Předmluva
V roce 1962 vydal Thomas Kuhn, jeden z nejvlivnějších filozofů dvacátého století, svou průlomovou knihu Struktura vědeckých revolucí (The Structure of Scientific Revolutions). Na základě patnáctiletého intenzivního studia dějin vědy se mu podařilo prokázat, že rozvoj poznání vesmíru v různých vědních disciplínách není procesem postupného hromadění dat a formulování stále přesnějších teorií, jak se obvykle předpokládá. Místo toho vykazuje zřetelně cyklickou povahu se specifickými fázemi a charakteristickou dynamikou, kterou lze nejen pochopit, ale dokonce i předvídat. Ústředním konceptem Kuhnovy teorie, který to umožňuje, je koncept paradigmatu.
Paradigma lze definovat jako konstelaci přesvědčení, hodnot a technik sdílených členy komunity v určitém historickém období. Řídí myšlení a výzkumnou činnost vědců do té doby, než nová pozorování vážně zpochybní některé z jejich základních předpokladů. To vede ke krizi a vzniku návrhů na radikálně nové způsoby nahlížení a interpretace určitého jevu, který staré paradigma není schopno vysvětlit. Jedna z nových alternativ nakonec vyhoví nezbytným požadavkům a stane se novým paradigmatem, jež pak v dalším období dějin vědy dominuje myšlení.
K nejznámějším historickým příkladům změny paradigmatu patří nahrazení ptolemaiovského, geocentrického systému Koperníkovým, Keplerovým a Galileovým modelem heliocentrickým, vyvrácení Becherovy flogistonové teorie v chemii Lavoisierem a Daltonem či hluboké myšlenkové otřesy ve fyzice v prvních třech desetiletích dvacátého století, které podkopaly nadvládu newtonovské fyziky a umožnily vznik teorie relativity a kvantové fyziky.
Pro akademickou komunitu hlavního proudu je změna paradigmatu obvykle velkým překvapením, neboť její příslušníci mají tendenci vůdčí paradigma mylně považovat za přesný a definitivní popis reality. Tak se stalo, že v roce 1900, krátce před vznikem kvantové relativistické fyziky, lord Kelvin prohlásil: „Ve fyzice již není co objevovat. Zbývá jen přesněji a přesněji měřit.“
V posledních desetiletích odhalily různé směry moderního výzkumu vědomí bohatou škálu „anomálních“ jevů – zážitků a pozorování, které podryly některá obecně přijímaná tvrzení soudobé psychiatrie, psychologie a psychoterapie o povaze a dimenzích lidské psychiky, původu emočních a psychosomatických poruch, ale i o účinných léčebných mechanismech. Mnohá z těchto zjištění jsou tak radikální, že zpochybňují základní metafyzické postuláty materialistické vědy o podstatě reality i lidských bytostí a o vztahu mezi vědomím a hmotou.
Nejdůležitějšími zdroji těchto převratných pozorování bořících staré paradigma jsou psychedelický výzkum, jungovská psychologie, nové zážitkové metody psychoterapie, terénní antropologie, thanatologie, parapsychologie a různé laboratorní techniky ovlivnění mysli, jako je senzorická deprivace nebo biofeedback. Moje vlastní zkušenosti s těmito „anomálními jevy“ a hluboký zájem o ně pocházejí z intenzivního a rozsáhlého výzkumu mimořádných stavů vědomí, který je mou profesí, povoláním a vášní již více než půlstoletí.
Přibližně polovinu této doby jsem se věnoval terapii psychedelickými látkami, nejprve v Československu, ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze, a poté ve Spojených státech amerických, v Marylandském středisku psychiatrického výzkumu v Baltimoru (Maryland Psychiatric Research Center), kde jsem se zúčastnil i programu s výzkumem psychedelik, posledního, který tehdy
v Americe ještě přežil. Od roku 1975 jsme s manželkou Christinou pracovali s holotropním dýcháním (Holotropic BreathworkTM), velmi účinnou metodou léčby i sebezkoumání, kterou jsme společně vyvinuli v Esalenském institutu v Big Sur (Esalen Institute) v Kalifornii. V průběhu let jsme podpořili také mnoho těch, kdo zápasili s mimořádnými stavy vědomí vzniklými samovolně – psychospirituálními krizemi neboli „stavy duchovní nouze“, jak jsme jim s Christinou říkali.
Společným jmenovatelem těchto tří oblastí je to, že obsahují mimořádné stavy vědomí nebo konkrétněji jejich důležitou podkategorii, kterou nazývám holotropní. Toto složené slovo doslova znamená „orientovaný k celistvosti“ nebo „pohybující se směrem k celistvosti“ (z řeckého holos = celek a trepo, trepein = obracet či pohybovat se směrem k něčemu). Tento termín naznačuje, že v našem každodenním stavu vědomí se ztotožňujeme pouze s malým zlomkem toho, kým skutečně jsme. Nejlepší způsob, jak vysvětlit, co znamená holotropní, je odkázat na hinduistický rozdíl mezi namarupou (jméno a tvar, s nímž se ztotožňujeme ve svém každodenním životě) a átman-brahmanem (kosmický tvůrčí princip jakožto naše nejhlubší identita). V holotropních stavech vědomí můžeme překročit úzké hranice tělesného ega a svou plnou identitu získat zpět. Můžeme prožít ztotožnění se s čímkoli, co je součástí stvoření, a dokonce i se samotným tvůrčím principem.
Holotropní zážitky hrají důležitou roli v šamanských iniciačních krizích, léčebných obřadech původních kultur, domorodých rituálech přechodu i v systematické duchovní praxi, jako například v různých formách jógy, v buddhistické nebo taoistické meditaci, súfijském modlitebním obřadu zikr, kabalistických cvičeních nebo křesťanské mystické modlitbě (hésychasmus). Popisuje je i literatura pojednávající o starověkých mystériích smrti a znovuzrození
prováděných ve jménu rozličných božstev v oblasti Středomoří a dalších částech světa. V běžném životě se holotropní zážitky mohou vyskytnout v situacích, kdy je ohrožen náš život, ale i samovolně, bez zjevného spouštěče. Mohou je také nastartovat psychedelické látky a účinné formy zážitkové terapie vyvinuté ve druhé polovině dvacátého století.
V psychedelické terapii se holotropní stavy navozují podáním látek měnících vědomí, jako jsou LSD, psilocybin, meskalin a tryptamin nebo deriváty amfetaminu. V holotropním dýchání se vědomí mění pomocí kombinace zrychleného dýchání, emotivní hudby a práce s tělem zaměřené na uvolnění energie (bodywork). Ve stavech duchovní nouze dochází k holotropním stavům spontánně, uprostřed každodenního života a jejich příčina je obvykle neznámá. Jsou-li tyto stavy správně pochopeny a podpořeny, mají objevitelský, léčivý, transformační, a dokonce i evoluční potenciál.
Kromě vlastního výzkumu jsem se okrajověji zabýval mnoha disciplínami, které s holotropními stavy vědomí více či méně souvisejí. Mnoho času jsem strávil komunikací s antropology a zúčastnil jsem se posvátných obřadů původních kultur v různých částech světa, při nichž se požívají psychedelické rostliny jako peyotl, ayahuasca, kouzelné houby a kava kava, ale i ceremoniálů bez těchto látek. Setkal jsem se také s různými severoamerickými, mexickými, jihoamerickými a africkými šamany a léčiteli, stejně jako s představiteli různých duchovních disciplín, včetně vipassany, zenu a vadžrajánového buddhismu, siddha jógy, tantry a křesťanského řádu benediktinů.
Další oblastí, jíž jsem věnoval velkou pozornost, byla thanatologie, mladá disciplína zabývající se zážitky blízké smrti a psychickými a duchovními aspekty smrti a umírání. Koncem 60. a počátkem
70. let jsem se zúčastnil velkého výzkumného projektu, který sledoval účinky terapeutického využití psychedelik u lidí umírajících na rakovinu. Rád bych také dodal, že jsem měl tu čest se osobně seznámit a spolupracovat s některými velkými jasnovidci a parapsychology naší doby, s průkopníky laboratorního výzkumu vědomí a s terapeuty, kteří vyvinuli a praktikovali vysoce účinné formy zážitkové terapie navozující holotropní stavy vědomí.
Můj výzkum holotropních zážitků odhalil bohaté spektrum „abnormálních jevů“, které se vyskytly u mých klientů, účastníků workshopů, stážistů i u mě samotného a které mě přesvědčily o tom, že představují zásadní test schopný prolomit paradigma světonázoru zformulovaného západní, monistickou, materialistickou vědou. Domnívám se, že důkladné a nezaujaté zkoumání dat z tohoto výzkumu by vedlo k revoluci v mnoha vědních oborech, revoluci, jež by si svou povahou i rozsahem nezadala s pojmovým a myšlenkovým otřesem, který ve vědeckém uvažování způsobila kvantová relativistická fyzika, a v jistém smyslu by představovala jeho logické završení.
Stejně jako ve všech předchozích obdobích „abnormální vědy“, jak Thomas Kuhn nazval období konceptuálních krizí doprovázejících vědecké revoluce, zjištění z moderního výzkumu vědomí narazila na rozhodný odpor akademických kruhů hlavního proudu, vyvolala velkou kontroverzi a polarizovala vědeckou komunitu. Zatímco její dobrodružnější a otevřenější představitelé projevili velký zájem sledovat nové směry výzkumu – často soukromě nebo na různých seminářích a v jiných poloprofesionálních kontextech –, mainstreamová vzdělávací a klinická zařízení nadále považují monistický, materialistický světonázor za definitivní popis reality. Nové myšlenky z velké části ignorují, odmítají, a často dokonce zesměšňují.
Vzhledem k této situaci pro mě bylo velkým překvapením, když jsem v létě 2007 obdržel dopis od Václava Havla, bývalého prezidenta Československa a později České republiky, v němž mě informoval, že mi v Praze bylo uděleno prestižní výroční ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Tato neobvyklá pocta mě velmi dojala nejen z profesních, ale i velmi osobních důvodů. Po mnoho let jsem pociťoval hluboký obdiv a úctu k prezidentu Havlovi jako k filozofovi, umělci, bojovníkovi za svobodu, státníkovi s inspirujícím duchovním rozhledem a muži vysokých morálních hodnot a odvahy.
Oproti běžným politikům neměl Václav Havel ambice dosáhnout politické moci a neusiloval o to, aby se stal prezidentem Československa. Nejvyšší funkci v zemi přijal na žádost českého lidu, který ho miloval a obdivoval jako symbol odporu proti útlaku a tyranii. Jeho inauguraci na Pražském hradě sledoval statisícový dav a v dalších letech se prezident Havel těšil více než osmdesátiprocentní oblibě u veřejnosti. Podporoval sociální reformy a společenský smír, zrušil trest smrti, propustil všechny politické vězně a zavřel v zemi zbrojovky. Krátce poté, co se stal prezidentem, pozval na oficiální státní návštěvu Československa Jeho Svatost dalajlamu a stal se první hlavou státu, která exilovému vůdci tibetského lidu takové pozvání nabídla. Během své prezidentské funkce sdílel Václav Havel svou duchovní vizi světa přednáškami v různých akademických institucích a na politických fórech v mnoha zemích světa.
Posláním Nadace VIZE 97, kterou Václav Havel založil společně se svou ženou Dagmar, je „podporovat projekty, které jsou průlomové, až vizionářské, míří do budoucnosti, mají průkopnické rysy, snaží se bořit konvence a posilovat ty směry vědy a kultury, jež se v současnosti netěší podpoře většiny lidí nebo jim nejsou srozu-
mitelné, ale přesto svými důsledky mohou inspirovat nebo jinak smysluplně ovlivňovat budoucnost“.
Jednou ročně, v den narozenin Václava Havla (5. října), uděluje Nadace zvláštní ocenění jednotlivcům, jejichž práce – podle rozhodnutí členů rady Nadace – splňuje výše uvedená kritéria. K předchozím laureátům patří neurofyziolog Karl Pribram, filozof a spisovatel Umberto Eco, bývalý americký ministr práce Robert Reich, vědec a filozof Zdeněk Neubauer, sociolog Zygmunt Bauman, psycholog Philip G. Zimbardo a profesor informatiky z MIT Joseph Weizenbaum. Přirozeně jsem se cítil nesmírně poctěn tím, že se mé jméno ocitlo po boku těchto mimořádných lidí a že se mé práci dostalo takového uznání.
Na předávání cen do Prahy jsme s Christinou odcestovali v doprovodu svého syna a snachy a zpátky do Kalifornie jsme se pak vrátili plni úžasných vzpomínek. Ceremoniál se konal v odsvěceném, Havlovými nádherně zrekonstruovaném a přestavěném kostele svatého Vavřince, dnes známém jako duchovní centrum Pražská křižovatka. Cena VIZE 97 se skládá z dekorativního diplomu s podpisem manželů Havlových a impozantní, umělecky zpracované věrné repliky hole sv. Vojtěcha, umučeného pražského biskupa z 10. století a patrona Čech. Důležitou součástí návštěvy byla i příležitost strávit několik osobních chvil s manžely Havlovými.
Laureáti Ceny VIZE 97 jsou požádáni, aby připravili publikaci, která nejlépe reprezentuje jejich práci a jejich konkrétní přínos ve vědě, filozofii nebo umění. Pro tento účel jsem připravil výběr ze svých prací představujících nejdůležitější oblasti mých vědeckých zájmů a etap mé profesní kariéry – psychedelický výzkum, transpersonální psychologii, alternativní přístupy k psychózám, nové pohledy na náboženství, mystiku a spiritualitu, holotropní dýchání,
kořeny lidského násilí a chamtivosti a různé cesty k novému paradigmatu ve vědě.
Tuto knihu vydala Nadace Dagmar a Václava Havlových v Praze a Moravia Press pod názvem Nové perspektivy v psychiatrii, psychologii a psychoterapii. Publikace pokrývá širokou škálu oblastí a témat, a poskytuje tak velmi užitečný úvod do transpersonálního oboru i do převratných změn v chápání lidské psychiky a podstaty reality, k nimž došlo v posledních desetiletích. Skutečnost, že vyšla v českém jazyce, však značně omezovala její čtenářskou obec. Kenneth Sloan z Mezinárodní asociace holotropního dýchání (Association for Holotropic Breathwork International, AHBI) přišel s nápadem vydat tuto knihu v angličtině, jazyce, v němž byla původně napsána, a tak zpřístupnit tyto užitečné informace většímu okruhu čtenářů v různých částech světa.
Na Kennethův návrh jsem se také rozhodl změnit název anglického vydání na Healing Our Deepest Wounds: The Holotropic Paradigm Shift (Léčení našich nejhlubších ran: Posun k holotropnímu paradigmatu). Zdá se, že tento titul vyjadřuje nejdůležitější teoretické a praktické poznatky z výzkumu holotropních stavů vědomí, které kniha zkoumá. Ukazuje, že lidská psychika se neomezuje pouze na události ze života po narození (postnatální biografii) a individuální nevědomí popsané Freudem. Při práci s holotropními stavy, ať už nastaly samovolně, nebo byly navozeny psychedeliky či různými nedrogovými prostředky, se tento model ukazuje jako bolestně nedostatečný. Abychom objasnili všechny jevy vyskytující se v těchto stavech, musíme radikálně přehodnotit své chápání dimenzí lidské psychiky. Kromě postnatální biografické úrovně, sdílené s tradičním modelem, zahrnuje její nové, rozšířené mapování ještě další dvě velké roviny. První z nich lze označit za perinatální, protože se úzce pojí
s traumatem biologického narození. Tato oblast nevědomí obsahuje vzpomínky na to, co plod zažil v jednotlivých fázích porodního procesu, včetně všech emocí a tělesných vjemů, které jsou s tím spojeny. Tyto vzpomínky tvoří čtyři odlišné zážitkové shluky, z nichž každý souvisí s jednou fází porodu. Můžeme je označit jako základní perinatální matrice (Basic Perinatal Matrices, BPM I–IV).
Druhou, transbiografickou oblast nové mapy lidské psychiky lze nejlépe nazvat transpersonální, protože obsahuje matrice pro bohatou škálu zážitků, ve kterých vědomí překračuje hranice těla/ ega i obvyklá omezení lineárního času a trojrozměrného prostoru. Výsledkem je zážitková identifikace s jinými lidmi, skupinami lidí, jinými formami života, a dokonce i s prvky anorganického světa. Překročení hranic času poskytuje zážitkový přístup k rodovým, rasovým, kolektivním, fylogenetickým a karmickým vzpomínkám. Ještě další kategorie transpersonálních zážitků nás může dovést do oblasti kolektivního nevědomí, již švýcarský psychiatr
C. G. Jung nazval archetypální. Tato oblast ukrývá mytologické postavy, témata a říše všech kultur a věků, dokonce i těch, o nichž nemáme žádné intelektuální znalosti (Jung 1981). Nová, značně rozšířená mapa není jen záležitostí teoretického zájmu, ale má hluboké důsledky pro pochopení a léčbu emočních a psychosomatických poruch. Podle akademické psychiatrie mají poruchy, které nejsou organické povahy, svůj původ v různých obdobích postnatálního života – v raném i pozdějším dětství a v dospívání. Příkladem je Freudova známá charakteristika novorozence jako nepopsané desky – tabula rasa. Práce s holotropními stavy však ukazuje, že citové rány pramení mnohem hlouběji – v perinatálním a prenatálním období, a dokonce i v historickém, karmickém a archetypálním kolektivním nevědomí. Toto deprimující poznání hloubky kořenů emočních poruch je však vyváženo úžasným
objevem nových, vysoce účinných terapeutických mechanismů, jež působí na perinatální a transpersonální úrovni. Zodpovědná práce s holotropními stavy vědomí tak otevírá převratně nové terapeutické perspektivy neobyčejné síly.
Význam nového chápání psychiky a nových léčebných mechanismů sahá mnohem dál než jen k přínosu, který mají pro jednotlivce. Současná akademická psychiatrie a psychologie se svým povrchním modelem psychiky dosud nedokázaly vysvětlit bezuzdné násilí a nenasytnou chamtivost, jež v průběhu historie lidský druh projevuje. Faktory, jako jsou neuspokojivá péče v kojeneckém období, obtíže s vytvářením zdravých objektních vztahů, tvrdost v nácviku toaletních návyků, psychosexuální traumata nebo pokřivené rodinné vztahy, nemohou uspokojivě vysvětlit sociopolitickou patologii mas – Hitlerův holocaust, Stalinův gulag, čínskou bestialitu v Tibetu, globální hrozbu terorismu, krvavé války, revoluce a genocidu. Současné terapie jsou bezmocné jak při zvládání destruktivních a sebedestruktivních sil v lidské psychice vedoucích k těmto událostem, tak při překonávání posttraumatických stresových poruch lidí, kteří je přežili. K řešení těchto problémů, které v současnosti ohrožují přežití života na této planetě, jsou zcela jasně zapotřebí radikálně nové přístupy.
Doufám, že tato kniha, díky široké škále témat, jež pokrývá, poslouží jako užitečný průvodce profesionálům i laikům, kteří se zajímají o psychoterapii, sebezkoumání, duchovní hledání, výzkum vědomí a změnu paradigmatu, k níž v současnosti v západní vědě dochází v souvislosti s chápáním vědomí, lidské psychiky a podstaty reality. Čtenáře, pro něž je transpersonální vize novinkou, by tato práce mohla nasměrovat k bohaté literatuře podávající informace o různých cestách, jimiž se mohou v tomto vzrušujícím období hledání vědeckého, filozofického a duchovního poznání
ubírat. Věřím, že rozsáhlá a hluboká vnitřní proměna lidstva může být nezbytná pro přežití našeho druhu, a cítím hluboký respekt
k těm, kdo uznávají, že prvním krokem k záchraně planety musí být změna nás samotných. Pokud těm, kdo se rozhodnou na tuto
náročnou cestu nastoupit nebo po ní již kráčí, poskytne tato kniha návod a podporu, nebyla napsána nadarmo.
Stanislav Grof
Mill Valley, Kalifornie 2012
