9788075941374

ASTRID PARKEROVÁ

MÁ

VŠECHNO V MALÍKU

ASHLEY HERRING BLAKE

BRIGHT FALLS #2

KAPITOLA 1

Astrid Parkerová vypadala dokonale.

Tedy přinejmenším tak dokonale, jak bylo aktuálně možné, což znamenalo tlustou vrstvu korektoru pod očima, kde se jí poslední dobou usídlily tvrdošíjné tmavofialové půlměsíce. Ale jinak, přivřeme-li oko nad touto drobnou kamufláží, byla jako ze škatulky.

Právě teď pospíchala centrem městečka Bright Falls ve státě

Oregon a na chodníku z kočičích hlav se v dubnovém ranním světle protahoval její stín. Nemohla uvěřit, že vážně svítí slunce, že ji hřeje na světlé kůži a že doopravdy mohla dneska nechat deštník i holínky doma ve skříni. Tohle byl za posledních čtrnáct dní první den, kdy nepršelo.

Astrid, která se narodila a částečně vyrostla na severozápadě, byla na jarní déšť zvyklá, stejně jako na šedavou oblohu a mrholení, ale že se mraky dneska – zrovinka dneska! – uráčily rozestoupit, bylo přinejmenším povzbudivé. Kdyby Astrid věřila na dobrá znamení, mohla by klidně i šílet radostí nad tím, jak se to pěkně sešlo. Ona se však pouze zastavila před Kávovým probuzením a zahleděla se na svůj odraz ve velkém skle výlohy.

Dnes ráno se vzbudila o hodinu dříve, než měla, umyla a vysušila si vlasy, načež si dala záležet, aby si upravila nedávno zastřiženou blond ofinu přesně tak, jak jí ukázala Kelsey, její stylistka. Výsledek byl… zkrátka dokonalý. Jemně zvlněné prameny sahaly kousíček pod ramena; ofina působila střapatě a chic a leskle. Minimalistický make-up byl elegantní – na korektor nehledě –a šperky zvolila decentní a vkusné, vystačila si se zlatými kruhy v uších.

Šaty, nejoblíbenější a taky nejdražší kousek v jejím šatníku, byly vážně pecka – jenom se zatím neodvážila říct svým nejlepším kámoškám Iris a Claire, kolik za ně loni, když se rozešla se Spencerem, utratila. Tenkrát ale šlo o nezbytnou koupi, která jí

měla dodat sílu, sebedůvěru a pocit, že je krásná. Když se teď na ty pouzdrové šaty v barvě slonové kosti, bez rukávů a v midi délce dívala ve skle výlohy, věděla jistě, že stály za každý cent. Obula si k nim černé páskové lodičky na osmicentimetrovém podpatku, své nejoblíbenější, a dokonce ani její matka by nemohla zkritizovat to, co Astrid ve výloze pozorovala. Vypadala elegantně a sebejistě. Nic ji nemůže zaskočit.

Jedním slovem dokonalost.

Na tuto schůzku a první natáčení v penzionu Everwood byla zkrátka perfektně připravená. Když pomyslela na ten starobylý penzion, který byl teď celý v její režii a ona ho mohla předělat podle svého, na rtech se jí usadil nejistý úsměv. Přesněji řečeno, ne že by byl doopravdy jen v její režii. Ale když jí minulý měsíc zavolala Pru Everwoodová, dlouholetá majitelka viktoriánského domu, který se těšil všeobecné oblibě, a řekla, že je připravená pustit se do jeho renovace – a že celou tu proměnu hodlá natočit tým Natashy Rojasové do toho extra stylového pořadu Nocleh v Americe, co běží na HGTV – Astrid si div nepřekousla jazyk, aby samým nadšením nezačala ječet.

No, nadšením, a taky trochu strachy, ale byly to jenom nervy, jak Astrid sama sebe přesvědčovala po celý poslední měsíc. Jasně že se těšila jak malá. Jistěže tohle byla její životní šance.

Penzion Everwood byl vyhlášený – údajně tu v jednom z horních pokojů strašila legendární Modrá dáma, o níž byl napsán nespočet knih a natočeno několik dokumentů – a když Astrid dostane možnost vystupovat v pořadu Nocleh v Americe, všechno se tím pro ni změní. Je to pro ni, designérku z maloměsta, která zrušila zásnuby, šance stát se něčím víc. Někým lepším. Někým, koho bude její matka doopravdy schvalovat.

Třípatrový hostinec, někdejší panské sídlo, byl navíc snem každého designéra – převislé střechy s okapy a zdobné štíty, široká přední terasa, exteriér, který sice v současnosti nesl odpudivou barvu kočičích zvratek, ale který bude nádherně zářit, až dostane nějakou krásnou pastelovou fasádu, buďto levandulovou, nebo

třeba chladivě mátovou. Uvnitř to připomínalo bludiště pokojů s tmavým dřevěným obložením, všude samá pavučina, ale Astrid si už teď živě představovala, jak celý interiér prosvětlí a rozjasní, jak vymění staré nástěnné panely z třešňového dřeva za palubkové obložení a dekorační stěny a jak z trouchnivějící zadní terasy udělá sluncem zalitou zimní zahradu.

Penzion Everwood byl projekt snů, o tom nebylo pochyb.

A v současné době to byl zároveň její jediný projekt.

Povzdychla si a finanční potíže zastrčila ve své hlavě někam do zadního šuplete, stejně jako fakt, že zrovna minulý týden musela propustit svou asistentku i recepční, protože je už neměla z čeho platit. Ani omylem však neřekne svojí matce, že Bright Designs teď oficiálně táhne úplně sama. To by raději sežvýkala kaktus, děkuju pěkně, takže teď rozhodně neměla čas na nějaké pochybnosti nebo vrtkavost.

Od té doby, co před devíti lety převzala designérskou firmu po Lindy Westbrookové, která se odebrala do penze, měla Astrid obvykle přesně tolik práce, aby se nenudila a neměla hluboko do kapsy. Jenže poslední dobou šlo všechno pomalu… a byla to nuda. Ve městě tak prťavém, jako je Bright Falls, se množství návrhářských zakázek brzy vyčerpá, a jestli bude muset předělávat ještě jednu lékařskou ordinaci nebo právnickou či realitní kancelář a bude do nich zase muset cpát nepohodlné sedačky a abstraktní obrazy, tak si zoufalstvím vyrve řasy z očních víček.

Nemluvě o tom, že jestli půjde její firma ke dnu – zvlášť po loňském létě, kdy jí totálně vybouchla svatba – vyrve jí ty řasy osobně máma, a nejen to, ještě se taky postará, aby Astrid uvěřila, že je to celé stoprocentně její chyba, smíchá práci a osobní věci a z profesionálních obtíží udělá její lidské nedostatky.

V poslední době nabrala tahle rozkošná vlastnost její matky nebývalé obrátky a Isabel doslova ohrnula ret pokaždé, když Astrid měla trochu nakřivo byť jediný vlásek nebo natáhla ruku po normální housce. Astrid už toho měla plné kecky, několik měsíců trpěla příšernou nespavostí a pokaždé, když zavřela oči, spustil se

jí v hlavě film, v němž ji matka neustále kontrolovala a kladla jí nesplnitelné požadavky. Bylo jasné, že jestli Isabel něco uchlácholí – možná dokonce i donutí k hrdému objetí či nadšené pochvale ve stylu „vždycky jsem věřila, že to dokážeš, zlatíčko“ – bude to prestižní pořad, v němž Astrid vystoupí jako hlavní designérka, která udělá z té profláklé obstarožní barabizny jménem Everwood moderní ubytovací zařízení, a Astrid tak od ní bude mít na pár měsíců pokoj.

Ještě jednou se usmála na svůj odraz a zrovna si urovnávala heboučkou látku svých šatů, když zevnitř přistála na skle výkladní skříně něčí pěst. Astrid nadskočila a zavrávorala pozpátku tak, že si málem na vysokých podpatcích podvrtla kotník.

„Ty bláho, tobě to sekne!“

Půvabná zrzka se na ni zazubila přes výlohu, načež na Astrid teatrálně povytáhla obočí.

„Ježišmarja, Iris,“ řekla Astrid a přitiskla si prsty na srdce, které se jí tím leknutím rozbušilo. „Mohla by ses na to aspoň jeden den vykašlat?“

„Na co?“ zapištěla Iris přes sklo a opřela si paže o opěradlo tyrkysově natřené dřevěné židle.

„Na…“ Astrid kolem sebe šermovala rukou a hledala to správné slovo. Pokud šlo o její nejlepší kamarádku Iris Kellyovou, ženu s náturou prostředního dítěte, jež se v jednom kuse dožaduje pozornosti, nebylo správné slovo nikdy po ruce. „Kašli na to.“

„Tak už pohni a pojď k nám, fešando,“ řekla Iris. „Claire a Delila si tu šeptají do oušek sladké nesmysly…“

„Ne, ne!“ slyšela Astrid odkudsi zpoza Iris hlas Claire, své druhé nejlepší kámošky, než se i ona objevila ve výloze, hnědé vlasy v ledabylém drdolu a na nose brýle s tmavě fialovými obroučkami, lesknoucími se na slunci.

„… a já pomalu ztrácím chuť do života,“ pokračovala Iris a šťouchla Claire ramenem do ramene.

„Nedělej, že z toho nejsi celá pryč.“ To řekla Delila, Astridina nevlastní sestra a taky už deset měsíců Claiřina přítelkyně, na je-

jíž přítomnost ve svém životě si Astrid stále ještě zvykala. Ona a Delila spolu strávily kus neradostného dětství plného ústrků a vzájemného nepochopení. Uzdravování jejich vztahu byl běh na dlouhou trať a upřímně řečeno, taky i dost vyčerpávající. Delila sem přijela loni v červnu z New Yorku, aby nafotila Astridinu nevydařenou svatbu, a místo toho se zamilovala do její družičky, ale od té doby udělaly nevlastní sestry velký pokrok. Delila se mezitím natrvalo vrátila do Bright Falls a Astrid ještě nikdy neviděla Claire šťastnější.

Delila, jako by to chtěla nevědomky podtrhnout, se taky objevila a objala Claire potetovanou paží kolem ramene. Claire se na Delilu usmála tak zářivě, jako by snad Delila vynalezla kafe. Astrid ucítila hluboko v prsou ostré bodnutí. Nebyla to vyloženě

žárlivost, a taky už dávno věděla, že problémy, které s Delilou jako puberťačka měla, byly stejně tak vina její, jako její nevlastní sestry, takže tady nešlo o žádné zlé tušení ani obavu o dobro nejlepší kamarádky.

Ne, ten pocit se ze všeho nejvíc podobal… žaludeční nevolnosti. Před Claire to nikdy nepřizná – stejně jako před Iris nebo před její novou kamarádkou Jillian – že pohled na šťastný pár v ní vyvolával nutkání na zvracení, nicméně to byla pravda a bouřící se žaludek byl toho jasným důkazem. Od rozchodu se Spencerem loni v létě se jí dělalo špatně při pouhém pomyšlení na milenecký vztah a randění.

A právě proto na milenecké vztahy ani na randění raději vůbec nemyslela – natož aby se do nich sama vrhala – a neplánovala to ani do budoucna.

„Pojď dovnitř, zlato,“ řekla Claire a jemně zaklepala na sklo. „Dneska je velký den!“

Astrid se usmála a pocit nevolnosti díky bohu ustoupil. Když nedávno pověděla Claire a Iris o tom, že jí volala Pru Everwoodová – a taky to o pořadu Nocleh v Americe a všechno to ostatní o Natashe Rojasové, o Pruiných vnoučatech, která přijdou staré paní se vším pomoct – její nejlepší kamarádky vyjekly radostí

spolu s ní a pomáhaly jí s přípravami na dnešní první schůzku a natáčení s rodinou Everwoodových. Bylo jasné, že ony „přípravy“ se protáhly na několik večerů a nocí v Astridině domě, kde se na konferenčním stolku hromadily otevřené lahve od vína, zatímco ona pracovala na počítači a Iris s Claire byly čím dál užvaněnější a otravnější, ale co už. Snaha se cení.

Trvaly na tom, že si všechny společně dají snídani v Kávovém probuzení, aby ji, dle Irisiných slov, „nacpaly houskami a dodaly jí pořádnou páru“. Astrid by lhala, kdyby tvrdila, že jí ta pára nepřijde vhod. Kývla na Claire, došla k přednímu vchodu a sáhla po ošoupané mosazné klice. Než za ni ale stihla chytit, tyrkysově natřené dřevěné dveře se rozletěly a proti Astrid vyběhlo něco, co jí vyrazilo dech z plic, a ona odletěla pozpátku.

Přistála na zadku, odřela si dlaně o dlažbu a uprostřed hrudníku ji začalo pálit dřív, než se tentýž pocit rozšířil až na břicho.

„Proboha, já se hrozně omlouvám.“

Slyšela ten hlas přímo před sebou, ale byla úplně ztuhlá, nohy měla roztažené bez jakékoli elegance a pravý podpatek jejích milovaných lodiček visel doslova na niti, a –

Pevně zavřela oči. Než je zase otevřela, napočítala do tří. Možná se jí to jenom zdá. Je to noční můra. Určitě nesedí na zadku přímo v centru města. Její pouzdrové šaty – ty nádherné, takřka velkolepé, zbožňované šatečky, ve kterých její zadek vypadá tak božsky – určitě nejsou celé zlité horkým, mokrým a skoro černým kafem. Kolem ní na chodníku se nekutálejí tři ubryndané papírové kelímky a na klíně nemá podnos na pití, vůbec z něj neteče další černá břečka na tu látku, která se nosí do čistírny, vůbec nad ní nestojí ta ženská s bledou pletí, krátkým vrabčím hnízdem zlatohnědých vlasů, ve světlém džínovém overalu s manžetami u kotníků a v okopaných hnědých vysokých botách a nekouká na ni s výrazem hrůzy v obličeji.

Tohle se určitě neděje.

Má se přece setkat s Natashou Rojasovou. A navíc se má postavit před kameru, aby ji natočili, jak dělá svůj životní projekt.

Prostě – se – to – neděje.

„Jste v pořádku?“ zeptala se ta žena a podala Astrid ruku. „Pospíchala jsem, vůbec jsem vás neviděla, a jejda, ty šaty teda dostaly zabrat, co?!“

Astrid ignorovala její blábolení i nataženou ruku. Místo toho se soustředila na svůj dech. Nádech, výdech. Hezky pomalu. Zrovna teď se jí totiž chtělo křičet. Pěkně nahlas. Zařvat té babě do ksichtu a k tomu jí pořádně zacloumat rameny. Věděla, že ani jedno z toho neudělá, a tak dýchala… a dýchala. „Můžete… můžete dýchat?“ zeptala se žena. „Mám někoho zavolat?“

Klekla si a přimhouřenýma hnědozelenýma očima si prohlížela Astridin obličej. Připomínala skoro elfku, měla jemné rysy, ostrý nos i bradu, krátké vlasy měla na jedné straně vyholené a na druhé delší, vpředu jí padaly do čela a připomínaly rozcuchané hnízdo, jako by právě vylezla z postele. Měla v nose piercing, malý stříbrný kroužek v nosní přepážce.

„Kolik prstů vám ukazuju?“ zeptala se a zvedla dva prsty.

Astrid napadlo, že by odpověděla pomocí jednoho velice výmluvného vztyčeného prstu, ale než se k tomu dostala, vyběhly z kavárny Iris, Claire a Delila, a když ji uviděly rozpláclou na chodníku, vyvalily oči.

Bože, ona fakt ještě pořád sedí na zemi?

„Drahoušku, co se stalo?“ zeptala se Claire a pospíchala k ní, aby jí pomohla vstát.

„Já jsem se stala,“ řekla ta žena. „Je mi to hrozně líto. Vyšla jsem ven a nekoukala jsem před sebe, to jsem celá já, teď se cítím úplně děsně a –“

„Mohla byste prosím vás zavřít zobák?“

Astrid to vypadlo z pusy dřív, než tomu stihla zabránit. Žena vykulila oči, dokonalé oční linky s křidélky se vyklenuly vzhůru a její malinově rudá ústa opsala malý kroužek.

„Aspoň že ji poprosila,“ ucedila Iris koutkem pusy. „Top Astrid. Slušňačka, i když nadává.“

Claire si odkašlala a zatahala Astrid za paži, ale ona na ni jenom vztekle mávla. Kurňa, vstane přece sama a uchová si poslední špetku důstojnosti. Kolemjdoucí na cestě do práce nebo pro kafe na ni zírali a zřejmě děkovali nebesům nebo čemukoli, že nemají ráno takový pech, aby si zničili šaty a odřeli dlaně jako ta nebohá dáma.

Vyskočila na nohy a ta žena taky. Propletla ruce a sykla, když Astrid sebrala ze země zničenou botu a prohlížela si ulomený podpatek.

„Já se opravdu moc –“

„Omlouváte, jasně, chápu,“ odsekla Astrid. „Ale vaše omluva mi nevyčistí šaty a nespraví botu, víte?“

Žena si zastrčila na jedné straně vlasy za ucho a odhalila tak několik dalších piercingů na jemném ušním boltci. „No, to asi ne.“

Astrid ucítila, jakkoli se to zdálo iracionální, jak se jí do tváří žene něco jako zoufalství a tentýž pocit zaplavil i její hrudník.

Jedna věc. Nic jiného si nepřála, jenom tohle jedno ráno mohlo být perfektní, ale ne, v nejhorší možné chvíli jí do života musí vtrhnout tahle pohroma s vrabčím hnízdem a kroužkem v nose a zmařit veškeré její šance na dokonalost. V konečcích prstů jí mravenčilo, do žaludku dostala nervózní křeč a z úst se jí vyřinula slova, napuštěná pestrou škálou jedů a opovržení.

„Jak jste mě mohla nevidět?“ řekla Astrid.

„Já –“

„Byla jsem přímo před vámi, ještě k tomu v bílých šatech.“ Astrid zatřepotala rukama nad svými šaty, které již nebyly bílé.

„Vždyť svítím jako maják.“

Žena se zamračila. „Podívejte, já –“

„To máte fuk,“ řekla Astrid. „Stejně už jste všechno pohnojila.“ Vytáhla z kabelky telefon, otevřela kontakty a vrazila ho té ženské přímo před obličej. „Napište tam číslo, ať vám můžu poslat účtenku.“

„No nazdar,“ zamumlala Iris.

„Účtenku?“ zeptala se žena.

„Honem utečte,“ pošeptala jí Iris, ale žena jenom mrkala na jednu i na druhou.

„Za čistírnu,“ objasnila Astrid a pořád na ni mířila telefonem. „Zlato,“ řekla Claire, „tohle snad není nut–“

„Ano, ano, Claire, je,“ řekla Astrid. Ztěžka oddychovala a nespouštěla oči z tohohle chodícího hurikánu, který není schopný projít ani pitomýma dveřma, aby nenadělal čurbes.

Žena konečně vzala do ruky telefon, vyťukala do něj číslo a ztěžka polkla, až jí drobné hrdlo poskočilo. Když měla hotovo, vrátila Astrid telefon a sehnula se pro kelímky od kávy, nyní prázdné, a pro podnos, a všechno to vyhodila do velké popelnice u vchodu do Kávového probuzení.

Pak beze slova odešla.

Astrid se za ní dívala, jak spěchá asi o půl bloku dál po chodníku. Zastavila u mátově zeleného pickupu, který už určitě zažil lepší časy, a zapadla dovnitř, načež se zaskřípěním pneumatik a řevem motoru vyrazila z místa, kde parkovala, někam na sever a zmizela jim z očí.

„No,“ řekla Delila.

„Jo,“ řekla Iris.

Claire se jenom natáhla po Astridině ruce a stiskla ji, což Astrid fofrem vrátilo k tomu, co se doopravdy děje.

Podívala se na svoje šaty, na kterých už zasychalo kafe do matně hnědých skvrn, a v ruce se jí houpala lodička. Popadlo ji zcela nové zděšení, ale teď to nebylo kvůli zničenému oblečení, pokaženému ránu, které mělo být dokonalým začátkem nejdůležitějšího dne její kariéry. Do háje, tohle ne, je přece Astrid Parkerová a má to v malíku. Tohle všechno dá do pořádku.

Co ale do pořádku nedá, je fakt, že právě seřvala úplně cizí ženskou kvůli nějakému rozlitému kafi, a to vědomí ji polilo jako hustý, lepkavý a smradlavý asfalt.

„Pojď, dáme tě do pucu,“ řekla Claire a snažila se odtáhnout Astrid do Probuzení, jenže Astrid stála jak zařezaná.

„Zněla jsem úplně jako moje máma,“ řekla potichu. Stěží

polkla přes chuchvalec výčitek v krku, podívala se na jednu kamarádku, na druhou a zastavila se pohledem na Delile. „Že jo?“

„Ne, samozřejmě že ne,“ řekla Claire.

„Když se to tak vezme, co vůbec znamená ‚úplně jako‘?“ řekla Iris.

„Jo, zněla jsi úplně stejně,“ řekla Delila.

„Ale no tak, zlato,“ řekla Claire a zlehka plácla svou přítelkyni po paži.

„No co? Se ptala, tak odpovídám,“ řekla Delila.

Astrid si promnula čelo. Bývaly doby, kdy by považovala za dobrou věc, ba dokonce za cíl svého snažení, posvěcený způsob, jak si podmanit svět, kdyby zněla jako Isabel Parkerová-Greenová. Astridina matka byla žena na úrovni, zcela distingovaná, elegantní, vzdělaná a kultivovaná.

A taky to byla žena zcela bezcitná, nejchladnější, jakou kdy Astrid poznala. Astrid se často obávala, že způsob, jakým se jí matka montovala do života, bude mít dalekosáhlé následky, že jí kus Isabel koluje přímo v krvi, vsákl se jí do kostí, stal se její součástí a Astrid nad tím nebude mít vůbec žádnou kontrolu. A tohle byl důkaz – když se něco podělá, Astrid Parkerová se chová povýšeně a arogantně a rázem je z ní totální mrcha.

„Do prdele,“ řekla a palcem a ukazováčkem si stiskla spánky. „Bože, vyhrožovala jsem jí účtenkou za čistírnu. Musím se jí omluvit.“

„Myslím, že tu příležitost jsi propásla,“ řekla Delila a mávla směrem tam, kde se ve vzduchu stále vznášel obláček kouře ze spálené gumy po pneumatikách auta.

„Jestli tito pomůže, nikdy už ji neuvidíš,“ řekla Iris. „Neznám ji. Takovou kost bych si pamatovala.“

„Kristepane, Iris,“ řekla Claire.

„Ale prosím tě, byl to prvotřídní kus,“ řekla Iris. „Vidělas ten overal? Ty vlasy? Sexy klučičí typ.“

Delila se zasmála, a dokonce i Claiřiny koutky se trochu zvedly.

V té chvíli Astrid pocítila nepříjemný druh samoty, který nedokázala vysvětlit.

„Všichni máme občas špatný den,“ pokračovala Claire. „Ona to určitě pochopí.“

„Claire Sutherlandová, ty jsi pro tento svět příliš čistá duše,“ řekla Iris.

Claire protočila oči, zatímco Delila se zakřenila a políbila přítelkyni do vlasů. Astrid se z toho opět zvedl žaludek – ty otevřené projevy citů, vždy a za všech okolností pozitivní Claire, Irisiny kousavé poznámky. Jediný, kdo s ní jednal na rovinu, byla Delila, a Astrid se jí teď nemohla ani podívat do očí, když jim tu předvedla dokonalou Isabel Parkerovou-Greenovou.

„Musím se jít domů umýt,“ řekla a zula si i druhou botu, aby nešmajdala po chodníku na jednom osmicentimetrovém podpatku.

„Přijdu ti pomoct,“ řekla Claire.

„Ne, to je v pohodě,“ řekla Astrid, vymotala se z Claiřiny paže a vyrazila ke svému autu. Potřebovala být chvíli sama a udělat si pořádek v hlavě. Navzdory té ranní pohromě byla pořád ještě hlavní designérka penzionu Everwood, bude vystupovat v pořadu Nocleh v Americe a setká se s Natashou Rojasovou. Jedna srážka s nešikou, co neumí nosit kafe, a chvilka jejího vlastního vzteklého štěkání jí to nemůže překazit.

Políbila kamarádky na rozloučenou, a když byla na půli cesty k autu, napadlo ji, že se podívá do telefonu, jak se ta žena jmenuje. Možná by jí mohla poslat omluvnou zprávu, napsat jí aspoň, že jí samozřejmě žádnou účtenku za čistírnu nepošle. Odemkla displej a její bosé nohy se zastavily, zatímco zírala na uložený kontakt.

Žádné jméno tam nebylo.

Jenom číslo, uložené pod slovy: Ta klikařka, co vám zničila ty hnusné šaty.

KAPITOLA 2

Jordan Everwoodová ujela asi kilometr a půl, pak musela sjet ke krajnici. Snažila se tomu nepodlehnout, nesložit se, polykat přes zužující se hrdlo, ale nakonec se na to vykašlala, protože kvůli komu se vlastně snaží, aby se nesložila? Kvůli sobě určitě ne. Už rok je totálně v háji – kdyby to brala od chvíle, kdy se Meredith dozvěděla svou diagnózu, tak ještě déle – tudíž je tohle stav, na který si už dávno zvykla.

Byla teď asi osm kilometrů od domu své babičky, u které momentálně bydlela. Simon už žhaví drát a shání se po ní i po svém fajnovém hipsterském kafi, které mu měla přivézt, a ona tam nechtěla přijet s potoky černých řasenkových slz na tvářích.

Sjela s Adorou, svým malým pickupem, na kraj silnice, po které přijela z Bright Falls. Byla to dvouproudovka a všude kolem, kam jen oko dohlédlo, se rozprostíraly zmoklé zelené jehličnaté lesy, jenom kdesi v dálce se tyčila jakási hora, o které stejně ani nevěděla, jak se jmenuje.

Tak hrozně se to tu lišilo od Savanny.

Ačkoli, vzato kolem a kolem, o to přesně šlo.

Zastavila, a když vyhodila kvalt, převodovka se dost bránila – před týdnem spolu ty dvě, ona a její stará věrná kára, absolvovaly cestu přes celou zemi, což Adoru značně vyčerpalo. Spolu s Meredith kdysi, před čtyřmi lety, pojmenovaly tenhle auťák po hlavní protagonistce jejich oblíbeného pořadu She-Ra, když Jordan teprve začínala s truhlařinou pro firmu Bydlení Dallowayová & dcery.

Kristapána, to jsou to teprve čtyři roky?

Připadalo jí to jako věčnost.

Hlava jí klesla na opěradlo z umělé kůže a Jordan nechala slzy volně stékat po tváři. Tohle stěhování, podle Simona prý druhá

šance, zatím připomínalo spíš katastrofu. Její bratr, dvojče, do ní hučel skoro šest měsíců, ať se konečně odstěhuje ze Savanny.

„Je to tam samej přízrak, Jordie,“ řekl jí několikrát.

„Jasně že jo,“ odvětila pokaždé. „Je to jedno z nejstrašidelnějších měst v Americe.“

„Hele, ty kecko, dobře víš, jak to myslím.“

Jistěže to věděla, ale nepřiznala by to ani za nic. Před několika měsíci jí dokonce začal posílat pohlednice, pokaždé s nějakou novou, děsně vzrušující metropolí – San Fancisco! New York! Chicago! Los Angeles! tam to žije! – a od té doby to s ní v Savanně už šlo jenom a jenom z kopce. Práci u Dallowayové & dcer začala flákat, k tomu se přidalo několik stížností od klientů, protože zkazila několik skříněk na míru a unikátních kousků nábytku tím, že si něco špatně propočítala. Mohla za to ta mlha v hlavě, které jako by se nemohla za žádnou cenu zbavit.

Dokonce i její terapeutka řekla, že je nejvyšší čas na změnu.

„Myslela jsem, že účelem terapie je postavit se problémům čelem, ne před nimi utíkat,“ namítla Jordan na jednom sezení před dvěma měsíci, když Angela nakonec taktně naznačila, že má Simon možná pravdu.

„Rozlišujeme útěk před něčím,“ řekla Angela, „a útěk za něčím novým. A vy nutně potřebujete něco nového, Jordan. Vy nežijete svůj život. Držíte se něčeho, co zemřelo před rokem. Nebo se o to snažíte, ale evidentně to nefunguje. Takhle se žít nedá.“

Poté, co jí Angela sdělila toto drobné životní moudro, vypochodovala nasupená Jordan bez rozloučení z terapeutické místnosti, a dokonce ji předtím ani neposlala do prdele. Přesto ji slova terapeutky strašila a pronásledovala – možná víc než všichni slavní savannští duchové – až do toho osudného dne, kdy tomu v práci nasadila korunu.

Tak dobře, „korunu“ asi úplně ne, ale zato při jedné renovaci na Chatham Square, co stála pár melounů, založila menší požár. Úmyslně.

Nutno dodat, že to byl opravdu malý požár.

Tehdy zrovna instalovala do interiéru sadu překrásného nábytku z dubového dřeva – a totálně to zvorala, přesněji řečeno upustila na zem rohovou skříňku. Molly, její asistentka, se jí předtím nabízela, že jí s tím pomůže, jenže Jordan to odmítla, skříňka žuchla a všechno to výstavní dřevo se rozletělo po podlaze – a Jordan, mírně řečeno, podlehla zoufalství. Dle slov očitých svědků vytáhla ze svého kufříku s nářadím krabičku sirek, vyndala jich několik najednou a škrtla s nimi. Pak je nechala spadnout na hromádku dřeva, a přitom z plných plic ječela něco jako: Zasraná, zkurvená a eště jednou zasraná kisna!

Ten oheň skoro ani neblafnul. Založit kvalitní požár z profesionálně opracovaných skříněk, byť dřevěných, není jen tak. Samotná povaha toho činu však zpečetila Jordanin osud. Bri Dallowayové, hlavě firmy a taky Jordanině velmi ochotné šéfce, už zkrátka přetekl pohár trpělivosti, stejně jako jejím dcerám Hattie a Vivian.

Takže Jordan z firmy vypálila, jako by jí za patami hořelo – tohle vážně neměla být slovní hříčka! – a další dva týdny neměla do čeho píchnout, takže se válela na gauči s Catrou, svojí černobílou kočkou, aby nějak zabila čas. Ignorovala telefon, živila se mraženými polotovary a během filmových maratonů, které pořádala sama se sebou, sjela všechny romantické komedie na Netflixu, které tam našla. Tohle pokračovalo – a byla by bývala v tomto stavu šťastně setrvala i dál, děkuji pěkně – dokud se na prahu maličkého rančerského domku v Ardsley Parku, kde předtím bydlela s Meredith, neobjevil Simon. Vážil cestu až z Portlandu, takovou dálku, na uchu měl přitisknutý telefon a ze sluchátka mluvil člověk, kterého Jordan zbožňovala nejvíc na světě.

Babička.

A byla to jedině ona, kdo by Jordan ukecal k čemukoli, včetně toho, aby si sbalila svoje saky paky a přejela půl země, aby pomohla s renovací penzionu Everwood, který patřil jejich rodině víc než sto let. Stačilo jenom, aby Pru zapředla tím svým vlídným, sladkým hlasem: „Přijeď domů, zlatíčko,“ a najednou bylo Jordan zase dvanáct a byla na léto v Everwoodu, na jediném

místě, kde se kdy cítila v pohodě. Tady nemusela řešit nemocnou mámu. Nebyla tu ani děcka z její školy v malém městě v Severní Kalifornii, kde vyrůstala, která na ni koukala přes prsty, protože v jedenácti zjistila, že je queer. Byl tu jenom penzion se starými rozvrzanými schody a tajnými chodbami, plané růže, příjemně zakaboněná oregonská obloha a nasládlá vůně růží z babiččina krému, když ji objala.

A tak je teď tady, pět tisíc kilometrů daleko od domova, kde předtím bydlela se svou životní láskou. Bulí na kraji nějaké venkovské silnice, nemá kafe, pro které jela, a v uších jí zní vzpomínka na ňafání té extrémně vyšilující hysterky.

Ano, výtečný plán, Simone, jen co je pravda. Bože, to je prostě katastrofa. Jordan není s to dovézt ani pitomé kafe. Pru pije jenom čaj a ve své venkovské pidi kuchyni nemá kávovar. Kvůli tomu ta vyjížďka pro kafe a následná pohroma. Když Jordan minulý týden přijela, měla koupit aspoň kávovar nebo k tomu donutit Simona. Se svými penězi z knihy, kterou napsal a vydal, na to určitě má. Ale ne, fajnovka jeden, prý že se takhle po ránu nic nevyrovná kafi z Kávového probuzení, a nejhorší bylo, že měl pravdu. Jordan snad nikdy nepila lepší kafe.

Potíž byla, že Simonův nebeský mok – včetně třetího kelímku, který koupila pro designérku, co se s ní mají setkat v penzionu kvůli proměně s moderátorkou Noclehu v Americe a jejím týmem (jestli jim všem bude muset kupovat kafe, tak potěš koště) – se právě teď vsakoval do přepychových bavlněných nebo lněných nebo kdovíjakých šatů té mrchy, slečny Štěkny.

Škytavě se nadechla. Nerada o někom smýšlela takhle negativně a říkala o něm, že je mrcha. Maximálně tak potvora, myšleno v dobrém, když byla s kamarádkami. Ne že by jí nějaké kamarádky zůstaly. Skupinka přátel, kterou měla ještě v Savanně, byla její a Meredithina parta; teď už nevěděla, jak se k nim chovat, když přišla o partnerku, a oni pro změnu nevěděli, jak se chovat k ní.

Vypadalo to, že Jordan není schopná vyjít vůbec s nikým.

A jako naschvál musela ta ženská, do které vrazila jako býk, co se žene za rudým praporkem, být zrovna taková kočka. Ne, kočka ne. Byla to přímo bohyně. Měkké křivky, střapaté vlasy, výrazné obočí – samozřejmě dokonale tvarované – a pod tmavě hnědýma očima kruhy tak temné, že ji činily zajímavou. Byla to prostě šťabajzna a Jordan se poprvé za déle než rok nechala okouzlit a v břiše ji zalechtala rozechvělá peříčka.

Do chvíle, než ta ženská otevřela pusu a všechna ta jemná pírka se proměnila v kamení.

„Do pytle,“ ulevila si Jordan nahlas, prsty sevřela Adořin volant a z očí se jí vyřinul další vodopád. Vážně tady sedí a roní slzy kvůli tomu, že se prostě náhodou srazila ve dveřích s nějakou hysterkou, jako by snad byla zase středoškolačka, ta queer holka s divnými vlasy? Najednou si připadala hrozně stará. Vždyť jí je sotva jednatřicet. Stihla potkat svou životní lásku, chodit s ní, provdat se za ni a pak ji i ztratit. Je přece moc mladá na to, aby se cítila jako stará babka.

Popotáhla, osušila si slzy pod očima a potřásla hlavou, aby se jí trochu rozjasnilo. Potom vzala koženou pošťáckou brašnu, tu, které Meredith vždycky říkala bezedná jáma, a hrabala v ní tak dlouho, dokud nenašla hedvábný sáček se svým tarotem. Rozvázala stahovací šňůrku a vysypala si karty do dlaně. Tuhle sadu zbožňovala. Karty byly barevné, moderní, a co bylo na nich úplně nejlepší: byly feministické a taky děsně queer. Každá z karet včetně králů každé barvy zpodobňovala buď ženu, nebo nebinární osobu. Jordan si je tenkrát koupila krátce poté, co si bez Meredith připadala hrozně sama a opuštěná, byla to taková koupě pro útěchu duše, ale od té doby je používala každý den. Alespoň

nějaký zdravý návyk si udržela, protože každá z těch karet ji držela jako kotva, aby se nevzdálila sama sobě.

Jenom poslední dobou ji ty karty děsně rozčilovaly.

„No tak,“ šeptala, když lesklé karty míchala. „No tak, holky, nezlobte mě.“ Věděla, že při míchání tarotek má klást hluboké, promyšlené otázky, jako třeba: Co se mám dnes dovědět, abych

žila svůj život co nejlépe? Jenže poslední dobou se to nějak míjelo účinkem.

Ne, poslední měsíc se k ní karty chovaly vyloženě jako zrádkyně.

Přestala míchat a rozdělila balíček na klíně do tří hromádek, pak je zase rychle dala do jedné. Odsunula tašku ke dveřím spolujezdce a rozložila karty do vějíře po celém lavicovém sedadle. Dívala se na jasně modrý vzor na jejich rubu, přejela nad nimi rukou a čekala, která ji upoutá.

Její oči se zastavily na jedné z nich. Neváhala. Udělala všechno jako vždycky, jednala už instinktivně, a vytáhla kartu. Chvilku si ji podržela na hrudi a dýchala. Krucipísek, vždyť v tarotové sadě je sedmdesát osm karet, z toho dvaadvacet ve velké arkáně a šestapadesát v malé. Jak velká je šance, že zase vytáhne stejnou kartu?

Hodně malá.

A přesto –Otočila kartu.

Už zase civěla na Dvojku pohárů, stejně jako skoro každé ráno za minulý měsíc. Ta malá drzá potvora si z ní dělá dobrý den. Občas vytáhla něco jiného, hole, pentakly, nebo třeba starého dobrého Blázna, Poustevníka nebo Měsíc.

Dokonce by teď brala i tu katastrofickou Věž. Alespoň by to vystihovalo její životní situaci. Cokoli, jenom ne tuhle malou bestii, tuhle rozzářenou kartu se dvěma ženami, které stojí na pláži a každá drží v ruce velkou číši. Stály čelem k sobě, šťastně se usmívaly, plné naděje a vyhlídek do budoucna. Dvojka pohárů tichounce šeptala romantické příběhy o lásce a nových vztazích.

Dokonalý pár.

Spřízněné duše.

Jordan toužila přetrhnout tu zatracenou věc vejpůl. Nemohla uvěřit, že ji zase vytáhla. Pokaždé, když se to stalo, dostala nový šok, popadala ji zlost a upřímně řečeno ji to i děsilo. Tarot nemá předpovídat budoucnost. Člověk ho používá proto, aby mu ote-

vřel oči, aby mohl sám sebe lépe poznat. Karty vás vedou k hlubokému pochopení toho, co chcete, čím momentálně procházíte a co potřebujete. Jordan to nebere tak, že na ni někde za rohem čeká osudová partnerka.

Jak by jen mohla?

Její osudová družka už tu dávno není.

Upřímně ani pořádně nevěděla, co tahle karta znamená. Ne pro ni. Mohla naznačovat přátelství, hlubokou vnitřní potřebu utvořit si nějaké pouto s… prostě s někým. Kýmkoli.

Jenže Jordan znovu a znovu dokazovala, že v tomhle neumí chodit – naposledy se jí to povedlo dokázat dnes ráno.

Rozechvěle se nadechla a zastrčila Dvojku pohárů zpátky do sady. Když uklízela hedvábný sáček zpátky do tašky, v držáku na nápoje hlasitě zadrnčel její telefon. Zvedla ho a na displeji našla zprávu od bratra.

Kde sakra vězíš?

Akorát začala odepisovat, když přišla další zpráva.

Haló?

A další.

Jsi v pořádku? Jako vážně, tohle není vtipný. Už jsi pryč přes hodinu.

Protočila oči a zavolala mu.

„Nic mi není,“ uklidnila ho, než stihl dokončit neurotický pozdrav. „Už můžeš přestat posílat ty dotěrný esemesky.“

„Hele, jako tvůj starší bratr –“

„Jo, jasně, za ty tři a půl minuty, který jsi strávil jako jedináček, jsi do sebe stihl nasát všechnu moudrost světa.“

„– mám plné právo tě kontrolovat a ujišťovat se, že jsi nezabloudila nebo ses vážně nezmrzačila nebo –“

„Nezaložila požár a nepohřbila to, co zbylo z mého ubohého života?“

„Ještě bych dodal, že ti kočka nesežrala obličej.“

Zalapala po dechu v předstíraném šoku. „To by Catra nikdy neudělala.“

„Příroda stvořila kočky jako dokonalé predátory. Kdyby sis rozbila hlavu o vanu a nikdo by ji nekrmil, po několika dnech by ti určitě ožrala obličej.“

„Mohli bysme přestat mluvit o tom, jak se moje kočka promění ve vraždícího psychopata?“

„Jenom říkám, že jestli mám zvládnout to natáčení, do kterého nás babička navlíkla, byl bych rád připravený.“

Jordan si povzdychla. Pořád nemohla uvěřit, že budou v Noclehu v Americe. Byl to jeden z nejúspěšnějších pořadů na HGTV, moderovala ho Natasha Rojasová, žena s hvězdnou kariérou interiérové architektky, která založila a vydávala velmi vkusný designový časopis jménem Orchidej a většinu času trávila cestováním po zemi, kde si brala pod křídla renovování penzionů s historickou hodnotou. Tým byl vždycky místní – zvláště designér –a Natasha byla proslulá tím, že nešetřila upřímnou kritikou, nemluvě o tom, že ona sama měla naprosto perfektní styl.

Ruku na srdce, Jordan z toho měla trochu strach. Poslední dobou neodváděla zrovna nejlepší práci a Natasha Rojasová nebude očekávat nic jiného než absolutní dokonalost. To, že tvůrci pořadu projevili o penzion zájem, konečně donutilo babičku rozhoupat se k renovaci, a Jordan, stejně jako celá rodina, věděla, že se s tím mělo začít už tak před dvaceti lety.

„Bude to zajímavé,“ řekla Jordan.

„Jo. To přinejmenším.“ Simon se dýchavičně zasmál. „Ale vážně. Jsi v cajku?“

„Jo,“ řekla, protože pro jejího přehnaně starostlivého bratra to byla správná odpověď, ačkoli ne tak úplně pravdivá.

„Tak jo,“ řekl s úlevou v hlase. „Dobrá, srkni si toho kafe, to pomůže.“

Už otvírala pusu, aby vysvětlila, že žádná ranní kávička pro povzbuzení nebude, jenže celá ta roztržka před Kávovým probu-

zením by jenom potvrdila to, čeho se Simon bál, nebo přesněji řečeno, co už beztak věděl.

Jordan Everwoodová byla chodící katastrofa a potřebovala opatrné zacházení.

„Jo,“ řekla. „Skvělej nápad.“

Položila to a zařadila Adoře jedničku.

Za deset minut Jordan vjela na jednoproudovou štěrkovou cestu. Penzion Everwood oficiálně patřil pod stejné směrovací číslo jako Bright Falls, ale ve skutečnosti stál už mimo město, v zemi nikoho, zastrčený v jehličnatých lesích jako nějaké tajemství. Viktoriánský dům ve stylu královny Anny byl originál, který si nechali postavit Jordanini praprapraprarodiče, James a Opal Everwoodovi, v roce 1910; měl elegantní věžičky a ozdobné střešní lišty a půl tuctu tajných chodeb uvnitř, které jako malá holka strašně ráda se Simonem objevovala, když tam přijeli na letní prázdniny nebo na svátky.

Jejich babička, Prudence Everwoodová, ho v šedesátých letech spolu se svou mladší sestrou Temperance předělala na penzion. Slavily s ním okamžité úspěchy, zaprvé pro jeho krásu a idylické místo, zadruhé pro jeho slavnou Modrou dámu.

Nebo to možná bylo přesně naopak. Ta duchařská historka se všem moc líbila, bylo to spojené s velkým neznámem. Když byla Jordan mladší, připadalo jí to vyprávění neodolatelné. Pru nebydlela v hlavním domě od chvíle, kdy penzion otevřel, místo toho se nastěhovala do přístřešku pro kočáry hned za domem. Byl přestavěný na okouzlující, i když hodně maličkou třípokojovou chatu. Kdykoli Jordan a Simon přijeli na návštěvu, zůstávali vzhůru dlouho do noci a plížili se do penzionu v naději, že zahlédnou ducha své dávno zemřelé příbuzné, Alice Everwoodové, proslulé Modré dámy.

Nikdy ji neviděli. Ale častokrát se stalo, že vrzly schody nebo se prohnal vítr okapem a malá dvojčata si mohla leknutím vyřvat hlasivky, což mělo za následek, že si hosté stěžovali a starší příbuzní byli extrémně naštvaní.

Jordan se při té vzpomínce chtě nechtě musela usmát, když zahnula za roh a před ní se vztyčil penzion Everwood. Milovala to místo, byla ráda, že patří její rodině a že tady bude mít dveře vždycky otevřené. Když byli ona a Simon ještě malí, potýkala se jejich matka Serena s nediagnostikovanou depresí, takže dvojčata trávila většinu lét s babičkou, zatímco táta se snažil pomoct Sereně, aby se „dala dohromady“, jak tomu vždycky říkali. Jordan obvykle přijela do Everwoodu jako uzlíček nervů, ale tady, s babičkou a měkkým oregonským deštěm, se pomaličku uvolňovala, a když přišel srpen, už se podobala té bezstarostné osůbce, jakou měly správně být všechny děti. Nakonec, když bylo Jordan a Simonovi šestnáct, byla Sereně diagnostikována závažná depresivní porucha. Začala chodit na terapie a dostala správné léky, všechno se zlepšilo, ale dvojčata stejně dál jezdila na léto do Oregonu, dokud nešli oba na vysokou.

Jordan si sice nebyla jistá, jestli pobyt v Bright Falls je to pravé, netušila, co si počne se svým životem, když nezvládne ani tu nejjednodušší uměleckou truhlařinu, ale tohle místo pro ni pořád mělo své kouzlo. Vždycky bude mít.

Jistěže dům už zažil lepší časy. Venkovní dřevo a kámen, kdysi bělostné, měly teď našedlý odstín staré zažloutlé kosti. Z ozdobné římsy kolem oken a terasy se loupala barva a malý balkon na věžičce se na jedné straně propadal. Růžové keře, kdysi bujaré a dokonale zastřižené, každé léto rozkvétající sytými barvami, byly teď neupravené a přerostlé a hrozily, že zcela ovládnou terasu. Uvnitř to nebylo o moc lepší, strašidelnost toho domu začala v několika posledních letech převažovat nad jeho viktoriánským kouzlem, všude samé temné kouty a nepohodlný, rozvrzaný nábytek. Jordan si byla jistá, že sloupkové postele s nebesy v každém pokoji pro hosty pamatovaly ještě původní majitele. Včetně matrací.

Při tom pomyšlení se otřásla.

Když tým z Noclehu v Americe před několika měsíci kontaktoval Pru s tím, že by tam mohli natočit jeden díl, váhala babička je-

nom chvilku. Měla už svá léta, táhlo jí na osmdesát. Tetička Temperance zemřela už v devadesátých letech, takže Pru to tady dobrých dvacet let táhla skoro sama. Serena byla Pruino jediné dítě, zrozené z vášnivé aférky, kterou Pru prožila kolem třicítky s nepříliš slavným malířem, který chvíli pobýval v Bright Falls. Nikdy nepatřil do jejich života a Pru se nikdy nevdala. Jordanini a Simonovi rodiče byli stále bláznivě zamilovaní a teď provozovali maličkou vinici v Sonoma County, která tak tak přežívala a do které se vrhli po hlavě teprve před deseti lety, když už to oba přestalo bavit v korporátu.

V důsledku toho nezůstal nikdo, kdo by Pru pomohl kočírovat tenhle pustnoucí penzion, který jí pomalu padal na hlavu, nemluvě o renovování, které by měla natáčet televize. Nikdo kromě Simona, který pracuje na dálku a může bydlet kdekoli. A kdo jiný by mohl lépe vypomoci s mamutím projektem, zadarmo tam hákovat a nabídnout svůj pohled na věc, než Simonova ztracená sestřička, dvojče se zlomeným srdcem?

Vzdychla si, když Adora kodrcavě vjela na okrouhlou příjezdovou cestu. Simon a její babička už stáli na přední terase. On ukazoval na tohle a na tamto, zatímco Pru kývala a popíjela čaj, Jordan to tipovala na silný anglický snídaňový. Pro hosty zavřeli penzion teprve minulý týden a měli v plánu zase otevřít až ve chvíli, kdy bude renovace hotová, což dle Jordanina odhadu bude nejméně za šest týdnů, a to jim ještě fandila. Kostru domu chtěli zachovat – v takovémto penzionu by otevřená patra byla nejen zbytečná, ale navíc by i rušila pohodlí hostů – většinou půjde vesměs o kosmetické úpravy, jenom zvenčí bude nutno vyřešit několik stavebních problémů. Bylo jasné, že celkový čas se těžko odhaduje, když se do toho pořád bude míchat filmový štáb. Úvodní e-maily naznačovaly, že Natasha Rojasová požaduje, aby vše bylo pokud možno co nejautentičtější, ale Jordan vůbec netušila, co všechno to může obnášet. Natasha měla teď se svým filmovým štábem dorazit každou chvíli, a Jordan tudíž předpokládala, že detaily se dovědí pak.

„Tady tě máme,“ řekl Simon a dusal dolů z trouchnivějících schodů, když Jordan vystoupila z auta. Simon měl na sobě tmavé džíny a červenohnědé tričko a na nohou měl okopané šedé vansky. Jordan a Simon byli sice dvojčata, vůbec si ale nebyli podobní. Ona zdědila bronzové vlasy po matce, ale bratr měl po otci černé lokny, nahoře rozcuchané, po stranách krátké. Oči však měli stejné, typicky everwoodovské, oříškové, ale v zelené prosvítalo víc zlaté než hnědé.

Tytéž oči se teď pod černými obroučkami Simonových brýlí rozšířily.

„Já vím, já vím,“ řekla a ukázala prázdné ruce, jako že neveze žádné kafe. „Omlouvám se, ale –“

Simon ji umlčel tím, že ji chytil za paže a zadíval se jí do obličeje. „Co se stalo? Říkala jsi přece, že jsi v pořádku, nebo se pletu?“

Zamračila se, když viděla jeho starostlivý výraz, ale potom si uvědomila, že poctivých dvacet minut brečela v Adoře u krajnice jak želva. Očividně si zapomněla setřít z obličeje důkazy. Její milované křidélkové oční linky stejně jako veganská řasenka se jí nepochybně roztekly po tvářích, jako kdyby se chtěla nalíčit na halloweenský večírek.

„Jo tohle,“ sáhla si na obličej.

„Jo, tohle.“

„Drahoušku, co se ti stalo?“ řekla babička, zamířila z terasy k nim a krátké stříbrné vlasy se jí leskly na slunci. Měla na sobě svetr s černými a zelenými barevnými plochami, tmavomodré džíny a bílé plátěnky. Dneska měla trávově zelené brýle, dokonale sladěné se svetrem. Kam až Jordanina paměť sahala, měla babička vždycky sladěné brýle s oblečením. Sám bůh ví, kolik párů ta žena celkem vlastnila. Jordan tipovala, že nejméně dva tucty.

„Nic se nestalo,“ odpověděla Jordan.

„Ty krásné oční linky sis určitě nerozmazala jen tak pro nic za nic,“ řekla Pru a snažila se vnučce otřít černé šmouhy z tváří.

Jordan si povzdechla a přitiskla tvář k Pruiným prstům. Opravdu se jí nechtělo o tom mluvit – o srážce se slečnou Štěk-

nou, o té slovní nakládačce, kterou za to schytala, ani jak to potom obrečela. Celá její rodina si už teď myslela, že je skoro neschopná normálního fungování. Poslední, co potřebovala, je přiznat před nimi, že kvůli takové prkotině bulela, až škytala jako nějaká puberťačka, co se jí bouří hormony.

„Já to kafe rozlila, úplně všechno, když jsem vyšla ven z té kavárny,“ řekla. „Trochu z toho mi stříklo do obličeje a já nedávala pozor, když jsem si to utírala.“

„Do háje, neopařila sis obličej?“ řekl Simon, popadl ji za tváře a pátral po popáleninách.

Kristapána.

Vysmekla se mu.

„Ne, bylo to jenom pár kapek.“ Odcouvala na oblázkovou cestičku, vedoucí k babiččině chatě. „Půjdu se dát trochu do pucu. Kdy že to má všechno začít?“

Než Simon stihl odpovědět, ozvaly se na štěrku pneumatiky.

„No, teď,“ řekl a nasadil bolestnou grimasu.

Jordan zaúpěla. „Fakticky mě u toho potřebujete mít?“

„Jsi v tom projektu hlavní truhlářka, Jordie, a taky patříš do rodiny. Chtějí tě na tom natáčení mít.“

Vydechla. Ta hlavní truhlářka bude maximálně něco jako čestná funkce. Něco takového jí bratr určitě nesvěří. Už věděla, že si nasmlouval nějakou firmu – chlápka jménem Josh Foster z Winter Lake – a tyhle firmy obvykle mívají své vlastní truhláře. Tohle věděla dobře; bývala jednou z nich.

Přesto ji Simon už dříve ujistil, že to s Joshem probral, že prý Jordan bude hlavní, Jordan bude úzce spolupracovat s designérkou, Jordan bude při všem, co se týká truhlařiny, osoba číslo jedna. Ta představa ji vzrušovala i děsila zároveň. Kdysi byla pro ni truhlařina víc než práce, byla to vášeň. Milovala práci se dřevem, hrozně ráda tvořila a snila o tom, jak vytvoří vlastní sérii nábytku a otevře si svůj vlastní obchod.

No, to bejvávalo, dokud nezačala být s elektrickou pilou v ruce přímo sama sobě nebezpečná.

„Tak jo,“ řekla bratrovi. Půjde do toho s ním. Koneckonců se na té renovaci opravdu podílet chtěla. Jenom nevěděla, jaké bude mít pravomoci. Ale co. Cokoli, hlavně ať z bráchova obličeje zmizí ten pohled, který se ptal, jestli je Jordan v pořádku.

Objevil se stříbrný sedan a Jordan se schovala za bratra, aby si očistila tváře. Možná u toho použila vlastní sliny, možná ne, ale zoufalé ženy dělají zoufalé věci a tak dále.

„Ahoj, drahoušku,“ řekla babička, když se dvířka auta otevřela a zase se zabouchla.

„Pru, jak se máte?“ řekl hlas.

„Docela dobře,“ řekla Pru. „Ó, vypadáš báječně.“

Smích. „Děkuju moc. Ale vám to tak sluší! Ty brýle!“

„Myslím, že babička by nám všem mohla radit, jak se oblékat,“ řekl Simon.

Další smích.

Jordan se nadechla, zatnula zuby, nasadila výraz profesionálky a otočila se.

Zamrkala.

Znovu zamrkala, protože…

Jen pár kroků od ní stála slečna Štěkna osobně a usmívala se na Jordaninu milovanou babičku. Sice už nebyla zlitá kafem, oči měla nyní vlídné a přátelské, už to nebyly ty vztek dštící oči líté saně, a měla na sobě úchvatný černý přiléhavý kostým, k němu bílou halenku a tmavě vínové polobotky na podpatku, které jí dělaly krásné dlouhé nohy, ale jo, byla to stoprocentně ona.

„Astrid Parkerová,“ řekla a podala ruku Simonovi. „Bright Designs. Psali jsme si přes e-mail.“

„Ano, dobrý den, rád vás konečně poznávám,“ řekl a potřásl jí rukou. „Simon Everwood. A tohle –“ otočil se a šťouchl do Jordan, ať se přestane schovávat, „je moje sestra Jordan. Bude hlavní truhlářkou a vaše hlavní spojka s rodinou.“

Ta žena – Astrid – vykulila oči a šokovaně otevřela hezká, světle růžová ústa.