12. ledna, neděle
V Holicích hustě a vytrvale sněžilo. Bylo to vůbec poprvé od příchodu nového roku. Sněhové vločky se pozvolna snášely z potemnělé oblohy a protkávaly ponurý nedělní večer. Ty, které se nezachytily v korunách stromů nebo na střechách okolních domů, lehce dosedly na zmrzlou zem a utvořily na ní nesouměrný bílý povlak připomínající závoj.
Sníh však nebyl to jediné, co se vznášelo vzduchem. Spolu s ním vítr zavál do města i cosi děsivého. Atmosféra blížící se noci působila skličujícím dojmem. V ulicích bylo prázdno, nikomu se nechtělo ven do mrazivého počasí. I ti nejzarytější milovníci tradiční zimy zůstávali schovaní doma, zachumlaní v měkkých hřejivých dekách, a pokud vyloženě nemuseli, neopouštěli svá vytápěná obydlí.
Totéž platilo i o Marku Johnovi. Za normálních okolností by neexistovala žádná síla, která by ho donutila vydat se dnes ven. Ale nezbývalo mu nic jiného – když člověk vlastní psa, je povinen jej venčit za jakýchkoli povětrnostních podmínek, husté chumelenice nevyjímaje. Navíc nikdy nevydržel poslouchat to otravné ukňučené zvíře příliš dlouho. Vysoký táhlý zvuk, který z něj vycházel, mu drásal uši, takže neochotně vstal z gauče, oblékl si teplý černý kabát, obul zimní boty, na ruce natáhl rukavice a neupravené mastné roští na hlavě schoval pod čepici. Aniž by se namáhal labradorovi připnout vodítko, opustil stěny svého dvoupokojového bytu a vypravil se do nevlídné vánice.
Ve chvílích, jako byla tato, litoval, že si náročného domácího mazlíčka vůbec pořizoval. Příště, až jeho osamělé srdce zahoří touhou po něčem chlupatém a přítulném, dá přednost zakrslému králíkovi.
Pes vyběhl do tmy a svého páníčka nechal daleko za sebou. Marek tu splašenou kouli chlupů následoval svižnou chůzí a snažil se dávat pozor, aby ji neztratil z dohledu. Labrador pobíhal v uličce mezi bytovkami, ode zdi ke zdi, kličkoval mezi popelnicemi a zaparkovanými auty zdejších nájemníků a průběžně močil na každý roh i kola vozů, kolem kterých při své zběsilé značkovací výpravě prosvištěl.
Se svým majitelem v závěsu pokračoval k hlavní silnici.
Opustili bludiště tvořené řadami bytových domů a vydali se po chodníku směrem k parku.
Nikde ani živáčka.
„Time!“ zakřičel Marek v momentě, kdy před ním zvíře získalo náskok dobrých třicet metrů.
Kurva, zaklel v duchu. Měl jsem vzít to posraný vodítko, káral se a znovu zavolal vzdalujícího se psa: „Time! Ke mně! Ty hlavo skopová!“
Sníh mu bičoval tváře, které se díky nízké teplotě začaly barvit do ruda, oči mu proti jeho vůli slzely a z prudce vydechujících úst se mu kouřilo. Chladný vzduch ho pálil v plicích, a když se poněkolikáté pokusil přivolat neposlušného psa, ucítil bolest na hrudi.
„K noze, čokle mizerná!“
Byl pryč. Tim přeběhl přes silnici k lipové aleji, jež se táhla po obou stranách ulice, a za mostem, pod nímž protékal místní potok, ho Marek definitivně ztratil ze zorného pole.
Zmateně pobíhal po okolí, rozhlížel se na všechny strany, střídavě volal na svého mazlíčka jménem a nejrůznějšími nadávkami, ale bezvýsledně.
Kurva.
Náhle za sebou uslyšel štěkot. Prudce se otočil a očima pátral mezi padajícími vločkami a světly pouličních lamp po tom zatraceném psisku. Nejistým krokem se vydal zpátky do míst, odkud původně přišel.
Ozvalo se další zaštěkání, tentokrát už o poznání blíž. Došel až k mostku, u něhož celá alej začínala. Už bylo jasné, z jakých míst zvuk přichází.
A mám tě! pomyslel si, hbitě přiskočil k vachrlatému zábradlí a shlédl dolů pod sebe, přímo do mělkého potoka.
Tim zuřivě hrabal tlapkami kolem sebe, byl mokrý a špinavý od bláta a Markovi okamžitě blesklo hlavou, kolik čisticího prostředku bude zapotřebí, aby ten svinčík, který to umazané tele po příchodu domů napáchá, dal do pořádku. Před očima se mu zatmělo. Oběhl zábradlí a řítil se po nepřehledném terénu dolů za zvířetem. Byl tak rozčilený, že si ani nestačil všimnout obřího igelitového pytle, se kterým zvíře zápasilo.
„Už tě mám, ty hajzle. Okamžitě pojď sem!“ zařval jako smyslů zbavený a natáhl ruku, aby psa uchopil za obojek. Tim se mu ovšem vytrhnul, překvapivou silou, která jeho vlastního majitele zaskočila, a dál ničil, trhal a svíral v zubech umělou modrou hmotu, jež se v důsledku toho na několika místech proděravěla. Obsah pytle se nevyhnutelně dral ven. „Cos to, do prdele, zase našel?“ Marek přistoupil blíž k psovi. Cítil, jak se mu nohy boří do mělkého potůčku a do bot se mu valí voda. Ovšem mrazivý chlad, který mu pozvolna začínal atakovat končetiny, nevnímal. Jeho smysly otupily a okolní svět postupně přestával existovat: Ve zkalené, částečně zamrzající vodě přímo pod mostem, mezi chomáči vzrostlé trávy a nánosy bahna, konečně zaregistroval veliký, na první pohled obyčejný pytel na odpadky. Když se však na něj podíval zblízka, zjistil, že bahno není ani zdaleka to jediné, co na jeho povrchu ulpívá.
Z kapsy u kalhot vyštrachal mobil, zapnul funkci svítilny a přístroj namířil na objekt před sebou. V místech, která nevydržela nápor psích tesáků a kde se slabá hmota začala protrhávat, byly patrné rudé šmouhy. Krev.
Ztěžka polkl. Opatrně udělal další krok vpřed. Nespouštěl přitom oči ze psa, který se ze všech sil pokoušel pytel přimět, aby se uvolnil a posunul jeho směrem. Jeden konec svíral v hubě a zoufale jej táhl zpod mostu, zatímco druhý konec, už značně zeslabený, nápor okolních vlivů nevydržel a odevzdaně propustil tajemství, které se v jeho útrobách doposud ukrývalo.
Z největší díry se vyvalila útlá promodralá paže, zvolna poklesla vedle pytle a konečky prstů se zlehka dotkla ledové vody.
Chvíli trvalo, než Markovi došlo, na co vlastně kouká. Jakmile se mu smysly zase zostřily a on si uvědomil, čeho se stal svědkem, obrátil se k tělu zády a zbrklými nekoordinovanými pohyby se drápal pryč z potoka, nahoru, co nejdál od té hluboké temné díry. Zpátky do světa živých. Nohy mu na mokré trávě neustále podkluzovaly. Upadl na kolena a za pomoci rukou se na všech čtyřech konečně vyškrábal na ulici. Ve snaze popadnout dech se celý zmáčený a uřícený zapřel o zábradlí nad potokem. Pak sklonil hlavu a instinktivně se vyzvracel.
Netrvalo dlouho a oblast kolem potoka obsadila policie. Na místo činu se sjeli kriminalisté a technici, obklíčili jej svými vozy a široké okolí zajistili policejní páskou. Byl téměř nadlidský úkol udržet v dostatečné vzdálenosti dotěrné novináře, kteří se podél daného úseku vyrojili bezprostředně po příjezdu soudního lékaře. I přes nepříznivé počasí a jasně vyznačený zákaz vstupu se hromadili kolem služebních aut nebo
se pokoušeli probojovat k bílému plátěnému stanu, a když už se zdálo, že jich nemůže být víc, přibyli další. Jeden druhého vytrvale překřikovali a mávali kamerou či mikrofony před obličejem každému příslušníkovi policie, který se od nalezeného těla pokusil vzdálit a projít kolem nich.
Jakmile na místo činu dorazil vedoucí pardubické kriminálky Jiří Šedaj, strhla se přímo hysterie. Všichni přítomní novináři se přetahovali o pozornost toho vysokého, mohutného muže, v zoufalé snaze ukořistit co nejpikantnější detaily z právě začínajícího vyšetřování. On však se vztyčenou hlavou kráčel dál, neochvějně se prodíral mezi nimi, přičemž jejich zvědavé dotazy po celou dobu úspěšně ignoroval a pevným, svižným krokem si razil cestu k nalezené oběti.
„Co tu máme, Oskare?“ oslovil přítomného znalce, když se konečně probojoval až k němu.
Oskar Haken, soudní lékař, oblečený v ochranném obleku, klečel v mělkém potoce vedle rozstřiženého modrého pytle na odpadky, uvnitř kterého se ukrývalo promrzlé zkrvavené tělo. Jeden z techniků přivolaných na místo činu stál nad ním a fotoaparátem pečlivě dokumentoval děsivé detaily.
Ani zkušený komisař, jakým Jiří Šedaj po dvaatřiceti letech strávených u policie bezpochyby byl, nedokázal silou vůle ukočírovat dojmy z otřesného nálezu. Hned první pohled ho přiměl odvrátit zrak.
„Taky tě zdravím. Pěkně v klidu. Dej si načas,“ okomentoval Haken jeho počínání. „Nebyl bys zdaleka první, kdo se mi tu dneska složil.“
Šedaj se zhluboka nadechl, nabral do plic co největší množství ledového vzduchu a upřel zrak zpátky na tu hrůzu. „Co pro mě máš?“
„Tělo mladé ženy, odhadem kolem dvaceti let. Mnoho řezných ran v oblasti trupu, přesný počet teď nejsem schopen určit. Prakticky otevřený hrudní koš, vyjmuty a poškozeny
některé orgány. Provedení amatérské, zcela jistě se jedná o práci člověka bez lékařského vzdělání.“
„Víme, o koho jde?“
„Součástí balení byl sice i školní batoh,“ poznamenal Haken ironicky, „ale bez průkazu totožnosti. Technici objevili pouze klíče s přívěskem ve tvaru písmene A a nějaké učebnice. Nepodepsané, bohužel.“
„Jak dlouho tu leží?“
„Tipuju tak od pátka. Celý víkend bylo pod nulou, mrazivé počasí zpomalilo rozklad těla, takže víc ti řeknu po pitvě.“
„Výborně. To je tenhle týden už druhá.“
„Přemýšlíš, jestli je to náhoda?“
„Necelých pět kiláků od sebe? Ne. Řekl bych, že ten hajzl se evidentně činil víc, než jsme se domnívali. Kde je ten, co ji našel?“
„Vzadu u stanu, přivázanej ke stromu.“
Šedaj mu věnoval nechápavý pohled.
„Tělo nalezl pes. Pokud se zajímáš o jeho majitele, tak ten sedí nejspíš v sanitce. Je v šoku. Ty zvratky, kolem kterých jsi prošel, patří jemu.“
„OK. Promluvím s ním.“
„Linhartová už je na cestě?“
„Ne. Linhartovou nechám pro jednou vyspat.“
„Nemyslíš, že by u toho chtěla být? Medard je přece její případ.“
„Pár hodin to počká,“ odvětil vrchní komisař. „Zítra ráno nastoupí ten novej a pustěj se do toho společně. Pachatele koneckonců máme.“
„Radši nepředbíhej. S jistotou ti to řeknu až po pitvě.“
„Dobře. Dej si záležet.“
DÍVKA S PIHAMI JAKO HVĚZDY
1.
13. ledna, pondělí
Ráno komisařky Laury Linhartové nezačalo zrovna nejlépe. Po dlouhé noci se probudila celá rozlámaná a nevyspalá. Těch pár hodin, kdy se jí podařilo usnout neklidným přerušovaným spánkem, ji pronásledovaly zlé sny.
Noční můry o ubodané dívce.
Případ, na kterém od minulého týdne usilovně pracovala, jí dával pořádně zabrat. Mohla se snažit sebevíc, a stejně jej nedokázala dostat z hlavy.
Posadila se na posteli a pohlédla na tmavovlasého muže ležícího vedle ní. Byl pohledný, nahé tělo měl samý sval, což jí imponovalo, stejně jako ostře řezané rysy a husté pěstěné vousy. Pozorovala ho, jak spokojeně oddychuje mezi jejími peřinami s béžovým pastelovým povlečením, a marně se pokoušela vybavit si jeho křestní jméno.
Odjakživa jí činilo potíže odpoutat pozornost od spletitých zločinů a komplikovaných vyšetřování, kterými se dennodenně zabývala. Za ta léta měla vyzkoušeno, že sex na jednu noc byl to jediné, co jí dokázalo pomoci přijít na jiné myšlenky. Ložnice se pro ni stala místem, kde se mohla uvolnit a vypnout, odpoutat se od záludného zla, které číhalo venku, za zdmi jejího třípokojového bytu, a z toho důvodu se pro takové řešení rozhodla i včera. Účel světí prostředky.
Avšak tentokrát její ověřená relaxační metoda selhala. Sex jako takový nebyl špatný, ovšem čas, na který se jí podařilo
odvrátit pozornost od případu zavražděné dívky, byl zanedbatelný. Tentokrát se kýžený efekt nedostavil a ona teď tiše seděla a hloubala, jak svého hosta probudit a co nejrychleji ho vypakovat.
Když na nic rozumného nepřišla ani po dalších pěti minutách, vylezla zpod peřin a přesunula se do koupelny, aby ze sebe smyla pozůstatky předchozí noci. Zavřela se do sprchového koutu a pustila na sebe proud vody tak horký, jak její tělo dokázalo snést.
Zavřela oči a představovala si, že tekoucí voda odplavuje všechno to násilí, které jí zamořovalo hlavu, pryč, daleko od ní.
Vylezla ze sprchy a osušila se. Ohnula se do předklonu, aby hnědé vlnité vlasy po ramena omotala ručníkem. Vytvořila si na hlavě ledabyle vyhlížející turban a dlaní utřela zamlžené koupelnové zrcadlo.
Z odrazu na ni hleděla krásná žena s hladkou a symetrickou tváří. Se zaujetím se pozorovala a hodnotila drobné nedokonalosti – nachové kruhy kolem hnědých očí, suchou kůžičku na nose, začínající vrásky nad plnými, svůdnými rty – a přitom si uvědomila, že i když na sobě neshledala žádné výraznější nedostatky, které by nespravila trocha make-upu, vypadá na víc než svých jednatřicet let.
Štíhlé tělo zahalila do fialového županu a po dokončení ranní hygieny se vrátila zpět do ložnice. K její úlevě už byl fešácký návštěvník vzhůru a napůl oblečený.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji, když vešla do pokoje.
„Ahoj.“
„Omlouvám se, ale musím do práce,“ řekl a provinile rozhodil rukama.
„V pohodě,“ odvětila. „Cestu ven najdeš, viď?“
Fešák na ni rozpačitě pohlédl a zapnul si pásek u kalhot. „Jo. Jasně.“
„Fajn.“ Ze skříně vytáhla bílou košili s límečkem, tenký černý svetr, úzké rifle a vrátila se zpátky do koupelny, aby se mohla převléknout a vyfoukat mokré vlasy.
Když skončila, muž už v bytě nebyl. Neslyšně jej opustil. Byla mu vděčná, že jejich jednorázovou známost pochopil správně a nepokoušel se jí vnucovat do přízně, jako někteří jeho předchůdci.
Aniž by si uvařila kávu, nebo alespoň něco malého zakousla, hodila přes sebe tmavě zelený kabát, obula černé kozačky do půlky lýtek a spěšně vyrazila ze svého bytu na Dubině, aby se do práce dostavila ještě před nástupem nového kolegy.
Nasedla do tmavě šedé Škody Octavie, která na ni čekala u chodníku před domem, nastartovala, a netušíc, co ji za pár hodin čeká, vyjela se služebním vozem vstříc novému pracovnímu dni.
Do ulice Na Spravedlnosti, kde se nachází Krajské policejní ředitelství, sídlo pardubické kriminálky, dorazila o deset minut později. Žlutá, čtyřpatrová budova ji jako každé ráno vítala s otevřenou náručí. Sebejistým krokem vstoupila dovnitř a nechala se výtahem vyvézt na odbor obecné kriminality, konkrétně na oddělení násilné trestné činnosti, jehož součástí se stala před čtyřmi lety.
Když vstoupila do nově přestavěné open space kanceláře, ihned pochopila, že se něco stalo. Kolegové měli plné ruce práce. Jakmile zaznamenali její příchod, vrhli na ni tázavý pohled a podivně ztichli. Automaticky tedy zamířila na druhý konec prostorné místnosti, rovnou do pracovny svého nadřízeného, Jiřího Šedaje.
Vrchní komisař měl na sobě modrou košili s kravatou a černé kalhoty. Jak se zdálo, už na ni čekal. Nejistě si prohrábl krátké stříbrné vlasy a ona z jeho vrásčité tváře
okamžitě poznala, že se v době její nepřítomnosti něco přihodilo. „Ahoj, Lauro. Jsi tu dřív, výborně.“
„Co se stalo?“ zeptala se zpříma.
Šedaj ze sebe vydal tlumený povzdech. „Asi bude lepší, když se posadíš,“ ukázal rukou na židli naproti svému stolu.
Vylíčil jí události předchozího večera. Laura po celou dobu ani nedutala, soustředěně ho poslouchala a snažila se vrýt si do paměti každičké slovo, které řekl. Souběžně s tím jí předal veškerý materiál k novému případu a následně ji odkázal na Oskara Hakena, který by měl co nevidět dokončit soudní pitvu.
„Do háje,“ poznamenala a nemohla odtrhnout zrak od hrůzných fotografií z místa činu.
„Jo,“ přitakal Šedaj. „Doufám, že se to co nejrychleji objasní.“
„Hm,“ zamručela a dál věnovala veškerou svou pozornost nafoceným snímkům.
„Co nevidět dorazí ten novej. Vyšetřování povedete společně. Ujmi se ho a zasvěť ho do chodu oddělení.“
„Jasný, spolehni se,“ přitakala, zvedla se ze židle a chystala se opustit šéfovu kancelář.
Šedaj ji však mezi dveřmi zastavil. „A prosím tě, buď tak hodná a jdi se ještě předtím najíst. V kuchyňce jsou croissanty a kafe.“
Laura k němu vzhlédla, beze slova přikývla a zavřela za sebou dveře. Se všemi dokumenty v ruce se pomalu šourala do kuchyňky. Ze skříňky si vyndala hrnek a z konvice do něj nalila horký černý nápoj. Přesunula se s ním ke stolu a dál přitom zírala do složky s papíry. Sáhla po jednom z croissantů, které ležely na kulatém tácu přímo před ní. Automaticky z něj ukusovala, přičemž každé sousto žvýkala nekonečně dlouhou dobu, aniž by chuť čerstvého pečiva vnímala. Poté své unavené tělo nadopovala šálkem kofeinu, který jí konečně pomohl se trochu probrat.
Ze studování policejního materiálu ji vyrušilo zaklepání na dveře. Zvedla hlavu a ve dveřích uviděla svého šéfa. S pusou od ucha k uchu vstoupil do kuchyňky. Nebyl však sám. Spolu s ním do místnosti vešel i povědomý obličej.
„Vedu ti našeho nováčka. Adam Beneš, tvůj nový parťák,“ představil Šedaj světlovlasého, dobře stavěného pětatřicátníka, kolegu, který k nim přestoupil až z Brna.
Laura by však jeho líbivou tvář na první pohled poznala i bez předchozího představování. Od chvíle, kdy se viděli naposled, se vůbec nezměnil. Dokonce i jeho styl oblékání byl pořád stejný – obyčejné bílé tričko s krátkým rukávem, seprané džíny stažené černým koženým páskem a na nohách kecky, které se pro zimní roční období vůbec nehodily.
Další zkoumavý pohled stačil k tomu, aby s jistotou věděla, že i on si ji během prvních pár vteřin zařadil.
Jeden druhého mlčky pozorovali a zkoumali změny, které na nich napáchaly uplynulé roky, během nichž nebyli v kontaktu, až k němu nakonec Laura natáhla paži na uvítanou.
„Laura Linhartová,“ představila se a připadala si přitom trapně. Proč se, proboha, seznamuje s člověkem, se kterým prožila podstatnou část svého studentského života?
„Ahoj,“ pozdravil a stiskl jí ruku.
Rozpaky, které nástup Adama Beneše provázely, nemohly vrchnímu komisaři uniknout. „Vy se znáte?“ zeptal se.
„Ano,“ přitakal Beneš. „Chodili jsme spolu.“
Šedaj vykulil oči, udiveně pohlédl na Linhartovou, a aniž by cokoli řekl, bylo jasné, že se co nevidět bude dožadovat detailního vysvětlení.
„Na střední,“ odvětila Laura a snažila se o odlehčený tón. „Chodili jsme spolu na střední.“
„Aha. A já už si myslel…“
„V pohodě, Jirko. Můžeš jít, my to zvládneme,“ věnovala Adamovi nejistý pohled. Ten se naštěstí rozhodl rozpačitou situaci nijak nekomentovat.
„Dobře. Tak se pusťte do práce a průběžně se mi hlaste,“ pravil s potutelným úsměvem a spěšně místnost opustil.
Kriminalisté osaměli. Chvíli na sebe koukali. Laura proti své vůli nedokázala odtrhnout zrak od jeho modrých očí a Adam, kterému to zjevně došlo, se na ni opatrně pousmál.
„Nabídni si,“ řekla, aby přerušila trapné ticho, a ukázala na stůl s jídlem.
„Bomba!“ zajásal Beneš při pohledu na plný tác pečiva.
„Croissanty! Ty jsem neměl, ani nepamatuju.“
Laura, stále ještě trochu šokovaná, jen pokývala hlavou. „Klidně si vezmi a pojď se mnou. Ukážu ti naši kancelář.“
Adam si vzal rovnou dva kousky, do každé ruky jeden, a poslušně následoval svou staronovou kolegyni. Pohybovala se sebejistou, svižnou chůzí, takže musel přidat do kroku, aby jí stačil. Přitom se s nefalšovaným zájmem rozhlížel kolem sebe, po open space kanceláři plné nových kolegů, a zjevně fascinován jejím moderním vzhledem téměř zapomněl na jídlo.
Laura ho dovedla do pracovny, jež se nacházela na opačném konci oddělení než sídlo jejich nadřízeného Šedaje, a zavřela za nimi prosklené dveře se žaluziemi. „Posaď se.“
Jejich společná kancelář nebyla příliš prostorná, ale velikostně bohatě stačila na dva bytelné kancelářské stoly. Ty byly přiražené naproti sobě a oba disponovaly počítačem a klávesnicí. Ke každému z nich pak náležela černá točitá židle. Zatímco Lauřino pracovní místo bylo zaházené nekonečným množstvím poznámek a nejrůznějších dokumentů, to jeho bylo vyklizené, čisté jako slovo boží, a přímo vybízelo svého nového majitele, aby se k němu usadil a jako správný, důsledný kriminalista jej zaneřádil dalšími materiály.
Beneš se rozvalil na kancelářskou židli, několikrát se s ní zatočil kolem dokola a poté na pracovní desku položil jeden croissant. Prozatím, než se zaběhne a zabydlí, si tu odloží alespoň snídani.
Z jeho skoro až dětinského počínání ho zpátky do reality přivedl Lauřin přísný výraz a povytažené obočí. „Skončils? Nebo máš předplacenou ještě jednu jízdu na kolotoči?“
„Pardon. Nevěděl jsem, že je to tu zakázaný.“
„To není, ale věř mi, že máme lepší věci na práci než provoz poutě.“
Beneš zvedl obě ruce do vzduchu na znamení, že se vzdává. „OK. Tak povídej, zasvěť mě,“ pobídl ji, vložil si zbytek prvního croissantu do úst a s nacpanou pusou celou od drobečků se nahnul ke kolegyni.
„Uvedu tě do obrazu,“ začala Laura, vytáhla složku a část dokumentů mu podala. „Minulý týden v úterý 7. ledna bylo v Holicích nalezeno tělo jednadvacetileté Lucie Tomáškové. Pohřešovaná byla od neděle. O dva dny později ohlásil náhodný kolemjdoucí poblíž polí, v místech, kudy protéká Ředický potok, nález mrtvoly. Krátce nato jsme potvrdili, že se skutečně jedná o to mladé děvče. Oběť utrpěla četná poranění v oblasti hlavy a trupu, šlo převážně o bodné rány. Pachatel překvapivě nezasáhl žádný z životně důležitých orgánů, řezy v obličeji byly povrchového charakteru. Fatální byla jejich četnost, pitva prokázala rozsáhlé poškození tkání. Mrtvá vykrvácela. Když jsme ji našli, byla už dva dny po smrti. Nařízená soudní pitva prokázala cizí zavinění…“
Než Laura stihla větu dokončit, přerušil ji Benešův neomalený smích: „Cizí zavinění? Jak překvapivé zjištění…“ pronesl ironicky při pohledu na zdevastované tělo a od pusy mu přitom odlétlo několik drobků spojených se slinami, které velkolepě přistály nejen na dřevěném stolu, ale i na několika fotografiích.
Adam Beneš v celé své kráse, blesklo Lauře hlavou. Pořád stejně neomalený osel. Rozhodla se ponechat jeho sarkasmus bez komentáře a směle pokračovala dál ve výkladu. „Jako příčina smrti byla určena velká krevní ztráta. Mrtvá byla navíc znásilněná, byl zajištěn vzorek spermatu. Vrah s obětí po smrti nemanipuloval, k činu došlo v místě nálezu. Stalo se to večer, byla tma, ale i tak se nám podařilo najít svědka, který našeho muže viděl pohybovat se po okolí v době, kdy k vraždě mělo dojít.“
„Chápu teda dobře, že víme, o koho se jedná?“
„Jo. Obviněný sedí v cele předběžného zadržení. Ani se nenamáhal dlouho zapírat. Jakmile mu došlo, že disponujeme pachatelovou DNA, kápnul božskou. Přiznal se a spolupracuje.“
„Aha. Má to nějaký háček?“ odtušil Beneš.
„Samozřejmě,“ sáhla do šuplíku pro gumičku, aby si z rozpuštěných vlasů udělala krátký culík. „Respektive… Případ Tomáškové je v kupě, máme vše, co potřebujeme…“
„Sluší ti to,“ přerušil ji znovu, aby jí pochválil účes.
Lauru svou poznámkou mírně zaskočil. Chvilku na něj tupě zírala a nakonec se zmohla jen na chabé: „Aha. Dobře. Abychom se vrátili k vyšetřování… Jde o to, že včera byla nalezena další mrtvola.“ Vytáhla několik fotografií z druhé složky, kterou jí ráno obdaroval její nadřízený.
Adam Beneš si je se zaujetím prohlížel a zdálo se, že smích ho přešel. Při pohledu na zkrvavené rozřezané vnitřnosti, jež byly vhozeny do modrého plastikového pytle spolu s ženským tělem, odložil zbytek croissantu stranou. „Kurva.“
„Jo.“
„Bylas u toho?“
„Ne. Včera večer jsem měla volno…“
„Kdo ji našel?“
„Nějaký pejskař. Sesypal se. Vnímáš? Můžu pokračovat?“ zeptala se ho opatrně.
