DAVID BUDAI
PROLOG
Možná vás napadne, že jsem na vypravěče příliš mladý, protože jsem na světě teprve od roku 2016. Ale co mi schází na letech, bohatě doháním svou vnímavostí. Podobně jako většina bytů jsem totiž i já velmi schopným pozorovatelem.
Ke svému pozorování mám příhodné podmínky. Stačí si uvědomit, kolik času ve svých bytech trávíte, co všechno tam děláte a jaké věci řešíte. My, byty, známe vaše touhy i trápení, zvyky i radosti, obavy i intimity. Trávíme s vámi více než polovinu vašeho života, a to už je docela slušný základ pro důkladnou infiltraci.
Tak třeba Nela o sobě spoustu detailů prozradí, sotva večer dorazí domů. Podle tónu, jakým pozdraví Leonarda, poznám její náladu a odhadnu, jaký měla den. Když mluví, je veselá a plná energie, zřejmě se jí dařilo. Ale když je odtažitá, zachmuřená a nedbale kolem sebe pohazuje kousky oblečení, mohu téměř s jistotou tvrdit, že dnešní natáčení stálo za prd, jak často sama prohlašuje. Je jasné, že ji den vysál na dřeň a po zbytek večera s ní nic moc nebude.
Neberte to špatně, ale jste docela průhlední. Co na sebe neprozradíte tím, jak se tváříte a co vyvádíte, to podrobně vylíčíte při večeři, snídani, telefonování, psaní zpráv nebo sledování televize. Máme o vás dokonalý přehled, i když s vámi trávíme jen část dne. Vše ostatní se k nám dostane přes slova, když vzpomínáte, vyprávíte, řešíte problémy a hádáte se.
Hádky jsou nejhorší a nemám je rád, i když jsou často nejlepším zdrojem informací. To, co Nela prožívá a dusí ve svém nitru, velmi snadno vyplave na povrch při neshodách a zuřivých slovních potyčkách. Ve vzteku je schopna říct i slova, která by jinak zůstala skryta.
Při jedné hádce Leonarda a Nely jsem poprvé poznal i to, co mě vždycky dokáže neuvěřitelně potrápit. Slzy.
Slzy, které ukazují smutek. Stékají jedna po druhé, letí vzduchem, dopadají na podlahu a tříští se, takže všechno cítím a intenzivně prožívám. Potom slzy uschnou, ale přesto po nich zůstane lehké slano, které mi tu nešťastnou událost připomíná ještě dlouhé dny. Dokud podlahu někdo nevytře.
Když jsem poznal, jaký hněv a zoufalství v sobě mohou slzy ukrývat, měl jsem z toho mizernou náladu a nevěděl si s tím rady. Byl jsem naprosto zaskočený a několik dnů se mnou nebyla řeč. Považoval jsem to za tragédii a byl přesvědčený o tom, že partnerské hádky jsou to nejhorší, co existuje.
Ale pak mi jiný byt u nás v domě vyprávěl, co zlého se děje u něj. Řekl mi, že hádky jsou mnohdy to nejpozitivnější, co zažívá. A taky že poznal něco mnohem horšího než slzy.
„Byla to krev, můj milý příteli,“ pověděl mi. „Krev, kterou nezpůsobilo zranění při krájení rajčete, ale krev, která tekla,
když jeden na druhého vztáhl ruku. Vím, že se trápíš slzami.
Ale věř mi, že mnohem horší je, když na podlahu stéká krev.“ Tehdy jsme se spřátelili.
Možná si to neuvědomujete, ale i byty mezi sebou čile komunikují. Tu a tam možná zaslechnete tajuplné zavrzání, tlumené zabouchání, podivné cvaknutí nebo jiné zvláštní zvuky. Jindy vám zase zavrčí topení a vy myslíte na odvzdušnění, zatímco ve skutečnosti právě dorazila zpráva z bytu o pár pater nad vámi.
Někdy byty promlouvají přímo ke svým obyvatelům. Já sám se občas vztekám, třeba když v předsíni někdo šlape v zablácených botách, a potom teatrálně v průvanu zabouchávám dveře nebo okna, aby to všichni slyšeli. Už jsem také uprostřed noci naschvál spustil kouřový alarm v předsíni.
Ale podobné vylomeniny dělám výjimečně, protože Leonard a Nela, moji obyvatelé a majitelé zároveň, se o mě hezky starají a já si ve skutečnosti nemůžu prakticky na nic stěžovat. ■ ■ ■
Leonarda a Nelu jsem poznal v roce mého dokončení, když přišli na první prohlídku mé maličkosti, a musím přiznat, že je mám opravdu rád. Možná je to nějaký druh bezpodmínečné lásky k prvním obyvatelům, ale spíše si myslím, že si mě získali svou neskrývanou bezprostředností a radostí z toho, jak vypadám.
Nela je velmi půvabná žena, která má ideální výšku pro většinu mužů a nemusí se příliš snažit, když chce přitáhnout jejich pozornost. Má kulatý obličej, který je v dolní části lehce zkosený, a když se směje, naskakuje jí na levé tváři drobný dolíček. Ráda mění účesy, což ale nejde příliš dohromady
s tím, že se živí jako herečka. Když hraje v seriálu, nemůže si zkrátka dovolit chaotické a neplánované změny, které ji náhodně napadnou ve sprše nebo cestou z divadelní kavárny po třech skleničkách vína. Na krku má podlouhlé znaménko, která vypadá jako nedokončené tetování, a zbožňuje krajkové spodní prádlo velmi výrazných barev. A když není právě před kamerou, ani se nesnaží ukrývat svůj vnitřní vak napěchovaný nesourodou směsí spontánnosti a houževnatosti. Nejvíce se děsí toho, že uvízne mezi otáčivými dveřmi v opuštěném obchodě nebo že se probudí v rakvi zakopané pod zemí s jednou sirkou v kapse.
Miluje Leonarda, vysokého a hubeného muže, který si občas stýská nad tím, že jeho svalové partie nejsou uspokojivé, ale když si obleče úzké džíny a košili, je pro ženské oko vizuálně nadmíru líbivý. Má husté hnědé vlasy, u kterých nehrozí, že po čtyřicítce vypadají, pronikavě modré oči a střídá hladce oholenou tvář s chaotickým neupravovaným osmidenním strništěm. To když zrovna nemá náladu na holení. Je totiž vývojářem počítačových her a většinou pracuje z domova, takže se občas ponoří do práce a holení považuje za nejotravnější činnost na světě. Je sečtělý, většinou klidný a někdy se uchyluje k sebelítosti. Střídají se mu období konzervativní neměnnosti, kdy nerad zkouší nové věci a odmítá poznávat nové lidi, a chvíle velkého bláznovství s touhami po dalekých cestách do neznáma bez návratu. Je upřímný, zbožňuje hranolky
McDonald’s, nemá rád injekční jehly a jeho snem je vybudovat si v lese podzemní domek a před všemi se tam schovat.
Náš oficiální vztah, tedy vztah bytu číslo 217 a jeho prvních obyvatel, začal 2. září 2016. Dáma v dokonalém kostýmku v barvě půlnočního moře předala Leonardovi a Nele
dva klíče, jeden kovový od hlavního vchodu a druhý kartonový s obrovským logem developera, obálku s příručkou obsahující instrukce, jak se o mě starat, firemní šampaňské a květináč s miniaturní dracénou, kterou všichni považují za palmu, a přitom má mnohem blíže k agáve. Vše doprovodila několika nacvičenými frázemi o krásném novém bydlení a nezapomenutelných zážitcích. Naštěstí její povídání nebylo tak dlouhé, aby bylo nutné předstírat úsměv.
Když formality skončily a za developerskou paní se zavřely dveře, obklopil mě prazvláštní pocit úzkosti a štěstí. Holými místnostmi se dunivě rozléhaly kroky, slova se odrážela od stěn a já si v tu chvíli uvědomil, že vstupuji do nové etapy své existence.
Stal jsem se dokončeným bytem, měl jsem svůj vlastní záznam v katastru nemovitostí a byl jsem oficiálně předán novým majitelům. A ve stejném okamžiku jsem se stal nedílnou součástí jejich budoucího života.
Fascinovaně jsem sledoval, jak se chytili za ruce, pomalu přešli největší místností k balkónu a vyšli ven. Dlouhou dobu se mlčky rozhlíželi po okolí a možná si představovali, co jim přinesou následující týdny, měsíce a roky.
I já jsem přemýšlel, co mě čeká a dějištěm jakých událostí se stanu. Jen má představivost byla zatím velmi omezená.
Kromě několika útržkovitých vyprávění dělníků a techniků, kteří při stavbě domu probrali své vlastní životy, jsem o lidských pocitech a vztazích nevěděl skoro nic.
Až Leonard s Nelou mě začali zasvěcovat, a já rychle poznal, jak radostné, strastiplné i smutné mohou lidské osudy být.
KAPITOLA 1
L eonard a Nela zatím nejsou manželé, ale tvoří úzce semknutý pár se vším, co k této definici náleží. A už tím, jak se oba chovají, jak zvláštně se na sebe pošklebují nebo jak spolu mluví, vytvářejí nové podněty k pozorování a přemýšlení. Ptáte se, jak mohou být tito dva lidé spolu, a zároveň nepochybujete o tom, že takový vztah musí být vlastně moc fajn. A čím déle je znáte, tím nutkavější máte pocit, že jejich vztah nedefinují oni jako hlavní aktéři, ani okolnosti, ale spíše samotná hluboká podstata tohoto vztahu, jakási vlastní vztahovost či párovost.
Kdybych měl vybrat slovo, kterým bych jejich vztah vystihl, byla by to sehranost. Při sledování romantického filmu většinou během několika málo minut poznáte, jestli má ústřední pár svou přirozenou dynamiku a mezi herci to funguje. Pokud ano, dokážete filmu odpustit i drobné scenáristické nešikovnosti, aniž by vám to zkazilo celkový dojem. U filmu se zkrátka bavíte a těm dvěma hercům
jejich role věříte. A podobně vnímám i vztah Leonarda a Nely.
Poznali se dva roky před tím, než si mě společně pořídili. Rádi o sobě prohlašují, že jejich seznámení bylo osudové.
„Kdybychom se nesetkali na oslavě, zřejmě bychom na sebe narazili o něco později v Kolíně nad Rýnem. Já bych tam odjel na herní veletrh a Nela tam natáčela seriál. Bylo to nevyhnutelné,“ říká většinou Leonard.
„Nedokážu se smířit s představou, že naše setkání bylo jen hříčkou náhody. Na to se k sobě až příliš dokonale hodíme,“ prohlašuje zase Nela.
Pak společně vyjmenují několik dalších situací a příležitostí, které by je tak jako tak svedly dohromady. Je to nesourodá směsice různých míst, která nezávisle na sobě navštěvovali, událostí, kterých se pravidelně účastnili, společných známých, kterými se obklopovali, dovolenkových destinací, které chtěli oba navštívit, a pracovních plánů, které se měly nevyhnutelně zkřížit. Postupem času všechny tyto okolnosti nabobtnaly do neforemné koule osudových a romantických souznění, takže kdykoliv bylo potřeba, stačilo hrábnout dovnitř a okamžitě vypadl ten či onen důkaz předurčenosti a výjimečnosti jejich vztahu.
Ve skutečnosti nebyla cesta ke společnému soužití úplně přímočará. V době, kdy se poznali, neměla totiž Nela na jakýkoliv bližší vztah s Leonardem ani pomyšlení.
Nela se v lásce zklamala hned několikrát a dlouho se zmítala mezi náručemi mužů, mezi něž patřili sebevědomí milovníci sebe samých, excentričtí tvůrčí géniové i alternativně smýšlející podivíni. Jako herečka k tomu ostatně měla více příležitostí, a nebylo to dáno jen temperamentním divadelním prostředím, ve kterém se pohybovala. Do vztahů
se vrhala po hlavě, a pak v hlubokých smutcích střízlivěla z nečekaných rozchodů a opakovaných zklamání.
Předposlední vztah před Leonardem prožila s muzikantem Ondřejem, což zřejmě souviselo s tím, že Nela v té době propadla zkoumání alternativní hudby. Vše začalo intenzivní zamilovaností, v níž sehrála zásadní roli kombinace jeho tvůrčí energie, hypnotizujících kytarových sólíček a fascinujícího sexu, a skončilo po čtyřech měsících hořkým prozřením a znechucením.
Toto znechucení narůstalo, když Nela postupně poodkrývala jeho na první pohled nenápadné zvyklosti a hygienické nedostatky geniálního muzikanta, které se zpočátku ukrývaly pod bouří zamilovaných hormonů. Uvědomila si, že si Ondřej skoro nikdy nečistil zuby, protože zbožňoval ranní pachuť v ústech smíchanou s neslazenou instantní kávou, a večer zase zastával názor, že k vyčištění zubů stačí vodka. Vytáčela ji nevkusná díra zející místo horní čtyřky i skutečnost, že si kvůli permanentnímu nedostatku peněz odmítal pořídit umělou zubní náhradu. Nesnášela, když jedl ze špinavých talířů, které si vytáhl z myčky, a vadilo jí, že z přírodního přesvědčení ignoroval deodorant.
Že s tímto člověkem nemůže žít, jí došlo, když se jednoho rána probudila v jeho posteli. Zaujatě ji pozoroval a potom prohlásil: „Pamatuješ, jak jsme se minulý týden milovali, když jsi měla menstruaci? Bylo to úžasné! Nemyl jsem se potom ještě pět dnů, abych na sobě mohl mít tvou krev. Bylo to, jako bych byl stále v tvé absolutní blízkosti.“ V ten okamžik se vypařily i poslední zbytky přitažlivosti a na místě se s ním rozešla.
Po tomto dalším zklamání si Nela přikázala přísnou sexuální zdrženlivost a předsevzala si, že svou pozornost soustředí výhradně na herectví a rozvoj vlastní osobnosti. Začala každý den běhat a cvičit, a právě v tomto období nové, samostatné a sebevědomé Nely poznala svalnatého a charismatického jogína Alexandra. Takže se její smělé plány zbortily jako nekvalitně nahozená omítka.
„Tehdy jsme dokoukali film o cestě do Indie a on se mě zeptal, jen tak mimochodem, jestli se spolu vyspíme,“ vyprávěla Nela svému nejlepšímu kamarádovi. „No a já to promyslela. A prostě ten další dokument o Bali už jsme nestihli.“
„Kecáš,“ hýknul Lukáš.
„Fakt nekecám,“ trvala na svém Nela. „A dokonce to bylo dost sexy.“
Lukáš vypadal, že ho taková představa zaujala, zvláště
když si představil Alexandrova vypracovaná lýtka, která považoval za charakteristickou součást jogínské filozofie. „Takže začíná tvé velké duchovní dobrodružství,“ podotkl.
„Možná,“ usmála se Nela.
Jenže vůbec. Sedli si svým mentálním naladěním a Nela pár týdnů hltala inspirativní mnohahodinové rozpravy o hledání vnitřního světa prostřednictvím meditace a současně s ním v posteli začala zapomínat i na své dřívější hořké nezdary v lásce. Ale rozešla se s ním v okamžiku, kdy zjistila, že Alexandr souběžně s ní udržuje ještě další tři duchovně-sexuální vztahy.
A právě tehdy do jejího života vstoupil Leonard, který do té doby zažil jen jeden vážný vztah. Tři roky chodil s Darjou, která byla o deset let starší a pracovala jako humanitární pracovnice. Pokaždé když se po pár měsících vrátila z mise
v Africe, prožívali intenzivní období nezřízené vášně, které bylo obvykle ohraničené dalším Darjiným odjezdem. Leonard hltal její vyprávění o hořkém koloběhu života v chudých zemích a byl hrdý na to, že má po svém boku ženu, která díky své odvaze a odhodlanosti mění svět.
Na jedné misi v Jižním Súdánu se Darja zamilovala do místního chirurga a záhy s ním otěhotněla. Leonardovi nečekaný obrat své životní cesty shrnula během desetiminutového telefonního hovoru na Štědrý den, při kterém se s ním zároveň rozešla a požádala ho, aby jí přes DHL poslal pár věcí, které si u něj nechala. Leonard o této bolestné zkušenosti nerad mluví, ale z různých střípků, které tu a tam zmíní, se z této nešťastné lásky dostával hodně dlouho a podvědomě se uzavíral před dalšími vztahy, aby se znovu nezklamal. Od té doby také neslaví Vánoce a nekompromisně odmítá akceptovat jejich duchovní i komerční pojetí, protože nechce rozvrtávat zranění, která se mu ještě úplně nezahojila.
Leonard nezapadal do skupiny mužů, se kterými Nela doposud chodila. Byl sice také tvůrčí osobností, ale nevybočoval žádnou intenzivní duchovností, nezvladatelnou životní neuspořádaností, přehnanou vypočítavostí ani jinými extrémními vlastnostmi. Rozhodně nebyl průměrným a nezajímavým mužem, ale životní extrémy, které Nelu odjakživa lákaly, byly v jeho případě jaksi obroušeny do takové míry, že nepřestával být zajímavý, ale zároveň s ním bylo možné pobývat v dlouhodobějším vztahu.
S Nelou se seznámil velmi neoriginálně, a to na narozeninové oslavě Lukáše, který byl jejich společným kamarádem.
A jelikož Lukáš, čerstvě se vznášející v rozčeřeném jezeře zamilovanosti jednoho ze svých jarních vztahů, toužil párovat
všechny nezadané kolem sebe, vymyslel sofistikovaný plán, že by mohl dát Leonarda dohromady s Nelou. Byl přesvědčen, že by se k sobě dokonale hodili, a proto oba pozval na svou party. ■ ■ ■
Samotná oslava byla podle vyprávění docela fiasko, přestože Lukáš každé své narozeniny považoval za výjimečnou událost a k přípravě přistupoval systematicky a s úzkostlivou pečlivostí. Naplánoval velký grilovací piknik u řeky a shromáždil zásoby všemožného alkoholu, vepřových a hovězích masíček, kukuřičných klasů, v alobalu ukrytých hermelínů a nejrůznějších mističek plných zeleniny a jednohubek. Do příprav se ponořil s takovou důkladností a sebevědomím, že ignoroval i nepříliš dobré vyhlídky počasí. A třebaže na poslední chvíli zajistil několik velkých slunečníků a pokryl je igelitem, jeho vypiplanou oslavu po chvíli totálně rozmetala bouřka a příšerná zima.
Náhradní plán, i přes svůj bezbřehý perfekcionismus, Lukáš bohužel neměl, což si následující dva dny hloubavě vyčítal a propadal vyčerpávajícím stavům beznaděje a drásavého poraženectví. Jak jsem později poznal, u Lukáše to nebylo nic zvláště překvapivého.
Účastníci oslavy hromadně pobrali, co lijáky nestačily rozmočit, a narychlo sháněli místo, kde by se dvacítka lidí mohla ukrýt. Po několika pokusech zapadli do nevkusné hospody, jejíž jedinou předností v tu chvíli bylo, že měla dostatek volných stolů.
Lukáš se snažil nedávat najevo své zoufalství, a veškerou svou vnitřní rozbouřenost koncentroval do svých chodidel,
kterými křečovitě a razantně klepal pod stolem o podlahu. Snažil se situaci všemožně zachránit, takže dával k dobru své tragické randicí historky. Po chvíli se mu podařilo promočenou a pochmurnou náladu rozptýlit, lidi se začali setrvačně bavit, a on se tak mohl soustředit na svůj plán s párováním Nely a Leonarda. Strategicky a trpělivě vysedával naproti Leonardovi, aby si mohla Nela, která měla tehdy kvůli zkoušce v divadle zpoždění, přisednout rovnou vedle něj.
Leonardovi doznívala mizerná nálada z uplynulého pracovního týdne, což dával najevo hlavně tím, že se s nikým příliš nebavil. Po letech vzpomíná, že ho celá sešlost hrozně štvala a měl v plánu zdržet se jen nezbytně dlouhou dobu, aby Lukáš nepojal podezření, že se jeho narozeninám vyhýbá.
Pak si ale přisedla Nela, a on své plány přehodnotil. Na okamžik zapomněl na trápení v neuspokojivé práci a nechal se unést její nekompromisně podmaňující přítomností. Jeho pozornost upoutala už rozpustilým způsobem, kterým okomentovala všudypřítomné deštníky a skutečnost, že někteří účastníci byli kompletně promoklí. Nela byla milá a uhlazená, ale její výraz jiskřil skrytým a neukojeným rošťáctvím, které si nechávala jen pro sebe. Odhalit ho dokázal jen velmi bystrý a důvtipný pozorovatel, kterým Leonard byl. Tedy když zrovna nebyl plně ponořen do svých niterných myšlenek, při kterých dokázal své okolí suverénně ignorovat. Jenže v případě Nely to nedokázal, a já tak dnes mohu vyprávět jejich příběh.
„Ahoj, tohle jsem také četl,“ ukázal Leonard na knihu s temnou obálkou a nádechem živočišné erotiky, která
ohromila ženy a rozdivočila recenzenty. Nela se právě chystala schovat do kabelky knihu, kterou si cestou četla.
„Opravdu? Nevypadáš, že jsi ten typ čtenářky,“ odpověděla mu přátelsky.
„Ano,“ přikývl. „Mám rád romantické příběhy. Mám pak pocit, že víc rozumím světu a lidem.“
„Hledáš porozumění světu v červené knihovně?“
„No, občas. Láska už stála za nejednou historickou pohromou.“
„Mám pocit, že tahle oslava je trochu pohroma. Neměli jsme být u řeky?“
„Tentokrát za to mohlo opravdu jen počasí. Lukáš je naštěstí čerstvě zamilovaný,“ kývl na Lukáše, který se spokojeně culil. „Takže pohromy většího rozsahu zatím nehrozí.“
Jindy by Leonard býval nesmělejší. Možná by Nelu oslovil, ale nedokázal by udržet její těkavou pozornost. Odjakživa to vnímal jako svůj hendikep, nebyl zkrátka tím, kdo dokázal ženu pár větami nasát do dynamické a jiskřivé konverzace a už ji nepustit. Mohl si ve volných chvílích trénovat sebevíc konverzačních háčků a poutavých příhod k hovoru, ale přesto mu více než mluvení šlo poslouchání.
Aby Nelu v této hlučné sešlosti zaujal, musel být zábavný a zajímavý. A protože si hned na začátku a pro sebe naprosto nezvykle řekl, že nemá co ztratit, uvolnil se a Nela si jejich hovor užívala. Na jeden večer se stal přeborníkem na líbivý nezávazný smalltalk s atraktivní ženou.
„Co vlastně děláš?“
„Na co bys mě tipl?“
Leonard se trochu přehrávaně zamyslel, ale ve skutečnosti měl tušení. Svou dobrou vizuální paměť využíval nejen
k zapamatování čísel a kódů, ale dokonale si pamatoval také obličeje. A ten její znal.
„Nehrála jsi v reklamě? Žádala jsi o půjčku v bance...“
„Ano...“
„Takže jsi herečka!“
„Jsi dobrý. Máš bod,“ řekla potěšeně.
Nestávalo se, že by ji lidé poznávali. Neměla za sebou žádnou větší zapamatovatelnou roli, a když hrála, tak v divadlech, v reklamách a občas na castingu získala vedlejší roli v televizních seriálech.
„Kde jsem tě ještě mohl vidět?“
„Hmmm... Znáš Místo činu?“
„Není to nějaká německá kriminálka?“
„Správně. Tak tam jsem hrála zavražděnou milenku. Řekla jsem pár vět a pak mě rozmašírovali.“
„Hraješ často v zahraničí?“
„Občas nějakou epizodní roli. Mám výhodu, že umím německy, můj táta tam má rodinu. Takže mi zavolají, když potřebují nějakou prodavačku, cestující v autobuse, stevardku...“
„Nebo mrtvou milenku...“
„Přesně. Nebo hysterickou matku v obchodě. Anebo Ukrajinku.“
„Hrála jsi Ukrajinku?“
„Jsem ideální typ na hraní dívky z Východu, která emigrovala do Německa, stala se uklízečkou a pak ji někdo znásilnil a pak zavraždil. Nebo naopak, záleží, o jakou kriminálku jde.“
„No ty bláho…“
„Mám k tomu nacvičený skvělý přízvuk.“
Předvedla ho zrovna ve chvíli, kdy Leonard upíjel pivo ze své sklenice, což způsobilo, že si docela nemotorně se smíchem ufrkl, trochu piva vdechl a hrkavě se zakuckal. Nelu to kupodivu potěšilo, protože nepatřičné vdechování tekutin a následné dušení bylo jednou z jejích nechvalných specialit.
Na dvě hodiny se zapovídali a Leonard dnes prohlašuje, že už při tomto prvním setkání přemýšlel o tom, že by pro něj Nela mohla být ta pravá.
„Vlastně jsem o ní v tu chvíli věděl všechno důležité. Byla to intuice,“ vysvětluje přátelům, i když sám na intuici příliš nevěří. Já mu to také nevěřím a podezřívám ho, že trochu přehání, podobně jako když se vychytralí developeři snaží z malé zaplivané večerky a autobusové zastávky v prezentaci vykouzlit plnou občanskou vybavenost.
Nelu rozhovor bavil, ale podobné úvahy neměla ani náhodou. Leonard byl zábavný, ale nijak zvlášť nevynikal z plejády mužů, kteří se s ní dávali do řeči. O tom, že by toužila po dalším setkání, nebyla úplně přesvědčená, a rozhodně kvůli němu nehodlala měnit své noční plány. Takže když minula jedenáctá hodina, začala se oblékat k odchodu.
„Jdu na muzejní noc, mám to dlouho v plánu,“ oznámila, aniž by prozradila, že ji to napadlo teprve před pár hodinami, protože viděla v metru letáček a přišlo jí zajímavé navštívit muzeum o půlnoci.
„Mohl bych se k tobě připojit?“ zeptal se s nadějí Leonard.
„Ne, promiň,“ odpověděla mu bez váhání. „Já při tom chci být sama. Měj se pěkně.“
V tomto okamžiku se vzpomínky obou rozcházejí. Nela je přesvědčená, že tehdy souhlasila a nadiktovala své skutečné číslo, ale on si ho špatně napsal. Naproti tomu Leonard tvrdí, že úmyslně zaměnila poslední číslici. Přiznávám, že se nestavím na žádnou stranu sporu.
Každopádně faktem je, že Leonard měl v mobilu ještě dlouho poté místo jedničky zapsanou dvojku. Jak k tomu ale došlo, na tom se ani po letech nedokázali shodnout. Jako by si i v tom dokonale romantickém a vysněném vztahu chtěli každý zachovat svou malou ješitnou pravdu. Jako by právě tato nikdy nedořešená neshoda zakonzervovala ve všem tom souznění drobnou trhlinku, která se měla pravidelně vynořovat a s mnohem větší intenzitou narušovat celou strukturu jejich vztahu. Tak jako když se ve zdi objeví nenápadná a sotva pozorovatelná prasklinka a během pár měsíců se agresivně rozleze do prostoru.
„Tak já se ti ozvu,“ pronesl ještě Leonard, ale Nela už jenom bezděčně mávla na rozloučenou, propletla se mezi několika stojícími postavami a z podzemní hospody se vytratila do noci.
„Dáš mi aspoň své číslo?“