Hvězdné tváře českého filmu
ve vzpomínkách a fotografiích
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz www.albatrosmedia.cz
Aleš Cibulka
Hvězdné tváře českého filmu ve vzpomínkách a fotografiích – e‑kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2025
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Graficky upravila Monika Pavlovičová
Věnováno našim rodinám, které jsou vlastně jedna.
~Monika a Aleš
Předmluva
Milí obdivovatelé nesmrtelných hvězd filmů pro pamětníky,
nedávno jsem si díky mailu od jedné mé věrné čtenářky připomenul věc, která už mi tak trochu zevšedněla a vlastně si ji ani moc neuvědomuju. Psala o tom, jak mi tak trochu závidí, že jsem měl šanci se při své práci osobně setkat s takovými osobnostmi, jakými bezesporu byli Zita Kabátová, Svatopluk Beneš, Otakar
Vávra, Eva Gerová nebo Wilém Pruner. Očití svědkové slavné éry české kinematografie 30. a 40. let minulého století. Díky jejich vyprávění jsem měl možnost zprostředkovaně poznat třeba Natašu Gollovou, Hanu Vítovou, Oldřicha Nového nebo Lídu Baarovou, tedy ty, se kterými už mi osud nedopřál se vidět tváří v tvář.
Při svém pátrání po dávno minulých filmových časech jsem pečlivě vyzpovídal krom jiných Josefa Zímu, Petra Štěpánka, Jiřího Štěpničku, Jana Přeučila nebo nejnověji Libuši Švormovou. Ti se zapsali do dějin české kinematografie až mnohem později, ale při své práci v divadle nebo před kamerou měli šanci se potkat s mnohými legendami. Můžou vzpomínat na Bohuše Záhorského, Vlastu Fabianovou, Rudolfa Hrušínského, Danu Medřickou, Zdeňku Baldovou a mnohé další. Pro ně to byli herečtí profesoři a starší kolegové. Když poslouchám ta barvitá vyprávění, jako bych se mohl alespoň na chviličku těch slavných bardů na dálku dotknout.
Proto beru jako milou povinnost (nechci říct přímo poslání), vám tahle magická setkání zprostředkovávat.
Všechny ty vzpomínky zaznamenávám a posílám je dál. K vám, kteří máte staré české filmy a jejich hvězdy rádi a nemohli jste se osobně potkat se Zitou Kabátovou ani napjatě naslouchat vzpomínání Pepíčka Zímy. Od toho však máte mě! A já k vám posílám další porci fotografií a zážitků. Tak si je užijte stejně tak jako já, když jsem je pro vás připravoval.
Vlasta Fabianová
*29. června 1912 Lvov (Ukrajina)
† 26. června 1991 Praha
Málokdy jsem se setkal s tím, že by herečtí kolegové vzpomínali na někoho s takovou láskou jako na Vlastu Fabianovou. Narodila se v ukrajinském Lvově, kde její dědeček sloužil jako kapelník vojenské hudby. Po vystudování konzervatoře získala angažmá v Brně. Tam ji roku 1940 našel Otakar Vávra: „Zahrála Ríšovu bytnou v Pohádce máje s tak živočišným půvabem, že pak měla stálý úspěch na divadle i ve lmu a byla přijata za členku Národního divadla.“ Za všechny divadelní role musím připomenout alespoň Giselu v Örkényho Kočičí hře (1974), kde zářila po boku Dany Medřické. Její milovaný svatostánek pro ni později „neměl role“, a tak ji roku 1977 poslal do důchodu. Bylo jí devětapadesát, když se provdala za svého hereckého kolegu Bohuše Záhorského.
Vlasta Fabianová, Gustav Nezval; DS-70 NEVYJÍŽDÍ (1951)
Ve filmografii Vlasty Fabianové bychom našli hned několik šlechtičen: princeznu v Tanečnici (1943), kněžnu z komedie Prstýnek (1944) nebo komtesu v dramatu Housle a sen (1946). Když se jí v červnu 1958 kritik Jan Wenig ptal, proč hraje stále podobné úlohy, řekla: „Filmoví režiséři obsazují osvědčené herce do osvědčených rolí. Zahrál jsi dobře úlohu z vesnického prostředí? Budeš ji hrát hned desetkrát. Jsi osvědčený intrikán? Zůstaneš jím i nadále. Asi je za tím i nedostatek odvahy režiséra riskovat. Osvědčila jsem se v úlohách vznešených dam, hrála jsem je ráda, ale mým hereckým touhám byly vzdálené.“ Určitě však v takových filmech hrála raději než v budovatelském dramatu, ze kterého je fotografie. Pojednával o problémech s uvedením rypadla na uhlí do provozu.
Tenhle unikátní snímek pochází z bohatého Archivu Českého rozhlasu. Na fotografii z 2. dubna 1941 je
Vlasta Fabianová spolu s básníky Ivanem Blatným (vlevo) a Oldřichem Mikuláškem při natáčení cyklu Moravští autoři před mikrofonem.
„Vidím to jako dneska. Díval jsem se z okna Národního divadla, když Vlasta zastavila na parkovišti. Přišla do šatny a říká: ‚Prosím tě, já ti nevím, ale mně se nějak zvláštně kouří z pneumatik.‘ Přišel jsem k tomu autu a zjistil, že z Kamenného Přívozu, to je u Jílového, jela až do divadla se zataženou ruční brzdou.“
~Petr Štěpánek
Vlasta Fabianová, Otomar Korbelář; PRSTÝNEK (1944)
Vlasta Fabianová; ČERVENÁ JEŠTĚRKA (1948)
„Vlasta Fabianová, to byla nádherná dáma.
Vždycky jsem jí říkal, aby nepsala vzpomínky na divadlo, ale na své vztahy. To by bylo něco nevídaného, to by byl bestseller! Ona se tomu pokaždé jen smála. Celý život se aktivně věnovala divadelní pedagogice. Vlastní děti sice neměla, ale její studenti ji milovali pro její mateřský přístup, vychovala několik hereckých generací. Díky tomu, že jsem vyrůstal vedle svého táty, vím, co je to herecké stáří. Vždycky, když vidím ty mlaďochy, je mi smutno. Dovedou být ke starším bezohlední, krutí, a přitom netuší, že dopadnou stejně, ne-li hůř. Protože na rozdíl od těch bardů nic neumějí.
~Petr Štěpánek
Paní Fabianová učila už od roku 1947 na konzervatoři, pak přešla na DAMU, kde byla roku 1963 jmenována řádnou docentkou. Odtud ji roku 1975 z nejasných důvodů vyhodili. Až po odtajnění archivů v roce 1990 se ukázalo, že byla pod drobnohledem některých kolegů „pro své názory na svět a fungování společnosti“.
„Vlasta Fabianová byla mou profesorkou na DAMU, tu jsem milovala. Měla jsem to štěstí, že jsem se dostala do její skupiny, protože mě naučila všechno, co jsem pak v životě potřebovala. Učila nás, jak máme mluvit, jak se máme chovat nebo jak máme sedět. Jako bych ji slyšela: ‚Nikdy se v té židli nesmíš povolit, to hned přestaneš lidi zajímat. Musíš být neustále v napětí, neustále připravená. Musí na tobě být vidět, že se bude něco dít, to diváka zaujme.‘ To jsou detaily, které vám nikde nikdo jako studentovi herectví neřekne. Vštěpovala nám dívkám, abychom chodily i v civilu perfektně učesané a oblečené.
A ona to dělala – vždycky perfektní účes, vždycky nádherný kostým. Obdivovala jsem ji nejen jako kantorku, ale i jako ženu. Hodně jsem se toho od ní naučila.“
~Libuše Švormová
Fotografie zachycuje Vlastu Fabianovou a její kolegyni a přítelkyni Danu Medřickou v civilu. Jak jinak než s kočkou. Kočičí hra, to byl osud obou dam.
(1943, Národní divadlo)
„Vlasta Fabianová nás coby kantorka na DAMU naučila opravdu mnohé. Třeba i líčení. Jednou jsme za ní šli před představením do Národního divadla. Přijala nás v šatně a já se jí skoro lekla. V civilu chodila vždycky perfektně nalíčená, ale tohle bylo opravdu moc. Byla hodně zmalovaná, řasy jako smetáky, no prostě přelíčená. Šli jsme se podívat na představení a postavili se až úplně nahoře na bidýlko. Vyšla na jeviště a my najednou viděli, že její líčení bylo naprosto přesné, akorát. Dobře věděla, že na tak veliké divadlo toho prostě musí být víc. Ne jako na malých scénách, kde se do toho naopak nesmí moc šlapat. Mockrát jsem si na ni vzpomněla, když jsem pak hostovala v Divadle na Vinohradech. Vlastička byla prostě výborná.“
~Libuše Švormová
Vlasta Fabianová; SEN JAKO ŽIVOT