1. KAPITOLA KRISJEN
Nechoď v noci sama venku.
Sevřu lem kostkované košile a ohlédnu se za sebe. Tmavá liduprázdná silnice mizí do černé nicoty jako tunel tvořený baldachýnem stromů. V půlnočním měsíčním světle má listí modrou barvu. Říjnový vánek mi fouká vlasy přes tvář.
Mířím kupředu a nezastavuju se. Srdce mi v hrudi silně buší.
Nechoď v noci sama venku.
Nemám dojem, že bych tu radu někdy slyšela od rodičů. Poučila jsem se z životní zkušenosti. Svět nám chce ublížit jen proto, že může. Protože mu to usnadňujeme.
My ženy bychom neměly mít na těle moc svalů. Neměly bychom být moc chytré nebo umět spravovat finance. Neměly bychom vědět, jak se pohybovat v davu, nebo se vyznat ve městě či se umět dostat na letiště, natož vybrat auto, které si chceme koupit. Ať řídí muž, pokud s vámi jede v autě, a rezervace v restauraci by vždy měla být na jeho jméno.
Tohle všechno mi rodiče řekli.
V životě je nejdůležitější moc, a ne že by mě učili, že žádnou moc v rukách nemám. Jen že se mužům budu víc líbit, když ji nebudu dávat najevo.
Silnici z obou stran obklopuje les. Cítím přítomnost postav, které tu nejsou. Skrytých mezi stromy. Pozorují mě. Jako by
nebezpečí dokázalo vycítit, kdy jsme bez ochrany, a ukáže se ve stejný čas na stejném místě. Sériový vrah z letního tábora vždycky ví, kdy se holka oddělila od své skupiny, ne? Ať už se ty letní tábory konají kdekoli. I kdyby se účastnil úplně jiného.
Místo abych se bála, zvednu zrak. Polojasná obloha nabízí poprašek hvězd tak jasných, až jsem nakonec ráda, že jsem tu sama. Tady na téhle tmavé silnici daleko od světel města.
Sevřu si školní sukni v pěstech. Měkká košile se mi lepí k vlhké kůži. Ňadra se mi otírají o její látku.
Za několik měsíců bude vidět Jupiter. Zapomněla jsem, co je na obloze k vidění v tuhle roční dobu, ale je fajn, že vůbec něco. Sezóna hurikánů není tady na pobřeží Floridy legrace. Po obloze se neustále převalují mraky.
Vůbec neslyším, jak se ke mně přiblíží auto.
„Potřebuješ svízt?“ křikne někdo.
Trhnu sebou a srdce mi vynechá úder. Ohlédnu se za tím hlasem a zadívám se do zelených očí řidiče pick-upu. Když vedle mě zastaví, uhnu stranou, na štěrkovou krajnici.
Paže mu visí z okýnka a nemá triko. Hruď, krk a opálenou pokožku má odhalené.
Pracuje venku. A vypadá to, že často do pasu nahý, protože je rovnoměrně opálený.
Kluk z té ošklivé části města.
Černé vlasy má schované pod čepicí kšiltem vzad a lesk v jeho očích už moc dobře znám. Muži se na mě takhle dívali dávno předtím, než by měli.
Ztěžka polknu. „Ne, díky.“
Jdu dál. Čekám, až šlápne na plyn a bude pokračovat v cestě, jenže to neudělá. Svaly ve stehnech se mi napnou, připravené se rozběhnout. Jdu pořád dál a v zádech cítím jeho oči.
„Víš, co potřebuješ?“ zeptá se. Koutkem oka vidím auto, zase mě dojelo. „Holka jako ty by měla mít přítele.“
Pramen mých kaštanových vlasů se vznese v poryvu větru a znovu mi dopadne na tvář. Opět si sevřu sukni. Podolek košile mi sahá skoro až k jejímu spodnímu lemu.
„Někoho, kdo se o tebe postará a bude tě vozit, kam potřebuješ,“ dodá. „Chtěla bys chlapa?“
Jeho slova mi přeletí po kůži. Dívám se přímo před sebe, na silnici. Je černá. Prázdná. Nikdo neví, že tu jsem.
„Pojď ke mně,“ vybídne mě tiše, skoro šeptem.
V ústech mi vyschne.
Neprosí.
Zaskřípou dveře. Zastavím se a pomalu se k němu otočím. Vystoupí z auta.
Uteč.
Nechá dveře otevřené a se skloněnou hlavou ke mně pomalu vykročí, jako bych byla pes, kterému musí připnout vodítko dřív, než se rozběhne pryč.
Uteč, přikazuju si v duchu.
O krok ucouvnu, avšak natáhne se po mně a vezme do ruky loknu, která mi spadá podél tváře.
Nepodívá se na ni. Hledí mi do očí.
Je mladý. Jen o málo starší než já, ale rozhodně vyšší. Mohutnější.
Příliš blízko.
Otočím se, ale než stihnu udělat první krok, chytí mě a přitáhne si mě k hrudi. Zalapám po dechu. Jednou paží mě sevře kolem ňader a druhou mi sklouzne mezi nohy.
Vydechne mi do ucha a přes kalhotky mě polaská v rozkroku. „Bože, máš tu něco hodně dobrýho, co?“
Zasténá.
Zasvíjím se a vzlyknu: „Ne…“
Strčí mi ruku pod kalhotky a začne mě třít. Ostře se nadechne skrz zaťaté zuby. „Nastup.“ Otočí mě a pustí, ale než stihnu vzít nohy na ramena, postrčí mě ke svému vozu. „Teď jsem tvůj chlap já, zlato,“ zavrčí.
Šťouchne do mě a já se rozhlédnu. Zleva mi v útěku brání otevřené dveře auta, zprava on. Nastoupím a posunu se co nejdál na opačnou stranu, až se zády natisknu ke dveřím.
Sáhnu po klice za sebou, jenže těsně předtím, než za ni
stihnu škubnout, cvakne zámek. Stejně za ni zatahám, abych se pokusila dostat ven. Nespouští ze mě oči. Nastoupí a zabouchne za sebou dveře. Nemůžu se pohnout. Zatínám stehna.
Pohled mu sklouzne po mém těle až na nohy. Sukně se mi vyhrnula tak, že ani ze stehen toho moc neskrývá. Hned ji stáhnu níž.
„Zatraceně,“ zamumlá a v zavřených ústech si olízne zuby.
Přeřadí a dupne na plyn.
„Kam mě to bereš?“
„Někam, kde se budu moct své nové přítelkyni řádně věnovat,“ odpoví.
Oči mu tančí. Upírá je na silnici a po hrudi mu stéká pot. Dívám se, jak se mu kapky převalují přes vypracované břišáky.
Tmavé vlasy má u ucha ještě černější potem a kouše se do spodního rtu. Má hladký, mladý krk. Jak nataženou paží drží volant, napínají se mu svaly. Nemá tetování. Jen jizvu v obočí – mezeru po ráně, na které mu už nerostou chloupky.
Zatnu nehty do sedadla za sebou.
Měla bych se usilovněji snažit dostat pryč. Udeřit ho. Kopnout ho.
Sjede ze silnice na štěrkovou polňačku a pak prudce zabočí doleva na mýtinu obklopenou stromy. Lidi si sem jezdí hrát se svými čtyřkolkami. Tyhle lesy jsou protkané vyježděnými kolejemi.
V noci tu ale nikdo není.
Jen my.
Zaparkuje a vypne motor. V kabině je náhle téměř černočerná tma.
Chytí mě za kotníky, stáhne dolů, klekne si mezi mé nohy a zvedne se nade mnou.
„Chci domů,“ hlesnu.
Neodpoví.
Sáhne mi pod sukni, stáhne mi kalhotky z nohou a přes boty a zadívá se na moji nahou kůži. „Panebože, ty seš ale krásná mrňavá čubka.“
Vyhrne mi košili, skloní se ke mně, vsaje jednu moji bradavku do úst a jednu ruku mi přitom strčí mezi nohy.
„Hmm,“ zasténá.
Oběma rukama ho pod sukní chytím za zápěstí a pokusím se jeho ruku odtáhnout od svého rozkroku, jenže napne svaly a nenechá mě. Olízne mi bradavku a přesune se k druhému ňadru. Strčím do něj a vzlyknu. Nevšímá si mě a dál si bere, co chce.
Jako by mě vůbec nevnímal.
Jako bych tu byla jen pro jeho zábavu.
Kousne mě do bradavky a mně tělem až k rozkroku projede šok. Pustím ho a vyjedu si prsty po břiše až na pas sukně.
„Jo, ta tvoje vlhká kundička je na mě připravená, co?“ libuje si.
Ano…
Sevřu jílec nože, který nosím ukrytý pod sukní, zvednu paži a přitisknu mu ostří ke krku.
Ztuhne.
Svůj úsměv cítím až v hrdle.
Pokožku ňadra mi ovane jeho zrychlený dech. Zvednu hlavu. Připadá mi, jako bych se vznášela.
„Slez ze mě.“
Bože, jak se zarazil. To bylo parádní.
Právě teď bych si s ním mohla dělat, co by se mi líbilo.
Pomalu se vrátí na své místo. Nakláním se nad něj a dál mu držím nůž u krku. Nohu mu přetáhnu přes stehna, až se mu obkročmo posadím na klín.
„Ruce na strop,“ nařídím mu.
Zvedne paže. Mělce dýchá. Dlaně si zapře o strop nad hlavou.
S volantem v zádech se k němu nakloním. Ztuhlé bradavky mi nadzvedávají košili a tisknou se k jeho horké hrudi.
Zatají dech, když volnou rukou sklouznu níž a sáhnu mu do kapsy. Vytáhnu několik složených bankovek a s úsměvem si je schovám do kapsy košile.
Vmáčknu mu ostří silněji do kůže. „Ruce za hlavu.“
Probodne mě pohledem, ale poslechne na slovo.
Nejspíš by se mi teď podařilo uniknout. Možná by se mě nepokusil chytit. Nebo mi vzít zbraň. Klukovi jako on – pohlednému a zvyklému dostat, co se mu zachce – bych nejspíš za tolik potíží nestála.
Mohla bych odejít.
Avšak neudělám to.
Poposednu si a pomalu se otřu o vybouleninu v jeho džínech. Rukou mu vyjedu po hrudi.
„Ale když tak nad tím přemýšlím…“ Kleknu si, abych měla prsa v úrovni jeho úst. „Rád se bavíš, viď?“
Přitisknu mu ňadra k puse. Neodmítne nabídku, nosem mi odtáhne límeček až z ramene a obnaží jedno prso. Ihned ho vsaje do úst, olizuje mi ho horkým jazykem. Popadnu ho za zátylek a držím ho, aby nepřestal.
Skloním se k němu, políbím ho na rty a zašeptám mu do úst: „Rozepni si džíny a vytáhni ho.“
Zakroužím boky. Lapám po dechu a sténám. Rozepne si pásek i zip.
Pokusí se mě chytit za boky, ale zabořím mu ostří nože do kůže na krku. „Nedotýkej se mě.“
Odtáhne se. Zaútočím na jeho ústa a cítím, jak se mi svým tvrdým pohlavím otírá o klitoris.
Zadívám se mu do očí. „Pořád mě chceš?“ zašeptám.
Přikývne. Ústa má pootevřená a ztěžka dýchá. „Bože, ano.“
Vyčkávám. Kroužím boky a provokuju ho, je však připravený jít na věc. Natáhne se za mě do přihrádky. Políbím ho na krk a vyjedu mu rty po čelisti až na spánek.
Náhle ztuhne. Po chvíli ho přestanu líbat.
Ohlédnu se. V ruce drží krabičku od kondomů obrácenou dnem vzhůru. Jako by byla prázdná.
Odhodí krabičku na podlahu a prohledá přihrádku, jestli kondom nevypadl. Na podlahu se vysypou papíry, ubrousky a nářadí, které neznám. A pak hledat přestane, ačkoli kondom nenašel. Není tam.
Nemá nic. Žádnou ochranu.
Napnu se. „Byly tu ještě dva,“ připomenu mu.
Vzhlédne ke mně. V očích má utrápený pohled. Znovu prohrabe přihrádku. Marně.
Spustím paže z jeho těla. „Traci…“
Narovná se, zakloní hlavu a proplete na ní ruce. „Sakra,“ ucedí do stropu auta.
Poklesne mi žaludek. Byli jsme spolu před třemi dny. V té krabičce měl ještě dva kondomy. Jeho bratři tímhle autem nejezdí.
Snažím se mu podívat do očí, ale vyhýbá se mému pohledu. „To myslíš vážně?“
Na odpověď nečekám. Slezu z něj, posadím se a nůž odložím.
„No tak,“ vybídne mě Trace něžným hlasem. „Prosím, nezlob se, Krisjen.“
Chce mě chytit za ruku, ale vytrhnu mu ji a zapnu si těch několik knoflíčků, které jsem si předtím rozepnula, abych na tmavé liduprázdné silnici vypadala jako sexy návnada na sériového vraha.
Zaváhá, ale atmosféra je ta tam. Zapne si poklopec, utáhne pásek a naše hra se vrátí do reality. Zase je mi osmnáct, mám po maturitě a už nechodím na katolickou školu. A jemu je dvacet a snaží se neudělat si z jedné z nejlepších kamarádek své sestry nepřítele, protože ví, že se budeme často potkávat.
„Prosím, nevyčítej mi to,“ požádá mě tiše. „Nebral jsem to tak, že jsme spolu na vážno. Nemiluješ mě, že ne? Jsem idiot.“
Zavřu oči a málem se zasměju, protože idiot opravdu je.
A nemiluju ho.
Ale teď si už ani nemůžu dál nic nalhávat. Nejsem pro něj v žádném ohledu výjimečná. Spíš jsem pravděpodobně jediná, která mu dnes večer odepsala.
Měla jsem ho ale ráda. Baví ho převádět se mnou ve skutečnost moje představy, v nichž přemůžu někoho, kdo se snaží přemoct mě.
Skloním hlavu a promnu si unavené oči.
„Krisjen, jako vážně.“ Chytí mě za ruku. „Omlouvám se. Nemyslel jsem, že je to mezi námi takový.“
„Nemusíš se omlouvat,“ povím mu a ruku stáhnu. Připadám si o to ubožejší. „Máš pravdu. Přece se nechystáme vzít.“
Zadívám se mu do očí a v duchu řeknu jeho jméno. Trace Jaeger.
A Milo Price. Můj bývalý přítel. Jediní dva kluci, s kterými jsem kdy spala.
Vždycky jsem si myslela, že budu mít jenom jednoho muže. Když mi bylo dvanáct, představovala jsem si, jak mě moje pravá láska vášnivě líbá na útesu nad mořem a šaty mi povlávají ve větru. Měl to být básník. A tajný vévoda. S vlastním hradem. Skutečně jsem si myslela, že se to jednoho dne stane, protože jsem měla spoustu velkolepých nápadů a nikdy jsem si nepřipustila, že je to jen důsledek mé zoufalé touhy po pozornosti.
Jenže nakonec to bylo jinak. Ve druháku jsem šla s několika kamarádkami na ples třetího ročníku, který pokračoval afterparty, na níž jsem svou nevinnost dala svému tehdejšímu příteli na cizí posteli a do jedenácti minut bylo po všem.
Doteď jsem spala jen s dvěma kluky.
Hodlám to změnit.
Trace nebude poslední.
„Jiní kluci pro mě udělají totéž co ty,“ zamumlám.
„Úplně jako já?“
„Nejspíš ještě tvrději.“
Odfrkne si a opře se. „No, víš, že vždycky můžeš zaskočit, až si za pět nebo deset let budeš chtít od svýho budoucího manžela odpočinout. Až to budeš chtít pořádně zvráceně.“
Snaží se ze mě vydolovat úsměv. Nedopřeju mu ho. Místo toho vyhlédnu z okna. Za deset let… Bože, budu ho v té době ještě pořád potřebovat, abych se cítila naživu?
V hlavě se mi mihne představa, ale téměř okamžitě si uvědomím, že to není moje matka. Jsem to já. S jejími vlasy. V jejím oblečení. Žiju její život.
Pokusí se mě chytit za ruku. „Pojď sem.“
Vzdoruju mu.
„Pojď sem,“ zašeptá.
Jemně ruku stáhnu dřív, než mě za ni stihne vzít.
Trace má nutkavou potřebu se lidem zavděčovat. Nesnáší, když se na něj někdo zlobí. Je to důsledek toho, že se roky snažil vyhýbat čtyřem bratrům, kteří jsou všichni jako tornáda.
Macon, Army, Iron a Dallas.
Jeho sestra Liv chodí s mojí nejlepší kamarádkou Clay, ale Liv je v porovnání se zbytkem Jaegerových docela kliďas. Což je nejspíš důsledek toho, že se roky snažila vyhýbat pěti starším bratrům, kteří jsou všichni jako tornáda. Přesto je má moc ráda.
Jejich rodiče zemřeli před více než osmi lety dva měsíce po sobě. Nejstarší Macon musel odejít z námořní pěchoty a vrátit se domů, aby se staral o sourozence. Trace si nepamatuje prakticky nic jiného než své starší bratry.
„Mohli bysme jít na rande,“ navrhne. „Máš moje peníze.“
„Myslíš svoje kapesné?“ Z náprsní kapsy vytáhnu složené bankovky – zvenčí dvacetidolarovku, a jak ho znám, uvnitř bude pravděpodobně jednodolarovka. Vrátím mu je a natáhnu si kalhotky.
Nacpe si peníze do kapsy. „Abys věděla, vydělávám si. Díky moc.“
Hm. „Nenechám se od tebe vytáhnout na rande jen proto, že se cítíš provinile.“
„No, sex bych taky bral,“ dodá a věnuje mi svůj typický roztomilý úsměv. „Vždyť tohle byl tvůj nápad a docela jsi mě nažhavila.“ Ukáže na tvrdou vybouleninu v džínech. „Jak jsi mě okradla, to bylo fakt sexy.“
Přinutím se zamračit, ale jen proto, že se zlobím, že se chci usmát. Usilovně se mi snaží zvednout náladu a já kdo ví proč cítím nutkavou potřebu mu dát najevo, jak moc si jeho snahy cením.
Vypadá to, že se taky potřebuju lidem zavděčovat.
„Jenom jsem se snažila být stejně tvrdá jako tvoje sestra a Clay,“ pronesu škádlivě.
Myslela jsem si, že se mi to daří, ale teď už si tím tak jistá nejsem.
Dotkne se mé tváře. „Jsem rád, že nejsi násilnický typ,“ pronese tiše. „Líbí se mi, jak jsi na lidi hodná. Nesmíš to nikdy změnit.“
Je to od něj milé, ale být na lidi hodná se mi zatím nevyplácí. Být hodná ze mě akorát dělá snadný cíl.
„Neměň se, ano?“
Jo, dobře. To je fuk.
„Odvez mě k vám domů.“ Vyhrnu si rukávy a zapnu si bezpečnostní pás. „Nechala jsem tam auto.“
„Krisjen…“
„To je dobrý, Traci.“ Nepodívám se na něj. „Nejsme pár. A nikdy jsme nebyli.“
Jen jsem si něco nalhávala. Za tohle si můžu sama.
Jsem přesvědčená, že mě od začátku chtěl výhradně na sex. Loni na jaře jsem jednou večer šla za Clay na opačnou stranu tratí do Sanoa Bay, původní osady, z níž vyrostlo město St. Carmen.
Oficiálně se teď celé město jmenuje St. Carmen, ale lidem z Bay – kde bydlí Trace se svou rodinou – se to nelíbí. Svoje území si chrání a chtějí mít nad ním vlastní moc.
Oni jsou divocí.
My všechno skrýváme.
Oni jsou chudí.
My ne.
Jim se přezdívá Bažináči.
Nám Svatí.
Clay propadla Liv, potížistce z horší části města, a já jsem se s jedním z bratrů této potížistky propadla do šílenství.
Nikdy nás ale nepojila láska jako Liv a Clay. Trace na mě po mém odchodu z jeho postele nemyslí, a abych byla upřímná, já na sebe taky moc nemyslím.
Otočí klíčkem v zapalování, nastartuje a za chvíli už vyjede na silnici, kde zabočí doleva k mokřadům.
Mineme bránu mého domu. Podívám se do patra, jestli je v něm pořád zhasnuto, a pak už Trace zabočí doprava do tmavé ulice a nato znovu doleva, přes most a mokřady.
Vytáhnu mobil a napíšu bratrovi.
Jedu do Bay pro auto. Za chvíli jsem zpátky.
Marshallovi je skoro třináct. Obvykle má na uších sluchátka, aby neslyšel Paisleigh, kdyby se probudila.
Dorazí mi textovka: Jak jsi věděla, že jsem na starém ipadu?
Zasměju se. Protože jsi chytrý jako já.
Když jsem je oba před dvěma hodinami ukládala ke spánku, vzala jsem mu všechnu elektroniku, ale o tenhle starý přístroj jsem mu neřekla, protože věřil, že o něm nevím. Možná jsem to měla udělat. Kdyby po mně rodiče přísněji vyžadovali dodržování večerky, třeba bych teď studovala na vysoké jako všechny moje kamarádky.
Ale taky vím, že Mars si bude dělat, co se mu zachce. Jsem přísná tak akorát, aby věděl, že mi záleží na tom, aby se pořádně vyspal, ale ne tak přísná, aby měl potřebu přede mnou tajit různé věci. Jsou důležitější věci než ipady a mobily.
Pokud je tedy jako já.
Mám tě ráda. Obejmi za mě Jasona.
Nech můj polštář na pokoji , odpoví.
Zasměju se nahlas a všimnu si, že se po mně Trace koutkem oka podíval. Můj bratr má polštář s fotkou Jasona Momoy. Moc dobře se na ten polštář dívá.
Mobil mi zavibruje další příchozí textovkou. A pěkný kytky, rýpne si Mars. Máma je vytáhla z koše.
A já jsem je tam zase hned vrátila , odpovím. Dobrou noc. Hezky se vyspi. Mám tě ráda.
Schovám si mobil do kapsy a zvýším hlasitost autorádia.
Trace mě mezitím veze dál a dál od bílých růží v odpadkovém koši u mě doma.
Ráda dostávám květiny, ale ne od cizích mužů.
Jsem v pokušení ozvat se tátovi a prarodičům a oznámit jim, že se mě máma ještě pořád snaží provdat, ale asi by jim to bylo jedno.
A po otci nic chtít nebudu. Nijak nás nezaopatřuje, takže mu asi bude fuk, že se o to moje máma snaží tím, že mě provdá za nějakého zazobance.
Na čelní sklo padají dešťové kapky. Pootevřu okno a nadechnu se vůně deště. Když Trace sjede z nadjezdu, zmizí z bočního zrcátka odraz teplých světel St. Carmen a příjemné záře plynových lamp na Main Street. Přejedeme přes železniční trať a asfalt přejde v oblázky, které pod pneumatikami hlasitě skřípou. Míříme do nespoutané krajiny kolem Bay.
Ve věkovitých domcích, starých snad sto let, prodávají to nejlepší gumbo a čerstvé mořské plody. Mineme neudržované pozemky a tmavé verandy domů, které už pohltila křoviska a tráva.
Promnu si ruce v klíně.
Jedna moje část ve mně spí, dokud nepřijedu právě sem. Možná to je horkem, které cítím, nebo zemí, chaotickou a zarostlou, jako by se nad ní stromy snažily získat zpět svou nadvládu.
Během staletí o tuto zem bojovali Seminolové a Španělé, žili tu, válčili, a nakonec ji společně vybudovali.
A pak přišli další Evropané, které zaujaly místní bažiny a překrásné výhledy na moře, až se Bay stalo vlastním národem – hradbou před světem.
Jednotlivé skupiny časem přestávají spolupracovat, jakmile to už není potřeba, ale Bay je jedinečné. I po pěti stech letech tu stále bojují o přežití. Tento jeden společný cíl je drží pohromadě.
I St. Carmen má svou auru, ale není ani zdaleka tak zajímavá.
Trace projede po špinavé silnici, mine několik domů a podniků na hlavní ulici a pak to otočí do protisměru a zaparkuje před svým domem. Stojí tu půltucet dodávek a dalších aut a okna domu ozařují světla v přízemí.
Vystoupíme. Podívám se k plotu, můj rover stojí tam, kde jsem ho nechala.
„Do prdele!“ zařve někdo v domě. „Mohl jsem umřít!“
Zhluboka se nadechnu. Iron Jaeger. Jeden z Traceových starších bratrů. Jeho hlas poznám jen proto, že jsem vyřadila všechny ostatní. Je jediný, kterého zřídka slyším křičet, a hlasy ostatních znám. Kdyby tu takhle řval Macon, nejstarší z nich, asi bych se rovnou otočila na patě a odešla.
Ze dveří se vyřítí kluci a proběhnou po chodníku až na ulici. Jejich rozesmáté přítelkyně čekají u aut a kryjí se před deštěm.
Nad garážovými vraty vlaje seminolská vlajka, v domě duní hudba. Po starobylé růžové štukové omítce polorozpadlého sídla ve stylu španělského koloniálního obrození se táhne břečťan a mech. Jako vždycky se tu zhluboka nadechnu, protože vzduch tady krásně voní.
Otevřu těžké dřevěné dveře a uslyším, jak ve druhém nebo třetím podlaží narážejí do domu žaluzie. Prostor proříznou výkřiky. Mým směrem se rozběhnou nějací lidi a já sebou trhnu.
Trace mě popadne do náruče a odtáhne mě z cesty. Sotva se všichni vyhrnou ven, hudba utichne.
„Co se to tu sakra děje?“ zeptám se.
Odpoví mi Army Jaeger, druhý nejstarší z bratrů. „Do bazénu se dostal aligátor.“
Natáhne si triko. Černé vlasy má mokré a kapky vody mu stékají na obrovskou vytetovanou chobotnici, jež mu pokrývá ramena a levou stranu hrudi. Dřív jsem si myslela, že trika nosí jen zřídka, protože ví, že do pasu nahý vypadá zatraceně dobře, ale nakonec jsem pochopila, že prostě rád šetří čas. Pokud zrovna neřeší potíže, které mu působí jeho bratři, stará
se o svého malého synka. V osmadvaceti letech je jediný ze sourozenců s dítětem.
„Když jsme se ho odtamtud snažili dostat, Iron spadl do vody,“ dodá.
Jak jinak. Jeden z Jaegerových je vždycky na pokraji smrti.
„Jsou všichni v pořádku?“ zeptám se.
Jen mávne rukou a z věšáku vezme baseballovou pálku.
Krátké mokré tmavé vlasy se mu lesknou. „Jo, ale měj oči na stopkách. Ten aligátor nám zmizel, ale pořád tu někde může být. Jdeme ho hledat.“
Paráda. Ohlédnu se a vidím, jak do sebe Iron hodil zbytek piva. Pod mokrým oblečením se mu napínají svaly. Černé vlasy má shrnuté dozadu. Od letošního léta si je nechává růst a je všude výrazně opálený. Žíla na straně krku se mu pod tetováním vlní.
A pak z domu vyjde další Jaeger. „Výborně,“ ucedí Dallas jízlivě. „Trace zavolá a ty přiběhneš.“
Dallas na mě vždycky upírá zelené oči, jako by si mě představoval v plamenech.
Obrátím se ke zbytku účastníků párty a zničenému obýváku. „Přísně vzato jsme přijeli.“
Trace se uchechtne a hodí svému bratrovi baterku. „Dávej pozor.“
Dallas ji chytí, shrne si černé vlasy přes temeno a nasadí si baseballovou čepici. Je o rok starší než Trace. Je mu dvacet jedna a nemá mě rád.
Vůbec mě nemá rád.
Army, Iron, Dallas a Trace. To jsou čtyři.
V patře brečí Armyho malý syn Dex.
„Proč ten kluk ještě nespí?“ vyštěkne Dallas.
„Protože jste všichni kurevsky hlasitý,“ zavrčí jeho otec a vyjde ze dveří.
Nějaká holka za ním křikne: „Army, no tak. Mám počkat v Livině starém pokoji, nebo ne?“
Prohlédnu si její poloviční culík a sytě červenou rtěnku, která jí ladí k obepnuté sukni a triku. Složím si paže na hrudi
a zakryju tak skvrnu od barvy z toho, jak jsem dneska pomáhala Paisleigh s malováním.
Army jí ale řekne: „Drž se od sestřina pokoje dál.“
S Dallasem vyběhne ze dveří. Iron vyrazí za nimi a cestou dopije zbytek lahve.
„Jak ti je?“ zeptám se ho.
Ani se na mě nepodívá, jen zavrtí hlavou a s povzdechem pivo odloží.
Můj dědeček je okresní soudce, který má Irona ve své soudní síni každou chvíli s nějakým obviněním. Vloupání, krádež a posledně… napadení. Iron se rád pere. Ani ve čtyřiadvaceti letech z toho ještě pořád nevyrostl.
Jenže letos v létě se k němu štěstí obrátilo zády. Po posledním zatčení skončil venku na kauci, dostal datum soudního stání a nakonec uzavřel dohodu o vině a trestu. Posedí si. Do týdne musí nastoupit do vězení.
Nejsem za to zodpovědná, ale zároveň mám pocit, že bych tady v jeho domě neměla být.
„Irone, jdeš?“ zvolá Dallas.
Iron po mně střelí pohledem a oči mu zjihnou náznakem úsměvu. Na straně krku má vytetované přesýpací hodiny, kolem nichž se ovíjí had, a tělo mu pokrývá několik dalších tetování. Nikdy jsem si je důkladně neprohlížela, ale vím, že má na předloktí palmu se souřadnicemi Sanoa Bay a na levé spodní části zad obrovského aligátora.
Pokrčí rameny. „Stejně nemám nic lepšího na práci.“
Pousměju se. Vždycky jsem ho měla ráda. Možná o něco víc než Trace. Iron se k ženám a dětem chová úplně jinak. Jednou jsem ho viděla, jak zastavil se svou motorkou, nabral starou paní, její nákup uložil do brašen a odvezl ji k ní domů, aby to nemusela tahat pěšky. Bylo to docela vtipné, protože si v první chvíli myslela, že jí chce nákup ukrást, a začala ho mlátit. Teď si tykají a jednou za čas Iron vozí jejího invalidního manžela na fyzioterapii. Samozřejmě ho tam nebere na motorce.
Venku zařvou motory a Iron, Dallas a Army odjedou. Trace zůstal a netuším, kde je Macon, ale garáž byla při mém příjezdu zavřená. Pokud je doma, tak uvnitř.
Pět bratrů.
Bez rodičů.
Všichni v jednom domě.
Podle mě se někteří z nich chtějí odstěhovat, ale netuší, co by si bez svých bratrů každý den počali.
„Dáš si drink?“
Vzhlédnu k Traceovi a on odšroubuje víčka ze dvou lahví piva. Taky má na pravém zápěstí hada ovinutého kolem přesýpacích hodin, šperk vyvedený ve stříbře, upevněný třemi tenkými koženými pásky. Všichni bratři nosí stejný náramek. Je to znak rodiny Tryst Six – Trystiny šestky. Tryst na počest jejich mámy Trysty a Six, protože jich je šest sourozenců. Nevím, kdo s tou přezdívkou přišel, ale jsem si jistá, že sami si ji nedali.
Trace mi nabídne lahev. Pivo mi nechutná. Určitě jsem se mu o tom někdy zmínila.
„Kde jsou moje klíčky?“ zeptám se.
„Ty víš, kde jsou.“
V každé ruce drží lahev piva a z jedné se dlouze napije.
Zůstanu na něj zírat. „Mohl bys pro ně skočit, prosím? Coby gentleman.“
Když jsem tu byla naposledy, vyrazili jsme si na jejich lodi a pak mě odvezl domů. Teď už svoje auto potřebuju.
Trace mě však jen provokativně vyzve: „Třeba jsi tu nechala i další věci. Měla by ses po nich taky podívat.“
Povytáhnu obočí. Je mi jasné, že se mě snaží dostat do svého pokoje. Vyrazím po schodech. „Třeba svůj vibrátor?“ ucedím. „Používala jsem ho tu častěji než doma.“
„Drzounko.“
Vyběhne po schodech za mnou. Zdusím smích. Moc často jsem se s Tracem neudělala, ale po pravdě jsem to ani nečekala.
A upřímně řečeno nemám pocit, že by se o to nějak extra snažil.
Někde jsem četla, že většina žen při penetraci nedosáhne orgasmu, takže to beru tak, že patřím do této většiny.
Občas jsem ho přiměla zpomalit, abych si trochu vypomohla. Proto jsem tu taky často používala svůj vibrátor.
Umí ale dobře líbat. Už jen dotýkat se ho a být s ním bylo příjemné a pomáhalo mi to zapomenout na mé problémy.
Tedy aspoň po nějakou dobu.
V patře minu zavřené dveře pokoje jeho sestry a pousměju se, protože vím, že se s ní za několik týdnů uvidím, až se na
Díkůvzdání vrátí domů. Napravo se nachází koupelna a Maconův pokoj. I on má zavřené dveře. Přede mnou, nalevo od
Traceova, mají pokoje Iron s Dallasem.
Army má zavřené dveře, za nimiž tiše pláče jeho syn, a ve vzdáleném rohu jsou další dveře. Ty jsou zavřené neustále. Ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo šel dovnitř nebo ven.
„Proč jsi nechtěla jít na párty?“ zeptá se Trace, když vejdeme do jeho pokoje. Zamířím rovnou k jeho stolu, který slouží jako úložiště pro krámy, co zrovna nepotřebuje.
Začnu se jimi prohrabávat, abych našla svoje klíčky. „Myslíš na tu dnešní místo na tu včerejší?“
Krátce se mu zadívám do zelených očí. Usměje se. Odvrátím se a potlačím chvění v břiše. Právě tímhle úsměvem začal před půl rokem náš sex na jednu noc.
„Věnuju se v životě i dalším věcem než jenom tobě, Traci.“
V přízemí třísknou dveře, v domě se rozhostí ticho a i řev motorů postupně utichne.
„Ale no tak, slečno Conroyová.“ Odloží lahve piva, zezadu ke mně přistoupí a jednou rukou mě chytí za pas. „Moc ráda docházíte sem, do pokojů sloužících, aby vás řádně… obsloužili.“
Zavrtím hlavou, zvednu plastový box a vytáhnu z něj umaštěnou automobilovou součástku. „Nepotřebuješ mě,“ řeknu mu. „U vás doma se najde spousta jiných holek.“
Střelím pohledem po neustlané posteli.
Otře se mi nosem o ucho. „Představuju si, jak tě budu dalších padesát let potkávat ve městě,“ poví mi. „Budeš si hrát na hodnou jižanskou paničku, a já přitom vím, jak vypadáš pode mnou. Budu tě vídat. Ty mě taky. Když se potkáme na ulici, usmějeme se na sebe a vzpomeneme si na společný chvíle. Dochází ti čas, Conroyová. Proč si neužít trochu zábavy, dokud ještě můžeš.“
Z jeho dvacetiletého hlasu zní bezstarostnost, kterou miluju, ale taky mě pokaždé zarazí. Nikdy nic nebere vážně a po půl roce společného hraní začínám tušit, že to dělá schválně.
Přestanu na moment hledat. „Víš přece, že tě za to nepovažuju. Za sloužícího.“
Jeho rodina má v současnosti víc peněz než moje. Moji rodiče spolu válčí u rozvodového soudu, a dokud to neuzavřou, můj otec nám nedává vůbec nic. Naopak Jaegerovi pravděpodobně nejsou tak chudí, jak působí.
Trace mě však zastaví: „Ššš, nekaž tu představu.“
Svoje klíčky zahlédnu na nočním stolku. Vezmu je a otočím se k němu. „Jedu domů.“
„Vrátíš se čas od času?“
Ta otázka mě překvapí.
Ne.
Nevrátím se.
Tady mě nic dobrého nečeká a je na čase, abych se dala do práce. Potřebuju plán. Nějaký směr. Třeba nastoupit na vysokou?
Pořád ale netuším, co mám se svým životem dělat.
Nikdy jsem nechtěla být právničkou, burzovní makléřkou nebo ředitelkou firmy.
Vždycky jsem si jen přála probouzet se s dobrým pocitem.
S vědomím, že se mnou je někomu jinému líp.
A chci muže, který za mě dýchá. Který po mně touží a potřebuje mě.
V Traceově ložnici takového muže nenajdu.
„Třeba se potkáme ve městě.“ Pousměju se. „Někdy v příštích padesáti letech.“
Vezme můj obličej do dlaně a nosem se téměř otře o můj. „Potřebuješ na rozloučenou ještě jednu dobrou vzpomínku.“
Odvrátím tvář a chystám se ho od sebe odstrčit, ale někdo v tu chvíli zaklepe na dveře.
„Traci?“ ozve se ženský hlas.
Dveře se otevřou. Nakouknu přes něj a Trace mě pustí. Do ložnice strčí hlavu brunetka. Mám pocit, že jsem ji dole v přízemí zahlédla s holkou, která přišla s Armym. Tuším, že se jmenuje Carissa.
Při pohledu na mě se usměje a kousne se do spodního rtu. „Potřebujete něco?“
Zůstanu na ni zírat. Jestli my něco potřebujeme ?
Proč by…
Podívám se na něj. Trace na mě mlčky hledí.
Skloní se ke mně, zapře se dlaněmi o stůl u mých boků a zadívá se mi do očí. „Řekni jí, že jsem dneska večer tvůj,“ vybídne mě.
Cože?
Trvá mi dobrou vteřinu a půl, než pochopím, že ta holka je jeho záloha. Odstrčím ho od sebe a vyrazím ke dveřím.
Kristepane. Takže buď si s ním užiju já, nebo ona?
Když prudce otevřu dveře, brunetka mi ustoupí z cesty. „Můžeš zůstat,“ poví mi. „Můžeme si s ním hrát obě dvě.“
„Na to nemá Krisjen odvahu,“ řekne jí Trace, jako bych tu ani nebyla. „Nebo má?“
Neskočím mu na to. „Ne, nemám.“ Střelím po něm pohledem. „Třeba jednou. Ale ne s tebou.“
S těmi slovy vyjdu na chodbu a zabouchnu za sebou dveře.
Parchant. Jsem v pokušení zavolat jeho sestře a prásknout ho, jenže by ji to v nejmenším nepřekvapilo a mně ještě zbyla nějaká hrdost.
Navíc má svého bratra k zbláznění ráda.
Trace byl vždycky záměrně nezodpovědný, ale na rozdíl od Mila je hodný. Ne moc pozorný, ale nikdy jsem neměla pocit, že je to osobní. Nemilovala jsem ho, tak jsem si z toho nedělala těžkou hlavu.
Jenže tohle osobní bylo. Věděla jsem, že mu po svém odchodu nebudu chybět, ale není mu podobné, aby mi v tom takhle ráchal čumák.
Do oken začne bušit déšť. Sejdu do přízemí a ztichlý tmavý dům skoro nevnímám. Venku udeří blesk. Sevřu klíčky v pěsti a otevřu vchodové dveře. Udělám první krok, avšak ihned se zarazím, protože si vzpomenu na toho aligátora.
Rozhlédnu se po předzahrádce a ulici za plotem. Vedle domu svítí hasičárna a přes ulici autoservis. Z baru nalevo od domu zní hudba, ale většina aut, která parkovala před domem Jaegerových, je pryč a venku nikoho – ani nic – nevidím.
Byla bych ráda, kdyby mě k autu někdo doprovodil, ovšem
Trace žádat o pomoc nebudu. Vyjdu ze dveří, zavřu je za sebou a rozběhnu se ke svému autu. Do vlasů mi dopadají dešťové kapky. Obejdu vůz, ale než stisknu odemykací tlačítko, vím, že je něco špatně. Auto stojí nakřivo. Prohlédnu si přední pneumatiku na straně řidiče. Že je vypuštěná, si všimnu ve stejné chvíli jako řezné rány v gumě. Ne, nešálí mě zrak.
Svěsím hlavu a zavrčím. „Uch! “
Zatraceně, Aracely. To myslí vážně? Vždyť ani nemá o Trace zájem. Co jsem jí kdy udělala?
Vím, že to byla ona. Totéž letos v létě předvedla mojí kamarádce Amy. Chápala jsem to, protože Amy se vyspala s Dallasem a Ironem. Oba jsou Aracelyini bývalí.
Dovedu si představit, jak ji muselo podráždit, že tu přespává jedna ze Svatých. Že si užívá s jejich muži (aspoň takhle na to nejspíš nahlíží). Jenže Trace nikdy nebyl její. A myslela jsem, že mě má ráda.
Tak si asi říkala, že mě nějak strpí, než odjedu na vysokou, a protože jsem zůstala, rozhodla se mi tímhle způsobem dát najevo, že mi vypršel čas.
Zvedne se vítr a z boku na mě prší. Nasednu do auta a vytáhnu mobil.
Vytočím číslo odtahovky, která sídlí na Maker Street, ale nikdo to nezvedá. Zavěsím a zkusím to znovu, avšak hovor spadne rovnou do hlasovky.
Napadne mě zavolat Clay, jenomže dnes večer byla v práci. A ráno má přednášky.
Nechám palec viset nad displejem. Máma, táta…
Milo by pro mě přijel. Vím to. Všichni by přijeli a pomohli mi, ale můžou jít k čertu. Zvládnu jet i s prázdnou pneumatikou?
Nejspíš tím poškodím ráfek, stejně však stisknu tlačítko a nastartuju. Zařadím a šlápnu na plyn. Auto se málem převrátí na bok. Oběma rukama se chytím volantu. „Do prdele,“ ulevím si.
Vypnu motor, vystoupím a v dešti vůz obejdu. I pneumatika na straně spolujezdce je vypuštěná.
Rozhodím paže. „Kristepane, Aracely. Chceš, abych odjela, nebo se mě tu snažíš udržet?“ zvolám do prázdné ulice. Představuju si, že mě pozoruje zpoza stromů.
Zatraceně.
Zamknu auto, vrátím se do domu a vyběhnu po schodech. Rozrazím dveře Livina pokoje a všimnu si, že na posteli někdo spí. Zarazím se.
Leží tváří dolů, je bez trika… Nevím, kdo to je, ale tady přespat nemůžu.
„Ach jo,“ ucedím.
Z nohou postele strhnu deku, zavřu dveře a vrátím se do přízemí. Odněkud za mnou se ozve smích a vzápětí zasténání. Kopnu do gauče, klíčky odhodím na konferenční stolek, zuju si tenisky, lehnu si na záda a zakryju se dekou.
Ráno bude fakt trapný, že tu ještě pořád jsem. Ani si nemůžu vyměnit pneumatiku, až přestane pršet, protože potřebuju dvě. Snad se ráno dovolám do odtahovky.
Napíšu bráchovi.
Problém s autem. Zůstala jsem trčet v Bay. Vrátím se ráno.
Sáhnu za sebe, nahmatám jednu z mnoha nabíječek, které tu mají, a dám si nabíjet mobil.
Od dešťových kapek na okně se odrazí měsíční světlo, které na vteřinu ozáří celou místnost. Přízemím se nesou tiché zvuky – smích, žuchnutí, zaskřípání. Zírám do stropu a naslouchám. Někdo by si mohl myslet, že mě štve, že ty zvuky má nejspíš na svědomí Trace, ale ve skutečnosti jen přemýšlím, jestli se se mnou projevoval tak hlasitě proto, aby nás slyšeli všichni dole v přízemí.
Jednou jsem zaslechla Liv s Clay. Loni, když jsme s naším lakrosovým týmem odjeli na utkání venku. Byly to zaryté nepřítelkyně – navzájem se nenáviděly. Ale hrály jsme za stejný tým a tehdy nás ubytovali v jednom pokoji. Spala jsem na posteli s Amy a ty dvě sdílely druhou postel. V noci jsem se probudila a zjistila, že moje tušení bylo správné. Vůbec žádnou nenávist k sobě nechovaly. Přísahala bych, že jsem tehdy slyšela i to, jak z nich pod přikrývkou stéká pot, tak naplno se do toho daly.
Když se Amy vedle mě zavrtěla, pustila jsem na mobilu budík a předstírala, že jsem se právě vzbudila. Clay by určitě nechtěla, aby se to, že je na holky, všichni dozvěděli, protože by je Amy přistihla.
Nebo možná byla jen na Liv. Dodnes po sobě silně touží.
Něco takového jsem s žádným klukem nepoznala.
Nikdy jsem nezažila, že by mě někdo chtěl víc než co jiného.
„Víc?“
Tohle neříká Trace.
Někdo ale ano.
Někdo v jedné z mých mnoha bláznivých představ.
Couvám, zatímco ke mně s leskem v očích kráčí.
„Ještě trochu,“ provokuje mě.
Klesnu pohledem na jeho nahou hruď a džíny, které mu visí nízko na bocích. Z jeho vlasů stoupá vůně vody z toho, jak skočil do našeho bazénu poté, co posekal trávník.
Zavřu oči. Ztěžka dýchám a žaludek se mi svírá.
Dojde až ke mně. Couvám stále dál a náhle vrazím do zavřených dveří své ložnice. „Neměl by ses hlásit u svého šéfa?“ zeptám se.
Bradavky mi nadzvedávají triko. Uchopí mě za bradu a palcem mě pohladí po spodním rtu. „Povím mu, že jsem se tu musel zdržet a vyjednat si dýško.“
Dýško… Ach, ano. Z kapsy vytáhnu bankovky a nabídnu mu je. Jen se ušklíbne, shrábne peníze a odhodí je na komodu.
Rozkrok mi pulzuje. Vklouznu rukou pod přikrývku a dotknu se toho místa.
Hrubými prsty mi sáhne pod lem košile.
S bušícím srdcem udělám totéž jako muž v mé představě.
Tajím dech, zatímco mi vyhrnuje košili stále výš a výš, až mi odhalí ňadra, na něž vzápětí upře pohled.
Ze studeného vzduchu mi ztuhnou bradavky. Stáhnu si přikrývku o něco níž a začnu se třít stále silněji.
Náhle mě popadne za zadní strany stehen a přitáhne si mě k sobě. „Roztáhni nohy,“ zavrčí tiše. Poslechnu.
Roztáhnu je.
Ovinu mu nohy kolem pasu. Odnese mě ke kancelářskému křeslu, skloní se ke mně a zas a znovu ochutnává moje rty.
Zmáčknu si jedno ňadro. Klitoris mi pulzuje. Kroužím si boky proti dlani a zakloním hlavu.
Obkročmo se na něj posadím. Chytí mě za boky a narazí si mě na penis. „A teď hezky otevři pusu a dej mi svůj jazyk, a já nepovím tvojí matce, co jsme tu spolu v její nepřítomnosti dělali.“
Otírám se o svou ruku stejně jako o něj, na prsou cítím jeho pohled a ve vlasech jeho pěst. Pohybuju se stále rychleji a ňadra se mi pohupují ze strany na stranu. Musím se kousnout do spodního rtu, abych zůstala zticha, jenže se mi dech příliš zrychluje.
Panebože, už…
Už…
Otevřu oči a v průchodu mezi schodištěm a obývacím pokojem spatřím tmavou postavu. Pod kůží mi projede horkost. Sakra. Zalapám po dechu, odtáhnu od sebe ruce a shrnu si triko. Když ke mně vykročí, vytřeštím oči.
To jako fakt?
Zvedne si lahev piva ke rtům a napije se. Trace?
Prudce mi buší srdce. „Panebože,“ zašeptám.
Nedokážu polknout. V hrdle mám sucho.
Zamžourám do tmy. Není to Trace. Tenhle je vyšší, ale nepoznám, kdo to je. Měsíc zakryly mraky, a tak je tu téměř černočerná tma.
Výborně. Fakt zatracená paráda.
Musí to ale být jeden z Jaegerů. Je v džínech. Bez trika. Úplně jako v mém snu.
Přetáhnu si deku přes spodní část těla. Sukni mám pořád vyhrnutou.