Vážení čtenáři, držíte v rukou reprint a současně první vydání kompletního českého překladu významného zednářského dokumentu. Možná toho nejzásadnějšího, takzvaných Andersonových zednářských konstitucí z roku 1723. Vzhledem k tomu, že text neobsahuje žádná rituální odhalení, rozhodli jsme se, se souhlasem Veliké Lóže České republiky, překlad zpřístupnit veřejnosti. Jde o pozoruhodný doklad ducha doby, která formovala náš moderní svět, a možná se s ním rád seznámí i mnohý nezednář.
Překlad se snaží maximálně respektovat původní anglický text a současně využít českou zednářskou terminologii, pokud tato není v konfliktu s originálem.
Jsme v Londýně první poloviny 18. století, kde před několika málo lety vznikla nejstarší zednářská velkolóže na světě. Zednářské lóže, tedy přesněji řečeno kamenické a stavitelské lóže, existovaly na britských ostrovech již dávno předtím, nyní se ale uskutečnila revoluční změna. Původně cechovní sdružení řemeslníků mezi sebe z ne úplně jasných důvodů již po delší dobu přijímala osoby z vnějšku, mimo řemeslo. Tak se stalo, že postupným vývojem se některé lóže odklonily zcela mimo řemeslný rámec. Říkáme, že se z lóží dělných, operativních staly lóže spekulativní, nedělné. Tento proces se završil a formalizoval právě v Londýně v roce 1717 založením oné velkolóže.
Jak se zrodila tato kniha konstitucí? Pouhých pár let existující veliká lóže potřebovala konstituční dokument, který by ukotvil řádová pravidla a obyčeje, stejně jako zednářský historický narativ. Tímto úkolem byl v roce 1720 neoficiálně pověřen zednář a duchovní James Anderson, a to tehdejším velmistrem Georgem Paynem. O rok později, za jeho nástupce, vévody z Montagu, obdržel autor pověření oficiální.
V průběhu roku 1722 je pracovní verze Andersonova textu opakovaně revidována velkolóžovou komisí pod vedením Jeana Théophila
Desagulierse, také bývalého velmistra. Mnozí badatelé soudí, že právě Desaguliers je hlavním promotérem osvíceneckého ducha, propsaného do zednářských pravidel.
John Payne je jedním z členů schvalovací komise. Jeho General Regulations – Všeobecné předpisy, které vytvořil jako velmistr v roce 1720 a nechal v rozšířené formě schválit o rok později, jsou začleněny do textu Andersonovy knihy.
Finální schválení kniha získala na čtvrtletním shromáždění veliké lóže v lednu 1723 a byla se souhlasem nového velmistra, vévody z Whartonu, neprodleně vytištěna a rozeslána lóžím.
Jedná se o soubor v podstatě samostatných pojednání, která by měla být, a do jisté míry jsou, syntézou starobylých zednářských textů, ale současně jejich reinterpretací pro potřeby nového spekulativního svobodného zednářství.
První část knihy pojednává o historii svobodného zednářství, a to doslova a do písmene od Adama. Je ještě středověce bájivá a pravděpodobně jí budete po pár stránkách spíše listovat než dychtivě číst písmeno po písmeni. A možná vás okouzlí svými originálními, někdy až surreálnými konstrukty historie svobodného zednářství. Je v ní obsažen silný marketingový prvek. Zednářství tehdy zacílilo na kandidáty z vyšších a nejvyšších vrstev společnosti. Tyto, kritickým okem viděno, vyfabulované dějiny představují řád jako nesmírně vznešený, propojený s panovnickými rody od starověku až do současnosti. To nejsou řemeslníci v potrhaných zástěrách, to je přímo intelektuální elita, milovaná a uznávaná vládci a privilegovanými vrstvami. A zjevně to tehdy
marketingově zapůsobilo. Šlechta nalezla v zednářství zálibu, dle názoru některých bratří až poněkud přílišnou.
Část druhá, Charges – Povinnosti, je myšlenkově nejzajímavější a nejhlubší pasáž knihy. Základní koncepce řádu je zde naplněna duchem osvícenské náboženské tolerance a hlásá morální principy, které nikterak nezestárly. Ba chtělo by se říci, že spíše získávají v dnešní době na aktuálnosti. Je zde kodifikován etický koncept spekulativního svobodného zednářství, ke kterému se hlásili a hlásí zednáři na celém světě. Současně rozeznáváme mnohem starší vrstvy, náležející do světa dělných kameníků a stavitelů, obsahující původní cechovní pravidla. Čteme konkrétní instrukce, jak se chovat v bratrstvu i mimo ně, při práci i odpočinku. Pravidla jsou praktická a dobře promyšlená. Je to mozaika složená z operativního i spekulativního přístupu k zednářství. Nádherný snímek přechodové fáze.
Třetí část, General Regulations – Všeobecná nařízení, je souborem předpisů upravujících fungování veliké lóže a jednotlivých lóží. Ustanovení působí velmi racionálním, až téměř moderním dojmem. Ukazují nám, že zednářství sloužilo, mimo jiné, jako laboratoř demokratické samosprávy v době, kdy se formoval novodobý anglický politický systém. Kniha končí dodatkem obsahujícím několik zednářských písní, a to včetně notových záznamů. Hudba zjevně hrála výraznou roli v udržování bratrské pospolitosti.
V textu vidíme velmi ranou formu spekulativního zednářství, jež těmito konstitucemi završuje svůj rozchod s tradičním, operativním zednářstvím skutečných kameníků a stavitelů. Navíc zde nacházíme ještě pouze dvoustupňový hodnostní systém, kde mistrem je jen a pouze předsedající dané lóže. Přesně takhle to vypadá v operativní
dílenské praxi. Učni, tovaryši, a dílnu vede jeden mistr. Starší tovaryš či tovaryši jsou mu možná k ruce jako „dozorci“, ale v dílně není místo pro další mistry. Ti se v lóži objevují jako produkt spekulativní transformace. Nám důvěrně známé trojstupňové zednářství poprvé nalézáme jako hotový systém v Prichardově Masonry Dissected z roku 1730.
Kdo vlastně byli oni tři zednáři, kteří přímo či nepřímo vytvořili tento text?
James Anderson (1679-1739) byl skotský presbyteriánský duchovní působící v Londýně. Spojuje ve své osobě kalvinismus s osvícenstvím.
Jeho stopa je nejednoznačná. Jako reverend byl špatně placený a vypomáhal si jako nájemný spisovatel. Jeho výdaje často převyšovaly příjmy, později dokonce musel vyhlásit osobní bankrot. Svou reputaci si mezi bratry postupně pošramotil, mimo jiné kontroverzními úpravami druhého vydání konstitucí v roce 1738. Byl mistrem jedné z lóží, jak je patrno z textu.
Jean Théophile Desaguliers (1683-1744) byl synem francouzských hugenotských emigrantů. Celá rodina byla po zrušení Nantského ediktu donucena uprchnout z Francie. Studoval v Oxfordu a byl spolupracovníkem a popularizátorem díla Isaaca Newtona. Člen Royal Society. Ač anglikánský kněz, byl i praktickým vynálezcem a projektantem v mnoha technických oborech. Významná osobnost anglického osvícenství. Byl třetím velmistrem a posléze za prvních šlechtických velmistrů jejich zástupcem, tedy faktickým správcem veliké lóže. Je mu přičítán významný podíl na vnášení osvíceneckých myšlenek do svobodného zednářství.
George Payne (cca 1685–1757) působil ve významných funkcích britské daňové správy. Byl i literárně činný. Je považován za hlavního tvůrce organizační struktury anglického spekulativního zednářství. Dvakrát vykonával úřad velmistra.
Kdo byli velmistři v oněch dobách? Úplně první, z roku 1717, se jmenoval Anthony Sawyer a nezanechal po sobě patrnější stopu. O Desaguliersovi a Paynovi jsme se již zmínili. Podívejme se tedy nyní na toho, komu je adresován děkovný hold v úvodu knihy.
Když George Payne končil své druhé roční volební období, rozhodli se bratři posílit prestiž řádu zvolením velmistra z řad britské vysoké šlechty. A tak byl na sv. Jana Křtitele léta Páně 1721 v hospodě U husy a rožně, ve stínu katedrály sv. Pavla, zvolen velikým mistrem John, vévoda z Montagu, markýz z Monthermeru, hrabě z Montagu, baron Montagu z Boughtonu (1690–1749). Rytíř Podvazkového řádu a Rytíř Řádu lázně, člen Royal Society. První aristokrat v čele londýnské veliké lóže. Zeť vévody z Marlborough, vítěze nad Francouzi od Blenheimu. Lord komoří na dvoře dvou anglických králů. Důstojná osobnost, která otevřela zednářům komnaty privilegovaných. Jeho zvolením je zednářství stvrzeno jako dostatečně důstojné pro vyšší společnost. Byla to dobrá volba. Kultivovaný osvícenec, respektovaný a loajální. Jím se utvrdila transformace na čistě spekulativní formu zednářství. Za jeho ročního velmistrování Anderson téměř dokončil text knihy a Montagu ji předběžně schválil. Po vydání konstitucí vévodovy zednářské stopy mizí, na seznamech členů lóží se již neobjevuje. Kdo nastoupil po něm? V katalánském klášteře Santa Maria de Poblet leží pod omšelým náhrobním kamenem ostatky slavného anglického libertina. Jeho duše v tomto klášteře posledního májového dne léta
Páně 1731 definitivně opustila syfilitidou a alkoholem zdevastovanou tělesnou schránku. Bylo mu pouhých 32 let. Philip, vévoda z Whartonu, markýz z Whartonu a Catherloughu, hrabě z Whartonu, vikomt Winchendon, baron Wharton (1698–1731). Tím vším kdysi býval ve svých hvězdných časech, a navíc ještě jakobitským vévodou z Northumberlandu. Mistr mravního relativismu, který se, poté, co mu král zakázal jeho libertinský rouhačský Hellfire Club, nechává následujícího roku ve věku 23 let zvolit v Londýně velmistrem veliké lóže. Jako druhý aristokrat v řadě jejích předsedajících. Po skončení své roční funkce propadá ale do naprosté pasivity. Po vyhoštění z Británie a zabavení majetku i titulů za příklon k jakobitům se stává prvním neoficiálním velmistrem řádu ve Francii a zakládá první lóži ve Španělsku, kde bojuje proti Angličanům. A konvertuje ke katolické víře. To byl Philip, vévoda z Whartonu. Muž, kterému osud rozdal ty nejlepší možné karty, a přesto, nebo spíše právě proto, vše prohrál. Byl to on, kdo dal ihned po svém zvolení velmistrem konečný souhlas s vytištěním knihy, jakkoli nevidíme jeho sebemenší podíl na přípravě textu. Ostatně tento souhlas je jeho jediným doloženým aktem ve funkci velmistra.
No, a to je vše o zednářských osobnostech spojených s touto knihou. Více vás nehodlám zatěžovat svým úvodním slovem a přenechávám s úctou a respektem prostor historickému originálu. Přeji vám příjemnou četbu nebo jen listování a doporučuji vaší zvýšené pozornosti minimálně oněch sedm stránek Old Charges.
Pavel E. J. Gergel
KONSTITUCE SVOBODNÝCH ZEDNÁŘŮ, OBSAHUJÍCÍ
dějiny, povinnosti, nařízení atd. nejstarobylejšího a vpravdě ctihodného BRATRSTVA.
Pro potřebu LÓŽÍ.
LONDÝN
Vytištěno Williamem Hunterem pro Johna Senexe v Globe a Johna Hookea ve Flower-de-luce naproti kostelu sv. Dunstana na Fleet-street.
V zednářském roce 5723
Léta Páně 1723
KONSTITUCE,
dějiny, zákony, povinnosti, příkazy, nařízení a zvyklosti
vpravdě ctihodného BRATRSTVA
přijatých svobodných
ZEDNÁŘŮ,
SEBRANÉ
z jejich souhrnných ZÁZNAMŮ a jejich věrných starobylých TRADIC.
MÁ SE ČÍST
při přijetí nového bratra, kdy mistr nebo dozorce začne či pověří některého bratra přečtením následujícího:
DAM, náš praotec, stvořený k obrazu Boha, velikého Architekta Všehomíra, musel mít svobodná umění, zvláště pak geometrii, vepsána do svého srdce; neboť už od pádu člověka nacházíme tato pravidla v srdcích jeho potomstva, a ta se Rok
světa 1.
4003
před Kristem
pozorováním zákonů proporcí převzatých z mechanicismu v průběhu času vyvinula v užitečnou metodu proporcionality. A tak mechanická umění poskytla vzdělancům možnost zjednodušit zásady geometrie do metody, takto zjednodušená vznešená věda je základem všech oněch umění (obzvláště pak zednářství a architektury) a pravidlem, kterým se řídí a provádějí.
Přinejmenším v oněch raných dobách Adam nepochybně učil své syny geometrii a jak ji používat ve víceru praktických umění a řemesel; neboť Kain, jak shledáváme, postavil město, které nazval Zasvěcené či Věnované podle svého nejstaršího syna Henocha; ten se stal vládcem poloviny lidstva a jeho potomci budou následovat jeho královský příklad zdokonalováním jak vznešené vědy, tak užitečného umění.*
Stejně tak nelze očekávat, že by Šét byl méně vyškolen, jsa vládcem druhé poloviny lidstva a také prvořadým zdokonalovatelem astronomie, jal se se stejnou péčí vyučovat geometrii a zednářství své
* Neboť jimi byla zdokonalena také další umění, tj. Tubalkainem práce s kovem, Jubalem hudba a pastevectví a výroba stanů Jabalem, to poslední je řádnou architekturou.
a jedle a cedry z Libanonu do Jaffy, blízkého mořského přístavu.
Ale především poslal svého jmenovce Hirama či Hurama, nejdovednějšího zednáře na světě.*
* Čteme (2. Letopisů ii.13.), že Hiram, král týrský (tam nazývaný Huram) ve svém dopise králi Šalamounovi píše: Poslal jsem vynikajícího muže, Huram Abi, což nelze překládat dle obecné řečtiny či latiny Huram můj otec, jako by snad tento architekt byl otcem krále Hirama; protože popis ve verši 14. to vylučuje a originál jasně sděluje: Huram mého otce, tzn. hlavní mistr zednář mého otce, krále Abibala (který zvětšil a zvelebil město Týr, jak nám sdělují starobylá vyprávění, neboť v těch časech byli Týřané v zednářství nejdovednější), ačkoli někteří soudí, že král Hiram mohl nazývat architekta Hirama otcem, jak bývalo zvykem nazývat za starých časů vzdělané a dovedné muže, tak jako Josef byl nazýván otcem faraonovým, a tak jako týž Hiram je nazýván otcem Šalamounovým (2. Letopisů iv. 16), kde se praví
la-Mélech Avív Ásá Chúrám Šelómó
Vytvořil Huram, jeho otec, pro krále Šalamouna. Ale problém okamžitě zmizí, připustíme-li, že slovo Abif je příjmením Hirama zednáře, také nazývaného (Kap. ii. 13.) Hiram Abi, jako zde Hiram Abif; jelikož je dostatečně popsán (Kap. ii. 14.), můžeme snadno předpokládat, že jeho příjmení by nezůstalo nezmíněno. A toto čtení dává naprostý smysl, tj. že Hiram, král týrský, poslal králi Šalamounovi svého jmenovce Hirama Abifa, vládce architektů, popsaného (I. Královská vii. 14.) jako syna vdovy z kmene Neftalí; a v (2. Letopisů ii. 14.) jej řečený týrský král nazývá synem ženy z dcer Dan; a na obou místech, že jeho otec byl muž z Týru; kterýžto problém zmizí,
jakkoli nikdo po Hiramu Abifovi nedosáhl uznání za dovednost ve všech druzích zednářství. A na tom dosti.
Ale mezi pohany byla řádně rozvíjena vznešená věda geometrie*, a to jak před Augustovou vládou, tak i po ní, dokonce až do pátého století křesťanského letopočtu, a zednářství bylo ve veliké vážnosti a úctě. A pokud trvala sláva říše římské, bylo šířeno královské umění až po Ultima Thule, a lóže byla zřízena téměř v každé římské vojenské posádce; takto štědře předávali své dovednosti do severních a západních částí Evropy, které před dobytím Římany bývaly barbarské, ačkoli nevíme přesně, jak dlouho; protože někteří míní, že v některých částech Evropy je několik pozůstatků dobrého zednářství před tímto obdobím, vystavěných původními dovednostmi, které si s sebou přinesli první osídlenci, jako keltské budovy, postavené starými Galy a také starými
* Menelaem, Klaudiem, Ptolemaiem (který byl také vladařem astronomů), Plútarchem, Eutokiem (který vyjmenovává objevy Filóna, Diokla, Nikoméda, Sfora a vzdělaného mechanika Héróna), též Ktesibiem, vynálezcem pumpy (oslavovaným Vitruviem, Proklem, Pliniem a Athénaiem) a Geminem, některými přirovnávaným k Eukleidovi; stejně tak Diofantem, Nikomachem, Sérenem, Proklem, Pappem, Théonem atd., všichni byli geometři a vynikající zušlechťovatelé mechanických umění.
Ale* po revoluci, roku 1688, král Vilém, jakkoli bojovný vladař, maje dobrý vkus v architektuře, pokračoval na řečených dvou slavných nemocnicích v Greenwichi a Chelsea, vystavěl skvělou
*Po královském vzoru jeho bratra krále Karla II. město Londýn vystavělo slavný památník na místě vypuknutí Velikého požáru, celý z masivního kamene, od země
202 stop vysoký sloup v dórském slohu, 15 stop v průměru, s dovedným schodištěm uvnitř, z černého mramoru a železným balkónem na vrcholu (ne nepodobný Trajánovu a Antoninovu v Římě), odkud lze popatřit město a předměstí, a je to nejvyšší známý sloup na světě. Jeho podstava má 21 čtverečních stop, výškou 40 stop, průčelí je vyzdobeno tím nejdovednějším basreliéfem vypracovaným slavným sochařem, panem Gabrielem Cibberem, po stranách s velkým latinským nápisem: založeno roku 1671 a dokončeno roku 1677. V tom čase také Společnost obchodních podnikatelů přestavěla londýnskou Královskou burzu (stará byla zničena požárem) celou v kameni dle římského slohu, nejlepší stavbu tohoto druhu v Evropě, se sochou krále v životní velikosti z bílého mramoru uprostřed náměstí (vytvořenou slavným mistrem kameníkem a sochařem panem Grinlinem Gibbonsem, který byl po zásluze obdivován po celé Evropě, neboť se vyrovnal těm nejslavnějším italským mistrům, ne-li je překonal), na jejímž podstavci je následující nápis:
Karlu II., císaři Británie, otci vlasti, nejlepšímu, nejmilosrdnějšímu a nejvznešenějšímu z králů, potěše lidského rodu, vítězi nad oběma podobami osudu, rozhodčímu evropského míru, pánu a vládci moří.
Společnost obchodních podnikatelů Anglie, která již téměř 400 let vzkvétá díky královské dobrotivosti, z neporušené věrnosti a věčné vděčnosti, tento památník s úctou postavila v roce vykoupení lidstva 1684.
toto; neb zajisté nikdo jiný není v tak značné míře lidstvu užitečný.*
Navíc, pokud by bylo třeba, lze ukázat, že si od tohoto starobylého bratrstva v průběhu času vypůjčily mnoho slavnostních zvyklostí společnosti a řády rytířů bojovných, stejně jako zbožných; neboť nikdo nebyl lépe uveden, důstojněji nastolen či posvátněji nedodržoval své zákony a povinnosti, než tak činili přijatí zednáři všech časů a v každém národě udržovali
*Bylo by nekonečné vypočítávat a popisovat všechny ty vynikající římské budovy ve Velké Británii samé, vystavěné od znovuoživení římského zednářství; z nichž než některé zde mohou být zmíněny, mimo ty, o kterých již bylo hovořeno:
Queen’s House v Greenwichi ——— ——— ——— náleží Koruně
Veliká galerie v Somerset-Gardens —————— Koruna
Gunnersbury-House u Brentfordu, Middlesex ve vlastnictví vévody z Queensburry
Lindsay-House v Lincoln’s-Inn-Fields ——— vévoda z Ancasteru
York-Stairs na Temži v York-Buildings
Kostel sv. Pavla v Covent-Garden
se svým úžasným portikem
Budova a piazza v Covent-Garden —————— vévoda z Bedfordu
Wilton-Castle ve Wiltshiru ————————— hrabě z Pembroku
Castle-Ashby v Northamptonshiru ——— ——— hrabě ze Straffordu
Stroke-Park tamtéž ———————————— Arundel Esq.
Wing-House v Bedfordshiru ——— ——— ——— ctihodný Wm. Stanhope Esq.
Chevening-House v Kentu ————————— hrabě Stanhope
Ambrose-Bury ve Wiltshiru ——— ——— ——— lord Carleton
Všechny navrženy nedostižným Inigem Jonesem a většina z nich jím i vystavěna, nebo jeho zetěm panem Webem dle plánů pana Jonese.
Kromě toho mnoho dalších, vystavěných jinými architekty, ovlivněnými oním šťastným géniem, jako:
Bow-Church Steeple v Cheapsidu ——— ——— vystavěno sirem Chri. Wrenem
Hotham-House v Beverley, Yorkshire ——— – baronet sir Charles Hotham
POVINNOSTI SVOBODNÉHO ZEDNÁŘE,
vybrané ze starobylých ZÁZNAMU lóží
zámořských, jakož i anglických, skotských a irských k užitku lóží londýnských.
MÁ BÝT ČTENO při přijímání nových bratří nebo dle rozkazu MISTRA.
Jednotlivé kapitoly, a to
I. Bohu a vyznání.
II. O státní správě vrchní i nižší.
III. O lóžích.
IV. O mistrech, dozorcích, tovaryších a učních.
V. O vedení řemeslnictva při práci.
VI. O chování, a to
1. V ustavené lóži.
2. Když je lóže ukončena a bratři se nerozešli.
3. Když se bratři setkají bez cizích lidí, ale mimo lóži.
4. V přítomnosti cizích lidí, kteří nejsou zednáři.
5. Doma a v sousedství.
6. Vůči cizímu bratrovi. °
I. Ohledně Boha a vyznání.
Zednář je zavázán svým stavem dodržovat mravní zákon; a pokud správně chápe Umění, nikdy nebude pošetilým ateistou ani bezbožným libertinem. Jakkoli za starých časů byli zednáři v každé zemi povinováni vyznáním dané země či národa, ať bylo jakékoli, nyní se považuje za vhodnější je vázat pouze k takové víře, na které se shodují všichni lidé, ponechávajíce jejich osobní názory jim samým; to značí být dobrými a řádnými lidmi neb lidmi důstojnými a čestnými, jakkoli se mezi sebou lišícími svým věrovyznáním a přesvědčením; tímto se zednářství stává středem souladu a prostředkem vytváření opravdového přátelství mezi osobami, které by si byly zůstaly trvale vzdáleny.
II. O státní správě vrchní i nižší.
Zednář je mírumilovným poddaným státní moci, kdekoli žije či pracuje, a nikdy nesmí být účasten na úkladech a spiknutích proti míru a blahu národa, ani se chovat neřádně k nižší státní správě; jelikož zednářství vždy strádalo válčením, krveprolitím a rozvratem, dávní králové a vladaři byli hotovi ochotně podporovat řemeslníky pro jejich mírumilovnost a loajalitu, kterými tito fakticky čelili výhradám svých protivníků a šířili důstojnost bratrstva, které vždy vzkvétalo v mírových časech. Takže pokud se bratr postaví proti státu, nesmí být podporován ve své revoltě, nicméně může být politován jako nešťastník; a pokud není uznán vinným z žádného jiného zločinu, přestože loajální bratrstvo musí a má za povinnost odmítnout jeho revoltu a nevytvářet u dané vlády pocit uraženosti či záminku k nevraživosti; nemůže být vyloučen z lóže a jeho vztah s ní zůstává nezrušitelný.
III. O lóžích.
Lóže je místem, kde se zednáři shromažďují a pracují. Proto se toto shromáždění či řádně uspořádané společenství zednářů nazývá lóží a každý bratr musí k nějaké náležet a podléhat jejím stanovám a všeobecným nařízením. Je buďto jednotlivá, nebo všeobecná a nejlépe tomu lze porozumět jejím navštěvováním a skrze nařízení všeobecné či veliké lóže, zde přiložená. Za starých časů se žádný mistr nebo tovaryš nemohl do ní nedostavit, zvláště pokud byl k tomu vyzván, aniž by se nevystavil tvrdému odsouzení, leda že by mistr a dozorci usoudili, že mu v tom zabránila naprostá nevyhnutelnost.
Osoby přijímané za členy lóže musí být dobří a řádní muži, svobodného rodu, vyzrálí a dospělého věku, žádní nesvobodní lidé, ženy, nemorální či hanební lidé, jen ti dobré pověsti.
IV. O mistrech, dozorcích, tovaryších a učních.
Mezi zednáři je veškerý postup založen pouze na opravdových kvalitách a osobních zásluhách; tak aby páni byli dobře obslouženi, bratři nebyli uvrženi do hanby ani královské umění neupadlo v opovržení. Proto je každý mistr nebo dozorce vybírán ne podle postavení, ale podle zásluh. Není možné tyto věci vylíčit písemně a každý bratr se musí dostavit na své místo a učit se jim způsobem bratrstvu vlastním. Toliko uchazeči mohou vědět, že žádný mistr nemá přijmout učně, pokud pro něj nemá dostatek práce a aniž by tento byl bezvadným mladíkem bez zmrzačení či tělesného nedostatku, který by jej činil neschopným vyučit se Umění, sloužit pánu svého mistra a být přijat za bratra a poté, až nastane čas, za tovaryše, odslouživ určený počet let, jak vyžaduje zvyk dané země; dále musí pocházet z řádných a ctných rodičů; takto, jsa jinak způsobilým, může na základě svých zásluh dosáhnout pocty stát se dozorcem a poté mistrem lóže, velikým dozorcem a po čase velikým mistrem všech lóží.
POSTSCRIPTUM.
Vážený bratr, vzdělaný v právu, sdělil autorovi (když byl tento dokument v tisku) názor znamenitého soudce Cokeho na zákon proti zednářům, 3. Jin. VI. kap. I., který je otištěn v této knize na straně 35 a jehož citace porovnal autor s originálem, tj.
Cokeova pojednání, třetí část, fol. 99.
Důvodem, proč tento přestupek byl prohlášen těžkým zločinem, je to, že jím byl porušen a mařen správný účel a účinek ustanovení pro námezdní dělníky. Nyní (říká Jeho Ctihodnost Coke) jsou všechna ustanovení, jež se týkala námezdních dělníků před tímto zákonem a na něž se tento zákon odkazuje, odvolána ustanovením 5 Alž. kap. 4, čímž příčina a důsledek přijetí tohoto zákona zanikají; a následně tento zákon pozbývá na platnosti a účinnosti; neboť odpadnutím smyslu zákona přestává platit sám zákon. A obvinění z těžkého zločinu dle tohoto ustanovení musí obsahovat, že ony kapituly a kongregace porušovaly a mařily správný účel a účinek ustanovení pro námezdní dělníky; což nelze nyní takto vykládat, protože ona ustanovení jsou odvolána. Proto toto bude odstraněno z pravidel smírčích soudů, sepsaných mistrem Lambertem, str. 227.
Tato citace potvrzuje tradici starých zednářů, dle které tento nejvzdělanější soudce opravdu náležel ke starobylé lóži a byl věrným bratrem.
Všeobecná narízení,
sestavená prvně panem Georgem Paynem roku 1720, kdy byl velikým mistrem, a schválená velikou lóží na den sv. Jana Křtitele roku 1721 ve Stationer’s-Hall v Londýně; kdy byl nejvznešenější vladař John, vévoda z Montagu jednomyslně zvolen naším velikým mistrem pro následující rok; tento si vybral za zástupce velikého mistra Johna Beala, doktora lékařství; a pan Josiah Villeneau byli lóží vybráni pan Thomas Morris, ml. za veliké dozorce.
A nyní je z rozkazu našeho řečeného vpravdě ctihodného velikého mistra Montagu autor této knihy porovnal se starými zápisy a dávnými obyčeji bratrstva, dle nich je napravil a shrnul, spolu s vícero patřičnými vysvětleními, do nové podoby pro použití v lóžích v Londýně a Westminsteru a jejich okolí.
I. eliký mistr, nebo jeho zástupce, má moc i právo nejen být přítomen v kterékoli řádné lóži, ale také předsedat všude, kde se nalézá, s mistrem dané lóže po levici, a přikázat svým velikým dozorcům, aby se k němu připojili, tito nebudou v daných lóžích působit jako dozorci, než v jeho přítomnosti a na jeho povel; neboť veliký mistr může nařídit
dozorcům oné lóže nebo kterýmkoli jiným bratřím podle svého uvážení, aby se dostavili a působili jako jeho dočasně zastupující dozorci.
II. Mistr dané lóže má právo a pravomoc, dle svého uvážení, v případě nutnosti či potřeby svolat členy na zasedání své lóže, stejně jako určit čas a místo jejího obvyklého konání. V případě nemoci, úmrtí nebo nutné nepřítomnosti mistra převezme roli dočasně zastupujícího mistra starší dozorce, pokud ovšem není přítomen bratr, který již byl dříve mistrem oné lóže; neboť v případě nepřítomnosti mistra přecházejí pravomoci na posledního mistra, který je přítomen; ale tento nemůže konat, dokud řečený starší dozorce nesvolá lóži, nebo v jeho nepřítomnosti mladší dozorce.
III. Mistr každé jednotlivé lóže, nebo jeden z dozorců, nebo jiný bratr z jeho pověření povede knihu obsahující stanovy, jména jejích členů, spolu se seznamem lóží ve městě a obvyklými časy a místy jejich schůzek a veškerým konáním, které je hodno zapsání.
IV. Žádná lóže nepřijme najednou více než pět nových bratří ani nikoho mladšího dvaceti pěti let, kterýžto také musí být svým vlastním pánem; pokud není udělena výjimka velikým mistrem nebo jeho zástupcem.
V. Nikdo nesmí být přijat za zednáře nebo začleněn v jednotlivé lóži bez oznámení v dané lóži měsíc předem, aby mohlo být učiněno řádné šetření o pověsti a schopnostech daného kandidáta; pokud není udělena řečená výjimka.
VI. Nikdo nesmí být přijat za bratra nebo začleněn v jednotlivé lóži bez jednohlasného souhlasu všech členů oné lóže, přítomných když je kandidát navrhován a mistr řádně požádá o jejich souhlas; oni vyjádří svůj souhlas či nesouhlas srozumitelnou formou, fakticky nebo formálním způsobem, ale jednohlasně; na tuto bytostnou výsadu se nevztahuje žádná dispensační výjimka; protože členové dané lóže jsou nejlepšími posuzovateli; a pakliže by jim byl vnucen problémový člen, mohlo by to zničit soulad nebo narušit jejich svobodu;
M ISTROVSKÁ PÍSEŇ
aneb dějiny zednářství
od autora.
Ke zpívání se sborem, když mistr zavelí k odchodu, buďto pouze jednu část, nebo celé, dle jeho uvážení.
I. ČÁST
AI.
dam, první lidská bytost, stvořená s pomocí geometrie, vtisknuté do jeho královské duše, brzy vyučil své potomky
Kaina a Šéta, kteří poté zdokonalili svobodnou vědu na umění architektury, které milovali, a předali svému potomstvu. II.
Kain město řádné a silné první vystavěl a nazval Zasvěceným, podle jména Henocha, nejstaršího syna, kterého napodobilo všechno jeho pokolení.
Ale božský Henoch, ze Šétova sémě, vztyčil mocnou dovedností dva sloupy.
A celé své rodině nařídil vytvořit celou kolonádu. III.
Poté se objevil náš otec Noe, zednář božsky vyučený; a z božského příkazu vytvořil archu nesoucí značný náklad.
Ta byla vystavěna dle řádné geometrie, dílo vynikající architektury, s pomocí svých synů v počtu tří, shodujících se ve velkolepém plánu.
IV.
Tak z potopy světa se nikdo nezachránil, než zednáři a jejich
ženy; a všechno lidstvo, které jen od nich pochází, má potěšení v architektuře; protože se rychle rozmnožili, hotovi se rozptýlit a osídlit zemi, v Šínáru, veliké a krásné pláni, podruhé zrodili zednářství.
V.
Neboť většina lidstva byla zaměstnána na stavbě města a věže; všeobecná lóže byla přešťastná z takových výsledků zednářské síly; až když je ovládly liché ambice, jejich stvořitel překazil jejich plány; ač mluvili zmatenými jazyky, osvojené umění nikdy nezapomněli.
Sbor
Kdo umí vyjevit královské umění?
Nebo zpívat jeho tajemství v písni?
Jsou bezpečně uložena v zednářském srdci, a náleží starobylé lóži.
[Zde přerušme k přípitku na zdraví současného velikého mistra.
