Pro mého milovaného švagra. Inspiroval jsi mě jediným pozváním – a už to jelo: vražda, zápletka, mrtvola. Na oplátku jsem po tobě pojmenovala oběť. Z vděčnosti. A s láskou, jakou dokáže projevit jen spisovatelka detektivek. Tak vítej v rodině – a zvykej si… Tady se místo pusy na přivítanou dostává kapitola. Ovšem ty sis zasloužil rovnou celou knihu!
Sobota
12. prosince
1Hustě sněžilo, jasné nebe se neukázalo už dva týdny. Silnice se ztrácela v bílém mléčném oparu, který se vpíjel do sněhem zaváté krajiny. Uvědomila si, jak je ráda, že si ten řidičák nikdy neudělala. Popravdě, dvakrát se o to pokoušela, ale vždycky se vyskytl den jako je tento, kdy své rozhodnutí přehodnotila a rozumně usoudila, že něco tak stresujícího nemá zapotřebí. Proč taky. Buď jede městkou, nebo ji veze řidič. Mrtvé, kteří zemřeli na silnici, potkává na pitevním stole častěji, než je zdrávo.
„Dál už se nedostanu,“ prohodil saniťák a primářce patologie věnoval skličující úsměv. Vezl ji teprve párkrát, ale na vlastní kůži už několikrát okusil, že je na ženskou ostrá jak břitva. Mohl vsadit celou výplatu, že ho teď zjebe.
Ale prohrál by. Gábina Hrochová seděla na sedadle spolujezdce naprosto klidně, nehnula ani brvou. Tupě zírala na zběsile přeskakující stěrače, jejichž rychlost tlumily chuchvalce mokrého sněhu.
„Slyšíte to, paní primářko,“ pokračoval opatrně a se stejnou obezřetností sešlápl plyn. Za čelním sklem v bílých mokrých provazcích rozeznával policejní vozy. „Nic s tím nenadělám, hrabe to. Dál musíte pěšky,“ hlasitě vzdychl, jako by to měl být on, kdo se vykulí do toho marastu.
„Hm. To se dalo čekat,“ zaklela, a přestože ho chtěla popíchnout, aby jí aspoň otevřel dveře a pomohl ze sanity ven, ani se na něj nepodívala, a po tom, co jí vítr vyrval dveře sanity z ruky, zapadla do závěje. Ledový sníh jí přistál v obličeji.
Jo, v jižních Čechách je hezky, zvlášť v zimě, zasmál se v duchu saniťák, přičemž vyskočil z vozu, aby jí pomohl na nohy.
Nepoděkovala, ale ani mu nevynadala. Jen se natáhla pro svou velkou brašnu a vrazila mu ji do ruky: „Tak jdeme, mladej. Posledně jste se zmínil, že vás moje práce fascinuje – tak prosím,“ ukázala do mléčného prostoru a celou svou váhou se mu zavěsila na ruku. Čekal je kopeček a třebaže jí sníh bránil ve výhledu, moc dobře věděla, že je před ní ještě pořádně náročný kus cesty. Jo, vrazi nemají žádnou úctu k ženám v přechodu.
Když vystoupali až na nejvyšší bod Mertelových sadů, na vyvýšený kopeček, kterému místní neřekli jinak než na Jakubu, mezi stromy rozeznala obrysy malého kostelíku svatého Jakuba. Čím blíže se dostali, tím byly kontury jasnější a tím více vzpomínek na toto místo se jí vybavovalo. Všechny však zahnala, když spatřila ve větru vlající oranžovou pásku, která oblast kostela uzavírala.
„Dál už nemůžete, ale to, hádám, víte,“ řekla k saniťákovi a s netrpělivým výrazem čekala, až se jeden z měšťáků prokouše sněhem až k ní a tu pásku nadzvedne. Koneckonců je to jeho práce. Ji zebou ruce, tak proč by je vystrkovala z kapes dřív, než to bude nezbytné. Bez díků prošla volným průchodem a jen hlavou naznačila, ať taky převezme tašku. Nakonec se vlažně usmála na svého prvního průvodce: „Jistě vám nevadí tu na mě počkat. Co taky v sanitce, sám…“
Na odpověď nečekala. Naskočila do vyšlapaných šlépějí a podle pokynů nadporučíka Hanouska z místního
oddělení, jak se policista představil, obešla kostel a mezi keři lámajícími se pod tíhou sněhové nadílky scházela dolů ke kryptě, kde již pracoval kriminální tým. Mezi přítomnými okamžitě rozeznala vysokou urostlou postavu kapitána Reného Kašmíra. Jako obvykle měl na sobě tmavý vlněný kabát, který dnes doplnil o teplou čepici.
Po jeho boku stála po kolena zapadlá ve sněhu kapitán Magda Lišková. Výjimečně neměla koženou minisukni a bundičku, ale přiléhavou lyžařskou kombinézu.
Gábina Hrochová se na chvilku zastavila, potřebovala se vydýchat. Poslední roky už není žádná sportovkyně –jestli kdy vůbec byla. Rukama smetla bílou pokrývku šály. Sníh, který jí křupal pod nohama, utichl. Neslyšně zaklela. Pozornost směřovala ke dveřím krypty, byly otevřené, nesl se z nich hlas forenzních techniků. Napínala uši, přesto slovům nerozuměla. Vítr, který byl na kopečku silnější, se neúnavně stáčel do vírů a hučel jako meluzína.
„Už vám ji vedu,“ zavolal policista, který nesl její brašnu. „Paní primářka je tady!“ nechal ji na kopečku a sám klouzal mezi vzrostlými stromy až dolů ke kryptě.
Kapitán Kašmír byl větší gentleman. Jakmile si patoložky všiml, vyrazil k ní. Nabídl jí oporu své paže a pomalu s ní sešel dolů. Jako vždy byl velmi pozorný a neopomněl vyjádřit účast, že sem musela vážit cestu v takovémto počasí. V očích měl smutek, který již tradičně nesouvisel jen s péčí o její zdraví, to už věděla. To, co sedělo v jeho výrazu, souviselo s tímto místem. Přesto se jí zdál více skleslý než při jiném výjezdu. Asi to nebude hezký pohled, udělala si rychlý úsudek, zatímco nadávala
na počasí a kotník, který se jí při sestupu ke kryptě zase ozval. Možná působila sobecky, ale člověk si vraždy nesmí příliš pouštět k tělu.
„To je to tak zlé?“ prohodila nakonec, když se připojili k Magdě Liškové. Jediná žena ve vyšetřovacím týmu, přesto v sobě měla mnohem méně empatie než její kolegové, čímž na mrtvá těla reagovala lépe.
Magda jen pokrčila rameny a ušklíbla se: „Zatím z toho radost nemáme.“
„Jak to?“ opáčila Hrochová a rychle si scénu prohlédla.
Nabízel se jí boční pohled na kostelík a vyšlapané schody, sbíhající se po stranách k sobě jako odvěsny trojúhelníku, pod nimiž se v tlustém kamenném zdivu nacházel bytelný vchod do krypty. Dřevěné dveře byly otevřené dokořán. Za nimi se vlnila tma a již jasnější hlasy. To, co přinášely, se jí nelíbilo, přesto je vytěsnila a snažila se utvořit si vlastní úsudek.
Kamenné zdivo kostela vylepšené satanskými obrazci.
Obrácený kříž, pentagram. Dvě malá nepovedená graffiti. Další pentagram na vchodu do krypty – větší. Oproti černým znakům na zdivu měl sněhově bílý nádech, snad kvůli kontrastu s tmavě hnědou barvou dřeva.
Ale nic z toho nepřitahovalo její pohled tolik jako zamrzlé karmínově rudé kaluže krve před vchodem do krypty. Jsou celkem dvě, zhruba dvacet centimetrů od sebe. Každá je velká dobrých patnáct centimetrů. Kolem nich se vějířovitě rozpíná několik protáhlých krvavých cákanců a jasně definovaných krevních stružek. Vše vpité v bílé křupavé krustě.
Celkově je místo činu v poměrně dobrém stavu, snad díky stříšce, která je nad vchodem. Přesto předpokládá, že vrstva sněhu pohltila drobné kapky, které takové krevní
ztráty bezpochyby provázely. Ano, a to je děsivé, teď už rozumí Kašmírovu výrazu. To, co vidí, je jen část, optický klam. Sníh vsákl krev, která působí velmi čerstvě, ale vše může být jen zdání, sníh je dobrý konzervant.
Nemusí patřit ke špičce jindřichohradecké kriminálky
jako Renda Kašmír, aby pochopila, že tu ta krev dlouho není. Udusaný sníh a jen lehký poprašek – za což vděčí právě té stříšce –, ukazují na nedávný časový úsek, kdy se tu odehrálo něco děsivého.
Ale co? Ty satanské znaky už kdosi maloval na zdi kostelíku v dobách jejího mládí. Vždycky se našel někdo, kdo je odstranil, nebo se vyhlásila brigáda, čerpala se dotace na obnovu památek, ale znovu a znovu se tu objevují.
Rok od roku se to téma omílá v novinách. Pokaždé jsou připomenuty historky o uctívání ďábla a temnoty. Na základě novinových článků a tlaku veřejnosti jsou v oblasti kostelíku posíleny hlídky policistů. Posíleny –jednou za měsíc sem zajedou. Ovšem ne v zimě, to se sem nedá dostat.
Sama sem chodí od mládí, ale nikdy tohle místo nebylo spojováno s vraždou. Až dnes.
A jak to dopadne? Žádné téma se neudrží ani v novinách, ani v lidské pozornosti navěky. Padne pár podezření, jsou osočeni mladí chuligáni – kluci, co experimentují s drogami, ale žádná konkrétní jména nebo tváře.
„Zdá se to jenom mně, nebo tu chybí mrtvola?“ prohodila netrpělivě a upřela zrak na kapitána Kašmíra. Kdyby mohla, jemně by si podupla, ale sníh, který ji uvěznil na místě, jí to nedovolil. „No tak, Rendo, nenapínejte mě, kde je ten kluk, kvůli kterému se sem ženu?“
„To je ten problém,“ řekl konečně Kašmír. „Asi vás volali předčasně.“
„Jak to?“
„Žádné tělo nemáme.“
„To má být fór? Pozor, nesměju se.“
„Bohužel ne. Zatím netušíme, kde to tělo je.“
„Chcete říct, že se ztratilo?“ zamračila se. Tlustá péřovka s kožešinovou kapucí ji sice dostatečně hřála, ale chodidla ve starých sněhulích ji už solidně zábla. Věděla však, že nic se nesmí uspěchat, o to víc ji začínal štvát ten plíživý chlad. Snad jen myšlenka, že je tělo uloženo v kryptě, která drží stabilní teplotu, ji utěšila.
„Vzhledem ke zraněním předpokládáme, že odsud sám neodešel. Promiňte, chviličku.“ Protože ho zavolal jeden z operativců, vzdálil se.
„S takovou ztrátou krve by těžko odešel,“ konstatovala Hrochová. Pohled jí padl na Magdu, přesněji na lyžařské brýle, které jí v tento moment dost záviděla. „Jste celkem slušně vybavená, asi bych to taky měla zařadit do svého šatníku. Je to šik. Hádám, že vás taky zavolali omylem.
Nebo to teď fasujete?“
„Byla jsem zrovna na běžkách, když mi volali. Ale znáte to, vraždu bych si ujít nenechala,“ zasmála se Magda a pokračovala s popisem trasy na Buk, kterou zrovna běžela a která protíná horizont kopečku na Jakubu.
„Tak to jste tu byla první, ne?“
„Výjimečně ano – byla jsem odsud necelý kilometr,“ ukázala za sebe směrem, kde tušila kaštanovou alej, a ihned vrátila pozornost k místu činu. „Ty dveře do krypty byly zajištěny zámkem, otevřeli je až naši technici. Ta petlice na dveřích je sice poškozená, ale podle kastelána je to už od léta. Hned jsme kontaktovali kastelána jindřichohradeckého zámku, dal nám klíče od krypty i od kostela,“ doplnila.
„A tělo nikde…“
„Ne.“
„Hm. Nemůže to být vždycky jednoduché. Jak dlouho tu jste?“
„Oznámení jsme dostali zhruba před hodinou, jsme tu čtyřicet minut. Já pětačtyřicet,“ očima znovu prolítla okolí krypty. „Kdyby odsud někdo s tak masivním zraněním odešel, těžko by v tom sněhu nezanechal jedinou krvavou stopu, nemyslíte?“
„Ne, to určitě ne,“ souhlasila Hrochová. „Rozhodně šlo o masivní krvácení, odhaduji bodnořezné rány, možná střelba?“ zvedla hlavu. Kdyby vyšla kulka, taková věc by forenzákům neunikla – ale za tohohle počasí? „Kdyby šlo o sebevraždu, kde je potom vražedný nástroj? A tělo!“
„Jestli forenzní technici nepotvrdí ani nález v kryptě –otvírají rakve –, rozšíříme prohledávaný koridor.“
„To je moudré. To tělo se nemohlo jen tak vypařit. Asi se shodneme, že ani jedna z nás na magické rituály nevěří, ne?“ zasmála se Hrochová.
„Rozhodně shodneme.“
„Ačkoli jedna reálná možnost tu je. Mám na mysli havrany. Co když jim dal někdo echo ještě dřív než mně,“ rozesmála se. „To víte, kšeft je kšeft.“
„Že by tu funebráci byli dřív než já? Elegantně zabalili tělo do pytle a potichoučku se vypařili?“ zasmála se Magda. Nežije tu dlouho, ale už si v místním plátku párkrát přečetla o bitce mezi pohřebními společnostmi. Jestli něco, tak místní noviny miluje.
„Hm, mám radost, že se s naším městem pěkně sžíváte,“ podotkla Hrochová a pomalu se podívala na Kašmíra, který se k nim vracel. Zase se tvářil tak obřadně, že jí to nedalo a rozhodla se ho popíchnout. „Podle mě se na
ten případ musíte dívat širší perspektivou. Tělo pryč, do toho tohle psí počasí a tyhle čmáraniny…,“ ukázala na dveře krypty. „Co když v tom má prsty ďábel,“ zašeptala, ale dostatečně hlasitě, aby ji kapitán slyšel.
„Myslíte ty satanské znaky na zdech kostela a dveřích do krypty? Policejní fotograf již vše zdokumentoval.“
„Samy se nenapsaly… i když, vyloučit to nejde. Ďábel má nejrůznější prostředky nebo pomocníky? Jak se to říká?“ poťouchle se usmála.
„Všechno prověříme,“ podotkla Magda seriózně, třebaže jela na stejné vlně jako Hrochová. Ona sama by ty události do souvislosti nestavěla. Praha, odkud sem přišla, je plná podobných výjevů, ale nikdy v žádném věstníku nečetla o vraždě, která by byla následkem satanských hrátek.
„Vy jste tady teprve krátce, ale tohle místo je opředeno desítkami satanských historek. Některé jsou vyloženě dobré.“ Ke sklence dobrého vína, pomyslela si.
„Povídejte.“
„To by vám mohl spíš Renda vyprávět. Bůh a satan k sobě mají blízko, ne?“ rýpla si do Kašmírovy víry, což byla její libůstka. Podle ní jsou to žvásty. U pitevního stolu člověk velmi brzy pochopí, že něco jako Bůh neexistuje.
Kašmír, jako by její sarkasmus přeslechl, jen zavrtěl hlavou: „To, že je tady uctíván satan, jsou jenom pohádky.
Nikdy – za desítky let, co pamatuji, tady na tom místě nebylo víc než pár protizákonných přestupků, které by se nedaly smazat domluvou nebo obecně prospěšnými pracemi. Žádný satanismus.“
„Uf, Rendu tohle téma dráždí. Radši toho necháme,“ mrkla na Magdu. Obě věděly, že Kašmír neholduje
spekulacím. Ale co teď, když nemá do čeho píchnout. Podívala se na kopeček, jestli tam na ni čeká její saniťák.
Stál opřený o strom, zřejmě kouřil, což vzhledem k počasí odhadovala jen podle jeho postoje.
„Souhlasím, satanismus můžeme škrtnout, ale pořád mohou být ve hře upíři,“ nabídla Magda a rukavicí si setřela sníh z brýlí.
„Malá upíří svačinka? Rozlitá krevní konzerva?“ pokračovala pobaveně Hrochová.
„Můžete si ten humor nechat na jindy,“ napomenul je Kašmír bez podráždění. „Tady zemřel člověk. Trochu úcty, prosím.“
Hrochová pokrčila rameny. Humor je přesně to, co většině lidem v takto náročných situacích pomáhá jít dál a nezbláznit se. Vždyť kolik lidí bez zhoupnutí žaludku rozdýchá množství krve jako z podříznutého podsvinčete? Schválně, kolik?
I její bývalý, kapitán Libor Prchal, který do jejich vyšetřovacího trojlístku patřil, se za třicet let u kriminálky nenaučil červenou bolest místa činu zvládat. Pitevna pro něj byla vyloučeným územím. Nešťastně si povzdychla.
„Tak tedy vážně, jestli tu není tělo, jsem tu zbytečná. Co jsem viděla, jsem okomentovala, ale protože nemáte tělo a sníh je slušný konzervant, nemohu vám o době smrti říct nic bližšího.“
Kašmír pokýval hlavou: „Je mi líto, že jste sem vážila cestu zbytečně. Můžu vám aspoň půjčit řidiče?“
„Není třeba, Rendo, mám tu odvoz.“
„Odvoz? Snad jste taky nepřijela na běžkách?“ nadhodil Štěpán Vokoun, vedoucí forenzního týmu, jenž právě vyšel z temna krypty. Na hlavě měl silnou čelovku, která způsobila, že všichni tři zavřeli oči a zároveň uhnuli
hlavou. „Pardon, to jsem nechtěl,“ okamžitě vypnul světlo a rozhodil rukama. „Tak nic, velké odhalení se bohužel nekoná. Žádné tělo se nenašlo. Pokud jde o kryptu, potvrdily se naše prvotní odhady: už pořádně dlouho v ní nikdo nebyl.“
„To je přesně to, co jsem chtěla slyšet,“ odfrkla Hrochová. „Takže já odcházím. Až zase najdete tělo, prosím ujistěte se, že tam bude i ve chvíli, kdy mě vytáhnete z postele. Děkuji a taky vám přeji úspěšný den,“ otočila se v hlubokém sněhu a s hekáním zamířila po vyšlapané cestě směrem ke vstupu do kostela, kde na ni čekal sněhem zavátý saniťák. Podle toho, jak se třásl, mu byla pořádná zima. Ale dobře mu tak, aspoň okusil, že její práce není procházka růžovou zahradou, a třeba si přestane i myslet, že ten doktorský plat bere za nic.
2Chvíli jí trvalo, než došla otevřít, ale ne proto, že by byla pomalá, jak se v jejím věku dalo čekat, ale protože si na uši nasadila sluchátka, do kterých si pustila relaxační hudbu. Až pes, který hlasitě zaštěkal a čumákem se jí otřel o nohu, ji přiměl, aby sejmula sluchátka a zjistila, co se děje.
„Někdo k nám jde, Alfíku?“ poplácala psa po hřbetě a rychle vyskočila. Sluchátka nechala spadnout na postel a pospíchala ke dveřím. Jindy by se podívala do zrcadla a trochu se upravila, ale dnes, po tom všem, jen odhrnula záclonku na dveřích a vykoukla přes sklo ven.
Pořád hustě sněžilo. Dokonce tak hustě, že sníh smazal jak otisky jejích sněhulí, tak Alfíkových mohutných
ťapek. Cesta k brance byla naprosto bílá, a to ji ráno pečlivě prohrnula.
Ta branka – zase ji vyvrátil vítr. Klepe se jako rozpadající se stránky staré knihy. Když utíkala z parku domů, zapomněla ji zajistit a takhle to dopadlo.
Myšlenky jí přetrhlo další zazvonění. Jako by si ti dva nevšimli, že na ně zírá velkou prosklenou částí dveří.
„Přejete si?“ otevřela a přemýšlela, co jí asi chtějí. Zůstala stát na prahu, Alfík se posadil u její pravé nohy.
Žena v lyžařské kombinéze stáhla ruku ze zvonku.
Měla teplé rukavice a na čepici posazené sportovní brýle. Muž po její levici měl oproti ní mnohem tradičnější oděv. Kabát, tmavé vlněné kalhoty, pletenou čepici a tlusté palčáky. Když promluvili, před obličejem se jim vznášely obláčky, které rychle pohltil sníh.
„Jsem kapitán Kašmír z kriminálky. Tohle je moje kolegyně kapitán Magda Lišková. Vy jste paní Beata Ambrožová?“
Přikývla a rukou naznačila, aby šli dál. Policistka ve sportovním se vrhla do tepla, jako by po ničem jiném netoužila. Její kolega však opatrně zavřel branku, a když zjistil, že má zlomený pant, použil kámen, který ležel před sloupkem, a branku zajistil.
„Ukážu vám svůj průkaz,“ řekla Magda a stáhla si rukavice. Zatímco jí velký bílý pes očuchával nohy, šátrala v kombinéze.
„Raději se zujte, děvenko,“ reagovala žena jemným ženským hlasem. Ne proto, že z policistčiných běžeckých bot prosakoval tající sníh, ale protože byla přesvědčená, že je ta mladá žena dočista promrzlá.
Děvenko, otřásla se Magda v duchu, tak už jí roky nikdo neřekl – naposled snad její prababička. Ale proč taky.
Třicítka je už její kamarádka a ona, třebaže se snaží věk všelijak maskovat, už jako holčička nevypadá.
„Měla byste se zajímat, koho pouštíte do domu,“ podotkl kapitán Kašmír a předložil jí svůj průkaz.
„Kdyby bylo něco v nepořádku, Alfík by mi to dávno řekl. Odložte si, uvařím vám čaj, ať se zahřejete.“ Tvář měla nezvykle klidnou, rozhodně klidnější než jiné osoby, které nahlásily nález mrtvoly.
Policisté sledovali, jak starší éterická žena svižně pluje svým barevným bytem, prostupuje do jeho hloubi a bílý pes, sahající ženě svou výškou až k bokům, ji následuje.
V květovaných kalhotách a svetru s pestrým mandalovým vzorem šlo téměř těžko rozeznat, kde byt končí a kde začíná ona. Jen bílá srst psa, jasně prozařující prostor, určovala bod, kde se žena nachází.
„Uvařím vám jemný zelený čaj pro klidnou mysl,“ prohodila, když se zastavila před kuchyňskou linkou. Než se k ní vyšetřovatelé připojili, skleněná konvice již stála na plynovém hořáku a uprostřed stolu čekaly čajové kalíšky.
Místnost byla vymalována bleděmodrou barvou a na zdech visely mandalové akvarely. Stejný vzor se objevoval i na ubrusu a na polštářích červeného gauče. Vše uklidňovalo a nabíjelo zároveň. Příjemné klima umocňovala něžná vůně jasmínu. Do prostoru se šířila z aromalampy zastrčené na okenním parapetu mezi květináči.
Magda se posadila ke kulatému jídelnímu stolu, nad kterým visel lustr z rákosí. Rozepla si kombinézu a stáhla ji až do pasu. Snažila se odhadnout, co je ta žena zač a kolik jí může být let.
Kašmír, který s vřelým poděkováním přijal nabízené místo k sezení, měl v hlavě jiné otázky. Všechny začal
zhmotňovat ve slova, když se k nim Beata Ambrožová i s čajem připojila.
„Tak, můžete se ptát,“ vydechla a na stole zapálila bílou svíčku. „To čistí energie.“ Svaly na rukou měla dlouhé a štíhlé, stejně jako na celém těle.
Magda přikývla a ruce ovinula kolem hrnku. Ten klid, který z ženy vyzařoval, byl zvláštní. Děsivý. Pronikavě modré oči jí z tváře přímo zářily. Ta tvář nebyla nejmladší, ale stále pohledná, s jemnými liniemi vrásek.
„Vy jste volala k nám na policii, že jste našla tělo, mám pravdu?“ začal Kašmír zvolna, a když žena přikývla, požádal ji, aby mu vše popsala do nejmenších detailů.
„Bylo asi sedm, když jsem docvičila svou ranní sestavu. Alfík už byl netrpělivý, je zvyklý, oba jsme zvyklí, na ranní procházku. Dlouhou, za každého počasí. Člověk nesmí zlenivět, ne v mém věku,“ usmála se. Kašmír jí úsměv opětoval.
„Bydlíme kousíček od Jakubu, ale ke kostelíku jsem původně jít nechtěla. Protože hustě sněžilo – ne tak silně jak teď, ale dost –, šli jsme horem, kaštanovou alejí, přes Polívky, směrem k letišti. Alfík na Polívkách rád pozoruje kachny – ale nebojte, nikdy by jim neublížil.
Když jsme se vraceli, chtěla jsem jít horní cestou rovnou domů, ale Alfík se nahoře na kopečku trhl – občas to tak dělá, někdy ho dráždí zajíci, jindy sám bere do zaječích a peláší nedočkavě domů. Dneska si to zamířil rovnou ke kostelíku.
Volala jsem na něj, ale nevracel se. Jen štěkal. To mi přišlo divné. Štěká, jen když se mu něco nelíbí. Tak jsem šla za ním. Musela jsem obejít celý kostelík, byl až dole u krypty. Stála jsem ve svahu z boku kostela, když jsem si všimla toho těla,“ zarazila se.
„Můžete ho popsat?“ požádal ji Kašmír.
„Byl to chlapec. Poměrně mladý. Na sobě měl barevnou modro-oranžovou bundu a tmavé kalhoty. Možná šedé, nevím přesně.“
„Byl zapadaný sněhem?“
„Minimálně. Nemohl tam ležet dlouho. Spíš chviličku. Aspoň myslím.“
„Znáte ho? Nebyl vám povědomý?“
Zavrtěla hlavou.
„Jak ležel?“
„Na zádech, stočený na levý bok. Kolem něj byla spousta krve,“ nepatrně se otřásla.
„Jak vypadala ta jeho zranění?“
„To nevím.“
„Vy jste nešla až k němu?“
„Ne, to ne. Měla jsem strach. Zůstala jsem nahoře a zavolala na Alfíka. Nešel až k němu, stál asi tři metry od něho a štěkal. Taky jsem volala na toho mladíka, jestli je v pořádku, ale bylo mi jasné, že nemůže být naživu.“
„Jak to?“ zeptala se Magda.
Pokrčila rameny. Teď si to vyčítá. Možná ho mohla zachránit. Zpanikařila.
„Tak jste zavolala záchranku,“ pomohl jí Kašmír.
„Chtěla jsem, ale nikdy u sebe nenosím mobil. Když ke mně Alfík přiběhl, snažila jsem se co nejrychleji dostat domů. Bydlím od kostelíka osm set metrů – ale to už víte. Hned jak jsem byla doma, zavolala jsem policii. Řekli mi, že se o zbytek postarají.“
„Viděla jste tam ještě někoho?“
„Ne, to ne.“
„Nějaké stopy? Ve sněhu nebo něco na stromech, cokoli neobvyklého…“
„Nic. Hustě sněžilo. Nevím, možná kolem těla nějaké stopy byly. Těžko říct, na tu dálku to nešlo poznat. Vidím ještě poměrně dobře, ale ne jako ostříž, ne v té vánici.“
„Byly dveře do krypty otevřené?“ nadhodila Magda.
„To vám neřeknu, stála jsem bokem, viděla jsem jen to tělo, ne dveře. Je nad nimi taková stříška, není tam vidět.“ Možná to byl důvod, proč nesešla níž, podvědomě tušila, že tam může číhat nebezpečí.
„Budeme s vámi muset sepsat výpověď.“
„To znamená co?“
„Že se za mnou, třeba v pondělí, zastavíte na stanici a vše, co jste nám teď řekla, zapíšeme do protokolu.“
„Když to musí být, zastavím se. A dejte si ten čaj, děvenko, než vám vychladne,“ pobídla policistku. „Kápla jsem vám tam trošku výluhu z heřmánku, ten harmonizuje ženské energie, cítím, že to potřebujete.“
Magda se nuceně usmála: „Asi bychom měli jít,“ podívala se na Kašmíra, „čeká nás hodně práce.“ Mírně odsunula hrnek. Kdyby jí tam kápla kapku brandy, neodmítla by.
„Počkejte, už víte, o koho šlo?“ zeptala se žena. Dívala se kapitánovi přímo do očí a myslela na to, s čím vším se už musely vypořádat. Byla v nich taková hloubka, dobrota a klid, až jí po zádech přejel mráz.
Místnost zaplnilo tíživé ticho, až Kašmír konečně promluvil: „Když jsme přijeli, tělo už tam nebylo.“
„Nebylo? To není možné! Ten chlapec nemohl jen tak zmizet!“ Oba policisté sledovali překvapení, které se rozlilo v ženině tváři. Bylo nehrané, stejně jako děs, který ho vystřídal. „Jestli byl zraněný a já ho tam nechala… Ale… Přísahala bych, že je mrtvý! Všude bylo tolik krve.“
„Byl pobodaný, nebo zastřelený?“ zkusila Magda znovu.
„Už jsem vám řekla, že nevím. Ale bylo tam tolik krve…“
„Možná jste se spletla, to počasí…“ „Nespletla. To tělo tam bylo, jsem si tím jistá. Možná si říkáte, že bába jako já, které táhne na třiaosmdesát, to už má pomotané, ale toho mladíka jsem skutečně viděla.“ Magda si zapnula kombinézu a přesvědčivě prohodila: „Nemějte strach, věříme vám, ale už vážně musíme jít,“ zvedla se k odchodu a čekala, až Kašmír poděkuje za čaj, pohostinnost a rozhovor, aby mohla vydechnout opojnou vůni jasmínu a zaplnit plíce čistým zakouřeným vzduchem stoupajícím z komínů jindřichohradeckých domácností.
„Ty jí věříš? Já teda moc ne. Možná je bláznivá nebo senilní, na její výpověď se těžko můžeme spolehnout,“ nadhodila cestou k autu. Kvůli počasí si zase nasadila brýle. Běžky odpočívaly ve služebním voze.
„Proč myslíš?“
Magda mu věnovala překvapený pohled. „Tvrdí, že je jí přes osmdesát, vypadá tak na pade. Viděls ten byt? A ty kecy o harmonizaci ženské energie? Výluhu z heřmánku… Před dvěma hodinami našla mrtvolu a tváří se, jak kdyby se vrátila z dovolené. Podle mě jí hrabe.“
„Proklepl jsem si ji v registru, je jí skutečně dvaaosmdesát.“
„Ne, to není možné. Vždyť vypadá tak dobře! Sakra, jak to dělá?“
„To bude tím krajem, tady se nestárne,“ prohodil, protože někdy cítil, že si Magda na tu malebnou jihočeskou díru, jak Jindřichův Hradec ve slabších chvilkách nazývá, stále nemůže zvyknout. „Navíc je cvičitelka jógy.“
„To víš jak?“ změřila si kolegu. Jeho postava je velmi sportovní, ale může za to jeho záliba ve veslování a jízdě na kole, rozhodně ne jóga.
„Když jsem jí spravoval tu branku, oklepal jsem štítek na sloupku – má tam dřevěnou cedulku. Je na ní vypáleno Instruktorka jógy a ženských kruhů.“
„Ženských kruhů? To mě celkem děsí.“
„Mě spíš děsí, že to u kostelíka na Jakubu vypadá jak na jatkách, ale tělo chybí. A my nemáme jedinou stopu, až na její výpověď.“
„Takže jí to celé věříš?“
„Ta žena ví, co viděla, je naprosto při smyslech.“
„Když to říkáš…, ale v tuhle chvíli je to prašť jako uhoď. Moc nám nepomohla,“ sáhla do kapsy, kde jí zavibroval mobil. Škoda, že tu s nimi není Libor Prchal, určitě by prohodil nějakou příjemnou repliku, něco v tom smyslu, že když si harmonizuje svoji vagínu, bude ve dvaaosmdesáti taky tak příjemně vyklidněná.
Ale Libor tu není. A chybí jí. Telefon zastrčila pod čepici a pevně přimáčkla k uchu. Než hovor přijala, ještě křikla na Kašmíra: „Řídíš!“
3
Včera trochu přebral. Pachuť šampusu cítil na jazyku i v hlavě. Není zvyklý pít, bylo hloupé s tím začínat jen kvůli ní. Převalil se na bok, čekal, že tam bude ležet vedle něho, že ji pohladí po vlasech a bude pozorovat její jiskrné mládí, ale namísto toho mu pohled padl na budík, který odtikával půl jedenácté.
„Oli,“ zavolal na ni a napjatě poslouchal. Říkal jí Oli, i když se jmenovala Olena. Tvrdila, že je Ukrajinka, ale podle něho přišla z Ruska. Kluci, kteří pocházeli z Moskvy, se kterýma chytal v KHL, měli naprosto stejný přízvuk.
Ale jemu je jedno, odkud sem vítr Oli zavál, zrovna jako důvody, které ji k tomu vedly. I on měl křídla toulavého ptáka, kdysi byl pyšný, že poznal svět.
Slyšel ji v kuchyni. Ne přesně ji, ale kávovar, který zapnula. Jemně hučel, určitě mu došla voda. Už tu přespává několik týdnů, a ještě se nenaučila nádržku před zapnutím kávovaru zkontrolovat. Někdy má pocit, že je to první kávovar, který kdy viděla.
Mohl by vstát a jít si ulevit – ještě by to stihl, než dodělá kafe, ale slyšela by ho. Byla by zklamaná, že ho nemůže překvapit. Vždycky se tak šťastně usmívá, když mu donese tác se snídaní.
Je milá. Trochu mladá, ale on už to tak má. Jemu staré vyprahlé roštěnky nic neříkají. Co na něm vidí ona, je otázka. Možná si myslí, že má prachy, nebo ji fascinuje jeho minulost. V posteli taky není nejhorší, to se musí nechat. Za tři roky mu bude šedesát a cítí se stejně, jako když oslavil čtyřicítku.
Ne, cítí se líp. Čtyřicítka stála za hovno. Ten rok pověsil brusle na hřebík a hokejku, se kterou odehrál poslední zápas, uložil do prosklené vitríny, kterou má naproti posteli.
Dívá se na ni každé ráno, když se probudí.
Teď taky. Ale kdyby tu vedle něj ležela Oli, díval by se na ni. Nic nezažene staré vzpomínky jako teplá náruč něhy.
Oli má dlouhé tmavé vlasy skoro do pasu. Jsou jemné, přesto tvrdé. Brunety se mu vždycky líbily. Novináři mu dali přezdívku Brunetový král. To bylo v Rusku. Na konci jeho kariéry.
Na časy v NHL vzpomíná mnohem radši. Byl legenda.
Každý s ním chtěl jít na pivo. Každý chtěl jeho autogram.
Každá si bez problému sundala kalhotky a vlezla mu do postele.