9788076454491

Martin Mařík Olympos Mons: Privátní genocida

© Martin Mařík, 2023

Czech edition © Dauphin, 2022

ISBN 978-80-7645-449-1

ISBN 978-80-7645-450-7 pdf

ISBN 978-80-7645-451-4 e-pub

ISBN 978-80-7645-452-1 mobi

Tato kniha se těší přízně MK ČR

Jako každý zrozený z moře zbožňuji hory.

Kráčím, už běžím horoucí rozsálanou borovou cestou, na vrcholcích Olympu vládnou stabilní bílá oblaka – ale tady, pár set metrů níž, jen slunce zář a nekonečná svěží obloha modrá. Dosud křepký, neotlapkaný, skvěle vyzbrojen až k nevíře: žena, dva synci srdnatě pochodující a stále cosi objevující. Hlavu má krytu bujnou kšticí, a duše prázdná, rozevřená, nezatížená.

O pár let později na týchž skalistých i lesních místech už sice obtěžkán stárnoucím otcem a matkou – ale stále hrdý jejich průvodce, nic netušící o budoucím lkaní a slzách, jimiž se vzájemně častovali při svých úmrtích…

Tehdy, a znovu i tehdy podruhé pod sluncem a nebem vše přirozené, smrt stromů i zvířat souzní s životaběhem. Lítost nemá důvod propukat, sebelítost zapomenuta, zasuta zdánlivě navěky.

Barvy: hnědá, okrová, výkřiky i útlumy zeleně, modrobílé odstíny – vše kompaktní, sevřené, hmatatelné. Drtící hukot cikád, smaragdové i tyrkysové blesky míhajících se kovových pancéřovaných hmyzů, ševel barevných šmouh šupinokřídleců.

Mytické vědomí dobře ví, že tak barvitá realita nemá naději přežít. Pád do bezbarvé skutečnosti rozpadající se, bez struktur, protiřečné, nesourodé, trapné – tento pád je neodvratný. Ale tehdy ještě zůstaly zrezivělé nože v pochvách. Alkohol posiloval, tabák chutnal. Čas – ať třeba stojí nebo pádí, netřeba měřit, netřeba vnímat.

Ariadna v mínojských temnotách však spřádá lepkavou nit neustále, kdysi a dnes – a je krutým omylem doufat, že vede ze smrtícího labyrintu ven. Přesně naopak. Ale i když to víš, ještě se pohupuješ na vlnách pod horou bohů – nohama k pobřeží, zrakem k oblakům nad Mytikasem, nektarem oplývajícím: slast ponořit se do četby, do vanoucích vůní, do vlahých mořských vln, hledat čas, kterýs ještě ani neztratil…

Lehounce snad jsi znepokojen; avšak zatím nic nedbáš prvních příznaků: Mumláš si modlitbu zdánlivě k spáse bližních, křesťanskou – z pouhé pohanské pověrčivosti. Před

očima pobřežní linii Afroditiny pěny, hory nad ní; pod zády, v zátylku, už můžeš tušit bezedný šedý oceán, hlubiny, v nichž se začneš ztrácet. Chvíli se ještě kolébej – tělo bez pohybu začne však klesat, a dno – lůno – v nedohledných prostorách nedohmátneš…

Všichni to víme – ale je nezbytné i věřit, k uchopení tohoto básnivého výronu: Vše protikladné souvisí, vše je výsostné i nízké, animální nestoudnost nebrání červům v dosažení výšin ducha. Pravda je průzračná – co však s ní počít? Umělec i divák se vždy srdnatě snaží abstrahovat – ale tentokrát se jim to, holenku, nepovede. Juliina láska bude vyslovena prasečím rypákem, sluneční sonáta skřehotána žabím hlenem. Sopl rozmazán malebněji než Mona Lisa. Protiřečení, kostrbatost, nedotažení, totální inkoherence a absolutní kauzalita v téže vteřině: reálná životní selanka.

Pro nás, kdo vidíme dál do vesmíru, galaxií, do buňky, zlodušných srdcí a vznešených duší, do souvislostí božích a ďábelských, je však pouhý pohled na růst a zanikání jen nízkým, mrzkým pinožením. Oprýskanou freskou. Jen proto jsme stvořili postavu sedící, s lebkou obsidiánovým nožem otevřenou nahoru do galaxií, dolů do středu Země, jíž proudí vše podstatné… pro neurony s překotnou, méně senzitivní synapsí: příběh je nic, nesmysl, nikoho nezajímá; žití je snůškou prchavých nálad, jež spolu nějak souvisí; povznesení ti přináší jen jitřivý vzdech. Tvar časů, osob, jmen – kdo by se tím babral… Život je vibrující, zmírající pocit.

OVO

Řeřavé oharky v koutcích jejích očí žhnou rudým žárem. Zřítelnice dokořán, nozdry zeširoka rozevřené, ústa zírající – vše žhnulo rudou září. Zdánlivě zprvu jen plochý obraz, vrstvy barvy na strupatém plátně; živý však nevídaně. Tvář shora dolů zvrásněná rýhami tmavé fialové, černohnědé, zelené; prosvítala světlá siena kůže; kolmo na vrásy zejí rozevřené rány očí, úst. Vše v nočním oparu, cítí, že barvy nepravidelně pulsují. Nejsilněji ale vnímá průhled – skrze otvory obklopené řasami a rty zírá do nekonečného prostoru dalších a dalších rudých ohňů, vířících plamenů ve vesmírných tmách. Nic kolem té žhoucí hlavy nevnímá, okolí zmizelo v černotě… Rudými plameny začínají probleskovat nejprve sírově žluté, pak oslnivě bílé záblesky. Kontury očí a rtů žhnou rudě tím výrazněji. Nic než barvy; žádný zvuk, kouř. Jediný pohyb: žhnutí. Jen jeho oči a rozevřená ústa před hořící hlavou s řeřavými průhledy do nekonečna…

Ten prvotní vjem byl pro Georga fatální. Vnímá svět jen očima. I když – ne tak výlučně… Vůně, především vůně, a odpudivé pachy, i zvuky (ne slova, spíš hudbu), i to vše cítí, navíc sem tam si hmátne. Ale očima, řekněme, přemýšlí, žije: vidinami, představami, a koneckonců i barvami (zejména pigmenty) a částečně tvary kolkolem. Právě proto byl jasnou volbou k pozorování: Umístíme Georga do Petriho misky na živný agar, binokulární mikroskopy vyostřeny, hrotem preparační jehly se blížíme, připraveni odebrat vzorky; ještě ne k pitvě, to chvíli potrvá, a kdoví jestli. Sledujme bedlivě, jak čivy tvorečkovy reagují na vnější a jistě, hlavně na vnitřní podněty…

Otázka, zda sneseno dřív vejce, nebo vstříknuta spermie, dnes již Georga netrápí. Neřeší ani, byl-li sám prvotně vejcem, či spermií. Třeskutý první počin prosvištěl mimo něj. První dojem, jenž zřetelně pamatuje, je až stadium rýhování. Od toho vše počalo, blastulovými rýhami jsme zjizveni do smrti.

A ještě snad ani nezrýhován už vnímá jednu z fatálních predestinací, jež později dozraje v jediné možné vyústění. Zatím neví. Avšak už před samým porodem věštěno, co za dvaadvacet let zažije: vyhoštěn dočasně ze studií na Nejvyšší škole hnojné (kdesi mimo střed Evropy) bere dočasné povolání jako – potratář. Vozí, vozíkem specificky vrzavým, lehce oplodněné a znepokojené, většinou slečny, na omyvatelně vykachlovaný sál. Přidrží ženě, sice omámené rusou, vizourohltnou anesteziologyní, přesto reflexně sebou škubající, jedno či dvě stehna – než vrchní potratník kyretou vezme život, vysaje živůtek, zakrvácí kraťounce ochlupený klín – a veze odtěhotnělou na lůžko.

Mimochodem, některé mladé slečny – zaslechl nepřímo po chodbách – pěstily v těch časech jímavou zábavu, jež je zavedla právě do neporodnice. Kamsi, více rozverně než zoufale, volaly, ve hře zvané jejich hantýrkou telefon. Spočívala snad ve vytáčení – nazdařbůh – jakéhosi telefonního čísla, prsty přitom používal partner v příslušném dívčím ústrojí, ruku vzápětí střídal jiným údem. Touha po volání, dovolání se, je věčná…

Sál s červenými a bílými kachlíky na omyvatelné podlaze: Právě tady před dvaadvaceti léty Georgova matka porodila syna. Přesně tady. Už začíná proto chápat jediné: Nikdy tomu nebude rozumět. Nikdy nepřijde na skutečná, pod všemi vrstvami uložená PROČ – natož na odpovědi…

Pravda, párkrát cosi narůžovělého se vysoukalo zpod lbi: myšlenka! Začala popolézat, po rameni, po stole. Ale zásadně platí, že je Georg naprosto autonomně ovládán svým mozkem – sám nevládne ničím. Lebkohmota dělá si s ním po libosti, sadisticky, co chce. Jistě ho nezabije – vždyť zemřela by také v tu chvíli; vystavila však Georgovi jasnou diagnosu: jdi mimo hřiště. Nelze žít vlastní život. Pozoruje se, jiné též, vnímá – a nemyslí. Neschopen abstrakce může než popisovat čiré to, co vidí skrze mysl i bulvy.

Rozevlátý a utržený, musel Georg spáchat na sobě určitý itinerář praktického života (VIZ dále a pořád dále…). Pořádek, jízdní řád pro cokoliv. Teď se půjde umýt a pustí vodu

z kohoutku, splní úkol nastrčení ruky pod tekoucí proud; nyní učiní úkrok ku dveřím, vyjde, otočí spínačem elektřiny… Netoliko je tento infantilní řád v obludném opaku k jeho vlastní tužbě: onu neukotvenost sobě vlastní nebrzdit, vyhnout se přístavům jakýmkoli… Neporušitelná nutnost soustředit se na běžné úkony, třebaže již léty cviku téměř podvědomě, vylučuje jakékoli uvažování obecnějšího stylu, pohled do budoucna, zmíněnou schopnost abstrahování, a de facto jakýchkoli úvah. A to ryze vědomě; věnujete-li se práci na splnění blížícího se úkolu: nasadit škleb, podat ruku a zamumlat frázi – pak nelze přemítat o výletech do vesmíru…

Je poslán dělat věci „konečné“, s „výsledkem“. Věci zbytné (žraní atd.) od toho jen zdržují; „výsledek“ je klíčem k životu. Ovšem životní praxe tohoto axiomu je tak vzdálena; doslova protikladná! Musíte-li našlapovat cíleně přesně mezi spáry dlažek chodníkových, nemožno zkoumat, proč tamhle u kandelábru leží chlap, nehledě že v tratolišti čehosi… Kazajka, svírající Georga, je vlastní výroby. Proto se naučil libovat si – takřka, v nelogických konstrukcích, jež artificiálním způsobem „ospravedlňovaly“ neduživý stvol jeho mentální postavy (!), tvoříce mu průlinčitou oporu, ne nepodobnou pralesním těm houbám, jež v dusném tlejícím přítmí zdají se křemičitými zázraky, utkanými z bruselských pseudokrajek (+!+!+!+).

Že tuten fragmentární život bez vnějších problémů funguje už pár desítek let, svědčí nejen o úrovni většiny bližních. Georga živí cit. Ne láska (toto slovo zde zaznívá poprvé a naposled). Nýbrž cit, jímž slyne již améba, kdekoli její membráně postaví se do cesty překážky nebo potrava. Brvy, čivy – toť jeho faktické neurony, srdce, duše…

Retardační geny také způsobily, že při fyzickém malování obrazů jen trpně musel vybarvovat, co už předtím v lebce uhnízděno. Později to sice zvnějšku vypadalo jako „tvorba“ a „přemyšlování při práci“, ale to vše jen póza. Kamufláž: svým chmurně klabonosým profilem maskoval celkově vypitózní charakter díla… Obdobně, skryt v bílku

a žloutku, předvídavě preferoval, či spíše jiného nic neuznával než četbu her bez rušení herci vykonavateli; skulptury vadily, nejsa dost placaté; zpěvohra úplně hnusila se mu…

(Ano, teď po letech najednou i opera je krásná, naslouchat čas od času divám a pěvcům je totéž co v záchvatu touhy žrát čokoládu – ale oboje už tryská z nudy a okorání).

Další v Georgově vínku: spoustu umělců že prý ta jejich vlastní práce baví, právě ta, které nikdo nerozumí; jak to – správně! – vyřekl v rozhlasové debatě kritik filmový: lidé z toho filmu, řekl, odcházeli, nelíbilo se jim to – a to byl jejich problém, podtrhl kritik. Má pravdu, ví i Georg: lidi JSOU blbci – o tom právě současné umění vypovídá nejvýmluvněji.

Je náležité si přitom opakovat, že géčka (naprosto všechna, to znamená většina) sice nevládnou uměním nenávisti – není jim to dovoleno, leč pomlouvačně pohrdat umějí všichni (všechna géčka) skvěle! Ovšem natolik na hraně, s tak rychlým kmihem kyvadla přízně, že nálada jejich životní mění se vteřinou, doslova: moucha zvláštněji zabzučí (posloucháš-li pozorněji, vše je podivné) – a vmžiku vedlesedící se stane opravdu přítelem: vždyť kdo jsme bez fatálních chyb! Načež v zlomku dalším je z něj zpět zhovadilec nade všechny vynikající… Nejen nejhorší člověk, ani pouhý zloduch pro nás outdooristy neexistují: Hitler – jo, byl hodně divnej, kdo nejni… Neznamená to, že nemůžeme zabít. Ovšem, můžeme zabít: leda v afektu nebo z nějakého jiného důvodu, třeba pro peníze a podobně, ale jinak jsme naprosto neškodní. A k tomu dobrá poznámka ženy (ne jeho budoucí): že některé filmové příběhy o rozpadu vztahu mohou mít přesto i happyend, to se prý může stát… Vždyť rozpad vztahu je sám happyend! Jeden se prostě chce rozejít s druhým, protože má třetího – chce konec, nový subjekt na konec též naléhá (neb chce svůj začátek), ergo smrt jednoho vztahu je logicky ze dvou třetin happyend… To staré známé kouzlo statistiky…

Co teď? Na řadě otázka víry, když ne ve svatého Bohameda, jestli snad věříme v přírodu nebo tak? Věříme, že má

smysl desatero a vše obdobné a vesmír musí mít řád a smysl (smysl v chaosu – čili cesta je cíl, spatřuje jen bloud) –ale jak proboha věřit tomu, že za víru něco dostanu? Spasení??? Vyvolení, život věčný?!! Dostanu věčný kus masa, protože budu věřit, a získám tím boží pozici – protože já sám vím, kterak to s vírou je? Napasení? A taky je vše, žvatlá designovaný panák, otázkou míry. Víra taky otázkou míry? Poměrně Tě miluji, Pane Bože. Málem zbožňuji kozatou, zádumčivou Lucii. V Alláha věřím sotva ze šedesáti procent, bratře Chomejní…

To snad ne. To snad ne. Co je míň, než jsem já?! má Georg zagenováno. Nedbá varování: když nepřiplazíš se a nepřibodneš sebe ke křížku – skončíš u toho svého kosočtverce! Schválně, kdo první se vyrouhá… Však též břitký snímek, oceněný prestižním dvojitým Oskarem za naivitu a noblesu, pojednal o svatých kusech masa (přinejmenším kostí a šlach), nashromážděných za staletí nejprudšími kapacitami svých národů, jimž rabování Jeruzaléma nevráželo trny v oka. Moderátor celebrijního předávání Nejvyšších Cen zapříčinil však přítomným – a tím víc ostatním, o něž jde především – nehynoucí pozdvižení; následky nesli si až do konců. Celebrátník ve své sadomasáži neschopen ukočírovat vlastní žvanírnu: chtě každého natrhnout i polichotit, políbit i nakopat serval uzdu z tlamy a hýkal tak mocně, až brizantní výprsnice i brilantní smokáči pochopili: jsme tu všichni kvůli němu jen, veškeren celuloid a digitál točí se kol něj. To jeho ego!!! Poučení měl prenatální Jiřík (Georgíček) z losalamoského Washingtonu hned dvojí, protikladné, zcela již ladící sekvenujícím genům jeho: a… a zkuste si hádat, jaké asi…

Raději spějme zpět na prastarý kontinent. Ještě v lůně (ta záliba ho neopustila) matčině jede Georg z města Berouna (severovýchodní Evropa) podél řeky Berounky vápnitými skořápkami silurských ramenonožců věnčené parovlakem. Na rozlehlém ostrově onoho rozlivného veletoku pod starosmavým pravěkým hradištěm Karlsteinem zřel v podvečerním oparu, ale dost ještě ostrém Slunci: kol vel-

kých pláten na stojanech pobíhají malíři, malíři mávající rukama; musí vystoupit. Křičeli: Naháníme na plátno tajemství, kultivujeme kvalitu díla, čekáme, až se na čáry a plochy usadí ono tajemné, co dělá umění uměním!

O pár let později pluje v balonu v tichu nad vsí Srbskem, zasazenou u téhož Berounkariveru; současně sám pozoruje vzduchoplavný stroj v podvečerním tichu, jen občasný sykot plamene bylo lze slyšet – a dole pod gondolou zase ti malíři…

Drobná vsuvka: Pozorovat se (nikoli rozumět si!) uměl Georg od mládí a nepotřeboval k tomu žádný psychomedikament (k Nevoli přítele Svetozára…). Stačí trochu se soustředit. Žijete-li de facto paralelní životy a vnitřní zrak vám stále dobře slouží, tak prosté… Vsuvky se posléze namnoží natolik, až zardousí prapůvodní nosný peň.

Vedle pisatele vynořuje se spisovatel: Mistře, mistře, jaké ilustrace byste vybral k svému dílu? Odpověď jasná: bloumal jsem Pradem, Louvrem, v Uffiziích, Akademii benátské – takže bych udělal takovou kombinaci reprodukcí mých obrazů hlav (olejů) plus fotografií bobků vypuzených z těla plážových krabů…

Přitom neutuchají ty božské pochybnosti: nesmíš mít bohy na Olympu, musíš mít jediného Boha… To je haupttrefa; neměl bys sice zabíjet a žádat manželky bližního… ale i to ti může(me) odpustit – jen musíš mít jediného Boha…

Čím to, že rozumím (rozuměj: toleruji) víc všem úchylkám než normálním lidem? ptal se zárodečný Georg každého rána, hledě do smutného zrcadla, česaje si budoucí pleš. Každého napadne nejpravděpodobnější vysvětlení, že jsou všichni ti normální de facto magoři, ale, to by bylo – beznadějně prosté… No nic; ale aspoň například co se týká tématu děvkařů – homosexuálů –, těšíval se především na pochod za práva zoofilů. Šťastný mekot ovcí a bekot koziček v cudných podprsenkách, a naopak, bučení koňův a ržání telátek… A co teprve pochod za práva homozoofilních krokodýlů, huj…!

K tomu přidejme princip vědeckého zkoumání, vetknutý mu na příkladu – dejme tomu – vápencového kopce kde

jinde než při toku mnohoslibné Berounky. Chceš, v minimu aspoň, něco zvědět? Vezmi větší bagr, s obří hrabavou lžicí. Lžící. Kopec celý naber a vraž do výzkumného terária. Užij eklektory, elektronové mikroskopy, a zkoumej: Veškeré pravěké tvorstvo prvohorní, druho též, prosej desítky tun třetihorních spraší; spočti a urči každý mech a pařez i spóru současnou, kdekterého chvostoskoka; analyzuj prvky; zkonstruuj hypotézy o dávných pralidech jeskynních, promysli inspiraci poetům, grafikům, fotografům; neopomeň pitvu (aspoň rozbor, měkký-lis /jsi-li/) turistů ve vzorku přítomných. Vše promíchej a odhal vztahy mezi veškerenstvem tím vzájemné jakož i toho všeho k okolním galaxiím. Ozdob vějířem hnutí lidských mozků a duší, když jejich skořápky sedávaly na stráních kopce a míhalo se jim cosi vědomím i pod ním. Pak teprv můžeš si objednat dole v údolí sklenici, nikoliv sklenku, usednout ke stolu a zírat se zadostiučiněním: tohle je proslulé polesí, zvané Kodské!

Nevyplníš - li veškeré kolonky předepsané analýzy, aniž formuluješ závěry: nervosní, silně nervózní navěky zůstaneš…

Hlavou Georgovou poletuje další pírko ze vzpomínek na blahé dřepění ve skořápce: přirozené přece by bylo, by se člověk díky bazální ryzí upřímnosti, „pravdě“, až (teprve) následnými fabulacemi dostával dál a dál a nějak tento životní základ opřádal; ale my dnes musíme postupovat opačně: Na počátku je klam, jehož vrstvami se musíme probojovávat někam do hlubin a výšin, k čemusi aspoň trochu ryzejšímu.

Takže konečně jedna konkrétní záležitost: jedva se vykulila z vaječného lůna holá, smavými kučerami porostlá jeho leb, již hnízdila v ní myšlenka s aktem samotným spjatá –třebaže významu nabývající až za pár desítek let: Proč mít rád svou matku? Maminku, mámu?

Kdybychom nevěděli, že nás zrodila, co bychom k takové osobě cítili? Neustále žvatlá, zda se pořád máme stejně dobře, jak bylo letos na zájezdu na olympské riviéře,

synáčku? (Myslíš, jak tvůj vnouček – můj synáček – tu želvu upustil, s nakřáplým krunýřem krvavou stopou se plazila do škarpy zdechnout…) Inu krásně bylo, ani rozvádět se nemá smysl… Cožpak nepozná svou zrůdu, kvasimodí oko, hřbet… hypertrichiózou poznamenaný, vyznamenaný Žid eritrejského původu, a oni mu rýsují hranice a vyřvávají o národu, tam nesmíš – pojď sem, máme rádi – nemáme rádi, zabít – nezabít: Lze vegetovat na tomhle světě, přizpůsobit se – či raději v klidu zalézt kamsi?

Vědci nám dobře napovídají, proč milovat matky. Od lesa: cožpak vědec může věřit v Boha? poletují časté dotazy chudomozků. A věda vpravdě úžasně odhaluje stále svištivějším tempem, jak funguje to či ono. Že tenhle šupinokřídlý motýl má rád modrou, protože tak velí pravěký instinkt, povzbuzovaný tím či oním genem; jakou délkou se modrá vlní, jak bengnul všehomír a kdy se zhroutí zas… ale proč je modrá modrá, k čemu ten vesmír je, Profesor stále neví a neví. Věří tedy v Stvořitele. Stvořitelku.

Dumat o lásce mateřské (z té strany opačné) však je marné, zkuste vyprávět matince o Warholovi a Velvetech… Nebo proč Jimmy (jistě, Jimi) patřičně v 27 zhebl… I když zde je odpověď exaktní vědy zřejmá: neb vidět starce šedobílého zapalovat elektrokytaru by zničilo smysl Všehomíra…

K podstatě nastávající tragédie Georgova života; nebo, chcete-li, k jeho předsudečné genetické výbavě: Chce příliš. Chce všechno. Francouzská teta moje (ta hodná, co léčila nás z trudnomyslnosti marně – ’lespoň alé le’lépe naučili jsme se předstírat), půjčila jemu, klučíkovi, strýcovu leiku a strýc mu ji chtěl odcizit zpět, lstivě se ptal malého: A co bys chtěl vlastně fotit?

Asi hlavně – všechno, odpovídáme bezelstně. Přitom již tehdy dobře víš, jak vyhrocené jsou mé schopnosti monomanické. Věnovat se malbě jednoho jediného obrazu sto let je slastné. Soustředit se na řešení jediné rovnice! Později dokážeme si vsugerovat lásku k jedné jediné tak, že bychom uměli pro ni zemřít zalknutím se, zadušeni jediným stahem hrudních svalů. A ještě poté milujeme zírat na jed-

nu jedinou prastarou, pralesní poštovní známku tisíce hodin, zkoumat její zdravé mladé zoubky k nakousnutí…

Nicméně strýc tehdy ještě zpytuje: Proč tedy chceš fotit? Kluk mlčel samozřejmě, vždy, stejně já, stejně ty. Všechno, fotit všechno! A navíc chci, musím dělat cokoliv, jen abych u toho a o tom nemusel přemýšlet, vyhrkne Georg v odpověď jen o pár let později.

Strýc zabýval se profesně teorií všeho. Jak svůdné! Přitom nikdy, nikdy nemůže platit: při aplikaci v konkrétním bodě vždy ji lze usvědčit z fatální chyby. Kdo si ovšem podrží princip všeobjímavosti neustále narážející na nutnost výběru do smrti a nezhyne na tuto fatální rozkolejenost ve věku útlém, hoden obdivu. Ale právě na sklonku se nám tahle oscilace vymstí… Teta ze zlata.

Pro nás, nervní povahy, kteří již slečnám, babám učitelkám blahopřávali jsme podáním růží věnčených snítkou vždyzeleného aspergerusu z vlastní zahrádky – zdánlivým záhojem zprvu se jeví poctivá, duchabijná sběratelská práce v nejrůznějších oborech. Filatelie, entomologie, cestování (sběr vjemů), shopping (sběr zbytečných věcí), sociální se zasítění (prezentace nudných věcí), „vztahy“ (sběr panterů, é, partnerů s možným, nebo hrozícím, následným odchovem mláďat): vše to a mnohé další odvozené skýtá jak momentální radostnou konkrétnost, tak existenciální příslib nekonečnosti – finále svého pinožení nedohlédneš. Enfanterribilní axiom praví: Cokoliv děláš, o čemkoli přemítáš, stojíš-li tváří v tvář byť i Přišpendlenému Spasiteli: nikdy neztrácej ze zřetele, že podřezba žil není až tak zvlášť obtížná.

Leč neunavujme hodnocením podobných vyduchlin, chutě k jádru: cestu k nesmrtelnosti vidí Georg jasně: pojímat bytí v čase paralelně.

Nikoliv teď vyvzpomínat na kdysi či teď si představovat příští. Nýbrž uvědomit si vštípivě permanentní pocit, že jsme právě teď tím, čím jsme byli před chvílí či v kočárku a budeme zítra a v rakvi. Mimochodem, preventivně: hodlali jsme se vyhnout všem vulgarismům. Protože jsou tak li-

bé a jadrné, chtěli jsme se pochlubit, že užijeme jen tři v celém nadcházejícím výkladu. Načež bychom je hned zčerstva vyjevili, ty prosté, leč nejmilejší: prdel, kurva, neser! – s dovětkem: toť vše, již nikdy více! I toto předsevzetí však posléze shledáno zbytečným. Jak by taky ne! Zcela obdobně, posuďme: vždyť například milujeme v tvorbě (nejen v tvorbě, viz sklony k monomanii) přísný, sevřený tvar, nerozptylující pozornost a neodvádějící od hlavního tématu, od cíle. Tah na branku – to je ono! To nás baví, to je chvályhodné! Leč svět je tříštivá bomba, a dobré úmysly k hovnu jeví se. Krom toho jednou si Georg nasadil (omylem) hlavu operního pěvce La Scaly: Danubiela Dismase Bárty. Byla to ovšem hlava vážky – jež onen ve volném čase chytá a pojídá. Hlava s dvěma obříma očima, každé však složené ještě z tisíců dalších očí! Ommatidia tato neskládala ovšem obraz do celku, což činí geniálním hmyzům – každé z nich vidělo cosi zcela jiného. Ideální pro naši žebříčkovou soustavu! Bavilo nás přece vždy posuzovat, kde že ta hranice, od níž má něco nárok žít (tedy: že to nezabíjíme, čili že zabíjíme to tajně, s uzarděním nebo s nějakým vysvětlením). Vegetarián požírá chléb – tedy tráva, rostlina je věcí neživotnou, aspoň méně životnou. Šváb, nemaje mozku, má být rozšlápnut. Vlk, maje sice mozek, ale hanebný, budiž zastřelen. Černoch, má kůži hanebnou. Blahoslavená citovka Dzeržinskij, osobnost kalibru nejméně 7,65. Náš strýček Frunze.

Díky oku složenému Georg navždy bude zřít, vnímat mnoho podnětů současně: sedě v rozhovoru kavárenském slyší hukot vzdálených moří, vidí skvrny živých barev s přesnými konturami, odpovídá, pojídá a vyprazdňuje se zároveň, vše pozorováno, ba i zaznamenáváno… Přece tak celý vesmír se odehrává, jediná chvíle hostí myriády událostí, a fakticky jen nicotný výsek toho v Georgových gangliích. Čas všeho bytí souběží; paralelní žití darovali mu Danajští…

Nechci vás ani nás nevratně zaplétat, ač nás zdravé právě vaše schizofrenie tolik láká. (Zde nejedná se mimochodem o schizofrenii duše, nýbrž ducha, nesvatého.)

Když takový věčný ponor nevydržíš, praktická rada podá ruku. Stačí navštívit nejbližší porost mangrovů, před blížícím se odlivem – malebné jsou především východoqueenslandské. Pozor přitom, bosá noho, na trčící vzhůru ostré kořeny! Tam v křovinách pavouci balí své oběti v hebounký kokon, živé konzervy. Ovšem vypozorováno, je-li obětí brouk s tvrdším pancířem, lze ho vymotat ze smrtící příze a rozdýchat! Sám ovšem to nezvládne, nezbytná pomoc zvenčí. To je jediná, jediná vada projektu. Pro nás pečlivější: je-li to opravdu vada, pak tato úvaha má oprávnění dojít k plánovanému vyústění.

Je příkladně průměrným jedincem. Na tom dalo by se stavět, resp. z toho brát. Leč běda, statistika nezná bratra: nula plus sto děleno dvěma jest padesát. Vezmi esesáka a židovský dým z plynové komory, poděl dvěma a máš průměrný vzorek. Dle tohoto etalonu měř svět…

Zřejmé že k tak všeobjímajícímu a roztěkanému živoření je pevný jízdní řád nezbytný. Nevědomí – tedy vědomí jen občas pozorovatelné dotčenou osobou – musí bezpodmínečně vytvořit – výstižnější bude výraz vystavět – celý planý živůtek na rituálech, pózách, pseudomýtech, „lžích“ o sobě, druhých (a jistě, to populární denní snění!, bez něhož, jak kníká Zimmermanovic Bertík, nebylo by obnovující moci noci…). Vše v době, kdy vydává tvor počet ze svých dnů – a to může být kdykoliv! Toto kdykoliv!!! de facto při jakémkoliv jen krapet podceněném nezvládnutém podnětu znamená jediné: stačí malý cvrnk – a celá konstrukce zřítí se do základů (rozuměj: základů nemaje). Kdos bídné

imaginace: představ sobě v průzračné temné modři vodních hlubin skvoucí křemičitý, spíš kalcitově korálový zářivě průzračný atol, všemi tobě blízkými věcmi, událostmi, bližními oplývající – ve vteřině ťukem pouhé hrany malíčku vlastního zhroutíš ten svět, zkalíš všechny city…

Paradoxem prohlédá Georg jistě to, kterak lidé zoufalství a smyslu zbavení mají životy nalinkované, jízdní řád ve všem, od porodnice po kremaci, nic o tom netušíce; proč on, vědomě vyplňováním katalogu posedlý, naopak bloudí

celým životem… Chtěl by celým svým – ale čím to? Srdcem, to jistě ne; vůlí pohrdá, nerozumí pojmu; duší – tu nemá rád; říci celým mozkem či žlazami není chutné. Nicméně, usiluje stále celým svým –

Vštípeny dále tři klíčové postuláty, z nichž ten poslední nikdy, nikdy již se nezdařilo změnit (jen jednou). Prvý: Utíkáš, někdy jdeš či pak jen už uskakuješ na žírné zelené louce; zelené proslulé olejnaté barvivo: permanentní zeleň skvělá, říznutá ovšem malinko tmavšími odrůdami palety. Vždy slunce zář. Zem počíná se otevírat nejprve v dlouhých, neškodných průrvách. Jak tep zrychluje a blížíš se konci útesu, rozevírá se rudohnědě sytá půda pod zeleným kobercem blíž a blíž, až pod patami, vše bez zvuků jakýchkoli a za dne s modrými nebesy a zlatým svitem…

Druhý: Při stoupání schodištěm nevkusné, staré zašedlé stavby zříš ústřední výtahovou šachtu nejprve bez obav, i schody lze vnímat bezpečné. Zužují se víc a víc, a přitom stoupat musíš. Už tiskneš se zády k stěnám s ohavnými skvrnami, šachta holá, už ani chatrné zčernalé lano v ní nekomíhá; schody drolí se a drolí…

Do třetice to populární létání: Zprvu nepříjemný pocit promíšený touhou (před prvním přijímáním ženy /muže/), pak překvapivě namáhavý vzlet, leckdy doprovázen kroužením (většinou v podmračné dny či o soumracích) na velkém dvoře jakési polorozbořené sakrální budovy, resp. zahradě její, nutno překonat nejprve zdi a dostat se poté i nad zvonici. Následuje překvapivě libé shlížení; je-li závrať, jen mírná a lákavě zvědavá: Co bude, když se zřítím? Po odeznění (jak už víme, lhostejno zda v stavu „bdělosti“, či jiném) ovšem nijaká posteuforie: vždycky, vždycky totiž létá, truhlík, jen rukama. Trup je závažím. Při vzletu proto obvykle usilovně musí jimi mávat, ve výšce pak nanejvýše plachtit s pažemi rozpjatými; takový Ježíšek superstárek, kouska vznešenosti v tom nevidět.

Rovněž Profesor zaryl do kolébky Georgovy svůj neomylný entomologický skalpel. Expertem byl především v hov-

niválech a masožroutech, leč nad brouky vynikal coby hbitý řezač porouchaných mozků (jen bokovka: bující štěpinu v mozku Georgova táty už ani Profesor neopravil). Šťavnatý životní postoj Profesorův zakořenil do okolostojích leckdy pozoruhodné náměty. Tak vám řeknu, pravil jednou prenatálnímu Georgovi, tak krásný karcinom jsme na sále dlouho neměli. Rakovina varlat. A prorostlo to míchou až do mozku!

A Georg má paměť sloní.

Porod se vyloženě vydařil; Garribald sám sebou vypuzen z lůna, zavěšen stále na výživném laně – strangulační rýhou chlubil se ještě jeho adultní krk. Na větévce višně (či třešně) se vykulilo na snad třicet sester a bratří. Všechna jména uvádět smysl nemá, časem leckterá se vyjeví. Koneckonců, podoba se mění, že ani sama jsem donedávna nevěděla (nevěděl), co jsem přesněji zač. Ani co jsou zač mí bližní, pokrevní či fiktivní…

Prvních sedm let je vždy zbytečných. Nezajímají nás proto olympské nivy, ni netušeným větrem smýkané patagonské savany pod nedozírným bledým nebem či chladnomlžné předvěké lesy tasmánské nebo vyhřívané pyramidy zarostlého Yucatánu – až Gregg vynoří se, sedmiletý klouček ve vlaku.

Jede se svým dědou, dá rozum (který nemá), v jednom kupé. Celkový dojem šedý – neb se jedná o vlak, projíždějící středoevropským (pro všechny ostatní, mimo Středoevropanů: východoevropským) státním patvarem, okupovaným toho nečasu jakousi bolševickou svoločí. Vlak nejspíš brzdí, staví v zaprášeném nádraží zřejmě povětšího hnusného města. Děda vždy skvělý, svůj: drobnější, v nyní odloženém klobouku. Obdařen vždy dvěma kapesníky: byly nosový a očový. Syn jakéhosi bohatšího podnikatele, avšak sám nyní kupodivu ne u lopaty, tváří se, že je jakýsi úředník.

Klouček tiše dřepí, těžko dnes soudit, nakolik býval zvídavý. Zvídavost manifestoval tupě. Ale teď právě upře oči na papír, jenž před sebou zaštiťuje třetí osoba v kupé. Jakýsi muž. Na plachtě papíru tiskařská čerň vyrazila obří lžinápis RUDÉ PRÁVO LIDU, více však zadřely se do mozku a duše doprovodné vítězné znaky, zřejmě s černými hvězdami, srpy, kladivy, diplomy všem levověrným…

Klučík neví o světě nic; přesněji pokud vůbec něco, tak díky výchově jen to, že rudí jsou vrazi a všem právo berou.

A právě teď přichází dosud nepoznaný, o to silnější pocit. Prozření do přesvědčení. Chci být to, co ONI: tomu chci vě-

řit, šedým chlapům s rudými kroupami krve v klopách. Zrůdám. To bude má jistota. Určující snad byl ten plurál, poprvé a naposled pocítit se zcela neotřesitelnou součástí něčeho naprosto pevného.

Děd, dědeček, nejlépe děda, nepostřehl nic. Nebylo co. Sedmiletý v příštích dnech za drobné mince, ukradené z matčiny peněženky, zakoupil několikrát tu novinovou plachtu, zíral na nesrozumitelné titulky – a hlavně záhlaví. Dnes se už nepamatuje na případné další okolnosti. Pokračování žádné není, od té doby mu žádná koketerie s rudými/černými samozřejmě na mysl nepřišla, naopak, to ani nemusíme dodávat…

Jenže ta nepochopitelná událost, ač zdánlivě jen mihotavou blbinou, se zažrala naprosto. Možná první životní záchvěv, a hned toto. Tak silně se zadřela do vědomí! Děsivě připomínala, čeho může být každý později schopen: i slepé zotročující lásky.

A zůstal z té odtažité událůstky také zásadní pachový vjem, zcela přehlušující permanentní železniční č. p. ach: jakési šlápnutí do hovna. Nese si na obuvi výbavu do budoucna.

Sociální inteligenci všichni měli už coby mnohonohé larvy – štětinaté – skvěle vyvinutu: potká například Gregg, plaze se před Úřadem vlády, politika, s nímž kdysi v obleku instalatéra měl co do činění. Zrůda je to pochopitelně vládní, kradla, podváděla, lhala, je to na nich dobře vidět, protože o nich se informace instalují na veřejné desky, obrazovky – a oni recipročně lžou, kradou a dští vztek. Mohutně se Gerda na potentáta vytlemí, namísto by zvracela či přelezla na druhou stranu ulice. Vytlemuje, potřásá volátkem… ble ble a plazí se oba dál, každý svou necestou… Vyzván mluvčím kabinetním, z prvního sběru, bez přívlastků, on-record formulovala své hodnocení: Když ty svině netuhnoucími chapadly marnivě laskají tvé nepoužitelné tváře, přidržují u páchnivých úst svých mé, zasypávají soukolí začouzeným pískem, krkají své opatlané blaho mými ústy, opylují mě věnčitou prašivinou – a mimo záznam již (ješ-

tě): Jak mám vysekat v té namodralé teplé tříšti svou bledozelenou, vytouženou hrubou pěst s hebkou dlaní, když ta chytlavá zrůda snad ani…

Mluvčí vydal nótu o vzájemném porozumění. Taky se mu zdálo, že něco z masa a krve tu mlsá a chrastí…

Z těch dob pochází i zlozvyk lákat každou noc, nejlépe v bezměsíční, vlhké mračné dusné noci, v lůně přírody –lákat je světlem matoucím, ideálně ultrafialovým: neviditelným pro hříšníky. Můry víří; když pod rozkladné duby posadíš do klícky samici obřího brouka roháče, samci její s kusadly olbřími neodolatelně slétají se, drápy svými nejprve drsní temnou kůru stromů, slézají, zlézají pak na obliny kořenů, až k bílým ňadrům… Ňaderný výbuch!!! Kusadla svírají bradavku, po oblých stehnech míří do klína, zas míří k lůnu neomylně…

Mnozí vykulenci samozřejmě poznamenáni už od larvy hrbem, rozštěpem nebo něčím takovým. Jen vidět to zatím není – studia a pobyt v kolektivu probíhají bezprůtažně, mile… Až teprve teď k stáru musí si dávat pozor: vždy když se vysmíváme Quasimodům, nakyne ještě víc ten ranec vprostřed lopatek a sličné naše rty vyšpulí se v řiť…

Však sama doba sladké puberty zmítala se vábně hebká, přesněji: hebounká. A to přesto, že přečasto zíráme do zrcadel – to, známo, známka smutku. Leč smutek tak nyvý! Vždy ho vymaže další hlt chmele či dezertu vinného (reálně však nevinného!), rodící se doživotní skandálek vymazán hlaholem hned vzápětí. A právě všudypřítomná, především v mysli, občas i vysoce hmatná: hebounkost pohledů, slůvek, a vůní, vůní především, všech možných pohlaví… Zejména tmavý vlas, mladá vůně bez parfému, nejen hladká, ale tak hebounká kůže, pleť, už při jemném podráždění vazká, jemně či již i silněji kontrahující, vydechující stále naléhavěji… A nekonečná hebkost bytí, přes ty všeliké prékoxy, blití na noční veřejnosti, kárná řízení…

Jen něžné doteky mysli a ovšem ztopořená třísla, vrhající se na bezbrannou světovou prózu, dokonce i poetiku,

pití prvních obrazů impresivních, dadaidních, abstrahovaných… Tvůrčí masturbace: orgasmus sluje právě od oněch věků vždy takový, že lebka v týlu puká, odpadá kost, leb otevřená a padáš vzad do černého vesmíru, do neznáma, za sršení hvězd, jež máš po oslepujícím blesku stále jiskřící v černogalaktické tmě před očima.

Tady prubněme i lehčí osvětlení, proč nazýval jistý čas rodné své matku a otce slůvkem ještěři. A nebyl sám. V jeho případě důvod nasnadě. Byl večer, pozdní večer, a podařilo se odemknout bez neúměrného lomozu vraceje se z poměrně úspěšné výpravy za výživnými nápoji. V namodralé záři obývacího pokoje zří statného varaního samce, kterak vztýčen na mohutných předních pracnech hlídá snůšku kožovitých vajec. Velké šupiny zářily matnými odlesky, když nadouval k odstrašení mohutný hrdelní lalok. Samice, štíhlá agama s jemným ocasem, kmitala kol něj vařivši pozdní kávu. Groggy pozdravil koutkem rtů a stáhl se do své nory…

Za více vět však ta pro dnešní geronty úžasná existenciální perioda Grázlovi nestála; to už jímavější a hlavně výrazněji určující, jak jeho bratří a sestry chodívali poprvé (potřetí či posté) do školy. Především: Nejlepší Band Všech Dob, Všemi Voly Vzývané Brouky s bakelitovými akordy a ústředním trotlomottem hujlavjů, šestiletí neznali. Jak mohli vůbec žít? Poslyšme: vyrazili po dlážděném chodníku – klíčové, protože od této chvíle je vždy nezbytné překročit tmavé kostky, došlapávat na bílé, v rytmu tří, sedmi nebo jedenácti korků, resp. kroků (v naléhavých případech lze si pomoci jedničkou, přidanou ke kanonickým numerům).

Polorodná sestra Greggova, soustředěna k překonání chodníku na trase k tramvajové zastávce, vzhlédá na moment od dláždění a popatří jiskřivými zraky na blížící se postavu: kamarád Gulliver. Čau, jak se máš? osloví Martu. Zkušená již Marta ví, že kupříkladu o zánětu svých prstů nožních, zasahujícím neblahou červení již i lůžka nehtů, radno pomlčet. Svědí ji též sotva snesitelně kdesi, raději pod lopatkou – zažádat o škrab se ostýchá. Strýc, zmírající

na leukemii, se jí zdá taky hodně intimní. Na co opravdu se upírá: totiž vycestovat do Punta Arenas k oblíbené kolonii krátkonohých tučňáků – zase jeví se příliš zdlouhavé k objasnění… Volí: Čtu o významu patosu v umění; nerozumím tomu, necítím to. Patos v sobě cítím, písmena tato ne. Z toho trochu si zoufám; ale například oba rodiče jsou v pořádku, i když otec přišel o práci (o nohu) a máma trochu stůně, odpovídá Marta, a spatří ještě Jirku (Gulliverem jen přezdívaného) za okénkem odjíždějící tramvaje…

Rozhlasová stanice Za Drátem přináší nyní luxemburskou rockovou operu, zvanou Neukojená. Tvůrci její blahoslavení padli v düsseldorfském pubu předčasně. Padla Griegovi do noty. Tlak, obrovský tlak (na pravé lebeční straně především) – nesnesitelný! – na dokončení všeho! Copak lis okolí, tomu se paradoxně odolat dá. Ale skotačivá úzkost zevnitř, ze sebe sama vykovává tu obruč strachu, jež pílí drtit lebku, a hrudní koš hlavně, jen zdánlivě zvenčí! V těch nejchutnějších pikosekundách zří Gabriela preferovaný květ kaktusu, citronově žlutým kadmiem zářící na šedozeleném pozadí ostnů; původem z mexických náhorních planin, zde ve velkoměstě o to svůdnější! Nemusí se kochat – stačí pohlédnout, v tom okamžiku spočinout – tak přece taky funguje svět. Ale co s tím, zmítá hned nepokoj?! Sukulent vykvetl. To nemůže stačit! Jak dílo dokončit, rozvinout, zafixovat? Nestačí umělecky nafotit, samolépe zobrazit olejem v plátně, zachytit slavnostním hymnem! Dokončit, dotáhnout… Jinak totiž hrozí, že květ dokončí sám sebe – zvadne, otec jeho uhyne hnilobou kořenů. Proto Gabča laskala nedokončené věci, lidi, děje. Její olízaní autoři skoro nikdy nic nedokončili: právě, právě tím uchovávali okamžik pro věčnost, život věčný…

Dopřejme nyní adolescentní výtvarnický kousek: jak ho údajně připravil Lejnonův mordmanžel Giocundo-Ono pro exhibici do tehdy dosud neformulovaného Centra umění pro budoucí talentované geronty.

Obrázek menší zprvu jen na zdi, olejíček na plátně: samá sametová slonová čerň. Ve středu díla ovšem navíc výrazná

skvrna uhlem. Nekonečně, bezedně černým. Na bílém pozadí černý obraz bez rámu; čistě visí. Od obrázku k nejbližší elektrické zásuvce strčen (tažen) černý drát, zapojený do sítě. Tím propojena malůvka rozvody na samotnou elektrárnu, jí (skrze ni) na uhelnou sloj, obklopenou horninami celé Země, spojena tečka přes Zemi se soustavou Slunce našeho, a tím galaxií i všech ostatních, s tím černočerným všehomírem tráveným černými děrami – můžeš tohle vše vnímat z malého obrázku… a nazvat si ho třeba černá duše, máš-li jako arthropod přec jen antropomorfní sklony.

Zároveň z malby kolmo k pozorovateli míří dvé hrotů takřka neviditelných ostrých jehlic – při každém přiblížení obličeje zvědavcova vnikají mu v oči; pak vnímáš nejlíp tu černočernou tmu, navěky… Mladý nadějný autor dospěl už ve své prvotině k tomu, že hrdina neví, co dělat, ničemu nerozumí a nic nechápe – k rezultátu, jímž zkušení zralí autoři na sklonku kariéry uzavírají klasická díla.

Vsuvka, neodpustitelná: hudbu k výše uvedenému klipu spustil opět zmiňovaný Bertík Dylanovič, největší fejk lokálního šoubyznysu, první influencer nicoty; na trumpetu ho doprovázel, mile střapatého zasunovacího robertka, těžce psychoidní černobílý bolševik Charlie, bez hůlky, ovšem v cylindru (buřinku předvádí jen těžce zaklondajkovaným kunčaftům.)

(Popsané dílko, teď už to můžeme přiznat a vyvrátit fámy, načerno vytvořené čísi nevlastní sestrou Markétou, kurátoři nejprve marně oplotili, pak otupili a nakonec odpojili. Nic jim platno, vybroušené koncepty jsou věčné…)

Ona Markéta a Gregarious rádi navštěvovali frivolní Univerzitu veškerých uměn; Gregouš skrzevá výtvarno, Maria zavítávala v oddělení pachů a múz. Chraňbůh – snad to na mysl nikomu ani nepřichází – by snad Grg toužil nechat vést vizuální svůj cit nějakým oplzlým dědkem – pedagogem! Zkoumejte zákazníka a pak mu nabídněte, co potřebuje – výstižnější, zhovadilejší slogan sotva kdy zaslechl. Občas je jistě možné zákazníky zkoumat – a nakopat do řití. Chodil ovšem čmuchat lněnou atmosféru ateliérů, hladil

zrakem spanilé modelky – a především vždy dřepl a civěl na transparentní heslo, vytesané ve dvoraně: MÁŠ-LI NARUŠENOU PSÝCHU – JEŠTĚ TO NEZNAMENÁ, ŽES UMĚLEC. Jojo, pokyvuje vždy s úsměvem pod dosud nevyrašený vous: ale je to dobrý předpoklad… Mery vyžívala se vlastní tvorbou pachových objektů: torza, portréty, zátiší – formovala z nepostižitelných, o to šalebnějších vůní a relativně decentních smradů. Doma nedostávalo se jí, kupodivu, vzdor úsilí celé hnojné rodiny, dostatečných surovin, univerzitní pachárna však vybavena nevídaně. Právě Mary vylinula spreji reliéf nazvaný Afrodíta v očekávání, parafrázi motivů slujného plátna Subtilní hlavy pozorují; kopii toho madridského veleplátna univerzita vlastnila. Vonné výtvory Myrrha vždy finálně fixovala bezpachým lakem – pokaždé páchala originál. Co ji však znervózňovalo: nicméně díla nikdy nevydržela bez rozkladu déle než půlden, déle zůstávalo/nezůstávalo než trochu smradu, jenž před půlnocí beztak vyvanul…

A trochu ještě předběhneme – epizodku s hebkým kocourkem, na niž lze se těšit v kukelním stadiu, předjímá situace sledovaná v postlarválním bytí: totiž věhlasné Péro Kaliméro. Napovídají to i Grétiny ranní erekce, jedna až tři denně (všechny na jednom orgánu):

Jak víme my, z města u mostu vystavěného osobně z vajec samotného Karla Velikého Varlobijce, slavnosti bigbítů v oplocené duševní léčebně, dočasně pozotvírané pro oboustranné kulturní vyžití jednou ročně, přinášejí i hudební vyjádření chovanců. Frontman jejich křaplavě zapěl song s verši: Stojí mi péro, péro Kaliméro… Paraplastická hudba, autenticita schizoidních diagnóz interpretů ověřena. Nehledíme ovšem na zvukodrsnou impresivnost výrazu, srovnatelnou jen s pubertálním výronem úžasného Zeměměřiče světově zeslulého Vlastoviče Višňáka. Pozorování ve veřejné pakárně je jiného osudu: duševně bezmocný pěje o Kaliméru, tvář „šťastná“, jak u nás schizoidů vždy v patřičných periodách bývá zvykem. Vystoupení na loučce, kryté keři,

stromy. Výrazná tmavší zeleň, probleskující Slunce. Gregg však, stoje mezi naslouchavci, popatří a ustrne na ženu, blížící se k ansámblu se skupinkou sobě rovných. Divačka, zdůrazněme, mentálně zjevně sytá, nevyšinující, napohled plně standardizována. Náhle ona zvedá zrak a sluch ke skupince, poznávaje zpěvného protagonistu. Posluchačka vnímá text a spojitě zejména výraz mentálův; pomíjí svůj zjevně nemaniodepresivní doprovod. Gregg silně cítí: žena zná pěvce i jeho diagnózu zevrubně. Vymýšlíme: zná ho ještě z pobytu obou na vnější straně plotu. O co v ten moment jde: ona stále zírá, a přitom slzí, velmi. Rozpukané stydké rty z divých nočních pranic… Vydrží minutu, zhroucená, odchází. Erektátor stále přitom soustředěn na svůj song, jak jinak, Péro Kaliméro…

Jednou v jemně již postpubertální periodě – spíš dopoledne – získává Gregg žízeň na pivo. Vyráží chutě do hospody kdesi pod kaštany, v malebném podkoutí města Prahy. Usedá v zahrádce k stolu podélnému, kolektiv ještě nezpit, nicméně rozjařen již chvíli holduje. Stůl pokryt zeleným přelakem. Zrak padá mimoděk, stále však fascinovaněji na ubrousky, jež zde, v restauraci známé po celé prosluněné Málaze, obsluhující seňor připravil: bělostný pórnatý papír, konzistence odpovídající účelu, je počárán strojově čarami, černými, tenkými, ne však zcela pravidelnými! Hosty, všechny, tento nezvyklý koncept nutí studovat různost čar, vzdálených od sebe milimetry až tři. Nepořádnost lajniček kontrastuje s jejich účelem, aspoň domnělým: maje být rovné, jsou přitom tak rozverné…

Nesou pražské pivo a kolega, tmavovlasý spolužák výrazně jiné školy, sděluje poznatek: servírka, když se na tebe podívá, kouká jí z každýho voka nejmíň sto čuráků. Pivonoška vskutku sličná, a hlavně, příměr velmi přiléhá. Prohýbá se pánví i těma ztopořenýma očima… Jak snadné v tu chvíli vysmát se blábolům, dělícím všehomír na abstraktní a reálný! Malevičův kaziměrný černý čtverec na bílém, pak i bílý na tomtéž. Jasná – prý – výtvarná abstrakce. Nikdy,

ani v spermatálním ještě stavu, nechápal Gregg toto podivné nazírání. Co reálnějšího než čtverec?! Co abstraktnějšího než snaha vytvořit pastelkami na papíru věrný obraz vážky, kovodělníka či pána z Nazareta?

Sorry ještě za vysvětlivku stejně lapidární: že rozdíl mezi realitou a snem, představou? Co reálnější než všechna přediva snů, vzpomínek, přání, lží o sobě, bližních a celém všehomíru!? Absolutně, bez výjimky platí: zdání, představy, omyly jsou krví našich životů plně, krví či mízou v cévách kolotající. A ještě mě baví fórek s tím, jak nutno chránit všechen život za každou cenu. Máš volbu: rozmáznout malarického moskyta – nebo spálit Matissovy mazanice…

Což teprv slůvko, jež jen otrlé povahy mají troufalost vyřknout: empatie jakási… Gregg, jakmile jeho sestra Georgina dostala své dny, menstruoval náruživě spolu s ní! Zpočátku bylo jímavé vcítit se do zhrzené milenky, do předsedy vlády, do uhlíře, malíře – konec však slibovalo to šílený: zničil se, rozpustil se, přestal existovat. Není to totéž co „identitu ztratit“ (v téhle famílii tuhle disciplinu nikdo nepěstoval) – je to v důsledku: nebýt nikdy, vymazat se i zpětně. Však ještě přijde chvíle, kdy si vše Gregg v posledním záblesku uvědomí – až bude olepkán, oblaněn, až se tam bude drát… Nic nepomáhá ani zatím stále zachovávat čisté, infantilní chování (jistě, povahy infantilní a čistá nejsou totéž, ale kdo jsme čistý…)

A to ještě – když stále sedíme pod kaštany – spolu s pivečkem přichází kořalka. Pilná včelko mrdonosná, skučí kolega po hbitě bzučící servírce. Zatímco v Andalusii do abstraktního ubrousku vyloudíš rty reálnou šmouhu od riochy (nelze v čmuchštině napsat riojy) začervenalou, pod jírovci dárkyni z oka luzného vykáplo spermátko v rumovém či peprmintovém stylu.

Řadu let později – nyní loví ryby v dravých řekách severní Namibie, začíná se (v duchu) zajímat o ichtyosauří změnu pohlaví. Zkoumavci zjistili rybám změnu orientace dle potřeb: málo samců – ejhle z královny vzejde vévoda. Naopak, smečka rybích peónů změní se v stádo všeochotných

děveček. Netřeba k tomu – na rozdíl od choutek hominidů – chirurgův zářez ani dryákovy pilule. Pozoruhodná na tom možnost změny vztahů: dcera stane se milujícím synem řekněme polomatky – čili bývalého otce? Když předtím ho – ji – nenávistně sočil(a)? Chutné zrno do žernovu pelichavých meditací… Od těch dob organismus trvale zaplaven hnisným borgiovským cantharidinem z domácího zdroje, slaví narozky zásadně v privátním lágru, jmeniny v zamřížené kobce.

Původně se tomu všichni chtěli naprosto vyhnout –zmínkám o chlastu. Umí to každý, notoriků spousta –a kdo, praví pranostik, není notorik, ten zas netuší vůbec, vo co gou – a tak pořád dokola. Přibližně dvaadvacet let se sourozenci etylalkoholu věnovali – spontánně, s vášní i povinností. Leckdo cestou odpadl na selhání, zbylé odradil chlast od lepších drog. Následujících čtyřicet let se léčí –leckdo zase selhává. Potíž nastává, jakmile původní bezprostřednost, ba dychtivost vystřídá vtíravější vědomí: podstatou i této vášně lačnění, touha mít, něco sežrat, urvat, vychlastat – ne touha po oblouznění. Prvotní je majetnictví – a to zjištění je k zblití, kocovinné.

Gregg sám užívá metodu zaručenou pro léčbu kocoviny následující: vždy po tahu navrtal lebku na temeni, napustil ledovou vodou a řádně protřepal. Vhodné přitom špunty do uší. (Malinko, ano, mohou se zanítit hlavě dutinky…) Chladivá voda to lebeční lejno, sestávající z neuronů, oklame a žízeň opět slavně vítězí.

Ještě než se Greggovi přihodilo, k čemu ho „rudé právo“ přinutkalo: vstup do trvalého zaměstnání neplaceného poradce v klíčových otázkách orby a sociálních dávek – nuceně vzal kratší úvazek: placenou péči o dosud živé mrtvoly. Jak tak vzpomínal na kariéru potratáře, vymyslil další hru na volání. Jedné, dosud výjimečně spíše masité příští nebožce, připevní k madlu nemocniční postele tlačítko k pípadlu. A dotyčná volá, volá s chutí, jak a koho jen může. Volá ráno, odpůldne i v noci, pravou rukou ještě hýbat může. Ste

se zbláznil, Goghu, hochu, to bysme se k bábě ulítaly, ničí vzápětí kolegyně v Úložně dlouhodobě bezmocných pravidla nové hry. Ale Gauguin si ověřil, že na té volací mánii vskutku něco je… S mrtvou mrtvolou odváženou do patologních prostor, osvětlených sklepním přítmím, nasával vždy – nechtě! –sladkočpavý smel lidského formaldehydu…

Sláva, že ho zásobili italští Němci libými cigaretami z Terstu: naštěstí jejich karcinogenní účinky řácky profiltrovaly tehdejší povětří.

Vposledku Georgios zase jednou připomněl zlatá slova starého dobrého Profesora. Již! Bolest se zrodila v pravém třísle, pohmatem čím dál hůř, současně trnutí v šíji. K tomu obvyklé výpadky mozkové činnosti, po patnáctém (11+3+1) roku věku u kohokoliv z rodiny, prolezlé rakovinným bujením, již zcela běžné. Je to tady! Metastázy již zdola prorostly nahoru! Půlroční období před objednaným vyšetřením patřilo k nejklidnějším v Grégrově žití: tak již zbyl (zůstal) zmaten, že bezmála (chybělo však dost) smířil se se sebou samým. Připomnělo se mu rozpoložení, kdysi zakončené slibem interním za výlezu na jeden vyšší řecký kopec: budu již, odteď na lidi hodný; být dobrý k bližním je důležité, je to to nejdůležitější, významnější než ulovení geparda, pití metaxy, malování obrazů, vlastní existence; na mně nezáleží, jen zkusím být na lidi hodný… Způsobila to tehdy v červenci kombinace více stimulů: sněhová vánice na vrcholcích Skala a Skolio, pohled na sněhová pole v okolí a hlavně na dýchavičný organismus přebujelá nadmořská výška. Pár metrů níž se výrazně ulevilo, nazítří již Gargantua zase házel malé pruhované tvorečky do nádobky s octanem etylnatým, kde zmírali lapajíce marně svými trachejemi po vzduchu… Pokud jde o podnět Profesorův: prošetření potvrdilo: podezřelé bolesti způsobuje Georgině zatuhlá krční páteř. Groucho cítil se vyléčen, hotov k pokračování. Již!

A pokud jde o smrt otcovu: Mám asi švába na mozku –řekl táta jazykem okoralým do žluta z neúčinných cytostatik, s nepochopitelným úsměvem…

Záhadou není posmrtný život (ani co bylo před narozením, presmrt = postsmrt) – ale právě ta absence. Už! Působí-li bývalí bližní tam či onde, navěky či do času, jejich věc; ale jak si poradit s faktem, že už chybí tady? Obliboval Gragston v poslechu i četbě (jen na kydy okolí začínal být stále alergičtější) pasáže o budoucnosti: umělé inteligenci, náhražkách čehokoli. Už při poslední návštěvě východoasijské Budy obdivoval v Pešti, kterak Stouni leží už několik století stále na jevišti, a všichni beztak věděli, že už jsou svými hologramy… Bigband tento ovšem v pořádku prověřen, nešlo o tuhý kořínek, ale o solidní jejich základy. Iba ta podivnůstka se satisfakcí: ani co malý Gatsby nepochyboval, že „spokojenost“ je nepřirozená, přesněji: lze se za ni jen stydět. Veškerá parentální výchova v tom ho jen upevnila a onen vliv okolí posléze ubetonoval: na spokojenost sere všude pes… Pokoj, výraz prosazovaný templáři, mu byl odňat spolu s předchozí fraškárnou… Už!

Předchozí smrti – sedmadvacetiletých vrstevníků – byly ovšem jakýmisi žerty především. Petar, odkojen dlouhosuperhrajícím davisovským smajlem, vydržel do více než třiatřiceti, než v kterési neléčebně zadusil se prý pomerančem; chodíval předtím do galerií hodně opatrně, vybaven nervozitu tlumícími medikamenty stále silnějšími a lahví vína v příruční torbě naopak dost ředěným. Druhé poločasy kulturních návštěv trávil na tamních toaletách, kontroluje, zda oděv není (často je) zevnitř potřísněn… Hugo zas, proslulý říkankou o libé chuti mexických pochutin, zas jedné noci nepustil před sebe nezadržitelnou vlakovou soupravu… Tor-tillas, vy-ni ající mechická plac – kavole…! povykoval zas zjevně do hukotu ocelových koles…

(Přebujelé, adiktivní asociování juž tehdy z vizuálu přerostlo do prudké, bezbariérové slovní onanie: Víš proč? Píč mrož! Pizdovství světa v prasohnuslení… Obzvláště bujná

Miriam touto disciplínou bravurněla: jak ta vrněla, když jí Magda šoupla trojitýho ritbergra, rytíře z hor, oře rozoraného výživnými vředy, čtvrtky, půlky, plátky… I matka posléze dovolá se toho pohozeného šroubku… Býval Gorgoň

z těchto příliš, přespříliš infantilních stavů omámen, obluzen, vyuzen…)

Libé bylo před výukou požívat vína z ovoce a na lavičce dětí s dědy porozsévat hovadinky… Zdánlivě neškodné: samovýchova to ovšem zhoubná, zlozvyk neochvějný a nevyklučitelný. Atribut roztěkance i té jeho svině – bachyně…

Suicidální nálady Gorgose samého té doby – z pohledu existenciálního – stávaly se pózou pouhou: nemá-li tvor zrovna momentální důvod k žití, neznamená to zdaleka ještě nutný odchod. Mnohem svůdnější síly nabírala postupně technická stránka věci: jak rychlé a snadné je sprovodit se! Nejen děsivá přitažlivost hlubin při pohledu do nich, avšak i řez, výstřel (kdysi při střelbě z pistole posedl údivem až k rozklepání těla – proč kolemstojící střílejí do terče, když přec stačí pootočit ruku???)… Stejně silně, recipročně, sedl naňho ovšem posléze údiv, jakmile vrstevník Roman strhl si vaz, uvázav šňůru na toaletě, poté, co ztratil syna. O takovou přímočarost nestál: zavedl si cévkou do smyslové výbavy pojem rouhání a domníval se, že bude schopen dodržovat limit.

PUPA

Stála uprostřed kuchyně a škytala, zalykala slzami. Kocourek s vyhřezlou kostí utržené pravé nohy, ještě se připlazil, když jsem mu nalila mlíko do misky, a žral, já bych si ho vyléčila a uzdravila, ale oni na zítra zavolali myslivce, ať ho utratí, vzlykala, nikdy předtím takhle neobnažila zoufalství, vyhrklo nezastavitelným proudem. Nemohla popadnout dech. Vrátila se z návštěvy rodné vesnice, od sourozenců, rodiče už mrtví. Sestra stará panna, brácha svobodný, dům se rozpadá, hospodářství v troskách. Do mourka, hebounkého, zvídavého, přelila zmar všeho…

Mourovatý, ale zároveň trochu nazrzlý chumáček chlupů s krvavě bílým masem rány, bezvládná zadní část těla, plazil se a za ním šmouhy krve a plazmy na léta už uboze nemyté podlaze. Vidím ho i na hnojišti v močůvce a vykydané slámě, rozklovávaného vranami a hemžícího se mouchami, jak se stále dívá a němý naříká. A vidím ho plazit se ještě, už hnijícího a pak zpráchnivělého, teď už připomíná prašivou kočku, s níž jsme hráli pubertální fotbal. Taky ještě kníkala…

Vidíte, milí, střeva sebelítosti přece jen vyhřeznou…

Nejen kvůli hnijícímu mourkovi – již od blastuly, gastruly a moruly zřejmé, jak nutně potřebuje doupě, noru, kde tvor bezbranný aspoň chvíli spočine, stulen, utulen v klubko, v uzlík nervů aspoň zdánlivě a dočasně nikoli nestoudně lacině konejšených, leč konejšivých. Tvrdí sice, podezřele často, že nenávisti zcela prost je – byť ne vlastní vinou. Ale touha po ukojení mu cizí není, dokumentuje epizodou: ležím polonahý a čtu, čítám, počítám si na periferii parketu, na němž taneční páry víří, polonahá v krásných šatech vedle mě si lehá, uléhá s tím, že s kolegy vymysleli, jak mne vyvléci z obvinění z vraždy…

Slastný pocit, když pod teplou duchní natáhneš si nohy a další údy – která zas to žláza vydávila svůj hormon do cév těla a navozuje spásivý pocit zanoření?

Vždyť už ten malý zmrdeček, klučík vpitý do černorudého plátku, podává spolu s ukázkou slepoty a vloh k určité prvotní zrůdnosti doklad i o tomto.

Později jednou kupříkladu, fascinující přichází Garrymu zpráva o konání koprofágů rodu Copris, krycím jménem Geotrupes. Sameček této koleoptery černý s rohem velkým, družka s menším. Oba poté, co kravinec poddolují a noru, jednu jedinou s mělkými odbočkami, pod ním v zemi vyhloubí, snůšku vajec a pak i larev opatrují, až přes pupu do vylíhnutí imaga! Až s dětmi si vyjdou na pastevní svět. Kdo z nás by tak pečlivě činil?

Snad tito láskyplní beetlové cítí i závan, linoucí se z kupé klučíkova… Ovšem pointou je, že brouk nový poté tak obrněn a černý a rohatý, s tak silnou kutikulou – pancířem –, že zmíraje pod kopyty stád, výjimečně samovolně věkem po měsících norného života neb dusící se v smrtících výparech v nádobce entomologově – že na sebelítost nemá jistě pomyšlení.

A později ještě například potřebu doupěte zvláště pocítil sám, každodenně, tak i tento den: prodírá se právě růžovým sadem, samým trním zarostlým šlahouny ostružin proryt na krev. Pílí, rozklován do krvavé fašírky výplody obou géniů zla: malbami Pabla z Málagy a spisy Fjodora Michajloviče. Snažil se Gregson zmírnit následky, totiž jednak přivoláním Pablových kreseb (zdaleka ne tak zlovydechujících, oproti malbám), jednak četbou v překladu (číst to ještě v bukvách s oněmi přízvuky a změkčeními, zavěsil by se ihned). Nicméně nutnost zánoru byla nezbytná.

Tady, opakoval donekonečna a důrazně, nepomůže vytvářet kolekce známek či brouků a těšit se „jistotou“, že v souboru není prázdné místo juž a svět funguje; neposílí pohled na družku do mrti, smrti věrnou, ni obraz Cézannův v plné origenialitě či plnomoc vydávat rozkaz armádní: když jímán strachem, není léku. Právě přece proto, že to pořád víš: nikde nenalezne onu touženou stabilitu: hmyzu jevstvují myriády dosud neznámých, nezařazených druhů, ani album filatelní nikdy beze zbytku neuzavřeš, milenka s milým vždy

mají potenci zlhostejnět, moc je tak vratká, zvratká… A lahodná četba cizích dopisů poštou prošlých a neznámými lidmi popsaných, četba v bezpečí: nikdo z nich tě nezná, jsou dávno zesnulí pod drnem? – Ani askalogeneze, ani ta nepomáhá…

Čeho se nejvíc bojí? Strachu. Temný, noční, nekonečný, v poryvech větru neustále se vracející děs z nicoty, prázdna, hloubi svým nezvučným rykem přehluší všechno. Lhostejno, zda Hitler měl taky milující matku a tvůj syn zmírá kancerem – strach z nicotného děsu je absolutní.

Jak bude Grygar fandit svému oblíbenému klubu – lahostajno zda lokálnímu, či nacionálnímu? Výraz fandění tu sice nelogizuje, nicméně asi tak: není to škodolibost, když s vědoucím úsměvem říká: To to naši zase proserou… To strach, obava z nejistoty určuje postoj. Když to projedou, perfekt, zaslouženě, blbci: vždy najdeš objektivní příčinu, proč byli naši, vaši horší; nehledě na odporný zvyk komentátorů a celého okolí právě fandit, což je ta skutečně odporná věc, na výsledku přece nesejde… Když naši vyhrají? Toť skvělé, nakonec jsou přece jen naši. Ne vaši.

Nelze se splést. Obdobný náhled má Gorgona na bližní: zcela objektivně ji serou, a to výrazně tím víc, čím lépe jim rozumí, čím jsou mu bližší. Současně jedním dechem umí adorovat kurvy a odpustit sviním jejich prasečiny: Ten můj přítel, to je ti hajzl…

Inu, kamarády ani známé si nikdo z nás, kdo hraješ mimo hřiště, nevybírá. Kdysi, když Georgina plavávala ještě prenatální rybou, zaujal ji zmíněný zvyk podvodníků měnit pohlavní orientaci. Když je málo samců či těch druhých, přejinačí živočich svůj sexus. Tuto dovednost zakódoval si Gregg jakbysmet, a jak se v příštích letech hodila! Snad je to zbytečné podotýkat, ale vnímejme bedlivě: nikoli z vlastního rozmaru a na svůj povel jste nevěstou či ženichem –vše přece záleží na okolnostech, zda je to třeba, nebo ne; pak se věc uděje. Vlastní vůle nemá tu co pohledávat…

Vyhýbání lidem pudilo G v posledku až k praxi, že – potkával takřka výhradně sám sebe. Koho jiného. Natrefil tak Gérardinu. Nevěda však ani v tomto případě, jak z toho ven, ponechal ji hovořit narostlým zobákem: Hhh, trefila semho mezisvětla, roschlístla mutykev, až vyhodil kopyta a spadna – spadnakrofky. Potom, pocem – cotytu? Sviděl, sslyšel, tosoupíči… G. poctivě přikyvoval, reagoval na plný plyn; přec však prchá nekultivovaně; to už raděj traumatizující plánovanou návštěvu nejbližších bližních.

Skýtali mu vlahé pocity; nicméně se na návštěvy vydával zásadně kvůli nepřítomnosti oněch přítomných. Postát v stínu, neviděn před brankou domovní, zrakem vnitřním proloudit byt cizí, v klidu si vyfabulovat tamní obyvatele by ho přijímali co fyzického… Kdyby ho přec načapali –vždyť občas vypečou zasutým vtípkem, pak by nelenil někomu milému něco milého prohodit, poděkovat, ale nešel dovnitř, vysvětloval jim ve vchodu, že se občas umí chovat poněkud přirozeně a jeho přirozeností je nechodit často na návštěvy, že by ho třeba zajímalo, jak je to u nich doma, ale nejraději by tam vlezl, když oni doma nebudou a voyersky si to prohlédl. Pak by se na ně díval zpovzdálen, pečlivě naslouchal, co komu čemu říkají…

Převážně však se stávalo, že do kolektivu Gé zapadl výsostně. Skvěle zastíral povahu popudlivého pulce. Jeda vlakem, což dělal velmi rád, do severních hor za hodnou tetou, vylepanou hlavu měl skoro zcela z pobytu v rudočerné armii, příjemné ošuntělé kvádro (šupinaté ještě po ještěrovi), a na přestupu zavítal v bezprecedentně bezhvězdičkový příkolejní restaurant. Stoje pivní frontu, přitočil se smavý hoch s pozvánkou k vůkolnímu stolu, kde galerie místních, ač rodem zdaleka, hověla si v smršti panáků, smradu popele a žmoulání cigár: Nejedete, rozmilý příteli, náhodou z Alcatrazu, Borů či jiného nápravného zařízení? Jste vy jistě náš – přisedněte prosím a zavdejte sobě tekutin v našem společenství, vece kápo smavců. Nepřisedl s omluvou… Celou dobu larvální na nejfrekventovanější dotaz říkal: Je mi skvěle (neumím ale posoudit vůbec pocit štěstí; zoufalství

znám; ale štěstí, uspokojení – leč ani šílené neštěstí, což je něco jiného než zoufalství, přesněji posoudit neumím…) (Každopádně byv imagem si to už uvědomoval, pro veřejnost: Na bezduchých datech /faktech/ jsem schopen dokumentovat, že je to štěstí nebo ne: viz: letounu hrozila havárie, leč nespadl. Ale ten pocit nemám. Nerozumím tomu, zda jiný mu rozumí: Co slyším jako příklady či definici, je blábol začasté, prakticky vždy. Jen ta fakta někdy si teď připouštím, dřív to vždy bylo zhola lhostejno.)

Fakticky chrysální stadium, kdy celé tkáně originelní rozpouštějí se v břečku a přetavují do struktur komplet jinakých, trvalo Garregovi doživotně. Tancoval si občas u vyduchlé písně, debil, z rádia, paráda! přitom souběžně zaháněl hojné suicidální nálady. Nejtupější podněty vybuzovaly jeho nejzásadnější obsese. Dočasná léčba? Rád medovými šípy mířil na růžové zadečky jakési hydiny, kličkující mezi modravými koláčky…

Nebo neúnavné ležení na posteli a nádherné lenochování si, četl krásnou knihu (,) když se chtěl nasytit; preparoval rozmarné motýly: úžasné přecházení od jedné barvy k druhé, představuješ si, kde všude byli lapeni: v Patagonii, v Mexiku, po tasmánských nivách; směřuješ do vesmíru; nebo i v hospodě, ve slovenské krčmě, kde podivní lidé jen trhají svým dětem – obětem nožičky a křídla a lepí je na bezvousé své tváře; sytil se tou nádherou, ano ležením na posteli…

Má to snad být celoživotní úděl – ostat nedovinutý?

Popřít vývoj holometabolický (plná 4 stadia), případně

hemimetabolický (sice patřičná cifra: 3 stadia, nicméně pupa chybí, larva cikády vyleze ze země na strom a rovnou z ní vyletí okřídlenec dospělý)? Nějaké stadium uniklo, se vymklo. Je to nepřirozené? A především: což není

přirozeností zůstat nepřirozený? Snad proto prohmatává klokanům kapsy, tuše už potřebu lůna, kam se navěky ukrýt…

Ok, jdeme na to… Přesněji: Grieg vymotává se ráno z pelechu a sedě nad čůrkem už počíná se předbíhat (Kdes byl? Na hajzlu, vydařil se i celkem slušný výser. Studovat materiály pro jednání. Pak při recepci ukápne žloutek na ubrus, škoda že maličkost zhatí celkový dojem…) a míří do koupelny. Pořídil onehdá na spouštění zachlorněné vody pákovou baterii. Kohoutek předchozí otáčivý byl náročný, rozčilující až k běsu svou pomalostí, částečně i ukapáváním. Nahnuv se do běli umývadla, pozdvihá páku.

(Všímáte si, ve volné chvilce: vše, co bylo, je a bude uvozeno uvozovkami – není „pravda“). (obdobně užívání velko/malopísmen po: /dvojdotce/ podléhá systému, v němž aj vepř se dezorientuje; Atdatdtddd…)

Nejprve omýt oči a tváře – v duchu počítáno při té proceduře do 11. Víčka oční slepena více než včera: proto přidává tentokrát i třikrát Zdrávas Maria. Modlení vnitřní je výhodné právě při mytí (jak byly dříve vhodné pobyty ve vroucí vaně, kdy vypařoval ze sebe delirium!), čištění zubů i delší močbě. Zdráhal se však na toaletě představovat, přeříkávat si v mozku Otčenáš – rouháníčko sice jen malinké, ale přec jen…

Atmosféra nad porcelánovou výlevkou se vždy zahušťuje. Voda crčí, zrcadlo útočí – neúprosný skalpel, neurony odumírají v záblescích pikovýbuchů. Údržba řezáků a dásní.

Kartáček se činí, pěna vytéká v hlemzených nitkách z tlamy, nervozita nabírá obrátky. Již dlouho před koncem přece ví, co za procedury ještě bude následovat, snídání, zamykání dveří, chůze na tramvaj, celý den…

Páku vodovodní spouští netrpělivě dávno před dočištěním chrupu. Mnohokrát vodotok zbůhdarma otevře a zase zavře, aby už už v předstihu to měl za sebou. Dříve kohoutek často ani nevypínal – to zas narážel na důraznou spornou šetřivost: propařil v pohodě tisíce, ale sirkou vyhořelou odpaloval sporák od již hořícího hořáku raději…

Čte tak, že jednak zdržuje: vyslovuje slova v duchu, recituje, předčítá sám sobě (zvyk utužen čtením málo srozumitelných, o to víc lákavých cizích jazykův). Chce-li napsat, dopře-

du vidí, jak zeleně inkoustový zlatý jeho brk sype slova již na papír, slyší škrábání pera, když zdaleka ještě on sám neusedá ku stolu. Odzdraveno má dávno předtím, než generál poníženě jej míjí. Vychází z bankovního domu s blahosklonným nabobím úsměvem, ještě než kalhoty v transakci prosírá… Předbíhá se a zároveň lituje minulosti, neb tu už nelze dostihnout. Nelítostné. Ale předbíhání je taky těšení se, klepe se u vodního proudu slastí, že poté – jakmile patřičný krok bude vykonán – proklouzne do bezpečí, někam, kde už byl: bar Avenida v Santiagu de Espada v Sierra de Segura, člověk tam přijde a je třeba zavřeno sychravo spadané listí, opuštěné stoly, klasika… a přece právě tam se stále těší…

Princip vodní páky: buď teče, nebo nic – protikladný, souběžně ničil Griegovu stěžejní vlastnost věnovat se spoustě věcí zároveň. Schopnost jevila se víc a více prokletím. Věděl jistě, že neumí se soustředit; želbohu znamenalo to zřejmě i to, že neumí pitvat. Obsáhne pohledem celou stránku; nepamatuje si ji, ale ví, oč běží; vždyť to znamená vždy jen různé čtení jednoho a téhož. Paměť, tato selekce osvětimského kalibru, zatlouká do zdi koupelny vybrané vjemy coby skoby… Nebo, ponořen do textu, opravdu se řídí písmeny a slovy, jak zapsána, jak to v roztržitosti a ne schopnosti soustředit se bývá, myslí zároveň na něco zcela jiného, než čte; pak zase naopak třetí možnost, vrývá doslova slova jednotlivá do hlavy, prohnětá je a nenechá se jimi strhnout, dokud materiál na slunci tvrdě nevytuhne.

Vír takových nicotností zatemnil a vzápětí vyčistil mu lebku natolik, že byl schopen konečně páku stlačit dolů navěky – pro toto ráno. Jsou lidé, kteří si všímají „současnosti“, orientují se v „realitě“… já vůbec nevím, co se kol mě děje, ale děsím se budoucnosti: na tu myslím, recitoval si vždy na plný hlas. S vědomím, proč předhání čas, proč „současná“ chvíle postrádá smyslu: Vždycky je přece něco ZA – za slovy, obrazy, gesty, sluneční soustavou… Strach ze ztráty toho, co člověk ještě nebo nikdy nemá! Trubka vodní hypnotizuje hadím pohledem… SMRT prospívá vždy autenticitě díla: zabít, být zabit…

K rozrušení z vodního proudu přidávají se mžitky, mžitky navíc hmatové – kolem vnějších koutků očních nejprve doteky jemné, komáří, pak skoro bodání, píchání –, mnout si kůži musí, třebaže přesně ví, že pocit není vyvoláván něčím hmatatelným. V komatu, obluzen, zmáčen potem vypotácel se z koupelny ku stolu jídelnímu, kde zřel již budoucí čaj, krajíc chleba skrytý dosud v bochníku. Cítil se již tím syt, a najednou v rohu modrobílého ubrusu povaluje se šroubek nějaký. Od čeho? Od čísi matky sotva… Plány pro budoucí chvíle rozpadají v prach: dočasný pocit jistoty a –usmějme se – vykonané práce přišel vniveč. A už to začíná, ten střet s vámi se všemi. Přesně, přesně tohle předvídal, věděl úplně jasně, vstávaje už z lůžka směrem k otvoru do umývárny, kde poklekl před pozdvihováním…

Odklopil na výpravě velký plochý kámen – ne klasická žularulasvor, spíš vápenec, zapuštěný na pastvině jen trochu do země. Žaludek div nevyhrkl ven v plnosti: pod šutrem trůnil ohromný slep (otec od kuřete). Opeřen bíle, brka zašpiněna hlínou, už poměrně čerstvě červivý… Z posledních sil slep vyřvával: Jsi křesťan, Němec, Rus, Berber, to je přece tvá identita, tvé kořeny, by ses ve světě neztratil…

Vystýlání vlastního kokonu; zvnějšku obalen hrubým pískem, zevnitř ponrava však vyhladí si ho zadečkem do růžova a vypřede – ano, hebounce!!! Jej! Théseova líbeznice z mínojského labyrinthu se činí – a kokon je celý utkán z její niti. Načež kuklící se larva nabodena skrze sebepevnější krustu predátorem, bodcem jeho zaseto mikrovejce pod kutikulu její žlutavou; vyžírána tkáň její zvnitřku za vědomí, esenciální orgány naposled – pak cizopasné krutolarvy rozlezou do celého světa. Jej!

Proto zkusil Gilgameš zabít mouchu: nechť vyslankyně dvoukřídlé říše (zahrnuje i moskyty!) také ví, jaké to je… Na okně třeba bzučící tak, že upoutá nešťastně pozornost. Na takořka nevědomý jeho reflex, kdy přitlačil ji ke sklu pod lištou, nereagovala. Tedy žila dál. Tím zaujala už fatálně: ač nejméně třikrát musil pokus opakovat, dobil ji. V tu chvíli

on sám již věděl dobře, co dělá, a dokončil dílo cíleně. Moucha menšího vzrůstu, vedle double nosných ploch honosí ještě dvé paliček zvaných kyvadélka (umožňujících leteckou akrobacii), leží nyní na dně koše. Předtím zřela skrze okno vyhlídky probouzejícího se dne nejspíš dipterologicky zářivé: Usedne třeba na kyprý kus mrtvoly, mezi svými, či na potného tvora, neřku-li o hovnech, pod klenbou nebeskou čistí sosák radostně… Goliáš, opět zas hledící na její torzo, jež odhodil bezmyšlenkovitě, již v tu chvíli předvídal: Bzíkající tato vražda bude jediným kladným výsledkem dnešních mých snah – ba ani dlouhodennější výhled neskýtá zatím jasnější vyhlídku na jiný topmanažerský akt…

Utopená, zamlklá, tím výstižnější epizodka udála se v uplynulých dvou stadiích: larva, nezaujatými zvaná cizopasná, vyžírá jakvíš larvu hostitelskou. Ta tváří se neklidně, ještě dlouho však neděje se nic: obezřetný následník žere nejprve ústrojí bolestivá, leč pro chod organismu zbytnější. Jakmile dokončí dílo, za úpění a řevu už neslyšného, obětině navlékne svou vlastní kukelní kutikulu; originál zničen. Postupně v oné laboratoři zjišťováno: jevstvují ještě hyperparaziti (parazituje parazita) a paraziti hyperparazita, usw. Někdo jiný může být klidně někdo jiný – což ještě líbeznější nežli hra s časoprostorovými dimenzemi, kde pouze tentýž propadá se do různých časů a prostředí, film ve filmu ve filmu o filmu… Anebo – bylo jednou jedno semínko a vyrostl z něj pěkný stromek, třebaže takový zkříženec. Zní to snad i trapně, nicméně zdá se, že kdysi starý baobab naprcal mladou višeň…

Grigorij to všechno vnímal po svém. Vždy si bedlivě vybavil epizodku, jen vjem, z chladného vlhkého putování laminátovou kanoe s menším kolektivem, stan na rosné louce, raná mlha, vyhlédá z vlahého spavého kotce do probouzejícího se sychrava: nad šedými perlami zmáčenou travou vznáší se nízko dravec, ostří, v milisekundě střemhlav padá k zemi, s uchváceným hrabošem mizí z dohledu. Mlha valící se nad řekou… O jakých je tohle kurva kořenech? Kdo je kdo??? Halooo!?

Žít možné jen v onom přesahu, nevyslovitelném, v neuchopitelném prostoru. Neexistence bude, už je jeho přirozeností? No, když přece György stejně vnímá lidi, kteří nejen už nejsou – ale ani nikdy nebyli –, žije situacemi v minulu i budoucnu, které pro ostatní nikdy nebyly a nebudou – tedy neexistence za a) je stejně přirozená co cokoliv jiného, a tudíž šumafuk; za b) neexistence neexistuje…

Ufff… (pro vás: existuje všechno).

Zdálo se mu onehdá (jel zrovna tramvají), že má opravdový sen: že tohle se snad ani nestalo, tak silný to byl vjem: andalúské písečné duny v la Paloma, na dohled Afriky. Přes den vítr přesýpá mnohametrové kopce drobných zrnek žluti, bagr je vrací zpět mimo silničku. Kraje dun lemují pinie. Teď v noci naprostý klid, písečné pláně zalévá stříbrný svit měsíce; vlny pod dunami už nehřmí, jen šumí. Georg s Gregorem stojí nehnutě v bílém svitu pod hvězdnatým stříbrným nočním nebem. Probleskují z dálky stříbrné pěny vln. Smečka vlků nehlučně se vyřítí na měsíčné duny, vidí vlčí stříbřitou kožešinu kol jasných očí a nozder. Animální strach v páteři a kostrči, chvilka mrazivého potu stéká mezi hýždě – a vlci pádí dál, míjejí znehybnělou snadnou kořist, statní, v tu chvíli nádherní, noční, černí, stříbrní, míří k nebi vyvátému čistým větrem od mraků a posetému hvězdami…

IMAGO

Tohle finální stadium začíná tím, že…

Ano ano: Vyhaslá, nedávno však aktivní a stále nemrtvá sopečná činnost – to je nyní Gregorova aktivita po opuštění kokonu; v tomto stavu čerpá kyslík do vzdušnic… Příkladnou ukázkou třeba – třeba Toskánsko. Sedí si někde ve florentském dolíku, kolkolem i na následných horizontech vrchů leonardí silhouetty tmavých, vysoustružených, leč nemrtvých cypřišů… To je jistě zatím v pořádku. Jenže u silnice třeba deset osmnáct kandelábrových sloupů. V nepatřičných vzdálenostech od sebe navíc, někde chybí, jinde přehuštěny! Bylo třeba uspořádat je, dle kánonu (11 je základ, už víme, užít lze také 3 a 1, takže klidně i čtyřky, občas pětka, v nouzi se vždy dopočítá libovolná cifra… kánon je ovšem zákon, dle něhož se můžeš stíhat…)…

Nepokoj se nejen vtírá do mysli; nepokoj ruší křehounké zdání, že svět je na chvílinku srovnán, že tmavá silhoueta ptáka letícího na uffizijském plátně bude navěky uchována v tomto okamihu. Okamžitě smradné vlny žumpy valí se hrdlem vzhůru do lebky. Kde břitva, kde aspoň medikament?+? A teď se přidávají rmutné představy, vzpomínky, říkejme jim bez obav axiomy: oněch několik dle Gregorovy mysli fatálních příhod, jež zadřeny do závitů tak, že na ně musí, musí myslet denně. Koktejl obludný, obluzný, namíchaný z momentálních a historických epizod, nikdy – bohužel – nezklame…

Jsou prý tvorové, vyhledávající nové prožitky, adrenalin, vzruch. Povzbuzovadlo nějaké. Gregor sedí v koutě a láva, temně se převalující v jeho útrobách, řeřaví, rudne a víří pod lebeční kostí. Katatonik, ochromen jedinou touhou: ztlumit to nesnesitelné světlo… A florentský večer to snad ví: vítr ustává, Leonardův cypřiš nehybní, pták stále letí…

Vykvétá otázka, pokušení s dvěma kmitajícími jazýčky. Chceš - li k takové róze přivonět – uštkne do tváře. Prv -

ní výběžek přesto utneš okamžitě: proč musíš dodržovat vždy ten vnitřní kánon, poslouchat libovolný hlas, neomylně vedoucí k touze uspořádat svět – čili zastavit čas? Čepel odpovědi je tu bryskní: o tom nerozhoduješ, tos dostal ve vejci od spermie; od Boha nebo světlonoše, chceš - li…

Druhý trn, jenž klikatou čarou spojuje se životem, rozdírá dál: když přece svět JE chaos a nepořádek, jaký má smysl snažit se to pochopit, zkoumat vztahy a pořádat pořadače? Analízat, syntézovat a navíc snad prezentovat – tu ptačí silouetku nad cypřišem – všem nám tupcům… Přitom vciťuješ se do všeho, bez „identity“, rozpíjíš se a ztrácíš, mizíš. Proto umím cítit i ctít opačné názory, být dost dobře nad věcí –sebechválí ropušák, a přitom se mu potí bradavice nosní… Přichází pocit, kdy obě ruce v zápěstí propojuje hnědá článkovaná rezavá trubka, ověnčená nažloutle, vedoucí do nekonečna, pocit vlahý přitom, příjemný, na horské teplé louce vpodvečer, masochinní trošinku, trubka nebolí, ale je cítit: prvořadě ono propojení. (Neříká se taky, co kdo komu kam strká a kam si to sobě strká, to je pro děti a předčasně vyspělé, ale ne pro nás!) Koneckonců, toho snad jediného se neboj, totiž že dopadne věc naopak. Jak naopak, když neznáš a nechceš ani předjímat, ani hodnotit výsledek?! Ústa plná sněhu, zasněžená siluetka v doupátku pod lavinou kdesi pod hřebeny, vysmívá se samozřejmě sdílení, sítím socialistů, v nichž lapeni chlubí se svým sněhobílým prdem – ale konečně proč ne, i ty asi chceš být sdílen: všichni tupci ocení, co skvěle činíš, když jevíš se tak blbě a hloupě: na vlastní bulvy by zřeli tvé zářivé smaragdové oči a diamantové zuby; takové zdá se hovado – a ejhle, vskutku úžasný jedinec!

Ne ne… hlavně se vyvarujte denního snění…

Čiže, zkusme asi takhle: první náznak očisty:

Gregor bloumá zlatou vilou mrtvé tety (viděl ji dodýchávat s kyslíkovým plastovým náhubkem: zdálo se však, že přístroj už dýchal místo ní) – té zbožštělé Lukrecie –, otvírá skříňky a háravě sune ruku do krabic fotografíí. Tisíce momentek, v okamžicích cvaknutí závěrky zdálo se doži-

votních. Teď vybírá, dvě tři (vzápětí končící v prachu zas jeho šuplat jeho stříbrné vily), by zachránil aspoň něco, k víle blíží se četa spalovačů…

Zárodečná myšlénka o blahodárnosti selekce klíčí. Přichází první krůček – a právě k tomu je vhodné ničení hmyzí sbírky. Každý exemplář na špendlíku – zdůrazňuje Profesor – označen je štítkem s místem a datem nálezu. Vybaví se prohlížejícímu film jeho života – co exemplář, to políčko celuloidu. Ale jaké? Pamatuješ všechny okolnosti odchytu (a pravda drobné vraždičky, koprofág Copris kupříkladu i slabě předsmrtně vrže); kapičkou citu obdařen však zejména připomeneš si atmosféru, rozpoložení – pročs tehdy udělal tohle, neudělal tamto, zarmoutil Lukrecii totálním nezájmem, zalykal se adrenalinem samolibným… Ani náhodou nejde o pouhý ten suchý chitinový krunýř či barvy křídel: paměť ti odvíjí pocity dobové, tužby tehdejší vyplněné –zmarněné, trpkavé úvahy, zmizelí souputníci. Sbírka hmyzu též konejšivá, něco vytváříš z nicoty, hmatatelného i uchovatelného na věčnost – chitin drží na kosmických lodích –a hopla! krabice spadne na zem a vše se roztříští… (Krom toho, neměnně zdůrazněme, i sbírka známek – a dopisů zejména – úžasně vypráví o životě! Fascinován prehistorickými dopisy a především kolorovanými pohledy; nejkrásnější voyerství, jež může být: vzdálené od lidí, vzdálené časem, a bonusem přitom písmo dohmatné, pohmatné tím šerým inkoustem…)

Co proti tomu ploský popisně-úvahový deník, vymezující události a vytěsňující vše imaginativní, co s pitomou událostí spojeno! Exemplář prostý naproti tomu je podnětem, ne – roznětkou, ještě spíše rozbuškou k opětnému rozletu úvah zdánlivě dávno zasutých. Pach navíc sbírky, s pečlivostí namořené, aby ji škůdci nerozhlodali…

A teď už Gregor dřepí (spíš poposedá) na štokrlátku, pravou rukou béře špendlík s chitinovou vzpomínkou za hlavičku: tady jsme byli prvně u moře, zde poprvé mezi štíty hor, tuhle s dívkou sličnou, zde padl jsem vyčerpán… –a levým palcem a ukazovákem jemně, s profesionálním

necitem Přišpendleného z Nazareta přidrtí a stáhne chomáček do koše; konec všeho v márnici – popelnici.

Proč jen právě on? On, ronící slzu, když dva se béřou v TV za ruce a v hudbě komatické slunečního kotouče sladká zář doprovází ku polibku? Dospívá, přichází Gregor k nápadu, že náznak vzedmutí lítosti zdaleka může být převýšen novým vjemem: osvobozujícím, skýtajícím novou šanci… Vždy má smysl pustit se do něčeho většího, na co nemáš síly, kde zaručeně ztroskotáš! Hltat, hltat nejchutnější nestravitelná sousta! Vřele doporučují tuto terapii patologové. Dumej, jak si může muž udržet zdravý, plnokrevný lesbický vztah…

Konečně se Gregor připlazil i na poradu zaměstnavatele, už doma odpočítav pečlivě 11 nábojů, jež nebylo jednoduché vtěsnat do devítiramenného revolveru; poradil si. (Omlouvám se, vymlouval se minule, nemůžu, ležím na pitevním stole – chochrochó, zalykal se vševěd na opačném cípu bezdrátu). Dnes v recepci už minul byznysmena v bílém, snad černém obleku – každopádně s červeno-zelenou, zlatě lemovanou, no řekněme… pokrývkou lebky, třeba turbanem. Nohavice kalhot kryly obchodníkovu nohu levou i pravou, vršek gatí vpředu zakrýval pohlavní orgány a zezadu nepochybně negustovní kloaku. To je správné, dávat žebrákům almužny: jak ležím tak včera v hadrech, prachu před naší bankou, nastřádal jsem od kolemjdoucích slušný kapitál, šustí mincemi v kapsách kvádra; mizí ve výtahu.

Pro zaměstnání Gregor vlohy postrádal. Dvaadvacet let (plus tři), co facháním strávil (ano, nekoresponduje sice s délkou období neabstinence, ale…), svědčilo především o poměrně pomalých jeho reakcích na vnější podněty.

Firma, interně zvaná skrývačka, externě pátračka, řeší poskytování informací z byznysu, politiky, společnosti.

V sále už zíval oválný postplastikový stůl, na židlích povětšinou šedovlasí mužíci a mužkyně. Při plazbě zanechával za sebou zřetelnou hlemýždnou stopu. Nyní se vyhoupl na bílou židli (vše ostatně šedé a bílé); vrchní plánovač spustil:

Nikdy nebyl ještě svět tak hrozný, rychlý, nepochopitelný. Jistě – většina bližních jsou kovaná hovada, červi bez názoru – ale tím větší výzva před námi…

Zaujal pozici u zdi, mimo kotel aktivistů, a počíná pozorovat: nejprve uvězněnou masařku. Zprvu nezaujatě promluvila snaha vypustit ji oknem. Pootevřít jedno křídlo okna a vyhnat rukou do světa. Dvoukřídlec však nejevil pochopení pro únik, bzučel stále podrážděněji, hlasitěji, tupě, nepochopitelně nechtěl pomoci. Vytáčí Gregora do ruda, zamáčknout tu svini! A hned mu naskakuje vzpomínka na hnutí inteligentů, brojících za „ryzí pravdu“, v jejich plazí hantýrce proti „politické korektnosti“: Co říkají jiní, je příliš korektní, a tedy nepravdivé – pravdu máme my, nekorektní…

Ó, jak jim rozumí!

Jsouť ovšem bez výjimky těžkotonážná hovada, vymaštění zvrhlí červi, mršníci a hrobaři, sledující než vlastní schizoidní cíle, ve službách ještě větších, movitějších hovad, než sami jsou. A blábol korektní – nekorektní: zástěrka veskrze vetchá. Ale – jak je Gregor chápe! Zkuste chvíli naslouchat názorům bližních! Z toho by jeden zešílel!!!: Bratr šel onehdá koupit rohlík. Do krámu raději vůbec nevešel, mozek mu beztak začal malovat, co se může stát: Vemte si ten bez soli, je zdravější, řekne mu kdosi. Je mi to fuk, vece bratr. Sůl vám škodí, pokračuje hovadník. Sůl organismus potřebuje, a hlavně je to jedno a slaný rohlík chutná líp, vece sourozenec, zsinalý již vztekem. To se vám divím, vyřkl ortel vtíravec. Brácha sáhl do hobby marketu pro sekeru a rozmašíroval vola na kaši.

Ulevilo se mu; doběla vytočený navíc nezůstával dlouho: ne snad, že by byl genezijní výjimkou a v srdci jeho hnízdilo dobro: ježto však nebyl schopen ni přilnavosti, ni nenávisti (s níž výlev hněvu nic společného nemá), vztek vytek z něho stejně směle, jak vykvet. Již zdůrazněno: sbírka hmyzí v nesmrtelném chitinu na věky uchovaná má i tu vlastnost, že krabici s vyschnutím konzervovanými – navěky, avšak křehce – unikáty upustíte na zem a po všem ve-

ta. Oč je právě vydatnější vypíchnout si tu raritu sám a jemně rozemnout…

Firemní rozohněnec mezitím sešpulil rty, až mu vyhrkly hemeroidy. Nekontroloval příliv hlenů do papuly a slinky jaly vystřelovat, ano, až vytékat levým aji pravým koutkem úst: Neschovávejme se za korektnost, zjevme pravdu: blíží se konec civilizace, která sice dožívá se teď nejdelšího věku v nejlepším zdraví, bohatství a míru. Tím logicky krize vrcholí, nikdy nikdo nikde v takovém stresu nežil, proto se vraťte ke kořenům a nakupujte jen u nás, logicky v nejvyšší kvalitě za nejnižší cenu…

Chrlič, bezchybně lalokonosý, se téměř zalkl, vystřikoval přesto výzvy k návratu k původním ideálům lidstva, poučení z historie: obnovme původní vztahy, k lidem, přírodě, bohu, rodina hyne. Všechny ty mocné výrazy obaluje hlenem. Kapénková nákaza? Slinka již tvoří vazký čůrek, linoucí se nedoholenou tváří a pak i bradou…

Na podobné akce Gregor sice plazíval se nejvýš dvakrát ročně, i to šlo sotva snést – ale občasné scénky umožňovaly snesitelnost… Výzva k obnově dřívějších ideálů zněla mu jímavě: k otrokářství, nevolnictví, inkvizici, kolonialismu… Gregor vzpomíná ranní zubní očisty, stlačil jednou zase páku vodní, místo stabilní modlitby dal se však do genderového přemítání: Matko naše, jenž (jež) jsi na nebesích… a dumá dále na pozadí kapénkových žvástů…

Pravdu jistě není třeba odhalovat, je buď naprosto zjevná – či naopak tak relativní, že by bylo nespravedlivé zvýraznit levý či pravý její extrém protikladný. Buď víme, co je správně a co ne – nebo nemá smysl ji v její rozpornosti hledat. Potíž ovšem s jejím zjevováním. Co umělé, vykonstruované – co upřímné? Oblíbeným motivem bývá popis scénky, kdy si hezká dívka přičapne a líbezně se vyčurá, nejlépe přitom držíc za soumraku svého milého za ruku. Intimita, trochu i erotično, upřímné přiznání, vždyť jsme jen lidé…

Jestliže milá ovšem pozřela cosi neblahého a její střevní mikroflora to nepřijala, vypustila by líbeznice jistě něco krapet jiného, velmi nevábného. Toť ale nechutnost, perverzita…

Obdobně rádo se přiznává stříkání semene, zejména vlastního, vždy objemného a dalekonosného. Upřímná umělecká ejakulace. Nefalšovaná skromnost. Jenže – zkuste stejně otevřeně informovat o sebevraždě vlastní dcery… Najde se jich pár takých, pravdydivých, ba poctivých, to jistě – ale který, když ne zkurvysyn! by takto chtěl zhanobit svou matku??? (Snad jen kurvasyn.) A především: celý životní pocit je přece založen na tom, aby se na TO nepřišlo. Aby se TO nepoznalo. Vždycky se něco najde!

(Když zase předskočíme bloumající frontu: postupně nahradí obavu z odhalení strach z příchodu ČEHOKOLIV /a mimochodem: a taky naopak/. Jakmile však TO ani nic jiného nepřijde, a ono nejspíš nepřichází nikdy, tak bacha! Je bezpodmínečně třeba vše zde zmíněné vyškrtnout. Konkrétně: tvářit se, že se nestalo, že se nic nestalo. Jinak je to celé o ničem, smrádne a musíš vyhodit, povzdychneš finálně…) K sanaci mítinkové atmosféry tentokrát nepřispěl ani žertovný exot, bankéř, s kázáním o hříšném růstu, blahodárnosti skromnosti a zrůdnosti rozpínavosti. Třeskutá prča. Synek jakéhosi malého sedláka objížděl se svým žvatláním beznadějné štace; pověstný zálibou v hlazení zlatých cihliček hranou malíčku… Nicméně zavlhlý ševel přednašečů vkolébal Georga k zálibnějším tématům. Rozhodně se přitom nedloubal v žádném z drobnějších tělních otvorů; zapřemýšlel o vývoji Sluneční soustavy. Uklidňující perspektivě pěti miliard let protuberancí, fascinálních kolapsů žlutých trpaslic, plynných planetárních obrů, výpařby oceánů, až na olympské riviéře bude polévka z chobotnic zdarma po celé pláži… Vše v pnoucím se vesmíru je uvnitř, vše nazíráš zevnitř, i kdybys to nevěděl nebo nechtěl; vše jednotné, z jednoho třesku a atomu, a vše různé; na každé prkotině záleží, dnes pohneš hranou malíčku a zítra, za miliardu světelných mil, zrodíš či zbortíš galaxii… …zásadní porada však mezitím dosupěla konce. Centrální chrlič vyschnuv, přijal opatření. Sliny na špičinkách

vousků, zřetelně bylo lze vidět, oschly a mikroskopicky počaly odrolovat…

Vyplazil se Gregor vrátnicí firmy 1. Všeobecná konkrétní, a. s. i., rovnou do ulice U hoven. Dreky psí všude vůkol, nebylo lze neposkvrněnou nohou uniknout. Závan občas i kopropušný, leč zejména pohled na roztodivné tvary v ostrém slunci jarního městského dne podněcoval tračník k nepokoji. Gregor ptá se na cestu k prodejně knižních granulí a celkem příjemná slečna, vláčena velkým hundem, celkem ochotně vysvětluje. Velkopes ovšem na kamenném rohu spustil, zanotoval doslovnou Niagaru: Gregor sotva slyší slova vlastního, natož jejího; proud sílí, rohem domu rozstřikován do světa, je třeba couvat, neslyší už rady dívčiny… Hafan, jedva odvedl megachčijný výkon, se olízne; Gregor potácí se dál. Pracoviště mizí v oparu, línajícím z fenčích hromad…

… a tehdy za zpěvu dívčího sboru toreadorů vpochodovali všichni, všichni spolurozenci, s Georgem i Gregorem v čele, do sveřepého, zabýčeného, propastného města Ronda. Máme tu začít vysvětlovat princip býčích zápasů a popisovat hloubi propasti pod rondským mostem? Jistě netřeba, vždyť i černou tečku nabízí John Miró chápavcům bez předchozí uměleckohistorické erudice… Jak prousté, milý joycne…

Všeobjímající zvídavost (mladší sestra křivé nudy) postihla je i při návštěvě Svaté rodiny, věhlasného funkcionalistického sídla v srdci luzné Catatonie. Zprvu zaujali postavení s výhledem na chrám – jenže vínové sklenky přiservírovala osoba, jejíž ruka pokryta rezavými chloupky. Žena či muž – toť lhostejné, však úběl paže v kontrastu s jejími pubes až mámil zrak. Drobně skrápělo; otočili sedadla a zírali na ty, kdož v halasícím úžasu zírali na kamenný, betonózní výkal Páně. Ozaj, strohá funkcionalistická stavba i navádí k domněnce, že tenhle kus její nepasuje k jinému, že sedí tam – říkají místní Baskové – pěst na oku, nesourodost, opak „smysluplnosti“; do té přehršle ješ-

tě všudypřítomné jeřáby, puch naftových výfuků… Nepatřičné, neadekvátní kvákání. A navíc: Jímavější nad všechny architektonické prvky, ten kaleidoscop výrazů, dutých zprvu hlav plnících se náhlým přídělem činnosti, možností zahltit se, byť na chvíli, zíráním a vnímáním…

Sagrada, vygradovaný, graduovaný grál antikonceptuálních diváků…

Á propos: osmiletá matka Gregorova při obědě zas se lstivě optala: A to maso že kupujete v masně? Vaříte na plotně? Když prší, tak bude mokro?

Znal to dobře, k zešílení, takhle se vyptávala už od mládí… Nejlepší její kousek spočíval v tom, když chválila –před ním samotným i v přítomnosti známých a kolemjdoucích – krásný mu tvar hlavy. No je to pravda, nesměj se pořád, zurčela z močové trubky. Následovala či předcházela historka okolností jeho zrodu: komplikace, povolán musel být veleschopný, notně opilý doktor z nějakého mejdanu, nebožátko vytáhl kleštěmi, uchopiv je za měkkou ještě hlavičku… Až teď mu konečně trklo: vždyť má, má matička stále hraje tu hru na volání, pořád se snaží mi telefonovat, někam se dovolat…

Jak dobrým byl sám Gregor otcem (tuto pozici oproti mateřské upřednostňoval) – nikdy se naštěstí nedozvíme. Sám viděl to zhruba takto: Jedné velmi, velmi světlé noci přikolébal se synek jeho ke kolébce, v níž Georg trávil s oblibou první chvíle po návratech. Zvedl oko rodičovské, byv předtím odkryl již víčko z bulvy: viděl tedy jasně, kterak synkovi – pučí, nelze jinak říci – pučí ňadra. Nezbláznil se to hormon nějaký; to chlapci po pravdě jednoduše začalo as hrabat. Vždy býval svévolný. Ňadro – a jen jedno z páru, nelze prozradit které – vyvinulo se v mohutnější, chutný a pro jiného než vlastního rodiče bezpochyby svůdný dívčí prs. Bez zaváhání a jakéhokoli uzardění přisál se Georg na bradavku (vzrušením?) jasně zduřelou, sál a sál, sílil a pocit bezpečí a uspokojení zavládl u obou zúčastněných.

Měl snad sám vzít sekeru, aby šel pokácet, rozsekat bližní? Vystoupiv ze skrytu davu, za deště, na popepřené špetkou vyčichlé šedi, rozlehlé plóščadi Václavova pekelného neklidu; odhodlání jeho vzkypělo právě v anonymitě stáda, jež působí nic než zvěrstva. Proto bude považován sekerobijce za standardního mloka (mlok, mlokočlověk – neodbytně se to dere na jazyk, nevíbůhproč), nekonajícího než běžnou údržbu chodníků od třeba nepřístojných černochodců. Neuchopil však v posledním momentu mlat s vybroušenou čepelí: vědom si, že davem sic neviděn, sám sebe by zřel osamoceného, ztraceného, zoufalého; zmohutnělá zbabělost jeho (zní překlad předchozího) ušetřila řadu životních funkcí nebohých amerických školáků, vyslaných na výspu střední Evropy jich washingtonským vůdcem, majoretkovým akcionářem gruppy Kalashnikow. Georgovy prošedivělé skráně se brání, své děsy nechce bez uzardění nazývat běsy. Ale čas se blíží.

Většina sourozenců pomřela; nemoc zvaná polyedrie je obzvláště hnusná: tvor rozpouští se nakonec v nechutnou břečku, kanoucí z větví. Neestetické, páchnoucí, nicotné. Zbavit se zátěže a vazeb: nervozity ze života, nervosity z neodhadnutelného vývoje, nekonečného. Chce mít vše vyřešeno, uzavřeno – a když to nejde: raději se zbavit sebe. Nepodlehnout životu…

Osiřování lze pohodově spojit s kýženým osekáváním, vyhazováním, očistou. Ok – ale je to zbabělost, ubožáctví, vyhazovat a osekávat, když ti pořád ještě cosi zbývá. Vápenná krajina krasových škvír, závrtů a ponorných řek jevila se k závěrečnému počinu nejvhodněji. Celoživotně nežil nikdy v daném okamžiku; až nyní čas – poprvé – prožíval hmatatelně: cítil v chřípí existenci i v údech pulsování této chvíle.

Drobounký jen mihotavý záchvěv: dnes už se většina odehrává jen v jeho hlavě… Někdy se zdá pozorování hlav bližních třeba v metru, hlav – nejen obličejů – pozitivní; za výtvarnou, estetickou stránkou obnažují se i lidé… začínají ho zajímat? Stejně je pozdě. Už doma se převlékl, vysvlékl z kůže. Přece se nakonec chci ztratit, rozpustit… Zanik-

nout bez šance být znovuzrozen? V moři, propojeném po celé zemi… Ne-jen-to-ne. Modlit se je možné a správné, aniž věříš v bohaBoha? vydávit zelenější zvratek už neumíš… Vždyť už se nepamatuji, kdy nebyl drcen obručí strachu, ve svěráku…

Křeč úzkostná konečně pomíjí?

Nemohl hned se upomenout- negativní chemotaxe, pozitivní reotaxe? Ne, to ho zapudí zpět…

Když o tomto posledním aktu v předcházejících letech přemítal: zmaten nejprve zdáním, že finále má vždy vítěze. Ano – leč jen jednoho; prohravších bývá většina. Proto svěřil vše bělovlasé černošce, Magdale, Filipínce z ostrovů Luzon či Mindanao… Nene, trocha zmatku: tmavovlasé bělošce, středoevropského dokonce designu. Ovšem s plnohodnotnými tahitskými rysy, patrnými ve vývinu, zejména však až přižloutlým tónem pletiva a hlavně: širými rysy rtů, všech jejích význačných retů…

Megadala řemeslo ovládala. Divoucí děva prvořadě zavedla očistku: pobila veškerých 11 Greggů, všechny tři Georginy či Griegy, nehledě na jednotlivá prostomyslná géčka – hromadně propadli v tratolišti. Prý: Jinak by ses tam nevecpal… Též pochválila jeho, že již dostatečně, pro akci vhodně oplechl.

Vzápětí zavířilo exitovou myslí: Co teď přijde – fatální výjevy prvních a posledních přijímání, zlomy, krachy, občasná úlevná spočinutí, bezuzdné zvraty, horlivost či alespoň tišivé civění, pohled na sebe sama? Ni ťuk. Namísto fanfár pokryl mu bělmo i zornice jen list linkovaného papíru poskvrněn červeným inkoustem: checklist třiatřiceti zmizelých, soupis ztrát… Mimoděk přec jen průkmit ploského děsu: jak to, že na červeném seznamu byl jen on? Tedy, jestli to je on… Kristova noho, kde je ten galakoncert, Tklivé rekviem a Óda na budoucí slasti?! Všechno tak nahonem, rozžhavenou jehlou, po tolika letech příprav. Zmrvená účtenka nějakého plešatého slizouna… Nelze vrátit ani drobné, škrtnout škrty?

Šlo to ráz na ráz: Touhu obejmout svět nevyplnil; objímá rukama obě stehna, slyší sténání – to však jen on sám hýká – zprvu zoufale, pak námahou – a úlevou. Rudá, jistě, ale takřka bez žhnutí, a postupně jen zaslepující šedoběl. Ochlupené skráně klína orosil zvláčňující sekret, už je oběma rukama uvnitř, už dýchá z plného hrdla růžovou pulsující tkáň. Už je skryt, uzavřen, zakonzervován, má chuť až laskat přítulný epitel. Provazec pupeční povlává opět naplněným lůnem, hotov k oběšení, i znovuzrození.

V yb RA ná LI te RA t URA

D OPO ručená:

Rita Marchisio, Mario Zunino: Il genere COPRIS Müller, Verona, 2012

Svetozar Nevole, O smyslových ilusích a jejich formální genese, Praha, 1949

Italo Svevo, La conscienza di Zeno, Bologna, 1923

(LP) Vlastimil Třešňák: Zeměměřič, Šafrán, Praha 1978

n e DOPO ručená:

Robert Dylanovič: Maja puť na Olymp poetov, Izdatělstvo naučnoj literatury, Stalingrad – Stockholm, 2017

Die Käfer, Der Musikband über alles, Karl-Marx-Verlag, Karlsbad, 1867 Pablo, El meu toro, Málaga, 1881

Smějeme se s Charliem, Beroun, 1933, 1948, 1968

VIRGO

Mrtvola ležela na kavalci, nadouvající se, k až prasknutí; pyšná však nebyla. Vrah seděl v křesle poblíž, otvor po kulce v levém spánku. A vyšetřující detektiv Anselmo Guttierez Almaviva (ku cti sevillské lazebnice, vdovy Duschek), krycím jménem Tadeáš Gauddi, spočíval v lenošce, stále živ. Na stolku mezi smrtelnou postelí a oběma pohodlnými sedadly leží rozdané karty. Masky, s příslušnými popisky pro účel použití a doplňkové vybavení, se válely pod oknem.

Tadeo natáhl trup ku stolku, smetl rukou karafu i všechny tři sklenky a udeřil se o opěradlo lenochu do pravého lokte. A to bylo sotva dopoledne. Na končetinách, zvláště na kolenou, utvářely mu obdobné nárazy kostěné novotvary vcelku běžně.

Povstal a s obvyklou rutinou počal průzkum. Přede dveřmi číhali dva uniformovaní strážci. Jeden zavrčel a letmo, ještě neodhodlán, aspoň přičuchl k rozkroku. Tadeo neznal nenávist, ale věděl, co je vztek. Když ještě nenosil ani malé brejličky, bránil se vzteklým návalům smutkem, vnímavě hraným, bezmála prožívaným. V nostalgickém obdobíčku sedíval ve školní škamně uplakán, hlavou stíněnou dlaněmi občas vzhlédl, v zlobivém srdéčku nostalgický mír, utěšení; měl se v takových chvilkách rád, aniž to věděl. Občas vyronil slzičku v tramvaji, hledět dojatě ho bavilo i později, ale už postrádal onu pohodu; později již skrze slzy, a to často velmi úspěšně, pátral. Dnes se nenechal dělníky v uniformách rozhodit. Každý drobný rozmar mohl vypučet ve vítaný dobrý rozmar. Rozevřel potní póry a ronil. Zavřel dveře zevnitř, zatemnil okna, kobercovou páskou oblepoval škvíry podél dveří, zkontroloval a poopravil těsnění okenních rámů. Raději však ještě počkal, až dle jeho fosforečných hodinek padne tma i venku. Postupoval léta ustáleně.

Pověst získal už tím, že nikdy na veřejnosti nepromluvil. Jeho tým to plně respektoval; přesněji řečeno tým tvořil on sám, plně v souladu s policejní praxí i soudním systémem.

Pohlédl na obě mrtvoly, přesně směrem, kde vskutku ležely, s jistým, zatím jen profesním zalíbením. Stálo se mu na koberci skvěle. První fáze vyšetřování byla vždy bezstarostná; cítil se schopný, klidný, v mládí zkušený, s postupujícím věkem mladý. První hodiny případu věnoval konsolidaci myšlenek. Rušivé prvky, balistické křivky, papilární příznaky, mapování pohybu mrtvých i živých před kauzou, rodinné anamnézy, vše nepodstatné se naučil odfiltrovat již jako detektivní elév. Tehdy, rudě oděn v trojrohém klobouku, černě opláštěn, zapomněl jednou povinnou bautu doma. Od té doby ji nenosil, nezávislost a nepodplatitelnost vzal do vlastní režie. Tabbaro ovšem využíval, vytvořil jakousi mobilní temnou komoru, v níž ho nikdo nerušil. Teď bez obav sedl na koberec poblíž postele s jedním z mrtvých, přesněji klekl a pak dosedl ztěžka na paty, zvedl ruce za hlavu a málem zasténal, když potlačoval bolest v kříži a přilehlé bederní páteři. Trojnásob rád, že ho nikdo nevidí, trochu se za tenhle rituálek styděl. Nicméně provozoval ho řadu let, návyky i jejich odvrhování uznal za rovnocenně nutné. Oči doširoka rozevřené, přichystal mysl na zopakování mantry. Rodiče díky osvětě a návštěvě terapeuta zjistí, že jejich dítě je poněkud jiné. A já jsem dítě, jež musí zjistit, proč má poněkud jiné rodiče.

Větička, pochycená kdysi dávno snad z rozhlasu, opatřená reciprocitou. Nikomu nesvěřil, že celá jeho zářivá detektivní kariéra stoupá a padne s touto, řekněme, glosou. Nyní pevně sevřel oční svaly, až téměř zaslzel, vzápětí povolil a s hekáním zvedl z koberce. Usedl zpět do lenošky, posečkal, až uleví údům, a začal čistit hlavu od privátního balastu. Províval konečky prstů dlouhý bílý vous, který v civilu většinou nenosil. Po určité době se cítil unaven, a připraven.

Vstal, přikročil ku křeslu, na němž spočíval jiný z mrtvých, uchopil skalpel a víceméně po hmatu, ač se skvěle orientoval i v temných prostorách, pevnou rukou provedl příční, poté podélný řez. Nešlo o pitvu, nýbrž o průzkum (patolog by nejen překážel, ale vše zničil). Odklopil hrudní koš, vyvalila obvyklá změť pocitů, záměrů, příhod, snů

a přečinů, jež mrtvý zaživa v sobě zadržoval. Postupoval stále rutinně, přece však nepotlačil občasná slastná zatnutí, kdy se zdálo, že v dnešní kořisti budou i ony slavné záchvěvy. Navyklými pohyby propátrával útroby, vytřídil cizí balast, snažil vypreparovat vše, co bude potřebovat k bádání. Tadeáš věděl, proč tato fáze bývá nejdůležitější. Když opomene nějaký detail, a zabýval se jen detaily, bude stopa nevratně zničena. Musel vrýt do vlastních závitů vše nezbytné, co později může kultivovat, porovnávat, podrobně prozkoumávat. Lebeční obsah mrtvého ho nezajímal, měl zkušenost, že mate. Hodlal se zaměřit na sondáž, co v těch hoších, neboť evidentně kdysi byli hochy, co v nich zůstalo až takřka doposledka tvořivého. Motivujícího. Neprodleně načal vytěžené poznatky třídit, plně vědom nevhodnosti, přímo protismyslnosti tohoto postupu v rámci své metodiky. Pojímal přece v úvahu, při zkoumání i hodnocení, vše. Princip spočíval v nekonečném obsažení všeho. Již v profesních plenkách však odhalil zradu tohoto pojetí; uznal neexistenci nekonečnosti pro praktické účely, uznal nezbytnost selekce; ucukával s odporem před kýmkoliv, vyřvávači objektivity, přirozenosti, „prosté pravdy“. Finta prostinká, nejprve vesele selektoval, zavrhoval; zvládnutelný zbytek plánoval prosít nejobjektivnějšími metodami, při zavržení morálky i božích principů, do míry nejvyšší, jíž byl schopen; načež by vynesl rozsudek zcela v intencích svého nedovzdělaného, nevyrovnaného, především nedovyvinutého charakteru. Ještě v plenkách, přesněji již v plenkách, se rochnil četbou knih v jazycích, jimž ani jimiž nevládl. Naučil se proto číst bez nervozity a s požitkem, jemuž lidé tzv. praxe nikdy nemohou přijít na chuť. Později, jakmile si mírně stydlivě přiznal, co dělá, zvyku se už nezbavil. Neodvrhne byť zprzněný požitek.

Pro každou etapu práce přitom potřeboval speciální, odlišný typ nálady. Žádná legrace v jeho věku; ani v mládí, ani ve stáří. Teď zadíval do zrcadla a zhroutil se. Zásadně nikomu neprozrazoval, jak vypadá. Byl zvyklý na ledacos, ale tohle už je notně za hranou.

Zatímco ve vnějším světě sice velmi, velmi relativně, leč přece jen stranicky, směrově přitakával (převážně osciloval od stropu k podlaze, nikoliv horizontálně), pro něj samotného, čili při vlastní pátrací práci, u pokojových mrtvol, měla odpověď na tutéž otázku, ať zněla ano či ne, stejně plnohodnotný význam. Otázky proto pokládal, protože se to sluší, ale reakce nevnímal.

Tadeáš se sklonil nad prvním kouskem. Viděl očima mrtvého, jak ten zírá do očí své milované. Zíral očima mrtvého do očí milované. Mrtvýma očima do očí milované. Bělma měla sírově žlutá, s drobnými oranžovými terčíky panenek.

Viděl, jak ji prvně potkává na stinné lavičce.

Viděl, jak rodí jejich děti.

Viděl, jak lačně hltá sémě svých milenců.

Tadeo si otřel brýle a vnořil se opět za mrtvé oči.

Viděl první vraždu, již mrtvý vytvořil.

Při odchodu jen pro jistotu, ane, proto jistě ne, tedy spíše z pověrčivosti na odchodu pohlédl na zem před prahem, už na chodbě. Jsa kovaným detailérem, udánlivé drobnůstky determinovaly nejen změnu jeho efemérních nálad, nýbrž i zásadních životních „jistot“. Vesmír hroutil v pikosekundě, neboť nevěděl jistě, zda při ranním odchodu z ubikace urovnal náležitě rohožku; svírán lisem asymetrie, špíny. Těkal očima zpět, do své mysli, když tu vytřeštil zrak a znova rychle popatřil na zem. Malé kupky čehosi šedého, drolivého, při stále bedlivějším pohledu pokrývaly celou chodbu. Na mnoha místech rozdrceny šlépějemi kolemjdoucích, jeho vlastní stopy nevyjímaje, přece na neporušených pláccích vytvářely dokonce jakési obrazce. Spíše snad náhodné než záměrně aranžované, to precizně nevěděl; zato nezvratně cítil, že konečně narazil na STOPU. Zřejmě ne poprvé v životě, jistě však poprvé v profesní kariéře. Chvíli váhal, zda není vhodnější tuhle šanci promarnit, nevydat se naznačeným směrem. Vytříbil si neochvějnou, z vytčeného směru neúhybnou inklinaci vše zmrvit. Zmrtvit. V jeden moment málem neudržel, bylo evidentní,

kdo dosud ještě vlhké drobky spáchal. Třeba právě teď sedne na lep někomu nebo něčemu měrou dosud nebývalou. Když už je třtinou, ať aspoň povívá královsky. Ale poté učinil rukou nezvyklé, však naprosto výmluvné gesto, vykázal čumily a povolal užaslé, rozespalé policejní fotografy, fixátory, proměřovače a laboranty. Tadeáš opouštěl scénu neméně zmaten.

Doma v kutlochu neprodleně rozložil získaný materiál. Posluhovačce, bábě, neustále probírající zavšivený růženec, zanedlouho předal k vynesení do příslušných plastových kontejnerů kýble nepotřebného odpadu. Následovala oťukávající fáze, a konečně se ponořil v jemnozpyt. Hlouběji a hlouběji, kdyby chtěl býval použít byť nepatřičný příměr, nořil (s Norou, Nory, norky i norami), nořil všetečný ochmýřený sosák.

Tadeo, říkala roztomilá maminka, měl karty rozdány na betla, říkal si rozverně. Sotva vymaněn z prvotního chaosu, utkvívaly mu představy. Zážitků spíš obával, než jít na koncert lépe hnít doma. Přestože později naopak zážitky provokoval, stále mu neříkaly zhola nic. Posedla ho chvilkově, například, například Morseova abeceda; ale nehodlal se nikdy naučit, co konkrétní sestava… a --- znamená; veškerý půvab by vytěkal. Zkusil míčové hry s tím, že doběhl na určité místo a zůstal tam stát, sedět. Spoluhráči ho ztloukli, jedinkrát, leč náruživě. Obrátil se v šach; tentokrát přece jen nacvičil pár tahů vpřed a vyhledal mírně, jen mírně zkušeného hráče; po pár tazích tahal už nazdařbůh, intuitivně bez promýšlení; půvab hry spočíval mu v pozorování různých fází vývoje mysli protihráče, než tento pochopil, že Tadeo s ním hraje od cca třetího tahu de facto vrhcáby. Poslání spočívá ve skutcích, jež navíc musejí mít jistou váhu, určitý charakter, například objev, dílo; při tušené nešikovnosti je ještě snesitelné nahradit skutek tím, že se něčím stane. Něčím, co není, ale bude. Cestovatelem, mafiánem, těžkým neutronovým atletem. Praxe ho však záhy přivedla k zcela odlišné prioritě, registroval jako podstatné takřka

výlučně takzvané vztahy. Zásadně však vztahy sama k sobě. Jednalo se spíše o nálady, nálady vyvolané jeho a pouze jeho zamýšlenými, předpokládanými, teoretickými relacemi k některým lidem, v mnohem hojnější míře věcem, událostem, názorům vlastním i slýchaným – neslýchaným. Sám to nazýval houslovým, dvouslovým termínem záchvěvy duše; už přepjatost tohoto výrazu byla například tématem, jímž se zaobíral. Záchvěvy nesbíral, iniciativou v tomto smyslu razantně opovrhoval, nevyhledával je, nevyvolával. Prostě je nacházel; ale mnohem přesnější výraz zní evidoval.

Před usnutím, v kolébce, kochal se opakováním tématu o osvobozujících prohrách, když neudělal úkol, zkoušku, nestal se otrokem příjemné závislosti, vyhazoval vše, co nebylo důkladně přibité, a ovšem, osekával. Vynořoval si občas záběr Franze Bacona, v hnusné kožené bundě sklenici bezpěnného anglického piva, prodírající s domáckým výrazem samými samčími štamgasty teplého, ba zjevně horoucího pubu. Všechny obrazy před rokem 1950 Franz zničil. Tadeo před nocí vždy těšíval se na ráno, vybral konkrétní jednotlivost, jež ho uspokojí, třeba druh černého čaje, až zavoní, zářivý kadmiový květ kaktusu, až se rozvine; děs z komplikovaných věcí, políčených na další den, na noc vyvanul. Moc často ovšem tento postup nefungoval, neboť mezi večerem a ránem se většinou rozprostřela právě noc. Zlehka popolezl po bílé, a bledomordé, ne, bledomodré konzole, sklouzl nadýchanou záclonou a zabořil v sytého rudého zkurvysyna. Činil pokání, kapal stekoucí vosk do jeho otevřené lebky, do kalicha. Začal hovořit; vždy v těchto řídkých okamžicích dbal na to nevnímat, co mluví. Reagoval ovšem na dotazy, k tomu mozek nepotřeboval, nepoužíval. Co chvíli, aniž by přerušil výslovnost či pozorné naslouchání diskutujícímu, počínal přemýšlet, co vidí při pohledech do zrcadla. Oči se mu vždy natolik rozšířily, hrozily pohltit celou tvář. Cítil, když kdysi seděl, no spíš dychtivě skotačil, nebo nejpřesněji, v tom momentě stál a shýbal se ve školních škamničkách k malému albínku plnému pestrobarev-

ných vonných poštovních známek, zoubkovitých, jež měnil s mrňavými pestrobarevnými spolužáčky za jiné, resp. občas i za malé lístky na školní obědy, jež neměly krásu vysoustružených známek, protože z archu je odtrhávali ručkama a otrhávali nechutně okraje, neboť papír byl silný. Cítil záchvat, právě ono zachvácení ohromujícím, až devastačním lpěním, ulpíváním na detailech, z valné části zapříčiněné vizuálním vnímáním světa. Vdechoval vydýchaný vzduch malé třídy, s lavicemi víc starobyle dřevěnými než sektorově příliš novými, jež byly v jejich původní třídě, v nedaleko jiné škole. Večerní paprsky mířily okny do třídy oživlé přestávkou; uchýlili se sem snad na týden, jejich školu zachvátil mor či možná se tam malovalo. I domovy školáků zely nedaleko, daleko by ještě na krátkých paťatých nožkách, pahýlcích, nedošli. Chystal se vejít starý, prastarý učitel prý ještě latiny, aby vysvětlil droboti, proč soudruh Stalin býval pravým opakem nezdárného Genosse Hitlera. Pedagog mohl mít ve sborovně novinový list s černými srpy a kladivy; ale spíš ne, spíš večer naslouchal zpěvu slavíků ze sebraných, vybraných, zakázaných spisů, či dcera mu ladila vysílání štvavého pararevolučního vysílače. V malých albech Stalin nezel nijak často; dějinami pominutí, nezaznamenatelní paralytik Trumf a hrdlořez Putin už (ještě) vůbec; zato Hitlerů dost, většinou menšího formátu, leč pěkně vybarvených. Ádův kurs ovšem pětkrát nižší než lemuři z Kuby, tučňáci z Ras al Khaimy; s mongolským motýlem byl si tak naroveň. Spoluškoloušci již repotavě usedali, načínala poslední hodina; poté vyrazí do večerních domovů, z tohoto azylu, jenž č. p. ěl vždy zápachem dopoledních tuzemských pidinepřátel. Dnes ho vychovatel vychválil; Tadeo už uměl přisvojit každý cizí názor bez uzardívání, osvojil i výrazy kohokoli, kdo s ním prohodil pár pohledů. Stále ještě zmíral při každém setkání, vštípil si však nezbytnost střetů pro přežití. V mezidobích, kdy nebyl drážděn, vždy tak silně myslel na osoby střetnuté, a snad ještě silněji na potenciální setkání, až si znechutil dotyčné k nevydržení; k zabití. Tváří v tvář komukoli, a potenciální oběti

zvlášť, však okamžitě roztával, rozpustil se; ujal se dalšího cizího výrazu (vzhledu).

Vzápětí na to, jedva deset patnáct let, stál, postával dopoledne s družkou v studeném, vlhkém podešťovém už pučícím, ne, rašícím dni, kryt bundou s kapucí před posledními kapkami, rozhlížel kolem z vyvýšeného místa po přírodě často porostlé stromovím. Cíleně zanedbával prenatální epizodu s jistou Elvírou. Zapletli se a následně dostali do klinče, do neuniknutelné pasti. Jeden si začal zoufat a obvinil druhého, že ho dostal do toho hajzlu. Druhý se tím pádem dostal do hajzlu a obviňoval zákonitě prvního, že ho do stavu dostal. Neřešitelné, neboť oba v hajzlu a řešení měl v ruce pro jednoho vždy jen ten druhý. Vedlejším produktem navíc prvotní rozpolcení času. V období souznění minulost kontinuálně propojena s přítomností a budoucností. Reciproční krize zapříčinila vznik minulosti; už je jinak; změna. Dnes, na rozhledné výšince, necítil bezpečí ni nicotu, jen se plným právem, hrdlem sytil silou povětří, doprovázen neškodnými spoluturisty; už by později leccos neměnil za ten rozhled šířící se pod zvedajícími se mračny, tehdy, tehdy, teď, obyčejný.

Vyšetřovatel je zároveň soudcem, platilo logicky i u tohoto případu. Nikoli ve smyslu bolševickém, tedy genocidním; ani menševickém, čili totalitním. Tadeáš se narodil a potom poměrně dlouho žil s tím, že skutečnost je v daném případě, při znalosti příslušných faktů, vždy zjistitelná. Neokecá se. Tohle je správné, tohle ne – když máš k dispozici pravidla, střídmá, srozumitelná, a prostor k jejich dodržování. Nijak nepřemýšlel o tom, zda se sám nějakými pravidly řídí. Okolí ho rozhodně za zloducha nepovažovalo, spíš naopak; jevil se zřejmě příjemný jak v protáhlých fázích tělesné zamlklosti, tak v maničtějších periodách. Později si uvědomil, jak pravda může být rozeklaná. Nijak ho to nepoltilo; lidmi, jimž nerozuměl, opovrhoval zhruba stejně v mládí i později, avšak potom už s uznáním, že mohou mít nárok být jiní. Začal jejich „pravdy“ málem vnímat, zkoumat, posuzo-

vat. Sám už téměř nebyl schopen zřetelně odpovědět ani na otázku, kolik je hodin, posléze na vlastní kůži i poznal zrůdnost a zrádnost některých bludů, jichž se nelze vzdát. Naši nejlepší přátelé, ti by se přece takhle nezachovali. Moje dcera, můj syn – a vraždit? Nikdy, přísahám před Bohem. Na smrt mého syna.

Vštípil, že základem každého správného pátrání musí být naprostá neloajalita.

Tadeáš navštívil, rovněž oproti standardu výjimečně, znovu místo spáchaných zločinů. Už byl téměř jist, že se nezastřílelo náhodně. Nýbrž cíleně. Nejprve, v jejich jizbě, pootevřel šatní skříň. Provedl přitom cvik z mládí, posilující mezikrční páteř, zalila ho nadějeplná vlnka vlahé vzpomínky. Rozevřel dveře dokořán, další stejné masky, co má sám ve své stejné skříni, ošacení a škrabošky, benátské, aboriginské, rosomáčí; pro ponížené, nonšalantní, sveřepé. Mocné, chcípavé, vědoucí; mrtvé. Při pohledu do vikingského zrcadla vnitřních dvířek, zrcadlícího benátský lustr, smíchy až zakuckal, vždyť reproduktorový hlas pronášel právě úvahu o herci stoletého výročí, jenž opravdově prožíval své role… Otočil tělo, své, a sklonil trup. Vyhmátl z náprsní kapsy prvního zavražděného list papíru, s několika desítkami jmen, naškrábanými červeným inkoustem, zeleně u každého jména připojen jakýmsi účetním příslušný počet čárek. Gogh, Gauguin, ta jména znal díky známým burzovním makléřům, chlubícím v bungalovech reprodukcemi mistrů štětců. Originály schovávali burziáni údajně v sejfech, trhy volatilní a následný vztek klientů nezhasitelný. Z dalších asi jedenatřiceti jmen některá povědomá, ale zatím je neztotožnil. U vědomí, že to je kvůli naléhavosti případu možná naposled, vyrazil jednu noc do velehor. Znal štíty a doly dobře. Tělo mělo slabost pro horskou nemoc již v základních polohách, pod summity. Jímala ho, pokaždé!, slabost, úžas, naslouchal v temnotě nebi a horám; za světla, za bílé mlhy i oslepující záře cítil, pociťoval v údech i vědomí smrt.

Prapůvodně plánoval spojená studia chemie a zdravovědy. Vždyť jen v širší rodině registroval přesvědčivý soubor

„vyléčených“ etylalkoholiků, a jeden výstavní párek dosud

neléčených se zjevně blížil rozpuku. Rozmluvila mu to při jednom nočním koncertu, v zámecké zahradě, vousatá japonská dívka ztělesňující judistku. Rozmazaná, matně bílá zvedla se v šeru z řady diváků před ním, nedbajíc hudby, až příliš razantně ho uchopila za bradu. Nebyl čerstvě oholen a nepříjemně cítil tvrdý, neosobní tah její dlaně prosté srsti, proti srsti vousků. Že bych vydávil mrtvého potkana? recitoval v duchu. Téže noci vyslechl tu ženu v jistém případu; svou první svědkyni. Zasahoval ji cílenými slovy, masíroval dedukcemi, hladil vysvětlováním při podpisu protokolu, až teskně zaúpěla, v kimonu rozpustila, vytekla na vykachlíkovanou podlahu. Do školy už ani nepáchl.

Zatotou, zatositou dobou zamiloval návštěvy blízkého kostela, jenž přitom nijak neodpovídal jeho preferencím. Místo gotického řádu a fenoménu, jemuž říkal vězeňské nekonečno, totiž kamenným lodím s enormně vysokými zdmi, jež v nedostatečném svitu voskovic a olejových pochodní ztrácely vysoko v neviditelném prostoru, namísto navlhlého šera oblíbil neobarokní stavbu zářící bělostným interiérem, navíc zdobenou až rokokovými výjevy. Posuzovány samostatně, sotva by na ně plivl. Do komplexu této církevní stavby však přicházel pravidelně a rád, z vlastního chtíče. Na podlaze a některých důležitých stěnách ji zdobily mozaiky. Mozaika se v principu Tadeovi hnusila, protože viditelné okrajové plošky jejích součástek tvořily okraje i tam, kde neměly, nečlenily výjevy tak, jak měly. Ale plně uznával opodstatněnost mozaikového přístupu k vnímání světa. Navíc poškozené mozaiky s chybějícími částmi výjevů a náležitou patinou již oceňoval i esteticky. Vylézal po zbytcích dřevěného točitého schodiště s věrohodně poctivými mohutnými pilíři, vinulo se až pod štukový strop. Dařilo se mu tím vyhýbat dotěrnosti sester a bratří; zprvu šuškali, cože chlapík tam ve výšce vyvádí, během několika týdnů poloze uvykli. V koutku (téměř v pověstném rohu stropu Svetozárově!) vždy skrčený Tadeo získal z pozorovatelny skvělý výhled na rituály pod sebou, jim ale pozornost nevěnoval. Soustřeďoval na výraz ma-

leb na bílém pozadí, zklidňoval mysl, nenechal se rušit slovy hlásaného písma a jen při obzvlášť rezonujících chvalozpěvech pro jistotu držel se notně, neb už prohlédl vírou skrz poznání, notně puchřivého dřeva.

Jen tupec, jenž posléze narůstá v zloducha, vše ničí svou „činností“. Subjektivisty existenciálně vzývaná nuda, hnus, lenost a nicnedělání jsou podmínkou, atributem svobody. Vždyť proto miloval, ve vší rozsochatosti výrazu, který se jinak zarytě styděl vyslovovat, proto zbožňoval vyplňování kolonek, vybarvování omalovánek, zejména přerovnávání knih s nikdy nerozřezanými listy, jimž proto nikdo nikdy nic nevyčítal. Pro rozeštvance to je činnost ubíjející ducha; pro Tadeáška vynález, jemuž se nemůže vyrovnat kosmický koráb ani nic jiného, nic. Spojuje ochranu před dotěrným okolím – neboť navenek člověk činnost vykazuje, s nekonečně libým prostorem nicnedělání. Nezáleží na tom, zda co vyplní či vybarví. Okolní důvěřivci jsou schopni oceňovat i tyto počiny přídomky jakési tvořivosti, nebo aspoň aktivity; proto mohl Tadeáš dokonce okořenit vynález slastí z podvodu. Vyráběl v raném období obrazy, s narýsovanými trojúhelníky trupů, výsečemi očí, poté vyplňoval tvary barvami jednou komplementárními, jindy souladnými a pak zase i neladnými, hrál si, až občas malbičku pokazil pointilistickým výstřelkem; kritika nešetřila kritikou, vše fungovalo, jak se patřilo. Peníze uspořené za malůvky příznačně projídal v mexickém restaurantu, kde býval s chutí jediným hostem. Podsaditý majitel mu pravidelně zkrmoval zasmrádlou, ba hnijící drůbež; napájel ho chillinápojem a ve finále bodře popleskával, že Tadeo hutný chlapík. Nebylo lehké, pro Tadíka, s roztroušenou pamětí vztyčovat každé ráno pro každý den nový životní terč. Vždyť vždy přitom potýkal se především s alibi. Mrtvý má alibi již takřka neprůstřelné, proto většina obětí byla v tomto ohledu z obliga. Pachatelé se ovšem snaží, občas, kličkovat; s lháři se ovšem Tadeáš nevybavoval, nebyli hodni pozornosti, pozorování. Nejtěžší bylo budovat alibi vlastní. Tady Tadeo od kolébky prospíval, až k posledku se to jaksi zvrtlo…

Náhodou zrovna ráno před Štědrým večerem, obtěžkán potem po noci vydatného brnění, usrkl úpěnlivě Tadeo oblíbeného jointového nápoje z křtitelnice a vyšplhal pod chrámový strop. Uvelebil se, na pozemských nebesích se udržoval teplejší vzduch, pozoroval líné plachtění sloupců prachu v slunečních proudech, prozařujících barevnými vitrajemi. PRÁSK!!! Vedle báby, klečící v lavici, dopadlo velké těleso. Vlastně ne o moc větší než člověk, objem objektu opticky zvětšoval vlající plášť. Rozprostřel se na neforemném balíku, seslaném shůry. Bába v příštích letech na potkání vykládala o zázraku, unikla prý o pár centimetrů. Náraz přitom vyhloubil v mramorových deskách chrámové podlahy hmatatelnou prohlubeň. Někteří z přítomných zaregistrovali chování kněze, jenž ani na okamžik nepřerušil proud svaté řeči. Marně se bránil exkomunikaci, jež přispěchala vzápětí po incidentu z vyšších míst. Nadřízení mu vyčítali hrubé zanedbání možnosti zázrak zdokumentovat, po čemž tamní diecéze prahla staletí. Starověký kněz používal naslouchadlo, zrak měl šedě zakalen; žádné z těchto výmluv nedopřáli vyšší otcové sluchu. Dobelhal se nakonec až pod inkviziční soud; verdikt už nikoho nepřekvapil, nikdo se ho ani nedozvěděl.

Zato téměř postižená bába vysoukala na zkornatělá kolena kariéru. Média, využívajíc především rozmanité asociální sítě (rukopisy iluminátorů, rozvětvené klaky a kloaky placených transformátorů a dezinformátorů), zaujala její řízná výmluvnost. Stará dáma přitom samochválila své příměry, působící, dle jejího názoru, pěstí na oko. Alchymisté a novináři rozborem zjistili, že sledovala kdysi klání, souboj dvou velmi nízkých šlechticů holýma rukama. Okolostojící dav souhlasně pomrukoval, kdykoli zápasník umístil svou pěst co nejblíže soupeřovu oku. Ta sedla, zapamatovala si dobře nastávající bába, tehdy bledolící vysmrklá děvečka z košem stydnoucích vajec v područí. Podobných příměrů sypala při líčení chrámové události přehršel, vytvořil se kolem ní dokonce jakýsi neformální sbor adeptů nového oboru, mnohem později definované investigativní informatiky. Naše

paní, naše guru, šeptali v bezmála posvátné úctě generace jejích následníků.

Ako dopadl Tadeáš, netušila veřejnost vůbec. Podařilo se mu odpružit skoro dvaadvacetimetrový letopád trénovanýma nohama; nicméně v jednom koleni tlakem praskla čéška. Druhá končetina doplatila na jeho snahu, úspěšnou, doplazit se pod pláštěm, nepoznán, k postrannímu východu kostela a beze slova uzardění zmizet v davu. Tento manévr znamenal rupturu Achillovy šlachy. Nejzávažnější se ukázalo rozdrcení jednoho z krčních obratlů. Mícha zůstala nepřerušena, ale obratel se postupně opouzdřoval ochrannou tkání, až narostl v regulérní hrb. Trest za to, že jsem se neudržel v teple, vyhrkával k tomu Tadeáš, pokud kdo včas neuhnul při setkání s ním pohledem. Jindy dával k dobrému, po požití sklenky likéru, že mu zastesklo po kolektivu věřících a zapomněl, nakolik dřevěné schodiště je prožrané zhoubným pidibroukem, smrtonošným střevotočem… V samomluvě nejčastěji rozkochával báchorku o neodolatelné touze sejít po vzdušných stupních, jež světlo a prach vytvářely v chrámovém prostoru. Sám tomu časem uvěřil, a dobře udělal. Často páchají tito duchové auto-autodafé jen proto, aby poté zvládli zanechat ještě výraznější skvrnu na tváři všehomíra; ta tvář ukolébává navenek pokojným výrazem, bližší pohled vzápětí odhaluje vyzývavý, až drzý výraz. Pravého tvůrce však neošálí, ten ví, že za možnost byť i jen pokusu musí platit.

Tadeo, zpit předchozí noci dokonale noční lymfou, vyhlížel z oken, z jednoho okna vily, situované v lesnaté mírně zvlněné krajině, s mírným podnebím prakticky se nestřídající zimy ani jara, jen někdy s převahou dešťů a poté sucha, a zároveň poblíž povlovných pláží, lemovaných od moře šumivou čarou příboje a od lesíků širším pásem omamujících levandulových porostů. Vyhlédl na zahradu; samá psí zdechlina vůkol; na trávnících, u záhonů a pařenišť už v potu plahočilo několik známých tváří, vesměs příbuzní, s čísi manželkou v čele. Okopávali tuřín, zalévali pnoucí se

rostliny na přípravu jointových nápojů; tamhle šel i někdo s dlouhým, ostrým nožem, zřejmě pro čerstvý bledozelený salát. Čilý ruch, napadl Tadeáše výraz, jenž v mládí čítával v denících a byl mu jeden z nejodpornějších. Nechal okno dokořán, usedl do lenošky dost vzdálené od parapetu, aby viděl jen vrcholy ševelících stromů a zpěvnou oblohu. A kamenné nuragy, stavby, o nichž ani Malťané, pendlující mezi Sicílií a domácí Korsikou, nevědí nic. Neopravené, neohoblované šutry, z nich věže a kolemležící rozvaliny snad bývalých domovů; na první pohled zjevné, že žádná civilizace nebývala tak neschopná a líná, aby podobná torza budovala. Ale co když ano, radoval se právě Tadeo. Takový lid, kašlající od počátku na smysl a řád věcí, a přece vypjatě a energicky existující, by ho jistě příjemně obloudil! Rád sám dětinsky kryptický, adoroval i krypty, půlkulaté mešitoidní betonářské škipetarské bunkery… Ztrácel již schopnost bezbřeze adorovat elektrizujícího Jimiho i popěvkujícího Cockera; a to zrovna, když uznal jejich poslání z hovad vyrábět snesitelné lidi, kteří si tu chvíli byli schopni rozumět. To Fjodor a Knut, pousmál se, dělají z hovad ještě větší hovada; ba ne, spíš výstavní zrůdy. Tadeo bezmála rozveselil, měl rád vlastní rozeklanost, tu milou slabůstku. Přemítal, jak silně lze obrazem, zvukem, veršem vesmír zjevovat, a do jaké míry zakrýt, zkazit, znásilnit. Pozorováním se živil v nejobsažnějším slova významu; neměl ovšem potuchy, co se v lidech skrývá za onou oponou, kam nedohlédne cit ani imaginace. Měl jen podezření, a to je mrzký, plesnivý výraz, vyjadřující mizivé promile pravděpodobnosti. Tušení by bylo, bývalo, už nadějné.

Včera, marně sháněje na večer auto, marně se snažil pěšmo proplížit kolkolem Nejvyšší galerie. Zavítával sem (narozdíl od jistého Karla nebo Jirky) po nocích, beze svědků a světel. Vyzrálá kurátorka přesto počíhala a lapila kořist nejprve videosmyčkou, inspirovanou příběhem kleštěnce závislého na hemoglobinu. Vyjekl hrůzou, až kurátorka pozdvihla zbytky obočí. Osvalená, plecitě vykýtěná, s prorostlou přežvykující žuchvou. Reproduktory měkce podpo-

rovaly obrazový děj informací, kterak dotyčná imigrační osoba, od tří, přesněji od sedmi až jedenácti let znásilňována falešným otcem, po sérii meditací provalila svou skutečnou sexuální identitu. Sexistickou integritu. Načež Tadeáše dovlekli do hlavního sálu, aby hleděl na dvě oblé půlky, umně vysoustružené z nejkřišťálovějšího diadémantu růžové jakosti, vprostřed s jemně opalizující dírečkou. Prdel Saláma Hnusejna, skvost síní Sotheby’s a Christie’s; po zinkasování sama sebe skartuje. Tadeáš býval mohl, ryze teroreticky, teroristicky, teo-retně potřást rukou s autorem (kdyby byl nezahnojil výtvarná studia), ale raději se věnoval svému neodlučitelnému kyblíku. Sám cestování autem nezvolil, bylo mu přiděleno. Posléze uznal, že v autu se ocitají po většinu času téměř všichni. Ovšem on si nehodlal zahrávat; zde osvědčil onu cudnost. Byltě zlovolný, i laskavý, ale nepotrpěl na gesta; chystal se v této problematice lépe poučit; musel vyčkat pár desítek let, až doroste a vše zapíše Franz Bacon (ne ten malíř).

Nad město rozklenula uhrančivá noční obloha hvězdnou přehlídku pulsarů, kvasarů a zářivě černých děr, bezstoudně nabízejících tajemství. Lucretia Borghya kdáká neochvějně z obrazovky, kterak Lodovicem Sforzou najatí vykradači zplenili vinotéku Lorence Magnifika, udání investigativcům vydávil typický Deepthroat… A oproti tomu vyvstává jemně modré nebe s povlávajícími chmýry lehce rozptýlených, nekonečně vzdalujících nabledlých pásů oblak, vybízejících k šílenství. Také pokaždé, když škrtil, zase cítil ten prst na spoušti; tak snadno svůdné je nepovolit stisk, a obětovat… Přinést oběť, již je nutné si odnést… Tadeo si ani přesně neuvědomil, kdy a proč se mu začaly líbit kurvy. Chraňbůh, že by za nějakou šel. Styděl by se v mládí, později byl příliš líný, především je však nechtěl zkazit. A nelíbil se mu, nikdy, příliš věcný přístup k umění, sexu, veškerým (ovšem jeho, čili pseudo) vztahům, nesnášel věcný přístup k čemukoliv. Současná změna se týkala estetické stránky. Téměř nenalíčené dívky, nečpící parfémem, víceméně střízlivě ošacené, míhaly se v jeho blízkosti dlouhá

léta. Zvykl si na ně, pak i na dívky starší, a nevadily ani teď. Avšak černé síťkované punčochy, kožené doplňky a vyliftované ksichtíky se zarudlými rety začaly mu budit pozornost proto, že výrazněji členily dotyčnou postavu, osobu; byla snáze zobrazitelná, a tudíž pochopitelná. Prosté rockerky z lidu jímaly často příznivými, duchaplnými tvary, ale nehonosily se jasnými konturami, či přesněji předěly barev. Tento vjem výrazně doplnil vědomím, že kurvy jsou ve vztahu, se prý říkává, odosobněné. Což nemá nic společného s kritizovaným věcným přístupem, založeným na nejrůznějších typech byznysu. Přístup odosobněný ho naopak přitahoval; a také každý správný politik, novinář, pro něho zprvu překvapivě i umělec, natož zručný řemeslník či policajt, všichni ční nad věcí. Před zákonem jsou si všichni rovni, měl by ctít neúplatný soudce. Notoricky, spolu s oním pohrdáním blízkými, dychtil po neznámém, či jakkoli nedostupném. Proto si je nechtěl nakazit, zpřístupnit; aby nepozbyly kurví pel. U děveček navíc je pikantní, jsou-li neosobní ve věci, která je jinak intimissijním vztahem. Proto si je zamiloval; a což teprve zdařile výjimečné pózy, jež zaujímaly, v tom si byli málem rovni!; pokud ovšem fungovaly mladé (hezké být nemusely), a samiččího pohlaví. V tom se záměrně projevoval tuctový vášnivý sexista, odpůrce genderové rovnosti. Na vztahu ku kurvám mohl zřetelně obdivovat, jak má sám sebe zmáknutého. Umí si nalhat téměř cokoliv, vyrochnit se v tom, a přitom před sebou zatlouct, zabetonovat pravé důvody počínání. Nikdy už tohle téma neotevřel. Vždyť vždy důsledně dbal zákonnosti, ovšem; avšak ty vychodivší již jesle byly zkažené, skrznaskrz, do morku pelestí.

V zahradní restauraci převládala optimystická atmosféra, a Tadeáš už se takřka rozhodl, že to je vhodné místo k iniciační orgii. Počítal vždy s tím, že život, pátrání, spočívá v neodolatelném nutkání. Tu ho oslovila neprozřetelná servírka. Kvapně vzhlédl, hlavu držel příliš nízko, neboť rty už hodnou chvilku předtím jemně přisál k předloktí určité kolegyně, sličné, mírnooké, náhodně přísedící. Nepronikl pří-

mo na kost, tu měla dosud obalenu masem, kůží a chmýřím. Při sacím manévru se mu do zubních mezírek dostaly právě chloupky, překvapivě tuhé a nepoddajné. Byl-li nucen neplánovaně vzhlédnout, musel volit mezi permanentním přisátím a drobným zakrvavením cizí ruky. Po manévru vzdychl, odehnal veškeré rušivé momenty a ponořil do první fáze orgie. Věděl, že tentokrát více než kdy jindy soustředí se na cudnost. To znamenalo čistotu, až téměř střídmost, ovšem při pronikavém vybuzení a spuštění vášně. Velmi dlouho tento akt neprovozoval, a byl si vědom, že akce bude také poslední (to ne, ale ojedinělá a bůhví kdy zopakovatelná) svého druhu. Orgie barev. Spustil nejprve raději víčka dolů, než se dostane do patřičných obrátek. Nevšímavě, ležérně zlehka načrtl akvarelově průsvitné bledé zeleně, mírně či jen trochu více namodralé; vyhaslou sluneční žluť. Už už zdálo se, že sklapne skicář a odkráčí. Chopil však olejové materiály a vyrukoval s razantními pigmenty, tmavé a světlé žluti, zářivé červeně, kadmia i kraplaky; vše ovšem mísil s bělobou titanů i jedově olovnatou, ve výsledku plochy barev svítily, leč ještě zdaleka nezářily. Už v té chvíli však vrstvy vrásnil, texturoval, strukturoval; zadržoval dech, chvílemi už vstával od stolku, a barevné plochy zaujímaly pozice. Modrá vpravo nahoře, barva bohů a vesmíru, již nesměl nikdy mrzačit. Efektní, leč dost zbytečné zeleně coby stvoly hlav a postav; fialová, výraz pláče a pozemských církví, také v centru. Komplementárně žluť, občas už sálavá, mírně oranžového kadmia, sieny pro tváře, stehna a prsy. Mírně zachroptěl a nezadržitelně spěchal k červením. Tentokrát kraplaky a kadmia již nijak nemírnil, vstřikoval čisté šťávy a vysouval pasty z tub na vzrušený podklad, roztíral do žhoucích vrstev. Křížem shora dolů, občas šlic do protivných stran. Krev, rty, bolest, kypící unikající život. Sací reflex vybičován k dokonalosti. Lapal po vzduchu, počal plochy proklínat; prolínat, kombinovat, doslova vytvářet obrazce. Čichal k paletě, plátnu a prstům, nořil nozdry, kam jen dosáhl; ochutnal zprvu jazykovou špičkou, jazykem, pak stříkal červeň, žluť z tu-

by

rovnou do úst, na tvářích a krku nafialovělé stopy dávno umrzlých borůvčí. Přestával cítit světlo, beztak netušil, zda bezbulvé čivy vůbec otevřel; vnímal však ještě nozdrami a hmatem, tkáněmi precizně všechny tóny, souzvuky. Zeleň počínala lahodit, fialová ozvláštňovala, a modř, modř se rozzářila modří. Lahodná žluť vybízela k doteku, hlazení, rval ji vybroušenými nehty; a červenou sál, velebil, s žhnoucím mrazením přirážel rudými výboji. (V této fázi padl na výjev stín. Tmavý povlak prosycený damarou zahalil zář do chladnějších tónů. I to ocenil, na chvíli spočinul. /Sudiči, pesimystici, jimž nikdy nepopřával sluchu – pořád však byli slyšet –, cenili si temných poloh výlučně. Vysmíval se jim srdečně, dobrosrdečně; občas zatemnění uvítal, jen aby se ale nadechl k slunci./ Za pár chvil záře i tentokrát vítězila.)

A zřel!!! Zřel na plátně obrovité oko, jen obří černá panenka s matným svitem a nekonečné bělmo, jen nevnímavě opepřené narudlými prasklinkami vlásečnic. Jeho vlastní oko. Cítil svůj malíček, obrovský, sloup šikmo tyčící do prostoru, nad prostorem, přesto ovladatelný, a badatelný obřím okem. Zahlédl si nehet zvící karapaxu želvy slonové. Oslepující běl. Výstřik titaničitanů v očích, běloskvoucí trojúhelníky vyplňující škvírky mezi červenými, černými, zelenými tvary. Výkřik běli vypichující všechny barvy spektra, všeobjímající; vítězící, vítězná. Tadeáš zbrocený ležel podél plátna, v rozervaných hadrech, zraky bezmála vsloup. Obsluhující personál ho opatrně, s pietou překračoval, servírka nabídla terpentýnovou sprchu. Restaurant dávno hosty opuštěn, zde v zahradě reflektory ozařovaly jen bílé plátno. Jen bílé, rudé obrazce a tmavěmodré tvary. Tadeáš zvrstvený stříkanci a šmouhami zářil duhou, poněkud potemnělou duhou. Olízl okoralé rty, opíraje o stolky se vypotácel k bráně. (Vyšťaven, až zítra mu došlo, co všechno nedokázal, bramborové medaile nakonec taky zasytí, zpívali mu na cestu neodmyslitelní komentátoři…) Jak skončil, tak téměř začal; po scvaknutí tlačítka přístroj zamrmlal a otočením knoflíku silně recitátor spustil pohádku o Trumfovém Kačerovi, prezidentu velmoci, kde řádí velemloci a nemo-

ci, dávno zabudnutém hochštapleru Marsu; gayové a gayky prý omdlévají při pohledu na vytříbený, vystříbřitý jeho tvar úst, jenž nabízí zároveň uspokojení orální i anální (televizní projevy si v klubech pouštějí raději bez zvuku, a ještě podkládají noční nádobou).

Bordel poskytl nevídané sblížení toho, co se mu líbilo, s tím, co měl rád. Drtící většinou (začasté) obě složky vnímal v prudkém, rozvášněném rozporu; hezké věci, jež by byly příjemné, nenáviděl; nehezké, správné, měl rád. U kurev zaujetím ani nedutal. Zato již v té době luštil hádanku, kdo z obou mrtvých byl starší. Výsledek se zdál klíčový, přesněji Tadeáš přesně věděl, že klíčový je, pro další kroky v objasňování případu, totiž kdo koho zabil, kdo střílel první. Jakkoli to nebylo pro jeho řešení, v tomto případě lze rovnou říci záměry, jakkoli to nebylo podstatné, „veřejnost“ (rozuměj vrchnost, elita; nikoli plebs) podobné informace žádala. Zejména rozlišení, kdo je obětí, kdo vrahem.

A Tadeáš uznával, že císaři musí dávat zas jeho zakrvácenou libru, aby sám mohl nerušeně bádat. Proto raději vykazoval stoprocentní objasněnost; vycházelo to v součtu mnohem laciněji než se pořád handrkovat, vysvětlovat.

Už na tuhle nepříjemnost skoro zapomněl, většinou stačilo položit na stůl sekretářek načrtnuté teze, stručně jméno vraha a sumu, pro niž zabíjel, a schopní administrátoři kauzu již zrekonstruovali, opentlili podrobnostmi, bylo-li třeba, nebo si zkrátka něco vymysleli. Jenže nyní byl sledován, snad se prozradil nezvyklými manévry, dříve u něj nevídanými. A sám tápal. Nezvyklé bylo i to, že v tu chvíli, to ráno, se oblíbený domácí mazlíček všem vymkl z rukou. Šupinaté zelené zviřátko, po stranách s výraznými plochými trny, kousavé, rozmarný dinosaurek, vztekalo se nadmíru. Ne se špatným záměrem je Tadeáš na moment umístil do dost horké trouby; snad aby zklidnilo. Plazík se vzpříčil, když jej po chvíli z trouby chtěli odstranit, a dost připekl. Větší část povrchu těla už měl nahnědlou, i zbytek tmavl. Zatím nečpěl nasládlostí, ale daleko od kuchyně, dokonce od jídelny, už nebyl. Tadeáše epizodka na moment vy-

kolejila, cítil horkost a mírně ztmavl. Tvoreček mu ostrými chroupky zaryl do ukazováku, až postižený zavyl. Připomínalo to první samostatný případ; vrah, či oběť, šlo zkrátka o hlídače, při vyšetřování nosil s sebou do vlastního krku, ze strany, zahryzlého bratra, resp. jeho hlavu; hlava vždy zírala sirnýma kocouříma, spíše kočičíma očima, střapatá, bulvy vypulené, pysky stažené, až trvale obnažovaly horní zahryzlou čelist. Odpadla až za řadu let, to byl Tadeáš na jiném útvaru; aspoň však nic neříkala. V kantýně si tehdy dali na oslavu případu spasma z mařených hnuslí, špekované toledskými konistrázy. Od té doby vždy po vraždě lehával na loži ubytovny pátračů; dnes v chřípí zacítil nasládlé aroma těl svých předchůdců požehnaně silně. Vzchopil se, vyrazil z ložnice do měsíční noci, v nevhodné obuvi opět se snahou přeběhnout kmen stromu strmící přes propast; věděl již na startu, že na kmen kluzký vodní tříští nabíhá zle nedobře, přespříliš nakloněn na stranu (ne vpřed, dopředu). Boty musí před špicí kmene, téměř dosahující k opačnému břehu, nevyhnutelně smeknout. Rukama snažil marně napravit chybný výběh, nakláněl se víc a víc; zoufale zaskučel zkrvavenou mordou.

Oba mrtví muži vykazovali, či lépe obě mrtvá těla vykazovala, nejpřesněji obě mrtvoly vykazovaly všechny znaky toho, že je od sebe dělí celé vývojové stadium. Prvnímu pod vnější kutikulou zřetelně prosvítaly sotva rozrýhované prvotní buňky; druhý tehdy při prvním zářezu skalpelem skoro zaskřípěl, tak tuhým pancířem byl již opatřen, ošoupaným, zbrázděným následky životních peripetií. Řada znaků, z nich několik klíčových, však napovídala, že inkriminované mrtvoly mohly být podvrženy. Chaos v jejich útrobách zatím neuměl Tadeáš rozčlenit a podezříval se i z možná příliš povrchního hodnocení juvenilních, resp. gerontoidních znaků. Jestliže se vskutku jednalo o originály, začalo mu hárat myslí, že jde o jakési mutace téhož jedince, snad dokonce metamorfované mládě a jeho předka, možná však i následníka? Tím by zcela převrátil koncept, který už za-

čal budovat. Již váhal, zda poruší svou nejdůležitější zásadu nezabývat se totožností obětí či pachatelů. Právě tahle data si kreativní úřednice dosazovaly samy, on měl volnou lebku k práci. Tentokrát se cítil zaskočen. Kamarádů, „opravdu“ blízkých, dopřával si Tadeáš přehršel. Tři, pět, sedm; vždy jednoho za život. O některé ochuzen kvůli vyšetřování, když měl další případ z emigrantských kruhů. Jistá moretta umučila přítelkyni servettu mutu hladem. Ponechala jí otvor jen pro zírání; němá služka si nemohla stěžovat, i kdyby měla čím; neovládala latinu, romštinu, farizejštinu; vládla pouze domorodou čmuchštinou. Tadeáš znal dobře obě za časů školních lavic; bývaly to mdlé žačky upřeného pohledu, mlčíval s nimi řadu hodin. Jednoho spolužáka zas raději udeřil pěstí do obličeje, nejspíš v reakci na nějakou velmi nejapnou, až tupou reakci na nějaký návrh, dotaz. Slzy zoufalého sobeckého bezmocného vzteku v nakřáplé tváři. A objevil vzápětí schopnost, již ani později nijak nehýčkal, ale nalepila se na něj a snad ji i nadužíval. Schopnost, až dar utěšitele, (vrby), jemuž svěřovali známí nikoli s praktickými záležitostmi, nýbrž tužbami, sny, pohledy na věc. Často velmi, velmi intimně. S přáteli, natož s manželkami nikdy takovou svěřovací mánii nepěstoval. Přenos v těchto případech fungoval nepřímo, obě strany jen vyciťovaly, jak protějšku je, co cítí, co myslí… Jen proto, domníval se Tadeáš, mohl přátele a ženy snášet; vyslovená slova by vše rozervala okamžitě. Samozřejmě, i tito blízcí odcházeli a měnili se, nicméně zaměstnávali mu mysl celoživotně; ne jako záhady, tajemství, ale pokušením, že si přece jednou naplno, od plic vmetou „pravdu“, tedy aspoň naformulují a vyřknou, co si o sobě myslí. A nejen to hnusné. Určité napětí, snaha nepřekročit hranici neupřímnosti versus nepochybná oboustranná přitažlivost pravděpodobně udržovaly vztahy v chodu. Dočasně, ale na delší období. Prozradil si sám na sebe víc, než chtěl, jakmile uznal, že se vláčným přemítáním o příčinách těchto příchylností obírá podstatně víc než jakoukoli jinou kratochvílí. Kupříkladu se současným soudruhem byli si

navenek tak diametrální, tak velmi, až popírali pravidlo přitažlivosti opaků. Vše viděli nadopačně; a přece Tadeáš přišel s řešením. Oba byli hltači, skrytí, tajní hltavci. Čehokoliv chtěli hodně, ne-li vše. Jak se to projevovalo u Tadeáše, věděl on sám bezmála dokonale. Soudruh pak požíral mísu krevet stylem, až mu růžově oranžová tělíčka již spařených korýšů vylézala chlupatými nosními otvory, mávajíce tykadly snad v domnění znovuzrození. Tlamě neunikla napodruhé či napotřetí. V tu chvíli Tadeáš poznal, že jsou oba přátelé také silnými pochybovači. Nevěří ničemu a nikomu a vyřvávají to do světa. Sobě důvěřují nejméně; a oba se naučili říkat slova a používat tón hlasu, aby sebeslabší větička padala vahou axiomu. Při další a další duchovní pastvě, spíše pitvě, poznával, jak jsou v názorech děsivě, odpudivě stejní, a stále mají pro vše naprosto odlišná, fatálně jiná řešení. Už se spolu řadu let raději vůbec nestýkali, aby si nedali pěstí.

V údobích, kdy bouřlivá řeka Arna rozlévala své vody až k Dómu, Tadeáš rád chodíval zkratkou z paláce okresních tajemníků až do Malé galerie přes krytou chodbu nad mostem. Od renesančních dob se tradovalo, že okna v chodbě, celé vytepané luznými plátky zlata a stříbra, smaragdová okna směřující až k mořské deltě, dal příslušný benátský dóže probourat kvůli lepšímu výhledu pro Benita a Adolfa. Tehdy před staletími, kdy proudy turistů ucpávaly celá náměstí, si Tadeáše jednou povolal nadřízený, mistr Gotto. Vycházel z židovské rodiny Bondonů a proslul nezřízenou touhou ulovit proslulost popíráním tradičních postupů. Pod typickou bílou maskou, určenou žranicím a prostopášnostem, páchal mistr tvorbu. Ošálil svým duchem dozorce a cenzory; v nevědomosti stále čekali, co z larvy, přezdívané volto a podezřívané z masových vražd při slavnostech patricijů, zase pojde. Vyvine. Právě dík domluvám pana Bondona Vyvoleného se Tadeáš stal členem politické strany – aby z ní logicky později s fanfárami vystoupil. Mistrův osobní příklad mu zdokonalil i vyšetřovací metody, kdy slídě-

ní po „důkazech“ nahradil téměř bezvýhradně precizním přemýšlením o motivech činů a především rochněním v co nejodtažitějších, nejrozmarnějších souvislostech. Pohrdání oslizlými „fakty“ velmi zřídka sice porušil, třeba i popisem vlastní nevrásčité tváře s ústy a otvory (ano, očí), nicméně důsledné přemítání a schopnost bleskurychlé empatie zůstávaly jeho nejcennějším atributem. Moderní doba, kdy závěje mrtvých holubů, jak říká Dante, již dávno vymazaly z paměti lidstva všechny vzpomínky na staré mistry Benita, Adolfa, Gotta, vybledlé plakáty zvoucí na prohlídku jejich děl a tanků bezmocně povlávají na pustých nárožích, teprve moderní doba plná stresu (chochó, vytříbený ultražvást) plně ocenila Tadeovy kriminální kvality. Do Toskánska za ním také putovaly kolony kriminalistů, aby po čase se zděšením prchaly do Lombardie a Benátek. Zbytečně, neboť nejen na ně dosáhla ruka zákona kamkoliv; především ale praxe vyšetřování spojeného rovnou s rozsudkem byla neodvratná. Davy nadšeně skandovaly Tadeášovo jméno, náměstí opět ožila, sem tam i holub se vrátil. Tadeo dospěl a nic ho již nemohlo odvrátit od završení odkazu předků.

Bývával klasický žabožrout. Teprve kstáru, ač ne k samému konci žití, ztratil škálu různorodosti chování (póz, masek), zjednodušil ji na červí lísavost, kdy, přesycen, panáčkoval o napapání, a na nasranost. Zlatá dědská léta! Pocházel klasicky ze Skandinávie, kam se na útěku ukryli jeho trubýší rodiče, a na pravidelných potulkách Asií oblíbil si bloumání smradlavými šanghajskými uličkami, instalovanými komunisty pro turisty. Procházel vpodvečer tržíčka, nahlížel do beden vyvalených před každým bistrem a ukazoval hůlkou na ježky, krysy, obří hlemýždě, nejraději však popichoval netečně hledící ropuchy a, zdálo se mu, zamyšlené kuňky volské. Ocumlával u umakartových stolků žabí kůstky, kol dřevěných otáčivých stolů chrupal vypečené kůže terejů s modrými pařáty a sledoval, kdy mu otočka spolustolovníků přihraje misku pikantní omáčky. Ujal se ho tu soudruh, prý ho pamatoval z jedné své návštěvy žabí Evropy. Jel v kterési zakouřené, špinavé zemičce vlakem

a všiml si hocha, zírajícího utkvěle jak na jeho stranické odznaky, tak na list Žen-min ž’-pao (Peoples’ Daily). Poznal by nyní dorostlého chlapce dle nezaměnitelného tvaru hlavy. Jenže nic platno. Původně a již v lůně ho rodná matka (čí, čičí?) odkojila sojovým mlékem s čerstvou šalotkou; marně se bránil, úpěl, nebylo nad něj v kolébce zelenějšího, zavilejšího vegana pod sluncem. Klasický extremista, neschopen rozumného kompromisu. Krajní polohář. (takže jeho).

Při návštěvě Londýna ocitl se v nepříliš vzdálené Galileji, hhm, a vzápětí v Galicii. Opakování nudilo, avšak syrová šeď tamních kostelů, klášterů, domů, kamenných zdí, vedoucích napříč loukami a zahradami, a lišejníků, mu učarovala. Tak vypadal živý středověk. A ten mrtvý, ten našel v Norimberku. Neóny bulvárů vyhasly, černorudé svastiky zpopelavěly. Na vzdálených nárožích plály smolné louče, u hradu ještě zarachotil kočár, z krčmy vypadl paprsek světla a s přibouchnutím zmizel; hlídky biřiců do temných končin gotického podhradí nikdy nezamířily. Drobný studený déšť na kamenném dláždění odrážel svit měsíce a ničím nerušených hvězd. Slyšel klinkání řetězu, stále blíž. Svit padl i na stoku, v níž se po kolena brodila skupina dětí, bezhlesých, v cárech, s divým pohledem nepříčetných očí, přikovaných k rezavému řetězu. Zloději, rozsouzení k smrti, a Tadeáš poznává svého syna, nazelenalou mokrou tvář rozšklebenou žabím šklebem.

Průvod

zřetězených mrzáků mizí v pachu stoky; řinkot odumírá, za mříží v malém okně mihla tvář zasněné ženy.

Tadeášovy vypoulené bulvy vyschly, nebyl schopen sevřít víčka.

Po staletích, už v černé uniformě se stříbřitými nadznaky, rozebíral obsah a význam vidění bez viditelného třasu. Být tak gotickým válečným fotografem! Zaznamenal by událost, zdůraznil kontrasty a dramatičnost výjevu, přidal text tklivý či burcující dle potřeby. S doutníkem v ústech, trochu zdrženlivě, „s pokorou“, leč přece zjevným nadáním pro dramatičnost by vyprávěl o prožitku, jenž se nesma-

zatelně zapsal… Tadeo fotografovat neuměl. Nikdy. Spálil všechna rodinná alba. Trochu styděl, potkával-li starého

člověka. Vadila kolečka šedozelené plísně, rozrůstající na jejich pokožce, nejprve barevně výrazná a vlhká, časem zaschnoucí v olysalé mapy; staršími dědky již prorůstala mycelia hub a rozmanité, i vousaté lišejníky. Bavil se alespoň vzpomínkou na pobratima Petara, vždy nosícího v brašně několik plastikových lahví různých alkoholních výtoků, včetně v kapesníku starostlivě balené skleněné odměrky. K výbavě brašny náležela pečlivá sbírka dokumentace a další pohřební potřeby, v plné pohotovosti.

Jak těkal tak pohledem, ještě více těkal myšlenkami, a nálada, životní elán, pulsoval od extáze pod bod absolutního mrazu. Kdyby suicidální stavy nebyly k uzoufání opakující se a nudné, nemluvil by, v takových k nevydržení dlouhých okamžicích, o ničem jiném. Ovšem, nemluvil raději vůbec. Ignorance okolomluvících, chodících, drtila hrudník často. Epizody nejsou k prožívání, vztahy k užívání, schůzky k setkávání, dokonce ani úkoly k plnění. Jde o přežití; je nezbytné promyslet, o co ve skutečnosti jde, zachytit všechny možnosti, výsledky jsou proto známy už před premiérou. Nebývají proto o nic méně zdrcující, nejsou odvratitelné, Tadeáš tu není kvůli taktice a strategii; to jsou pojmy okolomluvících. Proto byl ochromen, ne však překvapen, jakmile ostrovní sopka na divukrásné La Palomě prolomila mlčení. Seděli dole u pobřeží s celou rodinou, což bývala vzácná chvíle; kamera pro tu chvíli dlela na kulatém proskleném stolku, doutník voněl do okolí, tabáková močka ne nepříjemně stékala s brady. Proto.

Blahodárný vliv kouření, posvěcený oním německým Italem, uznával Tadeo z dob nejútlejších. Sotva počal dech brát, vůně tabáku ho očarovala. Šlo o jeden z mála zakazovaných poznatků, jenž byl opravdu příjemný! Neznal mnoho let puch zakouřených úst a vajglů, zato adoroval odér ještě nezapálené, ale i hořící cigaretky; v batolecím věku preferoval s filtrem a jemně parfémované. Krást čarovné bílé tyčinky z krabiček je nedůstojné; kradl mince a za ně

občas koupil krabičku vlastní, obalenou celofánem. Svlékl ji, penetroval, vyňal obětinu a voněl k ní dlouhé hodiny. Voněl pak k žhnoucímu oharku. Nepamatoval si, že a jak by kdy nějakou típnul. Zatnul tipec. Zklidnění bylo takřka všeobjímající a s nádechem tajeného dobrodružství, které není možné opakovat libovolně, kdy se zamane. Ale jistojistě příležitost bude. Dokonce se upamatoval na období, kdy si mohl dopřávat nikotinu i dehtu už libovolně sám, dle vlastní vůle; a zažíval bezmála opojení síly, co v ilegalitě. Kuřba stala se na dlouhou dobu iridioplatinovým měřidlem, etanolem, jaj, etalonem rozkoše. Když coby nekuřák a abstinent požíval už jen vybrané typy kořalky, vín a doutníků, šlo pouze o plevy původního potěšení; ale co.

V jednu chvíli Tadeo prudce vyskočil od stolku a jedva uhnul hlavou, sopečná bomba minula čelo o milimetry. Udeřil se jen, s naseknutím kůže na temeni, o mosazný lustr. Osazenstvo hotýlkového foyeru nedůtklivě pozvedlo oči, pozoroval pohledy subtilních hlav, pozorujících, každá, jeho pohyb. Zklidnili se; sehnuli hlavy k bridži, k sklenkám polosuché madeiry. Zklidnil i Tadeo a téměř se pousmál. Nitrem bouřilo žhoucí vyžhavené magma, roztavené do rudé běli. Tentokrát mu skoro připadlo úsměvné, že nikdo neslyší jekot žhavých projektilů, vymršťovaných rozšklebeným žabím jícnem donedávna turisticky atraktivní kaldery. A klid, rozlévající se od kořínků vlasů po dolní nehty, působil potěšení dál. Nikotinové vzněty vybudily další pocit, již zásadnější povahy. V lebce neustále drnčely do tkání zažrané, těžce zažrané epizody, jež dosud nevytěsnil; nicméně ztlumil natolik, aby si vybavil excitaci z nejmilejších. Snad ho provokoval i sykot projektilů a z obzoru vzrůstající sloup, ba chobot popela, popelný mastodont, rýsující se nad zátokou, již skrápělo zapadající slunce zářící skrze fotogenickou palmu… Poprvé nespěchal. A ač POPRVÉ zjevně zažíval často předtím, zážitek této síly si hýčkal. Lhal totiž, rád a s chutí, beze studu pod přísahou, kvůli své neřesti z nejtajnějších. Uměl občas, sám, vyvolat zátoku klidu. Klidu vypjatého na samou hranici závrati; a to když vzal do ruky

kreslířovu vybroušenou tuhu a počal rýsovat portrét, portrét neznámé bytosti. Pravda, téměř od narození vždy nabrousil tuhu, přichystal list vhodného bílého papíru, později pro jistotu gumu (mazací pryž, již využíval namísto kondomu), a vždy rychle od neposkvrněné plochy prchl. Jenže v opakujících periodách začínal znovu a znovu; chytil se v útlém detektivním věku, a dnes pozoroval tehdejšího Tadíka, stínujícího na čtvrtku první podobiznu neznámé oběti. Našlo se vražedné náčiní, motivy objasnili vyšetřovatelé do detailu, ale oběť chyběla. Tadeáš ji stvořil do detailu během půlhodinky a skryl pod odnímatelnou desku pracovního stolu. Od té doby vykroužil, potají, více takových. Většinu už v privátní pracovně, každý portrét raději ve finále ještě uhlem neodstranitelně začernil. Vědomí, čeho je schopen a co může tajit, ho nezajímalo. Podstata spočívala v tvorbě samotné, v radosti z tvoření výtvoru; v Tadeově případě událost neopakovatelná. Rozjihl natolik, až přestal dýmat a doutník uhasl předčasně. Subtilní hlavy zmizely do večeřadla; posbíral rodinu a celý nateklý zamířil k bazénu, opatřenému pohodlnými, těsně podvodními sedátky.

Chladné bílé, chladné bílé, houkal refrén kalous ušatý z nedalekého cypřiše, když kolem projížděl v kočáře kníže v livreji kancléře. Zátoka ztemněla; hvězdy však nevyšly, oblohu ozařoval rudý ohňostroj. Hladina v bazénu, natož ve sklenkách ani se nezachvěla.

Tadeo, vždy až snad příliš důsledně zvažující své uvažování, se náhle bryskně zvedl a vyrazil od stolu, kde společnost zrovna rozpukala, co nejrychleji byl schopen. Zmateně zkoušel bloumat před knihovnou. Vozil s sebou v příručním zavazadle slušnou kolekci severských psychopatů; nikolvěk už ku čtení, sám měl toho dost, nicméně žasl, jak se tam rodí stále noví a noví, byznys a nacismus nikdy neumírá; a na staré a osvědčené zvídavou chuť občas pocítil. Ti bezúdní hamsuni; jeden snad zrovna belhá, plazí po schodišti k dveřím tvého pokoje, v téhle bývalé rybářské vesničce. Krutá knuta. Tadeáš pokazil předchozí dojem několika posledními větami a usnul; to se také tak často nestávalo.

Kdyby se odhodlal k četbě, po uchopení knihy hned by listoval, kde už už končí poslední kapitola, aby mohl začít pročítat od první písmeny dílo bez obav. Vždyť v obrazárnách též nejprve obhlédl plán budovy či instalace a zjistil, čím končí; je to bezpečnější. V restaurantu, hned po usednutí s již omytými končetinami, vzápětí vypálil obhlídku toalety; tohle bývalo obzvláště prozíravé, i v prověřených putykách. Zajímavé nastávalo, vyrazil-li na randez vous. Onehdá měl schůzku právě na toaletě, zrovna když tam visel Richtěr, Gerry, abstraktní hyperrealistický pojištěný na biliardu, zamženě šedě monochromní, vedle něj se kýval bodrý SS strýček Rudi, náš Onkel Rudi… A pokud jde o spánek, tady již vůbec nezjišťoval, kdy a kde a zda se probere. K noci získal vztah velmi, velmi ambivalentní.

Práci, zaměstnání a cestování, nejosvědčenější medikamenty nejen k zpitomění, ale také k zapomnění, k pominutí zdánlivě věčných vrypů v duši a mysli, tyto pomůcky využíval spíše sporadicky. Měl v oblibě sportovce, vrcholící, vyvrcholené. Jsou srandovní; žít jistotou, že jde o to hodit za devadesát, běžet pod padesát; fascinující. Záměrně, svévolně si stoupl na zastávku tramvaje; nehledě na projíždějící vozy zpytoval, k čemu je mu jízdní řád, v nějž vždy věříval. Potom chodíval na refýž každou neděli, kolem procházely dámy do bordelu, mumlaly Ó bože neustále, táhly za nimi hordy ženichů, neb chlapi se někde dočtli, spíše zaslechli v jakémsi paleorealistickém neofilmu, že děvka bývá družkou, přímo chotí nejvěrnější… a Tadeo v té atmosféře vychutnával vlastní psychoportrét, nimral se, hltal si, rozkládal se na katijointy, anijointy, užíval znesvěceného dopoledne. Nedávno proštkal celý rok, kdy zděděné finance zabránily mu chodit do zaměstnání. Zarýval po nocích zuby do prostěradla, už, už aby šel zase do fachy. Když opět nastoupil, vydal se k píchačkám, píchacím hodinám pro zaměstnance i zaměstnankyně, podzemní drahou. Ve voze počal v něm štosovat nadkritický objem metanu či čeho; zároveň úkosem hleděl na ruce dívenky, jíž babka podávala

vyfintěnou panenku. Tadeo stále víc štosoval a letmo sledoval, kterak dívenka marionetku drží v dlani, jejímž prstem jí současně cuchá sukénku mezi tyčkovitýma dřevěnýma, ne plastovýma, nožkama. S uzarděním zaznamenal holčiččin vlhký, už snad usliněný prst. Vnitřní pnutí mu však nedovolilo vmísit se do rozkvétajícího případu hlouběji. Zpupné útroby vyhnaly ho ven.

Zas na něho ten den přišla ona nálada, mruk, kdy převlékl se do dětských plínek a podnikl věci v dětství zakazované, kdy tehdy nešel do školy, ukradl peníze, kouřil na hajzlíku. Ovšemže tajné věci dnes občas povýšil na své současné možnosti, celé město po jeho dnešních eskapádách zůstávalo ochrnuté, rodiny zdevastované, mramornaté, mramořící sochy v parcích zlámané na třísky, i stromy, banky vyrabované. Tahle rozkoš však už leckdy postrádala ryzost, musel ji organizovat, spontaneitu přifukovat. A jakmile mžitkové pominutí z dětské prostopášnosti pominulo, a slastný pocit viny ze zakázané rozkoše dozníval už bez vyšinuté emoce, byl z té konfrontace plynutí času otřesen. Začal si uvědomovat, co vše pošlo a zašlo, jak zplstnatěl a obrostl mozečným tukem, novotvary na končetinách, zkornatěl a ulehl. Podle původních kriterií se zkurvil, dle současných hodnotitelských regulí usebral, uklidnil, začal uvědomovat sám sebe, vyhodnocovat okolí a vnímat konečně snad i bližní.

Dobře si vybavoval Radúze, potkal ho naposled vyvádět svěřence z podzemní dráhy na vyjíždějících schodech. Tadeáš tehdy chodíval s kolegou Fritzem pozorovat na dolní konec schodů dívky, jimž silný průvan proudící tubusem metra často vzdouval sukénky. Vždy sledovali představení jen pár minut, z ryzích studijních důvodů, Fritz také později stal se ředitelem Státní obrazárny. Radúze natrefili se svěřenými pořvávajícími ratolestmi, každá měla prý jakousi vadu, drobounkou, ale defektologie ji včas odhalila, zvýraznila a svěřila do péče. Když se Radúz oběsil z výrazně rodinných důvodů, Tadeáš to zvěděl až po několika letech a ještě výrazně později ho napadlo, co si počnou osiřelí. Ne-

věděl, čili nic konkrétního si neuměl představit, a velmi ho to znepokojilo. Nezvládal pojednou něco poctít svou představou, názorem; to v jeho mysli znamenalo i konkrétní zradu na defektních sirotách.

Než árijci nechali svého vůdce na holičkách, usiloval pochopitelně o vstup do SS, Sirotčí Služby. Dotáhl to jen k prvním pohovorům, chyběla důslednost; ale i samotný pokus vzbudil pozornost tatínka a maminky. Hořeli zvědavostí, proč zpravidla u společné večeře, kdy rozlévali z porcelánové mísy chmurný, třebaže chválený vývar, proč všem přednášel o touze zkusit si „zlo“. Prosazovat a mýtit. Vždyť například nerodný jeho bratr, jenž jakbysmet od klučičích let rád jezdil vlakem, jevil tak příjemnou pasivní, liberální povahu! Jen jednou, v literární kavárně, kde si dopřával vyhlášené dásně v prose (velmi, velmi laciné), načapali ho s nějakým bolševickým plátkem, samý haknkrajc, ale dědeček mu vysvětlil, že to je ee. Chápavý školák od té doby již přistižen nebyl. A dodejme, než dosáhl hoch puberty, rodiče zemřeli v klasické, příkladné nevědomosti.

Touha po elegantním odznáčku se stříbrným prsem (srpem) a lebkou plynula z banálních, čili opět ze statisticky potvrzovaných dat. Inteligentnější tvor vždy přitahován, při zvýšené vnímavosti už fascinován „zlem“. Co dělá primitiv z nezbytnosti, vyvádí kvalitnější duše svévolně. S ohromující přesností věděl vše o nacistických čingischánských zvěrstvech, díky četbě, filmům, škole. Naprosto zřejmé, jak rodiče lpějí na správných zásadách, a to navíc nevtíravě chytře a vkusně, k ničemu nenutili, jen dávali dobrý příklad. To vydrží málokdo s mozkem, s duchem jen trochu svobodným; volba byla jasná.

V mládí pokrmy nehltal, naopak se nimrával, možná i s jistým zalíbením. Lžící spojoval mastná oka na vývaru, až tvořila nad mrtvolně bledým, namodralými neviditelnými puklinkami obnaženým dnem talíře, dokonce leckdy ozvláštněným malůvkou, pozoruhodné zálivy, moře se spojovala a zase rozdělovala, jakmile byl přinucen pře-

ce jen něco polknout. Nebylo to povyražení, dávalo určitý smysl. Knihy naopak čítával bleskově, už s prvním slovem na řádce skočil pohledem o tři sloky níž, na druhou stránku a ještě zrychloval. V pozdějším věku si sice uvědomil, že jedním pohledem skutečně obsáhne přečíst prakticky celý list spisu, jenže pak musel věnovat několik vteřin úsilí, aby si text či náčrty zapamatoval na déle než pár hodin. Přitom nevnímal, o čem je řeč. Nechápal; mnohem výstižněji, ale stejně nepřesně řečeno, věděl, o čem text je, spojoval si i souvislosti, ale obrazivost, s níž si vyvolával vizuální význam popisovaných událostí, scén, významů, ba i samostatných slov, tato těkavá hyperobrazivost přebíjela, domníval se, potenciální schopnost rozumět čtenému. Na desítky let byl ovšem později přinucen, kvůli profesi, svým způsobem o věcech uvažovat. Zkoušel to tak, že myšlenku, kdesi bezcílně se míhající prostorem a horko těžko lapenou či vypocenou, vytvaroval v písmena, slova, věty, jež si pak do mysli musel doslovně tisknout, vtištit, výraznými černými literami na poměrně silný kvalitní papír barvy slonoviny, zhruba knižního formátu; tento obraz myšlenky byl pak, zdaleka ne vždy, ale přece jen schopen reprodukovat veřejnosti. Pro vytvoření názoru okolí, že jesti dosti bystrý chlapík, a kdyby chtěl, měl by navíc, to stačilo vrchovatě. Sám na to zvykl bez problémů, neboť byl dosti bystrý; nicméně věděl, že má na víc. Mimikry ovšem bylo tak dokonalé, že zprvu, natož později neměl důvod překonávat přirozenou, svobodymyslnou lenivost, na níž si stále víc téměř zakládal.

Bezalternativně věřil všemu, co si o sobě vymyslel, a bez uzardění, ba naprosto automaticky vytěsňoval vše nevhodné, rušivé, rozčilující. Již ani nevnímával svou pozlacenou tvář v jakémkoli přirozeném zrcadle; a svých hrůz nedohlédal ani zdaleka. Nic nepřiznávat, vše zatloukat. A přece měl temné tušení, mokvající, jindy naopak jak vítr ve vichřici už už se zvedající. Tušil všechno. Podvědomí, chce-li, rozrajcuje šílený mlýn, nezastavitelný, rozmělňující veškerou obrannou konstrukci, bránící individuu v sebedestruk-

ci. Temně žhnoucí láva dáví z útrob jednu vinu za druhou, dere se z nejzasutějších záhybů udánlivě dávno mrtvých vjemů, neotřesitelně valí vše hrůzné, trapné, blbé, zbytečné na pokraj tvých rtů, očí. Uši můžeš mít zality voskem, přece v hlavě slyšíš vzedmutí varem hučících vln, když proud hlubinné lávy, jíž jsi nezabránil vystoupat k vrcholům hor, sjíždí sílícím hukotem v moře…

Jistě, vymyslel patřičné obranné krytí; tak mocně prý touží po absolutnu, v maličkostech i zdánlivých záležitostech stěžejních; to je cíl logický, ovšem zároveň příliš úžasný a smělý; není proto divu, když nesplnitelný. Proto konání jeví se tak nedokonalé, a navíc ovšem i okolí nefunguje…

Jindy zas tupohlavou sebekonstrukci doplňoval výpotkem, že jsa přece někým jiným než sám sebou; tak je to dáno, shůry, geny, víš to, s tím se nedá hnout. Pak tedy zákonitě vše děláš nepatřičně, tvé činy, události, myšlenky nejsou tvé, nemohou být kompatibilní s tvým opravdivým „já“, dějí se komusi jinému! Proto nic do sebe nezapadá, rovnice nevychází, jak by měla. Připamatoval si událost s mrtvou columbine, jež přenádherná, zdobná, spíše zvýrazněná nežli popřená, ležela ve svitu pochodní na okraji kašny, ruku vnořenou do zlatisté tekutiny. Kašna té noci zurčela omamným vínem. Všichni se vrhli za arlecchinem, divou černou opicí. Vrahem se však ukázal zobonosý dědek, jemuž v útěku zabránily rozcapené pantalóny. Dědek plakal, zakrýval zbytky tváře, než byl davem zaslouženě ubit.

Tadeo sám se naučil akumulovat vedro, resp. mráz, v obdobích hojnosti a vydávat je v dobách prochlazení či úpalu. Obdobně nakládal s periodami, ne, pouze s vypjatými extrémy duševních hnutí; průser mírnil vyzařováním pozitivní touhy (pocitem, že někdo ještě přece jen nezemřel); radost kalit nemusel, průzračná nebývala. V lebečním skeletu povrtěl občas i vzpomínku na spartánského pobratima, jenž v sopečném kratéru whisky nijak neředil, do klády pak zasedl (do banky, řekl by dóže) a provedl osekání končetin důkladné, až k smrti. Tadeo uvažoval již v předstihu o jakési kotvě…

Filmy jsou OK. Frederico Gellini natočil dokonce jeden tak výrazně černobílý, že i Tadeáš získal dojem, že mu rozumí. Černá a bílá dává šedou; při sledování Marcellova bezstarostně existenciálního (jinak to bohužel vyjádřit nelze), žoviálně zahraného úsilí zjistit, co a jak má předstírat, filmovat dál, Tadeášovi počalo výrazně tikat v jeho zavilém srdci i příliš samonosných mozkových plínkách současně. Plně si uvědomil sílu tohoto spojení, jež na něj z filmu vyzařovala, když neúnavně a přitom s rozkoší (že by neúnavnost mohla být rozkoší?!), s lahodným prozřením rozkládal šedé barvy z filmového plátna opět na bílou a černou. Froderic později své filmy obarvil, a barva byla jistě Tadeášovou přirozeností. Vždyť zíral i na kousky Luchiana Gismontiho, dalšího z osvícených pokrývačů celuloidového negativu. Nicméně barvy, jakkoli bez nich nebylo lze žít, už nikdy nedosáhly prvotní blekenvaitové síly oněch pověstných osmi a půl celuloidových okének. Tento film, a to velmi, velmi paradoxně, přispěl i k Tadeášovu úsilí, aby veškeré konání své, ba více, pokud možno veškeré konání světa, jež mohl nejen ovlivnit, ale i jen zaznamenat (či pouze vytušit), nebylo možné zfilmovat. Hodnotné, cenné jsou myšlenky, jichž se filmař nemůže zmocnit. Kniha je k převedení do pohyblivých barev a zvuků nejnáchylnější; obraz, ještě lépe hudba, jsou na tom podstatně lépe, což samo je dost výmluvné. V zásadě jde o to, zabránit dalším ředěním, transkripcím, deformacím, jež namnoze slaboduší nazývají inspirací. Je možné se proti této dezinterpretaci (interpretaci) pojistit. Tadeáš v mládí zahlédl v kterési síni obraz, vytvořený synem jakéhosi příbuzného. Chlapec vzal uhel a načáral na bílou čtvrtku cosi, nad čím příbuzní počali nejprve radostně povykovat, přirovnávajíce stále se měnící malůvku tu k onomu, tu k onomu. Uhelných čar přibývalo a tloustly, část publika odpadla s tím, že hoch to přehání, měl by ustat v nejlepším; druhá část se předháněla v odhadech a čím dále zatvrzelejších výrocích, co na papíře vidí. Není známo, nakolik chlapec okolí naslouchal, každopádně zanedlouho začernil celičkou plochu silnou uhelnou vrst-

vou, jíž neprosvítalo zhola nic, a vytřel uhel do mrtě. Černočerný, neproniknutelný, nedefinovatelný výtvor, za nějž se mohl kdokoli ukrýt; doupě tvůrce i diváka. Nezfilmovatelný, bez ceny i pro fotografa. Federic už je mrtev, a Tadeáš byl tomu rád. Poprvé a projednou, má být poprvé a projednou (sic!). Jen ho rmoutilo, že krčí v nitru pitvornou dušičku usmrádlého počtáře, jenž rozmáchlými gesty a žvásty na jedné straně vyzývá k volnomyšlenkářství, a za zády mu už prstíky šustí kalkulací má dáti – nedal.

Sevřel dvěma prsty pravé ruky velkého černého brouka s hrozícími kusadly těsně za hlavou. Zvíře mrská, vysmekává, chroptělo by, kdyby mělo hrdlo. Cílem lovu je však brouk jiný, stejně mohutný, lemovaný ale zářivě modrými pruhy, purpurovým štítem. Takoví pobíhali za dešťů, lačni larví či hlemýždí krve, na Olympu. Teď se scenerie mžikem mění, lov z potemnělé bujné přírody přebíhá do hotelu. Noc trvá, světla hotelu září, vlají bílé záclony, závěsy povívané průvanem. Bílé mramorové sloupoví na zastřešených i otevřených verandách, široká zářící schodiště, alabastrové sochy. Mnohapatrový hotel koloniálního stylu zdá se slavit dnešní noc. Dámy i pánové v bílém, břinkavé, hlaholivé zvuky hudby, v níž dominuje klavír, tlumí jen jakýsi opar v mysli. Když elegantně sjede po ústředním hladkém sloupu, protínajícím patra, vpadne do náruče té dívky, dcery známých. Otec, matka, další ratolesti, baví se po večeři u stolu v zahradě. Na bílém ubrusu zbytky jídel, sklenice s vínem, kořalkou, limonádami, misky salátů a donedávna hbitých korýšů. Veselí a záře hotelu zaznívá přece jen tlumeněji, stůl obklopují keře, ladislavovy Fuksie, stromy, pod noční oblohou bez hvězd osvětleny několika zavěšenými elektrickými lampami.

Slečna má obvykle bledší pleť, rudě ozdobené příjemné rty, na tvářích skvrny snad akné, rusí vlasy lemující podlouhlý obličej a průzračné oči ji tentokrát zkrášlují. Uchopí ho za ruce, poodcházejí mezi keře, tlumeným hlasem hovoří. Opar v jeho vědomí ovšem nemizí. Jdou dál a dál, od zářícího hotelu, od světel zahradního stolu, pěšinami vy-

šlapanými mezi keři. Náhle vnímá, proč vlahé, vlhké dívčí tělo vniká do náruče. Hebké doteky hladkých paží zklidňují mysl, mlha se zvedá, už vidí, že to je ona. Tmavovlasně bájná, bájená bytost. Pravou ruku pod jejími pažemi, levou pod koleny, nese ji zbožně, lehčí vzduchu, a přece cítí jitřivý dech, zářící tmavé oči, jemné dlouhé vlasy. Líbá dlouhou růžovou jizvu, táhnoucí se od levého spánku podél jemného ouška po mírně zvýrazněnou bradu. Touha se zdá naplněna. Stoupá s dívkou v náručí temným lesem k propasti, do níž se s hukotem řítí tok mohutné řeky. Měsíc už se odhodlal vycházet z mraků, vířící a pěnící vody padají do hlubin. Zastaví na útesu, jemně dívku pouští do víru. Jak klesá, usmívá se na něj jen rty, přivírá slastně oči; snad sílící svit měsíce způsobuje, že vodní tříšť kolem zvolna padajícího těla mihotá stříbrem, hlubina se modrá až blankytnými odstíny. Klid, mír, pokoj. Téměř odpuštění.

Byl rád, že tentokrát nepotřísnil událost navyklou kaňkou, výhřezem trapnosti, nepatřičnosti; inklinaci k těmto ohavnostem míval velmi silnou. Vlahé dívčí tělo v náručí, a do toho sálání hotelové teleobrazovky, ano o cenách třeba zadušené šunky, i když případnější je dámská vložka. Balíček v každém případě za POUHÝCH, sílí řev titulární popherečky, pomlka, stodevadesátdevěttisíc, nejvýmluvnější odmlka, 999, vibruje šílené staccato, devadesát!!! chroptí multiumělkyně v agonii. Hlavu tak zakloněnu vzad, že břitva při pohledu na vypjaté hrdlo sotva se udrží. Poctivý popis života by dle Tadeášova názoru měl trapnost, neoddělitelnou od patosu, poctivě popisovat. Nezamlčovat. Ovšem nevěděl si rady, neuměl trapnost zobrazit poctivě, vždy ji nějak zkreslil, vyumělkoval. Nafilmoval. Líčil se shovívavým humorem podnapilým přátelům na večírku příhodu dnešní oslavenkyně; ve chvíli, kdy jí nastávající před nastoupeným příbuzenstvem předával zásnubní prsten a rozevřela rety v rozkošíchtivém rozdychtění, vyvanul z ní závan, že nebylo lze určit, v jakém diabolném otvoru může dlít takové síly zdroj. Zdali vůbec. Tadeáš zastyděl se za vyprávění tak, až se pokusil vypudit z vlastních útrob aspoň ždibec

plynu; prd coby pokání. Ale ani nevzdechl. Zato si uvědomil, což vzápětí skvěle vyvedl. Připil znovu sklínkou šumivého nápoje, jemně popisem události ještě omráčen, ale již vzdálen. Bublinky počaly mu štiplavě vzlínat horními partiemi ústrojí, až předkrm po částech vykoukl ze rtů a nozder, také (a to všudypřítomní hodnotili výjimečným úkazem) lezly natrávené drobty zpoza boltců. Jakmile zakryl před rozhodujícím kýchnutím ústa i nosní otvory neprodyšně ubrouskem, z natlakovaných ušních labyrintů vystřelily ucpávky razancí, rozmetadlo hnoje by uzardělo vlastní neschopností. Drobná literární scénka. (Neladná; a vše neladné přece musí navenek ladit, jinak to nikdo neuzná, zardíval se Tadeo, propocený do mrti. Uff, jejda, jak se teď vymotat… škrtat vybrané pointy a elegantní styl umí každý, tohle vypustit by byla zbabělost, nic nevypustím, nadechnout se a držet svěrač…) Už se nikdy o ni (scénku) nepokusil; přilnula k němu tím víc. Schade, ta chemická, ty chemický studia mohl dotáhnout dál. Viděl-li zkumavku, celý se kapilárně zúžil, napjal. Připomněl si doživotně oslepující výbuch kolegy, toho, co nechoval, nicméně nechával potulovat zmrzačené kocoury… Chemické pokusy, přeměna látek (už toto jak všehoschopně zní!), přeměna barev. Nebo nahmatávat bříšky prstů vybroušené matné plošky na laboratorním skle, určené k poznačení sloučenin. Nebetyčná zvídavosti! Nakonec ale, profese jsou všechny stejné…

Zhruba tehdy zavedl Tadeášův tým klíckový odchov obyvatelstva. Zřetelný pocit, že tato epizoda mu s profilem ani trochu nekonvenuje, razantně potlačil. Naopak. Od geniální myšlenky k neodvratné realizaci cesta předem umetená, chovatelé drtivě zvítězili ve volbách, a stavba chovných klecí těšila se společenské prioritě. Popis technologie nezáživný vždy, plastové kurníky stály na sobě v deseti, však i dvaceti vrstvách. Jeden vzorek pořídil Tadeáš do své příměstské vilky; vychoval skupinku z larev, odchov ab ovo považoval za příliš rizikový, příliš titěrné larvičky chytaly často plísně. Po příchodu ze zaměstnání často v zamyšlení nad jiným

problémem maně sundal z kurníku víko a nadrobil své rodině něco krmiva, posypal hrstí aktuálních zpráv a třeba i, stále roztržitě, chvilku sledoval, jak (se) rodina hádá, kam na dovolenou, proč ne na chatu, kdo z politiků je menší blb a kde mají větší slevy na vymydlení dámského přirození. Nebo spíš nějaké dánské doplňky přirozené stravy? To je taky nebetyčné…

Zanedlouho znechuceně odvracel věčně rozostřený mikroskop od chovné nádrže s hlupci a se zalíbením pozoroval terária, jež skýtala aspoň nějaké povyražení; říkal ovšem tomu nějaký „smysl“. Gekoni, agamy, zejména chameleoni vynikali inteligencí, žíhající z jejich žlutých očí, byť vypulených; s humorem vlastním dával na domácích party občas k dobrému, jak reptilie mají chápavé nejen ocásky… Chov

lidstva postupně zdokonalil, klícky lisovaly továrny ve formě labyrintu. Tam ztrácelo orientaci i těch několik málo citlivějších tvorů. Tadeáš za přísluhy vysloužil darem od prezidenta republiky i párek takových vnímavců. Byli zajímavější a bavil se nyní po večerech tím, že z klubka pouštěl do nepřehledných chodbiček tenkou nitku, jíž zachytávali, klopýtavě se snažili směr sledovat, načež stejně beznadějně u přetrženého konce zírali do nebe, k nekonečně vzdálenému stropu místnosti…

Genocidní účel chovné technologie fungoval na výtečnou. Fakt, že rodinky v klíckách rodily stále méně dětí, byl ovšem podružný. Především podstatná část obyvatelstva vyřazena za vlastního jásotu, nebo mlčení, což vyšlo nastejno a pro chovatele to nakonec bylo snesitelnější, vyřezána z prostoru, který Tadeáš potřeboval pro vlastní oduševnělou činnost. Tak aspoň nazýval stav, do něhož se dostal po sérii několika nedorozumění, jež utržil v profesi, dříve jím samým nedotknutelné, v profesionální práci. Kdesi kdosi pleskl (nebo teprv pleskne), že nahazuje bláto ve vrstvách, místo řádného modelování a obalování předem vytýčené kostry. Spíše nalepoval nové a nové buňky k rostoucí plástvi, buňky se stěnami ze slin celulózy a bláta, kladl na jejich dno, o výživu nového pokolení bez starosti. Však ta-

ké, ondyno procházel lesním zooparkem a poznamenal, že v rohu klícky, u stropu, dlí pička; ač bez upozornění opravena na opičku.

Éterické vlny, ševelné vlnky éterem šířily informaci, kterak přes 3303 severovýchodních Švédů zahynulo v poslední migrační vlně do Středomoří, na pouti za teplem umrzli v alpských průsmycích, kam je zavlekli zubožení švýcarští pašeráci… Podrobné, a zejména brilantní psychologické portréty čítal s velkým zlíbením. Obdivoval, když na základě skvělých odpozorování detailů a souvislostí autoři jsou schopni vykreslit postavu, hohó, aby byla živá. Živoucí. Hýčkal si členy tohoto detektivního útvaru. Vytvářeli monstrózní modely, barvité, na to obzvláště dbali, mnohovrstevné modely, 3D karikatury samých sebe. Psychologický portrét, věděl z hojné četby, vždy vypovídá výhradně o autorovi. Adoroval staršinu Fjodora Michajloviče, a vytáhl ho rovnou z před hlavní popravčí čety, která se mu chystala uštědřit ponaučení za jakýsi prohřešek. K Tadeově lítosti se Michail zaplétal do sítí i nadále, a neskončil dobře. Když přišly prověrky způsobilosti, konané v pravidelných periodách deseti až dvaceti let, musel se Tadeáš Michaila zříci i veřejně. Zaslal komisi zprávu, oceňující práci i charakter celého psychotýmu, na závěr elaborátu však musel vznést detektivní otázku, Cui bono? Komise returnovala dotazem, že hlavním příjemcem výsledků je přece sám Tadeáš. Po vkusně sehraném násilném aktu Tadeo nuceně připustil, kterak s portréty nakládá. U prověrek obstál; psychotým rozprášili, po předchozím zpopelnění.

Utkvělé myšlenky, skoby pronikající tvrdou lebeční kostí do měkké tkáně a pustošící původní organizovaný řád. I to si Tadeáš obliboval, a nosil v mysli odkaz, třeba, na Hildu, svou brunátnou Hildu, Brunhildu. Ano, ta vytvořila epizodu se slepci a nějakým obrazem. Pokoušela se uchovávat efemérní konceptualitky kooperací s jistým olejomalířem; barvy přečasto vydávají pachy, zejména kadmium purpurové cítit rozříznutým melounem, selenoidním, s lehkým oca-

sem třezalky. Jakmile malíř připravil na plátno skicu dle návrhu, určila, kam kterou barvu nanést, aby pachový dojem odpovídal záměrům. Tadeo k zítřejšímu obědu namazal kadmium na veku, osazenstvo nemocničního pokoje už natěšeně zvonilo na čiperné sestřičky… Z nejfrekventovanějších prožitků si ponechal útlou chvíli, kdy levým ukazovákem čistil uvnitř špinavou zkumavku, namotala se bezmála až na kost; přispíšili sousedi, omdlelého provizorně ofačovali…

Otec, přesněji táta, vykračoval naposledy po zahradě, každým synem podpírán z jedné (a druhé) strany a stařec jen táhl nohy za sebou. Rukou rozkazoval mlčky, s mírně sveřepým úsměvem na plevel, který mají vytrhat, o nádoru v hlavě, který mu znehybnil zatím jen dolní končetiny, ještě týden nic nevěděl. Matyáš, jemuž za dva roky neviditelná rezavá traverza urazila hlavu, již včas nesehnul, se teď shýbal k plevelům a házel vytrhané na cestičku. Tadeáš s navenek povýšeným, dobromyslným úsměvem ledva otce popeskoval, že jen rozkazuje. Příběhy sice hltal, ale zhruba do tří let. Takový druh infantility, srovnatelný snad jen s vrcholovým sportem, si už dovolit nemohl. Illias, Odyssea; hatérie, latimerie; mají si dospělí lidé ještě víc hrát? Právě tohle doporučování mu umožnilo rozlišovat herní styly. Každý má svou divadelní roli, svou masku; ale jen tak si zakopat s mičudou už neumí, musí trefovat, mířit, cílit. Tadeo byl mezi ochotníky virtuóz; ovšem o život hrát nechtěl. Chtěl by; neuměl.

Kariéru odvíjel od příslibu, jenž dal sobě a jemuž posléze přitakali ostatní. V rámci profese nepronesl ani slovo. Jindy sotva kdy. (Ráno přečasto probouzel se nadržen, obtěžkán, ba těhotný touhou vyslovit komukoli cokoli; tož toť jiná kapitola). Vzpomínal prapředka, bázlivce olšového, jenž v zamyšlení počastoval auditorium oslovením Vy hovada; pochrochtávání dotčených celebrit mu poté roztěkalo improvizační styl do míry, že nebyl schopen – a nakonec snad ani nechtěl – takové zdánlivé faux pas okecat, přetočit

v obvyklý humor, jenž nechápavci nechápali, ale brali. V důsledku takovou koncovku veřejné kariéry uvítal. Tadeáš se vypravil na obhlídku děl praotce nejprve do proslavené antifeministické chýše, opletené změtí potrubí, do prostopášného Centra Pompidour. Prezidentka madamme Pompinďour. Kolem děl nastala tlačenice, usedl proto na moment ve foyer a prstem přejel po zaprášeném povrchu listu klívie, usazené v květináči u okna. Nad pokladnami hudral z televizní obrázkovky reportér, zpovídající třináctiletého hocha, syna zasloužilých miliardářů, kdy vydá druhý díl svého bestselleru. Pamětí, v nichž hošík vzpomíná, co vše hodlá v nejbližších letech dokázat…

Teď – Santiago de Espada, ohnípaný bar v sierradesegurské díře, s dvěma babama, jež dovedly k domácímu koláčku přimíchat takový wizourový rachot, naschvál v den Tadeova výročí maturity, až škoda slov. Jeskynní malby prehistorických hornoandalusanů, v útesu pod městysem, již patřičně ukryly současné autority. Tadeo se na poslední chvíli protáhl vysokým plotem silných kovových prutů a vyšel k čerstvě obílené zdi, za níž zíraly do tmy siluety praturů, mamutů, prapředků. Archeologové zapomněli před zdí úštěpek pazourku, zedníci čepel nerezové mačety. Evoluce v jednom obraze, pomyslel si Tadeo, zkoumaje, zda odhalí zbytky prehistorických revolverů.

A teď – Ostrovy, La Gomera, La Palma, Madeira zvláště, skýtají vše, co ho zajímá. Hory, z nichž shlíží na moře, a ty hory zavalované vždy do poledne šedobílou hmotou plazících se severních mraků, duní sopkami. Momentálně spícími, klidnými, modré nebe, bílý mrak zakrývá hladinu ocelového moře, pod nohama bouří rudá láva, připravena vymrštit žhavé magma k nebesům, splazit do vln, až okeánská pára jekotem přehluší i dunění zemských útrob. Ač skryté sopky dýmají ve spektru Tadeova nervosního zájmu, samotná možnost dlít nad mraky nabývala také významu. Nejen ostrovy Psů a madeirských moků, krutý Olympos či něžně řízné nadvzduší strnulého Himálaje, také lenivá, stabilní údolí středoevropských řek plynoucích mezi vrchy dá-

vala za brzkých slunných jiter možnost povznést se nad neprodyšný oblak, zírat do mlhy nad řečištěm hnojné Berounky, zatípnout s posledním vdechem bezfiltrové cigarety sedm, třicet, pětkrát jedenáct let osobní historie, a nechat se v hustobílém mraku zanedlouho rozplynout sílícími paprsky. Zmizí však jen mrak.

Právě na takovém očistném vrchu, v středohorné krajině vystouplých třetihorních sopouchů, na holině lemované skalkami a keříky, očištěné větrem od posledních cárů mlh, nalezl pod plochým kamenem ten zásobník do pistole. Deset (už jen jeden chyběl?) nábojů. Zjevně funkčních, nachystaných do akce. Svah kol vrcholu jen mírně svažoval, stromy rostly až níže v nížině, skýtal výhled do širého kraje; teplá ztepilá step. Ulehl zpět do hamaky, oblíbil si ji zamlada. Houpával se přesně v Ecuadoru. Kdesi pod ním povalovaly černé duše, hladové, žíznivé a nemocné. Měl o nich tušení a snažil se je napodobit. Kdesi nad ním makali bílí páni pílí fretky. Zrovna jeden projektoval vyhlazovač neviditelných vrásek, druhý k tomu chystal reklamní kampaň, třetí vymýšlela, kam investovat potenciální zisk. O vysněné týmové práci v hamace doposud tušení neměl, ale snažil jí vyhnout. Již Tadeova kojná, rujná ramlice, vlastně bujná dojnice, zkušeně poznala, co bude pro cucáka vhodné; včas mu vštípila rozpor, odporný, k většině záležitostí, jež tak nějak hýbou světem. Čerpal z toho doživotně.

Ranní zprávy dnes zněly zvláště křehounce; zhynul vévoda nějakého popu, kvílel moderátor; nezaznamenal přitom ani narození dvou dalších planetárních megagloboidních králíků… A ještě schylovalo k odúmrti cara popu, párku císařoven a tří… Při očistě chrupu se Tadeo vždy ukotvoval levou rukou velmi pevně k umyvadlu, až prsty bolely; nemohl si dovolit ztratit při náruživém aktu balanc, neboť právě pro tuto chvíli nyní ustanovil modlitební chvíli. Oplachování obličeje nebo rovnou sprchování celého subjektu skýtalo snad vhodnější, patřičnější příležitost; soustředění na hajzlu bylo sice pevné, ale nevkusné. Chrup, tudíž, mistrné tudíž!, jevil se moudrým kompromisem. Ukotve-

ní navíc navozovalo pocit spojení se zemí, když vybublával (v dujném duchu) k nebesům.

Ony dva fenomény tanuly na mysli neustále. Trapnost, jež ponejprv zavání absurdní přívětivostí, veselím, a končí pohromou, „humorem“, nejen mnohé naznačuje, ale dokonce odhaluje. Zároveň obranou, maskou před skutečnými zločiny, jež neodvažuje sám sobě odhalit. A pokud jde o tajemství, ten druhý fenomén, na něm Tadeáš cenil prvořadě fakt, že nikomu do něho nic není, nemá komu co prozrazovat. Pak to není tajemné, posvátné tajemství, ale vyčuraná hra na udavačství či přinejmenším zatajování veřejně dostupných skutečností.

Mučení si hnusil, ale ono se nehnusilo jemu. Občas, třebaž velmi výjimečně a vždy po náležitém zdráhání, musel se účastnit pomalých opékání konečků prstů, až tyto pukaly vnitřním žárem a vosk nehtů stékal z nich; občas nacházel v odpadních jamách u soudních síní zbytky žen, nikdy je detailně neprohlížel. Proč, proč mám náznaky na to mrknout zvědavosti plný? ptal se jen několikrát sebe sama, odpověď opět nechával zasutou.

Obdobně herectví, vystupování v divadle, považoval za profesi, vyjadřující odvahu osobnosti. Sám herec nula, musí být, má-li plně posloužit autorově představě. Enormní nasazení s nejpomíjivějším účinkem, navíc vždy vydávané v plen divákům. Malíř prototypem zbabělce, tvoří (rádoby)věčné skvosty, a nemusí vystavovat nikomu na odiv. Ovšem, z pohledu diváka jde o přesný opak. Jen zbabělí lůzři navštěvují tyátr, nechají se chvíli zabavit, zbavit odpovědnosti, vtáhnout beztrestně do cizí kůže. Návštěvník byť nejtradičnější, nejtragičtější galerie však dává všanc celou svou osobnost, zíraje na nesrozumitelné tvary, nesouladné barvy, nic nechápe; riskuje, od tyátru opáčně, že hlavou začnou vířit vlastní představy. Paprsky rudého slunce ozařují ulici, svažující prudce mezi hotely a mrakodrapy. Velkoměsto takřka nevydává jiné zvuky kromě hukotu nadzvukových motorů. Tadeáš necítí žádný pach, slyší jen sílící hukot mohutného

stroje; pilot rozjíždí mohutný dopravní letoun nekonečně pomalu, na konci ulice proti rudému kotouči v protisvětle

už černají stíny vysokých (zdánlivě administrativních) budov. Zatím se daří stroj o milimetry natáčet vlevo i vpravo, jinak by křídla krájela okolní domy. Stíny v rudé záři pořád se prodlužují, slunce mizí za horizontem; hukot sílí, a jak neskutečně zpomalený se zdá start, tak rychle se blíží konec ulice… Letadlo není zdaleka plně obsazeno, spíš poloprázdné, cestující postupně ztrácejí bohorovnost a vykřikují, zprvu rozeznával slova, pak ryk hlasů slévá se sílícím hukotem motorů. Tadeáš stále stojí v uličce v zádi trupu, rukama svírá opěradla sedadel a vnímá hlavně tmavnoucí rudou záři… Křídla letadla sotva prořezávají vzduch nad střechami okolo jedoucích automobilů. Tadeáš už takhle startoval vícekrát, hlavně v mládí, většinou se probral v okamžiku, kdy příď letounu ještě nenarazila strašlivou ranou do obrovské budovy divadla na náměstí, kam strmá ulice ústí. Teď ví, že neunikne, už to není sen ani hra; pocit dèja vu však nestihl si dostavit.

Cudné, bez myšlenek na kumulované hříchy, výživné, povzbuzující k životu, důkladné pocity přinášely Tadeovy pobyty v horském prostředí za bouří. I jemu samému. Dřímavá roubenice, z níž švarní Slované vysunuli, vykouřili sveřepé zabedněné Germány, vonívala suchým i vlhkým dřevem. Bouře z ní vytvářila útočiště, bezpečnou pozorovatelnu. Obří strom nad chalupou nakloněn, pevně ukotven mohutnými zdravými, levými, kořeny; potůček hluboko pod okny Modrého pokoje rozburácel v prudký tok plný ruly a svoru, zápraží s gigantickými placáky protkávanými řemenem, juj, i křemenem, bušilo do vodních proudů, střecha zněla a držela. Bouřný prožitek, když poté údolím od mohutné tvrze zvané Slemeno táhly páry, motivoval k co nejrychlejší návštěvě Afriky. Severní, dal rozum. Konkrétně ropnaté Lybie osazené borci, kteří náboženství řadili až za svou hrdost. Tam se jezdil Anselmo, ano, on, jezdil modlit, nikam jinam.

Často vsugerovával prazážitky, vesměs chlubivě; tohle však bral vážně. Kostel, velké bílé kamenné vejce, tyčil se v dohledu moře, obklopen doširoka tmavožlutými písky, poprášenými tu a tam sivou zelení cypřišů a šmouhami oleandrů, v nichž domorodci ukrývali před bělostnými tuany většinu fenků a psic. Nikde nikdo, když Tadeáš kráčel napjatě ku kostelním veřejím. O ně šlo. Uvnitř vejčité kostelní lodi se zachvívaly slonovinové vypolštářované lavice, sám kříž křesťanů, z dávno uhynulého pohanského saharského dřeva napůl zborcený, slinou pohanů zbrocený, a notně naprasklý, čněl tradičně vzadu oproti kulatému širému oknu. Šlo však o vchod. Tři široké schody z bíle mramorovaného mramoru, vyřezané nějakým mladým římským tovaryšem, uvozovaly mistrovskou, pulsující entranci. Vnější ochod musel Tadeo občas naříznout skalpelem, zvláště když nevcházel sám. Nabídl společnici rámě, galantním gestem, ač jinak zbytečných dotyků se vždy pozorně vystříhával. Blízko, blízko je novoluní, ovoluní; ovulví se hrdě vypíná; ochodem vchod! Nyní, ona v šatech, on též oblečen, kráčeli pomalu, slavnostně. Růžové řasinky kolkolem pulzsujících dveří, na fotobuňku rozevřely škvíru vchodu; okrové, tmavohnědé řasinky lemující pulszující veřeje vlhly a vlhly, až se pár mohl vetřít, vnořit, prorazit. Po aktu Tadeáš, celý olepený, vždy sám opouštěl chrám, otvorem ještě zroseným kluzkými krůpějemi. Stopy na schodech, vyvolávající dojem průhledných medúzovitých otisků, výsušný pouštní vítr zanedlouho rozdrobil a roznesl do všech stran. Tadeo dýchal zhluboka. Měl tenhle žlutý, písečný a přilnavý kostel srdceryvně rád. Uvnitř se cítil volný, klima zde zelo výjimečně příznivé, přirozeným větráním, žádné air condition. Několikrát se stalo, že v chrámové lodi potkal jiné osoby, příjemné nemluvy středního věku. Vždy rozpažil, provedl několik naučených cviků, a dál pídil za osobními záležitostmi. Pokaždé, pokaždé však odcházel a odjížděl s předsevzetím, že už nebude podkuřovat nikomu, žádné načinčávání slovosledu a smršť adjektiv, natož udávání fakt, motivů, analýz a závěrů. Takové zprávy pro vedení, natož média ať smolí ama-

téři. On je přece profík. Dlouho takový samoslib nevydržel; takže zase hurá do Afriky, od toho přece kostel je! Pro důtklivého ateistu určitě, věděl bezpečně.

Nebylo mu tentokrát jinak než jindy, zul tudíž boty dávno před vchodem do restauračního komplexu; drobný déšť proměnil cestu, lemovanou teď za dne ohyzdnými nízkými reflektory, v studenou mazlavinu. Ahmed, spolupracovník, již vyhlížel. Vždy býval dobře vyškroben, dnes ovšem si Tadeo všiml zvláště nápadné nonšalance ve vcelku stabilizované ahmedí tváři. Ahmedná duše, neklidná až nervní, docilovala zamýšleného efektu snadno. Do výrazu pohodové nadvěcnosti, prozářeného ovšem prvky dychtivosti (velice oblíbeného nejen ženami, ale také mnoha nadřízenými), se nijak nenutil; pouze v hlavě, ovšem i v tepnách a především až vlásečnicích přehrával hodnotná kytarová sóla, vlastní výroby, inspirovaná předními bluesmany s rekordně rychlým kmihem prstů. Nehrál přitom na podiu, před veřejností, ale sám sobě, v chodbě, obýváku, často na význačných refýžích. To spolu s vynikajícím, zdánlivě ledabyle propnutým postojem mu dodávalo i výrazu zamlžené, zasněné oduševnělosti. (Ano, jakmile objem vypitého alkoholu převýšil určenou mez, sahal Ahmed většinou po cizích aktovkách a kufřících, na něž potácivě vyhrával sóla tu pravými, tu levými končetinami, a padal tak na úroveň okolosedících či kolemstojících. Důležitý však býval prvotní dojem.) Také Tadeáš hrál své role dobře, uměl ahmedí ocenit. Věřil mu, a když Ahmed po čase bez rozloučení ze života uprchl (musel již změnit prostředí), chápal jeho zběhnutí stejně jako ta svá, opakovaná dokonce v pravidelných intervalech. Útěky nenáviděl, jsou odhalením, přiznáním. Zdrhal ovšem permanentně. Ať lehce črtal vzdušně švitořivým pírkem, ať ryl těžkotonážním špalkem tesařského olůvka. Viděl v kalných vodách tonout kolegy, oběti, vyšetřovance, Jimiho, Vincenta i Muddyho, viděl propadat je do žití, do tajemna; hleděl za nimi z okraje propasti, jen trochu ožehnut.

Dopřál jazyku i útrobám bez uzardění mrmle s hvízdnými ostřicemi na loupané kojšovské holi. Dvojitou porci. Tadeo, sám třtina ve větru vlající, nesnášel tím sveřepěji slabost druhých. Urážela, ošklivil ji, pohrdal. Jen v daném okamžiku ovšem, omluvy měl následně vždy pohotově jak pro sebe, tak pro kohokoliv. Dnes stejně nebyl k ničemu; nepracoval nikdy, jakmile pocítil větší než standardní nechuť, odpor, postupně zběsilost vůči druhým. Kořeněnou dopady úsloví, že on přece není co oni. Uměl být co oni; uměl to líp, protože je znal, ty aktivisty, kteří pak, pokud nebo dokud je vlastní aktivita nesemlela, usilovně vše napravovali. Znal je líp než oni sebe, proto s nimi uměl zatočit. Nikdy, čili ne přehnaně často, to však nedělal. A trávil v průměru půl dne tímto odmítáním reagovat. S oblibou, a právě i nyní, se rozcapil s polštářem pod zády a lehkou dekou na omrzlých spodních prstech, ulizoval hořký čaj, zdál se až moc sladký, a pročítal si. Neustal, když drát z obnošeného, specificky vrzajícího křesla mírně pronikl jeho tkání. Čítával v některých periodách s chutí, sladkobolně, s nepatrnou závistí a nizoučkým, čili ne až nejvyšším stupně nasranosti. Přesněji, nevytáčel se vůbec, usrkával, četl. Pojednou, zrovna když slunce příliš oslnilo dotyčnou partii postele, nutkání vstát a posunout závěs vyvolalo neznámý, čili (a to jen pravděpodobně) dost ojedinělý vjem. Stál pravděpodobně na okraji ulice, možná silnice v městečku nebo periferii větší aglomerace. V kapse, místo růžence, mrmlal prsty vtíravě voňavé šlakolí granule, nachystán na poryv svých zvířecích nálad. Hleděl upřeně na výjev, zhruba deset metrů před ním žena, neznámá, omývá automobil nebo snad otvírala jen dveře vozu. Žena zcela neznámá, kratší černý účes typu 70. let dvacátého věku. Nebo padesátých předchozího, resp. jakékoli jedenáctiletky. Klíčový byl čerstvý, vlhký, ranní vzduch, nejvýstižněji lze říci neznámé povětří; nový, nezařaditelný, neopakovatelný typ vzduchu, a ta výjevem jen světlá, světlešedá obloha, auto stojící vedle domku stálo na jakési výspě, na samém kraji možná příměstské obce. Klidně za nimi, pod nimi mohla se rozprostírat skládka, a třeba

jen směr větru o tom nedával znát. Tadeo obdobných komplexních zážitků při čtení teď nemíval četnost, soustředěn na jednotlivá písmena. Současně dbal, aby neuvízl otrokem knihy. To ho bavilo, hrát si na pocit „štěstí“, bez přívlastků, skýtaných četbou, a přitom v horních vrstvách neuronů cítit nezávislost. I teď však sklouzl k nechtěnému, vlezlému meditování o otročení. Meditoval jen ve smyslu závislosti, nikoliv vztahu, o otročení ženě, profesi, automobilu, televiznímu zírání, žrádlu, sbírce knih. Žádnou bichli už nechce, čtení zalézá za nervy, vylézá na nervy, a z knihovny pořád lezou stránky až do postele, každodenně, není čas na nic jiného. Vždy, pokaždé, skončil uvědoměním, že není nic platné, když se umí závislosti zbavit, jak už několikrát parádně ukázal. Je jasným otrokem sebe sama. Je na sobě tak závislý, tak se má rád a spíše už nerad, že je už mrtvý. Až mrtev. Téměř.

Nahmatal na rtech jakýsi škraloup; ssedlá krev. Zvratky, jimiž se zřejmě, jistě, po odchodu z restaurantu pokryl, zatím nemohl rekognoskovat; vnímal poněkud zastřeně. Již však svítalo a tupé rány kladivem do temene, zvenčí, sice ubíjely, ale zároveň probíraly. Zakrvavělý a zblitý se škrábal ze škarpy. V držení třímal stále tu správnou legitimaci, nikdo na něj nemohl, a rychle vybral brzkou dopolední tramvaj. Několikrát do měsíce, nebo aspoň do roka, absolvoval tuto jízdu, v zadním kokpitu moderního vozu.

Z reproduktorů ověnčených trikolorami hlásili ukončení války a velebili borkyni, bjorku, bornici, jež vydržela tři roky v kuse pinkat míčkem vynikající kvality na nejvyšší úrovni, aniž prý jí z toho jeblo. Poklony skládali i druhořadí celebráti, maceráti, vrhající srpy a kladiva na cíl, velebili státní rozpočty, přijali výzvu, vyšťavili se; až zítra jim ale docházelo, jak chutí jejich bramborová medaile…

Zády k směru jízdy, před ním jen tři poslední sedadla (prázdná), skrze prosklené veliké okno tyristorkujícího vagončitého vozu, viděl vše. Výkladní skříň předváděla domy, prodejny, kostely, předzahrádky, lidi, nebe s mraky a ostrým sluncem. Kdokoli nastoupil a naopak, kohosi připomínal;

na refýžích zevloval celý svět. Tadeáš cítil, je dobré být OK. Dnešní jízda však poněkud vymykala. Mozek už toho měl pokrk, nadhlavu. Suicidální sklony získávaly, získaly převahu. Musel vystoupit, a očistec změnil v předpeklí. Nekoordinoval tělo, spěchal; lékaři, když mu vraceli propouštěcí legitimaci, hovořili shovívavými vemlouvavými tóny. Věděl, zdálo se mu, co dělat. Jako mladý chemik dychtíval po syntéze nových látek, navíc leckdy kolorované duhovými tóny tekutin či doprovázené vřením baněk, obsahu baněk; jako kovaný, pokovený blasfemik marně rozrýval metalízanou pleš ohlodanými cáry nehtů. Svět zrychloval, až míhal, protože on sám nezadržitelně brzdil. Pořád těkal; těkal, až vytěkal… Procházel léta kolem téhož žebráka, na chodníku drze, smradlavě shrbeného, a věděl, jen svině kolem hadrného nuzáka projde s přemítáním, zda zpupný přiopilý rypák výslužku zaslouží. Kdo jsem, abych soudil, když já mohu a on ne, když já mám a on ne. Tadeo v práci nic nehodnotil; a tady, na chodníku, vždy váhal. Věděl, váhá proto, že jde o tak jednoduchý úkon, o němž váhat, natož uvažovat nesmí. Vždy se ovšem nechal, sám sebou, výrazně vykolejit.

Klopotně vybíral z jídelního lístku pokrm, nezněl příliš povědomě, plstěné dýně s pláhovým hondurasem a parními mlíčky? Tadeo málokdy věnoval obědům soustředěnější pozornost. Jeho duševní obzor býval v mnoha oblastech velmi omezen, sešněrováván okolnostmi i jeho vůlí. I tentokrát pnutí v takto omezované lebce působilo až bolestivé praskání švů. Což v okamžiku připomnělo zjištění, jež ohledně obou mrtvých přinesl ranní tisk. Jeden měl údajně nápadně elegantní tvar hlavy, druhý naopak ve stejných partiích honosil až jakousi promáčklinou; snad ho kdosi vytahal na svět proti vůli.

Po žranici dlouho pobíhal zmateně po autobusovém nádraží. Věděl z předchozích odjezdů, že autobus stihne jen tak tak, bude muset kolem dokola procházet chvílí, kdy malé ztracené děcko bloudí osamoceně ruinami města, vzlyká už jen setrvačností a hledá, hladové v plačtivé zoufalos-

ti nevědomí. V posledním momentu, už teenager, nachází „správnou“ linku. Tentokrát přišla změna už na počátku, nebloudil zmateně a marně za denního světla důvěrně známými místy, ale bez jakýchkoli problémů nastoupil, sám to takřka nepozoroval, do příslušné linky již za tmy, na počátku noci, kdesi v teplém vlhkém prostředí jihoasijského do značné míry moderního města, zřejmě i nedaleko přístavu. Měl ujet jen několik stanic, linka však míjela všechny zastávky a mířila zjevně daleko na sever, do hor, do zcela neznámých oblastí. Zatím stál, drže kovovou tyč, volné bylo jen asi jedno sedadlo, na němž ještě spočíval jakýsi bílý vak jedné z cestujících. Zjevně se obávali… Nakonec nic; sorry. Vystoupil kdesi ve snách, ve snech; a po chvilce, vždy v blízkosti galicijského kláštera Osseira, na poutní cestě, odkrývala se skrze pokroucené steroidní korkové duby vidina vlhkých kamenných kvádrů vynořujících se z údolní mlhy, šedých vlhkých zdí a štítů; klášter postavený lidmi Tadeášovi neumožňoval Boha ani nahmátnout. (Nejsi postižen duchovně, jen duševně, spílali mu nevidomí lékaři v mládí. Často padal, bez vyzvání, ústy rovnou na zem.) Zbožňoval ovšem ten klášter, staletí opuštěný, v jehož přízemní kobce nyní mniši prodávají čokolády a piva s náležitými etiketami, výrobky dodané ze vzdálených fabrik, za tři eura, dolary, ruplé ruble. Bude to řád mnichů-kurvičů, předpokládal. Řeřavý. Řeřavé je slůvko, jež rezonovalo zpod lebky, jež si však nemohl nějakou chvíli vybavit. Vzápětí uvolněná slina vyflusla totemová jména Peder Skou, Hirokazu Jagi (Yagi), Sampa Lajunen, smyšlená jména severských mágů, kteříž skočmo, během i lovem fixovali mnohokrát Tadeovu mysl; i hybnost. Drobný tik, tikot v jeho jinak rozmilé, jen to ne, rozmělněné, ano, rozsápané letoře. Sampa, Peder, a Skou, Skou. Univerzální, vesmírná slova. Hirokazu to kazí trochu, leč přidává sestavě kořenivý pach vnitřností.

Nachystal líbeznoucí, vlastníma očima rozhmatané Proustovy spisy. Neprodá je. Spálí. Ovšem, nesmysl; položí je na zídku u chodníku v té pěkné zahradní čtvrti za Eiffelovou věží. Není to oběť, ale očista, uvolnění místa pro „ji-

né“ věci. Nad významem pózy už se nezamýšlel. Byl si vědom, přes mázdru své vnímavosti světa realitně dospělých, že i tito vehementně se přetvařují, hrají, co su něni tu. Nepochyboval ani o všeobecné rozšířenosti záliby předvádět se sami před sebou, metamorfovat ostošest, vostopéro před zrcadlem. On však se soustředil nyní již výlučně na pózování vlastní mysli, téměř se sám budoval zevnitř, kosti, cévy, tkáně, vše přetvořil. Ovšem důsledkem totální nevíra v sama sebe; ba lépe, neschopnost už dopátrat po těch letech vyhnilých základů „identity“, byly-li vůbec kdy jaké. Samozřejmě, skýtalo to velkou, velkou zábavu. Nimrání, nimrání se, bylo mu zálibou. Občas však popustil hbitou uzdou, až zahýkal.

Když z předních dveří autobusu, jenž neplánovaně zastavil v zastávce tramvajové, na níž bloumal Tadeo, vyvalil se muž, obalený to bíle zářivým fáčem, od vlasů k patám. Ne běžným nažloutlým obinadlem, nýbrž běloskvoucím obvazem, barvy sádry. Jeden konec fáče uvízl fest v dveřích a roztočený pacient vylétl do vzduchu, bílá cívka odvíjela a muž, pod obvazem prostonahý, vířil hysterickým náměstím, rychle a rychleji kolem vozu, hrozil snad setnout hlavy, spíš zlomit vazy Žaponců se ztvrdlými čínskými rysy, zírajících na panely časových údajů, kdy hrrr na historický Hrad, nyní krčících se bezmocně pod chorým vířníkem. Cívka obinadla ovšem nebyla nekonečná. (Autobus zavřel dveře a odjel; uvolnil místo tramvaji).

Onoho podvečera zavítal v městském parku, pobýval tehdy v Córdobě, doprovázen nejtěsnějšími příbuznými, k vyhlášené aréně. Luna, neboť v těchto krajích nemohl jmenovat zemský satelit jinak, již vynořila v zašeřelém nebi. Také aréna, spolu s okolními keři a stromy, už mizela v setmění. Vlhký vlahý vzduch nevadil, jen bzučný výskyt moskytích samiček signalizoval nepříjemnosti. Zatím vnímali spíše klady, i díky vlhám a dudkům. Poslední býčí krev před několika lety vsákla do písku, varlata ochutnali, okouskovali žízniví turisté; zůstaly jen vrypy mohutných špičkově zabroušených

rohů v ostění, zejména na čtyřech menších bariérách, poněkud předsunutých u samého okraje kolbiště. Za ně mohli pronásledovaní turobijci hbitě uskočit a zachránit útroby. Dnes ovšem měli dávat směsku Mahlerových Divokých písní v podání, teď nemohl vzpomenout, nějakých tuhých českých pěvkyň a vybředlých slovenských bardů. Změna programu, sálal nápis vyvedený v černé a bílé; nachlazené pěvkyně a pěvce má nahradit jistá, tehdy velmi moderní činohra. Nahradila. Finské duo Klára a Lucie. Žily obě stejně, na severu, za čarou polárního kruhu, mimo hru, nu kde jinde než v autu; v jejich případě očividném. Neznaly se navzájem; Tadeo zaznamenal, jak obě si vzájemně nerozumějí, jak zjevně, přirozeně jim bližší pokoušet se přiblížit, vysvětlovat se publiku. Doprovázeli je vychovatelé, či spíše pečovatelé. Obě slečny, první sotva třináctiletá, druhá o nejméně deset let jiná, nejprve provedly každá osobní zpověď, poté v diskusi střídavě rezonovaly s rozsáhlou, překvapivě značnou částí auditoria. Podobně, ač zřejmě mírnější formou obdarovaný mladší v tmavém obleku zúčastněný pianista příjemně preludoval, v přestávkách zpovědí. Mladší z dívek k tomu vyzpívávala vysoké, táhlé tóny. Pozoroval zvláště její ruce. Text celého kusu, zpovědí především, měl v podvědomí už mnoho let; lépe řečeno, od narození; a nyní jen rozpomenul, uvědomil jejich skrytý rytmus a zjevný význam. Pravděpodobně trošku vycepované péčí učitelky, Klářiny ruce sice vytahovaly tóny divadelně vzhůru, přece však zároveň prozrazovaly určitou, výraznou, překvapivě pro laika značnou autonomii. Ruce štíhlounké, křehké; štíhlá, lehounká, rozbitná celá dívka. Postava, tvář, oči výmluvnější než texty. Texty v neznámém jazyce. Bylo možné, že část diváků přece změnu programu ani nepostřehla. Lucie, v džínách a světlemodrém tričku, ten alabastrový pel mladší kolegyně, jejíž typ sdíleného, hýčkaného a přece samovraždícího autismu až cíleně dojímal, Lucka pel dávno v boji setřela. I proto vypovídala zmateně (rozuměj složitě), promýšlela sdělení se snahou působit co nejvýstižněji. Téměř krach tohoto úsilí potvrzoval bezchybně

autenticitu; obě dívky byly vyloženými talenty. Nikdy dříve nepocítil, co ho dnes, hlupce, v osvícené temnotě arény udeřilo. Seděl dlouho ještě na dřevěné lavici, pak se v ševelícím doprovodu vracel přece jen mírnými lampami ozářenou písčitou cestou parkem. Teď však písek nenasával krev, pot a slzy; naopak vydechoval mdlé aroma závrati z poznání. Ani ranní slunce prostříhané popěvky nebeského ptactva už mu nevyhnalo z hlavy podezření, že všechno není, nemusí nutně být jen hra.

Pohlédl telecí bulvou (kdysi navštívil kvůli tomu jatka) na bigboard, lákající turisty na nejoblíbenější cesty do dosud turisty neobjevených rájů. Reklamu, politická prohlášení, všechny výplody zkreslených charakterů nejsou schopni postižení (škrtá se, a píše přistižení) lidé vnímat; proto zbožštělá trojice, umučený Reinhard H., Mengele s Eichmannem, byla tak populární; chránila společnost před těmi, kdo nerozumějí. Nejlevnější a souběžně nejkvalitnější záruka blahobytu za každou cenu, skvělé podmínky pro cokoli. Chorý mozek, který to bere vážně, neumí zůstat „nad věcí“. Nepochopí, že „pravda“ může být tak lhána. Tadeo se raději usebral do obrazárny, k veřejnému předčítání děl naivních spisovatelů. Jejich nikdy nevydané knihy se nyní těšily zasloužené pozornosti; přesto i Tadeáš si je oblíbil, číst však nezvládal. Nevydržel udržet pozornost déle než několik málo řádek. V přednesu, zvukově, ovšem uchvacovaly a vyvolávaly slibované.

Titěrný. Fascinovalo ne slovo samotné, nýbrž fakt, že existují lidé, kteří to slovo nikdy nevyřknou. Snad jim příliš titěrné; spíš lhostejné. Viz oné středněvěké paní, jež ho drahnou dobu pozorovala. Srazili se u kulatého hracího stolku, Tadeo lehce poranil kloub i sobě, pokrytého krajkou nakadeřenými tácky pod sklenkami temnorudého vína. Zklidněn volným prostorem kolem, sám důkladně pozoroval. Rety, barvu a tvar očí, výrazy úst, rozměry nozder, nezanedbal její pověstnou body language plameňáka. Dále postavu, střih a barvu šatů, obuv, vnímal slovní projev, len-

gvič a zvláště odmlky. Její pozorovací akce byla sdílnější, viděla zíravé černé brýle, dychtivější až lačnivé rty, odmítavé čelo, odstávají ucho i chrlení slov drnčivým hlasem, ponožky v sandálech i krvavou kravatu s čínským drakem, na výšivce s hlavou mezi stehny. Oba, ona i on, v stejný okamžik pohlédli do očí sebevražedné atentátnice, motající se v typickém černém hábitu kolem, a zavadivší zmateně o stolek. Hledala marně skrytý, bezpečný kout, kde čin vykoná, aby nikomu dalšímu neublížila. K atentátu sbírala síly dlouho, a teď zoufala. Věděla, že jinak než radikálním činem ze světa nesejde, odhodlání jí však brzdily davy lidí, proudící městem. Zrovna teď, v zastrčené podhradní vinárně, kam nikdo nechodil. Užuž chystala zatáhnout za šňůrku pod hábitem, a zase narazila na bytosti. Ovšem než odsouzena k věčnému bloudění, raději s povzdechem roznětkou trhla?

Modlil se za bližní žijící i za duše blízkých zesnulých. K bližním přitom zachovával v životě takový distanc, že pokud nepřišlo parte, mnohdy netušil, že již odešli. Ale třeba i tušil; tak se vesele modlil za živé, duše mrtvých, o jejichž smrti věděl, i za duše mrtvých, jež považoval za živé. Pokud odúmrť zaregistroval, předsunul před jméno podivné slůvko DUŠE, a byl klid, recitace pokračovala jádrově nezměněna jen s drobnou kosmetickou úpravou. Modlitbu pronášel denně, „upřímně“ ovšem jen výjimečně, v dobách nejsilnějšího strachu. Takže to příliš výjimečně nebylo. Spíš permanentně. Vsugeroval si teorii, podle níž strach přece ochromuje (přinejmenším u něj to platilo stoprocentně), takové ochromení je de facto odevzdání se, ergo odevzdává se bohům cele, plně; jejda, málem bez zábran.

Zajela jemnýma rukama pod ramena jeho rozevřené džínové bundy, vpodvečer a za vlahého deště (kdy také jindy), přitáhla se k němu, přivoněla a zavoněla; vjem vydechující bezprostřední aroma už věčně. Postupně nahradil živé tělo obraz. Ovšem tentokrát, místo aby vstoupil do obrazu, vyzařovala naopak žena z obrazu. Později obrazy maloval sám, a nakonec vytvářel už jen uhlem černé křivky na bělostném kartonu; ve finále uhlíkem rozma-

choval víc a víc, celou malůvku začernil, černá drť drolila na zem…

Zvlášť si oblíbil jedno vysoce rozložené údolí v íránském Kurdistánu. Kordestan. Zjara rozkvétaly vysoké slézy, bílé, růžové, fialové. V květech nabalovali na sebe pyl kovoví zlatohlaví brouci. Dole v údolí rozpásali po drsné zimě nomádi stáda, odpočívali v igelitem a bojovými celtami krytých staveních, ale sem nahoru vyjížděly jen občas džípy domobrany. Pokynul jednou mužům v maskáčích, přijeli, sklonili kalašnikovy, popili čaje z bylin usušených z okolních strání, zařízli zoufale mekající kůzle. Slézy vydechovaly štiplavou vůni, barevné výstřiky květů ve svěží zeleni překrývaly neklid, těkající v konečcích jeho prstů i v kurdských očích, na spouštích. Džíp bezhlučně sjížděl hlinitou cestou, pokynuli ještě vlídně kalašnikovem… Právě zde docházelo k obratu. Nikoliv ve vyšetřování oněch dvou ležících, koho by to taky už… Nýbrž k obrácení. Narub. Vnitřní skelet chtěl na povrch. Zavanul výrazný octový odér, korespondující s říznými odstíny slézů. Veškeré zazděné události, skrytá přání, ohavné i vytříbené vnitřnosti vydraly navenek. Nejprve břišní dutina, obnažená střeva, blanitá pobřišnice, mírně vzdutý žaludek, už lákaly poletující hmyz. Játra a opaleskující ledviny, měl obě. Nezaměnitelné pulsující srdce, překvapivě drobné. A plicní laloky vylétly, nasazeny za hlavu, dvě netopýří ušiska. Vposledku stáhl kůži z lebky, sroloval rty, nozdry propadly a obrýlená očiska kdesi zašlapal skeletovým chodidlem. Proměna nebyla dokonalá, taková napohled halabala hemimetabola. Účinek ovšem pronikavý. Kordestan opět nezklamal. Zásadní, ovšem, jevil se přímý sluneční svit; v mracích, ba stačila by zádumčivá obloha, vykonal by holé nic. Paprsky však ohmatávaly holé tkáně, nikdy neviděné, příliš zprudka. Radikálně. Ohavnosti srdečního svalu, blátivých neuronů, mrzkosti hrtanu a hvízdavých hlasivek, sliz cizích sklivců, surovost gonád, vše hnalo spádem lávovým korytem níž k obydlím nebohých nomádů, cestou neúprosně zažehujíc a sežehávajíc okolí. Nezvracel, ale nikdy už se nevrátil. Spáleno vše.

Uhlíky táborového ohně řeřavěly, z magnetofonu linula zpověď válečné reportérky, jež si strhla nehet v hnízdě teroristů, podpálili nějakou stavbu od Ajfela, vystříleli redakci štvavých radikálů. Mé pero nestačilo dodávat inkoust hrotu, lkala zpravodajka do notebooku…

V takových rozpoloženích, kdy dřímající oheň zpředu hřeje a záda mrazí tma, přicházívá meditační nálada. Zároveň přítulná i zavrhovací. Nepoužíval takřka ničeho. Například zakoupil plodný dychtivý štíhlý nůž, vstřícný jistě k salátu i jinak. Aby však neotupil ostří, zavrhl celou zánovní čepel a pižlal otupělým zavírákem…

Seděl dál na dece opodál dozařujícího ohně, stranou, tma za zády a v ní jen blikající lampičky samečků světlušek, teplo před ním, nad hlavou korunami stromů skrytá tmavá obloha. Mládenci, nejen už přiopilí, škádlili dívky; zasněné slečny vzývaly akordy kytar. Celoživotní abstinent a nekuřák, zaobíral se úvahami, zda může být k víře přinucen. Pomstí se mu nějaký bůh za nedověru? Za to, že nevybral správného boha? Za tupost, s níž bude lpět celý život na těchto malichernostech, místo aby se do vlahých vln víry jen pouhopouze ponořil; aby nepromýšlel diagnosy; aby žil? Tadeo vytrčil pěstičku. Z rozhlasové skříně zněl poučný hlas o vzorovém příběhu východoevropského ševce, jenž nejprve zlikvidoval tovární velkovýrobou soukromníky doma, a pak se mu podařilo vykácet tisíce hektarů životadárného jihoamerického pralesa, aby na sklonku ověnčen akciemi převzal hodnotný kanadský a na sklonku aj porodný státní diplom…

Opět namířil k nebesům věčně nezaostřený teleskop. Vše, nač pomyslel, co byl potenciálně schopen si představit, proběhlo urputně hmatatelně. Však díky děvkám si zamilovával jevy a objekty, jež se mu nelíbily. Žádný shon, žádné nervy. Nebýt naprostých rozčarování, když ideu dostal do střetu s jakousi jinou realitou, no prostě s tím, že se to cosi, ač v téže mysli, odehrálo jinak či vůbec. Nejpřirozenější reakcí jistě bylo vyfabulovat následnou, opravnou fabulaci; přece však toto perpetuum občas zadrhávalo, s fa-

tálními důsledky. Pokud jde ovšem o fungování pákového spušťadla koupelnové vody (vzpomínal na otočné kohoutky, snad mosazné či podobného kovu, vprostřed ještě s porcelánovým knoflíkem a črtou směru otáčení), zpytoval často důvod, proč vlastně směnil postupné spouštění za toto téměř náhlé. Zkrátka, vše, i způsob spouštění vody, a podobně tomu s vířením sněhové vločky, ševelem, smelem čehokoliv, v nás cosi vyvolává, aniž začasté tušíme, co asi… uvědomoval si, namlouvavě.

Vždy vyhodil knihy nebo fotografie a jiné do té chvilky uchovávané propriety, charakterizující dotyčné období nebo událost; aby onu fázi vymazal. Věděl, že máloco vytěsní úplně, a nelikvidoval svou historii, své STOPY v nějaké zběsilosti, natož zášti. Jen uznal, že čas nazrál. Změna. Výraz, jenž nikdy nepoužil. Namlouval si, že tak mimoděk, lehce skládá reparát. A protože i tohle věděl, že by jen balamutil sám sebe, kdyby bral vážně takové pokusy o opravu všech promarněných šancí, s úlevou a mnohem lehčeji a horlivěji vyhazoval a vyhazoval, protože v posledku, nešlo o nic. A taky, bodejť že nikdá nepátral; vždy jen pozoroval. Nadřízené ovšem z bludiště nevyváděl, sám si uvědomil odpor k pátrání až na sklonku.

Seznámil se v prodejně obnošených knih s na první pohled volem; vůl často výrazně smrděl, z čela mu kůže loupávala cáry, kůže, na niž by Tadeo nechtěl nikdy sáhnout. Mnoho nocí probděl představami, že by, třeba pro záchranu svých dětí před leukémií, musel na ty velké kožní šupiny učinit vlastní dotek. Vůl mu svěřil, proč nenávidí pověst o Mínotaurovi, Ariadninu nit táhnoucí dějinami od severního pólu po Olymp a dál do jižních moří až k věčnému tučnícímu ledu. I Tadeo už měl té niti pokrk. Volova úspěšnost částečně dána nevzdělaností; nic nečetl, nic neviděl; nevěděl, jak něco vytvořit, udělat. Nepředstavoval si, proto se nebál konat. Ovšem obdobně k Tadeovi se soustředil na celoživotní obranu. Všechno je hra, chválil pózu, stylizaci. Nejvýrazněji ho Tadeáš studoval v situacích, kdy vůl také prokazoval

neschopnost rozlišovat podstatu od balastu. Vedlo to k nezměrnému rovnostářství, demokratizaci, vyvyšující však nejen prosté, ale i pitomé a zlé a škodlivé, a srážející nejen nabubřelé a pitomé a zlé a škodlivé, ale i zářné a vysoké. Vůl nevěděl, co dál. Tadeo rovněž téměř všechno pousrážel, leč výjimek pěstoval bezpočet. Uměl adorovat velmi, velmi přesvědčivě. Vola po čase znelíbil, a konečně znesvářil. Střihl přece chvilku volské inspirace. Potkani vyžižlávají granty a nemají nikdy dost; krysy prsí se nápadem, jenž varírují celý život; vším Tadeo pohrdal, v umění a vědě stavěl z písku, bezuzdného povětří a mamutí dávky osobní pověrčivosti. Dílo korunoval veřejnou sebekritikou. Ne osobně, což by zničilo celý efekt. Vnukl synovi svého dlouholetého přítele téma diplomové práce, s níž dotyčný nejen uspěl, ale založil dokonce živnost a v téměř pravidelných intervalech základní tezi prezentoval i široké, mělké, teplými vlnkami šplouchající veřejnosti. Tvrzení, v diplomové práci nejprve postavené na menším vzorku respondentů, dokládal stále přesvědčivěji rozsáhlou statistikou i průkaznými experimenty, vrcholícími časosběrným dokumentem. Duševní porucha, chcete-li odchylka od statistiky uměle vytvořeného průměru, není vybočením z normálu. Je přirozenou ochranou organismu před nepříznivými podněty okolí, čili vnějšího i vnitřního světa jedince, útočícími na jeho duši. Uznávaný plagiát ovšem dotáhli k praktickým závěrům. Nejde-li o poruchu, nic se neporouchalo a není co opravovat. Zloděj krade, vrah vraždí. Bon, šedá muňko.

A vlak, vlak konečně dobyl v Tadeově pojetí osudového významu. Už sám styl jízdy. Jakmile dosáhl určité rychlosti, tím i slyšitelného rytmu, ať seděl u okénka či trochu vzdálen, neprodleně načal kličkovat mezi míhajícími sloupy. Stromy, případně keři či budovami a podobnými objekty. Dosáhl nejvyššího mistrovství, v nedostižné rychlosti, i v pomalých pasážích, ba při zastavení soupravy už uměl líně proklouzávat mezi stojícími třeba auty či vagony expresu kolemstojícího i jedoucího. Vypořádal se i s případy, kdy seděl zády ke směru, jen musel být pozornější, riziko bytnělo. Používal princip

vodních lyží, kdesi vpředu nahoře upevněných na pružném laně; lyže samotné si ovšem nevybavoval, šlo o pohyb a ladné vysekávání slalomových oblouků, tu dlouhých, tam bleskurychlá otočka, často sotva vybraná na jedné noze; leckdy musel přeskočit řeku, nadletět tunel. Čítával souběžně časopisy či knihy jakéhokoli obsahu. Nikdy nenarazil, tmavé, velmi tmavé brýle vše stíhaly; byl to nejbezpečnější způsob přepravy. Ondyno cestou zaznamenal i přerušení jízdy takříkajíc vlastním přičiněním. Vyskočil střemhlav ze svištícího rychlovlaku, a spolu s družkou dopadli do vysoké trávy, do rozlehlých pahorkatých polonin jižnějšího typu, vše světle slámové barvy. S batůžky se ubírali pohodlnými stezkami a mírně, leč neodvratně mířili k vrcholu. Táhle povlávající kavylová luka. Jejich pouť se tu oddělila, nepozorovaně. Jako vždy na vrcholíku holého špičatého kopce musel Tadeáš zamířit k jakýmsi dveřím a projít jimi. Tentokrát zely v malé rotundě. Jakmile zaklapl dveře z druhé strany, zazel pod ním tak strmý, až kolmý svah, že dna nedohlédl. Přišlo obvyklé oslnění paprsky slunce, modrou oblohou; svahy tentokrát svítily zelení a Tadeáš spatřil kolegyni nezadržitelně sjíždět po svahu, svištěla drobnou sutí, jež metamorfovala v bělostnou zářivou mořskou sůl. Sešup do hlubin se zdál nezadržitelný, náhle se však kolegyně zarazila o objevivšího se turistu, vrazila doň, zakymácel se a zasakroval slovy poraženého lyžaře. I Tadeo objevil, že lze celkem pohodlně v dobré obuvi sjíždět dolů, a vrátil se do vlaku. Událost okamžitě vytřásl, vytřepal z mysli, nepůsobil na pátračce kvůli hovadinkám; nicméně jistou výlučnost dnešní mozková příhoda přinášela, nezůstávala po ní pachuť hořkých mandlí na patře. Jistě to bylo tím, že tentokrát postrádal výraz družky animální hrůzu, strmá stěna s největší pravděpodobností byla vskutku sjízdná. Červ počal hlodat snad jen ve výrazu, ba dokonce podobě družky, byla-li to vůbec ona… Na všechny pády ovšem podobná zastaveníčka zpříjemňovala drážní cestování, když musel delší dobu sedávat na fakírově sedadle, potaženém odpornou napocenou koženkou.

Obvykle vyrazil louskat případ do zahradní restaurace; v samotném pracovním procesu nepřišel nikdy na nic, proto se postavil permanentně mimo službu, a dosahoval špičkových výsledků. Tentokrát však musel cestou ku korýtku projít mimo bavorského letohrádku Hvězda, vystavěného vlastníma rukama pražského císaře Rudolfa. Hutnými dubisky vedly pískové stezičky, nyní však nezvykle oplocené, zadrátované až ostnatě. A sotva s úlevou prolezl do koridoru, jenž se už zdál bezpečný, neboť v tom předchozím rychle se blížili nažloutlí velcí zdivočelí psi, mrskající pahýlnými ocasy u jakési hnědé keramické roury; sotva prolezl, zas viděl, že nový koridor už zdáli zaznívá dupavým

štěkotem… Raději usedl k bělostnému ubrusu dlouhatánského, z větší části hosty opuštěného stolu u hlavního schodiště, u vchodu do tohoto bývalého novorenesančního kasina v městě Ovidiova vyhnanství, nyní hlavně hotelu (nene, kdepak, ne, nemůžeme být uspokojení, pěl za plentou oblíbený band valících se zkamenělých gerontů, jejichž pravnučkám hotelový řetězec po právu náležel). Spektrum zdrojů osvětlovacích těles, ozařujících prostřený operační stůl, vyzařovalo správné vlnové délky. Navíc odpoledne zpestřil předkulisním poslechem vyduchlých songů a seriálů, taková ukolébavka byla leckdy nezbytná a udržovala v bdělosti.

Sedě v noční zahradní hospodě, promítal si zjištění. Unaven, usedl předtím cestou na zdejší občerstvení na volné sedadlo, a pročítal verše, jež magistrátní úředníci vylepovali (a nepravidelně, ostýchavě obměňovali) v dopravních prostředcích. Sám zahloubán zoufal, zda profesi dobře zvládá, když důsledkem neutuchajících proměn nálad pořád tak hbitě mění priority. Verše na panelu sdělovaly, že autor bývává vláčen nabubřelou zapuštěností vlastní tak osamocené samostatnosti, a jakmile konečně vyhřezne ploška kolísavého pocitu, pak je třeba zarazit to zhoubné bujení, dát mu šluka, v pravidelných intervalech splachovat, aby neporušil navyklé výrazy tváří… Tadeo veršíky označil za přepjatá vymrlata, nicméně připomněly andal-

úské výlety, zpožděné donquijotské větrné elektrárny, produkující snad statisíce Terrywattů… Byly rovněž vícevrstevné, a tehdejší záchvěvy lopatkových ramen zanechávaly v mysli vrypy vyvedené diamantem i měkkým grafitem. Nyní vyňal z tlumoku deník, jenž vytáhl z náprsní kapsy jedné z mrtvol. Patolog tápal celé měsíce, měl-li přijít na to, komu z obou sešit náležel. Tadeo zvěděl, že do deníku mrtvola zapisovala román. Přesněji, dva. První, jenž plně uspokojoval, sestával z několika řádek. Tak dobře, bylo to tak (zněla už první slova), narodil se… chodil do školy, do mládežnického oddílu, potom do kostela, chodil s dívkou; po dobu další služby se nic zvláštního nestalo: šťastně ženatý, dvě nemanželské děti, dvě vlastní, nějaká ta profese… a přece, měl zvýšenou citlivost k červené, a byl velmi netrpělivý… Zde dílo končilo. Stručné, velmi výstižné, zarděl se Tadeáš; leč listoval sešitem dál, neboť stránky nabízely i druhé dílo. Seděl, seděl stále v malé místnosti, za zavřenými dveřmi a s okénkem, jímž se ledva dalo vyhlédat ven (počínal román, a pokračoval), seděl se spuštěnými kalhotami a přemítal o subsistenci; pročítal korespondenční lístky sto let staré, i pohlednice prošlé poštovním stykem. To nahrazovalo pohled z okna, vstávat ani nemusel. Úžasné příběhy v pár řádcích, na nichž bys postavil storky (krátké story) k nedoplacení. Každá významná položka dnes storku musí mít. Co nabídne bez příběhu dámská vložka (dnes ovšem, kavalírsky a genderově remízově ani pánská bez příběhu neobstojí)? A že by uměly vyprávět (ajaj, ty dámské, nic naplat, zvláště)! Spanilomyslná slečno, velectěný velevážený pán, pan vrchní posluha bytem u… oslovovaly lístky. Seděl dál a střídal pohled s pohledem i do spuštěných kalhot. Ty hajzle, votevřeš už konečně!? ozývalo se v pravidelných, exponenciálně ovšem zrychlovaných intervalech zpřededveří. Fyzika, metafyzika, nemohl se soustředit a nervózně poposedl. Tady Tadeáš sešit sklapl. Román pokračoval na dalších zhruba třech stovkách stránek, popsaných hustým inkoustovým rukopisem; Tadeáš však byl nucen řešit prostoryzí osobní záležitosti.

Puzen tlakem až nadskočil, a vystartoval supersonickou rychlostí na oběžnou dráhu po smrákajícím se městě. Svíral přitom plnými dlaněmi, zezadu, vzduté pulsující pevné prsy, jemně hladiv sténající bradavky. Tak se mu líbily ženy, až sem tam zachtěl být jednou z nich. Někdy dokonce i nějakou hnusnější, odpudivější. Vždy však v úprku na místě zastavil, a nápad splaskl. S úlevou pohladil pěstěnou zvlněnou pleš, pohlídl (pohlédl) s jistým despektem a podivem na dlaň, načež pohlédl soustředěně na rozprostřený hotelový bílý ubrus, režné prostěradlo, na němž počínaly vrcholit reje divukrásných hmyzů… Vyňal lupu, již nosíval povinně ve výzbroji vyšetřovatele a používal výhradně k entomologickému studiu. Můra uhranutá světlem… Tadeo si liboval při vlastní temnotě, vždyť vzýval protiklady. V záblescích oslepujících výstřiků se náhle nebál, že TO přijde, ani že TO nepřijde; najednou nic nechtěl škrtat, snad v těchto pikosekundách nebál se ani ničeho… nu, každopádně se chvěl, což bývalo podnětné. Ale zachvívala se v něm (ano, zase a zase) i dušička podělaného počtáře, jenž tváří v tvář nekonečnu najednou počítá, aby nepředávkoval číšníka spropitným (ačkoli všem pinglům i hostím, jeho samého nevyjímaje, kapsy nadouvaly bankovkami).

Přišel v dobrém rozmaru; až ho nyní udeřil pocit, že sám vyskočí si z hlavy.

Zanedlouho přivodil si pocit naprosto odlišný, ba snad protikladný vůči chvění. V každém období života ho zachvacoval třas. I teď se kolena podlamují, třebaže sedí; je blízek mdlobám. V mládí rozlišoval dva typy třasu, první nepochybně trémou. Stav druhého typu, vedoucí téměř vždy k bezvědomí a vydatnému zálivu studeným potem, nebyl lékaři nikdy vyšetřen. Přesněji, byl vždy vyšetřen, nikdy vysvětlen. Později třas zhusta nastával i při pouhé nasranosti, a pochopitelně ještě častěji v záchvatech strachu, kdy třeba nestihne včas schůzku nebo byl popaden vždy mylnou předtuchou (výhoda pověrčivosti, svým způsobem), že mu zmírá dítě. Rodí prý všichni už do „postpravdivé“ doby. Sám

Tadeo zveličoval, zamlčoval, fabuloval; v oficiálních doku-

mentech to všichni nazývali uvedením do kontextu; s jistotou přitom věděl, že vyjádření „postpravdivé“ září klasickou, ryzí, průzračnou osvětimskou lží. S řadou událostí si v prvním momentu úderu rady ovšem nevěděl. Minulou noc obdržel do poštovní schránky anonymní lístek, oznámení události, jež proběhla v nejbližším okolí. Soused, zřejmě jeden s provaleným plotem, na horním břevnu opatřeným skleněnými střepy záměrně rozbitých lahví, trpěl rozjíveným řevem dětí z anglické školy přes ulici. Nejprve vyzval mláďátka na hon za liščím ohonem, vydal přitom ryk, poslední leč vítězící. Jen se olízla a začetla do dalších a dalších bestsellerů, jednorázových, jednopřírazových, jež hltala neodolatelně s touhou mít ten děsomls co nejdřív za sebou; dočíst a vrhnout na další. Pozval je proto k sobě do obydlí a nabídl pamlsky, kontaminované přesnou dávkou strychninu. Pozvání opakoval týdny a týdny, dokud děcka, živená v malých dávkách naopak stimulujícím jedem, neztučněla v rozkošné prasníky. Načež je pozval na zahrádku ku grilování, na závěrečné soaré k památce belgického Leopolda. Připravil pevné dlouhé grilovací rožně, naostřil nože, a děti se přejedly, až k prasknutí. Popraskalo všech jedenáct. Pisatel anonymu připojil i vlastní názor, že jde o skutek pro rodiče dětí kulervoucí, resp. ňadradmoucí. Tadeo neoponoval; poznal ovšem bezpečně, že pachatel sám zažíval požitky kuledmoucí a ňadrarvoucí. Půvab pátrání byl i v tomto případě skryt v osobnosti pachatele, ne zbytečných obětí. Věnoval případu puklých mláďat čas jen okrajově, a hlavně proto, že sám před časem ze sousedovy zahrady zaslechl dost nezvyklý řev. (Potrestán byl nakonec údržbář, jenž nezajistil neprůchodnost plotu ani školního, ani kolkolem výkrmcova domu). Tahle ozaj za vlasy přitažená epizoda, jež by oficiálně filtrem úřadu nemohla přistát na pracovní stůl, nemohla profesionála odklonit od hlavního případu.

Dopřávali mu nadále tohoto povolání přesto, že i navenek byl obalen takřka neprodyšným skafandrem lenosti (on sám viděl krémově bílý skafandr, lesklý, blyštivý); zřejmě však prosakovaly přece jeho póry dychtivost, zvídavost, ne-

pokoj, což vše uměl zahrát velmi dobře, a v posledku až sveřepost, vedoucí k posedlosti; kterou, se domníval, ani hrát nemusel. Zvyk je svěrací kazajka; jen proto se mohl Tadeo volně pohybovat mezi lidmi. Natáhl proto pod sandály zvlněné ponožky; sám to nesnášel, ale hodlal vyprovokovat blbce k spontánním reakcím. Menu toho večera znělo opět váhavě, pružná líčka tučné manGusty bez vyjetého karu. Co s tím? Raději nevyrazil na pláž, posetou beztak samými macatými somatotypy, bez stopy studu. Vyrazil mezi zvěř, drženou za městem na zoologickém pahorku poblíž bájného Hissarliku. Madagaskoňští lemuři, zvídavostí a především inteligencí výrazu očividně předčící veškeré pozemské detektivy, detektivky; a vzápětí jednonozí plameňáci, vyzařující s narůžovělým pelem takovou esenci přiblblosti, již svět nezažil. Zohavené vztahy, křivé charaktery, čirý boj o maso, stébla a přikládání kloaky ke kloace; nabídka úžasná nejen pro rodiny s dětmi, Tadeo ji využíval též. Od pachu velemloků pádil pak s obnovenou chutí k domácímu mikroskopu, v místnosti vonící dřevem a č. p. avkem, zkoumat pozůstatky hmyzu, zalitého v předvěkých Pompejích pryskyřicí. Jantarová komnata; věda nesmírně uklidňuje, ještě, že na to většina lidí nepřijde, pobroukával šukaje zšeřelým pokojem. Při cvičení raním, opraveno, nezraněn při ranním cvičení pro rozhnětení nepoddajné páteře, maně myslel na cifry; kánon totiž již několikrát nedodržel. Teď ano, údem nutno kmihnout toliko tolikrát, ne více, ne méně. Ovšem v etapách ještě propadlejších zoufání, místo aby tím pevněji na řádu lpěl, bortil řád a používal ze smutku, i roztrpčenosti nemístných cifer. Dost už, že vůbec něco, myslíval si. Ještě překvapivěji, v údobích polevující deprese, standardizovanější jedinec řekl by bezuzdné euforie, nepočítal vůbec, ruce, nohy, oči kmitaly samy vnitřním pulsem, neomylně, libovolně, přesně kolikrát třeba.

Neměl strach ze smrti v důsledku nebytí. Nevěřil v posmrtný život archaických faraonů ani moderních postevangelíků. Strach vítězil tady a teď! A k tomu nepoddajná obava, ne, rovnou děsivá bezedná nejistota, jak to bude fun-

govat po JEHO smrti. Tahle závist, vedoucí k nasranosti, prohlubovala strach ze smrti nejvíc. Byla to tedy touha, ne shůry nařízená obsese, pudící k zachovávání selektované minulosti. Zbavoval se strachu ne ze smrti, ale z průserů konzervováním očištěných proběhlých epizod, na něž už nemá vliv nejen následný vývoj, nýbrž mohou samy trčet v jím stvořené formě, lživé až do aleluja, pilíře jeho „identity“! (Protipromluvy v sobě, víme, nepotlačoval; leckdy kultivoval.)

Děsy jímaly ovšem i z plynutí času, ze zániku všeho minulého. Jistě ne říší či údajných zlatých časů, jež beztak neexistovaly, v historii zeměkoule ani vlastní osůbky. Jímala ho však fyzická úzkost kloubů a cév z paranoidního nutkání hloubat o tom, co bylo, hledat stopy, upomínky, jež třeba uchovat. Historii nefalšoval, ale převytvářel. Například nekradl, ještě když černovlasý rujnoch, kvůli zisku, něčeho. Sháněl jen obživu, duchovní; přinejhorším propadal genům a prostředí… Nacházel a fixoval sto a jeden, lžidůvodů.

Ležel teď na židli, zamknutý kotník jen lehce stažen obinadlem, v jednom z detašovaných terénních pracovišť, okna vyšetřovny zela dokořán. Nedaleko po rozlité říčce splouvali kanoisté, z příbřežního bufetu linul se rozhlasový hlas. Komentovali osud politika, velmi inteligentního, ovšem hajzla; čím stárne, tím ztrácí schopnost skvěle kamuflovat, že je hajzlem, proto se nyní tak odmaskuje, dedukoval komentátor. Tadeo se vyklonil nad parapet a s překvapením zjistil, že zvuk neplyne z rozhlasového přijímače, ale autorem prostá ústa jednoho z vodáků, pomalu proplouvajících kolem. Pluli líně vodou, kalnou ještě po nedávných táhlých bouřích a průtržích, nad zelenými lukami, jež již prosvítaly pode dny lodic. Lenora. Nad soutokem Teplé a Studené řeky, jež za standardního stavu obepínaly před soutokem rozsáhlé mrtvé rašeliniště, kmitající drobnohlednou aktivitou, vody v tomto období rozlévaly do kilometrové, pravda mělké šíře. Vírníci splývali nad rašelinnými plochami, v hloubi schopnými uchovávat díky pylu rozličných rostlin a dřevin paměť o stavu před tisíci let, tím víc Tadeáše srala, ne, teď ne, znervózňovala dočasnost. Všeho. Rašeliniště vytěží, po-

kud samo nevyschne. Často, když myslel na mrtvoly, viděl zelené vlasy plující pod kanoí. Mrtvý luh.

Raději k odreagování naplno vytočil služební přenosné radio. Olympparádní přenos ze staroslavného mohawského Kataru zahájil reportáží, kterak jakýsi mladík rozbíhá se kopnout do míče, netrefuje cíl (dle předpokladů), (míč snad), pobírá půl mega čehokoliv týdně, žení se zpěvnou modelkou, vyhýbá se vězení doplacením daní, hvězdně stoná s kotníkem, charituje školku soběstejných a končí jako nehynoucí vzor, do roka a do dne… Ano, věděl Tadeo, jenž nikdá do pumlíče nečutl, třídenní třídění dlažebních kostek (např.) dle barvy a velikosti samo o sobě nudí. Je však nezbytné k uklidnění organismu, jakmile ten se věnuje důležitější práci, řekněme projektování mostu, jehož součástí bude i kamenný chodník s ornamenty. Tadeášův přístup spočíval v tom, že nenačrtl z projektu ani čárku, zástupně však utřídil tuny kamene. Po řekněme 22 let, bez tří čtvrtsetletí, se nejprve batolil, poté procházel, posléze belhal kolem neposkvrněného plátna; opovrhoval nedokonalými, ne naprosto dokonalými barvami. Jaj, pak se změnil; spíše seschl, než prohlédl. Ale pokud platilo, že nikdy, ze zásady, nikdy nikomu neposkytoval informace o výsledcích svých pátrání, bylo tomu nepochybně i proto, že most vyprojektuje každý blb (každý druhý, resp. třetí blb), ovšem zkoumat půvab dlážděné mozaiky skýtá záležitost neskonale svůdnější, z hlediska estetiky i prostého posunování chodidel. Pokaždé zjistil přesně, co a jak v jeho kriminální kauze událo; nebyl by však beztak schopen sám to zformulovat pro slechy, tlamy nadřízených, i kdyby chtěl. Nechtěl. Vyběhl raději na ulici; před lety, jakmile hrozil střet s překážkou, jež se evidentně dala odstranit, vysvětlit, rozladilo a rozhodilo mu to plány, jakkoli vágní. Zcela ochromen. I tentokrát mu póza povážlivě prýskala, v přímé konfrontaci s vnější realitou hrozívalo až zhroucení celé nadstavby. Přiměl se k reakci, jíž nabyl průběhem doby. Útočit nemohl; na střet, na odvetnou reakci alespoň preventivně přizbrojil. Při podnětu výzbroj odložil, granátomet do rohu pokoje, pás s náboji na židli,

a vyšel neozbrojen střetu vstříc. Světu vstříc. S hlavou spíše skloněnou, ovšem s vědomím, že může mít navrch. Stylizoval současně do vizuální podoby postavy ověnčené jakýmisi skleněnými spirálami, v prachu ulice prozařovaném slunečními paprsky i fosforeskujícími, křehký na pohled, až průlinčitý (křemičitý, pomyslel občas). Neuměl dopad této výbavy vyhodnotit, nezkoušel to, ale chvílemi cítil, že vyzařuje cosi, co ostatní zklidní, přinejmenším vyprovokuje; nejschůdnější obranou je dát najevo esoterickou připravenost k prohře a absolutnímu, ab-solutio, úniku. V této chvíli, kdy na ulici na chvíli zastavil a popadal dech, spatřil kohosi původně kolemjdoucího, také stojícího a vší silou tahajícího za šňůru, vodítko, na jehož konci podle velikosti škvíry pod podezdívkou v této škvíře zasekl se nejspíš jezevčík. Tadeáš napřímil a vyrovnal shrbená záda, hlasitě louply obratle krční páteře. Předpokládal, že přímo obratel nepraská, na podkladě zkušeností desetiletí; vždy však s nechutí myslel na představu, že mícha vždy může uskřípnout, právě při jakémkoli zdánlivě nevinném lupnutí. Pozoroval pravděpodobného majitele psa, nejspíš nějakého chrupavčitého popudlíka; škubal řemínkem vztekle a vztekleji, psík buď silně vzdoroval, nebo podmínky ve škvíře zabraňovaly návratu. Tadeo v ten okamžik provedl cosi naprosto nepředvídatelného, zcela mimo repertoár. Převzal konec kožené šňůry, a mocně zaškubal. Zprvu bez úspěchu; nevzdal, trhal vodítkem dál, nepovolil, něco povolilo a již se supěním vytáhl ze škvíry šňůru s úlevou na světlo, na chodník; na konci řemínku visel kus něčeho, pes to nebyl…

Nedávno však počal Tadeáš uvažovat o smrti jiným způsobem. Nemyslel na nádor, osobní selhání, ale na zmar a škodu neosobní, nevyhnutelnou. Přehodnocení priorit ovšem ochudilo dosavadní portfolio, i jejich intenzita klesala pod nulu, a přísun nových podnětů ochaboval, ba vázl. Excitované stavy už ani nechtěl vyjevovat, aniž požadoval jejich opak. Dospěl tak nízko, že pasta, jíž ošetřoval chrup, při čištění vypadávala z dutiny v celých kapkovitých chuchvalcích. Přičítal to zprvu nekvalitě produktu, ale chyba byla i v něm.

Jednou ho dokonce náhle zaplavila nečekaně tichá, vlhká něha. Endorfiny či co, jistě, ale věděl už, co příčinou vzedmutí. Nikdy nemohl dost zdůraznit jeden z klíčových vjemů, onen výjimečně soumračný žár červených střech, jenž v útlém jinošství zahlédl, vssál, vstřebal pohledem z okna autobusu, když ten stál asi kdesi ve stanici nečekaně dlouhou dobu. Vjem vpálený navždy do sítnice, do tkání, červené, rudé střechy v soumračném, zářícím vzduchu, vzdalující se rudé slunce. Včera zavnímal něco obdobného, z okna vlaku, neplánovaně zastaveného za soumraku na polních kolejích. Aranžmá v zásadě stejné, čili i jeho vnímavost doširoka otevřená. Oč zážitek méně nový a překvapivý, o to lépe právě díky zkušenosti již připraven vstřebávat. V tu chvíli poznal, že střechy a celá atmosféra už nemohou dosáhnout té palčivé průraznosti, žáru; a v témže okamžiku pojal tušení, že v původní červeni byl zaklet, jak psali pisatelé pohádek, zaklet klíč k jeho zvráceným náladám. Jakoby vždy musel vyzvrátit to, co ho naplňovalo, a zhltnout nový vjem, a pořád dokola kolem dokola. Současně zasvitlo, z čeho fenomén střech čerpal sílu. Vždy se týkal cesty; a nejen to, vždy odjezd odněkud, cosi končí. A pokaždé za soumraku, což způsobovalo nejen klíčový vizuální efekt, ale opět navozovalo atmosféru konce, odchodu; cesta v neznámo. Návraty, a současně pohyb. Nikoli ovšem nicotný, vrtění řasinek, obrvených trepek a bagančat, vlaků či letadel. Tadeo si byl vždy vědom, že řítí se vesmírem, na neforemné geokouli, vnímal rozpínavost galaxií a úprk vesmíru odnikud nikam, z temnoty do temnot; záře střech, tlumená a řezavá současně, náladu akcelerovala.

Ok, žití mohlo připomínat film; ovšem jen jednotlivá políčka původního celuloidu, jež každé po jednom zkoumáš; ne nahodile, ale nekontrolovaně přicházejí dle vlastní nálady, nerespektují pořadí, s různou intenzitou a významem. Rozpoutal raději jednu milou, jak říkal, libou Svetozář, a tentokrát bez žebříku vystoupal až ke stropu kostela, shůry pozoroval mířit k sobě špičkami obří palec a ukazovák, lavice a téměř oltář načež smetla obrovitá hrana malíku…

Na náměstí před Dómem, což mohlo být téměř kdekoliv, zakoupil Tadeo vkusné bižuterní přívěsky. Dražší než na prohnilém zlatnickém mostě nad Arno, ovšem pro Muriel mu nebylo nic dost drahé. Oringle zavěsit na uši, na šíji, obtočit kolem něžných útlých zápěstí? Chvíli dumal, na co přívěsky navěsí. V zamyšlení vešli ruku v ruce do nejvýsostnějších uffizijských síní, do věhlasných velkosálů. Tadeáš připomněl, kolika velmistrům, zde posmrtně honosícím, musel mísit barviva, přenášet náčrty z pergamenů na desky, dolévat vína. Dnes, unášen davem bezvýrazných turistů podlouhlých zraků, zaměřil jen Muriel. Již vzhlížela z mohutného orámování, zelenozlatá Primavera obklopená hadími těly, vyplouvala na růžové mušli vstříc příboji. Kyperská Afrodité, kochal se Tadeo a spěchal zavěsit zlatě se tvářící šperky na hladké, vyzývavé, leč stále cudné Murielino hrdlo. Spíše zvoucí než vyzývavé. Lákavé, pevné; v jiném prostředí by vyhlíželo až draculovitě; zde čnělo božské, neposkvrněné, svatě skvoucí. Tak jásavý to byl pohled, že bez ohledu na přežvykující dav, síla převyšující moc feromonu přitáhla Tadeáše až před tělo této ženy. Zničit tu krásu, zazvonilo, zaklinkalo mu hlavou. Ne zničit, jako se ničí, tj. aby to už nebylo. Ale změnit nezávislou moc na vztah, v tomto případě oringlovat. Už už vztahoval spíše prosebné ošperkované prsty k její kráse, když tu jím dav zprudka smýkl a již ho vír odtahoval pryč, ku dveřím, kde strměl olivrejovaný mutant, všeho schopný. Tadeáš marně zarýval hladké podrážky do naleštěných parket, máchal rukama, rval prsty tmavé kluzké kštice. V posledním vzepětí zakousl se Muriel v hrdlo, jemně ale pevně, nepustil. Nic nepoškodil, mistrný cucflek plastičtí restaurátoři přelakovali, že kdykoli napříště Tadeo svou milou ukázal veřejnosti, nikdo nezasvěcený je spolu nespojoval. Osoby blízké, jež ho měly rády, pozurážíval bez pocitu (v dané chvíli ovšem), že tropí nepravost. K hajzlům choval se zdvořileji (s výjimkami, jejichž důvod neznal, nezajímal). Ovšem, a tím se nelišil od psů,

uvědomil si jednou s hrůzou, vůči blízkým býval otevřený, vůči hajzlům obezřetný. Zklidnil se vědomím, že pes jedná naučeně, on vrozeně. Krom toho projevoval ochranářský pud, jenž spolu s něžným hlazením hranou byť malíčku pudil zároveň k devastaci dotyčného těla i smrtelné, jen smrtelné duše; psu ten pud chyběl. Nejschopnější z dogů, když už si Tadeo dovolil luxus zanimrat nicotnůstkou, dokázal kdysi téměř uniknout do škvíry domu v jednom městě, a co z něj zbylo…

Ocital se zhusta v kolektivu slečen i starších dam. Nasazoval speciální hlahol a nenucenost, jen občas musel, ze srandy, vynakládat nepřiměřené úsilí. Nesvlékaly pohledem, spíše občas svlékaly samy, za průsvitnou zástěnou, chichotavě, ovšem bez úmyslů dráždit přehnaně cíleně. Především ošetřovatelky než vyšetřovatelky. Přesto později dobré způsoby na uzdě vždy neudržíval. Už se nikdy nevetřel, stačila jedna kardinální epizoda. Jakmile však kdosi kráčíval paralelně s ním, cestou z práce po chodníku či kamkoli jinam, a dráždil pohledem a lísavostí, hbitou pružnou mačetkou nasekával šlachy, šlášky těchto kolemjdoucích; to se už samozřejmě týkalo i samečků. Zrovna teď; osoba občas zapotácela, zpozdila se, ale kráčela vždy neochvějně k cíli. Ovšem už k pravému cíli, od Tadeáše dál. Konečně spočinul na dřevěném sedadle v koridě oblíbené Méridy, pod atlanticky tichým yucatánským sluncem. Předplaceno pochopitelně do stínu. Celé věky čeká, repetituje do omrznutí, až TO přijde. S nadějí, touhou a velkým strachem. Přesněji, pojem naděje neužíval, spíš ani neznal. Ale s o to větší zvídavostí, touhou a strachem. Studoval rousné černé andalúské býky, tvory, z nichž rabo y torro už nikdo nevydusil. Ani Muriel, nebránil tentokrát slovům černovlasá, nakonec se rozuměla sama sebou, ta bezmála neopakovatelná slova. Rabo y torro do nozder a tlam turistů; to by Muriel nedopustila. Teď usedla na lavici vedle něj, na dřevo do hebka vydřené. Ve vzdušném klobouku, skrze nějž zadní řady neviděly, nespokojená hrdla sípala, cože to tam sedí za debily s vadným i charakterem. Tadeo

vnímal jen písek arény, ten vícekrát vzpomínaný hukot budoucí krve, současný šum lačných hrdel a zkoumavé, strnulé zraky toreadora, žíznivé oči pomocníků a rudočerné bulvy dosud skrytého býka. Viděl vše ostře na glóbu, celý ten středoamerický výběžek mezi dvěma póly, zacílený k zatím skryté špici zářivého meče. Probral se s hlasitým trhnutím až v mžiku oka, kdy do arény vdusal býk. Směšně přezdobené čapky, vestičky a botky romských mužů, tančících před hroty rohů, přiměly dav k výskotu a výdechům. Sofistikovaný a souznící dav, připomínal si Tadeáš, by rychle neprchl. Sáhl po paměti Muriel na své oblíbené, její stehno. Ladné, mdle kávově opálené, shora záměrně nekryté lemem černého průsvitného šatu. Nenahmátl nic. Ani vydřenou lavici. To už se zrak vpíjel do podívané ve středu arény, jejíž písek právě poltil stín. Na přelomu záře/stínu Romero nořil blyštivý nástroj po jílec do hrdla Muriel. Bělostné mulatky, smetanově krémové pleti projiskřené sněhové vločky. Nevydala ani hlásku; ve vřavě by ji publikum neslyšelo, on však vnímal, že nehlesla. Diváci třeštili v agonii; matador sklápěl muletu, meč i zrak, než zcela zpříma oslaví obětinu a vlastní zručný výkon. Mrtvý býk s chuchvalci vydávené černé krve dle tradice třísnil písek, a probodená Muriel, pojednou sněhobílá, výsostné znaky své dívčí, bývalé dívčí plachosti zduřelé na sám pokraj, nadnášena vzhůru, stoupajíc nabývala stále větších rozměrů, vyplnila celou arénu, leč dál zrychloval její let a zmizela, rozeklenula nad již nočním amfiteátrem. Účinkuji v nějaké představě, která se může vynořit člověku v mysli, pomyslel Tadeo, když opouštěl arénu, rozmačkán u východů a zamířil k restaurantu. Rabo y torro. Jednou k tomu muselo dojít, věděl s jistotou.

Zprvu netušil, co po něm skupina kariérních budovatelů, neformálně vyznačujících například narůžovělými košilemi, požaduje. Mlčel, ale už je nezmátl, a po schůzce se odebral několik hodin stoupnout k výčepu blízké restaurace. Neusedl, pozoroval a pro odkládání napěněných sklenic využíval výčepní pult, a po prozření vystřihl písemně

výstižnou sebekritiku. Měli pravdu. Tadeáš už nepřipomínal nadrženého skunka před porodem. S vlastním studiem vražd(y), vidno, nepokročil ni krok. Převaloval jazykem po dásních jen bezchutné sousto obvyklé stylizace, nacvičené pózy, neformuloval v mysli nic jiného než jakési glosy, vysvětlivky; sotva to mohl považovat byť za chabý návod k řešení a obhajobu ztráty, přesněji absence koncentrace, kořeněnou tu a tam popraškem spontánnější autenticity. Vyčichal.

Nicméně vyrazil znovu, už opět pomalounku, tentokrát do trojlaločných krasových oblastí západního Berounska. Zprvu křupal po jiskřícím sněhu žahavém odrazem paprsků, ano, rozjel to zas neovladatelně, ano, Sampa Lajunen! vzkřiklo, vykřiklo mu v hlavě. Typické rudozelené mžitky, turban, nene, turbo přímo! Štěkot ovšem pronikl i sem, knoze!!! řval páníček, vrtichvostná bestie vyrvala odměnou flák masa po loket, a především ožlutila, až do oranžové hnědi, zapadané rohy nádraží… Raději vydýchal, patřičně zklidnil frekvenci a vyrazil znovu, opět trochu později. Nasával, čerpal vůni skal, stromů, bylin, hmyzů, zelenomodrých listnatých dálav, řeky, bývalých mlýnů, ovívajících větrů. Vápence jsou nekonečně tvořivé, když jim kapky vody mohou věnovat čas. Trilobiti, prehistorické jeskyně. Stamiliony let fixované v kameni, desetitisíce let otisknuté v hlíně. Jeskynní portréty, pazourky. Tadeáš rozmýšlel nad způsobem, jímž opolidé vraždili. Pazourkovými nástroji, ano; ale byly to už vraždy, nebo zabití? Rozjímal ve výletním restaurantu nad mírnou zakalenou řekou; objednal průzračnou sklenku, neorosenou, stabilizující. Z reproduktorů jasně promlouval hlas, popisující mediálními výlevy

účast jakýchsi Romů, gypsies, označujících se za národ vyvolený, na zabití nějakého žida; vicepremiér, předseda nacionálně dělnické strany, vyjadřuje rabínovi přehlubokou soustrast… Uff, zapomněl si peněženku a pokusil se z přítomné mládeže, popíjející ostošest, něco vykundat. Marně, už ztratil grif. Až málem našlápl do kaluže 313dílného amuzikálu, vyceněného na velmi, velmi Široké cestě díky neo-

třelým, neotřesitelným zásadám, že si padnou do očí, vyřeší problém, načež svorně vypísknou. Kuledmoucí rachota.

Snoval udělat cosi srdceryvného; poznal, že zklamal, nemohl se vymotat z pavučiny znovu a znovu spřádané jím samým. Společenská atmosféra se zdála zjitřená, masové vraždění, nazvané dle iniciál obětí Genocidou, část lidí znepokojilo. Tím větší priorita kauze, do níž zavrtal Tadeáš. Však také konkurenti nelenili a šili komplot, cílem vymáčknout z něj prohlášení, kdo koho zabil. Tento večer proto zaváhal, zda objedná tradiční kozí šiltovku v rozpuku s pařeným Dominikánem. Stálo za pokus zkusit kousek změnit styl. Nechal jen nakapat perlivý pohár pramenité vody z dunajské delty. Až přece jen, když vzducholadné zepelíny snášely na město pestrá oznámení o ukončení rozpoutané, rozpoutání ukončené války, přece dal prostřít porcelánový talíř. Dietní chyba. Dnes ještě ne, ale za měsíc, za tři, se v tuto chvíli zasekl. Bezbarvou, neforemnou tekutinu v polévkovém talíři míchal lžící, bez zákeřného zámyslu potravinu nabrat; náhle příbor zabořil do stěny porcelánového talíře. Zaboha nemohl lžicí pohnout, snad do porcelánu zarostla. Kdyby více škubl, rozleje pokrm nebo rozbije nádobí. Lžíce vetknutá v talíř, taková prkotina; ocitl se zcela bezbranný. Musí zůstat sedět u stolu roky, doživotně…

Právě on, jenž tisíceronásobně upřednostňoval libovolnou šmouhu vůči stokrát promyšlenému nápadu, právě on teď musil trčet, zaražen na lítý okamžik sledováním hyperkuchtíka v plytké obrazovkové šou. Hezky, pěkně, hezky, perfektně, hezky, pěkně, hezky a hezky… sténal řiťolez, vymaštěně krouhaje prohnilé tkáně a oslizlé plodiny; zvratky pečené na třikrát 300 grádů vynesl trouba před objektiv s vrcholným pomlasknutím blbcouna. Protivy důmyslně znormalizovány, okořeněním umně standardizovány, svět stabilizován k sežrání.

Byl Tadeo tak vypružen, až málem zahovořil. Ovšem vzpouzel se, rukama, nohama, hlavou, nechtěl přivolat ani nepatrnou apokalypsičku, fenku. Ani náznakem; to slovo se pokoušel vytěsňovat odevšad, vždyť předznamenáva-

lo zmar všeho. Ani ťuk; už tehdy na náměstí svatého Marka zažil na vlastní tkáně vizi, kterak atomový hřib, zprvu jen tušený kdesi v dáli, osvětluje nebe na podvečerním Dómem; na vteřinu, velmi dlouhou, vše strnulo, vítr ustal, gondoly propadly do náhle vyschlých kanálů; zapamatoval si vytřeštěný pohled ženy, zdvihl se uragán a v tříšti neviditelné, leč absolutně zjevné smrti se sotva stačil otočit k okoralým ústům otce, šeptajícího A jsme v hajzlu. Přesněji, A je to v hajzlu.

Holubi však vzápětí zaševelili, otec dál ukusoval pizzu, ozařování ještě nepotřeboval, a halekání průvodců rušilo dóžete, kráčejícího s průvodem patolizců ku mši. V těch chvílích se zdály pochopitelné malůvky, črty běžnou tužkou na kusu papíru, zobrazující většinou tečku a čáru, zhotovené neznámým Joanem M. Netřeba žádný kontext, žádná znalost budoucího díla (črty byly stejně jeho zavrčením, pardon, završením); postačilo vnímat čas a prostor, a, hlaholil dóže, mysl otevřít dokořán, až se koutky natrhnou…

Rozptýlení od povinnosti (aniž rozebíral, co tím míní) hledal tehdy/dnes Tadeo ve výletu vlakem. Nádražní tlampače přenášely jakýsi mimoparlamentní přenos, kunsthistorik velebil nějakého předsedu, vpravdě úporného hledače pravdy (ponechme výraz bez interpunkční korekce), schopného ždímat z propocených ponožek stále nové a nové výzvy, a přinášet zásadní zlomy… Zajímavá byla jízda po nástupišti, beznohý invalid svištěl na vozíku pro pivo k bufáči kámošovi, obounohému, leč ožralému do nehybnosti. Tadeáš pookřál, připomněl si krušný start v pátračce, kdy začal jen z povinnosti cokoli dělat, vykazovat zaměstnání. Chvílemi byl upokojen, když ho činnost, která živila, i bavila; během krátké doby jej práce zhltla. Nikdy nepoznal okamžik, kdy by mohl zahájit vlastní život; věděl od prvních úvah, že je vždy pozdě; nežil ovšem plnokrevně ani životy jiných, nořil se v ně jaksi paralelně. Vysávalo to energii, leckdy, ač spíše vůči okolí němý, chrlil slova vnitřního dialogu vodopádem (zvratků, dosvědčil obounohý). Usedl proti směru jízdy,

čímž nastolil vlakové četě problém. Přikvačila řičet; zprvu šermoval slovy, viděl tlamky, pak huby dokořán vyjívené, svinul se a zalepil ušní průduchy, vyrobil pásovce. Dumal, zda poučit četu, že na směru sezení nezáleží, vlak pojede beztak předem stanoveným směrem. Neriskoval nepochopení a mlčel, nechal sebe jimi seřvat, a zvítězil, požadovanou pokutu nezaplatil. Zdálo se, že o nic nešlo, dokonce nic neproběhlo; jenže v nekonečném mládí by nejvýše nad epizodou mávl rukou; teď zkušeně, když si rok smrskl ve vteřinu, dumal, proč styk s okolím musí být vždy střetem na krev. Kdejaké vyžle má svou vizi, kdejaký reprák svou výzvu. Nikdy potom už nejel vlakem, uvědomil si po chvilce. Zatím seděl, vždyť při diskusi ani nevstal, a zahleděl se do temného kouta kupé v oči kočky, zmírající, do očí potažených mázdrou. Ví (kočka) o smrti? Ví to? Jak to ví? Napětím Tadeovi ztuhly obě zadní ploutvičky, vzrušením zrudl hřbetní hřeben. Vzpomněl příliš pozdě, že si občas dovoloval, bezděky, mimovolně, nemít žádný pocit. Ovšem to v dobách, kdy se ještě nenarodil, a ocitl se tehdy v jakési potratárně. Bezmála přímo na potratovišti, už už v tratolišti…

Během doby navykl Tadeo tak výrazně úspornosti, šetřil i myšlenkami a gesty, že zařinčení rozbitého skla, které se teď ozvalo, vytrhlo usedlost z tradičních kolejí. Pohlédl na střepy okna, jež sesbírával, a vybavili se mu velmi, velmi vzdálení potomci. Vždy je vídal v pohybu a rozostření, až vyhlíželi ponoření, zatavení ve skle. V roztaveném, snad i sopečném, již chladném tekutém skle. Tváře bez rozeznatelného výrazu; Tadeo nepochyboval, že tihle už nikdy nepátrají po tom, co a kdo a proč rozbil…

Kopl s novým vztekem do zbytku multimediálního přístroje. Včera přímo přenášel songy Roberta Cockera v podání leningradských filharmonikářů. Hluchý strýc, po němž Tadeo zdědil schopnost spořit úzkostlivě čas, aby pak mohl co nejdéle relaxovat stulen v křesle, se naučil odezírat ze strun, ozvučných desek a otvorů hudebních nástrojů. Absolvoval nespočet koncertů. Nyní ležel v televizorních rozvalinách bez vědomí.

Za několik dní, nebo… (dnes ještě rozhodně ne), vyrazil Tadeo na psychopatologii. Cílem ověřit, kdy lidé, čili potenciální vrazi, zbavují se ostychu. Kdo se neostýchá, morduje. To mu vštěpovala již maminka, ještě když nebyl ani Tadeáškem, ale Anselmíkem. Naučil vbrzku jemně přiťukávat na okenní sklo malé vinné mušky, rojící se především v létě z ovocných a dalších kvasných zdrojů. Vinné nevinné, ťukání a následný pád tvorečků k podlaze zklidňoval mu drobnou dušičku, ač mušky zjevně típaly neslyšnými hlásky, libertad o muerte. Ani později, při modlitbách za již dříve, často dávno zesnulé, nedomníval se Tadeo nikdy, že by jejich duše žily. Mrtvé duše nežijí, nepokračují, byl si jist; modlitbičkou je však připomínal, vytahoval na půlvteřinku z hrobečků a uren. Ne ony, ale on přitom mrňavounce zachvíval; a předsevzal, že učiní výjimku a duševnímu fyzioterapeutu tentokrát něco prozradí i sám. Bude vykládat smyšlenku o komsi standardním, středněvěkém, kdo stále touží po jiné manželce, jiných dětech, jiné práci, jiném vzduchu; kdo vše, co vidí, by chtěl, a vším, co vlastní i bez jakéhokoli přičinění, pohrdá. Tadeo se při návštěvě opravdu zeptal, zda je taková osoba plnokrevně standardní. Předpokládal správně, takovým plácnutím psychiatra zklidnit. Zatím však jen dumal, proč se ocitl v tom mlýně, mezi obroušeným obřím kamenem, nabízejícím nejstupidnější systém po práci zábava, a druhým šutrem, slibujícím totální freestyle. Mlýn drtil všechna zrna na prach; Tadeáš ovšem vzpíral, unikal; věděl, že on určen k pátrání. Nad hlavou mu počala mohutnět upomínka na sezení na plastové židli pod stříškou na pobřeží Queenslandu, při odcházející bouři, kdy průrva v mracích už lila bledé paprsky a kapky pořád padaly. Mohutní světlí kakadu se na dohledných stromech věšeli, za nohy, za zobáky na větve a nastavovali dešti opeřená těla. Sprcha šla k duhu, tlumeně povykovali; a obří lelek mezitím mlčky zíral z listoví, smířen osudem. Tadeáš ten výraz neuznával, nerozuměl mu, netušil. Osud. Věděl ovšem, že jde o ta druhá (předchozí) písmena. Smíření. Neuměl si představit, jak by mohlo probíhat, a co by

mohlo následovat. Nicméně tušil; tušil, že standardním osobám by o to mělo jít. Ani jemu to nedávalo spát, raději vstal a smetl s kolen tmavého obleku světlé smítko.

Našedlá záclona u otevřeného francouzského okna povlávala v pokoji s oběma mrtvými. Za závěsem mihla se elegantní dáma. Tadeo ji dobře znal z předchozích kauz. Nejen se nikdy nedala lapit, vždy vyklouzla nástrahám, ověšena perlami, navoněna volány. Ale nenechala se nikdy ani zabít; zrovna tak onehdy, zlehka našlapoval, po hebkém rašelinném mechu, sytém vodou, blížil se povlovně k prameništi. Zprvu jen kaluže, šlenky, zanedlouho už pramínek. Sledoval tok řek, až za ohromujícího hukotu se připlavil k ďáblovu chřtánu, myriádám tun vodní tříště řítící se průrvami, vyjící a skučící vzteklým poznáním, že nikdy nedopadne, musí se vzpínat zas vzhůru, nekonečným koloběhem. Jen pár minut chůze a veletok náhle klidný, počíná se vinout, kamsi líně směřovat. Trojmezné Iguasů. Nejvhodnější chvíle k pronikavé duševní práci. Jenže Tadeáš zdá se startovat zase tam, kde ještě ani neskončil. V dospělosti tráví většinu času v očekávání, kdy mu lékaři konečně oznámí rakovinný nádor. Na prohlídky nechodil. Šetřil všechno, boty, vztahy, celý život, do „budoucna“; až bude mít jasno, až se věci budou „opravdu“ hodit.

Jistě, vyšetřování už se začalo rozbíhat. Oba mrtví identifikováni. Zveřejnil to konkurenční tým, zkoumající případ paralelně s Tadeášovým. Konečně, mrtvoly měly u sebe doklady na daná jména s precizními fotografiemi. Ovšem masku si dnes může pořídit kdekdo. Problémy s identitou řeší skoro všichni, z valné části nevědomky. Spoustu času trávil nyní Tadeo zíráním do zrcadel. Stýskalo se mu. Kdysi míval i jinší ambice. Prozkoumat se fyzikálně, ale už prvním pohmatem si uvědomil, že vhodnější je dušezpyt. Nahnul se tedy k zrcátku, ouha, ani malinko je dechem neorosil. Upnul tedy činnost k zpytování veškerého okolí, zrcadlícího již bezvadně. Připomněl svůj první případ. Zavedl ho s mladou strážmistryní, spíše seržantkou, do asijské komunity vzájemně zápolících Vietnamců a Číňanů. Tehdy ještě

nebyli Asioevropany, drželi své komunity z vozových (Toyota) hradeb hrdě proti všem. Každý cizí u nich přecpával se mamutími řízky k prasknutí. Řízky mamutů, vykutaných z permafrostů. I mladá drobná děcka se cpala, až praštěla. Vyšetřovatelům toho bezslunného dopoledne padaly v ústrety velké řídké sněhové vločky, prodírali se ševelícím davem, já nyc neslyšela, tlemili se svědci. Podbízeli nebesky štiplavou krmi, my nerozumět. Znepřítomnili se; to by on nykdy neudelala. Jak se mezi stánky blížil k valníku se senem, zahlédl Tadeo nad postranicí ten výjev. Něžná chodidla s jemně růžově nalakovanými nehty, strnule obepínající bledý chlupatý čínský zadek. Zaznívalo velmi jemné rytmické supění. Tadeo zvolal a nekrofil na valníku vzhlédl. Dottore s dlouhým zobákem, v masce zely také otvory pro oči. Medico della peste. Zadržený měl sice prezervativ a gumové rukavice, ale oběť již byla v nezadržitelně pokročilém stadiu rozkladu. Mor hrozil rozšířit se z kolonie do města, Tadeo musel nechat celou zástavbu zbořit, srovnat se zemí a vydezinfikovat.

Zrovna pročítal své lovecké Zápisky vyvoleného, ine, Zápisky vyloveného (vlastnoruční výpisky z četby), v příhradní restauraci, nasucho, a protřepával nebohou hlavou koncovku, řešící tenkrát ten zločin a trest. Nevím, meditoval, zda to tam někdo Fjodorovi, Fjodorovičovi, ne ne, Míšovi, nedopsal. Nebo to sám Míšovič nemohl vydržet, a raději zkazil celý román beznadějnou nadějí? Hlavně to ani vědět nechci, zařekl Tadeáš, vstal a pokračoval v cestě. Vyrazil toho dne opět na výpravu k oblíbenému psychiatrovi. Popravdě, jiného ani moc zevrubně neznal; na tohoto se opět těšil náramně. Když kdysi setkali se poprvé, předložil lékař Tadeovi takové obrázky; ne porno, ale takové ty čmáranice, a dokonce i zajímavé předměty, a čekal dlouho na komentáře. Tadeo důsledně mlčel; zato psychiatr se docela rozmluvil a Tadeo získal pozoruhodné údaje o lékařově psychice, jež aplikoval ve vlastní profesi. Nyní hodlal ověřit, doplnit a získat další klíčové detaily. Vydal se na dnešní výlet lehce oděn, už jen s mírně doznívajícím natržením ste-

henního svalu, zcela navzdory předpovědi meteorologů, již sledovával kdysi vždy s potěšením. Opět nastalo, že zlověstná předpověď na moment ochabla a rozevřelo se krásné, vyčištěné, vymyté průzračné nebe průrvou těžkých mračen. V tu chvíli lékař okno zavřel; a Tadeo celkem zjistil, co potřeboval. Náležitou pozornost už dalším léčitelovým výlevům, jenž údajně trpěl velmi kluzkým mládím, příliš rozevlátou ženou, neúctou kolegů a vlastních dětí, krizí předčasného prozření, už nevěnoval; žvásty sotva vnímal a při pauze, vzniklé nutností nového doktorova nádechu, kvapně odzdravil a bezmála prchl; nechtěl si ordinaci zošklivit natolik, aby v ní za pár let zase nepotěšil. V předpokoji poklusem minul obě asistentky, nerozlučné kamarádky, atypicky obě krásné. To by byly mrtvoly, napadlo ho letmo, to by se vyšetřovalo! (Zásadně nevnímal svou profesi jako autoterapii, na to dbal.) A s úlevou konečně připustil, že návštěva byla opět nejen plodná, ale i příjemná tím, že jaksi nadějeplná. Výstižněji, obešla se bez beznaděje. Podařilo se mu tentokrát prchnout na nejbližší palmu, než drobná tsunami dosáhla jeho pobřeží. Uvnitř tramvajového vozu při návratu vzpomínal, že by přece jen mohl pohladit nějaké jemné vlasy aspoň hřbetem malíčku. Než se stačil vystříhat, vystoupil a kolemjdoucí násilník mu ji vytetoval rovnou pod oko. Tadeáš se sklonil záměrně ještě víc, aby náhodou nenastavil i druhou tvář, načež dostal další úder. Týden honosil se monoklem, a doživotně hůře srostlou lícní kostí.

Tadeo byl také jenom, skoro, člověk. Občas se potřeboval odreagovat jinak než pouze návštěvou příslušné galerie. Aby mohl tvořit oproštěn, zabral velkou zdánlivě sklepní místnost, ovšem v podkroví. Nevzlínala tam vlhkost, jež ho dovedla přivést, a přiváděla, k nepříčetnosti. Střešní okna bez otálení zazdil. I teď pocítil tvůrčí potřebu, a odskočil si na půdu ulevit. Sekyra, mohutná vybroušená širočina, pár nahmátkou vybraných noblesních štětek, pestrá paleta nástrojů, to vše slibovalo stále mohutnící povyražení. Zkoumavě hleděl na jedinou výzdobu temného ateliéru, malý

obrázek čehosi tmavého začerněného uhlem, z něhož viselo pár drátů. Tadeo až uzívl, nicméně počal tvořit. Zpočátku štětkou i štětci jen zlehka povíval, hladil, pak přitvrdil a soustředil se k cíli. Rudá, rudá, tepalo mu v mozkové žíle pořád rychleji a důrazněji. Rudý obraz ho zaplavil po konečky prstů. Obrovská rudá skvrna, stékající krví propojená snad se samotným peklem, vzhůru k nebesům stříkající až k samotnému Jupiterovi. Rudí kati, rudý teror. Za neprostupnými okenicemi ateliéru sálala rudá záře; vytrácela se do šedé a tmavomodré, Tadeo zívl už výrazněji, uhašen, brodil se s lepkavými podrážkami ku dveřím. Nezapomněl na očistu, terpentýnem a horkou vodou. Už v průběhu tvorby ho napadl název, mumlal ta slůvka v samomluvě a usrkával tmavé chianti, slůvka À votre santé! Pakliže vykřičník nebude nepatřičný.

Uvolni se trochu, hochu, radila mu, mumumu, Muriel. Celkem se vyděsil, když ji po letech spatřil, v tomto stavu. Zkusil oproti navyklým statickým situacím, času téměř stojatému, postavit situaci urychlenou, čas pádící střemhlav. Nejprve se vyrojila malá, skoro mrňavá děcka vzezření batolat, s dospělými výrazy a bodrým halasem, v hnědobíle strakatých tlustých kombinézkách, plyšového povrchu. Vzápětí místo nich několik Tadeových dcer a synů, v chvatu nakládajících na úzkou dlouhou postel vzácné předměty z domácnosti, nejprve jakási torza, vzápětí starožitné hodiny a svícny, porcelánové tvary malované jemnými rokokovými motivy. Postel rozjela se po ulici a silnicích k cíli, řízena Tadeášem jaksi nepřímo, nakonec se vřítila nadsvětelnou rychlostí (myšleno obrazně) do smrkového lesa. Následoval mostek, tůňka v potoce, jen nadechnutí k dalšímu míhajícímu ději. Sám už jen stál, události letěly; pochopil údiv letícího káněte; cítil, že zapojit se do práce rudočerné partaje je divné, hnusné, lákavé právě tím; ví, že neustojí střety tuposti a primitivního dobra s vychcaností přitažlivého tovaryšstva zloduchova. Vícekrát na výzkumných toulkách ocitl se v ranním lese, řídkém, prostoupe-

ném ještě načernalou mlhou. Neviděl nic, slyšel jen tlumeně vzdálené práskání výstřelů lidových lovců, pálících po vykrmené přemnožené zvěři zřetelně nazdařbůh. Tupé krvelačné zraky kastrovaných vlčích dog. Onehdá se musel i skrýt, když zahájili křížovou palbu po neviditelných jelenech; uprchl na uprázdněný lovecký posed, v správné úvaze, že sami sebe lovit nebudou. Přespal v suchu a nepohodlí, druhý den zalehl zkusmo v lůně lesa; ztepilí říjní paroháči, zpití hormony, v noci kopyty míjeli jeho lebku s těsností tisíciny milimetru; Tadeo za svítání usnul a vzpomínal na předsevzetí, dané nedávno v horách nad dolinou; vyflusaný pod vrcholem, bez kyslíku, po promrznutí a topení ve sněhu, už bude jen a jen důsledně hodný, dobrý a hodný, i na sebe. Brzy, víme, se však zotavil a načerpal sil. V nejbližší sekundě už zase si uvědomuje, naslouchaje hovoru starších, ale neokoralých, jak nehorázná je tupost a proč lze zřejmě inteligencí bránit právě pekelné cestě; jakmile už zvrací v automobilu, táhlými zatáčkami a výfukovým smradem, ví definitivně, proč cestě do nicoty nezabrání nic. Vyjádřit to nechce, třebaže náznaky jím zmítají; obrací se ku studiu, zpytování, výrokům; výronům a výlevům aktivit, zohavování. Mezitím pěstuje epizody odléhání. Celou tuto ultrasonickou směsku vyhulí v silném doutníku. Popel padající po dlouhých centimetrech uspokojuje; torsem však hárá tabáková močka, č. p. ící znepokojivým nedodělkem; nedostatečnou uvědomělostí. Po vyřknutí, uřknutí tohoto slova Tadeáš upadl takořka v koma; nikdy netušil, že je schopen výrazu použít. A procitl anihilován, vykostěn s uzenými vlákny svalů a seschlých šlach. Zatracený, pardon, zasraný spěch. Donedávna Tadeo vždy vnímal životaběh pohledem vytrvalé rostliny. Výborné pro vyšetřování!

Vývoj vrahův viděl od kolébky se rozvíjet a vadnout v jednom momentě, stejně tak růst agáve ze semínka po smrtelný výkvět zaznamená v pár sekundách zrychlující kamera. Sám nerozlišoval dny minulé, jakousi současnost a stále ubývající, a přitom nejspíš i narůstající budoucnost. Život je pomalé umírání, šeptají sedm tisíc, ba i víc let staré americké horské bory, borovice, borkyně.

V případu stále ležících mrtvol dle vlastního mínění postupoval zdárně. Odkrytí hrudního koše přinášelo první hmatatelné výsledky, Tadeo si uvědomil rozdíl v přístupu obou mrtvol k jejich předchozímu období. Jedna měla, jeden měl vypsanější ruku, druhý zřejmě mozek. Tak či onak, demonstroval Tadeáš týmu, jakmile se v plné sestavě uvelebil ve své lenošce, ony diference na příkladu. Omertu veřejně neporušil, vždyť se promlčel do nejvyšších pater různých institucí a organizací; vůči užšímu kolektivu však kompenzačně popustil rétorickou uzdu. První oběť vypsala upřímně, jakýsi Jiří se poblil. Druhá zvolila odlišný přístup. Jakýsi Karel, vypsala budoucí mrtvola, se už ráno toho dne necítil ve své kůži. Chystal s kumpánem Jiřím návštěvu známé stálé galerie, ovšem jen na aktuální výstavu kteréhosi současného tvůrce; (nejkrásnějšími objekty se neukázaly, byť nádherné, obrysy tužeb a obav pradávných hmyzů zalitých zlatistým jantarem; úžasně užaslými, včetně závanu pravěkých /ropoidních/ uhlovodanů, se zjevily přesné otisky, krevelem na šedi a modrošedi okrově zvýrazněné, ve vápencových i břidličných konkrecích!!!)… Zrovna když vyslepl, zachtělo se Karlovi obrazárny obcházet nejčastěji; ne ze zlosti či pro zasmání, nýbrž mohl nyní na díla soustředit důvtip cíleně, nerozptylován okolím. Nuže, Karel vzal obvyklé léky proti úzkosti až děsům, vybavil svou příruční brašnu obvyklou soupravou proti dehydrataci, a pozřel přec jen také doušek rohlíku s máslem. Dietní chyba, vždy dokola. Prohlídka obrazů a instalací, zhruba kolem poledne, probíhala zprvu bez nesnází. Když však scházel Karel po širokých dřevěných schodech do nižšího patra, to už spěchal. Náhle musel zjevně zastavit. Vydal proslulý táhlý kantilénový skřek, hmátl malou rukou někam dozadu, a když ji zase vytáhl s již předem skeptickým výrazem před obličej, vše zřejmé. Karel se posral. Vzápětí Jiří, jenž ho pozoroval celý čas z nejbližší blízkosti, se poblil.

Zobrazená scénka jen ilustrací, do ctěné bájné reality převedeným rozdílným přístupem obou mrtvých ku zkoumání příčin a souvislostí. Tadeáš věnoval těmto detailům

pozornost; vždyť vypsanější ruka, jež se už naučila příliš neokecávat, mohla i spoušť revolveru stisknout razantně, dříve než protivník. Vypsaný mozek mohl naproti tomu spřádat lstivější plány, spáchat zločin a nastražit stopy, jež by sváděly vyšetřování na falešnou stopu. Tadeo se vyučil těmto nuancím v závěrečném přijímacím kursu, spolu s osvojením poučky nevnucovat nikomu svá hodnocení. Jen konstatovat, odmítnout veškerou kritiku a diskusi, ale nevnucovat. Scházel tehdy se schodů, přesněji chystal se sejít, když o pár schodů pod ním se vyjevila tehdy nadřízená osoba. Rozkacená, nařvaná držka, krkolomá, vazolomná. Vyrušena z cesty do lazaretního restaurantu, již již vzrušena našťavenou sestavou pržolice s filcově sekanou lafetou v kandovaném balzámu, načala směrem k Tadeovi cosi dštít; už uměl většinou nevnímat. Osoba nevadila, dštila leckdy, a celkem ji oblíbil. Věděl, že některé sklony mají přes věčný, věkový rozdíl shodné, věděl, že osoba, muž, to ví. Ví, že Tadeo mu podepíše téměř, téměř cokoli. Poskytne běžné i speciálnější otupující látky, ale ještě víc je sbližovaly sklony k osobité pořádkumilovnosti, k pohrdání většinou, dočasné zalíbení v jednotlivostech; svým způsobem padlo oko do oka. Byl pro ně typický odklon, nesouhlas s přináležitostí kamkoli, k „národu“ především. Držka pocházela z jakési nedohledně vzdálené řiti, i v současné díře se cítila nesvá; Tadeáš se kosmopolitou narodil. Národním státem, výDobytkem zločinné tupidity, opovrhovali svorně. Nehovořili však, jeden vždy jen řval a Tadeo vytupeně naslouchal, i dnes. Přemýšlel právě, proč osoba tolik spěchá obědvat, zíral jí do rozevřené tlamy z nadhledu schodů. V hubě klapající dokořán rozpoznával nejen šedobílý jazyk a zubní torza, avšak též hnusné zbytky, zbytky hnusné potravy, zbytky hnusu. Tadeo vždy věděl dopředu, jak se druhý, druhá v nejbližší vteřině zachová; pokud toto pravidlo zdánlivě neplatilo, jeho navigace promptně vytvořila upravenou variantu a opět věděl přesně své. Později z něj předvídání učinila mistra oboru. Oboru poznávání, a nevnímání lidských bytostí. Tentokrát, přesněji tehdy na schodech, ještě drobně za-

vnímal. Začal poklepávat ledabyle uniformovanou nohou do nevábného rytmu, linoucího se schodištěm. Odporná, otuplá, zlidovělá skladba. Píseň plíseň. Plíseň písní. Jestliže nepřehnal intenzitu a frekvenci použití poklepů, a to on nikdy, sloužily skvěle k odfiltrování, odlifrování dotírajících. K omezení jejich chutí štěkat či kňučet. Slova Tadeo jak známo nikdy nevnímal, orientoval ho tón. Osoba právě přecházela z hafání a rafání, dle předpokladů, ne rovnou do kníkotu, ale k věcnému tónu určitě. Hubu střídavě rozvírala a smršťovala, byl to její, formou i obsahem, druhý řitní otvor. Tadeo se vypjal, mimo rytmus, aby poskytl dodržením prastarého zvyku ponížený důkaz. Aparát reagující na vnější podněty mu vypnul samovolně; získal proto čas jednak pozorovat dštění, držtění pod sebou, jednak připomenout si chování v průběhu průserů. Tento případ, zdůraznil pro jistotu, to není, ale například u stolu, když dávala společenské večery rodná sestra, průserů se nevyvaroval. Uprostřed hovoru ho většinou popadla úzkost, zda neměl být na jiné schůzce, zda nemá schůzku zítra, o níž nic ale neví, zda mají schůzky nějaký význam, zda to kdy vůbec zjistí, etc… Většina bližních při průseru nadouvala krční laloky, podlévané krví do karmínu, syčíc přitom a plivajíc jed; nebo střelhbitě prchali, svlékli v poslední sekundě ponožku, pokožku, jakmile je průser uchopil; jiní dokonce odhazovali ocas, ještě drahnou dobu mrskal a odlákal pozornost na průser jiný. Ne tak Tadeáš; Tadeáš vždy strnul. Strnul naprosto, snížil metabolické pochody na minimum; v tomto stavu se dokázal i mírně pohybovat, aniž strnulost narušil, ba strnulé pohyby jeho strnutí ještě zdůraznily. O úspěšnosti metody nepřemýšlel, tak ji měl zažitu. Ze vzpomínek ho nyní vytrhla už dřevěnící noha, již ve vypjatém postoji držel možná již deset až jedenáct pikosekund. Zkusil nový fígl, později hojně rozšířený. Podstrčil řvoucí osobě složku

nějakých lejster, jež vyhlížela věcně, a vzápětí ji stáhl zpět pod záminkou doplnění. Osoba beztak začínala kníkat hlady, a Tadeáš získal otisk jejího prstu. Barevný; připustil později (výjimečně) veřejně, takový modrozelený. Nikdy ne-

zkoumal siločáry, porovnal však otisk s databází barevných tónů, jichž měl v mobilní paměti stovky, v databázi pevné tisíce. Osoba trik prohlédla, v tom byl ten trik, aby si byla vědoma, že Tadeáš za všech okolností hledí svého a kašle na cokoliv, co k němu vyslovuje. Pokývla, a raději prchala schodištěm. Tadeáš se ovšem před zhroucením sotva stačil zachytit zábradlí. Málem ho skolila závěrečná epizodka, tak silně připomněla (třebaže probíhala jinak, snad právě tím) rodnou sestru. V jedné slabé sekundce totiž řvounovi cosi relevantního odvětil, řvoun registroval, ale místo by protivníka skolil, nezakolísal a vykládal dál. Na rozdíl od rodné sestry, jež všechny zapřísahávala, že umře dřív než oni, hlavně oni aby dlouho žili v pořádkumilovnosti atd. Tadeo ji vzdorně upozorňoval, zcela v intencích statistiky, že on i další mohou zemřít dříve; sestra vždy dostala ránu pěstí a zkameněla, naprosto střelhbitě, a pokaždé; na povel. Až když jí pak v ústrety otevírali konzervu s rybím pachem, mrňoukala, lísala se a ovíjela, vrněla a předla…

Spisy s namodralým otiskem palce sváděly k listování; Tadeáš papíry nikdy neprobíral, ale když už je tak třímal, zalistoval. Hned na některé další stránce zahlédl své jméno, s krasopisnou rukopisnou poznámkou doporučující důrazně, aby napříště nosil svůj jedový osten patřičně zasunutý. Právě teď by patřilo vyrobit předběžný sumář, co je kdo vlastně zač, a zač je, především, on sám. Zasrat, pardon, zahnojit, zahltit tři, čtyři, sedm, i bezmála tucet, jedenáct set stran psychospletí úvah; domýšlel, proč a především jak to udělat. Už se viděl, s výnosnou kšticí, oko pevně zamrzlé. Nejprve se ovšem hodlal povzbudit jistou praktikou, sháněl náležité propriety, ale na čistě povlečené posteli neustále posedávali nejprve blízcí, pak již i neznámí lidé. Když konečně z pokoje (nepozorován) dokázal vymotat, již poněkud opocený, musel zase stát v nákupní frontě. Sice nedlouhé, jenže stále vestoje paralelně s nakupujícími, musel se naklánět k okénku prodavače, nebo spíš hulákat na něj posunky přes několik hlav. Vrchol nastal, jakmile síťová nákupní taška nevydržela, a věci skončily na mramoru nástu-

piště ve vzájemném tratolišti, kaloužička již nepotřebných propriet. Uspěl aspoň v profesi zatlouci, že v ní není, vrátit se do nemocničního pokoje; ovšem praktikovat již nestíhal, musel vyrazit do světa. Namluvil si, že ještě může uspět, a přihodil dlouho nevídaný pocit. Na podnět černobílé fotografie, spíše černé a bíle jiskřivé pohlednice, zimní, vybavil si chůzi přes jakousi lávku, mostík, zářivá běl sněhu a skvoucí čerň, bez šedých odstínů, úžasně černobílé myšlenky, mířící do vytracena, tmavý les nedaleko s bílými návějemi na větvích, výhled dolů do bílého kraje; super.

Po dekádách, během nichž zvažoval několik náznaků, odhodlal se Tadeo k pokusu, jenž už jednou bezmála nakousl; nyní zkusí posunout sousto dál trávicím traktem. Geneze. Geneze jedu rodu Borgiů, cantharidinu. Koleoptera rodiny Meloidů, z pradávného rodu Lytta, vyklade až jedenáct tisíc mikrovajec. Vši podobný vylíhlý triungulin číhá na hostitele, by ten si ho zanesl domů, kde pidilarvička likviduje, vyžírá zaživa celou famílii. Čiperný tringulin v průběhu mění se v tlustolarvu, pak pakuklu – živý beznohý soudek. Načež až příští rok převtělen v kuklu, už za laskavé péče mrtvých domácích. Scientologové hovoří o nadproměně, nejpropracovanějším bezobratlém převtělování. Tadeovi v bederní páteři opět lehce zatrnulo. Jedva finálně vylézá imago, Césare s rodinou novorozené nebožátko rozemílá s révou do poháru lahodných krůpějí odstínu krve, papežům podává k pozdvihování, by jedový substrát splynul do svatopetrského trávicího traktu… Hypermetamorfózu v kruhu Tadeo zavrhuje; další pokusy, další vměšování do navěky registrované profese odmítá.

Důrazně excitován dusnem před bouří, rozjel zklidnit

žáhu na proslulé bitevní pole bělohorské. Opuková zeď kolem hvězdného letohrádku, retrohrádku, lebky rozdrcených vojsk pod ní. Bájné Lefka Ori! Přesněji Omalos, pupeční tkanicí spojen s Psiloritis, coby bílým oblázkem

dohodil… Usedli s doprovodem pod zákončité haluze Aceru sempervirens. V prvním roce vývoje larva onoho rudokrového parádníka s předlouhými tykadly a černou skvrnou

sametu ohlodá živou větev rodnou dokruhu, aby ta opadla a druhý rok imago vylétlo z ležícího klacku… Sedí v polostínu, na sám počátku rokle, ne, soutěsky Samarijské; cítí, letmo, na vzdálené nebeské klenbě kroužit supí rej, zatím mrchožrout převysoko, drobné tečky jen, ani triedrem nepřibližitelné… Průtrž z mračen chystá se obnažit další lebeční skelety, celé jich bude pole, z červenohnědých hlinitých svahů, pokrytých dosud travou intenzívně zelenou. Dusno už dusí. Vskutku, podvolí-li se žvanivému slangu, bylo by vhodné potlačit vše v zárodku; čerstvý potlačovač zárodků, to by byl platný člen týmu! Tadeáš už umí spíš zatlačovat, špičkou či bříšky palce a ukazováku, nejrůznější palpebry; především superior, s mírným dotažením, právě palcem, palpebry inferiorní.

Již zaužívané linutí čehosi z repráků obstarala tentokrát globální megahvězda, radila k uvážlivosti a skromnosti, zhoupl gigahvězdič ladně v boku, a taky paní papežové radu, by se měla při audiencích zdržet zaníceného krkání (řouhání), vždyť onehdá fauxpasovala zásnubní recepci, megouš až ztratil na chvíli hlas, velmi, velmi dobrý hlas, cui bono voice… Tadeo se ani nepokoušel dobrý hlas zadávit, nakonec to hlasivky myslely vše ok; spěchal k vlastnímu programu. Nejen obzíral obraz, poněkud rozbředlou marínu, nejen splynul do plátna, nýbrž dnes rovnou vskočil. Koneckonců, skok bývá veličinou nedoceňovanou. Jakmile razantně vstoupil, drobné hlavinky přístojících na neduživých stopkách jen po směru průvanu zakývaly; vždyť všichni, celý sál, nuceni zírat na obří hlavy, shlížející k nim. Impozantní lebky, ale proč z jedné strany tak stlačené, pod obrovským tlakem? Tadeáš věděl, že lebky tím maskují rozpolcení; sám jich řadu rozsekl. Sám kulohlavec, vyvržen na pláž, obří holou lebkou nasměrován k vnitrozemí; z lebky puklé slunečním úpalem po čase vytékal černý pramínek zasychající plazmy, vinul se pískem k nedalekému afrokostelu…

A b OR t US

Oba mrtví, Georg resp. Gregor, leželi na svých místech již několik týdnů. Suchý horký vzduch v náležitě stranicky orientované budově prospíval.

Tadeáš se málem rozhodl předstoupit před veřejnost, stáhnout si kůži a předložit ji volnému trhu, s intimními poznatky vyšetřování. Zveřejnit osobní pocity obětí mu doposud přicházelo neřestnější než vysílat online vlastní, resp. cizí milostný akt. Porno je ok; ale cudnost jím cloumala, viděl-li v galeriích instalace artbrutálních monomaniovýtvorníků. Vytvářili intimní malůvky, sochy, malby, cykly, modely, tak vrostlé do života tvůrců, že vytrženy ze stodol a sklepů a chlévů a psychiatrických léčeben neztrácely jen kontext, ale veškeré barvy, tvary, vůně. Lobotomie vládne světem; zjevování tajemství ničí smysl věcí, mumie rozpřádané před kamerou rozpadají v nicotu. Několikrát byl Tadeáš přímým svědkem, kdy odběr laboratorních vzorků z lebky pralidí končil neúprosnou rvačkou neandertálců s nadlidmi, v níž obvykle vítězili primitivové. Roztřískané mikroskopy a skenery, vymlácená okna laboratoří, vyvražděné vědecké týmy, to byla a je častá vizitka těchto výzkumů. Naposledy, když střetli se jolly a zanni, vyslanci dvou konkurenčních univerzit, došlo na kordy a plastickou trhavinu. Tadeáš musel infikovat, ne, pardon, identifikovat těla; jedno klasifikovali dle zbytků rolniček a prázdné peněženky, z druhého zbyla typická vysoká čelní kost blba. Aspoň tak znělo dobrozdání expertů. Proto Tadeáš nejen uznával jen to, co sám jakkoli zakusil; především nehodlal nic sdílet, dbal jedinečnosti vztahu své osoby a daných subjektů, bez vměšování. Tlak na zásady však nyní sílil k nevydržení. Vybavil si luzné začátky, první akci, kdy tým ještě tvořívalo několik jedinců; vesměs žen. Počínalo již temnější odpoledne pod těžkými oblaky, kdy všichni ocitli se v korytě nepochybně mohutné řeky. Sami pluli u břehu, nejspíš v užším odděleném ramenu řeky, v silném proudu. Chvílemi s proudem mizeli v obřích kanálech, stokách pl-

ných utopených potkanů, mršin, minuli i kočičinu s vytrženou nohou, slabě kníkající. Plavci a plavkyně mohli být i nazí, kalné bluesové vody neumožňovaly pohled hlouběji pod hladinu; všiml si jen, že jedna z dívek, hučikučilejdy, nosí poměrně malou hlavu a snad kratší vlasy; beztak zplihlé. Drželi za sebou v útvaru, jenž se měnil podle okolností, síly proudu a konfigurace kloaky. Cestu začínaly tarasit plovoucí klády, poté i nějaká prkna. Nejprve hřmotivý, vzápětí ohlušující vodní chřtán padajících, řítících se, ve své obrovitosti napohled až nehybných vodních mas je vyvrhl zpět v říční koryto. Paraná, Paranoia. Nepozorovaně (aniž si sami všimli) vpluli do vydlážděného náhonu, voda už kolem pádila; vtom před nimi vynořila se velká zděná stavba, do níž temné vody vpadaly otvorem zčásti ucpaným roztříštěným dřevem. Vmžiku otvor vssál jednu z dívek; ostatní zachytili se kamenného okraje náhonu a zdálo se, že proud výrazně polevil; bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Tadeáše přesto polil předsmrtný kalný pot; bude navždy zahanben, když vzdá pokus následovat zmizelou? Po prohlídce otvoru, nechutné díry, v níž vzdáleně šplouchalo, však prohlásil, že tam se tedy nevydá. Zatím. Ostatní souhlasili bez reptání; otvor beztak už nějak smrskl, přesněji ucpal se zbytky dřev docela. Tadeáš vydal se k rozbořeným schodům, ocitli se zřejmě u zadního traktu budovy, nad schody zahlédl prosklené, neprůhledné dveře. Přilákán nejspíš lomozem vynořil se z dveří spíše mladší dědek. Vypadal, že jen vykoukl a zase zmizí, klíče držel stále v ruce. Tadeáš brodil ku schodům maximálně obezřetně a cosi vykřikl, dědek se nasupil a už otáčel. Náhlým vnuknutím Tadeo použil vzácné středoslovenské (horní huhry) nářečí, jímž hovořeno pod štíty tatranských Matliarů, a vida, nerudného dědka obměkčil. Vpustil tým do chodby a ukázal průchod ven; když se ptali po pokračujícím toku řeky, máchal rukou všemi směry. Vyšli na náplavku, a vskutku, řeka tady ve městě tvořila ohyb a tekla obloukem. V dobrém rozmaru za velmi, velmi už dloužících stínů chvíli diskutovali na vydlážděném břehu; vysoké domy nad řekou se zdály postaveny v modiglia-

novském stylu, s předlouhými krčnicemi. Zapadající paprsky ozařovaly jen nejvyšší červené střechy. V přítmí jedinci z týmu počali párovat, většinou s lokálními motorkáři; Tadeo přivinul ke kolegyni, ano, nosila menší hlavu, vlasy kratší, ale, zdálo se mu, zbarvené vnitřním žárem. Vklouzla dlaněmi pod klopy, ne, vsunul jí ruce pod klopy uniformy a následoval polibek, zvaný papouščí. Takové zobnutí, středně hluboké, tvrdým, tuhým černým jazýčkem. Tadeovi udělalo velmi příjemně. Cosi mu sice projeblo hlavou, ale… Pohlédli na řeku, jež tady nedaleko pod mostem v šeru stále ukazovala peřeje, a zarazili se. Řeka teče opačným směrem, než se domnívali, že by měla. Nejspíš to způsobil ten ohyb koryta. A jak to, že nevzpomněli kolegyně, vcucnuté do zejícího otvoru v budově? Připlouvala gondola, osazená dvěma maskovanými muži. Ženy to být nemohly; zanni s dlouhým nosem odkrýval pod koženým krytem masitou neholenou tlamu; jolly opět mával třírohým kloboukem a zvonil v ústrety; ani nestíral slinu, jež visela z koutku úst. V gondole se rýsoval jakýsi balík, podlouhlého tvaru, obtočený ostnatým drátem.

Bez úspěchu Tadeo vzpomínal chvil, kdy Muriel počala se zhmotňovat ponejprv. V nejdelším lihovém období, kdy už jen seděl s hlavou ležící na loktech položených na stole, v setmělém baru celé měsíce, a přikrmoval žízeň. Cizorodé látky zabydlely tělo snad navěky, stačilo jen málo je postrčit a vyváděly divy. Muriel zbožňoval zdaleka nikoliv od prvního okamžiku, ale vytvořil ji a zadřel do závitů zdánlivě nesmazatelně. Pak už s ní mohl provádět cokoli. Přesněji, se sebou. Například jeho tok býval pověstný, vzor skýtal lyrochvost. Hlavu staženou k zemi, letky připjaté k tělu a lyrovitý ocas do stran rozevřený, bublal Tadeáš každého večera před jejím vchodem. Před večeřadlem. Jakmile přitulila, odtáhl se. Když nepřišla, vloupal se do jejího hnízda a vítězoslavně třímal střevíčky, olizoval jejich prach a zaschlý vpitý krém, červený hřeben nadouval do extrému. Pak ji hýčkal a poponášel v náručí obalenou ve starém sve-

tru, na lodi pod jižními a severními hvězdami, na bigbítovém koncertu. Najednou mu rozšířily zornice zájmem, nevědomky odkašlal, najednou ho to bavilo; slepá vášeň, to znělo skvěle! Rozchody, smiřování; jsou normální, tedy ostatní lidé. Aby ji neposkvrnil, objevil, proč v příhodných zeměpisných šířkách je módou partenogeneze. Vzápětí nakvašeně vykvasil a s gustem masového saďoura materiál prodal, velmi levně, do bordelu, do pajzlu. Mumlal paradoxní popěvek o klukovi a slečně, Zasunu v tvůj laskavý klín svůj mlaskavý klín… Jakmile neplánovaně chvilkově střízlivěl, věnoval se aspoň těm nejmalebnějším vzpomínkám. Ve starých vápencových lomech, vybaven ocelovým dlátem a neústupnou tvrdou palicí, odkrýval vrstvu za vrstvou; vylupoval přesné, v kameni na věky platné otisky všech skutků, jež Muriel kdy zažila. Provedl ji krápníkovými hlubinami, v nichž tisíciletá voda rozpouštěla všechny přehmaty a chyby a vytvářela tvary, vystupující pod svitem vzdálených hvězd z temnot. Putovali spolu za ranních mlh po rašelinných vrchovištích, houpavým krokem hrozícím, vybízejícím propadnout je do nicoty.

Čí jsi, čí, čípak jsi, laskávala přítulnice jakýsi chomáček chlupů. Šrám, jenž Muriel zohyzdil na duši, táhl se od očního víčka přes tvář po horní ret. Získala ho, když po ní mrštil nadávkou zákeřně míněnou, a v konečném afektu příliš průraznou. Jež! Oba se vyznačovali imunitou vůči okolí; Muriel ovšem trpěla rozšklebem nezměrně, Tadeovi se líbil coby handicap druhu, jež obdivoval, či spíše, jimž kořil; dodával mírné alibi jeho vlastním šrámům, jež Muriel vnímala zřetelně, a zejména pak těm, jež nejen nikomu neprozrazoval, ani jí, ale okolí (včetně Muriel) je samo ani nepostřehlo. On sám je hýčkal, prohluboval a kompenzoval šrámem Murieliným; po nedlouhé době ovšem oba nahlédali, že šrámů pociťují v praxi málo, mají-li tyto permanentně sloužit svému účelu. Jež! Uff.

Čas od času navštěvoval i Tadeáš své vlastní budoucí mrtvé, čili dosud bezmála živé v různých stadiích. Sedě na pelesti otce, táty, toho přesného projektanta vlakových kole-

jí a šedých nádraží, převzal mu z ruky lístek s rozsypaným písmem, vyskládaným převážně do rohu papíru; pokyn k zakoupení snad jedenácti položek, vytlačených mozkem, v němž nezadržitelně rozbujel zhoubný novotvar. Tadeo občas štěkl na matku, mámu; scvrklá v chomáček chlupů nehybně vířila ve svém privátním komatu. Tadeo seděl a chvílemi hleděl na dezinfekční nádobku, pro příchozí i opouštějící, zavěšenou zvenčí na chodbě před (za) zavřenými dveřmi. Za navždy zavřenýma očima mu defilovala obvyklá barevná schemata, zejména řada zprvu červeně žhnoucích pulsujících kosočtverců, postupně chladnoucích v namodralou zeleň a vytěkávajících kamsi doprava, do koutku oka, v bezbarví. V sesterně zahlédl na zdi viset Franka Kupku, ještě se klepal v agonii, skobu reprodukce v mozku; zahlédl jeho esoterickou a satirickou prvotní nadrženost, zahlédl výtrysk fugy, shlížející lhostejně z učebnice školní geometrie… Vytěsňoval tklivé chvilky, kdy útržky vzpomínek omráčily vědomí, zaplavily vědomí omračujícím poznatkem, že může být spojen (být připraven pro to zemřít, zemřít zastavením srdečního svalu v zoufalství) nejen s potomky, ale i předchůdci. De facto kvůli komukoliv a čemukoliv. Vzpomínal blahodárnosti potratů; pomáhají předkům nemít potomky, a potomkům nemít potomky. V této fázi si již uvědomoval s lehkým pousmáním, spíše vnitřním, že by s touto scénkou nejspíš mohl vystupovat v cirkuse, s rudým nosem a nechat se vystřelit do koše, visícího pod stropem manéže… Oddezinfikoval ruce; nákupu pak již nebylo třeba. Drobně se pozvracel, spíš jen rozstříkl sajrajt na špičky bot.

Vystřízlivění z čehokoliv Tadeáše vždy rmoutilo. Lišil se v něčem od zvěře, uvědomoval si, že ne všichni ostatní jsou tak omezeni, vyčůráni, aby mu byli naroveň. Mnohdy netušil, co říká; nemluvit neznamenalo, že je němý. Cítil se klidnější, byli-li klidnější kolem něj; strašilo ho, že má jen tento důvod, jiný necítí, ale nedal strach najevo. Báchorka, již, a tentokrát poprvé a naposled veřejně takovou vysvětlivku

učinil, již vycucal z opilého prstu, tato smyšlenka ho zaskočila. Zahlédl od té doby Muriel jen občas v dálce, a vždy odvrátil mysl. Napadlo mu, zda představami až nehýří. Markéta, Marta, Muriel; ještě aby si vytvořil Marii, a hrábne mu tak, že úkol nebude schopen dokončit. Naposledy, když o Muriel četl hlášení, nasedala prý do vozu. Nedělala to nikterak často; dnes nasedla, uvelebila, štíhlou jemnou rukou pohladila a sevřela šaltpáku. Pohladila dřík i hlavici, vydechla; počala štíhlým prstem jemně hladit drážku spojující hlavu s dříkem; porozevřela štíhlé nohy a zapřela patami o kobereček na podlaze. Dlouhý ohebný trup se prohnul, hlavici páky masírovala spodkem dlaně; přivřela štíhlá oční víčka, sešlápla pedály na doraz, brzda plyn, brzda plyn. V křeči svírala volant v táhlém oblouku vozovky, páteř propjatou; jekot pneumatik mísí se zaržáním jejích úst. Z koutku rtů vytéká tmavá tekutina. Tadeáš se marně pokoušel narovnat takový ten zachlíplý růžek na dolním okraji úředního listu. Bylo třeba to udělat, růžek se však nakonec odtrhl.

Změň styl, změň styl, bušilo v lebce. Karty na onom umrlčím stolku pozoroval mnohokrát. Usedal nad nimi a zíral, načež dlouhé hodiny odvíjel teorie. Vždy obvykle, k ničemu nedošel. Byl zápalkou, jež prudce vzplane, upoutá, vybudí mnohdy emoce, dá naději, a zanedlouho sama pohasne, ani netřeba sfoukávat. Cíleného skutku, jenž měla roznítit, prohřát, nikdy Tadeáš nedohlédal, nedohledával. Nanejvýš občas sledoval, když sirka vzňala třaskavý prach, plamen běžel po stezičce vysypané po skalnaté stráni obývané neznámými kmeny; před detonací Tadeáš pečlivě ucpal středy svých boltců. Jednou a dost, razil heslo, třebaže se vědomě opakoval. Mnohokrát, přesněji několikrát již zbrotil ruku cizí krví. Pod stanovou celtou v tropických horách, přimáčkl v hustém nočním vlhku moskyta v paprsku měsíce. Z hmyzího těla vytryskla hutná temná krev; krev předtím nasátá z cizích, jemu neznámých cév a tkání. Krev lhostejných domorodců, snad i zmírajících, jejíž šmouhy zdobily stanové plátno po tisících. Teď, teď však položil na karty několik prstů čnících mu z levé dlaně, ve zjevném úmyslu je od-

krýt, pohlédnout v líc. Musí zariskovat. Odkryv může vést k zhroucení všech dosavadních teorií, dosud rádobytelných konstrukcí. Nehrálo se jen o Tadeovu kariéru, nýbrž, a zejména, o životy obou mrtvých.

Kauza dvou již delší dobu neživých vrcholila k fázi, kdy se kolegové odhodlali podložit Tadeášovi před nos svědka. Odskočil tudíž po čase do svého klubu, cestou pobodán hroty písečných zrn nevídané pouštní bouře, do klubu luteránských svatých. A na schodech zase. Ty stálekouříš, bratře? plivla mu starší sestra v ústrety. Brnkla hranou snad prsteníku do doutníku, až opadl hýčkaný popel; byl by jí pazouru urazil. Babě. Byl by ji nakopal, pamětnici pádu. Nebo… Stejně ji ani moc nevnímal, myslil na zcela jiné. Nakonec, ta paní, nejen vše myslela ok, ale nakonec ani blbá nebyla. Naštvání cítil, spánky tepaly, ale už právě vědomím, že baba je mu šumafuk, právě tak doutník, už úplně ten klub (blbů, bububů)… Byl velmi, velmi rozjitřen; tím, že sestra se ho ani nedotkla, jen popelu… Ničeho jiného… Co by taky s postarší indiferentní, s babou, měli říkat? Nekuř, bratře; děkuju, za spasení; ty mě taky… Mistři… Že s lidmi moc nestýkal, fyzicky, autenticky, nehovořil s monocyklistou, autistou, vůdcem stroje, tímto pošukem či onou líbeznicí, umožňovalo mu zachovat se k valné většině objektivně vstřícně, vnímavě, neboť na základě jejich vizáže, vyjadřování a skutků nesortýroval; sám jim přisuzoval obecně platné vynikající, tedy převážně své rysy, vkusné i blbé; jen tak mu mohli být nějak blízcí. Beztak nebyl schopen nikdy reagovat na podnět „adekvátně“ zrovna v dané chvíli. Přesněji nechápal, co se děje. Právě proto si ovšem dobře zafixoval, bez rušivé aktivity, celou událost, a po řadě let, výjimečně dříve, byl schopen situaci uchopit, zařadit a porovnat. Zjistit vývoj a právě komparací zjistit, co se to tehdy nejspíš událo i s jakými následky. Drobná vada jen v tom, že v této chvíli prozření již zase netušil, co s poznatkem aktuálně počít, a tak to šlo pořád dál…

Všichni věděli, že Tadeáš svědectví nevyužívá; souhlasili s ním, že svědci jen matou; tupí, zlovolní, sledují pouze své

zájmy, nikoliv blaho vyšetřovatele. Nicméně, k pátrání patří. Tadeo se s některými v předchozích případech setkal; reagoval stejně, když potkal osoby o ničem nesvědčící, pokud nebyly přehnaně vtíravé; čili nereagoval. Několik svědků ovšem kdysi vymáhalo pozornost, až musel zakročit. To byl i dnešní případ, kdy vypruzený svědek počal raději polekán prchat, dle zvyku kdesi na schodišti plném lidí. Tadeo za osobou, mužem, bleskurychle rozběhl. Pronásledování chvíli trvalo, po schodech vzhůru, a svědek chtěl zmizet v jakémsi zákoutí, skrýt se do vázy s květinami. Vyvolal odezvu natolik silnou, až si vyžádala barevný popisek. Zprvu mizel svědek v malé váze, kameninové, žlutozelených a ostře fialových neuspořádaných podélných vzorů na bílém podkladě; vmísil se mezi stonky vyčuhující z hrdla vázičky. Rychle načínal pučet, a zvětšoval objem mnohonásobně. Když zadýchaný Tadeáš doběhl k původní vázičce, civěl už do nabobtnalé růžolící tváře osoby, rozkvétající giganticky z hrdla obřího džbánu, pokrytého modrozelenými a černavými ornamenty. Tváře oba měli jen několik centimetrů od sebe, když svědek bleskem prasklého balonku vyfičel vzhůru. Přesto Tadeo důkladně povšiml nejen obřích očních víček, kryjících skryté bulvy, ale i obřích prstů, vlasů průřezu silných provazců. Podřízení pátrali v obchodním domě i večer po uzavření; dle instrukcí bez úspěchu.

Usedl a zahleděl se do velmi nebezpečného ranního zrcadla. Považoval se trochu chráněn, když má v hlavě po včerejšku vymeteno; ale ochrana ukázala chabá. Položil prudce ruce na kolena, kolena téměř objal, a vzhlédl ještě pozorněji k zrcadlící se ploše; spatřil starce s kalhotami potřísněnými po strašné bouračce, z níž zřejmě unikl nepoznán; sedí tu s kalhotami ztřísněnými drtí mozkové hmoty, zvratků a fekálií; hlavu zvrácenu vzad, pozoroval se v odlesku stropní zářivky přimhouřenýma asijskými očima. Tadeáš poznal narůstající tlak v zátylku a taktak stihl vyběhnout a zamknout.

Cítil, že by se měl ukotvit. Navodit řád chaotickému, namátkovému, impulsujícímu bytí nikdy nemůže, ale mohl by

protknout jeho vrstvy, proklát kordem a propojit. Místo toho zápolí toliko s již notorickými podněty, jež kolkolem chaoticky víří. Neklid pudící opouštět a toužit po novém a novějším a nejnovějším, a stejně silná touha, podněcovaná týmž strachem, zachovávat vše při starém. Průměr daný vydělením dvou extrémních oscilací, v nichž kmital. Uchopil vykovaný, ohněm a chladem vykalený hřeb; chopil perlík druhou rukou a hřebí špic přiložil na nárt, udeřiv mocně. Železo zajelo a projelo, krve ani kapka. Stále ještě mohl, uměl odkvačit.

Přímo proti Tadeášovi někdo u stolu usedl; takřka ho to odrovnalo, nutnost civět napříště do takové tváře. Kdyby pouze to. Osoba se sklonila nad ubrus, zaujal dost nevšedním vzorem. Tam, kde důslední propagátoři národa vyvolených nosívají okrouhlou pokrývečku, nosil dotyčný hnusnou záležitost. Mezi řídkými, snad pichlavými, kratičce sestřiženými chlupy perlily, ne, mnohem spíš ronily, ronily se drobounké krůpěje potu. Aha, vzpamatovával Tadeáš, vždyť sám přizval forenzního entomologa, bývalého knížete, jenž neprošel prověrkami, aby vypomohl s časovým snímkem případu. Podnítil potřebu prozkoumat sbírky obou postižených. Kdy, kde a dokonce i co dělali, případně s kým, vyplývá nekompromisně z lokalitních štítků. Tadeo v poslední době neměl se samostatným studiem těchto dokladů dobrou zkušenost. Suchý hmyz mizel i z dobře utěsněných krabic, zanechával jen vrypy po špendlících, na nichž skvěl po léta naboden. Jistá bachratá samice monstrózní kobylky, za života potulující po vrcholcích klášterů Meteora, provlékla tělo škvírou a vykráčela na vlastní pěst do města. Ta věru nepotřebovala radu, zda lézt, popolézat, nebo vše řešit skokem! (Skákala skvěle; zarytě však pouze lezla). Bronzově kovová obryně nepozorovaně natáhla šavlovité kladélko až k babyboxu u vchodu do rezidence žluklých samaritánek. Tadeáš měl tehdy co vysvětlovat; rodiče zprvu tvářili nesmiřitelně… S expertem se včil opásali čelovkami, průraznými svítilnami, a vyrazili na stepní lokalitu, kde oba mrtví dle svědectví pobývávali. Sotva usko-

čili před zuřivými výpady náhle se vybudivší vichřice. Oči můr odrážely světelné paprsky měkčeji, zlatavě. Oči pavouků, sedících níže, zářily pod oslněním ostřeji, modravě. Čím hlouběji vnikali do psychologie všech jedinců, tím výmluvnější škálu světelných odrazů registrovali. Vyšetřovatelé odhalili, proč oba postmortem vyšetřovaní vykazovali tak nízký stupeň, tak nicotně inteligence, dobroty a vnímavosti. Tadeo, dotýkaje se při exkurzi stále experta aspoň částí malíčku, poškrabal na levém předloktí s údivem, jak hluboce byli vyšetřovanci blbí. Ukázalo, že ti blbci přesně znali svou trasu, věděli, co je správně, mohli se vydat na jasně vytyčenou cestu. Utápěli však v podružnostech, umanutě zírali do můřích a pavoučích světel; nedospěli nikam, nikdy. Anselmo v Tadeášovi zuřil.

Tenkrát se s Muriel setkal tváří v tvář naposledy, k závažnému, závaznému rozhovoru. Přichystal důkladně; napjal vrozené schopnosti, strnul, ocas stočený, každým okem sledoval ženu nezávisle, barevně ladil k vybavení místnosti. Především odmítl nabídku z menu, když se usadili v nárožní kavárně, na plácku s parčíkem a lavičkami, nazvaném jménem poety Pavla Varlaina. Odmítl puklé vrabce v sodomickém šodó; poručil jen suchý pivní extrakt. Partnerce dnes přisoudil lehčí šaty, snědší pleť než jindy, a temnější, výraznější, výmluvnější pohled. Z útrob kavárny linula televizní informace, pár Arabů nabouralo do nějakých věžáků, letadlem. Holokaust hadr, modlili se na obrazovkách všichni význační bezvěrci. Už už Tadeo viděl budoucí prvoškoláky, mozky čisté, a již zmutované, kterak hlasitě škrabou zeleným inkoustem bílý pergamen, cos dělal ten den a tu hodinu před třemi sty lety; on ovíval pařížskou Muriel. Těsně před započetím dialogu smetl jí tmavší smítko se světlého kolena, a málem vyprskl, velmi nepatřičně, nezadržitelným úsměvem. Smítko ne a ne se nechat smést. Plnou silou proto plácl dlaní, aby dotěrnou mouchu odstranil. Muriel, nadmíru průlinčitá, nekladla žádný odpor. Dlaň mu jejím astrálním podkolením proletěla až na tvrdou židli. Spatřil její kalhotky, zrovna takové nosívaly nuzné šlechtičny v hodinách tělocviku, namátkou, 17. století. Moucha mrtvá, Muriel

nevšímavá. Jen kolemjdoucí pingl i chodec se otočili, co to ten pošuk vyvádí… Tadeo popotáhl nohavici, a pomyslel si, zda Muriel vnímá situace obdobně, vstřícně, nebo s nadměrnou povrchností. Střídal letmé pohledy na její tvář, pohledy na svádivé údy, na blůzku zhola nic nenaznačující. Hodlal se tentokrát svěřit s tím, proč jím nepokoj zmítá až k nevydržení. Argumentoval souvisle, bavily ho formulace, odbrzdil stavidla. Jeho Pařížanka neodolatelně tála. O takovém porozumění před schůzkou ani nesnil. Usrkl extraktu, sfoukl drobet popela. Přiznal, zoufale neví, proč jásá nad dotykem něhy, porozumění, a večer co večer pádí k mostu a před rozžehnutím osvětlení vpíjí očima do netečné řeky. Přiznal zklamání jinošského údobí; připustil neznalost, nevinnost, touhu; dodal konkrétně, co kdy zkurvil. Měl na mysli slovo, že pokazil, a přesvědčivě vysvětlil, proč ničí nejen slova, a jak se za to stydí. Vzal ji do temného podzemí a odhalil stříbrné pavučiny aragonitu, jeho paprsky, epifyty porůstající stěny jeskyní. Nikdy nebyla Muriel sladší; objednal kokosku, raději laskonku, když z ní odpadl drobet, přilnul vlhký jazyk na ubrus v chladivém opojení. Zalíbeně pozoroval vrstevníky; tentokrát nechrlil, a přece exhiboval. Ozřejmil jí okolnosti jízdy ve vlaku s Rudým komisařem, souvislosti s Doupětem, zvrácené rozkoše života ve zvrácených režimech, rozkoš a zmar hromadění. Dokonce se uměl, když Muriel ohladil po úžasných skráních hřbetem ruky, k Doupěti vrátit zmínkou nezbytnosti vězení, pobytu ve vězení, lahodnosti nevědomosti, potřebě klanět se všem hajzlům. Tadeo vymrštil lepkavý jazyk, leč kýžených retů nezasáhl. Polit navíc rozlitým vínem ve stresu zčernal, a musel sebou bleskově mrsknout na uhlí. Jen tehdy, v malém zajebnutí jejích řas, zahlédl ne nezájem; spíš soustředěnou lhostejnost z toho, že Muriel nemá ani potuchy, o čem jí vypráví. Stačil však jiný pohyb jejích řas a razantně popsal, proč prchá z horských úbočí ještě pod vrcholem, proč děsí mořských hlubin. Olízl si spodní ret, Pařížanka zavrněla, a Tadeo zakončil, proč tím vším pohrdá; proč ví, že je v hajzlu. Oblékl v tu chvíli podobu poloboha, sám vůči sobě netečný. Pingl se přišel poklonit, chodci občas zastavili a s uzarděním Tadeo-

vi jemně, uctivě, shovívavě, kamarádsky pokynuli. Nikdy nebyla Muriel líbeznější, otevřená, otevřená nedobytná pokladnice. Mlčeli spolu u stolu dál a dál, v objetí, v němž, chtělo by se říci, oba se stali smířlivou obětí. Nejlíbeznější mlčení jeho předčasného života trvalo, dokud nerozžehla světla nad Seinou. Tadeo už léta nekouřil; pomalu zamáčkl nedopalek, vysypal popelník s vajgly a vykladl slova této věty do půlkruhu, převážně na roh nízkého umakartového stolku.

Po půlnoci četl ve spisku, jenž snad musel spáchat nějaký Anselmův prapředek. Hřbetem dlaně pohladil obálku, s titulem Pach revoluce, s podtitulem Rukověť důsledně nespokojeného. Fotokniha obsahovala snímky zohavených těl, vnitřností, vypíchaných očí a dalších revolučních úspěchů; také přiložené CD mohutné skladby Satisfucktion, a spojovací texty psané, přesněji vytištěné, kurzívou. Publikaci počal autor slovy: Žil jsem v zemi plné hovad, což nesu statečně a s pokorou, sám jsem jedním z nich. Autor neustále stýskal, kolikrát přebýval, spíše poskakoval v životě na rozcestí, volba cesty se zdála vždy jasná, a ke konci knihy stručně vypsal, kterak dopadl. Co způsobil, pominul. Tadeášovi, uvědomil si, na tom silně záleželo. Coby útloučký, když studoval na přijímací zkoušky do jeslí, pleskalo mu hlavinkou, že bude nezbytné bojovat vůči bludům. Ne těm svou brizancí samodestruujícím, totiž výplodům reklam, hesel, titulků; řevu kultovních hitů a titěrných megašou. Ale číhavé záludnosti nabádání, prozírání, moudra; správných postojů, vítání výzev, splněných snů (!!!), umírání v kruhu rodinném (nebo čisté svědomí, ty vole!!!). Bludy útočí, broukal, vymývaje si plenky. Ještě do jesliček ani neulehl a věděl, že v bludišti by jen marnil touhy; v té struktuře, matérii, musí sám hlodat svou červí díru, jíž sice nepronikne, leč může, a to zázrakem, semtam zahlédat vlastní svět. Ne svůj; vlastní Svět an sich.

Kras, právě ten kalcitový, chlácholil čivy a nervy. Spuštěn na dně yucatanského cenotu, hleděl vzhůru v oko, průzračným sklivcem, občas opalizujícím stykem mořských a pevninských vod. Ve vodách si takřka nehybně, jen povívavě

dřepěl; hleděl z temnot čirým roztokem, prosvěcovaným vodnými slunečními sloupy, otvor cenotu nad ním skvěl až do výše nebes, namodralých, s cárem bílých oblak. Chlad nezábl, svět zahlédaný skrz otvor hřál.

Na pitvu, poprvé v praxi týmu, nakonec také téměř došlo. Starý pedagogh při výuce ruského jazyka, psaného nerozlouskatelnými samoznaky, vštípil mužikům zásadu básně raději nerozbořovat. Byla by to prasárna, hlaholíval vetchý pedagog, když býval ještě jarý, rozjařený z požití nepovoleného ovoce svobodného výraziva, unikajícího cenzorům. Tadeo souhlasil; záměrně se ukrýval, zavíral za nocí do místnosti se Svatoslaveným Richtěrem a Kartinkami Modesta Petroviče. Co úder do klavíru, výtrysk barvy. Co úder barvy, to úder perlíkem. Po ránech Tadeáš pohazoval si představou zobrazování nočních prožitků. Úderník Modest převedl obrázky do zvuků; transformovat zvuky do barevných skvrn? Umění fugy? Pitva je pro postup vyšetřování v drtivé většině případů zhola zbytečná, nezbytná však k vytvoření dojmu o náležitém postupu, o nezanedbání všech cest. Protokol bez pitvy – válka bez bitvy, usmívával se Tadeášův paralelní vyšetřovatel. Mírně mu přitom obnažoval horních chrup (kdo komu?), což obtížně snesitelné (takže paralelovi). Tadeo proto hned zvečera přichystal vycházkovou očku, sorry, kočku, přesněji kocoura. Na stříbřitém vodítku, vyjímal se chlupáč náramně, a vyrazili do podvečerních ulic. Ač našlapovali sebeobezřetněji, přece museli volit okliku, vyhnout se epicentru zemětřesení, jež jen o pověstný fous minuli. Chvíli je opájela mlha rozpíjející svit svítilen; přece však vzepjal v páníčkovi animální zkrat, neubránil myšlenkám na nedávnou událost. Sevřel poutko vodítka a počal zvolna otáčet kolem vlastní osy. Točil rychleji a rychleji, umanutá čamrda, zrychlil do nezadržitelných obrátek. Marně pokusil zmírnit, nával z něho vyprchal, leč setrvačník ho roztáčel dál. Po vyklouznutí řemínku z ruky mizelo vymrštěné zvíře v temnotách, mimo dosah pouličních svítilen.

Vzpomínky opět zavlály vědomím; tentokrát na onu prubířskou zkoušku z dob tovaryšských. Cvičitelé mistrně užívali k výuce těžkých pokrmů a nápojů, těžkých duchen, nevětraných ložnic. Dnes však přikročili k přímé akci. Úkol zněl, vyšetři případ. Bez jakýchkoli informací; jen by sváděly na scestí. Umístili cvičeného do rozlehlého areálu, vpodvečer, za mírného podsvitu lamp podél cestiček; atmosféra přímořského kempu mimo sezónu střídavě oscilovala v ubytovnu až hotelového typu. Prvně měl Tadeo kontaktovat jistého záměrně holohlavého, ne oplešlého kolegu, jehož dobře znal. Ten však unikal, stále stěhoval z místnosti do místnosti. Až se střetli u osvětlených toalet, kam vyrazili na lov; Tadeáš konkrétně předstíral lov členovců. S ohledem na verbální dovednosti osvojil si raději vrhání významných ohledů, a to právě v nejbanálnějších situacích. Tady však nepochodil. Další kontakt měl mít Tadeo s kolegyní; znal ji poněkud méně, ale také si vyhovovali. Ve svitu lamp zdála rusovlasá, se zvlněnými loknami. Vyrazil, na tehdejší zpozdilou dobu ryčně zaržál otěžemi; dostihl ji až v jakési společné ložnici, kde se octli sami. Osvětlení sporé, dokonce ve vzdáleném rohu lampa bezmála vrzavě kývala, nepochybně jakási rekvizita z dávnějšího filmu. Zalehl za kolegyní na touže postel, kovovou s bílým povlečením. Ona k němu otočena zády, plně oblečena, a nejspíš v polospánku neustále rukou probírala, pročesávala mohutný účes; mnohem mohutnější a tmavší, než nosila kdy předtím. Pohyby způsobovaly arytmické vrzání postele; k tomu se zdál ze zahrad přilétat bzučící krvenedočkavý komár, nejeden. Než Tadeáš vstal a odešel, zafixoval si opovržení k prefabrikovaným „tajemstvím“, nabízeným návnadou, popotahovaným udicí mistrného ztvárňování a evokování, načež polovičatého vyjevení. S takovou šmírou se rozžehnal; svá tajemna on nikdy nevydá. Dorazil do domácnosti, kde měl výcvik pokračovat výslechem dvou hlavních zločinců; oběma nakukali, že Tadeáš je hlavním vyšetřovatelem kauzy. Zatím se mu příliš nedařilo, a matka (vycepovaná herečka) ho vzápětí po vstupu do kuchyně utvrdila ve fiasku. Zatímco chtěl započít

s vyptáváním, vyšetřovanci se dohadovali s paní kuchyně, zda přijmou do čaje mléko. Stáli za stolem a matka mléko vnucovala, oni spíš odmítali, a Tadeo nešťastně zuřil, časový limit zkoušky vyprchával. Sotva si uvědomil další důležitý postulát; rozdvojením, stihomámením a obdobnými duševními posuny může být obdařen nejen on, ale i bližní. Na sebe byl i nadále hrdý a shovívavý, k ostatním netečný a pohrdavý, leč v profesním životě už napříště počítal s tím, že výjimečnost může postihnout, ničit, jistě i zabít kohokoliv. Teď se z kuchyně pokusil úspěšně uniknout do ložnice, téměř neosvětlené. Učinil několik kroků od prahu dál a v okně s vlající záclonou, osvětlenou pouliční lampou, spatřil otce (tou dobou už zesnulého) v bílé noční košili, opírajícího se o parapet a vyhlížejícího nejspíš do ulice. Typický duch; zahnat tátu několikerým mávnutím ruky však byl problém. Zároveň Tadeáš v mdlém přítmí uvědomil si nezvyklé prodloužení pokoje, městnalo se tu dokonce více postelí, některé opět velmi, velmi protáhlé, v nichž donedávna musilo polehávat více lidí. Ach ano, přijeli sourozenci, blesklo mu vysvětlení a již s rozvahou házel peřiny na hromadu za největší postel, aby do místnosti mohl vpustit, možná přivléci vyšetřovance. Zklidnit mysl podařilo poměrně rychle tím, že našátral na nočním stolku pergamen, na nějž svižně načáral brkem řadu poznámek a otázek, jež vyprodukoval k ošálení obou vrahů. Bryskně zámysl zprocesoval. Neměla hlavu, patu, ale jakmile listinu v jeho ruce spatřili, spadly jim hřebínky bezstarostnosti; zapírali, ale tím jen do přediva neúprosně zaplétali, plešatý už nastavil ruce poutům, roztlemený druh následoval. Když Tadeo slavnostně přebíral výuční list, znělo mu v uších poznání; tajemství nemůže vyjevit, lze je však sdělit přenosem. Vzácně. Spíše, výjimečně. Nic, ni nejjemnější ševel neslyšel. V němém filmu vyjeli s Muriel šedým vozem strýčka Rudiho do hor, serpentinami, do absolutního ticha. Asfaltka končící u chatky z tklivého zinečnatého plechu, bezbarvé nebe, kopka našedlého sněhu; jen v mrazu cítíš van větru, neslyšíš nic. Nikde ani

vzduch; vakuum, jež nezná zvuku. Tady, na štěrkem vysypaném plácku u mostku, počalo chrlení. Pořád musíš rozlišovat, jádro a balast, chrlila její ústa s krvavou pěnou v koutcích, a na spodním rtu. Pořád musíš vraždit, vytvářet si vraha. A když vraha nemáš, nechytíš, nedopadneš, neodhalíš tajemství, můžeš se pominout. Musíš jen třídit, pitvat, odhalovat, sáčkovat, poltit formu a obsah. Můžeš se posrat.

Opakuji ti to, ti to budu opakovat, neb opakování, zní rčení, je biblí blbců. Život má zákonitosti právě v oné změti, chaosu, překrývání se, časosmyčkách a jiných, pro tebe, Nedůslednostech. A ty si potřebuješ všechno pěkně utřídit, seřadit, aby to mělo „logiku“. Ty vaše příběhy, kapitolky, hezky preparovat, vypreparované předložit. Právě z toho nervózníš, šílíš, když život, vesmír nezapadá do schémátek, a ty pořád něco nevíš, musíš něco objevovat, pořád vzýváš to své tajemství; pořád ti chybí pointy do tvých konstrukcí.

Každý chrlič, dobře pamatujeme, jednou utne. Tadeáš přešlápl opatrně krvavou pěnu třísnící štěrk, v pěstěných kožovitých botkách, vyčiněných z vykuchaných bříšek mengelovských robátek, opřel dlaně o chladivý kov mostku, a do údolí zaskučel Peder, peder SKOUU!!! Skouuu! Oúú, oúú, úúú!!! Zvuk letěl, rozjařený Tadeo zakláněl hlavu…

Předpovědi, včetně předpovědí počasí, zvolna deptaly víc a víc. Rozleptávaly Tadeovu kutikulu, ať zakryptěn sebevíc, chitinovým exoskeletem, šupinami, rány nezacelovaly, zely krvavou prázdnotou, vytrhané kusy masa nikdy nedorostly. Zrovna dnes vytřeštil svůj cizí zrak do chovných terárií a akvárií, zíral věštivým žabám a chobotnicím nekompromisně do zornic. Odrážely pohled hravě, pohrdavě, nehýbajíce čivami. Pohlédl v šeď nad hlavou a vyzbrojil se slunečním deštníkem, opařeným (jistě, opatřeným) nejsilnějšími ochrannými prvky. Ve středu vrcholíku modré ovály, fialové skvrny o něco níž. Po žebrech směřujících k okraji táhly prouhy různé šíře a tvaru zeleně, sieny pálené ve směsi s bělobou; prostoupeno žlutými skvrnami, výraznými fleky červeně. Rudá a bílá chyběla; proto ovšem Tadeáš oděl tělo v roucho, téměř talár těchto barev. Vykročil do větru a plís-

kanice bez předsudků, zvědav, jak to s ním zase zamává. Krátce předtím zaznamenal, že již neumí rozprávět s mrtvými. Neustále sice komunikoval, předváděl se, aranžoval drobné scénky s nepřítomnými, bývalými; ale vždy jen když se mu zdálo, že ještě žijí; když nezvěděl o jejich smrti. Když pošťačka, starý lempl, nevsunula škvírou parte. Leckteří jistě již mrtvi byli, ale z repertoáru mu vypadli až po ověření, ohledání. Komunikační zábrana dotýkala jen blízké mrtvé; koho osobně (nebo jinak) dobře neznal, s tím obcoval vizuálně, bez obav. A výjimečně i verbálně, bez potíží. V každé kauze ovšem oběti musil poznat dokonale, proto ten problém. Už si nebyl jist; metoda se rozkližovala, místo jasných kontur případů zřel často rozšiřující skvrny, modrá, rudá, fialová…

Jakmile toho večera zavítal do restaurantu, proti zvyku naporoučel prosté grilované nadpozemské velvety. Přistihl se při protěkávání požírací brožurou, že popravdě čtyřku oblíbil si v poslední době nejvíc. Je sice sudá, což je hodně nechutné; ale to 3+1 je prakticky ideální souprava. Soustava. Seděl nad talířem, ústa již bezmála rozevřená a dokonce mírně naceněný chrup, a vzpomínal na téměř zasutý kinematografní zážitek. Hvězdivá Angelina Vyřezaná, suberózní Orlando Vyholený v gigatitulcích, vydali se též na večerní posezení u vína a nějakého zákusu. Usrkávali ryzlinku, a nabodávali drobná tělíčka děcek, čerstvě dovezených z Hercegoviny, do bederní páteře a sami opékali na stolním grilu. Přílišným žárem by tělíčka pukla, dovedně otáčena však rozpečena třeštila nožky, ručky krabatě do prostoru, oživlá pimprlata. Pak jen sloupnout spečenou čupřinu s hlavičky a slupnout křehkou malinu, snad nejvýš pokapat dresinkem. Tadeo zabodl vidličku vprostřed mezi velvetí články, druhou rukou sloupl krunýřek a labužnicky zanozdřil. Přimhouřeným zrakem pobloudil pootevřenými dveřmi do přípravny pokrmů; poněkud mu přitom strnula

šíje, léta namáhaná krční partie nechala nejlepší léta za sebou. Úkosem zahlédl Tadeo šéfkuchaře, oddělujícího vepří hlavu od trupu; obnažená partie kolem prasečího krku

(kuchař velmi masité konstituce); záblesk bělostných, jen mírně zarůžovělých obratlů, záblesk svištící sekyry; velvetí předkrm tentokrát stačil. Ještě stále mírně zasněný, snědý, již najedený vytratil se Tadeáš bez spropitného, v kapse už nesnesl ani peso.

V pracovně od útlého rána povykoval rozměrný radiopřijímač, z posluchačova nevidomého pohledu, přesněji, vysílač. Hlásil, že kdosi nesmírně populární, znělo to jako Harry Fotr, nebo Lotr, Trotl, vymrdal – moderátor tady na moment decentně odmlčel – čísi princeznu Dajánu. Pohádka, v nezvyklou raní (udeří) dobu, pomyslel Tadeáš a na rozměrnou pergamenovou plachtu načrtal přehledné schéma, co ti jeho dva mrtví byli zgruntu zač. Dosti ležérním stylem, nařízl přitom vybroušenou hranou svitku bříško, bříško vlastního malíčku. Byl však připraven, seškrabal a sedřel ocelovým kartáčem ze sebe všechny nánosy minulých kauz; mozek si vyňal z obalu, uchopil za prodlouženou míchu a důkladně omlátil o schody, po vzoru úpravců chobotnic. Nepotřeboval orgán ještě více změkčit, nýbrž vyloučit i tu nepravděpodobnou možnost, že by začal svévolně něco rušivého produkovat. Tadeo věděl, že zornicemi obou zrádců viděl vše. Neškodné mrzkůstky, jež si dopřávali v šalbě, že nikým neviděni. Vše, co podnikali a mysleli potají, co zatloukali před běžným okolím i těmi, kdo by jim bývali odpustili; vše, co skrývali sami před sebou, protože by si to nikdy, nikdy nemohli odpustit; všechno, co by styděli přiznat před božím soudem (jejich výrazivo).

Tadeo nebyl nadán ničím než důsledností pozorování, poněkud neomezenou, leč poněkud zádumčivou imaginací a absencí jakékoli schopnosti konstrukce, tvorby čehokoli. Na co myslíš, optala ho kdysi, někde ve stoje, u okna, možná u moře nebo spíš na ulici, zákeřná Muriel. Míhalo mu hlavou kolem patnácti témat, nejvýrazněji z nich barevný vztah autobusu, jenž viděl někdy předtím, k okolním domům, dále obvyklé zákmity o zmaru několika známých, pár kytarových sól, a dvě vědomí, intenzívní, bolesti v kotníku

a absolutní ztráty veškerých pocitů, jimž Muriel říkala jistoty, nebo naděje. S prostou odpovědí nespokojená šelma zavedla Tadea k jedné středověké atrakci, a spolu s ohyzdnými, opravdu šerednými pacholky natáhla na skřipec. Nějaké doznání, za cenu z pouzder mu vyrvaných hnátů, získala. Nicméně jazyk zadržel v ústech, a chápavá Muriel brzo uznala, kam přivést dialog. Je nezbytné z hovoru vycítit, kdy dotyčná osoba chlubí se, a tady zas volá o pomoc. Leckdy, podle Tadea pokaždé, to bývá stejnými slovy. Proto upřednostňoval neutrální hovor, o ničem, o počasí, kdo kdy umřel nebo umře, o zhůvěřilostech těch druhých. Čím blbější téma a čím očividněji znuděnější tón, tím lépe pro studium a rozhodnutí, co osoba, možná, chce sdělit. Ovšem protože Muriel si vyrobil jen k určitému obrazu, potřebě, dialog s ní neměl valný smysl. Tak blízkému, až ztotožněnému člověku, už neměl co sdělit. Věděla všechno, on taky. Chtěl s ní neustále mlčet. Vysublimovala, když na tuto nejintimnější formu kontaktu nebyla schopna adekvátně reagovat; reagovat vůbec.

Jiné Muriel už nechtěl, jat obavou, že by také uměly organizovat. Organizování, čehokoliv, měl za nejstrašnější, nejodpudivější pohnutku. Vše ničí, škatulkuje; téměř svou obludností blíží sdílení. Jako profík ovšem Tadeo uznával, že sdílet, vykládat o čemkoli ze zoufalství je omluvitelné; sám to praktikoval čím dál méně.

Pojednou, i napodruhé, zaslechl povědomé skřupnutí. Podvědomě vzhlédl a spatřil v dáli mizet povědomou postavu, napomínající snad čísi tetu… Každopádně na kamenné terase, velkých placatých deskách žuly, (ruly) a svoru, zůstala prošláplá vydrcená ulita, s vnitřkem plžího těla vyhřezlým, obnaženým. Křupající klapot střevíčků snažil vytěsnit z podvědomí mnoho let marně. Již několik dní a nocí navíc neklidně převaloval. Věděl jasně, že ve vzpomínce na první týmovou akci hnízdí nějaký renonc. Vířil a kroužil kolem tohoto vědomí, neschopen soustředění na cokoli jiného, ale ani rozlousknutí jádra. Zažíval jakési bezvědomí, předzvěst nicoty; přecitlivělost k efemérním vje-

mům, neschopnost zvednout, uchopit byť jen trochu závažnější téma. Jen svíral ruce v dlaních, pohrblý, v tváři snad jakýsi falešný soucit se sebou, těžko říct, co. Věděl, že zasutou událost v sobě drží, tím jeho stav stával ještě vypjatější. Bez přesnosti se neobešel, a tady selhával naprosto. Expozice přitom zůstávala v pořádku; když je unášel proud, zachvíval jimi i strach z hloubek, krapátko byli roztřeseni také dlouhým pobytem ve vodě. Strach z průrvy, jíž tok mizel v omšelém domě, asi továrně, jež nassála kolegyni, by se dal mírně přifouknout, stejně poté přece jen bezuzdnější, přesněji povznesená nálada na náplavce, když červeň zapadajícího slunce temněla, nebe nad městem probodávaly píky kostelů i mešit (jistě, minarety)… To vše odvíjelo v patřičných intencích. Z prvotní vzpomínky však vytěsnil událost, jež nastala bezprostředně po papouščím polibku. Sotva drobnohlavná přítulnice vysunula jazýček z jeho úst, natočila zobáček mírně od jeho hlavy, více k řece, a zřetelně a hlasitě tlamkou lemovanou orůžovělými dychtícími rtíky vyslovila neuvěřitelnou otázku. Naprosto nesouvisející s ničím. Tak nepochopitelnou v té chvíli, že ji už Tadeo nedokázal rekonstruovat. Nesmyslný nesmysl. Velenonsens. Bylo jen jisté, že vykřikla, vzkřikla větu o tom, zda by se on, nebo ona, měli vyspat s nějakým politikem. Vyřkla političčí (byl to nicméně, doznala později, sameček) jméno, Tadeo ho však v nárazu překvapení vytěsnil z mysli už ten okamžik. Nebyl to hrom z vysmýčené oblohy, uvažoval později; spíš takový dotaz v noční vinárně, proč Einsteinovi, Bertíkovi, smrdívalo z poklopce, přirovnával si to po letech.

Tadeášovi nyní zadírala do mysli osina, bytnějící v střepinu, zda se mu její věta snad nezdála. Zda opravdu vyřkla, nebo byl omámen atmosférou, dlouhým předchozím pobytem v nebezpečných vodách a následnou úlevou. Vždy býval jist svou imaginací; ta jistota začínala, možná, selhávat. Odhodlal k doznání; osůbka mu jitřivě známa již před kalnou poutí vodními víry. Vydal tehdy za ní do pokojíku, skrytého v šedobílé čtverhranné vilce, jež vnitřně vypínala chrámovou věží vysoko nad večernějící město. Tiskl záda k úže

a úžeji se zužujícím schodům, až ji z dálky popatřil, ana o něm zatím neví, posedává na pelesti a cosi zhola zbytného kutí. Pozoroval ji nepozorován, opařen vědomím, že zatím neucukla; že ztracený již čas znovu naváže, zrodí z popela. Jemně jím počínal cloumat vítězný pocit, nevídaný, kořeněný záchvěvy, drobnou až perverzí (okoralý či nezúčastněný by snad použil výrazu pikantní; Tadeovi se nepozdával, hnusil), drobným až masochijním přiznáním, že přichází v úloze popravence. Krev ovšem již zaschla, nicméně mix nabubřelosti a poddajnosti si uvědomoval tak silně, až malátně sebeomámil. Vzhlédla, a veškerá očekávání naplnila. Přistoupl v holé místnosti tiše za ni a uchopil plná ňadra. Oběma dlaněmi; palci jemně namáčkl a sevřel rostoucí bradavky. Zalit touhou počal najednou myslet i na to, co myslí, a snad i cítí ona. Zjevně se poddávala, s toutéž příměsí vzrušení, že udělá, co sama vskrytu nechce. Dychtivostí ani nedýchal. Viděl najednou obraz zřetelně, sebe i ji; v tu chvíli si uvědomil totální zmar. Přitlačil tam, kde měly pulsovat prsy, zamnul středobod, kam měla trčet ztuhlá bradavka. Překvapením, studem až bolestí vyhekl, za nehty ulpěla jeho vlastní tkáň. Proboha, co počne sám se sebou za hodinu, zítra? A co s ní, vysněnou fuchtlí? Když nebude po čem toužit? Odpuzen banalitou výjevu, utekl se k pohledu rozevřeným oknem na smrákavou oblohu, pro jistotu ji ještě mírně svíraje. Ty hvězdy, mé hvězdy, hýčkal krátce zbabělost a opovržení; fascinující hvězdy. Živé, pulsující a zářivé, v přenádherném spektru, bez citů…

Včil upomenul, blýsklo za obočím jméno, co černolící jazyčnatka vzkřikla. Vychrápejme se, zavrněla tehdy štěknouc, vyšukejme JFK, a JVS (Džugašvili)… Huh; vběhl pro osvěžení do Nacionálního musea. Zatímco příbuzní oblézali artefakty, sám zabloudil v Sál přírodních vět, v říši přírozenou. Věty vyskakovaly ze stěn i stropů, perfektních zatuchlých naleštěných prastarých parketových podlah. Carolus

Linnaeus se slavnou citací, Tolik je druhů, kolik jich božský Carolus Marx zpotvořil… Čistě popisná deskriptivní epocha, zlatý věk lidstva, na vztahy kašle. Z protivného kou-

ta útočí však prožluklým citátem vývojář Carolus Darwin, s podomkem Johannem Wolfíkem Lamarckem. Jim ovšem kontrují Cuvierovy teze útěšných katastrof, kataklysmata fixující svět, popírající děsivý plíživý vývoj. Vis plastika, vivat! Tadeo zašoural až na museální dvoreček, obklopující skulpturu Publia Nasa. Ano, vyhnán do Tomisu sice metamorfoval, ale snad to nebude tak zlé… Tadeo nahmátl mramorovou běl. Nohou pocítil, přimázl, že na sošném podstavci malinko ublito, snad Karel, nebo Jirka… Ovidiova slepá socha v tu chvíli vzhlédla, zařvala Unchain My Heart!, zvedla ruce a počala jimi škubat před hrudí, tlapky kolemstojícího úhledného dinosauřete počaly třepat se též…

Let té noci byl nejbrizantnější; dosud nikdy takový. Především, a to absolutně, absencí jakýchkoli jen závanů chmur. Osluněná pastvina, zprvu dojem pouhé chůze. Vyrazil s dvěma kolegy, bývalými jistě, štíhlonahou černohlávkou, šéfkou čehosi, a spolehlivcem v jen mírně podsaditější košili a tmavších džínách. Již nad první erodující hromádkou koňských kobližek ucítil se tři metry nad zemí, letěl ovšem dnes vleže (!) s připaženýma rukama, nohy natažené, kopíroval terén, rychlost rovnoměrně narůstala. Kolegové vzlétli též. S rychlostí nabíral i výšku, roztáhl paže do plachtícího kříže, kopíroval svah pastviny; dlouhovláska přistává kousek před ním, kolega čmeláčím letem (nikde ani zvuk!) to jistí vzadu. Tadeáš chce výš a zamává rukama, chce se jemně pochlubit, ukázat, předvést, připomenout, že odedávna létá častěji a teď i lépe; nikomu to nevadí, znají ho; zamíří vskutku výš k elektrickým drátům, nepřekážejí… Tak lahodný vjem! Ono přitom přivřené kvůli mrazům, ach, okno, snad by jinak vskutku uletěl navždy.

Konečně se odpravil na výlet s konkrétním záměrem, do konkrétní oblasti s konkrétními lidmi. Jakmile však dorazil, veškeré detaily promptně se vypařily. Zas to notorické omílání. Lidé vymřeli, šaty z nich před zimou opadly po vzoru modřínů. Stanovené cíle ze zřetele nepotratil, nicméně raději uvelebil do lenochu. Co mu toho kmitalo hlavou, to

by jeden ani neuvěřil…

Nemyslel přitom na to, proč nemá stání; nezoufal nad nekonečnými horizonty lesů, jež v této krajině nikdy, nebo už nerostly. Nepromýšlel, kdy pokusit cosi zvědět o osudu všech obětí; ani nemaloval romantické zámky a zámečky ani neskrblil záměrem už si nic neslibovat, a naopak slibovat bližním. Ano, musel se jednu chvilku poškrabat, poškrábat hranou nehtu v záuší, a zjistil, že dobré je soustředit se na určité události, supiny (eh, skupiny) věcí, jevů, emoce, důvody. Nepřipouštět vidění, kterak kdy zaradoval, znejistěl, rozsmutnil, vyzuřil; každá oběť plna takových pudů a zážitků, natolik jsou obecné. Třeba studovat výhradně určité konstelace dění s některými prvky, jen ty mají punc jedinečnosti, objevu. Těsně, milimetrově minul padající kmen staletého platanu. Z megafonu ho vytrhl slídivý hlas, megafonní hlas předkládající podvečerní moudra. Hloubka a pronikavost, snoubená s prostotou danou na odiv zkušeností a empatií zurčela silou, která nebyla snad do té doby slýchána; ani si ji Tadeáš nemusel zapamatovat. Počal zvracet do vždy připraveného kýblu; cedil hleny i ve chvíli, kdy moderujícího kultivátora nahradily ryčné poppěvky. Zas den v prdeli, pomyslel halasně závěrem pořadu zasloužilý obnositel ceny za nevídanou, nevydanou literaturu. Následoval reklamní blok, lákající absolventy čehokoliv na pozice plánovačů poptávky a nabídky. Tadeáš se cítil kluzký, klouzající, protahoval mezi rukama naolejované mořské hádě, či spíše to pouhý sleď. Vše teď najednou speklo, spiklo; vše vyteklo. Kam, a komu uteče?

Načež byl skolen poznatkem, uvědoměním, že si neumí vybavit nic, zhola nic z průběhu zažívaných děsů. Lhostejno, proč nebo jak ho strach zachvátil. To prvé cítil vždy hrozivě a to druhé znal nepřekonatelně. Jenže, zatímco slanost na povel cítil, dojetí si mohl přivodit nadužívaně, beznaděj přivábil kdykoli, opačně strach, strach uměl cítit právě pouze a pouze v onu chvíli, kdy se strachu zachtělo. Ani onen strach ze strachu, bezmála permanentní, neměl zhola nic společného s tou chvílí prožívaného děsu. Jen proto se děsí jen strachu a obav. Ale přitom jasně věděl, kdy a jak

se bál, až z toho posrával. Ten pocit však prostě nebyl schopen sám nahodit. To mátlo, burcovalo nervozitu, pokud náhodou sotva znatelně polevila.

Máme z toho všeho, zaslechl kdesi, nebo se ten poznatek válel na útržku po lesklým smradlavým khaki nátěrem zastřených chodbách, máme z toho všeho, přinejmenším, smíšené pocity. Povzdech hodnotící komise způsobil, že Tadeáš div nevyjekl. Kristovadcero, ký jiný pocit může být?

Nejsem-li než holý hňup, bezčivý bezbuněčný chrchel? Ctil však pravidla, zvaná šmik a střih. Vydelítovat stránku, paragraf; odsmáznout záběr, sekvenci. Umění selekce, věčný prazáklad tvorby. Tvorby dějin. Pečlivě průběžně natáčel průběh vyšetřování, a vkusně opentlený promázlý sumář nechal promítnout komisi. Bublavé, prdivě uznalé chrochtání sálalo z malého kinosálku dlouho do noci…

Hrnulo se to teď v kvantech. Vyšel pozorovat na oblíbenou vyhlídku, čili usedl, sundal brýle a promítal. Zprvu otisky graptolitů, stříbřících, zlatitých, na šedomodrém (ač výraznější je ta zákeřná šedomordá) podkladu kamenných plátů. Graptolity sesunuté v otcovu objednávku na smrtelném lůžku, kdy tento projektant přesných drah, kudy jezdí vlaky, vysypal na papír drobky věcí, jež chtěl zakoupit (minerálka, rohlík) nádorovým mozkem sunutou rukou, a vyskládal zdrcená písmena do kraje papíru lístku… Tadeovi však nebyl dopřán ani drobný výtok; hned musil usilovně potlačovat téma, jež vyřvával jakýsi dav, producírující se v údolí přímo pod jeho privátně obsedaným sedátkem. Existence atombomby zklidnila mocipány, ale vnitřní démoni jsou věční, vyřvávali demonstráti. Okamžitě si připomněl jeden z prvních chemických pokusů, do porcelánové třecí misky vložil tehdy směs sušených mozků primátů; načež třecí misce vyrazily dvě nezvykle růžové ručičky, na okrajích, samy uchopily porcelánovou paličku a třely, třely svou misku, až vyrašily v mohutné nadělané bicepsy. Tadeáš se leckdy rouhal, ale vždy se za to styděl; teď však počal zlostně vyřvávat. Oblíbené nervy se mu rozutekly. Vždycky ucu-

kl. Vycukl. Mohl jednou jedinkrát vyjevit, o čem přemyšluje, jak a proč na koho kdy myslí; vždy se sssssvinul v ulitu, svijonožetssscc. Stav odpovídající pocitu horské nemoci, konkrétně jejímu ataku v mnohatisícových partiích olympského hřebene. Téměř ztrácí vědomí; úleva, třas zprvu neovladatelných spodních nohou; takhle dnes věru vrcholu nedosáhne.

Před dekádami usínal bez rozmýšlení, nabit k prasknutí, leč neporušený. Následovala léta přerušovaného spánku, s dopomocí lehoučkých drog; pak trochu těžších. Posléze přišla perioda, kdy vrhal do peřin s nadějí, že den skončil a do zítřka zapomene; načež, nyní, naučil se nocí děsit. Celý profesní život, v počátcích poslední kauzy jakbysmet, pozoroval případy cizíma očima, očima zúčastněných. Sebe si neuvědomoval. A najednou totální zvrat, musel začít věřit tomu, co sám myslel. Jenže už to nešlo, zbavit se závislostí, otročení, dlouhodobého souladu i soupeření patologického s patetickým. Zakoušel nejrůznější pokání. Od standardních tělesných po pokusy ponořit se jen do osidel bo/Božích, shánět mamon pro trpící, pokorně sloužit znásilňovačům svých dcer, poddajně uctívat strůjce genocid. Hrál na naBoba, skromného mudrce, bezejmenného paotce bezdětné rodiny. Nic platné, vše marné. Už si nemohl dovolit impresisissmus, nezvládal ho, odkopl. Jistě, každý z obou mrtvých, byl zároveň vrahem a obětí. To věděl z prvního pohledu. Ovšem s jakou chutí oba své party hráli! Jak prožívali, jak rochnili ve svých skutcích! Jak byli slepí, svedení, a jak se jim to líbilo! Že neznali nic jiného, nebylo omluvou, nýbrž obžalobou. Tadeáš už neměl kam couvnout. Odstranil, sejmul špičkami palce a malíčku lehkou pavučinu s tváře. Opět prosíval myslí dilema, proč dává voyerskému umění přednost před standardním životním stylem. Co je pár milionů jedinců rasy vyvoleného národa, zužitkovaných do posledního skalpu a vyrvané zlaté protézy k užitku jiného vyvoleného národa, proti nadosobní kráse, nebo ztělesněné kráse jednoho lidského těla!, ukázala názorně už Lenka, Riefenstahlka. Rád se s ní Tadeáš potápěl, v teplých mořích; charisma leckte-

rých podvodních tvorů, zdravím kypících korýšů, Leninka bezmála přirovnávala k neodolatelnému půvabu Dolfíkovu. Óda na Ádu. Ač se Tadeovi zdálo, že více již stupňovat nelze, seděl pak vskutku zamlklý, v meditaci, zda žije sám naprosto standardně. Viděl totiž a v zádech i chvílemi cítil, řezníka, jenž mu vytahuje páteř. Vskutku, už naseklý vzadu za krkem; poté nožem učinil lidský řezník dva řezy podél každé strany páteře až ku kostrči. Řeznickou sekerou cíleně řezy prohluboval, až mohl obnaženou páteřní kost u kostrče uchopit a prudkým trhnutím vyrvat ze zad až ke krku. Málokdy předtím Tadeáš zažil tak zřetelný řezný zákrok na vlastním těle; zatrnulo mu tentokrát řádně. Vždyť ťali těsně k optickému chordálnímu nervu, jehož přerušení by mělo nedozírné následky.

Poslední navštívení divadelního představení již nezvládal odkládat. Všeobjímavý děs z nicoty, prázdnoty, čili ze všeho, sílil k nevydržení. Proto ta úpěnlivá snahománie hrozivou dutinu vyplnit, a to nejpozději okamžitě, čímkoli; přečasto právě strachem… jen ať už TO přijde… Libý název nad vchodem zněl Tyátr neochotných herců; kam to zatoulal… Pohmátl bříšky prstů rudou sametovou pokožku sedadla, dosud suchou. Zpod opony se vymanil první monopřednašeč, nabízející populární vnitřní dialog. Tento večer skýtá opět bizarní útěchu. Hlediště naplněno předčasně dospěvšími předškoláčky, deklamátor již již počíná hovořit, oči upřené kamsi.

Strom, zaznívá první slovo poémy.

Mlčící, mohutný mlčivý strom.

Severský vítr svírá kmen; sèvreský servis servírovaný slouhou, servilním vilejšem. Vtom hmyzokřídlý lumek nabodává škodnou larvu pod borkou, lačně loká lymfu obětiny…

Aktér, potácející jevištěm, až mu lalok vlál, chystal další mohutný nádech. Tadeo dlel myšlenkami v podstatnějších věcech, než by věnoval performanci jediný další vjem. Nejprve v škvíře sametu vyhmátl maně hrbol vyžvýkané žvýkačky. Vše dnes znělo symbolicky. Poté živá surovina kol-

kolem jeho sedačky nejprve poskytla materiál k dotažení postřehu, jenž to dopoledne zaslechl maně z útržku tramvajového rozhovoru neznámých. Sedící zmiňoval stojící kvality jakési brožury, zvoucí tradičně k návratu ku kořenům, především starořeckořímským, hodnotám, z nichž vzešla severozápadní civilizace… Tadeo na sametu přec jen mírně povrtěl. Dnes ne, jistě ne, leč tehdy by zkušený pederast osazenstva kamennými kvádry vystlaného amfityátru do mrti využil; císař římský, takový Peder Skou…

Zavlhlým pološerem sálu bloumaly, ne, tikaly budoucí nástrahy. Útočiště, v němž se mohl alespoň část večera bránit spěchu, musí opustit. I ráno, bylo to vždy při dělení čehosi dělitelného, často v kuchyni s dobrým nožem v ruce, pokaždé (čili, snad někdy), nedělil celek na dvě stejné poloviny; nejprve na menší a větší díl, poté větší na tři díly a menší napůl, v případě potřeby dál stejným principem. Musel se té hovadině až usmát, tak byla a je signifikantní. Tadeo sesunul ramena vzad, aby na vteřinku ovilnil, ne, propánavašeho, když už tak ovlivnil, ale nejvýstižněji uvolnil napětí už nejen krčních obratlů. Představy, jimž si předsevzal při performanci naplno věnovat, beztak unikly. Aktér pravděpodobně přecházel v skučení, skuhrání, doprošování odezvy. Tak si ansámbl zjevně představoval finále, jekot, pointu, odmlčení, vlaživý tleskot předčasně vzrostlých dlaní. Tadeo, jenž si na toaletě o přestávce jemně nalomil o vyčnívající bidet decentní kostrč, skryl se raději při aplausu pod sedadlo. Rozvinul a s plným zaujetím studoval vulkanickou mapu; tu nejlepší, narudlou, marsovskou, s nejvyšším cirkumsolárním vyvrcholenímmm, právě tu nesehnal. Olympos Mons… Liany pnoucí po tharsiských

úbočích dorůstají altitudy 21, resp. 27 planetárních verst…

Hladil pohledem černých brýlí jen hebké venušiny pahorky, Mare Olympos, nervosní Olympos Menses… Ani dnešní večer si Tadeo za kloubouk věru nezapíchne. Nezabodá.

Tentokrát se však hodlal připravit definitivně dokonale. Ok, ať si namlouval co chtěl, fakt nepátral, jen pozoroval; ale

důkladně. Čiže tu nesmyslnou událost, ten její výjek po vytažení černojazýčku, musí rozebrat. Výzva k obcování s nadrženým politikem nemá hlavu ni patu. Co se himlhernajs událo? Nejprve se Tadeáš k rozseknutí, rozpolcení epizody připravoval doma. Při karnevalu, v reji výskajících bližních, bude sice opět jen nehybně sedět, nicméně i nehybnou hlavu musí pěkně, jak říkají šéfkuchaři, nachystat. Čili pustil sobě vybraný optimistický starší film, pustil mírně excitující song, připomněl exkluzívní pasáž ohmatané knihy; či spíše stačily jen vzpomínky na tyto záležitosti. Na obraz nehleděl v těchto chvílích nikdy! Uvedené, a musely to být milé, nicméně přec jen hovadinky, krávolovinky (nikdy však kokotiny!), uvedené vyvolalo skoro vždy téměř nebetyčnou nostalgickou vzpruhu. Dnes navýsost vydatnou. Jenže výjimečnost situace žádala zásadnější úklid; až na pikosekundu strnul překvapením, když tentokrát svlékl i mimikry, kultivované celoživotně na ochranu před sebou samým. Vyvrhl a zakopl rozmachem pod kanape výrazy, jimiž opájel mysl, slůvka přemýšlím, toužím, těším, jsem líný či klidný, líbí se mi, velmi mám rád, nesnáším; a kopu dalších, všechnu zahnojující veteš. Věděl, neboť každodenní rytmus i celoživotní koloběh režírovaly mu série roztodivných nutkání, jimiž posedl, jimiž dopísmeny podléhavě obsesl, věděl, že i do okolí lopatou skrze síto prohazované ty a podobné výrazy jsou jen kydy. Vytvářejí však prostor k pochybování, vydychují ochrannou atmosféru vhodnou k meditacím, že vše je či může být jinak, aniž by musel jít na dřeň, kutat a srkat vlastního morku.

Dále si umínil (marně, nicméně umanutost cítil velmi, velmi silně), že tentokrát nebude, nesmí spěchat. Ne že se pečlivě připraví, a pak nervózně podlehne zase nějakým skopíčinám a skutek prosákne mezi prsty. A konečně, bude v tomhle případě potřebovat převeliký, rozlehlý prostor. Širé prázdné hluché náměstí. Proto hranou malíčku umetl plac před florentským dóžecím Dómem, celé mramorové náměstí toskánských vévodů paduánských, milánských. Kde jinde vylousknout, co vrtalo lebkou? A ta-

ké uspěl. Ovšem tak, že neustále kroutě zaraženou hlavou opakovaně vykládal, chtěje to snad nechat schválit, posvětit štemplem, vykládal, co zjistil… Malohlavá v říčním ohbí nezmínila soulož s Kennedym či Vissarionem. Zašumlala místo toho Otče náš, ve svém nářečí však. Tadeáš, izolován nyní na pustém dláždění v ryku kolemjuchajících, zřel jádro věci, jež po vydechnutí beztak neuměl… Otčenáš, ta jejich modlitba, nejprve se změnil v onakési plástve pečiva, silnější ploché trojhránky třeba Pisy či pizzy či i koláče, tvrdé, křupavé… Snad verš po verši se takto vypekl, snažil se pochopit. Načež hlas shůry nabádal, velice důtklivě, z každého nejdelšího cípu této krusty vytáhnou, vysublimovat nejsubtilnější tenké, teninké, zcela nejtenčí slůvko. Nejtitěrnější. Doslova slovní nit, charakterizující nejvýstižněji ducha a chuť toho, asi verše, zkrátka kusu. Tadeáš bezmála viděl a především slyšel, že se mu to daří; nacházel ta slova, pronášel je sám a byl za to chválen… Načež pohasl ohňostroj, všici zalezli do svých dóžecích nor, a mezi nocí a svítáním Tadeo ploužil odpadky pokrytým náměstím. Co tedy tohle mělo znamenat… Poprvé zažil tak přesvědčivou, řekněme, transformaci… Ovšem ta pidihlavá osůbka ani tohle snad nemohla myslet vážně…

Babrání v téhle cokoli postrádající epizodě už rozhodl utnout. Rychleprotovběhl do podzemní dráhy, aby načerpal, ani ne, stačí, aby zachytil pach čehokoliv, co bude mít byť ždibec hlavy či paty. A opět se mu dařilo na první pokus. Mířil ve vestibulu, dole u vlaků, k výjezdním schodům. Před nimi klopotali, zadržujíce menší dav, dva. Velcí, temní, druhý prvního nasměroval pomalu na jezdící schod. Sám nastoupil za něj, ve zjevně poněkud lepší kondici. První raději rozpřáhl a zachytil se obou madel. Tadeo mírně, nespěchal nikam, stoupal po jedoucích schodech až nad druhého (zadního), velmi, velmi jemňounce sáhl rukou na ruku prvního, zašeptal: mohu (s téměř neslyšným koncovým ?), a prostoupal výš uvolněným koridorem. Vzápětí za ním zaznělo na pohled nepřiměřeně vysokým, zpěvným, nijak bolestivým hlasem auau, auaúauu. Stud Tadeovi za-

bránil ohlédnout, pomalu stoupal volným prostorem. Ještě jednou zaslechl auau, aúauu, další kdosi předbíhal, předcházel… Vše se zdálo zbytečné. Málokdy Tadeáš zavnímal tak bezprostředně neznámého bližního, a nikdy snad v tak trefném okamžiku. Když v horním vestibulu míjel drzé žebráky, chtěl nevratně rozhodnut přeplnit jejich kasičky zlatem. Chtěl potvrdit, že je malý, nicotný, chtěl se tím pokáním sobě pochlubit. Zastavit rozšafný krok zvládl však až na zpáteční cestě, nejdrzejší žebrákyni vlepil paklík bankovek. Pochopil, že nestoudná chlubivost ničí; pocítil nesmírný žár bezbolestného němého auuuú, auauúu.

A zase ráno, čubka hřívnatá, pokryté sice zatím mlhou a kouřmem pronikajícím i škvírami mezi okenními rámy a samotnými okny, slibující ovšem, tentokrát již předem výhrůžně, počátek oné známé suicidální záře sílícího slunce. Vytváření atmošky, dokonce lapání šancí za pačesy, považoval za nejzavilejší dávidlo a projímadlo. Impresivní atmosféra musí nastat sama, sama zalít záchvěvné podhoubí. Tadeáš sotva dopotácel se do koupelny a opřel o kohoutkovou páku; už ani nezakokrhal; v noci viděl třicetileté příbuzné, v dětských šatečkách a nahrblé školními brašnami na útlých zádech, přeskakovat plot z ulice do zahrady. Mlčeli všichni, ale cítil nasládlý pach; tentokrát ne vlastních mrtvol, profesních, po jejichž předchozím osudu pátral, tentokrát pach nepochybně vyvíjel nějaký blízký příbuzný, ukrytý zřejmě kdesi v podkroví. Tak proto nevydržel nazírat vše očima mrtvých; původní účel, odfiltrovat okolí, zkolaboval. Infiltrace proběhla plíživě, leč definitivně, viděl sama sebe zase. A nejbližší při tom všem opětovně usýchali.

Pokusil se přece i v letální fázi zjednat hlavě jasno. Od porodu trpěl vpravo zánětem lebečních dutin, od čelisti přes zubní píštěl lícní a nadočnicový oblouk po podlebí. Skráň plná vyhnisu zaplavovala jed do celého organismu. Doufal aspoň, že to je důvod… Nahřál teď pravou stranu do bezmála letálních otáček, propral rozpouštědlem, nachystal pod nozdru porcelánovou mísu, dno s vymalovanými až ro-

kokovými výjevy obrázky potažené modravými krakely, zadul nejmocněji – a ejhle, vyfrkl zelenožlutý prejt dočista. Po nekonečnou mikrosekundku mohl poprvé nadýchnout lehkou lebkou… Že to nenapadlo dřív? Přece, ale pozdě. Vakuum vmžiku zaplněno opět produkty nebohé mysli…

Nakonec, nikoli překvapivě, zas rázem naráz. Nikdy není nikomu dopřáno procitat k bezvědomí hezky, pěkně, postupně. Spořádaně navazovat jednu akci na druhou, či aspoň vtipně, chytře proházené provázat… Klíčové střety, nárazy, zažíval mlád, nerozuměl jim, později zase neuměl zpracovat; omračovaly události dětství i nyní, předsmrtné; nikdy nejsou seřazeny, nižádné kapitoly v knize, verš za veršem, od expozice po rozhřešení nebo zatracení. Ani formu nemohou mít ušitu uniformně. Jakmile Tadeo zbavil se jařma větší části dennodenní, běžné nervozity, počal zoufat existenciálně. Pořád se bál, že TO přijde; nepřicházelo nic a on fatálně malátněl. Dospěl k řiti. Mozek, vypalovaný od mládí poznáním, že nic kromě smrti není definitivní, nakonec vyhořel, po drobném náznaku regenerace, definitivně. Maskování selhalo. Prolétl, prosvištěl životem s blyštivým závojem (spíš ohonem) a trajektorií hyperbolidní komety; náhle zavrávoral, zapotácel se, zastavil a uvízl. Klec spadla, sklapla past; zítra vypukne carnovale. Rej a chaos. Carnival.

Počasí Tadeovi zprvu nepřálo. Úporná vedra trvala příliš dlouho, aby mohl realizovat záměr. Nejpříhodnější období, vlhké mlhy s bezslunnou oblohou a zdlouhavými deštivými šelesty, dozvuky, zas promrhal kvůli nocím, stráveným sledováním žabích skřetů na řetěze; neschopen spánku ni pohybu.

Až nastaly znenadání jiskřivé dny, mráz štípal do sněhu a jas oslňoval.

Cikády toho večera musely naprosto ohluchnout. Řvaly z obou stran údolí urvané z pout, pominuté. Tadeáš po paměti vyňal ze skříně typický černý hábit, a mírně zmateně, jak velela situace, vydal se dolů, do lůna města k pobřeží hledat ten skrytý, nebezpečný kout. Vylezl z privátní klícky (jako kápo měl přístup k bezpečnostním systémům,

beztak dodržovaným ledabyle), a scházel v bledém soumraku k oceánu, jenž také před staletími končil v neznámu; v ústrety mu otvíralo stříbřité moře vln. Bílé slunce. Zjistil o obou obětech vše dostupné, prožil do mrtě, a už nestíhal, nechtěl, nemohl, neuměl přepeřovat do nových a nových modelů. Myslel na vše, vzpomínal na vše, co byl schopen vylovit v závitech zaschlé paměti. Bez sebezpytu, s vlažnoucími emocemi, a zase ne surově počtářsky. Až se mu to zalíbilo. Útočiště nalezl v paduánské kapli; turisti ještě nedorazili a jeho Mistr z Bondone tvořil volně po svém, freskoval jeden nábožný výraz vedle světského, jak ho napadlo. Tam Tadeáš odčinil, co musel. Nijaké purpurové záblesky, jen jediný bílý oslepující výboj.

V yb RA ná LI te RA t URA

D OPO ručená:

Kateřina Ebelová, Maska v proměnách času a kultur, Praha, 2012

Franz Kafka, Dopis M. B. z Tatranských Matliarů z poloviny dubna 1921, in: Franz Kafka: Briefe 1902–24, S. Fischer Verlag, 1966 Konrad Lorenz, Takzvané zlo, Praha, 1992

Joan Miró, Materialitáà e Metamorfosi, katalog k výstavě v Padově, Marsilio, 2018

Slyším tě přicházet, Georgu?

Gregore?

Vystřel, vystřel! Střílej, střílej!

Ty když vyřkneš slovo POPRVÉ, je to pokaždý skoro natuty bůhvípokoli…

Pokaždé je přece poprvé.

Tma, pach moči, vlhký chlad podzemní kobky?

Hm, teplý vánek povívá slunečním středozemním dopolednem…

Aha. Sleduješ jen obě extrémní linie, bujarou, leč sterilní mysl, a v opozici přípozemskou ušedavou nudu? Dává smysl, když neumíš ani konstruovat, natož nacházet aspoň průsečík mezi tím? Ukazuješ nejen, že pravdy nelze dobrat, ale vyzývavě hlásáš, že jen blb by o to vůbec usiloval. Opřádáš nicotu, vlastní prázdnotu, nit tě vyvádí z temného labyrintu jen do světa hraček, sraček.

Co takhle: modrozelený obraz, kdy umrlčí modř se rozpíjí v girlandách pápěří, stéká k předpeklím, vzlíná k nočním nebesům? Úderná zeleň ne lesů, ne listů stromoví, leč zeleň mořských hladin, vln, smaragd příbojů; bledolící zeleň piteven, zpytavá modř pozdních večerních kaplí…

Slízal bys psí hovno z boty zbožňované?

Netoliko psí, a s chutí i ze rtů.

Jasně, tak raději…

Myslím, že některé věci jsou absolutní. Popravdě, spíš všechny.

Jak se s tím…

Jde to, pokud vykazuješ mělkou paměť, chabou vůli a mrzké touhy.

Víš, jak vyhlíží krasec Anthaxia ariadna?

Samička tohoto nedávno objeveného mínojského endemita s zářivými fialovými krovkami a rudě lemovaným kovově zlatým štítem onehdá u rozvalin Knossu usedla k obdobnému, jen více modrokrovému samci, přilákána vůní ještě dýmající ohořelé borové kůry, do jejíchž štěrbin za-

kládá budoucí potomstvo. Žila v těch místech před věkovitou výstavbou labyrintu, skryla se v borce při apokalypsách, dnes stále zářící kovem nesmrtelného chitinu.

Založils už požár?

Kuřba vždy prospívala zdraví. Taháš intenzívně cikaretu a posiluješ vitální kapacitu plic, jakobys hrál na neworleánské saxoboe. Kráčíš po bulváru plném autosmogu, a nevyndáš-li důsledně žváro z úst, vše hnusné odfiltruješ. A bezfiltrová cigareta je pro zdraví nejúžasnější. Na zdravé, růžovoučké plicní a průdušní tkáni nekuřiče uvelebí se nebezpečný bacil s velkou chutí. Hulíš-li pravidelně mnoho let, na tkáni pokryté dehtem neuchytí se škodlivého nic.

Když přece?

Další složkou je nikotin. Nebezpečný jed. Kdyby na dehtu přece usídlil zhoubný mikrob, jed ho spolehlivě usmrtí.

Není nebezpečné, kokotinami ničit jistý drobný patos, o nějž se chvílemi lopotně snažíš? Když zápolíš o život?

Ztrapnit smrt může být milé. Kdybych mohl volit mezi poznáním, v mém pojetí smířením, a úšklebkem, vždy jdu první cestou. Škleb však se mi v tvář vryl.

Taky se ti uleví, když kdosi blízký zemře? Umře? Nemusíš na něj myslet, obávat se vztahů; svět je najednou, na chvilinku, protože se množí, mnohonožky… na momentík je přehlednější.

Je to snad vražda, když zabiješ fiktivní postavu, tebou stvořenou? A těch potratů, pokud nepracuješ v gumových rukavicích, nohavicích…

Jojo, nepřemýšlím, čiže som.

Pes kulčák za plóóotem seděl, a smutně na měée hlééděl…

Prýs jednou „zpíval“, a musili vyklidit kostel.

To je refrén songu Pes kulčák. Složil ho spolužák, na hnojné praxi v pohraničí. Oblíbená melodie v rytmu vlčího vytí.

Co jste hnojili?

Cokoli, a pak hlavně s chutí štrádovali do nějakých nejbližších lázní. Když jsme nestíhali, aspoň do knajpy, bývaly,

bývávaly srdceryvné. A za ploty na hromadách písku (domorodci hnali baráky výš a výš), zírali na nás, ale hlavně vyli a zuřili psi kulčáci. Nejspíš odplata za naši praxi; za mou nerodnou, neporodnou brigádičku dozajista. Šli nám tvrdě po kulích; většinou jsme nestačili uskakovat.

Co takhle…---: Byznysmen?

Hnus.

Vědátor?

Nuda, a navíc nejsem zodpovědný.

Politik?

Hnus+nuda+přílišná zodpovědnost–

Ach. Achich, chceš ze všeho, co uvolíš dělat, i co se ti jen děje, a děje snad nejen tobě, něco vytěžit. Z každého prdu vykynout nehynoucí kuličku, kulku. I proto fixovací mánie, vše uchovat, vždyť všechno má, i když nechápeš, nerozumíš, ale má „smysl“ (stále platí, modifikovaná, neexistence pojmů v uvozovkách). Co těžíš z jízdy tramvají? Nebo z odhalení vraha?

Copak, smí se vraždit?

Jistěže ne. Propána. Ovšem zase, stranická linie je stranická linie. A něčemu stranit je přirozené. Nehledě na to, že se, jak víme díky blahodárným médiím a literatuře, vraždí poměrně často i z důvodů, jež s dodržováním nějaké linie nemají nic společného. Naopak jdou proti řádu. V těchto případech vyšetřovat, a dokonce řádně trestat, bývá obzvlášť obtížné.

Co třeba vztah, k někomu? Přitažlivost vzájemná?

Do téhle debaty nikdy nejdu.

A pokora, nic ti neříká?

Pokora? Jojo, koho bych tak pokořil…

Společnost nic?

Společnost, lidstvo, je prostinké. Většina chcípe chudobou, druhá větší půlka bohatne. Nás inteligentní vzdělané

lidi sere čím dál víc, že my hovada můžeme kamkoliv cokoliv psát, malovat, kydat, čmárat, ať jsme židák, negr, arabáš, teplouš, dokonce i ženská. A můžeme chčím, čím dál víc bezuzdně volit, a to především hovada.

Co sere nás inteligentní a vzdělaná hovada je to, že boj, válku, čili v důsledku pokyn k výmazu, spustí kdokoli kdykoliv (nemyslím kyjem, pazourkem, nebo stisknutím tlačítka), kdokoli kdykoliv výrazem tváře, slovem vyřčeným i zamlčeným. Privátní válku, jedince proti jedinci, sama proti sobě. Nelze naakumulovat teplo na zimu, ožralost pro chvíle abstinence, poučení z krizového vývoje. Trénink nefunguje, leda pro nejnižší životní formy, topmanažery a vyvrcholené showbizlejdýs.

Pochopitelně, to nestojí za záznam, hodno výmazu. Historie vytváří konstrukce z vykonstruovaných faktů, vytváří z nich vyprávěnky k táborovým ohňům a obrazovkám. Nic jiného neznám, přítomnost nechápu a budoucnost je ve hvězdách. Doslova. Já však přece řeším, proč se pořád musím dívat výhradně na sebe, a proč cizíma očima.

Začíná mi zvracet mozek. Hle, co blije: píseň o pitvě skulptury. Na začátku songu dominuje antická socha olympská rozříznuta skalpelem, pod ní živoucí tělo. Ke konci živoucí tělo naopak rozřízneš, ejhle: pod tím mramor stulený, mramor chladný.

Problém není v tom, když říkají: jsi hajzl. Problém je v tom, že to neřeknou; jsi hajzl v bezvědomí.

Dokud nevíš, jsi v relativním „bezpečí“. Jakmile to odhalíš, zbavuješ se ochrany, vydán na pospas.

… a pak milenka sama požádala jeho ženu, aby se s ním mohla vyspat, aby ji to překvapení neranilo…

Neumím to vysvětlit, tu recidivu zkurvenosti: jakoby touhu po bolševismu, že to rudočerné právo s dědečkem se mi vrací při pohledu na Majora (libolivolného), je to jakási zkurvenost organismu, do bezpečí za každou cenu? Katatonický imperativ.

Ano, bezpečím je vědomí té zvrácenosti!

Celý život (čili snad několikrát po více minut) jsem přemýšlel o tom, proč mít rád moji mámu… Přežívající, ne sorry (mami), přeživší, přeživší…

Prrrrr!!! Ty’ve, furtopořá d’eštěřešíš?!

Je to výstižný příklad. Ne JAK ji mít rád, to umíme tak přirozeně, plně spontánní to bývá, naučí nás to, víš přece… Ale PROČ? Jevila se mi mnohdy velmi nedostatečná. Nakonec jsem zjistil, že žije v téže nervozitě, pocitu nedostatečnosti druhých, snad bych řekl rovnou touž úzkostí. Nemám ji tím radši, ale ubírá to její sebelítosti a mé lítosti.

Neslyšet to ohlušující, němé úpění, byl bys ryzí kurvasyn.

Plodit kurvavnoučky…

Tak proto pořád rovnala ty třásně na okrajích koberců ležících na vyblištěných parketách…

Jsi lítý, či lítostiv?

Teprve nadechávám, ještě ani nespouštím řev, běs se doposud nevyřítil, napřahuji ruku se sekerou, vzteklá slina dosud nevystříkla – a už smolím omluvu, kaju se a pláču, volnou rukou hladím kontratvář…

Pamatuješ, té školní kolegyni s vyvinutým kýtním osvalením, reprezentantce v mrskání pneumatickým kladivem, když přisedla k tvým džínám v kraťounké rákosové sukénce, zabodls do stehna bodec?

Jistě, proslul jsem klidem a vyrovnaností slepého úsudku. Použil jsem preparační jehlu, pedagogy zmýlenou za penální kružidlo, drženou jemně dvěma prsty, a zkoumal hladinu podkožního tuku. Vyjekla maximálně, již kyprá, leč dosud zjevně velmi křepká.

To ovšem není práce zlosynova. Zlosyn přece sám chodí bos po řezných plochách. Uvykls rejdění chodidel na čepelích žiletek; ale varuji tě; tančíš prostobosý už na břitech břitev; to neustojíš.

Známe se, sami sebe, lépe, než jen tušíme. A to tušíme sakra dost. Proto musíme vše skrývat. Zarudlá rohožka dobře poslouží, stejně tak milý úsměv či dokonce pozdrav provedený s drobným úklonným úšklebem.

Ono otočit knoflíkem máš udeř nebo prašť, plynovým ať elektronickým. Vypusť Cockera ve vrcholné fázi, ať všici víte, co je pulsující blues; tyhle skvělé songy jistě vyrůstají, bují, je to okvětí rozvíjejícího květu; liana svíjející se k vr-

cholům; nevrcholí však orgasmickým výstřikem pornografie, onanie, nýbrž estetickým, existenciálním sólem, a… Tuhle, ráno, jsem se pokusil omýt. Sebe. Vše naplánováno jaksepatří, dostaven včas k umývadlu a spustil její proud. Voda vs. proud vědomí. Nejprve vyšplíchla na kalhoty, promáčela mě od pasu do kolen. Pak ji dlaně omylem zašplíchly pod krk ku kosti hrudní. Několikrát jsem pákou cloumal, poslechla, nicméně zmáčela vlasy, pak natekla za košili na záda (to nechápu jak). Kus se dostal do nosu, bezmála mě utopila. Sotva jsem vyvázl, tohle zažívat každý ráno… A stejně na nic nepřijdu.

Co ta tvá vyčuraná berlička obezlička, v rodině dáváš přednost profesi, v profesi rodině, v umění faktům, ve vědě intuitivnímu bohémství?

V hospodě zpřísahaný abstinent, na léčení frivolní furiant; v byznysu malíř, s paletou hokynář…

Též dodržuješ standardy: odpor k tomu, co tě nejvíc přitahuje, distanc od nejbližnějších…

Nevím, proč si tohle začínáš. Ale vím, že se začneš ptát, atakovat, co chci a mám rád a co nezbytné a tak. Než to později překryjí konjunkturální, zapomenutelné odpovědi, teď předem prohlásím, že vždyť vím! Chci, až umřu, abych se nelitoval. Ne, přesněji, abych nelitoval. Tak; nechci litovat.

Nebo celej ten slavnej votče Váš… Fakbys chtěl, aby Fotr nebeský přišel, pošéfoval to tu podle svýho…? Vzal ti i to nic, co si namlouváš, že máš?

Když sem ve srabu, proč by to nenapravil, nepolitoval?

Holedbáš se nepřestajně, jaks na dně, snad pode dnem furtumfurt, tak co ti…?

Mně by se to asi i líbilo, může to být příjemné… No, halt neumím propěstovat příliš vřelé vztahy.

Buchbuch buch, je Pán doma? Ten nejprohnanější špicl, Pozorovatel, nejvyšší Pátrač, a zároveň Sudič?

Jen tak bokovka – nemáš-li drobet mishmash ve své, genderové řekněme, orientaci? Krapet?

Fyziologicky jsem rozorientován naprosto jasně, cíleně. Zřetelně zřejmé z mých pohledů. Zmatek nastává s nástupem vyjadřování. Řada, nelze použít šílený výraz orgánů… řada dotčených výrůstků a škvír, jež v naší rodné lingvě english france nepůsobí potíž, nabývají v důsledně zpozdilých rodových nářečích – derdiedas, tentato, děsuplných zmatečností.

Jakože…

Chlapi se oslovují dívčím tím (pičo), či DER Arsch, to už je fakt šílený prdel…

Germánská rozpínavost; já myslel… no, každý nakonec tu svou škvírku najde…

Jistě; Lebensraum.

Bůhvíproč, možná čertvíproč, ani já nevím proč, ale: Jakmile vyslovím, ne pomyslím či napíšu, slyšitelně vyslovím slabiky girolamosavonarola, už už běžím k svým klíckám, vytáhnu jednoho nebo jednu a chvilku si pohraju.

Taky jim vytahuješ chordy?

Přesně! Vytáhnu sevřeným palcem a ukazovákem strunu, on nebo ona se rozplizne.

A nemáš v ruce nic.

Přesně! Univerzální nic, co zas obroste, vhozeno opětně do klícky. Pokud nezapomeneš sypat pravidelně krmení, což občas zapomenu.

Kdežto v teráriu s Coleopterami…

Přesně! Tentokrát si rozumíme. Vnější skelet členovců, uvnitř nic, zato vnější podoba skýtá na miliony specifických spécií! Trvanliví tvorové. Už víme, jak se svět točí!

Čuji, nakonec odkryješ tajemstvíčko?

Aha, zase marná snaha… Buď vidíš, víš; a vždy jen povrch, ať čertbůhví kolikáté slupky. Nebo nevidíš, nevíš; tajemství je nicota.

Z t LUM te t A SV ět LA ! ( P renatální výslech)

Ocitá se v tlejícím opojení, nočním podzimním listnatém lese, stmívá se a svítá, svítá a zatmívá, do výše kolen válí se mrazivý dým. Cítí listoví, tlení, pach spór. Roztodivné houby poletují až tři metry nad lesním humusem, porůznu zastřeným zhnědlými listy. Spíše se vznášejí, zpočátku příliš pomalu, již však víří a syčí krouží pod korunami stromů, naletují štěkavě na tváře čelo a často zasvitnou vykviknou červení, třeň trochu bílý; svítivě slizké výrazně bledé – jejich doteky studené klobouky zrosené zpocené; nestačí se otírat, ale oddychují spokojeně, klidně se vznášejí hašteří blikají pípají.

Dupl nohou, ozve se neutuchající šelest, trhání látky borcení ledu; přestal hýbat bosýma nohama, pocit nezmizel, v dáli pod listím humusu neústupně haraší – a je jasné, proč.

Několik desítek metrů dlouhá s půlmetrovým průměrem, leskle hnědá, napohled keramická článkovaná – začíná se plazit velice rychle různými směry. Hřmot tlení zuřivých rozervaných červů. Tehdy ji zaslechl v ostrém jekotu, ozářenou, stočenou kdesi na záhonu uprostřed vybetonovaného dvorku, ze škvíry mezi články víří nažloutlí hlasití dlouzí hlísti, hustý kmitající věnec kolem těla; škube sebou. A teď zase v nočním lese mě jistě ta pružná věc chce ulovit a zbavit se své bílé červí svatozáře. Usilovně se pokouším dělat kroky a rameno opírám o březový strom; silné bílé větve černě strupaté zmlknou změknou, černobílá pokožka se napíná a přísavky sykají na mé tváři, dokud se strom neodplazil. Vůně, symfonie vlhkého mechu. Menší stromy zpružní v hadovité útvary, chodidla chtěla obrůst, ale třu je silně o rohožku v předsíni a stíhám pobíhat po svahu mezi keři v lomozu tmy nezřetelnými. Z masívní černé tužky vysouká se silná červenohnědá tuha, ostrým hrotem projela šustivě určenou vzdálenost, zamroukává se do paty, protahuje sténavě palcem ven a mizí v noře, z prstů pravé nohy zůstávají trčet krátké šedé dřevěné válečky, nehty vymňoukly vypoukly, po sloupnutí jejich skořápek hledím do slepých očí. Rachoti-

vý pach skládky. Vzduch zvuč, houstne houbami, vířivě vrčí kolem stromů, kůra často silně září rezonuje; ty bledozelené kvílí létají přímočaře. Přibývají medúzy menších rozměrů, až konečně jedna obrovská namodralá s bledým terčíkem zažloutlým úzkým okrajem vše zakrývá a přehluší. Lesklá hnědá hadice rychle neúnavně slídí po průhledné dužnaté kupoli, občas obnaží břicho, svíjí se prohryzne tuhý vrchol zaryje do půdy, ve středu kupole strmí pružný ztvrdlý sloup; ale ocas s bílou červí svatozáří zvenčí zoufale skučí bije do stěn. Slaná píseň mořských chaluh. Zaduní hukot země rychle kroutivě zvedají kulovité hlavy sykají na dlouhých ohebných nožkách červené houby a matně září.

Dotýkám rukou barevné plochy obrazu; není dosud suchá, ruka horká vlhká ryčná potem divým rytmem k barevné vrstvě přimyká. Vlákny prorůstá do obrazu na silné dřevěné desce, přitisknu pokrčené paže nohy zapouštím kořeny vsakuji; vlísávám a zarůstám celý, vrostla hlava vlasy ztloustly zkrabatěly; terpentýn omamuje. Na obraze prosvítá živá tmavá barva pod pružným šedozeleným lišejníkem. Potom už jen suché němé studené Slunce zhasíná dubový posvátný háj…

Vzpomínáš našeho vyšetřovatele Anselma? Tu nacistickou bolševickou svini?

Co v éře smrtihlavů velel četě na úrovni roty?

Jo, ten, co nám naletěl na synchronní střelbu, na paralelní smrt.

Zmrd.

Ty kydy o pitvách, prý nikdy nepitvá; dyť neznal vidličku ani nůž, ni lžíci už; jen skalpel.

Tak ten měkejš tvrdil, že v rodné středoevropské čmuchštině, jeho rodné, nevyjádříš psychologicko-psychiatrické, natož dle kultovních nečtených autoritářů, ještě vyšší, filosoficko-teologické, jaj, myšlénky.

Ni já, ni ty to neposoudíme. Ale jde o velmi uklidňující ujištění, velmi potěšující. Asi to prubnu. Prubnu drze cokoli.

Aha. Kleknout na všechny čtyři, hlavu na polštář, vystrčil zadek? Nebo na záda a na kraji postele? Copak porno není součástí života? Je korektní, upřímné a otevřené pouze říkat, že cigoš prostě, prostince patří do plynu, židák patří do plynu, homouš a komouš patří na oprátku, kulak a feťák patří vysypat na skládku?

Není stejně poctivé a upřímné si přiznat, že skrze sexualitu lze nejen utužovat vztahy – a ničit je druhým –, ale hlavně porozumět obrazům Joana Miró – ne těm pročesaným, oštemplovaným; ale sérii Sobreteixim z jutových pytlů a třásní, skvrnám, především tečkám na akvarelech žen a hvězd a ptactva…

Dyť ti to nikdo nebere, nepovykuj, neurózo. Polohy mohou být jistě různé, ráda bych poznala, jak do mě vniká muž, do krásné svůdné ženy, i lesbou bych chtěl být, a zůstat přitom mužem. Nicméně, proč je tak důležité porozumět malovaným jutovým třásním?

Je to rozhraní, jak dnes nadužíváte vy hnidy. Rozhraní všeho. Můžeš třásním propadnout, odmítnout, nepochopit, smát se, pohrdat. Ocenit, prodat, vyhodit, vystavit. Nevšimnout si je obvyklé, nejapné, sebevražedné. Hnědá haknkrajcová hnida.

Monochromy obsahují jak koncept, tak jakýkoli tvar (a výtvarné umění z téže logiky může být jen abstraktní, obdobně každý „umělecký obor“). A bez třídění se neobejde nic, nikdo, sortýruje příroda od počátku věků, i Bůh, i když ten (se chystá) hlavně od apo-konce…

A tys už zakoušel vytáhnout z ulity někoho, sebe natož? Obnažit epitel, své study, zvířeckost, tuctovost? Žiletkou, preparační jehlou odřezat a odtrhat od vnitřní stěny ulity všechny úpony, vazby, vztahy. A pak s odporem zastrkat, zasoukat zpět…

Jak na nahou tkáň padne vnější chmýří, a ta se zase zasune, chmýr zapouzdří a obalí se v perlu!

V 99,9 procenta vzniká zánět a sněť, perla nikoliv. Tys však spíše kryptoantropologem.

Dostávám důvěru vyjevovat skryté odrůdy lidu?

Jistě ne, fucking pussing riotting! Rotting! Věříš v chiméry, toť účel tvé pavědy. Věřit v nepoznatelné, ne neznámé. Zavíčkovat ulitu.

Slova slouží k zastírání, to nespraví ani zvířecí čmuchština, neúprosná latina či dialekty germanizujících intošů.

Joanova tečka a čára, jež zanechal na útržcích výstavních artefaktů, pozorovatelům bez pikogramu (piktogramu) představivosti, slouží jako výtvarné veledílo. Tupého zab, génia aspoň udeř. Nepatrný střípek imaginace ti vyvrbí krystalický názor, že tečka s čárkou, nazřena knižně, poslouží coby vrcholná literární událost. Dalších výrazů netřeba.

Přemítám, fakžejo, vyjádřit vše jen slůvky se, ale, však, a tak. A sami si tím vypleťte váš bič! Leč to je fuč, naopak zvlášť sykavky sám často sem vypráskal.

Osekal.

He; tečka by stačila; proč svazovat čtenářův jitřivý rozlet ještě čárkou?

Dodá textu kýžený sexynáboj.

On a ona, nebe a peklo… A morseova inkunábule zákonitě po aukci se samovznítí…

Ansík měl střety s Michailem Fjodorovičem? Innokentijem? A s naším andělským Michelem Andělem? Innocencem?

Někde Míšu, Feďu udal, že psychoprofily jsou tak akorát (sotva, stěží) usmolené autoportréty. A taky, proč z úchvatného kusu přírodního mramoru božích barev a nedostižné struktury a tvaru oseká nějaký debil sochu, proč smolí z cenné suroviny neforemné oduševnělé kulturisty.

Vystartoval na dvě gigamouchy, nevinné mušky na skle výkladní veleskříně, jedním pidiplácnutím.

Míša, teda Feďa, na to ale dojel.

Míša, teda Anděl, to ještě ustál. Jen se zakrnělým óbrkámošem Davidem, museli v pokání postavit policajtům kostel někde v Africe.

Anselmo byl pošuk. Vypátral všechno, neodsoudil niko-

ho. Jo, hltal; musel pozřít všechno. A přitom co nakousl, zásadně nedojídal. Psal tak, aby grafolog určil z textu nespočet vyhraněných individualit; nejmíň obě, snad i tři!

Třeba pěstoval protiklady prakticky? Víš, že touha vyšumí, bílá zčerná, temnota vzplane, živý zemře; v každém hnutí brvou je potenciální smrt, a vražda vytváří vakuum, do něhož se život dere až praskne, dokud nepraskne.

To jo; jen pošuk by se tím řídil.

Mrchožrout; hrobník.

Ještě jednou, chňuch, když je někdo vrah, tak může, má vraždit? Obdobně, když není vrahem, nemůže, nesmí?

Odpověď je zřejmá. Toužíš snad zemřít?

Víš, jak Ansík skončil?

Matně, byl jsem tehdy jaksi mimosebe. Ale prý na zbytku zdi, co zbyla z kaple, zbyl po něm otisk, podobající se fresce, s viditelnými zbytky páteře a snad i plic, zblitých plic s jakýmsi stínem… Tajemství, a už to nebudu opakovat nikdy (nikdy, jak víš, znamená fakt málokrát), tajemství mě nezajímá, slouží blbům k oblbnutí blbů. Tajemné, to je ono. Tajemné znamená úžasné. Úžas je život.

Hele, napadlo mě tuhle, nebyl on, Ansouš, nakonec ženská?

Určitě ne; i když z první ruky to taky nemám; celé jsem to tehdy jaksi nějak proležel. Ale byla by z něj prej skvělá lesba. Vydala o tom brožuru. Teda, Akademie věd.

Vět? Studují věty? Nebo je myjí, proplachují? Ako? Čí věty? To zní skvěle!

Věd.

Vjed, vjedl, že se tam vežral?

Co blbneš, blbě? Rej divého Víta, rejdivého vítá?

Koza nozdra. Cosa nostra. Kosa: na srpovitém pruhu pobřeží vybíhajícím do moře sedláci ostrým zahnutým nástrojem sekali, ve strašné zimě. Nicotná ukázka, jak rozumíme, jak vnímáme „pravdu“.

Moje věc, tvoje věc, naše věc. Cui bono?

Aleale, i ty chceš ze všeho, i z pitominy cosi získat, vyprosívat aspoň zrnko smyslu… Pudí tě k tomu zvídavost, či

navenek unylá, uvnitř nedočkavá kšeftařská touha mít, získat, ospravedlnit zmar, získat cenu, uznání?

Ostýchám se.

Nestyď se. Klidně zaklekni. Jsou to jen slova – nejsi přece vidět. Nejsme vidět.

Jaká ta jeho Marion, nebo Muriel, jaká byla?

Och, myslím, ryze snědobílá.

S entusiasmem bych té mojí, té tvé, té jeho Muriel parádně vymrdal prdel.

No vidíš, jak ti to jde… Konečně vypadla z tebe oslnivost, světabornost. Ale troufáš si jen schovaný. Zrovna říkám, tuhle na recepci by se takový dialog vyjímal mnohem líp. A stejně, není vhodnější věnovat se decentnějším výrazům? Co tomu řeknou vedle, kolem, oni?

Neznám oni. Jen já očima jiných. Plácat slova, slova, větu. Co si o tom ona pomyslí?

Která ona? Jen ty jejíma očima… Šlo by to odborně rozebrat.

No, hodnocení se odvíjí i ze stavu žláz; v kterémže stadiu to čteš nebo píšeš.

O hodnotách rozhodují žlázy?

Zásadně. Chemie organismu v různých situacích. Žlazám je to jedno, mohou číst topliteraturu, zírat na obrazy nad Seinou, stejně hormony ovlivní neurony, jak chcou.

Za co se tolik stydíš, plešný chlapečku? Kde skryta tvá nejtajemnější trapnost? Neumíš být „happy“, ani nevíš, co to je? Uvolnit se, nebýt škrob? Nebo kamufluješ a stydíš se žít, protože je to nepotřebné? Vždyť působíš občas důsledně věrohodně, docela OK?

Jako Ansík.

Ještě se honosil tím, jak neuměl nenávidět!? Když uměl závidět, což je neřestnější než cokoliv.

Vysrat, vymrdat, prdel. Aby tě věčně, ty nevděčné štěně, vačnatý šlakol zhryzal.

Já nevím, ale možná tím tak trochu vraždím. Ubodat nezletilou a urožnit její brzlík je po holokaustu nicotné. Ale i ve zbabělci hárá cosi; tuhle jsem jednoho málem umlátil.

Zastřelit člověka přece umíš, starý brachu…

Co? Jo, to… je něco jiného, zastřelit kamaráda, sebe. Ale, navzdory cyklonu B, opravdová vražda je pořád lákavá věc…

No, ono tím dneska už nikoho nedojmeš, vraždou, vystrčenou prdelí…

Dneska? Jaké dneska?! Existuje jen pořád. Tvá natvrdlost je příliš zatvrzelá.

Womb. Bod zrození i útočiště.

Vždycky jsem měl nejraději wombaty.

S tím vombatím wakem – bezbřehá banalita. Dát ji do placu na recepci, vrchol trapnosti… přitahovalo ho tělo každé druhé dívky, ale ne té, s níž mohl být. Ale té, která byla vysoko, vysoko nedosažitelná, nedostupná…

Zakázané ovoce. Ovšem pozor, guru nejvyšší to posvětil, neb doslovně citujeme z dopisu, jímž se Franz K. brodil k svému Maxovi (v půli dubna roku onoho, a to z ryzích Tatranských Matliarov, johohóóó). Takže nižádná pičovina, nýbrž tesáno do skal, do (malých) velehor!

Hurá. Uhranul mě lemuří ksukol. Ono to není ani tak o těch dívkách, ale o životě, cestě dopředu… jen budoucnost, jen co tušeno za rohem; nudí, co už máš… chycený úlovek musí být zahozen.

Co vyvádíš, smolíš svou první poslední vůli?

Jen se pozoruji a velmi, velmi se divím.

Každý se pozoruje, pozorujeme. Tvá, ta tvá pozornost však až brilantně přepjatá.

Brizantní.

Tuhle jsem tě pozoroval. Jaks žral, jak cpalses, prohlédals celým svým trávicím traktem, najednou napřímeným, rozevřeným až ztopořeným…

…ažs na dně hrdla zahlédl svá hovna…

Seber se. Hezky formuluj, učeš se a poskládej, a nesmaž takovouhle multibestiální feérii.

Naopak, vyjadřuji jen prostomyslně naprostou realitu. V té pointa většinou nepřichází, katarzí nemnoho, a ne-

postřehnutelných (kdo by o ně stál), věci včetně nejbližších míjíme v přehršlích, přesným větám porozumět krajně obtížné.

Psssst aspoň, nepišti, nepiš nahlas…

Těžko mi jinak, ty víš, už první myšlenka mě obtočí pavučinou, nit opřede a stáhne v temno labyrintu. Marně kol sebe kopu a hýkám, sám s prvním stehem ušil jsem sak; vak, z něhož nevyklouzneš.

Dyť já vim, chci-li k jádru, či aspoň hloub – seknu, ale strach a třas ochromí a zalévám hned ránu hojivou pryskyřicí…

…až vypižlám jantarovou komnatu. Jen oprýskáš peň a zhnusíš, a vnitřností nedobéřeš.

Stejně to nemůžeš mít chvilkami zdánlivě promyšlené, vystavěné, jak se nazdává. A těch chybějících vysvětlivek! Ku každému gestu, soustu abys připojil encyklopedii, troufalý naivisto.

Či alespoň slevový leták?

Vám nabídnu tak akorát Kyblík věrného vomitenta.

Abys mi tu nevomítnul zeď… Zníš-li občas naléhavě, přeces komediant, pořád.

Vopsach už v hajzlu, stačí doladit formu…

Nepodceňuj vlastní intuici, tvárnost, suchý plazivý muslimáku! Vzývání vyduchlých opakovatelných dekorativních motivů, vymiškovaných, vyřezaných z čiré předvěké Alhambry, těkavé mysli ulevuje. Skýtám pastvu infantilům, nedozavinutým pamozkům. Renoncům, renegátům, pazhřivým rejnokům, vydutým rozsviněným…

Klid. Klitklit, klit.

Zas na to, že byl od narození slepý, Anselmo…

Ty přitróblé nonsensy, jak zapletl s černým jazýčkem, asi to blbě přeložil, špatně přiložil…

Spíš na to neviděl…

Neviděl zvuky, slova, křiky, co drobnohlávka vyluzovala?

Bylť pouhý pozorovatel, svědek jen; ovšem očitý.

Komediant. Nic než komediant. Navenek plno děje a emocí, zevnitř ztuhlý, vychladlá tvrdá láva.

Nikdy nesundal černé brýle. Zohavené; ty žhavé, doruda rozžhavené díry po bulvách…

L et t U čňák A

(i MM aturní O hlé D nutí)

Hned co nastaly krásné předletní dny, chytli si mě a vyjížděli se mnou na venkov. Hledíme na sebe namačkáni, oni vůbec oka nezamhouří, mlčí, jen se pohupují naprosto mimo rytmus. Kazajku mi dali šedobílou. Zavírám oči, nasávám vzduch bez vůně i pachu a zdá se téměř jisté, že jedu na výlet v kočáře a slunce filtrované korunami stromů na kazajce pohrává nazelenalými odstíny. Dojeli vždy kousek pod vrchol kopce a na pasece mě obstoupili, vkusné bělostné košilky černé šaty, ale bez kravat. Pak se vyptávají, zda mám stále ty potíže, a přidrželi mi levou ruku, ten nejzpocenější zápěstí pěkně nařízl, hned zase rychle ovázal. Slunce září, všichni už musíme mhouřit. Vytéká vždy jen několikavteřinový čůrek – ale krajina zatopena vůní krve po úpatí hor. Zasním se, svalím stočím do klubíčka, pánové se naparují, hlasitě děkují s mnoha poklonami, odcházejí do hor; usmívají se volají jeden přes druhého: Snad nezabloudíme! Snad přežijeme! Snad se zase uvidíme! Mávají našlapují pryč. Ale nemají štěstí. Nemilosrdná lenost je nutí dělat co nejmenší krůčky, a když vzhlédnu, hýbají se jen kousek ode mě, brunátné grimasy zpocené tváře, tlustí tatíci u piv v zahradních hospodách, jen přes rameno místo foťáku poctivá plynová maska. Že se jim tak zle jde, až supí z toho, nasadí masky a krajinou se rozléhá snad ještě šílenější puch než obvykle…

Konečně poodešli pár desítek kroků a škubnu sebou. Cítím provázek, oni drží na konci a táhnou. Jejich neforemná ušiska – hranatá – taky samý chlup. Odřeli mi kazajku, ale počasí parádní, táhneme horským údolím, kolem vysoké smrkové lesy, před námi skalnaté štíty, slunce stále sálá vysoko na bleděmodrém nebi vlají cáry bílých oblak.

Zář a vůně divoké máty sílí. Mám důvod teď i čas cítit znepokojení, vždyť v poledne za parného dne vždy vycházím s nožem z domu na zahradu pro světlezelený salát, ostří vbodne do bledého nachluplého měkkého břicha a ležím v záhonu na vlhké hlíně mezi svěží zeleninou, sním až usí-

nám, zatímco nahoře v jídelně usedají k talířům – ale často se ani nepodaří nůž do břicha zasunout a vracíš se neuspokojený nenasycený…

Pocit rychle mizí; zapadající Slunce prodlužuje stíny, ochladilo se, při zemi si dětsky zahrává hnusný ostrý vítr. Pánové se zasvěceně hřejí u ohýnku a už předtím uvolnili kazajku, nechali ho ležet na břiše. Z hor se valí mlha, zelené svahy zejí šerou šedí, žluté květy, je jich záplava, už neřezaly do očí, jen drží tmavnoucí barvu. Nejohlodanější z pánů se po chvíli napřímil, vyráží vzhůru loukou. Není v klidu, při každém nádechu se hrudník tísnivě svírá. V chřípí zahlodá déšť i skála. Stoupal stále vzhůru, obezřetně, správný nášlap jedinou tvůrčí myšlenkou. Cesta úzká, kluzká a tráva taky.

Mezitím u ohně povalují se věty v minutových intervalech a druhý bodá odřeného ohořelým klacíkem. Konec udržuje žhavý, až kazajatec ho konečně upokojí, odkousne konec klacku a ten se rozštěpil. Tazatel avšak, místo aby si oddechl, chce upokojit ještě víc a rozmlátil celý klacek o záda kousavého. Svítá, zbitý leží zatím na levém boku.

Procitli do mrazivého dýmu svítání a začali chlastat. Trvá to hodně dlouho a v různých údobích pobíhají po svazích, předbíhají tupější turisty. S úšklebkem se převlékají za tmavomodré plže do deště, častěji za srnky, zloduši napodobují hříbky, podnikavci satany, prudce jedovaté slintavé muchomůrky. Srnky pak na snímcích turistů chyběly, nejvýše po nich zůstává šmouha zlatých kopýtek po odskoku…

Konečně klid, příměří. Přestáváme srdečně vzlykat, od horského jezírka vzlínají naše zatuchlé pohledy vzhůru. Po nebi líně kolébavě přeletují vypasení ptáci tučňáci, dole pod strání v bahně halasně se páří pár osamělých ekonomů; chrochtají u grafů, neumějí přesvědčivě ani kotoul vzad. Všichni pánové se soustřeďují na nejnižším vrcholku a tam i mě nenásilně zatahují, prudce ukazují, již podrobně osvěženi a oproštěni, cosi výsostně poutavého na nejvyšším štítu. Snaží se na vše dívat spatra, ale jistěže to nejde; tedy mě udrží za nohy nejrychleji mnou točí až uvolněně odlétám k oblakům, shlédnout podívanou. Přátelé zdola zářivě kynou, volají, mé kotní-

ky pevně svírají v dlaních. Shledávám na vysokém štítu kupu písku na ní kohosi v kazajce smečka úctyhodných psů rve na kusy. Mocný krvotok stříká rytmicky až ke mně, po chvilce blaha jsem přesycen, až škytám nevolností. Silně nervózní nechám se stáčet do sudu, jen když zavládne klid a žádné tuhnoucí přesvědčení…

Jistě se těším na opět nehynoucí opožděné jaro, vadnoucími květy navinulé – a třeba se objeví i dříve, ti nesmrtelně jedovatí obráběči mých žil; lepší než trhán neřestnými psíky, neb z takových štítů výšin příliš často bezohledný smrtelně padám a pokřikuji…

Taky ty rosekaný lebky, furt. Lepší je fak roztínat, nebo maj praskat pod tlakem?

Vždy kus od kusu. Nicméně, usiluji jejich zobrazováním vyjádřit, vyjadřovat harmonii.

Co vidíme na rozjeblých, rozprasklých lebkách souladného?

Jednak upozorňuji, v zásadě jde o lebky rozpolcené (50:50). Víme, že praxe půlí v jiném poměru; tohle je právě jakýsi ideální lebeční sek. A co ty, nevím, mě ovšem iritují hlavy vcelku, cosi nekalého skrývají, nedostupného, nebezpečně disharmonují.

Tak jo. Taky, Pascal nebo Voltér, vyjde na stejno, oba se v posledku objímají s úzkostí…

Báli se vzájemně obejmout?

Voba vole, zvlášť! Každej se svojí. I když, proč by nemohli spolu…

Apropos, k plnocudnému, zdravě rovnocennému vztahu máš čtyři varianty.

Tři, a jednu.

Masové zbožnění, jež tě pozře.

Zásadistické týrání, na němž tak závisíš, až se oběsíš.

Nevšímavou koexistenci, kořeněnou snad jen koitem.

A konečně, čtvrtý variant?

Nebudu to víckrát, než je nutné, opakovat. Ok, pátráš, pátráš, a nic nenacházíš; přesto ti oči vylézají z důlků. Zjis-

tíš, že není po čem pátrat; a přece zalykáš se touhou, nespíš, nespočineš, zaujat, napjat na samu mez. Zalekneš se, až když si to všechno uvědomíš: Co pak? Co následuje?

Prýs vmládí kypěl, kypěls jakousi antiprokrastinací, předbíhals i nejrychlejší budík? Současně s glejtem nejtupohlavějšího prodlévače, jejž světská půda kdy nosila…

Bingo. Nejedny hodiny předčím o plné kolo, ale liknavost coby základní atribut jsem podržel též. Obě protivy mne determinují. Konkrétně k tvému dotazu, kdybys ho byl položil: Potřebuješ-li beztrestně odložit podstatnou věc, nejschůdnější je urychlit pár nedůležitých hovadinek. Oslovin.

Osel?

Zapravil do půdy sémě, hýkavec? Lichotivý kopytník?

Bacha, hra na asociační testíky se týká duševně standardizovaných jedinců, nikoli nás tří.

Kolika?

Zatím zánět. Resp., dvou.

Ovšemovšem. (co to má být – zatím zánět?!)

Determinace je ošemetná. Je milé a důležité, leckdy obdivované, určit každou potvoru a mechorost, zkamenělou kambrickou lilijici; zařadit do systému. Jít lesem a hladit listy latinskými jmény. Diagnostikovat pokročilejší duševní stavy a ozdobit číslem diagnózy. Příroda sama ovšem žádné druhy nezná, sám si je musíš definovat. Duševní stav sotva zná kód své diagnosy, prdí na ni. Tím se řídím vždy, když na skřipci ze mě mámí odpověď, když přiznávám barvu viny. Leccos vím přesně, v kontextu etickém i vědeckém; kdybych si však troufl říct tomu „pravda“, zhroutil bych svět. (na okraj: udám kohokoliv, komukoliv.)

Mrzíš mě, bortíš snahu o celkový dojem, když dodáváš praskliny svým vyjádřením uměle, účelově.

Zas ta neznámá, bezobsažná, ba falešná slůvka. Abys však nezanevřel, viz, tak chtěné to zas není, rupe to ve všech švech a rozpadá se samovolně.

A co si pohráváš, žongluješ s těmi hovny…

Žádná špinavost, cítíš přece; pouhá náhodná libůstka…

Neustáváš mlít, strukturu to nemá, typický prvok, navíc nabubřelý… Cos osekal, cos vyselektoval?

Osekal vše, selekci nesnáším.

Co opěvuješ ze všeho nejmelodičtěji?

Nepředbíhej; nejsem plně jist, zdas to postřeh, ovšem zásadní při seku je přetnout tzv. životadárné kořeny, geografické, nacionální, profesní, pseudorodinné…

Jo, super. Takže co…

Být pozitivní. Umět uznat, co je dobré. To jedno procento kladných položek, poblikávajících ve světě, je v nominálním počtu obrovské. V pravý čas zamezit zlému. Flusat na charitu, zasoplit bankovky, rozmetat mince.

To zní líbezně, z koučingu plavolebých topmanažerů. Bylo… je nezbytné, takhle vyvalit, vybalit jasnou banalitu?

Nevybroušené hrany, s těmi na šampionátu prasohnuslení tvrdě dopadneš.

Nezbytné… jistě ne. Ale trapné dost, aby to snad občerstvilo mě samotného. Na ostatní, víš co. Strach je věčný.

Nu, rovněž lze říci, že hnán děsem (a)by život naplnil, osmyslnil si, neustále cosi kutil, kutil…

…po vzoru blanité kutilky?

…nebo raději jen zdrceně dumal co dělat, než by ostříhal co nedělat, by mohl dělat cíleně, namáhavě, „skutečně“?

Taktéž přehnaně kostrbaté, ale – málem budiž.

Kutilka, členěná na hruď – stopku – zadeček s kladélkem, leckdy rusá anesteziologyně, do znehybněné larvy kladoucí své kukaččí vyžírací larevské ovo…

Bují ti mi dojem, že natřásáš než své opeření, pápěří, že než honíš svůj brk, brka na odiv…

Ok, to je dobrý image. A teď vážně, co nechceš?

…nemusí to být hned anál, stačí, když dáš hlavu až na polštář…

Do… safra, přesně tam, jak se tu ocitla zase tahle věta!?

Soráč, to mi odněkud vypadlo, z předchozích verzí, už jsme to pořešili…

Nesmírně mě pobuřuje, odpuzuje mé generalizování. Ži-

di, lidi, Němci, Kurdi si myslí; malíři, ženy jsou tací a také; ještě hnusnější již je jen sortýrování, chytrý, můj, oni, blbý; tak odporné a hnusné, že ani si to nemusíš namlouvat. Výron, výkvět plžího prdu. Horší jsou už jen moudra: Na Vincentním Goguinovi ani ty nezbožňuješ úžasně dokonalé lajky a tvary, nýbrž bezchybné nedokonalosti, zobrazující jejich i naše vady; grandiózní nepochopení. Praskliny ve dřevě oltářní desky, pozlacené novým středověkým světem, lhostejno, zda dodané záměrem postumělce bloudícího v konceptualitě, či červotočivé. Uťaté nozdry sfing, mezery v zásvětních kartuších papyrů.

Ano, to cením. Stejně tak antické tragedie; přímořský racek vytrousí sžíravý pleskanec na sličný mramor antické podobizny kdesi na přehuštěné pláži pod Olympem…

Že otravuju pořád s tím… klekni si: tři otvory nejsou málo, ale hledám ještě nějaký další, jiný, neznámý; ten bych si jistě zamiloval –

Rozumím, čtvrtou samiččí noru…

Tady čtu dobrej fór: Morálka prej.

Nikdy to slovo už nevyslovuj. Neřáde.

Renesance, to je ono. Smrt reformaci.

Přec jistojistě již ti napadlo, neodbytný neúnavný stupido, že mohu mít oblíbeno, chtít – i cosi – ohavného? Čili co furt reješ? Ryješ?

Nepředvídám, a nepřeji si, zkrátka, přece se nebudeme bavit o zlovolnosti. Zmiňuj, či lépe nezmiňuj nic vyjma pozitiv, a to podstatných.

Jo, během blábolu mi vytanulo, čili mezitím vyjasnilo, čím je cudnost cudná. Není prostopášná; nepáchá, nezapáchá. Přímá. Nepodlézá, nezotročuje.

Dodržuje, aniž zná, což je podstatné, Desatero (jedenáctero…). A, především, hřeší zpříma, poctivě.

Mimoděk, v jednom východním středoevropském jazyce jsem zachytila výraz vykundat? Ty víš, co vyjadřuje?

Přesně. Vykundat je odborný výraz pro činnost, při níž se snaží teenager (sameček) od spolužaček (jakéhokoli vzhle-

du, ten mění jen taktiku) vyzískat menší finanční obnos na útratu, nejčastěji na pivo.

Ký význam má takové slovo plácnout, jen tak, bez kontextu? To není věru mord; moudro, (ale fuckt nejlepší je ta modrá morda…). Jen laciné lascivnosti frčí?

Výraz vynalezl spolužák, druhdy z nejryzejších, zřejmě s netušenou černou budoucností. Před dvaadvaceti, třiceti, propána nejmíň čtyřiceti, pětapadesáti, v minulém miléniu jsme se náhodně setkali v noční hospodě, po propuštění dělal uhlíře a peníze na nezbytné pivo mu prý odměřila manželka.

Koho to zajímá?

Mě.

A permafrostní sprostota úst, jíž pořád a pořád propadáš? Rci jasně; hlubší, ponornější vysvětlení nepřijímám.

Jak chceš; tak si namlouvej, že jen potřeba se odreagovat, většina „křivd“ je hloupá, tupá, debilní, stačí na ně houknout pár silných slabik, a zamíří v řiť.

Lepší odreagování, s tím vzývaným puncem trapnosti, skýtají přece vtipy. Být přinucen naslouchat vyprávění bezvadnýho fóru, to je pro nás – no nechci zas šlápnout do koprolálie, to je pro našince našeho genotypu a výchovy…

…šlápnout do hnusnýho, mazlavýho, a nosit ho na fusekli tejden.

Marně řízkuješ slůvka, klidná věta nevyraší; elitní jelito. Ty.

Potřebuješ připomenout: také z nevzhledného klacku javoru, sebraného expertem u bájného minojského Omalosu, vykvete při správné péči, spočívající jen v nepřehnaném dávkování vlhka, z nevzhledné a zraku zcela skryté larvy zářný rudý, rudooranžový krasavec s černou sametovou skvrnou. Zázrak. Purpuricenus schurmanni.

Zázrak rochnění se v nesrozumitelnosti specializace.

Tumala, cumlej kus buližníkového suku. Peprný solitére.

Ne, že bychom snad něčemu rozuměli, ale specialisty jsme naprosto všichni. Jistě už sis navykl, říkám-li naprosto všichni, myslím víc než jeden, než já…

A další blud, to vzývané „neztratit identitu“!? Kdyby nakrásně existovala, bylo by milé si ji aspoň uvědomit; jak bys mohl ztratit nic?

Byl-li bych vyznavačem tohoto cizího kultu, řekl bych, ale raději nikdy nenapsal, že ztratit „identitu“ značí litovat svého, svého, řekněme vajgla. Típnutého. Přece jen, je to pořádný kus tebe… Výplodu, zplodiny rozklížené mysli…

Ok, to je dobrý citát. Kdyby to pleskl jen tak někdo, dáš mu sotva korunu; ale když víme, kdo to mezi XIII. až XV. stoletím řekl, pokloňme se sborem.

Zahráváš si, ale potíž nevidíš v tom, že nic není definitivní. Potíž zříš v hraniční absolutnosti věcí, jevů, vztahů. Jsou, nebo nejsou. Tak je vnímáš. Skrz prizma absolutna. Nicméně klín, prorazivší tvou lebku takřka po krční obratel, zřetelně praví: ani kokot!; nic není absolutní.

Znám; mrcasíš se, mrcasíš, a nic z toho…

Jistě, díky, už nelituji ztráty všeho, co odešlo; výskám si, že nic nebylo. Debile.

Všehomír je stejně jen kurevská petarda, i pokud jde o mou, tvoji vulgarofilní libůstku. Shnilý se válíš na kanapi, v divadle či dokonce v profesní uniformě, přece se řítím s galaxií rychlostí, rychlostí nezměrnou, a míříme v nicotu. Stále a stále rychleji ti/si to musíme opakovat?

Poprvé; poprvé… Vše se opakuje. Pořád. Stále. Říkám-li poprvé, nejvíc, nikdy více, to jen zoufání, marná snaha chytit se niti v bludišti nalíčené.

Potom je vše ok. A pročpak chytáš čas, chystáš fixační tekutiny? Formaldehyd, sperma…

(Pozor: Sperma cáknuvší na úrodnou tkáň přináší i změnu!

Von plicní nádor vytažený z formalínu taky není už, co býval…)

Protože, protože… všechno se opakuje – sakra jinak.

S V ěží če RV en (i M aginální závan)

Dopolední kouřmo mizí, pach zářivého Slunce a ostrý teplý vítr se ženě opírá do zad, sfoukává kapuci do čela. Kráčí cestou mezi zelenými tmavokeři světlou travou na svazích, paprsky obtěžkávají kvetoucí vonné bílostromy. Modrý šedokabát přidržuje na prsou, vydechuje nakyslou vlhkost. Vysokou postavu ohýbají vítr – ale i její nedomyšlené obranné pohyby; zdá se jí, že stromy bez vůně ještě nekvetou, jen studeně č. p. ící vichr fičí po holých stráních…

Cesta prudce stáčí do dubového lesa, do stínu levandulového bezvětří. V korunách nehlučně přeletuje omamná zvěř, čím hlouběji do temného lesa je zřejmé, že v rozsochách velikých kmenů dřepí velké sovy a obří draví ptáci…

Ale žena zůstává v plné záři větru a nedojde k lesu. Napravo u cesty vzlíná spousta žlutých květenství podél plotu kolem domu. Pootáčí se, vítr poodhrnul kapuci, dlouhé tmavé hnědé vlasy vanou přes tvář. Jen chvílemi tak zahlédá modré nebe v letu vzhůru, zadrží dech a bledne, vysoko plynou bílé cáry mraků; ač je údolí tísněno horami vysokými štíty, na nichž září plazivá sněhová pole, proud větru je překonává a mizí.

Žena otevře levou rukou dvířka zahrady, nasává aroma, jde podél skleníku do vchodu do domu. Pravou rozevlaje kabát, dlouhé vlasy spadají do půli zad; není stará a snese oteklé oči, rty tváře. Nízká šedobílá čtvercová vilka dýmá uvnitř čtyřmi vysokými stěnami, tmou, podél zdí se vine schodiště, vprostřed oddychuje velká šachta bez zábradlí. Stojí dole, čistí boty na rohožce od hnědočerveného prokletí a vchází do zamřelého vzduchu, na zemi černý starý prach, dusné zbytky banánů chleba, dusivé zahnědlé střepy pomačkaných novin. Stoupá po schodech a drží se stěn. Výše je světleji, ve zdech malá obdélníková okénka na výšku. Je vysoko, zdá se v půli cesty, žádný pach, schody mdle ošlapané, a když po nich přejede prstem, načichne šedí. Míří teď vzhůru lehčeji a schody jsou náhle užší, úzké tak, až musí záda ke

stěně tisknout, div se nezalkne. Prudce oddychuje, ani ji nenapadne, že by se mohla zřítit, cítí pot v ústech kyselý rmut.

Nahoře pod krovem světlá plošina, v průvanu pod větším oknem sedí opřen zády o zeď zarostlý muž. Na kolenou těžký psací stroj a zkrabatělou tváří pomalu vymačkává písmena, zvedá jejich dlouhé kovové nožky, tlačí na ještě tučnou černou pásku, až část svého tvaru vonícího sazemi otisknou na bělostný pórovitý papír. Je velmi zahloubán – žena rozkopne dvířka na půdu, rozstříkne vůni slabou žárovkou, vystoupá po dřevěných schodech nahoru a v polotmě věší na šňůry bělostné prádlo krvavé svatební noci.

Kurva, to bude katarze; ty píííčo!

Přímo prdel.

Musíš tak vyřvávat? Řičet?

Pičo.

Beztak, celé to tvoje… retro. Nic než infantilní retro-styl. A co frčí, moderní?

Moderní neznáme. Co frčí – nejspíš retro, obvykle… Ale vím, co je současné: Sračka. O té se nediskutuje. Současná realitní, doku, postpravdivá shitka. Echte Scheise. Žhavá, aktuální…

Nebohý ubožáku… Nemůžeš to jemně vymňoukat, hebounce zapříst, ty můj potrhaný kocourku… Chomáčku.

Ok, smiřujme se. Kokot.

Kunda.

Pička.

Opička.

Zviřátko.

Miloučké zviřátko.

Wombat.

Nemůžeš nechat život plynout, žít? Musíš vždycky chytit, zvážit, změřit, prozkoumat, zhodnotit, posoudit, a zahodit?

Vím, vím, nechci ničit, jen osekávat. Moje chyba, že nakonec nezůstane nic?

Já jen, že z logiky věci, z tvé oblíbené Gaussovské statistiky, nemůžeš čekat než výsledek negativní, průser. Ta masa kladných položek je v relativním vyjádření mizivá.

Pro vzdálenější je to spíš zajímavé, když poprávu haním 99 procent okolních knih, obrazů, textů, hudby, lidí, všeho. Nejbližší to zraňuje, mají spoustu toho rádi, kazím jim život. Kaju se, slzím, ale jen na střelhbitý okamžik, okajeb. To jedno procento si naopak zaslouží dlít na výšinách, chci to ukázat…

Zasuň se do kláštera, osseiránku. Když jsme u toho, malý cisterciácký, to ne, postněkastrácký testík. Kdo nosí přídomeček Kurvič, jaké mu dáš křestní?

Amatére; jedině Kurva Kurvič… (vyslov rozteplale, mlaskavě)

Už mi nechutí, ob scénku nás tu láduješ vulgaroidy…

Snad to tak nevyhlíží, z první řady čestné lóže – leč stále zkoumám; i zpytuji, zejména…

Aspoň Kuzma? Kuzma Kurvič?

Jajaja, Ich liebe dich. Jasné věty s nejasným významem. Kdo koho kdy jak proč? Zachytit snad záchvěv, jenž kdesi povívá, většinou ne v tu chvíli, ale netušeně předtím a zjevně poté…? Nesnažím se cokoli zobecnit, ovšem i konkrétní údaje o barvě, chuti a tvaru (ač někdy nezbytné) považuji za nicotné. Nalít někam krev, vysoustruhovat „příběh“, umí každé jelito.

Vemeno. Prostě kokot.

A v boha teda, aspoň nějakého?

Jistě, věřím, že může být, nezávisle na tvé, mojí víře. Nevěřím v náboženství, natruc církev, natož sebe…

Smysl to má? Věřit, že může být, a přitom nevěřit, beze vztahu, jenž je přece základem víry…

Únavné už tvé tlachy. Každopádně, když modlím, vkládám mezi mrmlané neživé i živé i jméno momentálně chovného kocoura.

Jistě máte i sám, panáčku, i pěkné, pozitivní zážitky?

Vy? My? Já nepochybně; zrovna tuhle trhám borůvky, na úžasném horském hřebeni, slunce žár, záda kryta nejbližší mi osobou, vítr mírný, trčící torza stromů konzervova-

ných na věčnost, alespoň tu dočasnou. Trojmezí, vrhám od tuzemských keříků pohledy do Bavor, Rakous, pro naši bezzemi solidní útočiště; Oktoberfestem počatá blonďatá Eva hnědá, norimberské zákony, Anschluss. Holokaust, to přehnané osekávání… Přitom přemítám, kterak že je ženský protějšek katův. Katka, to je super, ale krapátko jinde. Katyně, to zní silně mordýřsky, leč; katice, rudomodré rty, jazyky a ruce od borůvek…

Nebo když chroupou králíci, nebo krávy metodicky přežvykují, z toho mám taky prču. Krvavý stejk… Právě že ne, ten pramení z andaluských býků. Zviřátka v klecích a ohradách, přičinlivě žravá, konejší mou touhu po normalizovaném žití v řádu všehomíra. Beru tenký ostrý nůž a mířím do zahrádky pro ten světlezelený list…

Našels aspoň trochu, cos hledal?

Propána, nic nehledám, předpokládal jsem, že aspoň tohle ti dochází. Jen se modlím, jen prchám, aby TO nenašlo mě. Vím, že už zbytečně; setrvačník je perpetuální. Stále žiju v bludu, jenž jsem sám popřel…

Apokalypsa, vidím… AUTOKALYPSA. Mám v albu pěknou barevnou pohlednici, Rakousko – Uhersko, polní pošta, rok 1916. Mrkneš, odborníče?

Dozajista, všechno začíná celkem nevinně.

Licousovatý Franz Josef, podobá se spíš tvému otci. Tisk kvalitní, tu podobnost jsem si nikdy neuvědomoval… Není to Ferenc, je to můj táta. Obsluha děla. Copaks viděl kdy císaře, jak láduje do hlavně?

Válka na fotce, v televizi, je vždycky zajímavá podívaná. Nic osobního.

Podívaná na plynové komory a hromadné popravy, hromady lidských skalpů.

Jen neosobní hrůza. Zpráva o vraždě, fotky z místa činu, vrah v soudní síni zakrývá si tvář komiksem.

Fakt je, že ani smrt nejbližšího člověka, ani jeho vraždu, ti nikdo nezprostředkuje. Není nad to, zmáčknou kohoutek sám, samozřejmě první.

Záleží na tom, o co ti jde. Není nutné vraždit, ani zabíjet, nemusíš nikoho udeřit ani se dotknout slovem, nemusíš na nikoho popatřit, ani ho znát; nemusíš nic; když chceš cítit dřeň, stačí naslouchat, dívat se, cítit. Stačí slyšet, otevřít oči, nastavit nozdry. Přijde TO.

Pohlednice je slušně zachovalá. V nejbližším pozadí vidím Schönbrunn, z oken vykukuje, když tvrdíš, tvoje rodina…

Dobrý sou i sarajevský pohledy, jak Turek rozřezává kinžálem chřípí místních muslimek, Srb smaží rodině medailonky z kýty místních Srbů. Mladých Srbů, dobře prorostlých a stále křepkých.

Fyzické hrůzky sou eště v pohodě.

Jistě, přinejmenším na pohlednicích. Ale něco na tom je. Vidíš na pohlednici i svého tříletého synka, ještě se zřejmě hýbe?

Vidím tvoji dceru, zmrzačenou, zfetovanou děvku, jak ji vyhazujou z puffu. V dešti padá do bláta, na krku (medium) medailonek od matinky.

Dojemné. Cítíš pach hnijícího masa, ten mrzák vlevo dole? Žere vlastní výkaly, vyteklé oko už plné žlutavých larev, v kapse vaťáku poslední euro, kterés mu na studia poslal?

Čich se mi pořád zlepšuje, musím od tebe kus dál. Nepřekročme hranici vybraného vkusu.

Vydloublá bulva tvá, vyplazený sklivec ještě spojen svazkem tkání s torzem, dořezáván žiletkou, leč stále, stále vidoucí.

Jakési temné proudy, že, jsou všudy a stálepřítomné. Ta pohlednice je momentkou, fixující určitou chvilku. Tvá rodina nevyhlíží zrovna šťastně. Je ti už třiatřicet, a ještě sis netroufl políbit žádnou slečnu, natož chlapce. Nemáš ani strupy, máš ještě vlasy, jídlo, umíš číst. Postrádáš snad nějakou důležitou schopnost?

Co tvé svíravé, svíjivě oblívané absťáky?

Skýtají vděčné téma, leč nudně vepřové.

Oba bychom měli víc trénovat.

Dobře, tak za pár let oslavíš, oslovíš, šedesátiny. Okusils pár lákavých chutí, někdy mnoho slibujících. Neuko-

jils žádnou, jen už si sám rozněcuješ schlíplou touhu. Na pohlednici roztahuješ prsty, jimž vše protéká, aniž by zanechalo jedinou osvěžující kapku. Chystáš rozptyl, vsyp, nebo snad odkaz medikům, abys získal certifikát, žes existoval?

Namaskoval ses už tolika slupkama, že touhu ani necítíš. Mektáš o ní, máváš, ale omluvenku ti nemá kdo podepsat, a nemáš ji komu dát. Je skvělé, když ještě v noci hledíš na hvězdnaté nebe a zkoušíš se rozpustit v tom všehomíru, hrst tvých atomů je fakt pikočásticí všeho toho, a přitom jsi toho význačnou součástí – jedno z nejlepších alibi, co znám. Ale sám víš, co to platí, když vstane bílý den.

Nikdy se ti nepodaří obalit ten prvotní zážitek, odporný formou a jedovatý obsahem, sebelíbeznějšími, sebešerednějšími slovy, barvami, zvuky, vůněmi.

Se mi nikdy nepodaří… hej hej jupi jé…

Dá se s tím…?

Jasně. Humorně. Úmorně. Jsou přece různé úrovně. Na jedné se věšíš, na jiné pobaveně usmíváš; ty, jak tě znám, bys často v úzkostech řičel slastí.

Uvězněna masožravou rostlinou, zvanou mucholapka (patent I. G. Farben AG), živá moucha skrz trny rostlinného vězení zří ještě desítkami očí svůj donedávný svět, celý, se vším; zdola už ji rozežírá trávicí enzym, v kyselinách se vaří její tělo, a ona stále zírá ven, torzo reagující na vnější podněty, pincetu, jehlu, opravdu dlouho…

Mořská hlubina, černočerná, pořád marně lapáš po dechu a plíce drtí tlak tisícinásobně oproti nejsilnější depresi, jež tě zničila. Klesáš níž a níž, nic nevidíš, ale tušíš fyzicky obludné – ne tvory, ale obludné už jen neživé věci. Dno se blíží, nepřichází. Zbaven veškeré naděje se ještě někdy ve věčnosti nadechnout, mihne se rozmačkaným mozkem představa světa nad hladinou. Světa stejně mrtvého. Za zády, pod nohama, nad hlavou zase jen prázdno, černo, tmu. Hvězdy vyhasly, nikdy nebyly, vesmírná tma, ani vesmír není. Nikdy jsi nebyl a nebudeš.

Hochu, příteli, Káťo, éra smrtihlavů je éra acherontů, převozníků. Styk s nimi jen v rodné řeči.

Důležité je, aby to dopadlo. Jedno jak. JAKKOLI. Proto ta nervozita, neúcta k samotnému průběhu akce.

Vůl, jenž stále uháněl a nestíhal, jen aby chvílemi mohl vydechnout.

Hádám, je to vše sebezáchovný blud. Nicotnost obalená, ani to ne, zahalená na prach rozdupanými střípky, rozdrhnutými peříčky.

Přesně. Olympské vrcholy halí cáry mlh, v thessalské nížině chvěje se vzduch nad olivami, vlna doráží na mínojský útes.

Proto tak oblibuji filosofující spisky. Představ sobě v prázdné, zatuchlé ratejně boxerský pytel, zavěšen ve středu, i v rohu stropu opuštěného kolbiště, podstropními okny pronikající paprsky jen zdůrazňují prašnost prostředí. Křepce stínuji v sportsmanské obuvi kolem saku, výpady břitvičkou prořezávám kožovitý obal – z těch úzkých řezů vykukují povědomé mi úvahy. Nerozumím, leč listuji, i slabikuji, a průrvami zřetelně blýská.

Málo se snažíš.

Lež.

Už nelhu.

Lež, bo aspoň zaklekni; a nevymýšlej.

Snaha je pro voly, pod úroveň. Nevkusné. Já se tvářím, že pohrdám snahou, a basta.

Chci říct, málo se smažíš. Pod tlakem by vydals plody.

Nikdy. Neumím rozlišovat. Umělecké dílo od pecnu chleba. Tupý, však ani pronikavý román od zásadního, tajuplného jízdního řádu vlakové dopravy. Neumím kritizovat konzumní (hohóó) společnost, jež tvůrčím nadlidem sype granty, dotace, a dostává za to stejné sračky, které poskytuje. Nabídka a poptávka v kafilerii.

A proč imrvére to téměř, bezmála, skoro?

Jednak jsem až úporně, sveřepě nedůsledný; a především odmítám, popírám nedozírná konečná řešení.

Nezdá se ti, přesněji, čím to je, že konec víc a více rozbře-

dá v dálavách? Než by zaúsťoval k zřetelnému, aspoň rozpoznatelnému finále?

Cos čekal, ty vole? Konec je smrt, a smrt je nicota. Je to pouhopouhá změna! Změna je život!?

Změna? Právě změna je smrt.

b ed LIV í V ní MAV c I !

(n O stalgický DO h M at)

Trochu prší, zima a od úst mu sípavě stoupala pára. Černé boty s jeho nohama se derou do svahu. Jílovitý sráz, čerstvá krvavá barva kluzká deštěm a zároveň zpevněná drobnými kameny. Stráň nepříliš vysoká, boty drtí její tvar. Na vrchol nevidí, brání zmáčená tráva na okraji svahu. Zaneřáděné černé boty neustávají hníst plastický jíl. Zápolí s deštěm i barvou, nánosem krevele proti černi bot. S podrážkou bez vzorku, zcela necitlivou – ale permanentním sešlapáváním měkne. Rozbahněná hmota svahu ubíjí. Náhle boty ztratily rytmus. Marně tápe křehkýma rukama, omyla je kluzká promáčená zem – krvavě hnědá zem nehybně se převalující pod ním, podél něho. Bez pomoci se rozmáchl přes horní okraj do písku, suchého studeným Sluncem. Belhá po schůdcích na terasu, krytou tmavohnědou střechou, vydechující staré drsné dřevo. Terasu rozdělili dřevěnými přepážkami na kotce, uprostřed vždy dřevěný tmavý stůl, kolem dřevěná tmavá lavice. Na pravém konci terasy leží zcela střízlivý pán, vyfukuje odér tabákových sazí. Přímo proti schodům se převrací otvor, svítí v něm číšníkovy děravé oči. Přehmat doleva; vstoupil do kotce tak, aby se povislým břichem dotýkal desky stolu. Na stole koš, do něho zírají čtyři staré ženy. Stáhl z koše deku, vytáhl svraskalé tělo dítěte a zabořil ruce do teplého červeného prachu na dně.

Hlásím se vám do telefonu, klidný a vyrovnaný. Torero!!!

Ola!

Georgi?

Kdo tam?

Gregor.

Nejsem přece George, proboha, už bys to mohl vědět!

Sorry – Georgu?

Ano?

Kde jsi?

No tam, odkud se nevrací.

Kdo jsi?

Nemocný korýš. Chorýš.

Jak může se někdo cítit, sotva přežil včerejšek, dnes obrozen? Mířit k smělým, dnešním zítřkům? Já, když ptákem, ležím na zemi dehtem obalen křídla rozlámaná, zobák useknutý, oči vyklované. Vyklovrány. Když hadem, z kůže zaživa stažen a rozšlapán; kdybych byl anděl, jsem navždy očerněn, a kdybych byl čert… Jsem asi čert.

Připadá mi, že se nějak vyprazdňuju…

Nuže, zde máš roli velejemného. Destilovaná buničina.

Jasně. Že slova, která říkám, barva, již nanáším na plátno, až samy až poté získávají význam. Ne ve mně, až venku vyvolávají nějaký pocit, samy určují, co má být sděleno.

Cože?

Nevypovídají, nezobrazují, co bych chtěl vyjevit. Prázdná skořápka, vakuum, vyplesknutý výraz či skvrna, tón; teprve potom dumej, co to vlastně znamená, vytvářej, spřádej…

Není lhostejno, jaký barvotvar vypleskneš skvrny, slova, citu?

No, noho prokristova… ani náhodou; necítím větší zrůdnosti než ponechání napospas! Pro spásu, čili záchovu je nezbytné vědět, oboustranně, proč kdy užíváš tvar „správný“, proč zmutovaný či proč libovolný.

Pohleď, vím že ne – ale nemohl bys malilinko aspoň, se povznést, nad povrch?

Doporučil opět blahoslavený Svetozár, nevolník, s douškem mechického medikamentu se pozorovat ležící na podlaze z kouta stropu…

Šaman s diplomem? Exhibouš pouhý, protagonista průběžného pravěkého šoubizu. Vyznávám pruderní racionalitu. Reálné šamanství je ovšem všem na dosah buňky, každý nosíme v tornistře šamanskou hůl!

Nebo trošínku zahloubat, pod povrch?

Poslyš, to říkáš, jen abys to napsal. Cítíš hmatatelně, že diagnoska výpravy těmito směry neumožňuje. Všichni stejně už z předchozího upozornění víme, že TO nepřichá-

zí. Protože není. Fascinuje ovšem ten tyátr kolem, touhy a děsy.

Krize. Přehřátí. V tvém případě ovšem klasická ukázka předbíhání se.

Jo, teď sem si vzpomněl – neběží o žádné předbíhání. Jen drobná neurózka (neurozená), by ses neděsil toho, co děláš; proto bez trpělivosti, takřka zároveň činíš něco jiného; takže máš už zdánlivě hotovo…

Proč ne, současně močím do výlevky, osuškou již třu hlavu, modlím sebe za druhé, zřím v zrcadle děs, naslouchám zpěvu reproduktorů, předříkávám budoucí řeč, a přitom bůhví na co tisícerého přitom myslím… Jsem multi, mám to nakódováno i zažito.

Prveček batolecí vítězoslávy i, zvládat čtyři, sedm činností v době jediné…

Paradoxně, při tomto tempu nevybude čas hezky utřídit a zušlechtit?

Nejde tu přec o čas ani zbla…

K posunu prý ale došlo?

Zásadnímu, ohledně vlasů.

Pleše už? Preferuješ pleše?!

Doboha, k posunu ohledně okolních!!! Klasickou černovlásku, brunetní typ, poněkud nahrazuje, může doplňovat, blond… Ne ovšem žlutý!

Je ta blond, ne samec.

Pozdně slámová gotická, gotická ani ne, spíš toskánská večerní temná tmavá blond…

Extremisto! (míněno ironicky). Jsi řízný brousek, nebo jen oblý obrušovač?

Někdo to třeba ani nepostřehne, ale takový posun může být zárodkem zhroucení systému…

Tak si dáme pár nádechů a výdechů. Co třeba: na žírných pastvinách lačně povlávaly říjné samice

Ok, nebo: ledové zrůdy chrčí mi do chřtánu, zrůdy, zrovna když se chystám neznatelně zlátnout, vylézaje z city prošpikované ulity, ve zvědavé masce

Mám lepší: vazká růžová tekutina slibně opaleskující mečivě vřeští bolně dloubá snivě úzkými štěrbinami přehlíží

To je skoro už: střídavě blít strach a zákmity ploské naděje, mámit se vlastními

A co kdybys: aktivně přistřihl křídla několika křemičitým vztahům

Nebylo tam: usekával chapadla? Těm vztahům?

Určitě: jakmile vzplanou nejbližší okenní tabule, jen co spící hypochondři zapnou rádia, začínám intenzívně kouřit

Apendix: pomalu žvýká usedlé nevyrušitelné pohodlí

Přesně tak. Přijmou leda nesmysl, v němž najdou, sami nebo jim napovíš a spíš trkneš, nějaký smysl; jsou spokojeni a usmějí se.

To ovšem není nesmysl! (když se to tváří, že to dává smysl)

Jistě, ale nejsou přece jako ty. Uvažují standardně; tudíž uznávají jen nesmysl se smyslem.

Proč se pořádně nepohádáš?

S kým? Většinou mám „pravdu“. Já. Nebo se spíš pletu. Já. S kým bych se hádal? V modlitbách, víš již, nepitvám, ale preparuju. Mrtvé, ztracené, zmizelé. Jedině tím se zbavím neřesti, když abstinence poskytuje stejnou rozkoš, již dávala závislost. Bažit po hovadinách lze, leč výživnější je trnout slastí při ztrátě, a zejména záměrné ztrátě.

A lidi?

Lidilidi…Takový to měkký, bez křídel, zakrnělá makadla… Pěkná subsistence. Taková, taková intenciální…

Vida, není nad šplh po žebříčkové soustavě…

Pojďme teda jinak. Jak začal přerod?

Nezačal. Furt to samý. Buď vytvořit páteř, konstrukci, a ověšovat masem a šlachami vjemů a pocitů, a zaplavit krví emocí. Nebo, což volí prostý vyučený hnojař, nahodím bláto, vrstvu po vrstvě, tu odpadne, tu odchlípne. Vtip je výhradně ftom, že se vytáhne struna, ať už z oněch bahenních vrstev či konstrukce obalené masem, a zbyde jen slupka. Zbude. Šlupku, povrch vnímáš, poznáváš, rozlišuješ, identifikuješ. Slavná „identita“. Struna je ovšem univerzální, stále stejná, jedna a táž. Stará; prastará.

Proto preferuji systém buněk, sedmi a jedenáctihranných, v nich samostatný vývoj, nekontrolovaný chovatelem. Jsou to záchvěvy v básni, na něž občas při listování sbírkou narazíš. Básnivé záchvěvy. Báseň, která má hlavu a patu, je pro dušáky a mazáky. Eh, pro duševní mrazáky; mrzáky.

Jen další alibi, exhibice povrchnosti?

Vnímám vše povrchem věcí a jevů. A zrovna tobě bych přece nemusel, neměl vysvětlovat vůbec nic, před tebou se přece obhajovat nemusím, už nebudu. Z tebe tryskají pouhé protuberance tchořího zpěvu.

Tak zas jinak. Jak začal porod?

Opadávaly mi články prstů. Členovci… Obrátil jsem se nejprve k pozorování sebe, což už tu bylo… A pak nám začaly lézt do zorného pole druhé subjekty. To je záchrana, ale ego už musí být na dně, převalovat se chcíplé v mělkém příboji, a nečekat, nevnímat záchranný kruh.

Pokání, to není ani suicidní akt, ani zález do ovolůna. Ani znovurození při novoluní, ani (pořád dokola kurva už) osekávání dřeva na dřeň. Ani tvorba. Ani smrt, ani stvoření. A nestačí ani jen být a nekurvit. Dokonce ani kurvit již nepomáhá…

Ok. Tak čeho ozaj dosíci, co jest ti esenciální? Dobřes dosud kamufloval, v jinošství prostíral maskovací síť; v zenitu se ztrácel hbitý stealth. Kstáru však ztrácíš schopnosti, ukrýváš se v krabičce prouzených olejovek… Kruté zákruty, spouští spoustu, ech, spouště…

Jsemť nahý trn, bez šeptky partesu. Beze špetky patosu. No určitě je pohodlnější se vykecávat než prožívat. Přesně v tom tvá sudba?

Joj, někde s Karlem Ignácem vymáchat zlomené barvy tón…

To není zrovna globální vsuvka.

V upomínku neznámému májovému veršotepci z dávné střední Bohemie, jenž své žlázy zjevně nekrotil, leč mrdník v mozku čistil pečlivě, s mnohdy dojemnou, a přec elegantní virtuozitou.

Ano ano, jde o ideje, ne naše EGO, které se rozprostírá od pólu k pólu, a je v přímém střetu s těmi idejemi. (smích)

Nestačilo by začít přestat počítat?

A kde vezmu jinou jistotu?

Nebo se aspoň nepředbíhat?

Zastavíš snad vesmír?

Taky bych potřeboval vytřít mozek. Intenzívně si posedět a snaživě vytírat mozek do posledního závitu. Mimochodem, lebka se ti k stáru na temeni fakt nějak propadá… Nechceš přisunout s vozíkem blíž k oknu, bys mohl líp pozorovat ulici?

Též nevypadáš bůhvíjak s tím pořád scvrklejším zbytkem oka. Ten papouch musel mít pořádnej zobák…

Pořád mi v závitech hárá, zda tu větu fakt vyřkla. Ten nesmysl. Je to stejná obsese, nebo obdobná, jíž pohrdám příkladnými vzory. Nakopu do řití všechny giganty, zářivé vzory; hovada! Zkazím, nakazím rakovinným morem profesionalitu všech profíků. Zvracím z natěšených cestovatelů zažívajících a reprodukujících zážitky, bliju z herců zosobňujících postavy, seru z tatínků slintajících o dětech a partnerkách; a chčiju na pointy a zápletky a chytré dedukce. Vraždit profíky! Chutě do tvůrčí práce! Sem s vomitačním kýblem!!!

Taky nevím. Ležím dlouho, léta na tomhle rozvrzaném vozíku, ani nepopojíždím. Ležím, jemným erárním přehozem chráněn před sychravostí doléhajícího okolí, mírně usrkávám, ležím, a jsem takový zběsilý.

Takytaky takytak.

Nejvýstižněji charakterizuješ kohokoli vyjmenováním zásadního, co neudělal, neprožil, nestalo se; pochopitelně, v onom tupém fyzickém smyslu. Proto, abys nebyl postižitelný, musíš vše opustit, osekat; zachovat si případně jen ideu vztahu, vykonstruovaného, umělého, abys nezešílel příliš brzy.

Btw, myslels-li kdy, že na sobě vysleduješ posloupnost? Ale „vnější“ události, podněty, dějí se nahodile, na přeskáčku. A připomeň si „vnitřní“ city, myšlenky, nálady, bez ladného skladu vynořující se a zapadající v bezčasí…

A co teprve kýžené záchvěvy? To je logika, zákonitost (podvakrát dvojité uvozovky), chochró…

Mrskáš sebou neustále…

Taky mi mrskoš chvílemi, jen chvílemi přezdívali. Přitom na sebe dohlížím; mrskám se pod neosobním, řekl bych úředním dohledem; představ si klidně tatíčka a mamičku, nějakého, nějakou, dohlížející, ne, schvalující tvůj denní režim.

Schvalující, třebaže vyrážíš kluzkou botou nad divé bystřiny, zasekáváš si v lebku roztodivné ocelové předměty, ostré, třebaže vydáváš ty podivné rozkazy… A tuhle ses válel na hromadě lidských těl, zčásti skalpovaných, s vytrhanými zlatými zuby, nebylo to zrovna košer…

Jednak starostliví dozorci vždy mohou selhat, selhávají; jednak, s těmi porodiči je to jen příměr, dozor je takový neurčitý, ač hrozně, hrozně známý…

Teď! Teď ses chytil do oka! Zíráš sám na sebe! Hovno dozorci, natož jacísi blízcí! A ty tvé bláboly, jak žiješ jen v očích jiných! Sám jsi všeho původce.

I ty, můj brutální synu. Koneckonců, udáme sice kohokoliv…

…ale v prvé řadě udáme sami sebe. Trefa.

A že se celkem snášíme?

No nevím, někoho odprásknout nemusí být vrcholem tolerance. Však jak myslíš. Víme, že si musíme odpustit. Což neumíme.

Neumíme.

Nejmilejší terč: záda kamaráda.

Ale važ si lidí, co jsou tvé divné, divé krve. (myšleno letory)

Není tohle nějaká selekce, takové to Pokoj lidem dobré vůle, takže jen nám, a utrum těm sviním zlovolným?

Není.

Ale vystřelit, vystřelit si můžu, ne? Vystřelit z divných bližních…

Tak nezávazně na konec, znovu. Natřásáš se, že nerozumíš, až pohrdáš smysly, nesmysly, metálnými medailemi. Je

dost možné, málem pravděpodobné, že ti naopak o nic jiného nejde, žes tím zahlcen až k bídě. To neřeším, proto namátkou dál zkouším: Co máš fakt rád?

Vím, že musím dlít v klidném údolí, mezi již navenek zemřelými sopkami, v nichž až příliš hluboko Tritóni běsní. Zkameněni ve svazích, zdvihajících se podél nás. Usrkuji madeiru, zřím své nejbližší srkat u bazénu chladné bílé…

Takže hovno. Obrazy, knihy, to je hovno… Jen tupý, supí klid, co možná zpacifikovaná bouře.

A já vidím pláž v Noose. Liduprázdné žraločí písečné kose.

A vidím po té pláži blížit se, zmítat šimpanze, ne, nesmysl, orangutana, orangutana v extázi, Cockera ve wůdstokčí, směšně hippíčí formě, to i Carlos a Jimi mohou jít do hajzlu…

Pořád tam chybějí ti druzí.

Taky se pořád ptáš, co chci já, ne oni. Ale za koho myslíš, že se asi modlím? Kéž jsou všichni chvostoskoci happy…

Tak co, shrneme si to přece jen trochu poučeně, aspoň pidikousek nad věcí?

Asi… ani ne. Jděte všichni, rovnou, hezky doprdele. Co furt cochcešcochceš, sakra. Vytkl jsem již, že nikdy nejsa patetický…

…aha, to rači stornujem. Zbystři slechy, kovaný etologu. Konrád, Takzvaně Zlý Lorenzo, taky Magnifico, vykvasil vliv naučených vzorců oproti freudivým smrtipudům. To tě baví, ne? Zdroje agrese, kořání vražd.

Konrád, Sigmund, Adolf, plodivé sémě východní říše…

Jaja, a nejlepší Kumpáni v životě sou ptáci, erotofile. Jen na okraj, víra taky vyřešena?

Jistě, Věříš má vyřešen rebus: Věřím, ergo nezemru. I přes hřích smrti budeš spasen, když nepolevíš (ve vraždění, ve víře), tak si to tu stačí odžít. Národovče vyvolený, pomazaný.

Pijí mi lymfu pěkně, ještě aby měli recht…

Si vosel;

Osel jsem, ale nesklízím. Nechci teď umřít, už s ohledem na některé vazby. Ale zkrátka se mi stává, že se mi dost čas-

to nechce, spíš nedaří, žít. Znáš malý dřevěný lis na louskání ořechů? Ne louskáček; v tomhle lisu položíš do vydlabaného otvoru ořech a pomalu utahuješ široký dřevěný šroub, dokud lebka nepraskne. Až lebka praskne. Nerozpoltí se.

Víš ty co, ale? Budeš jen nadutý, nadutý odulec. Nadulý odutec.

Copak stále nesplaskávám?

Ne. Koulíš to nejen na sebe, ale i na mě. Jenže přesně, výrazně a příliš dlouhodobě tušíš, čuješ doslova, proč si hráš se stříbrnými odznáčky, rudočernými, proč ne neumíš, leč nechceš shodit tu svou hřívu blbství, nechutenství k lahodnému; proč nenasloucháš libovým zvukům; pročs nakazil, zkazil svůj svět…

Ale ale, páníček nám nějak krvavě hřebínkovitě narost…?

Sjetá podstato: dyť ty pořád pácháš jakousi neřest, nejpestřejší, libozvučnou! Hýčkáš ji od gastruly, a láká tě pořád!

Tak buď rád, že to koulím pod maskou. Jinak…

Vždyť lhostejno, zda pocit sám máš, či chceš jej vyvolat okolí, okolostojícím. Totéž, jen stranově převráceno.

A u nás empatiků plně totožné. Příteli. (huronský smích)

Co tě tak zaujalo na olympských výsostech?

Výsosti jsou tam kdesi v oblacích. Já se vznáším po obyčejné hlinité, kamenité cestě. Chvílemi z té cesty odskočím, se vychcat, vysrat. Jemnější výrazy jsou nečisté; necudné. Nedůsledné.

Jemnější, nedůsledné? Tvé nadužívané téměř, skoro, bezmála?

Neser. Musím, ano, musím stále obrušovat řezné plochy, celoživotně bojuji s interním extremismem. Vidět, cítit, žít cizíma očima není prča. Prolínáš časem, prostorem, opakuješ, zadrháváš, mlžíš; ale vztah nikdy nenavážeš, vždy jsi

jen ten či ta. Není to imaginace bezbřehá, spíš ta zádumči-

vá, až zamřelá. Stojíš v sále a zíráš, řekněme, na Primaveru; neodlišíš ji od plivance na zdi, pokud se jen malinko soustředíš za vzlínání skvrny, za sevřenýma zanícenýma očima.

Když přestaneš věřit v nebezpečí, přestaneš větřit nebezpečí, obruč strachu povolí – je po tobě veta.

Eště něco bue, voe, nebo končíš?

Kulku navíc jsme pro každého měli schovat, nebo aspoň já… Ale ne, ne, ne, žádný finální tyátr nebude. Ještě jednou, aby to bylo poprvé, když nehodlám už počítat a neumím přiznat naposled, mě vynesou na středobodný silurský devonský útes, plný vápenných otisků pratvorů, potřísněný řídkými doubky. Po ránu vycházející paprsky prohřívají dosud studené mléčné mlhy, tekoucí pod mýma nohama údolím té řeky v pupku kontinentu. Nevidomý, kastrovaný, hledím přes světadíly; neodpustím pomrknutí k dlouhému mínojskému ostrovu, jeskyni, rokli a hoře; již však upírám pohled přímou čarou k olympským výšinám. Neumím pohladit letmým dotykem malíčku, avšak dávám pozor; láká až obluzuje mě pinožení veškerenstva. Teď zřím tváří v tvář štítům Mytikasu, cárům bílých oblak rozdmýchaným rejem padlých bohů a bohyň (modlím se, modlím, ale už jen za jména mrtvých).

Vyjedeme?

Ok, stáhni lajntuch s vozíku, směle, ještě blíž na útes. Ten márniční smrad a chlad, nasládlý pach rozežírá nozdry…

Vzdálený šepot moře; ticho blízké řeky. Olympské mlhy řídnou, houstnou, sněhová pole mizí v šedi svahů horských borovic a lišejníků; prahorním (přesněji, prvohorním) srázem rozeznívá štěpný den. Tuším v šedobílém oparu probleskovat mírnou červeň.

Cesta, úzká, už úplně úzká cesta tě zastaví sama. Konečně oželíš rozpučené, rozvoněné zářivé skvrny; slézy, ronící slzy. Vysoukám, vyslizím ven, pryč z ulepených mlaskavých útrob.

A špetku něhy; trochu zvídavosti, jež neutuchá; krapet úlevy po svévolných rozmarech; malinko nadvlády, ždibíček otročivosti; rozlet bez uzdy, pád bez konce; a výbavu na ces-

tu, až z modrého klidu hladiny se vzedme, rozeřvána bleskem rozčísnutými, sekerou rozpolcenými nebesy, vzedme se černošedá hora a smete mě, i tebe smete, spláchne do věčného vlnění vln… Mizí poslední záblesk světla na hladině, chladná temnota zírá pod námi… Táhlá vlna tmavé pruské modři…

POS t MO tt O

Co se citových otřesů a duševní námahy týče, střez se závisti, úzkosti a strachu; uvnitř hlodajícího hněvu; zkoumání složitých a zauzlených věcí; přehnané radosti a náruživého veselí; a také žalu, o kterém nikomu nepovíš.

Francis Bacon, Eseje, přeložil Alois Bejblík, Odeon, Praha 1985

Martin Mařík

O L y MPOS M O n S

Odpovědný redaktor Michal Hrubý

Sazba písmem Andulka a Solpera Storm Type Foundry

Sazba, obálka a grafická úprava

Daniel Podhradský

Vytiskla tiskárna Rain, s. r. o.

Vydalo nakladatelství Dauphin

v Praze – Podlesí roku 2023

Nakladatelství Dauphin

tel.: 777 120 613

http://www.dauphin.cz

dan@dauphin.cz

Naše knihy je možno pohodlně zakoupit

v internetovém knihkupectví na adrese

www.dauphin.cz