SLOVO PŘEKLADATELE
Zatímco píšu tato slova, je to právě deset let, co se ze mě stal překladatel. Tehdy jsem ještě vůbec netušil, že jednoho dne budu překládat knihy ze světa Warcraftu, u nichž jsem obdivoval umný překlad Jana Netoličky. Překládat „WoWko“ není snadné, protože hráči jsou zvyklí na názvosloví ze hry a na kouzelný, byť leckdy nepřesný český dabing Warcraftu III.
Proto doufám, že i tentokrát se vám bude líbit, jak jsem se překladu zhostil. A současně bych chtěl poděkovat. Panu Netoličkovi za jeho základní kameny překladu Warcraftu. Lidem z českého fan WoW RP serveru Neoteric, bez kterých by mi české názvosloví WoWka nikdy tolik nevlezlo pod kůži. Zaně „Bellatrix“ Komprdové a dalším lidem z WoWfanu za léta spolupráce. I lidem z nakladatelství Gorgona a Fantom Print, Haně Fruhwirtové a Liboru Marchlíkovi, že mi dali šanci. A především vám všem, které mé překlady baví.
Doufám, že budu i nadále přinášet překlad, který vás bude bavit číst. Že vás třeba i některé české názvy pobaví nebo nadchnou. Za Azeroth!
Tomáš „Brog“ Kratochvíl
NORTHREND
Dvě řady válečníků se zelenou kůží s námahou tahaly za napnutá tlustá lana, na kterých po široké rampě vedoucí k poslední z lodí pomalu táhly kolosální klec na kolech. Navzdory northrendské věčné zimě se svalnatí orkové pořádně zapotili námahou. Jejich tváře se širokými čelistmi se s každým dalším zatáhnutím za provazy zkroutily.
Stráže stály podél rampy s pochodněmi v jedné ruce a s připravenými zbraněmi v druhé. Tvrdýma hnědýma očima nepozorovaly ani tak dělníky, jako spíš velkou krytou klec. Krychlovitá konstrukce, zakrytá velkou plachtou z kozí kůže, se nad nimi tyčila. V plachtě nebyly žádné mezery, skrz které by se dalo odhadovat, co se v kleci skrývá za náklad.
Ale přece jen tu bylo jedno vodítko – samotný fakt, že náklad táhli sami orkové. Přestože přístav byl opuštěný, měli tu dost zvířat, jako rohatá silná kodo, která byla víc než schopná zastat práci zdrchaných orků. Dokonce tu měli trojici mamutů, kteří se běžně používali pro přepravu celé skupiny jezdců. A nejenže se žádná z oněch zvířat na této lopotě nijak nepodílela, ještě ke všemu je orkové přesunuli pěkně daleko od doků. A kupodivu i na takovou vzdálenost se zvířata s pohledem upřeným k lodi nervózně
ošívala. Kodo se přitom rozšiřovaly nozdry a mamuti máchali choboty.
Náhle se s ohromným zavytím zvedl vítr a bouřlivě nabral na síle. Na počasí v Northrendu byla předvídatelná jen jediná věc… že bylo příšerné. Ale i příšernost má docela pestrou škálu, která se právě teď projevila tak, že se doky pod mocným klokotem vln roztřásly. Plavidla kolem se strašlivě rozkolébala a trupy lodí zaúpěly.
Z hlubin některých lodí se ozval úděsný povyk a dusot.
Na palubách se členové posádek rychle rozběhli k poklopům do podpalubí. I protřelí námořníci a váleční veteráni najednou vypadali znepokojeně.
Poslední loď se taky zhoupla na vlnách… a rampa se zvlnila. Přepadla na stranu, takže několik polekaných stráží uskočilo stranou. Vzápětí vrazili do tahačů a ti skončili v jednom velkém chumlu.
Klec se posunula. Orkové na poslední chvíli zabránili svému nákladu v pádu z nestabilní rampy. Sotva se jim to však podařilo, začala se klec otřásat. Vlhkým přístavem se rozlehl řev, který se od burácení z vnitřku lodí lišil jen v hloubce hlasu. Něco uvnitř začalo tahat za plachtu.
Z přístavu přispěchaly stráže. Kdo se doteď udržel na lávce, zoufale bojoval o vlastní rovnováhu. Jeden z vojáků neuspěl a zřítil se do chladných vod mezi dokem a lodí.
Z pobřeží se kapitán flotily – jednooký veterán jménem Briln, jehož tělo neslo na památku jeho cest četná složitá tetování – hnal ke kraji lávky a křičel: „Narovnejte tu klec! Nenechte to spadnout! Připravte si zbraně! Kde je prach? Pokud je ta klec poškozená –“
Klec pod posunutou plachtou zarachotila. Slabé osvětlení větrem ošlehaných pochodní nestačilo k tomu, aby odhalilo, co se děje, ale nervy drásající škrábání kovu bylo pro Brilna dostatečným varováním.
„Kopiníci dopředu! Pospěšte si, vy špíno! Pravá strana klece!“
Ať už za to mohla jejich ukvapenost, nebo hloupost, dva strážní se přiblížili ke kleci víc než ostatní. Briln ze svého úhlu nedokázal rozeznat všechno, co se dělo dál, ale viděl toho dost.
Ork, který byl nejvíc vepředu, bodl do klece kopím. V příštím okamžiku něco zachytilo jeho zbraň a protáhlo ji i s majitelem skrz díru v plachtě.
Druhý ork na to instinktivně zareagoval tím, že přiskočil svému druhovi na pomoc.
Dírou v plachtě se prohnalo něco širokého.
Orkovi trvalo příliš dlouho, než pochopil, v jakém je nebezpečí. Zvedlo ho to do vzduchu, jako by nic nevážil. Než se k němu kdokoliv dostal, mohutná končetina rozdrtila jeho tělo – i se zbrojí a kostmi. Jeho pozůstatky vystříkly na vzdálenější vojáky.
Paže odhodila bezvládné, zpustošené tělo stranou a stáhla se zpátky do zakryté klece. Vzápětí se zevnitř ozval křik prvního ztraceného válečníka, který očividně zůstal ještě chvíli naživu.
Na místo se rychle přihnali orkové s dlouhými širokými kopími. Briln jim byl v patách. Dva kopiníci bodli, ale kapitán věděl, že už je pozdě.
Northrendským přístavem se rozlehly výkřiky, kvůli kterým kapitán málem ztuhl na místě. Byly plné tak strašlivého strachu, že ho dokázal nejen slyšet, ale i cítit. Orkovým odhodláním otřese jen máloco, natož aby v něm něco vzbudilo hrůzu. A přesto to jejich kořist dokázala i navzdory svému draze vykoupenému uvěznění.
Tečku za vřískotem udělal ohavný křupavý zvuk. Orkové poblíž díry v plachtě ustoupili, jako by je něco pocákalo. Nato se kolem rozlinul odporný puch, který jim zaplnil nozdry.
„Kopiníci! Kopiníci!“ hulákal opět blížící se Briln.
Vzhlédl. Světla pochodní mu umožnila zahlédnout trhlinu v plachtě a zohýbané mříže. Ty mříže byly z kvalitního železa. Dokonce ani tohle gargantuovsky silné monstrum s nimi moc nehnulo. Naneštěstí pro dva zemřelé vojáky, i to malé ohnutí stačilo.
„Kde je ten prach?“ dožadoval se Briln neadresně.
Konečně přispěchal další ork s pytlíkem o velikosti pořádné pěsti. Ork měl hrubou látku přes ústa a nos a podobný hadr podal i Brilnovi. Ten si masku pomocí dvou provázků přivázal přes vlastní tvář. Šlo sice jen o preventivní opatření, protože nic z pytle nemělo skončit ani v Brilnově nose, ani v ústech, ale nemělo smysl zbytečně riskovat. Byl v pokušení nechat celou práci udělat druhého orka, ale pak se chopil vaku. Z nedaleké klece se mezitím dál ozývaly nechutné zvuky trhání.
„Kryjte mě!“ Kapitán si našel dobrý úhel a potom pečlivě prozkoumal otvor v plachtě. Ačkoliv už před lety přišel o oko v bitvě proti Alianci vedené lidským admirálem
Proudmoorem, měl pořád skvělou mušku.
Zhluboka se pod maskou nadechl a potom hodil váček do otvoru v plachtoví.
Vítr zesílil a Brilnovo srdce na okamžik zajal strach, že se vůbec netrefí. Naštěstí se vak jen otřel o okraj díry a spadl do zakryté klece.
Za okamžik kapitán zaslechl slabé, měkké žuchnutí. Bestie uvnitř vydala znepokojivý zvuk. Ozvalo se žvýkání. Otvorem unikl jemný opar prášku, dost slabý, aby orky nijak nevyvedl z míry. Vítr zachytil to málo, co uniklo, a rozptýlil ho po okolí.
Uvnitř kryté klece spadlo na zem něco těžkého a vlhkého.
Briln věděl, že to velmi pravděpodobně budou bojovníkovy ostatky. Navzdory tomu ten zvuk dodával kapitánovi naději,
že se svým plánem uspěl. Ze zakrytého tvora vyšlo zmatené zamručení. Najednou se klec otřásla silněji. O ohnuté tyče udeřila obrovská postava. Nedaleko trhliny v plachtě se cosi zhluboka nadechlo, a přece se skrz díru nedalo nic rozeznat.
Dýchalo to s námahou, vyčerpaně. Orkové zaslechli klopýtnutí. Pak se ozvala prudká rána. Klec se otřásla a opět málem sklouzla z rampy. Zabránila tomu jen síla téměř dvou tuctů zapřených orků.
Briln a ostatní ještě několik napjatých okamžiků čekali, ale nedošlo na žádný další pohyb ani zvuky. Kapitán se opatrně přiblížil k zakryté kleci. Dodal si odvahy a šťouchl do plachty.
Nic se nestalo. Briln vydechl úlevou a pak se otočil k ostatním. „Naložte tu věc na palubu, pak ty tyče narovnejte a tu díru něčím zakryjte! Radši se ujistěte, že máme vždycky nachystaný pytel bylinkový směsi od šamana, abychom měli čím tý obludě posypat jídlo! Takový chyby si na moři nemůžeme dovolit!“
Ostatní orkové uposlechli jeho rozkazy. Kapitán prozkoumal siluety ostatních lodí. Každá na sobě měla právě takovou klec. Nový nejvyšší náčelník Garrosh přikázal, aby tuhle misi dokončili stůj co stůj. Briln a ostatní jeho rozhodnutí nezpochybňovali, protože každý jeden z nich by ochotně položil život za legendárního velitele ofenzívy Warsongu. Garrosh dosáhl výjimečných skutků, o kterých si Horda donekonečna vyprávěla. Navíc to byl syn zesnulého
Groma Hellscreama a rádce Thralla, vůdce orků, který je osvobodil z područí lidí.
Ano, nezáleželo na tom, kolik životů už je to stálo a kolik je to nejspíš bude stát, než flotila dorazí ke svému cíli. Pro Brilna a ostatní to všechno stálo za to. Horda byla konečně na dosah svému osudu. Byla při síle a měla zápal, jaký si pozměněný Azeroth zasluhoval. Ti, kteří tomuto světu tak 15 World of WarCraft – Vlčí srdce
dlouho vládli, došli úpadku… zeslábli a vyměkli. Horda – a obzvlášť orkové – se konečně domůže svého práva na bujnější kraje, které potřebovala nejen k přežití, ale i k zaslouženému rozmachu.
Toto nedávné Kataklyzma, jak Garrosh zdůrazňoval svému lidu, bylo jasným důkazem, že přišel jejich čas. Svět se roztrhal na kusy a přežít znamenalo přizpůsobit se pozměněnému rázu krajiny.
Členové posádky konečně naložili poslední klec. Briln sledoval, jak ji zajišťují uvnitř podpalubí. Měli solidní zásoby uspávacího prachu, navíc měli i jiné způsoby, jak ty potvory zkrotit, ale stejně se postarší ork už těšil, až tohle budou mít za sebou.
Po výstupu na palubu mu zasalutoval jeho první důstojník. „Všechno připraveno, kapitáne! Stačí poručit!“
„Tak vyrážíme,“ zabručel Briln. „Čím dřív se tenhle náklad dostane ke Garroshovi, tím dřív z něj bude problém
Aliance…“
Ork souhlasně zamručel a potom se obrátil, aby zakřičel Brilnův rozkaz. Loď se zanedlouho odlepila od doku.
Vítr se do nich opíral a shůry duněly hromy. Blížila se bouřka, což bylo to poslední, co jejich flotila potřebovala. Přesto si kapitán říkal, že to je nic ve srovnání s tím, co brzy čeká nepřátele Hordy. Briln upřel pohled proti temnotě i vířícím vlnám a představil si jejich cíl. Představil si, co přijde, jakmile se jejich náklad dostane Garroshovi do rukou.
Nakrátko Brilna málem přemohl soucit s obránci Ashenvale. S nočními elfy.1
Ale na druhou stranu… pořád to byli jen noční elfové…
1 noční elfové: night elves (z Wacraftu III)
VLK
Tyrande Whisperwind věděla, že svět se už nikdy neuzdraví. Velký černý drak Deathwing navždy změnil tvář Azerothu způsobem, který byl v některých ohledech ještě horší než Roztříštění2, při kterém se jediný kontinent světa rozpadl na kusy. Velekněžku, jež onen deset tisíc let starý incident zažila, by nikdy nenapadlo, že se dožije něčeho podobně strašlivého.
Přestože noční elfka s tmavomodrými krátkými vlasy byla víc než deset tisíc let stará, osoba neznalá její rasy by jí hádala sotva dvacet let. Dokud by se nepodívala na její stříbrné oči. Ty v sobě ukrývaly moudrost a mnoho zažitých zkušeností. Pravda, měla taky několik velmi tenkých vrásek kolem očí, ale za ty mohly spíš problémy posledních několika milénií než věk.
Tyrande procházela bujnými Chrámovými zahradami3 , které byly ústředním bodem Darnassu, ačkoliv geograficky se nacházely západně od středu města. Zahrady sestávaly z několika různě širokých uliček plných výjimečné flóry. Na cesty dopadalo světlo úplňku, které ze všeho nejvíc osvětlovalo právě velekněžku. Ani Tyrande, ani nikoho v okolí neznepokojovalo, že se na ni světlo tak
2 Roztříštění: The Sundering
3 Chrámové zahrady: Temple Gardens
podivuhodně zaměřuje. Koneckonců to při setkáních s ní vídali často.
Doufala, že se jí tady venku bude lépe přemýšlet a že dojde k nějakému závěru ohledně svých starostí. Coby velekněžka se Tyrande často uchylovala k meditacím v chrámu na jih odtud, aby požádala o vnitřní klid a podporu od bohyně Elune, též zvané Matka Luna. Jenže ani poklid měsícem věčně zalitého svatostánku Sesterstva4 – srdce samotné Elune, jak ho někteří nazývali –, už jí nestačil. A proto doufala, že klid zahrad zastane roli, v níž chrám selhal.
Ale přestože i zahrady svým způsobem ztělesňovaly ducha Matky Luny ještě lépe než chrám, ani tady dnes kněžka nedošla pokoje. Tyrande se nedokázala oprostit od neustálých obav z nadcházejícího summitu. Čas shromáždění se rychle blížil a nemohla si pomoct, aby si neříkala, jestli vůbec k něčemu bude. Ostatně její druh a spoluvladař, arcidruid Malfurion Stormrage, to měl zrovna tak.
Aliance čelila silám obrozené Hordy. Nepřátele už navíc nevedl zdánlivě rozpolcený náčelník Thrall, který by se teď možná snažil dál mezi oběma frakcemi udržet mír. Na jeho místo nastoupil nový, mnohem ambicióznější náčelník, který bažil po velkých lesích Ashenvale. A rozhodně by se u nich nezastavil.
Ačkoliv se Malfurion spíš staral o azerothskou divočinu, a přestože neměl absolutně žádné politické ambice, v tomto případě dělal, co mohl, aby pomohl udržet dobré vztahy uvnitř Aliance. Jenže Tyrande i Malfurion věděli, že budoucnost Aliance nemůže zůstat na jeho bedrech. Bylo potřeba najít někoho, kdo se takovému cíli plně oddá. A právě to bylo jedním z účelů setkání, které Tyrande a Malfurion naplánovali. Chtěli zjistit, jestli se během vyjednávání objeví někdo, kdo by mohl shromážděné vést vstříc budoucnosti.
4 Sesterstvo Elune: Sisterhood of Elune
Summit samozřejmě nebude mít žádný smysl, pokud se ho nezúčastní všichni členové. A bylo tu hned několik osob, které svou účast ještě nepotvrdily. Pokud se k nim nepřidají, pak k žádné skutečné dohodě nemůže dojít.
Tyrande na cestě krom jiných potkala i několik dalších kněžek, které se jí vždy uctivě uklonily. Podobně jako ona i ony na sobě měly stříbrobílé róby bez rukávů. Tyrande nosila jen málo ornamentů svého výjimečného postavení, protože ho nepotřebovala dávat na odiv. Všichni ji znali. Vůdkyně nočních elfů oplácela úklony svých souputnic úsměvem a pokývnutím. Přitom byla ale zabředlá tak hluboko ve svých černých myšlenkách, že na všechna proběhlá setkání okamžitě zapomínala.
Hrozivá vize Deathwinga Ničitele a důsledků jeho činů vyplňovala její mysl a málem ji zahlcovala. Srdce jí dunělo a krev tepala, když si představila přetrvávající dopady všech těch strašlivostí.
Summit se musí ukázat jako přínosný, pomyslela si Tyrande úzkostlivě. Toto je jediná příležitost, kterou máme, abychom odvrátili pád našeho světa. Pokud z něj nic nevzejde, přijdeme o veškerou naději na jakákoliv další shromáždění. Než by na nějaké došlo, bude už pro nás všechny pozdě…
Ale nedostali odpověď hned od tří nejvýznamnější členů Aliance, včetně Stormwindu… a pokud se nezúčastní Stormwind, pak –
Světlo Elune kolem ní zesílilo tak, až ji oslepilo.
Chrámové zahrady zmizely.
Tyrande Whisperwind zakopla, ale stačila vyrovnat svůj pád. Oči se jí rozšířily. Kolem ní se objevilo nové místo. Místo, které vůbec nebylo součástí Darnassu, hlavního města nočních elfů. Stála od něj na míle daleko. Na místě, které zcela jednoznačně patřilo k pevninskému
Kalimdoru. Tyrande se během jediného úderu srdce přemístila stovky mil daleko.
O to víc ji šokovalo, že ji obklopuje nezaměnitelná vize války. Kolem panoval povědomý zápach smrti a všude byly potemnělé hroudy o velikosti a tvaru těl – zmrzačených.
Co kdysi bývalo nedotčenou divočinou – několik zničených kmenů stromů naznačovalo, že tu býval les – zjevně zpustošily proběhlé bitvy. Jakmile se velekněžka vzpamatovala, rychle jí došlo, že i toto místo zná. Byť nedokázala říci, zda díky své vlastní paměti, nebo díky Elune.
Stála na místě prvního význačného střetu Azerothu a Plamenné legie…5 Na místě bitvy vybojované před deseti tisíci lety během Války prastarých.6 Právě tato válka kulminovala Roztříštěním a potopením hlavního města nočních elfů, Zin-Azshari, do vod, ve kterých bývával zdroj moci jejich národa – Studna věčnosti.7 Legie mínila udusat veškerý azerothský život a málem ve svém hrozivém záměru uspěla. Poněkud ironicky tomu napomáhala sama královna nočních elfů.
Démoničtí válečníci se hnali vpřed, s ohnivými infernály v předvoji. Za těmito obrovitými stroji se tyčili do výše obrnění Strážci felu,8 následovaní zubatými děsivými stvůrami zvanými pekelní psi.9 Tyto nejčetnější jednotky doplňovaly řady dalších démonů. Přestože se to neslučovalo s velekněžčinými vzpomínkami, úděsná armáda pádila krajinou a nic jí nestálo v cestě. Čehokoliv se démoni dotkli, to vzplálo odporným zeleným plamenem, který ty stvůry obklopoval.
Tyrande se rozhlédla po obráncích, kteří tu podle jejího nejlepšího vědomí a svědomí měli být. Její vlastní lid se
5 Plamenná legie: Burning Legion (z Warcraftu III)
6 Válka prastarých: War of the Ancients
7 Studna věčnosti: Well of Eternity
8 Strážci felu: felguards
9 pekelní psi: felhounds (z Warcraftu III)
shromáždil spolu s mnoha úžasnými spojenci, aby zabránil zničení Azerothu. A přesto je nikde neviděla. Nic té ničivé síle nebránilo. Země i svět byly odsouzené ke zkáze…
Potom se ale nad scenérií ozvalo mocné zavytí. Ve velekněžce se instinktivně vzmohla naděje. Věděla, že by strůjce toho vytí měla znát, protože se dotýkalo její duše.
Démoni zakolísali, byť jen krátce. Potom ze sebe jako
jeden vydali úděsný křik a pokračovali v útoku.
Na opačné straně se krajem roztáhl obrovitý stín. Tyrande po něm klouzala pohledem, dokud nenašla jeho zdroj.
Prastarý vlk byl gigantický, majestátní a tak čistě bílý, že málem zářil. A převyšoval veškeré okolí. Mohutné zvíře opět zavylo a tentokrát se odkudsi za ním ozvala odpověď.
„Goldrinn…“ zamumlala Tyrande.
Od dob, kdy tajemní Titáni přetvarovali Azeroth, strážily tento svět bytosti, které s ním byly spojené jako žádné jiné. Drakům dali moc Titáni, ale Azeroth si vytvořil i své vlastní strážce v podobě duchů a polobohů. Šlo o nesmírně obětavé bytosti, jejichž místo v přírodě bylo věčné. Ale teprve za Války prastarých tito ochránci čelili své nejstrašlivější hrozbě v podobě Plamenné legie. Draci během války umírali jeden za druhým. A duchové s polobohy na tom v konečném střetu nebyli jinak.
Mezi ně patřil i Goldrinn.
Nicméně tato krvavá scéna dějinám úplně neodpovídala. Tyrande konečně pochopila, že ji vize nepudí jen k obavám o budoucnost světa, ale také o tohoto mocného vlčího ochránce. Elune vyvolala tuto naléhavou vidinu, aby jí něco sdělila. Velekněžka však vůbec netušila, co by to mohlo být. Měla snad znovu sledovat, jak se Goldrinn obětuje?
Několik démonů se přiblížilo k obřímu vlkovi, který na ně zavrčel. Ale když se na něj s výkřikem vrhli, z prázdnoty za Goldrinnem vyskočila obrovská tlupa smrtelných vlků.
Po krajině se rozlila smečka mrštných, chlupatých lovců, kteří si prohlíželi svou kořist. Nebyli sice tak velcí jako většina démonů, ale vynahrazovali to zuřivostí a odhodláním, jež nemělo obdoby. Vojska se srazila. Démoni byli vyzbrojení meči, sekerami, obrovitými zuby, drápy i dalšími zbraněmi a dobře věděli, jak je používat. Zpočátku se zdálo, že vlci mají jen své zuby a drápy, ale jejich obratnost a rychlost byly bezkonkurenční. Vrhli se mezi své zlověstné nepřátele, aby svými tesáky a drápy využili každé skuliny.
Goldrinn stál v jejich čele. Obrovský vlk lapl do tlamy
Strážce felu a rozkousl ho. Vzápětí nechal na zem padnout jeho torzo, ze kterého vyšlehly zelené plameny. Mezitím už se vlk pustil svými drápy do dalšího nepřítele.
Dva vlci srazili k zemi sekerou vyzbrojeného nepřítele, který těsně předtím rozsekl vejpůl jednoho z jejich bratrů.
Vlci utrhli démonovi ruce a jeden mu rozsápal hrdlo. Jenže pak na dvojici zaútočili další démoni a přemohli ji.
Tyrande se chtěla k bitvě připojit, ale nedokázala se pohnout. Mohla jen bezmocně přihlížet, jak další vlci hynou.
A přestože se zdálo, že protivníků ubylo víc než jich, její obavy a lítost se tím mírnily jen pramálo.
Čím dál víc démonů se soustředilo na Goldrinna, neboť si zjevně uvědomovali, že ostatní vlky vede. Snažili se sekat po jeho končetinách nebo ho strhnout k zemi, aby mu mohli zaútočit na krk. Jenže Goldrinn se jich vždycky zbavil svými tlapami. Některé udeřil tak tvrdě, že srazili několik svých spolubojovníků. Jeho brutální čelisti také nelenily a zabíjely jednoho démona za druhým. Některé roztrhal na kusy podobně jako toho prvního. Jiné sevřel a máchal jimi tak silně, až se rozletěli do všech stran. Goldrinn se probíjel silami Plamenné legie a jeho lačná smečka zůstávala po jeho boku.
Bojiště už pokrývaly spousty vlčích těl a roztrhaných mršin démonů, a přesto se nezdálo, že by kterékoliv straně
docházeli bojovníci. Dalšího vlka právě rozsekali na kusy a na Goldrinna se zaměřovalo čím dál víc démonů. Ale obrovitý vlk se nedal zastrašit. Dál drápal a kousal nepřítele za nepřítelem, takže za sebou nechával hromady o třech i čtyřech mrtvolách.
Matko Luno, proč mi toto ukazuješ?! Velekněžka napjala síly, aby přispěchala Goldrinnovi na pomoc, ale pořád nemohla dělat nic než pozorovat. Buď mě nech, ať se připojím k boji, nebo mi řekni, jaká mají tahle nekonečná jatka účel, prosím!
Ale bitva pokračovala bez jakýchkoliv odhalení a co hůř, Goldrinnova strana začínala prohrávat. Démoni obklopili vlka ze všech stran, a tak už nedokázal odrážet všechny protivníky. Démoni ho znovu a znovu napadali, dokud si vzrůstající počet zranění nezačal na velkém Prastarém vybírat daň.
Jednomu Strážci felu se podařilo vyšplhat bílému vlkovi na záda. Když ten běs zvedal sekeru nad hlavu, aby ji zaťal vlkovi do páteře, nadšeně mu zablýskalo v plamenně zelených očích.
„Ne!“ zakřičela Tyrande, když jí došlo, co se stane. Ačkoliv neznala podrobnosti, o této strašlivé události už slyšela. Goldrinn vydal zmučené zavytí. Nohy se mu podlomily. Démoni se na něj vrhli ještě ve větším počtu.
Odkudsi zprava se z příšerného hemžení kolem Prastarého vynořil osamělý vlk s tmavě hnědou srstí. Přestože vyskočit tak vysoko nemělo být v jeho silách, malý vlk se dostal nejen na Goldrinnův hřbet, ale dokonce až k démonovi, který velkého vlka tak ukrutně zranil.
Strážce felu se otočil právě ve chvíli, kdy se k němu vlk přiblížil. Démon se pokusil po nepříteli tnout, ale útlý vlk se pod ostřím sekery prosmekl. A potom už zatínal zuby do démonových nohou a podtrhával mu je.
Strážce felu se zhroutil Goldrinnovi na hřbet a při dopadu přišel o sekeru. Pokusil se vstát, ale vlk mu rázem skočil na hruď.
Jediným ukrutným kousnutím mu rozsápal hrdlo.
Mrtvola se svezla do strany a menší vlk zavyl. Shlédl a potom skočil. A ne bez rozmyslu, protože dopadl rovnou na dalšího démona, který Goldrinnovi ubližoval, a roztrhal té zrůdě hruď.
Další členové smečky následovali příkladu svého druha a začali likvidovat démony, kteří se snažili Goldrinna zabít.
Plamenná legie se nakonec musela útoku na vlčího Prastarého vzdát a stáhnout se.
Pro Goldrinna už však bylo příliš pozdě. Prastarému se ještě podařilo vydrápat se na nohy a lapit do mordy démona. Rozkousl mu zbroj i kostru a cáry vyplivl. Jenže pak si jeho rány vzaly svoji daň. Prastarý se zhroutil, čímž rozdrtil ještě pár nepřátel, a zůstal ležet bez hnutí.
Goldrinn znovu, tak jako se to stalo už před deseti tisíci lety, zemřel.
A přesto se zdálo, že tmavohnědého vlka tato ztráta nijak nepoznamenala. Vystřelil jako šipka proti nepřátelům a zatlačoval je dál od Goldrinnova těla. Netrvalo dlouho a na jeho výpravě za pomstou se k němu přidávali další a další z jeho bratrů.
Démoni jeden za druhým umírali pod tesáky a drápy tmavě hnědého vlka. Stál uprostřed nepřátel a vyl stejně mocně jako sám Goldrinn. Také se zdálo, že roste. Byl už dvakrát tak velký než ostatní.
Plamenná legie proti němu začala napínat své síly, ale to hnědému vlku jen dodalo kuráž. Vypořádal se s každým démonem, který ho napadl, a nechával za sebou jen rozsápaná těla. A protože mnozí démoni byli vyšší než on, vlk začal skákat na zadní, aby sokům trhal paže a rozdrápával tváře.
Jeho drápy se probíjely zbrojí a masem stejně snadno jako čepele.
Bezmocná Tyrande opět zalapala po dechu. Čím déle se na odvážného vlka dívala, tím snazší pro to zvíře bylo chodit po zadních. Drápy jedné tlapy s každou zasazenou ránou rostly a spájely se dohromady, jako by byly jeden.
To se od popisu bitvy, který se k velekněžce donesl, zásadně lišilo. Tyrande hned pochopila, že výprava do historie skončila a začíná něco dočista jiného. Právě tohle jí Elune doopravdy chtěla ukázat… ačkoliv elfce stále unikalo, co se tou vizí míní.
Vtom se z vlčích drápů doopravdy stal meč a z vlka byl skutečný dvounožec… ozbrojený válečník, jehož tvář velekněžka nedovedla z takové dálky rozeznat. Se smečkou v těsném závěsu se dál vrhal proti Plamenné legii. Jeho meč sekal a ťal pořád dokola.
Pak došlo na další nečekanou změnu. Ta se však odehrála na nepřátelské straně. Démoni se změnili v hrozbu, která byla mnohem povědomější a bezprostřednější – v orky.
Byla to tak rychlá proměna, že si jí sami válečníci nemohli ani všimnout. Vlci napadali orky, jako by to vždycky byli jejich nepřátelé.
Vzdálený, stínem opředený válečník srazil dalšího protivníka a zvedl meč s vítězoslavným výkřikem, který se pořád vzdáleně podobal vlčímu zavytí. Vlčí smečka podnikla další výpad, ale tentokrát i ostatní vlci stáli na zadních a z jejich předních tlap se stávaly ruce se sekerami, kladivy i dalšími zbraněmi. Stejně jako z jejich vůdce i z nich teď byli lidé. Ovšem jejich tváře obklopovaly ještě hlubší stíny.
Mezi orky zavládl zmatek. Ubývalo jich. Velitel lidí opět sebejistě vzkřikl.
A zpoza bojové linie, kde předtím ležel Prastarý vlk, k velekněžčinu překvapení zazněla odpověď. Tyrande tím
směrem obrátila zrak… a spatřila dva Goldrinny. Prvního v podobě zabitého zvířete. A druhého v podobě skvostného průhledného ducha, který vítězně vyl.
Ač se vlčí duch zdál průsvitný jako mlha, bylo v něm a na něm něco velmi hmotného a povědomého –Velekněžka si s úlekem uvědomila, že se dívá na zastíněného vůdce… přestože ten měl stát v čele vojska.
Tyrande zamrkala a zjistila, že vážně hledí do čela vojska. Původní i nové bojiště splynuly v jedno. Goldrinnův duch visel nad jeho šampionem, který snad ještě povyrostl.
Po šampionovi sekl ork se dvěma sekerami. Bojovník odrazil nejdřív jednu a pak druhou. Zamával mečem, až ho svedl mezi obě čepele a zabodl jeho ostří hluboko do orkovy hrudi.
Pak válečník čepel vytrhl a ze široké rány vystříkla krev.
Ork zasípal a zapotácel se. Jeho tělo se třáslo, z úst se mu řinula krev a třísnila jeho čelist i kly.
Zastíněný hrdina o krok ustoupil.
Ork se zhroutil tváří k zemi a padl svému sokovi k nohám. A spolu s ním padli i všichni ostatní nepřátelé.
Bitva skončila.
Přízračný Goldrinn znovu zavyl. Potom on a válečník plně splynuli. Ve stejný okamžik muž obrátil svůj pohled k Tyrande. Jeho tvář bylo konečně vidět…
A přesně v tu samou chvíli se velekněžka vrátila do Chrámových zahrad.
Tyrande se krátce zapotácela, ale rychle zase našla rovnováhu. Kolem nikdo nebyl. Možná náhoda, možná božský záměr. Tyrande také chovala podezření, že ve světě smrtelníků neuběhla ani sekunda.
Velekněžka vůbec nepochybovala o vizi, do které tak náhle spadla. Elune jí očividně chtěla sdělit něco zásadního,
co nemohlo počkat. A protože Tyrande už teď chápala, o co šlo, byla vděčná, byť stále mírně zmatená.
Uvědomila si, že k ní někdo přichází. Uhladila si svou stříbrnou róbu a obrátila zrak k jedné z vojaček generálky Shandris Feathermoon. Strážkyně10 byla mírně zarudlá, jako by hodně rychle běžela.
Eflka navlečená v lehké zbroji poklekla před Tyrande s nejhlubší pokorou nejen proto, že velekněžka byla jejich vůdkyně, ale protože Tyrande byla adoptivní matkou její velitelky. Válečnice byla vyzbrojená tradiční zbraní nočních elfů, měsíční čepelí11 se třemi ostřími.
Noční elfka se skloněnou hlavou prohlásila: „Generálka věděla, že tohle budete chtít okamžitě vidět, velekněžko.“
Strážkyně jí podala malý útržek pergamenu zapečetěný Shandrisinou osobní pečetí. Tyrande převzala zprávu a propustila vojačku. Potom rozlomila pečeť a dala se do čtení. Zpráva byla krátká a mířila rovnou k věci, jak už to u Shandris bývalo zvykem.
Dorazila k nám zpráva, že se král Stormwindu summitu zúčastní.
Nic víc ve zprávě nestálo. Tedy kromě Shandrisina podpisu. Šlo o významnou novinku v tom smyslu, že pokud se Stormwind jednání zúčastní, potom i ostatní z mlčících frakcí brzy pošlou zprávu o své účasti. Velekněžka a Malfurion doufali, že Stormwind bude s účastí souhlasit. Zároveň se však obávali, jestli se vládce lidského království raději nerozhodne vzít osud svého lidu do vlastních rukou, když jeho spojenci byli samý problém.
Ale ještě význačnější podle kněžky bylo, kdy ta zpráva dorazila. Věděla, že Shandris ji dostala teprve před chvílí a že ji se svou matkou a vládkyní sdílela, jak nejrychleji
10 Strážkyně: Sentinels (z Warcraftu III)
11 měsíční čepel: moonglaive (z Warcraftu III)
mohla. Právě tak to měla ve zvyku. Třeba to byl od Elune záměr, aby vize a zpráva dorazily ve stejnou dobu.
„Takže Varian přijde…“ zamumlala Tyrande. „Teď to všechno dává smysl. Mělo mi to být jasné.“
A tak se vize konečně úplně projasnila. Noční elfka zahlédla tvář Goldrinnova šampiona jen krátce, ale i přesto si byla jistá, že se podobá tváři krále Variana Wrynna ze Stormwindu. Matka Luna to pochopitelně věděla, ale mohla jí dát jen znamení, aby vidinu pochopila, až s ní bude mít jak naložit.
„Varian Wrynn,“ zopakovala a vybavila si celou plejádu nehezkých věcí, která se s královým jménem pojila. Býval otrokem, gladiátorem, mužem, jenž ztratil paměť. Díval se, jak jeho království upadá a bojoval za jeho obrodu, když se ukázalo, že mu ho vzala Deathwingova dcera v přestrojení.
A v těch strašlivých časech, kdy Varian přišel o své jméno a kdy musel žít skoro každý den pro potěšení diváků, aby nepřišel o život, mu bylo dáno jiné jméno. Jméno, které teď mělo jedinečný význam.
Říkali mu – a někteří ho tak pořád nazývali – Lo’Gosh.
Lo’Gosh… tak znělo jedno z dalších jmen vlčího ducha
Goldrinna.
Dva pocestní zahalení v kápi vystoupili z malého člunu. Že šlo o noční elfy, jak tomu ostatně bylo u většiny obyvatel vesnice Rut’theran, jasně dokazovala jejich stavba těla a uši, které nadzvedávaly látku hlubokých kápí. I přesto jejich tváře zůstávaly ve stínu.
Přístavní vesnice byla podle běžných měřítek nočních elfů spíš skrovným osídlením, ale zato působila velmi svěže. A nebylo divu, protože všechny domy v ní byly nové.
Vlastně šlo o druhou osadu stejného jména. Tu původní zničilo Kataklyzma. Nejvýznačnějším místem přístavu byly
pochopitelně jeho tři doky, ale hned po nich následovala snášková hnízda pro hipogryfy, kde se noční elfové pečlivě starali o mladé a o vejce těchto podivuhodných okřídlených tvorů, kteří sloužili jako vzdušný dopravní prostředek.
Nejvýraznějším prvkem celého ostrova ale bylo něco, co už pocestní viděli nějakou dobu. Vlastně to viděli už z pevniny… stejně jako kdokoliv jiný podél pobřeží.
Ostrov se nazýval Teldrassil, ale to jméno mu vlastně doopravdy nepatřilo. Ostrov byl jen kouskem skutečného Teldrassilu… obrovitého stromu, který zaplňoval většinu ostrova a vypínal se tak vysoko, že jeho koruna mizela v oblacích. Měl tak rozložité větve, že některé svou velikostí přesahovaly celá království. Hustá koruna by mohla posloužit jako sídlo celé civilizace – a vlastně tomu tak bylo.
Teldrassil byl ostatně znám také jako druhý Strom světa. 12 První takový strom, letitý Nordrassil, tu pořád byl, ale posledních pár let se teprve začínal vzpamatovávat z ústrků prožitých během Třetí války13 – opět vedené proti Plamenné legii. Zatímco Nordrassil poskytoval nočním elfům nesmrtelnost, dobré zdraví, ochranu před zneužitím magie Studny věčnosti a volný přístup ke Smaragdovému snu,14 druhý Strom světa sloužil jejich rase především jako nový domov. Ale ani Teldrassil se neobešel bez potíží. Strom světa prostřednictvím jeho loutky, arcidruida Fandrala Staghelma, poskvrnila zlovolnost Pána Noční můry.15 Tato poskvrna se rozšířila i na teldrassilskou floru a faunu a strom samotný se od ní podařilo očistit teprve nedávno.
Ale jakkoliv velkolepě strom působil na všechny, kdo ho spatřili, zdálo se, že tito dva nově příchozí jeho přítomnost téměř nevnímají. Vyšší z poutníků – muž s dlouhými stří-
12 Strom světa: World Tree (z Wacraftu III)
13 Třetí válka: Third War
14 Smaragdový sen: Emerald Dream
15 Pán Noční můry: Nightmare Lord
brnými vlasy, které mu vykukovaly z kapuce – se zastavil a s velkým zájmem si prohlížel dospělé hipogryfy. Menší a zřetelně ženská postava po jeho boku těžce zakašlala. Dokonce se musela opřít o svého společníka, který rychle odvrátil pozornost od okřídlených tvorů a pevněji ji sevřel. „Portál,“ zamumlal. „Nebude odsud daleko a bude to rychlejší. Vydrž… už tam skoro jsme. Vydrž… prosím!“
Ženina kápě krátce poskočila nahoru a dolů. „Já… se pokusím… manželi…“
Odpověděla mu tak chabým hláskem, že muž ztuhl. Očividně ho sžíraly obavy o družku. Vedl ji kupředu a hledal to, co ani jeden z nich nikdy neviděl, ale co se mělo dát snadno rozeznat.
Dvojice si záhy všimla důstojnice z řad Strážkyň. Přejela pohledem po jejich zahalených tvářích. Zamračila se a se zbraní pevně sevřenou v dlani se jim postavila.
„Vítejte, návštěvníci,“ řekla. „Mohu se zeptat, odkud pocházíte?“
Muž se na ni podíval, čímž dočasně odhalil svou tvář.
Strážkyně zmlkla vprostřed slova a tvář jí zrůznil šok. „Vy…“
Muž beze slova provedl svou družku kolem ohromené důstojnice. Díky tomu se mu mezi budovami a hloučky postav naskytl výhled na to, co hledal.
„Portál…“ zamumlal.
K Teldrassilu stoupala mírně svažitá kamenná stezka.
U základny stromu ji uzavíral velký portál, na jehož okrajích se mihotaly znaky v jazyce nočních elfů. Ale i tento velký magický průchod málem zanikal mezi obrovskými kořeny Stromu světa.
Magický portál vedl přímo do města vysoko nad nimi.
Přitom ho přinejmenším na první pohled hlídaly jen dvě
Strážkyně. Mužský poutník však dobře věděl, že se neda-
leko skrývají další stráže a že celé místo obklopuje řada dalších bezpečnostních opatření.
Bez bázně vyrazil s družkou k portálu. Strážkyně si ho podezřívavě přeměřily.
Zpoza pocestných zazněl hlas důstojnice: „Nechte je projít.“
Stráže rozkaz nijak nerozporovaly. Muž přesto nemarnil čas děkováním důstojnici. Záleželo jen na tom, aby se dostal do Darnassu… pro pomoc.
„Pozor na cestu,“ zamumlal k ženě.
Ta se zmohla na přikývnutí. Podařilo se jim dostat se až k portálu. Jeho naděje vzrostly. Už jsou skoro tam!
A pak ji přemohl záchvat kašle. Tak hrozný, že už ji nedokázal udržet. Padla na kolena, s čelem málem opřeným o zem.
Rychle ji zvedl, ale když ji zvedal, zaslechl chabé šplouchnutí tekutiny.
Zemi v místech, kde skláněla hlavu, zbarvila malá louže krve.
„Už ne…“
Stiskla jeho ruku způsobem, jakým to dovede někdo, koho jímá opravdová a neskutečná hrůza. „Muži –“
Padla mu do náruče.
Stráže jim vyrazily na pomoc, ale na to muž neměl čas. Dokonce by mu mohly říct, aby počkal, dokud ji neprohlédnou. V jeho překotných myšlenkách každá uplynulá sekunda představovala katastrofu… ztrátu…
Jeho jedinou nadějí bylo dostat se k velekněžce.
S bezvládnou družkou pevně v náruči skočil do portálu.
