GILLY MACMILLANOVÁ
PRODLOUŽENÝ VÍKEND
John by neměl řídit, probírali to včera s doktorem, jenomže Maggie postřehne výraz v jeho očích a bez řečí mu vloží do natažené ruky klíče od auta. John je pevně sevře v prstech.
Nasedne do Land Roveru, aniž dozadu uloží tašky s čistým povlečením a ručníky, ale Maggie to nekomentuje; poradí si sama. Fenka Birdie naskočí na zadní sedadlo, lehne si a hřbet si opře o tašky. Jazyk má vyplazený, pohled pozorný. Maggie zabouchne dveře.
Studený vítr, který od rána vane, jí pronikne až na kůži. Je teprve začátek září, ovšem nečekaně se přihlásil podzim. Ve vzduchu je cítit blížící se bouřka. Mraky letící po obloze se kupí na obzoru a jejich stíny se lehce dotýkají mohutného venkovského domu z kamenů a břidlice, schouleného v kotlině na svahu údolí.
John nastartuje Land Rover a Maggie má dojem, že přes jeho vrnění slyší hukot dalšího motoru. Svraští čelo. Jejich hosté mají přijet až pozdě odpoledne. Cesta stoupající do kopce nikam jinam nevede. Pokud se po ní někdo vydá, buď míří k farmě Elliottových, nebo zabloudil.
Krajina v okolí domu je rozčleněná a utříděná suchými zídkami z kamenů. Tvoří ji neohrazené neudržované pastviny a strmý, neupravený a jen částečně využitelný terén. Za ním se táhne nezkrotná divočina s nechráněným vřesovištěm skrývajícím bažinaté mokřady, zbrázděné osamocenými dolinami a sráznými stržemi, pokrytými nezpevněnou sutí. Hřebeny vzdálených hor zdobí skalnaté výčnělky.
Hranice farmy nejsou pevně vymezené. Pozemky Elliottových tvoří zčásti divočina a tak tomu je už po staletí. John a Maggie obhospodařují sto dvacet jedna tisíc arů a chovají osm set ovcí. Pastviny jsou bohaté i chudé, střídají se štědré a hubené roky. Nad vším se zvedá nedozírná nebeská klenba a v noci svítí hvězdy jasněji než v místech, která doposud navštívili. Hosté přebývající ve stodole to pokaždé nadšeně komentují.
Maggie nastraží uši, ve snaze uslyšet ještě něco, ale brání jí v tom hučení Land Roveru. Nezabývá se tím. Tady v kopcích bývají zvuky zkreslené. A ona má před sebou spoustu práce.
Zapne si bezpečnostní pás. „Zdálo se mi, že slyším, jak někdo jede nahoru.“
John neodpoví. Nohu má na plynu a Land Rover se dává do pohybu. Maggie se otočí k manželovi. „Jsi v pohodě?“
„Proč bych nebyl?“ Vůz projede vraty farmy. Na cestě plné výmolů začne nadskakovat.
„Nebuď takový.“
„Promiň.“
John se dívá před sebe a ona zkoumá jeho profil. Na tvářích a na nose má pavučinky rozšířených žilek, kůži na lícních kostech napjatou. Ranní holení odbyl, ovšem oči má bystré jako vždycky. Je to dobrý člověk. Poznala to hned ten den, kdy se s ním seznámila.
Zahledí se na něj pozorněji a pátrá po známkách toho, co není vidět: oblasti mozku propletené nervovými dráhami, popraskanými jako žilky v jeho obličeji. „Máme podezření na demenci s Lewyho tělísky. Je mi to moc líto,“ oznámil jim lékař. Ta konzultace se už ztratila v bezpočtu ostatních, avšak Maggie si bude pořád pamatovat diagnózu a soucitný komentář i to, jak sebou přitom John trhl, jako by schytal úder.
Dívá se na něj pohroužená do myšlenek, a tak přehlédne motocykl za zatáčkou cesty, nakloněný na stranu, černý a silný. Řítí se přímo na ně.
John v poslední chvíli zprudka sešlápne brzdu. Trhnutí vozu hodí Maggie dopředu a pak dozadu a vyrazí jí vzduch z plic.
„Promiň,“ omlouvá se John do nastalého ticha. „Jsi v pořádku?“
„Myslím, že ano. A ty?“ Srdce jí buší. Ucukne před návalem bolesti v místech, kde se jí do hrudi a do ramene zařízl pás.
„Bolí tě něco?“
„To nic není.“
John kývne a otočí se dozadu na fenku. Ta k němu stočí bělmo očí, ale zdá se v pořádku. Jen na ni spadl ručník z jedné napěchované tašky.
„Hodná Birdie,“ pochválí ji.
Motorka zastaví smykem napříč cesty, nebezpečně blízko od přední kapoty Land Roveru. Motocyklista je mohutný, na sobě má černý kožený oděv a černou přilbu. Ačkoli ji má nasazenou, je zřejmé, že to není žádný z místních poslíčků.
Sesedne. Na hledí se mu odráží tmavé stromy podél cesty. Maggie bleskne hlavou, že na ně možná dostal vztek a pokusí se je obvinit z možné srážky. Chlapovi jako on se neubrání. Zrychlí se jí dech.
John stáhne okno. „Dávejte pozor, kam jedete,“ křikne. Na spánku mu pulzuje vystouplá žíla.
„Přestaň,“ varuje ho Maggie. Tady v kopcích si zvykla, že je v bezpečí před čímkoli s výjimkou přírodních živlů. Odloučení od lidí i život stranou od civilizace vždycky zbožňovala. Nicméně změna, již prožívají od Johnovy diagnózy, je jako dnešní ostrý vítr. Otřásla jejich životy a Maggie se bojí, že ona a John dospěli do stadia, kdy po jakémkoli otřesu zůstává všechno vratké.
Birdie zavrčí a zvedne se. Strčí jim hlavu mezi ramena. Vycení zuby.
„Birdie!“ Maggie jí položí ruku na záda. Birdie přestane vrčet, ale svaly má napjaté, chlupy naježené a nespouští z motorkáře oči.
Muž zvedne hledí a přistoupí k oknu na straně řidiče. Ústa mu zakrývá šátek a oči jsou utopené ve stínu. „Sháním Elliottovy.“ Má přízvuk z jihu. Vydal se daleko na sever; coby kamenem dohodil je hranice se Skotskem.
„To jsme my,“ odpoví John.
„Mám pro vás zásilku.“
„Zásilky se nechávají u vrat na farmu. U paty kopce.“
„Mám vám ji předat osobně. Podle speciálních instrukcí.“
Oba sledují, jak se muž rozvážně vrací pro balíček, který má vzadu na motorce. Podá Johnovi kartonovou krabici. Ten ji předá Maggie. Je nezalepená, neoznačená a poměrně těžká. Maggie otevře klopy, nakoukne dovnitř a uvidí další krabici ve tvaru kvádru, v balicím papíru a ovázanou stuhou. Vedle ní je zasunutá obálka. Maggie ji vezme a z kapsy košile vyndá brýle, aby přečetla drobné a úhledné písmo: „Pro Jayne, Ruth a Emily.“
„To není pro nás,“ namítne, ale vzápětí se rozpomene. „Jayne se jmenuje ta paní, která si rezervovala stodolu na víkend. Určitě je to pro ni. Pro ně…“
„Mám zprávu i pro vás.“ Motorkář jí podá list papíru s pokyny. Maggie je přečte nahlas.
„Kartonovou krabici, prosím, vyhoďte a zabalený dárek položte na stůl ve stodole Temná hůrka proti vstupu do kuchyně a dopis o něj opřete, aby ho moje přítelkyně uviděly hned, jakmile po příjezdu vejdou do dveří. Jedná se o zvláštní překvapení, proto ocením, když mému přání vyhovíte. Děkuju.“
Bez podpisu. Maggie list otočí, jenže na zadní straně nic není.
„Dobře. Asi je to v pořádku,“ řekne. Napětí ustupuje. Hosté se někdy chovají dost divně. „Do stodoly zrovna jedeme.“ Maggie se pořád cítí stísněně, ale zároveň se stydí za to, že si předtím připadala ohrožená.
Motorkář přikývne. Sklopí hledí a odjíždí stejně rychle, jak přijel. Kola motorky za ním odhazují bláto a na Maggiiných rtech zanechávají otázky: kdo to byl, od koho převzal balíček a proč vážil cestu, aby se dostal až sem do kopců. Usoudí, že jí do toho nic není, přesto v ní „zvláštní překvapení“ a „speciální instrukce“ vzbudí zvědavost.
„Tak za prvé,“ prohodí. „Odkud myslíš, že přijel?“
„Mohli jsme ho zabít.“
John to cedí přes zaťaté zuby. Je naštvaný, protože ho vyděsilo, že se jen o chloupek vyhnul srážce. Maggie zvažuje, jestli si přece jen nemá sednout za volant sama, když je manžel tak rozrušený. Už už to má na jazyku, ale slova jí uvíznou v hrdle. Každý návrh,
který mu má něco usnadnit, uráží Johnovu hrdost a ji trápí, že by se ho měla dotknout.
A tak balíček zvedne a opatrně jím zatřese. „Někdy si lidi dají takovou práci…“ poznamená. „Doufám, že ať je uvnitř cokoli, bude to stát za to.“
John vrhne pohled stranou, zavrtí hlavou a zamumlá něco, co Maggie nezachytí, a upře pohled na cestu před sebou. Maggie si všimne, že svírá volant pevněji, až mu pod tenčící se kůží zbělají klouby prstů.
Jeho ruce… pomyslí si s vědomím, že od jeho diagnózy se častěji uchyluje k nostalgii a vzpomínkám, nicméně si ten požitek dopřeje. Co všechno ty ruce dokázaly a čeho dosáhly! Líbí se jí stařecké skvrny i šlachy připomínající silné struny. Spatřuje v nich spokojené roky jejich manželství i náročná léta farmářského života.
Jenže křečovité sevření volantu, potřásající hlava a mumlání – to mu není podobné. Je to další změna, nová a znepokojující. Maggie se pořád učí vnímat projevy jeho diagnostikovaných symptomů a rozpoznávat, co znamenají, a má nepříjemný pocit, že dnešní den je jedním z těch, kdy John podlehne hluboké skepsi.
„Nad čím tak kroutíš hlavou?“
„Je to špatné znamení. Ten balíček.“
„Jak tě to napadlo? Jak to vůbec můžeš vědět?“
John nachýlí hlavu na stranu. Tím naznačuje, že ví své. Maggie se to snaží zahnat smíchem, ale zvuk, který jí vyjde z úst, je neupřímný a přistihne se, že svého muže bere napůl vážně. John se často utápí v pesimismu nebo v zoufalství, je rozrušený, zapomnětlivý a někdy vidí to, co vidět není. To všechno je hodně znepokojující, ovšem Maggie nemůže popřít, že vzhledem k tomu, jako dlouho ho zná, ví, že John dokáže vycítit víc než ostatní.
Sáhne si na zátylek, aby si prohmatala místo postižené svalovým přepětím. Dotyk chladných prstů jí vyšle zachvění do celého těla. Myslí na krabici, na to, jestli je špatným, nebo dobrým znamením. Po chvilce ticha ji položí na podlážku pod nohama.
Land Rover nadskakuje a kodrcá po stoupající rozježděné cestě. Když hrozí, že by pohyb vozidla mohl balíček poškodit, Maggie
ho zapře nohou. Kdyby se obsah, ať už je jakýkoli, rozbil, jejich hosté by mohli zanechat na webu nepříznivé hodnocení. A to je to poslední, co si ona a John můžou dovolit.
Dopis je napsaný, krabice úhledně zabalená. Trvalo mi to docela dlouho – výsledek měl být bezchybný a lákavý. Pokyny pro majitele stodoly Temná hůrka jsou promyšlené a předání do puntíku dokonalé, aby nikdo nemohl vystopovat odesílatele.
Právě mi přišlo potvrzení na jednorázový mobil, že dopis i balíček byly osobně doručené spolu s pokyny.
Uf…
Je to báječný pocit – především úleva, ale taky uspokojení, protože plánování mě moc baví. Myslím, že se dá říct, že moje chování hraničí s umanutým puntičkářstvím.
Ovšem co bude dál, neovlivním, a při tom pomyšlení mě slastně zamrazí v zádech. Režírovat divadelní kus na dálku není jednoduché.
Musím doufat, že Elliottovi udělají do puntíku to, o co je žádám, a kulisy naaranžují na určené místo, aby se mohla zvednout opona před prvním dějstvím.
Úzkou silnici svírají z obou stran řady stromů, vzpřímené kmeny stojí hustě u sebe a jejich nízko skloněné olistěné větve brání průchodu skomírajícího odpoledního světla. Emily vyndá z jednoho ucha bezdrátové sluchátko. „Vypadá to jako v pohádce,“ poznamená.
Odkašle si, aby vyhnala z hrdla hodiny mlčení, rukávy svetru si přetáhne přes zápěstí a pevně se obejme pažemi. Měla Jayne nebo
Ruth požádat, aby v autě přitopily, ale styděla se. Jejich důvěrnost, s níž před ní mají deset let náskok, ji uvádí do rozpaků. Připadá si jako vetřelec.
Jayne za volantem zdvihne obočí. Konečně, pomyslí si. Emily promluvila! Většinu jízdy buď spala, nebo měla v uších sluchátka.
„Pohádka v dobrém smyslu?“ zeptá se Ruth a otočí se dozadu. Emily je pro ni hádankou a Ruth si usmyslila, že ji během víkendu líp pozná.
„Ani ne,“ odpoví Emily. Pohádky, které se jí předčítaly v dětství, byly strašidelné.
Ruth neví, co na to má říct. V reakci jí brání Emilyin relativně nižší věk. Ví, že je to hloupost, rozdíl deseti let byl mezi nimi vždycky, přesto se Ruth obává, že cokoli řekne, vyzní povýšeně, i když o nic takového neusiluje. Upře pohled před sebe a zkontroluje satelitní navigaci.
„Co nevidět budeme z lesa venku,“ oznámí. „Doslova. Podle téhle vymoženosti máme být na místě asi za čtyřicet minut.“
Jsou na cestě už několik hodin a míří na sever. Svalstvo mají ztuhlé, mysl otupělou. Ruth nedala jinak, než že všem připraví oběd, nemastné neslané sendviče, které zřejmě uchystala ještě za svítání. Pro Emily je to jen další pachuť toho, co připomíná školní výlet.
Jen co auto vyjede z lesa, přední sklo zaplaví světlo a objeví se krajina. Jayne se usměje poprvé od chvíle, kdy se ráno probudila s Markovou rukou na boku. Zpočátku si myslela, že se s ní chce milovat, ale byl to rozvážnější dotyk a jakoby omluvný. Mark držel v druhé ruce telefon a budil ji se zprávou, že s nimi dnes do Northumbrie nebude moct odjet. To znamená, že přijde o první z jejich tří plánovaných večerů mimo domov.
Jayne to rozladilo. Nemilá novina ji ranila a stejně tak hádka, která kvůli tomu mezi nimi vypukla. Hašteřili se neobratně, oba otrávení z toho, jak to navzájem přijali, každý s pocitem, že právě on je ten ukřivděný.
Nicméně s každým kilometrem směrem na sever se jí postupně vracela dobrá nálada, monotónnost dálnice ji uklidňovala a radostné očekávání prodlouženého víkendu, který má před sebou, opět získávalo pevné obrysy.
Třídenní výlet se tedy bude skládat z jednoho „dámského“ dýchánku a po něm ze dvou večerů, kdy bude celá šestice spolu. Není to přesně to, co chtěla, ale i tak je to fajn a pořád může Marka překvapit tím, co pro něj připravila. Mark mimo jiné zdůraznil, že by možná měla zapracovat na tom, aby se s nečekanou změnou plánů snažila líp vyrovnat. A přesně to udělá. V životě se dá vždycky něco vylepšit a ona se dřiny nebojí.
Soustředí se na pozitiva. Na tenhle víkend se těšila týdny. Potřebuje pauzu. Připadá jí, že Ruth neviděla od té doby, co se jí narodil Alfie. Bude příjemné dohnat, co zameškaly. Což je někdy snazší, když nejsou ve společnosti svých manželů, kteří na sebe strhávají pozornost soukromými vtípky a vzpomínkami.
Emily na zadním sedadle zase ztichla. Dýchne na okno, prstem napíše svoje a Paulovy iniciály a kolem nich nakreslí srdíčko. Nehty má pěstěné a nalakované nevtíravým bledě modrým odstínem, hřbety rukou opálené. Velký smaragd na prsteníčku ladí s barvou jejích očí. Když ji Paul žádal o ruku, podržel jí prsten u očí a zeleň drahokamu přirovnal k jejím zorničkám. Jeho úsměv byl tak široký a vřelý, až ji to dojalo. Vypadal jako kocour, co slízl smetanu, a ona si připadala výjimečná.
Fakt, že je vdaná, Emily pořád vzrušuje. Vůbec nepočítala s tím, že se provdá tak brzy, v pouhých třiadvaceti letech, natož že si vezme mnohem staršího muže, ale zamilovala se, do vztahu skočila po hlavě a zatím je to úžasné. Paula zbožňuje a zbožňuje i jejich společný život. Nadto může předvádět ten velký drahokam před všemi skeptiky včetně své matky, které se nikdy nepodařilo zásnubní prsten získat. Potom, co od nich Emilyin otec odešel, si její máma povětšinou obstarávala toxické partnery, modřiny a neustále se prohlubující závislost na alkoholu.
Emilyin zkondenzovaný dech se odpaří ze skla, vezme s sebou iniciály a srdíčko i kouzelné vzpomínky. Za okny ubíhá venkovská krajina. Zídky a vrata, pastviny a kopce. Spousty černohlavých ovcí. Kůň, který na něco čeká. Taková prázdnota. Jednotvárnost.
Ruth a Jayne si povídají o rozhlasové hře, co právě vysílají v rádiu. Hra i jejich rozhovor znějí snobsky a rádoby zasvěceně, což potvrzuje Emilyin dojem, že ty dvě jsou nudné. Ačkoli o zapojení do rozhovoru nestojí, mrzí ji, že nepřijala Rutin návrh, aby si sedla na místo spolujezdce. Vzadu se o to víc cítí jako malá holka.
Touží po tom, aby Jayne přidala plyn a dopravila je k cíli co nejrychleji, protože má jízdy už po krk, jenomže středová dělicí čára na asfaltu zmizela a zdá se, že se vozovka pořád zužuje a nutí auto zpomalit. Jako by řízení převzala silnice.
Zasune sluchátka zpátky do ucha, zavře oči a myslí na dovolenou na jihu Francie, z níž se s Paulem nedávno vrátili. Lety obchodní třídou, hotel, lázně, sex. Všechno bylo přepychové. Paul je dokonalý. Choval se jako džentlmen. A ona si připadala jako princezna, i když k ní stevardka vyslala takový ten významný pohled, jako by říkala, že Emily není první mladá holka, kterou viděla v kabině letadla po boku staršího muže, a že nebude ani poslední. Emily se s chutí blýskla svým prstenem.
Manželství však není jen zábava. Dnes ji Paul zklamal. Emily touží po tom, aby tady byl s ní. Má-li být upřímná, cítí víc než zklamání. Zazlívá mu, že trval na tom, že musí být v práci a přiměl ji, aby odjela na prodloužený víkend dřív než on a s těmihle dvěma ženami, které sotva zná.
„Ale no tak, Em,“ domlouval jí. „Je to jen jeden večer. Snaž se. Opravdu mi moc záleží na tom, aby ses s mými přáteli skamarádila.“ Citové vydírání.
Byla ráda, že se jí až doposud dařilo vyhýbat společným večerům nebo nedělním obědům, protože má neodbytný pocit, že si s těmi dvěma ženami nemá co říct. Bohužel z rozhovoru s Paulem vyplynulo, že by ho zklamala, kdyby neudělala to, co od ní očekává. A tak souhlasila. Teď toho lituje. Zvlášť proto, že s nimi nejsou jejich manželé. S Markem a Tobym je větší zábava než s jejich manželkami, ale prý odjet nemohli a omluvili se na poslední chvíli.
Takže teď má před sebou čtyřiadvacet hodin v Jaynině a Rutině vyčerpávající společnosti. Ruth už jí dala povýšenost najevo a Jayne na ni upírala nepříjemně pronikavý pohled, kvůli němuž se cítila prázdná a hloupá.
Povzdychne si a její dech znovu zamlží okno. Nakreslí další srdíčko. Tentokrát má na Paula vztek, takže jejich iniciály nepřidá.
John je v pokušení odvézt balíček zpátky na farmu, hodit ho do popelnice a rozloučit se s ním jednou provždy. To samé by rád provedl s jejich hosty, kdyby to bylo jen trochu možné.
Myslí si, že ta zatracená zvláštní zásilka je jen dalším projevem směšnosti a arogance lidí, kteří přijedou strávit pár dní ve stodole.
Chtějí se jen bavit a hrát si. Nemají absolutně žádnou vazbu ke krajině, již jeho předkové obhospodařovali víc než sto let.
S každou skupinou hostů, kteří přijeli do Temné hůrky minulý rok – od chvíle, kdy Maggie začala nabízet ubytování –, se jeho nespokojenost násobila spolu s pocitem, že dochází ke zneuctění něčeho, co je pro jeho rodinu svaté. Stodolu zrekonstruoval svépomocí pro svého syna Williama a pro generace Elliottových, které jak doufá, budou následovat.
Nemine den, aby si nevzpomněl na lidi, kteří se touhle krajinou procházeli dávno před ním, a aby nezdůraznil, že se máme poučit z minulosti, v níž jsme všichni zakořenění.
Je přesvědčený, že minulost obsahuje varování. A ta se musí ctít. V tomhle koutě světa, hluboko v Northumbrii, je minulost krvavá a okořeněná mýty a dějinami. Drsná krása se dobře fotografuje, ale není to golfový trávník.
Chce Maggii znovu říct, že stodola by se neměla pronajímat, a zase uvést své důvody, jenže ona už to slyšela bezpočtukrát a on nesnese ten soucitný pohled v jejích očích. Rozumí tomu, co John cítí, avšak jen namítne: „Do lidí, kteří sem mají přijet, nevidíme,“ a „Potřebujeme peníze.“ Má pravdu, a tak John mlčí a soustředí se na to, aby hosty bezpečně dopravil po cestě nahoru.
Jízda ke stodole je obtížná. Trvá asi dvacet minut, a čím výš se ocitnou, tím víc sebou Land Rover hází a nadskakuje. Konečně se cesta ostře stočí a vynoří se z lesa do odříznutého údolí.
Odtud je vidět na kilometry daleko a Temná hůrka je jediná budova v dohledu. Stíny a světlo pod běžícími mraky si v nekonečné volné krajině hrají na honěnou do všech stran. Perspektiva se zužuje a zase se rozpíná. S měnícím se počasím se vrstvy detailů ukrývají a zase objevují. Barvy jsou nestálé, v jednu chvíli vybledlé, hned zase zostřené. Textury se zdají sametově hladké a přívětivé, než zhrubnou a stanou se nelítostnými.
John Elliott tady strávil celý život a miluje to tu celým srdcem.
Ví, že ztrácí paměť, a ví, že realita je teď pro něj pokřivená a už se v ní nedokáže snadno orientovat a že jediným pevným bodem je Maggie.
Přesto sám sobě dennodenně přísahá, že nikdy nezapomene na své poslání být správcem tohoto kraje.
Déšť zabubnuje do čelního skla jako hrst kamínků. Ruth na sedadle spolujezdce bezděčně ucukne a ohlédne se dozadu na Emily. Mateřské instinkty je těžké potlačit, třebaže si je osvojila nedávno. Rutinu synovi Alfiemu je teprve šest měsíců a ona je doslova nabitá ochranářskými instinkty, přesto si uvědomuje, že se k Emily nesmí chovat jako k náhražce dítěte jen proto, že je nesrovnatelně mladší než ona.
To by bylo v mnoha ohledech špatné. Všechny tři si jsou rovné, mají za manžele ty nejbáječnější muže a Ruth doufá, že v závěru víkendu bude považovat Emily za svou novou kamarádku.
Ruth odešle další textovku Tobymu s dotazem, jestli ke své sestře dojel v pořádku. Na její předešlé zprávy neodpověděl, ale touhle dobou už by měl být na místě a hrát si na spasitele. Právě tak jako druzí dva manželé si na poslední chvíli našel důvod, proč s nimi neodjede už v pátek, a Ruth z toho vůbec nemá radost. Prodloužený víkend mimo domov představuje pro jejich partu jakýsi rituál a letos se navzájem ujišťovali, že po Robově smrti je takový výlet důležitější než jindy.
A Toby jako naschvál dal přednost své sestře, která pro něj nikdy nehne ani prstem! Kdy dá přednost Ruth, své manželce? Nebo jejich synovi?
Ví, že by mu neměla posílat tolik zpráv – během uplynulé hodiny jich bylo deset –, jenže jí leze na nervy, proč není schopný odepsat, a zvlášť v téhle situaci, kdy mu musí být jasné, že Ruth potřebuje jeho oporu.
Ovšem on si s tím neláme hlavu. Jeho mobilní telefon je předpotopní a Toby si odmítá pořídit modernější. Myslí jen na své vědecké bádání a v důsledku toho se chová chaoticky a často spoléhá na to, že Ruth všechno zařídí. Kdysi se jí to líbilo; měla pocit nepostradatelnosti, jako by byla mimořádně zdatná manželka a organizovala oblast jejich života, v níž může vyniknout. Po narození jejich syna ji to však začalo vyčerpávat.
Teď už by se Alfie měl probudit z odpoledního spánku. Když dopoledne odcházela z domova, byla celá nesvá a trápily ji pochybnosti, jestli se její matka dokáže o Alfieho postarat tak, jak si to Ruth představuje.
Včera až do pozdního večera plnila několik stránek radami a připomínkami, jak a co a kdy udělat, vzala v úvahu všechny možné okolnosti, které by mohly nastat, co ji jen napadly – její matka si však od ní poznámky vzala téměř ledabyle a ani se do nich nepodívala. Ruth ji přiměla, aby jí slíbila, že je pročte, ale kdoví, zda to vůbec udělá. Profesorka Flora MacNeilová ví vždycky všechno nejlíp.
Ruth se s povzdechem zavrtí na sedadle. Necítí se dobře ani na těle, ani na duši. Pásek džínů se jí zarývá do těla. Na bavlněné halence má skvrnu od kávy. Letmý pohled do zrcátka jí potvrdí, že řasenka odputovala na tváře; černé šmouhy odolávají i nasliněnému prstu. Přestane se snažit, když auto nadskočí ve výmolu a ona se málem píchne prstem do oka. Ve srovnání s oběma ženami si připadá jako zanedbaná, nevhodně oblečená mamina. Emily je nádherná, mladá a štíhlá. Jayne je hubená jako lunt, ve skvělé tělesné kondici a ani není nalíčená. Září zdravím a sebejistotou.
Jayne vypne stěrače, jakmile začnou drhnout o sklo. Přestalo pršet. Byla to jen přeháňka, prudká, rychle však ustala. Nic dramatického.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Jayne a vrhne pohled na Ruth. „Mračíš se.“
Jayne trápí, že její přítelkyně vypadá vyčerpaně a přepadle. Ruth sice cestou nemlčela jako Emily, ale ani nebyla tak výřečná jako obvykle. Pod očima má váčky a pleť má těstovitou a odulou, jako by o sebe v uplynulých několika týdnech, co ji Jayne neviděla, nedbala.
„To víš, že jsem.“ Ruth zaklapne zrcátko a pokouší se protáhnout. Stáhne ramena dozadu, ale cítí, jak svaly protestují. Jayne je dobrá kamarádka. Není vznětlivá ani vtíravá, je klidná a laskavá. Spolehlivá. Už kvůli ní stojí za to se vzchopit. „Těším se, až budeme na místě.“