Slunce žhnulo, obloha byla modrá, bez mraků. Všude vládlo horko, ale svěží mořský vánek teplo velmi zmírňoval. Na otevřeném moři se houpal starý jukong – balijská tradiční rybářská loď. Byla úzká, lehká a po obou stranách měla jednoduchou konstrukci, odolnou i ve větších vlnách, s bambusovými vahadly, která držela loď v rovnováze. Často bývala tato loď drobnější, jen pro jednoho či dva rybáře, tahle ale byla o něco větší, měla totiž pojmout početnější posádku. Bylo na ní také druhé patro – střecha, na kterou vedly schůdky na lodní zádi.
V dálce se rýsovala západní část ostrova Bali – jeho zlatavé pláže a spousta zelených kopců. Loď stála v lombockém průlivu, místě, které oddělovalo Balijské moře od Indického oceánu. Vypadalo to tak dokonale, jako spořič obrazovky na počítači. Idylické místo s celoročním létem. Ostrov šťastných a usměvavých lidí,
kteří jsou nápomocní za každé situace. Po celém světě se o Bali říkalo, že je to ráj na zemi. Pro Karla Skálu bylo toto místo poslední nadějí na splnění dávného snu. A nutno říct, že on se zase tak moc neusmíval.
Karel Skála byl opálený vysoký muž kolem padesátky, který na sebe zjevně moc nedbal. Zrovna teď seděl v sepraném tričku a vyšisovaných bermudách s dírou na levém stehnu na zádi jukongu a staral se o řízení. Měl by se ostříhat a oholit, to by si asi všiml i svých šedin, ale s něčím tak banálním nemínil ztrácet čas. Teď se pro něj dělo to důležité, právě teď. Sledoval obzor před sebou a bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí. Po chvíli odložil dalekohled na skříňku. Na ní se vyjímal malý modlitební chrám zasvěcený hinduistickým bohům. Měl loď ochránit před nebezpečím.
Karel se napil kávy z plechového hrníčku a zašklebil se. Na místní kávu si opravdu nikdy nezvykl, a vlastně by ji ani nenazýval kávou, označení hrušková voda by bylo rozhodně přesnější. Nějaký kofein ale v téhle „kávě“ přece jen byl a ten zrovna teď Karel nutně potřeboval. Hodně špatně totiž spal. Zase se mu zdál ten sen. Sen, co ho trápil už roky a byl rozhodně jeden z důvodů, proč Karel před spaním rád vypil pár piv. To aby spal tvrdě a nepamatoval si, co se mu zdálo.
Tento sen začínal pod mořskou hladinou, kde nebyla voda průzračná a se spoustou barevných ryb, ale
temná a zahlcující. Nebylo přes ni téměř vidět, jako by to ani nebyla voda, ale nějaká černá skvrna, která bobtná, rozrůstá se a všechno živé bere s sebou. Skála se pod hladinou snažil plavat, ale nešlo to, nemohl hýbat rukama ani nohama. Věděl, že kus od něj je loď, kterou hledal. Jenže netušil, na jaké je straně. Plula po hladině moře. Byla někde nad ním. Skála ji viděl v duchu, byla to nádherná portugalská karaka z 15. století, která svítila jako klenot na všechny strany, jenže on ji spatřit nemohl, pohlcovala ho temnota. Vtom si všiml záblesků světla na jedné straně. Ze všech sil se snažil, aby k nim mohl plavat, ale udělal jen naprosto nepatrný pohyb. Pak zpozoroval záblesky na druhé straně a chtěl se k nim vydat, ale taky to nešlo. Najednou nad sebou spatřil tvář své dcery. Stála nad hladinou a dívala se na loď, tím si byl Karel Skála jistý. Vypadalo to, že ho viděla, a on se snažil, jak jen mohl, dostat se k ní a vyplavat na hladinu, ale najednou jako by ho z hlubin moře pohltil vír a stahoval ho dolů. „Julie!!!“ zakřičel.
V tomhle místě se vždy probudil. Ten samý sen se mu zdál noc co noc, když se dostatečně neopil. Někdy měl k lodi blíž, dokázal i rozpoznat, jak je od něj asi daleko, jednou se mu podařilo dokonce vyplavat na hladinu, ale nikdy to netrvalo dlouho, než zase přišel mořský vír a začal ho stahovat. Pokaždé znovu a znovu byl Karel překvapený, nikdy svůj pád do hlubin nečekal.
„Bože…,“ vydechl zmoženě a nasadil si brýle na čtení. Zaplašil vzpomínku na noční můru a rozložil před sebe mapu Bali a okolního moře. Prstem si ujasnil nynější pozici. Všiml si špíny za nehty a chvíli bojoval s tím, aby ji nehtem na protější ruce vyndal, ale moc to nešlo, a tak se na to vykašlal. Na mapě byla vyznačena spousta červených křížků kolem celého ostrovního pobřeží. Ta značila lokality, kde už Karel se svou skupinou pátral, ale nic nenašel. Ukazováčkem zaťukal na místo, kde byla loď právě teď. Krčil čelo a vypadal hodně zamyšleně. Něco mu říkalo, že tady by to mohlo být ono.
Zvedl se a houpavým krokem přešel na příď. Moře bylo klidné, ale veškerý pohyb byl na loďce znát.
Na přídi stála mladá štíhlá černovláska Marie a držela v ruce ovládání podvodního dronu. Na sobě měla vzorované bikiny a přes ně přehozenou světlou tkanou tuniku. Pořídila si ji právě na Bali, to aby se na lodi nespálila. Na hlavě měla sportovní kšiltovku a právě byla v plném soustředění. Důkladně pozorovala obrazovku před sebou, na které sledovala dění ve vodě. Tento typ dronu, podvodní, používal Skálův tým na průzkum v mořské vodě a díky kamerovému systému jeho operátorka rovnou viděla všechno, co sám dron. Zařízení taky bylo možné směrovat tam, kam potřebovala, a dělat tak co nejpečlivější průzkum.
V tom byla Marie dobrá. Sice vystudovala sociální práce, ale životní cesta ji zavedla někam úplně
jinam – díky dvěma semestrům studia historie se stala členkou lehce bláznivého výzkumného týmu, kterému dělala technickou a navigační podporu. Někdy se sama dost divila, jak se to vlastně mohlo stát. Byla dobrodružný typ a ráda cestovala, takže ji potkalo přesně to, co mělo. Bavila ji historie, chtěla zůstat ještě chvíli ve škole a po necelém roce studia holt řekla té výzvě ano, a teď byla tady. Na půjčeném starém jukongu.
Do její komfortní zóny se právě dost neohrabaně nacpal Karel. Chtěl jí koukat přes rameno, aby viděl, co se děje dole, ale neustále do ní šťouchal a napadal na ni, až se Marie nervózně otočila. Z jejího obličeje bylo patrné, že je jí to nepříjemné, potřebovala se soustředit na ovládání dronu, a ne na otravného šéfa.
Karel její výraz pochopil a kousek poodstoupil.
„Menší obrazovku to už mít nemohlo?“ zeptal se podrážděně.
„Málo peněz, malej monitor,“ ucedila Marie.
A Skála pokrčil rameny: „Nejsem Rotschild, co naděláš?“
Bylo znát, že se znají dobře a můžou si k sobě leccos dovolit, včetně vtipkování. Aby taky ne, trávili spolu už nějaký ten čas, někdy se to dokonce zdálo jako věčnost, byť ve skutečnosti to zahrnovalo několik let výzkumů. Celý tým měl celkově čtyři členy. Dva na lodi, dva pod lodí.
Na obrazovce ovladače mořského dronu byla vidět modrá voda a částečky planktonu a nečistot, nic moc víc. Dron proplouval mořskou hladinou a zdálo se, že nemůže najít, co by si tak přála objevit jeho operátorka. Na palubě jukongu začala být cítit nervozita.
Marie dělala, co mohla, ale Skála popocházel kulhavým krokem tam a zpátky, se zaťatými zuby a napětím ve tváři. Podíval se na svoje potápěčské hodinky a přešel k dřevěnému zábradlí vedle Marie. Opřel se o něj a pozoroval hladinu. Byl nevrlý. Což on býval poměrně často. Možná by se jeho popudlivost dala vnímat jako součást povahy. Na slunci byly čerstvé šrámy na jeho obličeji ještě zřetelnější. Vypadal, jako by se nedávno s někým popral. A jeho oči napovídaly, že to nebylo poprvé.
Marie už to nevydržela a trochu přehnaně hlasitě prohlásila: „Nikde nic, jako vždycky.“
Pro Skálu to byl jasný spouštěč vzteku. „Do prčic, musíš s tím hledat, a ne jenom tak plavat!“ řekl nakvašeně.
Marie se bránila, a zároveň už na to neměla nervy. V její povaze byla vstřícnost a jistá bezstarostnost. Vždycky ráda zkoušela nové věci a užívala si přítomný okamžik, v tom byla opravdu dobrá. Jenže tahle dlouhá a zatím dost neúspěšná mise začínala být moc i na někoho tak veselého a přijímajícího jako ona. „Hele, já dělám, co můžu. Kdyby ses nepral, tak jsi mohl jít s nima.“
Skála se na chvíli zarazil a Marii opravil. „Já se nepral. Zmlátili mě! To je rozdíl.“ S mrmláním poodstoupil a stáhl se do sebe.
Tuhle bručounskou polohu zvládal na výbornou a Marii už moc nedojímala. Za většinu svých průšvihů si mohl jednoznačně sám, byl tvrdohlavý a neústupný, ale nedalo se mu upřít, že uměl lidi nadchnout, taky proto celý jeho tým snášel jeho proměnlivé nálady a typickou zarputilost.
Pod hladinou moře klesali ke dnu dva lidé v profesionálních potápěčských oblecích, další členové výzkumné skupiny. Petr a Anna.
Petr byl mladý student historie, který propadl potápění a objevování v hlubinách moře. Od malička ho přitahoval sport. Při vyrůstání na sídlišti se stal mistrem v jízdě na skejtu, na střední škole mohl získat jakoukoli spolužačku na svůj milý úsměv a snowboardové triky, a když si dával rok pauzu před nástupem na vysokou školu, strávil nějaký čas na Srí Lance, kde se naučil skvěle surfovat. V té době zjistil, že ho zajímá a naplňuje cestování, a ke studiu historie si udělal potápěčský kurz. Pak už zbývalo jen málo k tomu, aby se stal členem týmu Karla Skály. Doma ho nic nedrželo, rodiče měl poměrně mladé a v nejlepší formě, přítelkyni žádnou, takže si dobrodružství v bláznivé smečce hledačů pokladu užíval. S Annou to bylo jiné. Potápění nebylo jen její vášní, ale i živobytím. Pracovala na spoustě různých
projektů, jako profesionálku si ji žádali na náročné mise, několikrát se dostala jako kaskadérka k natáčení filmů. Její obrovskou láskou ale byli delfíni a jejich záchrana. Nějakou dobu žila v Singapuru, kde pracovala v místním velkolepém akváriu, v němž se starala o delfíny, cvičila je a hlídala bezpečí tamních zákazníků při plavání s těmito mořskými savci. Jakmile ale cítila únavu z neustálého ruchu velkoměsta a každodenního setkávání se s desítkami lidí, přijala s radostí Karlovu nabídku být vedoucí potápění v jeho čtyřčlenném týmu. Neměla děti a ani je neplánovala, její život byla voda.
Tihle dva potápěči postupovali podél žlutého lana podvodního dronu a kolem nich kroužily drobné rybky na korálových útesech. Petr s Annou měli na zádech kyslíkové bomby a na nohou masivní ploutve. Moře bylo absolutně průzračné. Obklopovala je tyrkysově modrá voda a všechny možné odstíny zelené a další úžasné barvy korálových útesů.
Proplouvali mezi dálnicemi pestrobarevných ryb, ale neměli čas ani myšlenky na to, kochat se krásou kolem. Byl před nimi jednoznačný úkol. Navzájem se kontrolovali potápěčskými signály a pokračovali dál do temnějších hlubin moře. Dron postupoval spolu s nimi. Před jeho kamerou se občas objevila rybka, jinak nic neobvyklého. Až najednou se na obrazovce mihl jakýsi zvláštní útvar. Dron se ale nezastavil a plul dál.
Skála poklepal Marii na rameno. „Zpátky! Zastav! Otoč se zpátky.“
Marie nechápala: „Co? Nic tam nebylo.“
„Otáčej,“ nedal se odbýt Karel. Něco zahlédl. Něco, na co čekal už dost dlouho.
Marie ho ne zrovna ochotně poslechla a začala pracovat s displejem. Navigovala dron. Ten zpomalil, otočil se a hledal. Bylo slyšet, jak pracují jeho servomotory.
Po chvíli se v záběru kamery objevil podivný tvar. Vlastně nešlo vůbec rozeznat, co přesně to je, ale Karel Skála měl oči tak vycvičené, že by to snad poznal i v úplné tmě. „Stůj. To je ono. Stůj!“ křičel naprosto užasle a nemohl uvěřit, že se to opravdu děje.
„Stojím, snažím se! Myslíš, že to jde samo?“ komentovala to nervózně Marie. Byla překvapená a zmatená, ale začínala být podobně vzrušená jako
Skála. To snad není možné, že by to opravdu našli?
„Jo, jo…,“ mumlal Karel a naklonil se k displeji. Chtěl prozkoumat obrázek co nejvíc zblízka a snažil se v něm zorientovat. Bylo to ono. Potopená loď. „Teď pomalu na jihovýchod. A jdi dolů. Klesá to. Vidíš?
Jde to po svahu.“
„Vidím,“ skoro zvolala Marie a neskrývala nadšení. Už to zase byla ta veselá a bezprostřední žena. Nadšeně vykřikla: „Tady jsou trámy. Jihovýchod. Jedu!“
„Jo, není to kovový!“ téměř křičel Karel Skála a nevěděl, co dělat nebo prožívat dřív. Oba s Marií byli
napnutí jako struny. Karel byl šťastný a roztržitý zároveň, nervózní a vzrušený. TOHLE bylo ONO!
Najednou zpozorněl a rozběhl se pro svou mapu na záď lodi. Zakroužkoval oblast průzkumu a napsal si přesné souřadnice. Podíval se na hodinky a snažil se udělat všechno co nejpečlivěji, ale jeho nadšení mu to dost komplikovalo.
Vybavila se mu jeho žena Ivana. Seděla na pohovce u nich doma a četla si noviny. Byla soustředěná, takže se jí uprostřed čela objevilo několik vrásek.
Jako vždycky, když nad něčím usilovně přemýšlela nebo byla do něčeho absolutně ponořená.
„Ivano?“ řekl nesměle Karel, nechtěl ji vytrhnout ze soustředění příliš prudce.
„Minutku…?“ pronesla jemně a zvedla otevřenou dlaň směrem k němu. To taky vždycky dělávala. Potřebovala si asi něco dočíst, protože opravdu už za malou chvíli se otevřená dlaň proměnila v natažený ukazováček, který směřoval ke Karlovi. „Můžu!“
oznámila radostně, odložila noviny a zadívala se na něj. „Povídej, jsem jenom tvoje,“ usmála se.
Karel k ní přešel a přisedl si k ní. „My jsme to našli. Našli jsme tu loď…,“ řekl měkce a radostně.
„Opravdu? To je úžasné,“ okomentovala to Ivana a Karel si všiml, jak se jí pohybuje nos, když mluví.
Tohle miloval, špička Ivanina nosu mluvila mikro pohyby spolu s jejími ústy. Karlovi to přišlo strašně legrační, když si toho všiml na prvním rande,
a byla to jedna z věcí, kterou doufal, že bude vídat do konce života. „Já věděla, že se ti to podaří.“ Ivana Karla objala a obraz se rozplynul. Karel se trpce usmál.
Vtom se před Petrem a Annou pod vodou objevil tvar potopeného vraku. Oba byli vnitřně rozechvělí, protože věděli, co to znamená, ale nenechali se rozhodit a postupovali naprosto klidně a systematicky. Anna Petrovi znakovala vpřed a on na ni v potápěčské znakovce udělal gesto, že rozumí, a následoval ji, aby vrak prozkoumali.
Anna vše zaznamenávala na podvodní GoPro kameru. Tento vynález snímal obraz v celé šíři i pohybu jako rybí oko, takže byl vrak lodi krásně vidět.
Kromě potápěčů pečlivě zkoumal nový objev i dron, který rytmicky bzučel, ale ohromná masa vody tento zvuk značně zkreslovala. Anna klesla až k mořskému dnu, aby si lépe prohlédla trosky potopené lodi. Byla absolutně uhranutá. To, co před sebou viděla, vypadalo jako malý zázrak. Připadala si, jako kdyby právě objevila Atlantidu, ale věděla, že tohle je ještě mnohem lepší! Jak si prohlížela vrak lodi, došlo jí, že je najednou něco špatně. Všimla si, že jí z potápěčské mechaniky začíná unikat vzduch. Něco se přihodilo.
Petr koutkem oka zaregistroval, že se něco děje, a raději připlul k Anně. Cestou si všiml, že z její výstroje proudí příliš rychlý proud vzduchových bublin. Zkušená potápěčka nepanikařila a snažila se nejdřív mechaniku opravit ručně, ale nešlo jí to. Bubliny unikaly stále dál. Petr na nic nečekal, ujal se její techniky a pokoušel se problém vyřešit sám.
Anna mezitím využila Petrovu nouzovou mechaniku. Vložila si do úst dýchací přístroj a podívala se na displej svého tlakoměru. Uviděla, že jí vzduch mizí velice rychle. Pod potápěčskou výstrojí rostlo její zděšení. Vzpomněla si na své začátky v potápěčském kurzu, jak se v zatopeném lomu poprvé ponořila do hloubky, a když klesala níž a níž, přemýšlela nad tím, že každý metr by jí mohl ubrat kus života. Kdyby se dole něco stalo, nestačila by vyplavat nahoru. Věděla to. A slíbila si, že pokaždé, když vleze do vody, bude pokorná a připravená na cokoli.
Petrovi se pořád nedařilo proud vzduchu z hadice zastavit a Anna už začínala panikařit. Měla strach.
Jako tenkrát. Pod brýlemi bylo vidět jen její vyděšené oči. Petr si toho všiml a pevně ji chytil a pomáhal jí se vzpamatovat. Teď oba potřebovali klidně dýchat, aby ovládli jak své emoce, tak svůj dech. Vzduch z Anniny mechaniky pod kontrolou nebyl, ale oba potápěči dýchali z Petrovy láhve. Byli v hloubce dvacet devět metrů.
„Kde sakra jsou tak dlouho?“ ptal se zamyšleně Karel Skála a díval se na displej dronu.
„Asi někde za námi,“ poznamenala Marie.
Ale Skála měl divný pocit. „Radši se na ně mrkneme.“
Marie začala otáčet dron a hledala dva potápěče. Najednou uviděla, že něco není v pořádku, jejich přátelé měli zjevně problém. Vypadalo to, že Anna je rozhozená a Petr se snaží situaci zachraňovat. Marie ani Karel ale nevěděli, co se děje, a začali být zmatení a nervózní. Skála se snažil rozeznat, v čem je háček, až si všiml bublin, které unikaly z Anniny mechaniky.
„Prasknul regulátor,“ řekl napjatě. „Kurva, nevidím to pořádně. Jak jsou hluboko?“
„Dvacet pět metrů,“ poznamenala vystrašeně Marie.
Vtom se Skála kulhavě rozeběhl po palubě. Bylo vidět, že ho zranění ze rvačky bolí, ale byl příliš soustředěný na to situaci vyřešit, než aby na to bral větší ohledy. Vrhl se k lodnímu zábradlí a snažil se něco zahlédnout ve vodě.
Petr a Anna mezitím stoupali nahoru a situaci naštěstí zvládali dobře. Petr sledoval displej počítače na své výstroji a všiml si dronu, který proplaval kolem nich a sledoval je. Oba pochopili, že Karel i Marie o jejich situací vědí a monitorují je.
Skála byl nervózní a cítil, že musí nějak zasáhnout. Nedalo mu to. Popadl potápěčskou masku
a s heknutím vylezl na zábradlí. Nerozmýšlel se, okamžitě skočil do vody a zakřičel u toho bolestí. Jakmile vyplaval na hladinu, narazil si na obličej masku a podíval se do hlubiny.
Z paluby na něj volala Marie: „Má ji u sebe, jdou nahoru! Jdu s nima!“
„Kde?“ ptal se Skála, když na chvíli vykoukl z vody.
„Plav víc doprava. Doprava!“ zakřičela Marie hlasitěji a ukazovala rukou: „Tam!“
Skála se otočil a plaval tím směrem. Teď nechtěl nic jiného než najít své přátele.
Petr s Annou zastavili pět metrů pod hladinou na bezpečnostní pauzu kvůli snížení tlaku. Dole pod hladinou je tlak hodně vysoký a na hladině zase nízký, a tak musí vykonat dekompresi, aby ten rozdíl zvládli. Petr sledoval svůj počítač a Annin zrak putoval vzhůru směrem na hladinu. Uviděla Skálu a znakovala na něj, že všechno zvládají v pohodě. Vnitřně se cítila vyděšená, ale už mnohem klidnější. Byla vděčná Petrovi, že jí pomohl, a když viděla na hladině slunce a věděla, že bude brzy nad vodou, cítila se mnohem bezpečněji.
Jakmile se všichni tři vynořili nad hladinu a vyškrábali se na loď, padli vysílením na palubu. Sundávali si masky a přerývaně dýchali. Všichni měli v očích úlevu, ale taky spoustu dalších pocitů.
Petr se unaveně opřel o zábradlí. Byl to tmavovlasý mladík a z jeho opálené tváře se dalo vyčíst, že
něco takového už opravdu nikdy nechce zažít. Skála se zvedl a přešel k Anně. Chtěl jí položit ruku na ra-
meno a dost možná se i omluvit, ale ona ho prudce odstrčila. Byla pořádně naštvaná.
„Teď ne! Kolikrát jsem říkala, že jsou ty cajky už v prdeli?“
„To byla nějaká náhoda,“ bránil se Skála. „Všechno jsem to pečlivě prohlídnul.“
„Tak to byla pěkně blbá náhoda!“ nedala se Anna. „Jsou to starý křápy. Nemáme prachy, nemáme pořádný vybavení, nemáme plán. Střílíme od boku!“
„To přece není pravda,“ oponoval Karel. „Aby člověk něco našel, musí hledat. Tak promiň, že to nejde na první dobrou!“
„Honíme akorát fata morgánu! Nikdo nic nenašel. Proč asi?!“ přitvrdila Anna.
„Protože ostatní vědí hovno,“ zakřičel Skála.
Dívali se sobě navzájem zpříma do očí. Anna byla pořád udýchaná a naprosto zničená. Odevzdaně mávla rukou. Měla pocit, že tohle fakt nemá zapotřebí. Dole mohla umřít. A pro co vlastně? Pro sen?
Petr mezitím studoval její vybavení a snažil se přijít na to, kde nastal problém. „Prasklá membrána,“ prohodil směrem k Anně.
Ta si jen povzdychla: „Já už jsem k tomu řekla svý.“
„Zase tak hrozný to není,“ vložil se do toho znovu Skála. „Já když se začínal potápět, tak…“
„Byla první světová válka,“ skočil mu do řeči Petr a Skála okamžitě zmlkl a hodil na něj upřený pohled.
Anna se začala uvolněně smát a pak Petra pochválila: „Zvládnul jsi to perfektně! Tak to má bejt.“
„Dík,“ opáčil Petr, „ale málem jsem se u toho posral strachy.“
„Proboha lidi, lidi, haló!“ otočil hovor neodbytně Skála. „Copak si neuvědomujete, co jsme právě našli?! Tohle změní historii!“
„Zatím ani nevíme, co to je,“ odpálkovala ho Marie.
„Ale zjistíme to! Dnes jsme udělali pokrok!“ shrnul situaci spokojeně Skála.
A pak se ozvala Anna: „Ale příště někdo umře!“
Tato světlovlasá vysoká žena kolem čtyřicítky se zvedla a odkráčela na střechu lodi.
Marie se podívala na Skálu a výmluvně nazdvihla obočí. „Já říkám pořád, že jste blázni, když tam lezete. Já snesu vodu maximálně u bazénu.“ Pak sbalila podmořský dron a odešla nahoru za Annou.
Petr všechno sledoval a pak Karlovi neoblomně oznámil: „Dokud se to nevyřeší, tak do vody nevlezeme.“ Bylo mu jasné, že si to myslí většina týmu, a Skála má prostě smůlu, nedá se nic dělat, do takového nebezpečí už se nikdo nesmí dostat. Bez ohledu na Skálovo nadšení z toho, že našel na mořském dně nějaký vrak. Zatím o něm skoro nic neví, ale za život žádného z nich to rozhodně nestojí.
Tohle všechno se Petrovi honilo hlavou, zatímco ve Skálovi to vřelo vzteky. Vždyť byli tak blízko! Konečně! Zakroutil naštvaně hlavou, a zatímco to celé zpracovával, vztekle zahodil kus výbavy, kterou držel v ruce. Zadíval se na hladinu moře a uslyšel Marii ze střechy lodi.
„Jsi v pořádku, Aničko? Měla jsem hroznej strach.“
„Jsem, neboj,“ odpověděla Anna a pokusila se o úsměv. „Je to v pohodě. Musím se jenom vzpamatovat.“
„Já bych se odstěhovala na poušť,“ řekla Marie při pokusu Annu rozveselit. A povedlo se jí to. Obě se zasmály.
Anna si vzpomněla, na kolika místech vlastně žila.
Narodila se v malé vesnici na Vysočině, do školy chodila v Poličce a už tenkrát si představovala, jaké to bude, až z Československa zmizí. Toužila po vodě.
Od té doby, co ji rodiče poprvé vzali k moři do Jugoslávie. Poznala svou vlastní vnitřní svobodu. Byla pod vodou. Tam mohla být Anna opravdu sama sebou. A to jí zůstalo. Strávila spoustu času na brigádách v zahraničí, taverna v Řecku, restaurace ve Skotsku, průvodcování na Islandu. Až se naprostou náhodou dostala do zoologické zahrady na Kanárech, kde byla poprvé blízko delfínům. A zamilovala se do nich. Rozhodla se vrátit do Česka a vrhla se na studium Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a to hlavně kvůli
Terénnímu kurzu biologie mořských bezobratlých, který probíhal v Jaderském moři. Chtěla poznat po-
tápění a moře blíž. Následovaly roky nomádského
života – částečně na projektech v USA a částečně všude možně s českým týmem kolem Karla Skály.
Pak Singapur a touha dělat to jediné, ale táhlo ji to ke známé partě lidí a jejich způsobu práce. Tomu, který teď tak proklínala, protože se z úžasného zapáleného dobrodružství stalo honění fata morgany…
Nebo aspoň někdy z toho Anna měla takový pocit.
Jako právě teď.
Skála byl rozladěný. Nehodlal se zabývat tím, že jeho vlastní výzkumný tým nedokáže ocenit tak obrovský objev. Jsou to naprostí barbaři, stěžoval si v duchu. Pak vzal do ruky mapu plnou červených křížků kolem celého Bali. Místo, kde zrovna byli, označil tlustým kroužkem. Přes všechno to nepochopení cítil zadostiučinění. Lidský faktor nechal být a soustředil se na historii. Na objev. Tohle byla velká věc.
Přešel na záď k řízení lodi. Nejdřív ji otočil, aby plula směrem k pevnině, k tomu exotickému ráji, a potom se zamyslel, jak to vlastně všechno začalo.
To když byla Julie ještě malá. Vyprávěli jí pohádky… Skála tu myšlenku zaplašil, začala se s ní totiž vynořovat i zasutá bolest. Raději se soustředil na to, co se stalo dnes. To, co se zapíše do historie.
Anna s Marií se opalovaly na střeše a Petr stál na přídi lodi a rozhlížel se. Loď prorážela modré vlny
a slunce pálilo. Rajský ostrov byl na dosah ruky se všemi svými přírodními krásami, dechberoucími památkami, duchovním učením i turistickými šílenostmi. Ale nic z toho tento tým hledačů pokladu nevnímal. Byli tu proto, aby objevili, co se skrývalo na dně moře.