Všechno to začne tím, když se Penelope Rossová v restauraci nakloní přes masivní dřevěný stůl, zvedne ukazováček a prohlásí: „Desátý kruh pekla: Najdete svou životní lásku, ale sex s ní je nanic.“
Před kompletním týmem vodních skokanek Stanfordovy univerzity.
V jedenáct patnáct dopoledne.
Během brunche k mým jednadvacátým narozeninám.
Ještě před čtyřmi vteřinami jsme rozebíraly naše zažívací potíže a ta náhlá změna tématu je matoucí. Sice využívám svého čerstvě nabytého práva pít alkohol, ale asi ho nebylo dost, protože mi to nezabrání ve vyhrknutí: „Cože?“
Není to ode mě zrovna nejtaktnější. Naštěstí mou nevěřícnost přehluší reakce ostatních z týmu: Bree vyplivne, co má v puse, Bella šokovaně zalapá po dechu a Victoria skepticky opáčí: „Není láskou tvýho života Blomqvist?“
„Rozhodně je,“ přikývne Penny.
Naplním si pusu mimosou. Chutná hůř než čistý pomerančový džus, ale to opojení zrovna teď hodně potřebuju.
„Pen, zlato.“ Bree si otře espresso martini z brýlí cípem trička své sestry Belly, která jí to dovolí. Dvojčata to asi takhle mají. „Kolik už jsi toho vypila?“
„Asi půlku džbánu.“
„Aha. Možná by bylo lepší –“
„Ale in mimosa veritas.“ Pen se předkloní ještě víc. Mávne rukou a hlas jí o něco klesne. „Svěřuju se vám tady, lidi. Odhaluju vám svou zranitelnost. Je to okamžik důvěry.“
Victoria si povzdychne. „Pen, mám tě ráda, na život a na smrt, šla bych za tebou do ohně Mordoru a všechny tyhle bláboly, ale o žádný důvěře se tady mluvit nedá.“
„Proč?“
„Protože kecáš kraviny.“
„Proč?“
„Protože Blomqvist určitě šuká skvěle.“
Napůl omámeně se opřu a přiměju se myslet na Lukase Blomqvista – což moc často nedělám. Lidi si myslí, že mě fascinuje všechno, co se děje v bazénu, ale ne. Jediné sporty, které mi připadají vzdáleně zajímavé, jsou skoky do vody a skoky na suchu (neboli, jak tomu říkají normálové, gymnastika). Ostatní jde mimo mě. Ve vodě se toho prostě odehrává až moc. Nezvládám sledovat ani stanfordské týmy vodního póla, natož plavce.
Na druhou stranu úplně ignorovat Blomqvista nejde. Možná kvůli té hromadě medailí. Kvůli umístění na světovém žebříčku.
A taky, pokud je kapitánka mého týmu polovinou královského sportovního páru, je záhodno věnovat pozornost její druhé polovičce. A Pen randí s Blomqvistem snad odjakživa. Co já vím, možná je zasnoubili hned po narození jako symbol utvrzení diplomatických vztahů mezi USA a Švédskem.
Zavřu oči, abych nechala na hladinu vyplavat všechny svoje útržkovité vzpomínky na něj. Černé plavky Speedo. Tetování. Krátké vlnité hnědé vlasy. Víc než průměrná šíře ramen. Majestátní a zároveň neuvěřitelná postava, jakou by mu mohl závidět každý olympijský plavec od úsvitu světa.
Victoria má pravdu. Při pohledu na něj se dá celkem bezpečně tipovat, že šuká skvěle.
„Neříkám, že ne. Je bezva. Jenom ne…“ Pen se ošije a to chování tak podivně neodpovídá její obvyklé zářivé sebejistotě, že to pronikne i oparem mého mimosového opojení.
Protože Pen je většinou taky bezvadná. Empatická. Instinktivně ví, jak se chovat, aby s ní ostatním bylo dobře. Připomíná vám, abyste se napili vody. Když se vám rozpuštěné vlasy lepí na pusu, stáhne si ze zápěstí gumičku a půjčí vám ji. Pamatuje si, kdy máte narozeniny, a blahopřeje vám i půl roku předem. Sama bych mohla do padesáti chodit na kurzy seberozvoje a nechat se přeprogramovat od týmu datových analytiků, a stejně bych nezískala ani třetinu jejího šarmu, protože charisma jako Penino pramení z párování bází v chromozomech. A teď si okusuje nehtovou kůžičku, jako by právě objevila sociální úzkost? To se mi nelíbí.
„Prostě to není… to, co chci já. A upřímně, platí to i naopak,“ zamumlá tiše.
„A to je…?“ Aspoň že máme Victorii: dokáže položit otázku, jakou bych já neměla odvahu vůbec vyslovit. Přesně ta extrovertní, bezprostřední holka, jakou potřebuje každý tým.
„Panebože. Prostě chci, aby mě ne– totiž, někdy…“ Pen zasténá.
Strnu, protože se najednou leknu. „Nutí tě Blomqvist k –“
„Ne. Ježíši, ne.“ Zavrtí hlavou, ale asi nevypadám moc přesvědčeně, protože pokračuje: „Ne, to by neudělal.“ Ostatní holky už náš hovor přestaly poslouchat – dvojčata se hádají, jaká sklenička je čí, Victoria mává na číšníka. „Takový Luk není. Jenom… jak máš říct klukovi, že potřebuješ něco jinýho?“
Proč se na to ptá mě? Že by vrásky na mém čele naznačovaly už někdy někoho požádala, aby jí naplácal ?
Vážně, tohle si žádá upřesnění. „Nejsou snad všichni Skandinávci bez předsudků?“
„Možná? Rozhodně nemá předsudky, když přijde na –“ Ale najednou se odmlčí, protože nás vyruší skupinka číšníků, kteří
trochu falešně zpívají „Hodně štěstí, zdraví“, a naráz se začne dít spousta věcí.
Sfouknu jedinou svíčku zapíchnutou do horkého čokoládového dortu. Převezmu si dárek týmu, nové plavecké gumy na posilování. Na chvíli mě zahltí dojetí z toho, že si chronický introvert jako já dokázal najít lidi, co jsou k němu, panebože, tak hodní. Victoria potřebuje čurat. Pen zavolá teta. Bree chce vědět, jaké semináře jsem si zapsala na podzimní semestr.
Je toho moc najednou, v moc krátkém čase. Už se nevrátíme k tématu záhadně nedokonalého sexuálního života Penelope Rossové a Lukase Blomqvista – což je jen dobře. Nejspíš to stejně bude nějaká hloupost. Pen se nezamlouvá značka kondomů, které Luk používá, nebo on usíná dřív, než se s ní pořádně pomazlí. Jsou unavení po tréninku a nemůžou se dohodnout, kdo bude nahoře. Nic mi do toho není a není to můj problém, takže to pustím z hlavy. Vyklouzne mi to z ní hladce jako úhoř, který zmizí pod hladinou.
Dokud o pár týdnů později najednou není všechno jinak.
Ta věc, které jsem se ve třetím ročníku univerzity děsila nejvíc, začíná ve středu ráno, dva týdny před začátkem podzimního semestru. Mám ji zaznamenanou v Kalendáři Google v okýnku od deseti do jedenácti. Jediné slovo, které váží víc než jen součet jeho písmen.
Terapie.
„Tohle je poněkud nekonvenční,“ prohlásí Sam při našem prvním setkání, ale v jejím tónu není ani kritika, ani zvědavost. Zřejmě vyniká v umění neutrality ve všech životních ohledech –má béžový kalhotový kostým, ruku tiskne průměrně pevně, není na ní poznat věk. Podle toho upraveného obličeje jí může být cokoli mezi čtyřiceti a sedmdesáti. Známe se ještě moc krátce na to, abych si už přála být jako ona? „Měla jsem dojem, že stanfordští sportovci mají svůj vlastní tým odborných sportovních psychologů.“
„To mají,“ připustím a nechám pohled klouzat po stěnách její kanceláře. Je tam víc diplomů než osobních fotografií – konkrétně čtyři k nule. Možná že jsme se Sam stejné už teď. „Jsou skvělí a pár posledních měsíců jsem s nimi spolupracovala, ale…“
Pokrčím rameny. Snad z toho pochopí, že pokud to nefungovalo, beru vinu na sebe. „Před pár lety jsem měla jisté problémy, které… nesouvisely se sportem. Tenkrát mi pomohla kognitivně behaviorální terapie. S trenérem jsme to probírali, a protože to je vaše specializace, rozhodla jsem se zkusit to u vás.“ Usměju se, jako bych věřila v úspěch toho postupu. Kéž by.
„Chápu. A když jste v minulosti podstoupila kognitivně behaviorální terapii, čeho se týkaly vaše problémy…?“
„Nesouviselo to se sportem. Šlo o… rodinnou záležitost.
Můj vztah s otcem. Ale ten už mám vyřešený.“ Dojde mi, že mluvím trochu moc rychle, a očekávám, že Sam tu očividnou polopravdu rychle odhalí. Jenže na mě jen zírá zkoumavým, ostřížím pohledem.
Což je spousta pozornosti upřené výhradně jen na mě. Zavrtím se v křesle a cítím bolest, která se mi neustále drží ve svalech. Samina přítomnost není zrovna konejšivá, ale jsem tady, abych se dala dohromady, ne abych se nechala chlácholit.
„Chápu,“ pronese po chvíli. Díkybohu za KBT a její věcnost. To, co děláš, ti nesvědčí. Naučím tě to nedělat, zinkasuju si peníze z tvého zdravotního pojištění a obě si půjdeme po svém. Dones si svoje trauma, já poskytnu papírové kapesníky. „Jen aby mezi námi bylo jasno, Scarlett – jste tady dobrovolně?“
Horlivě přikývnu. Nijak se sice netěším na utrpení, které bude provázet odhalování rozměklých cárů mé duše, ale nejsem klišé detektiv z kriminálky osmdesátých let, co se zuby nehty brání návštěvě cvokaře. Terapie je privilegium. Mám kliku, že se k ní můžu dostat. A hlavně ji potřebuju.
„Přiznám se, že o skocích do vody toho moc nevím. Připadá mi to jako hodně komplexní disciplína.“
„To je.“ Mnoho sportů vyžaduje křehkou rovnováhu mezi fyzickou a duševní silou, ale skoky do vody… Skoky do vody trénovaly hodně dlouho a tvrdě, aby v manipulaci s myslí sakra vynikly.
„Nechtěla byste mi to vysvětlit?“
„Samozřejmě.“ Odkašlu si a podívám se na svoje tepláky a strečové tričko. Černá a temně rudá. Oddíly vodních sportů, Stanfordova univerzita. Strom vítězí… a maskot Stanfordu ve tvaru jehličnanu. Ten, kdo navrhoval tohle oblečení, jako by nás chtěl zredukovat jen na naše sportovní výkony. Nikdy nezapomeňte: definuje vás vaše umístění. „Skáčeme z prken nebo věží. Ponoříme se do vody. A mezi tím je nějaká ta akrobacie.“
Chtěla jsem ji pobavit, ale Sam jako by byla proti humoru imunní. „Předpokládám, že to není všechno?“
„Taky spousta pravidel.“ Ale nechci ji s nimi nudit, nebo se předvést jako obtížná klientka. „Jsem v Národní asociaci vysokoškolských sportovců, Divize 1. Soutěžím ve dvou disciplínách. Jednou jsou skoky z prkna, takového toho pružného ze sklolaminátu, které…“ Naznačím dlaní houpavý pohyb. „To je z výšky tří metrů.“ Což je výška pštrosa, připomene se mi v hlavě trenérův hlas.
„A ta druhá disciplína?“
„Skoky z věže. Z deseti metrů.“ Výška dvou žiraf.
„Bez houpání?“
„Z pevné plošiny.“
Sam zabručí „hm“ a zeptá se: „Bodují se vaše výkony jako v gymnastice?“
„Tak nějak. Porota sleduje naše výkony, hledá v nich chyby a podle toho přiděluje body.“
„A kolikrát tak při závodech skáčete?“
„To je různé. A nejde o to… nejde o ten počet.“ Kousnu se zevnitř do tváře. Psycholožka mi dopřeje čas na rozmyšlenou, ale dál mě pozoruje. „Jde o druhy skoků.“
„Druhy?“
„No… o to, jakým způsobem skáčete, dalo by se říct.“
„A kolik těch druhů skoků je?“
„Celkem šest.“ Začnu si hrát s koncem culíku. „Napřed, nazad, zvratné, vruty a skoky ze stoje na rukou.“
„Aha. A v e-mailu jste psala, že se zotavujete ze zranění?“
Terapie je privilegium. Ale líbit se mi nemusí. „To je pravda.“
„Kdy se vám to stalo?“
„Asi před patnácti měsíci. Na konci prváku.“ Pod stehny zatnu ruce v pěsti a čekám, až bude Sam chtít slyšet všechny brutální podrobnosti. Chystám se je odrecitovat.
Toho jsem nicméně ušetřena. „Říkala jste, že je šest druhů skoků?“
„Ano.“ Překvapí mě, že změnila téma, a přestanu se tak hlídat.
Což je přešlap katastrofálních proporcí.
„A to vaše zranění, Scarlett… souvisí to nějak s tím, že jste jich vyjmenovala jen pět?“
T„
os podělala,“ řekne mi Maryam během prvního týdne
školy a já dokážu přes zklamání, které mi zvoní v uších, myslet jenom na to, že tohle jsem si od své spolubydlící nezasloužila. Tolikrát jsem jí pomohla vyčistit krvavé skvrny po wrestlingu z tolika nátělníků – nezasloužila bych si snad od ní trochu soucitu? Nebo aspoň nesouhlas, který bude jen mlčenlivý?
„Jsem z celý jedný čtvrtiny Němka,“ namítnu. „Máma se tam narodila. Měla bych v tom umět chodit.“
„Tvoje máma umřela, když ti byly dva, Vandy. A nevlastní máma, která tě vychovala, je z Bumfucku v Mississippi.“
To bylo drsné. Ale pravdivé. „Moje genetická výbava –“
„Není podstatná a nepředurčuje tě k tomu, abys dostala zápočet z němčiny,“ přeruší mě s opovržením člověka, který vyrůstal v bilingvním prostředí. Momentálně si nemůžu vzpomenout, která část mozku je zodpovědná za schopnost učit se cizím jazykům, ale ta její rotuje dokonale jako turbína. Skvělý zdroj obnovitelné energie schopný pohánět nějakou menší evropskou zemi.
Kdežto já… „Tyhle věci mi nejdou,“ zasténám. A proč by měly? „Je to k smíchu. Proč mají na medicíně mezi požadavky cizí jazyk?“
„Není to k smíchu. Co když se dáš k Lékařům bez hranic a tvoje schopnost zachraňovat životy bude záviset na tom, abys věděla, jestli je skalpel ženského, nebo mužského rodu?“
Poškrábu se na krku. „Die skalpellen?“
„Bum. Pacient zemřel.“ Maryam zavrtí hlavou. „Podělalas to, kámoško.“
S nepatrnou pomocí svého studijního poradce. Přihlaste se nejdřív na přípravné kurzy na medicínu, říkal. Potřebujete získat znalosti, abyste zvládla přijímací zkoušky na lékařské fakulty, dodal. Je to správný postup, uzavřel.
A já poslechla. Protože jsem vždycky chtěla dělat všechno správně. Protože jsem studentka a sportovkyně a můj rozvrh obvykle připomíná něco mezi domečkem z karet a složitým návodem na japonskou techniku svazování provazem. Spontánnost? Jen ta předpřipravená. V den, kdy jsem skončila střední, jsem si udělala plán na příštích patnáct let a snažím se jet podle něj: vysoká škola se sportovním stipendiem, lékařská fakulta, atestace z ortopedie, zásnuby, svatba, nezbytné štěstí.
Zřejmě jsem ten plán podělala, když jsem si do prváku a druháku naplánovala samou chemii a biologii – aniž bych vzala v potaz, že přírodní vědy mi vždycky šly. Jenže pak jsem se dostala do třeťáku a najednou se objevila nutnost nahonit potřebný průměr i z dalších předmětů a chrastila přede mnou řetězy. Psychologie mi připadala zoufale nekonkrétní. Německé skloňování se stalo mou nejhorší noční můrou. Anglické kompozice mě nutily formulovat přesvědčivé argumenty na těžko postižitelná, neuchopitelná témata – poezii, etiku hubení škůdců, maximální délku volebního období pro vládní činitele nebo zamyšlení nad tím, zda můžou existovat lidé, které nevidíme.
Pro mě je jednodušší, když všechny míče úhledně zapadnou do koše. Černá a bílá, správně a špatně, organické a anorganické. Tenhle rok to jsou jen odstíny šedé a karty rozházené
po podlaze. A zespodu prosakuje velká ropná skvrna v podobě němčiny.
Zvykla jsem si být vzorná jedničkářka, stejně jako vzorná sportovkyně. Mít všechno pod kontrolou. Usilovat o dokonalost. Momentálně se spíš jen snažím vybruslit z nejhorších průšvihů. Nebylo by krásné, kdybych lidem kolem sebe nepřinášela pořád jen zklamání?
„Přestup na jiný jazyk,“ navrhne mi Maryam, jako bych už sama neprozkoumala každou únikovou cestu.
„Nejde to. Je to jako šindelová střecha – všechny jazyky už se mi s něčím překrývají.“ Třeba s ranním cvičením. Odpoledním tréninkem. Nebo nějakou jinou aktivitou z toho asi milionu činností, do kterých mě Stanford naverboval. A tohle má být rok, kdy naplním svůj sportovní potenciál. Pokud ještě vůbec nějaký mám. Pokud jsem vůbec kdy nějaký měla.
Dřív mi připadalo, že rozhodně ano. Na střední škole v Bumfucku (Missouri, ale už mě nebaví Maryam pořád opravovat). Šest trenérů skoků do vody se předhánělo, aby mě naverbovali na svou školu, protože jsem vyhrála juniorskou olympiádu, byla jsem členkou národního skokanského týmu a měla medaile ze světových soutěží. Byla jsem ideální úlovek. Všichni trenéři mi od mých šesti let pořád jen podkuřovali: Jde ti to skvěle, Vandy. Uvidíš, že jednou prorazíš. Máš takový talent. Vznášela jsem se na obláčcích jejich chvály v blaženém nevědomí – až do vysoké, která mě konečně postavila nohama na zem.
Nebo mi je spíš podrazila.
Můj mozek se mi zřejmě snažil prokázat laskavost, protože si na těch třicet vteřin, které změnily můj život, vůbec nepamatuju.
Mám ale kliku, protože je to všechno natočené na záznamu, který si může kdokoli pustit. Stalo se to na závodech Národní asociace skokanů do vody. Dokonce je to tam i s komentářem.
„A tohle byla Scarlett Vandermeerová ze Stanfordovy univerzity, juniorská držitelka bronzové olympijské medaile. Rozhodně velký objev téhle sezóny, který měl na věži našlápnuto k novému rekordu. Tedy před tímhle skokem.
Ano, byl to pokus o zpětný skok střemhlav se dvěma a půl překotu zpětného, který dnes dopoledne při kvalifikaci zvládla bezchybně. Získala za něj samé osmičky a devítky. Tentokrát se ale už u odrazu něco hodně nepovedlo.“
Vždycky se to stane při tom, v čem si věříte nejvíc.
„Ano, tohle byl rozhodně nepovedený skok – od poroty za něj nezíská ani jediný bod. Vandermeerová ale dopadla do vody ve špatném úhlu, takže musíme hlavně doufat, že se přitom nezranila.“
Na což moje tělo odpovědělo: Ty naděje si strčte do prdele.
Je to vlastně legrační takovým tím pozoruhodně neúsměvným způsobem. Jasně si pamatuju hněv – na vodu, na sebe, na svoje tělo –, ale nepamatuju si bolest. Ta holka na videu, která se belhá od bazénu, je podvrženec, co ukradl moje tělo. Dlouhý zapletený cop, který jí visí přes červené plavky, patří vetřelci. Ty dolíčky, když se snaží o úsměv? To přece není normální. A proč má mezírku mezi předními zuby, která vypadá přesně jako moje?
Kamera nemilosrdně sleduje její malátnou chůzi a zírá na ni dál, i když se jí trenér Sima a jeho asistenti rozběhnou na pomoc.
„Vandy – jsi v pořádku?“
Odpověď je nezřetelná, nicméně trenér s oblibou vykládá, jak jeho skokanka odpověděla: Jo, ale před dalším skokem budu potřebovat brufen.
Ukázalo se, že měla pravdu. Před dalším skokem potřebovala brufen. A operace. A rehabilitaci. Její diagnóza?
Otřes mozku.
Prasklý ušní bubínek.
Hyperflexe krku.
Natržení úponu levého ramene.
Kontuze plic.
Vymknuté zápěstí.
Vymknutý kotník.
Když sleduju ten záznam, v hrudníku se mi rozlije lepkavá tíha při pomyšlení, jak ta chudinka musela trpět – než si uvědomím, že ta chudinka jsem já.
Mezi kluky, se kterými se seznamuju přes různé aplikace, není jediný, který by neřekl: Skoky do vody jsou něco jako plavání, že jo? Ve skutečnosti je to spíš něco jako box, lední hokej a lakros – kontaktní sport. Pokaždé, když dopadneme do vody, naše kostra, svaly a vnitřní orgány nárazem trpí.
Takže se můžeš jít bodnout, NHL.
„Musíš se připravit na reálně hrozící možnost, že už nebudeš moct nikdy skákat,“ řekla mi po operaci Barb. Je těžké odmítat slova nevlastní matky jako škarohlídské bláboly, když je vaše nevlastní matka špičková ortopedka. „Nejdůležitější je, aby se tvému rameni vrátila plná hybnost.“
„Já vím,“ odpověděla jsem a pak brečela jako mimino – nejdřív v její náruči a potom sama v posteli.
Jenže Barb byla přehnaně skeptická – a já měla kliku. Ukázalo se, že se z toho všeho dokážu zotavit. Během druhého ročníku jsem nezávodila. Odpočívala jsem, brala léky, držela protizánětlivou dietu. Soustředila se na fyzioterapii a protahování a rehabilitaci, věnovala se tomu horlivě jako jeptiška nočním modlitbám.
Vizualizovala jsem si svoje skoky, konejšila svoje bolesti, chodila na tréninky, sledovala ostatní z týmu, nasávala nosem pach chloru, měla mihotavou modř bazénu jen kousek od svých nohou, a přece nekonečně daleko.
A pak, před dvěma měsíci, mi doktoři dovolili začít trénovat. A proto…
Jo. Proto jsem začala chodit na terapii.
„Mám asi nápad, jak by se dal tvůj problém s cizím jazykem vyřešit.“
Zadívala jsem se podezíravě na Maryam – ale stejně jsem se předklonila co nejblíž k ní, našpicovala uši, vykulila oči a povolila vodítko naději.
„Chceš mi poradit, abych se rozpustila v kyselině, že jo?“
„Poslouchej: Latina pro začátečníky.“
Zvedla jsem se. „Musím jít.“
„Jen si představ, jak by se ti to hodilo, kdyby tě Lékaři bez hranic poslali do starověkýho Říma!“
Zabouchla jsem za sebou dveře a vyrazila na trénink o čtyřicet minut dřív, abych svou spolubydlící nemusela zardousit. S Maryam jsme začaly bydlet v prváku a navzdory jejím nekompromisním jízlivostem a mé neschopnosti nahrazovat prázdné ruličky toaletního papíru novými jsme nebyly ochotné bydlet každá zvlášť. Vloni jsme se (dobrovolně?) přestěhovaly mimo kampus a teď jsme (dobrovolně?) prodloužily naši nájemní smlouvu a odsoudily se k dalším čtyřiadvaceti měsícům spolubydlení. Popravdě řečeno je pro nás snadné být spolu a od žádné z nás to nevyžaduje velkou emocionální námahu. Když jste jako já (tj. perfekcionisti soustředění na cíl, kteří chtějí mít všechno pod kontrolou a dělají věci na sto dvacet procent), najít někoho jako Maryam je dar.
Ne zrovna ideální dar, ale já darovaným koním na zuby nekoukám.
Aquapark Avery je to nejlepší zařízení, v jakém jsem kdy trénovala. Kompletně venkovní, se čtyřmi bazény a skokanskou věží. Trénují tam všechny stanfordské oddíly vodních sportů.
Dneska je v ženské šatně blažený klid. Tahle doba je vzácným časovým úsekem, kdy je šatna obyvatelná bez větší újmy – plavkyně už jsou venku v bazénu, skokanky se ještě nezačaly připravovat. Hráčky vodního póla byly nedávno vyhoštěny do jiné budovy, doprovázeny vodopádem slz vděčnosti nás pozůstalých. Navléknu si plavky. Přes ně natáhnu tričko a šortky. Nastavím si budík, posadím se na nepohodlnou dřevěnou lavici a zvažuju svoje životní rozhodnutí. Přesně za deset minut mi telefon zavibruje a já vstanu, aniž jsem dosáhla prozření nebo vnitřního míru. Vydám se do skladu pro čistou osušku, když uslyším známý hlas.
„… není to dobrý,“ říká Penelope. Stojí v chodbě pár kroků ode mě, ale nevšimla si mě.
„Vůbec ne,“ zdůrazní a do hlasu se jí tlačí vzlyk. Takhle jsem ji slyšela mluvit na závodech v Utahu, když pokazila překot napřed letmo, dopadla na hladinu jako létající veverka a z prvního místa klesla na deváté. „Ne pro nás.“
Někdo jí odpoví tišším, hlubším hlasem. Před Pen stojí Lukas Blomqvist s nahým hrudníkem a pažemi založenými na prsou, kolem krku mu visí plavecké brýle, v prstech drží gumovou čepičku. Asi zrovna přišel z tréninku, protože mu z těla ještě kape voda. Tu slabou vrásku mezi jeho očima je těžké interpretovat –může to být zamračení, ale taky výraz švédské uvolněnosti. Neslyším, co jí říká, ale to je jedno, protože Pen ho přeruší.
„… to není důvod, abychom…“
Další tlumená odpověď. Dám se na ústup. Ten rozhovor není pro moje uši. Tak nutně zase ručník nepotřebuju.
„Bude to tak lepší.“ Pen se k němu nakloní. „To víš sám.“
Blomqvist se zhluboka nadechne, jeho lesklá ramena se zvednou, takže vypadá ještě vyšší. Zaregistruju napětí v jeho čelisti, v náhle skloněné hlavě a všimnu si, jak se mu napínají bicepsy.
Vypadá zlověstně. Hrozivě. Děsivě. Pen je vedle něj malá a rozrušená a můj mozek přepne do jiného módu.
Najednou je mi fuk, jestli mi do toho nic není. S pohledem upřeným na Blomqvista zamířím k nim. Prsty se mi třesou, takže je zatnu do pěstí u boků. Vím, že Blomqvist je nejspíš čtyřikrát silnější než Pen i já dohromady, že je to asi špatný nápad, ale stejně se zeptám: „Pen, je všechno v pořádku?“