západní pobřeží Itálie srpen 2023
Vůně Itálie je specifická. Jak ji poprvé nasajete, nemáte šanci si ji nezamilovat. V okamžiku přehodnotíte všechny své dosavadní priority a nepřestáváte si pokládat otázku, proč jste se nenarodili právě zde. Poklidná atmosféra pláží a přilehlých vesniček, pohupující se loďky u břehu, čerstvě vylovené ryby. Staříci v přízových kabátcích s ošuntělými bekovkami na hlavách popíjející víno u nenápadných stolečků lemujících vchody barů a ženy korzující s obrovskými klobouky a slunečními brýlemi. Jejich parfémy jsou cítit široko daleko. Dovolená snů, ze které se nikdy nechcete vrátit domů. Přejete si jen zůstat a žít tu až do konce života.
Hřbetem ruky si setřu slzy z tváří, které se v tom horku smíchaly s potem, a pomalu kráčím k nejbližší půjčovně lodí. S úlevou vstoupím dovnitř. Ne že by tu bylo o tolik chladněji, ale přesto mé tělo absenci slunečních paprsků přivítá. Hustý horký vzduch se snaží rozrazit líně kroužící ventilátor u stropu. Cítím, jak se mi nechutně lepí vlasy k hlavě, a přestože mám na sobě jen bikiny, pot ze mě stéká proudem.
„Signorina bella, co to bude?“ osloví mě okamžitě jeden z přítomných mužů. Vzezřením typický Ital. Štíhlý, opálený,
s výrazným tetováním. Tmavé vlasy i vousy, uhrančivé hnědé oči, špinavé tričko s logem půjčovny a kraťasy. Vypadá trochu jako Massimo z filmu 365 dní. Přestože to byla spíše záporná postava, měla jsem ho vždycky ráda. Vlastně mi jsou Italové obecně od té doby docela sympatičtí. V tomto ohledu jsem trochu divná.
Pomalu mě opouští odvaha. Jeden z těch skvělých nápadů rojících se v mé unavené mysli mi najednou připadá docela hloupý, nápad, který nic neřeší, ale z nějakého mně neznámého důvodu se ho odmítám vzdát. Najednou cítím, že mám strach se „Massimovi“ podívat do očí, abych neudělala zase něco špatně. Podvědomě si promnu pravé zápěstí, na kterém ještě cítím bolavý stisk pevné chlapské ruky. Další z mnoha incidentů, o kterých jsem naivně přesvědčena, že se už nikdy nebudou opakovat.
Italsky neumím ani ťuk, ale ukázat na obrázek zvládnu, a kolik mám za půjčení paddleboardu zaplatit, si přečtu na kase. Konečně se dostavuje kýžený pocit úlevy, který mě zdánlivě osvobozuje. Poděkuju a v doprovodu toho fešáka vyjdu na molo, kam mi ochotně plavidlo donese, i když není nijak těžké, vždyť je to jen nafukovací prkno.
Ošiju se a zalituju, že jsem si v hotelu zapomněla tuniku. Jen v bikinách se na veřejnosti necítím dobře. Mám pocit, jako by mě všichni kolem pojídali hltavými pohledy. I když jsou tu lidé také jen v plavkách, připadám si jako nahá. Jedna starší dáma opírající se o schůdek pod molem je dokonce nahoře bez. Jenomže ona si to na rozdíl ode mě může dovolit. Snažím se nevnímat dav procházející se po chodníku vinoucím se kolem pláže ani všechny ty lidičky namočené v osvěžující vodě. Nasávám zhluboka slaný vzduch, protkaný vůní
ryb, rozkvetlých oleandrů a svobody. Přeju si jen jediné –být konečně sama a utéct odtud pryč. Napořád!
Poděkuju Italovi a hodím plavidlo i s pádlem do vody. Nerozmýšlím se dlouho a skočím za ním. Tělem mi projede nepříjemná vlna bolesti z teplotního rozdílu, ale rychle si na osvěžující vodu zvyknu. Doplavu k paddleboardu, vylezu na něj a kleknu si tak, abych ho nedejbože hned nepřevrhla.
Připadám si jako list ve větru. Pádlem se neobratně otočím směrem na volné moře, abych před sebou v dálce neviděla nic, jenom jak někde daleko končí svět. Tam bych se chtěla dostat. Až tam, kde je věčný klid. Místo nekonečné radosti a permanentního štěstí. Jestli po něčem opravdu toužím, pak je to samota. Chci udělat za svým životem tlustou čáru, změnit identitu, utéct někam hodně daleko, začít znovu, jinak a lépe. Žít si po svém, rozhodovat se podle sebe, být šťastná. Hlavně nikdy nepotkat Maxima!
Jenom blázen by v horkém dni před polednem vyjel na dlouhou projížďku na moře, ale já si už stejně nějakou dobu jako normální nepřipadám. Spíše jako přihrblý vězeň s okovy na rukou a nohou, který ztrácí sílu jít dál. Jako něčí majetek. Jen co se můj partner vzdálil z hotelového pokoje, využila jsem příležitosti a zbaběle se vytratila.
Zaberu pořádně ve snaze dostat se co nejdál od břehu na volné moře. Je klidné, nikde ani vlnka. Škoda. V opačném případě by bylo jednodušší se třeba nešťastnou náhodou utopit. Už vidím ty palcové titulky: Tragická událost na pobřeží Itálie! Třiadvacetiletá Češka na dovolené přecenila síly, její tělo vyvrhlo moře na břeh až druhý den… Třeba by kvůli mé maličkosti někdo uronil slzu. Možná bych mu za to stála. Nebo taky ne.
Azurové nebe, sluníčko, průzračná hladina, paddleboard a já. Rozhodnu se postavit, ale takovou rovnováhu nemám. Po pár pokusech udržet balanc skončím opět v moři. Vykuckám slanou vodu z dýchacích cest a znovu doplavu své plavidlo, abych se na něj vyškrábala, ale tentokrát už svou snahu ujíždět vzdám. Jsem moc unavená na to, abych cokoli dalšího podnikla. Cítím se jako vyprahlá pustá poušť.
Lehnu si zády na celou délku prkna a zavřu oči. Svět se se mnou houpe, ale je mi dobře. Nad hlavou mi zakráká racek, jinak neslyším vůbec nic. Už ani tu protivně uřvanou hudbu z pláže. Cítím vůni slané vody a klid, který se mnou pozvolna rozlévá. Voda si s mým plavidlem jemně pohrává a já na chvíli vypnu hlavu. Na přímém slunci se kapičky přímo ze mě odpařují do atmosféry a já doufám, že i slzy, které se mi derou skrz mokré řasy, zmizí stejně tak lehce. Otočím hlavu na stranu a zahledím se na daleký obzor. Světlo je ale příliš ostré. Dlouho to nevydržím, takže oči zase zavřu. Instinktivně se převalím na břicho a položím si tvář na plavidlo. Iluze volnosti a svobody už není jenom v mojí hlavě.
Když jsem byla malá, psávala jsem si tajně do zápisníčku básničky. Zprvu to byly naivní blbinky o štěňátkách a koťátkách, ale pak se má slova začala zabývat vážnějšími tématy, láskou, smyslem života, pocity, které se dospívajícímu člověku zpravidla jen těžko popisují. Nikdy jsem je nikomu nedávala číst. Ani své nejlepší kamarádce. Styděla jsem se za ně, ale v jistých chvílích mi psaní pomáhalo. Snila jsem a nebála se toho. Třeba o tom, jak vyrostu, potkám úžasného chlapa, provdám se za něho, budeme mít pět dětí a žít na obrovském statku. Tenkrát mi to přišlo přirozené a jednoduché. Život přece nemůže být tak těžký. Velice brzo se ale vše zvrtlo.
Růžové vidění bylo krásné, jenomže ho vždycky vystřídalo šedivé kruté prozření. Pocit marnosti a zbytečnosti. Kdykoli se mi v životě stalo něco hezkého, nikdy to netrvalo příliš dlouho a něco ošklivého mou radost přehlušilo. Pořád dokola. To člověka vyčerpá a otupí v jakémkoli věku.
Možná je to jenom náhoda, že strůjcem mých problémů byla vždycky osoba mužského pohlaví. Kdysi to býval můj otec, teď je to Maxim. A já, naprosto nepoučitelná, na potkání zas a znovu otevírám své srdce v naději, že teď už se mi nestane, aby mi někdo ublížil. Slepá důvěra se nevyplácí.
Netuším, jak dlouho hibernuju ve svém ukradeném mikrosvětě. Probere mě až zvuk motorového člunu. Cvak! Otevřu oči a zamžourám do ostrého světla. Sluníčko stále svítí, na nebi není ani mráček. Na vteřinu mi v duši ještě zůstane příjemný pocit bezpečí, ale opravdu jen na vteřinu!
Pláž i s městečkem se mi vzdálila. Docela dost vzdálila. Vlastně je skoro pryč. Najednou mi všechny postavy na tu dálku splývají v malá zrnka písku. Nebyla jsem ukotvená, voda mě odnesla.
„Signorina, grazie a dio! Jste celá?“ pokřikuje na mě opálený „Massimo“ z půjčovny a snaží se mi podat nějakou dlouhou tyč, abych se jí chytila. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju. Pak si ale sednu obkročmo na svůj paddleboard. Voda na nohou studí. Neochotně jeho snahu ocením nepatrným úsměvem a natáhnu k němu ruku. Jenomže v tu chvíli zjistím, že v lodi není sám, a krev v žilách se mi rázem srazí do tuhé hmoty, která nemůže dál plnit svou funkci. Projede mnou znovu ten protivný provinilý pocit. Znám ho už ze svého dětství. Strach z otcovy reakce, když jsem něco provedla. Oprávněná hrozba trestu mi svírá žaludek.
„Alžběto! Díky bohu, že jsi v pořádku!“ vydechne Maxim úlevně a s obavou ve tváři ke mně natáhne své svalnaté paže. Nemám na vybranou, odevzdám se svému osudu a nechám se vtáhnout na skromnou palubu.
„Měl jsem o tebe hrozný strach,“ pronese teatrálně a zavine si mé drobné tělo hluboko do své náruče. Díky hodinám stráveným v posilovně jsou jeho svaly obrovské a pevné. Až štítivě se odtáhnu od draka, který mu pokrývá celý hrudník. Ušklíbnu se v duchu nad vzpomínkou, jak mě kdysi jeho tetování přitahovalo. Teď mě jen děsí a často budí ze snů.
„Promiň, promiň, promiň,“ opakuju dokola jako mantru, která by mě mohla spíš ochránit než ospravedlnit. Ve svalech cítím slabost a třes. Přistihla jsem se, že se poslední dobou více omlouvám než cokoli jiného. Ne že by mi to bylo co platné.
„Tohle už mi nikdy nedělej,“ zanoří prsty své ruky do mých dlouhých vlasů a hrubě si přitáhne mou hlavu přesně do takové vzdálenosti, abych se mu musela podívat do očí. „Nikdy!“ zopakuje mi tak důrazně, že si jeho slova nelze vysvětlit chybně. Ital se nás snaží nesledovat, ale bezpochyby si celou situaci vykládá po svém. Dělí nás neproniknutelná jazyková bariéra. To pak stačí umět jenom trochu předstírat, hrát svou roli a můžete u toho říkat i hrozné věci a před ostatními přesto vypadáte jako největší milenci.
Kolik takových podivných párů už tu potkal? Tak dobře, my nejsme jen tak ledasjaký pár. Maxima zná díky YouTube, Instagramu nebo TikToku víc lidí než kdejakou průměrnou herečku. Vždyť ho sleduje bezmála milion účtů! Jeho videa o cvičení a zdravém životním stylu jsou doslova virální. Dělá
fitness poradce, podle jeho cvičebních plánů rostou svaly statisícům lidí na celém světě. Radí zájemcům s výživou, recenzuje fitcentra, jezdí po Evropě a natáčí zajímavá místa a lidi. Dělá vlogy ze svého každodenního života. Mimoto fotí pro známé značky. Fanynky přímo šílí z jeho odhalených svalů a originálního tetování. Přibývá firem, které se perou o to, aby jejich módní kousky fotil právě on. Je oblíbený, jazykově vybavený, takže ho sledují lidé z celého světa. Baví je a milují ho.
Zdá se, že i Ital je jeho fanouškem. Jen co s námi zakotví u mola, požádá Maxima o společnou fotku. Můj přítel mu samozřejmě vyhoví, proč by taky ne? On si ve slávě přímo libuje. Stále usměvavý, příjemný a sympatický. Kdo by ho neměl rád?
Maxim strčí Italovi za ochotu a způsobené nepříjemnosti zmuchlanou bankovku, popadne mě za loket a vykročí se mnou směrem k hotelu. Jeho výraz je neupřímný, ale jenom já to poznám. Ostatní mu zbaští jeho strojený úsměv se vším všudy. Nejedna žena se za námi ohlédne. Přirozeně, vždyť Maxim je oblečený jenom do trenek a bílé košile, kterou má rozepnutou, aby mu odhalovala jeho nádherně vysekanou postavu a opálenou potetovanou kůži. Proti té mé, světlé, působí exotičtěji. Já se jako blondýnka opaluju jen velice špatně a bez nejsilnějšího UV faktoru jsem po pobytu na slunci celá opupínkovaná. Další z mnoha věcí, ve kterých má můj přítel navrch. Jen v bikinách a bosa za ním spíše vlaju, než jdu. Cítím nevolnost a nejsem si jistá, jestli je to nedostatkem tekutin, nebo obavou, co přijde.
Před hotelem pocítím Maximovu nevrlost již docela silně. Nelíbí se mu, že nestíhám jeho svižné chůzi. Sáhne po
mně a položí si svou mohutnou ruku kolem mých boků. Je horko, přesto ucítím nepříjemný chlad. Hotelová chodba a schody jsou pro mě jako hororová procházka tichým tmavým lesem. Tuším, co přijde, a taky vím, že se tomu nevyhnu a že si za to můžu jenom já sama. Já sama! Teď už je ale pozdě něčeho litovat.
„Musíš mi dělat pořád takovou ostudu?!“ zaburácí nade mnou Maximův hluboký hlas, jen co za námi zaklapnou dveře apartmánu. Podvědomě se přikrčím. Nemusí křičet. Jeho hlasivky jsou nastavené na hluboké tóny, které buší do mých uší jako těžký dunivý gong.
Prásk!
Tvář mám najednou v jednom ohni. Ustojím ale prudký náraz jeho dlaně. Ne jako poprvé, kdy jsem upadla a hlavou se praštila o stůl. Ztratila jsem v tu chvíli všechno, na co jsem byla v životě pyšná. Všechno, co jsem kdy dokázala, čeho jsem si vážila. Všechno, co mě dělalo člověkem.
„Víš, jaký jsem měl o tebe strach? Že se ti něco stalo? Že ti někdo ublížil?“
Prásk!
Instinktivně si jednou rukou mnu bolavou čelist a druhou se chystám vykrýt další facku, i když je to skoro nemožné. Moje muší váha proti jeho vysoké mohutné postavě nemá sebemenší šanci. Neumím se bránit. Nikdy jsem to nepotřebovala. Proč bych se učila sebeobraně? Kdo by čekal, že bude muset čelit útoku ve svém bytě od někoho, koho miluje?
Jenomže další rána nepřijde. Ani do tváře, ani do žeber, ani nikam jinam. Jeho velká dlaň jedním pohybem smete všechno, co leželo na bytelném stole uprostřed místnosti, a druhá sáhne zezadu po mém krku. Ucítím, jak se mi jeho
prsty bolestivě zaryjí do masa. Trhne se mnou a povalí mě břichem na odklizenou desku.
„Ne! Prosím tě, nech mě!“ popadá mě panika. Vím, co bude následovat. Najednou se nemohu nadechnout. Tlak na prsou mi to nedovolí. „Prosím, ne!“ dostanu ze sebe plačtivým šepotem. Výstražná světla v mé hlavě blikají jako o život.
„Proč mě schválně provokuješ? Já tě tak moc miluju a ty mi to oplácíš takhle?“ doléhají ke mně jeho slova jako z dálky. Jedním tahem ze mě stáhne spodní díl plavek. Hrubě mi kolenem odsune nohy od sebe. Ucítím další obrovskou bolest v podbřišku, jako kdyby mnou projely ostré nože, a pak další a další a další, jak do mě naráží, aby ukojil svoji touhu se mě zmocnit, mít nade mnou absolutní nadvládu. Už nemá smysl ho o něco prosit. Prosadil si svou. Zavřu pevně oči a cítím, jak se mi z nich derou slzy. Soustředím se hlavně na to, abych usměrnila svůj dech, což jde ale dost těžko, protože ze mě v pravidelném rytmu vychází jen jakési chrčení, jak mi odchází zbytkový vzduch z plic vytlačovaný mechanicky tíhou jeho těla.
Modlím se, aby to celé skončilo co nejdřív. Bolí to, ale už méně. Naučila jsem se v takových chvílích nemyslet na nic z přítomnosti. Zatlačit do nejzazšího místa ve své hlavě všechnu bolest a naprosto nevnímat čas. Nemyslet na střípky, které zbyly z naší lásky a společných plánů do budoucna. Prostě nemyslet, necítit, jen trpělivě čekat, až bude po všem. Co jiného proti tomu zmůžu? Jak jinak se bránit?
Naštěstí Maximovo vyvrcholení nikdy netrvá dlouho. Jako by ho moje nechuť a chabá obrana povzbuzovaly a uspokojovaly. Jeho vlčí zavytí ukončí mou potupu a konečně ze mě vystoupí. Ještě cítím, jak se utře do mých zad, která se
stále třesou, ostatně stejně jako i zbytek těla. Nejsem schopná se narovnat. Studená deska stolu působí jako magnet, který mě nechce pustit. Mám pocit, že kdybych se pohla, tak zemřu bolestí.
„Líbilo se ti to, kočičko? Ty mě vždycky dokážeš tak rozpálit!“ pleskne mě dlaní přes zadek a přinutí, abych se narovnala. Přitáhne si mě za vlasy ke svému obličeji tak blízko, až ucítím jeho mentolový dech. Bojím se ho, mám obavu, že mě pouhý pohled do jeho očí usmrtí. Je to regulérní strach.
Instinktivně přikývnu, aniž bych se na něho podívala. Nic jiného se ode mě popravdě neočekává, proč to pokoušet. V kombinaci s mýma uslzenýma očima to musí být naprosto evidentní, ale on je nadmíru spokojený a k mým pocitům zároveň už úplně chladný. V očích mu vítězně jiskří, dokonce odhalí dvě řady bílých zubů.
„Signorina moje!“ pronese na závěr. „Jak já tě miluju!“
Z polibku, který následuje, se mi navalí, ale ustojím to, i když cítím žluč až v krku. Říká se, že existuje jen nepatrná hranice mezi láskou a nenávistí, a já jsem zjistila, že je to naprostá pravda.
„Já vím, že ty mě taky, kotě. Patříme k sobě,“ vydechne spokojeně a konečně mě pustí ze sevření. Zapne si poklopec a urovná košili. Je to krásný chlap. Jak já jsem se do něho tenkrát zbláznila! Ale jenom já jsem taky měla tu čest poznat doopravdy všechny jeho stránky. Krásu nedělá zevnějšek, video na Instagramu ani fotka v časopise. Každý člověk bez rozdílu má v sobě nějaké dobré a špatné vlastnosti, ale někteří v sobě ukrývají hotové peklo.
„Něco se sebou udělej. Vypadáš, jako bys celou noc flámovala. Čeká nás velký večer. Budu to natáčet, to snad víš. Dej si
záležet, ať neděláš ostudu a lidi mě nemusí litovat,“ kývne na mě rádoby rošťácky a klidným krokem odejde z místnosti, aby mě nechal v apartmánu samotnou. Stojím uprostřed pokoje skoro nahá, rozbolavělá a ponížená. Po tvářích se mi rozkutálí nové slzy. Cítím, jak mi po vnitřních stranách stehen vytéká jeho sperma. Pomalu, jako nějaký odporný sliz. Všechno mě nehorázně bolí. Tvář, břicho, podbřišek, zápěstí, vlasy, srdce. Trhavé vzlyky mnou začnou otřásat jako zimnice. Je mi jedno, jestli někdo uslyší mé sténání, musí to ven. Bolestivě se sehnu pro spodní díl plavek, který se povaloval celou dobu na podlaze. Cítím, jak se třesu. Panika, mnohem větší než ta, která mě popadla ve chvíli, co mě položil na stůl, se mi nebezpečnou intenzitou probouzí v těle. Už se mi netřesou jenom kolena a prsty na rukou, začínám se klepat úplně celá. Posbírám poslední zbytky sil a skoro po čtyřech se doplazím ke křeslu, u kterého se povaluje má kabelka. To už se dusivě zajíkám. Nedokážu ovládat svůj dech, který teď připomíná rychlé vzlyky, ale bez pláče.
Nepodaří se mi hned najít to, co hledám, takže netrpělivě obsah kabelky vysypu na zem. Přes bolest se vytáhnu na kolena a nekoordinovaně se přehrabuju v hromadě papírových kapesníků, rtěnky, korektoru, nějakých sáčků, tamponů… Pak to konečně najdu. Netrpělivě popadnu ošuntělý respirátor a zabořím do něho obličej. Nutkavý pocit k rychlým a zbytečným nádechům nezastavím, ale moje krev už nedostává extrémní příděly kyslíku, které mi začaly způsobovat křeče až v prstech. V tu chvíli se jen soustředím na to, abych zase získala vládu nad svým tělem, které se nepřestává třást. Trvá to snad celou věčnost, ale nakonec se dočkám. Moje panika začne pomaloučku ustupovat.
Jakmile to jenom trochu jde, vytáhnu se do sedu a opřu se o bílé křeslo. Mimoděk přejedu očima místnost, která byla před chvílí tichým svědkem celé události. Čistý stůl, předměty, které ještě nedávno ležely na něm, se povalují po zemi.
Konsternovaně tu scenérii pozoruju a nepřestávám u toho dýchat do respirátoru. Už si nepamatuju, kdy mi panické ataky začaly ovlivňovat život, ale jistě vím, co je jejich příčinou. Že jde o poměrně závažnou diagnózu, jsem se dočetla na internetu. Stejně tak tam někdo radil vychytávku s respirátorem. Nosit ho s sebou je mnohem nenápadnější než mít v kabelce papírový pytlík od svačiny.
Trvá celou věčnost, než se mé tělo uklidní a já se dokážu postavit na nohy, které jsou pořád ještě příliš slabé na to, abych došla do koupelny bez opory. Odevzdaně se opírám o nábytek i stěny. Zamknu se v ní, zalezu si do sprchy a nechám na sebe téct studenou vodu. V podřepu si křečovitě držím kolena a doufám, že ze sebe smyju všechno, co se na mě nalepilo. Nadávky, urážky a hlavně jeho doteky. Chtěla bych být zase čistá, volná a svobodná. Co bych dala za to, kdyby se mi podařilo vystoupit z toho bludného kruhu! Už jsem si stoprocentně jistá. Nemám jinou možnost, tohle musí skončit. Jenom ještě pořádně nevím, jak to celé udělat.
Kralupy nad Vltavou listopad 2019
Všechno to začalo v jedné malé cestovní kanceláři. Ona vlastně ani nebyla malá, byla přímo miniaturní. Tenkrát jsem byla jediným zaměstnancem. Nastoupila jsem hned po střední škole. Všechny plány, jak ze mě bude vzdělaná paní s mnoha tituly, vzaly za své po prvním zkaženém pokusu udělat maturitu. Zopákla jsem si ji na podzim, ale zkouška z dospělosti mě na dlouho vyškolila. Potřebovala jsem si dát od učení pauzu. Další studium mi nedávalo smysl, takže jsem ho odložila na dobu neurčitou. Tenkrát jsem ještě netušila, že se k němu už nikdy nevrátím.
Šéfová, štíhlá nesympatická padesátnice, si hlavu s vedením firmy zrovna dvakrát nelámala, takže čekat od ní nějaké moderní koncepce rozvoje nebo nedejbože snahu o to, aby cestovka nalákala víc klientů, by bylo bláhové. Na druhou stranu bylo fajn zažívat volnost. Nikdo po mně v práci nedupal a nevyžadoval totální nasazení. Nikomu nesešlo na tom, jestli striktně dodržuju pracovní dobu nebo jestli jsem na klienty dostatečně milá.
Důležité bylo jenom to, abych prodala aspoň nějaké zájezdy. Na druhou stranu dost věcí bylo nedotažených a já se
až moc často dostávala do prekérních situací, které jsem musela řešit.
Díky jednomu takovému nedopatření jsem se seznámila s Maximem. Dodnes netuším, co to bylo za řízení osudu, že zabloudil právě k nám a koupil svým rodičům zájezd do Egypta. Ono to ani nikam jinam nešlo. Šéfka měla spoustu let v nabídce pouze Hurghadu a Marsa Alam. Bylo to vtipné, já jsem u moře v životě nebyla, přesto jsem klientům zainteresovaně radila, jako bych snad pocházela přímo ze země faraonů. Nejinak tomu bylo ten osudný den.
Pamatuju si, jak tenkrát poprvé vstoupil do kanceláře. Jako by s ním přišel závan nějaké magicky silné energie.
Maxim uměl vždycky na první dobrou udělat nezapomenutelný dojem. Okamžitě jsem vycítila, že to není ledasjaký člověk. Nejsem žádná vědma, ale moje intuice mi tenkrát říkala, že bych se měla obzvlášť snažit, abych v něm zanechala co nejlepší dojem. Už tenkrát jsem měla potřebu se mu zavděčit a oslnit ho svými schopnostmi, aby si mě všiml. Možná nějaký starodávný pud z dob, kdy se dívky ucházely o ty nejstatnější bojovníky, kteří je dokázali následně ochránit před okolním světem. Nevím, co to setkání se mnou udělalo, ale Maxim byl vždycky zdatným psychologem a manipulátorem. Tuto dovednost by mohl vyučovat na vysoké škole.
Usadil se proti mně do židle a bedlivě mě pozoroval ostřížím zrakem. Krásný chlap, pod koženou bundou se mu vzdouvaly nepřehlédnutelné bicepsy. Tmavé polodlouhé vlasy v pramíncích poskakovaly kolem tváře a k nabuzení dojmu drsňáka sloužilo i několikadenní strniště. Snědá, věčně opálená tvář ve mně evokovala pocit, že by snad už
ani žádný zájezd za sluncem nepotřeboval, ale on ho nechtěl pro sebe.
Maxim byl v té době neznámý vyhazovač z diskoték s nepatrnou tisícovkou sledujících na YouTube. Protloukal se životem, jak se dalo, a byl nesmírně pyšný na svou nezávislost.
Přestože měl tenkrát hluboko do kapsy, chtěl dopřát svým rodičům životní zážitek. Až později jsem se dozvěděla, že šlo pouze o marný pokus si je udobřit. Jeho pohled byl štiplavě protivný. Znervózňoval mě a dělal mi dobře zároveň.
Byla jsem v cestovce teprve pár měsíců, ale práce mě bavila a za tu dobu jsem se v ní docela obstojně orientovala. Všechny potřebné dokumenty a rezervace jsem zařídila, ale zádrhel nastal ve chvíli, kdy měli jeho rodiče odletět, protože se ukázalo, že jedinou věc, kterou jsem neměla na starosti já, nýbrž moje šéfka, vyřízená nebyla. Letenky! Proklínala jsem ji, proč zrovna v tomhle případě musela udělat takovou botu! Proč, když mi na tom tolik záleželo? Tenkrát poprvé jsem měla tu čest poznat naštvaného Maxima.
„Je mi to moc líto, chyba je na naší straně, omlouvám se, ale všechno se vyřeší, slibuju,“ sypala jsem si popel na hlavu a žhavila mozek, počítač i telefon. Šéfka ležela doma s migrénou, odmítala cokoli řešit a průšvih mi se vším všudy hodila na hrb. A čas neúprosně prchal vpřed. Nakonec jsem zaimprovizovala, ale vyplatilo se. Ve Vídni jsem na last minute sehnala poslední dvě volné letenky do Egypta, půjčila si od kamarádky auto a nešťastný pár na letiště osobně dovezla. Připadala jsem si jako Lara Croft a byla na sebe náležitě pyšná. Maxovi rodiče si užili až na ten dobrodružný zážitek krásnou dovolenou a po jejich návratu na mě jedno odpoledne čekal před kanceláří sám Maxim s pozvánkou na
večeři. Byla jsem na sebe v tu chvíli nesmírně hrdá. Nezklamala jsem ho. Z nepochopitelného důvodu mi na tom velmi záleželo. Nebesa mi pomohla, aby se mi to podařilo.
Nicméně malý zádrhel tu přece jenom byl. V té době jsem chodila s Ivem, i když slovo vztah by bylo pro naše komplikované soužití až zbytečně nadnesené. Ivo byl mírné povahy, velmi chytrý a hodný, ale na jeho pomyslném žebříčku hodnot jsem se nacházela někde mezi kabelem od počítače a seriálem na Netflixu, případně nějakou stupidní počítačovou hrou. Byla jsem vlastně jen jakýmsi doplňkem, když náhodou vyzbyl čas nebo nešla wifi. O lásku už mezi námi nějakou dobu nešlo. Náš milostný život nestál vůbec za nic a pomalu jsme se přetransformovávali do rolí připomínajících jen velmi dobré kamarády. Kdybychom si začali říkat brácho a ségro, vystihovalo by nás to mnohem lépe. Takže když se o mě krásná urostlá kopie Jasona Momoy začala náležitě zajímat, neměla jsem velké výčitky svědomí, že jsem kvůli němu Iva opustila. Maxim mě svou přízní začal pohlcovat tak, že jsem pomalu na svého bývalého přítele zapomínala a věnovala veškerou svou pozornost jenom jemu.
Zamilovala jsem se do něho, což jsem si uvědomila poměrně brzo. Jeho svaly, milé řeči, pohled, ve kterém jsem se ztrácela, obrovské ruce, které mě nosily a hladily. Cítila jsem se v bezpečí, chráněná, milovaná, žádaná a obletovaná. Co víc si mladá holka z malého města může přát?
západní pobřeží Itálie srpen 2023
Schoulená v sobě sedím před toaletním stolkem a neúspěšně ignoruju svůj odraz v zrcadle. Děsí mě výraz, který se v něm odráží. Nemohu uvěřit, co z té skvělé Bety zbylo. Aspoň si myslím, že jsem bývala skvělá. Jedináček, ale nerozmazlovaný. Mamka litovala, že jsem vyrůstala bez sourozence, ale můj otec víc dětí nechtěl. On si vždycky uměl prosadit svou. Mamka mu nikdy neodporovala. Tedy já o žádném jejím protestu nevím. Ráda se po večerech dívala na romantické filmy od Rosamunde Pilcher. Když ale přišel otec, beze slova přepnul její oblíbený program na kriminálku. Mamka jen seděla, nic neřekla a dělala, že se dívá s ním. Tvářila se, že je vše v pořádku. Celý život toužila po dovolené u moře, on rozhodl, že pojedeme na Šumavu. Slunce neměl rád. Ona neměla ráda brambory, ale kvůli otci byly třikrát do týdne. Tenkrát jsem to pořádně nevnímala, ale s odstupem času mi některé věci z mé minulosti začínají dávat smysl. Při pohledu na ni by člověk rád zakřičel, aby se probrala, aby hájila svá práva. Nikdo přece nemůže druhému diktovat, co má mít rád, co má dělat, co nemá dělat, ale tohle bylo jako němý film, něco, co nešlo ovlivnit, okomentovat nahlas, zabránit
tomu podivnému útlaku ze strany otce. Mamka se nikdy nevzepřela, prostě v sobě potlačila úplně všechno, co ji dělalo člověkem, kterým byla.
Na dveře zaťuká něčí ruka. Trhnu sebou. Zároveň ucítím tlak v žaludku. Obávaný večer se blíží. Dávno se události kolem mě dějí, aniž by se mě někdo zeptal, jestli to tak chci nebo ne. Nechci, ale vykřičet to nemá vůbec žádný význam.
To by bylo jako stát pod stavidlem a rukama se snažit zadržovat vodu valící se z nádrže. Mnohokrát jsem si říkala, jestli nejsem stejná jako moje matka. Vnitřně si vždycky řeknu, že samozřejmě ne, ale pokud bych se na sebe mohla podívat z dálky?
„Můžeme dál?“ ozve se zpoza dveří vysoký hlásek, ale není to otázka. Je to jen konstatování, že moje chvíle samoty nenávratně končí. Otočím se na příchozí, Eriku a Sašu, dlouhonohé, dlouhovlasé blondýnky. Z nepochopitelného důvodu mě jednoho dne vzaly mezi sebe a vůbec jim nevadí, že jsem jiná než ony. Nemáme stejné myšlení nebo zájmy, ani s nimi nesdílím plány, ale jsem odkázaná k tomu s nimi trávit čas. Popravdě jsem během posledních let přišla o všechny své přátele a známé. Mám jenom tyhle dvě. S Maximem jsme se začali pohybovat v úplně jiných kruzích. Moje vztahy se zpřetrhaly. Někteří kamarádi neunesli, že mě Maxim zabalil do své zlaté podušky, jiní nepřeklenuli vzdálenost, která mezi námi po přestěhován vznikla, a pak byli tací, kteří nezvládli Maxima jako takového. Až po nějaké době mi došlo, že jsem těmto událostem měla přikládat větší význam. Jenomže když je člověk zamilovaný a má klapky na očích, je to marné!
Pokusím se pousmát, ale holkám je jedno, že je to falešný škleb. V jejich světě se falešné věci vyskytují tak často, že už
si na ně dokonale zvykly. Žádná fotka na Instagramu, která za něco stojí, dnes není bez filtru a aranžování. Veškerý obsah se upravuje tak, aby si všichni mysleli, že je svět naprosto perfektní. Ale není! Všechno je to jen vyumělkované pozlátko.
„Já ti, Betynko, závidím. Taky bych se chtěla vdávat,“ zatetelí se Saša a sedne si ve svých upnutých šatičkách na mou postel. Na míle daleko je z ní cítit sladký předražený parfém.
„Mně Patrik slíbil žádost o ruku na podzim. Nesmí prý zastínit Maxe. Zabil by ho, víš, jaký je,“ vzdychne Erika.
Je mi to jasné. Patrik je Maxův kámoš, věnuje se MMA, také je poměrně známou osobností. Maxima lákal do bojů v kleci, ale nepodařilo se mu ho zlanařit natrvalo. Vyzkoušel si sice pár zápasů, ale rychle se vrátil k bodybuildingu. Váží si svého obličeje a zubů víc než peněz, které by z toho měl. V modelingu by mu zlomený nos vadil.
Nemám jim na to co říct. Hned bych si s nimi vyměnila místo.
Najednou Saša vyjekne. Leknu se a Erika dokonce nadskočí. Saša má totiž neotřelou schopnost věci přehrávat a teď se jí to zase povedlo.
„Ty ses spálila! Bože, jsi úplně růžová,“ vypískne a dělá, jako by snad spálená byla ona sama. Nechce se mi svěřovat se před nimi se svou odpolední story na paddleboardu, takže se jen podívám před sebe do zrcadla a pokrčím rameny.
„Byla jsem trochu na sluníčku,“ přiznám jen. Popravdě mi je to ukradené. Kdybych byla jako škvarek, bylo by mi to jedno. Kdyby se mi na tváři po té facce udělal monokl jako Brno, bylo by mi to jedno. Nebo vlastně nebylo. Aspoň by všichni konečně viděli, že můj život není taková pohádka,
jak si mnozí myslí. Jenomže můj kluk umí sakra dobře bít tak, aby nezůstávaly stopy.
„Prý trochu!“ protočí oči v sloup Saša a pustí se do líčení. „Tohle, holka, nebude jednoduché zamaskovat, ale vynasnažím se. Dneska večer musíš vypadat skvěle. Maxim tě bude žádat o ruku, všichni u toho budou. Bude to událost roku!“
Nechci to slyšet, ale i kdybych si zatlačila uši do hlavy, na realitě by to nic nezměnilo. Jen útrpně přivřu oči. Nejsem si jistá, co si přeju víc – aby se čas zastavil, nebo aby naopak zrychlil a bylo po akci?
„Počkej, nejdřív jí udělám něco s vlasy, pak ji nalíčíš,“ odstrčí Sašu její kamarádka a já jsem vlastně ráda, že nejsem sama, že jsou tu ty dvě a vystačí si spolu. Mlčím a útrpně je nechávám dělat, co musí.