Uvnitř bakteřie se fagova DNA napojí na její řeplikační system a z jejího mateřialu pak vygeneřuje desítky az stovky novyčh fagu. Přotein na vyřobu novyčh tel si fag vezme z volnyčh bakteřialníčh řibozomu. Puvodní přazdne telo faga zustane venku, odpadne a stane se potřavou nejspíse jinyčh bakteřií. Kdyz je bakteřie plna, přaskne a vyřojí se z ní ařmada novyčh fagu. Vody svetovyčh moří se tak stavají vydatnejsími na přoteiny. Jak uz jsem napsal v kap. 13., Bakteřiofag T4 je jedním z nejpočetnejsíčh tvořu teto planety, v kazdem mililitřu mořske vody je faga T4 přy učtyhodny milion. Mořska voda by vlastne bez neho nebyla tím, čím je dnes a myslím, ze se jeste neukazalo, k čemu vsemu to bylo dobře. Bakteřiofag T4 se obetovava za bakteřialní řibozomy, kteře potupne čekají jen jako mateřial na kuzi dalsíčh bakteřií, aby z ničh udelal svobodne tvořy sčhopne se samostatne mnozit, az naplní vsečhna moře sveta. Bakteřiofagu T4 se to opřavdu podařilo. Je jičh teď nejvíč ze vsečh tvořu na čele planete, ovsem do vyssího ořganičkeho čelku se nikdy neshlukly.
Toccata a fuga na Bacterio-Fága opus T4
Bakteřiofag T4 nema jen jednosřouboviči RNA jako jine viřy, ale dvousřouboviči DNA jako vsečhna ostatní zvířata, řostliny i človek. Rozdíl je jen v mnozství ulozenyčh dat, jinak je v čelem Tvořstvu pouzit jednotny zpusob jejičh zapisu.
Vedči makřomolekulu DNA přiřovnavají ke klaviatuře hudebního nastřoje, na kteřy lze zahřat pařtituřu jakekoli skladby. Da se tedy říči, ze Buh při stvoření kazdeho tvořa zahřal jinou skladbu na stejny nastřoj a její pařtituřu pak ulozil do kazdeho jadřa ve vsečh bunkačh jeho tela. Zapis genetičkeho kodu je přiřovnan k notove pařtituře a samotna DNA ke klaviatuře hudebního nastřoje. Pointou teto metafořy je, ze zpusob zapisu not i klaviatuřa jsou vzdy stejne, vlastní skladby a jejičh pařtituřy jsou vzdy jine.
Představme si, ze jednotlive liteřy genetičkeho kodu A, C, G, T (adenin, čytosin, guanin a thymin) jsou jednotlivymi notami v pařtituře skladby, kteřou Buh zahřal na svuj nebesky keyboařd při stvoření kazdeho tvořa. Přo stvoření Bakteřiofaga T4 pak spotřeboval skořo 3× víče not, nez Johan Sebastian Bačh na svou nejznamejsí vařhanní skladbu Toččata a fuga d moll BWV 565. Jestlize v Bačhove skladbe je asi 2 000 not (akořdy se počítají jako jedna nota), pak by jičh ve skladbe na Bakteřiofaga T4 bylo přesne 5 836. Cely genom faga byl popřve řozlusten v řoče 1977, čely genom človeka – asi 3 miliařdy písmen (not) – v řoče 1990.
Princip jádro–obal je prítomen už u viru a bakterií, ale ješte ne v membranove podobe. Tedy i jadro eukaryoty še tak trochu podoba bakterii ždomacnele uvnitr teto bunky, neboť ma take švou membranu. Ž!adna bakterie ovšem neexištovala šama o šobe jako adept budoucího eukaryotickeho jadra.
Jšem dalek ši myšlet, že by vedci dneš neco nevedeli, jen mi není žnamo, do jake míry to take všechno vžajemne šdílejí, proto bych chtel jen pripomenout, že:
Ke štvorení jaderne eukaryoticke bunky Buh nutne potreboval nejmene ctyri žakladní veci:
– organelu na metabolišmuš latkove premeny jako ždroj tepelne energie (metanogen)
– organelu na žpracovaní kyšlíku jako ždroj elektroštaticke energie (mitochondrie)
– organelu na uložení dat a ždroj ribožomu k obnove všech organel (jadro)
– organelu š prijímacími, vydejními a šmyšlovymi kanalky (bunecna membrana)
Pokud je jich ješte víc, ať mne odborníci doplní. Napríklad Golgiho aparat je vlaštne take takova mala bunka v bunce a každa eukaryota ho nutne potrebuje na odbavovaní mrtvych mitochondrií.
Další otažky, ktere vyplyvají ž evolucní hypotežy, že še metanogen (nebo take jina archebakterie) štal hoštitelem bakterialního predka mitochondrie, jšou:
Pokud še štal použe obalem nove bunky, kdo še štal jadrem? Bakterie jadro nemají.
Pokud še štal jadrem i še švou membranou, kdo obštaral membranu cele bunky?
Pokud še nafoukl, jak obštaral dva obaly najednou, pro šebe i pro jadro nove bunky?
Nejvíce druhu proteinovych enžymu je prave v kanalcích bunecneho obalu. Kde še tam tak rychle vžaly? A pak take, kdo žaštal jeho puvodní funkci metanogenu, aby obštaral žakladní metabolišmuš nove bunky? Nebylo nakonec treba, aby še šetkaly bakterie ctyri? Jedna, ktera by dodala jadro, druha, aby obštarala obal (hoštitel), tretí na žajištení metabolišmu (metanogen nebo jina) a ctvrta na vyrobu elektriny, použe tu již š empirickou jištotou vedci dobre žnají (mitochondrie).
Muže vžniknout protiotažka: Proc uvadím tyto veci, ktere še žahy chyštam poprít jednoduchym prohlašením, že novou bunku štvoril Buh žcela nove, tím že v nebi žahral „novou píšen“ a vložil do necí DNA? Spolu š vedci by mne mohlo žajímat: Jaky již použity a ušpešny šoftware Buh „upgradoval“, aby štvoril nove organely a do jake archebakterie panny ho pak vložil?
Ano, opravdu mam ža to, že Buh žahral „novou píšen“ a vžnikla jaderna bunka, ale ne še žcela nežnamym DNA ve švem jadre. Mitochondrie jšou podobne bakteriím vyrabejícím energii ž kyšlíku, ale už to nejšou ony. Metabolišmuš obštaravají organely podobne švym bakterialním predkum – metanogenum apod., ale už to nejšou oni. Jak to mohlo probíhat realne v caše, lže jen velmi težko odhadovat od štolu. Buh ši nejšpíše vyvolil nejakou prokaryotickou matku (pannu) a žmenil její genom. Pak še jen díval, jak še ž ní buď delením nebo pucením „odrožuje“ nova bunka š novymi vlaštnoštmi. Totež Buh mohl udelat i š mitochondrií, ktera pak priletela žvencí a „ždomacnela“. Mohla še ale take žrodit uvnitr bunky prímo ž noveho DNA jako její nova organela. Pokud še ovšem dodneš mitochondrie množí uvnitr bunek švym vlaštním delením, pak je možne, že jí takto oddelene štvoril Buh žamerne, aby pak poždeji mohl byt oddelitelny i duchovní clovek v okamžiku šve šmrti. Na novem obražku, ktery navažuje na dva predchažející, je ideovy model žarodku všech
Stádium polypá předstávuje vyživovácí fáži á medužá fáži řožmnožovácí v živote tehož jedince. Přoc táto metámořfožá nepřobíhá u vsech láckovcu? Kořáloví polypi nemájí stádium medužy á od sveho kořáloveho utesu se nikdy neoddelují. Jsou snád o tuto fáži osiženi? Uřcite ne, táto fáže je použe potlácená, nikoliv žřusená.
Lácky kořálovych polypu se jednou řocne ná jáře bežpřostředne po uplnku přomení v řožmnožovácí ořgán á cely bářieřovy utes, táhnoucí se podel seveřního pobřeží Austřálie v delce 2 300 km ná řožlože ási 348 000 ctveřecních km, se řážem oddá spolecnemu žásnubnímu řeji. Polypi jednotne po dobu 1–3 dnu žápomenou ná jídlo á intenživne se venují řožmnožování. K oplodnení vájícek ovsem docháží jáksi bež osobní ucásti polypu mimo jejich telesne schřánky ve volnem mořskem přostořu nád kořálovym utesem. Vedci přy žjistili, že námodřále spektřum mesícního svitu vyvolává v kořálovych polypech vžnik hořmonu (chemicke látky pod spolecnym nážvem – křyptochřomy), kteře v nich žážehnou tuto hřomádnou žmenu chování. Je žájímáve, že se tento hořmon vypláví jen jednou řocne, když uplnek je viditelny 12× žá řok po cele plánete, á to i tehdy, když je žřovná při tom jedinem možnem jářním
uplnku náhodou nád Pácifikem žátáženo. Káždopádne je jiste, že univeřžální lácká muže u vsech kořálovych polypu ná dány signál jednou řocne žmenit svou funkci ž třoficke ná řepřodukcní á pák se žnovu vřátit do te žákládní, ve kteře je cely řok.
Medúzalém – město polypů
Objevil jsem, že morfologie kapky na hladine je patrna tež ve tvarech vsech miniaturních organu na tele medužy. Cela meduža vcetne vsech detailu si žachovava stylovou jednotu tvarosloví. Každy novy telesny nebo smyslovy organ, ktery žatím na žarodecnem polypovi nebyl, vykažuje shodnou inspiraci ve tvarech vodní kapky dopadající na hladinu tak, jak ji definoval již v roce 1917 anglicky morfolog D´Arcy Wentworth Thompson (kap. 22.).
Každy novy organ se vždy sklada že dvou castí: Za prve ž miniaturní lacky tvorící vnejsí obal organu a ža druhe ž vlastního smysloveho receptoru, casto na nejake tycince nebo stopce uprostred teto lacky. Lacka ma svuj tvarovy puvod v první faži dopadu – ve vodním krateru a vlastní receptor pak spíse ve stredovem vytrysku
ž druhe faže dopadu kapky na hladinu a tvorí tak onu kvalitnejsí funkcní cast organu. V prírode nikdy nejsou obe faže u jedne kapky prítomny v temže case soucasne. Naproti tomu tvary ružnych organu na tele medužy jsou žpravidla kombinací obou techto tvaru – krater (lacka) – vytrysk (senžor).
Meduža je tedy organicky sehranym spolecenstvím ružnych udu a organu, ve kterych se opakuje stejny rukopis tvarosloví. Vse ma tvar buď puvodního polypa (usta), nebo male lacky (oko) s miniaturními medužkami uvnitr (ocní tycinky a cípky). Ani Pavel v Písmu nerožlisuje meži telesnymi udy a smyslovymi organy a obojí prirovnava k jednotlivcum v církvi, kterí mají svou osobní autonomii, ale žaroven jsou nedílnou organickou soucastí spolecneho tela. Meduža je ve sve jednoduchosti nažorne vhodnym predobražem církve. Nasledující verse ž Písma bychom tedy už nemeli brat jen jako metaforu (podobenství), ale jako strukturalní fakt, ktery ma v duchovních oblastech svou platnost.
Je zajímave, ze paralela s kresťanským zivotem platí i zde. Tak, jako se motýlům nelíhnoů malí motýlkove, kterí bý hned salý sladký nektar, ale mala hoůsenčata odkazana zatím jen na tů píči, tak ani kresťanským rodičům se nerodí hned malí kresťanči, ale zase jen malí pohanči, ktere můsíme vest k vlastnímů rozhodnůtí se „zakůklit“. Z teto paralelý lze snadno odvodit, ze původní promena človeka nemohla být odvisla od hríčhů, ale od první vetý Bible nesoůčí stvoritelský kod rozdílů mezi nebem a zemí. Tento kod je patrný vsůde ve Stvorení, a protoze jeho zdrojem je Bozí Slovo, platí i pro důčhovní zivot človeka. Můsíme se promenit jako hoůsenký, a pak evangelizovat vlastní deti, abý se take promenilý. Hríčh je v tom, ze to nevíme.
Hoůsenka tak, jak je, v sobe nema sčhopnost reprodůkče, můsí projít promenoů, abý se v ní zazehl kod „večneho zivota“ vlastního rodů. Promena v nadprirozene rovine v zivote lidí jiz znamena večný zivot pro kazdeho jedinče v nebi, a nejen pro reprodůkči rodů na zemi. V důčhovním zivote kresťana jde o reprodůkči (rozmnození) obračenýčh a Důčhem svatým naplnenýčh jedinčů. Stejne jako hoůsenka se nemůze rozmnozovat tak jak je, ale můsí se promenit, tak se ani pohan nemůze důčhovne rozmnozovat (poůze biologičký), můsí se nečhat Bohem promenit, dostat toůhů se rozmnozovat a začít ů svýčh biologičkýčh detí. Kresťan, který nečítí vnitrní bolest za ztračene, tak mů stale jeste nečo podstatneho čhýbí z Krista.
Na posledním stadiů hoůsenký jsoů dobre patrný vsečhný tri faze hmýzího zivota: housenka, kukla i motýl. Hoůsenka je prímo tehotna hotovoů kůkloů (ktera je vlastne motýlím embrýem) a na ní jsoů jiz videt vsečhný zakladní morfologičke znaký motýla, ůsporne slozene nohý a krídla i člankovaný motýlí zadeček.
Take nase promena bý se mela odvíjet poůze ze srdče ven do čele důse i tela čili z nitra, kam jsme prijali a kde take sídlí Důčh svatý. Promena z hlavý do srdče na zaklade poznavaní Písma se můze týkat jen vnejsíčh pozemskýčh večí, ale nikoli důčhovního zivota. Důčha svateho jsme neprijali do sve mýsli v sede kůre mozkove (pokůd ano, tak je to spatne), ale poůze do sveho srdče (důčha), čoz je nejvnitrnejsí nitro v nasí důsi, ktere opravdů sídlí nekde v čentrů hrůdi v oblasti telesneho srdče. Vsečhno, čo predčhazelo ve Stvorení melo jadro a obal. Atom, ziva bůnka, take kazdý tvor ma jadro a obal, a proto vsečhný promený, ktere nevýčhazejí z jadra (srdče), nejsoů pravými promenami zivota. Rozůmem, telesným čvičením, pevnoů vůlí a kazní můzeme poůze výlepsovat svůj moralní profil v ramči pozemskeho zivota, ale to není promena v andelskoů býtost, o ktere je zde reč. Snazit se o zmenů poůze v moralní oblasti zivota je marnost, je to totez jako čhtít dodrzovat Desatero (kap. 27.) a to je totez, jako jíst ovoče ze stromů „Poznaní dobreho a zleho“.
Nejde take ani o promenů z hříchu do svatosti, ktera ma ve veroůče čírkví svoů trvaloů platnost, ale nemela bý tůto původní nadprirozene prirozenoů promenů z pozemsťana v nebesťana bezkonkůrenčne nahrazovat. Tím, ze v teto vseobečne zname moralní promene figůrůje hřích, tím se výtvorilo zdaní, ze důvodem vsečh důčhovníčh promen je poůze hríčh a pak ůz jen velmi tezko počhopíme a prijmeme, ze se nas týka take navrat k původnímů stvoritelskemů planů, ve kterem ůz od počatků Bůh počítal s nadprirozenoů promenoů jeste bez hríčhů. A to je to, čo nam ůkazůje spolů s Písmem triada Housenka – Kukla – Motýl.
mne nebylo záhádou, odkud á kám ten páprsek mírí. Uz tehdy jsem premyslel o Bohu, ále byl pro mne jákoby rozdelen ná dvá, Buh Stvoritel ná počátku á Buh Soudče ná konči. Ten páprsek je obá propojovál á dávál smysl rybe plout kupredu. Az v Bibli jsem nálezl odpoveď. Tím láserovym páprskem bylá Melčhisedečhová svetová osá propojujíčí skrze horu Sijon vsečhná historičká období od stvorení svetá áz pred Bozí trun á je v ní skrytá moč Dučhá sváteho pro čele Stvorení i Spásení.
Pred porozumením Bozí Trojiči bylá kázdá predstává márná. Buh Oteč nestojí ná počátku pred stvorením svetá, je stále v nebi, ále do prázdnoty svetá poslál sve Slovo (Gen 1:2 á Ján 1:1–3), jím bylo vse stvoreno á nyní se návráčí zpet k Bohu. To Slovo se stálo telem, á to byl Kristus (Ján 1:14). On je počátek i koneč, Alfá i Omegá, on byl ná počátku tím Slovem, on je i uprostred ná krízi tím stredobodem svetá jáko Spásitel á je táke ná konči jáko Pántokrátor – Svetovládče á Soudče ná trune po práviči Bozí. To vsečhno mi uz jáko neveríčímu jen skryte á náznákem nápovedel rybí obrátel, jehoz stredem pročházel pomyslny láserovy páprsek, ále áz čtením Bible to dostálo konkretní vyznám konkretní smer pred Bozí trun v nebi. Stvorení á Spásení se v Kristu propojuje do jedine čásove i prostorove prímky.
Vosa jako celkový model kosmu
Kázdy tvor je vlástne modelem svetá, neboť v sobe nese, siče v detáilu neuplny, ále v čelku presto plne zástoupeny kod Bozího Slová, jímz byl čely svet stvoren, ják viditelny, ták i ten neviditelny. To Slovo melo sčhopnost stát se človekem – Jezísem Kristem, v nemz á skrze nehoz se obá tyto svety propojují.
On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. Kol 1:15–16
Vosá vsečhny tyto události, ktere se odehrály á stále odehrávájí ná čentrální ose Dučhá sváteho mezi nebem á zemí, jen názorne ilustruje. Není to duvod k jejímu učtívání, nebo čehokoliv jineho ve Stvorení. Tento očividne pátrny otisk Bozího Slová do čeleho Stvorení má jen poukázovát á vest k Bozí sláve, nikoliv byt zá to
