HKAPITOLA PRVNÍ
Adalyn
lava se mu skutálela z ramen a se zaduněním mi dopadla k nohám. Na krku mi naskočila husí kůže a šířila se dolů po těle.
Ten výjev by mi měl být dobře známý. Měla bych si tu událost, kterou teď sleduju na obrazovce, pamatovat. Jenže jsem si to nepamatovala. Takže když se rozhostilo ticho, jako by se budova Miamských plamenů zčistajasna ocitla ve vakuu, spadlo mi srdce do kalhot. A když mikrofon zachytil hlas jednoho z kameramanů, jak se šeptem ptá: „Člověče, ty tohle natáčíš?“, byla jsem si poměrně jistá, že jsem přestala dýchat.
Ach bože. Co –
Z výstřihu u bezhlavého kostýmu maskota Jiskřičky vykoukla Paulova hlava a já jsem začala propadat panice.
Paul zamrkal, v jeho výrazu se chvíli svářel šok se zlostí. „Co to do tebe kurva vjelo?“ vyštěkl.
Pootevřela jsem ústa, jako by mu nějaká primitivní část mého mozku chtěla odpovědět. Teď. Když to už nemělo žádný smysl. „Já –“
Přehrávání se na tomhle výjevu zastavilo, což mě přimělo zvednout zrak ke tváři muže držícího iPad, na jehož obrazovce předtím běželo těch třicet vteřin, které mi vypadly z paměti.
„Myslím, že jsme viděli dost,“ prohlásil Andrew Underwood, generální ředitel fotbalového klubu Miamské plameny, a zároveň podnikatelský magnát.
„S tím si dovolím nesouhlasit,“ podotkl muž po jeho boku a maličko se uchechtl. „Tohle je krizové zasedání, a tak bychom měli mít jistotu, že známe všechny detaily.“ Krizové zasedání? „Já si naopak myslím,“ pokračoval David, „že bychom si to měli přehrát znovu od začátku. Nejsem si jistý, co si to Adalyn bručela, když našemu drahému Jiskřičkovi trhala hlavu. Šlo jen o rozhořčené vrčení nebo něco konkrétního, co –“
„Davide,“ zasáhl Andrew a hodil přístroj na zbytečně velký stůl, který stál mezi námi. „Tohle je vážné.“
„To je,“ souhlasil mladší muž a ani jsem se na něj nemusela dívat, abych věděla, že se ušklíbá. Ten úšklebek jsem znala. Líbala jsem ho. S jeho původcem jsem celý rok chodila. Pak pod ním pracovala, když získal pozici, o které jsem odjakživa snila. „Nestává se každý den, že vedoucí oddělení pro styk s veřejností jde v klubu fotbalové ligy po krku týmovému maskotovi na patnácticentimetrových podpatcích.“ Vytušila jsem – slyšela –, jak se jeho úsměv rozšiřuje, a kameněl mi obličej. „Šokující zvrat o tom není pochyb. Ale zároveň –“
„Zároveň nepřijatelný,“ dokončil to za něj Andrew. „Toho si je každý v téhle místnosti vědom.“ Světle modré oči se přísně a nelítostně upřely do těch mých. Nebylo divu. Navíc jsem ten zamračený pohled znala. Snášela jsem ho po většinu svého života. Andrew pokračoval: „Adalynin výbuch je neomluvitelný, ale měl by ses mírnit. Mluvíš o mé dceři.“
Zvedla jsem bradu, jako by nepoukázal na něco, co jsem se ustavičně snažila ignorovat.
Adalyn Reyesová, ta dravá dcera generálního ředitele fotbalové franšízy, ve které celý život pracuje.
„Omlouvám se za ten tón, Andrewe,“ řekl David, a přestože to znělo smířlivě, dál jsem se mu vyhýbala pohledem. Nedokázala jsem se na něj po tom všem, co se seběhlo v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách, podívat. Po tom, co jsem se dozvěděla. „Ale coby zástupce provozního ředitele Plamenů si dělám starosti, jaký ten incident bude mít dopad.“
Ten incident.
Stáhla jsem rty do úzké linky.
Můj otec zamlaskal, podíval se na iPad a znovu ho odemkl.
Přejížděl po něm prstem nahoru a dolů a zleva doprava, dokud se v něm neotevřel dokument. I když byl vzhůru nohama, okamžitě jsem věděla, na co se dívám. Byla to šablona, kterou jsem vytvořila pro komunikaci s tiskem a médii. A kterou teď všichni používali.
Vymyslela jsem systém různobarevných kódů pro naléhavé záležitosti a ten teď zbarvil obrazovku do červena.
Červená znamenala nejvyšší prioritu. Krizovou situaci.
Tu jsme neměli celé měsíce. Roky.
„Tohle jsem neschválila,“ zamumlala jsem. Poprvé od chvíle, kdy můj otec spustil přehrávání toho videa, jsem slyšela vlastní hlas. Odkašlala jsem si. „Každá zpráva by mi měla projít rukama, než ji dostane vedení.“
Ale otec jen ztěžka a dlouze vydechl, a místo aby mi věnoval pozornost, scrolloval po té – naklonila jsem se blíž – patnáctistránkové zprávě.
Vykulila jsem oči. „Můžu –“
„Mediální dopad toho incidentu,“ nenechal mě domluvit, „začněme tím.“
Znovu jsem otevřela ústa, ale David přistoupil blíž a jeho hříva špinavě blonďatých vlasů mě na okamžik rozptýlila. Ušklíbl se na mě a já jsem okamžitě poznala, že něco ví. Něco, o čem já nemám tušení.
„Míra šíření,“ pokračoval otec a poklepal ukazováčkem na obrazovku. Stáhl se mi žaludek. Šíření? Čeho? Otec svraštil obočí. „Jaký je poměr impresí a prokliků?“
„O které platformě mluvíme?“ vyhrkla jsem a narovnala se v ramenou. „Právě proto musím tyhle zprávy napřed schvalovat. Obvykle ti k nim doplňuju poznámky. Když mě necháš se na to podívat, můžu –“
David syknul a podíval se na iPad v rukou mého otce. Pak prohlásil: „Myslím, že na tom až tolik nesejde, Andrewe.“ Obrátil zrak
zpátky ke mně. „To video má celkově šest milionů zhlédnutí. Na tom se snad všichni shodneme.“
To video.
Šest milionů zhlédnutí.
A na všech platformách.
Rozklepala se mi kolena. Celá jsem se rozklepala. A to jsem nebyla ten typ.
Ostatní mi často říkali, že jsem cynik, mám moc suchý humor a málo se usmívám. Moje asistentka Kelly, jediný člověk v kancelářích Plamenů, který se pokusil se mnou spřátelit, mi otevřeně říkala lhostejná královna. Ale já jsem věděla, že většina lidí o mně mluví jako o ledové nebo chladné královně, případně mě označuje jakýmkoli podobným obratem vyjadřujícím chlad v ženském rodě. A nikdy jsem se o to nestarala.
Nikdy jsem totiž nezaváhala. Nerozklepala se. Nedala se ničím rozhodit.
Až do včerejška, kdy jsem –
David se uchechtl. „Jsi oficiálně virální, Ádo.“
Kdy jsem na patnácticentimetrových podpatcích šla po týmovém maskotovi, jak to vyjádřil David.
Oběd mi stoupal do krku, částečně kvůli té Ádě, protože tohle jsem odjakživa nesnášela, a částečně proto, že jsem… bože. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem virální. Virální. „Šest milionů zhlédnutí,“ pronesl můj otec a zavrtěl hlavou, když jsem ze sebe nic nevypravila. Prostě jsem to nedokázala. „Šest milionů lidí vidělo, jak se vrháš na maskota, drápeš mu obličej a trháš tu pitomou hlavu. Šest milionů. To je srovnatelné s počtem obyvatel v celé miamské metropoli.“ Špičky uší mu zrudly. „Máš dokonce svůj vlastní hashtag: #skandalsjiskrickou. A lidé ho používají spolu s hashtagem klubu.“
„Netušila jsem, že se to celé nahrává,“ prakticky jsem zašeptala. Štvalo mě, jak to zní. „Nikdo mi neřekl, že koluje nějaké video, ale –“
„V téhle situaci neplatí žádné ale, Adalyn. Napadla jsi kolegu.“ Slovo napadla mezi námi zůstalo viset a já jsem honem zavřela pusu. „Paul je zaměstnanec a Jiskřička je nedílnou součástí týmu. Coby fénix ztělesňuje oheň, nesmrtelnost a přerod Miamských plamenů. Tvého týmu. A tys ho napadla, zrovna během výročí klubu, kdy byl v budově tisk. Novináři. Kameramani. Celý tým i s rodinami. Viděly to, kristepane, děti.“
Polkla jsem a snažila se nevěsit ramena. Působit silně. V podobných situací byla image vším. A já jsem se nemohla zhroutit. Teď. Podruhé. „Já to chápu, vážně. Jiskřička je důležitý symbol a fanoušci ho milují. Ale označovat tohle jako napadení je poněkud přehnané. Nezpůsobila jsem Paulovi fyzickou újmu, jen jsem…“
„Jen jsi co?“ naléhal můj otec.
Podle všeho jsem stodevadesáticentimetrového ptáka, který byl celý z pěny a polyesteru a s peřím z plexiskla, nechával si říkat Jiskřička a představoval nesmrtelnost, připravila o hlavu. To video toho bylo důkazem.
Jenže tohle by mi nepomohlo, a tak jsem tam pět vteřin, které se zdály nejdelší v dějinách, stála s otevřenou pusou… a neřekla vůbec nic.
Otec naklonil hlavu ke straně. „Prosím, rád bych slyšel, jak nám to vysvětlíš.“
Srdce mi bušilo jako splašené, ale neexistovalo nic, co bych mohla říct, aniž bych podnítila konverzaci, na jakou jsem nebyla připravená a stavěná. Teď, a nejspíš ani kdy jindy.
„Byla to…“ hlas se mi vytrácel a už zase mě štvalo, jak slabě zní. „Nehoda. Prudký střet.“
David byl posledních pár minut nezvykle zamlklý, ale teď si odfrkl, a mně navzdory tomu, jak často o mně lidé říkali, že jsem lhostejná a chladná, hořely tváře.
Otec s povzdechem položil tablet na stůl. „Máme štěstí, že David přemluvil Paula, aby nepodával žalobu a nehnal to k soudu.“
Žaloba. Soud.
Udělalo se mi zle od žaludku.
„Nabídl jsem mu vyšší plat, což pochopitelně přijal,“ vysvětlil David. „Koneckonců byl ten výbuch zcela netypický pro naši velmi… vyrovnanou Adalyn.“
Způsob, jakým slovo vyrovnanou pronesl, jako by šlo o něco špatného, nějakou chybu, mě zasáhl jako rána pěstí.
„Vyžádali jsme si záznam celé události,“ pokračoval otec. „Poté, co jsi prakticky uprchla z místa… činu. Ale někdo ten incident zřejmě natočil na mobil. David má podezření, že to byl jeden ze stážistů, kteří doprovázeli filmový štáb.“
David zavrtěl hlavou. „Ale stoprocentně jistý si tím nejsem.“
Nemohla jsem uvěřit, že se tohle vážně děje. Bože, nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem udělala.
Cítila jsem něco divného a nezvyklého v očích. Jako by mě v nich šimralo a bodalo, takže jsem viděla… zamlženě. Že by to byly – Kdepak. To ani náhodou. Nemohla jsem mít na krajíčku.
„Je to jen jedno video,“ řekla jsem, ačkoli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než že si nevzpomínám, kdy jsem naposled brečela. „Přežene se to.“ Pálení v očích zesílilo. „Pokud o internetu něco vím, je to skutečnost, že všechno, co je na něm, bývá prchavé a pomíjivé.“
Jak to, že jsem si na svůj poslední pláč nemohla vzpomenout? „Zítra po tom nikdo ani nevzdechne.“
Davidovi zapípal telefon a on ho vytáhl z kapsy. „Tak,“ prohodil s pohledem upřeným na displej, „o tom docela pochybuju. Zdá se, že dotazů, které nám chodí od novinářů, není zrovna málo. A ptají se na tebe.“
To bylo rozhodně zneklidňující, ale zarazilo mě na tom něco jiného. „Jak to…“ Zamračila jsem se a podívala se na svůj mobil. Nic tam nebylo. „Ten e-mail mi měl přijít. Jak to, že nejsem v kopii?“ David pokrčil rameny a můj otec zůstal, kde byl, jen si hlasitě povzdechl. Opět. Podívala jsem se na něj pořádně a v jeho výrazu bylo něco, co mě přimělo k činu. „Ještě to můžeme obrátit v náš prospěch.“ Můj hlas zněl zoufale. „Já to můžu zvrátit. Přísahám. Najdu způsob, jak
z té vlny mimořádného zájmu těžit. Využiju i ten hashtag. Všichni víme, že se momentálně o týmu moc nepíše a že na chvostu Východní konference vězí tak dlouho, že…“
Otci ztuhly rysy a jeho modré oči získaly ledový odstín.
V místnosti se rozhostilo tíživé, dusné ticho.
Z toho, jak se otci zachvěly řasy, jsem pochopila, že jsem dobojovala. Vyslovila jsem nahlas něco, čím jsem ho mohla jedině poštvat proti sobě. Miamské plameny byly v háji. Už více než deset let se nedostaly do play-off. Ani zdaleka neplnily stadiony. Šlo o jedinou investici Andrewa Underwooda, která mu nevynášela. Která ho stála víc než jen peníze. Utrpěla tím jeho pýcha.
„Chtěla jsem jen říct –“ začala jsem.
Jenže tuhle bitvu jsem už prohrála. „Jatka na domácí půdě Miamských plamenů,“ četl z iPadu. „Tomu říkáš mimořádný zájem?“
Polkla jsem. „Myslím, že použití slova jatka je poněkud přehnané.“
Stroze kývl hlavou a pokračoval: „Výročí Miamských plamenů z MLS skončilo masakrem.“
„Masakr mi taky nepřijde jako vhodný výraz.“
Otec vztyčil ukazováček. „Oblíbený miamský pták oškubán a upečen. Čí hlava se bude kutálet teď?“ Vrátil prst k obrazovce a přejel po ní. „Jiskřička si smrt zasloužil.“ Další přejetí prstem. „Vyznání lásky ptačí terminátorce.“
Ptačí terminátorka. Kristepane.
Zafuněla jsem a vysloužila si tím úšklebek od Davida. „U těchhle výstupů v médiích jde jen o snadno získané prokliky. Nejsou to žádná seriózní hodnocení, kvůli kterým bychom si my nebo franšíza měli dělat starosti. Můj tým vytvoří strategii. Vydáme tiskové prohlášení. Uděláme –“
„Dcera majitele Miamských plamenů Andrewa Underwooda a Maricely Reyesové, bývalé modelky známé z přehlídkových mol, v centru pozornosti po hrůzném incidentu s maskotem týmu.“
Lepkavost, která mi ulpěla na kůži, jakmile jsem do téhle kanceláře vkročila, mi stoupala po páteři. Šířila se po pažích. Po zátylku.
Pokračoval. „Nepříčetná Adalyn Reyesová. Co je dědička impéria
Underwoodových zač?“ Zavřela jsem oči. „Fotbalový klub Miamské plameny pod drobnohledem. Že by se konečně rozpadal?“ Po zádech mi stékal čůrek ledového potu. „Našla v sobě nudná a nezáživná šéfka oddělení pro styk s veřejností konečně nějaký oheň? Příčiny ženského vzteku vysvětleny.“
Nudná a nezáživná.
Konečně v sobě našla nějaký oheň.
Ženský vztek.
V tu chvíli jsem se mohla držet sebevíc zpříma, nezměnilo to nic na tom, jak bezvýznamná jsem si připadala. Jak nepatřičně. A když jsem přesunula váhu z jedné nohy na druhou, ani můj kalhotový kostým šitý na míru se nezdál dost dobrý. Byl mi volný a kousal. Jako by mi nepatřil.
„Takže.“ Otcův hlas mě vytrhl z myšlenek. Soustředila jsem se zase na něj. Na jeho výraz. Přísný pohled. „Abych byl upřímný, na novinové titulky to je moc užvaněné, ale na tom nejspíš nesejde vzhledem k tomu, že to uhodilo hřebík na hlavičku.“ Odmlčel se. „Pořád ještě si myslíš, že z takové pozornosti můžeme těžit, Adalyn?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Člověk, k němuž jsem vzhlížela a na kterého jsem se po všechny ty roky, kdy jsem byla v klubu zaměstananá, tak pracně snažila udělat dojem, vzdychl. „Mohla bys nám aspoň říct, co tě pro všechno na světě k tomu vedlo?“ zeptal se. Ta otázka mě natolik zaskočila a vyvedla z míry, že to jediné, na co jsem se zmohla, bylo zírat na něj s otevřenou pusou.
„No…“ Nešlo to. Nemohla jsem.
Ne když byl u toho David. Snad kdyby se mě na to otec zeptal včera, zastavil mě a dožadoval se vysvětlení ve chvíli, kdy jsem prchala z místa činu, jak to podal. Tehdy bych mu to možná řekla. Očividně jsem nebyla ve své kůži. Ale teď to nešlo.
Jen bych mu tím potvrdila, že jsou ta obvinění oprávněná. Že se chovám neprofesionálně. Nehodím se na svou pozici, natož na tu,
kterou jsem si přála jednoho dne zastávat. Jak bych mohla cokoli řídit, když jsem takhle vybuchla?
„Zlato,“ pronesl David, čímž mě přinutil otočit se k němu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem mu někdy dovolila říkat mi jakkoli jinak než Adalyn. Ale teď jsem aspoň věděla, co mu dává drzost to dál dělat. „Jsi hrozně bledá. Cítíš se dobře?“
„Ano,“ zakuňkala jsem, ačkoli jsem se dobře necítila. Ani zdaleka. „Jen tu je vedro. A… na dnešek jsem moc nespala.“ Odkašlala jsem si, podívala se do očí svému otci a z úst se mi řinula slova. „Vždyť víš, jak těžce pracuju a jak vážně klub beru. Nemohl bys prostě…“
Na tohle zapomenout? Stát při mně? Na nic se neptat. Být mi otcem.
Pod Andrewem Underwoodem zavrzala kůže, jak se na židli opřel. „Žádáš po mně, abych s tebou nakládal jinak jen proto, že jsi moje dcera?“
Ano, měla jsem chuť mu říct. Pro jednou. Jenže mě v očích zase začalo pálit a to mě rozptýlilo.
„Ne.“ Máchl rázně rukou. „Tohle jsem nikdy nedělal a nehodlám s tím teď začínat. Pořád ještě jsi Underwoodová a máš snad na víc, než abys očekávala zvláštní zacházení poté, co jsi mě i celý klub takhle ztrapnila.“
Ztrapnila. Ztrapnila jsem sebe, svého otce a klub.
Vždycky jsem se pyšnila tím, že si otcova slova a to, jak se ke mně chová coby můj šéf, nepřipouštím. Jenže smutnou pravdou bylo, že připouštím. Že tohle, tenhle vztah šéfa a zaměstnance, je jediný, jaký jsme mezi sebou měli.
Je to jediné, co mám.
„Porušila jsi etický kodex,“ pokračoval. „Což mi dává právo tě vyhodit. A když to vezmu kolem a kolem, možná bych ti tím prokázal laskavost.“
Trhla jsem sebou.
Andrew Underwood na to reagoval tak, že přimhouřil oči. Hleděl na mě snad celou věčnost, než konečně položil ruce na stůl. „Nelíbí se mi, jak Davidovi chodí celý den z médií žádosti o vyjádření.“
Naklonil hlavu ke straně. „Vzbuzuješ jejich pozornost, proto si přeju, abys z Miami odjela, dokud to nevyřešíme.“
David asi něco zamumlal, ale nebyla jsem si tím úplně jistá. V uších mi zněla otcova slova.
Nevyřešíme. Takže nějaké řešení existovalo.
Otec vstal ze židle. „Ta tvoje asistentka. Jakže se jmenuje?“
„Kelly,“ odpověděl za mě David.
„Převezme veškerý styk s veřejností a dotazy médií,“ pokračoval otec a kýval hlavou. „Adalyn ji do toho zasvětí před svým odjezdem.“ Ustoupil stranou, vytáhl zásuvku a podíval se zpátky na mě. „Prober se z čehokoli, co se s tebou děje, a likvidaci škod nech na nás.“ Zastrčil do zásuvky iPad. „A byl bych rád, kdyby ses o tom nezmiňovala před svou matkou. Pokud se dozví, že jsem na zbytek sezony vyhostil její jedinou dceru, dá mi co pro to.“
Vyhostil.
Na zbytek sezony.
To znamenalo… celé týdny. Měsíce. Mimo Plameny a Miami. Přikývla jsem.
„Odjedeš zítra. Služebně. Máme jeden dobročinný projekt, který si vyžádá tvou přítomnost a všechen ten nově nalezený… zápal.“ Odmlčel se. „Vlastně už o tom přemýšlím nějakou dobu. Ale teď na to asi uzrál čas.“ Obešel stůl. „A Adalyn? Očekávám, že to budeš brát stejně vážně jako svou práci tady. Ne abys mě znovu zklamala.“
KAPITOLA DRUHÁ
„ Zelené bojovnice?“
Adalyn
Vzdychla jsem a podívala se na mobil na palubní desce půjčeného auta.
„Jsi si jistá, že se ten tým takhle jmenuje?“ Zazněl znovu z reproduktoru Matthewův hlas. „Obávám se, že jsem o nich v životě neslyšel.“ Matthew se odmlčel. „Počkat, nemyslíš Charlottské bojovnice?“
„To bych asi věděla, kdyby mě poslali do nějakého týmu MLS, jako jsou Charlottské bojovnice.“ Svěsila jsem ramena a sevřela pevněji volant, ale snažila se udržet co neveselejší tón, ačkoli jsem v tu chvíli mohla znít leda tak vyčerpaně. „Má jít o dobročinný projekt, tak hledej něco menšího.“
„Menšího, no dobrá,“ mumlal do klapání kláves na svém notebooku. „Není trochu divné, že už jsi na cestě a ani nevíš za čím? Nemělas k tomu dostat nějaké instrukce?“
„Neobvyklé situace si žádají neobvyklá řešení,“ opáčila jsem. „A instrukce jsem dostala. Mám adresu, kontakt a jméno týmu. Potíž je v tom, že jsem neměla čas na průzkum.“ Vzhledem k tomu, že mi zbylo čtyřiadvacet hodin na to, abych do všeho zasvětila Kelly, než nasednu do letadla. Přepadla mě únava a musela jsem potlačit zívání. „Sotva jsem si stihla zabalit.“ Nebo zdřímnout. „Naštěstí
znám někoho, kdo je na průzkum dobrý a pracuje dobře v časovém presu, protože je novinařina jeho prací i koníčkem.“
„Výhody mé kariéry,“ zamumlal můj nejlepší kamarád a do hlasu se mu vloudilo něco, čemu jsem nerozuměla. Zamračila jsem se, ale než jsem se ho na to mohla zeptat, pokračoval: „A pomůžu ti, jen když mě napřed necháš ti říct, co si opravdu myslím.“
„Na tuhle výhodu tvé kariéry jsem zapomněla,“ odtušila jsem.
„Myslím si,“ spustil, aniž mé poznámce věnoval pozornost, „že to přehnal, když kvůli takové pitomosti vyhostil vlastní dceru.“
„Prosím,“ vzdychla jsem, „jen si neber žádné servítky.“
„Bral jsem si servítky. Ve skutečnosti jsem přesvědčený, že se tvůj otec zachoval jako pěkný hajzl.“
Cítila jsem, jak mi v ramenou narůstá napětí.
Matthew neměl mého otce nikdy rád, stejně jako on neměl nikdy rád jeho. Ani jednomu z nich jsem se nedivila. Byli jako… nebe a dudy. Den a noc. Oheň a voda. Tak jako já s Matthewem. On byl neomalený, hlučný a okouzlující, kdežto já jsem byla – tak jako můj otec, když už jsme u toho – rozvážná, odměřená a příliš praktická na to, abych si ze všeho dělala legraci, jako to dělal Matthew. Smích a hihňání výsledky nepřinášely. Aspoň v mém světě.
Byl vůbec div, že jsme se kamarádili. Přinejmenším pro mě. Nikoli pro mého nejlepšího kamaráda. Ten dal svoje úmysly velice jasně najevo, už když se před léty naše cesty poprvé zkřížily ve frontě na sendvič v občerstvení Doña Clarita.
Pokusil se mě sbalit. Já jsem si ho přeměřila od hlavy k patě a pak se ho upřímně zeptala, jestli není sťatý. Reagoval na to bouřlivým smíchem a slovy: Líbíš se mi. Udržíš mě ve střehu.
Nějak se stalo, že z nás od té doby byli nerozluční kámoši.
„Otec to nedělá jen tak pro nic za nic,“ řekla jsem mu. „Existuje ponižující video, na kterém vrčím, supím a přitom trhám hlavu maskotovi týmu, pro který pracuju.“
„Vždyť je to sranda. A současný svět je nemravný. Lidi se v tobě vidí. Ztotožňují se s tím projevem ženského vzteku.“ Jen ne znovu
ten ženský vztek. „Pokud něco, tak je to povzbuzující. Rozhodně to není trapné.“
Trapné.
Máš snad na víc, než abys očekávala zvláštní zacházení poté, co jsi mě i celý klub ztrapnila.
Polkla jsem a snažila se nevnímat, jak se mi při vzpomínce na otcova slova stahuje žaludek. „Myslela jsem, že máš dost rozumu na to, aby ses nesnažil mazat mi med kolem pusy.“
„Viděl jsem na internetu horší věci, Addy. No tak ses porvala –“
„Já jsem se nervala,“ skočila jsem mu do řeči a zamračila se na aplikaci map v telefonu. „A neříkej mi Addy, Matty. Víš, že si ze zdrobnělin připadám jako malá.“ Bylo jedno, jestli pocházely od mého bývalého nebo od nejlepšího kamaráda. Prostě jsem nesnášela, když se mi říkalo jakkoli jinak než Adalyn.
„No dobrá,“ svolil a tón mého hlasu ignoroval. „Tak to nebyla rvačka. Byl to spor –“
„Nanejvýš potyčka.“
„Tak tedy – nanejvýš – potyčka s Jiskřičkou, načež ten klip nějaký pitomec zveřejnil v nějaké appce a generace Z se z toho může pominout, a co? Zoomerům se chce zavděčit každý. Jsou z nich peníze. A ty jsi teď nejspíš jejich oblíbený mileniál.“
„Jsem technicky vzato na hranici. Na každý pád nejsem mileniál, jsem zileniál.“ Nakoukla jsem znovu do mobilu. Nechápala jsem, proč se silnice tolik kroutí a po obou stranách houstne zeleň. A taky jsem nečekala, že budu stoupat takhle vysoko. „Nehledě k tomu, že to video mělo ráno už skoro osm milionů zhlédnutí. A když jsem mluvila se svou asistentkou, říkala, že na stadionu Plamenů byli dneska paparazzi. Paparazzi! Připadám si jako nějaká… co já vím, celebrita, které na počátku tisíciletí unikla nahrávka s domácím pornem.“
„A podívej se, co z toho vytěžila Kim Kardashian. Má teď obrovské jmění, vlastní značku, řadu pochybných bývalých a co nevidět k tomu přidá titul doktorky práv.“
„Matthewe,“ zafuněla jsem, abych ho varovala. „Nehodlám s tebou – už zas – diskutovat o tom, proč jsou podle tebe Kardashianky to nejlepší, co přineslo jednadvacáté století. Nejenže nemám nejmenší zájem stát se jednou z nich, ale tebe zaujaly jen proto, že mají…“ Hlas se mi vytratil. „Však víš, velké pozadí.“
„Obdivuju i jejich podnikatelské dovednosti,“ opáčil s teatrálním povzdechem. „A být chlapem, který je na zadky, není přece zločin. Každopádně mě poslouchej. Ti paparazzi se nejspíš jen pokoušeli zachytit Williamse nebo Pereze, až půjdou na trénink. Jsem si poměrně jistý, že to ta tvoje asistentka neúměrně zveličuje, protože ji k tomu navedl David. Je nohsledem tvého otce od chvíle, kdy dostal tu práci, na kterou bys ty byla milionkrát lepší. Ale takový už je Andrew. Pěkný haj–“
„Jsi moc dlouho v Chicagu,“ umlčela jsem ho. Ironií bylo, že David vlastně otcův nohsled nikdy nebyl. Naopak – zarazila jsem se. „Nevzpomínám si, že by se v poslední době někdy dostalo hráčům Plamenů takové pozornosti.“ Slyšela jsem zavrzat kůži a sklopila zrak. Prsty mi zbělely, jak pevně svíraly volant. Vydechla jsem. „Otec mi prokazuje laskavost tím, že mi dává příležitost to napravit. Možnost se vykoupit.“
Dlouho jsme oba mlčeli, a když Matthew konečně promluvil, znělo to vážně. Šetrně. Ani trochu se mi to nelíbilo. „Vím, že ti dělá potíže stát si za svým, ale… celá tahle záležitost s Jiskřičkou se ti nepodobá.“ Sevřel se mi žaludek. „Nestalo se něco? Něco, co tě k tomu… dohnalo?“
Tomu. Na hrudi jsem už zase cítila drtivý tlak, který se s přestávkami vracel od těch příšerných minut těsně předtím, než jsem se vrhla na Jiskřičku. Ale ani tentokrát jsem nebyla schopná mluvit o tom, co mému výbuchu předcházelo. Měla jsem hlasivky stažené spoustou různých emocí.
Vteřiny pomalu odtikávaly. Odkašlala jsem si. „Kdybych tušila, že začneš rozebírat moje pocity, věnovala bych tenhle čas něčemu jinému. Třeba nějakému podcastu. Víš, jak ráda při řízení poslouchám hluboký hlas líčící složité, ohavné vraždy.“
„Myslím to vážně,“ pronesl něžně. Příliš něžně. Natolik, že se tlak na mých prsou změnil.
„Namouduši, Matthewe,“ prohlásila jsem z čirého pudu sebezáchovy trochu moc příkře. „Čekala bych, že touhle dobou už budeš mít objednané a potištěné triko se #skandalsjiskrickou nebo #ptaciterminatorka. Tím dojemným projevem jsi mě zklamal.“
Nezklamal, ale nemohla jsem zabřednout do toho, co ve mně momentálně vřelo.
Z reproduktoru zazněl dlouhý a těžký povzdech. „Do prdele, Addy.“ Zasmál se a já protentokrát nechala tu Addy být. „Právě jsi zkazila moje překvapení.“
Ulevilo se mi. Byť jen na chvíli.
Protože vzápětí jsem si všimla, že se přede mnou silnice začíná klikatit, noří se ze stromoví a zase se v něm ztrácí. Kde jsem to sakra byla?
„Můžeme se vrátit k tomu, proč ti volám?“ zeptala jsem se. „Měla bych už být kousek od cíle a ráda bych věděla, co mě čeká, až tam dorazím.“
„No dobrá,“ souhlasil a linkou se ke mně znovu doneslo bušení do kláves. „Takže hledáme Zelené bojovnice.“
„Přesně tak. V Severní Karolíně.“
Uplynulo několik vteřin, než řekl: „Nic. Vůbec nic. Jsi si jistá, že to jméno máš správně?“
Dřívější Adalyn by řekla, že ano. Jenže teď jsem si jistá nebyla ničím. Posledních čtyřiadvacet hodin mě přesvědčilo o tom, jak málo mám s tou dřívější Adalyn společného. „Zkus Zelený Dub. Zkus…“ Mělo jít o dobročinný podnik, tak bych asi neměla očekávat, že se o týmu bude psát. „Zkus rekreační fotbal.“
Moje poslední slova zůstala viset v uzavřeném prostoru auta. Panovalo v něm ticho až na skřípání pneumatik na nerovném povrchu.
Kdy jsem sjela na prašnou cestu? A proč Matthew nic neříkal? Že bych ztratila signál?
Podívala jsem se na displej telefonu. Čárky tam byly. „Matthewe?“
Ozvalo se zaúpění.
Ach jo. „Co jsi zjistil?“
„Nepotěší tě to.“
„Můžeš být konkrétnější?“
„Sbalila sis pohodlnou obuv?“
„Pohodlnou? Myslíš domácí pantofle?“ Zamračila jsem se. „Budu tam několik týdnů, takže ano.“
„Pantofle nemyslím. Spíš pohorky.“
„Pohorky?“ opakovala jsem po něm.
„Takové ty boty do přírody. Chápeš, praktické, pevné a bez dvanácticentimetrových podpatků.“
„Vím, co jsou pohorky.“ Obrátila jsem oči v sloup, i když na ně jsem rozhodně nepomyslela. „Ale jedu tam pracovat. Nepřijela jsem sem, abych si udělala výlet na…“ Podívala jsem se znovu do aplikace map. „Velmi rozsáhlé pohoří.“ Kde pro všechno na světě bylo to město? Panebože. Měla jsem si vážně udělat průzkum, než jsem nasedla do letadla. „Mám v úmyslu věnovat Zeleným bojovnicím stejné množství času, jako jsem věnovala Plamenům. Nehledě k tomu, že kdyby mi náhodou nějaký čas zbyl, což nezbude, tak přece víš, že se nepodílím na ničem, při čem se používá Gore-Tex a riskuje se pád z útesu.“
„No jo, jenže se podílet budeš.“
Zamračila jsem se a odbočila doprava na další prašnou cestu. „Co tím chceš říct?“
Klikání kláves. Další zaúpění.
V uších mi praskalo. Proboha, jak vysoko jsem to byla? „Matthewe, dávám ti tři vteřiny a pak pokládám telefon.“
„No dobrá. Co chceš slyšet dřív? Tu špatnou zprávu? Nebo tu ještě horší?“
„Copak není žádná dobrá?“ zeptala jsem se a mžourala na křižovatku, k níž jsem se blížila. Zahnula jsem a cesta přešla v jakousi horskou stezku. Od pneumatik odletovaly oblázky a narážely do spodku půjčeného vozu. Držela jsem volant oběma rukama. Pevně. Tohle
nemohlo být správně. Byla jsem si poměrně jistá, že po takové cestě bych jet neměla. Celé auto se otřásalo – poskakovalo po výmolech na silnici, která ve skutečnosti žádnou silnicí nebyla. „Myslím, že jsem udělala někde chybu.“
„To se ti právě pokouším říct,“ odvětil Matthew. A kdybych ho opravdu poslouchala, všimla bych si naléhavosti v jeho hlase. Jenže jsem dumala nad tím, proč nejsem ve městě. Vjížděla jsem na pozemek schovaný uprostřed hlubokého lesa. Lesa. Matthew mluvil dál, ale jeho slova mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven, zatímco jsem objížděla srub. Srub. Nefalšovaný srub s dřevěnými trámy a okny s výhledem na houštinu stromů, kterou jsem nechala za sebou.
Tohle nemohlo být správně.
Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si cestou sem v duchu vytvářela určitou představu. V letadle jsem si namluvila, že mířím do jednoho z velkoměst Severní Karolíny – možná na jeho předměstí, čímž by se vysvětlovalo, proč jsem o něm v životě neslyšela. Šlo koneckonců o služební cestu. Dobročinnou akci spadající pod tým MLS. Byl to seriózní projekt ve skutečném městě. Jenže teď se mi tomu nechtělo věřit.
Ať tenhle pozemek patřil kamkoli, k velkoměstu to určitě nebylo.
Ani k předměstí. A nevypadalo to ani na to, že by se nějaké větší město nacházelo někde poblíž.
Byla jsem uprostřed… divočiny. Zalesněné. Kolem mě se na svazích střídala smaragdová zeleň s hnědým bronzem. Prašné cesty, po kterých jsem jela, mě přivedly na pozemek, jaký jsem vídala v reklamních materiálech venkovských alpských letovisek. Zpívaly tu ptáci. Šustilo listí. Hučel vítr. Jinak panovalo ticho.
Vytáčelo mě to.
Byla jsem neopatrná. Zbrklá. Měla jsem si adresu, kterou mi Kelly poslala, prověřit, než jsem si ji zadala do navigace. Měla jsem si o tomhle místě zjistit víc. Měla jsem –
„Dojeli jste do cíle,“ zapěl ženský hlas v mé navigaci.
Ignorovala jsem svírání v hrdle, ještě jednou jsem objela srub a hledala místo, kde by se dalo zaparkovat. Muselo existovat nějaké vysvětlení. Nějaký důvod. Nejspíš jsem nějaké větší město minula, když jsem to vzala zkratkou přes hory. A no jo, aspoň ten srub vypadal… vkusně. Většina lidí by byla vděčná za příležitost uniknout na takhle poklidné místo. Dýchat čerstvý horský vzduch. Sledovat západy slunce zachumlaní pod dekou. Na terase obrácené do zeleně.
Jenže já k nim nepatřila.
Nesnášela jsem zimu. A neměla jsem potřebu cestovat za čerstvým vzduchem na druhý konec země. Vyhovoval mi miamský vzduch. Velkoměsto. Pobřeží. Dokonce i to neúnosné vedro. Moje práce pro Plameny. Můj život.
Zvedl se mi žaludek a najednou mi bylo na zvracení.
Před očima se mi mihl obrázek Jiskřičkovy hlavy kutálející se do trávy.
Porušení smluvních podmínek.
Ženský vztek.
Trapas.
Vzbuzuješ jejich pozornost, proto si přeju, abys z Miami odjela.
Dlaně mi opět zvlhly, volant začal v rukou klouzat. Přeřadila jsem na parkování, nebo se auto pořád pohybovalo?
„Adalyn?“ oslovil mě Matthew, čímž mi připomněl, že ještě nezavěsil. Říkal něco? „Mluv se mnou.“
Jenže já jsem se musela soustředit na to, co se děje s mým tělem.
Mohlo to být vyčerpání? Dehydratace? Kdy jsem naposled pila? Že bych trpěla premenstruačním syndromem? Zavrtěla jsem hlavou.
Panebože, snad se už zase nehroutím? To –
Něco bouchlo o nárazník.
Dupla jsem na brzdy, tak náhle a prudce, že mě to celou vymrštilo dopředu.
Uhodila jsem se do čela o volant.
„Jauvajs,“ slyšela jsem přes hučení v uších svoje zaúpění.
„ADALYN?“ ozvalo se odněkud zprava. Matthewovým hlasem.
Najednou zněl tlumeně. „Kristepane, co se stalo?“
„Do něčeho jsem vrazila,“ oznámila jsem. Na pravé straně čela mě bodalo. Otřeseně jsem se nadechla, dopřála si tři vteřiny, kdy jsem nechala hlavu ležet na koženém povrchu volantu. Pak jsem se narovnala, otočila se a zapátrala po telefonu. Spadl z palubní desky.
Matthewův hlas byl zpátky.
„Řekni mi, že jsi v pořádku, nebo přísahám, že kurva hned teď zavolám tvé matce –“
„Ne,“ zasípala jsem. „Prosím tě, nevolej jí. Maricele ne. Nesmí se o tomhle dozvědět.“ Zamrkala jsem, abych zaplašila mžitky, které se mi dělaly po obvodu zorného pole. „Nic mi není,“ zamumlala jsem.
Všimla jsem si, že se před autem něco pohybuje. Něco tam… běží.
A… kvoká? „Myslím, že jsem nabrala slepici.“
Zatímco z reproduktoru vycházely nesrozumitelné nadávky, odepnula jsem bezpečnostní pás a sebrala z podlahy telefon. Vrátila jsem se do vzpřímené polohy a –
Zamotala se mi hlava. „To byla chyba,“ zabručela jsem.
„To se ti právě pokouším říct, Adalyn. Ty Zelené bojovnice –“
„Asi budu zvracet.“
„Vylez z auta,“ nařídil mi. „Okamžitě.“
Přikývla jsem, ačkoli to nemohl vidět, a zařadila zpátečku. „Stojím uprostřed příjezdové cesty, tak jenom zaparkuju a pak –“
„Ne.“
„Nemůžu tady to auto jen tak nechat.“ Od pneumatik odlétly oblázky a vůz se dal znovu do pohybu. „Možná bych taky měla zkontrolovat tu slepici.“ V mlze, kterou jsem měla v hlavě, se zformovala myšlenka. „Proboha. Co když jsem ji zabila?“ Oči mi zabloudily směrem, kterým odběhla. Nemohla jsem tomu uvěřit. „Další pitomý pták.“
Zavřela jsem oči. Jen na chviličku. Nemohla to být víc než pouhá nanosekunda, přechodná úleva, jenže –
Probralo mě ducnutí.
Ducnutí. Do něčeho jsem narazila. Už zas. A do něčeho většího než slepice. Něčeho jako třeba – panebože, jen ať to není medvěd.
Otevřela jsem honem oči a propadala panice.
Vzápětí se vzadu za autem ozvalo zabručení – k mé naprosté hrůze úplně jak od medvěda. Noha mi automaticky vystřelila dopředu. Jenže mi to nemyslelo a musely se mi poplést primární reflexy, protože místo na brzdu jsem zřejmě dupla na plyn.
A naprala to půjčeným vozem do stromu.