9788088363538

DĚDIC TRŮNU

Nariana Noverová UKÁZKY

Lžíce cinkla o okraj sklenice a Liu polil studený pot. Někdo, něco jí stálo za zády. Bylo to temné a nepřirozené. S ničím takovým se ještě nesetkala.

Julia se pomalu narovnala, jako by to cítila i ona… Otočily se ve stejný okamžik. A nikoho neviděly. Jen dva prázdné stoly.

Co k čertu?

„Cítilas to, viď?“ zašeptala Julia.

Lia zírala do prostoru před sebou. Bohužel pořád cítím, pomyslela si.

Zlo sláblo, ale zdržovalo se ve stejné místnosti. Poté jako by mizelo otevřenými dveřmi ven, až bylo zcela pryč. Teprve pak se Lia nadechla.Ani si neuvědomila, že zadržuje dech.

„Ano, cítila,“ odpověděla konečně.

Julia mluvila, ale Lia neposlouchala. Dvakrát během dne se setkala s nadpřirozenem a stojí na nohou. Obvykle ji pohltila obnova panického záchvatu s několikahodinovou migrénou.

Zvlášť po setkání s démonem

Vhodnější slovo ji nenapadlo.Ano, byl to démon.

Liada se s děsivou předtuchou otočila k okenním tabulím. Přímo naproti ní stála žena. Vypadala jako modelka, která si odskočila z přehlídkového mola na kávu. Blonďaté vlasy jí spadaly ve vlnách přes ramena a na záda. Skládané, zelené šaty zvýrazňovaly světlou pokožku. Když se jí Lia podívala do očí, hleděla do černých korálků. Kulaté, lesklé a zcela černé.

Lia sebou trhla. Z hlubin podvědomí se vynořila děsivá vzpomínka na vlakovou havárii, při níž zemřeli její rodiče.

Ty oči… Lia pootevřela překvapením ústa. Ta zrůda tam byla, pamatovala si na ni.

Nespouštěla démonku z očí a pomalu se postavila. Poprvé v životě čelila opravdovému zlu a necítila strach, ale vzdouvající se hněv.

Démonka se na Liu zamračila. Poté se zatvářila překvapeně.

Od vedlejšího stoluse zvedli dva muži a na chvíli Lii znemožnili výhled. Jakmile odešli, démonka byla pryč. Liin vztek ne.

Nemohla se zbavit neblahého tušení, že smrt rodičů nebyla nešťastná náhoda.

Pevně semkla víčka a zamítavě zavrtěla hlavou. Ne, to byla opravdu šílená hypotéza.

Připadala si jako v začarovaném lese, kde ji místo větví šlehaly zmatené vzpomínky.

Zabředávala v nich stále hlouběji a hlouběji. Chtěla najít cestu zpátky, ale obávala se, že už neexistuje.

Vamp se stále smála, svalená na zádech mezi gaučem a stolem. Pohledem zavadil o sklenici s vínem a poloprázdnou láhev.Vědoucně se usmál a přidřepl k ní. „Měl bych být prevít a využít tvé dočasné indispozice?“ zeptal se pobaveně a kývl hlavou k láhvi.

Vamp se zklidnila, ale úsměv z tváře jí nezmizel. „Nejsem opilá. Sotva jsem se napila.“

„Měla jsi dlouhý den?“

Přikývla. „Astrašně chaotický. Plný překvapení.“

Pohladil ji prstem po tváři. „Milá překvapení?“ zamručel. Zrychlil se mu dech. Vzduch byl mezi nimi opět nabitý elektřinou.

„Ráda tě vidím, Omirone,“ odpověděla po chvíli upřímně. Už se neusmívala.

Omiron se zamračil a znervózněl. Klesl na kolena. Naklonil se nad Vamp a rukama se zapřel po stranách její hlavy. „Takže na konci příšerného dne jsem vítané rozptýlení?“ zašeptal. Vamp natáhla ruku a odsunula stůl na délku paže. Omiron si až teď všiml, že je na kolečkách. Sledoval její ruku jako uhranutý. Když se pohledem vrátil k její tváři, věděl, že dnes neodejde.

„Políbíš mě, nebo se na mě budeš jen dívat?“

„Chceš, abych tě políbil?“

„V takových situacích se chlap neptá, prostě to udělá.“

Chlap, ne upír, jak mu neustále s gustem opakovala. Posunul se níž a obkročmo se na ni posadil.

„Co to děláš?“ vydechla rozechvěle, i když odpověď znala.

„V takových chvílích se chlap neptá, prostě to udělá.“

Sklonil se k ní a políbil ji. Lehce se dotkl jejích rtů a vzápětí mezi ně pronikl jazykem.

Lia zasténala, jak se jí tělem rozlévala vlna tepla. Pomalu mu vyjela rukama po zádech nahoru. Snažila se ho k sobě přitisknout blíž, ale nešlo to. Když přerušil jejich polibek, vztekle kopla patou do koberce.

Omiron přesně věděl, kdy usnula. Kdyby ze sebe nebyl tak zděšený, pyšně by se usmíval. Jenomže to nešlo. Opatrně se z ní zvedl. Viděl, že ranky na jejím hrdle se zvolna hojí. Hleděl na ně, jako by mu měly vysvětlit, co se stalo. Proč se to stalo.

Omiron byl proslulý klidem, sebekontrolou a trpělivostí.

Ale když jde o Vamp, stává se z něj někdo jiný. Je z něj neřízená střela, nelogicky uvažující blb. Vedou ho primitivní pudy a začíná být nebezpečný pro sebe i okolí.

Promnul si obličej dlaněmi. Možná to moc dramatizuje. Nad svou myšlenkou se vzápětí zašklebil. Jasně a další noc se probudí jako Tinky Winky z Teletubbies.Ale… ale co, do prčic?

Kdo to má vědět? Je to strašně složité a matoucí. Nikdy nic podobného nezažil. Alespoň ne v takovém rozsahu…

Měl by okamžitě odejít a vzpamatovat se. Měl by udělat tolik věcí. Ale má cenu se bránit? Nepřipouštět si, co je zjevné? Proč se smažit v dobrovolném pekle, když je nebe na dosah. Byť jen na krátko…

„Vamp, cos mi to udělala…“ zašeptal odevzdaně.

„Dobré odpoledne, válečníku.“

Omiron se zamračil, ale jinak se nepohnul. Toho opovážlivce, který si ho dovolil vzbudit, může zabít později.

Znovu se propadal do spánku, když mu v obličeji přistál celý obsah džbánku s vodou.

Vymrštil se z postele a za neustálého kašlání a prskání se rozhlédl po ložnici. Nikoho neviděl. Trhl hlavou ke dveřím šatny a viděl, jak mu z hlavy odlétl půlměsíček citronu a přistál na zdi.

„Tss tss. Bude tam flek,“ ozvalo se mu za zády.

Už se nemusel otáčet, aby věděl, kdo to je. Ten hlas by poznal kdekoli.

„Že jsi idiot, vím několik století. Ale že trpíš sebevražednými sklony, je pro mě novinka,“ zavrčel Omiron a vrátil se k promáčené posteli. Dopáleně hleděl na mokrý péřový polštář. Na žádném jiném se nedokázal tak dobře vyspat. Bude trvat dobré dva dny, než pořádně vyschne.

„Nebudeš brečet, že ne? Je to jen trocha vody…“

Aniž by se Omiron otočil, vymrštil ruku a popadl neviditelného narušitele pod krkem. Pořádně mu zmáčkl hrdlo, až z něj vyšel zajímavý zvuk.

„P-pusť m-mě!“

Omiron na něj znuděně mrkl.

Kouzlo začalo slábnout. Nejdřív viděl jen nezřetelnou siluetu. Následně rozeznával barvu vlasů, oblečení… fialový obličej nejotravnějšího a nejvytrvalejšího blba na světě.

„Serote,“ oslovil ho Omiron mile, „víš, že vílí nesmrtelnost je výmysl, že jo?“

Uvolnil sevření a Serot se svalil na zem. Držel se za hrdlo a lapal po dechu.

Omiron nevzrušeně přešel k baru a nalil si štědrou dávku whiskey. „Zeptám se tě jen jednou: Co tu chceš?“

Serot se postavil a hleděl na Omironova záda. Nejraději by do nich vrazil kudlu. Omiron se tlumeně zachechtal: „Nehlídáš si myšlenky, chlapče. Zapomněl jsi, že je slyším?“

„Ne,“ zněla namáhavá odpověď, „ale je mi to jedno. Poslal mě za tebou otec.“

Omiron strnul.

Sirius byl stín. Duch minulosti. První rádce jeho matky, královny Meey.

„Už ti asi docvaklo,jak je situace vážná,“ konstatoval Serot.Posadil se donohoupostele a unaveně se na Omirona podíval. „Zjevil se mi ve snu. Mám ti vzkázat, že tvá sestra Hyora opustila Říši a míří do Batwellu. Jde po tobě sama.“

Omiron se k němu otočil. „Co je mi po ní?Ať si táhne ke všem čertům!“

Serot se usmál. „Otec říkal, že to tak vezmeš. Ale teď už nejde jen o tebe. Náš lid se bouří a ona je bez milosti zabíjí.“

„To dělala vždycky.“

Serotův výraz ztvrdl. „Ano!Aty s tím nic neděláš. Protože,“ udělal prsty uvozovky, „se tě to netýká.“

Omiron po něm skočil, ale tentokrát se mu Serot vyhnul. Znovu se zneviditelnil a tím ho na chvíli zmátl. „Neříkám, že mě nebaví naše setkání, ale teď už jde o všechno.“ Objevil se na druhé straně pokoje a zkřížil ruce na prsou. „Ví o tvé dceři.“

Omiron se zarazil v půli kroku. Cítil, jak mu z tváří mizí všechna barva. „To není možné,“ odpověděl spíš sobě než Serotovi.

Když zaparkoval v malé uličce vedle třípatrové bytové budovy,Adiamo se naklonil dopředu. „To je ona?“ ukázal na ženu, stojící na druhé straně uličky.

„Ano,“ zavrčel Omiron a vystoupil.

Rázoval rovnou ke své dceři. Měla na něj počkat uvnitř, k čertu, a ne se promenádovat po ulici. To jí rovnou mohl říct, ať přijede metrem. Užuž ji chtěl popadnout za rameno, když zaslechl její poslední větu. „Mám strach, Lio.“Až teď si uvědomil, že telefonuje.

V tu chvíli za nímAdiamo bouchl dveřmi od auta.

Julia se prudce otočila a málem do něj vrazila. „Už je tady. Musím končit. Taky tě miluju, Lio.“ Zavěsila a zamračila se. „Proč se za mnou tak plížíš? Už tak mám napnuté nervy.“

Omironovi poklesla brada. „Ty máš napnuté nervy? Tak to vítej v klubu.Ale očividně ti to nezabránilo producírovat se po ulici, kde tě může každý napadnout!“

Julia se vystrašeně stáhla a Omiron by si nejraději nafackoval. „Omlouvám se,“ vydechl a přitáhl si ji do náruče. „Vím, do jak strašné situace jsem tě dostal, ale napravím to.“ Políbil ji do vlasů. „Přísahám.“

Julia se k němu přivinula blíž. „Já vím, tati. Toho se právě bojím.“ Vzhlédla k němu. „Nejraději bych tě požádala, abys toho nechal. Abychom spolu odjeli. Ale vím, že je to nemožné.“

Omironzavřeloči.Nalykanazasebouúplnězapomněl.„Nemůžuzměnitto,kýmjsem,“ zašeptal.

„Já vím.“

„Můžu se k tomu objímání přidat?“

Julia sebou škubla, ale Omiron ji nepustil ani o píď. „Říká ti něco osobní prostor?“ vyjel naAdiama.

„To je ten kus místa před tebou, do kterého se nechodí?“ hádal Adiamo a tvářil se nechápavě.

Omiron na něj zůstal civět jako na blázna. Julia se na jeho hrudi začala třást. Zesílil sevřenía chtěl ji odvést zdosahutoholykanskéhoblázna, ale pak si uvědomil,že seJulia směje. Odtáhl ji od sebe na délku paže.

Julia zalapala po dechu. „Málem jsi mě udusil!“ vyčítala mu se smíchem. „Kdo je to?“

Otočila se s otázkou k neznámému. „Jejda,“ hlesla a bezděčně se opřela o otcovu hruď. Čekala… vlastně netušila co, ale určitě ne dvoumetrového, ramenatého, bělovlasého muže.

Adiamo si s Omironem vyměnil pohled, jako by se ptal, co všechno může říct.

Vzhledem k tomu, kam za chvíli pojedou, to bylo zbytečné.

„Dovol, abych ti představilAdiama,“ zahučel Omiron. „Adiamo, moje dcera Julia.“

Adiamo se Julii uklonil a usmál se. „Je mi ctí, Julio. Omlouvám se, že jsem přerušil vaši chvilku, ale jsem měkkosrdcatý a nechtěl jsem se představovat s ubrečenýma očima.“

Omiron téměř hmatatelně cítil, jak z jeho dcery mizí napětí. Dobře to ten lykanský všivákzařídil.Juliaseusmála.„Tobyurčitěkaziloprvnídojem.Ehm,“založilasirucenahrudi, „vy jste upír?“

Adiamo se jí díval do očí a pomalu zakroutil hlavou.

Z Omironova těla sálala potlačovaná agrese, avšak vyčkával. Záměrně jim hleděl do očí. Provokoval.

Opět se zvedl vítr. Ledový a ostrý.

Pokud byli v jejich blízkosti nějací lidé, spěchali se schovat před bouří. Omironovi dopadla na tvář ledová kapka. Roztáhl rty v děsivém úsměvu a nechal špičáky plně vyjet. Jeho tvář se pozvolna měnila v upíří. Okolí očí krabatělo a černalo. Zelené duhovky zmizely a místo nich v nekonečné temnotě očních důlků zazářily dvě rudé tečky. Lidské ruce s elegantními, dlouhými prsty se proměnily v pokřivené, smrtící pařáty.

Protivníci po sobě začali pokukovat, očividně zaskočení Omironovou proměnou.

Spustilsehustýdéšť.Kapky,narážejícídookolníchpřekážek,vydávalyplechovýhukot.

Omirona prostoupil naprostý klid.

Dryaští nepřátelé tasili bílé dýky. Byly vyrobeny z dryaského mramoru. Stejně ostré jako žiletky a tvrdší než kalená ocel.

Útok začal s dalším poryvem větru. Dýky se míhaly ve větru. Rána za ránou.

Omiron vykrýval útoky stejně rychle, jako je oplácel. Útočníci byli vycvičeni celkem obstojně, ale ne dost, aby ho porazili. Čím byly výpady nepřátel vzteklejší, tím přesnější byly ty Omironovy. Únava a chvíle nepozornosti stála dva útočníky život. Další z nich se smykem dostal za Omirona, ten se v mžiku otočil a proťal mu hrdlo pařátem. Fialová krev vystříkla do stran.

Poslední tři se semkli k sobě.

Omiron se k nim otočil čelem. Déšť mu smýval z těla fialovou krev nepřátel. Namířil na ně pařátem s dýkou, získanou během boje.

Vyrazili proti němu jako jeden.

Omiron vykrýval útoky do všech stran. Boj se chýlil ke konci. Jakmile zůstal naživu poslední z útočníků, Omiron se vrátil zpět do lidské podoby.

Dryaďan se držel za pravou paži a prudce dýchal. Upřeně na něj hleděl. „Jestli si myslíš, že budu prosit o život, tak mě rovnou zabij.“ Odplivl si před Omirona. „Jsi vrah a zbabělec, Nothus!“

Omiron pomalu zakroutil hlavou. Nothus znamenalo levoboček.

„To vám o mně napovídala? Jaká zvěrstva mám ještě na svědomí, hm? Vraždění neviňátek?“ Omironův hlas byl silný, ale dutý.

„Nenamáhej se. Nevěřím ti ani za mák,“ zasípal nepřítel.

Omiron se na něj pořádně zadíval. Byl opravdu mladý. Tím by se ledasco vysvětlovalo.

Mláďata se dala ovlivnit a přesvědčit mnohem snáz. „Tím jsem si jist, ale být na tvém místě, chtěl bych vědět, proti komu bojuji.“ Omiron si strhl silný kožený náramek, zakrývající znak na levém zápěstí. Zvedl ruku do výše a nechal útočníka, aby se podíval sám.

Znak dryaského krále, měsíc a motýl, v dešti zazářil.

Útočník pomalu vytřeštil oči. S otevřenými ústy hleděl na pohasínající znak krále.

Omiron na něj tvrdě zíral. Svěsil ruku k pasu. Už se mu ho nechtělo zabít. „Vypadni!“ zavrčel netrpělivě.

Chlapec se ani nehnul. Jen na něj nevěřícně zíral a třásl se po celém těle. „Můj králi,“ zašeptal zlomeně a uvědoměle. „Zradil jsem tě,“ sesul se na kolena.

Omironovi poklesla ramena. „Jsem upír. Ty člověk.“

Lia neuhnula pohledem, ale ohryzek jí poskočil nahoru dolů. „Jsem si toho vědoma.“

„Aco s tím uděláme? Člověk se ze mě nestane,“ řekl Omiron neurčitě a Liadě po zádech přeběhl mráz. Věděla, že se bude muset rozhodnout.Ale ne teď.

„Já vím,“ zašeptala tiše a začala se od něj odtahovat. Omiron zesílil stisk a přitáhl si ji zpět k sobě.

Otevřel ústa, ale Lia mu na ně přiložila prsty. „Ne,“ zakroutila hlavou. „Už nic neříkej. Teď půjdeme spát. Potřebujeme to.“

Omiron se na ni nepěkně zamračil, ale pustil ji. Nevěděl, na co čeká, a zlobil se sám na sebe. Liada ho vzala za ruku a vykročila ke dveřím.

Omiron se ani nehnul, takže sebou Lia škubla a tázavě se k němu otočila.

Omiron s ní trhl k sobě, až narazila na jeho hruď. Oči mu potemněly. „Říkej si, co chceš, Lio,“ zavrčel temně, „ale já se tě nikdy nevzdám!“

Vzal ji do náruče a Lia vypískla. Nedal jí sebemenší šanci protestovat a vášnivě ji políbil. Když odtáhl hlavu, Lia lapala po dechu. Když ji vynášel ze sálu, položila si hlavu na jeho rameno. Omiron nevnímal nikoho, koho míjel. Když za sebou kopnutím zavřel dveře ložnice, Liavzhlédla.Viděla pokoj,ve kterémsepoznali.Srdce sejí přitévzpomínce rozbušilo.

Omiron došel k posteli a svalil se na ni i s Liadou.

Teď jí srdce bušilo něčím jiným. Bušilo předzvěstí, která bude následovat.

Jakmile se k ní Omiron sklonil a začal jí líbat, zapomněla na celý širý svět.

Omiron se pro sebe usmál, když mu Lia zvláčněla v náručí a otevřela se mu. Ještě před chvílí se cítil na smrt unavený, ale teď měl síly, že by mohl skálu lámat.Ahodlal ji využít velmi uspokojivým způsobem.

On už měl jasno.

Liada je jeho. Na věčnost.

Ať už bude chtít, nebo ne…

Omiron přemýšlel o sto šest. „Něco mi tady uniká a já nemůžu přijít na to, co to je,“ vrčel si

pod vousy.

Lia k němu vzhlédla, ale smutné oči zase sklouzly k fotografii. Zamračila se. „Do teď všechno souviselo se vším,“ přemýšlela pro změnu nahlas. Odtáhla se od Omirona, ale dívala se na něj. „Jakmile jsme přišli do Miradelu, okolní svět pro mě přestal existovat. Doslova. Vypustila jsem rodinu, Strážce světla, všechno. Řešila se Hyora a její přisluhovači, přesto jsem se o… Maxovi dozvěděla až teď. A teď mi taky došlo, že jsem nikdy neviděla žádné Hyořiny fotografie. Proč?“

Její otázka se setkala s tichem. Fotografie ležely volně na stole, u kterého několikrát seděla s Juliou. Vždy byly na dosah, ale nikdy je nedržela v rukou. Bylo mnoho příležitostí, ale také mnoho zvratů, kdy se všechno otočilo vzhůru nohama, a nějaké fotky zůstaly zapomenuty. Alespoň pro ni. Opravdu. Proč? Proč ji nikdy nenapadlo podívat se, jak Hyora vypadá?Aproč ji to tak nesmyslně napadlo až teď?

Omironbezeslovapřešelkeklávesniciapárkrátdoníťukl.Fotografiesezměnila.Liada zalapala po dechu a na kratičký moment nevěřícně zavřela oči. „Věříš v osud, Omirone?“ zeptala se tiše.

Omiron ji hypnotizoval pohledem. „Nevěřím na náhody,“ odpověděl místo toho.

Lia si odfrkla, ale nebyla schopna odtrhnout pohled od tváře ženy, jíž neviděla poprvé. Kolečka do sebe začínala zapadat. „Pak věř, že doAnglie pojedu s tebou, ale vrátí se jen jedna z nás.“

Liin odhodlaný výraz tváře a postoj těla nenechal Omirona na pochybách. „Kdy ses s ní setkala?“ zeptal se chladně, ale chlad jeho slov nepatřil jí, ale Hyoře.

Lii stekla z oka další slza, kterou netrpělivě setřela. „Poprvé, když mi zabila rodiče. Podruhé nedávno, v restauraci, kde byl Shean a Julia.Ale přísahám, že až se s ní setkám potřetí, zemře!“

Nikdo jí neodporoval, protože s ní všichni souhlasili. Ve finále bude jedno, kdo zasadí poslední ránu, hlavně že bude mrtvá.

Lia se rozhlédla kolem a na krátký moment se setkala s Domienovým upřeným pohledem. Hlavou jí projela ostrá bolest, jako by se o ni pokoušela blesková migréna. Chytila se za spánky a sykla. Bolest však odezněla tak nečekaně, jak přišla. Když se znovu podívala Domienovým směrem, mluvil s Oronou, zato Omiron ji propaloval přemýšlivýma očima.

Omiron se nad sebou zamyslel.Tady a teď. Nevyberete si chvíli, kdy vás osvítí poznání, a nebudete k tomu ani potřebovat hodinové meditace v klidu a míru. Prostě se to stane.

Opravdu působil jako nevděčný, zamindrákovaný zmetek? Bylo to možné?

Vždy je jednodušší přemýšlet o druhých, soudit ostatní. Je to mnohem snazší, než se hluboce zamyslet sám nad sebou. Na to, co se stalo, nikdy nezapomene, nejde to a nepůjde se k tomu ani nevracet. Je to jeho součást, která ho ovlivnila a změnila v mnoha ohledech.

Musel si na něj vyřvat plíce nenáviděný muž, aby byl ochotný nad tím přemýšlet a snad i prozřít. To ale ještě neznamenalo, že se z nich teď stanou přátelé. Omiron se ušklíbl sám nad sebou. To jsou zase úvahy. Prý přátelé, pomyslel si kysele.

„Žádná reakce?“ ozval se Kamael netrpělivě. Někde mezi Omironovým přemýšlením si sundal tričko a přitiskl si ho ke stále krvácejícímu nosu.

„Přes pětadvacet let tě z duše nenávidím, protože ti vyčítám smrt své manželky. Když tě znovu uvidím, stojíš vedle Liady a chceš mi ji odvést, a aby toho nebylo málo, začneš si něco s mou dcerou. Řekni mi, archanděli, jak bys na to reagoval ty?“

Kamael se na něj díval jedním okem a obočí mu poškubávalo. „Asi bych z tebe vymlátil duši.“ Zakroutil hlavou. „Oprava, zabil bych tě,“ dokončil upřímně.

Omiron se uchechtl a ukázal na něj. „To nás dostává do dost prekérní situace, že ano?“

Kamael přikývl. „Ano.“

„Tsss, ani se se mnou nebudeš přít?“

Kamael zavřel oko a narovnal se vsedě. Sundal si tričko z obličeje. Nos měl ještě trochu od krve, ale už nekrvácel. „Ne, situace se brzy vyřeší sama,“ odpověděl s pohledem upřeným na zakrvácené tričko.

„Vysvětli to.“

„Všichni musíme dodržovat jistá pravidla. Ale jsou pravidla, přes která nejede vlak, a jejich porušení se tvrdě trestá.“ Ukázal na svou maličkost a pomalu se postavil.

Omiron se zamračil. Archanděl vypadal pekelně zle. Byl bledý, s černými kruhy pod očima,tedyhlavně podlevým.Podpravým okemmělmodřinuodJulii.„Když jsivyrazildveře, nevypadal jsi, že by ti něco bylo,“ rýpnul si Omiron.

Kamael pokrčil rameny. „Taky jsem byl pěkně naštvaný, a jak to tak vypadá, vyplýtval jsem na to zbytky sil.“

„Tak zaprvé, kdyby Julii hrozilo sebemenší nebezpečí,Arkus by byl už mrtvý. Zadruhé, dveře mají kliku,“ prskal Omiron.

Kamael obrátil oči v sloup. „Jasně a zatřetí bych chtěl vidět tebe, kdyby tvá milovaná žena byla sama se šílencem, jak by sis udržel chladnou hlavu,“ vypálil podrážděně, ale až když domluvil a viděl Omironův výraz, si uvědomil, co všechno prozradil.

„Milovaná žena,“ opakoval pomalu Omiron s přimhouřenýma očima.

Kamael zatnul zuby a pohlédl mu zpříma do očí. „Ano, miluju tvou dceru, Omirone. Ani netušíš, jak rád bych tě poslechl a držel se od ní co nejdál.Ale…“

Omironovi se vybavila Liina tvář, a i když nerad, chápal ho. „Nejde to,“ doplnil ho prostě.

Kamael přikývl. „Opouštějí mě všechny síly a měním se zpátky na člověka. To je trest za porušení pravidel, když se zamiluješ, do koho nemáš,“ řekl Kamael tiše.

Omiron neurčitě pokrčil rameny. „Není to kdoví jaký trest.“

Kamael se smutně usmál. „Ne, není, pokud ovšem nevezmeš v úvahu, že je mi dva tisíce let a zestárnu do svého skutečného věku.“

Omiron strnul. ***

„Víš určitě, že to Serot zvládne?“ ujišťovala se Lia šeptem.

„Ano,“ zavrčel Omiron vztekle. Lia sklonila hlavu, aby nebyl vidět její úsměv. „Jsem

rád, že se tak bavíš,“ odsekl Omiron uraženě. Byl po právu naštvaný. Nejenže musel odložit plánovanýodchod doAnglie,a toz takového důvodu, kterývněm probouzel chuťmlátithlavou o zeď!

Lia ze sebe vydala neurčity zvuk a zalapala po dechu. „Omlouvám se, ale nedáváš mi jinou možnost.“

Omiron po ní sekl pohledem, ale už nic neříkal. Byli téměř u cíle. Ještě troje dveře a našli, koho hledali. „Kdybych měl sebemenší tušení…“

„Nikdy bys do toho nešel!“ zabrblal za nimi Enaborn procítěně a Lia se tiše rozesmála. Omiron ho zpražil vražedným pohledem.

Enaborn pokrčil rameny. „Co je? Brbláš o tom od chvíle, co jsi mě zavolal. Máš novou mantru nebo co?“ Omironovy oči potemněly, ale druhý upír si z toho očividně nic nedělal.

„Nemáme moc času, Serot říkal, že máme jen patnáct minut. Tak honem,“ popoháněla je Lia, „pokud nechceš každému vysvětlovat, co děláš a kam jdeš.“

„Já nikam nejdu!“ zavrčel Omiron.

LiazavřelaočiaEnabornjeobrátilvsloup.„Užzaseřveš,“upozornilhoabezzaklepání otevřel dveře, před kterými se zastavili. V témže okamžiku strnuli, když je do nosu udeřil odporný zápach.

„Asi jdeme pozdě,“ konstatoval Enaborn, když se všichni nahrnuli dovnitř. U postele svítila stolní lampa, vrhající tlumené žluté světlo na změť zmuchlaných přikrývek na posteli.

„Kde je?“ zeptal se Enaborn a pohledem propátrával místnost.

Lia roztřeseným prstem ukázala na malou hromádku uprostřed zmuchlaných lůžkovin.

„Támhle.“

Omiron rázně vykročil k posteli, ale když ho chtěla Lia následovat, zastavil ji pohybem ruky. „Ne, zůstaň tam.“ Lia poslechla.

Omiron pomalu odtáhl pokrývku a musel párkrát zamrkat. Malé, scvrklé cosi, snad jen kostra obalená šedou, vrásčitou kůží, nehybně a pokrouceně ležela na matraci. Na lebce bylo jen pár chomáčků bílošedých vlasů a oční bulvy překrývala tenká vrstva zelenomodré, suché kůže.

Omironovi se stáhlo hrdlo. „Kamaeli?“ zašeptal a velice opatrně se dotkl jeho čela. Bylo studené. Nic se nepohnulo. „Anděli, slyšíš mě?“ zkusil to znovu a hlas mu zhrubl.

Enaborn položil Omironovi ruku na rameno. „On už neslyší nic, můj pane,“ řekl tiše.

Lia vzlykla a schovala obličej v dlaních.

Omiron strnul. Díval se na scvrklé tělo před sebou, které ještě před pár hodinami patřilo silnému válečníkovi a… a nic nechápal. Byl naprosto bezradný. Tušil, že to půjde rychle, ale ne takhle rychle. Lia obešla postel z druhé strany a při pohledu na tělo se prudce zajíkla.

Omiron k ní vzhlédl. „Říkal jsem ti, ať zůstaneš, kde jsi.“

Lia nechala slzy volně téct po tváři a klekla si na postel. Třesoucí se rukou pohladila

Kamaela nebo to, co z něj zbylo, po hlavě. „Co se mu to stalo?“ plakala. Náhle zalapala po dechu a cukla rukou.

„Co je?“ zjišťoval Omiron zamračeně.

Kamaelova víčka se nepatrně pohnula.

Po návratu do Miradelu dala Lia Omironovi jasně najevo, že chce být sama, a práskla mu dveřmi přímo před nosem. Omiron se o ně unaveně opřel čelem a zavřel oči. Zvedl ruku, aby zaklepal, ale pak ji nechal klesnout zpátky.

Nechá ji nějaký čas, aby to vstřebala, a pak si spolu promluví. Jeho vlastní blbost byla, že ji hned na místě nevyvedl z omylu. Povzdychl si.

Ne, bylo to tak nejlepší. Kdyby to na ni vybalil rovnou, odmítla by ho.

Omiron byl přesvědčený, že ji nenechá odejít. Opravdu v to věřil, ale co když ho o to požádá a bude na tom trvat? Co když bude opravdu chtít odejít? Ta představa ho trápila, děsila.

Dveře se nečekaně prudce rozlétly. Omiron už nestačil nijak zareagovat a s heknutím vpadl dovnitř. Přistál na kolenou rovnou před rozlícenou Liu.

Vytřeštil oči. „Ehm, ahoj,“ vyžbleptl, nic jiného mu slina na jazyk nepřinesla.

Lia zkřivila obličej a vypadala opravdu hrůzostrašně. Omiron polkl. „Ahoj?“ zaskřehotala. „Ty mi řekneš ahoj?“ prskala.

Omiron před ní stále klečel v otevřených dveřích, takže každému, kdo mohl procházet kolem, předváděli parádní divadlo. Omiron se vzmužil. „Mohl bych se laskavě postavit a zavřít dveře, abychom měli soukromí?“

„Ne!“

Omiron se posadil na paty a uraženě složil ruce na hrudi. „Jak chceš,“ odsekl. Jako na povel kolemprošli dva upíři a zastavili se,když sejim naskytl takový zajímavý pohled. Zasmáli se, ale Liadě do smíchu nebylo.

„Čemu se smějete, kreténi? Chcete skončit vedle něj?“ vyjela na ně a už si to k nim šinula.

Tak a dost! Omiron vyskočil na nohy a zatarasil Lii cestu vlastním tělem. Sáhl za sebe a s pořádným prásknutím zavřel dveře.

Chce boj? Má ho mít! „Už jsi skončila?“ zeptal se ledově.

„Já?“ ukázala na sebe a pak se nuceně zasmála. „Ne, to ty jsi tady přece skončil, ne?“

Omiron s hlasitým povzdechem zaklonil hlavu. „Copak to opravdu nechápeš?“

Vytřeštila nanějoči.„Dokonale,takse tadynezdržuj aběžsiposvých.“ Chtělahoobejít a otevřít dveře, ale Omiron ukročil stranou a znemožnil jí to.

„Nenuť mě to na tebe teď vybalit, prosím.“

Liada si zuřivě setřela slzy z oči. „Fajn, běž prosím tě pryč.“Ani se nehnul. „Do prdele, vypadni!“ zařvala na něj, pěsti pevně zaťaté u těla.

Omironovi cukl koutek úst. O vteřinu později ji popadl kolem pasu a přehodil si ji přes rameno.

Lia vyjekla, naprosto ohromená. Zmohla se jen na jedno přidušené zavřísknutí, než ji Omiron s pořádným žuchnutím hodil na postel, až nadskočila na matraci. Nevěřícně na něj zírala, při tom si shrnula pramen vlasů z tváře.

Omiron se na ni díval pohledem dravce, situaci pevně v rukou. Když promluvil, Lia se zachvěla. Vzduch kolem nich byl nabitý energií. „Nech mě hádat,“ začal pomalu a s vážnou tváří si přitom rozepínal pásek u černých kožených kalhot.

Lia se mu snažila dívat do očí, ale pohled jí stále častěji sklouzával k jeho obratným rukám. Nakonec to vzdala a se zrychlujícím se dechem sledovala, jak plynulým pohybem

vytahuje pásek z poutek kalhot. Polkla.

„Tak ty si myslíš, že jakmile dosednu na trůn, máš mě z krku, viď?“

Lia sledovala každý jeho pohyb zpod přivřených víček. Strašně se na něj zlobila, ale na sebe mnohem víc, že ji jeho dominantní a zcela kontrolované chování tak vzrušuje.

Omiron přeložil pásek napůl a prudce jím škubl, až to hlasitě luplo. Lia sebou při tom nečekaném zvuku trhla. ***

„Doufám, že máš hodně dobrý důvod, proč na mně sedíš!“ zavrčel Omiron a nechápavě na Adiama civěl.

„Mám, kdybych na tobě ležel, našim ženám bychom to špatně vysvětlovali.“

Omiron vytřeštil oči. „Co to zase meleš?Aslez už ze mě, kurva!“

Adiamo zvedl hlavu a podíval se kamsi za Omirona. „Vypadá už docela v pohodě, takže pouštím?“

„Napodobnéakceavtakrychlémsleduzasebouzačínámbýtkapánekstarý,“zamumlal Domien a držel se za pravý bok. Adiamo vyskočil na nohy a zvedl při tom Omirona ze země. Stále si ho měřil podezřívavým pohledem.

„Měl bych tě rovnou zabít, alespoň bych si tak ušetřil opětovný výslech, proč ti zase přeskočilo,“ mračil se Domien, ale jeho hlasu chyběla obvyklá tvrdost. Unaveně se posadil na hranu stolu a stále se držel za pravý bok. Bolestná grimasa, která mu zkřivila tvář, trvala příliš dlouho a signalizovala závažnost poranění. „Tady nebude nikdy klid,“ uzavřel Domien a zavřel oči.

Omiron na něj nejistě pohlédl a pak se pro jistotu otočil k Adiamovi, ale ten se na Domiena zamračeně šklebil. „Prokopl ti žebra na druhou stranu?“ zeptal se lykan ledabyle a vykročil k Domienovi.

Upír otevřel oči a otráveně se na něj podíval. „Ne,“ vyštěkl a vzápětí sebou trhl, „jen mi je chtěl omotat kolem plic.“

Omironovi pomalu docházelo, co se stalo. Nebylo to tak, že by se mu vracela ztracená paměť, ale jak se zvedla mlha vzteku, viděl všechno zcela jasně. S upřímným děsem si zakryl obličej a zasténal, vlastně to nebylo daleko od řevu.

„V klidu, zase tak moc to nebolí,“ ozval se Domien nejistě.

Omiron svěsil ruce a zadíval se na své přátelé vytřeštěnýma očima. „Co jsem to udělal?“ přeskakoval mu hlas.

„Omirone?“Adiamo s Domienem byli rázem v pozoru, bolest nebolest.

„Hyora,“ vydechl Omiron a ohlédl se ke dveřím, „Hyora ovládla Juliu, Lia jí chtěla pomoct. Já jsem totálně… “

Domien si sAdiamem vyměnili pohled. „Co?“ zařvali unisono.

Omiron se omámeně otočil ke dveřím. „Já jsem všechno zničil.“

Liada se zastavila a zaposlouchala se, přísahala by, že za sebou něco slyšela. Asi před pěti minutami si přestala nadávat do bláznů, hlupáků a zatracených hrdinek. Jakmile z ní vyprchal veškerý vztek, zhrozila se, co to udělala, ale vrátit se nemohla. Lykané byli pryč a upřímně řečeno, i kdyby ta možnost byla, stejně by jí nevyužila.

Proč?

Protože je prostě idiot, proto.

Uprostřed neznámé jeskyně, v podělanéAnglii, s nepřítelem za zadkem se začne chovat jako… prostě jako idiot. Lia si povzdychla a opsala baterkou další oblouk.Všechno jí připadalo stejné a děsivé.

Šramot se ozval znovu.

Tentokrát ho slyšela naprosto jistě a byl hodně blízko. Okamžitě vypnula baterku a přitiskla se ke stěně. S bušícím srdcem a zatajeným dechem čekala, co se bude dít. Vzduch už nebyl tak zatuchlý a čím dál častěji k ní zavanula čerstvá vůně moře, takže nemohla být daleko od východu z jeskyně.

Ťap. Ťap. Ťap. Žuch. Liada strnula.

Ať už to bylo, co chtělo, zastavilo se to přímo před ní. Slyšela, jak to větří ve vzduchu a hlasitě dýchá.Apak jí to něco začalo šťouchat do nohy.

Lia se kousla do rtu, aby nevykřikla.

To něco začalo podivně kňučet a dorážet mnohem víc. Lia nervózně polkla a vyslala k nebi malou modlitbičku, zapnula baterku a podívala se dolů. U nohou jí seděla ta samá chlupatá koule se špičatýma ušima, před kterou jiArkus srazil na zem.

Zíraly na sebe a nic se nedělo.

Chlupatá koule se podívala na baterku, pak zpátky na Liu a trochu odhopsala stranou, přední tlapu držela ohnutou a ve vzduchu. Lia na tlapu zírala jako uhranutá.

Malý lykan, ano, bude mu tak říkat, je to lepší než kulatá koule nebo lykanský kříženec, se musel zranit, když utíkal před lykany.

Lia si povzdychla. Nemohla si pomoct, ale vážně v něm neviděla žádnou hrozbu, a co bylo nejpodstatnější, žádnou hrozbu z něj necítila. Dokázala přece rozeznat dobré a zlé bytosti, ale u malého lykana zlo necítila. Doufala, že není tak veliká anomálie, že se na ni její dar nevztahuje.

Zarazila baterku mezi dva kameny, aby osvětlovala co nejvíce prostoru, a velice opatrně se začala po zdi spouštět dolů. „Nesežereš mě, že ne? Mám docela plány do budoucna a roztrhání na kusy, s následným trávením v tvém žaludku, to nejsou.“

Malý lykan zastříhal ušima a sedl si na zadek. Natáčel hlavu ze strany na stranu a nespouštěl z ní žluté oči, opravdu se choval jako štěně. Lia k němu opatrně natáhla ruku. Okamžitě se naježil.

„Neboj se, nechci ti ublížit,“ mluvila vlídně a konejšivě, „jen se chci podívat na tvou tlapku a pomoci ti. Nebude to bolet, neboj se.“ Malý lykan přimhouřil oči, přesto se čumákem přiblížil k ruce a očichal ji.

Pysky se mu nepatrně zachvěly a Liada zadržela dech ve strachu, že se na ni vrhne, ale lykan pouze otevřel tlamu a olízl ji růžovofialovým jazykem. Lia se osmělila a druhou rukou ho pohladila po hlavě. Když se dotkla zraněné tlapy, lykan ztuhl a přitáhl uši k hlavě.

„S komunikátorem si nemusíš dělat starosti. Signál se přes skály stejně nedostane.“ Natočila hlavu na druhou stranu a ukázala mu komunikátor tělové barvy, který měla v uchu. „Jen šumí a sem tam v něm zapráská, ale jinak nic.“ Pokrčila rameny, ale pak se zarazila a zamračeně se otočila kArkusovi. „Hmmm.“

Arkus přestal drbat lykana za ušima a podezřívavě se na ni zadíval. „Ne, ať tě napadlo cokoli.“

Odfrkla si. „Ale ano, vstávej a dej mi ho.“Ani se nehnul. Dala si ruce v bok. „Arkusi, jediná možnost, jak to ještě nějak zvládnout, je ta, že se přeměníš a doběhneš tam jako lykan. Řekni jim, co se stalo, a pak se pro mě vrať nebo někoho pošli. Omiron to odpíská, jestli se neukážeme.“

Zaujatě začal opět škrábat malého lykana za ušima a kroutil při tom hlavou. „Nevzala jsi v potaz, že mohli mít také komplikace kvůli počasí a sami mohli nabrat zpoždění.“

Zakroutila hlavou. „Omiron se umí teleportovat,“ připomněla mu sladce. Arkus na ni zamrkal. „Tak ho sem přivolej a máme po starostech. Zkus se na něj soustředit tak usilovně, až se třeba rozškytá.“

„Moc vtipné,“ odsekla. Lia se narovnala jako pravítko. Otočila se k Arkusovi zády a opět si třela ztuhlé paže. Rozzlobila se sama na sebe, protože tohle ji vůbec nenapadlo.

Když slyšela, jak se za níArkus tiše chechtá, nejraději by zalezla pod zem. Otočila se k němu s pěknou tirádou na rtech, ale tu odvál vítr, když si uvědomila, že se nesměje jí, ale malému lykanovi, který se mu předními tlapkami opíral o hrudník a olizoval mu obličej. Upřímný úsměvArkusovi zcela změnil obličej a dodal mu na přitažlivosti. Lia nepochybovala, že pro někoho musí být neodolatelný.

Najednou jí úsměv zamrzl na rtech a se zimou to nemělo co dělat. Mrazivé jehličky se jí zahryzly v oblasti krku a ramen a tam studily a rozpínaly se. Lia zvedla oči a zahleděla se do neproniknutelné tmy jeskyně za Arkusovými zády. Ledové jehličky se proměnily v neodbytné šimrání. Položila ruku na pouzdro pistole a odepnula ho.

To tlumené lupnutí upoutaloArkuse.

Strnul, ale vzápětí se zaposlouchal. Jeho tvář pozbyla výrazu a opatrně položil lykana na zem. Prstem mu naznačil, aby byl zticha a zůstal sedět.

Malý lykan našpicoval uši a rázem se z něj stala chlupatá koule s ušima.

Arkus se neslyšně postavil a gestem ruky Lii ukázal, aby šla k němu.

Zavrtěla hlavou a vytáhla pistoli. Přitiskla si ji ke stehnu, ruku pevnou a jistou. Zavřela oči a vstřebávala temnou, zlou energii vycházející ze tří mužů, blížících se k nim.

Žena se stále přibližovala k malému lykanovi. Dostala se na volné prostranství a už ji nechránilyžádnékameny,ostražitěserozhlédlaaprvní,nacojípadlzrak,bylahromadamrtvol. Zastavilasevpůlipohybu,pravourukualevounohuvevzduchu.Zavřelaočiapakjevytřeštila, aby se přesvědčila, zda vidí dobře. „Do prdele!“ zašeptala a hned si připlácla ruku na ústa.

Při zvuku jejího hlasu sebou malý lykan škubl tak prudce, až vykvikl. Vzápětí se naježil a vycenil na ni zuby.

Žena vyskočila na nohy a vystrašeně se rozhlížela. „Pšššt! Buď zticha!“ Pohrozila mu prstem. „Za tohle budeš týden na brokolici! Pojď okamžitě ke mně!“

Arkus přimhouřil oči a pomalu se ušklíbl. Lykanka nelykanka, stojí kousek od hromady mrtvol a ještě vyhrožuje brokolicí, kdo to, k čertu, je?

Malý lykan svěsil hlavu, ale jinak se nehnul ani o krok. Žena zafuněla, znechuceně se podívala na hromadu a vydala se k němu. Když byla téměř u něj, otočil se a upaloval rovnou k Arkusovi.

Žena se po něm natáhla a s heknutím chňapla do prázdna. „Tristane!“ vykřikla tichým, ale velmi zoufalým hlasem. „Prosím nezlob, musíme jít.“

Arkus zakroutil hlavou a vyšel ze svého úkrytu s lykanem v náručí, přesto se držel ve stínu. „Tak Tristan, říkáš?“ Podrbal ho mezi ušima a nespouštěl z ní při tom oči. „Aty jsi kdo?“

Žena couvla o několik kroků zpět. Těkala pohledem z Tristana na něj a už tak prudký rytmus srdce se ještě zrychlil. Arkus pomalu zakroutil hlavou a nesouhlasně zamlaskal.

„Nedělej žádnou blbost, nebo bude na té hromadě o jednu mrtvolu navíc.“

Malý lykan – tedyTristan, k němuotočil hlavu a zastříhal ušima, jako byuvažoval, zdali svá slova myslí vážně, nebo jen tak zastrašuje.

Žena zatínala a povolovala pěsti. Měla na sobě samé černé oblečení, ale po bližším prozkoumání to vypadalo, že popadla první, co měla po ruce, a vydala se na cestu. Dokonce měla mikinu oblečenou naruby a o pár čísel menší, než potřebovala.

Tristan se zavrtěl a chtěl dolů, ale Arkus ho k sobě přitiskl. „Nikam,“ zavrčel záměrně temným hlasem a musel pevně sevřít rty, aby se nerozesmál, když se žena prudce narovnala a vzápětí se zdravě naštvala.

„Pusť ho!“ nařídila mu tiše, v očích odhodlání.

„Neboooo,“ protahoval Arkus a nedokázal si vysvětlit, proč se tak dobře baví, „co?“ vybafl nakonec.

„Nebo tě zabiju!“ slíbila tvrdým hlasem, myslela to vážně.

„Hmmm,“ lenivě podrbal Tristana za ušima a vyšel ze stínu. Celou dobu měl skloněnou hlavu a vlasy mu spadaly do obličeje. Teď když vyšel do mdlého světla a shrnul si vlasy z obličeje, žena vypadala opravdu vyděšeně.