KAPITOLA PRVNÍ
v níž se spolu seznámí dvě dívky
„Kdo jsi?“ zeptala se dítěte dívka.
„Říkají mi Sofie. A ty?“
„Já? Já jsem přece dívka.“
„Jasně, já jsem také dívka. Teda spíš holka, ale to je jedno. Zajímalo mě, jaké máš jméno,“ řekla Sofie.
„Jméno? To nevím. Asi žádné nemám.“
„Rodiče ti nedali žádné jméno?“ překvapeně zareagovala Sofie. Dívka neodpověděla. Ba co víc. Nejenže neodpověděla, ale ani se nepohnula. Stála jako solný sloup. Chvíli na novou bytost bezvýrazně zírala a pak se k ní otočila zády. „Proč se takhle chová?“ podivila se Sofie. Ještě nikdy nepotkala nikoho, kdo by se s ní takhle bezdůvodně nebavil. Možná položila špatnou otázku a dívku urazila. Ale přece každý má nějaké jméno. A nějaké rodiče. A ptát se na rodiče není nic divného. Nebo je? Možná rodiče té dívky umřeli a jí je to teď líto. Měla by se zeptat, co se jim stalo? Jenže co kdyby se jí taková otázka dotkla ještě víc a pak by odešla? Kdo jiný by jí poradil, kde se ocitla a co má dělat? Kam má jít a jak se dostat odtud pryč. Široko daleko neviděla nic jiného než poušť. Poušť, která se místy zbarvovala do okrové, jindy do tmavě hnědé. Ne, nebude se dívky ptát. A tak raději kopla špičkou boty do písku, ten se jemně zvířil a Sofie se rozhlédla kolem sebe. Ten zvláštní odstín pouštní hnědé jí připomněl čokoládu, kterou dostávala od babičky, když byla mladší. Sladkou čokoládu, jež se pomalu rozplývala na jazyku. Jenže tady žádná čokoláda nebyla. Jen rovina. Kam se podívala, všude kolem ní se až k horizontu táhla poušť bez jediného náznaku kopců, hor, údolí či pohoří. Prostě placka. Jako ta rovná tabulka čokolády. A taky tu nebyly žádné domy, zvířata ani rostliny. Jen pustina — od severu na jih, od východu na západ. Pouze na západě, v místech, kde se poušť stýkala s nebem, zaznamenala Sofie proužek světla. Sice ještě nevěděla, že tím směrem je
západ, ale brzo to zjistí. A když vzhlédla výše, spatřila, jak se nad ní jako hradba tyčí tmavě modrá obloha. Pak se pokradmu důkladněji podívala na dívku, jedinou živu bytost široko daleko. Jako první ji zarazilo, že má na sobě bílé, trochu otrhané šaty. Vlastně kdyby je Sofie měla někomu popsat, neřekla by, že jsou otrhané, ale popraskané. V ruce svírala zelenou síťku na motýly a zrzavé vlasy se jí na ramenou vlnily do mírných loken, pečlivě sčesaných do půvabného účesu. Ó, jak byly ty vlny půvabné. Takové se Sofii nepodaří učesat, ani kdyby spala celou noc v natáčkách. Ani kdyby si pořídila ten nejlepší kartáč na vlnité vlasy na světě. Ani kdyby si stoupla na hlavu a prosila čínského boha srandy. Prostě nikdy. Sofie si sáhla do kapsy, ve které nosívala mobil. Tuhle dívku si rozhodně chtěla vyfotit. Souhlasila by, kdyby si s ní chtěla udělat selfíčko?
No, možná ne, ale takhle tajně zezadu by si ji přece vyfotit mohla. Jenže mobil tam nebyl. Sakra, pomyslela si Sofie. Takže to znamená, že nemůže napsat rodičům. Nemůže jim ani napsat, ani zavolat a zeptat se jich, kde je a jak se dostane domů. Když ještě neznala své město tak dobře jako teď, občas v něm zabloudila a pak rodičům telefonovala, aby se jich zeptala, kudy jít. Stačilo jim říct jméno ulice nebo jim popsat, jak to kolem vypadá, a oni si už věděli rady. Pak ji táta naučil, jak používat mapu, kterou měla v telefonu, a už nevolala. Jenže když nemá mobil, nemá ani mapu. „Takže kde to jenom jsem?“ zeptala se Sofie sama sebe a při té myšlence jí přeběhl mráz po zádech.
Vtom dívka znovu promluvila: „Odkud jsi?“
„Já?“ podivila se Sofie.
„No jistě, nikdo jiný tu není,“ odvětila dívka.
„Já, já…“ koktala trochu Sofie, „…já jsem z města. Bydlím ve žlutém domě s mámou, tátou, bráchou a s malinkou sestřičkou. Máme kocoura a morčata a zahradu. Roste na ní jeřáb, třešeň a meruňka a sestřička tam má pískoviště a malý domeček, kde si v létě hraje.“
„Hmmm, o tom místě jsem nikdy neslyšela,“ odvětila dívka se síťkou na motýly. „Ale v přístavu nebo někde jinde poblíž moře nějaké domy jsou. Bydlíš v přístavu?“
„Co tě nemá,“ odpověděla Sofie. „K moři to máme den cesty autem. Naše město je velké, žije v něm hromada lidí, stojí tam spousta vysokých domů a ulic a obchodů a jezdí tam tramvaje. Ty mají svá čísla a tramvají číslo 1 jezdím do školy.“
„Tak to nebude přístav,“ uzavřela toto téma dívka se síťkou na motýly.
Jenže Sofii její slova zaujala.
„Tady je ještě něco jiného než tahle poušť?“ zeptala se.
„Jistě. Poušť se táhne jenom směrem na východ. Na západě, tam, kde je na obloze vidět zář zapadajícího slunce, žijí klauni, provazochodkyně, akrobatky a pieroti, ale také gejši a vrhači nožů. Ale nechodím tam, protože si s nimi moc nerozumím. A na jihu narazíš na moře.“
Sofie si sice nebyla úplně jistá, co jsou to gejši, ale mnohem více ji zaujalo, že je tu někde moře. „Moře? Máte tady moře? To zní skvěle, miluji moře. Byla jsi tam někdy? A plavila ses po něm?“ ptala se dychtivě dívky.
„Po moři? Nevidíš? Nemám přece loď. Moře ráda nemám a ani se o něm nechci bavit,“ vzhlédla dívka se síťkou na motýly.
Sofie se trochu zarazila, ale ptala se dál: „A co na severu?“
„Tam se rozprostírají hluboké pralesy plné jezer a bažin, ale ani tam nechodím. Mám strach z Hlasu lesa. Vlastně nikam moc nechodím. Žiju prostě tady.“
„Fajn,“ odvětila Sofie a v duchu si pomyslela, že chudák holka asi nemá moc kamarádů, to by teda Sofie nevydržela, takto bez přátel. A trochu se jí zastesklo.
„Nevíš, na kterou stranu se mám vydat, když chci zpátky domů?“
„Vždyť ti říkám, na západě klauni, na jihu moře, na východě poušť a na severu močálové pralesy. Žádné tramvaje ani žádná obrovská města plná lidí tady nejsou,“ odsekla dívka z pouště.
„A jak jsem se sem tedy dostala?“ zeptala se Sofie.
„To bys měla vědět nejlépe ty sama.“
Sofii najednou došly otázky. Najednou nevěděla, na co by se dívky zeptala. A zároveň ji nechtěla vyděsit jako na začátku. Posadila se tedy do písku a přemýšlela nad svojí situací. Je ztracená uprostřed vyprahlé pouště s pískem hnědým jako čokoláda. Jenže žádnou čokoládu u sebe nemá — mírně jí zakručelo v břichu — a jedinou společnost jí tu dělá divná dívka, která celou dobu pevně svírá síťku na motýly. A přitom tu žádní motýli nelítají. K čemu ji teda má? Nikde tady není její žlutý dům ani její velké město. Nejezdí tu tramvaj, která by ji zavezla domů, a vlastně vůbec neví, jak se zpátky domů dostane. Po tváři jí sklouzla malá slza. „Myslím, že tvůj dům je za těmito dveřmi,“ řekla dívka se síťkou na motýly tím svým podivným hlasem. Sofii to překvapilo. Takže cesta
domů existuje! Ale v tom překvapení bylo ještě něco jiného. Uvědomila si, že dívka nestřídá tón, kterým mluví, jako by ani nepostřehla, že Sofie pláče a že by ji mohla utěšit. Nebo třeba ještě nikdy nikoho neutěšovala. „Za jakými dveřmi?“ Sofie si rychle otřela slzu do trička a vzhlédla. Opravdu, kousek od ní stály dveře. Asi si jich dříve nevšimla. Rozběhla se k nim a rychle vzala za kliku. Byly zamčené. Sofie už dávno věděla, že dveře jsou vždy v nějaké zdi. Vedou do domu, do bytu nebo do vedlejšího pokoje, ale tyto dveře si jen tak trčely uprostřed pouště a nevedly vůbec nikam. Mohla je obejít ze všech stran, vzít za kliku z jedné strany, z druhé strany, ale ať jí lomcovala sebevíc, dveře se ani nepohnuly. Vypadalo to, jako by někdo prostě vzal staré dveře. Takové ty dřevěné, co se vyráběly dřív, byly rozdělené na několik tabulek a zdobené ornamentálními řezbami, natřel je bílou barvou a úplně nesmyslně je postavil sem.
„Jsou zamčené,“ řekla dívka se síťkou na motýly.
„To už vím taky,“ odsekla Sofie podrážděně. „A za nimi rozhodně můj dům není. Je tam stejná poušť jako tady všude okolo.“
„Ale ty musíš těmi dveřmi projít, ne je obejít.“
„A jak jimi mám asi tak projít, když jsou zamčené?“ vyhrkla Sofie s už neskrývanou hrubostí v hlase.
„No tak, nerozčiluj se,“ mluvila na ni dívka se síťkou na motýly tím svým nezúčastněným tónem, v němž bylo asi tolik citu jako v hlase, který v tramvaji oznamoval název příští zastávky. „Já mám klíč.“
„Ty máš klíč? No proč to neřekneš rovnou? A půjčíš mi ho?“ zjihla náhle Sofie. „Prosím.“
„Klidně ti ho dám.“
Hurá! Zajásala Sofie. Za pár minut bude zpátky doma. Tady se jí nelíbilo. Poušť byla vyprahlá, obloha temná, a už ani ten vítr nefoukal. „To jsi moc hodná,“ obrátila se na dívku se síťkou na motýly. „Moc, moc, moc ti děkuji.“
Dívka však nereagovala.
„Dáš mi tedy, prosím, ten klíč?“ zeptala se Sofie.
Dívka se dál nehýbala.
„Prosím, prosím, prosím?“ zkusila to Sofie naléhavějším tónem.
„Dám. Ale něco za něco,“ odpověděla dívka.
„Chceš něco mého? Můžu ti dát třeba své boty.“ Stejně máma říkala, že už jí bude muset po prázdninách koupit nové.
„Boty? K čemu by mi byly?“ zeptala se dívka se síťkou na motýly. „Nemám nohy.“
A vskutku. Když se Sofie podívala dolů, uvědomila si, že dívka se jen tak vznáší pár centimetrů nad zemí. A zachvátila ji úzkost. Co to má znamenat? Je ta dívka skutečná? A je vůbec skutečná ona sama? Sáhla si na hlavu, na ruku, na nohy. Vše bylo na svém místě. A jsou skutečná zrnka písku, která, když je nabere, protečou jí mezi prsty? Jak je možné, aby věc, tedy vlastně člověk stál a zároveň se vznášel? Sofie polkla naprázdno, ale odvážila se znovu promluvit:
„Tak ti mohu dát svoje oblečení. Je mnohem hezčí, než ty tvoje…“ Sofie chtěla dodat „zaprášené šaty“, ale pak si to rozmyslela, protože ji napadlo, že by tím mohla dívku urazit, tedy dostat do toho zvláštního transu, ve kterém jí neodpovídala. A to vůbec nechtěla. Potřebovala přece ten klíč.
„Já mám své šaty docela ráda. Jiné nepotřebuji,“ řekla dívka se síťkou na motýly.
Sofie se zarazila. Nic jiného kromě bot, trička a džínů u sebe neměla. Tedy vlastně měla, ale to jí přece dát nemůže. V ruce pevně stiskla přívěšek ve tvaru hvězdy, který dostala od maminky. Nikdy jej z krku nesundávala. Nikdy. Ani když se šla sprchovat, ani když měla kroužek plavání, a dokonce ani tehdy, když šla spát. Prostě nikdy. Sofie vzhlédla k nebi. Vzpomněla si, že podle hvězd se lidé dříve orientovali v krajině. Hlavně námořníci při dlouhých cestách přes oceán dokázali určit směr plavby podle hvězd. Sofie sice hvězdám moc nerozuměla, rozpoznala tak akorát Velký vůz, ale možná tu žil někde nějaký astronom nebo astronomka, kteří by jí mohli poradit. Třeba by jí i řekli, kudy do jejího města. Jenže na téhle obloze žádné hvězdy nebyly. A dívka se síťkou na motýly dál jen tak nehybně stála uprostřed pouště. Vlastně nestála, vznášela se pár centimetrů nad zemí. Sofie si sedla na bobek, ještě chvíli se na dívku mlčky dívala, ale věděla přitom, že musí něco udělat. Nakonec se pohnula a přiblížila pravou ruku směrem ke krku.
„Na,“ napřáhla zaťatou pěst směrem k dívce. Když ji otevřela, zablýskla se v ní stříbrná hvězda. „Vem si můj přívěšek.“
„Nechci přívěšek,“ řekla dívka.
„Ale já nic jiného nemám,“ zděsila se Sofie nevědouc, co by ještě dívce mohla nabídnout, když nechce ani její řetízek. Tu největší vzácnost!
„Chtěla bych motýla.“
„Motýla?“ podivila se Sofie. „Vždyť v poušti žádní motýli nežijí!“
„Nežijí. Jsem odsouzena k marnému čekání v krajině, kam žádný motýl nepřilétne. Ale já bych chtěla motýla. Chytala bych ho do síťky a pak zase pouštěla. Myslím, že by to byla zábava. Víš, ještě nikdy jsem žádného motýla nechytla.“
Sofii bylo dívky znovu líto. Nejenže nemá kamarády, ale ani žádnou zábavu. Nejraději by jí nějakého motýla dala. Hned teď. Možná by pak z nich byly kamarádky. Třeba by tahle dívka byla fajn kamarádka, i když vypadá divně.
„A kde mám toho motýla vzít?“ zeptala se Sofie, ale již ve chvíli, kdy to vyslovila, ji napadlo, že na tohle jí dívka asi zase neodpoví. Protože… No zkrátka protože kdyby to věděla, už by nějakého motýla asi měla. Sofie nabrala do ruky hrst písku. Zrnka jí padala mezi prsty zpátky na zem. Alespoň se zorientovat v čase, to by mohl být záchytný bod. Podle tmavé oblohy usuzovala, že je noc. Pan učitel z výtvarky by řekl, že je indigově tmavá. Ten měl pro všechny barvy zvláštní jména. Sofie si vzpomněla na školu. Ve škole se učili, že v noci na poušti klesá teplota. Až o padesát stupňů. Ale jí nebyla zima. A i písek byl nezvykle teplý. Teplý a temný.
Najednou měla pocit, že v ruce nesvírá drobná zrníčka, ale hlínu.
„Víš, že indigová barva se vyrábí z listů indigovníku?“ zeptala se dívka se síťkou, nevšímajíc si Sofiiny předchozí otázky.
„Cože? Co to je indigovník? Žádný tu nevidím,“ pozastavila se Sofie nad náhlou změnou tématu.
„Indigovník je rostlina. Vzdáleně možná trochu připomíná hrách, ale to je jen jeho chudý příbuzný. Lidé sbírají jeho listy. Z nich se získává temně modrá barva. Nejdříve se namočí, nechají zkvasit, usuší a nakonec rozemelou na prášek. Ale nejkrásnější na tomto keři jsou jeho květy. Motýlovité květy, které se zbarvují do růžové či purpurové barvy,“ odpověděla dívka.
„Co myslíš těmi motýlovými květy? Jakože mají tvar křídel motýlů?“
„Ó ano, ptala ses na motýly. Abych řekla pravdu, nevím, kde tu žijí motýli,“ prohodila dívka se zelenou síťkou. „Ale možná by to mohli vědět klauni.“
„Klauni? A myslíš, že by věděli, jak jsem se sem dostala? A že by nějakého motýla mohli mít?“ zeptala se energicky Sofie.
„I to je možné, klauni a motýli, to jde vlastně docela dobře k sobě, co myslíš?“
„A kterým že žijí směrem?“
„Na západě,“ ukázala dívka rukou k místu, kde se nad horizontem rýsoval pruh bílého světa.
„Dobře, děkuji, jdu tam. Jestli tady někde nějaký motýl je, určitě ti ho donesu. Určitě!“ přísahala nadšeně Sofie.
„Počkej přece!“ volala dívka se síťkou na motýly za Sofií, jež se rychle rozběhla směrem k západu. „Dávej si pozor na Hlas lesa!“
Sofie se zastavila a otočila se zpět k dívce: „Hlas lesa? Co je hlas lesa?“
„Ne co to je, ale kdo to je. Hlas lesa je veliký pták. Má soví peří, obrovské pařáty a chybí mu hlava.“
„Nemá hlavu?“
„Ne, nemá svoji hlavu. A proto se ji snaží někomu ukrást.“
Á, tak to bude nějaká pěkná pitomost, pomyslela si Sofie, výmysl téhle zvláštní dívky. Ale nahlas to neřekla. Raději jí slušně poděkovala za radu a na rozloučenou prohodila: „Doufám, že se brzy zase uvidíme.“
A utíkala dál směrem, kterým podle dívky měli žít klauni. Ale už neběžela tak vesele jako prve. Připadalo jí divné, aby kdekoli na světě, byť na místě tak podivném, jako je toto, žila nějaká bytost, která nemá hlavu. Bez hlavy přece nelze žít. A pak jí došlo, že dívka se síťkou na motýly neměla nohy. Že by měla přece jenom pravdu? Hlas lesa, takové nezvyklé jméno, možná by se jej přece jenom měla bát. Nebo alespoň být ostražitá, když kolem ní bude létat něco, co by mohlo tenhle Hlas lesa připomínat. Otočila se, ještě jednou dívce z dálky zamávala a pokračovala v cestě. Po tváři ji mírně pohladil západní vítr.
KAPITOLA DRUHÁ
v níž se Sofie podivuje krásám města zaslíbeného
Široká a do nekonečna ubíhající poušť se najednou Sofii nezdála tak nehostinná. Ta hmota písku dostala svůj smysl. Je tu proto, aby ji přešla (běh jí po prvních minutách docela vyčerpal), došla do města a tam našla motýla. A jak se tak Sofie blížila k pruhu světla, slunečního svitu přibývalo, až indigová obloha zmizela úplně. Nohy ji bolely tak, že by je nejraději strčila do studené vody. Nebo si alespoň na chvíli trochu odpočinula. Dopředu ji však pohánělo vědomí, že už kolem sebe neměla jenom poušť. Na horizontu, v místech, kam se ubírala, zahlédla první střechy domů.
„Vítejte v městě zaslíbeném, místě plném cirkusů, pouličních představení a šantánů. Račte vstoupit a bavit se dle libosti,“ hlásal nápis v místech, kde Sofie čekala ceduli s názvem města. Tak tedy město zaslíbené. Město plné cirkusů! Nu, třeba tu bude na rozdíl od pouště i legrace! A Sofie už nekráčela po zrncích písku, ale ubírala se ulicemi, které se klikatily a proplétaly jako rozdovádění hadi. Tu zahlédla poutač na kabaretní představení, onde se procházeli vážně vypadající páni s černými klobouky na hlavách, v bílých košilích a tmavých oblecích. „To jdou na pohřeb?“ napadlo Sofii, protože si nevzpomínala, že by kdy viděla někoho v černém obleku jinde než na pradědečkově pohřbu, ale tihle chlápci se najednou něčemu hrozně rozesmáli, takže už nevypadali tak vážně jako prve a možná vlastně ani na ten pohřeb nešli, když jim bylo tak veselo.
Ulice byly dlážděné starými, ochozenými kameny a jednou z nich dokonce protékala voda. Žádná stoka, ale opravdový kanál. Trochu jako v Benátkách, vlastně ne nejenom trochu, celá ta ulice opravdu vypadala skutečně jako v Benátkách. Sofie tam byla v létě o prázdninách na výletě. S rodiči a sourozenci. Mačkala se v davu turistů a vlastně jediné, co si z návštěvy pořádně zapamatovala, byly ty kanály. Pluly po nich loďky,
jimž se říkalo gondoly, s turisty, kteří se v těch gondolách tísnili stejně jako v přeplněných ulicích. A vida, po tomhle kanále také plula jedna gondola. Naštěstí bez turistů. Vezl se v ní pierot, který hrál líbezně tesknou píseň na mandolínu, a spoře oděná dáma, jež se schovávala před sluncem pod plátěnou stříškou.
„Nad benátským zrcadlem
Chtěl bych se skloniti
Stát se tak chudým rybářem
Bez moře, bez sítí,“
zpíval muž s maskou a bílým oděvem, jehož vrchní část se zapínala obrovskými černými knoflíky. Na protějším břehu postávali další dva pieroti s kytarou a loutnou, podloubím přicházela žena v krajkových šatech s vysokou špičatou čepicí, tvář si ovívala modrým vějířem a byla zavěšena do děsivé postavy muže v černém plášti. Ten Sofii připomínal obrázek z průvodce po Benátkách, na němž byl nakreslený doktor. Morový doktor, jehož si najímala města, když na ně udeřila morová rána. Často to nebyli ani pořádní lékaři, jen druhořadí felčaři, kteří si nedokázali zařídit svou vlastní lékařskou ordinaci. A léčit pochopitelně také pořádně neuměli, jen lidem pouštěli žilou nebo jim na kůži přikládali žáby a pijavice. „Brrr,“ otřásla se při té představě Sofie. V Benátkách prý při jedné obzvláště kruté morové ráně z osmnácti morových doktorů pět zemřelo a dalších dvanáct uteklo, vybavila si Sofie větu z průvodce. Také se prý dříve věřilo, že morové lékaře ochrání před nákazou speciální šaty. Nosili dlouhé oděvy, které je zahalovaly od krku až po kotníky, a k tomu rukavice, kalhoty a boty z voskované kůže. Jejich poznávacím znamením se však stala maska s ptačím zobákem. A právě tu měl nasazenou na tváři ten muž kráčející po protějším břehu kanálu. Byla to právě jeho maska, co Sofii trochu vyděsilo. Jenže pak si uvědomila, že masky tu mají skoro všichni. Celá ulice byla osvětlena červenými lampami a lampióny s čínskými nápisy. Nebo Sofii se alespoň zdálo, že jsou čínské. Žádná morová rána! Je to karneval! Sofie si oddechla, trochu se osmělila a troufla si zamávat na toho morového doktora.
„Ahoj!“ křikla na něj.
„Dobrý den,“ odvětil muž zpoza masky.
„Já jsem Sofie.“
„Těší mě, Sofie,“ prohodil muž. „Proč jste přišla na karneval, když na sobě nemáte žádný kostým?“
„Já jsem nepřišla na karneval,“ odpověděla Sofie.
„Aha,“ podivil se muž. „To je zvláštní.“
„Já vlastně nevím, proč tu jsem. Teda vím, hledám motýla, ale nevím, proč jsem v tomto světě.“
Sofii došlo, že tihle lidé jsou na rozdíl od dívky se síťkou na motýly dospělí, takže by mohli mít mnohem větší zkušenosti a třeba toho budou i více vědět.
„Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Nevíte to náhodou vy?“ zeptala se. „Nepřiplula jste lodí z krajiny za mořem?“ napadlo muže v masce.
„Ne, nejsem z přístavu, odnikud jsem se nikam neplavila. Přišla jsem z pouště, ale nevím, jak jsem se dostala do té pouště.“
„To muselo mít nějaký důvod,“ odvětil muž. „Lidé se jen tak z ničeho nic v poušti neocitají. Lidé tady prostě buď jsou, nebo nejsou. Ale netrapte se tím, když si seženete nějakou masku, můžete se přidat k našemu karnevalu.“
„Ach jo,“ povzdechla si tiše Sofie. Tak tiše, aby ji muž v masce neslyšel. Dospělí sice jsou, ale asi nemají žádné děti. Nebo prostě nechápou, co děti potřebují. Že nejsou jen blázínci, co si chtějí lovit motýli nebo potřebují chodit na karneval. Nahlas však tiše poděkovala, otočila se a pokračovala dál. Za ní se stále tišším tónem ozývala píseň, kterou vyhrával pierot v lodičce:
„Na hladině zčeřené
Družičky točí se dokola
Ta modrá míň, zelená víc
Pode mnou houpá se gondola.“
Sofie se postupně propletla mezi zamaskovanými postavami, vymotala se z uliček protkaných kanály a ocitla se na prosvětleném prostranství. Byl to široký bulvár, po němž se chtěla vydat dál, když vtom ji zaujala dvojice mužů — jeden ve slamáku a druhý v buřince —, která nesla srolovaný koberec. Zastavili se uprostřed chodníku, koberec roztáhli a Sofie uviděla, že uprostřed je schovaná svázaná žena. Koutkem úst se
na Sofii usmála. Určitě byla spoutaná dobrovolně a měla se stát součástí chystaného představení.
Sofie na ni zamávala a užuž se odhodlávala ji oslovit, když vtom muž s buřinkou, oblečený v námořnickém tričku, vzal plechový bubínek a paličky a začal vyvolávat: „Dámy a pánové, vítejte mezi polykači mečů, uvidíte nevídané, uslyšíte neslýchané.“
Svázaná žena ležela dál na koberci, zatímco oba muži — ten s buřinkou i ten druhý ve slamáku — vytáhli odkudsi nože. Slamák, jak ho Sofie sama pro sebe pokřtila, oděný v síťovaném nátělníku si začal meč soukat do pusy. Sofie vykřikla zděšením, ale Slamák se tvářil, že je všechno v naprostém pořádku. Svázaná žena se dál usmívala, druhý muž vzal svůj meč a propíchl si jím nosní dírky. Dívka v řetězech se i nadále usmívala, otočila se zády k obecenstvu, aby vidělo, že její pouta jsou opravdu pevně stažená a sepnutá zámkem. Slamák si strčil nůž ještě hlouběji do krku a najednou, aniž by kdokoli věděl, jak se to stalo, svázaná dívka byla rozvázaná, smekla buřinku z hlavy svého kolegy a začala od publika vybírat peníze.
„Ahoj,“ troufla si dívka konečně oslovit komediantku.
„Ahoj.“
„Já, já…“ zarazila se najednou Sofie. „Já jsem se chtěla na něco zeptat.“
„Tak rychle, mám moc práce.“
Sofie už tušila, že ani tohle nepůjde dobře, ale přesto to zkusila: „Co je tohle za svět? Nevíte náhodou, proč jsem tady?“
„To jsou mi ale divné otázky,“ odvětila rozvázaná dívka. „Na tohle se mě ještě nikdy nikdo neptal.“ Na pár vteřin se zamyslela, pak se ale rychle vrátila do své role: „Vždyť jsem ti říkala, že nemám moc času. Dáš mi nějaké peníze?“
Jenže Sofie žádné neměla, a tak jen komediantům nesměle poděkovala a šla dál. Polykači mečů mezitím museli rychle sbalit všechny své rekvizity, opět zamotat dívku do koberce a přidat do kroku, protože za chvíli Sofii předběhli. Znovu si stoupli na ulici jen kousek před ní, rozbalili koberec, ten s buřinkou vzal do ruky bubínek a opět začal vyzývat kolemjdoucí ke zhlédnutí svého představení. Jenže Sofie jej již viděla, a tak si začala spíše než polykače mečů prohlížet okolí. V dálce šedivá barva ulic, pouště či prostě čehosi neurčitého na horizontu přecházela v obzor, po němž se plavily tři remorkéry. Tím směrem je moře, o kterém mluvila dívka se síťkou na motýly, pomyslela si.
„Tihle pouliční tajtrdlíci toho moc nedokážou. Pojď se raději podívat k nám,“ ozvalo se náhle za Sofií. Otočila se a stál tam klaun s vysokou bílou čepicí s červenými puntíky. Její tvar připomněl Sofii kornout od zmrzliny a v tu chvíli jí došlo, že už hodně, ale opravdu hodně dlouho nic nejedla ani nepila a že by si rozhodně nějakou zmrzlinu dala.
„Cirkus Conrado je tím nejvyhlášenějším místem plným zábavy široko daleko. Máme akrobatky až z dalekého Orientu a klauny, kteří umí ty nejdokonalejší triky,“ pokračoval klaun.
Jenže Sofii kručelo v břiše tak ukrutně, že se při pohledu na špičatou čepici nemohla soustředit na nic jiného než na zmrzlinový kornoutek.
„Promiňte, ale nevíte spíše, kde bych tu sehnala zmrzlinu?“ zeptala se. „I zmrzlinu máme,“ odpověděl klaun. Sofie nejdříve zajásala, ale vtom jí to došlo.
„Jenže, jenže… Jenže já nemám žádné peníze,“ vysoukala ze sebe. „Nevadí,“ uklidňoval ji klaun. „U nás se platí potleskem za představení a sladkým úsměvem za zmrzlinu s limonádou.“
To znělo dobře, vlastně ještě lépe než dobře. To znělo výborně! Sofie neváhala a nadšeným kývnutím souhlasila s klaunovou nabídkou. Bylo jí tak trochu jedno, jestli se bude dívat na karnevalový průvod, na pouliční divadlo nebo se vydá s klaunem do cirkusu Konrád, či jak to říkal. Ale ten příslib zmrzliny! Ten zněl lákavě.
A tak Sofie a klaun zapluli z hlavního bulváru zpět mezi klikaté ulice, tentokrát však po nich žádné kanály netekly. Ulice, kterými šli, byly obklopené vysokými zdmi, přes které se až k Sofii linula vůně kávy, citrusovníků, vanilky, skořice a ještě jakéhosi zvláštního omamného kouře, jehož zápach nepoznávala. Sofie vzhlédla vzhůru a za jednou ze zdí zahlédla špičku citrusovníku, na které se mezi listím houpaly zralé, žluté citrony.
„Bude ta zmrzlina citrónová?“ zeptala se klauna.
„Citrónová, jahodová, vanilková. Jakou si jen obecenstvo ráčí přát,“ vychvaloval její společník nabídku sladkých pochutin a Sofii se začaly sbíhat sliny.
Když došli na konec ulice, Sofie se ještě jednou za citrusovníkem otočila. Co jen to tak krásně vonělo z oné zahrady za vysokou zdí? Ale když se znovu podívala před sebe, přestala o tom přemýšlet, protože uviděla, že stanuli na náměstí s cirkusovým stanem.
Než si jej stačila pořádně prohlédnout, klaun někam zmizel, ale ve vteřině byl zase zpátky a usmíval se na ni: „Zde je vaše zmrzlina se sifonem, mladá dámo.“
Sofie ucítila, jak jí v útrobách sílí pocit klidu a blaha. Už ani ty nohy ji nebolely. A úplně zapomněla na to, že hledá motýla.
„Pojď, za chvíli budu ukazovat svůj trik s kolem. To nesmíš propásnout,“ povzbuzoval ji klaun a vedl ji směrem k šapitó.
