O vlaštovce, která neodlétla
Z
ačínalo jaro. Sluníčko už bylo stále teplejší, sníh roztával a na stromech a keřích se objevily zelené pupeny, které prozrazovaly, že příroda se opět probouzí. Tatínek přinesl mamince sněženky, posly jara, a Viktorka se nemohla dočkat, až se na louce za domem objeví první květiny a stromy se obsypají bílými a růžovými květy. Konečně bude moct běhat venku bez kabátu a bez šály, těšila se.
Ale nejvíc ji zajímalo, kdy se vrátí rodina vlaštovek, které měly v průjezdu jejich domu své hnízdo. Během zimy trochu zchátralo, kusy hnízda odpadly mrazem, suché listy, které jej vystýlaly, mrazivý vítr vyfoukal a mnoho větviček, které držely hnízdo pohromadě, vzalo zasvé. Viktorka každý rok pozorovala vlaštovčí rodinu, jak si staví a opravuje hnízdo, a tak poprosila tatínka, aby to letos vlaštovkám usnadnil. Společně připevnili do průjezdu ke stropu dřevěné trámky, na kterých by si mohly vlaštovky vybudovat nový domeček. Viktorka už odpozorovala, jak to rodina každoročně dělá. Nejdřív přiletí ptačí
tatínek a hned se pustí do práce. V zobáčku přináší větvičky a hrudky hlíny, spojuje je dohromady, pak přiletí s chomáčem listí, peřím a chmýřím, kterými hnízdo vystele, aby v něm bylo teplo, a pak už čeká, až přiletí samička. Vítá ji nadšeným zpěvem, tančí kolem ní a je štěstím bez sebe, že je jejich rodina zase pohromadě. A což teprve, když samička snese vajíčka! To je radosti v hnízdečku! Maminka sedí trpělivě na vajíčkách, zahřívá je svým teplem, zatímco tatínek jí přináší drobný hmyz, aby nestrádala hladem. Viktorka je každý rok pozorovala a měla radost, že vlaštovky se jí kupodivu vůbec nebojí, tak si zvykly žít v blízkosti lidí. Když přišel dědeček na návštěvu, Viktorka mu hrdě ukazovala,
jak se o vlaštovčí rodinu starají a pomáhají jí. Vlaštovčího tatínka
už bezpečně poznala, měl pár pírek na ocásku bílých.
Nejvíc se těšila na chvíli, kdy se na okraji hnízda objeví malinkaté zobáčky ptačích dětí, které se vylíhly z vajíček. To teprve nastala práce pro oba rodiče. Děti byly pořád hladové, pískaly a dožadovaly se potravy, a tak oba rodiče měli plná křídla práce. Lítali po kraji, lovili mouchy a přinášeli je ptáčátkům do zobáčků. Děti rostly a sílily, a tak jim hnízdo už jen tak tak stačilo. Jednou se stalo, že nedočkavé děťátko vypadlo z hnízda, protože už si myslelo, že je natolik velké, že může lítat jako tatínek. Vlaštovčí maminka lítala polekaně kolem nebohého mláďátka, ale nedokázala mu pomoct.
Viktorka si všimla ptáčka ležícího na zemi cestou ze školy. „Tati, malá vlaštovka vypadla z hnízda! Podívej!“ ukazovala tatínkovi ptáčátko, které bezbranně leželo na dláždění a vyděšeně pípalo. „Musíme mu pomoct!“ volala.
Tatínek přinesl žebřík, vzal ptáčka opatrně do dlaně, vystoupal po žebříku až ke klenbě průjezdu a položil ho zpátky do hnízda. Ptáčkova maminka začala své
děťátko hned objímat a konejšit ho, že už je zase doma v bezpečí, aby se nebálo. Když se vrátil sameček s bílými
pírky na ocásku z lovu hmyzu, několikrát vděčně obkroužil kolem
Viktorky a dával najevo, jak je rád, že jim děvčátko zachránilo jejich mládě.
Blížilo se léto a s ním i prázdniny, na které se Viktorka těšila. Každý rok jezdila s rodiči k moři. Dováděla tam ve vlnách i v bazénu, učila se plavat, chodila s rodiči na výlety a užívala si sluníčka a modré oblohy.
Před odjezdem se přišel s rodinou rozloučit i dědeček. Viktorka věděla,
že dědeček se bude starat o jejich malé sousedy stejně dobře jako ona.
„To víš, že ti je pohlídám. Budu vám zalévat květiny, větrat a hlídat dům, ale hlavně budu odhánět dravé ptáky, kteří by chtěli tvé ptačí rodince ublížit. Ti malí už budou dospělí. Než se vrátíš, budou už z hnízda pryč a budou zakládat své rodiny. Tak je to u zvířátek i u lidí.
Ty taky jednou, až budeš dospělá, odejdeš od rodičů a založíš si vlastní rodinu.“
„Cože? Já nikdy neodejdu! Zůstanu s tatínkem a maminkou napořád, ne?“ podivila se Viktorka.
Tatínek se usmíval. „Copak já jsem pořád se svými rodiči? Víš přece, že dědeček s babičkou bydlí sami a my je navštěvujeme, ale už máme svoji rodinu, tebe a tvoji sestřičku Alenku,“ vysvětloval.
Viktorce to trochu vrtalo hlavou, ale musela uznat, že tatínek s dědečkem mají pravdu, tak to chodí ve všech rodinách a u vlaštovek to nebude jinak.
Když se Viktorka s rodiči vrátila z dovolené u moře, hned běže la vlaštovky zkontrolovat. Dědeček měl pravdu, posmutněla, děti už v hnízdě nejsou, patrně už mají svoje hnízda a k rodičům občas za létnou jen na návštěvu. A na jaře budou mít svoje mladé, tak už to v přírodě chodí, jak říkal děda, pomyslela si.
Přicházel podzim. Viktorka už chodila do třetí třídy, měla plno prá ce s učením, a tak na vlaštovčí rodinu u nich v průjezdu trochu za pomněla. Jednou po škole si hrála s kamarádkami na hřišti před domem, když si všimla velkého hejna vlaštovek, jak se houfuje na drátech elektrického vedení. Byly to stovky ptáčků, všichni cvrlikali a připravovali se na dlouhou pouť do Afriky. Tu si Viktor ka najednou uvědomila, že i jejich vlaštovčí
do teplých krajin. „Vůbec jsem se s nimi nerozloučila!“ vykřikla, nechala děvčata si hrát a běžela domů, aby ještě zastihla své kamarády v hnízdě. Utíkala, jak nejvíc mohla, až přestala dávat pozor na cestu. Před domem uklouzla na zvýšeném chodníku, upadla a prudká bolest ji srazila k zemi.
Její křik uslyšela maminka, vyběhla z domu a vzala Viktorku do náruče. Tatínek už nastartoval auto, opatrně dcerku položil na zadní sedadlo a uháněl do nemocnice.
„Ale ale, holčičko,“ prohlížel si pan doktor rentgenový snímek kotníku. „Vypadá to na pár dní u nás v nemocnici, ale nic vážného to nebude, moc školy nezameškáš. Trochu si tady poležíš a budeš zase v pořádku,“ utěšoval Viktorku.
Dívenka si setřela slzičky z tváře a v doprovodu tatínka se dobelhala na nemocniční pokoj.
Netrvalo dlouho a bylo jí smutno. Stýskalo se jí po rodičích, po dědečkovi, protože i když ji přicházeli
