NASTALO LÉTO, OBDOBÍ, kdy jsem mohl vypadnout
z králíkárny a vrátit se tam, kde byli opravdoví králíci v kotcích. Naši mě odvezli k babičce a dědovi do vesničky Svitavy na Moravě. Jenže tohle léto bylo nějaký divný. Bylo mi teprve šest, tak jsem moc nechápal, co se to kolem vlastně děje. Psal se rok 1968.
Jednoho dne přijela máma nečekaně za mnou.
„Přijela jsi brzy. Co se děje?“ ptala se babička.
„Copak nevíš, co se děje? Napadli nás Rusáci,“ odpověděla máma, celá rozčilená.
„Tady se nic zvláštního neděje. Ale jestli chceš, zůstaňte tady s Ríšou, než se to přežene.“
„Jenže ono se to jen tak nepřežene. Neumíš si představit, co se děje v Praze. Zabili tam dokonce několik lidí.“
„Myslíš, že je zase válka? Rusové nás přece osvobodili.“
„No a teď nás okupujou a střílí naše lidi,“ řekla máma a rozplakala se.
Její pláč přehlušil zvuk vrtulníku. Přestal jsem poslouchat babičku a mámu a šel k oknu, abych se podíval ven. Tohle léto lítaly vrtulníky nějak často.
Máma rozhodla, že se musíme hned vrátit domů, a tak jsme jeli vlakem do Prahy. Mám rád vlaky, takže jsem byl nadšenej, když jsem mohl všechno pozorovat. Dorazili jsme na Hlavní nádraží a museli jsme se taxíkem dostat na Smíchov.
„Kruci, další kontrola. Připravte si doklady. Ty šmejdi teď pořád otravujou,“ řekl řidič, když jsme zastavili na mostě.
Před námi stál obrovskej tank a jeho dělo mířilo přímo na nás. Mladej voják s kalašnikovem na krku přišel k okýnku a natáhl ruku. Taxikář mu hned podal dokla-
dy, máma taky. Překvapilo mě, že ani nemluvil, a přesto všichni věděli, co chce.
„Bagáž,“ konečně promluvil.
Řidič vystoupil a otevřel kufr auta.
„Seď a buď hodnej,“ řekla máma směrem ke mně a vystoupila.
Voják vyndal náš kufr a položil ho na kapotu.
„To nemůžete, to jsou moje osobní věci,“ vyjela na něj máma, ale on jen pokynul, aby kufr otevřela. Když váhala, namířil na ni zbraní.
„Neblázněte a otevřete ten kufr,“ zašeptal jí taxikář.
Máma se pomalu podvolila a voják začal hrabat v našich věcech. Po chvíli vytáhl dva papírky.
„Što éto?“ vyštěkl.
„Sportka,“ odpověděla máma s odporem.
Voják si lístky prohlédl a pak si je strčil do kapsy.
„To je můj majetek, to nesmíte!“ rozčílila se máma a už se k němu chystala přiskočit, ale taxikář ji chytl za ruku.
„Vykašlete se na to, nebo nás ještě seberou.“
„To přece nemůžou,“ šeptla máma a po tvářích jí začaly stékat slzy.
„Bohužel můžou.“
Voják obcházel auto a já si rychle schoval kreslenej časopis pod zadek, abych o něj náhodou taky nepřišel. Konečně ukázal zbraní, že můžeme pokračovat.
„Ten pitomec si asi myslel, že je to nějaká šifra,“ ulevil si taxikář.
Druhej den vpodvečer za mnou přišla Iva. V obýváku vedle byli naši a její rodiče a něco vášnivě řešili. Muži křičeli a ženy plakaly.
„Ahoj. Koukám, že tě taky přivezli,“ řekla otráveně Iva.
„Jo, prej je válka. Ale co to znamená, fakt nevím, jen máma furt brečí.“
„Ty jsi neviděl ty tanky?“
„Viděl, jsou pěkný. Velký a na kolech mají pásy.“
„Jo, jenže v těch tancích jsou zlí vojáci a chtějí nám ublížit.“
„To jsem netušil. Ale je fakt, že v Praze jsme jednoho potkali. Málem mi vzal kreslenej časopis, naštěstí jsem si ho stihnul schovat.“
„Časopis, to je ještě dobrý. Oni ti můžou vzít i život.“
„Tomu nerozumím. Jak mi můžou vzít život?“
Iva se na mě nechápavě podívala a pak řekla: „Radši nad tím nepřemýšlej. Prostě si pamatuj, že ti vojáci jsou zlí a máme se jim vyhýbat.“
Následující dny byly zvláštní. Dospělí byli nervózní, vystrašení, já s Ivou jsme si nějak v tom chaosu zbyli a podvědomě jeden v druhém hledali oporu. V té době se z nás stali nerozluční kamarádi.
Z toho roku si víc nepamatuju. Jen vím, že když si pak kluci začali hrát na vojáky, já už nechtěl. Věděl jsem, že Němci jsou zlí, a začínalo mi docházet, že ani Rusové nejsou žádný andílci, i když nám ve škole tvrdili opak.
Až dlouho poté jsem zjistil, jak moc rok 1968 ovlivnil můj osud. Táta se totiž tehdy aktivně postavil proti vstupu spřátelených vojsk na naše území, ale to je jiný příběh.
Až po letech jsem pochopil, co myslel Kryl svojí písničkou Bratříčku, zavírej vrátka:
Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, přijeli v hranatých železných maringotkách.
Se slzou na víčku hledíme na sebe, buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách.
MÁNIČKY
A INDIÁNI
JAK JSEM NEMĚL rád hraní na vojáky, tak hraní na indiány jsem naprosto miloval. Nepamatuju si, že bych jako malej někdy četl pohádky, zato knížky Karla Maye o statečném a neohroženém Vinnetouovi jsem doslova hltal. A když jsem v kině poprvé viděl film s tímhle hrdinou, úplně jsem propadl Vinnetoumánii. Všichni kolem mě sbírali známky, já sháněl fotky a pohlednice s Vinnetouem.
Jednoho dne máma prohlásila: „Ríšo, musím ke kadeřnici. Půjdeš se mnou! Vypadáš jak Tarzan, tak to vezme jedním vrzem.“
Nejdřív jsem netušil, co je to kadeřnice, ani kdo je soudruh Tarzan, a tak jsem souhlasil. Svoji chybu jsem si uvědomil až příliš pozdě.
Seděl jsem na otáčecí židli, kolem krku nějakej hadr jako bryndák a ke mně se blížila navoněná blondýna s rudou pusou a černou linkou kolem očí. Jak se blížila s nůžkama v ruce, viděl jsem před sebou válečníka Komančů, co vytasil tomahavk a chystá se mě skalpovat. V tu chvíli jsem vystřelil ze židle, proskočil jí pod sukní a hnal se ke dveřím.
„Richarde, stůj!“ zařvala máma.
Jen jsem se ohlídl a bleskově zamumlal: „Počkám doma,“ než jsem zmizel.
Chvíli jsem pelášil, než jsem usoudil, že jsem jim unikl. Pak jsem si uvědomil, že na sobě furt mám ten směšnej hadr. Strhnul jsem ho ze sebe, vzal ho do ruky a opatrně se plížil zpátky ke dveřím kadeřnictví. Váhal jsem, jestli mám riskovat vstup na nepřátelské území. Uvnitř v rádiu zrovna někdo recitoval Kainara:
Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly, kadeře padaly jak růže do hrobu,
železná židle se otáčela, Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn jenom se dívali, jenom se dívali, že už je chlapeček chycen a obelstěn v té bílé zástěře kolem krku.
„Koukám, že toho holiče potřebuješ,“ ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se a za mnou stála postarší tlustá dáma.
„Jsi pěkná mánička. Kde máš mámu?“ řekla.
Vrazil jsem jí bryndák do ruky a znovu se dal na útěk. Cestou mi v uších znělo to holčičí oslovení a dost mi to vadilo. „Já přeci nejsem žádná holka.“
Oslovení mánička jsem se už nezbavil a provázelo mě celej život. A dnes jsem na něj vlastně pyšnej.
„Kam se řítíš?“ oslovila mě Iva, když jsem celý udýchaný dobíhal k našemu paneláku.
„Právě jsem unikl skalpování.“
„To vaše věčný hraní na indiány. Už bys z toho měl vyrůst. Chodíš do školy a pořád si hraješ jako malej kluk.“
„No jo,“ řekl jsem napůl otráveně.
PANELÁK, KDE JSME bydlely, stál u pole, uprostřed kterýho byl malej lesík, kam jsme chodili válčit. Seděli jsme s Ivou na obrubníku vedle hromady písku a řešili, co bylo ve škole, když jsem si všiml kouře vycházejícího z lesa.
„Někdo je v našem lese. Musíme to prozkoumat,“ rozhodl jsem rázně a mé srdce válečníka začalo bít na poplach.
„Já nikam nejdu,“ oponovala Iva.
„Tak jdu sám,“ řekl jsem a vyrazil k lesíku.
„Počkej, radši půjdu s tebou.“
Pomalu a opatrně jsme přecházeli přes pole, až jsme dorazili k šípkovým keřům na kraji lesa.
„Jen se koukneme, kdo to je, a půjdeme nazpátek,“ zašeptala Iva.
„Dobře. Ale už nemluv, ať nás neprozradíš.“
Po krátkém plížení jsme kryti křovím pozorovali tři asi patnáctiletý kluky, jak koukají do malýho ohně a kouří.
Nepřátelští bílí psi se nacházeli na paloučku, kterému vévodil vysoký uschlý strom.
„Kouří dýmku míru,“ řekl jsem důležitě.
„To určitě.“
„Hele vole, někdo je támhle v křoví,“ prohlásil jeden z banditů. Následoval bleskovej útok.
„Okamžitě mě pusťte, debilové,“ bránila se neohroženě Iva.
„Nebo co?“
„Nebo řeknu, že jste mě osahávali, a uvidíte ten tanec,“ odsekla.
Moc jsem nerozuměl, co tím osaháváním myslí, ale na desperáty to očividně udělalo dojem.
„Radši ji pusť, vole.“
„Tak mazej! A jestli něco cekneš, tak si nás nepřej.“
„Jdeme, Ríšo,“ řekla Iva.
„Ten tu zůstane. A ty mazej nebo…,“ vyštěkl jeden z nich a rozběhl se k Ivě. Ta se prudce otočila a začala utíkat pryč.
„Tak co s ním uděláme?“
„Co si tu vlastně dělal? Mluv!“
„Nic, jen jsem si hrál na indiány.“
„Tak na indiány. Volové, má někdo nějaký provaz?“
„Já.“
„Tak skvěle. Když na indiány, tak tě přivážeme k mučednickýmu kůlu.“
Za okamžik jsem byl přivázán k suchému stromu.
„A teď tě umučíme k smrti.“
Začal jsem se hrozně bát. Nekřičel jsem, ani neprosil o milost, jen po tvářích mě začaly téct slzy.
„Volové, víte, kolik je hodin? Já musím k obědu nebo bude mít fotr zase kecy.“
„No jo, máš pravdu, radši jdeme.“
„A co uděláme s ním?“
„Chtěl si hrát na indiány, tak ať si počká, až ho vysvobodí ta jeho Nšoči.“
Chvíli jsem slyšel mizející smích. Potom nastalo ticho, které přerušil jen prolétající čmelák. Mučení jsem sice uniknul, ale situace nebyla zrovna příznivá. Po chvíli snažení jsem si musel přiznat, že sám se ze zajetí nedostanu.
Věřil jsem, že až se Iva naobědvá, přijde mě zachránit.
Čas ubíhal strašně pomalu, sluníčko pálilo a já usnul. Probudily mě zvuky kousek ode mě. Překvapeně jsem hleděl na starší holku s klukem. Byli úplně nazí a divně po sobě lezli. Chvilku jsem je pozoroval, ale pak mi to nedalo a řekl jsem: „Dobrý den.“
Zjevně jsem je vyděsil. Oba začali zmateně hledat svoje oblečení a rychle se oblékali.
„Co tu šmíruješ?“ vyštěkl na mě ten kluk.
„Já nikoho nešmíruju!“
„Nevidíš, že je přivázanej? Kdo ti to udělal?“
„Kluci starý jako tenhle.“
„Já mu nic neudělal.“
„Taky nic takovýho netvrdí. Radši ho rozvaž!“
„To jsi tady celou dobu?“ zeptal se kluk, když mě pouštěl na svobodu.
„Ty máš blbý otázky.“
„A proč ses neozval dřív, co!“
„Protože jsem asi usnul a nevěděl o vás.“
„Už ho nech. A ty utíkej domů, rodiče tě určitě už hledaj.“
„Moc děkuju,“ křikl jsem v běhu. U baráku jsem potkal Ivu.
„Akorát jdu pro tebe. Promiň, dřív to nešlo.“
„V poho.“
„A kdo tě vysvobodil?“
„To ti řeknu zítra. Pospíchám. Táta bude určitě zuřit.“
A taky že jo. Po mém vysvětlení mě čekaly tři rány rákoskou. Nebyl by to tak hrozný trest, kdybych instinktivně do jedné rány nestrčil ruku. To bolelo jak mučení u mučednického kůlu.
Druhý den jsem Ivě všechno vyprávěl ve svém pokoji.
„A víš, co ten kluk s holkou dělali?“ zeptala se Iva.
„Ani ne.“
„Souložili,“ odpověděla důležitě.
Nechápavě jsem se na ní podíval.
„Vy kluci jste ale pomalí. Že ty vůbec nevíš, co to je?“
„Ne,“ odpověděl jsem upřímně.
„To kluk strká svýho pindíka do naší mušličky a prý je to moc fajn. Povídala mi to sestřenice.“
Pořád jsem to nechápal.
„Že ty jsi nikdy neviděl nahou holku?“
„Ne,“ odsekl jsem. Tahle hra na pitomce mě přestávala bavit.
„A chceš ukázat, co tam mám?“ řekla Iva tajemně a ukázala si mezi nohy.
Náhle mě přepadla zvědavost a takové divné napětí.
„Jo.“
„Ale ty mě to taky ukážeš!“
Zaváhal jsem. „Tak jo.“
Iva si stáhla tepláky a kalhotky ke kolenům.
Vlastně tam nic neměla. Bylo divné, že i tak se mi to líbilo.
Odhodlaně jsem jí napodobil a byl rád, že já tam něco mám.
Několik sekund jsme se navzájem pozorovali. Náhle se Iva oblékla a já ji následoval.
„Tak a teď musím jít domů,“ zavelela a já byl vlastně rád, že výuka skončila.
PRVNÍ PIVO
ZÁKLADKA SKONČILA A JÁ
měl pocit, že s ní i celý moje dětství. Toho léta se odehrálo několik věcí, který mě dost ovlivnily. S Ivou jsme pořád zůstali nejlepší kámoši, i když se naše životy začaly točit každej jiným směrem. Ona se věnovala plavání, byla samý tréninky a závody, prostě záběr. Už jsme se vídali jen ve škole, a po prázdninách měla nastoupit na sportovní gympl.
Moji rodiče se rozhodli, že musím na střední. Chtěli, abych šel na stavárnu, prej že stavět se bude vždycky. Jenže jim nedošlo, že se fotr politicky angažoval v osmašedesátým. Tehdy dělal v místní fabrice a na protest proti spřáteleným vojskům hodil svojí rudou knížku do pytle s ostatníma protestujícíma. Soudruzi si to pamatovali, a protože s ním moc hnout nemohli, odnesl jsem to já.
Byl jsem shledán jako nevhodný kádr pro studium a moje třídní rodičům doporučila, abych šel radši třeba na traktoristu. Máma se ale nedala a dál trvala na stavárně. Šel jsem teda na příjímačky, i když šance byla mizivá. Na školu mně sice nevzali, ale protože jsem zkoušky dal, mohl jsem si vybrat jinou střední, kde měli ještě volný místa.
Jediná, kam brali ty, co neměli uvědomělý rodiče, byla hornická. Fotr rozhodl, že je to dobrej obor, a máma byla ráda, že snad budu mít maturitu. A mně to bylo jedno.
„KAM JEDETE NA prázdniny?“ ptala se Iva mě a kamaráda Ládi.
„Jako vždycky. Měsíc se budu flákat tady a v srpnu jedu k babičce a dědovi do Svitav,“ odpověděl jsem otráveně.
„Ty nejedeš s rodiči na dovolenou?“
„Ne. Fotr jede s chlapama na ryby a máma nikam nechce.“
„My jedeme s rodičema k Balatonu a pak mám plavecký soustředění. A co ty, Láďo?“
„Máma dělá sestru v protialkoholickým centru. Děsně se bojí, abych nezačal chlastat jako fotr, tak mi zařídila brigádu v pivovaru, prej abych viděl, jak se pivo vyrábí, a přešla mě na něj chuť. Moc jsem tu její logiku nepochopil, ale prachy se budou hodit. No a pak spolu s mámou asi taky někam vypadnem. Co vyhnala fotra, moc peněz nemáme, tak asi jen někam pod stan.“
„Hele, vole, a nemohl bych jít na brigádu s tebou?
Prachy by se mi taky hodily.“
„Jasný. Budu rád, že tam nejsem sám.“
TAK JSEM NASTOUPIL na svou první brigádu. Práce docela v pohodě, seděl jsem u pásu a kontroloval pivní flašky z myčky, jestli na nich nebo v nich něco nezůstalo. Docela jsem koukal, co všechno se tam dá najít, třeba mrtvý myši nebo použitý kondomy. Nejvíce mě ale zajímaly etikety. Flašky byly z celýho světa, takže jsem měl brzy úctyhodnou sbírku pivních etiket. I spolupracovníci byli fajn. Vesměs to byly mladý ženský. Do práce nosily bílý nátělníky, který byly věčně mokrý od piva. Pod tenkou látkou jim tak prosvítaly prsa, a já si tehdy poprvý uvědomil, že se mi to líbí. Moc dobře věděly, že na ně zírám, a očividně jim to nevadilo. Furt se bavily o chlapech a něčemu se řehotaly.
„Ríšo, pojď si sednout k nám,“ zvala mě o přestávce jedna z nich a podávala mi malinovku.
Nesměle jsem přistoupil, vzal si láhev a sedl si mezi šest rozchechtanejch bab.
„Máš holku?“ zeptala se mě jedna.
„Nemám.“
„A už jsi s nějakou spal?“
„Ne.“
„Ale no tak, vždyť je to ještě dítě,“ oponovala jí jiná.
„Nejsem dítě!“
„A viděls někdy takhle velký prsa?“ řekla ta první a vyhrnula si tričko. Přede mnou se objevily dva ohromný melouny.
Zaraženě jsem se na ně koukal. „Ne.“
„Chceš si šáhnout?“
Kývnul jsem, ale trochu jsem se styděl. „Jo.“
„Tak si šáhni,“ pobízela mě se smíchem.
Zaváhal jsem.
„Tak se neboj, ony nekoušou,“ povzbuzovaly mě ostatní.
Překvapilo mě, jak příjemný to bylo. Náhle se ozval zvonek oznamující konec přestávky. Kolegyně mi odstrčila ruce a srovnala si tílko. Ženský se s chechotem rozešly na svý místa k lince.
ODPOLEDNE JSEM U PANELÁKU potkal Ivu.
„Ahoj,“ pozdravil jsem a pohled mi sjel k jejímu hrudníku. Došlo mi, že jsem se do tý doby o její prsa vůbec nezajímal. Oproti kolegyni z pivovaru tam vlastně nic moc neměla. Napadlo mě, jestli by mi je taky neukázala. Ale zeptat jsem se neodvážil.
„Na co myslíš?“
„Ale na nic,“ odpověděl jsem a v duchu se trochu zastyděl.
„HELE, VOLE, CO jsem šlohnul mámě,“ vybalil na mě jednou po směně Láďa, když jsme se převlíkali v šatně.
V ruce držel malou bílou krabičku.
„Co to je?“
Pomalu ji otevřel a ukázal mi pár skleněných trubiček s bílým práškem uvnitř.
„Tím se zjišťuje, kolik máš v sobě alkoholu. Foukneš do toho a podle toho, jak to zezelená, tak jsi vožralej.“
„Ty vole, to musíme zkusit. Zejtra každej ztopíme dva lahváče a otestujem to.“
„Hele, já nemůžu.“
„Jak to?“
„Když přijdu domů, musím do jedný fouknout, máma mě děsně hlídá.“
„Páni, to je drsný. Nevadí, tak to zkusím aspoň já.“
Další den jsme počkali, až bude šatna prázdná, a pak vybalili každej dva lahváče. Po prvním vypitým pivu jsem foukl do trubičky a ta mírně zezelenala.
„To je málo, musí zezelenat pořádně,“ řekl jsem odhodlaně a otevřel další flašku.
Po čtvrtým lahváči byla barva sytě zelená.
„A je to,“ konstatoval jsem hrdě.
Vyrazili jsme domů. Jenže když jsme vyšli ven, opřelo se do mě sluníčko, zatočila se mi hlava a nějak se mi začal motat celej svět. Láďa mě musel pevně chytit, abych se nesložil. Nějak se nám podařilo dostat přes vrátnici, aniž by si někdo všimnul, že jsem připitý.
„Ty vole, mně je blbě,“ opřel jsem se o strom a začal zvracet.
„Počkej tady a nikam nechoď,“ zavelel Láďa před barákem a posadil mě do křoví u pískoviště, aby mě nikdo neviděl.
„Ty teda vypadáš,“ zaslechl jsem z dálky Ivu.
„Musíme ho někde schovat. Do večera bude dobrej. K nám nemůže, máma by ho hned táhla na záchytku. Domů taky ne, fotr by ho zmlátil.“
Začal jsem zase zvracet.
„Neměli bychom ho odvést k doktorovi?“ ptala se starostlivě Iva.
„Ne,“ odpověděl Láďa rozhodně.
„Tak tu počkejte, zkusím to nějak vysvětlit mámě.“
Vzpomněl jsem si na písničku od Brutusu, která vznikla o několik let později, ale sem by se hodila:
Porušíme pečeť na hrdle flašky, porušíme zákon, porušíme vyhlášky, na plnicí lince jedou na doraz, ne ne ne ne ne ne ne ne ne nepřestanem ani chvíli, vždyť by bez nás nesplnili.
Opijem se, opijem se, opijem se.
Opijem se, opijem se, opijem se.
Za chvíli jsem ležel u Ivy v posteli, schoulenej do klubíčka s kýblem v náručí a snažil se přežít svou první opici. Večer, když se mi trochu ulevilo a chystal jsem se domů, jsem Ivě a její mámě asi stokrát poděkoval a přísahal, že už nikdy nebudu pít. Tehdy jsem tomu fakt věřil.
Kamarádům nezbylo než bezradně koukat, jak jim mizím z dohledu.
Na stanici mě únosci předali kolegovi se slovy: „Čest, přivedli jsme ti jednoho fašistu. Koukej, co má ten idiot na zádech.“
„Díky,“ řekl obtloustlý plešatý muž bez uniformy. Seděl za velkým stolem v místnosti, kde byly ještě dvě židle a velká nástěnka, jinak nic.
„Sundej si ten hnusnej kabát a polož ho na stůl,“ štěkl na mě.
Neochotně jsem svlíknul svůj oblíbený somrák, na kterým jsem měl na zádech tuší napsáno AC/DC s bleskem v podobě lomeného S místo lomítka.
„Co to je?“ křikl.
„AC/DC.“
„Vidím. Ale co to znamená?“
Moc dobře věděl, že AC/DC jsou australská rocková kapela, která u nás byla tehdy zakázaná, stejně jako Kiss.
„Střídavej a stejnosměrnej proud,“ odpověděl jsem.
„Neser mi a řekni jasně, co to je.“
„Zkratka pro střídavý a stejnosměrný proud, pane.“
Muž přede mnou celý zrudl.
„A to esesácké S?“
„To je blesk,“ špitl jsem a čekal, jestli vzteky nezešílí.
Estébák začal zhluboka dýchat, zvedl sluchátko a vytočil číslo. „Čest, tady Aleš. Můžeš přijít ke mně? Mám tu jeden případ, který mám chuť zabít.“
Za pár minut se otevřely dveře.
„Posaď se!“ řekl nově příchozí a podal mi židli. Prohlédl si můj kabát a sedl si proti mně. „Víš, co to znamená?“
Rozhovor mi začal připadat dost stereotypní. „To je zkratka pro střídavý a stejnosměrný proud.“
„Tohle mele celou dobu.“
„Podívej se, já to chápu, jste mladí, chcete se odlišovat. Ale víš, komu tím pomáháš?“
„Ne.“
„Tyhle kapitalistický rádoby umělci vás mají jen zblbnout. Pak vám sem letadlem shodí pár letáčků nebo levných propisek, vy jste s toho celý paf, ale už nevidíte to důležitý. Uvědomuješ si, že s těma cetkama sem shazujou i mandelinku bramborovou?“
„Ne.“
„No vidíš a ten kapitalistickej brouk nám sežere celou úrodu a pak nebudeš mít co jíst. A kdo si myslíš, že nám pak pomůže?“
„To nevím.“
„No ty tvoji kapitalisti ne. Zase nás budou zachraňovat soudruzi ze Sovětského svazu. Ale to vy mladí nevidíte.“
Mlčel jsem, na to jsem neměl argumenty.
„Tak už je ti to jasný?“
„Ano.“
„Tak fajn. Doufám, že to bylo naposledy a že tě tu už neuvidím.“
„Ano.“
„Tak to, Aleši, sepiš a zavolej zákonného zástupce, ať to podepíše.“
„Máte doma telefon?“
„Ano.“
Potom trvalo ještě šest hodin, než se dostavil můj otec. Během tý doby jsem musel snad stokrát odpovídat na stále stejný otázky nebo sedět připoutaný k radiátoru, když si můj věznitel potřeboval někam odběhnout.
„Vy jste se úplně zbláznili! Já jsem pracující člověk a vy mě sem ženete kvůli takový blbosti,“ rozčiloval se fotr na stanici. Odmítl podepsat protokol a odvedl mě pryč. Cestou domů jsem dostal další přednášku, podobnou tý na
policii o tom, jak je naše generace hrozná. Jen ten Sovětský svaz a mandelinku bramborovou otec vynechal.
Můj skvělej kabát si soudruzi samozřejmě nechali.
O měsíc později dorazil na školu dopis. Ve všech třídách povinně přečetli protokol o tom, jakej jsem údajně fašista.
„Richard Navrátil si po poučení uvědomil svoji chybu a slíbil, že už to nikdy neudělá. Bohužel jeho otec jako zákonný zástupce se k celé věci postavil záporně.“
Naše třídní učitelka dočetla poslední věty zprávy a podívala se na mě s povzdechem: „Doma mám tři pitomce, ale ty jsi taky pěknej vůl.“
VÁLKA S RUSKEM
TEHDY NA ESTÉBÁRNĚ jsem si naplno uvědomil, že socialistický režim mě nemá rád a já nemám rád jeho. Představa, že svoje rockový idoly nikdy neuvidím hrát naživo, mě neskutečně štvala. Připadal jsem si jako pták zavřenej v kleci, nucenej hrát podle pravidel, který mi byly odporný. Rozhodl jsem se, že proti komunistům začnu bojovat. Ale jak?
Jedna z věcí, která mě nejvíc štvala, byla ruština. Chtěl jsem se učit anglicky, abych rozuměl, o čem zpívají Kiss nebo AC/DC, ale místo toho jsem musel odříkávat ruský fráze. Ve škole nás učila rodilá Ruska, což mi přišlo jako ideální cíl pro moji malou soukromou válku.
„Začnu narušovat výuku ruštiny,“ rozhodl jsem se. Bylo to naivní a hloupý, ale to jsem pochopil až později. Iva to věděla hned a dost často nechápala, proč mám takovou averzi vůči národu, kterej podle ní nasadil vlastní životy, aby osvobodil Evropu od nacistů. Můj názor, že nás Rusové neosvobodili, ale vlastně obsadili, jí přišel úplně mimo. Dost často jsme se s Ivou bavili o socialismu a kapitalismu a bylo to jedno z těch témat, ve kterém si v kulisách socialistického zřízení vrcholový sportovec nerozuměl s máničkou. Mimoděk jsem si vzpomněl na písničku od skupiny Vltava:
Já čekám v Čechách a život už je blízko.
Ten můj s plnou miskou už je hrozně blízko!
Já čekám v Čechách a život už se blíží.
Ten můj s jednou lyží už se rychle blíží!
Marx, Engels, Beatles – to je můj rytmus!
Tak co je s ním, že netančíme.
Marx, Engels, Beatles – to je můj rytmus!
Pusť na mě štych já to fakt řeknu! Tak hop! Gott – Husák team táta vzal dráhu.
Krumpáč a kýbl ať žije mír! Ať žije mír!
Na základce jsem měl povinnýho ruskýho kamaráda na dopisování. Já mu posílal fotky Vinnetoua, on mně fotky z ruských válečných filmů. Bylo vtipný, že všechny jeho dopisy a balíčky dorazily rozbalený a evidentně zkontrolovaný. Jednou mi třeba poslal čokoládový bonbony a každej byl propíchlej a ulepená náplň byla všude. Soudruzi se asi báli, že v nich pašuje bombu.
Právě tohle povinný dopisování mi dalo munici proti naší ruský profesorce. Na začátku hodiny jsem zvednul ruku a s nevinným výrazem řekl: „Soudružko profesorko, můj přítel z Ruska mi psal, že…“ A tady jsem si vymyslel nějakou historku. Soudružka se na to okamžitě chytila a začala vyprávět. Většina jejích historek byla doslova neuvěřitelná.
„Vám se to teď žije, ale já jsem ve vašem věku byla ve válce s fašisty,“ začala jednou. „Pamatuju si, jak na naše město shazovali bomby. Všichni utíkali do sklepa, ale já musela na střechu.“
„Na střechu? Ale to vás mohli zabít, soudružko profesorko!“ reagoval jsem pohotově.
„Ano, ale někdo musel ty bomby likvidovat,“ odpověděla dramaticky.
„A jak jste to dělala?“ ptal jsem se s předstíraným zájmem.
„Prostě jsem vzala koště a zametala je dolů ze střechy. Neumíte si představit, jak byly některé těžké,“ řekla s vážnou tváří.
Jindy vyprávěla o zásobování obléhaného města.
„Němci obklíčili celé město a chtěli obyvatele vyhladovět. Rozhodla jsem se, že jim musím pomoci. Chytla jsem doma prase, strčila ho do kufru a vyrazila do obklíčené oblasti. Po cestě mě zastavili Němci. Hrozně jsem se bála, že čuník zakvičí a prozradí mě.“
„A jak to dopadlo?“
„Naštěstí byl zticha a večer jsme ho zabili a snědli.“
„To je ale krutý.“
„Je, ale to je válka. Jinak bychom zemřeli a nemohli vás osvobodit.“
Ráda nás taky přesvědčovala o skvělých sovětských výrobcích.
„Představte si, že jsem jednou celý měsíc nemohla najít hodinky. Už jsem to vzdala. Nakonec jsem je našla ve váze, když jsem z ní vyndala zvadlou kytku. Musely mi tam spadnout, když jsem tam tu kytku dávala. A ty hodinky pořád šly, vůbec nic se jim nestalo.“
„Asi byly vodotěsný.“
„Tak to se, studenti, mýlíte. Nebyly, ale byly vyrobené v Sovětském svazu.“
Její vyprávění přerušilo zvonění.
„Navrátile! Kvůli vašim blbým dotazům jsme zase nic neprobrali. Příště budeme muset přidat a vše dohnat.“
Příště jsme nic nedohnali. Stačilo se zas na něco zeptat nebo se pochlubit dopisem z Ruska.
Bohužel, soudružka měla problém s alkoholem. Po stížnostech rodičů nakonec musela ze školy odejít. Nahradila ji mladá a sympatická učitelka a s tou se mi bojovat nechtělo. A tak skončil můj boj proti výuce ruského jazyka v Čechách.
