Issuu

DULA

Jméno: Han Či-min

Pohlaví: žena

Věk: 35–45

Provincie: Rjanggang

Období útěku: za vlády Kim Čŏng-ŭna

Ve své vlasti pomáhala ženám v jejich nejcitlivějším období. Provázela je v průběhu těhotenství, při porodu i během šestinedělí. Veškeré znalosti jí předala maminka a té zase její maminka. Rozhovory s Han Či-min patřily k těm snadnějším. Byla veselá, plná života a na všem se snažila najít něco pozitivního. O svých starostech vyprávěla s lehkostí, jakou bych přála každému z nás. Co však bylo nejdůležitější: její výpovědi nebyly zabarvené pocitem provinění, že opustila rodinu, vlastní děti. Jako jedné z mála uprchlic, s nimiž jsem mluvila, se jí totiž podařilo utéct s celou rodinou. Vybojovala svobodu sobě i svým dětem.

NiNa: Nejprve bych vám chtěla poděkovat, že jste souhlasila s rozhovorem. Moc si toho vážím.

HaN Či-miN: Já děkuji. Jsem ráda, že náš osud někoho zajímá.

NiNa: Ráda bych s vámi probrala téma ženství. A začnu zeširoka. Jaké to je, být ženou v Korejské lidově demokratické republice?

HaN Či-miN: Jaké to je, být u nás ženou? To je složitá otázka. Myslím, že ženy to mají těžké všude, jen pokaždé jinak. U nás se od žen očekává, že se budou starat o rodinu a řádně pracovat pro stranu a pro vůdce. To je poslání severokorejských žen a tím se všechny řídí. Starat se o rodinu a celkově být matkou je u nás velmi těžké. Jsou dny, týdny a měsíce, kdy dennodenně řešíte, že nemáte dát dětem co jíst nebo že nemáte čím topit. Je to vyčerpávající a frustrující. Na druhou stranu severokorejské ženy nemusejí hledat smysl života. Vše je jasně dané. V tom to mají ženy u nás lehčí než v moderním světě.

NiNa: A to ženám v Korejské lidově demokratické republice stačí?

HaN Či-miN: Jak to myslíte?

NiNa: Jestli jsou smířené s tím, že se budou jen starat o rodinu, stranu a podobně. Jestli třeba nemají nějaké kariérní ambice.

HaN Či-miN: Když se narodíte v Korejské lidově demokratické republice, vaše pozice17 je jasně daná. A pokud se narodíte jako žena, je vaše postavení určené ještě striktněji a bylo by zbytečné usilovat o změnu. V mládí – myslím

17 V Korejské lidově demokratické republice je velmi komplikovaný kastovní systém, který se nazývá sŏngbun. Je založen na politickém, sociálním a ekonomickém postavení přímých předků. Existují tři hlavní třídy (přátelský/ loajální, neutrální a protistátní) a padesát jedna dílčích klasifikací. Zařazení do sŏngbunu ovlivňuje všechny aspekty života, od přístupu ke vzdělání přes pracovní příležitosti až po volbu partnera.

první roky na lidové škole – možná ještě máte nějaké sny. Jestli se to tak dá nazvat. Brzy však zjistíte, kde je vaše místo. U nás si nemůžete vybrat práci, vše vám přidělí. Práci, bydlení, život. K čemu by nám byly ambice? Naším úkolem je postarat se o rodinu, o domácnost a o finance, tyto starosti obvykle leží na bedrech ženy. A není jich zrovna málo. Kromě toho ženy – a vlastně nejen ženy, nýbrž všichni Severokorejci – musejí plnit to, co jim přikáže strana. Když dostanete rozkaz, že máte jít pracovat do továrny, jdete do továrny. Když do obchodu, jdete do obchodu. Když máte zametat, zametáte. Nemůžete si vybírat.

NiNa: Severokorejské ženy tedy nemají žádné sny?

HaN Či-miN: Mají. Ale naše sny se týkají především spotřebního zboží, ne životního poslání nebo zaměstnání. To určuje strana. Neřešíme, co by kdyby, jako tady v Korejské republice.

NiNa: V Korejské lidově demokratické republice rodinu finančně zajišťuje žena?

HaN Či-miN: Není to tak ve všech rodinách, ale většinou ano. Žena se stará o chod domácnosti a kromě toho zabezpečuje rodinu i finančně.

NiNa: Jak je to možné? Vždyť Korejská lidově demokratická republika je silně patriarchální. Očekávala bych pravý opak.

HaN Či-miN: To máte pravdu, naše společnost se hodně orientuje na muže. Z oficiálního platu však nevyžijete, i kdybyste šetřili sebevíc. Já jsem na peníze velice opatrná, vždycky jsem byla. U nás prostě musíte umět šetřit. Oficiální plat, který jsme s manželem dostávali, nám nestačil ani na nákup kukuřice, rýže a oleje. Pokud jsme chtěli

přežít, museli jsme sehnat peníze jinde. A to byl můj

úkol.18

NiNa: Dokážete odhadnout, jakou část rozpočtu tvořily peníze, které jste vydělala bokem?

HaN Či-miN: Vydělala jsem si tak víc peněz než v práci. Jak jsem říkala, z oficiálního platu nenakoupíte ani základní potraviny, aby si rodina mohla dát alespoň dvě malá jídla denně. A nemyslím taková jídla, jaká si dopřáváte vy, mluvím o misce kukuřice, vývaru se zelím a lžičkou oleje nebo třeba rýži.

NiNa: Čím si ženy přivydělávají?

HaN Či-miN: To je různé. Prodávají všechno možné. To, co vypěstují, nasbírají nebo to, co se k nim dostane z Číny. Vaří, opravují, stříhají vlasy, poskytují nejrůznější služby. Zkrátka cokoliv, za co dostanete peníze. Občas se s někým domluvíte, že si navzájem vyměníte zboží nebo si nějak vypomůžete. Děláte, co musíte a co je potřeba.

NiNa: Takové aktivity jsou u vás ale nelegální a mohou být velice tvrdě trestány. Řešila jste to někdy?

HaN Či-miN: Ptáte se, jestli jsem přemýšlela, zda mám riskovat, nebo ne?

NiNa: Ano.

HaN Či-miN: Nikdy. Pokud bych neriskovala, neměla bych dát dětem co do pusy. U nás musíte vzít věci do vlastních rukou. Stát se o vás nepostará. Všechno se dělí na oficiální a neoficiální. Služby, věci, úplně všechno. Tak je to nastavené, všichni to vědí a řídí se tím. Úplně všichni.

18 Ženy mají v Korejské lidově demokratické republice kratší pracovní dobu než muži. Z toho důvodu mohou zbylý čas trávit na černém trhu nebo si přivydělávat jinou prací.

NiNa: I ti nejvýše postavení?

HaN Či-miN: Všichni.

NiNa: A nediví se představitelé režimu, kde berete peníze na jídlo a na věci, které si kupujete?

HaN Či-miN: Dokud posloucháte, stát nic neřeší. Oni se dokonce spoléhají, že se o sebe postaráte sami. Co by jinak dělali? Z čeho by lidé žili? Jiná cesta prostě není.

NiNa: A co když přijde domovní prohlídka a najde u vás věci, které byste si z oficiálního platu nemohli dovolit? Musíte přece nějak dokázat, jak jste k nim přišli.

HaN Či-miN: Pokud přijde domovní prohlídka, našetřené peníze a zakoupené věci jednoduše schováte. Většinou přesně víte, kdy k prohlídce dojde. Máte čas se na ni připravit. Občas proběhne namátková kontrola a může se stát, že u vás něco najdou a zabaví vám to. Někdy vezmou všechno, někdy jen část. Záleží na tom, jakou mají zrovna náladu a jak se s nimi domluvíte. Ale namátková kontrola neprobíhá moc často.

NiNa: Můžete kontrolory podplatit?

HaN Či-miN: Samozřejmě. Každý musí z něčeho žít.

NiNa: Nebylo by pro ně výhodnější, kdyby vám zabavili všechno, ne pouze část?

HaN Či-miN: Nebylo. Kdyby nám zabavili všechno, museli by udělat zápis a všechno odvést výše postaveným. Vždycky je totiž někdo nad vámi. Ale když do zápisu uvedou, že kontrola proběhla v pořádku, strčíme jim něco do kapsy a nikdo nic nezjistí. My máme mít čistý rejstřík a oni si přilepší.

NiNa: Co jste mimo oficiální práci dělala vy?

HaN Či-miN: Provázela jsem ženy těhotenstvím, při porodu a následně i po něm, pokud samozřejmě chtěly.

NiNa: Takže dula?

HaN Či-miN: Asi by se to tak dalo nazvat. I když u nás se tento pojem nepoužívá.

NiNa: Jak jste se k takové práci dostala?

HaN Či-miN: Jako malá jsem pomáhala své mamince, která si tak přivydělávala, takže jsem toho spoustu okoukala. Naučila mě třeba sušit bylinky, vyrábět různé tinktury, provádět uvolňující masáže nebo pomoct dítěti, aby se v břiše otočilo. Prostě mi předala všechny znalosti a dovednosti, které se v naší rodině dědí z generace na generaci. Ona se to totiž naučila zase od své maminky.

NiNa: Napadlo vás někdy nejít v maminčiných stopách a přivydělávat si jinak?

HaN Či-miN: Nikdy. Musíte uznat, že taková práce má smysl. Pomáhat ženám v tomto období je smysluplnější než si přivydělávat na černém trhu.

NiNa: Není to jakási forma emancipace?

HaN Či-miN: To bych neřekla. U nás se toto zaměstnání, či spíše poslání nebo jak to mám správně nazvat, předávalo z generace na generaci. Ženy z naší rodiny si prostě přivydělávaly tímto způsobem. Dělala to moje maminka, babička a mohla bych pokračovat. Když už jsem měla znalosti a dovednosti, proč jich nevyužít. Každá žena v Korejské lidově demokratické republice dělá všechno, co umí, aby vydělala peníze a uživila rodinu. Pro mě představovalo pomáhání těhotným nejsnadnější způsob. Měla jsem navíc pocit, že ženám skutečně pomáhám. Lékařská péče v zemi není dobrá, a tak je často bezpečnější rodit doma než v nemocnici. Ne každá žena si však troufne rodit úplně sama.

NiNa: Proč nejsou porody v nemocnicích bezpečné? U nás je to naopak. Domácí porod je považován za riskantní.

HaN Či-miN: Naše nemocnice nejsou jako ty vaše. U nás se v nich většinou netopí. V zimě teploty klesají hluboko pod bod mrazu a v nemocnici je hrozná zima, což je nebezpečné nejen pro matku, ale i pro dítě. Doma jsou oba v teple nebo mají alespoň deky na přikrytí. V nemocnicích chybí základní léky, rukavice a další zdravotnický materiál. Vše je rozkradené nebo to stát do nemocnic vůbec nedodává. A k výbavě, kterou dodá, se dostanou jen nejvýše postavení. Pouliční doktoři a sestry mají potřebné vybavení. Seženou si ho na černém trhu, v Číně nebo ho jednoduše ukradnou v nemocnici. Prostě jsou lépe připravení.

NiNa: Dalo by se tedy říct, že v Korejské lidově demokratické republice funguje neoficiální zdravotnictví?

HaN Či-miN: Ano. V každém městě seženete doktora, který provozuje neoficiální ordinaci. Nejedná se však o ordinaci, jakou znáte vy. Obvykle je to obyčejná místnost. Ale každý ví, že je tam doktor, který vás za peníze nebo za nějaké zboží ošetří, prohlédne nebo vám doporučí léky a bylinky, které si máte sehnat.

NiNa: Jak se o něm lidé dozvědí?

HaN Či-miN: Takové věci se rozkřiknou velmi rychle.

NiNa: Říkala jste, že vám doporučí bylinky či léky. Ty vám také poskytne?

HaN Či-miN: Ne. Ty on nemá nebo jich má jen málo. Bylinky a léky si většinou musíte sehnat jinde. Ale jen o pár ulic dál obvykle narazíte na překupníky, kteří se specializují na léky. Řeknete jim, co potřebujete, a oni vám vše obratem opatří. Jen na to musíte mít. Pořídíte u nich

léky, bylinky, masti a tinktury. Ty je ale lepší shánět přímo u žen, které si bylinky na jejich výrobu samy sbírají. Máte tak jistotu, že vám dají správné zboží za přiměřenou cenu.

NiNa: Kolik u vás stojí léky?

HaN Či-miN: Záleží na tom, co sháníte. Léky pro děti jsou několikanásobně dražší než ty pro dospělé. Proto je lepší koupit léky pro dospělé a půlit je.

NiNa: Jedna Severokorejka mi říkala, že onemocnění dítěte může finančně zruinovat celou rodinu. Rodina se často musí dítěte buď vzdát, nebo ho prostě neléčí.

HaN Či-miN: To je pravda. Léky pro děti jsou opravdu velmi drahé, a pokud mají rodiče další děti, musejí myslet i na ně.

NiNa: Kolik stojí třeba antibiotika?

HaN Či-miN: Ta jsou extrémně drahá. Možná dokonce nejdražší. Nemůže si je dovolit skoro nikdo. Dala byste za ně třeba i roční plat. Pokud byste je tedy vůbec sehnala. Ale u nás se často využívá tradiční medicína, bylinky a vše, co je dostupné, a troufnu si tvrdit, že jsou takové prostředky často účinnější než léky.

NiNa: Jak je možné, že tohle všechno prochází? Neoficiální doktoři, neoficiální lékárny, tradiční medicína. Říkáte, že o černém trhu ví každý. Je tedy jasné, že o něm ví i tajná policie a úřady. Proč nikdo nezasáhne?

HaN Či-miN: Každý potřebuje někdy ošetřit. I tajná policie, členové strany, jejich manželky a děti. Každý. Občas někoho zatknou, ale to se stává opravdu velmi zřídka. Nikdo neví, kdy bude potřebovat pomoc.

NiNa: Vraťme se k porodům. Nevadí, když ženy rodí doma?

HaN Či-miN: Jestli nemají problémy s policií?

NiNa: Přesně tak.

HaN Či-miN: Nemají. Strana nabádá, aby první porod proběhl v porodnici. Druhý porod ani ty další už nezmiňuje. Hodně však záleží na tom, z jaké jste kasty, jestli bydlíte v malém nebo velkém městě či na vesnici a jakými finančními prostředky disponujete.

NiNa: Odhadla byste, kolik žen rodí v nemocnici a kolik doma?

HaN Či-miN: To je strašně těžké. V Pchjŏngjangu rodí většina žen v nemocnici, protože je to důkaz jejich vysokého postavení. Troufám si říct, že na severu, kde jsem žila, to bylo tak padesát na padesát. Naše nemocnice byla v tristním stavu. Okna vytřískaná, léky žádné. Ženy, které tam šly rodit, si braly vlastní deky pro sebe i dítě, a dokonce i léky pro případ, že by se něco stalo. Ale musely si je dobře schovat, aby jim je někdo neukradl. To už je vážně lepší rodit doma. Často se stává, že žena porodí doma, po porodu přijde s novorozencem do porodnice a do tabulek se napíše, že rodila v nemocnici.

NiNa: Proč?

HaN Či-miN: Nemocnice musí vykazovat práci. Doktoři a tamní zástupci si to hlídají. Nikdo nechce mít problémy.

NiNa: Rodí se v Korejské lidově demokratické republice císařským řezem?

HaN Či-miN: Ano, ale velmi málo. Nesetkala jsem se s žádnou ženou, která by ho podstoupila. Podobný zákrok je u nás velmi riskantní. Nástroje nejsou sterilizované, chybí dokonce i rukavice a další jednorázový materiál. Pokud žena dostane infekci, je v ohrožení. Jak už jsem říkala, antibiotika prostě nejsou. Chybí dokonce i krevní konzervy, takže pokud by žena hodně krvácela, byl by to obrovský problém. Nikdo nechce dobrovolně

podstoupit císařský řez. V tomto se od Jihokorejek zásadně lišíme.

NiNa: Co se stane, když žena hodně krvácí?

HaN Či-miN: Buď to zvládne bez krevní transfúze, nebo to nezvládne. Bohužel. U nás není úplnou raritou, že žena či dítě po porodu zemřou. A tím po porodu myslím do dvaačtyřiceti dní, tak se u nás klasifikuje poporodní úmrtí.

NiNa: Proč právě dvaačtyřicet dní?

HaN Či-miN: Nevím, tak to nastavil stát. Do dvaačtyřiceti dní po porodu může dojít k úmrtí matky či dítěte. Příčinami se nikdo nezabývá.

NiNa: Setkala jste se s tím?

HaN Či-miN: Ano. Setkala jsem se s obojím, s úmrtím žen po porodu i s úmrtím dětí.

NiNa: To je hrozné.

HaN Či-miN: Ano. Jestli je u nás něco otřesné, tak zdravotní péče. Ne však vinou severokorejských lékařů, ti mají bez léků svázané ruce.

NiNa: Teď maličko odbočím. Všimla jsem si, že když mluvíte o Korejské lidově demokratické republice, říkáte „u nás“.

HaN Či-miN: Co jiného bych měla říkat? Severní Korea bude navždycky můj domov, moje země. Prožila jsem tam převážnou část svého života a žila bych tam dále, kdyby se tak dramaticky nezhoršily naše životní podmínky. Neodjela jsem, protože bych tu zemi nenáviděla nebo protože by mi hrozilo nebezpečí. Odjela jsem, protože už jsme s manželem nedokázali uživit děti.

NiNa: Vnímáte Korejskou lidově demokratickou republiku pozitivně?

HaN Či-miN: To ne. Myslím, že to ani nejde. Jsem ráda, že jsme se rozhodli odjet a že se nám podařilo utéct i s dětmi. Jsem vděčná, že mohou vyrůstat ve svobodném světě a že jim mohu dopřát to, o čem se mně ani nesnilo. Ti, kdo řídí naši zemi, nejsou dobří lidé a vůbec jim nejde o dobro obyvatel. Když jsem po útěku zjistila, co se u nás děje, byla jsem v šoku. Opravdu jsem byla nešťastná. Samozřejmě jsem tušila, že všechno není úplně správné, ale neměla jsem představu, jak to funguje na jiných místech světa. Přesto když se řekne Korejská lidově demokratická republika nebo Severní Korea, vybaví se mi hezké vzpomínky. Pořád je to můj domov.

NiNa: V tom vás naprosto chápu. Mohla byste mi ještě popsat, jak u vás probíhá těhotenství, porod a následná péče?

HaN Či-miN: Mám mluvit o svých službách, nebo o porodech v porodnicích?

NiNa: Klidně o obojím. Začněme oficiálně sledovanými porody.

HaN Či-miN: Začátek je stejný u obou typů porodu. Když zjistíte, že jste těhotná – což nebývá hned, ale až v pokročilém stadiu těhotenství –, navštívíte doktora.

NiNa: Omlouvám se, že vám do toho skáču, ale proč se to nepozná hned? Nemůžete si koupit těhotenský test?

HaN Či-miN: Nic takového u nás není. Těhotenství se často pozná až později, protože ženy u nás nemívají pravidelnou menstruaci. Často nemenstruují vůbec. Nemají co jíst, chybí jim živiny, a proto tělo nepracuje, jak by mělo. Řídit se menstruací je téměř nemožné. Pokud vám perioda vynechá, není na tom vůbec nic divného. Ani když vám vynechá dvakrát třikrát nebo když nemenstruujete celý rok. Těhotenství se pozná podle

zvětšených prsou, rostoucího břicha, někdo ho odhadne podle nevolností, únavy nebo zářivé pleti.

NiNa: Co následuje, když žena zjistí, že je těhotná?

HaN Či-miN: Jde k doktorovi, který ji zkontroluje, provede základní vyšetření, jako je měření tlaku, vyšetření moči, občas odebere i krev. Pokud zrovna jde elektřina, může udělat ultrazvuk. A zapíše si vás do evidence, to je velice důležité.

NiNa: Může se žena rozhodnout, že těhotenství ukončí? Že půjde na potrat?

HaN Či-miN: Legálně ne. Strana chce, aby se zvýšila porodnost, a přerušení těhotenství by bylo proti jejím zájmům.

NiNa: Dochází přesto k interrupcím?

HaN Či-miN: Bohužel ano. Někdy si rodina nemůže další dítě dovolit. Jindy žena otěhotní ještě před svatbou nebo čeká nemanželské dítě. Kdyby se něco takového provalilo, spadla by na samé dno společnosti. Ona i dítě. V takovém případě se žena často rozhodne přerušit těhotenství, ale je to opravdu velmi složité.

NiNa: Kvůli zákazu interrupcí?

HaN Či-miN: Nejen kvůli němu. Nejdříve musíte najít někoho, kdo potrat provede. Je to velmi drahé, protože doktoři i sestry hodně riskují. Ale především je to velice nebezpečné. Jak už jsem říkala, žena se o těhotenství většinou dozví až v pozdějším stadiu, takže přerušení už je komplikované a ohrožuje její život. Hlavně kvůli krvácení a infekci. Ženino úmrtí po umělém přerušení těhotenství není nijak neobvyklé. Bohužel ženy bývají tak zoufalé, že takové riziko podstoupí.

NiNa: Je nějaká hranice, po jejímž překročení už vám potrat nikdo neprovede?