Proslulý film Cesta do pravěku (1955), který natočil Karel Zeman, vypráví o dobrodružné cestě čtyř chlapců proti proudu času. Tvůrci se snažili o vědeckou přesnost, proto byl odborným poradcem paleontolog Josef Augusta (dokonce jezdil na natáčení, kdyby bylo třeba něco zkonzultovat) a malíř Zdeněk Burian, který ve svých dílech popularizoval pravěk.
Pravěká zvířata se ve filmu objevila už dříve, ale v Cestě do pravěku poprvé v historii putovali hrdinové ze současnosti do pravěku. Film měl původně vypadat jinak. V Národním filmovém archivu se dochoval původní scénosled filmu, ze kterého je patrné, že se film měl jmenovat Výlet do vesmíru. Hrdinové se měli vypravit na cestu v raketě a poznávat pravěk na jiné planetě. Zeman nakonec od tohoto záměru upustil, a tak se chlapci dostali do minulosti jeskyní.
V době vzniku díla se zavrhovaly pokleslé dobrodružné příběhy (kovbojky) a tvůrci chtěli dětem poskytnout kvalitní dobrodružný film. Autoři se museli vypořádat s doznívající vírou v Boha, která u nás byla stále rozšířená. Diváci si měli uvědomit, že svět nebyl stvořen náhle, ale má dlouhou historii.
Film slavil velký úspěch nejen u nás, ale i ve Spojených státech a v Japonsku, o jeho výjimečnosti svědčí i skutečnost, že se prodal do 50 zemí. Předznamenal velkofilmy věnované pravěkým tvorům. Američany snímek natolik nadchl, že v roce 1960 se do amerických kin a na televizní obrazovky dostala jeho upravená verze. Použili většinu původního díla a na začátek a konec přidali dotáčky, a tak vznikl film Journey to the Beginning of Time (Cesta na počátek času). V novém úvodu se čtyři američtí chlapci vydali na návštěvu muzea, kde si prohlédli kostry různých dinosaurů. Poté Newyorčané díky soše indiánského šamana a loďce z Central Parku vpluli do Zemanova původního filmu (plavba jeskyní).
Američané vystřihli záběry na česky psaný deník a přidali odborné komentáře, vývojové grafy, čímž zvýraznili didaktický účel filmu. V křesťansky orientovaných
Spojených státech vadilo, že český film je ateistický. Zatímco v Cestě do pravěku chlapci dorazí k prvohornímu moři, kde nacházejí živého trilobita, v americké verzi jsou na konci díla ukázány záběry na sopečnou činnost (metafora tvoření) a abstraktní kaleidoskopická vize velkého třesku, kterou doprovází citát z Bible, z první knihy Genesis. Češi neřešili, jak se chlapci dostali zpět do svého času, zatímco Američané nechali účastníky výpravy, aby se v muzeu probudili ze snu, který se jim zdál. Poté je však ukázán deník, který byl během cesty do minulosti poničen. Takže to dobrodružství opravdu zažili.
V americké televizi se upravený film promítal po přibližně pětiminutových epizodách a vzbudil kladný ohlas. Rovněž běžel několik let ve velkém počtu kin (například v New Yorku ho během týdne promítlo více než 110 kin) a také v nich byl přijat s nadšením.
Kdo byli trilobiti
Trilobiti jsou u nás díky filmu Cesta do pravěku a různým nálezům zkamenělin dobře známí. Jejich název pochází z latinských slov „tres“ (tři) a „lobus“ (lalok). Jedná se o třídu vyhynulých členovců z podkmene Trilobitomorpha. Objevili se asi před 521 miliony let ve starších prvohorách (kambrium) a poslední z nich vyhynuli před 251 miliony let při velkém vymírání, které nastalo na konci prvohor (období permu). Na Zemi existovali 270 milionů let (zatímco proslulí dinosauři „jen“ asi 170 milionů let) a bylo objeveno asi 20 000 druhů. Na našem území dosahovali velikosti od několika milimetrů až po 40 centimetrů.
Trilobiti žili na dně moří v celém tehdejším světě, pozdější druhy byly i hlubinné nebo se vznášely v chomáčích řas a mořských rostlin. Jejich článkované tělo bylo pokryto mineralizovaným exoskeletem, který v průběhu růstu svlékali a odhazovali. Když byli ohroženi, stočili se do klubíčka. Patřili mezi všežravce, jednalo se o „zametače“ mořského dna, někteří se živili drobným materiálem v kalu u dna (detritem) a někteří napadali jiné trilobity.
Nález celého velkého krunýře trilobita je velmi vzácný a zatím se to podařilo jen v zahraničí. Mezi jednotlivými články těla totiž měli šlachy, které se rozpadly, a proto se krunýř rozdělil na jednotlivé části (hlavové a ocasní štíty). Aby se zachoval vcelku, musel ho přikrýt nános písku nebo bahna.
Trilobit v urychlovači částic
Ve sbírkách rokycanského muzea se nachází trilobit druhu Bohemolichas incola, který je starý 465 milionů let. Trojrozměrně zachovalou zkamenělinu nalezl v roce 1908 místní sběratel Karel Holub v tzv. rokycanské kuličce. Jedná se o drobné kameny kulovitého tvaru, které byly původně uloženy v břidlicích a později je eroze roznesla na různá místa. Při orbě polí se dostávají na povrch, a když se rozbijí kladivem, najdou se v nich trojrozměrně zachované zkameněliny.
Po více než sto letech od jejího nalezení si vědci uvědomili, že drobné schránky v odlomené části trupu mohou být zachované zbytky potravy v trávicím traktu.
Aby tuto domněnku ověřili, rozhodli se využít technologii synchrotronové tomografie, která umožňuje prozáření hornin. Zkamenělina byla prozkoumána na Evropském synchrotronu (kruhový urychlovač částic) ve francouzském Grenoblu, byly získány obrázky řezů zkoumaného objektu a poté se pomocí rekonstrukčního softwaru vytvořil 3D model trilobita.
Díky nejmodernějším zobrazovacím metodám paleontologové z Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy jako první zrekonstruovali obsah trávicího traktu trilobita a určili živočichy, které snědl. Dosud se způsob obživy těchto tvorů jen odvozoval, protože přímé důkazy o jejich potravě chyběly. To znamená, že poznatky českých vědců o potravě trilobitů, které uveřejnili v roce 2023 v prestižním vědeckém časopise Nature, jsou přelomové.
Vědci zjistili, že zkoumaný trilobit má trávicí trakt naplněný vápenatými schránkami a jejich úlomky, které patřily mořským bezobratlým živočichům žijícím na dně (lasturnatky, mlži, ostnokožci). To znamená, že trilobit nebyl vybíravý, lezl po mořském dně a přitom „sežral, co mu stálo v cestě“ – mršiny i živou kořist včetně pevných schránek. Malá sousta zhltl celá a větší si nadrobil.
Naleziště trilobitů v České republice
V České republice není příliš těžké najít zkamenělinu trilobita. Velká naleziště těchto vyhynulých tvorů se nacházejí především v Čechách, největší je oblast zvaná Barrandien a nachází se mezi Prahou a Plzní (leží tedy na území středních a západních Čech). Bádal v ní už francouzský paleontolog Joachim Barrande, podle něhož byla později nazvána. Nejčastějším druhem trilobita, který se zde může najít, je ellipsocephalus hoffi. V Barrandienu se nachází velké množství trilobitů, ale z vědeckého hlediska jsou často bezcenní. V této lokalitě je možné najít i jiné druhy vyhynulých tvorů – mušle, hlavonožce, lilijce a další zkamenělé pravěké živočichy.
Některé oblasti Barrandienu jsou chráněné (vojenský prostor Brdy nebo Mořina). Volně přístupnou lokalitou je například lom Mušlovka v Dalejském údolí v Praze, ale fosilie (trilobiti, ramenonožci, hlavonožci, plži, mlži) se zde smí sbírat pouze v suti. Ve vápencích Zlatého koně u Koněprus bylo nalezeno více než 500 druhů zkamenělin, za trilobity je zde třeba zamířit do Houbova lomu nacházejícího se pod Koněpruskými jeskyněmi. V této lokalitě je povolen pouze sběr v suti, ale volně ležících úlomků vápence je zde velké množství a zkameněliny se v lomu vyskytují v hojné míře. Stačí se pozorně dívat na zem nebo otáčet úlomky a během chvilky každý najde alespoň část nějakého pravěkého tvora. Dalším místem, kde je snadné najít zbytky trilobitů, je zalesněný vrch Děd, který se tyčí severozápadně od Berouna. Zkameněliny se sbírají také v lokalitách kolem Felbabky, Jinců nebo u Rejkovic na Berounsku.
Na Moravě byly zkameněliny zničeny při horotvorných procesech, které zde proběhly přibližně mezi 340 až 360 miliony let. Přesto se fosilie někde dochovaly. Jako první byl nalezen ocasní štít v roce 1864 nebo 1865, ale nejvíce jich bylo objeveno až v 60. letech 20. století. Významná naleziště leží severovýchodně od Brna (Hády, lom Mokrá), dobře zachovalé kusy přinesl lom Čelechovice na Hané (na úpatí Velkého Kosíře) a jsou doloženi také trilobiti z Moravského krasu. Při geologickém průzkumu v Nízkém Jeseníku byly nalezeny fosilie u Moravského Berouna a u Horního Benešova.
Unikátní prvohorní prales
Na světě existuje pouze jediné místo, kde mohou vědci zkoumat více než 300 milionů let starý tropický prales z konce prvohor. Tuto možnost nabízí pouze Ovčín u Radnic na Rokycansku. Ve světě se samozřejmě našla i jiná rostlinná společenství pohřbená při sopečném výbuchu (v Německu, Argentině, Španělsku), ale většinou jsou z mladší doby (většinou až z druhohor) nebo na lokalitě nelze provést paleobotanický výzkum.
Český tropický mokřadní prales pochází z doby, kdy existoval pouze jeden superkontinent obklopený oceánem a území dnešní České republiky se nacházelo v oblasti rovníku. V období svrchního paleozoika (prvohor) naše území pokrývaly tropické pralesy, tehdy ještě nežili dinosauři, ti se objevili v druhohorách až za více než 70 milionů let.
Na Radnicku bylo díky sopečnému popelu (ze supervulkánu na místě dnešních Krušných hor) zachováno celé rostlinné společenství tropického karbonského pralesa. Rostliny se nachází v místech, kde původně rostly, díky tomu je možné identifikovat bylinné, křovinné a stromovité patro a zjistit způsob života některých rostlin. Výzkumy naznačují, že některé rostliny byly epifyty rostoucími na jiných rostlinách, ale přímé důkazy pro to zatím chybí. Na Ovčíně byl nalezen také asi dva centimetry velký karbonský pavouk a karbonská vážka, jež měla rozpětí kolem 50–55 centimetrů.
O existenci radnického tropického pralesa se ví už od začátku 19. století. Lokalita patřila hraběti Kašparu Šternberkovi (1761–1838), jenž zde měl uhelné doly. Všiml si zkamenělých rostlinných fosilií, které se při těžbě nacházely, a pro jejich pojmenování použil linnéovskou klasifikaci, která se dnes běžně používá pro živočichy a rostliny.
Český
dinosaurus
Na jaře roku 2003 byl nalezen první český dinosaurus, který byl jednoznačně potvrzen a získal vědecký název. Dodnes se jedná o jediný formálně pojmenovaný druh dinosaura z území České republiky. Nedaleko obce Mezholezy u Kutné Hory našel lékař Michal Moučka v místním lomu levou stehenní kost a úlomky kostí dolní končetiny malého ornitopodního dinosaura. Kost byla rozpadlá, ale
podařilo se ji slepit. Další kosterní fragmenty byly objeveny v roce 2004 a 2005. V roce 2003 vědci nemohli stanovit, zda se jedná o zcela nový, dosud neznámý druh. Teprve v roce 2017 získal český dinosaurus vědecké jméno Burianosaurus augustai, tedy Burianův a Augustův ještěr. Byl pojmenován na počest výtvarníka Zdeňka Buriana, jenž se ve své tvorbě zaměřoval na rekonstrukci života v pravěku, a paleontologa Josefa Augusty, který se zasloužil o popularizaci paleontologie.
Nalezené fosilní fragmenty patří býložravému dinosaurovi, který žil asi před 95 nebo 94 miliony let v době rané svrchní křídy (pozdní část věku cenoman), což znamená, že obýval svět o 30 milionů let dříve než slavný Tyrannosaurus rex. Českou republiku tehdy pokrývalo především mělké moře, ve kterém byly četné ostrůvky, na nichž žili dinosauři, kteří se sdružovali do malých stád. Český dinosaurus se zřejmě podobal jiným evropským ornitopodům (ptákopánevní dinosauři). Jeho stehenní kost je dlouhá 40 centimetrů, z toho se usuzuje, že na délku měřil asi 3,5–4,5 metru a na výšku měl přibližně 1,5 metru.
Původně se vědci domnívali, že tvor patřil k dinosaurům, u kterých došlo ke zmenšení tělesných rozměrů kvůli adaptaci na menší prostor ostrovů a omezené potravní zdroje. Tato zvířata se postupně zmenšovala a stala se ostrovními trpaslíky (tzv. ostrovní nanismus). V současnosti tento názor už neplatí, protože podle nového výzkumu byl český dinosaurus zřejmě zástupcem vývojové linie malých ornitopodů.
Dinosauří kost byla sice nalezena v mořských usazeninách, ale předpokládá se, že jedinec zahynul na ostrově. Jeho mršina byla odplavena proudem v ústí řeky do moře, kde byla nějakou dobu unášena vodním proudem. Je tedy možné, že dinosaurus žil na jiném místě, než byl nalezen, ale tato lokalita nebyla příliš vzdálená. Stehenní kost je okousaná od žraloků a mořských ještěrů mosasaurů. Než ji mořští mrchožrouti stihli zcela zničit, připlavila ji obrovská vlna podobající se tsunami k pobřeží, na písečné pláži byla kost rychle pochována po vrstvami písku a zkameněla.
Další dinosauří fosilie
Významný geolog a paleontolog Antonín Frič (1832–1913) popsal dvě fosilie ze sbírek Národního muzea a přisoudil je dinosaurům. V prvním případě se jedná o část holenní kosti, kterou v roce 1878 našel amatérský sběratel v Holubicích nedaleko Kralup nad Vltavou. Druhým případem je několik zkamenělých kostních fragmentů, jež v roce 1893 objevil geolog Jaroslav Jiljí Jahn v Srnojedech u Pardubic. Po Fričově smrti došli vědci k názoru, že tyto kosti nepatří dinosaurům, ale jiným pravěkým plazům.
V současnosti se paleontologové domnívají, že Frič měl pravdu a fosilie zřejmě přece jen náležejí druhohorním dinosaurům. V roce 2011 byly kosti prozkoumány pomocí relativně nové technologie, díky které o nich vědci zjistili více. Byly odebrány miniaturní vzorky, které se zbrousily na plátky tenké přibližně 0,3 mm a prozkoumaly se pod mikroskopem. U obou fosilií byly nalezeny zřetelné drobné kruhovité struktury, tzv. Haversovy systémy. Tyto kanálky vyživují kosti všech teplokrevných živočichů. Když k tomu připočteme velikost fosilií, je zřejmé, že pravděpodobně patřily dinosaurům. Definitivně to sice není prokázáno, ale vše tomu nasvědčuje. Pokud se jedná o kosti dinosaurů, jsou to první pozůstatky těchto vyhynulých zvířat, které se na našem území našly.
Na území České republiky najdeme ještě jednu zajímavou dinosauří fosilii. Už před druhou světovou válkou byla v Brně (v lokalitě Švédské šance) nalezena zkamenělina zubu, která byla označena za zub mořského krokodýla. Celá desetiletí byla fosilie uložena v paleontologických sbírkách Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, aniž by o jejím původu někdo pochyboval. V roce 2012 začal zub zkoumat tehdejší student paleontologie Daniel Madzia, jenž v roce 2013 uveřejnil, že patřil dravému dinosaurovi ze skupiny teropodů, který žil na konci jury před zhruba 160 miliony let. Jedná se o prvního českého příbuzného tyranosaura, tento tvor byl dlouhý čtyři až šest metrů a zřejmě šlo o nelítostného dravce.
Pravda o lovcích mamutů
Před 33–22 tisíci lety žili na Moravě lidé, kteří jsou kvůli historické knize Eduarda Štorcha známí jako „lovci mamutů“. Tito lidé moravského gravettienu (část mladšího paleolitu) žili nejen na území dnešní moravské Pálavy, ale také v Polsku a severním Rakousku. Centrem kultury však byla Morava, kde mezi nejslavnější archeologické lokality patří Pavlov (odtud pochází název této kultury – pavlovien), Dolní Věstonice, Předmostí u Přerova, Milovice a Petřkovice. Štorchův historický román lovci mamutů byl vydán v roce 1918 a dodnes z něho vycházejí zkreslené představy o životě ve starší době kamenné (paleolit). Do jeho děje jsou zakomponovány skutečné nálezy historických předmětů z dané doby, což přináší dojem autentičnosti. Původní ilustrace Jaroslava Panušky a pozdější od Ondřeje Sekory jasně dokládají, že kniha patří spíše do světa fantasy či pohádek. Povědomí generací čtenářů o pravěkých lidech zcela zásadně ovlivnily až realistické kresby Zdeňka Buriana, které poprvé vyšly v roce 1937. Úroveň archeologie však od doby vzniku knihy pokročila, proto tehdejší znalosti neodpovídají dnešním poznatkům.
Co tedy bylo jinak? V podstatě všechno. Nešlo o rozcuchané, opálené, polonahé divochy v kůžích. Pravěcí lidé se oblékali do dovedně ušitých kožených oděvů, které pošívali korálky, zdobili dekorativními pásky nebo kožešinou a ulitami. Muži i ženy měli upravené vlasy, ženy nosily šperky z mušlí a kostí. Ačkoli podle Štorcha žili v jeskyních, ve skutečnosti bychom je tam hledali marně. Jeskyním se vyhýbali a žili v trvalých sídlištích (například sídliště Dolní Věstonice bylo tvořeno několika příbytky, ve kterých mohlo žít kolem stovky obyvatel).
Pavlovienští lidé byli skvělými lovci a vyráběli účinné zbraně. Dokonce dokázali chemicky změkčit a narovnat mamutí kel a vyrobit z něj kopí dlouhé přes dva metry. Jejich zuby prozrazují, že nikdy netrpěli hladem. V době, kdy žili, byl dostatek potravy, proto je toto období odborníky nazýváno zlatým věkem lidstva.
„Lovci mamutů“ konzumovali nejen maso (například zajíce, lišky, mamuty), ale i rostlinnou stravu. Ve Štorchově knize také neuměli rozdělat oheň, což ale neodpovídá skutečnosti.
Ačkoli podle dřívějších představ neuměli pořádně mluvit a dorozumívali se skřeky a posunky, v současnosti se odborníci domnívají, že mluvili a vypadali stejně jako dnešní lidé, pouze neměli takové technické prostředky, jako máme my.
Pravěcí lidé a mamuti
V době moravského gravettienu byla doba ledová, v zimě teplota klesala k −1 °C, zatímco v létě dosáhla 3–5 °C. Země byla bohatá na zvěř, vedly jí migrační trasy a na nich se objevovala stáda sobů, rohatých pižmoňů a divokých koní. Nejznámějšími zvířaty tohoto období jsou mamuti, ale žili zde i nosorožci, medvědi, rosomáci, vlci, lvi a hyeny.
Paleolitičtí lidé žijící v období moravského gravettienu měli dostatek potravy. „Lovci mamutů“ lovili především malá zvířata, jako jsou polární zajíci, bělokuři a lišky, proto by se měli nazývat spíše „lovci zajíců“. Pro případ nouze chovali soby, které hlídali psi, a konzumovali i rostlinnou potravu. Mamutí maso tvořilo výraznou část jejich jídelníčku a někde (například v Předmostí) převládalo.
Pravěcí lidé lovili mamuty zřejmě jednou nebo dvakrát ročně. Víme jistě, že nekopali jámy, kam by mamut mohl spadnout. Ve zmrzlé půdě by to bylo obtížné, navíc by byl problém čtyřtunové zvíře z díry vytáhnout. V roklinách okolo Pálavy se našly kosti, což nasvědčuje tomu, že lovci stádo vyplašili, nadháněním oddělili jeden kus a nasměrovali ho do prudké strže, kde se zvíře zabilo pádem. Druhou metodou byl lov pomocí zbraní, jenž cílil na mladší kusy s měkčím masem a tenčí kůží, protože to bylo snazší a méně nebezpečné. Lovci na ně zaútočili oštěpem, mohli využívat i vrhač, kterým se zvyšuje dosah a průraz zbraně (ten se u nás ale nedochoval).
Pro pravěké lidi měli mamuti velký význam. Lovili je a zřejmě také uctívali, udělali z nich součást svého umění, vyráběli z nich předměty pro denní potřebu a obřadní účely. Konzumovali jejich maso a také velké kosti našly uplatnění – poskytovaly dostatek tuku, aby dobře živily oheň (směrem na jih lidé topili dřívím, na ostravském kopci Landek černým uhlím). Mamutí kosti (spolu se dřevem a drny,
možná rákosem) se využívaly při stavbě obydlí. Mamutí kosti, lebky a kly byly shromažďovány na určitých místech v tábořištích, tyto shluky pozůstatků mamutů máme doloženy například v Dolních Věstonicích a v Předmostí u Přerova.
Jedinečná Věstonická venuše
Věstonická venuše byla objevena 13. července 1925 na sídlišti „lovců mamutů“ mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi, drobná plastika ležela ve zbytcích ohniště rozlomená na dva kusy. Nalezl ji tým archeologů pod vedením Karla Absolona.
Ačkoli profesor Absolon bývá označován za jejího objevitele, ve skutečnosti na místě nálezu nebyl, protože právě pobýval na studijní cestě ve Francii.
11,5 centimetru vysoká černošedá figurka stylizované ženské postavy s velkými ňadry vznikla před 29–25 tisíci lety (období mladého paleolitu). Podobné sošky byly zhotovovány z kamene nebo kostí, ale Věstonická venuše se od nich liší. Výzkum vyvrátil Absolonův předpoklad, že je ze směsi rozdrcené mamutoviny a mamutích kostí, prokázalo se, že byla vytvořena ze směsi jemné hlíny a vody. Vědci zjistili, že kromě spraše obsahuje úlomky hornin a drobné jurské fosilie. Její tvůrce získal suroviny ve svém okolí, protože spraš se u nás nachází jen na jižní Moravě. Jelikož je venuše z pálené hlíny, jedná se o nejstarší keramickou sošku na světě. Její tvůrce byl velmi zručný, o čemž svědčí skutečnost, že ji dokázal vyrobit z jednoho kusu keramického těsta. Na temeni hlavy má vpichy, proto se odborníci domnívají, že měla do hlavy zapíchnuta čtyři ptačí pera. Na zadní straně je otisk prstu asi desetiletého dítěte.
Na konci druhé světové války Věstonická venuše o vlásek unikla zkáze. Němci přemístili pravěké sbírky Moravského zemského muzea do mikulovského zámku,
kde vypukl požár, který cenné exponáty zničil (mezi nimi byl i zlomek čelisti neandertálského dítěte, který nalezl Karel Jaroslav Maška v jeskyni Šipka ve Štramberku). Venuše byla v době požáru v Brně, kam byla převezena kvůli fotografování.
Originál Věstonické venuše je uložen v trezoru Moravského zemského muzea a je možné ho vidět jen při mimořádných příležitostech. Díky metodě mikro-CT se zjistilo, že celá postava je plná puklin, proto se s ní musí zacházet opatrně.
Sošku by mohl zničit i drobný náraz o tvrdou podložku nebo prudká změna tlaku. Stejně jako korunovační klenoty je kulturní památkou, proto je její přesun spojen s rozsáhlými bezpečnostními opatřeními (hlídají ji těžkooděnci se zbraněmi).
České megality
Prehistorickým stavbám z velkých kamenů se říká megality. Vznikaly mezi 10. a 2. tisíciletím př. n. l. – v západní Evropě se objevily v neolitu (mladší době kamenné), kdy se lidé začali věnovat zemědělství, a v době bronzové zažily ústup ze slávy. Základními typy jsou samostatně stojící menhiry (vysoký kámen svisle zasazený do země) a dolmeny (vypadají jako kamenné stoly). Menhiry tvoří linie, kterým říkáme kamenné řady (francouzský Carnac), nebo jsou umístěny do kruhu, jenž se nazývá kromlech či henge (Stonehenge). Neznáme jejich stavitele ani účel, lidé věřili, že je postavily nadpřirozené bytosti (skřítkové, víly, obři, čerti).
Pokud jde o megalitické stavby na našem území, je jich zoufale málo. Najdeme několik menhirů, u kterých se podařilo prokázat jediné – zřejmě byly vztyčeny uměle. Náš největší a nejznámější menhir se nachází v poli poblíž vesnice Klobuky nedaleko Slaného a nese poetický název Zkamenělý pastýř (Zkamenělý slouha, Kamenný pastýř). Jeho nadzemní část měří na výšku 3,5 metru. Tento tmavý kámen ze železitého pískovce byl uměle usazen v písčité vrstvě nad podložní skálou, váží asi 5 tun a nepochází z okolí. Patří mezi pár kamenů, u nichž je vysoce pravděpodobné, že se skutečně jedná o pravěký menhir. Spekuluje se, že ho postavili Keltové, nahrává tomu skutečnost, že v blízkém okolí archeologové našli keltské hroby.
Druhým nejznámějším českým menhirem je Zakletý mnich (Zkamenělý mnich nebo Zkamenělý kapucín), který se nachází v poli nedaleko Drahomyšle na Žatecku. Jedná se o plochý křemencový balvan, jenž stojí mírně nakloněný a sahá do výšky 2,2 metru. Křemenec, ze kterého menhir je, se v okolí nenachází, proto
musel být odněkud přemístěn a vztyčen na tomto místě. Dalším menhirem je Zakletá panna, tento křemencový kámen stál při polní cestě z Března do Malnic a v roce 1985 byl přemístěn do zahrady žateckého muzea.
U Kounova na Lounsku najdeme kounovské řady, kterým se říká České Stonehenge. 14 neúplných kamenných řad se skládá z více než 2000 kamenů, které jsou vysoké maximálně 50–60 centimetrů. Výzkum potvrdil, že byly vytvořeny člověkem, ale neprokázal jejich pravěký původ ani astronomický účel nebo souvislost s kalendářem. Jejich vznik je prostý – v polovině 19. století byl les rozdělen na políčka, řady vznikly z kamení, které se našlo na políčkách, a vyznačovalo meze. Později bylo pole opět nahrazeno lesem.
Menhiry v pověstech
O menhiru zvaném Zkamenělý pastýř koluje řada příběhů. Jak naznačuje název, pastýř měl kdysi kolem sebe stádo oveček – kolem něho se prý nacházelo šest až dvanáct menších kamenů, které ustoupily orbě. Archeologický výzkum ale výskyt dalších kamenů nepotvrdil. Podle jiné pověsti se jedná o zkamenělého pastýře, kterému se zatoulaly ovce. Celý utrápený stál na tom místě tak dlouho, až zkameněl. Případně zde Bůh zaklel pastýře i se stádem, protože se muž rouhal.
Také se vypráví, že kdykoli zazní zvon v kostelíku v Klobukách, Zkamenělý pastýř udělá jeden krok, který je veliký jako zrnko písku. Směřuje k tomuto kostelíku, a až k němu dorazí, nastane podle pověsti konec světa. Toho se ale nemusíme bát, protože pokaždé, když se zvoní na protější straně v Kokovicích, musí se kámen vrátit o jeden krok zpět.
Menhir Zakletý mnich (Zkamenělý kapucín) je podle pověsti mnich ze žateckého kapucínského kláštera, který se zamiloval do místní dívky a přemluvil ji, aby s ním utekla. Na místě, kde stojí, je zastihl převor a mnicha proklel – poté se muž proměnil v kámen. Dívku obvinili z čarodějnictví a upálili. K události mělo dojít kolem roku 1668. Zajímavé je, že část pověsti je zřejmě pravdivá. Existenci zmíněné dívky dokládá žatecká smolná kniha, což je soudní záznam výpovědí osob podezřelých z hrdelních zločinů.
16 perliček o Keltech, Římanech a starých
Slovanech
Keltské svátky
Hlavní keltské svátky souvisely se zemědělským rokem a střídáním ročních
období, některé z nich slavíme dodnes, ale pod jinými názvy. Keltský rok začínal Samhainem (někdy se používá označení Samain), jehož název znamená „konec léta“. Slavil se v noci z 31. října na 1. listopadu (v dřívějších dobách nezačínal den východem slunce, ale nocí). Tento svátek nesymbolizoval pouze odchod starého roku a příchod nového, ale jednalo se také o „den mrtvých“, kdy se prolnul svět živých a zesnulých. S odcházejícím rokem byly uhašeny staré ohně a po setmění se u obydlí zapálily nové, aby duchové našli cestu domů. Součástí oslav byly velké hostiny. Samhain se přeměnil na dnešní křesťanský svátek Všech svatých (1. listopadu) a následující Dušičky (2. listopadu).
V předvečer 1. února Keltové slavili Imbolc, v této době se příroda vzpamatovávala ze zimy, nastávalo jaro a ovce rodily jehňata. Prováděly se očistné obřady spojené s omýváním vodou a očišťováním ohněm. Dnes tento svátek známe jako Hromnice (2. února).
V noci z 30. dubna na 1. května nastal svátek Beltain (Beltine nebo Beltene), který byl zasvěcen bohu Belenovi. Název se překládá jako „jasný oheň“, případně „šťastný oheň“. Staré ohně, které hořely během zimního období, byly tehdy uhašeny a byly zapáleny ohně nové. Planuly na návrších a ve svatyních solárních božstev, zaháněly zlé a temné síly spojené se zimním obdobím, sloužily k rituální očistě lidí i zvířat a obnovovaly plodnost. Dodnes se dochoval zvyk pálit ohně večer před 1. květnem a zahánět zlé bytosti, mezi něž patří i čarodějnice – odtud pochází dnešní pálení čarodějnic.
Posledním velkým keltským svátkem byl Lugnasad (Lughnasad), který připadal na noc z 31. července na 1. srpna a souvisel se sklizní pšenice a ječmene. Základem názvu svátku je slovo „lug“, které odkazuje na boha slunce a světla, jenž se jmenoval Lug (Lugh).
Keltští bohové
Před více než 2000 lety žili na našem území keltští Bójové. O jejich panteonu nemáme žádné písemné zprávy, proto můžeme jejich božstva rekonstruovat pouze na základě analogií, archeologických pramenů, antických autorů a známých skutečností. Keltové uctívali téměř univerzální mužská božstva indoevropského původu (například hromovládného Taranise) a velké mateřské bohyně z doby neolitu (tedy před příchodem Indoevropanů). Některá božstva se v různých krajích vyskytovala pod odlišnými jmény.
Na celém území obývaném Kelty byl uctíván sluneční bůh Belenos, který se v mnohém podobal bohu Lugovi (a také římskému Apollónovi). Je spojován se svátkem Beltain, kdy se na oslavu léta zapalovaly velké posvátné ohně. Jeho partnerkou byla bohyně Belisama.
Pankeltským bohem byl také Cernunnos. Tento vládce podsvětí panoval nad všemi živými bytostmi, byl pánem zvířat a přírody, bohem plodnosti a obnovy. Jeho charakteristickým znakem je jelení paroží, přičemž spojitost s jelenem je příznačná – Keltové (i Germáni) toto zvíře považovali za mytického předka a průvodce zemřelých. Na vyobrazeních ho doprovázejí divoká zvířata (jelen, býk, vlk nebo medvěd), často jsou jeho atributy dva (někdy rohatí) hadi, drží keltský nákrčník (torques), váček nebo vak na peníze. Je přirovnáván k védskému bohu Pašupatimu, pánu zvířat, který vládne nad životy všech bytostí.
K nejrozšířenějším keltským bohům patřil Lug (Lugos nebo Lugh), pán nebes, slunce a světla, také zručný řemeslník, harfeník a pěvec. Jeho atributem je kopí, je mu zasvěcen havran nebo vrána (Keltové nerozlišovali mezi havranem a vránou). Jeho jméno nese jeden ze čtyř velkých keltských svátků – oslava sklizně Lugnasad (Lughnasad).
Mezi původní nejvyšší božskou trojici galských bohů patřili Teutates, Taranis a Esus. Ochránce válečníků Teutates (Toutates) byl jakýmsi mytickým
kmenovým prapředkem (jeho jméno se vykládá jako „otec kmene“) a měl vztah i k zásvětí. Římané ho ztotožňovali s válečnickým Martem nebo Merkurem, patronem obchodníků. Jsou s ním spojovány beraní rohy, beraní hlava nebo samotný beran, od 3. století př. n. l. kanec. Obětovalo se mu utopením v sudu, kotli nebo kádi, obětované osobě drželi hlavu pod hladinou tak dlouho, dokud nezemřela. Teutatisův kult je doložen z Británie, Španělska, Francie a Rakouska.
Taranis byl bohem nebe a hromu. Jeho jméno by se dalo přeložit jako „hromobijce“ nebo „hromovládný“, z čehož je zřejmé, že se podobá slovanskému Perunovi, germánskému Thórovi a římskému Jovovi. Jeho atributy se stal velký mlat, blesk, šesti- nebo osmiloukoťové kolo a spirála. Obětovalo se mu žehem a byl mu zasvěcen dub. Taranisův kult v Čechách dokládají nalezená Taranisova kolečka, která se využívala jako amulety.
Mezi nejvýznamnější galské bohy se řadil také Esus, který byl zřejmě bohem válečníků a v dobách míru působil jako ochránce, zároveň byl i bohem plodnosti. Jeho jméno znamená buď „dobrý“, nebo „pán“, zobrazoval se s plnovousem a sekyrou v ruce. Původně byl spojován s kancem, jeho symbolem byly lístky jmelí, hadi s beraní hlavou a strom. Obětovalo se mu oběšením, oběť byla pověšena na strom a podříznuta. Římané Esa srovnávali s Martem nebo Merkurem.
Keltské bohyně
Keltové neuctívali jen mužské bohy, ale také Velké matky (nebo Velké mateřské bohyně) spojované s plodností země, které se objevovaly v podobě desítek lokálních kultů. Velká mateřská bohyně Epona, jež byla bohyní koní a patronkou jezdců, byla ctěna na rozsáhlém území – od Balkánského poloostrova až po Portugalsko, od Británie až po jižní Itálii. Jejím typickým atributem se stal kůň, ale někdy se zobrazovala s košem ovoce nebo klasy obilí (symbol plodnosti a úrody). Lidé ji uctívali u pramenů potoků nebo řek, o čemž svědčí četné nálezy obětin v podobě koňských figurek. Eponiným manželem byl nebeský bůh Taranis. Epona hrála významnou roli v mytologii českých Bójů. Na území středních Čech se dochovala pověst, podle které se u stradonického oppida v Českém krasu objevuje bohyně na bílém koni. Navíc název zdejší řeky Litavky je keltského původu, bohyně Litavis byla jednou z keltských Matek země. Epona se stala
jediným keltským božstvem, které přejali Římané, a protože byla bohyně koní a ochránkyně jezdců, budovali jí v římských stájích malé oltáříky.
Z oblasti Schwarzwaldu v jihozápadním Německu je doložen kult bohyně Abnoby. Byla strážkyní lesů a pramenů, ochránkyní místních tvorů a rostlin, což je jeden z rysů Velké mateřské bohyně. Jejím atributem je zřejmě zajíc. Bývá ztotožňována s římskou bohyní lovu Dianou.
Keltské zlato
Keltové považovali zlato za posvátný, magický kov. Jejich významná knížata a bojovníci nosili na krku umělecky zpracovaný zlatý torques (nákrčník). Od poloviny 3. století př. n. l. razili Keltové na našem území mince ze zlata vysoké ryzosti, kterým se říká duhovky. Legenda vypráví, že duhovky se nalézají tam, kde se duha dotkne země.
Je pravděpodobné, že na mince použili zlato, které nalezli v náplavách řeky Otavy a v jejích přítocích Blanici a Volyňce (dokonce jeden z potoků vlévajících se do Blanice se jmenuje Zlatý). Řeku Otavu pojmenovali zřejmě Keltové, v jejichž jazyce slovo „at“ znamená „bohatý“ a „ava“ je „voda“ – ono bohatství je snad spojeno s drobnými valounky zlata, které se v ní nachází. Geologové se domnívají, že jižní a jihozápadní Čechy patřily mezi největší oblasti soustředěného rýžování zlata v Evropě (možná byly dokonce největší).
Důkazy o místním rýžování zlata jsou jednoznačné. V říčním údolí u Modlešovic na Otavě (východně od Strakonic) byla nalezena vyzděná jáma z 5. století př. n. l., v níž se nacházely zbytky zlatého prachu. U Otavy a jejích přítoků se dochovaly vysoké protáhlé kopečky, které jsou zarostlé trávou, keři a stromy – jedná se o sejpy (sejfy), což jsou hromady písku, jež vznikly při rýžování zlata. Navršili je Keltové
a po nich zřejmě Germáni i Slované. Někde se dochovaly i částečně zasuté strouhy, jimiž se přiváděla voda k proplachovacím zařízením, také zde byl objeven zbytek rýžovnické jámy a zbytky dřevěného rýžovnického splavu. O přítomnosti Keltů svědčí střepy keltské keramiky a keltské bronzové nánožníky (kruhy nasazované na nohy). S rýžováním zlata v šumavských potocích zřejmě souvisí keltské hradiště zvané Obří hrad u Kašperských Hor.
Keltové schovávali do země nebo do pramenů hrnce plné pokladů (zlatých mincí a šperků), jednalo se o oběti bohům. Votivní dary nechávali ve svatyních, posvátných hájích, v jeskyních, na úpatích hor, v jezerech, u studánek a u pramenů léčivé vody (například v zaneseném termálním zřídle Obří pramen v Lahošti byl nalezen bronzový kotel s bronzovými náramky, nákrčníky, prsteny a sponami).
Kotel plný zlata
11. června (podle jiných zdrojů 12. června) 1771 se nad obcí Podmokly na Rokycansku přehnala bouře, která rozvodnila Podmokelský potok a podemlela jeho levý břeh. Díky tomu byl odhalen poklad. Když se chalupník Jan Koch vydal sekat trávu, našel v bahně lesklé žluté oválky – byly to zlaté keltské mince (duhovky). Nepoznal jejich cenu, myslel si, že se jedná o obyčejné mosazné knoflíky, a vzal je svým dětem na hraní. Když se zjistilo, že jde o zlaté mince, vydala se na místo nálezu celá ves.
Kníže Karel Egon Fürstenberg (1729–1787), kterému Podmokly patřily, se o poklad nechtěl nechat připravit. Vyslal úředníka Kašpara Růžičku, který měl od poddaných mince získat. Ten je přinutil, aby mince odevzdali, a nechal prozkoumat místo nálezu, díky čemuž byl objeven bronzový kotel a zbytek mincí. Při své první výpravě do vesnice shromáždil 2880 kusů keltských mincí. Zanedlouho se do oblasti vrátil a do konce června se mu podařilo shromáždit celkem 4211 mincí (28 kilogramů). Ukázalo se, že se jedná o největší zlatý poklad, jaký byl v Evropě nalezen.
Navzdory nátlaku se vesničanům podařilo některé mince zatajit. Předpokládá se, že mezi poddanými zůstalo nejméně 1000 mincí, další ukradli nepoctiví úředníci a několik si kníže nechal ve své sbírce nebo rozdal přátelům.
Kníže nechal zlaté mince roztavit a kov využil na nové mince (tereziánské a fürstenberské dukáty). V roce 1771 vzniklo 7374 dukátů s podobiznou Marie
Terezie a v roce 1772 vyrazili 5000 dukátů s poprsím a erbem knížete Fürstenberga. Z pokladu se dochovalo jen několik desítek mincí – část má pražské Národní muzeum (asi dvacet kusů), některé jsou v zahraničních sbírkách a pár mincí a okraj bronzového kotle s držadlem se nachází na hradě Křivoklát.
Keltský gen
Keltští Bójové žili na našem území posledních pět století před naším letopočtem a zmizeli, když naše území na přelomu letopočtu ovládli germánští Markomané a Kvádové. Nabízí se tedy otázka, zda jsou Češi alespoň částečně potomky Keltů. Odborníci se dříve domnívali, že nejsou. Podle nadšenců u nás Keltové přežili až do příchodu Slovanů (tedy pět století), teprve ti je pohltili a v žilách jim po nich zůstal keltský gen, který jim umožní přežít vše.
Nakonec se ona „kapka keltské krve“ potvrdila, stalo se tak díky vědecké studii lékařů, kteří se zabývali zákeřnou dědičnou nemocí, jež se nazývá cystická fibróza.
Toto onemocnění je způsobené škodlivou mutací v genu nazývaném CFTR. Půlku genu přebíráme po matce a půlku po otci, nepoškozený gen dokáže zastoupit svou funkcí gen poškozený, proto se nemoc neprojevuje u každého nositele mutace. Člověk onemocní cystickou fibrózou, pouze když má zmutované oba geny. Stává se to u 1 novorozence ze 3000. Nemoc se projevuje produkcí nadměrně vazkého slizničního hlenu, což vede k infekci plic, způsobuje to neprůchodnost střev atd. Hlavní příčinou smrti je poškození plic kvůli chronickým infekcím a zánětům. Nemocní jedinci se dožívají přibližně 30 let.
Cystická fibróza je způsobena různými mutacemi v genu CFTR, patří mezi ně mutace G551D, což je v Česku druhá nejčastější mutace tohoto genu. Stejně často se vyskytuje ve Velké Británii (především ve Walesu a Skotsku), v Irsku, ve francouzské Bretani a v severní části Rakouska – tedy všude tam, kde žili Keltové. V oblastech Evropy, kde byli Kelti brzy vytlačeni germánskými kmeny, je frekvence této mutace zanedbatelná. Odborníci se domnívají, že častý výskyt mutace G551D prozrazuje keltské předky. (Tento závěr je poněkud zjednodušený, protože záleží na tom, kdy jednotlivé mutace vznikly, „keltská“ mutace G551D je ve skutečnosti pouze „protokeltská“ – její nositelé tedy mají společné dávné předky Keltů.)
Římské tábory
Ve 2. století probíhaly mezi Římskou říší a germánskými kmeny ze střední Evropy markomanské války, přičemž v letech 172–180 se římská vojska pravidelně pohybovala i po území dnešní Moravy. O přítomnosti Římanů na našem území nejprve svědčily římské předměty, které nalézali zemědělci při polních pracích. Pozůstatky římských táborů ale dlouho čekaly na objevení.
V lokalitě Hradisko u Mušova (Mušov je zaniklá obec, jejíž území dnes patří do katastru obce Pasohlávky) se v 17. a 18. století nalezly římské mince. V roce 1925 vykopal Josef Lieber na svém pozemku v Mušově řadu římských cihel se značkami X. legie. Následný archeologický výzkum ukázal, že se na Hradisku u Mušova nacházela římská vojenská pevnost. Jedná se o nejvýznamnější lokalitu spojenou s římským vojskem na našem území. Přímo na Hradisku se nachází návštěvnické centrum Brána do Římské říše, které je jedinou výstavou na našem území věnovanou výhradně archeologickým památkám z římské doby.
Dosud bylo na našem území nalezeno několik desítek římských polních táborů. Některé byly objeveny díky leteckému snímkování krajiny, během něhož se ukázaly zřetelné barevné a růstové odlišnosti v obilí. Příkopy, kterými byly polní tábory obklopeny, se projevily tmavými liniemi na povrchu (důvodem je hustší a vyšší vegetace v zaplněných příkopech, kde je vyšší vlhkost). Místa se také dají vytipovat pomocí počítačového modelování v geoinformačních systémech. Archeologové se zajímají o náhodné nálezy součástí římské výstroje a výzbroje, které mohou dosvědčit, že se na daném místě pohybovali Římané. Potom probíhá terénní výzkum.
Římané budovali své tábory v místech s největší koncentrací germánských sídlišť – střední tok Dyje, dolní tok Moravy a jižní část Brněnské kotliny.
Nejvíce objektů bylo nalezeno v okolí Pavlovských vrchů. Na Hané tábory představovaly vnější obrannou linii. První polní tábory na Moravě byly objeveny na katastru bývalého Mušova, v lokalitě Na Pískách nacházející se 2,4 km jižně od Hradiska. Nejsevernější známé tábory leží v Jevíčku (nalezen roku 2016) a v Olomouci-Neředíně (nalezen roku 2001). Největším polním táborem (tedy krátkodobým táborem), který se dosud podařilo na našem území najít, je Charvátská Nová Ves. Tento tábor měl rozlohu téměř 50 ha, ale během užívání byl redukován na přibližně 10 ha. Původně v něm mohlo být více než 10 000 vojáků (tedy i dvě legie). Některé římské tábory ale byly malé, byly určeny jen pro několik stovek vojáků menší taktické jednotky.
Jedinečná římská pevnost
Římská pevnost na Hradisku u Mušova se nacházela hluboko v nitru germánského území a zcela se odlišovala od táborů, které Římané na našem území vybudovali.
Nejednalo se o krátkodobý pěší tábor, vojáci císaře Marca Aurelia zde v letech 172–180 vybudovali trvalý areál. Jeho vnitřní zástavba je známá jen zčásti, proto nelze provést jeho plnou rekonstrukci, ale určité věci si můžeme domyslet na základě informací známých o římských táborech.
Pevnost se rozkládala na vyvýšeném návrší na levém břehu řeky Dyje, dnes se jedná o katastrální území obce Pasohlávky, ale dříve zde bylo katastrální území obce Mušov (tato vesnice byla na konci 70. let 20. století zatopena v rámci stavby vodního díla Nové Mlýny). Strategicky výhodná poloha Římanům umožnila střežit křižovatky říčních a suchozemských cest při soutoku Jihlavy se Svratkou a Svratky s Dyjí.
Hradby pevnosti na Hradisku tvořil 3–4 metry vysoký val, který byl z obou stran obložený zdí z nepálených cihel. Před valem byly až 3 metry hluboké hrotité příkopy (na různých úsecích byly dva nebo tři) a do valového náspu byly zapuštěny dřevěné pozorovací věže. Dosud se podařilo odkrýt dvě brány.
V areálu pevnosti se nacházel obdélníkový obytný dům o čtyřech místnostech, který spolu s lázněmi tvořil ubytovací komplex pro nejvyšší představitele římského vojska a správy. Obě budovy měly zespodu vytápěnou podlahu. Lázně zřejmě sloužily důstojníkům a výše postaveným obyvatelům tábora (lázně pro větší počet řadových vojáků se dosud nepodařilo najít). Na cihlách stavby je otisk vojenské
boty a nápis LEQXGPS (Legio Decima Gemina Pia Fidelis – Zdvojená desátá legie, zbožná a věrná), což naznačuje, že zde sídlila X. legie z tábora ve Vindoboně (dnešní Vídeň).
V pevnosti stála také rozměrná stavba s přijímacím sálem a vnitřním dvorem obklopeným sloupovím. Tato obytná budova možná sloužila důstojníkovi, který řídil tábor, měl na starosti logistiku a zásobování a dohlížel na civilisty doprovázející vojsko. V pevnosti se nacházela nemocnice, která měla rozměry 71 x 42 metrů, a také sklady zásob. V domcích dřevěno-hlinité konstrukce o jedné místnosti byly řemeslné dílny, v nichž civilisté plnili zakázky pro vojáky, opravovali a možná i vyráběli jejich výstroj a výzbroj. Výstavba římského tábora měla přesně daná pravidla, proto víme, že kromě archeologicky doložených budov se zde nacházel ještě dům pro velitele, hlavní stan, dům pro štábní důstojníky, svatyně, stáje a sýpky. Tábory, které se rozkládaly u pevnosti, ležely v místě zvaném Na Pískách. Na této lokalitě byly nalezeny zbytky čtyř táborů, dva byly větší a dva menší. Zřejmě vždy existoval jeden větší tábor a jeden menší tábor, v němž snad byla jednotka se speciálními úkoly (trvalý dozor brodu či kotviště).
Slovanští bohové
O slovanské mytologii neexistuje dostatek dobových zpráv, což komplikuje její rekonstrukci. Slované měli mnoho místních božstev, ale pouze několik bohů bylo všeslovanských. Během staletí se navíc měnily i kompetence u některých božstev, například Svantovít, bůh polabských Slovanů, se pod tlakem křesťanství stal ve 12. století z boha hojnosti válečným bohem.
Nejvyšším bohem slovanského panteonu byl Perun, pán hromu, blesku a bouře. Jeho jméno znamená „ten, který bije nebo pere“, můžeme ho připodobnit ke germánskému Thórovi, keltskému Taranisovi nebo řeckému Diovi. Jeho atributem byla sekera, která symbolizovala blesk (podobně jako Thórovo kladivo). Jelikož se jednalo o nejmocnějšího boha, skládaly se při něm přísahy. Slované mu obětovali býka a někdy osoby vybrané losem, z rostlin mu byl zasvěcen dub a zřejmě také kosatec. V Čechách je doloženo vlastní jméno Perun ještě v nekrologiu benediktinského kláštera v Podlažicích (druhá polovina 12. století a počátek 13. století).
Druhým nejvýznamnějším všeslovanským bohem byl Veles, ochránce stád a čarodějů, někdy se uvádí jako bůh blahobytu (stádo znamenalo blahobyt)
a také podsvětí (v něm byla na zelených pastvinách božská stáda střežena dušemi mrtvých). Tento vousatý a chlupatý bůh měl jako atribut býčí nebo beraní rohy a zřejmě i falický symbol, byl mu zasvěcen medvěd. Křesťané ho ztotožnili s ďáblem, ještě v 16. století se v české lidové kultuře objevoval jako společník čerta, který svádí lidi k hříchu.
Západní Slované (zvláště v Polabí) uctívali Černoboha, který řídil osud. Předpokládá se, že existoval i dobrý bůh Bělboh, odkazuje na něj několik místních jmen (například Bělbožice u Kralovic v Čechách). Zřejmě se rozšířil v době, kdy se začalo prosazovat křesťanství.
Svarog byl slovanský bůh ohně a nebeský kovář (obdoba řeckého Hefaista), který ukoval sluneční kotouč. Měl syny Dažboga (uctíván východními Slovany) a Svarožiče (uctíván západními Slovany), jejichž kult brzy nahradil ten jeho. Sluneční bůh Dažbog bývá někdy ztotožňován se Svarožičem.
Svarožič
alias Radegast
Mezi slovanské bohy uctívané na našem území patřil také Radegast, sluneční vládce, bůh války a vítězství, úrody, plodnosti a pohostinnosti (význam jeho jména je „ten, kdo je rád přijímán jako host“). O jeho kultu na českém území neexistují písemné důkazy, opíráme se o tradici a indicie, které nám tuto možnost nepřímo potvrzují. V dílech křesťanských kronikářů je však doloženo, že Radegast byl významným bohem polabských Slovanů.
Nejvyšším bohem polabských Ratarů byl Svarožič, který sice patřil mezi všeslovanské bohy, ale byl znám pod různými jmény. Svarožič vládl slunečnímu kotouči, byl bohem úrody a plodnosti a později i války. Místo, kde mu lidé přinášeli oběti a klaněli se jeho zlaté soše na purpurovém lůžku, se zřejmě nazývalo Riedegost (Radegost) – tak to ve své kronice uvádí Dětmar z Merseburgu (počátek 11. století). Jenže podle kroniky Adama Brémského nazvané činy biskupů hamburského kostela (2. polovina 11. století) byl slunečním bohem Redigast. Centrum uctívání boha Radegasta (též Redigast nebo Radegost) bylo v Retře na území dnešního Německa. Nevíme, jak se ze Svarožiče stal Radegast, jestli Svarožič přijal jméno místního boha Radegasta nebo jím byl nahrazen. S Radegastovým kultem souvisel posvátný kůň, jenž žil v posvátném chrámovém okrsku. Využíval se při věštění, během něhož překračoval zkřížená kopí a jakási
dřívka položená na zemi. Tímto způsobem se určoval i druh oběti. Bohu byly přinášeny jako oběti ovce nebo dobytek, k roku 1066 je doloženo obětování uťaté hlavy meklenburského biskupa Jana. Kult Radegasta v Retře zanikl ve 12. století a hlavním bohem se stal Svantovít v Arkoně.
Uctívání Radegasta se odrazilo v místních názvech na území Německa, Rakouska, Polska a Česka. V České republice se jedná o vesnici Radhošť (u Vysokého Mýta) a známou horu Radhošť v Beskydech. Radhošť je počeštěná varianta jména Radegast. V těchto případech si ale nejsme zcela jisti, že názvy přímo souvisejí s bohem pobaltských Slovanů.
Radegast na Radhošti
Hora Radhošť se nachází v Moravskoslezských Beskydech, podle legend na ní byl od nepaměti uctíván slovanský bůh Radegast (Radhošť), bůh slunce, války a vítězství. Slované mu sem údajně přinášeli obětní dary a slavili zde slunovrat. Jeho dřevěnou modlu podle pověstí strhli Konstantin s Metodějem a nahradili ji křížem.
Jiný příběh o modle vypráví, že nitro hory je duté a v jejím podzemí se prý nachází tajný chrám, kde pohané před křesťany ukryli Radegastovu velkou zlatou sochu – a ta se v podzemní svatyni nachází dodnes. Tvrzení o podzemních prostorách nepatří do světa pohádek, protože v Radhošti se nacházejí tzv. pseudokrasové pukliny. Ještě v 19. století se údajně dalo projít podzemím z Radhoště na Pustevny. Do nitra hory prý vedou tři vchody, dva byly objeveny, ale tzv. Radochova studna, kterou se vstupovalo přímo do chrámu, zůstává utajena.
V roce 1931 byla u cesty vedoucí na vrchol Radhoště odhalena Radegastova socha od sochaře Albína Poláška (1879–1965). Tento rodák z Frenštátu pod Radhoštěm odjel po studiích do Spojených států a prosadil se tam. Na vlast ale nezapomněl. Pro Radhošť vytvořil nejen sochu Radegasta, ale také bronzové sousoší Cyrila a Metoděje (u kaple svatého Cyrila a Metoděje).
Mezi světovými válkami jezdil Polášek do Frenštátu na dovolenou. Pod jeho vedením byly kolem roku 1931 zhotoveny v Maškově slévárně v Praze podle třetinového modelu dvě stejné sochy Radegasta. Slovanský bůh je z betonu a kameninové drti, představuje muže s tváří lva a přilbicí v podobě býčí hlavy. V pravé ruce drží roh hojnosti a v levé sekeru. První socha stávala na Radhošti, ale
drsné podnebí zhoršovalo její stav, proto byla na konci 90. let 20. století umístěna do vstupní haly frenštátské radnice a na její původní místo byla umístěna věrná žulová replika.
Sochař plánoval, že až se ve stáří vrátí domů, druhý Radegast bude stát na jeho zahradě v háji slovanských bohů. Jeho trvalý návrat do vlasti ale překazily události v únoru 1948. Na přelomu 50. a 60. let 20. století byla na zahradě bývalé Maškovy slévárny tato druhá socha nalezena pod nánosem zeminy a listí (zřejmě byla ukryta za okupace a poté se na ni zapomnělo). Jelikož měla zvířecí rysy, byla umístěna do pražské zoo, kde stojí od roku 1961 dodnes.
Slovanské bohyně Mokoš a Živa
Bohyně Mokoš byla bohyní plodnosti, je zosobněním úrodné a vlhké Matky země. Její jméno je odvozeno z praslovanského kořene „mok“, což znamená „vláha“. Podle jiné teorie se v jejím jméně objevují výrazy „motat“ a „koš“, byla totiž bohyní předení a tkaní (včetně předení lidského osudu).
Jedná se o jedinou známou bohyni východních Slovanů, kníže Vladimír ji zahrnul do oficiálního státního kultu. U západních Slovanů na ni odkazují pouze místní názvy, v Čechách se jedná o ves Mokošín u Přelouče, která je doložena už v 11. století. Stojí na vrchu, což je obvyklé místo kultu. Historik Dušan Třeštík označil mytickou kněžnu Libuši za jednu z verzí této bohyně.
U západních Slovanů (Polabanů) Mokoši zřejmě odpovídala Živa (Siwa), o níž se předpokládá, že byla bohyní plodnosti a úrody. Ta je uvedena v kronice slovanů saského kněze Helmolda z Bosau, jež vznikla v 60.–70. letech 12. století. Živa a Mokoš jsou jedinými bohyněmi, které jsou zmíněny v písemném díle. V kapitole věnující se náboženským obyčejům Slovanů se dočteme: „Venkov i města oplývaly háji i domácími bůžky a kromě nich byli prvními a předními bohy Prove, bůh oldenburské země, Živa, bohyně Polabanů, a Radegast, bůh země Obodritů. Jim byli zasvěceni kněží, úlitby a oběti a [určeny] rozmanité náboženské obřady.“
