Tam, kde končí město a začíná les, stojí stará garáž. Větve stromů ji šimrají v oknech už dlouho, tak dlouho, že její zdi obrostly mechem a škvírami v oknech se protahuje meluzína. Garáž i les jsou totiž na kopci, který se jmenuje Bílá hora, a jak to na kopcích bývá, často tu fouká. Mraky se tu proto dlouho neudrží: pospíchají nad korunami staletých buků a dubů, jako by se bály, že si o jejich špičky odřou svá kulatá šedivá břicha.
Les na Bílé hoře není obyčejný les. Říká se mu obora, protože ho jako kouzelný prsten obepíná vysoká zeď ze zlaté opuky, což je vzácný kámen, který dnes už skoro nikde nenajdeme. A za tou zlatou zdí a za hustými alejemi buků a dubů, tam, kde se protínají všechny cesty, je nevelká zelená loučka a na ní malý zámeček. Vypadá, jako kdyby sem spadl z nebe. Kdysi dávno ho nechal postavit z veliké lásky jistý Ferdinand pro svou vyvolenou Filipínu. Asi proto se o zámečku vypráví, že je kouzelný, a kouzelně tenhle letohrádek
určitě vypadá: dvanáct stěn bílých jako sníh, na nich sedí střecha černá jako uhel a špičatí se jako hvězda, která sem spadla z noční oblohy. A tak se také zámečku říká Hvězda, a podle něj i celé oboře.
Kampak se ale ztratila naše garáž z počátku vyprávění? Vůbec nikam. Stojí jen kousíček za zdí obory Hvězda a od letohrádku je to k ní, co by kamenem dohodil. Je docela veliká, protože v ní bydlí veteránský autobus Šemík. A vedle té velké garáže se krčí docela malý domeček. V něm bydlí pan řidič Kolečko s pejskem Šikulou. Ti tři – pan Kolečko, Šemík ani Šikula – už nejsou nejmladší, Šikula navíc kdysi přišel o jednu nožku, ale všichni se umějí radovat ze života a společně zažívají spoustu dobrodružství.
Ptáte se, jak zažít dobrodružství, když bydlíte ve městě? Úplně jednoduše. Stačí vyrazit na výlet a nemusí to být ani nijak daleko. Pan Kolečko, Šikula a Šemík vyjíždějí na výlety docela často a vždycky se jim přihodí něco zajímavého – a někdy i trochu napínavého. A my se na pár výletů vypravíme s nimi.
Občas s nimi jezdí paní Veselá. To je paní, která nejenže umí řídit autobus, ale vede také speciální opravnu pro stará auta a autobusy.
Vždycky najde pro Šemíka ten správný šroubek, matku, těsnění nebo cokoli, co autobusu zrovna chybí. Pan Kolečko i Šemík ji proto mají rádi.
A taky proto, že paní Veselá se ráda směje a nosí boty na podpatcích a k nim veselé barevné sukně. Mezi šedivými regály svítí jako světluška.
Pro některé součástky musí vylézt po šta ích do police až úplně u stropu. Když pan Kolečko vidí, jak paní Veselá v servisu stoupá v podpatcích po šta ích, má o ni starost.
„Nespadněte! Ať si nezlomíte nohu!“
„S tím si nelamte hlavu,“ usměje se šibalsky paní Veselá a v očích jí hrají veselé ohníčky. Tyhle ohníčky se panu Kolečkovi líbí. A úplně nejlepší je, že nezmizí, ani když pan Kolečko se Šemíkem přijedou do servisu s nějakou velkou šlamastykou. Paní Veselá je vždycky ráda vytáhne z bryndy.
Jako třeba po divoké novoroční jízdě. Ale o té si řekneme až v další kapitole …
je těsně spjatý s českými dějinami. V jeho blízkosti se odehrála osudová bitva na Bílé hoře a různá vojska mnohokrát drancovala nejen letohrádek, ale i přilehlou oboru. Letohrádek vše přežil. Snad proto, že má ve vínku velkou lásku – mezi císařským synem Ferdinandem Tyrolským a neurozenou dívkou Filipínou Welserovou, dcerou bankéře. Právě pro ni Ferdinand letohrádek postavil. Navrhl ho dokonce sám, protože byl vzdělaný v mnoha oborech včetně architektury. Věřil také na sílu hvězd, a proto dlouho čekal na správné datum pro založení Hvězdy.
To přišlo v roce 1555. Ferdinand zároveň věřil na magickou moc hexagramu, tedy šesticípé hvězdy, a právě v tomto tvaru nechal Hvězdu postavit. Říká se, že tajemství letohrádku se ukrývá ve dlaždici s klíči. Dnes ve Hvězdě sídlí Muzeum české literatury a konají se zde koncerty a výstavy. Obora Hvězda byla dříve plná divoké zvěře a sloužila jako místo královských honů
Císař Rudolf II. tady choval dvanáct velbloudů, indického osla chlupatého jako lev, indické tele a dva gepardy.
je kámen, který se odedávna těžil na Bílé hoře. Právě podle jeho barvy se Bílé hoře říká „bílá“. Bělohorská opuka však nebyla čistě bílá – měla odstín lehce dozlatova. Mnoho starých pražských domů je postaveno právě z ní, a proto se Praze přezdívá Zlatá Praha.
Starý rok odešel. Stalo se to o půlnoci na Silvestra, když oblohu nad Hvězdou ozařovaly stovky ohňostrojů. Petardy bouchaly snad každou vteřinu. Bum, buch, prásk! Ledovým vzduchem se šířil zápach síry z ohořelých zbytků rachejtlí. V tom virválu si nikdo z lidí ani nestačil všimnout, jestli starý rok odešel dveřmi, oknem nebo jestli snad odletěl komínem do vesmíru. Ať tak či tak, najednou byl pryč a místo něj tu byl rok nový. První leden, Nový rok.
Šemíkovi i Šikulovi to bylo jedno, protože zvířata ani autobusy čas na roky nepočítají. Cítili se úplně stejně jako na Silvestra, nebo vlastně mnohem líp, protože už konečně nebouchaly dělbuchy, a to byla pro oba velká úleva. Dělbuchy neměli Šikula a Šemík ani trochu rádi, protože se jich báli. Šikula se bál jen tak. Zalezl si pod peřinu k panu Kolečkovi a tam se klepal, dokud randál nepřestal.
Šemík, jak byl moudrý a zkušený, měl ke strachu jasný důvod. Bál se, aby mu nějaký
dobrák nehodil petardu přes plot před dveře jeho garáže. Stávalo se to každý Silvestr a ani letošek nebyl výjimkou. Výbuch ho probudil a tak vyděsil, že celou noc nemohl pořádně spát.
Ráno na Nový rok se jim všem únavou zavíraly oči. Šemík ospale nakukoval do kuchyně oknem z garáže.
„Moc jsem toho kvůli nočnímu rachotu nenaspal,“ řekl pan Kolečko. „Co vy?“
„Ani já ne,“ posteskl si Šikula.
„Já taky ne,“ přidal se Šemík. „Uá,“ zívl si, až se mu mřížka na přední masce zavlnila.
„Ještě teď mám zalehlé uši,“ dodal Šikula. „Ale bylo prima, že jsem se mohl schovat u tebe v posteli.“
„To byla výjimka,“ vztyčil prst pan Kolečko.
„Já vím, jinak do postele nesmím!“ potvrdil poslušně Šikula.
„Hlavně že je Silvestr za námi,“ oddychl si pan Kolečko a pověsil na zeď nový kalendář, ve kterém měl každý měsíc svůj list. Na první stránce bylo napsáno LEDEN a pod tím byly řádky s čísly od jedničky do třiceti jedné. Jednička svítila červeně a stálo u ní Nový rok. Nahoře na stránce se leskla fotogra e letohrádku Hvězda a pod ní bylo něco napsáno.
„Ta naše Hvězda je ale krásná,“ prohlížel si fotogra i se zalíbením Šemík. „Máme velké štěstí, že bydlíme hned vedle.“
„To je pravda,“ souhlasil pan Kolečko.
„A co je napsáno pod obrázkem Hvězdy?“ vyzvídal Šikula. Písmena číst neuměl, jen dopravní značky a vzkazy svých psích přátel na patnících.
„Jak na Nový rok, tak po celý rok,“ přečetl pan Kolečko.
„Co to znamená?“ chtěl vědět Šikula.
„To je přísloví neboli rčení. Moudrá věta, kterou lidé říkali tak dlouho, až se z ní stala všeobecně známá pravda.“
„Jejda,“ lekl se Šikula. „Takže když je dnes Nový rok a my jsme ospalí, tak budeme takhle ospalí celý rok?“
„Možná ano, možná ne,“ pokrčil rameny pan Kolečko.
To jim ovšem poněkud zkazilo náladu a chvíli všichni chmurně mlčeli. Nikdo nechtěl být celý rok unavený, ale čím více na to mysleli, tím unavenější se cítili.
„Možná by se s tím dalo něco dělat,“ rozjasnila se najednou Šemíkovi maska. Musel dostat výborný nápad, protože takový autobusový úsměv na něm pan Kolečko ani Šikula ještě neviděli.
„Povídej, nenapínej nás!“ vyštěkl netrpělivě Šikula.
„Můžeme to přece změnit!“
„Co změnit?“
„To, jaký bude dnešní den,“ vysvětlil autobus.
„A jak?“ nechápal pejsek.
„Pojedeme na výlet! To nás určitě probudí,“ uzavřel Šemík.
„Hurá!“ zajásal Šikula.
I pan Kolečko se najednou usmíval od ucha k uchu. „To je výborná myšlenka!“
ocenil Šemíka, kterému z té pochvaly zčervenaly pruhy na bocích o něco víc než obvykle.
Jenže jejich radost neměla dlouhého trvání.
„Ajajaj,“ chytil se za hlavu pan řidič. „Nemůžeme nikam jet, přes noc napadla spousta sněhu. Podívejte!“ Rukou ukázal do zahrady, která byla celá zasypaná závějemi sněhu.
„Neboj se, pane Kolečko,“ zamrkal šibalsky Šemík stěrači. „Na vozovce není ani vločka. Všechen sníh odklidili silničáři brzy ráno. Viděl jsem je, když jsem nemohl spát.“
Pan Kolečko vyběhl na ulici a opravdu –
Šemík nepřeháněl. Vozovka byla krásně černá a mokrý asfalt se leskl na slunci.
Pan řidič popadl kulicha a teplou bundu, Šikula nepopadl nic, protože žádné oblečky nepotřeboval – jeho srst byla na zimu pořádně huňatá –, a vyjeli.
Vypadalo to, že všichni lidé odjeli z Prahy pryč. Nikde nebylo ani živáčka, jen sníh se tiše třpytil. Pan Kolečko nijak nekvaltoval, kam také spěchat ve sváteční den. Kromě toho věděl, že je na cestě čekají dva radary, a rozhodně nechtěl začít nový rok placením pokuty za překročení rychlosti.
Na rovince u přechodu před hospodou U Holečků zpomalili, až jeli skoro krokem, a jemně jako vlnka na moři se zhoupli přes retardér. Retardéry neměl Šemík rád, protože nedělaly dobře jeho tlumičům. Ostatně výlet do Číčovic je kdysi řádně vyučil. Tentokrát si ale Šemík retardéru skoro nevšiml. Pokračovali dál po rovince Libockou ulicí.
V dálce se objevil první radar a na jeho obrazovce oranžově zablikalo vzorných třicet sedm kilometrů za hodinu. To bylo úplně v pořádku. Pan Kolečko by mohl jet se Šemíkem ještě o třináct kilometrů za hodinu rychleji a pořád by to bylo podle předpisů. Pak se ale začala ulice svažovat a autobus se rozjel rychleji.
„Počkej, počkej, Šemíku, to by nešlo,“ protestoval pan Kolečko a šlápl na brzdu.
Jenže ouha! Autobus stále zrychloval.
Nefungovaly brzdy!
Druhý radar nad kostelem svatého Fabiána a Šebestiána se rychle blížil. Tam byla povolená rychlost už jen třicet kilometrů za hodinu.
Jenže radar teď Šemíkovi měřil čtyřicet čtyři kilometrů, pak čtyřicet osm a nakonec šedesát kilometrů za hodinu! To bylo na tučnou pokutu.
Panu Kolečkovi to ale momentálně bylo úplně
jedno. Jediné, co ho zajímalo, bylo, jak dostat autobus pod kontrolu. Vždyť jim všem šlo o život!
„Teď to bude bolet, Šemíku!“ vykřikl pan Kolečko. „Použiju motorovou brzdu!“
„Dobře!“ zaúpěl Šemík. „Co se jen mohlo stát? Ještě nikdy jsem neměl problém s brzdami. Až dnes!“
moc. Pod kostelem svatého Fabiána
a Šebestiána – tam, kde se silnice zvolna naklání a kroutí jako černá užovka – však začal znovu zrychlovat. Pan Kolečko opět dupl na brzdu. Vlastně ani nevěděl proč, brzdy přece nefungovaly. Ale dobře udělal! Tentokrát brzdy zabraly – ne úplně, ale aspoň trochu. Do zatáčky za mostkem přes Litovický potok už Šemík vjížděl předepsanou třicítkou.
Co myslíte, pokračoval pan Kolečko v zamýšleném výletu? Kdepak. To by bylo příliš nebezpečné. Nechtěl riskovat, že si to brzdy rozmyslí a začnou zase stávkovat.
A tak jakmile to bylo možné, odbočil do slepé ulice, kde nejezdí skoro žádná auta. Pomalu dojel až na konec, vypnul motor a vypotácel se po schůdcích ven. Kolena se mu klepala, že se sotva držel na nohou, a po spáncích mu stékaly potůčky potu. Jako pytel brambor se složil na zasněžený pařez.
Pan řidič sešlápl tlačítko na podlaze u pedálů. Bylo to ovládání motorové brzdy, kterou používal jen výjimečně. Brzda uzavřela výfuk, v motoru se vytvořil podtlak a Šemík zpomalil. Tachometr ukazoval už jen čtyřicet pět kilometrů za hodinu, ale i to bylo pořád
V ledovém vzduchu byla cítit vůně připálené gumy ze Šemíkových brzdových destiček.
Šemík stál opodál celý schlíplý. „Promiň, nevím, co to do mě vjelo,“ omlouval se.
Pan Kolečko nic neříkal a hlavu měl v dlaních.
Šemíkovi bylo mizerně.
Vtom si pan řidič všiml, že jim schází Šikula.
„Šikulo, Šikulo!“ volali oba, pan Kolečko i Šemík. Trvalo to snad celou věčnost, ale nakonec se pejsek objevil ve dveřích autobusu.
„Je ti něco?“ prohlížel pan řidič pejska.
„Nic mi není,“ ba Šikula.
„Kde jsi přečkal tu divokou jízdu?“ vyzvídal pan Kolečko.
„Schoval jsem se pod koberec,“ přiznal Šikula.
„Dobře jsi udělal,“ pochválil ho pan Kolečko a pohladil ho po husté srsti.
Šemík pořád vypadal velmi provinile, a tak pan řidič pohladil i jeho staré plechy.
„Nic si z toho nedělej, Šemíku. Zjistím, co se stalo,“ řekl a vytáhl zpod zadního sedadla brašnu s nářadím. Heverem nadzvedl podvozek a zasunul se pod autobus. Nebylo to vůbec příjemné, sníh ho i přes bundu studil do zad. Ale musel tomu přijít na kloub. Když se vynořil, kroutil hlavou.
„Tak jsi na to přišel?“ ptali se dychtivě Šikula i Šemík.
„Měl jsi zavzdušněné brzdy, Šemíku. Před jízdou jsi asi spolykal moc vzduchu, a to způsobilo problémy. Naštěstí brzdy nepřestaly fungovat úplně, ale jen trochu.“
Šemík marně přemýšlel, kdy mohl spolykat vzduch. To přece autobus normálně nedělá, ledaže... Ledaže by se hodně lekl.
Silvestr! Ohňostroj! Petardy! Že ty by za to mohly?
„Možná jsem se nalokal vzduchu při silvestrovském ohňostroji,“ přiznal. „Bál jsem se, že mi někdo před garáž hodí petardu.
A taky že jo. Vyděsilo mě to.“
„To by mohlo být ono,“ pokýval hlavou pan Kolečko. „My lidi když se bojíme – říkáme, že jsme ve stresu –, spolykáme více vzduch a pak nás bolí břicho. Je možné, že u autobusů je to podobné, a odnesly to tvoje brzdy. Každopádně to není tvoje chyba. A už jsem to tak trochu opravil sám, takže ani nemusíme volat odtahovou službu.“
To byla ta nejlepší zpráva, protože první leden s odtahovou službou by nebyl dobrý začátek roku.
„Ale stejně bude lepší, když hned zítra zajedeme za paní Veselou do servisu na kontrolu,“ uzavřel pan Kolečko.
Když se vrátili domů, ranní únava už je úplně přešla. Měli radost z výletu, a zejména z jeho šťastného konce. Bylo jasné, že rok, který je čeká, nebude plný únavy, nýbrž bude pěkně divoký a plný dobrodružství.
Vždyť se přece říká: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“
neboli Karosa ŠM 11 byl městský autobus, který ve své době –v 60. letech minulého století – způsobil doslova senzaci.
Byl to totiž první autobus s opravdu autobusovým podvozkem. Do té doby se do autobusů montovaly podvozky z náklaďáků Velkou novinkou byly troje dveře, díky nim mohli lidé na zastávkách rychleji vystupovat a nastupovat. Mezi další Šemíkovy technické důmyslnosti patří automatická převodovka nebo unikátní pérování.
ŠM je zkratka neboli typové značení. Písmeno Š znamená „motor Škoda“ a M „městský “. Šemík – nebo také šiml, ešemka či šumák – mu říkali pražští dopraváci.
První Šemík se v Praze objevil v roce 1965 na lince číslo 134, která tehdy jezdila z Petřin na sídliště Antala Staška. Poslední Šemík projel ulicemi Prahy v dubnu 1988. Dnes ho můžeme vidět v Muzeu MHD ve Střešovicích nebo u pana Kolečka v garáži.
Přišel sníh a mráz, ale Šemík poctivě trénoval, aby mu nezlenivěl motor, a jezdil s panem
Kolečkem a Šikulou na výlety. Jenže ouha!
Zničehonic přišel do Česka nový virus z Číny a svět se na mnoho týdnů skoro zastavil.
Letadla přestala létat a obchody i školy se zavřely. Lidé se před virem schovávali doma, autobusem nikdo nejezdil. Až jednoho dne řekl pan vedoucí v dopravním podniku panu
Kolečkovi: „Zítra už nechoďte do práce, Kolečko. Lidi nejezdí, máte nucené volno.“
Pan řidič posmutněl. Vzal si z věšáku kabát a čepici a loudal se domů liduprázdnou Prahou.
Vypadala jako město duchů. „Co budu dělat?“ přemítal nešťastně.
„Můžeme jet na výlet,“ navrhli Šemík se Šikulou, ale pan řidič jen zavrtěl hlavou.
„Nemám chuť.“ Od té chvíle byl jako
vyměněný a nebyla s ním řeč. Zatelefonoval
paní Veselé, jenže ta mu řekla, že musí odjet za svou maminkou, a panu Kolečkovi bylo
rázem ještě smutněji. A tak jen pil pivo
a jedl párky a chipsy. K tomu se díval se na zprávy na internetu a v televizi, až ho z toho bolely oči a srdce. Nemohl si ale pomoci. Jedna televizní hlasatelka byla obzvlášť milá, usmívala se a měla příjemný
hlas. Panu Kolečkovi připadalo, že se usmívá právě na něj, a už si nepřipadal tak sám.
Ztloustl, že se nevešel do kalhot, a tak raději zůstával celý den v pyžamu.
Šemík to všechno ustaraně pozoroval z garáže.
„To není dobré, to není dobré,“ zachmuřil se jednou, když ho přišel navštívit Šikula.
„Vypadá to, že pan Kolečko má depresi. Musíme ho rozveselit.“
„Co to je, ta deprese?“ nechápal Šikula.
„Deprese je velký smutek, se kterým si neumíš sám poradit,“ vysvětlil mu Šemík.
„Tak mu pomůžeme my dva,“ navrhl pejsek. A tak to zkusili.
„Pojeďme na výlet,“ prosili.
Ale pan Kolečko zase jen zavrtěl hlavou.
„Nechce se mi.“
„Tak zajdi na návštěvu k paní Veselé,“ zkusil to Šikula. Pan Kolečko ale namítl, že paní Veselá je ještě u své maminky.
„Tak si zkus uklidit,“ navrhl Šemík. „Ne nadarmo se říká: Dělání, dělání, všechny smutky zahání. A nepořádek v domě máš parádní!“
To byla sice pravda, ale pan Kolečko se přesto urazil – nebo právě proto. V kuchyni leželo mnoho týdnů neumyté nádobí, koš s odpadky přetékal a na podlaze se válelo špinavé prádlo a prázdné lahve. „To jste mi tedy kamarádi,“ řekl dotčeně a zavřel se v domě.
Dny pana Kolečka teď byly všechny nachlup stejné, jako sirky v krabičce. Ráno zapínal mobil ještě dříve, než si došel na záchod, a televizi pustil, ještě než postavil vodu na kávu. Pak se svalil do křesla a díval se celé dopoledne na zprávy. V poledne se doploužil do kuchyně, vylovil z lednice párky a salám, ze spíže vyndal chipsy a pivo a odvalil se zase před televizi. Večer těžce vystoupal po schodišti do prvního patra, kde měl ložnici. Jak byl tlustý, dalo mu to strašnou námahu. Nadával u toho jako špaček.
„Budu se muset odstěhovat,“ zavrčel jednou večer. „Tenhle dům už není pro mě. “
Když to Šikula uslyšel, hrklo v něm. Celou noc nemohl spát a hned ráno to začerstva běžel říct Šemíkovi.
„Cože? Odstěhovat se od Hvězdy? To pan Kolečko vážně řekl?“ strachoval se Šemík.
„Haf,“ vyštěkl Šikula. „Přesně tak. Nechce se mu chodit do prvního patra. Vlastně se mu nechce vůbec nic.“
„To je hrůza,“ shodli se oba kamarádi, ale co s tím dělat, nevymysleli.
Dny plynuly a pan Kolečko už byl jako obrovský balon, když vtom se jednoho rána stala podivná věc. Chtěl se přetočit v posteli a ještě chvilku si schrupnout, ale nešlo to.
Jako by se mu hlava zapíchla do polštáře. To byl samozřejmě nesmysl – hlava je kulatá, nemůže se zapíchnout. Osahával si ji a nahmatal cosi podivného. Bylo to dlouhé, že ani rukou nedosáhl na konec.
Srdce se mu rozbušilo jako zvon. Vykulil se z postele a kolébal se do koupelny. Když se uviděl v zrcadle, zhrozil se. Z hlavy mu trčela opravdická anténa! Opatrně se jí dotkl.
Byla docela pružná a vůbec nestudila.
Zkusil ji ohnout, ale zabolelo to. Nebylo pochyb: anténa byla součástí jeho těla.
„To je nadělení!“ zanaříkal. „Co teď? Musím se poradit se svými kamarády.“
S námahou se dopotácel do garáže. Šemík se Šikulou zrovna hráli dámu. Když pan řidič překročil práh, narazil anténou do zárubně dveří.
„Au!“ zavyl jako Šikula na úplněk.
„Páni, ty máš anténu! A skoro tak velkou jako já!“ podivil se Šemík. „Ta je opravdová?“
„Bohužel ano,“ zanaříkal pan Kolečko.
„Jak se ti to stalo?“ vyzvídal Šikula.
„Prostě jsem se vzbudil a byla tam,“ rozhodil nešťastně rukama pan řidič. „Možná to mám z toho věčného zírání na televizi a do mobilu.“
„To je možné,“ opáčil Šemík. „Měli bychom zavolat paní Veselé. Snad už bude zpátky,“ navrhl.
„V žádném případě!“ vykřikl pan Kolečko. „Nikdo mě nesmí takhle vidět a paní Veselá už vůbec ne! Jsem tlustý jako bečka a k tomu mi z hlavy trčí anténa! Všichni by se mi smáli.“
A tak Šikula sebral potají panu Kolečkovi mobil a společně se Šemíkem zatelefonovali paní Veselé. Dalo jim to dost práce a dovolali se třem jiným lidem, než Šikula konečně tre l
packou správné číslo a ozval se hlas paní Veselé. Podrobně jí popsali, co se stalo, a i když tomu zprvu nechtěla věřit, za chvilku už ťukala na dveře malého domečku u obory Hvězda.
Pan Kolečko seděl v křesle, ale nedíval se už na televizi ani do mobilu, jenom nepřítomně civěl z okna. Když spatřil paní Veselou, chytil se za anténu a pokusil se utéct, ale jeho obrovské tělo mu to neumožnilo. Skutálel se z křesla na zem a bezmocně seděl na podlaze. Paní Veselá ho ustaraně pozorovala.
A pak se pan Kolečko rozplakal. Nestalo se mu to mnoho let. Plakal, protože věděl, že je tlustý a paní Veselá to vidí. Plakal, protože měl na hlavě anténu a nevěděl, co s tím. Byl nešťastný.
Paní Veselá si sedla k němu na zem a objala ho, a to pana Kolečka rozplakalo ještě víc. Tentokrát ale v tom pláči bylo taky trochu úlevy a vděčnosti.
Podala mu kapesník, aby se vysmrkal a uklidnil, načež vyslechla jeho příběh, jak se mnoho týdnů doma nudil a trápil a jen se díval na televizi a do mobilu, jedl chipsy a pil pivo.
„Měla jsem vám zavolat,“ povzdychla si paní Veselá. „Ale sama jsem měla spoustu starostí. Maminka byla nemocná.“
Ale pak se jí vrátila její rozhodnost a vymyslela pro pana Kolečka plán. Zněl jasně: žádná televize, žádný mobil, žádné chipsy a žádné pivo. Místo toho hodně pohybu, zdravé jídlo a spousta výletů.
A aby to bylo pro pana Kolečka jednodušší, nastěhovala se paní Veselá na pár týdnů k němu do domečku. Vlastně byl rád. Vařila mu čaj a zdravá jídla, četli spolu dobré knihy a chodili na výlety. Kila šla dolů, břicho pana Kolečka se zmenšilo, tváře mu splaskly a za pár týdnů vypadal skoro jako dřív. Jen anténa ne a ne odpadnout. To ho velice trápilo. Styděl se za ni.
Jednoho dne si proto paní Veselá sedla a googlovala a googlovala, až objevila, co potřebovala. „Tady píšou, že když člověk vydrží několik měsíců bez televize a internetu, anténa sama odpadne,“ prohlásila.
„A jak to, že vy anténu nemáte?“ namítl pan Kolečko. „Taky jste na internetu.“
„Mezi námi je jeden velký rozdíl,“ zvedla paní Veselá oči od obrazovky. „Já to s internetem a televizí nepřeháním a hledám tam jen informace, které opravdu potřebuji, kdežto vy jste na něm marnil čas a zabíjel nudu.“
„To je pravda,“ uznal pan Kolečko. A snad proto, že pochopil svou chybu, nebo snad proto, že byl bez mobilu i televize už opravdu dlouho, stal se zázrak. Když se další ráno probudil, ohmatával si ze zvyku hlavu a šátral ve vlasech, ale nic! Anténa ležela na zemi vedle postele. Rozběhl se do koupelny, aby se podíval do zrcadla. A opravdu: pleš měl krásně hladkou, nic z ní netrčelo! Držel anténu v ruce jako trofej a upaloval se pochlubit paní Veselé a svým kamarádům. Ti měli skoro takovou radost jako on sám.
A úplně největší radost pan Kolečko měl, když mu zavolal pan ředitel, že ho potřebuje zpátky v práci, aby řídil autobus. Svět byl zase v pořádku. Na lekci s anténou ovšem pan Kolečko nezapomněl a už nikdy to s televizí ani mobilem nepřeháněl.
patří k dnešní době. Mohou dělat náš život lepším a jednodušším, ale také ho mohou ochudit i zkomplikovat. Záleží na tom, jak moc a k čemu je používáme. Pokud na internetu hledáme nové informace a občas trochu zábavy, je to v pořádku. Pokud ale internetem jen zaháníme nudu a trávíme s ním dny (a noci) hraním her nebo sledováním sociálních sítí, tak to neprospívá našim očím a kondici, ale ani vnitřní pohodě a vztahům s rodinou a kamarády.
Dobré vztahy jsou přitom pro spokojený a naplněný život ze všeho nejdůležitější. Proč? Protože člověk je tvor společenský To tvrdil už řecký lozof Aristoteles!
Mnoho technologií – her, sociálních sítí – bylo vyvinuto tak, abychom se od nich odtrhli jen stěží. Jsou totiž návykové z komerčních důvodů, tedy aby svým tvůrcům přinášeli zisk. Právě Steve Jobs, zakladatel společnosti Apple, svým dětem používání technologií hodně omezoval, stejně jako Bill Gates, šéf společnosti Microsoft. Ten svým dětem pořídil smartphone až v jejich čtrnácti letech. Oba své děti vedli k vědomému užívání technologií, ale také ke čtení knih. A to je právě to, co děláte!