Mgr. Zuzana Pospíšilová
KOUZELNÁ T ÍDA
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Pr honu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
www.grada.cz
jako svou 4073. publikaci
Ilustrace Drahomír Trs an
Odpov dná redaktorka Helena Varšavská
Sazba a zlom Antonín Plicka
Zpracování obálky Antonín Plicka
Po et stran 72
Vydání 1., 2010
Vytiskly Tiskárny Havlí k v Brod, a. s.
Husova ulice 1881, Havlí k v Brod
© Grada Publishing, a.s., 2010
Cover Illustration © Drahomír Trs an
ISBN 978-80-247-3462-0 (tišt náverze)
ISBN978-80-247-7447-3(elektronickáverzeveformátuPDF)
©GradaPublishing,a.s.2012
Obsah P edmluva ..................................................... 7 Pan u itel Starý ............................................. 9 Zkoušení ...................................................... 13 Spln né p ání .............................................. 17 Nová paní u itelka ...................................... 21 Zvláštní hodina ............................................ 25 Porada ......................................................... 29 Je ukazovátko opravdu kouzelné? .............. 33 Výprava do kabinetu ................................... 37 arod jnice, nebo kouzelnice? ................... 41 Záhada je vy ešena ...................................... 45 Sva inová oslava ......................................... 49 Návšt va pana editele ................................ 53 P ípravy na školní výlet .............................. 57 Na hrad Strašníku ...................................... 61 Opravdový poklad ....................................... 65 Kouzelný dárek ........................................... 69 5
P edmluva
Každý den se kolem nás se d jí podivuhodné v ci. Sta í se jen dob e dívat a trochu p emýšlet. Knížka Kouzelná
t ída vás zavede do sv ta na pomezí mezi fantazií a realitou, do školního prost edí, které je blízké zejména d tem na po átku
školní docházky. P estože je kniha za azena do edice tení pro prv á ky, m že ji íst
kdokoliv, bez ohledu na v k. Napínavý d j bude jist obrovskou motivací k samostatnému tení.
Sv j p vab knize dodávají i nádherné, d jov bohaté obrázky pana
Drahomíra Trs ana. Nezbývá než pop át
HEZKÉ PO TENÍ KO!
7
Pan u itel Starý byl opravdu starý. U il už spoustu let, vychoval mnoho žák a te by si zasloužil odpo ívat. Za celou dobu
nevid l tak neposlušnou t ídu. Vždycky, když vešel do t ídy t chto divoch , p epadaly ho chmurné myšlenky.
Po zazvon ní tedy vešel do t ídy, ale d ti si ho nevšímaly. „No tak, d ti, klid!“ snažil se usm rnit rozdovád né žáky. „Už na n opravdu nesta ím!“ pomyslel si. Pak se ale vzchopil a ukazovátkem zabušil na tabuli.
Než si však sta il vymínit klid, p istála mu na hlav houba k utírání tabule, která byla
mokrá a špinavá. V tu ránu t ída ztichla.
Pan u itel si oddychl a rukou si ot el
9
špinavé elo. „Co to m lo znamenat?“ snažil se o p ísný tón. Všichni klopili o i, jen
Vendulka ekla: „Stojka se pral s Horákem a škared si nadávali.“
„Žalobní ek žaluje, pod nosem si maluje,“
posmívali se oba kluci a Stojka Vendulku zatahal zezadu za cop, až se bolestí rozplakala.
Te už toho m l pan u itel práv dost.
„Pro ubližuješ spoluža ce? Omluv se!“
Stojka neochotn zamumlal cosi, co zn lo
jako „omi “.
Pak p išel pan u itel ke Standovi Horákovi a zeptal se ho, pro se o p estávce pral.
„Ale Stojka si za al,“ bránil se Horák.
„To není pravda, ty lhá i!“ k i el Stojka.
„Ale chlapci, to by snad sta ilo, ne?
Podejte si ruku na usmí enou,“ zachra oval
0 1
situaci pan u itel. „Není dobré d lat si zbyte n nep átele, nikdy nevíte, í pomoc budete n kdy pot ebovat. Kdyby se všichni lidé hádali a prali jako vy, to by byl na sv t p kný po ádek!“
Adélka s Maruškou sed ly v lavici a bylo jim pana u itele líto. Je moc hodný a musí se roz ilovat jen kv li n jakým
darebák m. Pan u itel se pomalu vracel k tabuli. Na zemi stále ležela mokrá houba, a tak Maruška p isko ila a houbu zvedla.
„D kuji ti, Maruško,“ pochválil ji pan u itel.
1 1
„Dneska budu zkoušet!“ oznámil pan u itel.
Posunul si brýle na nose a zalistoval ve svém notýsku. „Stojka a Horák k tabuli!“
vyzval je pan u itel. Oba se ze zadních lavic otráven došourali k tabuli a každý si stoupl na opa ný konec. „Ba ne, chlapci.
Musíte k sob blíž, protože budete zkoušení spole n . Abyste dostali dobrou známku,
musíte spolupracovat.“ Standa Horák se neochotn posunul víc doprost ed a René Stojka se štítiv postavil vedle n j.
„Vezm te si k ídu,“ vybídl je pan u itel.
„Nakreslíte strom. Každý p lku. A popíšete
všechny jeho ásti. Pus te se do práce!“
Standa za al kreslit jako první. René ho
3 1
hned následoval, ale mezi ob ma polovinami stromu z stala mezírka. Ani jeden se necht l dotknout áry toho druhého. Standa nahoru
napsal VRŠEK, dol SPODEK a doprost ed PROST EDEK. T ída vybuchla smíchy.
René Standovy nápisy smazal, ale ten se urazil a ušt d il mu polí ek. René si to nenechal líbit, a tak byli oba zase v sob .
Pan u itel je sice ok iknul, ale nepomohlo to. V bec si ho nevšímali. Náhodou šel
zrovna po chodb pan editel, který uslyšel rámus. Siln zaklepal a rázn vešel dovnit .
Oba prá e chytil za límec a zvednul je do vzduchu. Ve t íd bylo rázem hrobové
ticho. „Dejte mi žákovské knížky, a hned!“
zak i el pan editel a oba darebové je
poslušn p inesli. Ovšem až když je pan
4 1
editel zase pustil na zem. „Máte tady p kný
nepo ádek, pane kolego! Stavte se po
vyu ování za mnou do editelny!“ pronesl
sm rem k panu u iteli a odkrá el.
Maruška se naklonila k Adélce a špitla:
„Chudák pan u itel, m ly bychom mu n jak pomoct!“
Pan u itel m l slzy na krají ku.
Rozechv lým hlasem ekl: „Vezm te si pracovní sešit z matematiky a vypl te stranu
25, 26 a 27. Bude to na známky!“ Pak si stoupl k oknu a o n em p emýšlel.
5 1
Pan u itel sed l v kabinet s rukama v dlaních. Od pana editele dostal kázání, že by si m l t ídu lépe hlídat. Jenže to se lehko
ekne. „Pravda, mám už v k, už bych mohl jít do d chodu,“ rozmlouval pan u itel sám se sebou. Jen kdyby se našel n kdo, kdo by ty moje darebáky m l rád stejn jako já!
Nikdo ze školy mou t ídu u it nechce, že
prý jsem je nevychoval!“
Najednou se ozvalo jemné zaklepání. Pan u itel si rychle uhladil rozcuchané vlasy a ekl: „Dále!“
„Dobrý den, jmenuji se Jasmína Bílá
a ráda bych se ucházela o místo u itelky,“
ekla milým, zvonivým hlasem.
7 1
„Ale to musíte za panem editelem. A co chcete vlastn u it?“ zeptal se pro jistotu pan u itel. Napadlo ho, že by t eba mohla u it jeho t ídu a on by šel do d chodu luštit k ížovky a chytat lelky, jak o tom už dávno snil. „P ece Vaši t ídu! Pane Starý, vždy jste si p ál jít do d chodu, není to tak?“
Pan u itel zalapal po dechu. Jak to m že v d t? Vždy jsem o tom nikdy nikomu ne ekl. „Jak víte, jak se jmenuji?“ zeptal se a mladá dáma mu mile, ale rázn
odpov d la: „Máte to p ece napsáno na dve ích!“ Pan u itel se zastyd l a po ni em dalším rad ji nepátral. Místo toho
ekl: „No, hodilo by se mi, kdyby po mn n kdo p ebral mou t ídu.“ Pak se zamyslel a opatrn dodal: „Oni jsou docela hodní,
8 1
ale n kdy trochu zlobí.“ „Já vím! Nem jte obavy, p esn na to jsem vyškolená!“ usmála se paní u itelka Bílá. „Tak kdybyste cht l, mohla bych rok u it Vaši t ídu,“
ekla a podala panu u iteli vizitku. Byla netradi n lehká, pr hledná a barevná jako motýlí k idélko. Pan u itel nic rozmýšlet nepot eboval. „Byl bych rád, kdybyste mou t ídu u ila hned. Klidn od zít ka!“ Paní
Jasmína Bílá kývla, a tak spole n odešli do editelny, oznámit to panu editeli.
9 1
-
