V plavkách dál postáváš na mořském břehu: ne dítě zdaleka –zestárlý muž. Vlna se vzedmula, vrazila do útesu, na pláži v kamení se proměnila v hrst tónů.
Z Piranu do Portorože jezdila prý tramvaj. Dva vozy, řekněme, na úzkých kolejích. Tamější hotely v koloniálním stylu – před nimi palmy. Tady je moře přece jen přístupnější: cár bledé hladiny zmuchlaný rukou větru.
Dny ruské okupace znáš pouze z televize: desetiletý kluk. Matčina migréna, otcovo rozhořčení; z výletu do Benátek pochopitelně sešlo.
Krásu lze vyvolat jen podstatnými jmény. Terst, řekneš například, či světla v první tmě. Ta planou, jak vidíš, ale až za zálivem – na jeho druhé straně. Joyce, Kafka, Svevo, Brod jsou také mezi nimi, na oko zálivu se snáší letní šero.
Venkovská vila stojí uvnitř obce. Silnice od Kladna pak vede podél ní. Po ní se vraceli do Lidic z práce muži; zvuk kroků zní zde dodnes. Očima prarodičů je můžeš pozorovat: iniciační moment.
Co se to děje s vyřčenými slovy? Ve vztahu k realitě ležící kolem nich. Hlouček se ubírá moučně zvednutým prachem, čas přestal existovat. I tvoje tvář jako by byla s nimi – za oknem vily.
„Konečně doma,“ zaznělo polohlasně z matčina sedadla v sousedství řidiče. Matka to prohodila jakoby mimochodem, rádio hrálo.
Kopuli baziliky bylo vidět už z dálky: vzduch ve vedru se chvěl. Esztergom, spatřil jsem na směrovce: mdlé kukuřičné klasy.
Dcery jdou po korzu. Jejich rodiče s nimi. Rameno Dunaje, mohutné platany. Matce bude pět let. Sestry jsou o dost starší: smích spolu s výkřiky z tamější plovárny.
Dnes se tu koupu sám. Dno bazénu je zřejmé. Vzdor slunci nad hlavou i klamu hladiny. Jas padá skrz listy na sprchu, na ochozy – jak hrozba nade vším trčí skokanská věž.
Drátěný plot má na výšku pět metrů. Hřiště: písečný mlat. Táhne se Bubenskou až k místní křižovatce; přejezd je z druhé strany.
Když vzplanul u přejezdu strom, právě jsem maturoval. Blesk, jak se tvrdilo, anebo výboj z tratě. Tyčil se v plameni jako neznámé božstvo: květina smrti. Stál jsem na chodníku s pár náhodnými svědky: začínal život.
Z bourané elektrárny zbýval poslední komín. Od jatek pach. Dobytek se tísnil pod lávkou ve vagónech: přes okraj trčely rohaté hlavy.
Koruna kaštanu sahá až do čtvrtého patra. Kolem se prostírá rozlehlý vnitroblok. Z. sedí na židli za křehkým zábradlíčkem –ty od ní vlevo.
Znáte se ze Zámku, na nějž jste jezdívali. Mezitím uběhlo již celých deset let. Znovu se vídáte od letošního srpna; nyní je září.
Zámek byl jiný svět pro všechny děti kolem. Ve třídě se o něm nedalo vyprávět. Prázdno se rozpíná v prostoru pod balkónem: zdi velkolepého dvora.
Abys pak za pár dnů zaslechl na večírku: „Dobříšské děti!“
Chvilková panika v tvé hlavě závozníka – s palčivým studem.
Tajemné životy otce a matky. Jednoho každého v tom kterém pokoji. Předměty dotýkané den co den jejich rukou: skrytá tvář věcí. Jak v bytě osamíš, můžeš je pozorovat: výmluvné stopy.
Regály knihovny a tyč stojací lampy. Tak tehdy u otce vypadal onen kout. Barevné přebaly i jednotlivé hřbety: živel, jenž vylije se z břehů. Ty v hloubi ušáku: ze stránek samizdatu hledí ti do očí něčí neznámé dětství.
V ulici stmívá se. Předměty ožívají. Fasádu za oknem pokrývá lehký stín. Koberec jako krev běží ti pod nohama, na stolku ve váze pivoňky téže barvy.