Prolog
Ksetkání dvou maskovaných postav uprostřed noci neexistuje moc důvodů.
Není divu, že v jejich krátkém seznamu převládají nečestné pohnutky.
Pro některé je to láska. Pro většinu je to nezvladatelná touha. Touha po penězích. Touha dosáhnout svého. Touha po pomstě.
V některých případech však tyto touhy podnítí láska. Nebo spíš její ztráta.
Ačkoli jsou tyto zvláštní rozpory vzácné, jsou vždy tragické.
Muž se opírá o zeď a jeho netečný výraz se ukrývá pod mohutnou kápí.
Uplynulo už několik minut, ale zdá se, že se k němu plíží náhlá vlna netrpělivosti. Každý ostražitý pohled mu začíná tížit zahalená ramena. Hluboko pod tou kapucí se totiž ukrývá mysl, jež na něj křičí, aby to udělal, a vytrvale přehlušuje tišší, vemlouvavější hlásek, který mu říká, aby odešel. Ten druhý hlas
mu způsobuje bolest. Přesto se o zeď opře ještě pevněji, jako by se chtěl ukotvit v tomhle okamžiku, v tomhle rozhodnutí, než ho nevyhnutelně potopí jeho následky.
Mezi úlomky rozdroleného kamenného zdiva v uličce proklouzne měsíční světlo. Z nevysvětlitelných důvodů ho zneklidňuje, jako by se k němu snažily prodrápat bledé prsty.
Ano, slunce má mnohem raději než jeho přízračný opak.
Muž v plášti se najednou narovná, když zahlédne stín, který se k němu blíží. Zastaví před ním a promění se v něco mnohem hmatatelnějšího, smrtelnějšího. Stojí proti sobě a zřejmě si hledí do očí, i když jejich kápě skrývají jakýkoli náznak rozpoznatelných rysů.
„Víš, co máš dělat?“
Ta druhá stínová postava mluví jako zlato, sytě a hebce. Osvojila si schopnost přetvářet slova v něco mnohem hezčího, než se za nimi skrývá.
„Do jisté míry,“ opáčí první muž. Odřenými botami šoupá po křivé dlažbě a jeho mysl pořád překřikuje ten tišší hlásek, jenž ho nabádá, aby od tohohle zatraceného rozhodnutí utekl.
„Výborně.“ Druhý stín si strčí ruku do kapsy. „Věřím, že mě nezklameš.“
„Nemůžu nic slibovat.“
Muž vytáhne z pláště na chladný vzduch ruku s objemným měšcem. „Tohle by mělo stačit na to, aby se to všem vyplatilo.“
První muž sáhne po váčku a polkne nad tíhou stříbrňáků uvnitř. „Ano, tohle by mělo.“
„A teď…,“ postava ztiší hlas, „… musí to vypadat přirozeně, rozumíš? Ať tomu věřím i já.“
I hlas prvního muže je tichý. „Provedu.“
Boj v jeho mysli burácí pořád hlasitěji. Naučil se však neustálý hřmot chaosu ignorovat, právě jako to dělá teď. Protože před tímhle osudem ho nic nezachrání. Ani ten přesvědčivý jemný hlásek.
Cizinec krátce pokývne hlavou v kapuci a chystá se vklouznout do houfu stínů.
„Proč to chceš?“
Postavu, v níž zuří vnitřní boj, donutila tu otázku vyřknout zvědavost. Čeká na odpověď, tiskne si měšec k hrudi a vychutnává si pocit hmatatelného bezpečí.
Zdá se, že stíny, mihotavé jako vždy a dychtivé odposlouchávat, se naklánějí blíž.
Muž nabídne jen tichou řádku slov pronesených přes rameno: „Každý strašlivý čin se rodí z lásky.“
Už jen tenhle názor sjednotí i ty nejméně pravděpodobné spojence. Dva neznámí, přestože jsou zahaleni kápěmi a ponořeni do stínů, si nikdy nepřipadali tak průhlední.
Paedyn
N
a podlaze se rozstříkne kapka krve a zanechá skvrnu na nablýskaném mramoru pod mýma roztřesenýma nohama.
Zírám na rudý flíček, v uších mi zvoní a vidím rozmazaně.
Med. Je to jen med.
Po noze mi stékají červené čúrky a jejich proud je dost rychlý na to, aby mě donutil kymácet se na patách. Trůnní sál se se mnou otáčí jako ocelový kroužek, který se mi zakusuje do palce. Možná je to ale tím, že mi pozvolna dochází, co mě čeká. Mrknu na lesklou podlahu, jež mi vrátí odraz stínu jakési dívky.
Na obličeji má špinavé šmouhy, oči vyděšené z budoucnosti, kterou zatím nespatřila a nikdy si nemyslela, že kdy spatří. Stříbrné vlasy se jí otírají o ramena, bledá stejně jako zpocený obličej, k němuž se několik pramenů lepí. Pohupuje se, jako by se nechala kolébat na botách milované osoby. Ruce má spoutané za zády a z pohmožděné kůže jí teče krev.
Je z ní troska. Je vyděšená.
Má se stát nevěstou.
Ale to nemůže být pravda.
Vzala jsem mu všechno. A on mě za to zabije. Musí.
Hrudník mám najednou sevřený a dech se mi v hrdle zadrhává spolu se záplavou spolykaných slov. Protože smrt je osud, na nějž se připravuju celý život – osud, který si zasloužím. Cítím ho na potřísněných konečcích prstů, z nichž bude navždy kapat krev druhých, v písmenu O vyrytém nad mým zadrhávajícím se srdcem na znamení toho, že jsem slabá.
Smrt je jedinou konstantou v mém životě, jako dobrý přítel, jenž z každého z mých temných tajemství vybrousí zbraň. Nazývá mě slabou, ale já slyším jen Obyčejná. Nazývá mě odsouzenou, ale já slyším jen vážný příslib. Moje zkrvavené prsty sahají právě po její ruce, protože v její hrozivé blízkosti je útěcha.
Ale teď tu není nic, jen zvonění v uších a ohlušující ticho neznáma.
„Paedyn.“
Ztuhnu ve stejnou chvíli jako postavy tyčící se kolem. Klidně mě mohl nazvat zrádkyní. Vražedkyní. Obyčejnou oslabující naše království Elit. Protože to jsou jediná jména, pod kterými mě tenhle dvůr zná. Jediná jména, jež na mě celá Ilya plivala, když mě vedli k jejímu králi. Jednoduše vystihují bezvýznamnost mojí krátké existence.
Pomalu zvedám oči od obrazce, který moje krev vykreslila na podlaze.
Med. Je to jen med.
Mé zorné pole opanují nablýskané boty, jejichž černý lesk přechází do stejně tmavých nohavic. Kloužu pohledem vzhůru po každém švu na přiléhavé látce, pod níž se ukrývá svalnaté tělo. Nutím se vzhlédnout výš. Zrak mi padne na přezku jeho pásku a pak přeskočí ke krabičce nevinně spočívající v jeho napřažené dlani. Vím, co v té sametové schránce leží, koutkem oka vidím, jak se to leskne. A přesto tomu nevěnuju ani pohled, jako by to mohlo zabránit tomu, aby mi to zářivé pouto nakonec vklouzlo na prst.
Ještě výš je pomačkaná košile. Můj zrak stoupá po jednotlivých knoflících, až se zarazí u spodní části krku a límce kolem
něj. Od chvíle, kdy vyslovil můj ortel, jsem se mu ještě nepodívala do tváře.
„Staneš se mou nevěstou.“
Jako bych se vrátila v čase do Zkoušek a ke stejně náročné hře na předstírání, která je provázela. Tehdy jsem se na něj nedokázala podívat, protože jsem si nepřála spatřit, jak mi pohled oplácí král.
Ale muže, jehož odraz jsem vídala v zelených očích jeho syna, jsem zabila. Edric Azer mě pronásleduje jen v útržcích mysli a podobně rozervaném srdci, do nějž se vryl. O to se postaral.
A přesto se pořád nedokážu přimět, abych se podívala na tohohle Kitta.
Pálí mě v krku.
Možná jsem stvořila něco mnohem horšího, než byl jeho otec. „Paedyn.“ Hlas má překvapivě jemný, což mi připomíná dobu, kdy to nebylo šokující. „Podívej se na mě.“
Není to poprvé, co taková slova řekl, když jsem se očividně vyhýbala jeho pohledu. Ale teď je tady mnohem víc toho, co mi brání dívat se na něj, minulost mnohem víc zničující než podoba s králem, jenž nechal zabít mého otce. Je v tom zrada. Je v tom bolest. Králové jen tak nezapomínají na historii, již píší.
Ale ten náznak důvěrnosti v jeho hlase mě přinutí zvednout bradu a pohledem přejet z pomačkaného límce k jeho očím.
Zelené. Jsou přesně takové, jaké byly a jaké vždycky budou. Dívá se na mě a já se dívám na něj. Zločinec bez otce a syn, který se tomu svému věčně snaží zavděčit. Jsme přesně takoví, jací jsme byli a jací navždy budeme.
A poprvé od oné bitvy v Míse se opravdu vidíme.
Rty se mu zkřiví do čehosi příliš temného na úsměv a příliš jemného na zachmuření. Jako by se stal ztělesněním hrozivosti. „Budoucí královna Ilye nesklání hlavu před nikým.“
Při jeho slovech mi vyschne v ústech, zatímco všichni dvořané se nakloní, aby slyšeli. Jejich nevěřícnost je hmatatelná a mísí se s hustým mračnem všeobecného zmatku, jenž nám všem visí
nad hlavou. Propichují mě desítky pohledů, které sledují jizvu na mém krku a krev, od níž mám šmouhy na kůži. Prohlížejí si tuhle novou podobu Stříbrné spasitelky, která se zbavila přesně té věci, jež jí propůjčila označení. Krátké vlasy jen stěží zakryjí zmrzačení, které je teď na mém těle tak nápadné.
Dvořané zírají na to, co vyčetli z mého vzezření. Jsem Psychička, jež ničím takovým není. Obyčejná, které se nějakým způsobem podařilo přežít jejich Očistné zkoušky, dopustit se zrady, zabít jejich krále, a navzdory tomu všemu před nimi pořád stojí živá.
V tu chvíli zaslechnu šepot Smrti, ozývající se z nejtemnějších zákoutí mojí mysli. Z té části mého já, jež se smířila s neodvratnou zkázou ve chvíli, kdy pochopila, co v tomhle království znamená být bez moci. Teď mě nazývá královnou a já slyším jen její smích.
Protože tenhle osud může být horší než samotná Smrt.
„Rozvažte ji,“ rozkáže král nenuceně.
Dech se mi zatají, když se mi o kůži otřou mozoly.
Kai.
Otočím hlavou dozadu, protože se nedokážu ovládnout. Nedokážu se soustředit na nic jiného než na palčivou potřebu podívat se na něj.
Ale tohle nejsou jeho šedé oči. Ne, tyhle jsou hnědé a zkalené jednoznačnou nenávistí. Tohle nejsou oči, jež hledám v každém davu. Nejsou to ty oči, které po mně kloužou s úctou, v níž se topím. Ty oči, jež počítaly každou pihu na mém nose, každé zachvění mého těla.
Dech se mi roztřese před Imperiálem, který mi v makovém poli tak surově serval pouto z kotníku. To on může za každou kapku krve, jež poskvrnila tuhle mramorovou podlahu. Jeho pohyby jsou stejně hrubé jako ruce, které bezohledně škubou za řetěz kolem mých zápěstí a ještě víc trhají kůži pod ním.
V očích mě pálí slzy, takže zamrkám, abych je zahnala. Lehce zatřesu hlavou, abych se vzepřela narůstající slabosti v celém těle, a skousnu chvějící se rty, jež o ní svědčí. Pohledem pátrám
po sále, hledám ho a tělo se mi přitom bolestivě chvěje. Zběsile přejíždím očima po neznámých tvářích.
K čertu s předstíráním. K čertu se skrýváním. K čertu se vším kromě něj, nás a téhle chvíle, kdy ho potřebuju.
Ale nikde není k nalezení. A poprvé od chvíle, kdy jsem v Kořistné uličce ukradla ty stříbrňáky, se cítím úplně sama.
Zámek cvakne. Pouta se rozskočí.
Spadnou na podlahu, zařinčí o kámen a rozmáznou krev.
Zvuk se rozléhá zdobným trůnním sálem a zní jako nezvratnost. Jako svoboda, za niž se platí.
„Tak je to lepší.“
Odtrhnu oči od zírajícího davu a zjistím, že král se mile usmívá. Třu si pohmožděná zápěstí a sleduju, jak Kitt napřáhne ruku, v níž nesvírá obávanou černou krabičku. Mžourám na jeho dlaň, jeho gesto dobré vůle. Zrádkyni odděluje od budoucí královny jeden jediný dotek.
Když zvednu pohled ke králi, nabídne mi uklidňující přikývnutí. V jeho výrazu je však vepsaná připomínka – do ničeho z toho nemám co mluvit.
Takže když se moje špinavá ruka dotkne jeho dlaně potřísněné inkoustem, nechám ho, aby mě přitáhl blíž k sobě.
Zajímalo by mě, jak vůbec dokáže snést to, že drží ruku, která proklála mečem hruď jeho milovaného otce, natož to, že navlékne prsten na ruku, z níž kdysi kapala jeho krev. Jako by reagoval na moje zběsilé myšlenky, jemně mi stiskne dlaň. Má to být útěcha, ale zneklidní mě to víc než jakákoli hrozba.
„My Ilyané věříme, že jsme před mnoha desetiletími porazili Mor.“ Kittův hlas se nese trůnním sálem a je rozvážný i panovačný. Tenhle způsob mluvy znám od jeho otce. „Jistě, naše schopnosti jsou darem od Moru, ale jsou rovněž plivnutím do jeho tváře. Protože právě Elity vyšly silnější z nemoci, která nás měla zahubit. Elity, chránící naše slabé království před dobyvateli. Elity, předvádějící svou sílu v Očistných zkouškách.“
Místností se rozlehne souhlasné mručení, následované vlnou hrdých přikývnutí. Koušu se do jazyka a zlost ve mně kypí, až
mi tváře rudnou. Nejsem pro ně nic víc než Obyčejná zábava, ukázka slabosti. Postavili mě na piedestal, aby do mě šťouchali a strkali, ponižovali mě a zostuzovali.
„Ale Elita nebyla jediná, kdo přežil mor, že?“
Po jeho otázce můj propukající vztek zchladne a vyschne mi v ústech. Čas jako by se zpomalil, když se k němu obrátím čelem a dychtivě pátrám po každém nevyřčeném náznaku.
„Ne, byli tu také Obyčejní,“ pokračuje vyrovnaně. „Ilyané, kterým se podařilo přežít, a přesto nezískali žádné síly. A po letech soužití s Elitami byli vyhnáni a neustále pronásledováni pro nedostatek schopností.“
Moje ruka v jeho dlani se začíná potit. Celé tělo mi ztuhne, i když nevím, jestli čekám na svůj rozsudek, nebo na spásnou milost.
Král – Kitt, jehož jsem znávala – přejede těma zelenýma očima svůj dvůr. Blonďaté vlasy mu trčí mezi propletenými prameny zlaté koruny a září mu na hlavě jako svatozář. Když promluví, zní to rozvážně. Zní to klidně. Zní to nacvičeně. „A pokud si přejeme, aby naše slavné království zůstalo zachováno, znovu v něm Obyčejné přivítáme.“
Málem se mi podlomí kolena, ale Kitt mě udrží vzpřímenou. Jako by to celé tušil a chytil mě za ruku jen proto, abych se při jeho slovech nezhroutila. Tváře kolem mě se rozmazávají, ústa se pohybují, ruce se zvedají na protest. Ale já nic neslyším, nic nevidím, nevnímám nic než tenhle okamžik a naději na všechny další.
Kittova ústa se znovu pohnou a jeho hlas prořízne řvoucí dav i zvonění v mých uších. „Ve vhodnou chvíli se budu zabývat všemi vašimi obavami. Ale pro váš klid to rychle rozvedu. Od chvíle, kdy jsem usedl na otcův trůn, jsem zjišťoval, do jak hrozivého stavu se Ilya řítí. Za posledních pár týdnů jsem se o našem království dozvěděl víc než kdykoli předtím.“ Nakloní hlavu k jakési postavě v davu a pokračuje: „Calum býval mým vězněm. Vůdcem Odboje, jehož jsem považoval za radikála.“
Srdce se mi zadrhne a pátrám pohledem, dokud…
Stojí tam, pohlcený zástupy. Nejdřív jsem našla světlé blonďaté vlasy a pak ty ostražité modré oči. Calum vycítí můj pohled a pomalu mi pokyne. Stisknu rty a potlačím zářivý úsměv, který mu toužím věnovat. Místo toho v duchu zřetelně vyjadřuju vděčnost, protože vím, že nejspíš čte ve smršti myšlenek v mojí hlavě.
Kitt pokračuje a zklidní šum rozléhající se trůnním sálem. „Čím víc jsem ho vyslýchal kvůli jeho vlastizrádným činům, tím víc mě učil o mém vlastním království. Několik desetiletí izolace způsobilo, že naše zdroje nebezpečně vysychají. Na svém území nemáme dost prostoru, abychom dokázali pojmout rostoucí počet těch, kteří žijí v chudinských čtvrtích, a ze záznamů vyplývá, že naše zdroje potravin se během let povážlivě snížily.“
O hrozící zkáze Ilye mluví král klidně, jako by každou vteřinu od mého útěku strávil studováním seznamu neúspěchů, jež mu zanechal na bedrech jeho otec. Hlavou mi bleskne vzpomínka na onen okamžik ve Spáleništích, kdy jsem na Kaie vychrlila pravdu o křehkosti tohohle království. Celý svůj život jsem strávila v chudinské čtvrti, stísněná a hladová. Není divu, že záznamy odrážejí nedostatek, který znám na vlastní kůži.
„Dor a Tando nebudou obchodovat se svým dobytkem, plodinami ani znalostmi o přizpůsobení se Spáleništím.“ Kitt přelétne pohledem ohromený dav. „Bez nich nemůžeme expandovat, nemůžeme ani jíst. Izramské vody, Mělčiny, se v průběhu let staly mnohem zrádnějšími. Dokonce i ryby v nich se našim břehům vyhýbají.“ Hlas má stále vážnější a já visím na každém jeho slově. „Pokud neotevřeme hranice a nedovolíme Obyčejným, aby opět žili mezi námi, tohle království Elit padne.“
Ozve se vlna výkřiků, které král umlčí čirou logikou. „Co víc, okolní města s námi nebudou obchodovat, pokud zůstaneme čistě elitní společností. Když můj otec před třemi desetiletími zahájil Očistu, Ilya zpřetrhala vazby s Dorem, Tandem a Izramem. Přišli o naše zdroje, stejně jako my jsme přišli o jejich, a tento narušený vztah se jen tak nezahojí. Tato království se nyní o Elity příliš nestarají.“
Hrudí se mi začíná šířit teplo a ten pocit je mi tak cizí, až téměř nepoznám, že je to naděje. Ale na vlastní oči jsem viděla nepřátelství Doru a jeho odpor k Elitám jsem sdílela. Ne proto, že mají schopnosti, ale kvůli tomu, jak se chovají k těm, kteří je nemají. A po desetiletích samolibé přezíravosti bude od Ilye zapotřebí pořádné gesto dobré vůle, jež přispěje k míru.
Znovu se zapotácím.
Tím gestem dobré vůle jsem já .
Připadám si neurčitě, otupěle vůči osudu, jenž mě čeká. Jako
Obyčejná jsem vždycky nejvíc doufala ve sjednocenou Ilyi. Ve svůj domov, místo, kde bych už nemusela předstírat, že jsem něco, co nejsem, abych zůstala naživu. Ale skeptická a bojovná část mého já říká, že tohle přece Kitt nemůže chtít. Ne poté, co jeho otec udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby Obyčejné vyhladil.
„Co se týče Paedyn Grayové…“ Při zvuku svého jména se s úlekem vrátím do znepokojivé reality. „Její zrada není taková, jak se zdá. Náš svazek poslouží jako nabídka míru okolním královstvím. Tento projev dobré vůle přivábí Obyčejné zpět do Ilye, a tím povzbudí naše sousedy, aby obnovili obchod se vstřícnými
Elitami.“ Kitt se napjatě usměje. „Náš sňatek bude znamenat začátek mé vlády a nejsilnější Ilyi, jaká kdy byla.“
Rozebírám každé slovo, každou slabiku, abych tomu všemu porozuměla. Pak se obrátí ke mně a všechny myšlenky odplynou, když vytáhne ze sametové krabičky prsten. Nastane závratný okamžik, v němž by mě mohl slyšet polknout, mohl by si všimnout, že se v mých očích hromadí panika.
Ale pak jeho pohled změkne a já v něm vidím svůj odraz.
Každý strach, každý kousek neklidu. To všechno – a ještě víc –v něm je. Protože prsten v jeho ruce představuje všechno, co ho naučili nenávidět. A přesto tu stojí, a aby zachránil království, koná v rozporu s přáními svého milovaného otce.
A tak ho nechám, ať pozvedne mou levou ruku. Nechám ho spatřit ochotu, která smývá každou obavu. Teď je řada na mně, abych se stala odlišnou, jak jsem vždycky snila, i když královy
argumenty neodpovídají mým. On si přeje zachránit tohle království jakýmikoliv prostředky, já mu nabízím svou ruku jen za jednotnou Ilyi.
Já jsem oběť, pro kterou Obyčejní krváceli a umírali.
Já jsem ta síla, jež jim chybí.
Prsten se chvěje u mého zlomeného nehtu. Jeho oči s tichou žádostí o svolení přelétnou k mým.
Každý okamžik mého života směřoval k tomuhle. K téhle jediné prchavé vteřině odvahy.
Přikývnu a on mi kroužek posune po celé délce prstu.
Ka˙ı
Myslel jsem, že znám trýzeň, dokud se jí neobtočila kolem prstu.
Ne, trýzeň je hmatatelná a leskne se na její opálené kůži.
Bez mrknutí zírám na symbol, který jí můj bratr navlékl na prst. Je závazný. Je nekonečný. Je mou zkázou.
Z otupělých rtů mi málem vyklouzne smích. Ne že by neslibovala, že bude mojí zkázou, že se už nestala mou záhubou. Ona je to nejničivější, po čem jsem kdy toužil, a přesto mě zpustoší diamant na jejím prstu.
Pozoruju Paedyn průrvami v zírajícím davu, stejně jako ji budu pozorovat po zbytek života. Budu nucen trávit dny v jejích službách, ale nikdy po jejím boku. V jejím stínu, ale nikdy neviděn zcela. Zamilovaný do dívky, jíž jsem se klaněl dávno předtím, než se stala mou královnou.
Kitt ustoupí stranou, aby měl dvůr na jeho snoubenku dokonalý výhled. Zkrácené vlasy jí při každém pomalém pootočení hlavou tančí po ramenou. Stříbro klouže po opálené pokožce přes jizvu táhnoucí se po jejím krku, až se i zdeformovaná kůže
zaleskne jako ostrá špička čepele. Modré oči se prořezávají davem, pátravě, spěšně a nejistě.
Stoupnu si za jeden z mnoha mramorových sloupů lemujících místnost a snad poprvé se vyhnu jejímu pronikavému pohledu.
Vždycky jsem byl ochotný utápět se v těch oceánských očích.
Ale teď si to nedokážu představit, pokud ona nebude kotvou, s níž se potápím.
Místností poletují dotazy a každý z nich hraničí s obviněním.
Vmísím se do zmatku a poslouchám, jak dvůr tlumočí mé vlastní nejistoty. Protože tohle rozhodnutí bych od Kitta nikdy nečekal. A on se mě o něm ani neobtěžoval informovat.
Zakroutím krkem a úplně cítím, jak se lhostejná maska Vymahatele rozpouští vztekem, jenž pod ní doutná. Schopnosti všech lidí v tomhle sále se na mě začínají tlačit a žadoní o uvolnění. Zlost je ale příliš nebezpečná emoce, jakou bych si neměl dovolit. Otupuje mi smysly a posiluje mou schopnost Ovladatele, dokud nevnímám jen sílu pulzující pod kůží.
Ale vinit můžu jen sám sebe. To já jsem jí to způsobil, způsobil jsem to nám oběma i každé chvíli, v níž jsem doufal, že Paedyn bude středem všech nastávajících.
To já jsem ta zrůda, která ji ulovila. Já jsem ta stvůra, která ji dovedla do téhle zkázy. A bojím se, že se stanu ještě horším, až už se nebudu snažit zasloužit si ji.
Jakýsi muž mi zařve do ucha a máchá rukou tak nepřístojně, až přemítám, že mu ji zlomím. Nebo líp, mohl bych si vypůjčit jeho schopnost Zářiče a upálit mu ten kmitající jazyk v puse.
Naštěstí pro chlapíka se Kittův hlas rozlehne nad rámusem dřív, než stihnu udělat něco zbrklého. „Všechny otázky zodpovím na oficiálním setkání, které se uskuteční později. Poté oznámíme své zasnoubení okolním královstvím.“
Zasnoubení.
Mám pocit, že se pode mnou propadá země. Proč jsme prostě nemohli zůstat v tom makovém poli? Strávil bych zbytek svých dní tím, že bych jí vyráběl květinové koruny, kdyby chtěla být královnou. Mojí královnou. Ne Kittovou. Ne ilyjskou. Mojí.
Přejíždím ji pohledem a sleduju každý její pohyb. Kitt utiší mávnutím ruky veškerý hovor a propustí dvůr. V tomhle okamžiku, v tom jediném pohybu vidím našeho otce. Jako by to byl on, kdo stojí před dvořany, a Kitt je jeho pouhým stínem.
Tenhle král není takový, jakého jsem ho před čtrnácti dny opustil.
Tenhle král je vyrovnaný, klidný a vědomý si každého kroku.
Ale můj pohled stejně jako vždycky zabloudí zpátky k Paedyn.
Teď si razí cestu místností, záda má ztuhlá a oči upírá přímo před sebe k služebné, jež na ni čeká u vysokých dveří vzdálených ještě pár metrů. Jak kráčí davem, na každém kroku ji sledují úsměšky. Je obklíčená desítkami znechucených tváří, které jsou každou vteřinou drzejší. Vyrazím k ní, ještě než jí jakýsi muž zastoupí cestu.
Nakloní se k ní, aby svou odpornou poznámku zamumlal nenápadně, ale mně neujde sprška slin, jež mu vyletí z úst a rozstříkne se jí na pihách. Odstrčím od ní toho chlapa takovou silou, až mě bezděky napadne, jestli jsem nenechal k povrchu vyplavat schopnost nějakého Svalovce. Kvůli téhle neuvážené akci se najednou octnu mezi Paedyn a mužem, který si tak očividně přeje smrt. Popojdu dopředu a postavím se vedle něj. Ignoruju okolní dav lapající po dechu při pohledu na výjev, jejž jsem zinscenoval. Protože pravda je taková, že mi je upřímně jedno, co si o mně tenhle dvůr myslí. A pověst si už rozhodně pokazit nemůžu.
„Ještě jednou na ni dýchneš,“ zavrčím, „a postarám se, aby to byl tvůj poslední dech.“
„Ne.“
Její hlas prořízne všechny zběsilé myšlenky a zaplaví mě, jako by už jen její přítomnost znamenala čirou úlevu. Paedyn si stoupne vedle mě a pohledem pevně spočine na příšerně zbledlém muži. „Ne,“ zopakuje vražedným tónem. „Já se postarám o to, aby další nádech, jejž nabereš, abys urazil mě nebo můj lid, byl poslední, jaký kdy okusíš. A budu to já, Obyčejná, kdo ukončí tvůj elitní život.“
Dívá se na něj a vypadá, jako by hrozivost byla vetkaná do samotné podstaty její bytosti. Z náhlého ticha, které zavalilo trůnní sál, mi zvoní v uších. Všechny oči se upírají na ni, všechny koutky úst po jejích slovech poklesly.
Moje budoucí královna právě vydala své první prohlášení.
Ruce se jí třesou tak, že jí ten zatracený prsten snad sklouzne.
Následuju ji dvoukřídlými dveřmi ven, pryč z dusného trůnního sálu plného klevetících dvořanů. V nablýskaných chodbách přidá do kroku a já si můžu jen představovat, jak nepatřičně mezi tou smaragdovou výzdobou vypadáme. Vymahatel – polonahý a omotaný obvazy – a králova snoubenka – zkrvavená a obalená vrstvou špíny.
„Paedyn,“ zvolám a prodloužím krok.
Přiměje ji to jen prosmýknout se za další roh. Povzdechnu si a zkouším to znovu: „Pae, počkej.“
Najednou zastaví. Roztřeseně. I na tu dálku vidím, jak se jí chvějí ramena, slyším, jak přerývaně dýchá. Opře se rukou o zeď a já se ni chystám znovu zavolat, když se do chodby za námi vyvalí houf lidí.
Sakra.
Musím uvažovat rychle, musím odtud Paedyn dostat dřív, než celý dvůr načapá budoucí královnu, jak na chodbě lapá po dechu. Mor ví, že by její paniku přičítali oslabené krvi Obyčejné.
Pohled mi padne na dveře ve stejné stěně, o niž se Paedyn právě opírá, a vzápětí udělám to jediné, co mě napadne.
„Tak jo, pojď nahoru,“ zamumlám, než ji chytím pod koleny a přehodím si ji přes rameno.
Tím si konečně vysloužím její pozornost. Jako bych probudil dřímající šelmu. „Co to sakra…?“ Zmítá se v mém sevření a nehty mě drápe do holé kůže na zádech. „Postav. Mě. Na zem.“
Mířím ke dveřím a v patách mi zní záplava hlasů. „To zní lákavě, ale zrovna teď mám co dělat se zachraňováním tvého zadku.“ Nemůže vidět úsměšek, který mi zkroutí rty, ale jsem
si jistý, že ho slyší v mém hlase, když dodám: „A když už je řeč o zadku, jaký máš tam vzadu výhled, Grayová?“
„Na zvracení,“ odsekne.
Rozrazím dveře a vejdu dovnitř. „Je ti jasné, že vidím, jak cukáš levou nohou, že jo?“
V reakci na svou zrádnou končetinu něco nesouvisle zamumlá a pak málem vrazí visící hlavou do dveří, jež jsem zavřel.
Každou píď malého prostoru pohltí tma.
Opatrně ji postavím na podlahu před sebou a cítím, jak mě její dech šimrá na rozpálené kůži. Ruce držím poblíž její siluety. Mozoly se zachytím za tenkou látku jejího trička, a jak jí dlaněmi přejíždím přes boky, povytáhnu ji nahoru. V téhle tísnivé tmě nevidím její obrys, a tak se musím spokojit s tím, že vnímám každý jeho centimetr.
Hlas má zadýchaný tak, že mě nutí sevřít ji pevněji. „Kde to jsme?“
„Nejspíš v komoře na košťata,“ zašeptám. „Nemůžeme přece dopustit, aby celý dvůr viděl budoucí královnu v koncích, ne?“
Těmi slovy jsem ji chtěl poškádlit, ale z úst mi vyklouznou kousavá a hořká. A lituju jich ve chvíli, kdy cítím, jak se její tělo pod mýma rukama třese. „Hej,“ napravuju to jemně a tahám ji za lem trička, dokud se o mě neopře. „Mluv se mnou.“
Na hrudi cítím každý mohutný úder jejího srdce. A rozptýlení, jež jsem pro ni nachystal, je najednou pryč. Znovu se hroutí, hlas se jí láme a její vyrovnaná maska praská. „Já… to nemůžu udělat. Nechci to udělat.“ Cítím každé energické zavrtění hlavou. „Byla jsem připravená zemřít. Byla jsem připravená, že budeš to poslední, co uvidím, a teď…“
„To neříkej,“ zachrčím a přeruším ji dřív, než vysloví další z mých obav. „To bych nikdy nedopustil. Slíbil jsem, že to napravím, a taky to udělám.“
„Tohle napravíš?“ Její smích zní spíš jako skřípot. „Kaii, tohle už není otázka života a smrti. Tohle je…“ Když se zajíkne, vím, že roztřesenou rukou přejíždí po prstenu. „Tohle je: dokud nás smrt nerozdělí.“
Zase ten vztek, který mě zaplavuje ve vlnách. Protože ona měla být mou smrtí, ne životem někoho jiného. Ona měla být tím, koho budu zbožňovat na tomhle světě a ke komu se budu plazit v tom příštím. Ale teď je připoutaná ke králi a já nejsem nic víc než její zabiják.
Šátrám po jejích rukou a zoufale se ji snažím držet co nejdéle. „Soustřeď se na tenhle prsten,“ nabádám ji a otáčím prstenem na jejím palci. „Na otcův, ne na bratrův. Otáčej jím jako vždycky, dokud to nevyřeším. Mysli na něco jiného.“
Cítím, jak jí tělem zachvěje lehký posměšek. „Ale tenhle nepatří mému otci. Ne doopravdy.“ Pod tíhou každého slova se jí třese hlas. „Všechno, co jsem myslela, že o svém životě vím, byla lež. A teď se ode mě očekává, že budu žít po boku někoho, o kom jsem si myslela, že mě chce zabít?“
Zavrtím hlavou, protože nevím, jak jí pomoct vypořádat se s náhlým zjištěním, jak se stala dcerou Adama Graye. Nebylo to díky krvi, ale díky náhodě a odmítnutí kýmsi cizím. A já jsem k ničemu, když jde o to, vyléčit ji z toho zmatku a z téhle bolesti.
„Vůbec tomu nerozumím,“ pokračuje ve spěchu. „Už bych měla být mrtvá. Každý člověk v tomhle Morem zapomenutém království mě chce vidět mrtvou, ne na trůnu.“ Povzdychne si do tmy a její dech mě polechtá na kůži. „Ale Kitt má pravdu.
Království s námi nezačnou obchodovat, pokud Ilya nezačne znovu přijímat Obyčejné. Viděl jsi, jak v Doru nenávidí Elity.“ Cítím, jak rychle zavrtí hlavou. „Jednotnou Ilyi jsem si přála víc než kdokoli jiný, i když to král dělá tak nerad. Ale…“
„Ale Elity nepřijmou Obyčejnou královnu tak snadno,“ dokončím za ni. „A ani myšlenku na Obyčejné svobodně žijící v Ilyi, k čertu.“
Chvíli je ticho, než jí začnou slova splývat z úst, na která nevidím, ale jejichž tvar znám zpaměti. „Myslela jsem, že je Kitt v koncích. Myslela jsem, že je zarmoucený a rozzlobený.“
Roztřesený nádech. „Myslela jsem, že ti nařídí probodnout mě mečem ve chvíli, kdy vkročím do toho trůnního sálu.“
„Myslel jsem si totéž,“ zašeptám. „A byl jsem připravený ho těžce zklamat.“
Bolest v jejím hlase mě donutí sebou trhnout. „Kaii…“ „Pae. Neměl jsem tušení, že plánuje tohle.“ Špinavé prsty mi pročesávají rozcuchané prameny vlasů. „O nepořádku v Ilyi jsem za ta léta něco málo věděl. Jednoduše proto, že jsem v chudinské čtvrti trávil víc času než kdokoli z tohohle hradu. Moje podezření o nedostatku potravin a půdy jsi mi potvrdila ve Spáleništích. Ale neuvědomoval jsem si, že je situace tak zoufalá.“
Cítím, jak otáčí prstenem na palci.
„Říkal jsi, že když jsi odjížděl, nebyl ve své kůži,“ nadhodí
Paedyn opatrně. „Truchlil. Lidi si špitali o jeho šílenství.“ Následná slova jsou nesouvislou úvahou vytrženou z mysli. „Tak co se změnilo?“
„To nevím.“ V duchu se vracím k množství papírů rozesetých po jeho stole a k ušpiněným rukám, které se v nich přehrabovaly. „Nevím.“
Dlouhou chvíli za nás mluví tma, jež se kolem nás rozkládá a plní nám uši tupým bzučením, než znovu zatahám za roztřepený lem jejího trička. Roztává na mém těle a já to vnímám jako úlevu. Tedy do chvíle, než tiše přizná: „Nevím, jestli tohle přežiju.“
„Už jsi přežila horší věci,“ připomenu jí stroze. „Kromě toho to vypadalo, žes toho chlapíka v trůnním sále zvládla s přehledem.“
„Stejně jako ty,“ kontruje a já si dokážu dokonale představit ocelový výraz, který ta slova doprovází. „Nepotřebuju, abys za mě vybojovával moje bitvy.“
„Ach, zlato,“ zašeptám, „já vím, že ne. Ale mám-li být tvůj Vymahatel, radši si na to zvykni.“
Prosebně zavrtí hlavou. „Nejsem ničí královna.“
„Opravdu?“ Prsty nahmatám její tvář a pak sjedu po hladkém sklonu jejího nosu. „Pak ani v nejmenším netušíš, jakou moc nade mnou máš.“
„Zřejmě zapomínáš, že jsem zcela bezmocná, princi.“ V jejích slovech je ostrost, jako by se její dech stal čepelí, kterou mi táhne po krku.
„Tak tedy buď mojí slabostí.“
„Víš, že jsem zasnoubená s tvým bratrem,“ zašeptá se rty nebezpečně blízko mým.
Polykám a hlas mám tvrdý. „Prozatím.“
„ Navždy,“ vydechne drsně. „Myslím, že z toho není cesta ven.
A pokud je to, co Kitt řekl v trůnním sále, pravda, pak na tom závisí budoucnost Ilye i Obyčejných v ní.“
Nakláním tvář, dokud se nedotknu čelem jejího. „Jsem příliš sobecký, abych tě nechal tak snadno odejít.“
„Tak předstírej.“
Palcem pomalu přejíždím po jejím spodním rtu. „Znamená to, že tě musím pokaždé, když se tě chci dotknout, zatáhnout do kumbálu?“
Hraju si s ní a snažím se ignorovat hořkou příchuť, kterou mi každé slovo zanechává v ústech. Nechci, aby tohle byl její osud, ale přesto mě ovíjí strach a svírá mi hruď, i když ji škádlím. Protože jestli se opravdu stane Kittovou, budu po ní zbytek života truchlit.
A tak odvádím pozornost. Rozptyluju. Toužím po ní víc než kdykoli předtím, má-li být tohle naposledy, co můžu.
Slyším, jak se jí do hlasu začíná vkrádat slabý úsměv. „Nemáš se mě vůbec dotýkat.“
„Můžeš mi to přece přikázat,“ protáhnu. „Pak budu prostě jen poslouchat rozkazy.“
Její smích zní zadýchaně a já si ten zvuk vrývám do paměti.
Její paže se mi ovinou kolem krku a já přemýšlím, jestli Kitta taky bude takhle držet.
Její nos šťouchne do mého a já tiše žadoním, aby nikdy necvrnkala do jiného.
Její rty se sotva dotknou mých, když se rozletí dveře.