JITK A LUDVÍKOVÁ SRDCE Z L E D U
0
Nebe ozářily tisíce světel, ale to mu nevadilo. Světlo má rád. To tma ho děsí mnohem víc – vykresluje minulost, která už neexistuje. Ale i s tím se naučil žít. Mnohem horší je to s hlukem. Když rána střídá ránu, má pocit, jako by mu kulky zase svištěly kolem hlavy, jako tenkrát… Není blbý, ví, že je to jenom ohňostroj, ví, že to skončí, ale to, co uvnitř cítí, je nepopsatelné. Rozum chápe, že je to jen oslava konce roku, ale zmatku ve své hlavě neporučí.
Sundal si promočené rukavice a strčil je do kapes u kalhot. Do dlaní nabral kyprý sníh. Když ležel v zákopech, toužil po sněhu. A teď je všude kolem. Mokrý a studený. Sněhové vločky se sypou z nebe, přesto není šťastný. Není a nebude. Všechno to skončilo v tom prokletém teple. Veškerá naděje a víra, které měl, zůstaly v horkých smrtí páchnoucích zákopech. V jeho pekle.
Všechno se mu stále dokola vrací, a i když je tisíce kilometrů daleko, ty vystrašené oči, pach potu a krve a spousty cizích slz jsou stále s ním. Nenašel řešení tenkrát, nemá ho ani teď. Snad jen ta láhev alkoholu jako jediná ten hluk kulek a vyděšené hlasy kluků, které měl rád, umí na chvíli umlčet.
Musí pít. Jen když pije, zapomene. Nechal sníh propadnout mezi prsty a natáhl se po rozpité láhvi. Několika
dlouhými loky ji vyprázdnil. Říkali mu, že se to jednou rozplyne a on bude žít jako kdysi. Ale to není pravda. Nemůže žít svůj předchozí život, protože on sám už není jako dřív. On je minulost.
Další rána prořízla noc a jeho napadlo, kolik jich musí ještě přijít, než se úplně zblázní. Jeho rozechvělé ruce naposledy zajely do konejšivé sněhové pokrývky a ze sněhu pomalými nemotornými pohyby uhnětly velké hlaďounké srdce.
Pondělí
1. ledna
1Zatracený budík na mobilu, jak jen ho nesnáší! Už roky ji probouzí ta příšerná melodie. Ale dneska ne, v tenhle okamžik má navrch. Leží v posteli, nával endorfinů jí burcuje tělo a nespí. S tím, co v noci vypila, by měla chrnět jako špalek. Jako mrtvola. To spojení ji donutilo, aby se hlasitě uchechtla. Ale ona nespí. Ne jako mrtvola. Civí do stropu – nechutně opilá, příšerně nabuzená a nemůže se dočkat, až uslyší ten prokletý song Highway to Hell.
Asi je to tím bytem. Novým městem. Novou prací. Stěhováním. Všechno se to semlelo tak narychlo. Před měsícem ještě netušila, že její kariéra může nabrat strmý pád. Nikdy by ji nenapadlo, že dobrovolně sbalí kufry, zamává Praze a skončí v téhle dokonale malebné jihočeské díře. V idylickém maloměstě – jak jen je nesnáší! V jednom takovém vyrostla, ale na to nechce vzpomínat.
Je hloupost se vracet. Nikam to nevede. Rozhodně ne k ničemu dobrému, to už ji život naučil.
Tak proč nespí? Proč ji to štve? Proč uvázla ve starých vzpomínkách jako moucha lapená v pavoučí síti? A proč nemá sílu dál bojovat? Od kdy je tak choulostivá?
Zase se zasmála. Není choulostivá, je jen blbá. Posrala to. To je fakt, na kterém už nic nezmění. Zapřela se
v loktech a natáhla se po láhvi šampaňského. Stálo na nočním stolku vedle prázdné flašky od tequilly. Dlouze se napila. Bylo teplé a laciné, nechutnalo jí. Jenže tady nejde o chutě, ale o minulost. Z nočního stolku vyndala prášky na spaní a jeden vhodila dozadu na jazyk. Ztěžka polkla, otočila do sebe zbytek šampusu a láhev nechala dopadnout na zem. Když vracela balení Neurozalu do šuplete, ze zvyku se ujistila, že je její zbraň tam, kde má být.
Při myšlence, že konečně usne a zapomene, se zase zasmála. Zhasla lampičku a natočila hlavu k oknu, kterému ještě chyběly záclony a kudy dovnitř dopadala světla pouličních lamp. Na rtech se jí rozlil široký úsměv. Minulost je pryč a už ji k sobě pouštět nebude. Její život je tady a teď, pomyslela si, a než definitivně zavřela oči, ještě se podívala na vypracované mužské tělo, které spokojeně oddychovalo na druhé polovině postele. V ten moment se zase rozchechtala, neboť si uvědomila, že se toho mladičkého opilého hezouna ani nestihla zeptat, jak se jmenuje. Asi je vážně namol.
Ale jména nejsou důležitá. Tak nějak jí to říkal Petr, když opomenul zmínit detail, že jeho manželka je její šéfová.
2 Kapitán Kašmír si všiml černého vozu, kterým jezdí soudní patoložka, a zamířil zpátky ke břehu, aby se k ní připojil. Doktorka Hrochová jeho milé gesto přivítala strohým kývnutím hlavy a bez obalu se zeptala, co jí zkazilo zaslouženou dovolenou. Když vyslechla odpověď, dvakrát hlasitě zaklela, nasadila si vlastnoručně upleteného kulicha, popadla svou ošoupanou pracovní
tašku a rázně vykročila k zamrzlému rybníku. Vzápětí však rozlet její korpulentní postavy zbrzdilo zledovatělé
rákosí a ona pochopila, že tahle uklouzaná cesta nebude brnkačka, a hrubě zaklela potřetí. Počtvrté, když jí kapitán Kašmír nabídl oporu, což rázně odmítla.
Dál oba mlčeli. Hrochová se soustředila na každý krok a v duchu si stále dokola opakovala, že za žádnou cenu nesmí upadnout. Nohu už v posledním roce jednou zlomenou měla. Kašmír se poddal síle okamžiku. Vnímal mráz, který se mu vkrádal pod teplý kabát, jasné zimní slunce, které ho pálilo v očích, ale i vítr, který k němu nesl vůni posledních zbytků vánočního punče smíšenou s prachem ve večerkách zakoupených petard.
Především ale naslouchal křupání namrzlého sněhu a snažil se rozpomenout, před kolika týdny rybník Vajgar zamrzl.
Bylo pátého prosince, když si cestou do práce všiml prvních bruslařů. Od té doby teploty nevylezly přes noc nad nulu, a i on sám během vánočních prázdnin několikrát nazul brusle, aby si se svými čtyřmi dětmi zahrál lední hokej. Ovšem ani v nejmenším ho nenapadlo, že tudy směrem k ostrůvku již pár dnů poté bude špacírovat ve svých teplých sněhulích ze služebních důvodů.
Je Nový rok a ten často přináší změny. Že přinese i mrtvolu, by ho vzhledem k jeho pracovní pozici na vraždách nemělo překvapit. Ale překvapilo. Ač patnáct let honí zločince, stále věří, že v lidech převládá dobro. A láska. Hlavně o svátcích.
Není to první výjezd, který kdy o svátcích měl, přesto ho mrazí při představě, že není v jeho silách udělat dostatek, aby svět zůstal bez poskvrny. Možná měl jeho
táta pravdu, když tvrdil, že si vybral špatné povolání. Snad měl ustoupit svým snům a dát na otcovy rady, jít v jeho šlépějích a zlé myšlence předcházet dřív, než se v hlavě nešťastného člověka přerodí v čin.
„Myslela jsem, že má nastoupit od prvního. Nebo se pletu?“ Hrochová zalapala po dechu, ale neúnavně držela stejné tempo, ačkoli její funění prozrazovalo, že by vzhledem ke svému věku a BMI 38 pauzičku uvítala.
„Ptám se, kde máte tu novou kolegyni?“ povytáhla obočí, a protože se nedočkala odpovědi, svůj dotaz zopakovala. Až další příval jejího lehce skřípavého hlasu vytrhl Kašmíra z myšlenek.
„Nechal jsem jí vzkaz. Něco ji muselo zdržet,“ reagoval neurčitě.
„Něco nebo někdo? Jak se vlastně jmenuje? Marta nebo Magda – úplně mi to vypadlo.“
„Magda Lišková.“
„Tak Magdu Liškovou, hvězdu z Prahy, odrovnala nějaká mimořádka, co?“ dodala kousavě.
Kašmír jen pokrčil rameny, aby se vyhnul nekorektnímu hodnocení. Neví, proč nová posila týmu ještě nedorazila do práce. Neví, proč má Lišková vypnutý telefon. Nebývá zvykem přijít pozdě hned první den. Ne na malém městě. Ne, když se objeví mrtvola. Ne, když byli domluveni, že ji dnes dopoledne zasvětí do chodu zdejšího policejního oddělení. Jiní možná drží svátek, ale oni dva mají mít službu.
„Možná byste jí měl zavolat, aby o něco nepřišla. Mě jste taky vytáhl z postele,“ dodala s hranou výčitkou. „Tipuji, že to tu bude zajímavé… Už kvůli té cestě by byla škoda, aby o ni přišla,“ přejela očima po zasněženém rybníce až k malému ostrůvku v jeho středu a pak pohlédla
zpět na Kašmíra. Z jeho výrazu jí bylo jasné, že už ji nejednou sháněl.
„Snad si tu práci na maloměstě nerozmyslela,“ opět zalapala po dechu, tentokrát se zastavila. Tašku, kterou držela v ruce, nechala dopadnout na zem a ztěžka vydechla. „Možná jen dlouho slavila. To k mládí patří. Jen vy jste takový…“ chvíli hledala to správné slovo, „ctnostný.“
Kapitán Kašmír se raději zdržel komentáře a mlčky sebral tašku ze země. Než ji oklepal od sněhu, jemným gestem nabídl Hrochové rámě. Částečně ze zdvořilosti, částečně zištně, aby se už dobelhali k ostrůvku a ona si našla jiné téma k hovoru.
„Rámě?! Rendo, to ať vás ani nenapadne,“ sjela ho pohledem dřív, než stihl cokoli dodat. Rázně mu z ruky vytrhla kabelu a vrátila se k původní myšlence. „Asi ta Magda ještě nezná zdejší tradici: kdo dorazí poslední, platí pivo,“ vytlačila ze sebe ze všech sil, třebaže stále stála na místě.
Kapitán se zdvořile usmál a předstíral, že si upravuje tkaničky na sněhulích, aby si Hrochová dostatečně odpočinula. Nebyla nejmladší ani nejmilejší, přesto respektoval, že je to žena, starší žena, která má právo snad ani ne tak na zvláštní zacházení, jako spíš na to být svá.
„Chápu,“ odfrkla a zase se dala do chůze. „Víte, že ten ostrůvek uprostřed Vajgaru nechal v roce 1860 vybudovat hrabě Černín jako dárek pro svou manželku?
Ale nemyslete si, nebyl to žádný gentleman. Jen svou starou potřeboval někam uklidit, když hrál s kumpány karty,“ vytáhla kapesník a hlasitě se vysmrkala. „Je to pořád stejný, chlapi jsou sviňáci. Tedy až na vás, Rendo, vy jste výjimka potvrzující pravidlo. Což nevím, jestli
je dobře,“ dodala pro sebe a zaostřila do dálky, kde se kolem vzrostlých stromů rostoucích rovnou z ledu třepetaly černobílé policejní pásky a pomyslně oddělovaly svět dobra a zla.
Na místě činu působilo pět policistů. Čtyři z nich na sobě měli uniformu a cíleně se snažili držet rozrůstající se hlouček čumilů dál od ostrůvku. Opodál stál další policista v civilu. Byl mnohem starší než ostatní příslušníci sboru, taky výrazně menší a zavalitější. Na krku se mu houpal fotoaparát. Mluvil s mladým klukem od novin, a když si všiml kapitána Kašmíra a patoložky Hrochové, rychle hovor ukončil a vykročil jejich směrem.
Hrochová nasadila neoblomný výraz, a když je dělilo sotva pár kroků, utrousila: „Jak jinak, náš Liborek je tu jako vždy první.“
Libor Prchal hrdě pokýval hlavou a pozdravil kapitána Kašmíra. Na Gábinu se ani nepodíval – proč taky, dobře ji znal: blonďaté mikádo nosila už roky stejně střižené, jen v kulaté tváři přibývalo vrásek –, ale okamžitě spustil: „Nebyl to žádný dětský fórek, jak jsme si původně mysleli. Nález odpovídá hlášení. Místo máme zajištěné. Technici jsou taky na místě a už zajišťují stopy. Chybí jen patoložka, aby ohledala tělo. Dneska ti to trochu trvalo,“ uhnul očima ke Gábině a zase zpátky ke svému nadřízenému.
„Nejlepší na konec,“ pronesla jízlivě.
„Pak tím nejlepším asi nebudeš ty, stále čekáme na novou kolegyni,“ přidal Prchal a trefil tak dvě mouchy jednou ranou. Kašmír se na to dívá jinak, ale on je ze staré školy a ví, že s ženskými jsou jenom problémy. Jsou prostě profese, kde má fachat mužský a žádné kvóty do toho nemají kafrat. Diverzita je k ničemu. Jednou je
to migréna, příště krámy – ne, ženská má být u sporáku a všem by bylo líp.
„Zpět k tématu,“ usměrnil ho Kašmír.
„Zatím jedno tělo,“ sedl mu do mrazem zčervenalých tváří ruměnec, kterého si naštěstí nikdo nevšiml. Třebaže byl Kašmír o dvacet let mladší, již dávno dokonale získal jeho respekt a jako šéfa ho uznával. „Vypadá to jako přirozená smrt, ale nebude. Mám za to, že je to jasné a je to práce pro naše oddělení.“
„Co? Udělal sis kurz první pomoci?“ popíchla ho Hrochová.
Libor ohrnul ret. Když se s Gábinou před třiceti lety rozvedl, nemyslel si, že ji bude potkávat tak často. Pak si Gábina udělala atestaci z patologie a do jeho života se vrátilo zapovězené koření.
„Nemusím mít vystudovanou medicínu, abych poznal, když tu něco nesedí,“ opáčil sebevědomě.
Patoložka se nadechla, aby ho uzemnila, ale kapitán Kašmír převzal slovo, než se ti dva do sebe pustí. Už toho bylo dost. Za roky, co dělá na kriminálce v Jindřichově Hradci, už pochopil, že jeho kolegové jsou ve své profesi špičkami, ale v zájmu všech je musí od sebe držet dál. Ve skutečnosti ho to naučil starý Kotrba, který mu tohle oddělení předal.
„Známe její totožnost? Našly se doklady?“ obrátil se na Libora.
„Doklady, kabelka, nic z toho. Zatím nemáme žádné její osobní věci.“
„Loupežné přepadení?“
Prchal pokrčil rameny a sejmul z krku fotoaparát, aby kapitánovi ukázal fotografie, které pořídil. „Technici právě odkrývají tělo. Je úplně –“
„Nahá,“ doplnil ho Kašmír. „Trochu nezvyklé…“
„Kdyby bylo léto –“ pokračoval Prchal.
„Tak by tě to neznepokojilo. Nebyla by první ani poslední, kdo si tu užívá nuda pláž,“ utnula ho Hrochová.
„Ale od léta tu ta holka nebude,“ odsekl jí. I on si vzpomněl, jak sem Gábinu před svatbou vozil na lodičce, aby si zadováděli v ústraní.
„Výborný postřeh! Učíš se. Ale teď, když dovolíš,“ odstrčila ho, „ráda bych se pustila do práce, abych tu až do léta neskejsla já,“ s úšklebkem vykročila k policejní pásce s myšlenkou, že času s Prchalem v manželství promarnila až zbytečně moc.
„Ne, víc kyselosti už si nezasloužíš,“ zamračil se Prchal a vzápětí obrátil svou pozornost zpět ke Kašmírovi. „Jsou tu lidi od novin, zatím se mi je daří držet dál, ale něco jim budeme muset předhodit.“
„Já bych věděla, co jim předhodit,“ prohodila Hrochová, aniž by se otočila.
Kašmír přikývl. „Než cokoli pustíme ven, ještě počkáme. Zatím jim něco slib. Nechceme tady paniku,“ dodal ještě a poslal Libora vytěžit přítomné bruslaře, kteří nález těla nahlásili.
Zatímco se Gábina Hrochová soukala do svého jednorázového overalu, Kašmír si navlékl gumové rukavice a návleky a vstoupil za policejní pásku. Činnost forenzních techniků se snažil nevnímat.
Tohle místo zná od svého dětství. V mládí se pro obdiv k Václavu Chalupovi zapsal do veslařského klubu a za ty roky na skifu minul ostrůvek tisíckrát. Kdyby
teď zavřel oči, bez problému by si vybavil, jak vypadá na jaře, v létě či na podzim. Zná každý strom, pařez, trs trávy, každý záhyb břehu. Nesčetněkrát vlastními
chodidly pocítil, jak měkká je půda a ostré jsou šlahouny divokého maliní. Ví, jak chutná zdejší voda a že se už počátkem léta kazí – mnohokrát z plovárny doplaval až sem.
Rozhlédl se kolem sebe a pomalu ostrůvek obešel –v podobné vzdálenosti, jako když ho před pěti dny několikrát objel na bruslích. Vše se zdálo jako dřív. Každý strom měl své místo, jen krusta ledu zesílila, stejně jako nános sněhu. I ve vzduchu visela podobná vůně – směsice chladu a smogového oparu.
Vše důvěrně známé. Přesto vnímal energii neklidu, která nevycházela ani tak z vyděšených lidí, kteří zvědavě přešlapovali za policejní páskou, jako z místa samého.
Po půlnoci začalo hustě sněžit a sněžilo až do rána. Snad proto kolem ostrůvku nenalezl jediné otisky bot, jen pár zářezů od bruslí. Jediné stopy, které ve sněhu viděl, patřily Prchalovi, který na místo činu dorazil jako první, a dvěma policistům, jejichž stopy nesly charakteristickou kresbu obuvi, kterou předloni na oddělení fasovali.
Mnohem zajímavěji vypadala jižní strana. Třebaže ve sněhu nebyla jediná stopa, stromy mu pověděly víc. Spodní větve byly na několika místech zlomené. Může a nemusí to být náhoda. To mu potvrdí forenzní technici, až to prověří.
Nezřídka bývá zvykem, že jsou technici na místě první, jako dnes, ale on to nemá rád. Čím méně lidí se na místě činu motá, tím více má prostoru se plně soustředit.
Vstřebat všechny detaily, tak jak je pro policii, pro něho, zanechal vrah.
Ale čeká tu nějaké vodítko?
„Rendo, mám tu ty děti, co ji našly!“ dýchl mu na rameno Libor. Když se Kašmír otočil, dodal: „Jsou to ti dva vpravo,“ díval se na mladou slečnu s chlapcem. Stáli na bruslích a drželi se za ruce. Nemohlo jim být víc než šestnáct. „Co s nimi? Ten kluk tě prý zná. Možná bys…“
René Kašmír zaostřil do dálky. Uvědomil si, že toho chlapce zná velmi dobře. Tu dívku jen letmo, od vidění. Nadzvedl policejní pásku a vykročil k nim. Ta mrtvá počká, ale tyhle děti se třesou hrůzou. Na nich teď záleží.
„Ahoj,“ usmál se, stáhl si rukavice a stiskl oběma ruku. „Jsem kapitán Kašmír z místní kriminálky. Mým úkolem je vyšetřit tenhle případ. To vy dva jste ji našli?“
„Jo,“ řekl chlapec.
„Ty jsi Filip, viď? Jak je to dlouho, hádám, že už dva roky, co jsi chodil ke mně do kroužku.“ S potěšením sledoval, jak se v dětském obličeji přehnal nepatrný úsměv.
„A ty?“ otočil se na dívku. Byla bledá a oči měla uplakané. Slzy si stírala promrzlými prsty.
„Johana. To je Johana, moje holka,“ řekl Filip, když mlčela.
„Dobře. Myslím, že je čas, abyste vyrazili domů. Já se za vámi ještě dneska zastavím. Libore, můžeš je odvézt?“
napadlo ho, že bude lepší, když se dneska s Hrochovou už k sobě nepřiblíží.
„Už jsem volal tátovi. Za chvíli přijede,“ řekl Filip.
„A ty, Johano?“
„Johana spala dneska u nás. Její rodiče jsou na horách,“ ujasnil Filip a nesměle jí položil ruku kolem ramen.
„Fajn. Tak jeďte domů, uvařte si horký čaj a zachumlejte se do deky,“ rozloučil se s nimi a požádal Libora, aby
je odvedl ke břehu a počkal s nimi na Filipova otce. Nepotřebuje, aby se na ty vyděšené děti vrhl nějaký lačný novinář.
Sám se vrátil k ostrůvku, kolem kterého přibyly drobné stopy Gábiny Hrochové. Vedly do hloubi smíšeného porostu, kam ji měl následovat. Podle jeho odhadu se nacházela v přesném středu ostrůvku. Už se ohýbala nad mrtvou a její bílá kombinéza nepříjemně splývala se sněhem, podobně jako overal šéfa forenzního týmu Štěpána Vokouna.
„Tak Rendo, kde to vázne? Snad se nespokojíte s tím, co vám k tělu řekl Prchal?“ zavolala na kapitána Hrochová, aniž by zvedla oči od mrtvé, když někdo z Vokounova
týmu prohodil, že se Kašmír dneska nějak courá.
Kašmír překročil ledovou krustu, která se táhla podél břehu ostrůvku a vstoupil do olšového háječku. Našlapoval zlehka a obezřetně, úmyslně kopíroval šlépěje patoložky. Technický tým už zajistil stopy kolem mrtvé a dle normovaných postupů zvětšil rádius hledání. Podle skleslé strnulosti, která seděla v tvářích forenzních techniků, evidentně nic zásadního nenašli. Nebylo pochyb, že odvádí dobrou práci, přesto zůstávali všichni velmi pozorní, vždy se dá udělat chyba.
„V noci sněžilo, je na ní stejné množství sněhu, jako jsem ráno vymetala z kočičích misek. Tipuji to na rovné tři centimetry,“ spustila Hrochová, když Kašmír došel až k ní. Okamžitě ale zmlkla a poodstoupila od těla, protože kapitán právě poklekl u nohou mrtvé, sklonil hlavu a tiše se modlil. Ona se u těla nikdy nemodlí, na Boha při téhle práci brzy zanevřela, přesto má svůj vlastní rituál, jak se rozloučit se zmařeným životem, ale koná ho zásadně v teple pitevny.
„Vypadá jako ledová královna, ty děti měly pravdu,“ podotkl Kašmír, když opět vstal a pozorně si prohlédl mrtvou. Když přišlo hlášení, že novoroční bruslaři oznámili nález ledové královny na malém vajgarském ostrůvku, všichni si mysleli, že jde o nejapný novoroční žertík.
„Ledová královna… Naštěstí stačilo smést sníh a z ledu ji nemusíme vysekávat. Nicméně na královnu je příliš mladá,“ opáčila Hrochová. „A taky chudě oděná. Nemá víc než tuhle jednoduchou dečku ze sněhu. Ta moc nezahřeje. Ale hezká jako princeznička, to rozhodně je. Škoda jí.“
Dívka nebyla starší pětadvaceti let. Postavu měla velmi štíhlou, s plným poprsím a velmi útlým pasem. Měřila zhruba metr sedmdesát. Oválný symetrický obličej doslova hypnotizoval něžnou krásou. Oči měla zavřené. Sněhovou přikrývkou prosvítaly ledové kapky na řasách.
Nehybné tělo leželo na krustách udusaného sněhu. Z velké části bylo stále přikryté hebkou sněhovou peřinkou. Ta byla narušena jen na několika místech v dolní polovině těla, kde o její tělo zaváté sněhem zakopl mladý pár na bruslích. V oblasti lýtek se nacházel otisk drobných dlaní, kde se podle obdrženého hlášení Johana při pádu zapřela o zem.
Nebýt jejího pádu, mohla tu mrtvá ležet ještě několik dní, možná týdnů. Ale našla se dnes. Na Nový rok. Náhoda? Smůla? Nebo si to tak vrah přál?
„Jak zemřela?“
„Na první pohled nevidím nic mimořádného mimo to, že tu leží v ledu, nahá a zapadaná čerstvým sněhem.
Krásně rozvinutý livor mortis,“ ukázala na odhrnutou
oblast v boční části těla. „Nic nenasvědčuje tomu, že by zemřela nepřirozenou smrtí, kromě tohoto ne zrovna zanedbatelného hematomu v týlové oblasti, který Prchal evidentně přehlédl.“
„Někdo ji praštil?“ rozhlédl se kolem sebe. Jestli tu došlo k zápasu, sníh všechno skryl.
„Buď, anebo má to zranění jiný původ. Podle všeho k němu však nedošlo tady. Krev v ráně je zaschlá. Na místě nejsou stopy krve… Otázkou je, jak se sem dostala a proč je nahá. Proč má zavřené oči.“
„Šaty se nenašly… Možná je najdeme později. Předpoklad, že by se vydala tím mrazem nahá…“ díval se na Hrochovou, která vrtěla hlavou. „Můžete odhadnout, jak dlouho tu leží?“
„V noci bylo minus patnáct. Teď je osm pod nulou. Je to, jako když si koupíte nanuka a strčíte ho do mrazáku. Jak dlouho vám tam vydrží?“ odmlčela se. „Jestli ji někdo jen tak nepocukroval sněhem, nemám teď jinou šanci než tipovat podle počasí. Sněžit začalo někdy po půlnoci, když spustil ten brajgl s ohňostrojem. Vím to, protože jsem kočkám musela dát šantu na uklidnění.“
„Tedy ne méně než jedenáct hodin,“ rekapituloval Kašmír, když se podíval na hodinky.
„Pokud ji někdo nezamrazil už dřív. Jako toho nanuka,“ potlačila smích, který se jí při té představě dral ven, a zamávala na Ivanku Královou z forenzního, která po boku svého šéfa Štěpána Vokouna mířila k nim, a zároveň se ušklíbla, protože si všimla, že stejným směrem se žene i její úhlavní nepřítel – bývalý manžel.
„Přijde mi, že působí naaranžovaně,“ podotkl Kašmír. „Ty zavřené oči, ruce podél těla…“
„Nepochybně, to je další faktor, který mluví pro nepřirozené úmrtí a potvrzuje předpoklad, že se to nestalo tady. Nicméně může mít v krvi alkohol nebo drogy… Uvidíme, čím nás ledová královna překvapí,“ mluvila rychleji, neboť ona sama se nemohla dočkat, až vezme do ruky skalpel a tohle tělo plné otazníků otevře.
„Byla zneužita?“
„Rendo, vidíte to stejné jako já, tak mi nepokládejte zbytečné otázky. Dokud ji nebudu mít u sebe na stole, je to, jako bych věštila z karet. A to já nedělám. Na Nový rok ani jindy.“ Odkašlala si. „Ne že bych tu s vámi nebyla ráda, ale žene se sem Prchal, zebou mě nohy a tahle nebožačka není jediné tělo, které mě dneska čeká. Až tu skončíte, chlapi mi ji jako obvykle naloží a já vám pak mileráda zavolám, až budu něco mít. Jo, a tu mladou kolegyni vezměte s sebou. Magda, jste říkal? Jsem na ni víc než zvědavá.“
Kašmír přikývl. Věděl, že Hrochová mu pro tuto chvíli víc nepoví, navíc dobře znal její problémy s ledvinami a nerad by byl zodpovědný za její zdravotní obtíže. Proto jí poděkoval a nabídl odvoz jedním z policistů, kteří právě vypůjčili čtyřkolku. On sám se tu ještě zdrží.
„Počkejte, tohle byste měli vidět oba dva,“ zarazil je Štěpán Vokoun, který jejich dialogu naslouchal. Nacházel se tři a půl metrů od nich, v cípu jižní části ostrůvku.
„Něco jste našli?“ zeptal se Kašmír a hluboko uvnitř mu zatrnulo, že by mohlo jít o další tělo.
„Je tu spousta zmařených a nepoužitelných stop a zatím se nemáme čeho chytit. Ale jedna věc je…“ hledal výstižná slova, „hodně zajímavá. Pojďte se na to podívat.“
Kašmír opět potlačil nutkání podat o patnáct let starší Hrochové ruku a pomoci jí překročit zapadané klestí,