Seznam autorů
Autoři z řad pacientů jsou uvedeni dle vlastního přání buď celým jménem, iniciálami nebo pseudonymem.
Seznam autorů z řad lékařů
prof. MUDr. Michal Anděl, CSc.
Interní klinika 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
prof. MUDr. Petr Arenberger, DrSc., MBA, FCMA
Dermatovenerologická klinika 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
Mgr. et Mgr. Hana Benešová
Tým dětské podpůrné péče Fakultní nemocnice v Motole
MUDr. Štěpánka Čapková
Dermatologické oddělení pro děti Fakultní nemocnice v Motole
MUDr. Ivan Fišer, Ph.D.
Oční klinika JL, s.r.o.
prof. MUDr. Tomáš Hanuš, DrSc.
Urologická klinika Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze
prof. MUDr. Jiří Hoch, CSc., FCMA
Chirurgická klinika 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole
PhDr. Ing. Jana Horynová, Ph.D.
Klinika rehabilitačního lékařství Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty
Univerzity Karlovy v Praze
prof. MUDr. Pavel Klener, Ph.D.
1. interní klinika – klinika hematologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
MUDr. Mária Klincová pracoviště praktického lékaře Moravská Třebová, Domácí hospic sv. Michaela Polička
prof. MUDr. Jan Malík, CSc.
3. interní klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
prof. MUDr. Ivo Mařík, CSc., a MUDr. Alena Maříková Ambulantní centrum pro vady pohybového aparátu, s.r.o.
prof. MUDr. Martin Matoulek, Ph.D.
3. interní klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Nemocnice Na Františku
prof. MUDr. Karel Pacák, DrSc., FACE, Dhc
lékařský ředitel Centra endokrinních nádorů nadledvin a předseda Vědecké rady, AKESO, Praha a emeritní vedoucí Centra lékařské neuroendokrinologie, Eunice Kennedy Shriver NICHD, NIH, Bethesda, USA
prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc.,dr. h. c.
Osteocentrum, Fakultní nemocnice a Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové
doc. MUDr. Zlatko Pastor, Ph.D.
Gynekologicko-porodnická klinika 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole
prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc. Onkologická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice, Onkologická klinika Ústřední vojenské nemocnice v Praze
doc. MUDr. Vít Petrů, CSc. SYNLAB – Oddělení alergologie a klinické imunologie
MUDr. Michaela Ročňová Psychosomatické centrum Praha s.r.o.
doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D. Ústav všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze
doc. MUDr. Tomáš Skřička, CSc. Chirurgická ambulance NCA-KEPHAS, s.r.o.
MUDr. Pavel Stodůlka, Ph.D., FEBOS-CR přednosta sítě očních klinik Gemini oční klinika a.s.
prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA
III. interní klinika – klinika endokrinologie a metabolismu 1. lékařské fakulty Univerzity
Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
prof. MUDr. Jan Škrha, DrSc.
III. interní klinika – klinika endokrinologie a metabolismu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze
doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc. Asklepion – Institut klinické a estetické medicíny, prezident České stomatologické komory
prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc., FCMA
Neurochirurgická klinika 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice
Královské Vinohrady v Praze
Klinika ORL a chirurgie hlavy a krku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole
Profesor Ctirad John (15. 8. 1920, Číčenice – 12. 10. 2018, Praha) se nesmazatelně zapsal do historie české medicíny, imunologie i české vědy obecně. Válku prožil u rodičů v Písku, kde mimo jiné pracoval jako lesní dělník. Organizoval a režíroval zde divadelní představení a významně se tak věnoval místnímu divadlu. Po skončení války v roce 1945 se mohl opět vrátit ke studiu medicíny a v roce 1949 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Celý život působil v Mikrobiologickém a imunologickém ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Byl žákem profesora Františka Patočky, přátelství ho však pojilo i s jeho bratrem, filozofem Janem Patočkou. Významně se angažoval při demokratické obnově 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy i celé Univerzity Karlovy. Ještě v pokročilém věku vydal řadu vlastních publikací a jako editor inicioval vydání několika knížek o medicíně, o vědě, studentech, lékařích i vědcích. Ve svém bytě v Trojanově ulici přijímal mnoho návštěv; často jsem tam chodíval s fotografem Karlem Meisterem i ředitelem nakladatelství Triton dr. Juhaňákem. Tak mimo jiné vznikly knížky O duši medika a O duši lékaře (k dispozici na https://www.tridistri. cz/volnekestazeni/). V první z nich studenti a lékaři vzpomínají na důvody, které je vedly ke studiu medicíny, ve druhé se lékaři zamýšlejí nad svým povoláním.
Profesor John chtěl ještě vydat knihu O duši pacienta a v bytě u Johnů vznikaly diskuze, jak to udělat. Má to být anonymní? Budou tam pacienti mít fotografie jako lékaři a studenti v prvních knihách? Budou pacienti ochotni mluvit o své nemoci a zkušenosti s medicínou? Diskuze se vlekly, profesoru Johnovi bylo už přes 95 let, jeho zdravotní stav se horšil a k domluvě na formě knihy už nedošlo.
Jsem rád, že ředitel nakladatelství Stanislav Juhaňák přišel s nápadem knihu vydat a že požádal o zhodnocení a doslov profesora Jana Žaloudíka. Doba se trochu změnila: překvapilo mne, kolik pacientů je ochotno o sobě vypovídat a kolik lékařů vytipovalo vhodného pacienta. Jsou to zástupci mnoha oborů; potěšila mne účast dětské dermatoložky doktorky Čapkové, dcery profesora Johna, a také praprapravnuka Jana Evangelisty Purkyně primáře Fišera a samozřejmě všech dalších. Své fotografie přírody a nemocničního prostředí dodal Karel Meister, který fotograficky doprovodil nejen dvě předchozí knihy „o duších“, ale i další knihy vydané s profesorem Johnem, například Kolébku české medicíny o areálu Karlova, Albertova a okolí Karlova náměstí nebo Lidé Univerzity Karlovy, vydanou k 700. výročí narození Karla IV.
Tak snad by měl pan profesor z vydání knihy O duši pacienta radost a snad kniha naplňuje jeho představy.
prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA
Svým způsobem zázrak!
„Cestou domů jsem se kochala tím, jak je kolem krásně, barevně, dokonce i obyčejné světlo se zdálo být jasnější…“
Před více než třiceti lety jsem onemocněla zánětem rohovek. Vytvořily se mi na nich vředy a přišla jsem o zrak. Když jsem zjistila, že nevidím a vidět nebudu, byl to obrovský šok, několik nocí jsem proplakala. Ptala jsem se sama sebe: „Co teď bude, co budu vlastně dělat... vždyť mám rodinu, domácnost, přijdu o práci, o všechno...“ Asi nikdo si nedovede představit, jaké to je najednou nevidět, jak moc se život změní, když přijdete o zrak. Naštěstí mám rodinu, která mi byla velkou oporou. Nikdo se mnou ale nemohl trávit celý den – musela jsem se zkrátka naučit žít ve tmě.
Bylo to velmi těžké. Byla jsem vždy od přírody divoká – jak se říká, neřízená střela –, ale teď jsem musela zpomalit a dávat víc pozor, kam a jak šlapu. Stalo se mi například, že jsem vyšla na zahradu, ale už jsem se nedokázala vrátit zpátky do domu. Jindy jsem se snažila něco uvařit, ale nechtíc jsem rozbila hrnek a měla jsem co dělat, abych nestoupla do střepů. To byly chvíle, kdy jsem se cítila zcela bezradná. Nechtěla jsem ale být nikomu na obtíž a snažila jsem se o maximální samostatnost. Pomáhaly mi různé chytré pomůcky pro nevidomé – třeba malý přístroj, který se zavěsil na hrníček a zapípal, jakmile se při nalévání tekutiny hladina přiblížila k okraji, nebo mluvící hodinky, které jsem nosila na krku. Skutečně náročné bylo naučit se orientovat v prostoru. Dřív jsme s rodinou jezdili na hory lyžovat, to bylo bohužel pryč, a tak mě manžel brával alespoň na procházky. Postupně jsem se ale naučila být samostatná, dokonce jsem chodila plavat do místního jezera. Nevzdávala jsem se naděje, že život ještě bude jako dřív. Hledala jsem odbornou pomoc, aby se mi zrak zase vrátil.
Navštívila jsem mnoho očních klinik a nakonec mě potkalo životní štěstí díky soukromé klinice Gemini ve Zlíně. Právě tady jsem se setkala s primářem Pavlem Stodůlkou, který navrhl vyzkoušet novou metodu, transplantaci umělé oční rohovky bostonského typu. Měla jsem zpočátku pochopitelně obavy, jelikož jsem již předtím prodělala řadu očních operací na jiných pracovištích, celkem osm transplantací rohovky od dárců, které však přes veškeré snahy lékařů nedopadly dobře. Na druhou stranu jsem si říkala, že nemám co ztratit – oční medicína šla za ty roky, co mi nemoc vzala zrak, ohromně dopředu, a tak jsem věřila, že operace tentokrát dopadne a že zase uvidím. A to se skutečně stalo.
Když jsem bezprostředně po operaci na sále otevřela oči, viděla jsem tak, že jsem dokonce přečetla drobné písmo na dezinfekčním roztoku – prostě svým způsobem zázrak. Samozřejmě za ním stojí nesmírná odbornost očního chirurga Pavla Stodůlky.
V čekárně mě vítal manžel. Starosti a trápení těch šestnácti let se na něm projevily a on přišel o vlasy; když jsem ho přirovnala k Fantomasovi, muselo být všem jasné, že opravdu vidím. Neskutečný moment byl spatřit děti, které mezitím dospěly. Dceru bych ještě poznala, ale syn, ten vypadal úplně jinak, než jak jsem si ho pamatovala, vlastně mi chvíli trvalo si uvědomit, kdo to vlastně je. Cestou domů jsem se kochala tím, jak je kolem krásně, barevně, dokonce i obyčejné světlo se zdálo být jasnější. Svět se za ty dlouhé roky změnil, lidé nosili jiné účesy, jinak se oblékali. Dokonce i dnes, šestnáct let ode dne, kdy mi pan primář Stodůlka vrátil zrak díky umělé rohovce, stále objevuji věci, které jsem
ještě neviděla. Vidění se mi od té doby vůbec nezhoršilo, je úplně stejné jako ten den po operaci. Nedávno mě při nákupu, když jsem si četla etiketu, oslovila cizí paní: „Vy se máte, že tak dobře vidíte a že to přečtete.“ Usmála jsem se a odpověděla: „Ano, paní, ale to musíte napřed šestnáct roků nevidět.“
Dnes žiju normální život, mám pejska, chodíme denně na procházky do lesa, vařím, uklízím a snažím se užívat si života. Během let slepoty jsem si oblíbila audioknihy
Světlo po letech
Přijela za mnou šestnáct let nevidící pacientka a řekla: „Pane primáři, prosím udělejte něco. Jsem již mnoho let slepá, stárnu a chtěla bych ještě vidět své vnuky a své blízké.“ Měla na obou očích neprůhlednou rohovku, nevhodnou pro transplantaci tkáně od dárce. Celkem už za sebou měla osm takových transplantací, bohužel neúspěšných. Podstoupila vyšetření na mnoha klinikách v ČR i v zahraničí, včetně Švýcarska, ale nikde jí nedokázali pomoct.
V té době existovala už několik desetiletí operace, která takovým pacientům přinášela naději ještě někdy vidět. Má krkolomný název osteoodontokeratoplastika. Ještě krkolomnější je její podstata a složitost provedení: Do neprůhledné rohovky se udělá malý otvor a do něj pak vsadí německá optika. Aby měla šanci se v oku dlouhodobě udržet, je potřeba velmi složitá operace, při které se pacientovi optika na oko upevní tzv. zubokostní ploténkou. Nejdříve se pacientovi vyoperuje zdravý zub i s kusem přiléhající čelistní kosti. Ze zubu a kosti se vybrousí tenká ploténka a do ní se vyvrtá otvor na optiku. Pak se tato zubokostní ploténka voperuje na dva měsíce do podkoží, aby se tzv. ogranulovala. Následně se vyjme, vsadí se do ní optika a to celé přilehne na malý otvor, který se udělá v neprůhledné rohovce. Aby to bylo ještě složitější, pacientovi se potom z úst vypreparuje vrstva sliznice, kterou
a naposlouchala jich velkou spoustu. Když jsem konečně zase začala vidět, vrátila jsem se zpět ke čtení. Namluvené knihy jsou krásné, ale nic nepřekoná čtení příběhu a možnost si celý děj představit. I když všechno nedoženu, jsem nejšťastnější člověk na světě. Jsem opravdu vděčná za každé nové ráno, kdy vidím. Potkalo mě největší štěstí v životě, větší než vyhrát milion.
Hana Charvátová
se oko překryje, a nakonec, když se k sobě vše přihojí, se v této vrstvě vyřízne otvor pro optiku. Pokud se tohle všechno podaří, může oko přes novou optiku zase vidět. Ke složité operaci s vícero fázemi, kterou v ČR nikdy nikdo neprovedl a v zahraničí ji dělají multioborové týmy složené z očních a zubních chirurgů, jsme se odvážili společně s mým kolegou, očním chirurgem Janem Týnovským a s mou ženou Janou, zubní lékařkou. Pacientka po šestnácti letech opravdu začala asi na půl roku vidět. Poté se do oka bohužel dostala infekce, což je u těchto operací častá komplikace, a vidění se znovu ztratilo.
Ona ani my jsme však nehodili flintu do žita. Podařilo se mi přesvědčit amerického výrobce umělé rohovky Boston KPRO, aby nás udělal svým partnerem v ČR a vyškolil, abychom pacientce tuto umělou rohovku mohli implantovat. Tato operace je mnohem elegantnější, rychlejší a má méně komplikací. Nezapomenutelné byly první chvíle po operaci, kdy se pacientka posadila na operačním sále a po dlouhých letech slepoty řekla, že znovu vidí. Dokonce přečetla bez brýlí název dezinfekčního roztoku Betadine na láhvi. Když přišla do čekárny, kde na ni čekal manžel, který se o ni celých šestnáct let slepoty obětavě staral, řekla mu valašským nářečím: „Já ťa vidím.“ Všichni jsme měli radost. A on se jí zeptal: „A jak
vypadám?“ Ona na to valašsky: „To ti nemožu řéct. No, vypadáš jak Fantomas.“ On i my všichni jsme se začali smát, protože mu za ta léta vypadaly vlasy a byl zcela holohlavý. Byl to nezapomenutelný okamžik štěstí pro nás, pro pacientku i pro jejího manžela. Vždyť co může být pro očního chirurga a jeho tým větší radostí a uspokojením než vrátit zrak někomu, kdo byl mnoho let slepý a už ztrácel naději, že ještě někdy uvidí? Od té doby uplynulo už šestnáct let. Každý rok se těším, až pacientka zase přijede na kontrolu, řekne nám, jak vidí a čte bez brýlí a jak ve Vsetíně, kde bydlí, chodí sama po ulici. Máme z toho velkou radost a držíme palce, aby jí vidění co nejdéle vydrželo.
Takových pacientů jsme na klinice měli už několik a tři z nich byli slepí dokonce více než půl století. Některým se podařilo vidění vrátit jen na určitou dobu, než vlivem dalších komplikací o ně bohužel zase přišli. Mezi nimi je i pán, který byl nevidomý plných 54 let, což je nejdéle trvající slepota, kterou se kdy podařilo zvrátit a vyléčit – vyšla o tom odborná publikace. Bohužel do roka vidění opět ztratil. Člověk by si mohl
myslet, že pacient proto bude smutný a depresivní, ale on je naopak velmi vděčný za tu dobu, kdy mohl vidět. On se totiž už jako slepý oženil a nikdy neviděl svou ženu ani své děti nebo vnuky. Po operaci se jeho vidění vracelo postupně několik týdnů. My jsme nejdříve nevěděli, proč to jde tak pomalu, až jsme si uvědomili, že za půlstoletí slepoty jeho mozek zapomněl vidět a zase se to postupně učí. To je popsáno i v oné publikaci, protože do té doby nebyl znám podobný případ. Dodnes si telefonujeme před Vánoci nebo na Nový rok a také mu telefonicky přeji k narozeninám.
Setkání s některými dlouhodobě nevidomými lidmi bývá pro mne velmi obohacující. Uvědomil jsem si, jak je těžký osud posílil a že se mu dokázali vzepřít a navzdory všemu žít kvalitní a prospěšný život. Mnozí z nich i přes své těžké postižení, přestože by mohli být v plném invalidním důchodu, pracují například jako ladiči hudebních nástrojů nebo maséři a ukazují tak nám vidícím, jak malicherné problémy nás často trápí.
MUDr. Pavel Stodůlka, Ph.D., FEBOS-CR
