EB912798

Paříž: město lásky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jiří Žák

Paříž: město lásky – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

MÍST O PŘEDMLUVY

Jak vstoupit do Pař íže? Vjet Svatojak ubskou branou, jak to řadu let před námi učinil jistý pan Abbagnanov, už bohužel nelze, to si řekněme hned na začátk u. Nejenže Svatojak ubská brána už dávno neexistuje, ale Pař íž se od té doby nepřest ala rozpínat, t akže místo, kde kdysi město končilo a kde ještě v 17. století stávaly hradby a městské brány, se už dávno ztratilo v městské zástavbě. Současná Pař íž se podobá Ot esánkovi, kt er ý spolyká všechno, co se mu ocitne v dosahu. V jejím nenasytném ob je tí mize jí někde jší př edměs tí i okolní samos t atná měst ečka a vesnice. Charenton, Bercy, Issy, Neuilly, Pantin, Auber villier s, to všechno se dnes stává součástí jediného obrovského kotle, v němž se vař í ingredience 21. století. Kdepak na nás se středověkými branami a opevněním! Dnes město svírá okr užní bulvár Périphérique, po němž se žene auto za aut em. A pok ud vám někt eré ukazat ele budou př ipomínat někdejší vstupní brány – najdeme tu Por t e d’Orléans, Por te d’It alie i Por t e Dauphine –, je to, jak ř íká básník , „jen lež a sebeklam“. Tak tedy zk usme auto. Na obálce pr ůvodce po okolí Pař íže pro automobilisty, motocyklist y a cyklist y z rok u 1926 vidíme dámu sedící za volant em o te vř eného kabriole tu. Na hla vě má apar tní klobouč ek a kolem krk u dlouhý šál. Na vedlejším sedadle sedí dítě a s tuduje mapu.

Text je pros tý: „I dítě můž e na vigovat svou matk u. Tak jsou mapy Taride přehledné, jasné a př esné.“ Itiner ář zachycuje „nejkr ásnější nedělní výlet y v okolí Pař íž e“. Jenomž e dnes už nic t akového jako „pohoda z jízdy“ nee xis tuje. Okolí Pař íž e se proměnilo v labyrint nadjezdů, pr ůjezdů a podjezdů, dálničních obch vatů a ucpaných silnic, po nichž se směrem k centr u hla vního měs t a sune nekonečný had nejr ůznějších dvou- a čt yřkolových dopr avních pros tředků. Chudák automobilis ta aby byl jasnovidec a vyznal se v komplikovaném sy s tému jednosměr ných ulic. A o parkování nemluvě…

Zk usme t edy vlak . Na počátk u 20. s toletí začal jezdit z Pr ahy do Pař íž e r ychlík , kt er ý dlouhá lét a vy jížděl z W ilsonova nádr aží v 11.15.

Tenhle „Pař ížák“ jezdil až do počátk u 90. let 20. s toletí a pak jaksi zmizel v propadliš ti ž elezničních dějin, t akž e o Seifer tových w agons lits si dnes můž eme nechat jenom zdát. Vlak dnes nahr adily autobusy, ale r uk u na srdce, romantik u dýcha vičných lokomotiv a snopy jisker letících tmou t yhle neosobní cars nahr adit nedokážou. A autobusové nádr aží na bulvár u gener ála Gallieniho nemá ani zdaleka atmosfér u Východního nádr aží, kde měly r ychlíky vypr avené z Pr ahy konečnou st anici. Pak s t ačilo vy jít z nádr ažní budovy a člověk se mohl pěš ky – uf uf – dos t at po Štr asbur ském bulvár u do samého srdce Pař íž e. Zbývá t edy let adlo. Když si dnes čt eme z pr ůvodce z rok u 1927, jako bychom za vít ali do jiného svět a: „Dopr avu ces tujících a za vazadel na vzduchové linii Pr aha–Pař íž a zpět obs t ar ává Com pagnie int er nationale de na vigation aérienne. Ces t a přes Německo se zas távkou ve Štr asburk u tr vá asi šes t hodin a její cena rovná se př ibližně výši I. tř ídy rychlovlak u.“ Dnes se dos t anet e z Pr ahy do Pař íž e za půldr uhé hodiny čis tého letu. Jenomž e „aer oplány“ už dávno nelét ají z kbelského letiš tě, let enky poněk ud podr ažily a ces t a sama jis tě pos tr ádá kouzlo dobr odr užs tví pr vních vzduchopla vců. Nabitý boeing vás „vyplivne“ na le tiš ti Char lese de Gaulla. Antoine de Saint-Exupér y tu už sice dávno nesedává za kniplem svého dvouplošník u, zato vás č eká další labyrint a babylon dohromady.

Jiř í Žák PAŘÍŽ

Ale ať už ces tujet e aut em, vlakem, autobusem, nebo le t adlem, s tejně se nakonec ocitnet e v metr u. Pař ížské podzemí je pr ovr t ané jako ementál a někt eré s t anice, jako např íklad Chât elet, př ipomínají vč elí úl. Ale pař ížské metro už má přece jen kouzlo měs t a, jehož atmosfér a, budet e-li poz or ní a bude t e-li jen tr ochu chtít, je neopakovat elná. Když devat enáctiletý Léo Malet př ijel popr vé do Pař íž e, André Colomer mu řekl: „Ty jsi př ijel metrem? Je to prima, viď? Za de vět sous můž eš objet

Pař íž třeba s tokr át, když budeš chtít. Neuvidíš sice nic, ale zato můž eš snít.“

Dnes je ces t a poněk ud dr ažší, ale snít se t am dá i t ak . Ne věř ít e? Tak zk us t e zaparkovat auto někde u Por t e de Pantin, nasednět e na link u číslo pět a jeďt e až na s t anici na náměs tí Bas tily. Tam přesednět e na link u číslo jedna a pokr ačujt e směrem na Défense. A vy s tupt e třeba na st anici Concorde.

Jeden z východů téhle s t anice, kt er á není ni jak hluboko pod povrchem, vede na chodník lemující mř íž e Tuilerijské zahr ady. St ačí pak udělat pár kroků a Pař íž vás rázem oslepí a ohluší. Nad všemi hluky a v jemy však převládá pocit úžasu. Před vámi leží měs to, kt eré znát e, byť jst e v něm třeba nikdy nebyli. Všechno je jaksi důvěr ně známé: vzt yč ený ukaz ováč ek Eif felovy věž e na obz or u, v jezd na Champs-Élysées vroubený plat any, za mos t em Svor nosti Bourbonský palác, po pravici r ue Royale a na jejím konci důstojné sloupoví kost ela Madeleine, př ímo napr o ti ne jvětší pař ížs ké náměs tí s pr as t ar ým egyp ts kým obeliskem a nádher ná osa spojující s t arobylý Louvre s moder ní čtvr tí

Défense vzdálenou několik kilometr ů. Kolem fontán se tlačí turis té:

„Tohle jsem už někde viděl…“

„O tom jsem slyšel. Če tl…“

„Ve f ilmu?“

„V knize.“

„Kde…?“

A pr st y netr pělivě lis tují v pr ůvodcích, kt eré dnes světová nakladat els tví a ces tovní agentur y chrlí po s tovkách. Najdet e v nich kdeco. Jak se

nejlépe dos t at z náměs tí de la Concorde na Montmar tre, kam zajít na več eř i a kde se lacino ubytovat, v kolik začínají hr át divadla a kolik s tojí vs tupné do Folies-Ber gere a… Jenomž e já (a věř ím tomu, ž e i vy) jsem lis toval v jiných knihách. Jejich autoř i sice turis tické pr ůvodce nikdy nepsali, př es to mě však dokázali po tomto „měs tě svět el“ provés t napros to dokonale. A ž e jich, mesdames e t messieur s, bylo pož ehnaně! Tak za pr vé pan Ale x andre Dumas. V idím ho, jak kr áčí ulicí Saint-Honor é a šosy jeho kabátu za ním vlají jako s tředověké pr aporce. On to byl sice mys tif ikátor a k ujón nad kujóny, ale byl to pr ávě Dumas, kdo nás v děts tví jako pr vní provedl po ulicích Hrobníků či U St arého holubník u a s kým jsme nedočka vě č ekávali v kr álovských předpokojích Louvr u. A za Dumasem kr áčí ř ada dalších výjimečných pr ůvodců. Je mezi nimi i V ictor Hugo, po jehož bok u poznáváme Jeana Valjeana, je tu i Balzac nebo Zola. Eugene Sue nese v podpaží šes t svazků svých Tajnos tí pař ížs kých a Paula Févala doprovází po pař ížských ulicích jakýsi pr apodivný hr báč. Ale jsou tu i jiní. Před montmar treským Čer veným mlýnem vyť ukává v pař ížské dlažbě r ytmus dávných dob hůlčička pana Toulouse-Lautr eca. Po Nábře ží mlh kr áčí i Jean Gabin a v Olympii vyzpěvuje „vr abčák“ Piaf. Fantomas si tu vykr ačuje s Ar senem Lupinem a komisař Jules Maigr et si na nábře ží Zlatníků zapaluje svou pověs tnou dýmk u. V ka vár ně de Flore na Saint-Ger main-des-Prés usedá ke skleničce bílého Boris V ian a vedle, U Dvou mandarínů, lis tuje Breton jakousi knihou. Jsou tu i Češi. Alfons Mucha, Jindř ich Št yr ský, drobná Toyen i Josef Šíma …

Ale na pr ůvodci vlas tně nezále ží. Naším cílem je v každém př ípadě Pař íž. Pař íž se svými uličkami a zákoutími, Pař íž se svým magickým t ajems tvím, je ž obes tír á každou čtvr ť, Pař íž pr ůchodů, dvorků a zahr ádek , Pař íž květinářek , kamelotů, dělníků z Citr oënky a pouličních pr oda vačů, Pař íž f lašinetů, har monik a kabaretů, Pař íž komínů a s třech, pod nimiž se denně odehr ává nes poč et př íběhů. Pař íž rozdělená do dvaceti obvodů, z nichž každý by mohl tvoř it samos t atné měs to a má svou his torii. 8 Jiř í Žák PAŘÍŽ

K pr vnímu rozdělení Pař íž e na adminis tr ativní obvody došlo během

Velké fr ancouzské revoluce. Nař ízením konventu ze dne 11. ř íjna 1795 byla Pař íž rozdělena na dvanáct okr sků. O pět ašedesát let později došlo k dalším změnám. Rozr ůs t ající se měs to bylo t entokr át rozděleno na dvacet měs tských čás tí, jejichž hr anice zůs t aly dodnes víceméně s tejné.

Jejich číslování bývá př irovnáváno ke s pir ále šnečí ulit y, kt er á se roztáčí od pr vního obvodu, t edy od Louvr u, směrem dopr ava. K aždý ar rondissement se skládá ze čt yř q uar tier s, je ž si většinou uchovaly his torické názvy.

My se ovšem nezdr žíme jen v centr u; ces tou nar azíme na mís t a, kt er ým se ř íká faubour g, předměs tí. „Slovem faubour g označujeme osídlené mís to, kt eré le ží poblíž měs t a, ale je od něj oddělené,“ píše Per rot ve svém Slo vníku komunik ací, kt er ý vyšel v roce 1782.

Faubour gs se kolem velkých měs t, a zejména kolem Pař íž e, vyvinuly velmi br zy. Nejpr ve to byly dlouhé ulice, kt eré vznikaly na mís tě př ís tupových ces t vedoucích do hla vního měs t a. K jejich r ychlému nár ůstu došlo zejména po skonč ení stoleté války, kdy se rozrostl obchod a lidé zase mohli mír umilovně ces tovat. Zvláš tní je, ž e kr álové se snažili význam předměs tí zlehč ovat, a dokonce omez ovat, ale mar ně. Když v r oce 1702 vzniklo pr vních dvacet policejních obvodů, byla k nim někt er á t ehdejší předměs tí, jako např íklad Saint-Mar cel, Saint-Ger main nebo Saint-Jacq ues, př ipojena. Samotné měs to ohr anič ovaly hr adby, což platilo pr akticky až do r ok u 1860, kdy Pař íž pohltila většinu okolních měs tysů a vesnič ek . Z někdejších faubour gs se najednou s t aly měs tské čtvr ti a v nová předměs tí se přeměnily jiné vesnice, kt eré do té doby le ž ely daleko za br anami měs t a. Def initivní tvar současné Pař íži dodal až bulvár Périphériq ue, vybudovaný v polovině 20. s tole tí, kt er ý pře vzal funkci někdejších hr adeb, t akž e se dá ř íci, ž e Pař íž je dnes to, co se nachází uvnitř obvodu vytvořeného tímto bulvárem. Jako všechno ve Fr ancii má i t ahle pr avda svou výjimk u, protož e Neuilly, le žící jen pár s t anic metr a od náměs tí l’Étoile, si zachovalo svou identitu, ačkoliv by podle vší logiky mělo být součás tí měs tských ar rondissements .

Pojem faubour g se os t atně uchoval pouze v názvu někt er ých ulic, ale ve s pr ávním smyslu se z fr ancouzš tiny vytr atil. Slovo banlieue, kt eré se dnes použí vá pro označ ení předměs tí, označ ovalo pros tor, měřený na míle, lieux, spadající pod jedinou jurisdikci. Česky bychom řekli, ž e se jednalo o mans tví, fr ancouzsky ban . Ze s pr ávního hlediska i toto slovo ztr atilo svůj význam a dnes označu je obecně osídlené oblas ti př iléhající k hla vnímu měs tu. „Pok ud srdce Pař íž e tluč e v Cité, pak paž e Pař íž e se rozpínají na předměs tí,“ napsal Jacq ues Hillairet. His torie okr ajových čtvr tí však v převážné většině není his torií kr álů a kr álovských dvor ů. Je to s píš his torie bednář ů z Bercy, řezníků z La V illett e, vinař ů a mlynář ů z Montmar tr u či tkalců z Gobelins. Čas to je to his torie revoluce, protož e její plamen rozdmýchávali s píš kameníci z vápencových lomů v Montr ouge ne ž dvoř ané Jeho Velič ens tva v Louvr u. Jsou to př íběhy vzbouřenců a páriů, Ga vrochů z náměs tí

Bas tily a všech těch anonymních Car touchů z Belle ville a Popincour tu. Př íběh y chudých umělců z hos pod kolem kř ižo v atky Va vin na Montpar nassu a z náměs tí du Ter tre na Montmar tr u. Př íběhy hrdinů, br ánících své měs to proti vpádu cizích ar mád na náměs tí de Clichy. V Pař íži je celkem 3195 ulic, 330 pasáží, 314 a venuí, 293 slepých ulič ek , 108 bulvár ů, 238 náměs tí, 52 nábře ží a s pous t a dalších mís t, kt er á mají nejr ůznější jména, jako villas, sq uares, cour s , sent es či car refours . Tam všude s tojí tisíce a tisíce domů a v nich ži jí skoro tř i miliony lidí.

Byli to jejich předkové, kt eř í vytvoř ili legendu „měs t a svět el“. „His torie

Pař íž e je his torií ulic,“ pr ohlásil Paul Lesourd. Dodejme k tomu jen, ž e his torie Pař íž e je, jakkoliv to zní pat eticky, historií lidí, kt eř í v těchto ulicích žili.

Tak vzhůr u na ces tu.

Před námi le ží pař ížský šnek a r oztáčí pr o nás nová dobrodr užs tví.

I. OBVOD – LOUVRE

(Saint-Ger main-l’Auxer rois; des Halles; du Palais-Royal; de la Place Vendôme)

Spisovat el Léo Malet, autor det ektivek , odehr ávajících se v jednotlivých pař ížs kých ob vodech, si zvolil pr o náze v své pr vní knih y podobens tví zapadajícího slunce za Louvr em; ale vězme, ž e ve chvíli, kdy sem př icházíme my, nemělo slunce ješ tě za čím zapadat, leda snad za vinicemi a poli, kt eré se táhly od břehu Seiny až nahor u na jediný vyšší kopec v širokém dalekém okolí – až mnohem později se mu začne ř íkat Montmar tre. Měs tská zás ta vba se houfuje přede vším na os trově de la Cité kolem základů nového kos t ela, kt er ý bude z vůle zbožných Pař ížanů zasvěcen Panně Marii, a kolem skromné s ta vby kr álovského hr adu, jenž své úpatí máčí v řece. Po nějaké regulaci tu samozř ejmě není ani památky a Seina si tu tvr dohla vě dělá, co chce, t akž e o zápla vy tu nikdy není nouze.

Seina vůbec měs tu diktuje svou vůli. Př i posledním zalednění e vropského kontinentu poklesly hladin y moř í a Seina si v mís t ech, kde se později usadí pr vní koč ovné kmeny, vyhloubila mnohem užší kor yto. Rozlila se však do dvou r amen. To pr vní kores pondovalo př ibližně s jejím dnešním tokem, dr uhé se obr átilo se ver něji, obešlo pahorky, na

nichž ve s tředověk u vzniknou vesnice Belle ville (někdejší Poitronville), Montmar tre a Chaillot, pokr ač ovalo př ibližně v mís t ech, k udy dnes t eč e S vatomar tinský kanál, a s pojilo se s pr vním r amenem t am, kde v současnos ti s tojí Almský mos t. Ješ tě o mnohá s t aletí později se o tomto r amenu budou vypr ávět legendy a díky podzemní ř ece Gr ange-Bat elier e v s toupí do pař ížs kých pověs tí. Mezi oběma r amen y se nacházel obr ovs ký močál, z něhož vy s tupovalo jen pár os tr ůvků.

A pr ávě na nich se zr odil život.

Když sem někdy ve 3. s toletí před naším letopočt em dor azil předvoj kmene Parisiů, měli obyvat elé „pař ížské“ kotliny své pr vní kr ůčky už dávno za sebou. Pr vní člověk sem ze s třední E vropy př išel už někdy v pátém tisíciletí, o č emž Parisiové samozřejmě neměli ani potuchy; jis té však bylo, ž e mís to na os trově upros třed řeky je pro ně z mnoha hledisek nesmír ně s tr at egické. Řeka jim pos kytovala dos t at ek potr avy, sloužila jako ideální komunikace, a na víc předs tavovala př irozenou ochr anu proti e ventuálnímu nepř ít eli.

Kde se Parisiové vzali a pr oč svou vesnici nazvali Lut etia, ne víme. Že to byli Keltové, je pr avděpodobné. Že náze v jejich kmene pocházel z keltského slova Quar-Isii a ž e to souviselo s uctí váním bohyně Isis, je už více či méně domněnka. Pr oč se ovšem jejich oppidum jmenovalo Lut etia – víme o ní od Gaia Julia Caesar a – a proč se později přejmenovalo na Pař íž , je záhadou, jejíž rozřešení ješ tě č eká na nějaký bys tr ý mozek . O exis t enci tohoto oppida víme sice od heléns kých zeměpisců Str abona a Ptolemaia, náze v ovšem varíroval od tvar u Lucot ecia přes Loucotocium až po Leucot ecium. Náz or y na jeho původ se r ůzní. Mohl vzniknout z keltského slova luco-lugo, označujícího bažinu či močál, což by nebylo daleko od věci, uvážíme-li, jak bř ehy Seiny, a zejména její pr avý břeh, t ehdy vypadaly. Tomu odpovídá i latinské slovo lutum –bláto. Mnohem r omantičtější je legenda, jíž se věř ilo ješ tě v 15. s toletí a podle kt eré Pař íž založil Hektor ův syn Fr ankon, kt er ý sem pr ý „dor azil z Tróje přes Uhr y, a ž e se t ak s t alo v době kr ále Da vida“. A aby toho zmatk u nebylo málo, jis tý Jehan V itorb př išel dokonce s t eorií, ž e

Jiř í Žák PAŘÍŽ

Pař íž vděčí za své pozdější jméno muži jménem Paris, jenž byl synem

samotného Romula. Daleko nejkr ásnější ver zi o založ ení zdejšího oppida však vymyslel lišák Rabelais, jenž ve svém Gar gantuo vi vyslovil t eorii sk ut ečně hodnou pověs ti budoucí Pař íž e: podle jeho variant y vzniklo slovo Lut etia z řeckého slova leucece, označujícího pr ý bělos t ž enských s t ehen!

Ale vr aťme se na úplný začát ek . Píše se rok 1180 a v kr álovském paláci na os trově de la Cité se pr ávě ubytoval nový kr ál. Na svou dobu je to kr ál moder ní, tr pělivý a or ganizačně schopný. Jmenuje se Filip A ugus t, tohoto jména dr uhý, sedmý z rodu K apetovců. Jak píše Maur ois: „Jeho ideálem není r ytíř, nýbr ž tr pělivý a prohnaný politik .“ Je povolán, aby posílil kr álovskou moc a vybudoval nový feudální sy s tém, založ ený na principech, kt eré budou nápadně př ipomínat moder ní s tátní s pr ávu. Zatím ješ tě netuší, ž e v dějinách Pař íž e sehr aje podobně významnou roli jako K arel IV. v dějinách Pr ahy. Je mu patnáct a př ed sebou má tř iačt yř icet let ús pěšné vlády.

Měs to, kt eré se rozkládá v okolí kr álovského paláce, už dávno není oppidum nějakého bezvýznamného keltského kmene. Někdy kolem rok u 300 n. l. se Lut etia kdoví proč přejmenovala na Pař íž. O dvě s tě let později si ji mer ovejský kr ál Chlodvík zvolil za hla vní měs to nové vznikající ř íše. Pak následovalo ješ tě osmnáct nejr ůznějších kr álů a kr álíčků z rodu Merovejců a dalších sedmnáct panovníků z rodu K arlovců. Ne každému Pař íž učarovala, ne každý v ní tr vale pobýval. Ale měs to se nezávisle na nich nepř es t alo rozr ůs t at. Vznikla pr vní opats tví, pr vní ulice. A pok ud tu v roce 1290 bylo už kolem tř í set ulic, o s to let dř í v jich mohla být t ak polovina. Žilo v nich kolem tř iceti tisíc lidí. A t y bylo nutno živit a šatit. Těm bylo nutno vládnout. A ochr aňovat je.

Bůhví na co myslí mladičký kr ál, hledící zamyšleně z okna. Velmi dobře ví, ž e doba je nejis tá, s tátní zř ízení vr atké a př ízeň poddaných vr tka vá. Pouhých s to kilometr ů západně od Pař íž e s tojí hrozivý hr ad Gaillard, výs pa budoucích úhla vních nepř át el, př íslušníků anglického vládnoucího r odu Plant agenetů. Ví, ž e Seina není jen ideální obchodní

komunikace, ale ž e př eds ta vuje velké nebezpečí z hledis ka vojenského.

Vždyť pr ávě tudy se sem v minulos ti př ihnaly hordy Hunů, V ikingů, Nor manů a Fr anků.

Kr ál se už v duchu zabývá kř ižáckou výpr avou, na kt erou br zy vyr azí s polu se svým př ít elem – a budoucím nepř ít elem –, anglickým kr álem

Richar dem Lví Sr dce. Ješ tě předtím ovšem vydá rozkaz , aby bylo rozr ůs t ající se měs to opásáno řetězem hr adeb. Dodnes s tojí na rohu

Chlodvíko vy ulice a ulice kar dinála Lemoina pozůs t atky té to gr andiózní „hladové zdi“. Byla to v sk utk u impozantní kamenná hr adba, tlus tá kolem tř í metr ů a posílená obr annými věž emi. Jen na pr avém břehu s tálo těch věží kolem čt yř iceti! Ale poř ád tu e xis toval problém: na březích Seiny šlo pos ta vit hr adbu jen obtížně, s tále to bylo nejzr anit elnější mís to celého měs t a. Jak píše Lanoux, opasek hr adeb t edy musel dos t at svou „přezk u“.

Pros tor nacházející se př ibližně v mís t ech, kt eré dnes z východu ohr aničuje náměs tí du Louvre, ze se ver u ulice de Rivoli a ze západu náměs tí Car rousel, patř il v r aném s tředověk u kláš t er u Saint-Denis-de-la-Char tre. Měs tská zás ta vba sem ze s tr achu z povodní nezasahovala. Už někdy v 5. s toletí tu pos ta vili kapli, zasvěcenou svatému Ger mánovi, bisk upovi z A uxer re, kt er ý se pr ý pr ávě odtud vypr avil do Anglie bojovat proti kacířs tví. Sta vba ješ tě ani zdaleka nepř ipomínala kos t el Saint-Ger main-l’A uxer r ois, jenž tu bude pos taven mnohem později a s t ane se kr álovskou far nos tí. Př ís tup ke kapli se nezdál zr ovna nejbezpečnější. Z jedné s tr any t ekla řeka, kt er á se tu r áda rozlévala a tvoř ila nesč etné močály a bahnis ka, z dr uhé ros tlo ješ tě na konci 12. s toletí přebujelé houš tí a v noci se t am proháněli vlci. A pr ávě toto mís to si kr ál nebo snad jeho s ta vit elé vybr ali, aby hr adbám nasadili kr álovskou kor unu. Psal se zlomový rok 1200. Nějaký anonymní dělník položil pr vní kámen. Zr odil se Louvre.

A jsme u další záhady. Proč zrovna Louvre? Kde se to slovo vzalo? Vzniklo snad od slova lo w er nebo leo v ar, je ž v saš tině či ve s t arogermánš tině označ ovalo tvr z nebo hr ad? To je samozřejmě možné, protože

pr ávě kolem zmiňované kaple si v r oce 885 pos ta vili Siegfriedovi Nor mané, kt eř í Pař íž obléhali, ope vněný tábor. Nebo se náze v váž e k vlkům, kt eř í se odvažovali až do bezpr os třední blízkos ti měs t a, a vznikl od latinského slova lupara – vlčí doupě, nebo od fr ancouzského louvier – vlčinec? I to je možné, vždyť někde t ady s tával lovecký hr ádek legendár ního kr ále Dagober t a, kt er ý si pr ý do své lovecké smečky vybír al s oblibou i vlky.

Buď jak buď, v roce 1202 pros tě na břehu Seiny s tál Louvre. Ovšem nepředs ta vujme si dnešní monumentální zámek . Filipův Louvre byla obyčejná věž s „kr uhovým š pičatým kloboukem“, donjon, jenž byl součás tí západní čás ti měs tských hr adeb. Stával v jihozápadním r ohu dnešního Cour car rée, měl asi patnáct me tr ů v pr ůměr u a jeho výš ka se odhaduje na tř icet metr ů, nepočít aje v to ovšem dře věnou s třechu. Filip Augus t ho považoval za natolik bezpečný, ž e do něj dal převézt archiv kr álovských lis tin a kr álovský poklad; sám se však do něj nepř es těhoval a nadále bydlel v kr álovském hr adu na os trově de la Cité.

Běž ela s t ale tí a na fr ancouzs kém tr ůnu se s tř ídal jeden kr ál za dr uhým. Ros tlo měs to Pař íž , ros tl i Louvre. O s to padesát let později, za K arla V. z rodu Valois, se donjon s okolními hr adbami proměnil v obrovský kr álovský hr ad, kt er ý se je žil dvanácti věž emi a věžičkami. Ve všech nájezdnících zř ejmě vzbuz oval t akový res pekt, ž e se o něj nikdy v his torii pr akticky nebojovalo, i když zejména později t ekla po jeho chodbách kr ev. Ovšem kr álové o něj př íliš zájmu nepr oje vovali. Sám K arel V. se za pomoci s ta vit ele Ra ymonda du Temple sice pok usil ne vlídné hr adní sály poněk ud zpř íjemnit, vybudoval tu honosný hodovní sál a na svou dobu úct yhodnou knihovnu, v níž shromáždil na 900 r ukopisů, ale i t ak r aději přebýval v paláci Saint-Pol ve čtvr ti Le Mar ais. K arel VI. a VII. a Ludvík XI. i XII. pobývali většinou mimo Pař íž na svých hr adech na řece Loiře, a pok ud už př ijeli do Pař íž e, ubytovali se r aději v paláci des Tour nelles. A t ak si chátr ající Louvre musel počkat až do počátk u 16. s toletí, kdy se před jeho br anami zas ta ví další kr ál.

Nemá už ovšem na sobě středověké br nění, ale brokátový plášť s všitými r ukávy a širokým límcem. Píše se rok 1515 a z Pař íže se stává kypící město, do něhož se sjíždějí obchodníci z celé Evropy. Stojí tu 1200 domů a v nich hospodař í více než 90 000 domácností. Takové město potřebuje důstojné královské sídlo. Je t akovým sídlem opuštěný královský hrad

Conciergerie na ostrově de la Cité? Není, t en se hodí leda t ak na vězení. Je jím těsný a tmavý palác Tour nelles? Kdepak , t en už t aké přestává vyhovovat a br zy doslouží. Renesanční člověk se potřebuje nadechnout. Ale kam jít? Královský pohled dopadne na Louvre. Začne velké dobrodr užství nového věk u, na jehož konci nás čekají převratné změny.

Kr ál se jmenu je F r antišek , toho jména pr vní, je synem K ar la z Angouleme a Luisy Sa vojské a na fr ancouzský tr ůn se dos t al přes svého s tr ýce Ludvíka XII.

Vyr ůs t al s tř ída vě v Cognak u a s tř ída vě na hr adě v Amboise, nejst arším ze všech hr adů a zámků na Loiř e. Když v roce 1515 převezme vládu, je mu pouh ých jedenadvacet let. Umír ající Ludvík XII. se o něm ne vy jádř il př íliš laska vě. Když bylo jasné, ž e ho Fr antišek vy s tř ídá v č ele s tátu, pr ý řekl: „Ten tlus tý hoch všechno př ekazí!“ Jenomž e „z tlus tého hocha se s t al skvělý mládenec, s tojící oběma nohama pe vně na zemi“, jak o něm napsal Andr é Maurois. Ale my Fr antiš ka nebudeme provázet na válečném t až ení do Itálie ani s ním usilovat o císařský tr ůn, nebudeme s ním tr pět v zaje tí ani se obdivov at jeho s tátnické moudros ti. Zůs t aneme pěkně v Pař íži, a uděláme dobř e. St aneme se totiž svědky přes ta vby s t arého hr adu v nádher ný renesanční palác, kt er ý pos tupem času rozkvet e v největší zámecký komplex E vropy. Jenomž e aby se mohlo začít s ta vět, nejpr ve je třeba bour at. Fr antišek se vr átil z Itálie s hla vou plnou renesančních př eds tav. V jeho pr ůvodu př ijeli do Fr ancie nejvýznamnější umělci, vč etně Leonarda da V inciho. Ten sice nezamíř il do Louvr u, ale na Fr antiš kův zámek v Amboise, o mnoho let později však Louvr e přece jen na vš tí ví, i když jen pr os třednictvím své Mony Lisy. Ale neodbočujme. Když se Fr antišek rozhodl učinit z Louvr u své sídlo, měl napr os to jasnou předs ta vu o tom, jak by

mělo vypadat. A ar chit ekt Pier re Lescot měl s tejný náz or. Nejpr ve bylo nutné zba vit hr ad s tředověké těžkopádnos ti. Tou těžkopádnos tí byl myšlen přede vším Filipův donjon, hr adby a věž e pos tavené směrem k Seině a hr adní př íkop. Vynález dělos třelectva už s tejně pods t atně změnil vojenskou t aktik u a sebesilnější hr adby už jeho útok u odolat nedokážou. A pr oto pr yč s nimi! Jenom tu ubír ají světlo. Mís to zasypaného př íkopu honem pos ta vme nábře žní promenádu, po níž by se mohli procházet renesanční ka valíř i se svými dámami. Je tu ovšem ješ tě něco důle žitějšího, co zpočátk u vypadá jen jako drobná změna. Fr antišek totiž nechá zazdít původní v s tup do hr adu, jenž byl situován na jižní s tr aně, a směrem do měs t a ponechá jen malou br ank u. Je pr avděpodobné, ž e pr ávě toto rozhodnutí ur čí vývoj celého měs t a, neboť později umo žní vybudování č es tného dvor a a Per r aultovy kolonády, díky nimž vznikne základní měs tská osa, kt eré se nakonec podř ídí i triumfální ces t a vedoucí od Louvr u až k Défense.

Byl to sla vný okamžik , když do moder niz ovaného a res t aurovaného Louvr u př ijela pr vní s tátnická návš těva. Tou návš těvou byl shodou okolnos tí t aké K arel V., ovšem nikoliv fr ancouzský, nýbr ž z Boží milos ti kr ál š panělský a sicilský, kt er ý do Pař íž e dor azil v pr vní lednový den lét a Páně tisícího pětis tého čt yř icátého. V měs tě nad Seinou mr zlo, až pr aš tělo, a na řece se vytvoř ila až tř iceticentimetrová vr s tva ledu, t akž e kož eluhové a kolář i z le vého břehu nemuseli chodit na tr žiš tě na pr avém břehu přes mos t – mohli se vydat r ovnou přes řek u. V každém r ohu zámeckého nádv oř í hoř ely v noci pochodně a osvětlo v aly gigantickou sochu Vulkána, ř ímského boha ohně.

A pak už šlo všechno r áz na r áz , pok ud si ovšem pod slůvkem „r áz“ př eds ta víme následu jící tř i s t ale tí. K aždý další panovník př is pěl v Louvr u něčím novým, ne vy jímaje ani vdovu po Jindř ichovi II., K at eř inu Medicejskou, kt er á Louvre rozšíř ila o Tuilerijský palác, jenž uza vřel zámecký komplex na jeho západní s tr aně, v mís t ech, k udy dnes vede silniční podjezd na a venue du Génér al Lemonnier. Ludvík XIII. se rozhodl realiz ovat projekt, kt er ý plánoval už Jindř ich IV., a možná

dokonce i Jindř ich II., a začal Louvr e zvětšovat a rozt ahovat do délky.

Se svou tr oš kou do mlýna př is pěl i sám velký císař Napoleon

Bonapar t e. A t ak vznikala nová kř ídla, je ž později dos t ala jména významných politiků: bude tu pa vilon Colber tův i Richelieuův, pa vilon

Mar sanův i Rohanův, pa vilon minis tr a Sullyho. Zkr átka Louvre dos pěl do svého vrcholného s t adia a nic už na tom nezměnily ani všechn y nejapnos ti moder ního věk u, všechna t a povs tání a revoluce, kt eré

Pař íží otř ásly na konci 18. a pak v 19. s toletí. Jen de vas tující požár

Tuilerijského paláce, kt er ý rozž ehla Pař ížská komuna v roce 1871, do jis té mír y změnil zámeckou dis pozici. Fakt em ovšem zůs tává, ž e to byl ve své době sk ut ečně největší zámecký komplex na světě – s r ozlohou větší ne ž celý Vatikán vč etně kos t ela svatého Petr a. A po všechna t a st aletí se nezměnil ani es prit tohoto mís t a, jenž tu dodnes vládne v zámeckých chodbách i sálech, ačkoliv t y už dávno neslouží kr álovskému dvor u.

St ačí si zajít tř eba do sla vného Sálu kar yatid, kt er ý se nachází v př ízemí Sullyho pa vilonu. S vé jméno získal díky čt yřem ž enským sochám podpír ajícím tribunu ur č enou hudebníkům. Sochař Jean Goujon za ně dos t al 737 livr ů, r až ených v měs tě Tour s. Samotný sál pos ta vil Pier re Lescot pro kr ále Jindř icha II. Až budet e kr áč et po jeho dlažbě a obdivovat se sbírkám řeckého umění, vzpomeňt e si, ž e t ady na svém pr vním plesu t ančila za zvuk u skotských lesních r ohů mladičká

Marie Stuar tovna. O pár let později, 15. sr pna 1572, se pr ávě t ady budou konat zásnuby de vat enáctileté Markét y z Valois s hugenot em Jindř ichem Navar rským, jenž usedne na fr ancouzský tr ůn pod jménem Jindř ich IV. Markétě nikdo neřekne jinak ne ž kr álovna Mar got. Později se tohle jméno s t ane symbolem smyslnos ti a intrik a bude se vy slovovat s des pekt em a pohrdáním. Rozšíř í se dr by a řeči, kt eré nebudou vždycky pr avdivé, ale čas to nedokážou ani zdaleka vy s tihnout realitu. Teď ovšem z mladinké snoubenky nemohou dvoř ané s pus tit zr ak a básníci se předhánějí v kr asořečnění. „Byla t ak kr ásná, ž e se nic na světě nemohlo její kr áse vyrovnat,“ napsal nejlepší z nich, básník Pier re de

18 Jiř í Žák PAŘÍŽ

Bourdeille, řeč ený Br antôme. „Kr omě kr ásy její tváře a její nádher né

pos ta vy byla na víc nádher ně vyšňořená a obleč ená. Její kr ásná bílá

tvář, kt er á se podobala nebi v jeho ne jbělejší pr ůzr ačnos ti, byla na hla vě ozdobena t ak velkým počt em obrovských perel a diamantů ve tvar u h vězdy, ž e měl člověk dojem, jako by se př ir ozenos t tvář e a umělos t hvězd z dr ahokamů mísily s h vězdným nebem, v němž se čr t al její tvar.“ Tančí se š panělská pav ana, it alské passamezz o a fr ancouzský branle. Za pár dní nebudou mnozí ze svat ebních hos tů mezi živými. Pouhých de vět dní je dělí od největšího masakr u v dějinách

Pař íž e. Za pouhých de vět dní nas t ane noc svatého Bar toloměje.

Tahle sk ut ečnos t jako by osudově poznamenala i Sál kar yatid. Uplyne tř icet osm let, a t am, kde seděli svat ebčané, bude vy stavena r ake v a v ní tělo jednoho z nich. Jindř icha IV. zas tihne v ulici Fer ronnerie r uka kr alovr aha Ra vaillaka. Umír ajícího kr ále okamžitě dopr aví do zámk u, a t ak se s t ane, ž e Jindř ich IV. bude jediným fr ancouzským kr álem, kt er ý ve zdech Louvr u zemře. Ovšem tělo le žící v r akvi bude jen voskový panák , obleč ený do kr álovského roucha, s kor unou na hla vě a ž ezlem v r uce. Po následujících deset dnů se dvoř ané chovali, jako kdyby byl kr ál ješ tě naživu. V jídelně se pr os tír alo k obědu a ser vírovaly se vybr ané lahůdky, kt eré se pak rozdávaly chudým. K aždé zámecké okno zdobil malý oltář ík a každý den se u těchto oltář íků sloužily mše. Po deseti dnech bylo kr álovo tělo, do té doby le žící na pos t eli v kr álovské ložnici – dovedeme si jis tě předs ta vit, jak asi vypadalo, nezapomínejme, ž e byl č er ven –, přeneseno do Sálu kar yatid, kde se s ním rozloučil nový kr ál Ludvík XIII. Odtud se pak pohř ební pr ůvod vydal do baziliky v Saint-Denis. Není to jediné mís to v Louvr u, po němž kr áč ely dějiny. Na skok se zastavily i ve Velké galerii, kt erou začala s ta vět podél Seiny K at eř ina Medicejská, a to v mís t ech, kde kdy si s távaly hr adby s tředověkého hr adu. Pr ávě tudy prchal 14. května 1588 Jindř ich III., br atr Markéty z Valois, před rozvášněným da vem. Den předtím se totiž po Pař íži r ozkř iklo, ž e hugeno ti ch yst ají pogr om na katolíky, t edy jakousi

Bar tolomějskou noc „naopak“, a t ak se popr vé v pař ížské his torii obje vily v ulicích barikády, vytvořené z vinných sudů naplněných zeminou a hnojem, z prken, řetězů, tr ámů, dlaž ebních kos t ek , a dokonce nábytk u. Jak napsal Andr é Cas t elot, „Pař ížané si v tomto Dni barikád

obje vili pros tředek boje proti autoritám … A během následujících s toletí se k němu budou čas to vr acet.“ Več er se po Pař íži r ychle rozšíř il slogan: „Zítr a si zajdeme pr o br atr a Jindř icha a oběsíme ho v Louvr u.“ „Br atr“

Jindř ich to vydr ž el až do páté hodiny odpolední následu jícího dne, pak mu ovšem povolily ner vy: proběhl nedos ta věnou Velkou galerií, chvíli předs tír al, ž e se jde pr ojít do Tuilerijských zahr ad, ale nakonec pádil ven z Pař íž e. V mís tě, kde dnes s tojí palác Trocadéro a kde se t ehdy krčila jen ubohá vesnička Chaillot, se zas ta vil, obr átil se k měs tu, vyřkl nad ním klatbu a př ísahal, ž e se do něj vr átí jen jako „mr tvola“.

O rok později s tál Jindř ich opět před Pař íží a chyst al se ji obléhat. V pondělí 1. sr pna v st al ve své ložnici v Saint-Cloud poměr ně pozdě a šel se nasnídat. Pr ávě vypil šálek bujonu, když k němu př ivedli jakéhosi mnicha jménem Jacq ues Clément. Mnich kr áli oznámil, ž e mu musí sdělit cosi důle žitého. Kr ál t edy dal pokyn služ ebnictvu, aby o krok us toupilo, a naklonil se k mnichovi. Ten sáhl do r ukávu, vytáhl dýk u a zdola bodl kr ále do podbř iš k u.

„Ach, zlý mnichu, t ys mě zabil,“ vykř ikl kr ál. Nad Velkou galerií v Louvr u t en den vyšlo kr vavé r udé sluce, t akž e His torie – pokolikáté už – musela př imhouř it obě oči.

Po smr ti obou Jindř ichů jako by se na Velkou galerii i na Sál kar yatid trochu pozapomnělo, i když pr ávě t am se občas konala divadelní představení a premiér u t am měla i hr a Pier r a Cor neilla Nicomédes , insceno vaná Molierem. Ono to ale do jis té mír y souviselo s osudy celého Louvr u. V r oce 1678 kr ál L udvík XIV. Louvr e def initivně opus til a přes těhoval se do Ver sailles. Tohle rozhodnutí Louvr e málem zničilo. V následu jících le t ech se do zámk u nahr nula ne jr oztodivnější s polečnos t. S vé kanceláře tu měli někt eř í akademikové, pobývali tu intrikáni i k ur tizány, schovávali se tu političtí upr chlíci i obyčejní 20 Jiř í Žák PAŘÍŽ ´

zločinci. V kr álovských pokojích ros tly př íčky, na schodiš tích vznikala

nová mezipatr a a do zdí se za vr távaly tr ubky topení a komíny kamen. Na nádvoř ích si s t arožitníci a vet ešníci budovali s tánky a za pár let př ipomínal Louvre s píše tr žiš tě ne ž kr álovský zámek .

V polovině 18. s toletí vypadal Louvr e t ak , ž e se nad osudy zámeckého komplexu slitovali dokonce i ti, od nichž by to člověk č ekal nejméně. V roce 179 4 vys toupil na jeho obr anu i posměváč ek a skeptik Volt aire.

Nakonec odtud byli na př íkaz s pr ávce kr álovských budov pana de Marigny, br atr a milenky Ludvíka XV. madame de Pompadour, nezvaní hos té vyhnáni.

Naposled se Louvr e vzepjal k někdejší slávě za císař e Napoleona a jeho následníků. Dne 12. března 1852 vydal Napoleon III. dekr et, jímž oznámil def initivní ukonč ení s tavebních pr ací. Až t ak def initivní to ukonč ení nebylo, ale to milý Napoleon nemohl vědět. Neznal jméno pr ezident a Mitt er r anda, ne věděl nic o e xis t enci jis tého ar chit ekt a Ieoha Ming Peie a neslyšel nic o bouřlivých polemikách, je ž budou provázet s ta vbu skleněné pyr amidy.

Ale možná tušil, ž e si moder ní doba přece jen žádá moder ní řešení.

A t ak se s polu se vznikem r epubliky pr ezidenti př es těhu jí do Elysejského paláce a Louvr e osiř í. Nebo s píš naopak . Opus tili ho sice dvoř ané, kr álovské gardy a císařš tí gener álové, zato sem zamíř ily da vy obyčejných lidí ze všech koutů svět a. Z kr álovského paláce se s t alo muzeum. Ale ne ledajaké. N ejvětší muzeum svět a. Kr ál mezi všemi muzei.

Zř ídit tu muzeum a zaplnit někt eré pa vilony sbírkami nebyl nápad nijak nový. Zaobír al se jím už zmiňovaný a osvícený Fr antišek I. Proto pověř il malíře Andreu del Sar t a, aby mu v Itálii opatř il nějaké obr azy. Po Fr antiš kově smr ti v roce 1547 čít ala sbírka ř adu soch a dvanáct obr azů, z toho čt yř i obr azy od Raf faela, tř i, je jichž autor em byl Leonardo da V inci, a kr álův por trét od Tiziana. Sbírka se rozšíř ila za vlády Ludvíka XIV. díky minis tr u Colber tovi, kt er ý pro kr álovské sbírky získal kolekci obr azů kardinála Mazarina, bankéř e Jabacha z Kolína nad

R ýnem a sbírk u vévodů z Mantovy. Jak uvádějí Št yr ský a Toyen ve svém

Pr ův odci Pař íží a okolím z rok u 1927, podle inventáře z let 1709–1710 obsahovala sbírka 2376 obr azů. V roce 1821 se do Louvr u dos t ala i socha, kt er á dnes patř í ke skvos tům celého muzea. Toho rok u totiž fr ancouzský velvy slanec v Cař ihr adu, jakýsi markýz de Riviere, koupil mis tr ovs ké dílo ř eckého antického sochařs tví, sla vnou Milóts kou venuši, kt er á byla rok předtím nalezena u vesnice Cas tro na os trově

Melos, a dar oval ji kr áli Ludvík u XVIII. Ale my se v sále číslo dvanáct v př ízemí Sullyho pa vilonu moc nezdr žíme. Ona t a venuše vlas tně není žádná Venuše, ale Afr odit a, a bůhví jak to s ní všechno bylo. Stejně se ji – a to je důle žitá infor mace – za pár okamžiků pok usí ukr ás t Audrey Hepbur nová a Pet er. My ale na ně č ekat nebudeme a pos pícháme jinam. Do sálu číslo tř ináct v pr vním patře Denonova kř ídla.

Mona Lisa. Gioconda. Fenomén. Tento nerozměr ný obr az – plátno je velké pouhých 55 x 77 centimetr ů – se s t al jakýmsi symbolem Louvr u. Žádný jiný obr az se nedočkal t akové popularit y, žádný nebyl tolikr át napodobován a reprodukován. Leonardo di ser Piero da V inci na něm zachytil manž elk u f lorentského šlechtice Fr anceska del Gioconda Lisu

Gher ardiniovou, kt er á se za Gioconda pr ovdala v roce 1495. Když pak musel malíř opus tit Itálii a s polu s Fr antiš kem I. odjet do Fr ancie, obr az vzal s sebou a pr avděpodobně na něm ješ tě pr acoval. Ne ví se, jes tli jej

Fr antišek získal od samotného malíře, nebo jes tli ho koupil až po Leonardově smr ti, ale jedno je jis té: Mona Lisa je součás tí uměleckých sbírek Louvr u od jejich počátk u, a pok ud by měl mít Louvre nějaký emblém, pak by na něm jis tě byla t ato ž ena s poněk ud záhadným úsměvem. Ovšem nemuselo to t ak být na vždy.

A jsme u př íběhu, kt er ý jako by vypadl rovnou z nějaké det ektivky. Nejpr ve si předs ta vme mís to činu. Je neděle 20. sr pna 1911 a Louvre je jako obvykle plný lidí. Da v se tlačí přede vším v Salon Car ré před Giocondou, jak Fr ancouzi Moně Lise obvykle ř íkají. Mezi lidmi jsou i tř i mladí It alové. Nejs t arší z nich si oblékl kos tkované sako, ves tu, bílou košili a kr avatu. Tma vé k udr naté vlasy má ulízané dozadu.

Jiř í Žák PAŘÍŽ

Nejnápadnější je na něm velký knír, jehož š pičky se podle poslední módy kroutí nahor u. Jmenuje se V incenz o Per uggia a dopr ovázejí ho br atř i Lancello ttio vé. Per uggia pr os tř edí dobř e zná. Pomáhal tu řemeslníkům vyr ábět vitrínu, kt er á měla vzácný obr az chr ánit před vandaly. V té době pr acovala v Louvr u s pous t a kopis tů, kt er ým ředit els tví Louvr u vyšlo v s tř íc a dalo jim k dis pozici několik malých kamrlíků, kde si mohli odkládat malířs ké potřeby. A pr ávě toho Per uggia a jeho komplicové využili. V jednom z t akových kamrlíků přečkají noc. Ráno je pondělí a muzeum je pr o veřejnos t za vřeno. Per uggia a oba br atř i vyjdou ze skr ýše pře vleč eni za uklízeč e a vydají se do sálu číslo tř ináct. Loupe ž s toletí proběhne nesk ut ečně jednoduše. Per uggia pros tě př is toupí k Moně Lise, sundá ji ze s těny a s trčí si ji do podpaží. A pak pomalu, aniž by je někdo kontroloval, všichni tř i Louvre opus tí. Jes tli to v nějaké blízké hos půdce nějak osla vili, už dějiny neř íkají. Ale k t akovému operetnímu kousk u by to jis tě patř ilo.

Zní to neuvěř it elně, ale kr áde ž e obr azu si do út er ního poledne, t edy po více ne ž čt yř iadvacet hodin, nikdo ne všiml. Je ovšem pr avda, ž e v té době si mohli kopis té obr azy sundávat ze zdi, s tudovat, a dokonce fotogr afovat, t akž e pr ázdné mís to nebylo nijak nápadné. Ale když byl konečně v út er ý vyhlášen poplach a do muzea se př iř ítilo šedesát ins pektor ů a více ne ž s to policis tů, mělo vedení Louvr u z os tudy kabát.

A to tím s píš, ž e ředit el fr ancouzských muzeí Théophile Homolle kr át ce před kr áde ží prohlásil v novinách: „Ukr ás t Monu Lisu? To je totéž , jako kdybyst e si mysleli, ž e někdo můž e ukr ás t věž kat edr ály Notre-Dame.“

Po týdnu bylo jasné, ž e vyše třování uvázlo na mr tvém bodě. Noviny př inášely nejr ůznější s pek ulace, vyr ojily se karikatur y, po Pař íži jezdily alegorické vozy znáz or ňující scénu kr áde ž e a na nejvyšších mís t ech padaly hla vy – ale co to bylo všechno platné, Gioconda byla fuč. A t ak aby té os tudy nebylo málo, obr átila se poz or nos t na mladé umělce, kt eř í se, ales poň podle náz or u většiny slušných lidí, r ozhodně chovali podezřele. Copak ve svých at eliérech nemalují obr azy, kt er ým nikdo ner ozumí? N eopíje jí se v laciných montmar tr es kých hos podách?

N ekoke tu jí snad s anar chismem? Nevolají po likvidaci of iciálního umění? Copak pan Marine tti neproklamuje des tr ukci muzeí a uměleckých děl? Copak jis tý pan Kos trowický dokonce ne vykř ik uje, ž e by se měl Louvre podpálit?

„Jis tý pan Kos tr o wický“ b yl ve s k ut ečnos ti básník Guillaume Apollinaire, mluvčí moder ního umění, t eoretik , jenž ve svém díle hlásal nové umělecké směr y, což je, ať je s ta v s polečnos ti jakýkoliv, vždycky podezřelé. Jenomž e Apollinair e byl podezřelý ješ tě jinak , a př ipusťme, ž e jaksi opr ávněně. Po kr áde ži Mony Lisy se rozvíř ila kampaň týkající se dalších odcizených e xponátů. A Apollinair e jeden z nich vlas tnil. Byla to his pánská soš ka, kt erou př inesl jeho př ít el a „t ajemník“ Gér y Pieret, s nímž se Apollinair e seznámil, když pr acoval v Leperově bance v r ue Notre-Dame des V ictoires. Pieret byl dobrodr uh, jehož his torky, ať už smyšlené, či sk ut ečné, básníka ba vily natolik , ž e podle nich vytvoř il pos ta vu barona Or mesana, vy s tupujícího v knize Kacíř a s pol . Jenomž e Pieret měl na policajt y čuch, t akž e se včas vypař il a v síti vyšetřovat elů nakonec s končil jen uboh ý básník . V době od 7. do 12. zář í byl

Apollinaire pro přechovávačs tví uvězněn v pr oslulé věznici La Santé na bulvár u Ar ago, odk ud se dos t al jen díky vlně pr ot es tů, kt erou rozpout ala umělecká fr ont a. Jako zk ušenos t to nebylo nic moc.

Dovedeme si jis tě předs ta vit, jak se ve svém ubohém brlohu, nacházejícím se jen pár kr oků od Louvr u, sk ut eční zloději na básníkův úč et bavili. Motivy jejich činu jsou dodnes obestřeny jistou záhadou. Za kr áde ží obr azu s tál pr avděpodobně ar gentinský padělat el jménem Eduardo de Valf ier no, kt er ý chtěl za pomoci r es t aur átor a Yvese Chaudrona prodat šes t kopií jednomu bohatému americkému sběr at eli, jenž b yl přesvědč en, ž e jedna z nich je s k ut ečně originál. Jakmile se obchod podař il, Valf ier no ztr atil o pr avou Monu Lisu zájem, a t ak se Per uggia r ozhodl od je t do své vlas ti, ab y se t am pok usil obr az pr odat. Předs ta vme si údiv bohatého f lorentského antikváře Alfreda Geriho, s nímž Per uggia na vázal 10. prosince 1913 kont akt a nabídl mu Monu Lisu, kt erou měl schovanou v hot elovém pokoji – dnes se hot el jmenu -

je Gioconda – v obyčejném k ufř ík u pod pos t elí. O dva dny později byl

Per uggia zatč en. V následném pr ocesu se pr ohlásil za vlas t ence, kt er ý chtěl, aby se sla vné dílo it alského malíře znovu dos t alo k it alskému lidu. Soud k tomu jis tě př ihlíž el, když ho poslal do vězení jen na pár měsíců. Mona Lisa se mohla 4. ledna 1914 konečně vr átit domů. Jenomž e …

Teď si položíme důle žitou otázk u. Je obr az visící v sále číslo 13 pař ížského Louvr u sk ut ečně originál? Tahle otázka totiž není od věci.

V roce 1952 vydalo muzeum v Louvr u publikaci Poct a Leonardu da Vincimu, v níž je zmínka o jedenašedesáti of iciálních kopiích sla vného plátna. O tř i roky později bylo v Gr and Palais na výs ta vě nazvané Falzif ikát y v umění a his t orii vystaveno osm Giocond. Dvě Giocondy jsou v majetk u muzea v Tour s a jedna v bretonském Quimper u. Všechny jsou od originálu k ner ozeznání.

Ale naše otázka má ješ tě jeden reálný podklad. Louvr e má totiž za sebou padělat elskou afér u té největší velikos ti. Do afér y falešné zlaté tiár y se zapletl kdekdo, vč etně členů Fr ancouzské akademie. Všechno to začalo jako pohádka. V bř eznu rok u 1896 odkoupilo muzeum na r adu ředit ele s t arověkých sbírek Antoina Hér ona de V illefosse kor unu, jakou nosili perš tí nebo médš tí kr álové, vyrobenou z masivního zlat a a vážící 460 gr amů. Zdobily ji motivy z Homérovy Iliady, a přes tož e se její vznik datoval někdy do 4. s toletí před Kris t em, byla ve vynikajícím stavu. Jis tý Théodore Reinach složil v záchvatu vlas t enectví velkou čás t z dvou set tisíc zlatých fr anků, kt eré byly zapotřebí na její odkoupení.

A začalo třeš tění.

Vědci se předháněli v superlativech. Ctihodní akademikové okamžitě př išli na to, komu kor una patř ila: skytskému kr áli Sajt afar nesovi. Nikomu nebylo k upodivu podezř elé, ž e o t akovém kr áli předtím nikdo jakživ neslyšel. Akademie dokonce 1. dubna 1896 us poř ádala sla vnos tní schůzi na její poč es t. „Us poř ádat t akovou schůzi na apríla bylo velmi nerozumné,“ napsal s jis tou dávkou ironie his torik Fr ançois Car adec. A měl pr avdu. Apríl to byl sk ut ečně povedený.

A t ak zatímco tiár a zaujala č es tné mís to ve sbírkách Louvr u, její osud se začal naplňovat. Přesně o sedm let později se bezvýznamný padělat el jménem Jean Elina př ihlásil k jejímu autor s tví. „Nesmysl!“ nechal se slyše t br atr donátor a Reinacha Salomon. „Od začátk u jsem věděl, ž e se jedná o podvr h. Ale Elina je mýtoman. A utor se jmenuje Razumovskij.“

„Hloupos t!“ př ipojil se známý pař ížský zlatník Lifschitz. „ Autor se nejmenuje Razumovský, ale Rušomovský a je zlatníkem v r uské Oděse!“

Muzeum t edy poslalo do Oděsy dopis a vzápětí př išla odpověď: „Zaplaťt e mi ces tu a já vám př ivezu důkazy, ž e autorem tiár y jsem já!“

Isr aël Rušomovský dor azil do Pař íž e 5. dubna 1903 a sk ut ečně poskytl nezvr atné důkazy o svém autor s tví. Akademikové se museli ješ tě dlouho chyt at za nos a někt eř í se pr ý i č er venali.

Tak co, je Mona Lisa s k ut ečně originál? Byla tiár a jediným padělkem nacházejícím se v Louvr u? Určitě ne, os t atně u Watt eauova obr azu Koncer t to bylo napr os to jednoznačně prokázáno; a Sv atá Anna s Pannou Marií a malým Kris t em t aké není dílem Leonar dovým. Ale ješ tě lepší odpověď nám můž e poskytnout americký kritik John van Dycke, kt er ý prohlásil: „Ze všech Rembr andtových obr azů, kt eré jsou ve s tátních a soukr omých sbírkách na celém světě, je pouze čt yř icet procent originálů. A Louvr e vlas tní jen čt yř i.“ Kt eré to jsou? Tajems tví zůs tává.

Ale vr aťme se k Louvr u. Sta vba t ak rozsáhlého komplexu a jeho význam samozřejmě ovlivnily vývoj celého měs t a, a to nikoliv jen v ose s pojující Louvre s náměs tím de la Concorde, s Cham ps-Ély sées, V ítězným obloukem a později i s Ar chou v Défense.

V „podhr adí“ vznikla čtvr ť, I. pař ížský ar r ondissement, ohr anič ený na jihu Seinou, na východě bulvár em de S ébas topol, na západě náměs tím de la Concorde a ulicí Royale a na se ver u ulicemi

des Capucines, Casanova, des Petits-Champs a Étien-ne Mar cel. Tady bije srdce Pař íž e. Tady je s třed měs t a. A zřejmě nikoliv jen s třed pomyslný.

Za důkazem nemusíme daleko od Louvr u. St ačí vy jít z Cour car rée, udělat pár kr oků po r ue de Rivoli a zahnout do r ue de l’Ar bre-Sec čili, jak bychom řekli č esky, do ulice U Suchého s tromu. Žádný suchý s trom tu sice nenajdeme – výr azem „suchý s trom“ os t atně Pař ížané vtipně nazývali šibenici –, ale vydáme-li se po pr avém chodník u směrem k Seině, dojdeme k apsidě kos t ela Saint-Ger main-l’A uxer rois. Tady, t akřka na rohu, kt er ý tvoř í r ue de l’Ar bre-Sec s r ue des Pretres-Saint-Ger main-l’A uxer rois, s tojí kandelábr. Jenomž e poz or, to není obyčejný kandelábr. Zk usme ho obejmout a vězme, ž e se pr ávě dotýkáme gr avit ačního s tředu Pař íž e. Jak jsme na to př išli? Inu, musíme se př iznat, ž e jsme na to nepř išli my, ale jis tý pan Ale x andre Ar noux. Ten totiž učinil následu jící pok us. V ys tř ihl si plán P ař íž e, vč e tně V incenns kého a Bouloňského lesa, a pověsil ho na zeď. Na hřebík nad plánem za věsil provázek s olověným závažím a zaznamenal si linii, kt erou provázek vytvoř il. Potom plánem pootočil a zakreslil si další linii. Tak pos tupoval dál, dok ud se plán neotočil kolem dokola a ne vr átil se do výchozí pozice. Všechny linie se protínaly v jediném mís tě – a tím mís t em, jak jis tě uhodnet e, byl náš kandelábr v ulici U Suchého s tromu. Jednoduché jako všechny geniální obje vy.

Teď už t edy víme, ž e se s třed Pař íž e sk ut ečně nachází v I. obvodu. Víme, ž e tu s tojí jeden z největších zámeckých komplexů na světě. Z toho samozřejmě logicky vyplývá, ž e se okolní čtvr ť s t ala vyhledávaným mís t em šlecht y, a ž e to t edy byla čtvr ť rezidenční, a tudíž luxusní. „Louvre, his torické jádr o Pař íž e, sídlo kr álů a nekropole tolika sla vných vzpomínek , je obklopen k ulisou a obz orem jakoby př ímo s tvořeným pro jeho památk u a kr ásu,“ napsal poněk ud pat eticky Léon-Paul Far gue. To je ovšem pr avda jen čás t ečně. Je fakt, ž e kolem Palais-Royal, náměs tí Vendôme, i t am, k udy běží his toricky velmi významná r ue du Faubour g Saint-Honoré, s távaly šlechtické paláce. Bydleli t ady

t akřka všichni, kdo u dvor a něco znamenali, počínaje kar dinálem

Richelieuem, minis trem Colber t em, nejr ůznějšími dvor skými funkcionář i, přes kr álova kloboučníka, dvor ního skladat ele Lullyho, až po významné f inančníky.

Ale podhr adí vždycky patř ilo přede vším lidu, t edy řemeslníkům, mnichům, s tudentům, poutníkům, vojákům, pr os titutkám, obchodníkům, zkr átka Pař ížanům, kt eř í se tu rozlévali jako lidská řeka, je ž svými meandr y -ulicemi zapla vovala celý pr avý břeh Seiny. „Pos ta vme Louvre pro lidi!“ zvolal pat eticky Napoleon III., když se v polovině 19. s toletí rozhodl vybudovat nový bulvár (de S ébas topol) a změnit tvář pr os tr ans tví, kt er ému se odnepaměti ř íkalo Les Halles. Tím „Louvrem pro lid“ myslel tr žnici. Mís to, kt eré se v pr ůběhu s t aletí s t alo jakýmsi sk ut ečným protipólem Louvr u. Tady opr avdu kr aloval lid.

A bylo to kr álovs tví v sk utk u podivuhodné.

Původní pař ížs ká tr žnice se nacházela na os tr o vě de la Cité, v mís t ech, k udy vedla r ue de la Juiverie. Říkalo se jí bůh ví proč Palu, ale tohle jméno, odvozené snad od slova palud – bažina –, i samotné tr žiš tě br zy zmizely kdesi v his torickém zapomnění. Pak se tr žnice přes těhovala na náměs tí de Greve, t am, kde dnes s tojí pař ížská r adnice.

Bylo to výhodné mís to, protož e le ž elo př ímo u největšího př ís ta vu na Seině, po níž putovala do hla vního měs t a největší čás t zboží a potr avin. Jenomž e množs tví zboží nar ůs t alo a mís t a zde naopak ubývalo, neboť jak se Pař íž rozpínala, hladových krků bylo čím dál víc. A t ak se tr žnice opět s těhovala.

Na jaře rok u 1137 došel kr ál Ludvík VI. řeč ený Tlus tý na konec své životní pouti. Bez pomoci se už ani nedos t al do sedla, vyč er pávaly ho nekonečné pr ůjmy, a na víc jej tr ápila s t ar á zr anění hr udi a nohy, kt er á utr pěl př i svých válečných t až eních. Ani t ehdy se však nepřes t al s t ar at o blaho svého kr álovs tví. Jak píše Dietrich Lohr mann, „na počátk u vlády sotva kontroloval ces tu z Pař íž e do Orléansu; na jejím konci ho poslouchala s výjimkou Nor mandie a Flander celá se verní Fr ancie“.

Jiř í Žák PAŘÍŽ

To, jak mu záleželo na vlastní zemi, dokazuje osud Pař íže. Ještě ve 12. století píše arabský zeměpisec Idrísí, že Rouen a Troyes, hlavní města Nor mandie a Champagne, jsou významnější než Pař íž. V kronice z Morigny, vydané Milot em v roce 1912, však nacházíme zmínk u o tom, že v době královy smr ti byla Pař íž větší než ost atní měst a. Tak si vyber t e.

Ale poslední L udvíkův s tátnický čin b yl s k ut ečně hodný zaznamenání. V č er vnu rok u 1137, t edy necelé dva měsíce před smr tí, odkoupil od lepr osária svatého Lazar a pozemek zvaný Champeaux, le žící „kousek od ces t y svatého Diviše“, t edy území rozkládající se př ibližně v mís t ech, kt eré dnes ohr aničuje Rambut eauova ulice a kos t el svatého Eus t acha. Dnešní obchodní a turis tické centr um nazvané

For um des Halles ani zdaleka nepokr ývá celý pros tor, na němž se tohle mokré pole či vodní plocha r ozpros tír ala. A pr ávě t ady, poblíž frekventované ulice vedoucí z Pař íž e k opats tví svatého Diviše, vznikla tr žnice, kt er á tu měla zůs t at až do rok u 1971, t edy dlouhých 834 let. A za tu dobu nesmazat elně poznamenala osudy měs t a.

Proslulé „bř icho Pař íž e“! Émile Zola o něm ve svém sla vném románu, kt er ý dal tr žnici jméno, píše: „Flor ent se dí val, jak veliká tr žnice vystupuje ze stínu, opouští sen, v němž viděl její pr ůhledné paláce táhnout se do nekonečna. Br ala na sebe pe vnější for mu, s távajíc se zeleně šedou a ještě gigantičtější se svým zázračným stěžňovím, nesoucím nekonečné plochy jejích s třech. Kupila své geometrické masy; a když všechna světla uvnitř byla zhasnut a a její čt yřhr anné, s tejnotvár né masy koupaly se v r anním úsvitu, vypadala jako nezměr ný moder ní s troj, jako nějaký paros troj, nějaký kot el, urč ený k živení celého nár oda, obrovské kovové bř icho, zaklínované a zanýtované, vytvořené ze dřeva, ze skla a z litiny, s elegancí a silou mechanického mo tor u, pr acujícího žárem pece, ohlušením a zběsilými poh yby kol.“

Zajíma vá je et ymologie názvu Les Halles. Jeho původ nelze hledat jen ve slově le hall – hala, jak by se na pr vní pohled nabízelo. Je to poněk ud kom plikov anější. Haly tu s k ut ečně s tály, jenomž e b yly pos taveny až mnohem později, v době, kdy se tomuhle mís tu ř íkalo Les

Halles už několik s toletí. Náze v je totiž zřejmě zkomoleninou slova aller nebo t aké alles – jíti. Bylo to t edy mís to, kam každý allait – chodí val. Po Ludvíkovi VI. se o t ato míst a začal zajímat i Filip August. A protože měl mánii všechno pěkně a bezpečně ukr ýt za hradbami, postavil hradby i kolem tr žnice. Pak , jako v př ípadě Louvr u, př išla řada na Františka I. Ten nař ízením z 20. zář í 1534 nechal s trhnout původní s tředověké budovy a nahr adil je novými, kt eré tu zůs t aly až do rok u 1854. V té době se už tr žnice rozr ůs t ala do úct yhodných r ozměr ů. Nebylo divu. Ve s tředověk u exis tovalo kolem 120 řemeslnických cechů a v r oce 1621 už jich bylo 261. Kromě klasických ř emeslníků, jakými byli řezníci, kovář i, kolář i, soukeníci, r ybář i, š pendlíkář i či apat ykář i, se na tr žiš ti obje vov ali i ne jr ůznější „s pecialis té“. Tak např íklad découpeur patř il k nejváž enějším. Byl jmenován dokonce policejním prefekt em, ale jeho úkolem nebylo řezat hla vy zločincům nebo jim nahánět s tr ach, ale s tahovat zvířecí kůž e a rozsekávat maso na kousky. To t akový cabocheur měl ješ tě kr vavější řemeslo. Jeho úkolem bylo os tr ým sekáčkem usekávat hla vy ovcím a zba vovat je jazyka a mozkové hmoty. Mís tu, kde pr acoval, se zcela př íznačně ř íkalo massacre. To t akový com pt eur-mireur měl mnohem mír umilovnější zaměs tnání. Nad světlem svíčky to tiž prověřoval kvalitu vajec. Bombeur se věnoval velmi podivné činnos ti: tlus tou holí rozbíjel hr udníky kachen, aby neměly vy s tupující kos ti a vypadaly vykr menější a masitější. Zř ejmě nejpitoresknější činnos tí se zaobír al gav eur de pigeons. Do pusy si nabír al směs vlažné vody a zr ní a tu pak mocným výs tř ikem dos tával do z obák u holubům, aby působili zdr avě a vykr meně.

Speciální kas tu předs tavovaly trhovkyně, kt eré měly až do Velké fr ancouzské revoluce zvláš tní privilegium. Př i nejr ůznějších př íle žitos t ech, jako byl např íklad Nový rok , narození prince nebo nějaké významné vojenské vítězs tví, byly zvány do Louvr u a později i do Ver sailles, kde mohly kr áli nebo kr álovně osobně předat kytičk u a složit jim poklonu. Pak se pro ně na nádvoř í us poř ádal velký banket a kr álovš tí důs tojníci jim prokaz ovali mimoř ádné poct y. Po návr atu do tr žnice pak trhovkyně

Jiř í Žák PAŘÍŽ

musely os t atním všechno podr obně popsat, nač e ž následovala lidová veselice.

Tr žnice zkr átka předs tavovala tu nejrozmanitější směs seriózního ř emesla a lidovos ti, ale t aké podfuk u a zločinnos ti, jakou si jen dovedeme předs ta vit. Lidský rod tu odjakživa nas tavoval zrcadlo všem svým dovednos t em, svému umu a šikovnos ti, ale zár oveň i obž er s tví, lakotě a nes tř ídmos ti. Tady nebyl doma ušlechtilý s tředověký rek , sbír ající trofeje na r ytířských kolbiš tích. V těchto mís t ech nebyl domov renesančního ka valír a, hr ajícího na loutnu pod okny své vyvolené. Tady kr alovaly všechny t y r uka vičkářky, č epičářky a př íš tipkářky, o kt er ých básník vesele r ýmoval:

Pr v ens tví mají Pař ížanky, Př izne j t o, nebo pohoř íš.

Ač jedák mají Taliánky, Kam na nás, dámy, na Pař íž!

Tady se potuloval Ga vroche, pař ížský uličník a nič ema. Ne náhodou pos ta vil Hugo svou barikádu v Bídnících pr ávě na okr aji Les Halles, u kos t ela svatého Eus t acha. Pař íž zde nabízela svou dr uhou tvář, tvář lidu, tvář, je ž měla na jedné s tr aně š kleb šaš ka a na dr uhé půvabný úsměv košíkářky z předměs tí.

Tr žnice sama pr ošla samozřejmě poz or uhodným vývojem. Z původních dře věných s tánků a bud, z nichž jen někt eré byly zas třešené, se pomaličk u s távaly velké pa vilony – haly nebo piloris, jak se jim ř íkalo, kt eré se pos tupem času s pecializ ovaly. Ty, v nichž se pr odávalo obilí, mouka či maso, patř ily k největším. Vznikaly celé ulice, nazývané podle řemesla či zboží, kt eré se t am prodávalo. Někt eré, jako třeba r ue de la Fer ronnerie – Železářs ká –, se dochovaly dodnes. V r oce 18 46 vyrobil zámečník Pier re Joly ve své dílně kovovou kons tr ukci, kt er á zaujala samého Napoleona III. Po jis tém váhání souhlasil ar chit ekt V ictor Balt ard, ž e tuto kons tr ukci použije a pos ta ví z ní novou, zas třešenou tr žnici. Tato na svou dobu nesmír ně moder ní a funkční s ta vba tu s tála

až do rok u 1971, kdy musela být tr žnice z hygienických důvodů zbořena. Když byly pa vilony rozebr ány, zůs t alo po nich 250 000 tun ž eleza, kt eré se rozprodalo za 395 000 fr anků. Bř icho Pař íž e t ak def initivně zmizelo z mapy měs t a, je ž t ak př išlo o jednu ze svých nejpoz or uhodnějších atr akcí. A bůhví o jaké tr žnici bude moci nějaký básník napsat to, co o Les Halles napsal Gér ard de Ner val: „Jak je kr ásná noc, když můž eme poz orovat zář ící hvězdy skr z obrovskou kopuli v Halle aux Blés … “

Ale I. obvod není jen mís t em, kde se snovaly ne vinné dvor ské intriky a kde Fr ançois V illon skládal své verše. Není to mís to, kde by lidé jen pokojně žili a docela př irozeně umír ali, kde by mír umilovně s ta věli své domy, ulice, hřbitovy a tr žnice. Je to mís to, kde se mnohdy hr ály podivné mocenské hr y. Ta nejpodivnější a nejhazardnější se tu usk ut ečnila v roce 194 4. V sázce byly t ehdy osudy celého měs t a.

Dne 23. sr pna vydal Hitler ův gener ální š táb mimoř ádně t ajný a mimoř ádně ur gentní rozkaz urč ený velit eli Západní ar mády a velit elům obr něných sesk upení, kt er á s tála okolo Pař íž e a č ekala na útok s pojenců. Říkalo se v něm:

„V dějinách znamenala ztr át a Pař íž e vždycky ztr átu celé Fr ancie. Führer se proto rozhodl vydat t ento rozkaz: Pař íž musí být br áněna na klíč ových pozicích ješ tě př ed v s tupem do měs t a. Velit el Západní ar mády proto dos t ane potřebné posily. Co se týč e samotného měs t a, je třeba všemi pr os tředky vy s toupit proti pr vním známkám povs tání. Těmito pr os tř edky se r ozumí vyhození domů do povětř í, veř ejné popr a vy povst alců, e vak uace ohr ož ených čtvr tí … Bude př ipr avena des tr ukce mos tů vedoucích přes Seinu. Pař íž musí padnout do r ukou nepř ít ele a nepř ít el tu musí najít jen pole plné tr osek .“

Rozkaz obdr ž el i gener ál Die trich von Choltitz , po tomek s t ar é německé šlechtické r odiny, jejíž př íslušníci sloužili německé ar mádě už po tř i gener ace, hrdina bitvy o Se vas topol, zkr átka voják tělem i duší.

Dne 7. sr pna ho Hitler osobně jmenoval velit elem Pař íž e. O čt yř i dny později zas ta vil před číslem 288 v r ue de Rivoli jeho č er ný horch. Na

fasádě hot elu Meurice visel už čt yř i roky, dva měsíce a dva dny pr apor s hákovým kř íž em. Tady sídlilo vojenské velit els tví Pař íž e.

Rue de Rivoli nepatř í k nejs t arším ulicím I. obvodu. Vznikla až v r oce 180 4 v ose Louvr u, na území někdejších klášt er ů kapucínů a Na nebevzetí Panny Marie. Od počátk u to však byla výlučná ulice, pr otož e díky

měs tskému nař ízení v ní nesměli pr ovoz ovat řemeslo „řezníci, uzenář i, pekař i, cukr ář i ani další řemeslníci, kt eř í ke své pr áci potřebují pec“.

Nesmělo se v ní ani pr acovat kladivem a na fasády arkád se nesměly věšet vývěsní š tít y. Díky tomu se br zy s t ala oblíbeným mís t em nedělních procházek Pař ížanů. Byla klidná, jako s tvořená k odpočink u.

Pros tě chic.

V roce 1817 nechal jis tý Augus tin Meurice, přednos t a poš tovního úř adu v Calais, v r ohovém domě, t am, kde do r ue Rivoli ús tí r ue

d’Alger, zbudovat hot el. Dokázal přesně vy s tihnout mís to i dobu. Br zy se do jeho ho t elu nahr nula bohatá klient ela. Byli to př ede vším

Angličané, kt eř í si z Meuricova hot elu udělali svůj maison a začali mu ř íkat „hot el kr álů“. V pr ůběhu let tu bydlela ř ada významných osobností, počínaje anglickým kr álem Edvardem VII. a konč e mahár ádžou z Džajpur u nebo sultánem ze Zanzibar u. Věděl tohle Choltitz? S t ačil se obdivovat nádher ným int eriér ům, nás těnným malbám a r učně malov aným vly sům? S tihl s počít at všech 41 000 ozdob, vyr obených z pr avého zlat a? Věděl, ž e pár kr oků odtud bydlí val Tur geněv? Že v sousedním ho t elu Wagr am pr o žil své líbánky Oscar W ilde? Že Meuricův hot el miluje výs tř ední malíř Salvador Dalí? Obávám se, ž e nikoliv. Že měl jiné s t aros ti. Že mu v uchu neus tále zněl chr apla vý führer ův hlas, kt er ý na něj š těkal v t elefonu: „Hoř í už Pař íž?“

V pr vním patře Meuricova hot elu je balkon se zdobenou kovovou mř íží. Předs ta vme si gener ála von Choltitze, jak tu jednoho dusného sr pnového več er a rok u 194 4 s tojí a hledí do tmy. Kdo ví, co se mu honí hla vou. Jak se v něm svář í povinnos t s odpovědnos tí. Naproti hot elu se čr t ají obr ysy s tromů v Tuilerijských zahr adách a vzadu se pr oti světlejšímu nebi r ýsují tma vé kontur y Eif felovy věž e. Německému gener álovi

se rozpros tír á u nohou fr ancouzské měs to, kt eré má za sebou dva tisíce let své his torie. Měs to, v němž kr álové pos ta vili svůj Louvre a lid svou tr žnici. Měs to, jehož osudy t eď le ž ely, snad popr vé v his torii, v r ukou cizince.

Ne, Pař íž hořet nezačala. Gener ál von Choltitz rozkaz svého führer a nes plnil. Nenechal vyhodit do povětř í mos ty, nezmasakr oval povst alce. Naopak , dovolil jim, aby ho odvezli do někdejšího montpar nasského nádr aží, kde měl hla vní s t an gener ál Leclerc, a t am podepsal kapitulaci. Raději se nechal zajmout a své nejbližší vy stavil hrozbě smr ti, ne ž aby t akový rozkaz vydal. Pař íž se neproměnila v hr omadu trosek a od té doby t ak mohla př idat ke svým dějinám ješ tě dalších pár desít ek let.

Na to myslíme, když kr áčíme pod arkádami ulice de Rivoli. My slíme na gener ála Choltitze, jehož manž elka a obě dcer y unikly rozsudk u smr ti, kt eré nad nimi vynesl nepř íč etný Hitler, jen díky tomu, ž e jej nacis té nes t ačili realiz ovat a ž e válka naš těs tí br zy skončila. Na německého gener ála, kt er ý v sobě v závěr u války našel tolik odvahy, vděčná

Pař íž nezapomněla a po le t ech mu udělila č es tné občans tví. V hot elu Meurice zatím cinkají př íbor y. Je letní več er. Akát y z Tuilerijských zahr ad voní až sem.

II. OBVOD – B OURSE

(Gaillon; V ivienne; du Mail; de Bonne-Nouvelle)

Dr uhý pař ížský ar rondissement je nejmenší ze všech pař ížských obvodů. Pokr ývá plochu pouhých de vadesáti de víti hekt ar ů, což je např íklad ve srovnání s největším pař ížským ar rondissement em, jímž je XV. obvod, sedmkr át méně. Ohr aničují ho většinou velké bulvár y –de S ébas topol, Poissonniere, Montmar tre, des It aliens a des Capucines. Nenajdeme tu žádnou významnou památk u, zato tu s tojí bur za a ř ada významných bank . Je to zkr átka t aková nudná čtvr ť. Ctnos tná.

Na place du Caire neboli Káhir ském náměs tí však ztr atíme všechny iluze o této „ctnos tné“ čtvr ti i my. Ne ž e by na nás t ak mocně zapůsobily ony tř i Egypťanky, kt eré tu net ečně shlíž ejí na lidské hemž ení. I nám však prozr adí nejedno t ajems tví. To pr vní nazvěme třeba Dvorem zázr aků.

Neč ekejme ovšem žádnou idylickou pohádk u. Dvůr zázr aků, fr ancouzs ky Cour des Miracles, označ ov al mís to, na němž se shr omažďovala měs tská s podina, ž ebr áci, zloději, lidé bez domova i zločinci. Těchto „dvor ů“ by se našlo ve s tředověké Pař íži více, ovšem t en největší a nejproslulejší, kt erému se t aké ř íkalo Dvůr svatého Spasit ele,

se nacházel pr ávě t ady, v pros tor ách dnešního Káhir ského náměs tí.

Vedly k němu tř i hla vní vchody, je jichž hr anice se neodvažoval překročit ani t en nejs t at ečnější měs tský s tr ážník či soudní vykona vat el. Pr vní vchod se nacházel př ibližně v mís t ech, kde je dnes v Réaumur ově ulici číslo popisné 100. Tehdy t ady ovšem vedla ulička s poněk ud zvláš t-

ním názvem Kr ucif ix. Dr uhý vchod byl situován v mís t ech, k udy dnes vede ulice des Petits Car reaux, a třetí t am, kde se nachází r ue du Nil.

Jednou s tr anou se celý dvůr opír al o hr adby, je ž nechal v Pař íži pos ta vit

K arel V., na dr uhé s tr aně byla slepá fasáda kláš t er a augus tiniánek .

Zdejší Cour des Mir acles byl t ak proslulý, ž e v s toupil i do lit er atur y.

Navždy jej prosla vil V ictor Hugo, kt er ý o něm ve svém románu Chrám

Matky Boží v Pař íži napsal: „Bylo to velké, nepr avidelné a š patně vydlážděné náměs tí, jako os t atně všechna pař ížská náměs tí té doby. Tu a t am hořely ohně, kolem nichž se houfovaly sk upiny podivných lidí. Všichni neus tále kamsi chodili, bezcílně př echázeli a kř ič eli. Tam byl slyšet os tr ý jekot, jinde zase děts ké výkř iky a ž enské hlasy. Na pozadí mihotavého odlesk u plamenů se v podivných ges t ech čr t aly č er né hla vy a r uce. Když do nekonečných s tínů občas dopadlo světlo ohně, mohli js t e spatř it přebíhajícího psa podobajícího se člověk u nebo

člověka podobajícího se psu. Hr anice r as a dr uhů se v tomto podivném pandemoniu jakoby smazávaly … “

Velmi zvláš tní je způsob, jakým vzniklo po jmenování těchto mís t. S vědčí o jiném dr uhu humor u, kt er ý neopouš těl ani t y nejubožejší z ubohých. Na t akových mís t ech totiž sk ut ečně docházelo k „zázr akům“.

Mr záci tu najednou zase začali chodit, slepcům se vr acel zr ak a ti, kt eř í předtím umír ali na kř ivici, se neč ekaně narovnávali.

Zvláš tní byl i způsob pojmenování jednotlivých ž ebr áckých „profesí“.

Zatímco obecných pojmenování ž ebr áků a zlodějů najdeme v ar gotu, v tomto „jazyce v jazyk u“, celou ř adu, ať už se jedná o drilles, mat ons či capons, někt eré ž ebr ácké „cechy“ měly své vlas tní, s pecif ické názvy.

Tak např íklad francs-mit eux byli ti, kt eř í předs tír ali na ulicích mdloby.

Zatímco pie tres chodili po měs tě o berlích, rifodés se jen vlekli na

Jiř í Žák PAŘÍŽ ´

zmr zač ených údech. Zvláš tní pos tavení měli mercandier s, kt eř í o sobě

tvrdili, ž e jsou bývalí vojáci zmr zač ení ve válce, a coq uillards, kt eř í byli podle vz or u potulných mnichů označ ováni za potulné ž ebr áky. Pak tu byli samozřejmě i ti, kt eř í své nemoci většinou nepř eds tír ali a je ž „slušná s polečnos t“ kvůli jejich výjimečnos ti vyloučila ze svých ř ad. To platilo zejména o epilep ticích a par alyticích, jimž se ř íkalo sabouleux, a o ubožácích s vodnat elnou hla vou, malingreux. Toto „kr álovs tví ar gotu“, jak ř íká Jean-Paul Cléber t, mělo i svého kr ále, jenž se nazýval

Grand Coesre. Vládl tu napr os to neomezeně. A jis tě si dovedet e představit, jaké mocens ké pros tředky k tomu použí val.

Byl to zkr átka svět sám pro sebe. O tom, ž e ž ebr ácké řemeslo sk ut ečně pros perovalo, svědčí fakt, ž e se v roce 1560 na zdejším Dvoře zázr aků shromáždilo kolem 40 000 lidí! Ludvík XIV. se proto rozhodl tuto neudr žit elnou situaci r adikálně řešit. Kr álovským edikt em bylo ž ebr áctví vykázáno za pař ížské hr adby a tres táno galejemi. Hrozba galejí samozřejmě poč et ž ebr áků v hla vním měs tě výr azně omezila, ale poslední Dvůr zázr aků zanikl až v r oce 1724.

Ani další př íběh, kt er ý nám vypr ávěly Egypťanky, zdejšímu obvodu na ctnos ti nepř idá. Je to př íběh největší vr až edkyně v dějinách Pař íž e.

Když byla na konci 80. let 17. s toletí zatč ena, doznala se ke 2500 zločinům! Př i t akové aktivitě jí jis tě jeden obyčejný š tůč ek plátna na r ubáše určitě nes t ačil.

Ale pojďme na začát ek našeho př íběhu. Z Káhir ského náměs tí je to do r ue Beauregard co by kamenem dohodil. Tahle ulice získala své jméno díky nádher nému výhledu na měs to, jenž se odtud nas kýt al každému návš těvníkovi. Kdy si tu býval sk ut ečný venkov. Na malém kopečk u, kt er ý vznikl jaksi uměle na vršením tr osek někdejších hr adeb a jemuž se, kromě jiných názvů, ř íkalo i poněk ud ironicky Mont-Or gueil, Pyšný vrch, s tálo jen pár venkovských domků, kt eré byly srovnány se zemí v roce 1593, kdy Pař íž obléhal hugenotský kr ál Jindř ich IV. Kr át ce nato tu vznikla dnešní ulice, ovšem její podoba se pos tupem času výr azně měnila. Domy, kt eré tu byly pos taveny na počátk u 17. s toletí, už dnes

t aké dávno nee xis tují a popisná čísla dnešních činžáků jsou už jen př i-

bližnou orient ací v někdejší zás ta vbě.

Dům hr ůzy, o němž bude řeč, s tával zřejmě v mís t ech, kde se r ue Beauregard kř íží s r ue de la Lune. Pr ávě do r ue de la Lune měl dům

zadní východ, což – jak uvidíme – byla nes por ná výhoda. Majit elkou domu se s t ala K at eř ina Mon voisinová, za svobodna Desha yesová, vdova po jis tém panu Monvoisinovi, jíž však nikdo neř ekl jinak ne ž vdova Voisinová.

Naše milá vdova zpočátk u jen věš tila budoucnos t, což bylo za vlády kr ále Ludvíka XII. s k ut ečně výnosné a poměr ně ne vinné řemeslo.

Podle policejního důs tojníka La Reynieho – jak uvidíme, t ento policis ta byl v kont aktu s několika vr až edkyněmi – e xis tovalo t ehdy v Pař íži kolem tř í set věš tkyň a žádná z nich si nemohla s těžovat na nedos t at ek pr áce. Voisinka však patř ila k nejvyhledávanějším. K její oblibě zřejmě př is pěla dokonalá re žie celého věš t eckého obř adu, na nějž si br ala s peciální plášť, kt er ý si dala ušít a jenž pr ý s tál na svou dobu obrovskou sumu patnácti tisíc livr ů. Br zy však zjis tila, ž e ze svého věš t eckého řemesla můž e vytěžit mnohem víc. Měla to tiž výlučně ž ens kou klient elu a ř ada vy soce pos tavených dam ze s polečnos ti se na ni čas to obr acela s jednoduchou otázkou: „Kdy se konečně zba vím svého manž ela?“ Pok ud se jednalo o dámu důvěr yhodnou a pr ověřenou, kt er á nechtěla č ekat, až manž el umř e př irozenou ces tou, Voisinka na ni s piklenecky mrkla, s plným pochopením pr o ž enské zále žitos ti sáhla do někt erého ze svých t ajných k ufř íků a vyndala s peciální pr ášek , jenž manž elovu ces tu na hřbitov poněk ud us píšil. Ale br zy jí ani tohle nes t ačilo. A t ak se začaly v domk u v r ue Beauregard dít věci, nad nimiž ješ tě dnes v s távají člověk u hr ůz ou vlasy na hla vě.

Čer né mše, z nichž byla později Voisinová obviněna, se tu se vší pr avděpodobnos tí nekonaly a dvor ní dámy v č ele s kr álovou milenkou madame de Mont es pan s píše chodí valy do ulice de la Tannerie, což byla úzká ulička, kt er á zanikla v r oce 1854 př i s ta vbě a venue V ictoria. Tam b ydlí val jakýsi abbé Marie tt e, kt er ý pr ý sloužil mše na nahém

bř iše kr álovy favoritky. Voisinová se s pecializ ovala jinak . Do ulice

Beaur egar d za ní začaly chodit ž en y, kt er é nechtěně o těho tněly, a Voisinka jim pomáhala se těchto bezděčných plodů lás ky zba vit. Někt eré ovšem př is toupily na hr ůzné pr aktiky. Souhlasily s tím, ž e dítě donosí až do de vátého měsíce. Když se pak začalo hlásit na svět, pos píchaly honem do ulice de la L une a zadním vchodem se t ajně vplížily do domu. Porod se konal obyčejně ve sklepě. Rodička le ž ela na zemi upros třed magického kr uhu. Jakmile se dítě ob je vilo a proje vilo pr vní známky život a, Voisinová ho chytila za nožičky a zk ušeným pohybem r uky mu proř ízla hrdlo. Jeho krev, srdce a játr a pak sloužily k výrobě směsi, kt er á měla pomoci pr oměnit olovo ve zlato. Popel těchto ubohých obětí potom Voisinová smíchala s dalšími ingr ediencemi a použí vala ho jako afr odiziak um. Madame de Mont es pan si pr ý uchovávala kr álovu př ízeň jen proto, ž e kr áli př idávala do vína elixír lásky, vyrobený ze sušeného popele děts kého plodu, semene kozla, ropušího jedu a netopýř í kr ve. „Člověk se diví, jak mohl L udvík XIV. t akovou kúr u vůbec pře žít,“ napsal his torik Pier re Mariel. Nám nezbývá ne ž souhlasit.

Konec této pochmur né his torie už známe. Soud zasedal celé tř i roky a za tu dobu vy slechl s pous tu svědků, mezi nimiž byla i ř ada významných osobnos tí, např íklad dr amatik Jean Racine. Rozsudek byl vynesen 21. č er vence 1682. Někt eř í odsouzení šli od soudu r ovnou na popr aviš tě, jiní na galeje. Madame de Mont es pan byla poslána do vyhnans tví a vdova Voisinová odsouzena k upálení zaživa. Rozsudek byl vykonán o několik dní později na náměs tí de Greve. Její popr avu popsala očitá svědkyně, duchaplná paní de Se vigné: „V Notre-Dame se Voisinka nikdy nechtěla kát nebo pr osit o milos t a na náměs tí de Greve zase nechtěla za nic na světě vylézt z katovské kár y; vytáhli ji t edy násilím, posadili ji na hr anici a př ikr yli slámou; hr ozně nadávala, pětkr át či šes tkr át slámu i odkopla, ale nakonec se oheň přece jen rozhořel; zmizela nám z dohledu a v této chvíli už poletuje její popel v povětř í.“ Jak ř íká Mariel, „s t ar ý režim začal pomalu zapáchat“.

Ale abychom II. obvodu nekř ivdili. I t ady žili obyčejní lidé, bydleli tu umělci i politikové, s távalo tu nejs t arší pař ížské divadlo, byly tu res t aur ace, do nichž chodí vali všichni, kdo mezi pař ížskou smetánkou něco znamenali, vybr ané lahůdky tu vař il i sám pan Sa varin. Ale těch smutných rekordů jako by nebyl konec. Kromě největšího Dvor a zázr aků a největšího počtu vr ažd došlo ve II. obvodu i k at entátu, kt er ý můž eme směle označit za největší politický at entát, jaký se kdy v Pař íži odehr ál.

Na rohu r ue du Croissant a r ue Montmar tre s tojí dodnes ka vár na Croissant. U nás v Čes k u bychom t akové hos podě ř íkali U Rohlík u. V poledne a več er je tu dnes živo s tejně jako na počátk u 20. s toletí. Zdejší čtvr ť je totiž t aké čtvr tí novinář ů a ř ada deníků tu má své redakce, t akž e si sem leckt er ý pisálek r ád zaskočí na skleničk u č er veného.

Več er 31. č er vence 1914 je tu plno jako obvykle. Ot e vřenými okny se dovnitř tlačí horká letní noc a kolem plynových lamp třepet ají kř ídly noční můr y. U jednoho z oken sedí sk upinka vzr ušeně disk utujících mužů. Prim mezi nimi hr aje pět apadesátile tý muž s hus tým plnovousem, ohnivýma očima a r ozmáchlými ges ty, jenž si sem původně zas kočil jen na več eř i. Jmenu je se Jean Jaur es, je poslancem

Národního shr omáždění za socialis tickou s tr anu a bezes por u patř í k nejcharismatičtějším politikům těchto vzr ušených let. Na konci 90. let 19. s toletí se angažoval v Dreyfusově aféře a v roce 190 4 pomáhal založit deník socialis tické s tr any L’Humanité, jenž se mu s t al platformou boje proti nacionalismu a kolonialismu. Teď vede vyč er pávající zápas o uchování mír u. Už před několika let y napsal: „K apit alismus si v sobě nese válk u, jako si mr ak v sobě nese bouřk u.“ Teď je válka sk ut ečně na s padnutí a Jaures patř í k jejím největším odpůr cům.

Disk use je čím dál vzr ušenější a muži se na vzájem překř ik ují. Je 21 hodin 40 minut, když se záclona na okně poodhr ne. Nikdo si ne všimne r uky s revolverem.

Padnou dva výstřely. Lídr socialistické str any padá tvář í na stůl, jedna z k ulek zasáhla mozek a způsobila smr t elné zranění. Přát elé Jaurese zvednou a položí na lavici. Snaží se mu poskytnout pr vní pomoc, ale

poslanec za pár minut umírá. Někt eř í z hostů mezitím vyběhnou na ulici a pus tí se do pronásledování at entátníka. Bez velké námahy ho dos tihnou. Nijak se nebr ání a nechá se odvés t zpátky do res t aur ace, kde pokojně vyčká na př íjezd policie. Je mu devět advacet let a jmenuje se Raoul Villain. Nepatř í k žádné politické str aně a jeho čin byl akt em samotáře. Ani následný proces nepomůž e objasnit sk ut ečné motivy at entátu. Smr t Jeana Jaurese jako by byla symbolická. Le vicoví politikové a novinář i v ní sice později budou s patřovat jeden z důvodů, proč nakonec válka s k ut ečně vypukla a pr oč se Fr ancie nechala zatáhnout do válečného kolotoč e, ale André Maurois ve svých Dějinách Francie napíše: „Socialis t a Jaures sice učinil vše, aby válce zabr ánil, ale byl to muž schopný vés t ji se zápalem do konce, jakmile se ukázalo, ž e je ne vyhnut elná.“ A t entát na Jeana Jaur ese dnes v r es t aur aci U Rohlík u př ipomíná bronz ová t abulka a vitrína, v níž je ulo ž eno pár ar t efaktů př ipomínajících tuto osudovou událos t.

Další útok anar chis ty, jehož svědkem se s t al II. ar rondissement, se odehr ál v samotném s tředu čtvr ti, v budově bur zy. Budiž ovšem řeč eno hned na začátk u, ž e t entokr át neměl t ak tr agické následky. Dne 5. března rok u 1886 vnikl do hla vního sálu jis tý Charles Gallo, zamíchal se do da vu bur zovních makléř ů a v nes třež ené chvíli hodil do odpadkového koše jakousi skleněnou tubu. Z koše se vzápětí začal linout př íšer ný puch, z něhož se lidem zvedl žaludek , ale to bylo všechno, dál se nedělo nic, ačkoliv všichni př ítomní už měli le žet na zemi ve smr t elných křečích. Pečlivě př ipr avený plán selhal díky vadě mat eriálu! Gallo se s tím ovšem nehodlal smíř it. Vytáhl z kapsy revolver a začal bezhla vě pálit kolem sebe. Kr omě paniky naš těs tí jeho s třelba nezpůsobila žádné škody. Stř ílel však t ak zuř ivě, ž e když př ijela policie, neměl v zásobník u už ani jediný náboj a musel se vzdát. Př ed soudem tvrdil, ž e to měl být začát ek série anar chis tických útoků. Soud ne vzal v po t az jis tou humor nou s tr ánk u celé věci a ubohého Galla poslal na dvacet let na nucené pr áce, z nichž se už ne vr átil. A jaké z toho plyne ponauč ení? Házet smr adla vé k uličky se ne vyplácí ani ve š kole, natož na bur ze!

Ta ovšem pře žila ledacos. Nepočítáme-li jis té pok usy kr ále Fillipa

Sličného už někdy v r oce 1305, of iciálně byla založ ena v roce 1727, ale po celé jedno s tole tí neměla s tálou budo vu. Ch víli fungo v ala v Mazarinově paláci, chvíli v Louvr u, a chvíli dokonce v kos t ele NotreDame-des-V ictoires. V roce 1808 se konečně na pros tr ans tví, kde s tával až do Velké fr ancouzské revoluce ž enský kláš t er zasvěcený svatému Tomášovi, začala s ta vět s pecializ ovaná budova. Její vzhled byl obětován na oltář t ehdejší módy, kdy Pař íž posedla mánie s ta vět „po antick u“. Z té doby pochází nejen budova bur zy, ale t aké kos t el Madeleine a os t atně i pat etická budova Panthéonu.

Pař ížská bur za, podobně jako bur zy v Londýně či v Ne w York u, se st ala chr ámem nové vír y: peněz. Zdejší kněží tu na její oltář čas to obětovali vše, vč etně svých životů. Ne nadar mo se hla vnímu sálu pař ížské bur zy ř íká „sál pr oher“. O s ta vu bur zo vních ak cií o všem čas to r ozhodovaly pr apodivné okolnos ti. Někt er é kr ach y pr ý způsobilo pos tavení hvězd! Prezident a f ilmové s polečnos ti Pathé-Cinéma Reného

Lagier a dovedlo k napros tému zhroucení a nakonec i k smr ti pos tavení, kt eré zaujal Satur n vůči Slunci. To za vinilo, ž e akcie této s polečnos ti klesly 28. pr osince 1897 na úplné bur zovní dno.

Jak vidno, hr át na bur ze se mnohdy ne vyplácí. Většině bur zovních tr ansakcí na víc chybí humor. Ješ tě š těs tí, ž e se v okolí bur zy čas od času obje vili vtipálci, kt eř í si se „serióznos tí“ těchto končin nelámali hla vu. V roce 184 4 se do jednoho domu na Bur zovním náměs tí nas těhoval světoznámý vir tuos na lesní r oh Eugene V ivier. Jeden z jeho př át el, violoncellis t a, bydlel na opačné s tr aně náměs tí. Milého V ivier a jednoho dne napadlo, ž e mezi oběma byt y natáhne kovové lano. Aby mohl svou „atmosférickou ž eleznici“ vytvoř it, zas ta vil na několik hodin dopr avu na celém náměs tí. Jakmile bylo lano nat až eno, vzal V ivier obrovský smyč ec a začal jím na lano „vr zat“. Zvuk to byl t ak př íšer ný, ž e z bur zy začali vybíhat vyděšení makléř i a z okolních domů vyděšení obyvat elé. Př ivolané policii ovšem V ivier vy světlil, ž e pr ovádí „hudební pok usy“, a zmat ení policis té mu produkci of iciálně povolili. Př íšer né vr zání t edy pokr ač ovalo po zbyt ek dne.

Jiř í Žák PAŘÍŽ ´

Jindy si zase povedený t aš kář dal do novin inzer át, ž e svůj byt pronajme za směšně nízkou cenu. Okamžitě se k němu začali sjíždět lidé z celého měs t a. Jakmile se byt zaplnil, začaly se ze všech pokojů ozývat s tr ašidelné r ány.

„Co to je?“ p t ali se zděšení zájemci o bydlení. V ivier jim s kamennou tvář í odpověděl: „Ne vím. Zřejmě s třelný pr ach.“ Zájemci nes t ačili počít at schody a V ivier se ješ tě dlouho smál, když likvidoval nas tr až ené pet ardy.

Vrcholné číslo svého humor u si však V ivier rezer voval pro omnibusy. Těsně pod okny jeho bytu se nacházela zas távka. Stál u ní kontrolor, kt er ý odtud v pr avidelných int er valech odesílal omnibusy pís káním na píšťalk u. Dovedeme si jis tě předs ta vit V ivierovu r ados t, když za záclonou a s píšťalkou v puse nadělal v jízdním ř ádu pař ížských omnibusů

poř ádnou pasek u. Hla vu z toho měli ješ tě dlouho zamot anou kontroloř i, kočí, ces tující i koně.

K rozptýlení bur zovních makléř ů a úředníků z okolních bank však samozřejmě nesloužil jen pan V ivier. Není náhoda, ž e pr ávě ve II. obvodu se nacházel jeden z ne jpr oslule jších pař ížs kých ne věs tinců. Nepředs ta vujme si ovšem laciný hodinový hot el nebo vulgár ní bordel, v němž poloobleč ené a zmalované lehké dí vky č ekají u bar u, až si jich nějaký zákazník všimne. Maison close v r ue Chabanais číslo 12 byl nejen proslulý, ale t aké patř ičně luxusní.

His torie těchto maisons closes byla dlouhá a vyč er pávající. Pař ížané samozřejmě ne věs tince ne vynalezli, jen je dovedli k dokonalos ti. Už za kr ále Ludvíka XV. exis tovaly maisons a par tie, což byly soukromé „dom y r ozkoše“, vyba vené bazén y a toale t ami, a někdy dokonce i míč ovnami a t akzvanými š pitály, v nichž dí vky svým klientům pos kytovaly masáž e a dávaly jim ochutnat elixír y lásky. Tyto domy byly čas to vyba veny t ajnými komnat ami s k ukátky, jimiž mohli „vyvolení“ hos té poz or ovat, co se děje uvnitř. V 19. s toletí se t aké obje vily pr vní maisons de passe, t edy jakési lepší hodinové hot ely. Byly to domy nebo byt y, kt eré si mohl muž najmout pr o schůzk u s dámou z vyšší

s polečnos ti. Majit elky těchto bytů čas to fungovaly jako zpros tředkovat elky. Zlí jazykové tvrdí, ž e t er mín maison close – uza vřený dům – si vymysleli ti, kt er ým byl v s tup do podobných zař ízení zakázán, to znamená puritáni a konzer vativci všeho dr uhu. Takový „podnik“ měl s tálé zaměs tnankyně, kt eré se musely podř iz ovat pr avidelným lékařs kým prohlídkám. Většina domů byla t aké komfor tně zař ízena. Podí váme-li se na fotogr af ie z maison close v r ue Chabanais, máme pocit, ž e jsme se ocitli v luxusním ho t elu. Jak napsal Jean-Louis Br au, je š koda, ž e se nám nezachoval inventář vnitřního zař ízení. Pokoje se vyznač ovaly vk usnou a bohatou výzdobou, nábyt ek pocházel z dílen př edních umělců. Podle očitých svědků tu byl pokoj zař ízený v maur ském s t ylu, pokoj ve s t ylu Ludvíka XVI. i pokoj ve s t ylu japonském. Na své bohaté a vy soce pos tavené klient y tu č ekávalo pět atř icet kr ásných dí vek , jimž velela jakási „poddůs tojnice“, kt er é se tu ř íkalo sousmaîtresse. Na přelomu 19. a 20. s toletí sem chodil kdekdo, vč etně minis tr ů a předsedů Národního shromáždění. Říká se, ž e za III. r epubliky tu byla zaž ehnána ř ada vládních krizí. Minis tř i sem vodí vali i s tátní návš těvy. Vypr áví se his torka o tom, ž e jeden r oztr žitý vládní úř edník zař adil návš těvu maison close v r ue Chabanais i do pr ogr amu návš těvy š panělské kr álovny.

Veřejné domy byly ve Fr ancii zakázány v roce 19 46. Toho rok u pohasla po t akřka sedmdesáti le t ech i sláva zdejšího domu a dí vky se s těhovaly na Montmar tre a do r ue Saint-Denis. Ne víme, co tomu ř íkali bur zovní makléř i, ale jedno je jis té: pros tituce byla vykázána na ulici a t am za ní většina mužů v kr avatách a s buř inkami přes t ala chodit. A Pař íž t ak př išla o jednu ze svých t ajnos tí.

Ženy vůbec sehr ály v dějinách Pař íž e významnou r oli – a II. obvod samozřejmě nebyl žádnou výjimkou. Za naším př íběhem se vydáme do r ue de Clér y. Nemáme to os t atně daleko. Je to dlouhá ulice, sbíhající dolů k br áně svatého Diviše, je ž s tojí na bulvár u Bonne-Nouvelle, na samém okr aji II. obvodu. Na jejím konci, t am, kde do ní ús tí smutně pr oslulá r ue Beauregard, s tojí podivný dům. Jeho č elní fasáda je

Jiř í Žák PAŘÍŽ

pr avděpodobně nejužší domovní fasádou v celé Pař íži a př i pohledu na ni se člověk neubr ání otázce, jak se asi v t akovém domě bydlí. Ale ne ž se vydáme na jeho pr ohlídk u, zas ta vme se na chvilk u před domovními dveřmi. Ulice de Clér y totiž nabízí nejedno dobr odr užs tví.

Ale nejen dobrodr užs tví. Když už jsme mluvili o r ekordech, II. obvod dr ží i jeden docela poč es tný. U čísla 89 v r ue de Clér y se totiž otvír á uz oučký pr ůchod ulicí des Degr és, kt er á je vůbec nejkr atší uličkou celé

Pař íž e. Tvoř í ji jen čtr náct schodů a měř í pouhých pět metr ů sedmdesát pět centimetr ů. Je to bezes por u zajíma vá k uriozit a, ale my se přece jen vydáme zpátky po ulici de Clér y k domu číslo popisné 97. Př i trošce š těs tí tu totiž můž eme potkat His torii.

Tentokr át na sobě nemá dvor skou róbu a neobléká se podle poslední módy. Je obleč ena v pros tých šat ech chudé Pař ížanky a v živůtk u má zas trč enou kokardu Revoluce. Povšimněme si t aké muž e, kt er ý se skr ývá pod por tikou vedlejšího domu a snaží se s plynout s okolním da vem, kt er ý se tu schází už od r ána. Má na sobě dlouh ý plášť a občas zahlédneme i zables knutí kordu. Mr zne a muži s toupá pár a od ús t. Je 21. ledna lét a Páně 1793. Z nepř íliš vzdáleného Templu pr ávě vy jel kočár, v němž sedí zlomený muž. Kr ál Ludvík XVI. jede na náměs tí de la Concorde na schůzk u s gilotinou.

Muž v ulici de Clér y se jmenuje baron de Batz , pochází z Gaskoňska a je vzdáleným př íbuzným chr abr ého d’Ar t agnana, jenž se ve sk ut ečnos ti jmenoval de Batz-Cas t elmor e. Je mu tř iatř ice t le t, je přesvědč eným roajalis tou a věr ně sloužil Ludvíkovi v kr álovské gardě. Po celou dobu, kdy je kr ál vězněn, se zabývá myšlenkou na jeho záchr anu. Skr ývá se po Pař íži pod nejr ůznějšími jmény a této utkvělé myšlence obětuje rodinné jmění. Nakonec se mu podař í přesvědčit hr abět e Mar sana, kt er ý bydlí v r ue de Clér y, aby mu pomohl kr ále vysvobodit. Mar sanův sekretář, jis tý De vaux, jenž bydlí v nedaleké r ue Thorel, má kr áli poskytnout úkr yt pro pr vní dny. Pak se uvidí.

J e to šílený plán, neboť králův vůz doprovází osm tisíc po zuby ozbrojených mužů. Batz ovšem počítá s pomocí př ihlížejících lidí. Ulice de

Clér y navíc vede do kopce, t akže t ady kolona bude muset zpomalit.

Zdálky se ozývají bubny a z okolních ulic se začínají sbíhat lidé. Králův doprovod se pomalu blíží. Jakmile kočár vezoucí krále zabočí do r ue de Clér y, st atečný baron se odlepí od zdi a skočí mu do cesty. Koně se začnou vzpínat a kočí je musí zadržet. Batz neohroženě vyt así kord a zvolá: „Ke mně! Ke mně, přátelé! Zachraňme krále!“ Ale lidé na něj užasle zírají a nikdo se nepř ipojí. Chvíli vládne naprostý zmatek , pak baronovi nezbude nic jiného než ukr ýt svůj kord pod plášť a zmizet v davu. Poslední pok us o královo vysvobození t ak skončí naprostým f iaskem, neboť nikdo si nechce pálit prst y a angažovat se v předem prohrané věci. Ludvíka XVI. už od popraviště nedělí vůbec nic. Pr ůvod pokračuje v cestě.

A baron de Batz? Spiklenci jsou záh y odhaleni. Hr abě Mar san musí uprchnout ze země a useknutá sekr etářova hla va padne do koše na náměs tí Revoluce. Jen po bar onu de Batz se slehne zem. Nikdo ne tuší, ž e se ne vzdal, ž e se t ento „fr ancouzský Don Quijot e“, jak ho nazval St efan Zweig, chys tá k dalšímu z oufalému činu. Kr ál je sice mr tev, ale kr álovna s dauphinem jsou s tále ve vězení. Je třeba jednat r ychle. Pod jménem For guet se Batz ovi podař í proniknout až za zdi Templu. Spolu s tř ice ti dalšími r oajalis t y vytvoř í oddíl nár odní gar dy. Podplatí vězeňského s pr ávce Michonise, díky němuž mají s piklenci v pře vleč ení za vězeňské s tr áž e proniknout do vězení, vzít kr álovnu a dauphina mezi sebe a pr chnout s nimi z Pař íž e. V noci z 21. na 22. č er vna je všechno př ipr aveno. Michonis už č eká v kr álovniných pokojích a na ulici před Templem se shromáždili roajalis té s Batzem v č ele. Ve chvíli, kdy má celá akce začít, se však u br ány ozve zvon a obje ví se př íš tipkář Simon, kt erého Konvent pověř il doz orem nad Templem. Je bez sebe vzt ekem a kř ičí: „Poplach! Poplach!“ Dos t al totiž lís t ek , na němž s tojí: „Michonis vás dnes več er zr adí.“ Batz a jeho r oajalis té musejí v noci uprchnout. Michonis je na tom hůř, neboť je dopaden t akřka př i činu, ale př i výslechu se mu podař í přesvědčit „toho pitomce“ Simona, ž e se jednalo o „pomluvu“ a ž e se žádné s piknutí nekonalo. Marie Antoine tt a a dauphin jsou ovšem def initivně ztr aceni.

I z této šlamas t yky se baronovi de Batz podař í vyklouznout. Skr ývá se v Pař íži, pak na venkově a nakonec se př ipojí ke s tejně smýšlejícím dr uhům v e xilu. Po Napoleonově pádu a návr atu Bourbonů na fr ancouzský tr ůn ho Ludvík XVIII. povýší do hodnos ti polního maršála.

Ces t a z r ue de Clér y k nejvyšším poctám je u konce a náš hrdina nakonec v roce 1822 umír á docela mír umilovně v pos t eli a ve věk u dvaašedesáti let, sužován pouze f inančními s t aros tmi, ale uctí ván jako jeden z nejs t at ečnějších mužů kr álovs tví.

A jsme zpátky v r ue de Clér y u domu číslo 97. Život muž e, kt er ý se jednoho kr ásného dne v r oce 1793, kr át ce poté, co tudy pr ojížděl kočár

Ludvíka XVI. a kdy tu bar on de Batz vyt asil svůj kord, ubytuje v domě s úzkou fasádou, t aké poznamenala Velký fr ancouzská revoluce. Jeho zbr aní ovšem není meč, ale per o. N epatř í k hr dinům, neoslňu je

Pař ížanky svou mužnos tí. Není to os t atně žádný kr asa vec. Ve svých dvaatř iceti let ech je malý a za valitý, má bledou pleť a ř ídnoucí vlasy. Narodil se sice v Cař ihr adu v rodině fr ancouzského vy slance, ale odmalička vyr ůs tá ve Fr ancii. Revoluci př ivítá jako závan č er s tvého větr u, ale br zy jej vyděsí krev, kt er á t eč e po pař ížských ulicích čím dál čas těji. A protož e je umělec a pr otož e se mu hnusí násilí, pozvedne své pero i na obr anu uvězněného kr ále, k němuž jej ve sk ut ečnos ti ne váž e nic. Jmenuje se André Chénier a br zy bude uznáván jako největší fr ancouzský básník 18. s toletí.

V r ue de Clér y nezůs t ane dlouho, a přes to ji na vždy poznamená svou př ítomnos tí. V domě, o němž jsme mluvili, bude b ydlet pouhý rok , nicméně mís tu už nikdy nikdo neř ekne jinak ne ž „Chénier ův dům“. Ale nechme dům domem a vydejme se v básníkových s topách. Sledujme ho, jak jej s tále víc děsí t eror Velké fr ancouzské revoluce. Jak nechápe, pr oč na náměs tích de la Concor de a de Greve padají hla vy lidí, o nichž bezpečně ví, ž e jsou ne vinní. Po jďme s ním na návš těvu r odin y zatč eného př ít ele, pana de Pas touret. Poslechněme si, jak po schodech dupou s tr áž e. Vyslechněme si zatýkací for muli a s pěchejme za eskortou, kt er á básníka vleč e do vězení, je ž je zř ízeno v bývalém leprosáriu

svatého Lazar a. A dí vejme se, jak na vězeňs kém dvoře, v mís tě t ak pochmur ném, ž e si pochmur nější neumíme př eds ta vit, neboť nad ním visí s tín gilotiny, př is tupuje k básníkovi Osud. Ten Osud, jek jis tě tušít e, měl ž enské jméno. Jen si vzpomeňt e: ř íkali jsme si, ž e ž eny sehr ály v dějinách Pař íž e významnou r oli. Že byly čas to kněžkami mocné bohyně Lásky, kt er á má tu moc, ž e ovlivňuje i životy mužů. V př ípadě Andr ého Chénier a b yla tou kněžkou Aimée de Fr anquetot de Coigny. Její současnice paní V igée Le Br unová o ní napsala: „Př írodě se zlíbilo obdař it ji všemi svými dar y. Tvář má okouzlující, pohled s palující a pos ta vu, jakou př ipisujeme Venuši … Opájí se nezávislos tí, nadějemi a dobr odr užs tvím.“ V šes tnácti se popr vé provdala a o půl r ok u později měla pr vního milence. Ve vězení se ocitla z vlas tní hloupos ti. Před revolucí uprchla do ciziny, odk ud se s milencem, hr abět em de Montrond, vr átila v domnění, ž e jí nic nehr ozí. Dne 4. března 179 4 byli oba obviněni „ze s tr ašného zločinu emigr ace“ a uvr ž eni do někdejších kláš t er ních kobek . Když se t am o necelý týden později ob je vil Chénier, nemohl si Aimée ne všimnout. Bylo jí všude plno a hr ůz os tr ašné mís to prosvětlovala hlasitým smíchem. Zamiloval se do ní? Kdoví. „Třeba se k ní jen na ch vilk u posadil někde ve vězeňské jídelně nebo na dvoře. Ale neodvážil se k této hvězdě pozvednout oči,“ napsal his torik a s pisovat el André Cas t elot. A protož e jinak to Chénier vy jádř it neuměl, vzal do r ukou pero a před br anami smr ti napsal jednu z nejkr ásnějších milos tných básní fr ancouzské poezie, kt er á učinila nesmr t elným nejen básníka samého, ale i Aimée de Fr anquetot-Coigny, Uvězněnou dívku.

Smutný věz eň jsem b yl, ale má lyra zas

Procitla, slyšíc t y nářky a tklivý hlas,

Té mladé věz eňkyně přání.

Tu s třás jsem břemeno svých s komíravých dnů, Zkro til jsem do v eršů dle jemných zákonů

Je jích ús t milé, pros té lk aní.

Mezitím ovšem dr ama vrcholilo. Ve věznici pobývala v té době ř ada př íslušníků s t aré šlecht y. Všichni se snažili nějak zaba vit, najít si r ozptýlení, aby nemuseli myslet na nejhorší. Byl mezi nimi i bývalý herec jménem Jauber t. Aby si sám zachr ánil kůži, pečlivě poslouchal, co se kde šus tne, a pak napsal udání, v němž tvr dil, ž e se ve vězení chys tá vzpour a. K udání př ipojil seznam jmen. Byla na něm i jména Chénier a, Aimée a Montronda. Aimée napadlo, že by mohla využít svého půvabu –a svých peněz –, aby ji Jauber t ze seznamu vyš kr tl. Zaplatila mu t edy za sebe a za Montr onda s to zlatých louisdor ů. „St ačilo pár louisdor ů př idat,“ napsal Lenôtr e, „a byl by zachr áněn i Chénier. Ale to ji asi vůbec nenapadlo.“ A t ak zatímco se před oběma milenci ote vřela vězeňská br ána, na Tr ůnním náměs tí se pod os tř ím gilotiny sklonila básníkova hla v a. Ir onií osudu b ylo, ž e mu obžaloba př ičít ala podíl na „Dumouriez ově zr adě“, což byl napros tý omyl: t a se týkala jeho br atr a Marii-Josepha, jenž byl členem Kon ventu. A pak se divme, ž e je s pr avedlnos t slepá.

Ach ano, Pař ížanky! Kokety, loretky i dámy ze s polečnos ti. Herečky z divadel na bulvárech. Vydr žované subret y i emancipované feminis tky.

Ty všechny poznamenaly Pař íž svými osudy. Mnohé z nich se pr ohnaly dějinami II. obvodu na oř ích lásky, s palující nenávis ti či pouhého obdivu. Jako Alice Ozyová, herečka z divadla Varietés, kt eré její obdivovat elé sypali pod nohy květiny, když vycházela z divadla. Jako Juliett e Dr oue tová, kt er á okouzlila celou Pař íž ve vedle jší r oli princezn y Négroni, t akž e ji muži nosili po bulvárech na r amenou.

Ale Pař íž je zvláš tní měs to, v němž je „možné vše“. Měs to, v němž se čas to mísí f ikce se sk ut ečnos tí. Měs to, ve kt erém vedle ž en vládnou i múzy, a t y mají někdy pr apodivný vk us. Najdou si zalíbení i v těch, kt er ých b y si jinde mo žná ani ne všimli. Jako v onom mužíkovi s obrovitým knírem, jenž měl otř ás t fr ancouzskými dějinami. Došlo k tomu 29. ř íjna 1959 pr ávě v II. pař ížském obvodu.

Tato pohnutá událos t měla nenápadnou př edehr u. Onoho lé t a, a budiž řeč eno, ž e to bylo léto ubreč ené a veselým kouskům nepřející,

se do domu číslo 30 v pař ížské ulici Notre-Dame-des-V ictoires dos ta vili dva muži. Z centr a Pař íž e to sem neměli daleko, neboť dlouhá a nepř íliš zajíma vá ulice Panny Marie Vítězné vede z Vítězného náměs tí k bulvár u Poissonniere, a to je kousek od bur zy, a ani k Louvr u to není daleko.

St arší z obou mužů se jmenoval René Goscinny a ve chvíli, kdy začíná náš př íběh, mu bylo tř iatř icet let. Narodil se sice v Pař íži, ale větší čás t děts tví s tr ávil v ar gentinských pampách. Ani jeho o r ok mladší dr uh

Alber t Uder z o ne vyr ůs t al v Pař íži. Narodil se v sedmadvacátém roce

20. s tole tí v měs t ečk u Fismes poblíž Remeše v r odině it als kých př is těhovalců. Ačkoliv se oběma dos t alo napros to odlišného vzdělání, jedno měli s polečné: malířský, nebo s píš kreslířský t alent. A oběma učarovalo cosi, co by v seriózní malířs ké s polečnos ti sotva obs tálo: bandes dessinées.

Bandes dessinées neboli obr ázkový seriál či komiks měl ve Fr ancii poměr ně slušnou tr adici. Ins piroval se sice v Americe Disne yho Mickey Mousem, ale už v r oce 1929 uveřejnil do té doby neznámý belgický kr eslíř a karikaturis t a Geor ges Rémi, jenž si pr o svou uměleckou tvorbu zvolil pseudonym Her gé, pr vní z mnoha dobr odr užs tví s tř apatého hocha jménem Tintin. Tintin a jeho kamar ádi okouzlili po Belgii i celou Fr ancii a náklady časopisů s je jich př íběhy dosáhly na svou dobu as tronomických čísel. Obr ázkový seriál měl vyhr áno. Na pult ech novinových s tánků a vzápětí knižních obchodů se vyr ojily obr ázkové př íběhy nejr ůznějších f igurek a pos ta vič ek s pr apodivnými jmény, jako třeba Oumah-pah, Lily Manekýn, kapitán Bibobu či víla Avelína. Výtvar ná hodnot a čas to pok ulhávala za vtipným obsahem a naopak , ale to jejich čt enář ům a obdivovat elům vůbec ne vadilo. Str anou nezůs t ala ani klasika. S vých kreslených podob se dočkali i d’Ar t agnan a jeho tř i př át elé, hr abě Mont e Chris to, Jean Valjean, Quasimodo, a k př ekvapení všech dokonce i Julien Sor el. Ale pojďme honem zpátky do ulice Notre-Dame-des-V ictoires, abychom nezmeš kali onu his torickou chvíli, kdy se fr ancouzské dějiny zachvějí v základech. Goscinny a Uder z o už s toupají po schodech do

Jiř í Žák PAŘÍŽ