Touha pomáhat
Vypsala jsem zde jen několik typů problematických či toxických vztahů vysoce citlivých, které se mi v mé praxi objevují nejčastěji. Přestože každý z nich je pro nás citlivky přitažlivý jiným způsobem, všichni mají společný silný magnet: potřebují nás (nebo se tak aspoň tváří) a my jim můžeme zásadně pomoci. Touha pomáhat druhým bývá u vysoce citlivých (alespoň empatického typu) velmi silná a pokud si neohlídáme své hranice, může se zvrhnout v sebeobětování nebo naopak v mesiášský komplex, který ve skutečnosti pomáhá maximálně našemu egu.
Připadá vám, že byste nějakou situaci zvládli vyřešit během pár minut a druzí se v tom plácají už několik měsíců? Můžete si být jisti, že i kdybyste přispěchali na pomoc, situaci vyřešili, jak nejlépe umíte, a bylo by po problému, dotyčný se v podobné situaci ocitne za chvíli znovu. Nechte ostatním jejich výzvy a naučte se od nich odpojit. Vysoce citliví lidé jsou díky svému soucitu a empatii schopni vnímat odpovědnost druhých jako svou vlastní a na základě toho pak taky jednat — řešit problémy za ně. Než se vrhnete po hlavě do pomoci, měla by na začátku stát otázka, jestli o takovou pomoc ostatní lidé vůbec stojí. Pokud narazíte na nesouhlas,
můžete se pak cítit zaskočeni a zraněni, ale je důležité si uvědomit, že i kdybychom se s takovou odpovědí nechtěli smířit, naše pomoc v tomto případě nemůže být účinná a rozladění nás stejně nemine.
Spousta empatických a citlivých lidí se do pomoci druhým vrhá taky kvůli sobě. Jsou na ně tak napojení, že když jim zařídí něco příjemného nebo jim dávají dárky, cítí uspokojení druhých sami na sobě. Je přirozené mít dobrý pocit z vlastní nesobeckosti. Když však převáží nad skutečnou empatií k druhým, může se stát, že zachraňujeme druhé proti jejich vůli a budujeme spíš vlastní spasitelský syndrom.
Je samozřejmě spousta situací, kdy je naše pomoc vítána nebo rovnou vyžadována. Pak je velmi důležité hlídat si své hranice a kontrolovat, zda mi mé činy přináší radost. Touha pomáhat je bezpochyby ctnost, ale neměla by být sebedestruktivní — pak neprospějete nikomu, nejméně ze všeho sobě.
Po rozvodu mi manžel vyčítal, že jsem jej oškubala a kvůli mně už mu nic nezbylo. Přála jsem si, aby byl šťastný, i když mně samotné taky nebylo vůbec dobře. Koupila jsem mu chatu, kterou si celý život přál, aby v ní našel klid. Odmítl si ji ode mě převzít. Tak jsem ji prodala a koupila mu byt. Ani ten ale nechtěl a raději šel bydlet na ubytovnu. Vůbec jsem nevěděla, jak jej z té situace dostat. Poslala jsem mu část svých peněz, ale nikam to nevedlo. Opakoval pořád to samé, že ode mě nic nechce. Když se nad tím zpětně zamyslím, on o mou pomoc vůbec nestál a já se několik let snažila úplně zbytečně.
Alena, 50 let