9788024292182

PO STOPÁCH ZLOČINŮ

Alena Mornštajnová (1963)

Spisovatelka a překladatelka, vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě

Ostravské univerzity . Již svým prvním románem

Slepá mapa (2013) zaujala čtenářskou i odbornou obec a následující romány Hotýlek (2015)

a Hana (2017) jí definitivně zajistily status jedné z nejoblíbenějších a nejčtenějších českých autorek současnosti, jejíž díla získala mnohá ocenění .

Vedle dalších románů (Tiché roky, 2019; Listopád, 2021; Les v domě, 2023) napsala i několik knih pro děti (Strašidýlko Stráša, 2018; Kapka Ája, 2022; Teribear – Tajemství modré krabice, 2022) a publikovala řadu povídek v různých sbornících .

Vražda milé paní

„A taková milá paní to byla,“ vzlykla nahrbená žena v černém plášti opírající se o hůl, jedna z těch dam v letech, které chodí na všechny pohřby, protože mnoho jiných příležitostí, jak se dostat mezi lidi a popovídat si, nemají . Zvedla kapesník k očím a utřela si neexistující slzu . Plakat na pohřbech se přece sluší .

Poručík Horák přešlápl z nohy na nohu . Přišel, protože od pondělí byl po čtyřiceti letech práce u policie v důchodu a najednou měl spoustu času . Ještě nikdy na pohřbu žádné z obětí vražd, které vyšetřoval, nebyl, ale tento případ byl jeho poslední a poručík se spíš než se zemřelou chtěl symbolicky rozloučit se svou kariérou . Už žádní zavraždění, žádné krádeže, žádné hledání odpovědí na nezodpovězené otázky . Bude si muset najít jiný způsob, jak naplnit své dny .

Dorazil ale asi příliš brzy a teď stál před zavřenými dveřmi obřadní síně a sledoval hloučky lidí oděných v tmavých barvách, které po chodníčku

stoupaly k místu posledního rozloučení . Příchozích bylo nezvykle mnoho, spousta z nich určitě dorazila jen ze zvědavosti nebo proto, aby mohli sousedům, známým či vnoučatům ještě po letech vyprávět: „Jo, já jí byl na pohřbu, bylo to opravdu hrozné neštěstí . “

Ano, bylo to strašné, každý zmařený život je tragédie, obzvlášť když zesnulá Eva Poláková, se kterou se přišli tihle lidé rozloučit, byla zavražděna .

Poručík ji neznal . Nevěděl, jak zněl její hlas, nedokázal si představit gesta, která používala . Když ji uviděl poprvé, byla už po smrti . Ležela v obývacím pokoji před nezapáleným krbem, nohy mírně roztažené, jako kdyby zakopla, ruce rozhozené, hlavu v kaluži krve . A vedle ní se povaloval odhozený pohrabáč . Nebylo těžké pochopit, že to byl ten kus kovu, který ji srazil na podlahu, daleko těžší bylo zjistit, kdo ho v tu chvíli držel v rukou, protože žádné otisky prstů na něm nebyly .

To poručíka mátlo . Když vcházel pečlivě udržovanou zahradou a vdechoval svěží vzduch poznamenaný kouřem z páleného listí, tak typický pro podzimní měsíce, myslel si, že se bude jednat o jednoduchou záležitost . Domácí hádka, povolené nervy, neuvážená reakce končící neplánovanou a hořce oplakanou smrtí .

Ale už když procházel chodbou do přízemního obývacího pokoje a překračoval listí, které dovnitř

zavál vítr, protože podle slov zdrceného manžela byly v okamžiku, kdy svou ženu našel zhroucenou před krbem, otevřené, pochopil, že tak snadné to nebude . Pohrabáč bez jediného otisku prstů, soupis odcizených věcí, otevřené dveře . Manžel, kterého musela do své péče převzít lékařka a teď seděl lehce omámený, ale pořád hrozně nešťastný za kuchyňským stolem, vedle něj syn s manželkou, oba uslzení a hlavně vyděšení, vždyť se jim do domu vetřel cizí člověk a zabil jim mámu . Na opačné straně stolu dcera, ne tak úplně nepodobná mrtvé ženě, kterou právě teď nakládali uzavřenou v tmavém pytli na nosítka a převáželi do podzemí místní nemocnice, aby při pitvě potvrdili to, co už bylo všem zřejmé . Zabila ji rána pohrabáčem .

„Omlouvám se,“ řekl poručík směrem k pozůstalým . „Chápete jistě, že čím dříve si promluvíme o okolnostech,“ původně chtěl říct vraždy, ale při pohledu na uslzenou skupinku před sebou se zarazil a opatrně dodal: „toho, co se dnes odehrálo, tím dříve se nám podaří najít pachatele a zabránit tomu, aby svůj čin zopakoval . “

Dcera dlouze zaúpěla a všichni jako na povel zvedli kapesníky, ženy si utřely oči a muži se vysmrkali .

„Nebude vám vadit, když si promluvíme vedle?“

zeptal se poručík . Vedle znamenalo v malém pokoji, který dřív asi sloužil jako dětský pokoj, ale teď z něj

majitelé udělali pokoj pro hosty .

„Kdybyste mohl…“ Poručík Horák kývl na manžela zavražděné, ten se na něj chvíli díval, jako kdyby nechápal, kdo ten cizí chlap je a co po něm vlastně chce, ale potom se zvedl a kolébavým krokem přešel vedle . Poručík vykročil za ním, zavřel dveře a posadil se proti němu .

Chvíli mlčel, díval se, jak rozrušený pan Polák přemáhá vzlyky a sám pro sebe vrtí hlavou, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, jak se během posledních hodin jeho život proměnil . „Vy jste vaši ženu našel, je to tak?“ zeptal se konečně poručík .

Manžel přikývl . Pohled stále upíral na ruce sepjaté na kolenou . Vzlykl . „Byli jsme spolu skoro čtyřicet roků . Co teď… já… omlouvám se . “

„Víte, kolik bylo hodin?“

Muž naklonil hlavu ke straně . „Asi tak dvě, možná čtvrt na tři .“ Odmlčel se . „Po obědě si chodím na chvíli zdřímnout . To víte, už jsem v důchodu .“ Vzlykl . „Oba jsme v důchodu .“ Podíval se směrem ke dveřím . „Tedy… byli jsme…“ Zvedl mokrý kapesník a utřel si oči . „Já, já to nechápu . Takhle za bílého dne . Vždyť zamykáme branku . A zvonek bych slyšel, ten se nedá přeslechnout . Musel přelézt přes plot . Zeptejte se sousedů, určitě ho někdo viděl . “

„To víte, že se zeptáme,“ ujistil ho poručík . „Ty věci, které se ztratily, jakou měly cenu?“

Pan Polák rozhořčeně zvedl hlavu . „Takové šunty to byly, dva pozlacené talíře . Evička si je koupila

na dovolené v Turecku a vystavila na krbové římse .

Krámy, nic víc .“ Sevřel ruku v pěst a bouchl do opěradla křesla . „Krámy . “

„Ještě bych potřeboval vědět, kdy jste svou ženu viděl naposledy . “

„No přece u oběda . Asi tak v půl jedné . “

Poručík Horák si poznamenal údaje do malého zápisníku . „A poslední otázka . Napadá vás, kdo by chtěl vaší paní ublížit? Měla s někým spory?“

Na tuhle otázku manžel neodpověděl . Jen se podíval nepřítomným pohledem na poručíkův zápisník a nekontrolovaně se rozvzlykal .

„Vy bydlíte v prvním patře, že?“ zeptal se poručík nebožčina syna, když se mladý muž posadil do křesla proti němu .

„S manželkou . Vchod máme společný s rodiči, ale byty jsou oddělené . “

„Byli jste dnes celý den doma?“

„Ano . “

„Viděl jste během dne svou matku?“

Syn potáhl a sklonil hlavu . Poručík si všiml, že i přes své mládí začíná plešatět . „Jen z okna, hrabala na zahradě listí . “

„Kdy přesně?“

„Nevím, někdy okolo poledne . “

„Neobědvali jste společně?“

Zavrtěl hlavou . „Ne . “

„A obědváte

Syn si neklidně poposedl . „Poslední dobou ne . “

„Byly mezi vámi a vašimi rodiči nějaké spory?“

Chvíli bylo ticho . „Neřekl bych přímo spory, spíš napjatá atmosféra . “

„Z nějakého konkrétního důvodu?“

Syn si znovu poposedl a pak zvedl hlavu a nečekaně rozhodně pronesl . „Maminka byla generál a Eliška, tedy moje paní, to nenesla dobře . Obzvlášť když máma pořád mluvila o dětech . “

„Vy máte děti?“

„Právě že ne . Chtěli bychom… ale… prostě nějak to nejde . “

Poručík poklepal tužkou na zápisník . „Hádali se vaši rodiče?“

Syn zaváhal . „Asi tak jako všude . “

„A dnes?“

„Dnes jsem žádnou hádku neslyšel,“ řekl syn rozhodně . Až moc rozhodně, pomyslel si poručík . Jako kdyby na tu otázku čekal a připravil si, co odpoví .

Útlá snacha ženy, která před pár okamžiky navždy opustila svůj domov, potvrdila slova svého manžela . Ano, nevycházela s tchyní příliš dobře, ano, tchyně byla tak trochu panovačná – v tu chvíli si poručík pomyslel, že slovo trochu použila, protože o zesnulých se má mluvit jen v dobrém, ano, vadilo jí, že jejich manželství je po šesti letech bezdětné . Ano,

někdy u rodičů?“

v hádce tchyně dokonce zmínila, že by se měl její syn rozvést, aby se konečně dočkala vnoučat . Ale na otázku, jestli dnes neslyšela nějakou hádku, odpověděla křehká snacha úplně jinak než její muž .

„V tomhle domě jsou hádky na denním pořádku . Tchyně se hádala s každým, i dnes dole křičela . “

„Nevíte, kvůli čemu?“

„To nevím, ale byla hrozně vzteklá . Ječela ještě na zahradě .“ Zvedla k poručíkovi pohled . „Ale to nic neznamená . Pravda je, že ať byla jakákoliv, táta, tedy její muž, ji bezmezně zbožňoval . “

Když se do křesla posadila nebožčina dcera, poručík se nemohl zbavit dojmu, že proti němu sedí ta žena, kterou viděl ležet v kaluži krve před krbem .

Byla mladší a rozhodně živější, ale podoba byla nepopiratelná .

„Já jsem v domě nebyla, ale přišla jsem hned, když mi bratr zavolal,“ vzlykla . „Chudák maminka . “

„Bydlíte poblíž?“

„Ano, jen o dva domy dál . “

„Když jste přišla, byla branka zamčená?“

„To nevím, přišla jsem zadem . “

„Zadem?“

„Ano, kolem všech domů vede vzadu pěšina skrz zahrady . Zkracuje cestu z města . Je tam, co pamatuju . Branky mezi zahradami se nezamykají, říkáme jim branky přátelství . “

„Takže jimi může projít i kdokoliv cizí?“

„Ne, to ne, jen sousedé . Branka do první zahrady se samozřejmě zamyká, ale místní od ní mají klíče .“ Zarazila se . „Ale to neznamená, že k nám nemohl vlézt někdo cizí . Přes plot umí lézt každé malé dítě . “

Jo, pomyslel si poručík . Ale vykrádačka během bílého dne? Avšak byl u policie dost dlouho, aby věděl, že vyloučit se nedá vůbec nic .

„Rád bych si promluvil i s vaším mužem . Kde ho zastihnu?“

Žena pohodila hlavou a poručík si uvědomil, že mu připomíná ještě někoho jiného . Mladou Sofii

Lorenovou .

„Je v práci, má odpolední . Ale stejně vám neřekne nic jiného než já . “

„V kolik hodin odjel?“

Zatvářila se nejistě . „Směna mu začíná ve dvě . “

„Jel autobusem?“

„Vzal si auto, v sobotu autobus jede jen ráno . “

„Takže mohl zaparkovat za rohem a vrátit se zadem?“

Napodobenina Sofie Lorenové sebou trhla, ale pak se rozhořčeně ohradila: „A proč by se jako vracel?“

Tuto otázku ponechal poručík bez odpovědi .

„Měli jste vy nebo váš manžel s matkou nějaké spory?“