezou a holčičkou, pro kterou vybírali peníze na léčebné výlohy a kočárek.

Věci zkoumám dotykem, zajímá mě, jak co funguje

Sára Káňová vystudovala na LDF MENDELU Design nábytku. Když se dnes ohlíží za studiem, říká, že ji vlastně bavilo vše, protože věděla, že ji to posunuje k její vysněné profesi, osamostatnění se a budování vlastní značky. V Národní soutěži za studentský design 2023 odbornou porotu zaujal její návrh dětské kolébky.

TEXT: Monika Pevná

FOTO: archiv Sáry Káňové

Národní soutěž za studentský design 2023 a hned dvě ocenění: Cena za Excelentní studentský design a Cena EXIT za návrh dětské kolébky. Byl to v loňském roce váš největší úspěch, co se týká práce?

Určitě také. Bylo to ale i úspěšné ukončení studia na MENDELU, na to jsem hodně pyšná. Začala jsem naplno pracovat, k tomu jsem už dlouho směřovala, takže celkově to byl takový rok úspěchů.

Při výrobě oceněné kolébky jste nepoužila žádné kování ani vruty, jednotlivé části jsou spojeny pouze klasickými konstrukčními spoji: kolíky. Čtu v tom správně, že nad produktem přemýšlíte i z hlediska ekodesignu, udržitelnosti?

Ano, i když konkrétně u té kolébky tím, že je tvarově hodně specifická a hodně materiálu se odřeže, by někdo mohl namítnout, že tomu tak není. Ale je potřeba se na to podívat tak, že se jedná o kvalitně zpracovaný produkt z kvalitního materiálu, u něhož se předpokládá, že bude hodně zatěžovaný.

Podařilo se vám zde skloubit praktičnost, bezpečnost i velkou dávku estetiky. Jak jste o těchto třech hlediscích uvažovala, než jste se dala do samotné práce? Udělala jsem si menší průzkum trhu a zjistila jsem, že v segmentu tohoto druhu dětského nábytku není moc velký výběr. Dost mě to udivilo. Asi i díky těm

zaobleným ližinám považuji kolébku za krásný kus nábytku, který je možno dědit z generace na generaci, a tím pádem jsem tam chtěla zapojit udržitelnost, estetičnost i nadčasovost. Prostě aby to byl takový rodinný odkaz.

V roce 2024 na soutěžní přehlídce GRAND PRIX MOBITEX, studentská sekce, kolébka získala 1. místo v hlavní kategorii a Cenu čalounického řemesla.

Jaký je správný směr houpání u dětské kolébky? Pokud vím, tím jste se také zabývala.

Spousta kolébek na trhu má předozadní houpání, což je vhodné spíš na rozvíjení kognitivních funkcí. Například houpací koníci, kteří jsou určení pro starší děti, ho mají a je to v pořádku, ale pro čerstvě narozená miminka je vhodnější houpání do boku, protože simuluje houpání v rukách matky.

A je už nějaká maminka, které kolébka dělá radost?

Soutěžní kolébka teď putuje po výstavách, ale musela jsem vyrobit ještě jeden prototyp a ten jsem darovala kamarádce, která bude zanedlouho rodit a těší se, jak v ní bude miminko houpat.

Jak dobře znáte základy řemesla?

Jsem celkem technický typ, výroba a technologické procesy mě zajímají a snažím se jim porozumět co nejvíc. Díky tomu pak vím, že můj návrh půjde vyrobit. Navíc mám kolem sebe spoustu šikovných lidí a nové kontakty stále sháním, protože každý je specialista na něco jiného. Konkrétně v případě dětské kolébky jsem sháněla výrobce dlouho, ne každý byl ochotný se do výroby pustit, protože je to hodně složité. Nakonec jsem našla šikovného pána. Říkal ale, že podruhé by do toho již nešel (smích).

Jste podepsaná pod návrhem interiérů pánského holičství a dámského kadeřnictví v Brně. Máte slabost pro tento typ podniku nebo jste si zkrátka udělala dobré jméno a funguje to jako sněhová koule?

Je to asi tak, jak říkáte. Jestliže je zákazník spokojený, řekne to dál. Momentálně navrhuji interiér jednoho beauty salonu a musím říct, že mě navrhování interiéru veřejných prostor hodně baví, konkrétně právě holičství nebo salonu krásy. Je to taková čistá práce, i když o to náročnější, že je to veřejný prostor.

Jak byste charakterizovala svou práci?

Čistou a praktickou. Jsem zastáncem nadčasového a praktického interiéru.

Jsem hodně rodinný typ, takže nad

Pánské vlasové studio Ohol.to v areálu Nové Zbrojovky v Brně, realizace 2023

praktičností přemýšlím i v případě rodinného bydlení. Při práci s klientem samozřejmě naslouchám i jeho přáním a potřebám.

Máte nějaký rituál, který je spojený s vaší tvorbou?

Pro mě je rituálem to, že mám každý den svou rutinu. Neumím žít v chaosu, takže pro mě rituál rovná se dodržet svůj

režim. I když bych mohla mít pohyblivou pracovní dobu, mám ráda, když si denní harmonogram udržím stále stejný. Lépe se pak soustředím na práci.

Jak se vám buduje značka ve městě, jako je Brno? Na jedné straně je tu silná kupní síla, ale na druhé větší konkurence. Považuji za výhodu, že jsem z vesnice. Mám dobré kontakty na šikovné řemeslníky. Jednak jejich prostřednictvím a jednak díky spokojeným klientům ke mně přichází nové zakázky. Zatím tedy nevyužívám žádných marketingových nástrojů,

ale výhledově se chystám zapracovat i na reklamě, abych překročila hranice Brna.

Ovlivňují vaši tvorbu i smyslové vjemy, jako jsou například vůně, hmatová paměť a podobně?

Hodně se dívám kolem sebe, zajímá mě, jak co funguje. Věci zkoumám dotykem.

Zajímají mě i cizí kultury, věci, které nemají přímou souvislost s designem. To vše se pak může promítnout i do mých návrhů.

Jaké cizí kultury konkrétně?

Je pravda, že při studiu jsem na cestování moc času neměla, teď zase už pracuji, ale zajímá mě Itálie a Španělsko. Místní barevnost, architektura… Často si všímám, jestli koncept komplexu zapadá do prostředí, ve kterém se nachází.

Řekněte mi, proč má tolik designérů, a umělců obecně, rádo černou barvu. I vy jste teď oblečená převážně do černé. Sama na sobě nemám ráda výrazné barvy a vlastně ani v návrzích je nepoužívám. Volím raději neutrální barvy, jsou

příjemné pro žití. Svět kolem je dost barevný. Podle mě, má-li člověk pocit uklizeného, čistého interiéru, tak se mu v něm žije mnohem lépe.

Existuje něco jako tradované mýty o designérech?

Není to tak úplně mýtus, ale možná spíš nepochopení náplně práce. Lidé si pletou designéra s architektem. Často mě oslovují architektko, už je ani neopravuji (smích).

Kdybyste měla možnost navrhnout interiér pro jakoukoliv osobnost, ať už žijící, nebo nežijící, kdo by to byl?

První mě napadá architektka Zaha Hadid. Její stavby se mi moc líbí. Asi proto, že byla také hodně technicky založená, v jejích stavbách najdeme i stopy futurismu, high-tech, a přitom je její architektura zaoblená, měkká a zapadá přirozeně do prostředí.

Kdo je pro vás ikonickým designérem?

Tím, že miluju vilu Tugendhat, tak Ludwig Mies van der Rohe. A z českých Jindřich Halabala.

Se kterými materiály nejraději pracujete?

Se dřevem, masivem. Je to přírodní materiál a je zajímavé dívat se, jak pracuje. Musíte mít k němu určitou úctu a musíte ho mít pečlivě prostudovaný, abyste pochopili, co se z něho dá vyrobit.

Máte oblíbenou hudbu, kterou si pouštíte při práci?

Většinou deep house a pak různé podcasty, mluvené slovo, rozhovory s osobnostmi z různých oborů. Baví mě poslouchat, jak ti lidé přemýšlí.

Co je pro vás největším relaxantem po práci?

Sport, ráda cvičím. Je to pro mě určitá forma meditace. Chvíli jsem vzpírala, chodila jsem na box, většinou nějaký fitness, teď jsem začala běhat. Je to pro mě začátek nového dne a pak mohu jít pracovat.

Brno podpoří výzkum protinádorové léčby

Mezi top 25 doktorandů a doktorandek, kteří letos uspěli v prestižní soutěži Brno Ph.D. Talent, se zařadila i studentka AF MENDELU Jana Kurcová. Mladá vědkyně zkoumá inovativní možnost protinádorové léčby. Jejím cílem je vytvořit speciální nanotransportéry, které se budou shromažďovat pouze v nádorových buňkách, kde aktivují léčivo a buňky zničí. Zdravé buňky léčba nijak neovlivní.

Změna

klimatu a osikovce v Severní Americe

Dendrolog Martin Šenfeldr z LDF MENDELU s americkými kolegy studoval vztah mezi změnou klimatu a růstem topolů osikovitých v oblasti Great Basin v Nevadě za posledních sto let. Vědci zjistili, že v sušších pohořích stromy vykazují růstovou depresi a zvyšující se citlivost na narůstající sucho. V mírně vlhčím pohoří naopak vykazovaly zrychlení růstu v důsledku postupného nárůstu teplot od roku 1970. Původně se výzkumný tým domníval, že odezva bude ve všech pohořích podobná.

PEF otevírá ojedinělý studijní program

Provozně ekonomická fakulta představuje nový magisterský studijní program Ekonomické modelování a aplikovaná statistika. Jako jediná v ČR nabízí tento specializovaný obor s možností získání mezinárodního certifikátu. Jedná se o výběrový program, jehož absolventi a absolventky mohou pokračovat v navazujícím doktorském studiu v češtině i v angličtině.

Multioborový výzkum Hranického krasu

Hranická propast je jednou z mála neprozkoumaných lokalit v Evropě. Vědecký tým z Agronomické a Zahradnické fakulty vytvořil na základě dlouholetého výzkumu mapu konkrétních ochranných opatření dle zranitelnosti jednotlivých oblastí. Opatření povedou například k ochraně vodních zdrojů před znečištěním, snížení eroze, ale i k vyšší biodiverzitě. Výsledky byly předány místním samosprávám a prezentovány na výstavě Hranice poznání.

Vzniká unikátní asociace

Institut celoživotního vzdělávání ve spolupráci s vybranými univerzitami a vysokými školami zakládá asociaci pracovišť připravující vyučující v odborném vzdělávání. Taková asociace v ČR doposud chybí, přitom 70 % žáků a žákyň na středních školách studuje právě na odborných školách. Asociace se stane důležitým partnerem pro MŠMT a pomůže nastavit kompetenční rámce vyučujících v odborném vzdělávání.

Expedice po Tanzánii

Osm studentů a studentek Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií absolvovalo v únoru a březnu více jak měsíční expedici v Tanzanii, částečně i v Keni a Zanzibaru. Navštívili místní univerzity, organizace zabývající se ochranou životního prostředí, absolvovali exkurze v terénu. Většina studujících využila pobyt ke psaní své závěrečné práce.

People have stronger bonds with places they design themselves

The Council of Europe Landscape Convention, which went into effect in the Czech Republic in 2004, established that the public should play an active role in landscape development. Thus, landscape architects now need to possess not only professional knowledge but also excellent communication skills. The Faculty of Horticulture first incorporated participatory planning into its curriculum in the early 1990s, in large part thanks to Alena Salašová, the head of the Department of Landscape Planning.

TEXT: Martina Šmídtová

PHOTO: AVC MENDELU, Pavel Marek (Hnutí Brontosaurus)

Involving the public in decision-making about how specific places should be developed, in creating strategic development documents, and in regional planning is not an easy task. It can be more costly, in terms of both time and money, than traditional approaches, but the benefits have the potential to go far beyond those of a single specific project. If people are involved in making decisions about the place they live, they will develop a closer bond to it and be more motivated to take care of it. “Above all, it bolsters community and cooperation; people learn to seek out consensus. These benefits are difficult to put a price tag on, but sometimes, they are the most important things,” says Salašová. Participation can even have a cost-saving effect if people are involved in implementing or maintaining projects.

There are rules to participation

At the beginning of the millennium, Salašová’s research team was involved in an international project mapping and testing participatory methods. The result was a list of 105 items, including recommendations when to use which method – SWOT analysis, brainstorming, questionnaire surveys, roundtables, panel discussions, exhibitions, and even more elaborate planning workshops and civil lawsuits. Some are more suitable for the early stages of the planning process, when people are just becoming familiar with the problem to be solved, others, for the design or decision-making stages. They often come in the form of community events featuring entertainment. Anyone can get involved, from the smallest children to senior citizens. “Children are very open; they are very good at perceiving space, its problems, and values. In one project, they drew their ideas directly on photographs,” recalls Salašová.

According to Salašová, a certain amount of public involvement is possible in all projects, but only the intensity will vary. Even in more complicated projects, where strict processes must be followed and expert solutions are

“Not every architect is ready to use participatory planning to its full extent. But we have produced a group of architects who I know focus on this issue,” says Salašová.

fundamental, participatory methods can be used to present results to the public. Proper participation is planned in advance, split into stages, has a timetable, and a record of all activities is kept. In ideal situations, funding should be available to implement the final designs. If it is not clear when, and in fact whether at all, a project that the public participated in will be implemented, it is better to not even begin with participatory planning. “We want people to participate in events in the evenings, at the weekends. They therefore must be convinced that it is worthwhile. You also have to communicate to them from the

beginning that not every idea will be put into action, or about who will make the final decision about how a project will look,” explains Salašová.

Communication is the key to success

Planners should know how to moderate debates, how to listen, and how to resolve conflict. “When people begin working together on a project, almost certainly all the social problems within the community will crop up

– controversies, dissatisfaction with the mayor, the school principal, or other actors. Some people work well with others, but you’d better count on there being some who know no truth but their own and will try to force it on everyone else,” says Salašová, pointing out some hurdles. This is why the Faculty of Horticulture offers courses in which students learn not only about participatory methods, but also about negotiating and crisis management. This year, an intensive three-week-long workshop mandatory for students in the final year of the Landscape Architecture bachelor’s degree programme will be held for the fourteenth time. In the first week, students will go over theoretical issues and practice facilitation. In the second week, they will work on a real project in the field; the methods they use to gain information from the public are up to them. In the final week, they will develop a proposal, which they will often then present to the local community.

Today we already have specialized facilitators, whose involvement in projects is beneficial, as they are neutral negotiators, separate from those who translate citizens’ demands into concrete proposals. However, it is often the case that the facilitator role is played by an expert, by a landscape architect. “Not every architect is ready to use participatory planning to its full extent. But we have produced a group of architects who I know focus on this issue,” says Salašová. Although there are mayors and local governments that prefer only expert solutions, participatory projects are growing in number. Systematic measures have played a role here, for example, when public participation is a condition for receiving funding. Many foundations also offer special community grants, which can be used to fund public meetings and discussions. “One day, our students will become professionals, they’ll be in the field, and they’ll have to come to agreements with people. Perhaps seminars about how to moderate discussions, how to explain things, and how to seek consensus should be a part of every programme,” says Salašová.

Trees of hope in Mikulčice

One of the villages struck by the tornado of June 2021 was Mikulčice. At first, no one paid any attention to the greenery that had been destroyed. The top priority was making sure people were healthy and had their basic needs met, including having rooves over their heads. This changed once firefighters began to clean up the rubble and cut down damaged trees. “That image has been burned into my memory. Snapped crowns and trunks with roof tiles and pieces of glass stuck in them,” recalls Salašová. All of a sudden, people began to notice how desolate the landscape seemed without trees. Initially, the Faculty of Horticulture was asked to help evaluate tree health. Afterwards, students and teachers were involved in planning the restoration of greenery, a process that used participatory methods.

In Mikulčice, the tornado levelled the Břízky forest park, where people go to walk and exercise, and where Hnutí Brontosaurus and scouting groups hold events. An avenue lined with linden trees was connected to the park. After the catastrophe, not a single tree was left standing, and the area very quickly began to be grown over by aggressive tree species. In November 2021, with the help of various

non-profit organizations, the planting of a new avenue was planned. Local inhabitants were to do the planting work. The trees (linden, field maple) were donated by nurseries. “It was cold and drizzling. I thought no one would come. We planted 40 trees, and in the end, 150 people came, entire families. Children tamped the soil down around the trees, grandmothers gave advice, dads hammered in stakes around the trees… I began to call it an avenue of hope,” recalls Salašová. For volunteers, there were refreshments, children’s entertainment, and, in the evening, a campfire.

Several meetings were held with the citizens of the village. On a blank map of the area, the inhabitants stuck up their ideas about what they would like to see in the new park, and they discussed priorities. Their ideas included a teaching garden with fruit trees, an insect hotel for children, and a pond. Landscape architecture students then drew initial designs, which were then discussed with locals. Afterwards, designers planned the garden, which was then built. On the two-year anniversary of the tornado, an orchard was planted with help from locals, and the new Břízky park was officially opened. The local chapter of the Brontosaurus non-profit also held two meetings focused on improving the design. “Since the tornado, the ground has been behaving unpredictably. Not all rubble could be removed from the earth. Plants are thriving there that shouldn’t be, and vice versa. It’s estimated that it will take another five years to correct the space,” says Salašová in conclusion. It will take some time before the trees grow to the same size as the ones that originally stood in the park, but still, events for children are already being held here and people come here to take walks.

The fate of future generations of farmers depends on the parents of today’s elementary school students

Farmers are getting older. According to data from the Czech Statistical Office, nearly half of all people holding managerial positions in agricultural companies are over 50. A little less than 10 percent are younger than 34. Many elementary and secondary school students view farming as difficult, old-fashioned work without a future. But in many places the reality is much different. On fields, farmers are helped by drones, and in stables, by robots.

TEXT: Ivana Chatrná

PHOTO: AVC MENDELU

To see that today farming isn’t only about dirty rubber boots and back‑breaking work, just look at what’s going on at agricultural schools and on farms. In stables, farmers are helped by milking robots, smart collars, and thermal cameras. On fields, drones map crop growth, driverless tractors work the soil, and data is evaluated using artificial intelligence.

Despite the rapid changes occurring in agriculture, many elementary and secondary school students still see studying anything to do with food production as a back up plan. “I have the opportunity to meet with the principals of specialized secondary schools. There, I often hear that parents who have no experience with agriculture forbid their children from attending agricultural schools. And this despite the fact that these students are interested in the field; maybe they are excited about environmental protection or about reusing waste,” says Vice dean of the

Faculty of AgriSciences of Mendel University in Brno Danial Falta.

According to Falta, awareness raising and communication are crucial when it comes to not only the younger generation but also parents. “I sometimes feel like people from the city think that food is made right in the supermarket or in a factory from plastic,” he says, sighing.

Labour shortages throughout the field

There is a major demand for livestock specialists, agronomists, and other professionals. “If students want to stay in the field after they graduate, they’ll find work for sure. Salaries are interesting – perhaps because the high demand for agricultural professionals

has not been met for years,” says Falta. Statistics about average incomes for agricultural workers, however, often skew what real salaries are like, because they include seasonal workers and unqualified part time employees.

In Falta’s eyes, one of the plusses of the Faculty of AgriSciences is that it still produces professionals who go on to work in traditional fields of agriculture. This is not the case at other schools, where students prefer more modern programmes, such as horse breeding. “Most of our students are still in classic programmes focused on livestock and crop production, as well as food production. We are therefore succeeding in educating the experts that are needed on the market. But this doesn’t mean that we’re still out there wearing rubber boots. The opposite is true: we have to constantly innovate and use the modern technology available to us today,” says the vice dean.

The key to understanding is communication

Dean of the Faculty of AgriSciences

Leoš Pavlata believes that young people today seek out educations that allow them to do something useful and meaningful in their professional lives. “That’s just what we’re trying to offer. Agriculture’s mission is to produce food and manage the landscape, things of permanent, irreplaceable value,” he says. The staff at his faculty, however, often have to explain, perhaps more intensively than employees working in other academic fields, why secondary school students should apply for the programmes they offer and why they should study there.

According to Vice dean Falta, who is in charge of external relations, the solution is communication – constant explanation, practical demonstrations, and time set aside specifically for applicants. “Fields trips are important for us. They give secondary school students and younger children the chance to explore our facilities. They can find out what we do at the faculty –they’ll see the facilities and the modern

equipment we work with. It costs time and energy. Often, students are so elated about their visit, so excited, that they actually end up studying here. And it’s worth it,” he says.

A current doctoral student at the Faculty of AgriSciences, Vojtěch Slezák, confirms how important it is to get young people excited about studying agriculture. “I originally didn’t consider going for a Ph.D. But then I learned about what my adviser works on, and that area [precision agriculture] enthralled me so much that I decided to continue with my studies,” he explains.

According to Dean Pavlata, the ideal candidate is someone who is interested in agriculture and wants to be a farmer. “It is not imperative that a student have a maturita diploma from a vocational school or a grammar school. Liking science and being interested in learning new things are half the battle,” he says.

Determining what specialization students want to focus on after graduating secondary school is often difficult. “When we go to give lectures at secondary schools, often no one says anything. I don’t know if it’s because the students are shy. Not even first year students at our faculty will let us get into their heads at first. At least I give oral exams to third year students, so I

can find out if their studies meet their expectations,” Falta adds.

The Faculty of AgriSciences has student ambassadors, whose job it is to provide more information to prospective applicants. “Every degree programme has a student representative. Applicants can ask them anything, anytime, about whatever interests them,” says Falta, who believes that communicating with peers might be easier for secondary school students.

We’ll appreciate farmers once a crisis comes

“I think, and now this might sound a bit bad, that our time has yet to come. I’m talking about climate change. Once we are all worse off, in the sense that it will be difficult to ensure enough food, all of a sudden agricultural experts will be necessary. Because we need to constantly modify how we farm because of climate change. This year, we all saw its manifestations, when you couldn’t even ski in Austria,” adds Falta.

According to him, however, the state needs to be involved in improving agriculture’s image. “We must realize that the Czech Republic is traditionally

an industrial country. A little less than 2 percent of the population works directly in agriculture. On the other hand, in our country there are certain expectations about food self sufficiency. The first step, therefore, is to realize whether or not we really want agriculture. And if we do, then we as a university need the state’s support to produce a generation of fine young people who will work in agriculture,” he says.

However, such measures do not just apply to the future. According to Falta, some steps can be implemented right away. “We have to communicate more with real world agriculture,” he emphasizes. “To a large extent, we have abandoned crop growing and livestock breeding practices, because they wanted us mainly to do research. We’ve lost contact with farmers. But we need to begin once again to listen to their problems and actively participate in finding solutions,” says the vice dean.

It thus seems that communication is the key to understanding, not only across generations but also between the state, universities, and the private sector. Listening to each other may help bring new blood into agriculture to pro vide high quality food even under the conditions of a changing climate. There is not much more we could ask for.

When the forest “talks”…

Space probes have already travelled 20 billion kilometres from Earth, we have instruments that can dive to ocean depths where the pressure is equal to that of 20 African elephants standing on the palm of your hand, but we are just barely able to say how tree roots grow just a few centimetres under our feet, how they “communicate” with their surroundings, and how plants interact with each other. These are issues that institutes and researchers across the Faculty of Forestry and Wood Technology of MENDELU deal with.

TEXT: Monika Pevná

PHOTO: Monika Pevná

“There is a false idea that when it comes to communication, plants are inactive organisms bound in place by their roots and that they don’t interact too much with their surroundings. But the opposite is true! Simple time-lapse photography reveals that plant organs are constantly in rhythmic motion, through which they react to external factors such as light, temperature, or threats, and that they also explore their immediate surroundings. This is how they signal to their neighbours that a place is already occupied, and that in the future they will be sharing space and resources,” says ecologist Jan Světlík from the MENDELU Department of Forest Ecology, explaining the rules of the plant kingdom.

Let us look at tree crowns, for example: some tree species can change the shape of their crown to accommodate their neighbours. Others give up

relatively quickly and die off, whereas others start competing. Take, for instance, a birch tree in a spruce forest. “Competition” occurs, and the birch whips its nearby spruce neighbours with its twigs, stripping them of needles, shaving them down to wood. Observing such competition under the ground, however, is much more difficult.

Chemical signals as warnings

How are signals sent in the plant kingdom? “Mainly via chemicals, particularly volatile organic compounds. It is remarkable how plants are capable of warning each other about possible danger, such as that posed by pests. Plants that have not yet been attacked gain valuable information about a threat in their area and therefore have the time to get ready and defend themselves,” says Světlík. For example, acacia trees in the savannahs of Africa can communicate with each other to protect against giraffe browsing. These trees can increase the concentration of highly repulsive tannins by 70 percent in a matter of minutes and at the same time release hormones informing other trees. In other cases, plants are capable of sending chemical signals underground by releasing them from their roots. “Interaction between plants and their environment through chemical signals doesn’t only occur when it comes to protection from a threat, but it is also used to actively attract organisms that are beneficial to the plant, such as fungi or bacteria. Plants are even capable of using volatile compounds to attract organisms that predate on their pests,” says the forest ecologist, revealing another secret of the plant kingdom.

Plants do not always read signals in the same way: “The meaning of a signal can change with the age of the individual. Losing several leaves can be fatal for a beech seedling, but losing an entire

branch is a minor issue for a full-grown beech. We have to realize that plants don’t wait for occasional signals, but that they are constantly flooded with stimuli and must decide which are important and which they can afford to ignore,” says Světlík.

Nature is full of strategies! Some pests try to get around a plant’s defence mechanisms using trickery. In some cases, plants must decide what is important now and what will be important later. In some studies, plants at first prioritized competing with other plants, thanks to which they were able to occupy free space on the ground, and only afterwards did they react to the local availability of nutrients in the soil. Plant self-recognition is another interesting issue. It has been discovered that some plants can distinguish their own roots from those of neighbours and as a result adjust how their roots grow.

Mycorrhiza: The mysterious world under our feet

Temperate forests are made up of trees that live in symbiosis with mycorrhizal fungi. Mycorrhiza is a type of symbiosis between fungi and plant roots. This relationship enables them to exchange resources. “For fungi, trees are a source of carbon, and, in turn, fungi make it easier for trees to intake nutrients, especially nitrogen and phosphorus, and they protect the root system of the host plant from pathogenic infections. In addition, fungi enable the exchange of compounds and information between plants, which are connected to the mycelium, a root-like fungal structure. These fungal filaments growing through the soil support both plants’ production capabilities and their survival,” says Petra Veselá from the Department of Forest Protection and Wildlife Management, explaining the

relationships between mycorrhizal fungi and tree roots.

Every tree can establish a connection with several mycorrhizal fungi, whereas fungi do not have such a straightforward way of establishing mutual beneficial relationships. Thus, scientists distinguish between fungi with narrow and broad ranges of host preferences.

The first group includes well-known mushrooms that are collected for food, such as Leccinum and Suillus species, which usually form symbiotic relationships with specific tree genera. The second group includes, for example, Laccaria and Boletus species. “In mycorrhizal fungal associations, however, fungi with a broad spectrum of hosts dominate, as they are capable of connecting various species of host trees together with their mycelium and thus create a mycorrhizal network,” adds Veselá.

And what about fungi associated with a narrow range of hosts? “Of course, members of this group also create networks, but nonetheless, they connect only specific trees belonging to their host genus. The creation of these mycorrhizal networks then enables the exchange of resources, stress molecules, and fungal inoculum between individual trees in a stand,” she further explains.

A constant flow of underground information

Several factors, including the parameters of the trees themselves and factors that affect the trees, have an influence on the creation of the mycorrhizal network and the flows of substances within it. As far as trees are concerned, these factors include their physiology, age, or extent of

damage. Factors affecting trees include environmental conditions and even the fungi themselves. The primary goal of fungi is to protect their resources by creating a mycorrhizal network and redistributing nutrients between the host plants connected to this network.

“Many compounds flow through this mycorrhizal network, such as carbon, water and the nutrients dissolved in it, and signalling molecules. Each of these substances has a different transport dynamic in this network; for example, nutrients move through the mycorrhizal structure over the course of several days. Defence signals, however, travel much faster; we are talking minutes here. This allows trees connected to this network to rapidly launch defence mechanisms and thus quickly respond to an approaching threat,” says Veselá, explaining underground information flows.

Age isn’t important, spending time with people close to you is

Students of bachelor’s degree programmes and the University of the Third Age. Two generations that have met at the Institute of Lifelong Learning as part of an intergenerational project. They worked together in mixed groups on projects, presenting their results at the end. The age difference between the two groups can be measured in decades. Although their opinions on many things differ, they share the same fundamental values. How do student Jana Panáková and senior citizen Vlastimil Šafránek view today’s world and each other’s generations?

TEXT: Tereza Pospíchalová

PHOTO: AVC MENDELU

Jana Panáková

22 years old / Applied Educational Studies

How has participation in this intergenerational project benefitted you?

It has mainly taught me how to work with another generation and to change my view of it a bit. Our generations may have some prejudices about each other; working together helped me eliminate them. I am always happy when I meet seniors at school who did that intergenerational project with me; we say hello, or we smile at each other.

Did you go into it with any specific expectations?

I knew that I wanted to try it because it’s an experience that might come in handy for me in the future. Because I study it, and I want to focus on it. Even if it was a negative experience, which it wasn’t, it still would have enriched me, and I would have known what else to look for or do.

How would you describe the older generation?

I’d say that generation is grateful and humble. You can’t generalize about everyone, but for the people that I had the chance to get to know, I’d say those two traits.

Vlastimil Šafránek

69 years old / University of the Third Age

How has participation in this intergenerational project benefitted you?

I didn’t know what to expect from working together on this project or how it would take place. To my wonder, the communication between us was wonderful; the students were perfect, and we hit it off. We have a template for how the project was supposed to look and followed it to create it. At the end, we presented the project, one student and one senior citizen. Of course they chose me. I was apprehensive about it because I’m not used to speaking in front of people, but in the end, it was quite pleasant.

Did you go into it with any specific expectations?

I was surprised that they viewed us as equal partners, not as old folks. I’m almost 69, so I’m not the youngest, but I travel a lot and that really opens your horizons. And taking care of yourself physically is important. So is eating right.

How would you describe the younger generation?

Fast. But that’s normal. Younger people are always faster. But they surprised me. I really think that those who decide to study at university already have it figured out and have a huge head start. My parents didn’t force me into going to

What kind of relationships do you have with senior citizens in your family?

I have one grandmother, and I have a nice relationship with her. I fondly recall my childhood with her. That was also one of the reasons I liked this project. Overall, I like the idea of the Intergenerational University. Grandparents and grandchildren are closer; they know each other better. I think there’s an opportunity there to get to know yourself and the other person better, and that’s something you usually don’t experience.

Do you have any qualities more typical of the older generation?

I really respect traditions and in general things that have been around for a long time or that someone built up and things that take a long time to come about. I don’t know if it’s the same with the older generation, but I have the feeling it is. Influenced by the modern-day world, where everything is on social media and modern, I have the feeling that these traditional folklore things are falling off a bit. So often our generation, but I can’t say everyone, doesn’t respect what’s already here.

Do you think that the life of the older generation is somehow easier or harder?

I can’t generalize. I think that generation has experienced a lot and hasn’t had it easy. There is pressure on us because we have technology and many opportunities. The world is wide open to us, so there is an expectation that we will be more successful because of this. It’s expected that as soon as we graduate we will already have several years of experience in our field because we have these opportunities. I personally feel great pressure from this. And it’s so hard not to think about it. Maybe the same pressure was put on the older generation, but of course, I don’t know that.

How do you view technology?

As an advantage or a threat?

It’s positive. It’s a means for communicating with someone quickly. But at the same time there are many negatives. Since we are all used to being on our mobile phones, we communicate with each other less. We are more afraid to speak with each other normally, eye to eye. You can see this. It has a large influence on us. This suits some people, because by nature they prefer to be quiet and alone, which is alright, but at the same time, this may make other people anxious when they have to meet with someone or call them, for example.

What do you think is the most important thing in the world and what brings you the greatest joy?

For me, it’s probably my family and positive relationships with the people around me. Not being all alone in the world. I value time spent with people with whom I feel good, and I know that they feel good with me, too. We don’t need to do anything really big, just be together.

school at all, and I think it was a mistake. I wish the young generation to go further than we went. I think the way is opened for them and they have many more opportunities.

What is your relationship like with the younger generation in your family?

I have an excellent relationship with all three grandchildren. I do everything playfully. I don’t force them into anything. When we’re in the garden, they help me because they want to. They are totally different, and it’s wonderful to observe them. I don’t think there is anything as important as the time you spend with people. For me, the greatest plus is when I can devote my full attention to my children, grandchildren, or partner.

Do you have any qualities more typical of the younger generation?

Yes. Most of my friends are 10 or 20 years younger than me, and I get along with them much more than with my own generation. I feel they bring a completely new perspective into my life. Some older people tend to condemn the younger generation, but I say that they have opportunities now already that we had, say, only when we were 50. If you want them, you have unlimited opportunities to travel and discover new things.

Do you think that the life of the younger generation is somehow easier or harder?

They have it easier in the sense that technology is accessible to nearly everyone. When I was young, I never would have dreamed that we’d have a device that would be a computer, a phone, and a camera all in one. The idea of being 20 with the things I know today is an interesting one. The school of life gives you experience that young people don’t have yet, which is an advantage we older people have. They still need to gain experience. That’s the fundamental difference.

How do you view technology? As an advantage or a threat?

When we began travelling, the internet wasn’t as widespread as it is today. We go to Thailand and the East a lot. When we went there 20 years ago, we had to look for everything on maps. Today, I take a phone, buy a local SIM card, I have a navigation app, and I never get lost. It’s a great help. Today, smart phones have even replaced cameras. I don’t need to bring so much equipment with me, and often I can take a better picture than with a camera. For me, that’s a definite plus.

What do you think is the most important thing in the world and what brings you the greatest joy?

The most important thing is without a doubt health. I’d put that in first place. I want to live a long life, but a healthy one. In second place is positive thinking and curiosity. That’s why I go to school. I’m glad when my grandchildren are happy. And when I can pass on something that I know and it’s meaningful. I wish you all lots of luck.

I explore things through touch, I’m interested in how things work

Sára Káňová studied furniture design at the MENDELU Faculty of Forestry and Wood Technology. When she looks back on her studies today, she says she enjoyed everything because she knew that it would bring her closer to her dream job, independence, and her own brand. Her design for a cradle caught the attention of the jury of the 2023 Czech International Student Design Competition.

TEXT: Monika Pevná

PHOTO: courtesy of Sára Káňová

You took home two prizes from the 2023 Czech International Student Design Competition: the Excellent Student Design Award and the EXIT Award, both for your cradle design. Was this your greatest success last year as far as work goes?

Definitely. But I also successfully completed my studies at MENDELU. I’m very proud of that. I began working

full time. I had been heading in that direction for quite a while, so overall it was kind of a successful year.

When you made your award-winning cradle, you didn’t use any hardware or screws; the parts are joined only by classic construction connectors: dowels. Am I correct in understanding that you think about products also in terms of ecological design and sustainability?

generation to generation, and therefore I wanted to incorporate sustainability, aesthetics, and timelessness. So, it could simply be a family heirloom.

Yes, even though specifically with that cradle, its shape is so specific and so much material is cut off, someone might object, saying that’s not the case. But you need to look at it as a quality product made from quality material, which you can assume will be used heavily.

Here you’ve managed to combine practicality, safety, and a large dose of aesthetics. How did you think about these three aspects before you began working on it?

I did a bit of market research and found that there is not a very large selection when it comes to this type of children’s furniture. I was quite surprised. Perhaps thanks to the curved rockers, I consider the cradle to a beautiful piece of furniture, which can be passed on from

What’s the right way a cradle should rock? I hear you’ve devoted study to this.

Many cradles on the market rock forwards and backwards, which is more suitable for developing cognitive functions. That’s the way rocking horses work. They are for older children, and that’s alright, but for newborn babies rocking from side to side is better because it simulates being rocked in a mother’s arms.

Has your cradle brought joy to any mothers yet?

The competition cradle is travelling around at different exhibitions now, but I had to build another prototype, which I gifted to my friend who will give birth soon. She’s looking forward to her baby rocking in it.

In the student section of the 2024 GRAND PRIX MOBITEX competition, the cradle won first place in the main category and the Upholstery Trade Prize.

How well do you know the fundamentals of your craft?

I’m pretty much a technical type; I find production and technological processes interesting, and I try to understand them the best I can. That’s how I know that my design can actually be made. I’m also surrounded by lots of talented people, and I’m always looking to make new contacts because everyone is a specialist in something different. Specifically in the case of the cradle, I looked a long time for a producer; not everyone was willing to produce it because it’s very complicated. I eventually found a talented man. But he said he wouldn’t do it a second time. (laughter)

You’ve designed the interiors of a barbershop and a hairdresser in Brno. Do you have a weakness for these types of businesses, or did you just want to make a good name for yourself and get the snowball rolling, as they say?

It’s probably like you said. If a customer is happy, they’ll tell others. Right now, I’m designing the interior of a beauty salon, and I have to say that I really enjoy designing the interior of public buildings, specifically, barbershops and beauty salons. It’s a such a clean job, even though it’s all the harder because it is a public space.

How would you characterize your work?

Clean and practical. I’m a proponent of timeless, practical interiors. I’m really the family type, so I think about practicality when it comes to family living. When I work with clients, I of course listen to their wishes and needs.

Do you have any rituals associated with your creative work?

For me, having a daily routine is a ritual. I don’t know how to live in chaos, so for me ritual means following my routine. Even though I could have flexible working hours, I like it when I follow the same schedule every day. I concentrate better on my work that way.

What’s it like building a brand in a city like Brno? On one hand,

there’s higher purchasing power, but also great competition. I consider it an advantage that I’m from a village. I have good contacts with talented tradespeople; new customers come to me thanks to them and also thanks to satisfied clients. Thus far, I haven’t used any marketing tools, but I am looking to work on advertising to extend my reach beyond Brno.

Do sensory perceptions, such as scents and haptic memory, influence your work?

I spend a lot of time looking around myself. I’m interested in how things work. I explore things through touch. I’m interested in foreign culture, in things that have no direct connection to design. All that can then be reflected in my designs.

Which exact foreign cultures?

It’s true that when I was studying I didn’t have much time to travel. And now I’m working, but I’m interested in Italy and Spain. The local colours, architecture… I often notice if the concept of a complex fits in with its surroundings.

Would you tell me why so many designers, and artists in general, like the colour black? Right now, you’re wearing mostly black. I don’t like wearing bold colours, and actually, I don’t use them in my designs. I prefer to choose neutral colours; they make for pleasant living. The world around us is colourful enough. I think that if a person has the feeling that an interior is tidy and clean, they can live in it much better.

Is there such a thing as traditional myths about designers?

Well, there’s not so much a myth but rather the misunderstanding of what we do for work. People confuse designers with architects. When people talk to me, they often address me as an architect. I don’t correct them anymore. (laughter)

If you had the opportunity to design an interior for anyone, dead or alive, who would it be?

The first person that comes to mind is architect Zaha Hadid. I really like her buildings. Probably because she was

also very technically minded; in her buildings we find traces of futurism and high-tech, and at the same time, her architecture is rounded, soft, and fits in naturally with its environment.

Who do you consider to be an iconic designer?

Because I love Villa Tugendhat, Ludwig Mies van der Rohe, and Jindřich Halabala, for Czechs.

What material do you like to work with most?

With wood, solid wood. It’s a natural material, and it’s interesting to see how it works. You have to have a certain amount of respect for it, and you have to carefully study it to understand what you can make out of it.

Do you have any favourite music you listen to while working?

Mostly deep house and different podcasts, spoken word, interviews with people working in different fields. I like to see how those people think.

What is the best way for you to relax after work?

Sports. I like to exercise. For me, it’s a certain form of meditation. I lifted weights for a while, I did boxing, usually a bit of fitness. Now I’ve started running. For me, it’s the start of a new day, and then I can work.

Klub

www.mendelu.cz