5/říjen 2019
Největší z pierotů v České Lípě Předposlední festivalový týden 18. ročníku nabídne dvě koncertní zastavení. Prvním bude vykročení za hranice klasické hudby v písňovém večeru s Lenkou Novou a Petrem Maláskem. V sobotu 19. října je na programu návrat na dokský zámek, který prošel dílčí rekonstrukcí, a festival zde představí významnou osobnost soudobé violoncellové generace původem z Německa, Juliana Steckla. Ten měl na festivalu vystoupit již v rámci Špačkova sextetu ve Waltersdorfu, pro zdravotní indispozici jej však zastoupil Gabriel Schwabe. O to více je potěšitelné, že tuto svrchovanou osobnost na poli klasické hudby bude moci festivalové publikum poznat v sólovém recitálu složeném z děla Bacha, Dutilleuxe a Kodályho. Poslední vstupenky jsou ještě v prodeji. Pozvat bychom vás však chtěli také již na mimořádné setkání s evropsky respektovanou osobností pantomimy, Radimem Vizvárym, který v českolipském Jiráskově divadle vystoupí příští týden…
Radim Vizváry je mimořádně všestranná osobnost. Mim, choreograf, režisér, pedagog. Zabývá se pantomimou a fyzickým divadlem v celé jeho šíři. Prakticky i jako teoretik. To všechno, co o pohybovém nebo nonverbálním divadle ví, mu ale nebrání, aby byl spontánní komediant. Samo komediantství ovšem nestačí. Pantomima je technicky mimořádně obtížný obor, a zejména pokud si někdo postaví představení tak, že během něho vystřídá prakticky všechny žánry a styly. Radim Vizváry je všechny dokonale umí. A teprve když je něco dokonale předvedeno, tedy tak, jak to má být, může člověk pochopit smysl a kouzlo toho, co je na jevišti a proč je to právě tak a ne jinak. Na představení Radima Vizváryho se diváci baví, ale jsou i nečekaně zasaženi silným emocionálním zážitkem. Jeho vzorem byl Boris Hybner, který byl také jeho profesorem. Ten Radimovi Vizvárymu udělal asi největší radost tím, když ho přirovnal k věhlasnému Jeanu Gaspardovi Deburauovi, největšímu z pierotů. Strhující one-man show držitele Ceny Thálie nabídne osmnáctá Lípa Musica ve čtvrtek 24. října v Jiráskově divadle v České Lípě. „Mě to baví. Pořád musím něco zkoušet, objevovat... Tenhle přístup k životu jsem v sobě měl už jako dítě,“ říká k tomu s úsměvem. S pantomimou se podle svých slov poprvé setkal právě prostřednictvím Borise Hybnera. „Okouzlil mě svým talentem, humorem, osobností a postupně mi začal odkrývat svět pantomimy. A musím se přiznat, že mi učaroval Jean Gaspard Deburaou. Zaujala mě esence jeho křehkosti, efemérní bytosti a životního příběhu. No a Boris mi vždycky říkal:,Ty jsi mim jako Deburaou, ty jsi pierot, ty to musíš dělat.‘ Byla to pro mě velká pocta a zodpovědnost. Najednou mi řekl, kdo jsem. A že to v sobě mám. Věřil jsem tomu a začal na sobě tvrdě pracovat,“ vypráví Radim Vizváry.
Vydal: ARBOR – spolek pro duchovní kulturu Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 608 917 973 Fotografie: Lukáš Marhoul, archiv festivalu
Vystudoval na HAMU (Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění) katedru nonverbálního a komediálního divadla a už během studia ho zajímalo, jaké to je z té druhé strany, režisérské. Nejen to ho ale přivedlo k režírování. „Asi nejdůležitějším podnětem byla samotná výchova Borise Hybnera. Vyznával myšlenku, že mim nemůže být pouze interpret. Preferoval pojem divadelník. Tedy umělec, který musí umět vymyslet, co bude hrát, musí si to umět napsat, zrežírovat, udělat si kostým, scénu, celé si to zprodukovat a nebýt na nikom závislý. Díky jeho škole vnímám di vadlo komplexně," říká. Podle něj to ale u pantomimy ani jinak nejde. Protože mimové nemají scénáře, nikdo jim nepíše hry... Když už chtějí něco ztvárnit, musí si to autorsky zpracovat a vymyslet. „My se můžeme inspirovat tvůrci, jako byl Marcel Marceau, ale protože se jedná o hereckou disciplínu, nelze výkon zkopírovat přesně, jako například u tance. Musíme reflektovat téma, které chceme ztvárnit skrze sebe, protože jádrem pantomimy je myšlení, které se vyjadřuje gestem. Mim do toho dává své nitro, své srdce," vyznává se Radim Vizváry. Dodává, že seznámení se všemi částmi divadla mu dodalo sílu, aby se v rámci svého doktorandského studia odhodlal zrežírovat operu Bohuslava Martinů Divadlo za bránou. Nebyla to jeho první režie, do té doby ale rozhodně největší. Sám není typem drsného režiséra, protože má pocit, že to k ničemu nevede. Při své práci se samozřejmě s několika takovými setkal, rozhodně ho však neinspirovali. „Být na někoho drsný, zlý, někoho ponižovat, říkat, že nic neumí, to podle mě není tvorba. Režisér by měl hledat tu správnou cestu pro sebe i pro ostatní. Divadlo je týmová práce, takže bychom se měli všichni snažit dostat ze sebe to nejlepší.
Pokusit se stvořit krásno, které pak nabídneme divákům. Protože krásno lidi povznáší a uzdravuje. A ve chvíli, kdy bych do práce vkládal negativní energii a emoce, tak bych to krásno vlastně zabíjel". Za svůj projekt Sólo obdržel v roce 2017 prestižní cenu Thalie. „Shrnul jsem v něm dosavadní zkušenosti a dovednosti. Vedle moderní formy jsem se odhodlal probudit i klasickou pantomimu, avšak v mém pojetí a cítění dnešní doby, aby bavila mě, ale i diváka. Chtěl jsem ukázat vývoj pantomimických stylů – od romantické pantomimy až po moderní styly. Taková malá encyklopedie. Režijní koncept ukazuje mima v herecké šatně, který se připravuje na různá představení. Během několika kostýmních převleků zakomponovaných přímo na scéně ztvárňuji deset různých charakterů a příběhů,“ představuje svůj projekt Vizváry. A právě ten uvede i 24. října v České Lípě. Vstupenky jsou ještě v prodeji!
Brilantní Biber a ohnivý Piazzolla Program, se kterým přijela houslistka Julia Schröder s Lautten Compagney Berlin do malebné severočeské podhorské vísky Prysk, mohl na první pohled budit rozpaky: Proč během jednoho večera střídat hudbu dvou skladatelů tolik vzdálených od sebe v čase i prostoru? Jaké lze najít pojítko mezi autory, jejichž životy oddělují téměř tři staletí a navíc i Atlantský oceán? – Je dobrou vizitkou festivalu Lípa Musica, že si během dvou dekád existence vychoval publikum, které neváhá přijít v hojném počtu i na koncert s takto neotřelou dramaturgií. Překrásný barokní kostel svatých Petra a Pavla v Horním Prysku byl zcela zaplněn již dlouho před začátkem koncertu. Auditorium pochopitelně kromě místních tvořili i přespolní, o čemž svědčilo množství zaparkovaných aut i autobus vypravený organizátory z České Lípy. Precizní organizaci koncertu je vůbec třeba vyzdvihnout, vše perfektně klapalo, dotaženo do takových detailů, jako jsou například firemní festivalové podsedáky, které posluchačům zpříjemňují pobyt v tvrdých a studených kostelních lavicích. Sympatické také je, že se jednotlivé festivalové koncerty nekonají jen ve větších městech, ale - přestože to musí být organizačně náročnější - často i na místech, která tolik kulturně nežijí. Jedná se ale o dobrou myšlenku, na kterou festival nerezignoval ani přes počáteční nesnáze. A letošní vyprodané koncerty jsou jasným znamením, že hudební nadšenci rádi váží cestu za kvalitními interprety i za humna, ba možná, že se jejich zážitek návštěvou krásného místa, které běžně nenavštěvují, ještě násobí. A kraji se tak vrací kulturní identita a duch sounáležitosti, o které vlivem nešťastných válečných a poválečných událostí na dlouhou dobu přišel. Vlastnímu koncertu předcházela vzpomínka na nedávno zesnulou herečku Vlastu Chramostovou, inspirativní osobnost, která v Prysku společně se svým manželem, kameramanem Stanislavem Milotou, trávila mnoho času; posluchači uctili její památku minutou ticha. Osu koncertu tvořil výběr šesti z patnácti zastavení Růžencových sonát pro housle a basso continuo legendárního houslového virtuosa Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644–1704), které posluchačům zpřítomnily biblické události od Zvěstování Páně, přes Kristovo narození a ukřižování až po Mariino nanebevzetí. Biber skládal především instrumentální skladby, jejichž houslové party patří mezi technicky nejnáročnější, jaké kdy byly pro tento nástroj napsány. K tomu přispívají i experimenty s laděním jednotlivých strun houslí, tzv. skordatura, kterou uplatnil i v Růžencových sonátách. Modlitba růžence byla velkým tématem salcburského arcibiskupa, který dokonce ve městě podporoval vlivné růžencové bratrstvo. Biber zkomponoval Růžencové sonáty v polovině sedmdesátých let 17. století a v krásně vyzdobeném rukopise je věnoval arcibiskupovi. Každá sonáta se vztahuje k jednomu z patnácti mystérií – událostí ze života Panny Marie, nad nimiž člověk rozjímá během modlitby.
Kvůli skordaturám, tedy odlišnému naladění houslí v každé Biberově sonátě, si Julia Schröder na pódium připravila hned tři nástroje. Optimální by bylo mít na každou sonátu jedny housle, ale s šesti nástroji se špatně cestuje, jak sólistka s úsměvem sdělila publiku při jednom z přelaďování. I tak bylo nadmíru zajímavé sledovat rozdíly v barvě zvuku mezi jednotlivými houslemi. Basso continuo obstarávali v rozličných půvabných kombinacích další hráči a nástroje: barokní violoncello v objetí Mary Miribung, chitarrone Wolfganga Katschnera a italské cembalo či varhanní portativ Gerda Amelunga. Na stejné barokní nástroje (jen Wolfgang Katschner se chopil menší theorby) pak po každé Biberově sonátě zaznělo tango Ástora Pantaleóna Piazzolly (1921–1992). Hráči změnili frázování a rázem jsme se ocitli v kavárně třicátých let. Nikomu v kostele nechyběl bandoneon či kytara, náladu skladeb se dařilo vystihnout znamenitě. Souhra zejména mezi houslistkou a violoncellistkou byla mimořádná: fráze v terciích a sextách – housle na g struně a cello naopak ve vysoké palcové poloze – dýchaly dokonale spolu a byly i barevně překvapivě homogenní. (Pro violu zde zkrátka nezbylo místo…) Julia Schröder se při hraní posledního tanga La muerte del ángel (Smrt anděla) tak rozohnila, že nejslabší střevová e struna nápor smyčce nevydržela; pohotově však dohrála na třech strunách, což publikum ocenilo bouřlivým potleskem. Nápad spojit hudbu těchto dvou autorů v jednom koncertě, který mohl na počátku mnohým připadat bláznivý, se ukázal být nosným a inspirativním. Přímé srovnání dobře připomnělo, jak moc současná populární hudba stále čerpá z odkazu barokní afektové teorie, harmonie i principu doprovodu melodie harmonizovaným basem. Hudba zkrátka zůstává jedna a lidé jsou v podstatě titíž jako v baroku – přes mobily a sociální sítě řešíme stále stejné životní a vztahové problémy jako před staletími. A jestli housle doprovází theorba nebo elektrická kytara, varhany nebo akordeon či syntetizér, je vlastně jedno. Důležité jsou emoce. Růžencové sonáty Heinricha Ignaze Franze Bibera staví na mystice barokní katolické víry a znovuzrozené tango Ástora Piazzolly zase na horoucích vztazích mezi mužem a ženou. Oba druhy lásky – k Bohu i k člověku – mají velkou hloubku, zde podtrženou emocionální hudbou. Tyto emoce mají možná jiné, odlišné kořeny, ale jsou zcela opravdové - a interpretům se je podařilo předat nadmíru přesvědčivě. Mgr. Lucie Maňourová / Klasikaplus.cz
Neokázalá krása a čirá radost v Děčíně Ústecká kapitola 18. ročníku festivalu Lípa Musica pokračovala ve středu 9. října na Zámku v Děčíně. Po českolipské vokálněklavírní poctě Janáčkovi byl na pořadu dramaturgie večer obdobného ražení s tou výjimkou, že byl cele věnovaný dalšímu
Oficiálním sklářským partnerem festivalu je Pačinek Glass, který poskytl autorskou kolekci dárkových předmětů pro vystupující umělce 18. ročníku festivalu. Děkujeme!
Pozvánka na nejbližší koncerty: SÓLO (+ debata po představení) čt/24/10/19h | Česká Lípa, Jiráskovo divadlo Radim Vizváry – mim JANOSKA STYLE / závěrečný koncert so/26/10/19h | Nový Bor, Městské divadlo Janoska Ensemble MÁ TO SMYSL! S JOSEFEM ŠPAČKEM / epilog čt/7/11/19h | Česká Lípa, KD Crystal Josef Špaček a žáci ZUŠ Česká Lípa
více informací a vstupenky: www.lipamusica.cz Změna programu vyhrazena.
českému velikánovi, Antonínu Dvořákovi. Jeho odkaz klavírní a písňový publiku Knihovního sálu děčínského zámku představili přední pěvkyně Simona Šaturová a Markéta Cukrová společně s klavíristou Vojtěchem Spurným. Večer konaný mimo jiné za podpory Ústeckého kraje a programu Rodinné stříbro, jehož je festival již řadu let hrdou součástí, tak nabídl ucelený hudební zážitek v prvotřídní interpretaci. Osou programu byly Moravské dvojzpěvy, které zaujímají nejen v Dvořákově odkazu, ale i hudební literatuře obecně výjimečné misto. Dvořákovi otevřely brány k celosvětovému věhlasu a coby kus výjimečným způsobem reflektující lidové písně představily českou hudbu světu. Jejich prostou krásu, pestrost a rozmanitost, neobyčejnou melodickou fantazii i emoční náboj opojně ztvárnily přední pěvkyně československé provenience, které jsou ozdobou nejen evropských koncertních a operních scén. Sopránového partu se se šarmem sobě vlastním zhostila Simona Šaturová, jedna z nejvýraznějších osobností v koloraturním oboru nejen v evropském měřítku, kterou měl festival tu čest poprvé na svých pódiích představit. Její třpytivě jasný, lehký a suverénní soprán dokonale přiléhá Dvořákově přímosti a poetičnosti. Temnější mezzosopránovou polohu zastala s nemenší jistotou a noblesou festivalová stálice Markéta Cukrová. Výjimečně souznějící hlasy v dokonalé souhře vymodelovaly okouzlují, pevnou, sytou a přirozeně krásnou vokální plochu, kterou citlivým klavírním doprovodem podepřel Vojtěch Spurný. Ten se coby energický a důrazný klavírista představil i v sólových skladbách Dvořáka, jeho Drobných kusech a Eklogách. Špičková, průzračná a neokázale krásná vokální linka bez jakýchkoliv nepatřičných přívažků dala vzniknout výjimečnému drahokamu, který výrazně zazářil na letošním festivalovém programu a zaplněný zámecký sál v Děčíně jej přijal velmi soustředěně a s doslova frenetickým nadšením na závěr. Výkřiky bravo a dlouhý potlesk vstoje odměnili umělci dvěma přídavky. Následná debata se všemi interprety pak dala publiku sympaticky nahlédnout pod roušku vzniku tohoto projektu, který je zvěčněn i na úspěšné nahrávce, ale též do kontextu díla samotného a přístupu a plánech umělců.
Více na www.operaplus.cz.