Léto, kdy jsem měl sixpack
Radek Blažek
„Nepřeháněj, nebyl jsem zas tak opilej,“ obrátil jsem oči v sloup.
„Felixi, kámo, boty sis nazouval patnáct minut,“ zasmál se Damián a nabral si z talíře další lžíci podezřele vypadající omáčky.
„To vždycky trvá i za střízliva,“ bránil jsem se. „Než se člověk ohne, zaváže si jednu botu…“
„Byly to kroksy.“
„Já ani nemám kro–“ zarazil jsem se, protože jsem si uvědomil, že tohle vysvětluje tu záhadu kroksů, který se nám objevily doma v předsíni.
Damián i ostatní spolužáci u oběda vybuchli smíchy a já si v duchu poznamenal, že budu muset ty boty vrátit.
„Párty u Bolka jsou prostě legendární,“ zakřenil se Damián a poplácal mě po zádech.
Usmál jsem se, protože jsem si sobotní večírek fakt užil.
Dokonce jsem se chvilku bavil i s Bolkovou ségrou Hedvikou, kterou všichni kluci považovali za nejhezčí holku na třebíčským gymplu.
„No ale viděli jste, jak se Čestmír z céčka líbá s tou Valpurgou?” odfrkla si Klementýna. „Fakt nechápu, co na ní vidí. On je tak cute, navíc sportovec, zatímco ona váží asi tak –“
„Podle mě lidi nemusej bejt stejní, aby jim to fungovalo,“ skočila Klementýně do řeči Iris, která se příští rok chtěla hlásit na psychologii, takže si myslela, že vztahům z nás všech rozumí nejvíc. „Vem si Felixe a Damiána,“ přejela prstem mezi mnou a mým kámošem. „Jsou nejlepší kamarádi už od první třídy, a přitom jsou to úplný protipóly. Damián je tmavovlasej, Felix blonďák. Damiánovi jde spíš matika, Felixovi čeština…“
„Damián je schopnej jíst jídlo ve školní jídelně, já ne,“ přidal jsem se.
„Já jsem hlasitochcáč, Felix tichochcáč…“ šťouchl do mě Damián.
„Damián je hubenej…“ doplnila Klementýna a všichni se zasmáli.
Já taky. Protože to jsem dělal vždycky. Smál jsem se, aby to vypadalo, že jsem se svejma kilama navíc v pohodě. A většinu času to vlastně byla pravda. Ty roky posměšků a slz prolitejch na základce kvůli hodinám těláku mě zocelily. Od tý doby, co v sedmý třídě spolužáci při každým mým kroku nadskakovali, aby to vypadalo, že jsem tak těžkej, až se třese země, už mě jen tak něco nerozhodilo.
Ale na gymplu jsem pak nastoupil do mnohem civilizovanějšího kolektivu, takže za poslední tři roky jsem skoro zapomněl, jak tyhle hejty bolí.
Klementýnina poznámka starý rány zase otevřela.
Řeč u oběda se stočila k tomu, co vlastně znamená hlasitochcáč, ale já Damiánovo popisování, že záleží na tom, jestli kluk při čůrání míří v záchodový míse do vody, vnímal jenom napůl. Místo toho jsem si vzpomněl na jeden tiktok, kterej na mě nedávno vyskočil. Byl tam polonahej týpek,
kterej se fotil ve stejnejch pózách jako mramorový sochy
řeckejch bohů a doprovázel je citátama dávno mrtvejch filozofů o tom, že člověk se má stejným dílem věnovat péči o duši i o tělo.
O duši jsem se staral dost, v tomhle ohledu jsem měl svědomí čistý. Ve škole se vlastně nic jinýho nedělalo. Ve volným čase jsem navíc četl docela dost knih a občas jsem jen tak brouzdal po náhodnejch článcích o římský říši na Wikipedii. Ale musel jsem uznat, že tělo jsem zanedbával – ty dvě hodiny těláku tejdně, kdy nám znuděnej Raus hodil míč a nechal nás hrát Rausbal, míčovej sport, kterej sám vymyslel (jak nám nikdy neváhal připomenout), byly spíš výsměch a rozhodně nevykompenzovaly všechny ty mňaminky z automatu.
Podíval jsem se z okna. Byl takovej ten poslední červnovej tejden, kdy už se jenom jezdí po exkurzích, prodávají se učebnice a prázdniny jsou tak blízko, že ani učitelé už nemají energii cokoliv vyžadovat. Možná bych ty nadcházející dva měsíce volna mohl využít k tomu, abych dohnal všechno, na co jsem dosud zapomínal. Možná bych v září mohl nastoupit do maturitního ročníku opálenej od sluníčka, s namakanejma bicákama a sixpackem a vytřít tak zrak Klementýně i všem těm posměváčkům ze základky.
Při představě, jak po prázdninách vejdu do třídy s tělem tiktokovýho boha, se mi po tváři rozlil úsměv.
„Hele, chodíš ještě občas na sokolák na to workoutový hřiště?“ zeptal jsem se Damiána, když jsme šli přes rozpálenej železniční most (oblíbený místo třebíčskejch sebevrahů) ze školy domů.
Léto, kdy jse M M ě L sixpack
„No jasný, teď tam přidali hrazdu na přítahy, takže jedu ruce, kámo,“ zasmál se Damián a zaťal bicák. „Dělej, sáhni si!“
Poslechl jsem, protože jsem věděl, že Damián nedá pokoj, dokud si nesáhnu, a to mi dalo jedinečnou příležitost.
„Můžu jít občas s tebou?“ zeptal jsem se. „Jako cvičit.“
Damián na mě upřel svoje oříškový oči. „Je to kvůli tomu, co Klementýna plácla u oběda? Víš, že je to kráva, Felixi, vůbec ty její kecy neber vážně…“
„Možná trochu kvůli ní,“ pokrčil jsem rameny. „Ale hlavně kvůli sobě. Cvičení je zdravý a teď přes léto beztak nemám žádný plány. A chci bejt hot.“
„No tak jo,“ zazubil se na mě. „Můžeme jít dneska, jestli chceš. Ukážu ti, co cvičím a tak. Budeš můj gym bro?“
„Už jsem si myslel, že se nikdy nezeptáš!“ zasmál jsem se. Damián do mě přátelsky šťouchnul a řekl, že ho mám vyzvednout v sedm.
A tak jsem v sedm čekal před jeho domem v kraťasech
na tělák a starým vytahaným triku s logem sýru Veselá kráva, který moje máma kdysi dostala od obchodních partnerů a odmítla ho nosit („Fakt nepůjdu mezi lidi v tričku
Veselá kráva!“). Zkoušel jsem vymyslet výmluvu, proč nejít, jenže mozek na každou až příliš snadno nacházel protiargument.
Co když se před Damiánem ztrapním?
Nebylo by to poprvý.
Není moc vedro?
Sluníčko večer tak nepálí.
Nebude lepší nejdřív nakoukat nějaký videa a podle nich teprve pak začít cvičit?
Čím dřív začneš, tím dřív budeš hot.
Vtom cvakly dveře a Damián z nich dramaticky skočil na chodník.
„Čau Felixi! Seš ready?“ kývnul mi na pozdrav. „Na sokolák většinou běžím, tak poběž, aspoň se zahřejeme.“
„No tak fajn,“ přikývl jsem a snažil se, aby to znělo nadšeně, protože tohle všechno jsem si na sebe přece jenom vymyslel sám.
První část cesty byla z kopce, a to bylo v pohodě. Myslím, že Damián kvůli mně nasadil i lehčí tempo, takže se nám běželo dobře. U větrníku už jsem začal bejt trochu zadejchanej, ale snažil jsem se to zakrejt. Po rovince přes železniční most to ještě šlo, ale pak následoval kopeček nahoru k sokoláku, a to jsem už nedával.
„Potřebuju… pauzu…“ lapal jsem po dechu a opřel se o kovový zábradlí.
„Už jenom kousek a pak už to bude po rovince!“ povzbuzoval mě Damián a nepřestával klusat na místě.
„Nečekal jsem, že budu umírat už při zahřátí,“ odfrkl jsem si.
„No jo, začátky jsou vždycky těžký, ale uvidíš, jak rychle si tělo zvykne!“ mrkl na mě a já se přinutil vyjít na vršek kopečku, kde už začínal plot sokolskýho stadionu.
V létě jsme sem občas chodili na dvouhodinovku těláku s Rausem („Není nic lepšího než Rausbal na čerstvém vzduchu, viďte, chlapci?“) a taky se tady každý září konal sportovní den pro celej gympl, takže jsem to místo znal. Ale bylo zvláštní tu bejt takhle navečer skoro jedinej. Po běžeckým oválu jenom svižně běžel nějakej kluk v bílým tílku a na tartanovým plácku uprostřed Čestmír z céčka skákal bez trička přes švihadlo, jinak tady nikdo nebyl.
Léto, kdy jse M M ě L sixpack
„Čestmíra znáš,“ mávnul na něj Damián a Čestmír (ten svalovec, kterej se na párty u Bolka líbal s oplácanou Valpurgou) na nás kývnul, aniž by přestal skákat. „Občas ho tady potkávám. A támhleten týpek,“ ukázal na běžce, „myslím, že se jmenuje Arnošt, každopádně si to hodně dává.“
„To znáš všechny, kdo sem choděj?“
„Od vidění asi jo,“ zasmál se Damián. „Víš jak – jednou na sebe mávnete, pak se začnete zdravit a skončí to tak, že řešíte, kde je zrovna tvaroh v akci.“
„Hm,“ zabručel jsem, protože to jsem teda nevěděl. Já jsem na namakaný týpky nemával, já se jim obvykle vyhejbal. Pořád jsem si až příliš dobře pamatoval, jak mi na základce spolužáci z hodin těláku dělali peklo. A tvaroh jsem znal tak maximálně ze zmrzliny Míša.
„Tak pojď, sejdeme dolů na hrazdy, tam začneme,“ řekl
Damián a zavedl mě k plechovejm schodům dolů do části stadionu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Na plácku stála soustava hrazd, tyčí a lan, na který se dalo šplhat, a pneumatiky, který se asi mohly kutálet nebo se skrz ně možná dalo proskakovat, co já vím…
Na hrazdě se zrovna přitahoval opálenej kluk v propoceným tílku. Z trávy ho pozoroval Matěj ze druháku, zatímco třetí kluk, kudrnatej blonďák bez trička, ležel na zemi s hlavou opřenou o Matějovo stehno a hlasitě oddechoval. Připomnělo mi to jeden z těch barokních obrazů, u kterejch nevíte, na co se koukat dřív. Na kluka na hrazdě? Na napjatý svaly? Anebo na Matěje s hlavou polonahýho kluka prakticky na klíně?
Zvláštně mě to fascinovalo. Holky se svejma kámoškama často chodily ruku v ruce nebo se o sebe při čekání
na hodinu opíraly. Kluci nic takovýho nedělali. Za střízliva se maximálně objali při loučení.
„To jsou gayové?“ zašeptal jsem.
„Jenom fotbalisti,“ zasmál se Damián.
Zatoužil jsem bejt jako oni. Namakanej a tak sebejistej, abych si klidně mohl dovolit opřít hlavu o nejlepšího kámoše bez obav z toho, co si budou myslet ostatní. Sklopil jsem zrak ke špekům, který se pod trikem přelejvaly přes gumu mejch kraťasů. Namakanej jsem rozhodně nebyl.
A sebejistej teď už vůbec ne. Myslel jsem, že tady na stadionu budu s Damiánem sám, nečekal jsem, že mě při mým prvním tréninku bude sledovat (a soudit) tolik dalších očí.
Sešli jsme po schodech dolů a Damián se s Matějem a ostatníma pozdravil.
„Tohle je Felix, taky chce začít cvičit,“ představil mě a já na všechny mávnul a doufal jsem, že to je cool mávnutí.
„Čau, Šebestián,“ kývl na mě ten kluk, kterej dělal shyby, a otřel si zpocenej obličej spodním lemem trička, takže odhalil plochý břicho a takovej ten proužek chloupků, co vede do trenek.
„Já jsem Kryšpín,“ ozval se týpek, kterej se předtím opíral Matějovi o stehno. „Čím chceš začít? Shyby jsou v pohodě, ale nesmíš přepálit začátek. Klidně jeden, ale pořádně!“
„Chceš to ukázat?“ nabídl se Šebestián a znovu vyskočil na hrazdu. Všiml jsem si, že kolem opálenýho krku má řetízek bílejch perel. „Hele. Ruce dáš na šířku ramen…“ začal vysvětlovat a já pozoroval, jak se přitahuje nahoru.
„Neflákej to, Šebi!“ zasmál se Matěj.
„Počítá se to, jenom když máš bradu nad hrazdou!“ dodal Damián.
Léto, kdy jse M M ě L sixpack
„Ty vole, tak to nikdy nedám!“ zaúpěl jsem, když jsem viděl, jak i vyrýsovanej Šebestián musel zatnout svaly, aby se vytáhl nahoru.
„Nekecej a pojď to zkusit!“ pobídl mě Damián.
„Felix! Felix!“ skandovali kluci.
A tak jsem se rukama chytl kovový tyče nad sebou a vší silou se zkusil přitáhnout nahoru. Nebudu vás napínat, zvládnul jsem to asi do poloviny.
„Neva, poprvý je to vždycky těžký,“ poplácal mě po zádech Šebestián.
„Ale fakt to zkus i zejtra a pak postupně každej další den přidávej,“ nadhodil Matěj. „Je neuvěřitelný, jak rychle tělo dělá progres.“
To byl ten moment, kdy jsem si uvědomil, že jsem se bál zbytečně. Z těchhle gym bros šel sice trochu strach, ale pod tou slupkou soustředěnejch výrazů, propocenejch triček a svalů to vlastně byli zlatí retrívři, kteří byli ochotní mezi sebe pustit někoho novýho – a třeba mu i pomoct.
„Tak pojď, ukážu ti svou sestavu,“ mrkl na mě Damián. Odvedl mě na plácek vedle hrazd a pak mi následující hodinu předváděl cviky s váhou vlastního těla, který cvičil pravidelně: pár jednoduchejch protažení a potom brutální série angličáků, mountain climbers, kliků, dřepů, výskoků, výpadů dopředu a dozadu a rychlý nohy. Damián řekl, že pro začátek bych mohl zvládnout třetinu všeho, co on, a ačkoliv jsem něco fakt nedával (angličáků jsem zvládl asi šest a myslel jsem, že dostanu infarkt), třeba rychlý nohy mi docela šly.
V polovině si Damián sundal tričko, protože prohlásil, že je hrozný dusno, a pohled na jeho štíhlý tělo mě namotivoval.
Takhle budu vypadat, když vydržím, opakoval jsem si v duchu s každým dalším kolečkem.
„Tak končíme,“ vydechl nakonec Damián a svalil se na zem.
Ostatní kluci už odešli, takže jsme taky vyrazili domů. Tentokrát už jsme naštěstí neběželi (i když mám podezření, že kdybych tady nebyl, Damián by to fakt běžel).
„Tak jak to hodnotíš?“ zazubil se na mě. Neobtěžoval se na zpáteční cestu oblíct do mokrýho trička, což vzbudilo salvu chichotání od party holek, který na lavičce u větrníku koukaly na nějaký videa. Taky bych chtěl mít sebevědomí chodit na veřejnosti bez trička, ale v týhle fázi jsem ještě nebyl, a tak jsem vedle něj trpěl ve svým propoceným tričku Veselá kráva a těšil se na sprchu.
„Dneska budu spát jako zabitej,“ zasmál jsem se.
„Myslím, že si zasloužíme ten meruňkovej koláč od tvý mámy,“ mrkl na mě Damián. Moje máma hrozně ráda pekla a o dlouhejch letních večerech jsme pak s Damiánem občas sedávali na zahradě pod bukem a ochutnávali a kecali o blbostech.
„Já dneska asi vynechám, sorry,“ zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem si tu dřinu pokazit zbytečnejma kaloriema z koláče. Vlastně jsem se chtěl svý závislosti na sladkostech zbavit úplně.
Rozloučili jsme se a já ze sebe ve sprše smyl prach a pot workoutovýho hřiště, ale když jsem pak voňavej a v čistým oblečení přišel do svýho pokoje a viděl na nočním stolku všechny svoje nakoupený balíčky sušenek a sladkostí, připadal jsem si zase nechutnej, jako bych se vůbec nemyl.
Proč mám furt potřebu se ládovat těmahle sračkama?
Horečně jsem všechny ty barevný obaly pobral, naházel je do odpaďáku a rovnou pytel vynesl do popelnice před dům. Jakmile jsem zaklapl víko, hned jsem si připadal lehčí. Teď už mě to lákat nebude.
K večeři jsem si nakrájel zeleninu a v lednici našel i cottage. Chleba jsem vynechal. A dezert taky. Místo toho jsem si vychutnával sladký pálení stehen a zad. Byla to příjemná bolest. Měl jsem ze sebe dobrej pocit.
„To už seš v pyžamu? Co tak brzo?“ podivila se máma, a tak jsem jí oznámil, že si nastavím budík na šestou a zítra před školou skočím na sokolák znovu. Jak to říkal Matěj? Postupně malý krůčky a uvidíš, jak rychle tělo dělá progres.
Před spaním jsem ještě chvilku sjížděl tiktok, kterej už asi zaznamenal můj novej životní styl (jak?!), a tak mi algoritmus začal sypat videa, kde svalovci ukazovali cviky na břicho. Byl jsem z toho tak zblblej, že jsem se pak v noci v jeden okamžik probudil a dostal jsem výčitky svědomí, že se jen tak válím v posteli, a tak jsem na matraci udělal deset sed-lehů a zase jsem usnul.
„Kam tak brzo?“ zvedl táta obočí druhej den ráno, když viděl, jak si zavazuju tenisky. Zrovna se vrátil z noční a chystal se skočit do pekárny pro rohlíky k snídani jako vždycky.
„Na stadion, chci se trochu proběhnout a protáhnout,“ vysvětlil jsem. Sluníčko skrz větve buku do předsíně házelo mihotavý stíny.
„Tak si hezky zaběhej,“ kývl na mě. „Budeš chtít donýst koblihu?“
Vždycky jsem tátu prosil, aby mi z pekárny přinesl jednu s meruňkovou marmeládou. Ale teď jsem žil zdravě, takže jsem zavrtěl hlavou.
„Udělám si jogurt s vločkama a nějakým ovocem, až se vrátím.“
„Meruňková marmeláda je taky ovoce!“ nadhodil táta a v koutcích mu zacukalo.
Obrátil jsem oči v sloup, nacpal airpody do uší a vyběhl z domu ven. Sluníčko zatím příjemně hřálo, ale měl jsem tušení, že odpoledne bude hezkej pařák.
Chcete tip? Pokud začínáte běhat nebo cvičit, nepodceňujte výběr playlistu. Protože s dobrejma písničkama v uších, který hrajou do rytmu, se běhá mnohem líp, než když posloucháte vlastní funění.
Na sokolák jsem možná i díky tomu doběhl prakticky na jeden zátah – skoro jsem zvládnul i ten kopeček u železničního mostu, ale na vršku jsem musel na chvilku zastavit a vydejchat se. Nicméně pak už jsem po rovince hezky běžel až na stadion, kde jsem si dal jedno kolečko.
Samotnýho mě to překvapilo, ale poháněla mě představa, jak se moje špeky zmenšujou. Navíc jsem to tam měl celý pro sebe a zjistil jsem, že to se mi taky moc líbí – žádný pohledy, jenom já, moje tělo a pořádný bangery v uších.
Seběhl jsem po schodech dolů k hrazdám a odhodlaně vzhlídl k železný tyči nade mnou.
Aspoň jednou se přitáhnout…
Vyskočil jsem, a ačkoliv mě paže pálily, jako by se měly utrhnout, nevzdal jsem to, dokud jsem se neocitl bradou těsně nad hrazdou. Pak jsem seskočil dolů a otřel si pot z čela. Spokojeně jsem se usmál vlastnímu úspěchu. Matěj měl pravdu, fakt jsem se zlepšoval: pokud každej den zvládnu o půl shybu navíc, tak za tejden udělám tři a za měsíc hned dvanáct!
Léto, kdy jse M M ě L sixpack
„To seš tady zas?“ ozvalo se nade mnou. Po plechovejch schodech dolů scházel zpocenej Kryšpín – samozřejmě bez trička (tihle kluci v létě nikdy nenosili tričko), takže jsem mohl obdivovat jeho vypracovanej hrudník. „Felix, že jo?“
„Jo,“ přikývl jsem. „Včera jste mě docela namotivovali, tak jsem si řekl, že sem teď budu chodit častěji. Tohle léto na sobě chci fakt makat.“
„Hezky,“ ťuknul si se mnou pěstí. „Já ráno normálně chodím plavat, ale jak předevčírem pršelo, tak je teď na splavu hnusná voda.“
„To chodíš do řeky, jo?“
„V létě většinou jo, je to zadarmo,“ zazubil se na mě a podrbal se v kudrnatejch vlasech. „Proto chodím i sem. Ale když prší, tak volím spíš bazén nebo fitko. To víš, tohle tělo se nevybuduje samo!“ Zaťal svaly, takže jsem mohl spočítat jeho břišáky (bylo jich osm). „Jestli chceš, můžeš jít zejtra ráno plavat se mnou, voda už by měla bejt v pohodě.
O půl sedmý na splavu.“
„Tak jo!“ přikývnul jsem. „Ty jo, všichni jste na mě hrozně hodní. Nejen ty, ale i Matěj, Šebestián a ostatní… Co z toho máte?“
„Pamatuju si, jak těžký byly začátky,“ uchechtl se Kryšpín. „A navíc mě baví se předvádět.“
Vlastně to dávalo smysl. Bylo to, jako by se mě on nebo Damián zeptali na nějaký zajímavosti ze starověkýho Říma.
Taky bych je nesoudil za to, že o tom nic neví. Naopak bych jim o nich s přehnaným nadšením vyprávěl.
Kryšpín vytáhl z kapsy kraťasů telefon a začal se v ranním sluníčku fotit. Jasně, možná byl trošku zahleděnej
do sebe, ale kdo mu to mohl vyčítat? Taky bych se fotil ze všech úhlů, kdybych vypadal jako on.
A tak začaly moje prázdniny: večer s Damiánem na sokolák, ráno s Kryšpínem na splav.
Poprvý jsem byl nesvůj, když jsem se před ním měl svlíknout do plavek. V létě jsem se blízkosti vody vždycky vyhejbal právě proto, že tam člověk musí odhalit všechny nedokonalosti svýho těla. Ale jak se ukázalo, moje obavy byly zbytečný, protože Kryšpín si plavky nebral vůbec –prostě se svlíknul donaha a skočil z mola do řeky ladnou šipku.
„Mně se nikdy nechce tahat s mokrejma plavkama!“ zasmál se z vody, nasadil tempo a začal proti proudu v řece plavat kraula.
Nikdo jinej na splavu takhle brzo ráno nebyl, a to mi dodalo odvahu – teda ne zas tolik, abych taky šel do vody nahatej, ale dost na to, abych tam vůbec vlezl. A byl jsem za to rád, protože plavání mě rychle začalo bavit. Člověk u toho nebyl furt zpocenej – nebo možná byl, ale studená voda to hned smyla.
Je vtipný, jak si jeden vždycky na začátku prázdnin představuje, co všechno za ty dva měsíce v pohodě stihne, ale pak to uteče, ani neví jak. A mně to letos neutíkalo –mně to sprintovalo jako Arnošt na stadionu. Kromě plavání s Kryšpínem (začal jsem ke splavu i zpátky domů běhat) jsem během dne buďto chodil běhat do lesa, nebo jsem vytáhl svoje starý kolo a vyrážel na okruhy po cyklostezkách. Večer následovalo cvičení s Damiánem nebo sám (protože Damián nechodil každej den). Koupil jsem si dokonce i švihadlo a okoukal jsem od Čestmíra jeho cviky, takže jsem
Léto, kdy jse M M ě L sixpack
v mezičase navíc na zahradě skákal, až ze mě na sluníčku
tekly potůčky potu. A když jeden den fakt hodně pršelo a já byl nevrlej, protože jsem nemohl dodržet svůj cvičicí plán (hlasy v hlavě mi našeptávaly, že s takovouhle ten sixpack nikdy mít nebudu), jsem se odhodlal vyrazit do fitka. Tam jsem potkal Matěje se Šebim a ti mi ukázali, jak správně cvičit se závažím.
Ve sprše se ke mně pak Šebestián přitočil (svůj perlovej řetízek si nesundával ani při mydlení), píchnul mě prstem do břicha a řekl: „Dobrej progres, kámo.“
„Seš nějakej pohublej v obličeji, nepřeháněj to,“ poznamenala někdy na konci července máma a já se nadšeně vrhnul k zrcadlu, ale v odraze jsem pořád viděl toho baculatýho kluka.
„Nech ho, taky jsem v tom věku rychle zhubnul a vytáhnul se,“ smál se táta a pochvalně mě poplácal po zádech.
Každý ráno jsem se probouzel s rozbolavělým tělem, ale vždycky, když už jsem si řekl, že dneska bych si zasloužil den volna, jsem si vzpomněl na tyhle komentáře a přinutil se tu příjemnou bolest zahnat dalším pohybem. Bylo mi totiž jasný, že jakmile jeden den vynechám, moje špeky se zase vrátí. Anebo hůř – že už se ke cvičení nikdy nedokopu.
Ještě těžší než cvičení ovšem bylo udržet se a nepodlehnout lákání jahodovejch dortů, piškotů s třešněma nebo broskvovejch koláčů, který máma doma pekla jako na běžícím páse, „protože to čerstvý ovoce se musí spotřebovat!“. Chuť na sladký jsem zaháněl tím, že jsem si dával trošku ovoce do tvarohu nebo jogurtu, a když jsem se chtěl hodně odměnit, tak jsem si dal ovoce jen tak samotný, ale jasně že to nebylo ono.
Zrovna když jsem před zrcadlem kontroloval stav svejch boků – zdálo se mi, že když se dobře natočím nebo když je dobrý světlo, jde skoro vidět náznak břišáků –, mi přišla zpráva od Damiána: grilovacka u bolka v patek vecer. jdes?
Nemůžu Jedeme k babičce pro třešně, vyťukal jsem rychlou lež. Vynechal bych večerní workout, a to jsem nechtěl. Navíc jsem se bál, že se v přítomnosti tolika dobrot neovládnu.
trumpetka dneska po treninku? napsal mi Damián jednoho fakt horkýho odpoledne, zrovna když jsem se na střešní terase opaloval (to bylo jediný místo, kde jsem se nestyděl sundat si tričko, protože sem nikdo neviděl) a sjížděl videa namakanejch týpků. Ne že by mě vidina vychlazenýho pivka nebo zonky v našem oblíbeným baru v židovský čtvrti nelákala, ale ty zbytečný kalorie z alkoholu nebo slazenejch limonád jsem fakt nepotřeboval.
Večer asi budu dead, sorry , vymluvil jsem se (což vlastně ani nebyla lež, protože od tý doby, co jsem začal cvičit, jsem chodil spát brzo a usínal prakticky hned, jak jsem zavřel oči).
Ahoj, Felixi, tady Hedvika! Přijď! Jsou tady skoro všichni a je to boží!! našel jsem ve svým telefonu zprávu druhej den ráno, když jsem se oblíkal do plavek na svůj ranní běh ke splavu. Doručeno ve 21:53, takže ve chvíli, kdy už jsem tvrdě spal.
Trochu mě to zamrzelo. Jasně, pravidelně jsem se vídal s Damiánem a Kryšpínem, čas od času jsme na sebe při cvičení
Léto, kdy jseM MěL sixpack
mávli s Čestmírem, Matějem nebo Šebestiánem, a dokonce jsem prohodil i pár slov s Arnoštem („Kolik si dáváš koleček?“ – „Dvacet pět.“ – „Tyjo.“), ale většinu času jsem dřel sám. Při cvičení si každej jede svoje a moc prostoru na vykecávání nezbejvá – nezbejvá na to ani dech. Takže to bylo docela osamělý léto, ale pokud to byla cena za sixpack, tak jsem ji byl ochotnej zaplatit.
Nicméně když Šebestián o pár dní později na sokolák přinesl míč na basket a navrhl, že bysme si mohli zahrát, souhlasil jsem, i když mi týmový sporty nikdy moc nešly. Tohle byla skupinová aktivita, u který nehrozilo narušení mýho cvičicího plánu – naopak jsem mohl spálit další kalorie.
Já, Damián a Šebestián jsme hráli v tričkách a Kryšpín, Čestmír a Matěj bez nich, takže jsem mohl pozorovat, jak se jejich opálený těla na srpnovým sluníčku lesknou potem, a záviděl jsem. Že jim to tak jde. Že vypadají tak dobře. Že
Matěj má sixpack, i když se o pauze láduje limetkovejma chipsama a energeťákama, zatímco já se dřu, a výsledky furt nikde.
Trochu jsem je za to nenáviděl.
„Kámo, to byl nejintimnější dotek od mýho rozchodu s Jančou,“ rozesmál se Matěj, když se Kryšpín natáhl po míči, ale byl moc pomalej a rukou místo toho chňapl po
Matějově rozkroku.
Musel jsem se smát. Ne, nenávidět je nešlo.
„Promíchání týmů!“ zavelel Šebestián po dalším dovršení skóre. „Felixi, vyměníš se teď s Matějem?“
Nervózně jsem polkl, protože to znamenalo, že budu muset hrát bez trička. Ale nechtěl jsem, aby viděli, že je to pro mě big deal. Chtěl jsem se svým tělem bejt stejně
„Ty vole, Felixi, to si děláš srandu!“ hvízdl Damián. „Ty máš fakt sixpack!“
Podíval jsem se dolů na svoje břicho a z určitýho úhlu tam ten náznak fakt šel vidět, ale pořád to nebylo ono. Pořád to nebylo jako ti týpci z videí, ale Damiánův komentář mě zahřál ještě víc než aktuální vlna veder nad Českem.
„Ukaž bicák!“ postavil se vedle mě Kryšpín a začal si ho se mnou poměřovat. Furt ho měl větší, ale i tak mě pochvalně poplácal po rameni. „No hodně dobrý. Ty se evidentně neflákáš!“
Matěj mě chytl za bok (během prázdnin už jsem zjistil, že jak jde o poměřování svalů, tihle kluci se navzájem dotýkají všude). „To je asi největší proměna, jakou jsem kdy viděl,“ přikývnul uznale.
„Tak budeme hrát, nebo ne?“ obrátil jsem oči v sloup, protože chvála mě sice těšila, ale pořád jsem trnul, že na mně brzo začnou odhalovat nedostatky, o kterejch jsem moc dobře věděl, že je mám.
Když jsme skončili, pot z nás tekl proudem a sluníčko už skočilo šipku za obzor, takže všechno dostalo oranžovej filtr, jako když se na svět díváte přes skleničku aperolu.
„Tak basket byl fajn,“ řekl jsem Damiánovi cestou domů. „Mnohem lepší než Rausbal.“
Damián vyprskl smíchy. „Když na tebe nikdo celou dobu neřve, že to hraješ blbě, je to vlastně i zábava. A když je řeč o zábavě…“ zvedl významně obočí. „Jdeš příští pátek na tu bazénovou párty u Bolka, že jo?“
Léto, kdy jse M M ě L sixpack v pohodě jako oni. Prostě nepřemejšlet o tom, co si kdo pomyslí. A tak jsem si propocený tričko s Veselou krávou přetáhl přes hlavu a odhodil ho stranou.
Bolek každej rok poslední víkend v srpnu pořádal ve vile svejch rodičů velkolepou bazénovou párty jako rozlučku s prázdninama. Chodili tam skoro všichni a bylo to místo, kde vznikaly třebíčský legendy. Jeden rok Hana
Brumlová z katolickýho gymplu vypila půl lahve melounovýho amundsena a pak všem, koho potkala, říkala, že je zlobivá holčička a že potřebuje naplácat. A loni Anička
Bulharová s Matějem snědli asi deset „veselých chlebíčků“ (bylo v nich máslo s trávou) a ve dvě hodiny ráno se vynořili z ložnice Bolkových rodičů zahalení jenom ve vánočním balicím papíře.
„Ještě nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Nechci, aby mi to narušilo cvičicí režim, když už začínám mít první výsledky.“
„Kámo,“ zastavil se Damián a vážně se mi podíval do očí. „Jestli prošvihneš párty u Bolka kvůli cvičení, friendship is over! I Hedvika se po tobě minule ptala!“
„No tak dobře, uklidni se…“ obrátil jsem oči v sloup, ale cukaly mi koutky. Pro Damiána to zřejmě bylo důležitý a po těch dvou měsících, který jsem strávil víceméně sám, jsem se na spolužáky (a Hedviku!) docela těšil. „Půjdu.“
Koneckonců, říkal jsem si v duchu, když strávím hodně času v bazénu a co nejdál od jídla, tak svůj cvičicí plán vlastně ani moc nenaruším.
Ale i tak jsem se rozhodl spálit pro jistotu kalorie do zásoby a celej tejden před večírkem jsem plaval, běhal, jezdil na kole a cvičil s ještě větší vervou než předtím. Jedl jsem prakticky jenom tvaroh, kuřecí maso, zeleninu a cottage, a když jsem zrovna nedřel, tak jsem se opaloval, abych získal správnej letní bronz a v pátek večer přišel k Bolkovi dokonalej jako svalnatí kluci z tiktoku.
