5 / říjen 2018
Jakub Kydlíček: S Aventinem dělám programy, které mě baví Jakub Kydlíček patří mezi naše nejlepší hráče na staré zobcové flétny. Specializuje se hlavně na barokní a starší hudbu, spolupracuje s našimi předními soubory v dané oblasti (Collegium 1704, Capela Regia, Collegium Marianum, Czech Ensemble Baroque atd.). Vystudoval hru na flétnu a dirigování na konzervatoři, následně studoval zobcovou flétnu ve Schole cantorum v Basileji, ve třídě Coriny Marti. Dnes vyučuje na Pražské konzervatoři, kde vede třídu zobcových fléten. Navíc už šest let diriguje Barokní orchestr Pražské konzervatoře, který se stal poměrně rychle výrazným hudebním fenoménem. Krom toho vede soubor Concerto Aventino jehož koncert se objeví na letošním programu festivalu Lípa Musica. V pondělí 15. října s tímto tělesem přednese v prostorách Hubáčkova kina Máj v Doksech méně uváděný repertoár sólových neapolských koncertů pro barokní zobcovou flétnu. Vstupenky na tento dramaturgicky zajímavý večer jsou stále ještě v prodeji ve festivalové pokladně, online i v MIC v Doksech. Která z tvých rolí dnes pro tebe stojí nejvýše? Jsi především hráč na flétnu, vedoucí třídy flétnistů, nebo dirigent orchestru? Cítíš se být více umělcem, nebo pedagogem? Ono je to v podstatě dáno rozložením rolí v reálném čase. Nejvíce času mi zabírá výuka flétny na konzervatoři, což je doplněno o aktivity v Barokním orchestru Pražské konzervatoře. Od letošního roku jsem navíc přijal post na Masarykově univerzitě. Zhruba polovinu času věnuji hraní v ansámblech, sólovým projektům a čím dál více dirigování. Osobně se moc jako typický pedagog necítím, řekl bych, že na mně nejlépe sedí označení „vyučující interpret“. Proč jsi po konzervatoři šel do Basileje? Bylo to logická volba, nebylo možné vystudovat tvůj obor tady v Čechách? Poté, co jsem dokončil studium zobcové flétny na konzervatoři, jsem začal nejprve vyučovat komorní hru. Až mnohem později, po setkání s Corinou Marti, jsem se rozhodl jít studovat k ní do Basileje. Vůbec to nebyl plán, ani logická volba, ani nějaké přihlášení se k současnému trendu. Já mám naopak spíše instinktivní tendenci jít proti většinovému proudu. Samozřejmě jsem už předtím hledal možnost dalšího studia, i v zahraničí na kurzech, ale nic mě dost neuspokojilo. Pak jsem ale na letní škole staré hudby ve Valticích potkal Corinu Marti a od prvního okamžiku mi bylo jasné, že u ní chci studovat. Šel bych za ní, ať by učila kdekoli. Pokud ale už mluvíme o Schole cantorum v Basileji, je potřeba říci, že tahle škola představuje tak trochu jiný vesmír. Celkové pojetí a jakási vnitřní filosofie školy se odlišuje od všeho, co se dá v Evropě najít. Klade se zde velký důraz na obecné vzdělání, nejen na hudbu samotnou. To mi moc vyhovovalo, protože jsem již dříve studoval historii a orientalistiku. Myslíš, že je možné tenhle princip zevšeobecnit? Měl by člověk, který se profesionálně věnuje staré hudbě, znát také historii a obecnější souvislosti? Já bych to dokonce rozšířil ještě víc. Myslím, že každý hudebník, ať už se věnuje hudbě
20. nebo 15. století, by měl mít nadstandardní vzdělání v souvisejících oborech. A přiznám se, že mi tenhle rozhled a kontext u mnohých hudebníků chybí, ať už se považují za „starohudební“ nebo ne. Od zpěváků vím, že pokud na konzervatoři zpívají starou hudbu, myslí se tím Mozart, výjimečně snad i Händel. Tedy hudba, která je pro flétnistu Tvého zaměření „příliš mladá“. Jak jde vlastně dohromady barokní hudba a Pražská konzervatoř? Překvapivě vlastně lépe, než jsem si zpočátku myslel. Když jsem nastupoval, tak tam starohudební aktivity byly spíše okrajové. Avšak Pražská konzervatoř má vzhledem k šíři svého záběru možnosti, které v regionálních konzervatořích nenajdeš. Studuje zde velké množství skvělých studentů, a tak pokud třeba potřebuješ mít čtyři hoboje v orchestru, tak máš čtyři hoboje. A tohle platí napříč všemi nástrojovými obory. Samozřejmě pěvecké oddělení má jistou tradici směřování, ale vzhledem k šíři se zde dá najít poměrně dost spřízněných kantorských duší a dnes už i poměrně dost zpěváků. kteří mají zájem i předpoklady pro zpěv staré hudby. Co tě přivedlo k založení Barokního orchestru Pražské konzervatoře? Kdy a kde se ten nápad vlastně zrodil a pro jaké účely jste jej založili? Vlastně se nejednalo o mou přímou iniciativu. V květnu 2012 mě vedení pozvalo takříkajíc „na kobereček“, přičemž jsem byl pověřen řízením nově ustaveného komorního barokního orchestru. To mě samozřejmě mile překvapilo. Jisté pokusy o vytvoření něčeho podobného „zdola“ už předtím proběhly, ale tentokrát to mělo jasný institucionální rámec. Těch šest let mělo jisté vývojové etapy, ale poslední tři roky už probíhá relativně stabilizovaně. Barokní orchestr vznikl současně s orchestrem moderní hudby a jeho smyslem je hlavně vzdělávat studenty. máme za úkol nastudovat alespoň čtyři celovečerní programy za rok, z čehož pak plyne také postupně víc a víc koncertních možností.
Proč je pro tebe podstatné respektovat pravidla tzv. autentické interpretace staré hudby? Vždyť i dnes ještě najdeme poměrně dost hudebníků, kteří tvrdí, že nepotřebují starý nástroj a spoustu pouček, že vezmou noty a hrají tak, jak jim jejich muzikalita napovídá. Měl bys pro ně nějakou odpověď? Žádnou omluvu pro tento postoj nenacházím. zdá se mi, že pokud he hudebník v určité pozici, kde se od něj očekává „patent na rozum“, tak jen těžko přiznává, že něco neví nebo že se v dané problematice neorientuje. A tenhle princip platí stejně i pro starou hudbu, souvisí s všeobecným vzděláním, o kterém jsme mluvili na počátku. Opravdu jsme přesvědčen, že drtívá většina „odmítačů“ autentické interpretace staré hudby se pouze bojí přiznání, že v něčem nejsou školení nebo že ten svět je pro ně neznámý a cizí. A všechny ty pseudoargumenty, například že barokní flétna není slyšet, vnímám spíše jako kousání myši, která je zahnána do kouta. Rádi bychom se vnímali jako velmoc ve staré hudbě, občas to některé optimisté dokonce veřejně tvrdí, ale ruku na srdce, tohle přece není poctivý obraz skutečnosti. Krom malé Akademie staré hudby v Brně se to vlastně u nás nikde neučí. Jsou na konzervatoři kantoři, kteří třeba rozumí generálbasu a učí hrát studenty basso continuo nebo třeba barokní intepretaci na smyčcové nástroje, dá se zde potkat nějaký gambista? Chtěl bych zdůraznit, že pokud někdo mluví o velmocenské pozici Česka v oblasti staré hudby, tak mu můžu dát zapravdu zejména v tom, že se zde odehrává poměrně čilý starohudební ruch. Je zde poměrně dost ansámblů, a to i když připustíme, že ve většině z nich se střídají téměř ti samí lidé. Koncertních a natáčecích příležitostí tu nenajdeme mnoho. A na takové množství hudby nám tu takříkajíc trochu chybí vzdělávací instituce. Já to ovšem nevnímám zase tak negativně. Zdá se mi, že model, dle kterého je nutno za dalším vzděláním vyjet do zahraničí, nám zaručuje neustálý kontakt s cizinou a evropskými trendy. Naopak si myslím, že zavedení separovaného oddělení
staré hudby na akademii by z nás mohlo udělat to, čeho se tak bojíme. Jakési „sekty pazourkářů“, kteří se uzavírají do sebe.