3 / září 2018
Vladimír Roubal: Občas to bývá pořádný tělocvik Poslední zářijovou neděli Lípa Musica poprvé zavítá do městečka Mikulášovice, které ukrývá skvostný královský nástroj. Jsou jím jedny z největších varhan v Čechách v místním barokním kostele sv. Mikuláše, který patří sám k největším v regionu. Za dobu své existence vystřídal kostel několikery varhany. O Velikonocích roku 1901 se Mikulášovičtí dočkali nového nástroje, který postavila firma bratří Riegerů z Krnova. Před první světovou válkou byly údajně třetími největšími v Čechách (po varhanách v oseckém klášteře a pražském Rudolfinu). Pořízeny byly za částku 21 000 korun. Přestože se někdy uvádí, že mají více jak 3 000 píšťal, jejich skutečný počet je 2 166, což je rovněž úctyhodné. Mají dva manuály a 36 rejstříků. V období po druhé světové válce varhany notně zchátraly a přestaly fungovat. Jejich rekonstrukce za přispění zejména místních rodáků proběhla v roce 2011. Královský nástroj regionu rozezní recitál jednoho z předních českých varhaníků Vladimíra Roubala. A právě s tímto umělcem připravil pro festival náš mediální partner časopis Xantypa zajímavý rozhovor, který vám přinášíme. Pokud by vás k návštěvě Mikulášovic inspiroval, vstupenky i místa v autobuse jsou stále k dispozici. A pokud byste chtěli získat vstupenku zdarma, stačí, když se zapojíte do našeho návštěvnického průzkumu… Vladimír Roubal je ředitelem chrámové hudby Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově. Funkce je to historicky velmi významná a nesmírně náročná. Založil a vede chrámový sbor Collegium Strahoviense a komorní orchestr. Muzicíruje neustále. Varhanám se říká královský nástroj. Jak k tomuto přízvisku přišly, když králové na ně většinou nehráli? Varhany jsou největší hudební nástroj vůbec, proto „král mezi všemi nástroji“. Běžně mají kolem dvou tisíc píšťal i více, jsou schopny znít v ohromném rozpětí od pianissima do ohromujícího forte a mají i největší tónový rozsah. To, že jste už jako kluk mohl a dokázal hrát na vzácný nástroj v kostele sv. Bartoloměje v Plzni, váš osud jistě ovlivnilo. Stát se varhaníkem bylo čistě vaše rozhodnutí, nebo byl také někdo z blízkých, kdo vás podpořil, neřku-li vyzval? Na varhany jsem nehrál hned, chodil jsem do lidové školy umění na akordeon. V rámci studijního plánu jsme měli i menší skladby Johanna Sebastiana Bacha a tehdejší varhaník kostela sv. Jana Křtitele v městě Touškově, kde jsme bydleli, dr. Václav Větrovec, nadšený ctitel varhanní hudby, mi umožnil ty naučené skladby zahrát si přímo na varhany – to byl můj první kontakt se světem píšťal. Na konzervatoři v Plzni jsem se začal zajímat o hudební dění na kůrech místních kostelů, a to bych rád vzpomněl regenschoriho u sv. Bartoloměje Josefa Milta a dlouholetou varhanici Růženu Ficenecovou, kteří mně umožnili se do toho dění aktivně zapojit. V roce 1980 jsem působil už jako varhaník katedrály sv. Bartoloměje a zároveň u františkánů v kostele Panny Marie a u redemptoristů v kostele sv. Jana Nepomuckého. Pak jsem nastoupil základní vojenskou službu v Armádním uměleckém souboru. Hrát na varhany, to znamená hrát rukama i nohama. Co je těžší? Naučit prsty běhat po klávesách, nebo nohy šlapat pedály? Nebo právě ten synchron? Ač se to zdá
neuvěřitelné, nohy by se měly pohybovat stejně rychle jako ruce. Jako na všechny artistické výkony – a za takový se hra na varhany dá považovat – je potřeba důkladná příprava, trénink a schopnost naučit mozek vnímat to rozšířené schéma pohybu. Klaviatura pro nohy se nazývá pedál a plní většinou funkci basu. Je důležité naučit se synchronu hry na pedál s oběma rukama, každou zvlášť i dohromady. Občas to bývá pořádný tělocvik, při kterém dostává zabrat i břišní svalstvo. Abychom dosáhli rychlejšího pohybu nohou, musíme se naučit přesně směřovat nohu – špičku, patu – směrem, kterým se pohybuje melodie hraná pedálem. Také výběr vhodné obuvi hraje roli pro volný pohyb po pedálu, ideální jsou taneční boty. Varhany rozlišujeme podle stáří, u nás je asi nejvíce těch barokních. Platí pro ně, že čím starší, tím vzácnější? Není vždy pravidlem, že čím starší nástroj, tím lepší. Záleží na technicko-řemeslném zpracování varhanářem, na současném stavu a v neposlední řadě také na dostupnosti finančních prostředků na jejich údržbu.
a opata Michaela J. Pojezdného; podporou hudebního života potvrzují platnost hesla: „Být připraven ke každému dobrému dílu.“ Varhanní improvizace přímo souvisí s průběhem liturgie, varhaník musí vytvářet ucelené formy v kontextu s mešním děním u oltáře. Zde je základ pro vznik a rozvoj improvizačního „řemesla“, které je pak možné úročit při koncertních improvizacích. Dispozice strahovských varhan mně umožňuje velkou škálu zvukových nuancí.
Které jsou vůbec nejstarší varhany u nás? Hrál jste na ně? Za nejstarší varhany na našem území se považují varhany v kostele Nejsvětější Trojice ve Smečně u Kladna. Jsou z roku 1594 a rád jsem si na ně v loňském roce zahrál.
Pianista, když někam přijede koncertovat, většinou ví, zda ho čeká Steinway, Bechstein, Petrof nebo nástroj jiné značky. Každopádně vždycky jej čeká ladič, který nástroj připraví. Varhany jsou však jedinečné. Abyste se s nástrojem seznámil, stačí několik hodin před koncertem, nebo si musíte na místo předem zajet, nástroj prozkoumat a pak se rozehrát? Pokud mám v programu i vlastní improvizace, potřebuji čas – ten samozřejmě určuje velikost nástroje a složitost jeho ovládání. Čas je potřeba taky na registraci, tedy přípravu rejstříků a určité pochopení nástroje. Ostatní přijde…
Jste varhaník, ředitel chrámové hudby v premonstrátské bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově v Praze. Vedete tam také čilý život pěveckého sboru; takové to bývalo vždycky a všude, už třeba od časů samotného Bacha. Vzpomínám jej, protože jste také varhaník, který má světovou slávu i jako improvizátor, tedy tvůrce své vlastní hudby. Jak taková improvizace na dané téma vzniká? V českých zemích se hodně zpívalo, nejen na kůrech, také v běžném životě. To nám velmi chybí. Inspirací nám může být život a dílo Jakuba Jana Ryby. V jeho době měl každý kostel svůj sbor a často i orchestr složený z místních farníků. Dnes je situace jiná, sbory působí převážně na kůrech větších měst a je velmi obtížné udržet jejich stálý provoz. Na Strahově se to daří díky podpoře bratří premonstrátů
a opata Michaela J. Pojezdného; podporou hudebního života potvrzují platnost hesla: „Být připraven ke každému dobrému dílu.“ Varhanní improvizace přímo souvisí s průběhem liturgie, varhaník musí vytvářet
Koncem září vystupujete na festivalu Lípa Musica, a to koncertem v Mikulášovicích. Jejich chloubou je monumentální kostel sv. Mikuláše, barokní rozsáhlý trojdílný chrám s vysokou věží, hlavně však s velmi cennými varhanami z roku 1901 od bratří Riegerů z Krnova; je to prý jeden z největších nástrojů u nás, mají víc než dva tisíce píšťal. Už jste na tyto vzácné varhany někdy hrál? O varhanách v Mikulášovicích vím a velmi se na ně těším. I proto jsem do programu zařadil právě improvizaci na motiv B-A-C-H.
Varhany nás svým monumentálním zvukem vždycky pohltí. Znějí z výšky, v kostelích ponejvíce z kůru vzadu, jejich výtvarnou krásu můžeme pozorovat zdálky, k nástroji se běžně nedostaneme. Varhaník je u varhan ve vzácném soukromí… Můj profesor improvizace Jaroslav Vodrážka vždycky zdůrazňoval, že všecko musí být „akorát“. Toho se držím a není to omezování osobní svobody omezování osob svobody – je to objevování mnoha možností, včetně toho být ve správnou chvíli na správném místě. Domnívám se, že toto je základní, a asi i nejlepší filozofie varhaníka. Vždy je to služba a jistá forma řehole. Jsem vděčný za tento dar. A původním svým nástrojem, akordeonem, tedy harmonikou,