9788024292861

Olga Krumlovská

Olga Krumlovská

Vzpomínka na Bertu

Je to taková má vášeň od dětství. Chodit na hřbitovy. Byla jsem tím známá. Kamkoliv jsem přijela, zamířila jsem na místní hřbitov. Prošla jsem se zahradou mrtvých, tu a tam postála u nějakého hrobu. Pak jsem se usadila na lavičce a poslouchala. Na hřbitově není úplné ticho, jak se může zdát. Když se zaposloucháte, uslyšíte zpívat stromy. Jejich listí ševelí svou tichou píseň. A když se ponoříte do svých myšlenek, můžete vnímat ještě mnohem víc…

Mám kamaráda, spolužáka Jirku, který se vedle svého původního povolání stal hrobníkem v mé rodné vísce. Hřbitovní domek v Perštejně nad Ohří byl dlouho prázdný a stejně tak neopečovávaný byl hřbitov. V mém dětství tam žila hrobnice Berta, byla to úžasná a velice svérázná bytost, na kterou se nedá zapomenout. Připomínala mi Divou Báru v pozdním věku. Obdivovala jsem ji. Dokázala v místní hospodě držet krok i s těmi největšími pijany. Když měla kopat hrob, vydatně se na tu práci posilnila rumy. Kopala občas v noci a zpívala si při tom. Hřbitov stojí na kopci nad údolím, světla jí možná za tmy přišla jako hlediště velkého amfiteátru a ona byla slavná primadona. Kdo ví? Berta už dávno leží na hřbitově, kde má místo nedaleko vchodu. Pak se po mnoha letech nastěhoval do hřbitovního domku spolužák, který má pro strach uděláno. Bydlel v dětství na samotě podobně jako já a jako dřevorubec se jen tak něčeho nelekne.

Bydlel tam krátce, když jsme se potkali. Hřbitov se změnil k lepšímu. Jiří mi vyprávěl o své první noci v domku u hřbitova.

„Nechal jsem si z ložnice otevřené okno na hřbitov, byla hluboká noc, když mě probudil pocit, že v pokoji

Olga Krumlovská

někdo je. Najednou jsem uslyšel hlas, který řekl: ‚Děkujeme!‘ Když jsem otevřel oči, viděl jsem už pouze, jak se nadzvedla záclona, kterou cosi vyletělo ven.“ Jirka vstal a šel se podívat ven. Stál před svým hřbitovním domkem a díval se, jak ve svitu měsíce poletují mezi hroby cáry mlhy, které měly podobu lidských postav. Ano, přesně taková mlžná zjevení jsem viděla ve svém dětství několikrát. I kolem zámečku, který stojí na druhém kopci na údolím – přesně proti hřbitovu. Dá se říct, že právě ze hřbitova je zámeček vidět nejlépe.

Erbenův hrob

V Praze jsem si zamilovala Olšanské hřbitovy. Těch zážitků, co s nimi mám, je opravdu hodně. Všechny jsou kladné a příjemné. Leží tam mí největší oblíbenci, mezi které patří Karel Havlíček Borovský, Karel Jaromír Erben, ale také Vladimír Menšík, Jan Werich s Jiřím Voskovcem a mnoho dalších. Jednou, v dobách, kdy jsem živořila na volné noze jako samoživitelka dvou dětí, jsem seděla na lavičce u hrobu Erbena. Na hřbitovní desce ležela jeho Kytice v krásné červené kůži. Někdo ji tam asi musí každý den položit (když je hezky) a večer zase vzít. Povídala jsem si s mistrem balad o tom, že jsem na tom stejně jako spisovatelé v 19. století, kteří psali knihu za knihou, aby nezemřeli hlady. A povídám mu, že nemám ani na benzin, abych odvezla postiženého syna ze školy, a ani na jídlo a že už fakt nevím, od koho si půjčit. Když jsem dohovořila, nastalo na chvíli hrobové ticho – a do něho se rozezněl můj mobil…

Volal mi nakladatel a jeho první slova byla: „Tak co nám napíšete nového?“ Obratem jsem mu sdělila, že o nápady by nouze nebyla, ale jsem úplně švorc. „Něco bych tu v kase měl,“ zněla odpověď. Už jsem nelenila

ani chvíli, aby si to nakladatel nerozmyslel, vyskočila z lavičky, poděkovala Erbenovi za rychlou pomoc a upalovala si pro peníze.

K mým hovorům s Erbenem se váže vtipná historka. Jednou mě uprostřed rozpravy načapal příslušník městské policie, která má sídlo hned u vchodu na hřbitov. Najednou jsem uprostřed svého monologu k mistrovi cítila, že za mnou někdo stojí. Otočila jsem se. Pár kroků ode mě stál příslušník s naprosto zmateným výrazem v očích. Nevěděl, co si o mně má myslet, jestli nedělám něco nezákonného. Slušně jsem pána od policie pozdravila, odpověděl mi a pak váhavě odešel. Několik dní nato jsem si přes hřbitov zkracovala cestu na Olšanské náměstí, poblíž kterého bydlím. Dá se jím totiž krásně projít, nemusíte po chodníku podél silnice. Před služebnou městské policie stála skupinka příslušníků. Když mě uviděli, zmlkli. Bylo mi jasné, co jim jejich kolega, s nímž jsem se před několika dny potkala, rychle pošeptal: „To je ona, o které jsem vám vyprávěl! Zase ji to chytlo!“

Setkání s babičkou

U hřbitovní zdi Olšanských hřbitovů je kavárna. Jezdila jsem kolem ní léta, ale nikdy tam nezašla. Stalo se to až před několika málo lety, když jsem potřebovala s otcem mých dětí cosi projednat a v okolí jsme nenašli jiný vhodný podnik. V kavárně bylo prázdno, pouze barman za pultem, všude byly zapálené svíce. Bývalý přítel hned vyrazil na toaletu, která byla v suterénu. Seděla jsem sama a barman koukal do mobilu. Najednou vyběhla po schodech ze suterénu žena a hrnula se radostně ke mně: „Jak se má Natálka a jak se má Filípek?“

Začala jsem jí vyprávět o dětech a přemýšlela, odkud ji znám. To už se vracel táta mých dětí, prošel kolem té

Olga Krumlovská

ženy, málem se jí dotkl rukou, ani se na ni nepodíval, ani nepozdravil, což nedělá. Žena se se mnou rozloučila a běžela zpátky po schodech do suterénu. Bývalý přítel se mě na tu ženu vůbec nezeptal, přitom je zvědavý jako opice. Nepodíval se na ni ani barman za svým pultíkem. Čím dál víc mi to vrtalo hlavou. Celý den jsem přemýšlela, kdo ta žena je. Až jsem si vzpomněla!

Stávala se mnou před školou. Já čekala na dceru, která chodila tehdy na první stupeň, ona na vnučku. Často jsme si spolu povídaly. Po letech jsem ji potkala v Podskalí na ulici a lekla jsem se, jak špatně vypadala. Byla hodně nemocná. A pak jsem už potkala její vnučku, která mi sdělila, že babička zemřela. Najednou stála ta žena přede mnou v kavárně u zdi Olšanského hřbitova a vypadala skvěle! Znovu jsem si přehrála celou tu situaci před očima a došla k závěru, že jsem ji viděla jen já a nikdo jiný.

Pravé poledne

Zažila jsem ale na hřbitově také chvilky, kdy mi naskočila husí kůže. Dlouho jsem chodila ulicí U Nákladového nádraží Žižkov kolem vchodu na jakýsi hřbitov. Vždy jsem kolem proběhla a říkala si, že si na něj jednou určitě zajdu. Ten den přišel jednou v neděli kolem poledne. Napadlo mě, že vystoupím z tramvaje dříve a zkrátím si cestu tímto hřbitovem na Třebešín, kde jsem měla schůzku. Prošla jsem branou a koukám, že to je vojenský hřbitov, pokračovala jsem dál a minula pěkný pravoslavný kostelík, prošla mezi hroby a narazila na zeď. Žádná další brána tam nebyla.

Stála jsem proti zdi, viděla za ní dům, kam jsem se chtěla dostat, a měla zlost, že se budu muset vracet zpátky. Napadla mě bláznivá myšlenka, zda by se

nedala ta zeď, když není na hřbitově ani živáčka, přelézt. V tu chvíli jsem slyšela, jak nedaleko odbíjí zvon poledne. A hned vzápětí mě pohltil divný pocit, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. S neblahým tušením jsem se otočila. Jak jsem byla před chvíli na hřbitově sama, najednou tu stálo několik lidí. Všichni byli v černém. Nestáli spolu, ale každý sám. Mlčeli a dívali se upřeně, a musím říct, že nenávistně, na mě. Vyloudila jsem křečovitý úsměv a povídám: „To byl ale blbý nápad!“ Snažila jsem se jít pomalu a důstojně cestou, kterou jsem přišla. Neotáčela jsem se, v hlavě se mi točila dokola věta: Hlavně žádnou paniku, hlavně nezačni utíkat! Když jsem se blížila ke kostelíku, napadlo mě, jestli není otevřený, že bych se do něj zabouchla jako ta dívka ve Svatební košili. Tak velký jsem měla strach!

Najednou se přede mnou vynořily dvě starší ženy v barevném oblečení, s motyčkami v ruce a ve veselém hovoru. Byly živé až dost. To byla úleva! Radostně jsem je pozdravila a přidala do kroku. Na tento hřbitov jsem od té doby nevešla. Ovšem s pravým polednem mám ještě jednu zkušenost. Z dob mého mládí. Je důkazem toho, jak může člověk snadno propadnout panice.

Už ani nevím, kde se ten hřbitůvek přesně nacházel. Byla jsem na severní Moravě na návštěvě u spolubydlící z koleje. Ona věděla, že s oblibou obcházím hřbitovy a že vyrazím i na ten blízko jejich chalupy. Šla jsem se projít před polednem a shodou okolností přesně ve chvíli, kdy jsem se blížila k bráně, začalo odbíjet na místním kostelíku dvanáct. Zastavila jsem se. Nejspíš zapracovala intuice, protože jsem zaváhala, jestli mám na hřbitov vejít… Vtom se ozval hrozný výkřik. Ke mně se řítil muž kolem padesátky, taktak jsem mu uskočila z cesty, aby mě neporazil. Popatřil na mě šíleným okem a vyhrkl: „Mrtví vstali z hrobu!“ Chytl mě za ruku a vlekl s sebou. Pod vlivem jeho strachu jsem propadla

Olga Krumlovská

panice taky a běžela s ním jako o závod. Zastavili jsme se až na návsi, kde mi ten muž řekl, že šel na hrob nedávno zesnulé ženy. Šel dopoledne, protože po obědě přijedou příbuzní. A jak tak stál u hrobu své manželky a slyšel odbíjet poledne, zvedl hlavu a přímo před ním stál jeho tchán, který před lety zemřel. Muž zařval hrůzou a vzal nohy na ramena. Inu, nejen půlnoc, ale i pravé poledne může být nebezpečné. Duchové možná nevnímají, zda je den nebo noc, vnímají pouze, že odbilo dvanáct.

Tolik něco málo z mého života a nyní příběhy, které jsem pro vás nasbírala. Jsou to zážitky, které mi vyprávěli různí lidé a známí. Příjemné čtení!

Svatý Kryštof

Člověk někdy podcení nebezpečí a přecení své síly. Ten večer, bylo to 25. července, jsem si nemyslela, že jsem natolik unavená, aby mi hrozil mikrospánek. Byla jsem na služební cestě a jednání bylo vyčerpávající. Měla jsem možnost noclehu, ale já chtěla být za každou cenu doma. Pravdou je, že mě osud varoval. Když jsem chtěla nasednout do auta, nejprve jsem nemohla najít klíče, vypadly mi z kabelky v salonku, kde bylo jednání. Když jsem pak jela výtahem ze salonku, skřípl se mi do dveří kabát a nebylo možné ho vyprostit. Jako by mě něco drželo. Před hotelem jsem zakopla. I přesto jsem nasedla do auta a jela. Projela jsem část Vysočiny, kde bývají mlhy, a už si říkala, že mám nejhorší úsek cesty za sebou, když se to stalo…

Ve zlomku vteřiny jsem náhle usnula. V jízdě na dálnici… Najednou se přede mnou objevila tvář muže, ozářená zvláštním namodralým světlem. Zjevila se ze tmy přímo přede mnou, jako když se rozsvítí obrazovka. Ten

muž se na mě přísně podíval, a dokonce mi pohrozil. Hrozně jsem se lekla a probrala se. Bylo to v poslední chvíli, abych strhla volant správným směrem a nenabourala. Srdce mi bušilo jako o závod. Nemohla jsem se dočkat, až bude nějaká benzinová stanice, abych zastavila. Když se konečně objevila, vyrazila jsem z auta, jako když do mě střelí. Nejméně deset minut jsem pak chodila sem a tam. Dám tu jízdu až domů? Říkala jsem si. A pak jsem se uviděla možnost ubytování hned vedle benzinky a rozhodla se, že raději přespím.

Jsem přesvědčená, že jsem udělala dobře. Jen jsem totiž usnula, zdál se mi sen. V něm se zjevil znovu onen muž a tentokráte se tvářil vlídně a přátelsky. Slzy se mi nahrnuly do očí a slibovala jsem mu, že už nikdy, nikdy nepojedu vyčerpaná a unavená. Ten sen jsem měla před očima ještě dlouho. Jen si říkám, kdo byl ten muž? Byl to snad můj anděl strážný? Nebo sám svatý Kryštof, patron poutníků a řidičů? Až později, za několik let, jsem totiž přišla na velkou zajímavost. Kryštof má sice podle našeho kalendáře svátek 18. září, ale církevní svátek má 25. července. Přesně v den mé tehdejší cesty.

Byla jsem nadšená, když mi kolegyně řekla, že mi půjčí jejich starou myslivnu. Moc jsem se těšila, jak si to tam s vnučkou Terezkou užijeme. To místo bylo kouzelné, lesy kolem, rybník, kam se chodili lidé koupat. Protože bylo chladno, k večeru jsem zatopila v kamnech a šla povléct peřiny. Tereza zůstala v kuchyni sama. Když jsem se vrátila, seděla u kamen a lovila piškoty z téměř prázdného sáčku.

„Tys je všechny snědla?“ povídám. „Vždyť bude teplá večeře!“ Terezka se na mě podívala vyčítavě. „Babičko,

Olga Krumlovská

to snědli skřítci. Jenže se tě lekli a schovali se za kamna.“ Vyčinila jsem Terezce, co si to vymýšlí. Večeři ale jedla, jako by měla hlad. Co mohla krmit? Byly to krysy nebo nějaké kuny, co piškoty snědly? Šťourala jsem za kamny pohrabáčem, ale marně.

Spát jsme šly brzo, otevřela jsem okno, abychom si užily čistý vzduch. V noci mě vzbudil divný zvuk. Byl sotva slyšitelný, tenoučký a vysoký. Jako by někde něco kňouralo. Stála jsem v okně a špicovala uši. Jaké zvíře tohle je? Chtě nechtě jsem si vzpomněla na známou pohádku o víle, která zpívala tak tence… Vyprávěl ji pan Höger. Kdybych nebyla zbabělá, tak bych vyšla ven a šla za tím zvukem. Měsíc byl téměř v úplňku a krásně osvětloval zahradu a palouk vedle ní. Zdálo se mi, že tam něco mlžného poletuje. Pak jsem se ale lekla své vlastní myšlenky a zavřela rychle okno. Ovšem to nejhorší mě teprve mělo potkat.

Tři dny byl klid. I když se Terezka snažila nalákat skřítky na jídlo, neobjevili se. Já jí to už nevyvracela. Třetí den jsme vyrazily na borůvky a dost jsme se v lese umazaly. Vyprala jsem oblečení a šla je pověsit na šňůru na zahradě. A tam se to stalo! Jak jsem se dívala vzhůru téměř do sluníčka a věšela, najednou jsem to uviděla. Pekelné stvoření! Velké jako krysa, mělo to ruce, nohy, drápy a dlouhý ocas. A křídla! Otočila jsem se a utíkala do domu, kde jsem za sebou zabouchla dveře.

„Babičko, už jsi je viděla?“ zeptala se mě Terezka klidně. Dosedla jsem na židli a kývla. Další den jsme jely domů. Nedokázala jsem to tam s těmi bytostmi zvládnout. Nikdo mi to nevěřil, jen moje kolegyně z práce ano. Jen se usmála a řekla: „Vítej do klubu! Moje rodina o nich ví už dávno!“

Před rozedněním

V rodině jsem nikdy nezažila moc dobré vztahy. Zejména s matkou jsem si nerozuměla. Štvalo mě, jak mi do všeho mluví a jak je přehnaně emotivní, až hysterická. Kdykoliv jsme se jen trochu pohádaly, řešila to dlouhé hodiny, než jsem jí odkývala vše, co chtěla. Abych měla klid. Často jsem tak potlačovala sebe sama, jen abych nemusela čelit nekonečným rozhovorům s ní. Byla mistryní výčitek. No prostě Rak! A to opravdu skalní. Vytvářela dramatické prostředí a herecké výstupy hodné prestižní filmové ceny. Když jsem otěhotněla, lomila rukama do nebes, že jsem jí neřekla, že si jdu dělat těhotenský test. Měla pocit, že s ní svůj život dostatečně nesdílím. A tím to začalo…

Když jsem porodila a poslala jí fotky malé Lucinky, vyčetla mi, že jsem jí neřekla, že rodím. Byl to fofr, praskla mi voda a já neměla čas na nějaké telefonování – a na hysterickou matku už vůbec ne! Celé těhotenství byla přímo šílená. Dávala mi jednu radu za druhou, mého těhotenství se chytla tak, že se mnou chtěla prožívat každý detail. Byla jsem z toho nervózní. Vyvrcholilo to tím, že mi dva týdny před porodem volala v pět ráno, že její budoucí vnučka ji přišla navštívit ve snu. Popisovala mi, jak bude vypadat a co vše jí řekla. „Ona cítí, že já jsem její nejmilejší babička a že jí u mě bude nejlíp,“ vyprávěla máma nadšeně, a věřím tomu, že každému, koho potkala. Zuřila jsem.

Další den mi volala o hodinu déle s tou samou informací. Popsala mi, jaká moje dcera bude a jakou bude mít povahu. A že ji viděla i matčina kočka a hrála si s ní. To už jsem byla úplně běsná. „Chodí za mnou, protože ve mně cítí dobrou energii,“ nezapomínala matka dodat jízlivě. Když se Lucie narodila, máma z ní byla

Olga Krumlovská

úplně vedle. Viděla se v ní. Obíhala všechny vědmy v okolí, aby jí to potvrdily. Trávila s ní každou volnou chvíli, povolovala jí vše, co já jí zakázala. „Od toho jsou babičky,“ říkala. Čas rychle plynul a jak Lucinka rostla, bylo vidět, že je přesně taková, jakou ji kdysi máma popisovala. Nestačila jsem se divit. Až jednou, to už naše Lucka chodila do první třídy, mi zničehonic při večerním usínání řekla: „Víš, když jsem v bříšku nemohla spát, chodila jsem za babičkou.“ Že by máma nelhala? Možná chodila i za mnou, já to ale nevnímala.

Hromadné foto

Ten byt byl příjemný, nikdy jsem v něm necítila nic podivného, žili jsme tam pět let, měli tříletou dceru a čekali druhé dítě. Po narození syna to začalo. Velmi nenápadně. Začaly se nám samy od sebe otevírat dveře a občas i okna. Seděli jsme večer v obýváku, dívali se na televizi, a najednou se rozrazilo okno, jako by se do něho opřel vítr. Když se to stalo poprvé, myslela jsem si, že jsem ho špatně dovřela. Jenže pak se to stávalo i několikrát týdně.

Potom začala dcera v noci plakat. Nikdy předtím neměla problém se spaním. Najednou se budila strachy. Když jsem k ní přiběhla, ukazovala do rohu pokoje a tvrdila, že tam někdo stojí. Zkusila jsem tam vzít našeho psa Astora, ale ten se vždycky zarazil na prahu pokoje a nechtěl jít dál. Naše Vendy přísahala, že viděla nějakou tvář. I narozený syn plakal, jen jsem s ním do dětského pokoje vešla, a já pojala podezření, že máme v bytě duchy. Řekla jsem o tom manželovi, ale setkala jsem se jen se záchvatem smíchu. Dcera nechtěla v pokoji spát, každý večer bylo drama. S manželem jsme se kvůli tomu hádali. Když převezl do dětského

pokoje k dceři syna v postýlce, aby se nebála, ječely v noci děti obě.

A náhle se stala zvláštní věc. Přijela k nám tchyně z východního Slovenska. Manžel, její syn, slavil čtyřicet. Hned první večer jsme udělali oslavu. Děti se z babičky radovaly a ona chtěla na památku udělat hromadnou fotku. Celá rodina se posadila na sedačku a já je vyfotila. Když jsem šla dva dny nato pro fotky, nestačila jsem se divit. Za naší rodinou stál temný stín postavy. Ukázala jsem to manželovi, ale ten nad tím jen mávl rukou. Zato tchyně zbledla jako stěna a tvrdila, že to je démon. Ovšem skutečnost, že se šel fotit s námi, byla přinejmenším zvláštní.

„Mami, to je ta postava, co za mnou chodí v noci do pokoje,“ tvrdila dcera. Vzpomněla jsem si, že náš pes byl celý ten večer zalezlý, manželovu matku znal, tak nám přišlo divné, že by se jí najednou bál.

Tchyně tvrdila, že kdosi chodí v noci po kuchyni, která sousedila s obývákem, kde spala. Manžel se zase jen smál, že jsme se hledaly, až jsme se našly! Nakonec to babičce našich dětí nedalo a šla se v noci do kuchyně podívat. Nikoho sice neviděla, ale kroky slyšela jasně. Parkety pod jejich tíhou praskaly. Jako znamení, že se nemýlí, jí duch vyslal signál – bliklo světlo nad kuchyňskou linkou. Tchyně nečekala, zabouchla za sebou dveře obýváku a přetáhla si deku přes hlavu. Další den nedala jinak, než že pojede domů o tři dny dříve. Nevěděla jsem, co si s tím duchem počít. Nijak neškodil, jen se producíroval v noci po bytě a díval se na nás, jak spíme. A pak najednou zmizel. Po dlouhých dvou letech. Od té doby se už nikdy neobjevil. Proč přišel? Kdo ví?

Možná si chtěl jen zkontrolovat, jestli je náš syn v dobrých rukou…