Obsah
Obří králík ačarolekce 11
Slyšte, slyšte! 23
Manéž volná! 33
Kudy teď? 46
Samá smůla 52
Tajemství kouzelných květin 65
Všechno se sype 76
Pátrací akce 87
Veverky čiperky 98
Samé překážky 112
Návštěva ukouzelnického mistra 124
Spřádání plánů 138
Čáry máry 151
Medvědí síla 164
Proměny 173
Přípravy 184
Upana Pýchavky 195
Vlčí vytí 209
Cirkus, jak má být! 218
Nová tvář 232
Ahoj! Jmenuju se Matylda. Nedávno jsem ti vyprávěla svůj neuvěřitelný příběh. Jeden neuvěřitelný příběh z mnoha! S mojí kamarádkou Aničkou totiž prožíváme jedno dobrodružství za druhým. Díky panu Pýchavkovi a jeho kouzelným kytkám. Starý pán bydlí se svým psem Hektorem v obrovské zarostlé zahradě, kde pěstuje květiny. Ovšem žádné obyčejné kvítí, které se dá koupit v květinářství za rohem. Ne, ne, pan Pýchavka pěstuje kouzelné květiny. Když si někdo přivoní k jejich nádherným květům, zažije ty nejbáječnější věci!
Prstove kino
Teď vám povím onašem posledním neuvěřitelném dobrodružství. Všechno se událo přesně tak, jak vám budu vyprávět. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!
O
Tentokrát všechno začalo setkáním s Kalim. Největším kouzelnickým králíkem všech dob.
Bylo to v neděli. Mířily jsme s Aničkou za panem Pýchavkou. Ten den se totiž měla konat naše první lekce pěstování čarovných květin. Zrovna jsme zabočily do Obilné ulice, když vtom se vedle mě ozvalo: „Psst!“
Z křoví na mě zírala panda. Leknutím jsem spolkla melounovou žvýkačku.
„Ááá!“ zaječela Anička.
Samozřejmě to nebyla opravdická panda. Byl to kluk. Obličej měl ovšem schovaný za pandí maskou.
„Tady v křoví sedí Kali, obří králík domácí,“ zaznělo zpod masky.
Opatrně jsme se s Aničkou nahnuly nad křovisko. A opravdu, seděl vněm ten největší králík, jakého jsem kdy viděla. Úplné monstrum. Shuňatou bílou srstí adlouhatananánskýma ušima. Byl vážně nádherný.
„Ahóóój!“ pozdravila jsem ušáka.
Kluk vpandí masce stál teď na chodníku. Byl větší než my sAničkou. Na sobě měl fotbalový dres.
„Dejte, prosím, na Kaliho pozor,“ řekla „panda“, „aby ho neodnesla liška!“
Kali hrůzou vytřeštil modrá kukadla. Vtom se kluk v masce otočil, jako blesk seběhl ulicí dolů azabočil za roh.
„Hej, ty!“ volala jsem za ním. Ale už byl pryč.
„Nebyl to ten známý zpěvák, co chodí vmasce?“ zeptala se Anička apoškrábala se na břiše.
Hmm, asi ne.
„Pojď sem,“ lákala jsem králičího macka. Mezi dlouhými řezáky se mu houpal pampeliškový list a bleskovým tempem mizel vcukající tlamičce. Ratatata. Králičí přední zuby budí vážně hrůzu. Ty bych nechtěla mít zakousnuté vruce. Přesto jsem Kaliho opatrně chytila pod huňatým, měkoučkým
bříškem. Klidně přežvykoval dál. Když jsem ho pomalinku zvedala, jen krátce zastříhal dlouhatánskýma ušima.
„Ty bláho!“ zaúpěla jsem. „Vždyť vážíš víc než Pinďa!“
Pinďa je jezevčík tety Alžběty. A oproti macatému Kalimu je hotové pírko.
Konečně jsem Kaliho zvedla do náručí. Ani nehnul brvou.
„A co teď?“ zeptala se Anička. No jo.
„Mamka mi určitě obřího králíka v pokojíčku nedovolí,“ odtušila jsem.
„A moje máma je alergická na zvířecí srst,“ poznamenala Anička a opatrně podrbala králíka na zádech.
„Ale v křoví ho nechat nemůžeme,“ namítla jsem. „Slyšelas přece: může přijít liška a sežrat ho do posledního chlupu.“
„Tak ho odneseme do chatičky,“ navrhla Anička. „Dokud se nevrátí panda.“
„Jasně, to je ono!“ zajásala jsem. Anička má prostě vždycky ty nejlepší nápady!
Dotáhla jsem tedy huňatého obra Obilnou ulicí do zahrady babičky sdědou.
Chatička stojí úplně vzadu ve velké zahradě mých prarodičů, je to naše tajná skrýš. Ztéhle dřevěné kůlny jsme sAničkou ochvíli později vynesly kulatý stůl ačervené stoličky.
„Velký Kali potřebuje prostor,“ vysvětlila jsem kamarádce.
„Proč vlastně ten pandí kluk nechal svého králíka v křoví?“ dumala Anička.
„To taky nechápu,“ připustila jsem. „Ale myslím, že se to časem dozvíme!“
Naškubaly jsme neskutečnou spoustu zeleného a připravily králíkovi vchatičce lůžko ztrávy. Měl tam opravdu útulno. Alespoň zpohledu králíka. A byl v bezpečí před liškou.
„Už musíme jít,“ upozornila jsem Kaliho. „Čekají na nás pan Pýchavka s Hektorem.“
Uháněly jsme kovocným stromům. Aniččiny vlasy, černé jako srst pantera, připomínaly vlající koňskou hřívu.
Zahrada babičky s dědou je obrovská. Úzké cestičky se tu vinou mezi květinovými loučkami, stromy a keři, úplně jako v nějakém parku. Vedle nádherného růžového sadu rostou ovocné stromy. U nich stojí starý dlouhý žebřík, který děda používá na česání jablek, hrušek a třešní.
Po babičce s dědou ani vidu, ani slechu.
„Asi si ještě dávají poledního šlofíka!“ Nepozorovaně jsme žebřík dotáhly k chatičce a opřely jsme ho o vysokou zeď, za kterou leží zahrada pana Pýchavky.
Vlastně do sousední zahrady nesmíme přes zeď ani nakouknout. A přelézat ji je přísně zakázáno.
„Kdo přes tu zeď přeleze, je navždy ztracen,“ straší nás pokaždé teta Alžběta. Přitom to není vůbec pravda. Pan Pýchavka je totiž náš kamarád. A jeho pes Hektor taky. Jenže jen my s Aničkou víme, jak se věci doopravdy mají!
Vystoupala jsem po rozviklaném žebříku jako první a zůstala stát na široké zdi z červených cihel. Za mnou se příčku po příčce vyškrábala Anička. A to měla ruku v sádře. Zlomila si ji při našem posledním dobrodružství. Modrá sádra už byla dost špinavá, ale sundat se ještě nesměla.
Žebřík jsme za sebou vytáhly nahoru ana druhé straně zdi spustily dolů, do zahrady pana Pýchavky.
Pak nás konečně zase obklopila ta nejzelenější zeleň.
Zahrada pana Pýchavky je hotová džungle. Keře a stromy tu rostou tak blízko usebe, že tvoří skoro neprostupnou hradbu. Itentokrát jsme se musely proplétat mezi stromovými velikány, přelézat povalené kmeny aprolézat houštím akapradím, až nás džungle vyvrhla na malou loučku, kde se vletním slunci leskl skleník. Úplně jako diamant.
Vaúúú, ozvalo se zjedlového lesíka. To už se knám hnalo největší psisko široko daleko.
„Hektorééé!“ vykřikla jsem.
Šedý psí obr kolem nás vesele poskakoval avrtěl ocasem. Podrbala jsem ho pod bradou ana krku. To se mu líbí ze všeho nejvíc.
„Nazdárek, ty buřtožroute,“ pozdravila psa zbezpečné vzdálenosti Anička. Psů se totiž bojí. Hlavně těch velkých, jako je Hektor.
„Tak,“ obrátila jsem se k oběma, „vzhůru za panem Pýchavkou!“
Naše trojice prošla hustým jedlovým lesíkem na další loučku. Tam stojí „perníková chaloupka“ pana Pýchavky. Místo ježibaby v ní ale přebývá právě pan Pýchavka. Špičatou střechou, velkým komínem a tabulkovými okýnky připomíná jeho domeček perníkovou chaloupku z pohádky o Jeníčkovi a Mařence, jenom není z perníku.
Pan Pýchavka seděl se zavřenýma očima na schodu před vchodovými dveřmi a nastavoval svůj vrásčitý obličej sluníčku. Vlasy měl nadýchané jako cukrová vata a na slunci se třpytily jako krystalky cukru.
„Hola, hola!“ zavolala Anička a zamávala. „Pane Pýchavko!“
Pan Pýchavka se usmál, aniž přitom otevřel oči. „Tady jste, konečně!“
O chvilku později jsme se už všichni tísnili v pracovním domečku pana Pýchavky. Stojí hned vedle
perníkové chaloupky avypadá úplně stejně, jenom je o hodně menší.
„Tak,“ prohlásil pan Pýchavka apřehodil si svůj velký hnědý kabát přes židli upracovního stolu. „Vítám vás na vaší první vyučovací hodině.“
V břiše mi příjemně zamravenčilo. Naše první lekce se už několikrát musela odložit. Pokaždé se nám totiž připletlo do cesty nějaké dobrodružství. Ale dneska to konečně vypukne!
„Začneme praktickou částí,“ pokračoval pan Pýchavka. „Na další lekce ostatně potřebujeme názorné pomůcky. Proto bude nejlepší, když první čarolekci zahájíme zasetím několika vybraných semínek.“
S Aničkou jsme se po sobě podívaly azajásaly. Bály jsme se totiž, že naše vyučování začne čtením zkouzelné knihy rodiny Pýchavkových.
„Ajaké čarovné kytky zasadíme?“ chtěla vědět Anička. Její modré oči se leskly nedočkavostí.
Pan Pýchavka se usmál. „Jaké byste chtěly?“
Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet. „Ludmilu!“ vyhrkla jsem. „Nebo Ludmila!“
Ludmila, květina neviditelnosti, byla mojí favoritkou. Kdo si přivoněl kjejímu nádherně modrému
18
květu, stal se neviditelným. Na mou duši! Už dvakrát jsem jednu měla jako domácí kytičku. A protože ta druhá byla chlupatá jako chlap, říkaly jsme jí Ludmil.
Pan Pýchavka se rozesmál. „To jsem si mohl myslet,“ poznamenal. „A ty, Anno Marie? Kterou květinou bys chtěla začít?“
Anička se poškrábala na břiše. „V kouzelné knize jsem viděla jednu s úplně kulatými květy. Kdo si k nim přivoní, může šplhat po stromech jako veverka.
A skákat z větve na větev!“
Pan Pýchavka přikývl. „Ano, taková květina skutečně existuje. To je velice dobrá volba, Anno Marie.“
I mně se Aniččin výběr zamlouval. Kamarádka se ráda proháněla po zdi už jako pavouk. Díky pavoučímu kouzlu. Prohánět se ve větvích bude určitě ještě zábavnější.
„Vždycky jsem chtěla umět parádně šplhat,“ pošeptala mi Anička do ucha, zatímco se pan Pýchavka lopotil stlustou rodinnou knihou, kterou právě vytahoval ze šuplíku pracovního stolu. „Jako Filip s Jonášem. Nebo ještě líp! Jako ta malá veverka čiperka z kaštanu na školním dvoře!“
To by teprve byla super zábava!
„ Jenže můžeš vůbec se sádrou skákat zvětve na větev?“
„Ta pitomá sádra půjde tenhle týden stejně dolů,“ odpověděla Anička.
Pak nám pan Pýchavka ukázal, jak mezi tisícem vyobrazených květin rychle najít tu, kterou zrovna hledáme. No, možná jenom mezi dvěma stovkami. Obrázky jsem nepočítala.
„Každá kouzelná květina má svoje číslo,“ poučoval nás pan Pýchavka. „Podle tohoto čísla pak vlaboratoři najdete správná semínka.“
S Aničkou jsme tedy začaly v knize hledat, co jsme potřebovaly. Květinu neviditelnosti jsem našla rychle.
Anička to ale měla s veverčí kytkou podstatně těžší.
Konečně jsme nalistovaly tu správnou stránku.
Stálo tam: „Kdo si přivoní ke kulatému, tmavě červenému květu, pocítí náhle obrovskou sílu v nohou. Jeho těžiště se posune více dozadu, což pomáhá udržovat rovnováhu při skoku.
Důležité: tato bujně rostoucí, popínavá rostlina se nezastřihává, jelikož není předem známo, který výhon ponese čarovný květ.“
„To jako že mi naroste zadek?“ chtěla vědět Anička.
„Ne tak docela, alespoň co si vzpomínám,“ odpověděl pan Pýchavka a podrbal se na hlavě.
„To je stejně jedno,“ prohlásila Anička. „Semínko má číslo padesát šest.“
Pracovní domeček ukrývá malinkatou pracovnu, kterou zabírá velký pracovní stůl u okýnka a police s knihami na stěnách. Úzké dveře pak vedou do ještě menší místnůstky, té pan Pýchavka říká laboratoř. V ní stojí obrovská dřevěná skříň se spoustou šuplíčků. V těch jsou papírové sáčky a v nich semínka. Hledaly jsme tedy ve skříni sáček s číslem padesát šest a také ten se semínky květiny neviditelnosti. Opatrně jsem z něj vylovila bílé, nádherně třpytivé semínko.
„Vypadá jako perlička na babiččině náhrdelníku,“ vydechla jsem.
Pan Pýchavka přikývl. „Ijá zasadím jedno semínko,“ prohlásil aotevřel jeden ze šuplíků úplně nahoře. „Semínko květiny, která propůjčuje obrovskou sílu. Jako staříkovi sosmi křížky na krku se mi může hodit.“
Pátravě jsem na pana Pýchavku pohlédla. Kmital kolem jako čamrda. „Vždyť jsi naprosto fit,“ namítla jsem.
Pan Pýchavka si uhladil svůj rozcuch. „Atak to i zůstane,“ prohlásil súsměvem.
Slyšte, slyšte!
Když jsme o pár minut později vycházeli se třemi semínky z potemnělého pracovního domečku, přivítalo nás zlověstné temno i venku. Slunce zakryly husté mraky.
„Musíme si pospíšit,“ poznamenal pan Pýchavka. „Žene se bouřka.“
Uháněli jsme i s Hektorem jedlovým lesíkem ke skleníku.
„Tak,“ prohlásil pan Pýchavka nad prázdným záhonkem. „Teď vám předvedu, jak se správně sází semínko, a vy to budete se svými semínky po mně opakovat, krok za krokem.“
Tak podrobné vysvětlování jsme s Aničkou vlastně vůbec nepotřebovaly. Několik čarovných semínek
jsme už totiž zasadily. Úplně samy, bez pana Pýchavky. Avyrostly znich krásné kytky sneuvěřitelnými vlastnostmi. Vždyť taky chodím do kroužku mladých zahradníků. No nic.
Nejprve jsme ve kbelíku promíchali hlínu asušené kobylince. Trochu se mi ztoho zvedal žaludek.
„Takhle květiny rovnou důkladně pohnojíme, aby měly dost sil,“ vysvětloval pan Pýchavka.
Ze směsihlíny ahnojiva jsme vytvořili hromádky, nahoře udělali kolíkem důlek. Hromádky teď připomínaly tři sopky.
Do důlku ve svojí sopce jsem hróóózně opatrně pustila svoji bílou perličku neviditelnosti.
„Zatím ahoj,“ rozloučila jsem se sní apřikryla ji hlínou. „Brzy se zase uvidíme, až ztebe vyroste krásná kytka.“
Také Anička spanem Pýchavkou měli zasazeno.
Nakonec jsme všechna semínka zalili vodou. Pan Pýchavka si oklepal